Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokývl jsem malou myší hlavinkou a pousmál se. Wolfagnie sice vypadala trochu otřeseně, ale v hlavě jí to stále pálilo! „Vlastně ano, dokonce jsem tou místností prošel.“ Jak jen je to možné, že mne to nenapadlo dřív? Halucinace se tvořily přece tam, kde byla hlavně pára!"Holý ocásek sebou zavlnil a já se otočil. „Pojď, už nám moc času nezbývá,“ pověděl jsem naléhavě mé společnici, která sotva stačila dokoulet malé kuličky z bahna a dát je do misky. Polovinu máme za sebou!
Naposledy se korálková očka zapíchla k hluchoněmé myšce a já se opět v mysli omluvil. Tížilo mě kvůli tomu svědomí, ale v takové krizové situaci jsem asi jinak zareagovat ani nemohl. Popadl jsem mističku s hnědými kuličkami do pravé ručky. Levou pracičku jsem roztáhl tak, aby se mé prstky nacházely co nejdál od sebe a zároveň trochu přimáčkly objekty pod nimi. Snad jich poztrácím co nejméně. Nadechl jsem se a vyběhl. Tedy... Aspoň jsem se o to snažil. Víte, jak je těžké se pohybovat po dvou končetinách?! Ze začátku jsem vrávoral a klopýtal. Nožky jako by mě neposlouchaly a tropily si ze mne žerty. Tik, ťak... I má vlastní mysl mne nabádala k tomu, abych co možná nejdříve převzal kontrolu nad svými končetinami, neb jsme přeci neměli času nazbyt!
Zaťal jsem lícní svaly a prostě si řekl, že poběžím, ať se kymácím sebevíc. Rozrazil jsem pootevřené dveře a cupital chodbou, kterou jsem sem přišel. Nakonec jsme se s Wolfganií dostali tam, kde se cesty dělily. Na nic jsem nečekal, udělal obrat o skoro tři sta čtyřicet stupňů a vběhl jsem do levé chodby - tam, kam se s největší pravděpodobností vydala Allairé. Klopýtavými skoky a s hlasitým funěním jsem vběhl do halucinogenní místnosti plné mlhy. Ohlédl jsem se na Wolfganii. Tušil jsem, že teď musí vidět stejné sny a čáry, které předtím působily i na mne. Ach, pohádkové výjevy a nostalgické vzpomínky. Zpomalil jsem a promluvil na ni: „Wolfganie, ať vidíš cokoliv, nevěř tomu! Jsou to jen iluze, prachsprosté náhražky a napodobeniny,“ doufaje, že můj hlas slyší, jsem do ní opatrně šťouchl levou prackou. To jsem opakoval ještě párkrát. „Jsou to jen sny, kterým nesmíš věřit!“ naléhal jsem na ni, protože to na chvíli vypadalo, že se do toho opravdu ponořila. Po těchto slovech jako by procitla a zamrkala. Byla zpět! Usmál jsem se a zavelel: „Pojďme, snad ještě není nic ztraceno!“
Tak trochu jsem spoléhal na to, že to, co napadlo Wolfi, došlo i Allairé. Tudíž jsem počítal s tím, že rudooká ponese v druhé mističce onu "ranní rosu". Jenže když jsme ji doběhli, zjistili jsme, že Allairé v mističce nic nenese. Zamrkal jsem, polkl a koukl na Wolfganii. Podal jsem jí misku s bahnitými kuličkami a přiskočil k Allairé. „Mám nápad,“ ukázal jsem na onen prázdný kus nádobí. „Zkus nabrat mlhu jedním dlouhým tahem a misku si přitisknout k břichu,“ povzbudivě jsem na ni koukl. To by snad mohlo fungovat...
Jakmile se to Allairé povedlo, usmál jsem se. A teď kupředu! Vykročil jsem, ale v tom jsem zahlédl Úředníčka, který se na nás škodolibě usmíval. Zamračil jsem se - on to snad dělal naschvál! Vůbec nám nechtěl pomoci, jen nám škodil. Jeho výraz mi přišel nechutný a já už bublal vzteky. Zavrčel jsem a kdybych na sobě měl nějaký svršek, už bych si vytahoval rukávy. Přiskočil jsem k němu a aniž bych mu dal šanci na vyřčení byť jen jednoho slůvka, chňapl jsem ho za strom na hlavě. Kmen jsem držel pevně, tudíž na mě myšák neviděl - hlavu měl skloněnou, ale rukama kolem sebe máchal, jako by byl smyslů zbavený. „Běžte!“ křikl jsem na vlčice, které byly - stejně jako já - stále uvězněné v myších tělech. Běžte, ať to stihnete. Já se smířil s tím, že tady toho pacholka prostě budu muset zdržet. Ale bude to k něčemu? Co když už nám čas vypršel?

Sledoval jsem Allairé, která nevypadala, že by zažívala něco fyzicky náročného. V místnosti poletovala kniha a u malých myších pracek ležely dvě misky. Samozřejmě jsem absolutně nevěděl, oč tu šlo, tudíž jsem se ihned musel optat. Černá myšice my vysvětlila tak, že doslova citovala jakousi jinou myš - „Musíš mi donést obláček zabalený v ranní rose s nádechem bahenního kaviáru.“ Zamrkal jsem a zamračil se ve znamení přemýšlení. Copak to má znamenat? „Víš, co to znamená? Jaký to je balíček?“ dotázal jsem se a švihl holým ocáskem.
Najednou to nad námi začínalo dunit víc a více. Jako by se tam něco... Klouzalo?! Zvedl jsem hlavinku a zakoulel korálkovými očky. „Co to...?“ špitl jsem si pro sebe a hned na to překvapením nadskočil. Totiž nad námi se pravděpodobně nacházela stejná skluzavka, jakou jsme se sem všichni dostali. A Morfeus se po ní sklouzl - vypadl ven a dopadl rovnou do bubliny. „Morfee!“ zvolal jsem a přicupital pod onu kouli. Natočil jsem hlavu a nastražil uši. Bylo to však marné, neb ono "vězení" bylo zvukotěsné. „Neslyšíme tě,“ packami jsem si sáhl na uši a zároveň zavrtěl hlavou, abych mu danou skutečnost co nejlépe naznačil.
Koukl jsem na Allairé a povzdechl si. „Balíček zabalený v ranní rose s nádechem bahenního kaviáru,“ zopakoval jsem její slova a nervozně se porozhlédl. „Nemáme čas. Musíme se rozdělit!“ srdce mi bušilo jako už dlouho ne. Bublina s alfou se s každou chvílí zmenšovala. „Hodně štěstí,“ popřál jsem Allairé, popadl misku a vyběhl.
Aniž bych věděl, kam a hlavně proč běžím, velmi jsem pospíchal. Bezmyšlenkovitě jsme vběhl do pravé chodby, rozrazil jsem dveře a ihned pocítil ten nepěkný zápach - smrdělo to jako močály. Trochu mne to znejistilo, ale nezastavoval jsem. Pokračoval jsem ve své spěšné cestě a zaposlouchával se do zvuků nářků. To je... Wolfganie?! Ano, byla to ona. Zrychlil jsem a křikl: „Wolfganie!“ Během mžiku jsem vběhl do místnosti plné bahna. Zmateně jsem těkal očima. Kdo je ta druhá myš? To je jedno! vystartoval jsem a doběhl co nejblíže ke člence smečky. Odložil jsem misku a zalapal po dechu. „Jsi v pořádku?“ Co s tím? Topí se! Hlava se otočila zpět k neznámé myšce. Přiskočil jsem k ní. „Tahej, vytáhni ji, prosím!" naléhal jsem, ale myška nereagovala. „Slyšíš? Ona se topí, pomoz jí!“ zacloumal jsem jí, načež se zamračila. „Copak jsi hluchá?“ kdybych jen býval věděl, že myška je hluchá, němá i slepá... Jenže v krizové situaci mě to ani nenapadlo. Naštvaně jsem popadl prut, jenž třímala v ručkách, a snažil se jí to vzít. Myš se vzpouzela a držela se toho jako klíště. Vydávala jakési zvuky, ale já je nebyl schopen identifikovat. Už jsem se pořádně rozhořčil, stiskl prut a cukl. Myš zavrávorala a pustila ho. „Omlouvám se, ale já ho potřebuji!“ o pár metrů jsem odběhl a začal pořádně tahat. Síly mi docházely, ale já se nevzdával. Koutkem očí jsem sledoval, copak činí cizinec. Mračil se a naslepo dělal kroky směrem ke mně. On je doopravdy hluchoněmý?! projela mnou vlna studu a lítosti. Jenže co jiného jsem měl dělat?
Znaven jsem konečně dotáhl Wolfganii na břeh. Celý udýchaný jsem se na ni usmál. „Jsi v pořádku?“ chtěl jsem se ujistit. Celá od bahna, leč zdálo se, že fyzicky jinak nepoznamenaná. Polkl jsem a vykročil k hluchoněmé. Vztekala se, když jsem jí položil packu na rameno. Mou ruku odstrčila, ale já ji tam položil znovu. Prut jsem k ní natáhl tak, aby jej ucítila ručkami. Ihned jej uchopila a vytrhla mi jej. „Děkuju a omlouvám se,“ pověděl jsem, ač to nemohla slyšet. Poplácal jsem ji na onom rameni - jak jinak jsem jí měl vyjádřit vděk a omluvu?
Vrátil jsem se k modrooké myši a spustil: „Potřebuji tvoji pomoc! Morfeus se nachází v místnosti opodál, je uvězněný v bublině. Allairé dostala dvě misky a úkol. Ten zněl: "Musíš mi donést obláček zabalený v ranní rose s nádechem bahenního kaviáru.". Nějaký nápad?“

Zamrkal jsem a rozhlédl se. Kolem mého malého myšího tělíčka se plazila mlha a já viděl sotva několik centimetrů před sebe. Najednou se mi ale do srsti opřel lehounký vánek. Dlouze jsem se nadechl. Je tak svěží a příjemně chladivý! prolétlo mi hlavou a já se pousmál. Nad hlavou se mi míhaly ony zážitky a vzpomínky, jenž mi v mysli utkvěly. Ach, mí přátelé... Sledoval jsem je a zase se pomalu ale jistě začínal usmívat. Finnur totiž tropil zase nějaké hlouposti, Ghario se mu smál a Zaky nad těmi dvěma šašky jen vrtěl hlavou. Jo, přesně takhle si je pamatuji! Srdce mi zaplesalo. Na nose jsem cítil čerstvé kapičky rosy, které se rázem měnily na krystalky ledu a sněhu. Má minulost se mi před korálkovými očky míhala s každou chvílí rychleji a rychleji... A najednou přišla řada i na Theriho. Zalapal jsem po dechu - tlamička se otevřela a bezděčně tak odhalila kousek malých předních řezáčků. Chtěl jsem něco říci? Dost možná, ale v mžiku jsem si to rozmyslel. Brácha se nejdřív usmíval. Jeho vřelý srdečný výraz mě úplně odzbrojil a já pocítil hřejivé štěstí. Avšak Therio výraz se rázem změnil. Koutky tlamy pomalu klesly a já si uvědomil, že se vlk na mě teď mračí. Vypadal velmi rozhořčeně, jako bych ho něčím velmi rozzlobil. „Theri?“ polkl jsem a sklopil myší uši dolů. Sourozenec na mne začal cenit zuby, vrčel, ježil se... A jeho oči se zbarvily do ruda. Zamrkal jsem. Ne, tohle není možné! Je to jen hloupá iluze... mumlal jsem si v hlavě a couval. Vlk po mně párkrát chňapl a nakonec vytasil i plameny. Ucouvl jsem. To už jsem ale i přivřel očka a též se zaškaredil. „Tohle není můj brácha!“ vykřikl jsem a tvrdošíjně švihl holým ocáskem. A v ten moment Therion zmizel a mlha začala řídnout. Rozkoukal jsem se a zjistil, že se na konci místnosti nacházejí dveře. Hurá! Doběhl jsem k nim a otevřel je.
Zrak se upřel na první věc, kterou jsem zahlédl - Allairé. Vykročil jsem k ní a sledoval, co se v této místnosti dělo. Co to má všechno znamenat? divil jsem se nad levitující knihou a prázdnými mističkami. „Rád tě zase vidím,“ oznámil jsem vlčici - tedy momentálně myšici - a došel až k ní. „Co to tu máš?“ otázal jsem se a nadále spekuloval nad tím, k čemupak ony věci asi slouží.

// Předem se omlouvám - post psán na mobile (do 14.1. jsem bez PC)

Malé myší srdíčko se mi rozbušilo o sto šest. Chvilinku jsem se přemlouval, ale nakonec jsem se odhodlal a vydal se za Úředníčkem. Schody? Ale kde že! Moje sedinka se začala klouzat po rovné, leč strmé ploše. Co to je? Kam nás to dostane?! Frčel jsem dolů, ale myšák se stromem na hlavě byl rychlejší, tudíž se mi ztratil z očí.
Bylo to tady! Snažil jsem se brzdit, ale neměl jsem moc možností, jak to uskutečnit. Šedé ocasaté tělíčko tedy následně bylo vyplivnuto z otvoru. Trochu jsem se kutálel - ruka sem, noha tam, do toho se mi motal ten holý dlouhý nepohodlný ocas. Konečně jsem se ale zastavil a zvedl se. Chytil jsem se za hlavu a zamrkal. Kde to jsem? Ocitl jsem se v jakési obří místnosti, kde se nacházely desítky úředníků. Hlasy, nadávky a výkřiky mi bzučely do uší. A pak mi to došlo: Kde je Úředníček? Zmateně jsem se rozhlížel. Nic.
Vyběhl jsem do nejbližšího otvoru a kráčel dál chodbou. Došlo mi, že stěny zde tvoří jen a pouze spletité kořeny. A na oněch zdích má medová očka uzřela různé klikyháky, kterým jsem rozuměl jen pramálo, ba spíše vůbec. Chodba za krátko skončila a já se zamračil. Co když jdu špatně a vejdu někam, kde vůbec nesmím být? Nervózně jsem si promnul drobné pacinky a ohlédl se. Ticho. Suše jsem polkl a stále ještě špetku nemotorně uchopil kliku.
Hned, jak se mi podařilo dveře otevřít, se mi na tváři rozlil úsměv - znak radosti a blaženosti. „Přátelé!“ zajásal jsem, neboť jsem se setkal se svými bývalými kamarády po tak dlouhé době! Přiskočil jsem k nim a radostně jim oznámil, jak moc rád je zase vidím. No a pak už slovo dalo slovo a my se dali do diskuse o tom, co všechno zažili, když se naše cesty rozdělily.
Zamračil jsem se. Kéž by tu byl i Theri. Povzdechl jsem si, ale i nadále jsem veškerou svou pozornost věnoval známým tvářím. Po krátké chvíli na mne ale vykoukla ještě jedna. Ano, hádáte správě, když myslíte na Theriona. Usmál jsem se, ale tlama se rázem zhoupla zpět do normálu. Tohle je podezřelé. Příliš podezřelé... Kam jsem se to dostal? Začal jsem se rozhlížet okolo sebe. Jsem snad pod vlivem nějakých par?! Nebo dokonce kouzel?!

Mlčky jsem sledoval to prapodivné představení. Myšák se stromem, jenž mu rostl přímo z hlavy, jako by si nás ani nechtěl všímat. Jen si dál vyřizoval své... Záležitosti. Odtušil jsem, že ani Wolfganie neměla páru, co se to tu vlastně dělo. Kde jsou ostatní? ohlédl jsem se a zavětřil. Morfeus! Byl někde blízko, snad už s každým krokem vstoupil na Mýtinu. Avšak před tím, než medová očka zahlédla alfu, objevila se tu černá vlčice s červenýma očima. A... Allairé? Snad jsem si její jméno zapamatoval dobře. „Ahoj,“ odvětil jsem jí a sledoval její reakci. Malou chvíli na to se ukázal i černý vlk s bílými odznaky.
A tak se rázem naše skupinka rozrostla na čtyřčlennou. Stále jsem pozoroval onoho myšáka, který se začal s Morfeem dohadovat o tom, že Mýtina doposud jaksi oficiálně nepatří pod Sarumenskou smečku. Neměl jsem žádný důvod se do toho vměšovat, a tak jsem jen tiše sledoval a poslouchal dění přede mnou.
Najednou se ale hlodavec rozhodl opustit svá udělátka a nakráčel si to přímo ke mně. Mírně jsem sklonil hlavu a zamrkal. Copak se to asi chystá udělat? Možná mi chtěl prostě jenom něco říct. A nebo taky ne - jeho malá pracička mě plácla přes čenich. Než jsem se stačil nadát, svět se rychlostí blesku zvětšil. Tedy lépe řečeno jsem se já zmenšil. A můj ocas ztratil chlupy, uši se mi zakulatily a tesáky se proměnily na velké řezáky. Já... JSEM MYŠ?!
Než ze mne vypadla jakákoliv slova nesouhlasu, ostatní vlky čekala úplně stejná proměna. Povzdechl jsem si a znovu koukl na myšáka. Najednou byl stejně velký jako my. To je prostě zvláštní pocit. "Nemáme čas, nemáme čas!" opakoval dokola. Koukl jsem na Morfea a následně zpět na Úředníčka. Hnal se ke stromu, na který začal šplhat. Vypadá to, že nemáme na výběr. A tudíž jsem tedy vykročil a zkusil ho napodobit. Teda řeknu vám, šplhání na strom není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát! Každopádně nějak jsem se vyškrábal k záhadné díře, ve které zmizel myšák se stromkem na hlavě. Nedůvěřivě jsem natáhl krk a koukl dovnitř. Dlouhá cesta... A kam vlastně? Polkl jsem. "Jdeme to zjistit," špitl jsem téměř neslyšně - spíše jako bych sám sobě chtěl dodat odvahu - a skočil.

Sarumen <<<

Pokývl jsem. "To je dobré vědět," tlama se povytáhla v milém úsměvu, když mi Wolfganie popisovala, jak bych se asi měl chovat, kdybych se rozhodl navštívit naši milou Smrťuli. Hmm, to by mě zajímalo, jestli by Smrt dokázala opravdu někoho zabít. Vzhledem ke jménu, kterým se pyšní, by to neznamenalo nic zvláštního, ale přeci jen - Gallireu obývá i její milý bratr Život. Dovolil by to? To mi docela dlouho vrtalo hlavou. Na své maličkosti jsem to ale zkoušet opravdu nehodlal.
Šedočerná vlčí těla se bok po boku vydala napříč Sarumenským hvozdem. Kráčíc za mysteriózním zvukem, který připomínal jakési ťukání, jsme dále rozvíjeli naši načatou konverzaci. Zdálo se mi, že si povídáme vcelku nenuceně, což se mi opravdu zamlouvalo. Wolfganie se jevila být milou a vstřícnou vlčicí, což mne jen těšilo.
„No,“ načal jsem a pořádně se zamyslel nad tím, jak to tehdy v aréně vlastně dopadlo. „Vlk nejdříve vypadal, že by se vážně rád pral, ale hned, co jsem se s ním dal do řeči, ho jeho chování prozradilo, že ta touha doopravdy nepramení přímo z něho... Myslím, že jsme tam všichni byli pod nějakým... Magickým vlivem." Zastříhal jsem oušky a zamrkal. Zdálo se, že jdeme správným směrem. „Jojo, pojali jsme to jako remízu," přitakal jsem, „ale popravdě jsem za to byl rád, jinak by mi pěkně vyprášil kožich,“ krátce, leč upřímně jsem se zasmál. Původně jsem chtěl dodat, že jsem byl znevýhodněn palčivou bolestí v levém zápěstí, ale nakonec jsem tu myšlenku zahodil. Poloslepý a chromý - skvělá kombinace! Vlci si o mně pak můžou začít myslet, že jsem se do smečky přidal jen proto, abych plnil úlohu "hladového krku". Tak to samozřejmě vůbec nebylo.
„Datlové jsou vážně zajímaví," pousmál jsem se, když vlčice spekulovala nad oním záhadným zvukem. „Mají hezké čepičky... Ale abych pravdu řekl, nikdy jsem neviděl nějakého tak velkého, aby se mu dařilo vydávat takové ťukance.“ Začenichal jsem a s každým krokem zvyšoval svou pozornost. Dostali jsme se už opravdu hodně blízko. Mýtinu už jsem měl na dohled. Koukl jsem na Wolfganii, jako bych se chtěl ujistit, že do toho opravdu jdeme oba.
Tichounce jsme vkročili na Mýtinu. Překvapeně jsem zamrkal a sledoval toho... Myšáka se stromem na hlavě? Medový pohled se opět vrátil k Wolfganii a já na ni hodil tázavý výraz, který jako by se ptal, jestli náhodou neví, copak to má znamenat. Myšák totiž horlivě čímsi ťukal na takové bílé tenké plátky. A vypadalo to, že nebyl spokojený, ba dokonce i nadával. Co se to tu tvoří?

Překvapeně jsem zamrkal. Tedy ne, že by nebylo možné, abychom se oba dostali na stejné místo a neviděli se, ale... Ovce? Co prosím? Já žádnou neviděl. "Bohužel," zavrtěl jsem hlavou a pobaveně se pousmál, "žádnou ovci jsem opravdu nepotkal." Leč to znělo prazvláštně, věřil jsem jí. Už jsem byl na Galliree dost dlouho na to, abych se naučil, že zdejší země oplývá zvláštní magickou aurou a vše, co se zdá býti nemožné, je zde možné.
Přikývl jsem. "Je to vážně nedaleko," potvrdil jsem její domněnky. Avšak zdálo se, že mě pochopila trochu špatně. "Vlastně jsem nebyl přímo za ním nahoru... Doprovodil jsem kamaráda k úpatí kopců a tam jsme se rozloučili. Myslím, že ještě nemám dost květin. Slyšel jsem, že je má Život rád," lehce jsem se pousmál. "A ta Smrt... Je opravdu tak hrozná, jak se o ní povídá?" Tlama se zkroutila do prapodivné grimasy, když vyřkla ono jméno Životovy údajně nemilé sestry.
"Dobře, to mě těší," opáčil jsem, když mi Wolfganie oznámila, že je vše v pořádku a s ničím momentálně pomoci nepotřebuje. Je vážně milá, napadlo mne. Trochu mě mrzelo, že jsem se doposud blíže nepoznal se všemi členy Sarumenské smečky. Měl bych se stydět, pokáralo mě svědomí. No jo, jenže to jsou furt nějaké zmatky... Jendou někde lítám já, pak zas přijdu domů a půlka je někde pryč... Ale co už, budu se prostě seznamovat postupně. Nikam mi přeci neutečou. Snad.
"Souhlasím," přikývl jsem a postavil se. "Myslím, že se zdržují někde hlouběji v lese, a když to slyšíme i my, co jsme skoro u hranic, snad si toho všimli i oni," zapřemýšlel jsem nahlas a oklepal se. Bilé nohy vykročily a já se držel po boku vlčice. Ta se po chvíli zeptala, co jsem na onom zvláštním místě dělal a rovnou přidala i informaci o tom, že ona koukala na vlky skákající do vody a že se k nim později přidala. "Tak to jsem zrovna asi propásl. Já jsem došel až do takové zvláštní arény, kde se vlci prali. Většinou to ale byly jen cvičné nebo dokonce přátelské souboje," zavzpomínal jsem si. "Já tam sice nikoho neznal, avšak měl jsem štěstí na náhodného soupeře. Nakonec se z něj vyklubal fajn vlk," usmál jsem se a ještě dodal: "Vlastně to byl právě on, koho jsem později doprovodil k Životu."
Cesta nám ubíhala vcelku rychle. Zvláštní ťukání neustávalo. Vlastně to byly neustále se opakující zvuky, které zesilovaly. "Asi jdeme správným směrem," podotkl jsem si spíš jen tak pro sebe. "Teda ale co by to mohlo být?" otázal jsem se neadresně, ale třeba Wolfganii něco napadlo a já bych ocenil, kdyby se s tou ideou podělila. Má maličkost totiž vůůůbec netušila, oč by asi mohlo jít.

>>> Mýtina

//Nebudeme to protahovat. :D

Klidným krokem jsem kráčel Sarumenským hvozdem a užíval si toho pěkného pocitu. Jsem doma. Ta dvě slůvka mi v hlavě uvízla na nekrátkou dobu. Avšak cítil jsem se zároveň i dost provinile, že se mé šedé tlapky toulaly tak dlouho. Doposud jsem se ozval jen dlouhým zavytím, avšak plánoval jsem k alfám soukromě dojít. Mé svědomí by mě tížilo, kdybych se osobně neomluvil.
Tak dlouho jsem se poflakoval po lese, až se setmělo. Medová očka se zvedla k nebesům, z nichž se pomalu ale jistě začínaly snášet sněhové vločky. A za několik málo okamžiků už se chumelilo tak hustě, že jsem raději zrak sklopil zpět k zemi. Potichounku jsem se tedy opět vydal na svou obchůzku územím. Sem tam jsem občas označkoval nějaký strom. Když už jsem se tu tak dlouhou dobu neukázal, měl bych se aspoň trochu vynasnažit a být nějak užitečný.
Nastražil jsem ouška a zaposlouchal se do upřímného vytí. Kdopak to asi je? Bohužel jsem jen podle samotného tónu hlasu nepoznal, o koho se jednalo, a tak mi nezbylo nic jiného, než doufat, že ke mně vítr dovane pach nově příchozího.
Mlčky jsem se posadil a koukal se před sebe. Zrak se neupřel na nic konkrétního, prostě jsem hleděl "do prázdna". Nad něčím jsem horlivě uvažoval. A nebýt Wolfganie, možná tu takhle sedím až do rána. Černošedá vlčice ke mně však nepřistoupila zezadu, nýbrž nejprve udělala jakýsi oblouk, aby se mi zjevila před očima v dostatečné vzdálenosti. Usmál jsem se na ni a mé srdce zaplesalo. Nevím, jestli tohle dělá u každého vlka, každopádně to od ní bylo velmi milé a pozorné. Takovéhle věci jsem dokázal ocenit mnohem více než ostatní, protože když jste na jedno oko skoro slepí, je pro vás mnoho normálních a obvyklých situací mnohem těžší. "Ahoj, Wolfganie," černý ocas sebou přátelsky zavrtěl, takže to vypadalo, jako bych jím zametal sníh. "Byl jsem teď dlouhou dobu mimo Sarumen... Tlapky mne zavedly na takové podivné místo, kde se sešlo hodně vlků," prozradil jsem jí. "A také mi jeden z nich ukázal, kde sídlí Život," pověděl jsem už o poznání veseleji. "Nevěděl jsem, že ho máme tak blízko!" usmál jsem se. Ale dost už o mně. "No a co ty? Všechno v pořádku? Kdyby bylo potřeba s něčím pomoci, řekni."
Najednou se ovšem ozvalo jakési ťukání. (//Co to je? :D) Přikývl jsem, když se vlčice zeptala, zda-li to slyším taktéž. Zvedl jsem se a porozhlédl se. "Jdem to prozkoumat?"

// Moc děkuji za obě super akce. :3 Btw za Erb se odměny ještě nerozdávaly...?
Edit Fal: Meiný na to zapomněla. :D

Poctivě plnit smečkové povinnosti a blíže se seznámit se všemi jejími členy. ^^

Tenebrae <<<

Konečně! Energicky jsem seskočil z kmenů padlých stromů, jenž mi příhodně posloužily jako most přes řeku Tenebrae, a zavrtěl ocasem. Dlouze jsem nasál pach jdoucí ze Sarumenského hvozdu. Jsem doma. Pocity radosti a štěstí se však nezvratně mísily s pocity viny a obav. Co když už se mnou alfy nepočítají? Co když si řekly "Ten se někam vypařil a dlouho tu nebyl, vyhodíme ho ze smečky"? Suše jsem polkl, koutky tlamy klesly dolů. Když tady budu jen tak stát, nic se nedozvím. Pár sekund jsem ještě váhal, pak jsem se ale rozešel. Šedý kožich zmizel mezi monumentálními jehličnany.
Trvalo to sotva deset minut, než se do mého nosu začaly drát čerstvé pachy. Hmm, Neyteri, Morfeus... Rannath, Darkie? A... Nate, řekl bych. Fakt, že jsem jiné další čerstvé vůně ostatních členů smečky necítil, mě trochu uklidnil. Newlin přeci tehdy také mířil do toho neznámého místa, vesničky. A pak zase odešel, jestli si to dobře pamatuji. Že by se ještě nevrátil?
Každopádně nemohl jsem čekat, než si to dokráčím do středu lesa, proto jsem dlouze a hlasitě zavyl, abych dal vědět, že jsem již na smečkovém území. Následně jsem se hluboce nadechl a znovu vykročil, doufaje, že mě čeká přivítání, které můj kožich přežije.

Narrské kopce <<<

Docela mě překvapilo, jak blízko mé smečky vlastně sídlil onen opěvovaný polobůh jménem Život. Jestlipak to má nějaký příznivý vliv na náš les? napadlo mne. Pak jsem si ale vzpomenul, že skoro všechny louže v Sarumenu obsahují jedovatou vodu. Hmm, tak asi ne, uznal jsem a dál pokračoval ve své cestě domů.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že se v mé maličkosti nekumulovaly obavy. Nebyl jsem tam strašně dlouho! Už se mi v hlavě kompletoval scénář. Ach, doufám, že alfy budou mít pochopení. Na smečce mi záleželo, ne že ne. Ale věci se semlely tak nějak... Hrozně rychle. Nejdříve to divné území, následná cesta za Životem. Mé svědomí pohladil pocit klidu, že jsem se vlastně nikterak daleko od Sarumenu nevzdálil a vlastně jsem se motal tak nějak celou dobu právě kolem něj. „Ach,“ dlouze jsem si povzdechl a zpomalil. Noha mě stále bolela, avšak popadané stromy, které jsme předtím s Blueberrym použili jako improvizovaný most, jsem již měl na dohled.

>>> Sarumen

<<< Tmavé smrčiny

„Kdoví,“ odpověděl jsem trochu tajemně, avšak tentokrát už bez úsměvu či pohupování ocasu. Zdá se, že se mi vrací má obvyklá nálada, pomyslel jsem si. „Nebyl bych proti,“ vyloudil jsem krátký úsměv. „Sarumenská - šli jsme okolo toho hustého hvozdu, než se nám podařilo přejít řeku,“ vysvětlil jsem mu krátce, bez zbytečných okecávek. Mám to tam jen kousek, myšlenky už se mi ubíraly jiným směrem. Nabídl jsem se však, že Eberryho doprovodím aspoň k úpatí oněch kopců, což jsem i splnil. Cesta to nebyla daleká, trvalo nám to sotva pár minut.
Pokývl jsem. „Dluh ti splatím někdy jindy. Neboj, nezapomenu na něj,“ naposledy jsem se pousmál a hned na to se zatvářil překvapeně, protože se onen vlk rozhodl položit svůj krk na ten můj a naznačit tak symbolické obejmutí. Odtáhl jsem se od něj a koukl se do červených očí. „Nápodobně,“ vyřkl jsem pevným hlasem. „Opatruj se,“ bylo to poslední, co jsem mu řekl. Následně jsem se otočil, zamrkal a trochu se porozhlédl. Nebylo těžké se zorientovat, proto jsem bez váhání vykročil zpět ke své smečce. Opravdu moc doufám, že se na mě nebudou zlobit.

>>> Tenebrae

"Haha, jen si tolik nefandi," drze jsem se zasmál na jeho poznámku o tom, že ten super pocit mít poslední slovo nikdy nepoznám. Byl jsem rád, že se Eberry dokázal uvolnit a mluvil se mnou s nadsázkou a pobavením. Vlk si prostě někdy musí trochu odpočinout od vážnosti. Ač jsem tedy nebyl rozený optimista, řekl bych, že jednou za čas mi to prostě prospělo... Nebo jsem díky tomu alespoň neupadal do depresí.
Chvilinku jsme se ještě váleli a odpočívali. Eberry přiznal, že tu prostě není možnost bojovat proti někomu, koho nevidíme. Zajímalo by mě, kdo je původcem toho smíchu. Musí být dostatečně blízko, abychom ho slyšeli, ale zároveň se to ozývá vlastně ze všech stran a já žádný pach dalšího vlka necítím... Byla to pro mne záhada, do jejíhož řešení jsem se ale nikterak nehrnul.
"Hmm, máš pravdu. Taky bych se měl vrátit," přitakal jsem už o něco vážněji a překulil se zpět na břicho. Můžu být rád, že jsme si aspoň na tu kratičkou chvíli dali oraz. Zvedl jsem se na nohy a s ladností kočky se dlouze protáhl. "Rád tě k těm kopcům doprovodím," usmál jsem se a vykročil. Nebylo to moc daleko a navíc jsem stále nezapomínal na svůj dluh, který jsem hodlal co nejdříve splatit.

>>>Narrské kopce

//Jen krátce, ať nezdržuji.

Otočil jsem se směrem k vlkovi a pobaveně jsem se pousmál, když Eberry poznamenal, že můj hlad jako by skládal hymnu. Vevnitř jsem se ale trochu zastyděl a vlastně mu byl i vděčný, že se mi toho zajíce rozhodl darovat. Následně jsem ale překvapeně povytáhl obočí a zamrkal. Tlama se zkřivila do prapodivného úšklebku - snad to měl být úsměv? "Jen se bav, drsňáku," odpověděl jsem mu na jeho rýpání ohledně mých bojových umění, "uvidíme, kdo se bude smát naposled." Nebyl jsem uražen ani nic podobného, jen jsem prostě měl chuť mu ukázat, že do mé osoby se nedá šťourat, aniž by se nedostavila odezva. Samozřejmě jsem věděl, že to z jeho strany nebylo myšleno smrtelně vážně, takže i já mluvil s pobavenou nadsázkou v hlase.
Nebudu vám lhát, ten ušák mi opravdu přišel vhod. Spokojeně jsem si oblízal tlamu a dlouze vydechl. "Mmmh, to byla dobrota!" spokojeně jsem zamručel spíš jen pod svými fousy a rozhodl se, že půjdu vegetit. Eberry nevypadal, že by chtěl v nejbližší budoucnosti rychle vyskočit na nohy a rychlostí blesku pokračovat v naší cestě. Tudíž jsem se mohl ležérně rozvalit na záda a pohodlně se protáhnout. V ten moment vyšlo z Eberryho zakňučení. Stočil jsem k němu pohled a sledoval, jak se ke mně přisunul. Jeho oči ale zabloudily někam do pryč, takže jsem usoudil, že nebylo třeba cokoliv řešit. Asi mu ten zajda taky hodně chutnal.
"Nikam nechoď, jeden mi stačil. Děkuji." Bylo od něj hezké, jak se ptal - vypadalo to totiž, že kdybych mu řekl, že chci dalšího, snad by se doopravdy zvedl a šel ho ulovit. To by od mé maličkosti bylo ale opravdu nepěkné. Byl jsem rád i za toho jednoho, s kterým jsem vlastně původně absolutně nepočítal. Nejsem přeci nevděčník.
Nejistě jsem na něj koukl. "Hádám, že Život se takhle obvykle nesměje, hm?" zeptal jsem se, ale vzhledem k jeho předešlé reakci mi bylo téměř hned jasné, jak bude znít odpověď na mou otázku. "Za jak dlouho chceš vyrazit?" položil jsem dotaz a dlouze si zívl. S plným pupkem se mi nikam nechtělo.