Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když jsme se pořádně domluvili, pokývl jsem na své spolupachatele. "Tak hodně štěstí," špitl jsem směrem k celé skupince. Znovu jsem se usmál na Kenaie. Pak jsem se neudržel a vlepil jednoho rychlého, ale velmi upřímného hudlana Wolfganii na tvář. Aby nezapomínala, že jsem vždy na jeí straně a může se na mne spolehnout.
Pak jsem se lehce vzdálil s tím, že jsem si našel "kempovací spot". Koneckonců nahánění byla spíš práce ostatních, nicméně to určitě neznamenalo, že bych se nepřidal. Spíš jsem měl rád útok ze zálohy a následné překvapení zvířete.
Schovaný v houští jsem nedočkavě pozoroval svou skupinku. Snažil jsem se odezírat, jestli se o něčem ještě radili. Ale nezdálo se. Stačil jeden krátký povel od mé družky a vše se dalo do pohybu. Bezděčně jsem sebou cukl, jak vlci i bizon odstartovali. Ještě chvíli, chviličku! přemlouval jsem své neposedné tělo. Plné adrenalinu sebou cukalo, dokud se ke mně konečně nepřiblížili. Vyskočil jsem z houští a ihned po zvířeti chňapl. Byla by škoda takové pěkné příležitosti nevyužít. Kousl jsem ho do slabin, což ho samosebou rozlítilo. Teď to bude chtít dorážení a konstantní hon. Toho prvního jsem se s radostí hodlal ujmout.

Pršelo, což se mi samosebou vůbec nelíbilo. Mohlo to předznamenat totální zkázu a neúspěch lovu. A nejen to. Bizoni byli velká zvířata. Stačilo by jedno hloupé uklouznutí - ať už jeho nebo vlčí - a katastrofa byla na světě.
Koukl jsem na Ganii, která navrhla, jak bychom se mohli rozdělit do skupinek. Přitakal jsem jí. Maple našla stopu; nikdo na nic nečekal. "Stačí nám jeden," potvrdil jsem. Sice nás bylo dost, ale tenhle kolos nám tak jako tak určitě zavaří.
Někdo v nebi nás možná vyslyšel. Teda jestli tam vůbec někdo bydlí a slyší nás nebo naše myšlenky. Déšť jako zázrakem ustal. Hned se mi na tváři objevil úsměv. Tak se mi to líbilo! Ale vůbec mě nenapadlo, že by za to mohl někdo z naší smečky. Nikdo nic neřekl a tak jsem předpokládal, že to prostě byla jen dost suprová náhoda. Kdybych jen tušil, že to zapříčinil Kenai!
Jistou chvíli jsme kráčeli po boku Morfa, Maple a Newlina. Ale opravdu jen kratičce, než jsme se přiblížili natolik, abychom už měli dobrý rozhled. "Podívejte," špitl jsem a tlapou naznačil směr. "Ten vypadá jako vhodný kandidát!" potichu jsem prohlásil o zvířeti, které stálo příhodně na okraji stáda. Vypadalo to, že nikdo z nich nic netušil. Vítr nám hrál do karet a ještě nás neprozradil.
A pak jsem se s Ganií, Amny a Kenaiem oddělil od ostatních. "Tak jo, vážení. Kdopak se chce se mnou účastnit finálního sundání?" Samosebou jsem počítal, že minimálně já tuto funkci v naší skupince jako správný gentleman zastanu. Můj pohled pak automaticky padl na syna a já se na něj povzbudivě usmál. Pak se ozvala Amnesie. Vlídně jsem pokývl. "Dobrá," odsouhlasil jsem její účast spíš na honbě než samotném dorážení.

<<< Ježčí mýtina

Po maličké chvilce se u nás dokonce objevila Maple a náš syn, Kenai. Oba jsem je velmi radostně pozdravil - slovně i jasným zavrtěním ocasu. Pak už ale nebyl čas ztrácet čas, Morfeus rovnou totiž vyrazil kamsi... Kam jsme vlastně šli? Netušil jsem. Ale třeba znal nějaké pěkné loviště. byl jsem docela zvědavý, kam nás dovede.
Celou cestu jsem po vzoru Ganie spíše mlčel. Prostě jsem si jen užíval fakt, že jsem trávil čas se svými vlky. Ach, jak ty děti rychle rostou! napadlo mne při pohledu na Kenaie. Jako by se narodil včera... A už z něj byl krásný mladý vlk!
Stočil jsem pohled na Amnesii, která - když už se nevěnovala hovoru s Morfeeem - navrhla, že bychom mohli zkusit ulovit bisony. Nebo tak něco. Pozvedl jsem obočí a zazubil se. "To je dobrý nápad, mně se ta představa líbí. Co vy na to?" koukl jsem po skupince. "Cítíte se na tak velké zvíře?" Já se na něj rozhodně cítil! "Takový kus živé hmoty si určitě vyžaduje skupinky," nahlas jsem se zamyslel a už začínal propočítávat, jak bychom se mohli rozdělit. Tušil jsem, že by to mohl udělat Morf, protože přeci jen, on byl alfák a já předpokládal, že si to rád ošéfuje.
Nyní ale nastal čas na dramatickou vsuvku. O tu se postaral Newlin. Překvapeně jsem ucukl, když se přiřítil. Mlel páté přes deváté cosi o smrti. "Newline, copak se děje?" starostně a zmateně jsem se přeptal, podobně jako Amny. I když ta toho řekla víc, aby ho uklidnila.

Moc jsem si její přítomnosti užíval. Bylo to vůbec zdravé? Bylo normální mít někoho tak moc rád, až má jeden pocit, že by za něj klidně položil život? A i kdyby to normální nebylo, tak co... Ona je prostě tak dokonalá, že nemohu odolat. A proč bych vlastně měl odolávat? Kdepak! Rozhodl jsem se být naprosto sobecký, egoistický a zkrátka jsem se s nikým o mou lásku nechtěl dělit. Ganie byla jenom moje a stejně tak já jsem byl jenom její. Sobeckost jako takovou jsem neměl rád, ale v tomhle případě to nešlo jinak. Ona byla moje všechno. Díky ní jsem měl krásnou, velkou rodinu - a tudíž i důvod ke každodennímu úsměvu na tváři. Zbožňoval jsem ji tělem i duší.
Dlouze jsem se nadechl její nádherné vůně. Přivřel jsem víčka a očka se mi obrátila v sloup - samosebou v tom blaženém opojení jejího odéru. Bylo to tak trošku jako droga. "Taky tě miluji. Moc," zahučel jsem, zatímco ona mi hučela do kožichu. Její přítomnost elektrizovala moje tělo a i když už jsem po té kruté zimě stihl nabrat nějakou tu sílu a svalovou hmotu zpět, najednou jsem měl pocit, jako by se celé moje tělo mělo každou chvíli rozpadnout, neb se mé nohy staly vratkými a hlava se ocitla kdesi v oblacích. "Strašně rád tě vidím," špitl jsem skoro až teskně.
Tu chvíli jsem si užíval plnými doušky a přál jsem si, aby nikdy neskončila. Jenže tu se najednou kolem nás objevilo pár vlků. Odkašlal jsem si a usmál se. "Ahoj, Morfe. Ahoj... Amnesie." Přišlo mi lehce trapné se ke Ganii tak moc lísat i v jejich přítomnosti, no ale co jsem měl dělat? Ona byla jako magnet! Zářivě jsem se na ni usmál a následně odvětil alfě: "Ale jistě, moc rádi!" Na nic jsem nečekal a vykročil. Nicméně hlídal jsem si, abych své partnerce moc neutekl, protože... Prostě proto! Nemůžu za to, že jsem měl nyní naprosto neovladatelné tendence se k ní přilepit a už ji nikdy od sebe nepustit!

>>> Zubří vysočina (přes Eso)

Sarumen <<<

Nálada se mi hrozně moc zlepšila. Poslední dobou jsem býval dost smutný a zkrátka... Znáte to, když trávíte hodně času sami, vaše hlava si jede to svoje a ne vždycky jsou to úplně pozitivní myšlenky. Kor já, mistr pesimista, jsem to uměl pěkně rozjet. Ale dost už chmur. Tak moc se těším na svou lásku!
Zbystřil jsem, její pach se zesiloval. "Wolfganie?" zahučel jsem; tak nějak automaticky jsem pozvedl výš hlavu i ocas - moje tělo reagovalo na pouhou myšlenku, že už ji brzy zas uvidím. Ach, její vůně je pořád tak krásně sladká! "Ganie!" zalapal jsem po dechu - to ji moje očka konečně spatřila. Nevydržel jsem to a rozběhl se. teda vlastně moje nohy se samy od sebe rozběhly. Vyplázl jsem jazyk a řítil se na svou milou jako lavina. "Lááásko!" vískal jsem radostí.
Ačkoliv jsem se rozeběhl, jako bych snad chtěl vzlétnout, měl jsem na mysli, že jsem se hrnul ke své milované, ne k žádnému neživému objektu. Ještě jsem měl dost sebekontroly a hlavně rozumu na to, abych ji samozřejmě celou neporazil a nenechal spadnout k zemi. Můj ocas sebou ale stále švihal jako pomatený.
Zabrzdil jsem, až mi zadek klesl k zemi. "Wolfi!" vzdychl jsem a ihned jí vlepil láskyplného hudlana na tvář. A pak dalšího - na tu druhou. A nakonec ještě jedno vřelé olíznutí toho jejího krásného nosánku. "Tak rád tě zase vidím!"

Noktisiel se rozhodl velmi poctivě obejít doopravdy celý Sarumen. Každý koutek, hlavně tedy skutečně každou nejasně označenou hraniční oblast. Mimo jiné to patřilo k jeho povinnostem a on měl rád jasně daná pravidla - věřil tudíž, že i ze strany smečky bylo pro tuláky fajn, když přesně věděli, že "bacha, sem nechoď, pokud nemáš dost dobrý důvod". Sem tam se o stromy taky řádně otřel. Jednak se dost pěkně podrbal, jednak na nich zanechal svuj pach v podobě chuchvalců chlupů. Jindy se zas rozhodl "zbrousit si drápy" a nechal na kůře vyloženě umělecké vlčí dílo. Jo, na tohle byl hrdý. Možná si to užíval víc, než by si taková činnost normálně vlastně užívat měl. Ale co na tom? Někdo to dělat musel a propadnout stereotypnímu chování se mu moc nechtěl. Přeci jen jejich hvozd byl doopravdy velký...
Když došel na severovýchodní hranice, zaujala hop sladká vůně lásky. Wolfganie! Ohlédl se za sebe a zauvažoval - odvedl jsem dost práce? Chvíli kalkuloval a vyšlo mu, že doopravdy poctivě označil vše, co označit chtěl. Možná bych si mohl dát chvilišku pauzu... Prudce se nadechl a vyběhl směrem, odkud cítil svou partnerku.

>>> Ježčí mýtina

Zasmál jsem se a s úšklebkem odvětil: "To zní doopravdy velmi podezřele!" Ale že by si Newlin jen tak zničehonic pořídil magii, s kterou by pároval vlky? To zavánělo velkým průšvihem. Cítil jsem vůči tomu opravdu velkou zvědavost, zkrátka jsem se ho někdy v brzké době chtěl vážně zeptat, kde tkví pravda.
Hodil jsem po Zakarovi psí kukadla. "Ale-" Nenechal mě mluvit. Utěšoval mě a ujišťoval, že to celé vůbec není moje vina. Zamrkal jsem, jako by mi něco spadlo do očí. "Zakare," povzdechl jsem si a posnažil jsem se usmát. "Dobře, dobře. Věřím ti." Sice jsem ohledně toho ve svém nitru cítil velmi smutně, ale Zakar určitě myslel svá slova upřímně. A o tom jsem nepochyboval.
"Ach, díky za tip. Myslím, že bych si ta místa mohl v brzké době jít prohlédnout, když dostala pět hvězdiček od světaznalého Zakara!" zasmál jsem se a zavrtěl ocasem. "Ale ano, rozhodně tu nejsem nonstop. I když bych možná měl být, když jsem beta. Chápeš to? Já nikdy nevěřil, že na takové postavení mám. Ani jsem o něj neusiloval. A Morfeus mi svěřil důvěru..." rozplýval jsem se. "Jsem moc rád, žes mě našel, Zakare," uculil jsem se a dodal: "Už tě ale nebudu zdržovat. Vyřiď ode mne svým sourozencům pozdravy, prosím. A dávej na sebe pozor." Rozloučil jsem se s ním drcnutím do lopatky a vydal jsem se znovu obejít území a obnovit smečkové hranice.

//Děkuji za hru.

Má pravdu. Žádné brečení! ušklíbl jsem se sám na sebe. Když ale je to od něj tak pěkné! vzdorovala má citlivější stránka. "Moc často nebulím, ale pro tohle bych klidně plakal jako želva!" zasmál jsem se. "Ach, to ti přesně nepovím. Naposledy, když jsem ho viděl - a to už je pěkně dávno - byl tulákem. Ale... Snažil jsem se mu říci, že by si mohl najít smečku. Cítil se ohledně toho všeho nejistě, ale kdoví, třeba si to nakonec nechal projít hlavou," zhoupl jsem ocasem.
"Spíš světle šedé," vyplázl jsem na Zakara jazyk, protože zrovna před chvíli jsem mu Wolfganii popsal a on, jak se zjevně snažil zamluvit onen "incident" s Litai nevybral zrovna nejšťastnější otázku. "Ahaaaaa, nemůžeš, jooooo?" pozvedl jsem obočí a hodil po něm rošťácký pohled. Rád jsem své blízké trošičku škádlil. "S Newlinem?" podivil jsem se. Zní to, že si tím je celkem jistý. Mohl bych se ho na to pak vážně zeptat... Čistě ze zvědavosti.
"Já si myslím, že tě pochopí. Když jim to vysvětlíš - že je to moje chyba. Určitě jim za mě můžeš vzkázat srdečné omluvy. Anebo je odkázat na Sarumen, kde bych se jim třeba mohl omluvit osobně," pousmál jsem se. Zkrátka jsem nechtěl, aby Zakara viděla jeho rodina jako toho špatného, protože on jím vážně nebyl!
Vytřeštil jsem oči a začal se hlasitě smát. "Skřítci?" Nemohl jsem si pomoci, musela to být pěkná jízda. "Teda Zakare, jak ty to děláš? Já už sice taky zažil pěkné šílenosti, ale tohle je teda perla. Zdá se, že Gallirea nechce, aby ses tu nudil," stále jsem se zubil. "Asi už jsi pěkně procestoval zdejší rozmanitou krajinu... Pověz, máš nějaké oblíbené místo?" Zavrtěl jsem ocáskem a zkoušel jsem si aspoň v mysli tipnout, copak by to mohl být za plac. Pak bych ho mohl navštívit. Proč? Protože jsem se prostě zajímal o to, copak zde mému příteli učarovalo.

"Já tě mám taky moc rád! Ale... Přeci jen mě to mrzí." Já byl vždycky moc velký cíťa. Jen jsem to ukazoval vlkům, kterým jsem doopravdy věřil. "Chci jen, abys věděl, že naše banda pro mě byla moc, hrozně moc důležitá! Vlastně stále je. A prostě... Mám tě rád," usmál jsem se, když jsem zopakoval tu samou věc podruhé. "Děkuji," stydlivě jsem dloubl tlapkou do země, když mi osvětlil, že neviděl důvod, proč bych se měl omlouvat. Je opravdu tak hodný. Přesně takového si ho pamatuji! Měl jsem z jeho prosté existence a přítomnosti nepopsatelnou radost.
"No ano! Viděl jsem ho už víckrát a vždycky mi přišel stejný jako za dob našeho mládí. Ale je to moje krev, mám ho rád přesně takového, jaký je. Posledně jsem se mu snažil dodat kuráž a vypadalo to, že to lehce pomohlo... Moc rád bych ho zas viděl," zasnil jsem se. Do reality mě zpět vtáhl Newlin, Kenai, Morf a Cass. "Ahojte! Já tebe taky, Newline!" mávl jsem tlapou a usmál se na svou rodinu. "Jistě, Morfe. Spolehni se." Byl jsem přeci beta, musel jsem se o dobro smečky starat! "Ohhh, počkej. POČKEJ. Ty ses třel o Litai?!" vyvalil jsem kukadla. "Heheee, o to jsi mě chtěl ošidit, joooo? Litai je moc hodná vlčice." Moje obočí vystoupalo někam do výšin a já po Zakarovi hodil potutelný úsměv. Sice jsem s ní nestrávil moc času, ale lovilo se mi s ní moc dobře. "No ano, to byl Kenai. A vzádu Cassian. Tuším, že v úkrytu je ještě schovaná Marion. Jsou moje všechno," uculil jsem se.
"Cože?" překvapeně jsem zamrkal a zavrtěl ocasem. "I tví sourozenci jsou tu?" nevěřícně jsem lapl po dechu. "No to je skvělé! Bylo by super, kdyby se ti podařilo je najít!" Ach, jak mi zaplesalo srdíčko, když jsem se tu novinu dozvěděl! "Oh, aha..." posmutněle jsem si vzdychl, když mi Zakar prozradil, že vlčice, kterou by si možná dokázal představit jako svou partnerku, již byla zadaná. "Já si myslím, že určitě tu pravou najdeš. Nejdůležitější je, abyste spolu byli šťastní!" znovu jsem švihl ocasem. "No a zažil jsi už tady něco typicky gallirejského? Čáry máry a kouzla?"

Sklopil jsem oči a lehce přerývaně si povzdechl. "Zakare, já se moc omlouvám. Vážně... Jsem vás nechtěl ranit. Ne potom, jak jste se pro mě obětovali a bez zaváhání se ke mně přidali. To od vás bylo naprosto úžasné." Očima jsem těkal po zemi a zkoumal jsem každé stébélko trávy. "Mrzí mě to. Nevím, proč přesně jsem to tehdy udělal. Snad s myšlenkou, že dokážu vlkům jen kazit životy a tak nějak... Mě napadlo, že by vám beze mě bylo líp," suše jsem polkl. Teď, když jsem nad tím zas uvažoval zpětně, opět to bolelo. "Myslel jsem na vás každý den a... Až později mi došlo, jak to ode mne bylo sobecké. Odpustíš mi, prosím?" Pomaličku jsem k němu zvedl oči a smutně se pousmál. Cítil jsem se opravdu vinen. Hluboko v srdci to velmi pálilo. Kdybych ještě tak mohl vidět Finnura a Ghariola. Moc jsem si přál se omluvit i jim.
Zakar byl na mě velmi milý a zdálo se, že mi nepřišel nic vyčítat. Je velkorysý, pomyslel jsem si vděčně. Znovu jsem na něj koukl, tentokrát již veseleji. "Spojili..." stydlivě jsem se zasmál. "Máme tři krásné potomky, dva vlčky a jednu vlčici. Oh a taky jsem už na Galliree potkal brášku Theriona!" vzpomněl jsem si.
"Znám," pokývl. "Myslím ale, že když tomu dáš čas, půjde to. Moc bych si přál, abys na Galliree byl taky tak šťastný jako já. Velmi si to zasloužíš, víš?" Blaženě jsem zavrtěl ocasem. "Máš teď v budoucnu nějaké konkrétní plány? Nebo se budeš zas na vlastní tlapku toulat?"

Zvážněl jsem, protože takové téma muselo být probíráno vážně! "Ach, to mě mrzí," vzdychl jsem a prohlédl si i jizvu, co se Zakarovi táhla od čumáku. "Letošní zima byla šílená, takovou jsem v Galliree ani nikde jinde nezažil! A to tu pobývám... Hmmm... Víc jak čtyři roky. Asi."
Znovu jsem si ho prohlédl. Nemohl jsem uvěřit, že tu byl! Prostě se tu zjevil. A doopravdy existoval! "Zakare? Jak... Jsi mě vlastně našel?" Že by to doopravdy zvládl sám? Nebo mu snad pomáhal někdo vševědoucí? Živote, na tebe koukám!
Znovu jsem se usmál, na chvíli stočil směr našeho hovoru i k mé osobě. "Ach, je to tak! Moje polovička se jmenuje Wolfganie, má takový krásný šedočerný kožíšek a modrá očka. A na levé přední má ozdůbku, co vypadá jako ptáček. Nepotkal jsi ji už někdy?" Ach, jak já se na ni těším! "Je naprosto úžasná. Potkali jsme se až tady, ve smečce. Zažili jsme spolu dvě dobrodružství, která nás... No, však víš, tak nějak spojila. A prostě... Umí být moc milá, hodná, citlivá a zkrátka je to ta duše, s kterou se ta má naprosto zapletla." Dlouze jsem se nadechl. Už nikdy nechci, aby se naše duše rozpletly. Jsou teď jedna. "A co ty? Nepřemýšlel jsi, že si najdeš smečku? Nebo... Nebo máš někoho, s kým se touláš světem?" zvědavě jsem střihl oušky.

Můj dech se zrychloval, stejně tak i tep. Tlak mi vyskočil až někam k výšinám a já si myslel, že každou chvíli mi pukne hlava nedočkavostí a adrenalinem. Jaká byla pravděpodobnost, že se naše kroky i po tak dlouhé době opět setkají? Vsadil bych se, že velmi malá, a přesto jsem teď utíkal napříč Sarumenen, abych ho konečně zas mohl vidět.
Pach zesílil a já konečně našel očima siluetu. Kráčel mi vstříc. Můj obličej se celý rozzářil a já se zkrátka musel usmívat od ucha k uchu. "Zakare! Ahoj, ahoj!" Vrtěl jsem ocasem o sto šest. "Příteli, tak moc rád tě vidím!" Jeho drcnutí do plece jsem napodobil, jen jsem to možná trošku víc protáhl, abych se nabažil jeho pachu. "Jak... Jak dlouho jsi na Galliree? A jak se máš? Páni - co se ti to přihodilo?!" mrkl jsem na horní část jeho krku. Tohle nevypadalo jako nějaké staré zranění.

//mobilovka ;;

Středozemní pláň přes Kopretinku <<<

Třeba jsem se prostě jen moc zajímal o její osobu... A vystrašil ji? Přišlo mi zvláštní, jak rychle se Athame sebrala a zdrhla. Na druhou stranu nakonec mi věnovala milá slova a dokonce zase poděkovala, což mě, nebudu lhát, celkem dost potěšilo. Sice jsem netušil, koho potkala přede mnou, ale hřálo mě u srdíčka, že prohlásila, že jsem "celkem normální v tomhle divném kraji". A i když se chovala výstředně, komplimenty moje lehce depresivní já potěšily.
Ach, jak moc jsem se zas těšil domů. Kdepak je asi moje láska? Dlouho jsem ji neviděl. Netrpělivě jsem přidal v klusu. Mít plný žaludek bylo tak strašně fajn! Tahle zima byla vážně brutální. Ještě, že už je to za námi. Sotva jsem vkročil do zamlženého hvozdu, hlasitě jsem zavyl, abych dal všem vědět, že jsem doma. Než jsem se stihl prodrat do nějakého centra dění, ujal jsem se své typické práce značkování území na severních hranicích. V nose mě šimraly spousty pachů. Některé z nich dokonce neznámé. Ale- Počkat! POČKAT, POČKAT, POČKAT! Rozšířil jsem oči a zadržel dech. Zakar. Je tu Zakar. Někde tu je. Konečně jsem vydechl a pocítil náhlý nárůst tepu. Nešálí mě mé smysly? Ihned jsem vykročil za pomyslnou stužkou vůně. Tak moc jsem chtěl svého dávného přítele vidět! Až se mi málem nahrnuly slzy do očí.

Athame občas ráda předváděla divadlo. Některé věci zkrátka moc dramatizovala. Nebyl jsem si ale jistý, zda se těmito kratochvílemi nechal unášet schválně, nebo si to ani sama dost dobře neuvědomovala.
Dovolil jsem si být trochu víc zvědavý a zajímat se o ránu na noze. Tak trochu jsem čekal, že dostanu přinejlepším slovně po čuni. Athame se nezdála jako vlk, co by se hned každému na potkání otevřel a rád o sobě vyprávěl. "To... Mě moc mrzí," povzdechl jsem si, když mi sdělila, že rána jako taková už nebolí, ale zato vzpomínky ano. Mám to dost podobně s tím okem, napadlo mě.
Zrovna před chviličkou jsem prohlásil, že jsem si o Athame myslel, že je hodná vlčice. Někde... Hluboko... Uvnitř... Asi? Jenže co nás zasáhla salva mušliček, hnědá se ihned rozzuřila a začala na cizinku, jenž zmizela jak pára nad ranní hladinou jezera, křičet docela ohavné věci. Ona určitě není tak zlá... uklidňoval jsem se. Nic z toho, co ječela, by snad doopravdy neudělala.
Zavrtěl jsem ocasem. "Rád jsem tě poznal, Athame. Měj se pěkně a někdy zase na viděnou," na rozloučenou jsem zamával tlapkou. Achjo. A to vypadalo tak nadějně, když se mi rozpovídala o té ráně. Myslel jsem si, že se dozvím ještě něco víc... Na druhou stranu jsem samozřejmě rozhodnutí vlčice respektoval. Čas jít domů.

>>> Sarumen přes Kopretinku

Athame nebyla zas až tak hrozná společnost. Sice neustále vrčela a bručela a nadávala a stěžovala si a hučela a ječela... Ale nebylo to nic, co bych nepřekousl. Je opravdu jako vlčátko. Možná jen omylem moc rychle vyrostla a teď - teď je z ní obrvlče, kterého se nikdo nechce ujmout. Té představě jsem se musel zasmát. "Tváříš se sice kysele na celý svět kolem," švihl jsem ocáskem a očka upíchl k těm zeleným, "ale v jádru jsi hodná vlčice." Drzé zhodnocení? Dost možná ano, ale já to tak cítil.
"Ach, to mne mrzí. Také jsem musel opustit kvůli blízkému vlku," povzdechl jsem si. "Teď patřím do Sarumenu. To je ten hustý hvozd na hranicích jižní řásti Gallirei, kousek od hor." Čumákem jsem naznačil směr. "Falbalón? Tatarská smečka?" Obdaroval jsem ji grimasou. Kdyby mi řekla, jak se ta jména vyslovují doopravdy, možná bych věděl... Hluboce jsem se zamyslel, anebo taky ne. "Ta slova jsem jaktěživ neslyšel. Vlastně nejsem žádný expert na smečky. Já se jim za svých tuláckých let vyhýbal. Nechtěl jsem zbytečné problémy..." Můj pohled bezděčně sklouzl k nepěkné ráně na noze hnědochlupky. "To vypadá ošklivě... Bolí to?" zajímal jsem se, zatímco jsem se snažil vyloudit soucitný úsměv na své tváři.
Najednou se kolem nás objevily spousty pachů. Většina vlků nás ignorovala, což mi velmi vyhovovalo. Avšak jedna zvláštní tmavá vlčice k nám doslova přiběhla a hodila po nás mušle. Vyskočil jsem na nohy; pár mě jich trefilo do hlavy, Athame zas dostala pěkně do nožky. "Ale vždyť-" houkl jsem za vlčicí, která narychlo výskla, že pokud je spolkneme, dostaneme za 3 dny magické schopnosti. Koukl jsem zmateně na Athame. "Vždyť to jsou obyčejné mušle," tlapkou jsem do nich dloubl. "Jsi v pořádku?"