Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Dva dny dopředu?" zadýchaně jsem se podivil a zasmál se. "To je musíš tak dlouho zpracovávat, jo?" přátelsky jsem si do ní rýpl a vyplázl na ni jazyk. "Na to, že jsi nebyla psychicky připravená sis vedla moc dobře." Bůhví, co přesně myslela tím podivným slovním spojením... Vždyť se řeklo, že se jde na lov. Měla přeci dost času při stopování, ne? Určitě je to jen nějaká její další forma stížnosti na složitost fungování tohoto světa. Vytřeštil jsem na ni oči. "OOOOOOH. Ty umíš děkovat. To je velmi milé zjištění," neskrývaně radostně jsem zavrtěl ocasem a usmál se. "Rádo se stalo!" Připadal jsem si najednou mnohem lépe. Milá slova dokáží doopravdy tak moc zlepšit náladu!
Po očku jsem ji sledoval. Čekal jsem, až zas na mě vytasí nějakou kousavou poznámku, ale! Já měl v kožichu eso. Viděl jsem ty její dlouhé výdechy. Hodil jsem po ní úšklebek, jakmile mě obdařila oním očekávaným rýpnutím. "Pche, pro hvězdy bych si ten krk klidně vykroutil. Viděl jsem tě, jak jsi na ně taky koukala," nevinně jsem se na ni usmál a zavrtěl ocasem. "Ano, patřím do jedné z nich. Pokud vím, jsou alespoň čtyři. Jedna dokonce sídlí v močálech... Ta moje pobývá v hustém hvozdu kousek na jih odsud. A... Jak to jako myslíš, jak to v nich chodí? Tys nikdy nebyla ve smečce?" podivil jsem se.

Chvíli se nic nedělo a já dostal lehký strach, že jsem na Athame přenechal možná až příliš velký úkol. Nastražil jsem uši a začenichal. Měla jasnou práci - začít nahánět jezevce. Zvířátko se vůbec nehýbalo. Co to tam dělá? Snad... Si s ním... Nepovídá?
Konečně! Kořist se dala do pohybu. Bezděčně jsem si zavrčel pod vousy a též vyskočil. Nehodlal jsem se šetřit, ačkoliv mé tělo nadále jevilo známky předešlých, poněkud zbrklých - a hlavně neúspěšných - lovů. Toto ale představovalo tak moc lákavou nabídku, že jsem zrkátka nemohl jet jen na půl plynu. Už jsem se v představách viděl. Mmmh, teplá krev, tuhý kožich, čerstvé maso, lahodné orgány... Polkl jsem velkou slinu a běžel dál.
Athame ječela na jezevce, který s ní nespolupracoval. Samozřejmě, že jí to bylo prd platné. Kdyby se ho ke mně snažila nahnat lehkým obloukem, usnadnila by mi práci. Tak jako tak se mi ale nakonec povedlo véču dohnat. Bez váhání jsem po jezevci skočil a šel mu ihned po krku. Bylo to ale velké zvíře, které se vzpouzelo. Kdyby se Athame přidala a rafla ho někam do slabin, vůbec bych se nezlobil.
Bylo po všem. Konečně jsem mrtvolu pustil z huby. "Dobrá práce," povzbudivě jsem mrkl na svou spolulovkyni. Tušil jsem, že nemělo cenu jí cokoliv vyčítat, protože by to zas přetvořila v chybu někoho jiného, jen ne její. "Děkuji za pomoc," zazubil jsem se na ni a kývl k mrtvole, abych jí naznačil, že si mohla vzít jakoukoliv část jako první. Co zbylo, toho jsem se ujal.
Když už jsem spokojeně ožužlával hlavice kostí, bylo mi velmi dobře. Plný žaludek jsem rozhodně preferoval víc než ten prázdný. Spokojeně jsem zafuněl a po krátkém čistícím procesu jsem si lehl. Sice lehce foukalo, ale aspoň nám to rozehnalo mračna na nebi. "To je krása," povzdechl jsem si s očky upřenými na nebesa posetá nespočtem hvězdiček.

Medvědí jezero <<<

"Potřebuješ speciální nakopnutí, abys mohla Gallireu opustit? Nebo snad... Chmm, Athame, ty nemáš partnera, že ne? Zkus si představit, že ho máš." Humorná představa. "Co bys udělala, kdyby ti navrhl, ať společně tuto zemi opustíte?" Ne, že bych se role nakopávače chtěl nějak extra zhostit, ale celý její systém uvažování a výmluv byl totálně na palici. Už vím, kde je problém. Hledám v tom všem smysl. A on tam není. Rozhodl jsem se, že se tohoto tématu raději úplně pustím, jinak bych dost možná mohl dostat migrénu.
"Ach, je mi ctí," zadirigoval jsem tlapkou, když mě zelenooká nazvala mistrem. "Mmmh, jezevec." Ta vůně se linula mým nosem a velmi hlasitě křičela na mé instinkty lovce. Bezděčně jsem se naježil, ale velmi rychle jsem se zas zhostil kontroly nad svým tělem. Zorničky se rozšířily a já se automaticky celý přikrčil. "Athame," špitl jsem její jméno; letmo jsem na ni mrkl, jestli se přizpůsobila situaci. Opravdu moc jsem doufal, že zrovna někde nezakopne nebo tak něco. "Vítr nám přeje, máme skvělé podmínky," nadšeně jsem šeptl. Společně s vůní jezevce se prostorem vinula další pomyslná stuha. Kdyby se zhmotnila, dozajista by měla rudou barvu. Je raněný.
Konečně se nám ukázal. Černá tečka v dáli. Vylezl docela brzo. "Vezmu to obloukem. Ty ho pak zkus nahnat mým směrem." Pokývl jsem a dal Athame prozatimní adios.

"Ty jsi vlk, který ztratil nohu?" švihl jsem ocasem a velmi okatě sklonil hlavu, abych jako "odborně" spočítal, kolik má nohou. "Mně to tak nepřipadá," kousavě jsem se ušklíbl. Neměl jsem ve zvyku cizí vlky škádlit, ale Athame si o tohle vyloženě koledovala. (//chápeš. koledovala. Jakože Velikonoce. :D:D:D ) "Co když jsi problém ty?" zakoulel jsem očima.
Zastavil jsem a s nadějí v očích čekal, co z hnědky vypadne. Znělo to tak nadějně! Začala se soustředit, dokonce to chvíli vypadalo, že mluvila o nějakém žrádlu. Pak to všechno šlo ale do kopru. "Achjo," vzdychl jsem. "Ty jsi opravdový unikát, Athame," houkl jsem jejím směrem a znovu se dal do pohybu. "Tak fajn. Já cítím..." Speciální věc. Pozvedl jsem hlavu a nastražil uši. Bráška! Je to on, určitě. Srdce mi zaplesalo. Theriona už jsem neviděl tak dlouho... Suše jsem polkl a podíval se na tu šaškařici. Hlavou mi prolétla myšlenka, že bych ji tu možná měl nechat hladu napospas a prchat za svým bratrem. Ne, to bych neměl. Athame sice nepředstavuje nějakou extrémní kumulaci ctností, ale slíbil jsem jí lov. Nemůžu svůj slib porušit. Povzdechl jsem si a dokončil větu: "ryby, lišky a zajíce. Možná... Možná i nějakou kunu. A taky jezevce. Navrhuji tedy chytnout se nejbližší stopy, co ty na to?" Čenich se sklonil k zemi. Chvilku jsme se museli plahočit kupředu bez jakékoliv známky, která by nám zaručovala brzký start lovu. Doufal jsem, že mě Athame neoblaží nějakým svým vyšperkovaným myšlenkovým pochodem.

>>> Středozemka

"Máš čtyři nohy, to ti stačí," ušklíbl jsem se. "Stejně tak, jak jsi se dostala do Gallirei, dostaneš se i z ní. Myslím, že hledáš problémy tam, kde nejsou," pobaveně jsem si odfrkl. Athame byla tvrdohlavá a chovala se jako vlčátko. Přerostlé, umíněné, horkokrevné. "Já si myslím, že ty si prostě jenom ráda stěžuješ na svět okolo. Tak." Pokývl jsem hlavou, jako bych s oním posledním slůvkem chtěl dát jasný důraz na to, že co jsem prohlásil, to jsem myslel opravdu vážně.
Fascinovaně jsem pozvedl obočí, které už tak lpělo dosti vysoko. Snad by bývalo vylétlo až do nebes, kdyby mohlo. Athame zjevně o lovu nevěděla vůbec nic. "Kdybys uměla lovit tak, jak umíš okecávat věci, byla bys mistryně," uchechtl jsem se. "Ale to ty nejsi. Vlastně! Jsi přesný opak. A to je fakt," usmál jsem se na ni. Pokud mi hodlala tvrdit opak, měla by si raději připravit mnohem pádnější argumenty než doteď. Třeba si ze mě jen tropí šprýmy. Třeba jen předstírá, že lovit neumí. Třeba! Až se doopravdy vydáme do akce, předvede mi nějaký superšvihácký kousek. Upřímně tahle varianta by byla mnohem lepší než to, s čím jsem musel pracovat teď.
"Tak pojď, ty vševěde," vybídl jsem ji a energicky vykročil kupředu. Byl jsem rozhodnut Athame něco naučit. Nevěřil jsem sice, že by se mi to snad někdy v budoucnu mohlo vrátit, ale lov zněl jako dobrá činnost na odvedení mé pozornosti od pesimistických myšlenek.
Pozvedl jsem hlavu a zavětřil. Pak se můj pohled obrátil k přerostlému vlčeti a zeptal jsem se: "Co cítíš? A na co máš chuť?"

"Je to jen dobrá, přátelsky míněná rada," stál jsem si za svým, když se vlčice vztekala, že všichni podplácejí zdejší božstvo. "Pokud se ti Gallirea a dovednosti nutné k přežití v ní nelíbí, není nic jednoduššího, než ji opustit." Nic ji tu nedrželo. Neviděl jsem v tom smysl - proč se rozčilovat a kopat kolem sebe hlava nehlava, když život v této podivné zemi nebyl povinný? Stačilo prostě jen zvednout kotvy a vydat se jinam.
Povzdechl jsem si a zvedl oči vsloup. "Athame," oslovil jsem ji, protože tenhle její rádoby "jsem perfektní taková, jaká jsem, a svět okolo vždycky všechno dělá špatně" přístup mi sice ze začátku připadal dětinsky vtipný, ale teď už mě začínal lehce iritovat. "To je vážně tak těžké přiznat, že v něčem prostě nejsi dobrá?" s očekáváním zase nějaké úhoří odpovědi jsem na zelenookou hodil pohled s řádně zvednutým obočím. "Hrát si na něco, co nejsi, musí být únavné..." prohodil jsem už spíš jen tak mimochodem, sám pro sebe. "Fajn. Tak mi řekni, co všechno víš o lovu." Oklepal jsem se a načechral si tak huňatou srst, načež se mé tlapky daly do pohybu.

Musel jsem se ušklíbnout. "Smrt chápu, ale proč vajíčka pro Života?" zvědavě jsem střihl ouškem a čekal na řádné odůvodnění. "Smrt má ráda drahé kameny. Takové ty lesklé, třpytivé. Životu stačí hlavně květiny, ale má rád i mušličky nebo oblázky," osvětlil jsem jí, kde tkvěla pravda. Pozoroval jsem ji, jak celá nešťastná koukla na zadní část svého těla a ačkoliv jsem se snažil opravdu hodně, nemohl jsem se přestat usmívat. "Jsi zvláštní vlčice," zkonstatoval jsem pobaveně, ale nikterak urážlivě.
Pozorně jsem si vyslechl vše, co měla na srdci. "Ale Gallirea je nebezpečná země," povzdechl jsem si, "myslím, že božstvo jen vlkům pomáhá odhalit vše, s čím už se narodili. Děje se tu mnoho podivností. V normálním světě by možná normální vlci přežili, ale tady ne. Nicméně nikdo tě nenutí božstva navštěvovat, klidně můžeš dál spoléhat sama na sebe," mrkl jsem na ni, "jen jsem myslel, že by se ti třeba tahle informace mohla do budoucna někdy hodit." Nehodlal jsem ji dál a víc rozčarovávat.
"Noktis. Klidně mi tak můžeš říkat," navrhl jsem zkrácenou verzi mého složitého jména. Znovu jsem roztáhl tlamu od ucha k uchu, "ráda slovíčkaříš, hm?" Pokud chtěla velmi nonšalantně říci, že neumí lovit, povedlo se jí to perfektně. "Chceš s tím pomoct? Zrovna teď nikam nepospíchám, tak... Bychom si mohli dát lekci lovu," zakoulel jsem očima a raději svůj pohled upíchl na hladinu jezera, abych náhodou nemusel čelit případnému uraženému výrazu Athame.

Zasmál jsem se na Athame - tak se tato zelenooká vlčice představila. Ono jméno mi nic neříkalo, snad jsem o něm nikdy neslyšel ani z doslechu. Zdála se mi jako naprostý nováček, neboť ani nestačila slyšet o Životu a Smrti. "Nebráním se filozofování," nadhodil jsem stále s úsměvem, "ale myslel jsem to trošku jinak. Oni tu existují jako fyzické osoby, víš? Můžeš je navštívit a když jim... Dáš něco, co mají rádi, dokážou tě udělat lepší. Rychlejší, silnější, zlepší ti um magie..." Zakoukal jsem se "do prázdna". Sám už jsem velmi dlouho ani jednoho z bůžků nenavštívil. Mohl bych se stavit aspoň u Života. Ta atmosféra na vrcholku je... Povzbuzující, vnitřně jsem si povzdechl. Trochu optimismu bych teď doopravdy potřeboval.
Athame opětovně zakručelo v bříšku. To moje už bylo nějakou chvíli lehce zaplněno králičími kostmi a šlachami, ale něčím dalším by jistojistě neopovrhlo. "Letošní zima byla velmi krutá. Takovou tu ani nepamatuji. Věřím ale, že s nástupem jara se to zlepší... Takže hádám, že pokud jsi šikovná lovkyně, určitě se již dá něco splašit na zub," zavrtěl jsem ocasem a hodil na ni povzbudivý úsměv. "Můžeme něco zkusit ulovit společně, co ty na to?"

"Vyplývá to z tvých předešlých slov," oponoval jsem. "Nemám v plánu se schovávat, takže se z dovolením doprovodím pryč." Nic jsem jí nezazlíval; mluvil jsem celkem klidně a v rámci možností vřele. Zastříhal jsem ušima a odhodlaně se opět vydal na cestu.
Slyšel jsem, že vylezla ze svého bunkru a opravdu se jala chutnat vody. Vážně je moc dobrá, zamyslel jsem se nad svými pocity. Možná dokonce jedna z nejlepších, co jsem na Galliree pil. Vzpomínal jsem, z jakých vodních ploch a toků u jsem stihl okusit tekutinu, když v tom se za mnou ozvalo vyjeknutí. Mé tělo sebou škublo a já byl rázem otočen čelem k zelenooké. Plácla tam sebou jako nějaká kachna potápka. Hlasitě jsem polkl, když jsem se přesvědčil, že se neodehrálo nic život ohrožující. "Jsi v pořádku?" Musel jsem se ujistit. A pak trošku zasmát. Moje nálada se lehce zlepšila, ačkoliv jsem nikdy neměl moc rád tvrdou škodolibou srandu, povzbudil mne fakt, že i jiní mívají své dny.
Počkal jsem, až se oklepala. "Tak předně-" nadechl jsem se, když mi bylo jasné, že už se rozhovoru s cizinkou doopravdy nevyhnu, "jmenuji se Noktisiel. Rád tě poznávám." Lehce jsem mávl ocasem. "Ty asi po Galliree moc dlouho neputuješ, hm?" Prohlédl jsem si ji. Na pravé přední jsem nalezl nepěknou starou ránu, ale jinak vypadala celkem normálně. "Záleží, co by tě zajímalo. Slyšela už jsi třeba o Životu a Smrti? Zdejších bozích?"

Ach ano, sladká sebelítost. Jak já ji nenáviděl. Pil jsem celkem dlouho, ani nevím, kolik loků se mi povedlo do sebe kopnout. Možná bych takhle pokračoval ještě minutu, dvě, kdyby mě nevyrušil cizí hlas. Stáhl jsem uši oním směrem a ihned zvedl hlavu. Musel jsem ji ještě o špetku víc natočit, vlčice přišla zprava a moje poloslepé očko nedokázalo rozeznat detaily. "Zdravím," prohodil jsem možná rázněji, než jsem měl v plánu. "Medvědi? Teď?" zvědavě jsem střihl ušima. "Ještě spí," dodal jsem už o něco méně vzrušeně. Na druhou stranu jsem chápal obavy cizinky. Toto území jimi bylo v létě tak hojně obýváno, že ani za kruté zimy se z půdy a okolní flory nevytrácel jejich pach.
"Nic se neboj, už jsem na cestě pryč," nuceně jsem se posumál. Unavená očka se rozloučila s vlčicí, která chtěla mít klid a odpočívat pod keřem. Otočil jsem se a znovu vykročil na duchaprázdnou pouť. Nehledal jsem rozboje ani šarvátky. Zelenooká navíc mluvila lehce... Panovačně? A já neměl náladu na žádné vzrůšo. "Mimochodem," zastavil jsem se ještě, "zkus se napít zdejší vody, je velmi dobrá. V létě možná nebudeš mít příležitost." To, že jsem měl špatný den, neznamenalo, že bych ho měl kazit i ostatním...

Rudé jezero přes Středozemku <<<

Plahočil jsem se světem. Konečně jsem zas měl trochu jídla v žaludku - na chvíli ztichl, jen sem tam občas zabručel. Snad v náznaku spokojenosti. Mrzelo mě, že ačkoli náš lov dopadl dobře a můj synátor poprvé okusil maso - to jest okamžik vskutku důležitý! - tak rychle se mi nálada zhoupla z optimistické na pesimistickou.
Dost možná za to mohly moje předešlé pokusy o úspěšný lov. Tak dlouho se mi nedařilo... Tak moc jsem svému tělu ublížil díky nerozvážnosti... Já si to nezasloužím. Jak ze mě Morfeus mohl udělat betu? A co Wolfganie... Co když- zděsil jsem se představy, že nesplním její představy o dokonalém životním partnerovi. Nechci ji ztratit. Ach, vlčí bože, co já bych bez ní dělal?
Dlouze jsem si vydechl. Čenich se zvedl k obloze a já zavětřil. Vánek mě pohladil na huňatém, ale poněkud hubeném těle. Ať už je ta pitomá zima pryč. Neměl jsem ji rád. Nevadila mi, přeci jen jsem vyrůstal v těžkých podmínkách ale... Způsobila mi zas lehkou vlnu deprese a já prostě... Já neměl rád své depresivní já. Věděl jsem to o sobě. Věděl jsem, že jsem měl vždycky moc velké tendence sám sebe litovat.
Suše jsem polkl a oklepal se. Tlapy mě pomalu donesly až k jezeru. Sklonil jsem hlavu a uviděl to. Obraz bídáka. Tupce, co se není schopen vypořádat s životem, ačkoliv... Se nemá zas tak hrozně. Znovu jsem si povzdechl a raději rozvířil tu chladnou vodu, jenž se dostávala na povrch skrz praskliny ledu, svým jazykem.

Tajemná louka přes Ronher <<<

Neměl jsem v úmyslu jít stejným směrem jako on. Jen jsem si prostě ještě na chviličku zařídil, že mě v nose šimral jeho pach. Nic víc! Nebudu úzkostný a přehnaně ochranářský otec, slíbil jsem sám sobě. Na druhou stranu ale ani nechci být jako... Jako můj táta. Při těch vzpomínkách mě zabolelo srdce. Ovanul ho závěj nostalgie a vzpomínek.
Moje mládí by se nedalo považovat za zlé. Vyrůstal jsem v dobrém zázemí. Měl jsem smečku, brášku, mámu, partu a... občas i tátu. Proč... Proč se ve mně tehdy probudil tak velký žár cynismu? Jak by asi vypadal můj život, kdybych tehdy svoje společníky neopustil? Jsem srab.

>>> Medvědí jezero přes Středozemku

Vypadalo to, že malému Kenaiovi masíčko zachutnalo. Sice se s tím lehce pral, ale můžu vám sdělit, že jako otec jsem na něj byl pyšný. Usmíval jsem se na něj, usmíval jsem se i na Litai. "Achh, děkuji moc za spolupráci," znovu jsem projevil vděk a zamával ocasem. Teta Litai zkrátka byla hodná.
"Mmmh?" koukl jsem směrem, odkud se k mým slechům donesla otázka. Mladý vlček chtěl na toulky. Zamrkal jsem a začal dobře rozmýšlet nad tím, copak mu odpovědět. "Věřím ti," usmál jsem se na něj očima. "Buď na sebe opatrný, ano?" starostlivě jsem mu vlepil pusu na líci a povzbudivě hrábl tlapkou do země.
"Rostou nějak rychle," povzdechl jsem si a krátce koukl na Litai. V té záplavě rudé se trocha krve ze zajdy docela hezky ztrácela. "Už tě nebudu rušit," pozvedl jsem své huňaté tělo a řádně se oklepal. "Zatím," mávl jsem na ni tlapkou a vydal se podobným směrem jako můj syn.
Na tom nebylo vůbec nic podezřelého.
Žejo.

>>> Ohnivé jezero přes Ronher

Usmál jsem se, když jsem z dálky spozoroval, jak naše nahánění pokračovalo. Litai se s každým skokem přiblížila k oběti, až ji nakonec lapla do svých spárů. Jak jsem předpokládal, na nic nečekala a nenechala to nebohé zvíře trpět. "Dobrá práce!"
Ohlédl jsem se za Kenaiem, který nás doběhl. "Zajíc," odvětil jsem a sledoval ho. Jestlipak ho zaujala omamná vůně krve? Základní porcování jsem nechal na Litai, přeci jen to ukončila ona. Část, kterou nám přenechala, jsem s poděkováním převzal a nabídl ji Kenaiovi. Chtěl jsme vidět, jestli se s tím zkusí nějak popasovat.
Samosebou jsem ho ale neměl v plánu trápit, takže pro případ, kdyby to malým vlčím zoubkům nešlo, jsem stranou hodil již mnou zpracované maso. "Tak co, jaké to je?" vyzvídal jsem. Téma jídla přeci před lovem Kenaie dokázalo rozpovídat.

//Mobilní rychlopost, který se mi dnes 2x smazal. >:C Omluva za případné blbosti.

"Nalezenec?" podivil jsem se. Jak se mohlo jen tak někomu ztratit vlče? Čekal jsem, že z Kenaie třeba ještě vypadnou nějaké detaily - vlčata obvykle bývala upovídaná. Jenže on byl jiný, vůbec se nepodobal Marion ani Cassianovi. Šetřil dechem a vlastně i energií. Zdál se mi tak nějak věčně smutný. A tys byl jaký? zeptal se mě můj vlastní svědomitý hlásek. Chmpf, třeba z toho vyroste. Anebo také ne. To je jedno. Hlavně ať je zdravý!
Konečně nám svitla naděje na jídlo. Byl jsem velmi zvědavý, co na to maličký řekne. Rozhodně to bude velmi zvláštní - sám jsem zavzpomínal na vlčecí léta. Přechod z mléka na maso se mi tehdá moc nelíbil, ale jako správný prcek jsem se rychle přizpůsobil. "Kdyby cokoliv, Kenaii, křič. Nerad bych, aby sis kvůli mně zbytečně ublížil, ano?" šeptem jsem ho upozornil a věnoval mu milý, povzbudivý pohled. Pak jsem pokývl na Litai, která se od nás odpojila, aby to mohla vzít obloukem a zajistit tak aspoň kousek poměrně velké únikové plochy pro zajdu.
"Jsi připraven?" ujistil jsem se, když už jsme se dostali nebezpečně blízko. Zvedl jsem zrak k Litai a pokývl hlavou. "Vyrážíme!" tiše jsem zavelel a vyběhl jako namydlený blesk. Moment překvapení nás neopustil, což mne velmi potěšilo! Vycenil jsem zubiska a snad se i usmál, protože zajíc doopravdy nic nečekal. Též se dal do zběsilého běhu. Zblízka vypadal nepříliš hezky. Běžel a hopkal o život, ale... Nebylo by ve finále i pro něj mnohem milosrdnější, kdybychom ho co nejdřív zardousili? Hladovět a třást se zimou, co to bylo za život?
Rychle jsme nabrali tempo a já začal na zajdu dorážet. Donutil jsem ho tak změnit směr o dobrých devadesát stupňů. Řítil se směrem k Litai. Nenechal jsem se však ukolébat tím hezkým výjevem, stále jsem běžel v jeho stopách, kdyby se náhodou rozhodl pro další šílený únikový manévr.