Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ježčí mýtina <<<

Zkušenost s Norim byla sice zajímavá, ale svým způsobem i lehce vyčerpávající. Na takový prkotiny jsem už asi moc starý. Bude pro mě lepší, když se zas upíchnu zpět domů a nějakou chvíli tu zůstanu. Zvedl jsem hlavu a na samotných hranicích dlouze, procítěně zavyl, abych všem zde přítomným dal najevo, že jsem zpět doma. A pak jsem pomalinku vykročil do útrob našeho mlžného háje.
Každých pár desítek metrů na mě čekala nová zjištění o tom, kdopak byl nebo nebyl na našem území. Nicméně jedna z oněch pomyslných stužek vinoucích se atmosférou mi udělala velikou radost. Moje milovaná Ganie je doma! Pohodil jsem ocasem a jako malý harant, co se těšil na jeho první smečkový lov, se zachichotal. Gannnnniiiieeeee jeeee domaaaaa! Haaaaa! Jak já se na ni těším! Z nějakého důvodu jsem si začal broukat jakousi jednoduchou, nicméně velmi chytlavou melodii. A vlastně jsem si to ani pořádně neuvědomil. Moje tlapky najednou zapnuly autopilota a já prostě šel a šel a šel.
A pak jsem ji uviděl! A vedle ní Morfa. "Zdravím ve spolek!" zazubil jsem se a švihl ocasem. "Jakpak se máte? A co podnikáte? Případně mohu s něčím pomoci? Říkal jsem si, že bych zase obešel hranice, ale koukám, že jste to stihli přede mnou..." zahučel jsem zamyšleně, protože vůně na hranicích teritoria doopravdy nemohly být starší než pár dní.

Zarostlý les (přes Bažiny) <<<

Čím víc jsem přemýšlel nad Sarumenem, tím víc jsem si přál tam opět najít svou milovanou Wolfganii. Strašně dlouho jsme si nepopovídali v soukromí a všem novém. A to mi chybí, povzdechl jsem si. V tomto ohledu jsem měl tendenci propadávat sobectví - nejraději bych takové okamžiky s mou láskou zacyklil a už nikdy z nich nevypadl. Božínku, já ji doopravdy miluji tak nesmírně moc! Těžko se to popisovalo. A kdybych to někdy zkusil, dost možná bych skončil u nesmyslného blekotání a žbleptání pátého přes deváté, takže bych ve finále před tou osobou, které jsem se to původně snažil vysvětlit, působil jak totální pako. Na druhou stranu... Když je jeden zamilovaný, má na to právo, ne? Uculil jsem se nad tou představou. Připadal jsem si v tomto ohledu jako malé vlče. Máloco by mě rozveselilo tak moc, jako jen prosté pomyšlení na lásku mého života...

>>> Sarumen

Nori se mi zdál jako velmi zajímavý jedinec. Uváděl mě do rozpaků, ale taky do překvapivých nejistých situací, nakonec i ale do příjemných, lichotivých. Vzato kolem a kolem, dokázal mě tady pěkně zmást!
"Och, to mě moc mrzí," povzdychl jsem si, když mi sdělil novinku o Smrti, která se rozhodla vyřádit se svými zelenými plameny v jedné ze zdejších smeček. Borůvová. Odtud někoho znám, ne? Hmmmm, Blueberry? "Děkuji za varování a-" sotva jsem se stačil nějak vyjádřit, černý vlček už se pakoval pryč. "Šmankote, tak jo! Někdy zas na viděnou a přeji hodně štěstí se smečkou!" stihl jsem na něj ještě mávnut tlapou, než mi dočista zmizel z dohledu. Newlin si s ním asi dost rozuměl, napadlo mě hned, když mi docvaklo, že to byl on, koho Nori narychlo zmínil ohledně Sarumenu.
Vzhlédl jsem k nebesům. Rozednívalo se. Už se mi chce domů, pomyslel jsem si. Už bylo dost toulek. A snad bych v lese mohl najít i Ganii... Přeci jen říkala, že nebude pryč dlouho. S tou myšlenkou jsem se oklepal a velmi energicky vykročil zpět k Sarumenu.

>>> Ježčí mýtina (přes Bažiny)

Vlk byl evidentně hodně dobře naladěn. Vydechl jsem a nastražil ušiska. Líbilo se mi, že se aspoň omluvil. "Uhh, díky, a- ale-" panenky se mi zúžily a já lehce zatajil tech. Než jsem stihl vlastně říci cokoliv dalšího, ten neposeda už se ke mně natahoval a dosti účinně boural bariéru mého milovaného osobního prostoru. Odtáhl jsem se. "Páni, to jsi takhle... Přilnavý ke všem cizincům, co náhodně potkáš?" nedůvěřivě jsem nakrčil čelo a popošoupl zadek ještě dál.
"Pokud na mě budeš hodný a necháš mě vydechnout v mé komfortní zóně, souhlasím s tvým návrhem," ušklíbl jsem se už o něco uvolněněji, když přišlo na řadu téma kousanců. "Já jsem Noktisiel a rád bych si s tebou vyjasnil- vyja- cože?" Bohové! Tento vlk byl jako ztělesnění energie. "No ano, máme podobné oči. A ano, ovládám magii předmětů!" Ježíš, zpomal torchu, Norku, jinak mi expoloduje myslící kabina. "Sleduj!" Pohled jsem zaměřil na pěkný kámen kousek od nás a sílou vůle s ním pohnul. "Ha, vidíš?"
Poznámku o tom, že mám pěkné oči, jsem se původně rozhodl ignorovat, byť - přiznám se bez mučení - nemít kožich, bylo by vidět, jak se červenám až na zadku. To od něj bylo moc hezké! Nakonec jsem svou snahu sabotoval. "Dík, ty tvoje kukadla jsou taky pěkný," zhoupl jsem ocasem.

Byl jsem celkem uvolněný. Líbil se mi ten pocit čisté hlavy - bez starostí a zbytečností. Měl bych to praktikovat častěji. Třeba se pak moje nálada celkově zlepší. Dávalo to smysl, ne? Už jsem nechtěl být depressed boyo. Děsně mě to unavovalo.
Jenže ve chvíli, kdy jsem snad na zlomek sekundy dosáhl absolutního klidu a relaxu, se ke mně přiřítila podivná existence. Vyskočil jsem na nohy a celý se instinktivně naježil. "Co to bylo?!" zavrčel jsem dotčeně na tmavého vlka. "Neumíš zdravit? Uuuuch, takhle někomu leda tak přivodíš infarkt," nadával jsem dál. A já už si myslel, že dnešek je souzen být dobrým a klidným dnem.
"Umím kousat, když mě někdo záměrně poleká!" odsekl jsem na vlkovu drzou otázku. "Proč jsi to udělal?" vydechl jsem a se snahou zklidnit svůj dech jsem podrážděně mlaskl. Docela mě zajímaly vlkovy pravé důvody k dělání takových kravin.

<<< Lužiny

Vždyť je to jedno. Kam bych asi pospíchal? Život je moc krátký na to, abych se nonstop stresoval. Rozhodl jsem se to všechno hodit za hlavu a... Prostě jen být. Nic víc. Občas bych si fakt měl udělat pořádek v té kebuli. Jinak se mi to zamotá čím dál víc a já pak... Achh, proč jsou některé věci tak složité? Paradox byl v tom, že jsem si hodně problémů způsoboval sám. To mě na tom doopravdy štvalo. Opravdu jsem se chtěl zlepšit. Na druhou stranu neexistoval žádný univerzální způsob a tak jediné, na co jsem se mohl spolehnout, jsem byl jen já sám. A tak to má být.
Posadil jsem se uprostřed obřího lesa. Zavřel jsem oči a začal se dlouze nadechovat a vydechovat. Relax! To byla věc, kterou moje tělo potřebovalo.
Podivné počasí se chvíli tvářilo jako typický letní den, ale jindy zas udělalo bububu a mne ovanul studený poryv větru. Rozmarná matka příroda, v duchu jsem se zasmál. Vlastně mi to ani nijak extra nevadilo.

Blýskavý les <<<

Kráčel jsem a kráčel, až jsem vlastně došel někam, kam jsem původně ani neměl zamířeno. Jak se to stalo? To jsem se zase tak moc ztratil ve svých myšlenkách? Překvapeně jsem se rozhlédl. "No jo," vydechl jsem. Teda tohle se mi nestalo už pěkně dlouho. Napadlo mě, že možná už... Však víte... Stárnu? No to neeee. To teda ne. Nechci být starý. Sice mám smečku a partnerku a potomky ale- ale- Starý nechci být!
Ujišťoval jsem se, že jsem se prostě jen zase pozapomněl a o nic víc nešlo. Musel jsem, jinak bych zas mohl padnout do depresí. A přitom to byla taková pitomost! Vždyť každý stárne, ty pako! promluvil jsem ke svému alteregu schovaném ve tmavém zákoutí mého mozku.
"Když už jsem ale tady, proč si to tu neprojít? Dlouho jsem nikde nebyl..." Ani nevím, proč jsem tu myšlenku vyslovil nahlas. Prostě mi to vyklouzlo. Nevadí.

>>> Zarostlý les

//Omlouvám se, že mizím, ale upsala jsem se na VLA dalšímu človíčku. :D

Čas strávený se svou dcerou jsem prostě miloval. A je jedno, že jsme začali "jakoby tréning souboje", ale nakonec jsme se dostali spíš k pěkné hře a zlobeníčku. Takovéhle chvilky prostě stojí za to, blaženě jsem si povzdychl, jakmile náš "boj" skončil. "Jsi moc šikovná holka," pochválil jsem dceru a tlapou mávl na další kolemjdoucí. Maple a Amnesia.
Marion jsem nechal, aby se jim věnovala, zatímco já se spíš držel stranou a konečně jsem atak měl možnost si po lovu vyčistit - teda alespoň se o to víceméně pokusit - kožich od krve. Notnou chvíli jsem pak vlastně jen oddechoval, nasával vzduch do plic a rozvaloval se v lesíku.
"Tak jo, maličká. Myslím, že bych si měl jít odpočinout. Dala jsi mi pěkně zabrat." Vyškrábal jsem se na nohy a zasmál se. "Brzy někdy zase na viděnou, zlatíčko. Dávej na sebe pozor, ju?" Švihl jsem ocasem a opatrně - vzhledem k podivnému počasí - vykročil.

>>> Lužiny

Smál jsem se, protože se smála i moje dcera. Vůbec nic si nedělala z toho, že první pokus vyšel v můj prospěch. Byl jsem docela zvědavý, jak si se mnou plánuje poradit. Samosebou jsem na ni měl v plánu být hodný a něžný, jen ať jí pěkně roste ego a je si sama sebou jistá. Kor když nikdy před tím moc nebojovala...
Nechal jsem ji, ať se připraví, jak jen chce. Legračně vyšpulila zadnici k nebi a zavrtěla jí, jako by snad její ocásek byl anténa a ona štelovala signál. Napodobil jsem ji a taky se sklonil do hravé pozice. Pak ke mně ale velmi rychle hupsla - jo hopkání a poskakování, to by jí šlo! - a já se zasmál. Ucítil jsem totiž, že moje ouško padlo do jejích spárů. Nebo tedy, lépe řečeno, do jejích zoubků. "Šikovná!" zachichotal jsem se.
Pak ale zmizela. Vyhlédla si pěkný kámen, z kterého na mne skočila. No jen pojď a kousni do mě! vy mysli jsem ji vybízel. A ono se tak i stalo. "Wíííí," zaskřehotal jsem, ale rozhodně jsem tam nestál jako tvrdé Y! Sice se jí povedlo mě chytit za kus kožíšku, nicméně já se pak pokusil hbitě vyškubnout a něžně do ní strčit bokem, abych ji povalil na zem.
"Ahaaa!" vítězně jsem zahučel, sklonil čumák k jejímu bříšku a zvesela ji začal namísto jakékoliv bolesti působit šimrání na pupíku. "Mám tě!"

<<< Zubří vysočina

"Zapomínáš?" zvědavě jsem po ní zopakoval. "To opravdu nevím, drahá. Ale po čase si vždycky nakonec vzpomeneš, ne? To je důležité. Abys na věci nezapomněla už nadosmrti." To znělo docela děsivě, nemyslíte? Mně se ta představa teda vůbec nelíbila. Kdybych třeba zapomněl na svou rodinu... Brrrr, na to bych neměl ani myslet!
Hezky energicky jsme se přesouvali dál. Úplně jsem zapomněl, že jsem vlastně ani neochutnal nic z našeho úlovku. A co Ganie? Měla aspoň špetičku? Cesta nám šla ale krásně a než jsme se oba stačili nadát, našli jsme moc krásný lesík. Tady jsem ještě nikdy nebyl. A to to mám od smečky jen kousek! Teda relativně kousek. Nicméně jak Marička uznala za vhodné, dál už jsme necestovali.
Upíchli jsme se kousek za hranicemi lesa. Znovu jsem zavrtěl ocasem. "Když jdeš do boje, musíš pamatovat, která místa vlka bolí nejvíc. Přirozeně je to bříško anebo krk. Takže tahle místa si musíš hlídat a naopak pokusit se tam uštědřit rány nepříteli." Lehce jsem od ní odskočil a tím ji definitivně vyzval na kočkování. "Musíš být rychlá a ohebná!" Tři vteřinky potom, co jsem ji na to upozornil, jsem po ní vyskočil. Šel jsem docela přímě, tudíž jsem nemohl moc dosáhnout na břicho. Měl jsem v plánu ji jemňoučce štípnout do krčku. Nechtěl jsem jí samozřejmě ublížit. Dál to bylo na ní, jestli stihne uhnout anebo ne. A třeba pak sama podnikne nějakou iniciativu proti mně...

"Hmmm, Deliven se zdá doopravdy jako milý vlček," pousmál jsem se. Ale nevymýšlej ani s ním žádné pitomosti, Marionko! Budu pěkně chtít tvého partnera schválit a dát mu požehnání, pomyslel jsem si velmi otcovsko-ochranitelsky. "No ano, všiml jsem si. Ale nemyslím si, že by to čemukoliv vadilo. Stále jsi moc krásná a sympatická vlčí slečna," povzbudivě jsem se na svou dceru zazubil. Marion mi o tom jejím Delivenovi řekla podstatně víc věcí než o Thoranovi, což... Nemuselo znamenat vůbec nic. ALE! To taky mohlo znamenat, že se jí zalíbil. Ježíš, vždyť... Je to moje malá dcerunka. Nemůžu skousnout představu, že by si ji měl hýčkat nějaký floutek! Řekl jsem si, že pokud někdy budu mít možnost toho Delivena poznat, určitě bych tak učinil moc rád.
Nojo, mladá krev, ušklíbl jsem se v duchu, když jsem sledoval to její hopkání a přešlapování, jako by snad stála na nějakém rozpáleném písku. "Tak jo!" Můj ocásek se nezastavoval. Koukal jsem, jak kolem mě poskakovala a měla jednoduše dobrou náladu. Bylo to víc než nakažlivé. Můj úsměv neopouštěl vlčí obličej. A ten úsměv byl doopravdy srdečný a upřímný.
Rozběhl jsem se za Marion. A chtě nechtě jsem napodoboval to její hopkání. Byla to sranda. Co na tom, že jsem už vyrostl a byl dosti starý...

>>> Blýskavý les

"No jistě, proč by ne? Věřím, že ty svou ozdůbku taky jednou najdeš!" povzbuzoval jsem ji, neboť ohledně tohoto tématu vypadala velmi nadšeně a naprosto zaujatě. Docela jsem to chápal. Když měl někdo jakousi ozdobu, odlišoval se od ostatních. Byl originální. Lépe zapamatovatelný.
"Delivena? "naklonil jsem hlavu a než jsem stihl cokoliv dalšího říct, moje milá malá dcerunka se rozplakala. Ihned jsem ji začal konejšit. "Povyorávěj mi, prosím, o Delivenovi. Jaký je? A copak jste spolu zažili?" snažil jsem se jí odvést od smutku. "Musíš v to věřit, drahá," uculil jsem se a dal jí hřejivého hudlana na mokrou líci. "Věř v to, že vaše cesty se díky osudu zase spletou. A všechno bude zas dobré."
Zavrtěl jsem ocasem. "Mně by slušel kamínek? A jakou by měl barvu?" Marion byla v některých ohledech... Hmmm, speciální. Ale moc jsem ji miloval. Nikdo nedokázal lřevršit mou lásku k Ganii a mým potomkům.
"Ty, Mari. Nechceš si dát cvičný souboj? Docela jsi vyrostla a mě by zajímalo, co všechno už ses naučila," zazubil jsem se na ni, hravě odskočil a vybídl ji ke hravému souboji.

"No a proč by ne? Když to tam někdo pro tebe narafičí..." potutelně jsem se usmál a zvesela zhoupl ocasem. Moje dcerunka jako by vždy měla skvělou náladu. Zkrátka si užívala života. A mně se to moc líbilo. "Hmmm, nevadí. Chtěla bys ji potkat ještě jednou? Udělala sis z ní vůbec kamarádku, nebo jste si popovídaly jen tak letmo?" vyzvídal jsem dál. Opravdu mne to zajímalo.
Jako vždy jsme nevydrželi moc dlouho u jednoho tématu. "Thoran, povídáš?" pozvedl jsem obočí. Moje otcovské smysly zbystřily a rozjely se na sto dvacet procent. "A on se ti líbil, jo?" strašně nenááápadně jsem vyzvídal dál.
"To je taková škoda!" povzdychl jsem si. Byť jedno moje ješitné fotříkovské já bylo tak trošku rádo, že se nějakej rádoby ženich ztratil, to druhé já - soucitné - to doopravdy mrzelo. "Mari, nesmutni," snažil jsem se ji rozveselit. "Pokud k sobě doopravdy patříte - ale taky nemusíte, víš? - pokud ale přeci jen máte spolu být, nakonec se to stane. Věř mi. Osud by vás nakonec stejně spojil," něžně jsem se pousmál a snažil se svou jedinou dceru přesvědčit, že pozitivní myšlení je základ. Ale ne zas moc brzo, jo? Ještě nejsem V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ připraven být dědou. To fakt ne.
Překvapeně jsem koukl na Ganii, která sotva pozdravila Marion a už byla zas na cestě někam pryč. "Uhh, ohhh, dobře. Ale buď na sebe opatrná. Miluju tě!" láskyplně jsem za ní houkl a otočil se zpět ke své dceři. Z nějakého důvodu jen tak náhodně vykřikla slovo "předměty". Nadzvedl jsem obočí. "No ano, to je moje magie. Jedno oko mám totiž zdravé, to druhé - světlejší - bohužel vidí hůř." Můj ton hlasu naznačoval, že už jsem t o v podstatě nebral jako hendikep. Byl jsem s tím smířen. "Ale naučil jsem se s tím žít, není to žádná katastrofa. A ozdůbka? To nevím; možná málo cestuji. Anebo po ní málo toužím," zasmál jsem se. "Třeba jednou něco taky najdu. Co by mi asi tak slušelo, hm?" zvědavě jsem se zeptal na názor své dcerunky. Docela by mě zajímalo, jaký styl by ke mně přiřadila.

//omluva za tak pozdní odpis :(

Znovu jsem zavrtěl ocasem. Marionina veselá reakce na mě mě velmi moc zahřála na srdíčku. Velmi dlouho jsem ji neviděl. "Velké jezero? No vidíš, když budeš cestovat a poznávat Gallireu, třeba si taky něco pěkného na sebe najdeš," zazubil se na ni. "A odkud byla, to si nepamatuješ? Naše smečka samozřejmě taky speciální magii má!" ujistil jsem její zvědavoučkou kebuli. "Víš, jak máme ve hvozdu často mlhy? Když se dost soustředíš, můžeš si s ní trochu pohrát. Morfeus z ní dokonce dokáže tvořit všelijaké siluety. Docela zajímavé, že? Kdyby se nám někdo vetřel na území smečky, dokážeme ho tím perfektně zmást," zasmál jsem se.
"Koukni na mě, jak jsem zaprasený," povzdychl jsem si. Ani jsem si nestihl očistit hubu, líce, krk a hruď od krve, jak jsem hnedka běžel za Ganií, když se stal ten incident s bisonem. "Před chvíli jsme dokončili smečkový lov. Nemáš hlad? Mamka je támhle," ukázal pacičkou na svoji lásku, která seděla o nějakých 20 metrů dál. "Nyní na ni musíme být zvlášť jemní. Odvedla skvělou práci při lovu, ale málem si příšerně ublížila."

Ze začátku jsem z toho měl moc dobrý pocit. Zdálo se, že se vše dařilo a náš lov zkrátka probíhal dle plánu. Ale! To jsem ještě netušil, jaký kaskadérský kousek předvede moje milovaná. Chvíli jsme bisona skoro všichni hnali a štvali a okusovali. Newlin se někam oddělil, což ale momentálně nebyla moje starost. I tak nás zůstalo hodně na jednoho velikána.
Každou chvíli jsem dorážel na jeho slabiny ale dával jsem si sakra majzla, abych se mu nedostal pod kopyta. To bych vážně nechtěl. Z krku a slabin už mu visely cáry převážně kůže, když se to celé... Pokazilo. Wolfganie byla nějakým nepředstavitelným způsobem vymrštěna do vzduchu. Já v tu chvíli zrovna kousal do krční oblasti - a tudíž i tepny - monumentálního zvířete. Koutkem oka jsem pochytil, jak nad námi láska mého života proletěla. Srdce se mi zastavilo a já málem zapomněl dýchat. Při představě, že by tu už se mnou nemusela být, jsem rozzuřeně zacukal s krkem mé oběti. Nikdy bych si to neodpustil. Morfeus mě v tuhle chvíli maximálně podporoval z druhé strany. Ujištěn, že jsem zcela jistě rozhryzal důležitou tepnu, jsem se se svým alfou s omluvným výrazem v obličeji rozloučil. Nemohl jsem dál pokračovat v lovu s vědomím, že moje Ganie utrpěla zranění. Beztak už masivně krvácí. To zvíře padne - a je jedno, jestli zde nebo o dvě stě metrů dál.
"Wolfi, lásko!" řítil jsem se jejím směrem s celou hubou, krkem a hrudí od krve. "Jak jí je, dýchá?!" hulákal jsem směrem k Maple, která u ní byla jako první. Letěl jsem jako blesk, ale každou vteřinou se mi zdálo, že se táhnu jako slimák.
Konečně jsem ji viděl! Zvedala se, vypadala jen lehce otřeseně. "Lásko, jak ti je? Nemáš nic zlomeného? Nebolí tě něco?" skoro až zoufale jsem vyzvídal a celou si ji prohlížel. Bylo mi docela jedno, že mě všichni ostatní viděli v takovém ultrastarostlivém stavu a totálně naměkko. Je to moje druhá polovina! Co bych si bez ní počal?! "Jsi šílená!" vydechl jsem napůl fascinovaně, napůl vyčítavě. Něžně jsem jí olízl pravou líci. "Co bych tu bez tebe dělal?" špitl jsem do jejího ouška, když jsem se o ni jemně otřel. Pak jsem se odtáhl a můj vyčítavý výraz již byl ten tam. "Miluji tě," pousmál jsem se a olízl jí nosík.
Pak jsem střihl ušima. "Mari?" Zhoupl jsem ocasem, byla to doopravdy ona! "Ahoj, zlatíčko. Kdepak se tu bereš?" Na rozdíl od ní Kenai naopak vzal do zaječích. Jedl vůbec něco?
//Ujmu se dcerunky, ať stihne dokončit VLA