Gallirea - Příspěvky uživatele

//I zde se omlouvám za zdržení.

Usmál jsem se a pokývl na ni. "Buďte opatrní," povzdechl jsem si a pomalu zamával tlapou na rozloučenou. Cenu za největšího neposedu a dobrodruha získává Cassian! ušklíbl jsem se.
Svou pozornost jsem přenesl zpět ke zbylým drobečkům. Kenai sladce spinkal a Marion se pokoušela vstát. "Šikulka!" jemně, dojatě jsem se pousmál. Hned na to ale následoval pád, který přinutil malou neposedu začít fňukat. "Ále jdi, vždyť to nic není," mluvil jsem na ni přívětivým tónem, aby nezačala hysterčit ještě víc. Došel jsem k ní, sklonil hlavu a oblízl jí líci. A co čert nechtěl, v ten okamžik se ze záhadného důvodu ozval i Kenai. "To je bezva," zabručel jsem. "Sotva máma odejde, všechno začne brečet," zasmál jsem se. Chňapl jsem Marion do zubů, přenesl ji ke Kenaiovi a úlehl k nim.
Z tlap jsem jim vytvořil ohrádku, hlavu jsem sklonil, abych je oba mohl střídavě opečovávat. "Máma se brzy vrátí, nic se neboj," usmál jsem se na malého spáče. Byl tak roztomilý! "Bude tu cobydup. Zase se pěkně napapáte a všichni budeme spokojení," chlácholil jsem je.
V tom mi do nosu vnikl cizí pach. Darkie. Tu vlčici jsem příliš neznal. Věděl jsem, že se jedná o dceru Morfea. Nestačil jsem ji moc osobně poznat, ale od pohledu se mi zdála jako rozumná vlčice. Starostlivě jsem zvedl hlavu a natáhl krk, jestli je Ganie s Cassianem v pořádku.
(//224)

"Opravdu? Miláčku, stačí jedno slovo a já se o vše postarám. Myslím, že to na chvíli bez tebe přežijeme," povzbudivě jsem na ni mrkl. "Jen se v klidu projdi, nadýchej čerstvého vzduchu, zrelaxuj svou mysl..." Pousmál jsem se a něžně jí olízl nosík. Vlastně jsem této její úvaze rozuměl. Muselo být velmi unavující, jen tak ležet a nic nedělat. Zkusil jsem si představit, jaké to asi je - nemoct si pořádně protáhnout nohy, trup... Fuj! Bolely by mě i svaly, o kterých ani nevím, že je mám.
Pohlédl jsem na prťata a spokojeně se ušklíbl. "Kenai je pěkný kliďas. Doufám, že ho to v pubertě nepřejde." Zato o Marion se to říci nedalo. Neustále ječela, pištěla, smála se a plakala. To vše jen proto, aby si utržila pozornost. Pěkná malá manipulátorská mrška. A Cassian byl něco mezi tím. Zdravě hlučný, ale i unavitelný. A jak tam pěkně s bráškou spinkal, musel jsem se na ně echt hloupě culit. Tedy do té doby, dokud se zase neozvala Marion. Povzdechl jsem si: "Copak se děje?" Naklonil jsem nad ni svou velkou hlavu a zkoumavě ji sjel pohledem. Šrotovalo mi hlavou, co bych pro ni mohl udělat, až mi nakonec sama prozradila, jakým směrem se vydat. Pomalu jsem nadzvedl obočí. Její roztomilé žvatlání znělo hloupě, ale když jsem se nad tím zamyslel, secvaklo mi to. Zazubil jsem se na ni a opětovně ji pošimral čumáčkem na pupíku.
A v tom se probudil Cassian, jehož sny snad nabraly příliš akční spád. Nemotorně zavolal maminku. Vsadil bych se, že krom útěchy potřeboval i nějakou tu sváču. No, vlastně jsem to těm prckům i docela záviděl. Co jim chybělo? Neustále jen spinkali a papali - to je pěkná pohodička, co?
Koukl jsem na Wolfganii. Bylo na ní, zda se opravdu vydá ven, nebo ještě nějakou chvíli setrvá v jeskyni. Já jen s klidem v očích sklonil hlavu a položil ji k zemi. Stočil jsem se do klubka, nos namířený ke Kenaiovi, pravou líci vedle Marion. Přitulil jsem se k nim, jak nejvíce to šlo. Musel jsem si to užít, dokud se neměli tendence ošívat a házet na mě pohoršené pohledy výrostků, jejichž hrdost by mohla utržit mazlením s rodiči nemalou ránu.
(//223)

"To sice ano," pousmál jsem se, načež zabloudil můj pohled ke všem třem prckům, "ale obávám se, že Therion je král všech pesimistů," povzdechl jsem si. Co jsem si vzpomínal, byl už takový od mala. A já si vždy tolik přál, aby se usmíval, byl bezstarostný a měl radost ze života. "Chtěl bych ho učinit šťastnějším... Ale nevím jak," zkřivil jsem tlamu do smutného eSíčka.
Naše malá štěstíčka byla všechna tak rozdílná. Kenai se mi zdál jako ten nejklidnější, toužící prostě jen po spánku a klidu. Věnoval jsem mu chápavý pohled a raději už ho ničím neprudil. Byl prostě jen tichý pozorovatel, úplný opak jeho sestry. Na tu jsem se musel usmát taky, neboť se mi zadařilo z naříkání přetvořit smích. A Cassian, ten nás už měl taky na háku. Z Kenaie si vytvořil pohodlný polštář a hned na to zabral. "Jsou tak roztomilí," neudržel jsem se s culením. "Nemyslíš, že je ještě moc brzy?" podíval jsem se na Wolfganii, která navrhla výlet ven. Vždyť ještě neumí pořádně chodit. Vlastně se ani neudrží na vratkých nožkách.
Zasmál jsem se na Marionino žvatlání. Sice to nebylo dokonalé, ale aspoň se (narozdíl od těch dvou salámistů) o něco pokusila. Něco mi říkalo, že ona by mohla být to nejaktivnější vlče z vrhu. Projevovala spousty emocí a zvuků. "Tobě se nechce spinkat?" polechtal jsem ji čumákem na tom kulaťoučkém bříšku. Měl jsem pocit, že každou chvíli roztaju.
"Nemáš hlad? Že bych zase skočil pro něco na zub..." Láskyplně jsem vlepil pusu na líci své vyvolené a hodil po ní odzbrojující úsměv.
(//222)

"Ať už to bylo jakkoli," vlepil jsem jí pusinku na packu, která se pyšnila krásnou ozdobou, "moc ti to sluší." Zapředl jsem jako spokojený kocourek a zavrtěl sebou. Teplo rodinné hroudy mne neuvěřitelně uklidňovalo. O tomhle jsem snad ani nikdy nesnil... Jak se mi to přihodilo? Má v tom pracky snad nějaká nadpozemská síla? Možná bych se na to mohl zeptat Života.
"Therion je... Je tak trochu svůj. Mám dojem, že na všechno kouká moc pesimisticky. Ale myslím, že by se mu naše vlčátka mohla opravdu líbit." Při vzpomínce na svého věcně smutného bratra se mi na tváři objevily starostlivé vrásky.
Nastražil jsem ouška a zvědavě naklonil hlavu na stranu. Nějaké mrně začalo vyvádět. "Copak?" Koukl jsem na Kenaie, který byl až doposud zticha a v klidu. Vratké nožky ho zradily a on jako by se začal dusit. Po pohotovém drcnutí nosem do jeho malinkých žebírek z vlčecích dutin vypadla černá tečka. Dlouze jsem se nadechl a zvědavě ji zkontroloval. Moucha! Ušklíbl jsem se. "Dobrý, broučku?" Olízl jsem ho. "Musíš dávat pozor, když zíváš," tiše jsem se zasmál.
Než se chudák Kenai stihl vzpamatovat z mouší aféry, už ho bral útokem Cassian. "I ty potvoro," zazubil jsem se, ale nijak jsem nezasahoval. Nechtěl jsem být ten příšerně přehnaně starostlivý rodič, který se strachuje nad každým prdem. Prťata rostla jako z vody, musela se pomalu všemu hezky naučit. A taková rošťácká kousaná patřila mezi základní hry.
Než jsem se stačil nadát, objevil se zde další problém. Hlasitý pískot, který vycházel z malého tělíčka, mě překvapil. Opět jsem nastražil uši a sklonil hlavu k Marion. "Co se děje, mrňavá?" Zdálo se mi to, nebo málem řekla táta? Zhoupl jsem ocasem a věnoval jí další oblíznutí. Z nějakého důvodu se jí po tvářičkách kutálely slzy. "Pššš, nic se neděje. Táta já tady." Čumáčkem jsem ji jemnę dloubl do bříška. "Táta. Tá-ta. Tá. Ta. To zvládneš: Tá-ta, " pobízel jsem nejen ji k vyřčení reálného slova, přičemž jsem měl tlapu pokrcenou tak, aby se skoro dotykala mé hrudi. "Máma. Má-ma. Mááá-ma," tapu jsem přesunul na Wolfganiinu hruď.
(//220)

Pobaveně jsem pozoroval jednoho krtečka, který se snažil prodrat k masu. "To je mi ale odvážlivec," uculil jsem se. "Nene, mamka to zblajzne sama," pobaveně jsem zavrtěl ocasem a zároveň se doteď radoval z té spousty pusinek, kterými mě má milovaná obdarovala, když jsem donesl zajdu.
Zastříhal jsem oušky, byl čas na vyprávění! Wolfganie vypadala, že mi opravdu vypoví pravdivou storku, jak přišla k té krásné ozdobě na její levé přední pacce. "Jojo, Setiu jsem znal. Ne osobně, ale podle vzhledu a pachu bych ji poznal," přitakal jsem. Kdoví, kde jí dnes byl konec. Nicméně povídání od samého začátku znělo napínavě. Dokázal jsem si živě představit vše, co mi popisovala. Jo, Gallirea a její kouzelné podivnosti!
Pomalu jsem se zvedl a došel blíž k lásce svého života. Oblízl jsem jí nosík a koukl blíž na tu věcičku. Očichal jsem ji a utvrdil se v tom, že to Ganii nesmírně slušelo. "Zajímavé, zní to, jako by to byla jen náhoda," zkonstatoval jsem. "Anebo to tam pro tebe někdo hezky pěkně nachystal!" ušklíbl jsem se.
Sklonil jsem hlavu k našim prckům. "Ještě moc nezlobíte, co?" Postupně jsem je všechny oblízl. "Nebo jo?" koukl jsem na Wolfganii a hodil po ní zvídavý pohled.
Modrooká se zeptala, zda nemám žízeň. Dlouze jsem se nadechl. "Docela-" Šplouch! Voda mi přistála přímo na kebuli. Hodil jsem po Ganii nabubřelý výraz. "Jo," dokončil jsem svou původní zamýšlenou odpověď. Vyplázl jsem jazyk, olízl si tlamu a zbytek jsem se smíchem nechal na své milované. "I ty potvoro!" zazubil jsem se a plácl ji tlapou do hrudníku. "Jednou ti to oplatím," jemně jsem ji kousl do ouška.
Společně jsme se pak nakopili na jednu hromadu. Zapředl jsem jako kocour a zavrtěl sebou. "Miluju tě," spokojeně jsem vydechl. "A tebe," olízl jsem Cassiana, "tebe," pokračoval jsem k Marion, "i tebe," dokončil jsem pusinkovací maraton Kenaiem.
"No jo. Má na sobě hnědou, jako Therion a moje maminka," zavlnil jsem ocasem. "Doufám, že se na ně strejda Theri jednou přijde podívat."
(//219)

//TADARO chce takyyy! Krátké příspěvky můžu zaručit. :D

Ležel jsem a pozorně poslouchal. Sem tam jsem polohu uší prostřídal. Zdálo se, že nám všichni ze Sarumenu dopřáli krásné soukromí, což mne velmi těšilo. Na druhou stranu se zpoza mých zad najednou ozvalo pískání a ukňučené brečení. Pochopil jsem, že se Ganie asi dala do pohybu.
Vstal jsem a došel za ní. Usmál jsem se a oblízl jí nosík. "Tak jo. Pěkně jsme to vymysleli," zazubil jsem se. To jméno se mi moc líbilo.
"Ach, jistě! Samozřejmě, drahá. Budu rychlý jako blesk! Zajda stačí? Uhm, uvidím, co se mi poštěstí sehnat. Tak vydrž," monolog jsem ukončil vroucným polibkem. Akčně jsem povyskočil a jako namydlený blesk vystřelil z úkrytu.

Mimo Sarumenské skalisko jsem velmi rychle zachytil pach zajdy. Bylo to jedno z nejlepších zvířat - rozšířené, poměrně dobře lovitelné a celkem chutné. Nemohl jsem si tuto příležitost nechat ujít!
Terén mého milovaného hvozdu mi to sice trochu ztížil, ale s vědomím, že je to pro Wolfganii a naše malinké miláčky, jsem lov ukončil úspěšně.

Hrdě jsem se vrátil k mojí hvězdě a vítězně jí nabídl jídlo. "Kdyby to bylo málo, stačí říct a já letím pro dalšího," zavlnil jsem ocasem a otřel ho o ten její.
Nechal jsem ji v klidu pozřít čerstvé jídlo a sám jsem se tedy přesunul zpět ke vchodu. Tentokrát jsem však neležel tak daleko. "Ty, Ganie," otočil jsem se na ni. "Vůbec jsi mi nevyprávěla o tom, jak jsi přišla k té krásné ozdobě," nahlas jsem se zamyslel. "Moc ti sluší. Krásně se hodí k tvým očím."
(//218 Omlouvám se za zdržení, škola mě fakt válcuje. T-T)

Spokojeně jsem si zamručel pod fousky. Už teď jsem onen výjev přede mnou miloval. Bezmezně. Být partnerem a tátou jsou tak spřízněné, ale i naprosto odlišné role, uvažoval jsem. Hlavní je, abych splnil Ganiina očekávání. Měl bych být důsledný a vždy při pacce. Páni, už se těším, až budou prťata větší. Určitě to oživí celou smečku, vnitřně jsem se uchechtl. No jo, celou. Budu je muset pořádně hlídat. Ještě víc jak oko v hlavě... Doufám, že se nedají do řeči s někým nevhodným. Jako beta jsem měl stále povinnost chránit smečku a pomáhat Morfovi s cizinci, že ano. Takže to bych snad uhlídat mohl. Ale co třeba takový Duncan? Tomu vlkovi jsem nevěřil ani nos mezi očima!
Z hloubání mne vyrušil známý hlas. "Nojo, máš pravdu!" nadšeně jsem se usmál. "Nějaké návrhy?" naklonil jsem hlavu a ihned se zamyslel. Wolfi napadlo jméno po dědečkovi. Znělo Worgin. Nestačil jsem to ani pořádně převalit přes jazyk a vyzkoušet, jak to zní, načež padl další návrh. Cass. "Cass... Hmm, Cassi... Cassan... Cassian...?" Zazubil jsem se. "Obě by se mi líbila. Vyber, které se ti líbí víc," mrkl jsem na ni.
"Ale jistě." Chtěl jsem jí ihned popřát krásné sny, ale nějak to na mě dolehlo a já si bezděčně zívl. "Odpočívej až do sytosti." Žďouchl jsem jí nosem do zadní nožky a pozastavil se pohledem nad třemi nezbedníky. Jsou tak maličcí a roztomilí! Švihl jsem ocasem a přesunul se k východu z naší části jeskyně. Ulehl jsem na zem a rozhodl se, že budu držet stráž. Nejlepší by bylo, kdyby nás zde absolutně nikdo nevyrušoval. Samozřejmě jsem nemohl ostatní vyhánět ze společného smečkového úkrytu, ale ke Ganii bych teď nepustil nikoho. Zaslouží si vydatný a dlouhý spánek.
(//217)

"Hehe, ty jsi mi ale tajnůstkářka!" uculil jsem se, neboť se zdálo, že ani sama Ganie nevěděla, kdepak se jméno Marion vzalo. "Hmmm?" napjatě jsem čekal na rozsudek, zda-li se mé milé bude líbit jméno vymyšlené mnou samotným. "Tak super!" zaradoval jsem se a olízl jí líci, když schválila jméno Kenai. Ale kdoví, třeba se nám narodí samý samičky a můj plán na klučičího Kenaie nevyjde! Ojoj, co bych dělal s kopou vlčic?! Nadechl jsem se a zkusil si to představit. Pche, měl bych o radost postaráno, zatetelil jsem se.
Asi bychom pokračovali dál a našli třeba pár dalších jmen, nicméně vlčátka se zjevně rozhodla nám tento plán důsledně překazit. Ihned jsem byl v pozoru a podporoval svou drahou, jak nejvíce jsem mohl. Chválil jsem, radil, doporučoval, ať hezky zhluboka dýchá. Sám jsem však byl strachem bez sebe - funěl jsem velmi mělce a zrychleně, nicméně moc jsem se snažil alespoň hlas a mimiku i s gesty těla udržet na relativně klidové úrovni. Nechtěl jsem, aby Wolghani pochytila vlnu stresu i nervozity ze mně, protože to by přeci vůbec ničemu nepomohlo! "Dýchej, miláčku, dýchej! To půjde! Poď, to dáááš! Zatlač!"
Neudržel jsem se a předníma nohama začal stepovat. "Notaaak, už to budeee!" Hlasitě jsem polkl a pak vyvalil oči. Poskakování na místě ustalo. Zrychlený dech též. "Ochhh," pookřál jsem. Byť by ten malý mokrý krteček mnohým nepřipadal roztomilý ani kouzelný, pro mne to bylo to nejkrásnější stvoření na světě. "Ganie, zlato." Zaťal jsem zuby, ven se dralo další klubko! Musel jsem zatajit dech. Byl jsem tím naprosto fascinován až do konce. Doslova do narození třetího prcka. A to, jak se zdálo, bylo naše finální skóre.
"Drahoušku, lásko moje," zavrněl jsem jako spokojený kocour. "Mmmch, miluju tě." Opřel jsem čelo o to její, ale jenom na chvíli. Nechal jsem ji dělat to, co jí přikazovaly instinkty. Sám jsem se při tom rozplýval nad tím úžasným výjevem. Mám krásnou rodinu, dmul jsem se pýchou.
(//216)

Napjatě jsem nastražil slechy a pozorně poslouchal, copak mi Wolfganie prozradí. Byl jsem zvědavý a natěšený. Vymýšlení jmen nás doposud jaksi úplně minulo, tudíž jsem vlastně ani neměl představu. "Opravdu? Tak sem s ním," spokojeně jsem zamručel. "Chmm," zívl jsem si a usmál se. "Marion. To je pěkné. Jak tě to napadlo?" Zvedl jsem hlavu a zamyslel se. "A jméno pro kluka tě žádné nenapadá? Vůbec?" Zamračil jsem se a zavzpomínal. Přemýšlel jsem nad svou domovinou. Rodný les, pláně, kopce a hory... "Mně by se líbil Kenai." Zvědavě jsem na ni mrkl. To, co jsem udělal, bylo v podstatě malinké zkomolení jména jednoho údolí, jenž jsem si vybavoval nejlépe. Pro někoho příliš nostalgické či sentimentální, ale mně se takový nápad moc líbil. Bylo to kouzelné propojení mé minulosti a budoucnosti... Doufám, že se tam aspoň jeden klučina schovává! I když ono jméno by vlastně sedělo i na samičku.
"Už?!" vyskočil jsem na nohy. "Dobře, dobře. To zvládneš, miláčku. Určitě," oblízl jsem jí nosík a usmál se. Nechtěl jsem ji zbytečně stresovat nebo nervovat. Tudíž jsem se pomalu posadil a sledoval břicho. "Dobře to dopadne, uvidíš," usmál jsem se. "Jsem tu pro tebe, drahá."
(//215)

Periferním viděním jsem zaznamenal pohyb. Zastříhal jsem ušima a zvedl hlavu. "Copak?" špitl jsem, když se Ganie s heknutím zvedla. Sledoval jsem, jak se poposunula a položila tlapky na ty mé. Tak nějak automaticky jsem se na ni usmál. Myslel jsem si, že bude mít nějaké přání. Že mě o něco požádá. Možná by si dala srnu. Sakryš, měl jsem ji sem dotáhnout dřív, vnitřně jsem zaúpěl.
Vzápětí jsem se ale musel zamračit. Netušil jsem, co ji přimělo se omluvit. Vždyť v zásadě se mezi námi vlastně ani nic neodehrálo. Kdyby se mi předtím nepřiznala, že na mě měla chuť vyjet, snad bych si toho ani pořádně nevšiml. "Wolfi, nic se přeci nestalo. Neomlouvej se, prosím. Věřím, že to jsou jen ty hormony," oblízl jsem jí tlapku. "Já se na tebe nezlobím, nemám proč. Jen jsem tě nechtěl dál absolutně ničím dráždit," přiznal jsem. "Proto jsem tu jen tak mlčky ležel." Kdoví, možná to pochopila špatně. Třeba měla dojem, že jsem se urazil.
Přivřel jsem víčka a nechal se pusinkovat. "Nic takového neslibuj," zašeptal jsem. "Kdybych se někdy rozhodl udělat nějakou blbost, pěkně mě sprdni," uchechtl jsem se. "Hlavně buď vždycky svá." Oblízl jsem jí nosánek, načež jsem zpozorněl. "To zní lákavě! Počkej, za chvilku jsem tu." Vyskočil jsem na nožky a vyběhl z naší nory.
Z jiné části jeskyně jsem se rozhodl přímo až ke Ganii dotáhnout zbytky srny. Dlouho jsme nic nezblajzli, určitě má hlad. Cukavými pohyby jsem Wolfi dosunul jídlo až pod nos. "Dobrou chuť!" pousmál jsem se. Poté se mé tělo opatrně schoulilo na zbytek kožíšků, které nezabírala monumentální skoro-maminka.
Konsternovaně jsem hypnotizoval to její bříško. Něco, nebo teda spíš někdo se tam hemžil. Jsem tak napjatý! Kolik jich asi bude? Nevypadá to, že by se tam schovával jen jeden puclík. Ochhh, ale snad jich tam zas nebude třeba osm, zděsil jsem se. "Můžu?" opatrně jsem se ještě přiblížil a mrkl na modrá očka. Něžně jsem se nejdříve dotkl nosíkem pupíku. Ten se zavlnil a já hlavu zas odtáhl, přičemž jsem vyvalil oči a nastražil uši. Panenky se mi rozšířily, jako bych byl kocour, který sleduje nějakou třpytku. "To jsou raraši!" fascinovaně jsem vydechl. Znovu jsem přiložil tlamu k bříšku. A zašeptal jsem kouzelnou formuli. Patřila jen těm prckům. Byla to dvě obyčejná slůvka, ale jejich význam pro nás oba byl tak důležitý... Zahuhlal jsem "milujeme vás" do šedého kožíšku ještě jednou. Pro jistotu, kdyby nějaký špunt zrovna neposlouchal, že ano.
Zašil jsem sebou. Odtáhl jsem se, abych se posunul o něco níž. Lehl jsem si na levý bok a čelem se opřel o spodní stranu bříška. Jeden ze zlobičů se asi rozhodl, že mi bude dělat masáž... Nebo si spíš zatančí kozáčka. "Myslela jsi už na nějaká jména?"
(//214)

Sarumen <<<

Už jsem byl minulými skutky naučen, že jakmile mi Ganie začala po částech problikávat, nemusel jsem ihned panikařit. Věděl jsem, že jakákoliv nezvyklá situace pro mou milovanou může znamenat stres, tudíž i mizení větší nebo menší části chlupů. O tom jsem tedy raději pomlčel. "Ále, s tím si hlavu nedělej," máchl jsem tlapu, když mi prozradila, proč se cítila provinile. To, že startovala na Duncana, bylo docela normální. I mně se onen vlk příliš nezamlouval. Ale věc, jenž mne překvapila, byly její negativní emoce vůči mé osobě. Nadechl jsem se a dvě sekundy vzduch v plicích zadržel. "Nic se neděje. Je teď toho prostě nějak moc," usmál jsem se. Vnitřně jsem ale zpochybnil své chování. Co jsem udělal špatně? Snažil jsem se o ni jen pečovat, jak nejlíp umím... Chmm, neměl bych si to brát tak osobně. Je březí, cloumají s ní hormony, domlouval jsem sám sobě.
"Už jsme skoro tam," ujistil jsem ji, když mi začala podrobně popisovat, jak jí je a co ji bolí nebo nebolí. No jasně, musí to být pro ni hrozně těžké. Proč jsem to předtím neviděl? Měl bych se za sebe stydět, nadával jsem si. Proto jsem jen mlčky kráčel vedle své druhé poloviny a horlivě uvažoval, jak jinak se chovat, abych ji neštval. Budu prostě jen mlčet, tiše přihlížet a pomoc jí nabídnu, až když se sama optá. Tak to bude nejlepší. Chtěl jsem, aby se se mnou Wolfganie cítila skvěle. Nesměl jsem teď myslet na sebe a své potřeby. Ona byla středobod mého vesmíru, nyní se vše točilo kolem ní.
Vklouzl jsem do úkrytu jako úhoř. Rychlostí blesku jsem své milé připravil spousty kožešin, z nichž jsem vytvořil pelíšek. Usmál jsem se, když opatrně ulehla. A pak jsem mlčel. Čekal jsem, co z ní vypadne. Neopovažoval jsem se jí cokoliv navrhovat. Pravda, bylo mi trochu líto, že vůči mně předtím cítila vztek. Já se prostě jen snažil, aby bylo vše dokonalé. Možná jsem to vážně přehnal, přemítal jsem.
Ulehl jsem na studenou zem a přední packy vytočil tak, že jsem teď vypadal jak lachtan na souši. Vybral jsem si plácek, který sice neležel na úplném konci naší jeskyně, ale ani jsem se zbytečně netulil ke Ganii. Pohledem jsem se jí vyhnul a raději se koukl směrem k východu.
(//213)

Jako by Newlina nebylo málo, přidala se k nám i Derian. Možná bych byl čekal úderné duo, které by na nás ve finále sypalo salvy slov. A taky že jsem ho čekal. Nicméně vlčice se nenamáhala ani pozdravit. Tiše, hrdelně jsem si zavrčel. Pozdravit není zas tak těžké. Koukl jsem na Ganii a usmál se. Jsem tak nervozní, uvědomil jsem si, dnes již asi posté. "Ahoj, Derian."
Nechal jsem Newlina mlít páté přes deváté. Kdyby si mnohdy pravdu nepřekrucoval dle svého, možná by mi i připadal roztomilý. Každopádně jeho řečičky o čápu zněly věrohodně. Chci říct - opravdu tomu věřil? Věděl, jak se dělají vlčata, nebo zarputile čekal na toho dlouhozobého opeřence? Čert to vem, nechtěl jsem nad tím dumat. Do nosu mi vklouzl další pach. Drzej nováček. Jméno mi hned nenaskočilo, ale věděl jsem, že si vzpomenu.
"Dobře, drahoušku," pokývl jsem a vlepil jí pusu na líci. "Ale pokud dovolíš, vydám se do úkrytu s tebou. V žádném případě tě nechci ani na chviličku spustit z očí." Hluboce jsem se jí zahleděl do těch modrých kukadel. "Srnu klidně můžeš sníst celou, jídla pak nalovím, jen co bude hrdlo ráčit klidně všem," usmál jsem se. Pevně jsem však věřil, že každý Sarumenčan pochopí, jak je dostatek živin důležitý nejen pro budoucí maminku, ale i pro ty poklady, které ukrývala. "A se značkováním území si nedělej těžkou hlavu, můžu to dodělat později, případně nám pomůžou tady Newlin s Derian, viď?" koukl jsem na naše spolusmečkovníky a usmál se na ně.
Najednou se k nám odněkud přivalil Duncan. Ten, jehož pach jsem zachytil dřív. Zprvu působil odměřeně, ale nemuseli jsme dlouho čekat a už mlel jak kolovrat. Překvapivě i on považoval Ganii na první pohled za pouze přežranou. Chvíli mu holt trvalo, než se dovtípil. To už se ale před mou milovanou baculku postavil Newlin, který se jí zastal. Nebudu lhát, bylo to od něj hezké. Věnoval jsem mu upřímný úsměv, který však při pohledu na Duncana zchřadl, až docela vymizel. "Když už jsme u toho," pronesl jsem vážně, "nebyl jsi tu dost dlouho," koukl jsem mu do očí. No co? Sám si naběhl. "Nicméně o tom si můžeme popovídat později. Pojď, Wolfi," pokývl jsem hlavou směrem k úkrytu. "Musíš odpočívat." Vykročil jsem. "Zatím na viděnou, bando," máchl jsem tlapou na rozloučenou.
"Jak se cítíš? Stále tě nic nebolí? Achh, jsem tak nervózní," přiznal jsem po chvíli pomaloučké chůze. "Tušíš, kdy to přijde? Už se to blíží? Co? Nebo ne?" vyzvídal jsem. V podbřišku mě lechtali motýlci a žaludek se mi pomalu svíral. Ojojo, ať už je to za námi. Tohleto čekání mě ubíjí!
"Už jsme blízko," povzdechl jsem si a zároveň zavrtěl ocasem. "Tak. Ty už budeš jen odpočívat a necháš se hezky pěkně obskakovat," zazubil jsem se a před úkrytem se zastavil. Nechal jsem svou milovanou vkročit jako první.

>>> Sarumenksé skalisko

Zamrkal jsem jako neviňátko. "To opravdu netuším," zazubil jsem se, když se Ganie optala, po kom mají tendence zlobit. Pak jsme se dostali k nevyhnutelnému tématu. Uzřel jsem v Ganiiných očích zděšení. To se ví, že jsem jí nechtěl způsobit šok. Něžně jsem se pousmál a uklidnil ji. To se ví, že já přeci nejsem povrchní. Jen jsem ji chtěl malinko poškádlit. "No jo, no jo. A přesně z toho důvodu," zastříhal jsem ušima, "s tebou budu na každém kroku a kdybys náhodou někoho urazila," lišácky jsem zatěkal očima ze strany na stranu, "tak mu vysvětlím, že jsi to nemyslela zle." Jemně jsem ji políbil na čelo. A pak ještě jednou. "Hlavně se nestresuj. Nemysli na nic negativního. Užívej si krásy jara a já všechno zařídím." Otřel jsem se o její líci.
Následně jsme vykročili plouživým krokem kupředu. "Takže jsi ho viděla?" překvapeně jsem se usmál. Zajímalo by mě, jaký názor na něj měla. Tedy jestli ho vůbec poznala. Jestli měla čas pídit se po jeho původu.
Sklopil jsem uši. "Wolfi," špitl jsem, když se po její tváři skutálely slzy velké jako hrách. Nahodil jsem myšlenku hnědého vlčátka a zadoufal, že jí to rozjasní tvář. A hle, zafungovalo to! Začal jsem se smát společně s ní. "To tedy ano!" přitakal jsem na nápad strakatého vlčete.
A pak to přišlo. Hurikán slov, všemi známý žíhanáč. "Ahoj, Newline." Zcela typicky se hihňal a usmíval, házel na nás salvy slov, která se často opakovala nebo nedávala smysl. Nadechl jsem se a pobaveně poslouchal jeho konstatování o něčem velkém, chutném, Wolfganií snědeném. Překvapivě mu ale pak secvaklo, že to je jinak. "Jojo, čáp," uculil jsem se na Ganii. "Ještě nevíme," přiznal jsem. Otázka jmen prozatím zůstala nezodpovězena. "To opravdu netuším," zasmál jsem se. "Ale bylo by to hezké," uznal jsem. Třeba se poštěstí a opravdu bude mít tenhle můj odznáček. "Opravdu? Tak děkujeme," zazubil jsem se na jeho slova podpory. Opravdu jsem si přál být skvělým tátou. Lepším, než byl ten můj... "Myslím, že prozatím pomoc nepotřebujeme. Ale až budou zlobit, povoláme tě do služby," mrkl jsem na něj a ušklíbl se.

Byl jsem tak něžný, jak jsem jen dokázal. Přísahal bych, že mě v podobě takovéhle měkoty snad ještě nikdo nikdy neviděl. A to, alespoň dle mého, bylo správně. Vždy jsem měl tajnou vizi, že drahá polovička v mé osůbce probudí hlubokou důvěru, že se můžu chovat naprosto přirozeně. Ona si to přeci zasloužila. Kor teď, když byl náš společný život na tak prudkém vzestupu. Jsme bety. BETY! A co nevidět se nám narodí krásní potomci. Achhh, miluju svůj život. Pozitivní myšlení, které u mě sice nešlo označit za vzácnost, avšak ani za samozřejmost, mne nyní totálně pohlcovalo. Svět se mi jevil jako úžasné místo.
Usmál jsem se, když Wolfganie pochvalovala naše nenarozené piraně. Prý vůbec nezlobily. Už jsem se nadechoval, že je teda taky pochválím, jenže jsem to nestihl. Ganie nadskočila, což jsem, abych pravdu řekl, vůbec nečekal. Zavrávoral jsem, udělal pár kroků stranou a nahodil zmatený výraz. Kdyby do toho Wolfi vložila víc síly, už bych ležel na zemi. Samozřejmě jsem se ihned chtěl pídit po tom, co se stalo. Vlčice však neotálela a vše mi vysvětlila. Vyvalil jsem na ni očka. "Vy rošťáci," uculil jsem se a dloubl nosem do jejího boku. "Hmmm, je jedno, kolik jich bude. Jedno nebo pět, všechny budeme milovat," zapředl jsem jako spokojený kocour a vzápětí se otřel lící o její hrudník. Cítil jsem se jako někdo vyvolený. Poctěný možností stvořit nový život.
Zastříhal jsem ušima. "Vážně?" houkl jsem překvapeně na její nejistá slůvka. Prý nikdy březí vlčici nepotkala. "Hehe, budeš taková velká, kulaťoučká, roztomile nemotorná," začal jsem s výčtem a provokativně jí vlepil pusu za ouško. "A já tě přesně takovou budu milovat," sliboval jsem, hledíc upřímně do jejích studánkových oček. Přikývl jsem, když řekla, že na pohlaví nezáleží. Důležitá byla naše láska a jejich zdraví.
"To znamená," nahlas jsem se zamyslel, "že se ti v těle bouří hormony. A to je dobře, ne?" naklonil jsem hlavu jako nějaké neviňátko. Pramálo jsem tušil, jak se asi cítí. Mohl jsem si to zkusit představit, ale nám vlkům prostě nikdy nemohlo být ani přiblíženo kouzlo mateřství. Na druhou stranu to jistě byly i starosti a ve finále... Bolesti. Polkl jsem. Musím být u ní, až to nastane. Bezpodmínečně. Jinak bych si to neodpustil.
"Dobře, dobře," nasadil jsem velmi pomalé, procházkové, vláčné tempo. "Ale kdyby sis na cokoliv vzpomněla... Kdybys měla hlad, kdyby tě něco bolelo, stačí říct," ujišťoval jsem ji, zatímco jsem na ni zasněně hleděl. Ona byla dokonalá. Opravdu jsem si nemohl vybrat lépe. "Co myslíš, jací budou? Nikdy jsem se tě vlastně nezeptal na tvou rodinu... Máš někde v rodokmenu někoho zajímavého? Myslím tedy barvu kožichu. Já mám bratra. Jmenuje se Therion a představ si, je na Galliree! A on je po mé matce hnědý. Myslíš, že bychom mohli mít hnědé vlčátko? To by bylo vtipné, ne? Rodiče černo-šedo-bílí a vlče hnědé," zasmál jsem se a radostně na ni mrkl.