Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sarumen <<<

Vlci jsou přizpůsobiví a kreativní, napadlo mě, jak mi tak Litai vyprávěla, že si vlastně zvykla na nevýhodu při lovu. Koneckonců i já mohl být jedním z příkladů, že se jako druh dokážeme poprat s nevýhodami. Nebylo to snadné, ale ani úplně nemožné.
Okouzlilo mě, jak najednou Litai vypadala veselejší, když se dala do řeči s Kenaiem. Zdála se uvolněnější a zkrátka více pozitivní; mávala ocáskem a usmívala se. "Kasius?" zamrkal jsem na svého synáčka a střihl oušky. "Kdopak to je?" To jméno mi nic neříkalo; ani jsem neslyšel, že by se k nám v poslední době někdo takový přidal. Na druhou stranu jsem nepobýval na smečkovém území už pěkných pár dní... "Tet a strejdů tu máš opravdu hodně! Všichni jsou vesměs hodní a myslím, že se jim budeš moc líbit," snažil jsem se povzbudit synův zájem o smečku. "Na druhou stranu je v pořádku, pokud ti někdo úplně nesedne, každý jsme nějaký," nahlas jsem se zamyslel. "Základem dobrých vztahů je asertivní chování. Buď na vlky příjemný, ale nenech si všechno líbit," mrkl jsem na něj. Moc bych si přál, aby si maličký už od útlého věku byl jist sám sebou. Nejistota je hrozná mrcha, ušklíbl jsem se nad svou minulostí. Holt se každý učíme ze svých chyb.
Neuniklo mi, jak Kenai najednou zbystřil a zvýřečnil, jakmile se ho Litai zeptala na lov. Usmál jsem se na svou společnici, nechal jsem je o žraní konverzovat bez svých zbytečných vsuvek.
"Jakmile chytíme stopu zvěře, budeme muset být velmi tiší," což tobě, můj milý Kenii, půjde jistě velmi dobře, "rychlí a opatrní. Zvíře o nás nesmí vědět, proto se do poslední chvíle nechceme prozradit. Čím víc práce si dáš při stopování a plánování taktiky, tím větší šance je, že lov dokončíš úspěšně." Zavětřil jsem. Stále nic; chtělo to pokračovat dál od hranic lesa. "Nahánění je ta část lovu, kterou jako samotář chceš mít co nejdřív za sebou, protože nemáš nikoho na pomoc. A když tvá kořist zná zdejší krajinu lépe než ty, dost možná skončíš bez jídla. Ve skupince vlků je to trochu snazší, tam se dá využít moment překvapení." Už jsem si nepamatoval, kdy jsem naposledy mluvil tak dlouze a souvisle. Až jsem měl pocit, že mě lehce začíná bolet v krku z té námahy hlasivek.
Co to je? Cítím jídlo! Zpozorněl jsem a instinktivně koukl na Litai. Opravdu jsem zachytil pach nějakého králíka! I kdyby byl vyhublý, pořád je to aspoň něco. "Cítíš ho taky?" koukl jsem dolů na Kenaie. "Vítr nám pomáhá, žene jeho pach proti nám. Kdyby to bylo naopak, lov by byl o moc těžší." Projela mnou elektrizující vlna. "Můžeme?" koukl jsem na Litai a zamával ocasem. Moc jsem se na lov s ní těšil.

"To je fascinující!" vydechl jsem, když mi Litai osvětlila, kde se vzala barva jejího kožichu. Docela mě zajímalo, jakpak asi ten její táta - Sayap - vypadal, když ona měla víc jak polovinu těla červenou! "Rozhodně se to jen tak nevidí," uznale jsem přikývl, "ale není to občas spíš na škodu? Chci říct - umět se maskovat s rudým kožíškem asi není tak jednoduché?" starostlivě jsem jí koukl do zlatých oček. A úplně nejvíc cool by to bylo, kdyby měla magii ohně, napadlo mě. Samá rudá! Tolik rudé, až je mi z toho trochu tepleji, zasmál jsem se vlastním sugescím.
"Taky jsem rád sám," pousmál jsem se na konstatování malého Kenaie. "Ale letošní zima je krutá a moc se mi nelíbí představa, že jsi někde osamocen," povzdechl jsem si, ale nic jsem synovi nevyčítal. "Teta Litai," mávl jsem ocasem, "to zní hezky!" zazubil jsem se na vlčici. "To je v pořádku, Kenaii. Chceme přeci, aby z tebe vyrostl velký zdravý vlk! A navíc už i my dva bychom ocenili nějakou sváču." Jako na povel se znovu ozval můj prázdný žaludek. "Pokud by s tím teta Litai souhlasila," zvědavě jsem mrkl na rudý kožíšek, "mohli bychom tě na ten lov vzít," nahlas jsem se zamyslel. "Zkusíme něco nahánět?" navrhl jsem do placu a vzápětí zavětřil. V lese jsem nezachytil skoro žádné čerstvé vůně. "Podíval bych se víc na jih," navrhl jsem a pomaličku vykročil. Koneckonců nikdo z nás nikam nepospíchal.

>>> Tajemná louka

Usmál jsem se na ni, když mou nabídku přijala. Pomoc se přeci jen vždycky hodila, ať už šlo o jakoukoliv práci ohledně smečky. Od toho jsme přeci smečka, že? Litai mi pak prozradila, že se má dobře. Údajně byla delší dobu mimo smečkové území. "Jsem na tom dost podobně. Snažil jsem se něco dobrého ulovit, ale..." povzdechl jsem si, "nepovedlo se," vyloudil jsem smutný úsměv. A nejen, že se to nepovedlo, ale dokonce jsem si nabančil čumák. Jsem úplně k ničemu. "Takhle tuhou zimu už jsem velmi dlouho nezažil," nahlas jsem se zamyslel. "Vlastně si ani nejsem jist, zda jsem ji někdy zažil mimo Gallireu," překvapeně jsem střihl uchem a obě očka stočil k očím Litai. Musel jsem trochu víc naklonit hlavu, abych ji pochytil zdravým okem. "Mohl bych se tě na něco zeptat?" Lehce jsem sebou ošil a krátce se zasmál, když mi v odpověď přišlo nejprve zakručení jejího prázdného žaludku. Znělo ale docela souhlasně, tak jsem pokračoval: "Tuhle barvu kožichu, tu máš od narození?" I teď v zimě šlo poznat, že se nejednalo o čistě přírodní barvu, přestože v létě to muselo být ještě víc výrazné.
Najednou se odnikud objevil jeho syn. Noktisiel vytřeštil oči. "Kenaii! Copak tu děláš tak sám?" starostlivě sklonil hlavu a nosem se opatrně, ale velmi láskyplně otřel o vlčkovu líci. Byl tak rád, že ho zas vidí! "Jsi v pořádku?" rychle zas zvedl hlavu a svého syna si prohlédl. Jeho malé prázdné bříško zakručelo. Nokt si povzdechl: "Měli bychom něco udělat s tvým hladem, co říkáš?" povzbudivě na něj mrkl, ačkoliv vnitřně dostal lehce strach, že tato svá slova nebude moci splnit. Koukl na Litai. "Myslíš, že by ses se mnou mohla podívat po něčem na zub?"

Dlouze jsem se nadechl a pak zas dlouze vydechl. Letošní zima byla vážně krutá. Vůbec se mi nelíbila. Moc jsem doufal, že se brzy dostaví zdárný konec. Kdepak jsou všichni? Cítil jsem svou milovanou Ganii, taky Morfa, Darkii, Maričku, Aseti, Maple a jeden neznámý pach. Kdepak asi byli ostatní?
Zrovna když ke mně dovál další pach - Litaiin -, uvědomil jsem si, že daleko přede mnou vidím siluetu. A pach sílil. Pousmál jsem se, zvedl ocas, napřímil se. Tedy byl to spíš pokus o napřímení se, svaly mě stále dost bolely.
"Ahoj, Litai!" usmál jsem se. Těšilo mě, že jsem na někoho narazil. "Kdepak!" spěšně jsem zavrtěl hlavou a opět lehce vycenil zoubky v unaveném úsměvu. "Vlastně, kdybys chtěla, můžeš se přidat. Vzhledem k průběhu zimy není moc čas dělat tuhle práci," nahlas jsem se zamyslel. "Jakpak se ti daří?"

Kopretinka <<<

Takhle neúspěšný lov jsem nezažil už... No, velmi dlouho. Že já jsem se stále nepoučil z mládí. Už je mi dost na to, abych neriskoval, ne? Lézt po skalách, co to je za hloupý nápad... Musel jsem se stále do kola sám v hlavě shazovat, jako by snad starší vlci nemohli dělat chyby. Achjo. Moje už tak nepříliš velké ego utrpělo další zásah. Jsem jako parodie na betu. Ani pořádný adrenalinový lov nedotáhnu do úspěšného konce. Bylo to tady, vlny sebeobviňovaní a peskování.
Hluboce jsem se nadechl, ale v tu chvíli mě něco píchlo vlevo pod žebry. Vypulil jsem oči a velmi rychle zas vzduch z plic vyfoukl. Ani pořádně výt teď nemůžu. Perfektní, ironicky ucedilo mé naštvané já. Zkusil jsem to znovu. Nadechl jsem se mnohem opatrněji, načež jsem zaklonil hlavu, sklopil uši a dlouze, melodicky zavyl. Možná mě někdo vážně uslyší. Anebo taky ne. Kdoví. Důležité bylo, že jsem po svých došel domů.
Lehoulince jsem se usmál. Měl jsem rád vůni našeho lesa. Pomalu, opatrně, téměř po špičkách jsem zas vykročil. Zdálo se, že se s každými deseti minutami na mém těle objevovaly nové a nové známky rozbitosti. Přesto jsem sem tam ještě zastavil, abych mohl poctivě obnovit jasné hranice smečkového území.

Bolest. Šíleně mě třeštila hlava. To jediné jsem cítil. Opatrně jsem rozlepil levé oko. Tělo mě neposlouchalo. Tedy - ještě lépe řečeno - nevěděl jsem o něm. Nezkoušel jsem téměř žádné pohyby. Soustředil jsem se hlavně jen na svou hlavu a chaotické myšlenky v ní.
Zima. Byla mi příšerná zima! Zadrkotal jsem zuby a otevřel i druhé oko. Jako bych se probudil z dlooouhého spánku, opatrně jsem zvedl hlavu. Všude bílo. S velkým úsilím jsem donutil svá víčka nepadat. Vzpomínej, Nokte, vzpomínej. Co jsi dělal za pitomost, že jsi dopadl takhle? Zdálo se mi, že i samotné přemýšlení bolelo. Achhh, Ganie. Kde je má Ganie a prcci? Zaťal jsem zuby a velmi vlažným tempem se začal zvedat. Došlo mi, že jsem stál v lehkém stínu; za mnou se tyčil velký menhir. Snad... Snad nejsem tak pitomý, že bych... Jsem pitomec. Útrpně jsem si povzdechl. Děti, dobře si to zapamatujte: lézt po skalkách a menhirech není dobrý nápad! Ne, ani když je vaším záměrem lov.
Kynklavě jsem vykročil směrem k Sarumenu. Nemusel jsem nad tím přemýšlet, táhly mě k sobě známé pachy. A s každým krokem jsem analyzoval svaly či kosti, které jsem si dokázal tak šikovně narazit.

>>> Sarumen

<<< Sarumen

Proč mě nenapadlo běžet za Životem? Ach ne. Napadlo mě to! Ze začátku to vlastně vypadalo jako ten nejlepší nápad, jaký jsem kdy dostal. Dávalo to smysl? Ano. Jenže ta myšlenka mě najednou bleskovou rychlostí opustila. Vydal jsem se vlastně úplně opačným směrem. Proč? Protože prostě proto! Koho zajímala vlčata? Život si je přivlastnil a já se na to mohl... Mohl jsem se na to vykašlat? Vždyť to byli moji miláčci. Možná se ale mohli mít u našeho mocného souseda mnohem lépe. Třeba je hned od začátku udělá mnohem mocnější. Pamatovali by si na mě ještě? Co když jim Život nakecá, že je jejich opravdový rodič? Celý zmatený jsem nevnímal cestu. Kráčel jsem přímo za nosem, aniž bych k tomu potřeboval logický důvod.
Až když mě do nosu praštily spoustu pachů, lehce jsem se rozpomněl... Ganie! Maple. A spoustu jiných vlků. Zamrkal jsem, zhoupl ocasem. Srdíčko mi poskočilo a já měl pocit, že se mi každou chvílí podlomí nohy. Láska mého života. Jako bych měl v hrdle šišku. Zalapal jsem po dechu a rozběhl se za matkou mých potomků. "Ganie, Ganie! Lásko, tak rád tě zase vidím!" zavzdychal jsem a aniž bych čekal na její reakci, teskně jsem jí něžně vrazil čelo k tomu jejímu. Nasál jsem její dokonalou vůni a usmál se. "Miluju tě," špitl jsem. "Hrozně moc," dodal jsem ještě tišeji.
Má pozornost se vzápětí přesunula k mývalovi, který na sobě nosil něco... Něco divného, co obvykle mývalové nenosí. Byl pěkně ukecaný a vypadal, že kul pikle. Vlci okolo začali hádat přesmyčky, které zprvu zněly jako zaklínadlo. "A to poslední je štěstí!" zvolal jsem, neboť jsem se nechtěl příliš vzdalovat od Wolfi. Božínku, nás tu ale je. Vlky, se kterými jsem se potkal pohledem, jsem obdaroval úsměvem, pokývnutím hlavy a alespoň mimickým "ahoj".

Jako správná loutka jsem udělal vše, co mi bylo přikázáno. Zkrátka vnitřně jsem to nebyl já. Kdybych byl, asi bych se s vlčicí hádal, co a proč budu dělat. Nicméně lov se zadařil a kostra potažená ryšavou kožešinou se konečně mohla nažrat. Byla ještě té milosrdnosti, že mi nechala jedno stehno. Zamrkal jsem jako zmatené vlče, kterému někdo vysvětluje, že po vodě se nedá chodit. "Achgg," přidušeně jsem vydechl, jako by se do mě znovu vrátila duše. "Chm," zamračil jsem se. "Tak díky," ušklíbl jsem se. To byla panečku ironie. Děkoval jsem za svůj vlastní úlovek. A to nebyl celý! "Doufám, že už se ti nic takového nepřihodí. Měla by sis odpočinout a nabrat síly." Byl jsem na ni hodný, ačkoliv ona se rozhodla jít cestou magie a zneužít mě. Ale když ona vypadala tak zbídačeně! "Tak někdy zase na viděnou!" stihl jsem ještě zvolat, než se Jenna rozhodla zmizet mezi stromy.
Povzdechl jsem si. Tak lov do třetice všeho dobrého? Rozhlédl jsem se, ale než jsem stačil zahájit stopovací proceduru, v hlavě mi zarezonoval hlas. Život! Tvrdil, že si bere naše děti. Och. Aha. No, to je jedno, napadlo mě. Koneckonců je to Život. Může si ty smrady užít dosyta. Kopce jsou stejně kousek odsud. Občas je zkrátka navštívíme. Ale jinak to bude jeho starost. To je dobrý, ne? My s Ganií mezitím můžeme... lišácky jsem se rozhlédl, zda-li mě někdo nesleduje, načež jsem se mlsně oblízl a vykouzlil potutelný úsměv na tlamě, ...můžeme zapracovat na dalších! A tak jsem naprosto pohodovým tempem vykročil lesem. Všechno se zdálo supr čupr. Žádné starosti, těžkosti, stres...
Ale jak jsem tak ťapal dobrých deset minut, najednou mi to začalo docházet. Magie mizela a v hlavě se mi zas začaly vynořovat opravdové myšlenky, jejichž autorem jsem byl jen a jen já. Probůh! Vždyť jsou to moji čumáčci. Nemůžu je nechat u Života, i kdyby na ně byl sebevíc hodný. Sakrapráce!

>>> Kopretinka

Rozhlížel jsem se do všech stran. Už jsem si nemohl být jistý naprosto ničím. Jestliže jsem doopravdy pozřel něco otráveného, bůh ví, zda jsem se ještě vůbec nacházel v Sarumenu. Třeba to celé byla jen jedna velká iluze a já stál uprostřed pouště a povídal si s hromadou kamení a kaktusů. To je pěkně pitomá představa. Koukl jsem dolů na načatého zajíce. Nevím, co to je, ale chutná to jako zajíc. Doufám, že nežeru nějaké... Křoví. Nebo ještěrčí bobky. Bleh.
Zastříhal jsem ušima. Někdo na mě opět promluvil! Že by paní duchyně? Byla natolik velkorysá, že mi vysvětlila, oč tu kráčelo. Ach ta Gallirea. To je mi tedy hloupý žert! Proč by někdo měnil vlky na příšery? A kdo by je vlastně měnil? Tohle byla převeliká záhada. Ale aspoň jsem věděl, že mluvím s někým, kdo by ještě správně měl být vlk. Takže teoreticky to byla živá osoba s dočasnou indispozicí. Doufejme.
Zamyšlen jsem krátce zalapal po dechu. Po levici na mě něco promluvilo! "Gwaaaeeeee!" Že by válečný pokřik? Kdoví. Měl jsem jediné štěstí, že se duchyně objevila po mě levici. Mohl jsem si užít pohled na prusvitnou hlavu, která na mě hučela. Kdyby se bývala objevila po mé pravici, neměl bych šanci ji zahlédnout. "To je pěkně zlomyslné!" prohlásil jsem rozhořčeně. Drze mi špitla informaci o její poloze. Stejně mi to je k ničemu. I kdybych chtěl, nic s ní neudělám, napadlo mě. Jako obyčejnému smrtelníkovi by se mi ji zřejmě nepovedlo rozfoukat.
"Aha!" zvedl jsem obočí a zvědavě si ji prohlédl. Paní duchyně přestávala být duchyní! Místo neurčité hmoty se mi tu formovala hmota dosti určitá. Zrzavá vlčice s podivnou ozdobou na noze. "Zdravím tě, paní Duchyně," zazubil jsem se na ni s vědomím, že už bych se neměl tolik bát. Než jsem však stačil spustit svou další vyzvídací salvu, pomocí nemilé magie příkazu mi vlčice zkrátka a jasně (světě, div se) přikázala. A já ten příkaz nechtěl splnit, ale musel jsem. Dávalo to smysl, vlčice vypadala jako kostra potažená kůží. Vždyť bych jí snad pomohl, ikdyby prostě požádala. Otočil jsem se na patě a jako stroj bezmyšlenkovitě vyrazil na lov.
O pár minut později se stará, zaschlá krev na mé tlamě překryla krví čerstvou, horkou. Další zajíc skolen. Poslušně jsem s ním doťapal za vlčicí. Už jsem měl být dávno jinde. Měl jsem řešit jiné věci. Ale holt nám život sem tam musí hodit klacky pod nohy...
//Psáno na mobilu, omluva za chyby.

Zrovna jsem se dostal na suprově čerstvou stopu zajíce. Už jsem si mlsně pomlaskával, jak se nadlábnu. Úúúúúúaaach, jsem já to ale pako. Proč jsem si nezašel něco zobnout dřív? A Ganie už je možná opět hladová, vystresovaně jsem zakoulel očima. Už jsem to chtěl mít za sebou. Štvalo mě, že jsem vlastně ani neměl čas pořádně obejít území, jak to po mně Morfeus chtěl. Samozřejmě jsem značkoval a čichal kdeco. Zkrátka jsem zvládal úžasný multitasking.
Až když jsem se dostal příliš blízko, přestal jsem se ochomýtat kolem šutrů a stromů. Chtělo to soustředění! Lišácky jsem se zasmál, přikrčil se a učinil strategický oblouk. No ty jsi mi ale vypasenec! Už se mi sbíhaly sliny. Panenky se mi zúžily, nervně jsem mrksl ocasem - a vžuuuch! Vyrazil jsem s větrem o závod. Zvířátko se leklo a vzalo nohy na ramena. Chvíli jsem ho naháněl. Poceeeem! Zaklapal jsem zubisky a chramst! Zakousl jsem se do stehna. Ušák sebou zmítal tak dlouho, dokud jsem mu nepřekousl krkavici. Aniž bych čekal, ihned jsem se dal do žrádla. Boží! Slastně jsem si mlaskl.
V tom má ušiska zaslechla podivný vřískot. To zní prapodivně, rozhlédl jsem se. Hlad mě však ovládl více než zvědavost. Najednou se však odnikud ozval hlas. Vytřeštil jsem oči, trhl sebou a zatěkal pohledem všude kolem sebe. "Kdo to řekl? Ať jsi kdokoliv, ukaž se!" vyzval jsem cizinku. Až pak mi došlo, že ke mně promlouvá podivná mlhovina. "Ty... Ty jsi duch?" zalapal jsem po dechu a oblízl si zkrvavenou hubu. "Jsi duch! A já... Já se neproměnil," zkonstatoval jsem. "V co bych se měl proměnit?" Srdce mi bušilo a já se bezděčně ohlédl po svém těle. Čtyři nohy, jeden ocas, čumák i obě uši mám. V co jsem se měl proměnit? V ducha? Vážení, byl jsem řádně zmaten! Jenže to nekončilo. Bez jakéhokoliv varování sem přiběhl kostlivec. Kostlivec?! Měl jsem pocit, že už dočista blouzním. Zbláznil jsem se? Kostra se nezdržela moc dlouho, jen rozfoukla mou dosavadní ducho-společnici a zas utekla. Určitě jsem se zbláznil. Definitivně ano. Protože přiběhl další kostlivec. Zase se rozhodl ublížit mluvícímu vzduchu. Copak jim asi provedla? Suše jsem polkl. Zdálo se mi to, nebo jsem dokonce v dáli, na hranici lesa uviděl vlka s něčím na hlavě? Wolfganie, miláču. Jestli jsem se zbláznil, doufám, že jen dočasně. Možná jsem se nadýchal nějakých jedovatých par. Anebo že by špatná voda? Úpěl jsem. "Halo? Paní duchyně? Jsi tu ještě někde?" pomalu jsem se rozhlížel okolo.

<<< Úkryt

S lehkým úsměvem na tváři jsem se v závěsu s Ganií držící Cassiana a Maple nesoucí Kenaie vydal ven z jeskyně. Bylo příjemné zas po delší době vykouknout ven - na čerstvý vzduch, zářící sluníčko, vlhkou trávu pod nohama. A v tom mi šíleně zakručelo v břiše. Jejda, vážně už bych se měl nažrat, jinak budu jako beta naprosto nepoužitelný.
Otočil jsem se a zvědavě koukl na reakce našich dvou klučinů. Byli tak roztomilí! Jejich první vzpomínky na svět mimo noru by se měly vázat k hezkým pocitům. "Tak jo, moji milí," zpomalil jsem a zamrkal. "S dovolením vás nechám s maminkou a tetou," promluvil jsem ke špuntům. Mmmmch, mám chuť na zajíce. A taky bych měl zase obejít území a co nejvíc toho označkovat. Pak jsem sklonil hlavu, oblízl Cassiana, následně Wolfganii i Kenaie. A málem se mi to povedlo i u Maple, ale naštěstí jsem tomu automatickému pohybu zabránil. Jéžišmarja, to by byl průšvih, vnitřně jsem se ušklíbl. Měl bych si hlídat okamžiky, kdy se mi až příliš rozproudí myšlenkové toky, pokáral jsem se. "Brzy budu zpět. Zkusím něco ulovit a obhlédnout území," oznámil jsem primárně Wolfi a zcela bezděčně si položil svou bradu na její čelíčko. "Miluji tě, zlato," zašeptal jsem nejněžněji, jak jen jsem mohl. Zkrátka to bylo určeno jen a jen krásným ouškům mojí životní lásky. Už se těším, až si zas na chvíli utržíme jen rodinný čas s prťaty... Oni stejně ještě moc nechápou, co říkáme, zasmál jsem se. Tak... by snad něco peprnějšího nevadilo, zauvažoval jsem, jak moc reálná je možnost, že usnou všichni tři naráz a nechají mě si zas užít Wolfganii sobecky jen pro sebe. "Zatím papa," zamával jsem tlapou a vydal se vstříc povinnostem.

//Na chvíli se odpojím, ale teoreticky jen z herního důvodu, ať se Nokt nažere a něco i uloví. Pak se zas připojím. c:

//I Nokt se pokusí zúčastnit, co nejaktivněji to zvládne.

Usmál jsem se na lásku svého života a oblízl jí ten roztomilý nosík. Byla krásná. A jako máma doslova ukázková. Nedokázal bych vysvětlit, co vše k ní cítím, i kdybych měl k dispozici slovník, všechen kyslík na světě a nekonečno času. Je to tak úžasný pocit - mít partnerku, mrňata a skvělé zázemí. Mohl bych snad být ještě spokojenější?
Pozdravil jsem Newlina, který sem vtrhl s jeho klasickým elánem. Velmi rychle se skamarádil s maličkou Marion. Jo, tihle dva by si mohli pěkně rozumět, ihned mě napadlo. Hned na to jsem se pohledem rozloučil s Darkií, která, byť jsem ji moc dobře neznal, nevypadala ve své kůži. Lehce mě to zamrzelo. Co když ji trápilo něco vážného? Rázem jsem zvážněl a pohledem přejel všechny zde přítomné.
"O ano, myslím, že to je perfektní funkce," odvětil jsem na Ganiin návrh ohledně pasování Newlina na ochránce Marion. Hned na to jsem koutkem oka mrkl po Maple, jak se něžně ujala našeho malého spáče Kenaie. Ten nevypadal, že by ho nějak extra tankovalo, co se kolem něj dělo. "Nevypadá, že je proti," zazubil jsem se na hnědou vlčici, která nás požádala o svolení vynést Kenaie ven na zádech. Poté jsem sklonil hlavu k podivně tichému Cassianovi a oblízl jsem ho. "Řekl bych, že už můžeme směle vyrazit," dloubl jsem Wolfganii do líce a neskutečně moc si užil i tak maličký, letmý dotyk. Bože, já jsem vážně moc zamilovaný, ujistil jsem sebe samotného. A užívám si to!
S úsměvem na tváři jsem všechny zde přítomné pobídl k odchodu. Dosud jsem si neuvědomil, že bych možná potřeboval i já slupnout něco většího než půlku ryby. Rovnou ulovím i něco málo pro Ganii a obhlídnu les... A možná bych mohl na chvíli najít Darkii a optat se, jestli je v pořádku.

>>> Sarumen

(//226)

Darkie neodpovídala. Nebral jsem si to osobně, zjevně se jí vlčátka líbila, a tak se prostě jen zamyslela. Musel jsem se nad tím usmát. Bylo pro mě důležité, aby se v této situaci cítili všichni komfortně. Ganie, Cassian, Marion i Kenai vypadali spokojeně. Copak se však mohlo honit hlavou Darkii?
Zastříhal jsem ušima. Mari se - prskajíc a vypínajíc hruď - snažila něco říci. A já (snad čirou náhodou) pochopil, oč jí šlo. Usmál jsem se od ucha k uchu a mrkl na Darkii. Poté jsem sklonil hlavu a dloubl nosem do Marion. "Líbí se ti teta Darkie? Chtěla by sis do ní kousnout?" Laškovně jsem pohodil ocasem a zvedl pohled zpět k dceři alfy. "Myslím, že by se s tebou ráda seznámila," pobídl jsem ji. "Klidně pojď ještě blíž." V tom se však zvedl Kenai, do jeskyně totiž vstoupila Maple. "Ahoj, Maple," pokynul jsem hlavou. I šedý spáč, jak se zdálo, si našel svou oběť. "To je Kenai. Myslím, že si oblíbil tetu Maple," zahihňal jsem se a opřel se lící o Ganii. Nechala mi jednu rybku. "Děkuji ti, lásko," olízl jsem jí ouško a jedním chvatem rybu překousl napůl, "ale ty potřebuješ mnoho energie." Jednu polovinu s ocasem jsem slupnul jako malinu, druhou půlku přenechal své milované.
"Zdravím, Morfe." A Derian? Začenichal jsem. Mlčky jsem si vyslechl jeho zprávu, která byla adresována Maple a Darkii. Následně jsem se s černým vlkem pokývnutím hlavy zase rozloučil. Zdálo se, že spěchal. Koukl jsem na Wolfganii a zakoulel na ni očima: "Tak co, moje milá. Myslíš, že už bychom je mohli vypustit?"

(//226)

//EDIT MORF: Em, nevím jestli jsme se pochopili. Morf chce po tobě a Wolfganii aby se postarali o les + Darkie jako pomocná tlapka bude pro vás :D

Pousmál jsem se, protože ty malé kožíšky, očka jako jantary a korálkové čumáčky se zdály neodolatelně roztomilé. Tedy alespoň na pohled. Avšak! Některá vlčátka zvládala už v tomto věku zlobit.
Nakrčil jsem nos a začenichal. Nechtěl jsem nic hrotit, ale už jsem tušil, kdo jako první opustí teplo rodinného prostředí. Ach, neměl bych přemýšlet až tak daleko... Musel jsem se napomenout, jinak bych se pomalu ale jistě začal utápět v proudu melancholie. Ale na to teď přeci nebyla vhodná doba! Mám tu Wolfganii, lásku mého života! A tři prďolky, lásenky mého života! Měl bych si prostě jen užívat každého okamžiku.
Do nosu mě praštil pach Darkie. Zpozorněl jsem, modrooká krasavice se ke mně i s Cassianem vrátila. "Drahá, pro tebe cokoliv." Natáhl jsem se k ní a velmi něžně ji políbil na bradu. "Jsi moje všechno," špitl jsem jí do kožichu. Jestli to slyšela, netuším, ale byla to pravda pravdoucí.
Hrdelním uchechtnutím jsem reagoval na Kenaie. Ach, jak ten byl sladký! Malý velký spáč. Nevypadal, že by potřeboval objevovat svět. Není to špatné? Nemělo by být vlčátko víc... Aktivní? Kdoví. Třeba to bylo jeho opravdové já. Anebo se ještě ukáže a narostou mu růžky.
Mlaskl jsem na Marion. Ta prťavice sice působila křehoulince, ale rostla z ní pěkná potvůrka. "Marion! Mari," šťouchl jsem do ní. "Nevztekej se, neplač," mluvil jsem velmi klidně, trpělivě. "To je teta Darkie. Přišla se na nás podívat, drahoušku. Neuteče ti, nic se neboj," povzbudivě jsem jí oblízl uplakané tvářičky. "A koukej! Teta nám donesla jídlo. " Opatrně jsem vstal a rozvážně vykročil k vlčici.
"Zdravím, Darkie. Děkujeme za návštěvu i ryby," decentně jsem se pousmál. "Jak se máš ty? Smečka stále funguje, jak má?" S úctou jsem vzal úlovek a donesl ho své milované hrdličce. "Dobrou chuť, drahá." Otřel jsem se jí o šíji, abych jí ukázal, že stále toužím po tělesném kontaktu. Jako bych se neustále ujišťoval, že tu je. "Darkie, nechceš kousek blíž?" Nemusela sice úplně až ke Ganii, ale třeba by se mohla posadit nebo dokonce ulehnout trošku blíž a možná by se ji nějaké (aehm, nejmenované nejzvědavější) vlče vydalo prozkoumat.

(//225)