Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Nevadí, naopak to tak mám radši. ^^ Na moji délku příspěvku nekoukej - když nemám inspiraci, víc z toho nevyždímu. :c :D

Měl jsem až skoro pocit viny, když jsem Honey musel obeznámit s faktem, že scéna s liškami nebyla ani zdaleka tak moc akční, jak si ji představila. Zavrtěl jsem jsem hlavou, když po mně zopakovala tu větu, abych ji na sto procent utvrdil v tom, že tak se to opravdu odehrálo. A když pak podotkla, že musí vypadat jako opravdový blázen, krátce jsem se pousmál. Nechtěl jsem na to nic říkat, abych nezpůsobil, že se kvůli mým slovům Honey bude cítit ještě hůř.
Posadil jsem se, ocas poslušně přiložil k nožkám, slechy natočil k malinké vlčici a zaposlouchal se do jejích slov. Vyprávěla mi další úryvek z jejího dosavadního života. „Spolčené lišky?“ přeptal jsem se. „Tak to jsem ještě nezažil,“ udiveně jsem zavrtěl hlavou. Bylo mi ale jasné, že když se jich tam vplížilo minimálně pět a Honey na ně byla sama, hrozilo opravdu velké nebezpečí. „Jsi statečná,“ pověděl jsem hned, jak mi to celé dovyprávěla. Myslím, že ona taková slova potřebovala slyšet. Netušil jsem, jestli jí to někdy někdo už řekl, ale i kdyby, teď byla ta pravá chvíle to popřípadě zopakovat. „Teď už tvé chování chápu.“ Černý ohon sebou začal na zemi pomalu švihat ze strany na stranu.
Zdálo se, že má vtipná poznámka zabrala a mně se podařilo situaci odlehčit, což pochopitelně způsobilo zlepšení i mé nálady. Vřele jsem se na ni usmál, když se chichotala. Sice jsem si to moc nechtěl přiznat, ale myslím, že mi dělalo dobře, když jsem dokázal vlkům kolem mě vyčarovat úsměv na tváři.
Očima jsem ji následoval, když se vydala zpět mezi kořeny. O pár chvil později jsem pochopil, co bylo důvodem. V tlamičce držela toho prťavého hlodavce. To mě přivedlo k myšlence na mou ulovenou lišku, kterou jsem nechal o několik desítek metrů dál. Bezděčně jsem se za ní ohlédl, pak jsem zase vrátil pohled na Honey. Nepřipadalo v úvahu, abych se pro ni vracel. V myšlenkách jsem si povzdechl. Ne, že by mi nějak extrémně vadilo, že budu nějakou chvilku o hladu. Spíš mi bylo líto promarněného liščího života. Snad si ji tam najde jiný dravec nebo mrchožrout.
„Páni,“ vydechl jsem. „Až jednou půjdu do pouště, vezmu si tě jako svého průvodce,“ pousmál jsem se na ni, pomalu se postavil a beze spěchu se protáhl. Ten čas ale letí, porozhlédl jsem se kolem sebe. Byla tma, chladno. Dřív nebo později bych si měl zase něco ulovit, nebo pojdu hlady - aniž bych musel být v poušti. „Co říkáš, přesuneme se zase o kousek dál? Nechci, aby se z tebe stal kousek ledu,“ vyplázl jsem na ni jazyk a švihl ocasem.

Sledoval jsem, jak nabrala odvahu a vylezla ven. Mile jsem se na ni pousmál. Když na mě ale spustila s jejími zvídavými otázkami, zatvářil jsem se trochu zaskočeně. Uvědomil jsem si, že její zkušenost s těmito ryšavými tvory musela být opravdu hrozná. Ono ji vlastně nenapadlo nic jiného, než že na mě určitě musely zaútočit. „Je pravda, že nás pronásledovaly,“ odkýval jsem jí to, „ale neřekl bych, že se nás snažily napadnout.“ Netušil jsem, jak na má slova bude reagovat, proto jsem pozorně sledoval každý její pohyb a výraz ve tváři. „Nevím, jak je to na poušti, ale já jsem se nikdy nesetkal s liškami, které by na mě vyloženě zaútočily,“ prozradil jsem jí a máchl ocasem. „Stačil na ně jeden výhružný pohled... Koneckonců vlci jsou o dost větší než ty ryšavé potvory,“ prohodil jsem zvesela. Po chvíli odmlčení jsem ještě dodal: „Ale kdyby se přeci jen rozhodly ti ublížit, nedal bych tě,“ pověděl jsem jako nějaký šlechetný rytíř, jehož úkolem bylo chránit princeznu.
Připomněla mi, že mám stále nezodpovězené dotazy. „Máš pravdu, to bych moc rád. Pokud tě to tedy nějak neotravuje,“ hodil jsem po ní zvědavý pohled. Na co že jsem se to vlastně ptal? Už vím! Teplo a zima ve dne a v noci na poušti! To by mě opravdu zajímalo. Vůbec bych se nezlobil, kdyby mi to jednou pro vždy vyjasnila a uvedla to na pravou míru. Byl bych zase o trochu chytřejší.

Nevím, jak dlouho jsem přesně čekal, ale zdálo se mi, že čas se táhl neuvěřitelně dlouhou dobu. Co na plat, musel jsem být trpělivý. Jiná cesta neexistovala - tedy pokud jsem ji nechtěl opustit a nechat ji tam, ať se s tím vypořádá sama. A to jsem opravdu neměl v plánu.
A tak jsem tam klidně ležel, soustředil se na frekvenci svého dýchaní a rychlost tlukotu srdce. Teď, když se to tak trochu pokazilo, jsem se i já vrátil zpět k nepěkným vzpomínkám na minulost. Přemýšlel jsem, z čeho bych já mohl mít takový strach, jako má teď Honey. Nenapadala mě žádná fyzická věc. Žádné zvíře, žádný vlk, žádný živel, žádný přírodní jev. Můj strach směřoval k věcem, které jsou nehmotné, neviditelné. Nejvíce jsem se asi obával svých špatných rozhodnutí a jejich vlivu na vlky okolo mě. Matka, otec, Therion, Finnur, Zakar a Ghariolus. Přál jsem si, aby všichni vlci, které mám rád, byli šťastní. Což mě zase přivedlo k myšlence na Honey.
Mrkl jsem jejím směrem. Vypadalo to slibně. Zdálo se, že už se odvažuje vylézt ven. Zvedl jsem hlavu ze země a hned, jak jsem zahlédl její tvář, jsem se pousmál. Jeden důvod byl pro to, abych ji podpořil v myšlence, že je vše v pořádku, a ten druhý proto, že měla docela pěkné blátěné umělecké dílo v oblastí očí.„Nevadí,“ zavrtěl jsem hlavou na její omluvu. „Za nic se neomlouvej, chápu tě,“ nepřestával jsem se usmívat.
Zvedl jsem přední část svého těla. „Kdyby ti chtěly cokoliv provést, zabránil bych jim v tom,“ pověděl jak hrdinným hlasem, jako bych byl Honeyin osobní bodyguard. Doufal jsem, že má slova aspoň trochu odlehčí nastalou situaci. Zavrtěl jsem ocasem. Tak co teď? Zkoumal jsem výraz její tváře. Myslím, že už se věci daly do pořádku. „Už je to dobrý?“ Musel jsem se ujistit. Kdyby tu bylo něco, co by Honey trápilo a já bych jí s tím mohl pomoci, rád bych to udělal.

Nebudu vám lhát nebo se tvářit, že jsem zcela rozuměl tomu, co se tady právě stalo. Upřímně jsem byl dost zmaten. Honey vypadala, jako by zahlédla strašidlo, jako by se ztvárnily její noční můry. Jenže když jsem se ohlédl za sebe, byly tam jen lišky. Viděla snad něco, co jsem já vidět nemohl? Nebo se zalekla mě? Zavrtěl jsem hlavou. Nechápal jsem. A na pár vteřin jsem i zaváhal, jestli se za ní mám vůbec vydat. Možná bych ji měl nechat být. Třeba jsem to opravdu já, koho se bojí. I když to vlastně vůbec nedávalo smysl, musel jsem brát v potaz i tuto možnost. Nakonec jsem se ale přeci jen rozhodl rozběhnout se za ní.
Spatřil jsem ji, až když začala zpomalovat v lesíku plném bříz. Cítil jsem, jak ve mně roste napětí s každou sekundou, kdy jsem jí byl blíž. Vypadala zmateně, opravdu vyděšeně. A než jsem stačil přijít úplně k ní, jednoduše se schovala do nejbližšího možného úkrytu - mezi kořeny stromů.
Zastavil jsem. Úplně. Mrtvolu lišky jsem upustil z tlamy a nechal ji jen tak pohozenou na zemi. Neměl bych se otočit a zmizet z jejího dosahu? Třeba jí pak bude lépe. Bylo těžké se v tu chvíli rozhodovat o mých budoucích činech, když jsem vlastně ani pořádně nevěděl, co Honey vedlo k takovému chování. A když neznám příčinu, těžko to nějak budu řešit, že.
Dlouze jsem vydechl. Nemůžu ji tu jen tak nechat. Ne bez rozloučení. A s tou myšlenkou jsem se začal blížit k malému schoulenému tělíčku schovanému pod kořeny stromu. Sklonil jsem hlavu a začenichal. Jemně jsem ji oslovil. Můj hlas zněl vlídně, jako bych ji chtěl utěšit. K mému překvapení na mě docela radostně zamručela. Fajn, zatím se to ubírá dobrým směrem, pomyslel jsem si už o něco klidnější. Vypadly z ní ale podivné otázky. Ohlédl jsem se. Ačkoliv jsem tak úplně netušil, o čem přesně to mluví, odvětil jsem: „Nikdo mě nesledoval. Jsem tu jen já a ty.“ Je snad možné, aby tím myslela lišky? Těch tam bylo víc než dost. Nikoho jiného jsem opravdu neviděl ani necítil. „Polez ven, vše je v pořádku, slibuji,“ chlácholil jsem ji, přičemž jsem si lehl, abych na ni nemluvil z výšky. Podobná situace jako tehdy v Severním hvozdu. Teď už jen stačilo trpělivě vyčkat, až bude opravdu jistá, že jí nic nehrozí. Byla to otázka důvěry ve mě a má slova.

<<< Liščí nory

Díky jejímu vyprávění jsem si to teď dokázal celkem živě představit. A čím víc detailů mi prozradila, tím víc jsem si byl jist, že by má existence v poušti neměla příliš dlouhého trvání. „A je pravda, že přes den je v poušti velmi teplo, ale když nastane noc, přijde chlad?“ zvědavě jsem zastříhal ušima. Netušil jsem, zda-li to není jen nějaký hloupý výmysl. A teď, když jsem měl společnost v podobě pravého vlka z pouští, mohl jsem se dozvědět, jak to doopravdy je. Když se na tu otázku šlo teoreticky, asi by to možné bylo. Koneckonců přes noc Slunce nesvítí a písek chladne. „Přežít sám v poušti musí být velmi těžké, ne-li nemožné...“ pověděl jsem se zamyšleným pohledem na mé přední míhající se nohy. Následně jsem jantarové oči zvedl k Honey a hodil po ní pohled, který ji jakoby pobídl, aby mi k tomu řekla něco víc. Moc dobře se mi její vyprávění poslouchalo. Uměla to podat tak, že vlk byl pak ještě zvědavější a musel se zeptat na spousty dalších otázek.
Nevím, čím to bylo, ale i já jsem se odhodlal zapojit do konverzace trochu víc. Možná jsem měl pocit, že Honey to opravdu zajímá a doopravdy jí záleží na mých slovech. To mě donutilo se pousmát. Přikývl jsem na její poznámku o tom, že někteří vlci umí být opravdu krutí. „To mi povídej. Občas je těžké pochopit, proč se někdo chová tak zle a ubližuje vlkům okolo sebe,“ povzdychl jsem si, přičemž se mi v hlavě ihned mihla vzpomínka na toho divného rudookého bílého vlka, který mi způsobil částečnou slepotu. Byl to tak nespravedlivé. Já mu přeci nic neudělal... Vybíjet si zlost na synovi svého nepřítele a následně ho s vypáleným okem posílat jako varovný vzkaz je zvrácené, postěžoval jsem si. Z nejhoršího jsem se samozřejmě už vylízal. Fyzicky bylo vše zhojené, leč zrak už se mi nikdy nevrátí. Ale psychicky to na mně zanechalo nemalé následky. A o to víc jsem si připadal bezmocně, když jsem věděl, že o svém otci toho vlastně moc nevím.
Přikývl jsem, Honey se totiž rozpovídala o svých bratrech. „Podle mě je hloupé a povrchní někoho soudit jen podle vzhledu, pohlaví nebo původu,“ nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou. „Jenže s některými věcmi bohužel nelze nic udělat,“ dodal jsem trochu utrápeně. Hned na to jsem ale svůj pohled zase ukotvil v modrých očkách, která mě donutila se pousmát a hodit všechny chmury za hlavu.
„To rád slyším,“ zazubil jsem se, jakmile mi Honey prozradila, že ona by mě nenechala zkostrovatět kdesi uprostřed nekonečné pouště. „Věz, že já bych to samé nedopustil, kdyby sis mě s sebou vzala na sever,“ mrkl jsem a zvesela zavrtěl ohonem.

Jistě vám nemusím vysvětlovat, jak zmateně jsem se cítil, když se přede mnou Honey dala na zběsilý úprk. Chtěl jsem se s ní jenom rozdělit. Řekl jsem něco, co ji vyděsilo? Popudilo? Křikl jsem na ni, ale ona jako by mě nevnímala. Prostě běžela dál. No a mně nezbylo nic jiného, než se s nechápavým výrazem ve tváři vydat za ní.
Upustil jsem lišáka na zem. „Honey, co se stalo?“ houkl jsem a zpomalil do klusu. Točila se dokola a vyděšeně očima těkala ze strany na stranu. „Jsi v pořádku?“ Nereagovala na mě. Schovala se do bezpečí kořenů jednoho z mnoha zdejších velkých starých stromů. Přišel jsem k jejímu úkrytu. „Honey? To jsem já, Noktis. Před čím se schováváš? Prosím, mluv se mnou.“ Hlídal jsem si, aby můj hlas zněl klidně, přívětivě, aby získala pocit, že se opravdu nic neděje.

Nastražil jsem k ní ušiska a pozorně se zaposlouchal do jejích slov. Honey se nezdráhala prozradit mi věci opravdu tak, jak se mají. Spoustu detailů, jmen a příhod. A to podotýkám, že jsem ji k ničemu vyloženě nenutil. Jen jsem se optal, jak velkou měli smečku. Ale byl jsem rád, když se rozpovídala. Vydedukoval jsem z toho, že mě s největší pravděpodobností bere jako přítele. Někomu, komu nevěřím, přeci nebudu vyprávět o své minulosti, no ne? Nebo je to jen možná můj názor... „Panejo, to zní opravdu jako dobrodružství. Jak jste to řešili s vodou? Muselo být těžké ji vyhledat,“ se zájmem jsem na ni mrkl.
„To my jsme to měli vlastně naopak. Smečka čítala víc jak 20 členů a musím konstatovat, že všichni se všemi nebyli blízcí. Ale abych to zase nepřeháněl, panovala mezi námi dobrá nálada a kladné vtahy.“ Také jsem se usmíval, když jsem vzpomínal na Belgaard. „Já jsem v dětství naštěstí žádného sourozence neztratil - mám jen jednoho bráchu,“ ušklíbl jsem se. Tak dlouho jsem ho neviděl, že už jsem jen matně vzpomínal na rysy jeho tváře. „Ale vzpomínám si - když jsem byl ještě hodně malý - jak jsem narazil na vlče, ktrému jsem v zápalu hry dal babu. Ono bylo hodně při těle, měl strašně rád jídlo,“ pousmál jsem se při vzpomínce na Finnura. „Našli se tací, co se mu bohužel posmívali,“ pokračoval jsem už o něco sklíčeněji. „Bylo mi ho líto, to si nezasloužil,“ jemně jsem zavrtěl hlavou na znak nesouhlasu. „Skamarádil jsem se s ním. A musím říct, že z něj vyrostl štíhlý atletický vlk a můj velmi dobrý přítel.“ Usmíval jsem se od ucha k uchu. Doufám, že se má ten pacholek dobře.
Dostali jsme se k tématu, kde všude jme byli. Přiznal jsem, že na poušti jsem byl jen velmi krátce a okrajově. Následně jsem se otázal, zda-li Honey navštívila sever. Ona se zatvářila, jako by provedla nějakou velmi špatnou věc. Zasmál jsem se. „Za to se přeci nemusíš stydět!“ Zvesela jsem švihl ocasem. „Řeknu ti tajemství,“ nahodil jsem s jiskřičkami v očích, „kdybych zabloudil hlouběji do pouště, zbyla by ze mě jen kostra,“ hlasitě jsem se zasmál.
Byla to otázky sekundy, kdy jsem se otočil a jal se lovu. Hon na lišáka skončil úspěšně. Spokojeně jsem se vrátil. Honey držela v tlamě toho malého hlodavce. Jenže jak mě zahlédla, začala couvat. Zahuhňala cosi o tom, že je čas utéct, a opravdu vzala nohy na ramena. Upustil jsem lišáka.„C-co? Honey, počkej!“ Sklonil jsem hlavu pro svůj úlovek, krátce se ohlédl za sebe, ale nic zvláštního jsem nezahlédl. Jen pár lišek. Zafuněl jsem a celý zmatený vyběhl za prchající vlčicí.

>>> Březina

<<< Severní hvozd

Nikam jsem nepospíchal, rád jsem si užíval klidnou, pohodovou procházku. A teď, když jsem měl společnost, to bylo zase o kousíček lepší. Jelikož jsme se s Honey dostali k tomu, kdo kde vyrůstal, musel jsem jí přeci i já něco prozradit, když ona mně tak ochotně řekla, odkud pochází. „To jste asi neměli moc početnou smečku, hm?“ vyzvídal jsem. Kdyby se jí nechtělo, nemusela odpovídat. Opravdu bych nerad, abych působil jako někdo příliš zvědavý. Jen jsem nechtěl, aby hovor stál.
„Byl. Ale nikterak dlouho. Spíš jsem se jen tak toulal na jejích okrajích,“ přiznal jsem a zavrtěl ocasem. Teď byla řada na mně. „A ty jsi někdy byla na dalekém chladném severu?“ optal jsem se s úsměvem na rtech. Se zájmem jsem pozoroval modrookou, která dost jasně zachytila pachovou stopu. Když se pak Honey otázala, zda-li mám rád hraboše, bylo mi jasné, co momentálně loví. „No... Je to taková jednohubka,“ přiznal jsem. Chtěl jsem ještě něco dodat, ale než jsem tak stihl učinit, také mě cosi zaujalo. Během momentu jsem se otočil a bez jakéhokoliv vysvětlení pro písčitě zbarvenou vlčici jsem vystartoval. Ten, po kom jsem šel, byl docela hbitý a mrštný, leč hloupý, že se přibližoval tak blízko. Nemilosrdně jsem do bílých tesáků uchopil ryšavou srst a s jejím vlastníkem pořádně zatřásl. Liška to měla rychle za sebou - v trápení jsem neměl jakoukoliv zálibu. Vždy jsem si přál, aby to zvěř měla rychle za sebou. Až když jsem zvedl zrak, uvědomil jsem si, že ona tu sama nebyla. Zahlédl jsem dobré tři další zrzavé šelmy.
Bez otálení jsem se zase vydal zpět k Honey, která již byla se svým lovem hotova. Položil jsem mrtvé tělo na zem. „Nevěřím, že by ti hraboš stačil,“ pověděl jsem zcela jistě a mrkl na ni, „nabízím ti půlku lišáka,“ zavrtěl jsem ocasem a čenichem pokývl na mrtvolu. Můj výraz jasně vysílal pobídnutí. 'Nestyď se a nabídni si.'

Vděčně jsem na její slova přikývl. Viděl jsem, že ji to mrzelo. Byl bych hloupý, kdybych jí to i nadále vyčítal. Už jsem to dál nechtěl rozebírat. Co se stalo, stalo se. Teď už je mezi námi vše vyjasněné.
Docela mě ale pobavil její překvapený pohled, když jsem se k ní přiblížil a položil své tělo na zem. Teď jsme si byli rovni, mohli jsme si v klidu povídat. Nakousl jsem téma ohledně její cesty, která ji dovedla až z dalekých pouští. Zpozorněl jsem, když mi o tom začala vyprávět. Opravdu to vypadalo, že na každém kroku zažívala různá dobrodružství. Žít v takových podmínkách muselo být bezpochyby opravdu těžké. Vlastně jsem si to ani nedokázal pořádně představit.
„To já jsem tolik dobrodružství nezažil,“ pousmál jsem se, „vyrůstal jsem v obyčejných smíšených lesích, kde byl klid a pohoda... Víceméně,“ podvědomě jsem přivřel pravé víčko a vybavil si ty nepěkné vzpomínky na události, jež vedly k mému odchodu z Belgaardských lesů. Docela by mě zajímalo, copak teď dělá matka, Therion a banda... Snad se mají dobře a jsou v pořádku.
A bylo to tu zase, rychlá změna nálady mě od Honey stále nechávala překvapeným. Beze spěchu jsem se zvedl, ale to už kolem mě písčitě zbarvená vlčice poskakovala a skotačila. Ovšem neuniklo mi, jak moc velký pozor si dává, aby mi nenarušila osobní prostor. Byl jsem potěšen, že to stále bere na vědomí a ze všech sil se mi snaží vyhovět. „Tak tedy za dobrodružstvím,“ přitakal jsem a ocas se rozhoupal do stran. Bylo už na čase, abychom se někam vydali. Zima nám nemilosrdně lezla pod kůži až k samotným kostem. Pohyb byl nutný.
Zamrkal jsem, jak rychle už byla Honey ta tam. Krátce jsem se oklepal, trochu se protáhl a energickým klusem ji dohnal. Naše kroky teď směřovaly kamsi na jih. Byl jsem zvědavý, co nás čeká. Doufal jsem ale, že to budou jen samé dobré zážitky.

>>> Liščí nory

„Dobře,“ vydechl jsem se značným klidem, když mě Honey opravdu přesvědčila, že jí dozajista nic není. Byl jsem rád, že je v pořádku a celá. Dost bych si to vyčítal, kdybych jí způsobil jakákoliv zranění. Měl bych se vážně krotit, příště by to nemuselo dopadnout takto bez následků, peskoval jsem sám sebe. A vůbec - došel jsem toho názoru, že bych se vlastně neměl nechávat unášet výzvou ke hře. Minimálně ne s někým, koho sotva znám.
„Taky jsem rád, že jsem tě potkal,“ ujistil jsem ji s milým úsměvem. „Vlastně jsem na tom byl podobně. Už hodně dlouho jsem na žádného vlka nenarazil.“ Opětoval jsem jí vřelé vrtění ohonem. Nebudu vám lhát, docela mě překvapilo, jak rychle dokáže Honey střídat výrazy na tváři a emoce. Jednu chvíli to vypadalo, že je nesmírně smutná, a v tu druhou se zdála být naprosto bezstarostným vlkem. Tohle bylo docela matoucí. „Oh, mockrát děkuji,“ odvětil jsem trochu zaraženě. „Tvé jméno je taky moc hezké.“ Na tváři mi stále hrál jemný úsměv. Její přítomnost mi bezpochyby zlepšila den. Aspoň jsem na chvíli zapomněl na vše, co mě trápilo.
Nechápavě jsem ji zkoumal pohledem, když bez varování ozkoušela srst na mé hrudi. Rozhodl jsem se mlčet a raději se neptat, co to dělá a proč to vlastně dělá. Jenže to, co následovalo, se mi moc nezamlouvalo. S překvapeným pohledem jsem na ni němě koukl, když se nasoukala pode mě. Ne, že bych ji nechtěl zahřát, ale musím se přiznat, že se mi moc nezamlouvalo, když mi tak moc narušila osobní prostor. Ani jsem necekl, jen jsem sklopil uši ke krku. Její reakce ale byla bleskurychlá. Ihned z pode mě vylezla a svým chováním jasně projevovala podřazenost a submisivitu. „Já... Jen nejsem moc zvyklý na tak blízký fyzický kontakt s někým, koho sotva znám,“ řekl jsem špetku omluvně, neboť jsem se cítil trochu vinen. Přeci jen to já byl ten, kdo ji povalil do sněhu. „Pro příště bys mě aspoň mohla varovat, že se něco takového chystáš udělat,“ pravil jsem s úsměvem, pomalu dokráčel k ní a tiše ulehl do sněhu přímo naproti ní. Nechtěl jsem nad Honey stát, tím bych vyjadřoval nadřazenost. Nerad projevuji dominanci, obzvláště k někomu tak neškodnému.
Upřímně jsem jí koukal do oček a čekal, co z ní vypadne. „Páni, to jsi musela urazit velmi dlouhou cestu,“ vyjádřil jsem údiv. Dávalo to smysl, byla malinká, nepříliš ochlupená, její ouška dosahovala větší délky, než je obvyklé, a její chování... No ano, co jiný kraj, to jiný zvyk. Neměl jsem se čemu divit.
„Co takhle se někam projít? Z toho ležení už začíná být zima i mně, o tobě nemluvě,“ navrhl jsem a mrkl na ni. Doufal jsem, že mi mé chování nebude zazlívat příliš dlouho. Jen jsem byl jednoduše zaskočen, nic víc. Kdyby mě předem poprosila o to, jestli ji mohu zahřát, neměl bych s tím problém, moc rád bych jí pomohl.

To, co jsem provedl, jsem si uvědomil příliš pozdě. Již jsem ležel na malé písčitě zbarvené hroudě chlupů, jež se stala obětí manévru zvaného nechtěné zalehnutí. A aspoň podle mého jsem tomu všemu nasadil krásnou zlatou korunu, když jsem se jako nevychovanec drze oklepal a nechal všechen sníh slétnout té nebohé vlčí dámě do jejího obličeje. Vyskočil jsem nahoru, jako by mě snad to její tělíčko nehorázně pálilo. Vůbec bych se nedivil, kdyby mi mé chování zazlívala a vyčítala. Jaksi jsem se nechal dost unést, což se mi již nějaký ten pátek nestalo. Naposledy to bylo s bandou...
Raději jsem se posadil a sám sobě nakázal, ať už se ani nepohnu. Tím bych snad nic nezkazil. Nejistě jsem k ní zaplul pohledem. Čekal bych, že si spíš postěžuje, že jsem jí pohmoždil snad celé tělo, než že se začne hlasitě a zvesela smát. Nastražil jsem jejím směrem obě své uši a podezřívavě ji sjel pohledem. „Jsi v pořádku?“ nejistě jsem se optal, protože jsem měl vážně strach, že jsem jí ublížil.
Když se ale nepřestávala smát, měl jsem opravdu pocit, že se nic nestalo. Trochu mě to uklidnilo. Jenže pak z ní vypadla ta věta, která mě donutila jen překvapeně a beze slova zamrkat. Pootevřel jsem tlamu, váhal jsem, co jí na to říct. Vlčice naštěstí sama pokračovala, přičemž se představila, a já byl tím pádem zachráněn před nutností odpovídat na její poznámku ohledně toho, že se jí líbím. „Moc mě těší, Honey,“ pokývl jsem s úsměvem. „Já jsem Noktisiel, ale to je příšerně dlouhé, takže stačí jen Noktis.“ Spokojeně jsem zavrtěl ohonem na znamení přátelství.
To už se ale vlčice k mé maličkosti přiblížila a nestydatě se posadila opravdu blízko. Tohle mě trochu zaráželo. Vypadalo to, že jí můj osobní prostor nic moc neříká. Podvědomě jsem se nenápadně poodsunul, na tváři jsem však stále udržoval přívětivý úsměv. Bylo docela roztomilé, jak drobounce působila. Musel jsem mít hlavu nemálo skloněnou, abych jí viděl do modrých oček.
Ta se ovšem momentálně z nějakého mně neznámého důvodu spíš zajímala o mou hruď, která byla dokonce posouzena i fyzickým dotekem její tlapky. Zmateně jsem hleděl na její činy. Tohle bylo opravdu zvláštní.
Honey se bez jakéhokoliv varování vsoukala pode mě, což mě znejistilo ještě víc. Sklopil jsem uši k hlavě; moc příjemné mi to opravdu nebylo. „Uhm... Je ti zima?“ To byl snad jediný racionální důvod, který mě napadl. Ale vůbec bych se nedivil, kdyby to vlčice udělala jen tak, protože se jí zachtělo. Ale přeci jen - to já jsem ji povalil do sněhu, kvůli mně měla mokrý kožíšek. Takže logicky jsem to měl být i já, kdo jí to nějakým způsobem vynahradí.
Sklonil jsem hlavu tak, že jsem na ni teď koukal vzhůru nohama. „Smím se zeptat, odkud pocházíš?“

Ještě před nedávnou chvílí jsem se tvářil i cítil doslova jako hromádka neštěstí. Má nová společnost ale dokázala chmury z mysli aspoň na chvíli odehnat. A to se vlastně ani nemusela moc snažit - stačilo mě vyzvat ke hře. Jednoduché, že? Kdoví, třeba to byl její záměr... Ale ne, neměl bych si zas tolik fandit. Možná jí má nálada byla úplně ukradená, jen si s někým chtěla prostě a jednoduše zahrát na honěnou.
Neměl jsem však čas nad tím vším přemýšlet a hluboce filozofovat. Momentálně jsem totiž v zápalu hry utíkal a snažil se dohnat příčinu mé dobré nálady a úsměvu na tváři. Vlčice byla rychlá a hbitá, hravě překonávala zasněžený, místy klouzavý terén hvozdu. Avšak ani já jsem se nemohl nechat zahanbit. Když už jsem se do toho pustil, tak přeci se vší vervou, že.
Jazyk mi divoce vlál z tlamy, koutky vytáhlé nahoru. Uši jsem měl sklopené, aby má hlava kladla co nejmenší odpor větru. Konečně jsem ji doháněl. Cítil jsem se skoro, jako bych lovil zajíce - jen špetku přerostlého. Vycítil jsem příležitost, kdy jsem to vzal trochu oklikou a Písčitou překvapil z boku.
Oba jsme ale běželi tak rychle, že pro mě i mou oběť bylo prakticky nemožné, abychom zůstali na nohou. Nezdráhal jsem mohutně vyskočit a v zápalu hry ji nemilosrdně povalit do sněhu. Svou tíhou jsem ji přišpendil na záda - ne ale nějak hrubě či příliš těžkopádně. Vlčice přeci jen nevypadala nejbytelněji. Zmateně jsem zvedl hlavu, kterou jsem měl víceméně celou od sněhu, a oklepal se. Až pak jsem si uvědomil, že všechen ten bordel dopadl na tvář vlčici, na které jsem k tomu všemu ještě stále ležel. Pohotově jsem vstal a ihned se aspoň o kousek vzdálil. Velmi nerad bych ji omezoval v jejím osobním prostoru. A vůbec - celý ten můj akt s výskokem a povalením na zem byl velmi neurvalý. Asi bych se měl stydět. Hodil jsem po ní omluvný pohled a kratičce švihl černým ocasem, který teď zametal sní, neboť jsem se raději rozhodl posadit.

Nebudu nic předstírat, byl jsem rád za to, že jsem konečně po tak dlouhé době narazil na vlka. A do jisté míry jsem musel mít i štěstí, neboť to vypadalo, že vlčici se v hlavě žádné zlé plány nerodí. Působila uvolněně, radostně. Kdoví, třeba by mě mohla tou svou náladou nakazit. Potřeboval bych zapomenout na všechny své trable. Aspoň na chvíli.
Nespouštěl jsem z ní zraky. Ty pohyby mi něco nebo někoho připomínaly. Finnur, naskočilo mi hned v hlavě. A bylo to tu, zase ten jedovatý osten vyčítavosti a trápení se. Čekal jsem, co z ní vypadne. Ke vší smůle jsem se ale odpovědi nedočkal, což mě trochu zamrzelo. Udělal jsem snad něco špatně? Možná mi nerozuměla. Vlčice ale vypadala, že se baví. Čumáček strčila do sněhu, což vlastně i mně nevědomky vykouzlilo úsměv na tváři. Byla zvláštní. Vůbec jsem netušil, copak se jí může v té béžové hlavince honit. Ale opravdu nevypadala nebezpečně. Jen kdybych aspoň zjistil, jak se jmenuje.
Přední packou si přejela po nose a zvedla ho k tomu mému příliš nečekaně. Zaraženě jsem pozvedl obočí, tohle gesto bylo rychlé. Zatvářil jsem se nejistě a o kousíček se poodtáhl. Jenže ona byla opravdu rychlá. Neměl jsem šanci se vyhnout drcuní jejího čenichu do mé pravé líce. Co to mělo být? Přirozeně jsem znejistěl, neboť zrovna pravé oko jsem neměl úplně v pořádku.
Jenže než jsem se zase stačil nadát, už byla ta tam. Ohlédl jsem se. Nějakým záhadným způsobem stála za mnou. Už jsem se chystal otočit, když v tom se rozběhla a celého mě dokola oběhla. Při tom jí zpod nohou létal sníh do všech stran. A jak se dalo očekávat, nemalá část přistála i na mně. Krátce jsem se oklepal a neubránil se dalšímu úsměvu.
Vlčice opět ulehla před mou maličkost. Němě jsem zamrkal. Vyplázl jsem jazyk a velmi, opravdu velmi pomalu jsem přední část těla sklonil dolů - tak, že se má bílá hruď dotýkala zasněžené země. Ocas vystřelil nahoru a začal švihat zleva doprava. Hned na to jsem bez otálení vyběhl. Ano, přistoupil jsem na hru. Koneckonců co zlého by mi to mohlo udělat?

Posadil jsem se. Čerstvě napadaný sníh pod tíhou mého těla hlasitě zakřupal. S každým výdechem se mi z nosu drala pára, která záhy zmizela tak rychle, jako se objevila. Možná bych si měl odpočinout. Už velmi dlouhou dobu jsem se téměř nikde nezastavil - a když už, bylo to jen kvůli spánku. Možná jsem si to sám sobě nechtěl přiznat, ale vypadalo to, jako bych před něčím utíkal. Ke vší smůle jsem tomu utéci nemohl. Neboť to, co mě pronásledovalo, nebylo hmotné. Pocit viny se mě nechtěl pustit a mě to tížilo. Jenže jak se toho zbavit? Nemohl jsem nad tím přestat přemýšlet. Kde bych teď asi byl, kdybych svá rozhodnutí udělala jinak? Možná bych zůstal v Belgaardu. Možná bych se sblížil s otcem a zjistil bych, proč nás tolik zanedbával. Možná by naše parta dosud zůstala celá... Povzdechl jsem si a sklesle sklonil hlavu dolů.
Jantarový pohled zkoumal ten zářivě bílý sníh pod tlapami, když tu mé slechy zachytily jakýsi zvuk. Bystře jsem hlavu zase zvedl a naklonil ji na stranu. Znělo to jako křupnutí. Že by byl někdo v potížích? Možná bylo hloupé domnívat se to, přesto jsem nemohl odolat. Co když někdo potřeboval pomoc? Zvedl jsem se a spěšně se vydal za zdrojem onoho hluku. A opravdu, jakmile mě do nosu praštil pach, zahlédl jsem jakousi béžovou šmouhu. Zastavil jsem. Vlčice se rychle přitiskla k zemi a hned na to se ke mně začala plazit. Nevypadalo to, že by mě chtěla nějakým způsobem ohrozit. Spíše naopak, její vrtící ocas naznačoval, že nemá v úmyslu nic zlého.
Zastavila jen kousek přede mnou. Pousmál jsem se, neboť mi její činy přišly opravdu legrační. Neotálel jsem s odpovědí a také jsem nechal černý ocas houpat se ze strany na stranu. Sklonil jsem hlavu, aby má očka aspoň přibližně odpovídala úrovni jejích kukadel. „Ahoj,“ pravil jsem vlídně. „Copak to děláš?“ otázal jsem se s neustávajícím úsměvem na tváři, avšak pobavení jsem nedával nikterak výrazně najevo. Nechtěl jsem ji urazit či zesměšnit.

<<< Minulost

Kráčel jsem krajinou, ale příliš jsem nevnímal, kam vlastně jdu. Víte, ono se docela špatně soustředí na krásy okolí, když vás něco dost trápí. V mém případě to bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí, které jsem kdy udělal. Už od toho dne, kdy jsem Finnura, Ghariola a Zakara bez rozloučení opustil, jsem se cítil nesvůj. Ale co mi zbývalo? Zatnout zuby a doufat, že ani jeden z nich to nebude brát jako zradu. Znají mě až příliš dlouho na to, aby mi to zazlívali. Nebo minimálně jsem v to já osobně chtěl věřit.
Konečně jsem zvedl hlavu. Nacházel jsem se v jakémsi hvozdu. Nezdál se být něčím velmi výjimečný, leč přesto jsem pociťoval jistý neklid. Čím to mohlo být způsobeno, to opravdu nevím. Cítil jsem to. Něco neurčitého, neznámého. Svým způsobem to na mě ale působilo uklidňujícím dojmem. Tohle bylo podezřelé.
Dlouze jsem vydechl a krátce švihl ocasem. Nemohl jsem tu přeci jen tak stát. Ještě bych tu zakořenil, pousmál jsem se a opravdu vykročil. Kdo ví, co mě tu čeká. Ale ať to bude cokoliv, já se s tím určitě vypořádám. Budu muset.