Příspěvky uživatele

< návrat zpět

142

Nejistě jsem ze sebe vypravil úžasnou nabídku, kterou jsem se chtěl nenápadně k Wolfganii co nejvíce přiblížit. Celkově tohle celé se mi jevilo jako něco nedosažitelného, strašně cizího, až snového. Nikdy jsem nechodil světem a mermomocí nehledal svou druhou polovinu. Tak nějak jsem to nechával volně plynout, netlačil jsem na to. A teď přišla ta příležitost! zvonilo mi v hlavě jakési poplašné zařízení, které paradoxně hlásalo klid a zachování chladné mysli.
Při pohledu do jejích modrých oček jsem se bezděčně pousmál. "Hm, to bychom asi mohli zařídit," zavrněl jsem rádoby důležitě a hodil po ní šibalský pohled. Pak jsem zvědavě zastříhal oušky a pokývl na znak, že jsem rozuměl. Ganie se začala přehrabovat v kožešinách. Měla-li na to chuť, vůbec jsem jí v tom nechtěl bránit. Vlastně jsem byl docela zvědavý, co z toho vykoumá. Natahoval jsem krk jako žirafa a téměř až nedočkavě nakukoval a házel očkem na to, co se jí rýsovalo pod tlapkami.
Konečně jsem mohl radostně zašvihat ocasem a krátce, tlumeně zvolat "jupí". "Mockrát děkuji, jsi šikulka," uculil jsem se. Je to tady, je to tady! siréna neustávala. Nenechal jsem se pobízet dlouho. Opatrně a lehce jako kočka jsem se přemístil k již uvelebené vlčici. Dobře jsem si dával na to, abych jí omylem nešlápl třeba na tlapku nebo ohon. Sklouzl jsem se k zemi a nenáročně se stočil do klubka. Do žaludku se mi dostavili motýlci - ocitli jsme se najednou tak blízko! Mohla si mě prozkoumat do posledního detailu. Moje prokvetlá tvář, skoroslepé oko, huňatá ušiska... Pousmál jsem se. Totiž úplně stejná možnost se naskytla i mně. A musím vám říct, že Wolfganie byla zblízka ještě hezčí než z dálky. Vnitřně jsem se zatetelil blahem a též si zívnul. "Je to nakažlivé," pousmál jsem se, když jsem ji jen pár chvil po jejím zívnutí napodobil.
"Je tu opravdu hezky," spokojeně jsem se trochu zavrtěl, abych se pořádně "zakotvil". Následně ze mě vyšle dlouhý povzdech. "Jsem zvědavý, jestli nás podobná dobrodružství budou potkávat často," nahodil jsem. Na jednu stranu to byla akce, něco se dělo, ale na druhou stranu vlk přeci potřeboval odpočívat, užívat si klidu. Nebo jsem to jen já? Možná už dědkovatím! trochu jsem se zděsil. "Bylo by fajn při takových událostech mít někoho po boku," houkl jsem jen tak do prostoru a pak se pousmál na Ganii. Bylo zjevné, k čemu se zde schylovalo. A já z toho měl radost, zároveň jsem však cítil vzrušení. Nikdy jsem snad nic podobného nezažil, takže jsem se tak trochu hrnul do neznáma. "Možná je ten můj někdo zrovna poblíž," významně jsem povytáhl obočí a opět po ní hodil jiskřivý, hravý pohled.

141

Sarumen <<<

Pozorně jsem poslouchal Wolfganiino vyprávění a sem tam překvapeně zamručel, zvědavě pozvedl obočí nebo se přívětivě pousmál. "Borůvky jsem ještě zažil," zajásal jsem. "A byly moc dobré. Ale zmrzlina mi unikla," prohlásil jsem už trošičku posmutněle, ale nebylo to nic převelikého, z čeho bych si dělal nadosmrti starosti. "Létající?" protáhle jsem po ní zopakoval. "Fíha, ta Lady Mlhahule je samé překvapení," zachichotal jsem se a zcela bezděčně vzhlédl, jako bych snad čekal, že právě teď nad námi přelétne magická vydra...
Doťapali jsme si to až k úkrytu. Jako správný gentleman jsem samosebou moji společnici nechal schůdky vyskákat jako první. Samozřejmě se mi tak logicky naskytl poněkud detailní a velmi jasný výjev na její pozadí. To ale nebyl záměr, opravdu ne! Rozpačitě jsem uhnul pohledem a zamrkal, načež se má zvědavá očka k šedému zadečku zase zvedla. Byla to jednoduše neodolatelná příležitost. Hlasitě jsem polkl, v břiše mě lehce zašimraly motýlci. Hlavně žádné blbosti! káral jsem se a zároveň si tak nějak pokoušel vnitřně dodávat odvahu. Budu se prostě chovat přirozeně. Věřil jsem, že tak to bude nejlepší. Stavět vztah na lžích přeci vůbec nebylo správné.
Pousmál jsem se na ni. Bylo hezké, jak tam na mě čekala. Počasí nám příliš nepřálo, léto už možná úplně odešlo a přenechalo velení podzimu. "Já bych šel raději dovnitř," ušklíbl jsem se a sklopil ouška, aby mi do nich nenafoukal chladný větřík. Pokývl jsem hlavou, aby nejprve vstoupila ona.
Zalezli jsme do útrob jeskyně a já s každou vteřinou začínal být čím dál víc nervózní. "Tady je příjemněji," nahodil jsem a lehce švihl ocasem. Vzápětí na to jsem dlouze zívl. Koukl jsem na Wolfi a pousmál se. Co teď? Nečum jako tupec a řekni něco! Suše jsem polkl. "Nebudeš náhodou potřebovat kožíšek navíc, který by tě zahřál?" nervózně jsem se zahihňal a zpomalil. Došli jsme do nejzazšího výklenku, který nabízel poměrně velké soukromí. Zvedl jsem packu a pobídl ji tak, aby se uvelebila a udělala si pohodlí. V klidu, v klidu, zatím to jde dobře.

//Omluva za zdržení. :c

Celou cestou napříč Sarumenem mi na tlamě hrál jemný úsměv. Přítomnost Wolfganie mi byla příjemná, dokázal jsem se vcelku uvolnit a chovat se přirozeně. Což se samozřejmě nedalo říci o komkoliv. Tato modrooká vlčice na mě působila velmi vstřícně a nezáludně. Něco mi prostě říkalo, že je to dobrá duše.
"Copak se vlastně dělo, když jsem byl na druhé straně zrcadla?" zvědavě jsem zastříhal oušky a oči stočil ke své společnici. "Já se dostal do jakési prapodivné dimenze. Jen tak jsem si levitoval ve vzduchu a kolem mě létaly roztodivné věci! Bylo to jako nějaká skládka všemožných cetek, které už nikdo nepotřeboval," zamyšleně jsem si olízl čumák.
"Páni," jakoby omylem jsem lehce švihl ocáskem k tomu jejímu a uchechtl se. "Vidíš, to mě vůbec nenapadlo." Wolfganiina myšlenka ohledně toho, že nám to možná mělo připomenout, že bychom se občas neměli bát toho, užívat si života, mě nadchla. "Myslím, že máš pravdu," uznale jsem pokývl hlavou. "Vzhůru do úkrytu," rozverně jsem si poposkočil, ačkoliv mé tělo ihned na to zaprotestovalo na takovéto mé návaly energie dlouhatánským zívnutím.

>>>Úkryt

"Opravdu?" přeptal jsem se lehce pochybovačně a pousmál se. "Počkej chviličku," přistoupil jsem k ní a natáhl krk. Opatrně jsem vzal do zubů kus bláta, jenž jí ulpěl na čelíčku. Rychle jsem se odtáhl, vyplivl hlínu a zářivě se pousmál. "Takhle je to lepší," mávl jsem ocasem a vykročil do Sarumenu.
Tiše jsem pokyvoval na její poznatky o prožitém dobrodružství. "Zajímalo by mě, kam Lady Mlhahule mizí, když zrovna není v Sarumenu," houkl jsem zamyšleně. Nepředpokládal jsem, že mi Wolfganie dá přímou odpověď. Byla to spíše jen taková lehce filozofická otázka pro aktivaci zadumaných myšlenek.
Pozorně jsem se modrooké optal, jestli měla něco konkrétního v plánu - však víte, abych ji zbytečně nezdržoval. Vypadlo z ní, že si chtěla jít odpočinout do úkrytu, načež nakousla téma procházky, které však nedokončila. Zpomalil jsem. "Copak?" Starostlivě jsem čekal na jakoukoliv odezvu, když jsem v její tváři zahlédl smutný, utrápený výraz. A pak spustila. Slova se z ní řinula jako voda z vysokých vodopádů. Vysvětlovala, co všechno se jí přihodilo po Myškaakci. Všechnu svou pozornost jsem upřel k jejím vyjádření, které končilo omluvnou frází. Notnou chvíli jsem mlčel, hlavou mi prolétlo pár myšlenek a pocitů. Následoval dlouhý nádech a já se konečně vyžvejkl: "Prosímtě, to víš, že se nezlobím. Děkuji za vysvětlení. Vrtalo mi hlavou, proč jsi tam tehdy nepřišla, ale rozhodně jsem vůči tobě necítil žádné přílišně negativní pocity," zavrtěl jsem hlavou a hodil po ní odzbrojující úsměv. "Chápu, že jsi chtěla provést Aseti," dodal jsem ještě, abych ji opravdu ujistil, že mne to nepohoršilo.
Znovu jsme se dali do vycházkového vyšlapávání po Sarumenu. "Já bych si jen rád odpočinul. Dost mě ta událost vyčerpala," přiznal jsem a koukl na Wolfganii. Možná se mi to jen zdálo, nicméně ve studánkových očkách se cosi zalesklo. Přiskočil jsem k ní a čumákem žďouchl do její levé tváře. "Notak, netrap se už tím nedorozuměním," zhoupl jsem ocasem. "Můžeme si to vynahradit teď a dojít si do úkrytu pro chvíli relaxu, hm?" nabídl jsem jí a zadoufal, že můj návrh schválí.

<<< Mýtina

Zprvu akčním tempem si to má maličkost rázovala napříč Mýtinou. Všiml jsem si, že se každý v tom zmatku rozběhl někam jinam, tudíž jsem nikoho nechtěl moc zdržovat nebo dokonce následovat. Asi už stárnu, ušklíbl jsem se vnitřně při blažené myšlence na odpočinek a relax. Dobrodružství prozatím bylo až až, nyní jsem myslel jen na to, jak si pro sebe utržit chvíli klidu a ticha.
Už jsem zaplul mezi první sarumenské velikány, když se dobrých padesát metrů za mnou ozvalo hlasité žuchnutí. Již jsem dorostl do své normální dospělácké podoby, a tak jsem samozřejmě zpozorněl. Můj pohled padl na Wolfganii, načež to ve mně trochu hrklo. Celý jsem se otočil a vykročil k modrooké. Starostlivě jsem se optal: "Jsi v pořádku?" To poslední, co bych teď chtěl řešit, bylo zranění mé kamarádky. Ne snad proto, že jsem byl jen unaven, spíš jsem měl opravdu starost o její zdraví. Wolfganie se však okelpala a vyskočila na nožky, takže nezdálo, že by si nějak vážněji ublížila. "Vydáš se se mnou do hvozdu?" přívětivě jsem se pousmál a opět se otočil.
Oba jsme se vydali do tolik typické mlhy našeho hvozdu. Takhle podvečer to působilo docela strašidelně. Ale já byl přeci doma, neměl jsem se čeho bát. "To byla tedy příhoda," nahodil jsem a dlouze si oddechl. "Jsem rád, že to máme za sebou a všichni to ustáli bez úhony," prohodil jsem poteseně a zhoupl ocasem.
Nijak jsem nepospíchal, spíš jsem zvolil příjemné procházkové tempo. Kdoví, možná jsem naši cestu do srdce Sarumenu trochu podvědomě protahoval... "Máš teď něco v plánu?" otázal jsem se trochu ostýchavě. Nerad bych, aby to vyznělo vlezle nebo příliš zvědavě. Rozhodně jsem ji nechtěl okrádat o čas. Třeba mi ale vysvětlí, proč tam tehdy v úkrytu nebyla, když jsem se vrátil z Myškaakce, napadlo mě. Vůbec jsem jí to nezazlíval, nechtěl jsem se v tom pitvat. Buď mi to jednou řekne sama, nebo se odpověď nikdy nedozvím, napadlo mě. Ať už tak či onak, vůbec jsem kvůli tomu vůči šedočerné vlčici nechoval nějakou velkou averzi.

Trochu jsem se zamračil, vystrčil jazýček a soustředěně splétal plán, jak se účinně dovznášel k zrcadlu. Nijak jsem to neprotahoval, s hodinkami v hubičce jsem přivřel velká očka, sklopil ouška a jako Superman vystrčil pravou packu kupředu.
A voilá, byl jsem venku! Jupííí, jsem venkůůů! Hurá! Radoval jsem se jako... No, jako malé vlče. Trochu jsem si zavrčel jako vzteklá piraňa, když ke mně přilítla Lady Mlhahule a začala se se mnou o můj poklad přetahovat. Nakonec však vyhrála, trofej si vzala a následně vše napravila.
Vyrostla, zmoudřela a my s ní. Až na to vlčí tělíčko, jenž mi zůstalo. S klidem ve tváři jsem pozoroval nastalou situaci. "Nashledanou, Lady Mlhahule," pousmál jsem se a zvedl se. Páni, myslím, že je načase si zase odpočinout, napadlo mě překvapeně. Pomaličku jsem vykročil zpět do Sarumenu. Cestou zpět jsem přemýšlel nad tím, co se to vlastně stalo. A díky bohu se mi tělo zvětšilo do normálu. Uff, to byl zase zážitek.

>>> Sarumen

"Achááá," ječel jsem dál a každou chvíli čekal tvrdý náraz. K mému překvapení se ale nic takového nekonalo! Víčka jsem k sobě tiskl tak silně, jako by mi každou chvíli měla srůst k sobě. Žvýkací svaly jsem měl nesmírně zatnuté, bezděčně jsem se samým vzrušením ježil a čepýřil.
Hop. Vytřeštil jsem oči. Kde je zem? Proč se mé tlapky ničeho nedotýkají?! Srdce splašeně bušilo o sto šest. Zmateně jsem kníkl a rozhlédl se. Moje mysl tuto situaci spěšně vyhodnotila jako výsledek jedné z mých domněnek. Opravdu to totiž vypadalo, že jsem se ocitl v nějaké jiné, záhadné dimenzi!
"Páni," špitl jsem a zamáchal tlapkami. "Haha, co to je?" Můj pohled zaujaly doslova haldy starého harampádí. Netušil jsem, odkud se tu všechny ty věci vzaly a k čemu vlastně sloužily. Některé z nich mi ale připadaly tolik srandovní! "Pocem, pocem!" hihňal jsem se a kroutil sebou jako žížala, jak jsem se snažil doplout k nějaké té podivnosti. Vy lidé byste to nazvali trumpetou. Mé snahy se však nejevily být dost účinné. Zamračeně jsem si odfrkl a tlapu dloubl do... Nevím. Bylo to něco ze dřeva, ale v životě jsem to neviděl. Takové hranaté, lesklé, větší než já. Čichl jsem si k tomu, ale to mi nic moc neřeklo.
Ušklíbl jsem se a radostně zvolal: "Aha!" Úplně omylem jsem do toho kopl, což mě zcela logicky trošinku poposunulo kupředu. Byl jsem čím dál blíž k vysněné věcičce. A tak jsem kolem sebe švihal a žďouchal do věcí, abych se od nich mohl poposrtčit. Jupíííí! pomyslel jsem si, když se má tlapičky dotkly trumpety. Očíhl jsem to, očuchal a olízl. "Blééé," nahodil jsem znechucenou grimasu a raději se porozhlédl po něčem jiném.
Kolem toho létal opravdu nespočet a já nevěděl, k čemu bych se chtěl dostat dřív. Tentokráte mě zaujalo rotující zrcadlo... Jů, to by mě možná mohlo vrátit zpět do Sarumenu. Vychechtaně jsem se začal odrážet a plout k zrcadlu, když tu mě zaujalo něco mnohem, mnohem důležitějšího. Hodinky! Takové měla přeci Mlhahlahu... Prostě vydra. Musím je mít! Naprosto odhodlaně a soustředěně jsem se dovznášel až k onomu stroji. A co teď? Možná bych si s tím mohl pohrát... Jenom malinko. Na chviličku! Spokojeně jsem se zazubil a začal točit ručičkami nazpět. Nejdříve pomalu, pak malilinko rychleji - v antigravitačním poli to šlo sakra těžko! Tu jsem si pomohl pacinkou, tu zas čumáčkem, dokonce jsem do toho jednou kousl. Ups.
Nic to však nedělalo. Podrážděně jsem si odfrkl a pomyslel: Nechápu, proč kvůli tomu všichni dělali takové caviky. S povzdechem jsem se ohlédl a zrakem hledal zrcadlo. Opravdu jsem doufal, věřil (!), že se jednalo o výstupní bránu z této zabordelené dimenze.

Byl jsem zmatený. Totálně. Nastalá situace mému malinkému vlčecímu mozečku absolutně nedávala smysl. Pohled se mi zanořil do odrazů v zrcadle. Ty jako by se začínaly vlnit, vláčně rozplývat a zase zaostřovat. Nakrčil jsem nosík a zadumaně se zamračil. Hele, hele! Kdo to je? V zrcadle teď stál velký šedý vlk, ale já to nebyl. To je přeci tamta... Woflg - Wolgfa - Wolf... ganie. Podiveně jsem se ohlédl na šedobílé vlče, které mi vlastně své jméno neprozradilo. Ale já ho znal.
Odfrkl jsem si a zadumaně si zamlaskal. Najednou někdo začal volat "borůvky" a kdesi cosi. Tázavě jsem otočil hlavičku, ale od zrcadla jsem se nehnul ani o píď. "Cooo?" Brada mi málem spadla, jak jsem vzhlížel k nebesům. Nebyla modrá, bílá ani černá. Byla duhová! Ale to nestačilo. Opravdu z nich totiž začaly padat borůvky. To není možné! Ochutnám jen jednu a vrátím se k zrcadlu, problesklo mi hlavou a já se zvedl a udělal pár krůčků. Slupl jsme jednu, dvě, tři... Asi deset borůvek. Ty jsou dobré! chválil jsem si ovoce, načež můj pohled upoutaly hodinky. Tedy spíše to, co z nich zbylo. Svítí, svítí to! To je znamení, určitě! Rázem jsem šlehl očima tam, kam ručičky směřovaly. K zrcadlu.
Odhodlaně jsem si odfrkl. Napadlo mě něco bláznivého, ale zkusit se to mohlo. S každou chvíli mi čím dál víc docházelo, že jsme v pěkné šlamastice. "Whaaaa," vypískl jsem bojový pokřik, neboť jsem se bezhlavě a trošku klopýtavě rozběhl v ústrety zrcadlu. Tři, dva, jedna...! Vyskočil jsem. Buď to vyjde, nebo ne. Buď skončím v nějaké jiné dimenzi, nebo budu mít na kebuli pěknou bouli!

"Bléé, whách!" kašlal jsem a kuckal, jako by to měly být poslední chvilky mého života. "Fůůůj," postěžoval jsem si s ublíženě vypadajícím ksichtíkem. Hnědá očka se vykuleně rozhlížela, až padla na černobílou vlčici. Neuniklo mi, že i ona dostala knockout od země. Ušklíbl jsem se a odvětil na její starostlivou otázku: "Ne, sem upvně v povádku!" zahučel jsem s jazykem vypláznutým jak jen nejvíce to šlo. "Pfffrrrsk," zaprskal jsem v domnění, že to mému jazyku pomůže od zrádné okupace hlínou. "To ty taky," zachichotal jsem se na její poznámku.
"Těší mě!" vypelichaný ocásek sebou zašvihal. "Já jsem Noltisli... Nokitsl... Prostě Noktis," zářivě jsem se usmál a odhalil tak flekaté zoubky, mezi nimiž ulpívaly kusy hlíny. "Tak jo!" horlivě jsem přikývl na Darkiinu nabídku přátelství.
"Ááá," vyjekl jsem, když se mě mladá vlčice jala honit. Chechtal jsem se a tryskem pádil bůhvíkam, když v tu chvíli do mých očí padl záblesk. Ihned jsem se podíval tím směrem, odkud přišel - Lady Mlhahuli spadla ta podivná, třpytivá věc! Zabrzdil jsem, což způsobilo Darkiin těžký naráz do mého tělíčka. Zapadli jsme do sebe jako puzzle a udělali minimálně jeden kotrmelec.
Zafuněl jsem, zatřepal velkou hlavou a zvedl se. "Dobrý?" ujišťoval jsem se, zda-li se mé nové kamarádce něco nestalo. Pak jsem si ale vzpomněl na tu interesivní věcičku, takže jsem se bezděčně rozběhl za houfem vlčat.
Přišel jsem však pozdě, cetka už byla rozbitá. Uraženě jsem si odfrkl a kousek stranou si kecl na zadek. Mračil jsem se, taky jsem si s tím chtěl chvíli hrát!
Můj pohled zaujala další věc. Divný keřík, který vrhal třpytivé odlesky. Copak to je? Zvědavě jsem natáhl krk. Zvedl jsem se tedy a vykročil. V tu chvíli mi hlavou prolétla myšlenka, že je něco špatně.
A jak jsem se přibližoval k oné keříko-věci, střípky minulosti se vyrojovaly čím dál víc. Opatrně jsem pohlédl do zrcadla. Spatřil jsem v něm velký odraz vlků dospěláků. Koukl jsem vedle sebe, kde stálo hnědé vlčátko s bílým uchem. "Musíme něco udělat. Něco důležitého," zahuhlal jsem, sledujíc naše dospělácké odrazy.
To, že na Mýtinu přišel další vlk, jsem vůbec nezaregistroval.

//Rychlopost z mobilu, za případný autocorrect se omlouvám. c:

Konečně jsem jakž takž dokončil své kuckání - úspěšně! Sice trochu otřesen a přidušen, ale přežil jsem. Barevná očka se valila z jedné strany na druhou, jak nestíhala pozorovat všechna zde přítomná vlčátka. Většina z nich se honila a dováděla. Měl jsem se k nim přidat?
Pojďme si hrát, pojďme si hrát. Pojďme... si hrát? Neustále mi rezonovalo v hlavě. Nastražil jsem ouška a natáhl krk, jako bych se snažil být žirafou. Blížil se ke mně vetřelec. Srst se mi bezděčně zježila hlavně na zádech. Ono stvoření totiž upadlo, což mi z nějakého důvodu přišlo velmi humorné, a tak prvotní nejistota opadla a já se zahihňal. Vlčice se zvedla a špetku vyplašeně ucukla. "Ahoj," pípl jsem jejím směrem a neustále ji zvědavě pozoroval. Vůbec nepozdravila, chtěla si jen hrát. Zamrkal jsem a naklonil hlavinku; vlčátko vyzdvihlo svou sedinku k nebesům a úspěšně zavrtělo ocáskem. "Tak jo," zahučel jsem a napodobil její pózu. "Mám babu, wháá," hravě jsem zavrčel a vystartoval.
Nemotorné nožky mě sem tam zradily, ale já se nevzdával. Odhodlaně jsem klopýtal a cupital vpřed, načež jsem se přiblížil natolik, abych ji mohl chytit za tu rozčepýřenou štětku jménem ocásek. Ihned jsem zabrzdil, ale pohyb vpřed způsobil, že jsem se převážil a padl čenichem napřed. "Tfuj," odkašlal jsem si a začal vystrkovat jazýček v marné snaze zbavit se hlíny z tlamičky.

"To je na tom to zajímavé," odpověděl jsem Amnesii, která se ptala, zda-li jsme v myší podobě dostali i fungl nové kožíšky. "Naše zbarvení i barvy oček se vůbec nezměnily," sdělil jsem jí tak trochu fascinovaně. Nevěděl jsem, co to byla za kouzla a jestli se je mohli naučit i obyčejní smrtelníci, avšak docela pěkně jsem si dokázal představit, jak takový um zúročím v nějakém boji. Vnitřně jsem se uchechtl a kráčel dál.
"To je velmi neobvyklé," pověděl jsem jen na Amnesiin poznatek o vlkovi, který byl napůl černý a napůl bíly. "Myslím ale, že v tom měl prsty Život," pověděl jsem trochu váhavě, nicméně představě, že by se zcela přirozeně narodil takto zbarvený vlk, se mi vůbec nechtělo věřit.

Konečně jsme zahlédli další vlky. Pomalu se nás tu sbíhalo čím dál víc. Hnědobéžová vlčice se představila pod jménem Maple, které jsem si rázem v duchu párkrát zopakoval. Bylo by trapné, kdybych zapomněl jméno nové členky.
Vzápětí se tu zjevila Darkie, další nová členka a došourala se i Amnesia. Ta vypadala velmi neklidně, neskrývala svůj strach ani zaječí úmysly. Páni, z té asi ochranář nebude, pomyslel jsem si užasle. Možná jsem si to poskládal trochu špatně, ale jestli takto reagovala při každé stresové situaci či úkolu, začalo mi dávat smysl, proč opustila Sarumen. A nebo se šeredně mýlím. Kdoví, kde byla pravda.
Jemně jsem se pousmál a pokývl nově příchozím. "Zdravím, jsem Noktisiel, těší mne." Černý ocas se zhoupl v náznaku přátelského gesta a do paměti jsem si snažil vrýt další jméno, které náleželo nové tmavě hnědé člence: Aseti.
Tak, seznamování máme za sebou, teď bychom se měli věnovat tomu stvořeníčku, napadlo mě, ovšem Darkie převzala iniciativu a jala se vyzvídat. Lady Mlhahule? To mi něco říká... Nevyprávěl mi o ní někdy Newlin? Zamračil jsem se, ale z paměti jsem nic konkrétnějšího nevytáhl. Nastražil jsem tedy ouška a čekal, jakpak se to vyvrbí.
Vydra tvrdila, že je symbolem Sarumenské smečky. Nevypadala moc moudře, ba se tak ani nechovala. Vyvalil jsem oči, když roztáhla křídla a začala se vznášet. Od kdy mají vydry křídla? Polkl jsem a pohled přišpendlil k létající víle. Něco se mi na tom nezdálo. Neustále vískala, sem tam někoho zatahala za fousky a nakonec na nás z té podivné věci, co jí předtím visela z ramene, začala sypat jakýsi prach, písek, nebo co to vlastně bylo. Zareagoval jsem celkem rychle, ale bylo mi to huby platné. Ačkoliv jsem hbitě vyskočil ze shluku vlků, prach mě - nesen větříkem - stejně zasáhl.
"Hee?" zahučel jsem, když se okolní stromy a tráva začaly zvětšovat a nebe se jaksi vzdálilo. Kdybych tak jen býval tušil, copak se to stalo... Má osůbka se totiž zmenšila a dočista proměnila v malinké vlčátko. Valil jsem očka na to, co se dělo kolem mě. Další vlčata? Zmateně jsem těkal pohledem na všechny přítomné. Hrají si na babu! došlo mi, avšak sám jsem jaksi zůstával stranou. Kecnul jsem si na zadek a hluboce uvažoval: Měl bych se k nim přidat? Pár malých piraň se svalilo na zem. Očka mi zazářila a já bezděčně zašvihal ocasem. To vypadalo srandovně! pobaveně jsem si uchrochtl, ale do hubičky mi vlétla moucha, která mě donutila začít kašlat a pomalu se i dusit. Jo, byl jsem skvělé vlče.

//Hmm, pořadník?

Sarumen <<<

"Neboj," ujistil jsem ji, "vůbec nás to nebolelo. Byl to prostě jen takový šok... Však víš, v jednu chvíli jsi vlk a v tu druhou pidistvoření s holým ocasem a krátkýma nožkama. Svět se najednou zdál být mnohem větší!" zavzpomínal jsem na své tehdejší dojmy.
Pokývl jsem: "Opravdu jsem ještě nikoho takového nepotkal." Darkiino zbarvení mi do dnešních dnů bylo záhadou - možná, kdybych si ji někde odchytil a zkusil ji, no, poznat? Ani jedno z vlčat jsem prozatím neměl tu čest potkat, natož s nimi prohodit pár slůvek. Je to celkem škoda. Vlastně obecně bych asi měl zapracovat na vztazích s členy Sarumneu. Koneckonců je to můj domov. Měl bych vědět, s kým žiju, apeloval jsem sám na sebe a slíbil si, že až s Amny omrkneme mýtinu, a že až někde odchytím Wolfganii a hodím s ní pokec, tak půjdu hledat ty, s kterými jsem se ještě dostatečně neznal. Páni, nějak se mi ten seznam věcí, jenž musím splnit, prodlužuje, vnitřně jsem se ušklíbl.
"Myslím, že tohle s myškami souviset nebude," povzbudivě jsem na ni mrkl a zavětřil. Ucítil jsem jeden neznámý pach, ale ten druhý jsem znal moc dobře! Usmál jsem se a zrychlil do klusu. "Ahoj, Wolfganie," houkl jsem na šedočernou vlčici. Bavila se s jakousi novou členkou. "Zdravím, my se ještě neznáme, že?" prohodil jsem mile a dodal: "Já jsem Noktisiel."
Konečně jsem zrak stočil k... Vydře? Lehce jsem se zamračil a ohlédl se zpět na všechny tři vlčice. Ví o tom někdo něco? Absolutně jsem netušil, co to zvíře mělo v prackách, ale čuchal jsem nějaké magické události na obzoru...

Pousmál jsem se a přikývl. "Vzpomínáš si dobře. Pokud vím, pitnější voda je na severu," pověděl jsem špetku zamyšleně. Nerad bych Amnesii nevědomky dal špatné informace. (//Jestli ano, tak to fakt nebylo úmyslně! :D :c) Půjdeme to hnedka zjistit, prolétlo mi hlavou a já se stále snažil jakž takž udržet směr k severu.
"Nene," zavrtěl jsem hlavou na znak nesouhlasu a hodil po Amny jemný úsměv. Copak bych jí jiného měl říct? I když jsem původně měl plány naprosto jiné, nemohl jsem ji odmítnout. Mé vychování a nápomocnost to jednoduše nedovolovaly. Nenápadně jsem odvrátil tvář a krátce si zívl. Prvotní myšlenka vypadala tak, že dokráčím do úkrytu a zbavím se zajíce. Pak bych se ideálně rád prospal a následně eventuálně hledal Wolfganii. Jenže věci se udály naprosto jinak, než jsem si představoval. Jako vždy, vnitřně jsem se ušklíbl.
"Ano," houkl jsem jejím směrem, když se přeptala. "My jsme vlastně vůbec nevěděli, co nás na Mýtině čekalo. Náhodně jsme se tam sešli - já, Wolfganie, Morfeus a Allairé. Potkali jsme zvláštní myšku, které rostl strom z hlavy," koukl jsem na ni a čekal, jestli se nedostaví nějaká výraznější reakce. "Ta nás očarovala a změnila též na myši. Donutil nás skočit do dutiny stromu. Klouzali jsme tak dlouho, až jsme se dostali do podzemních chodbiček. Tam jsme se však poztráceli, každý si prožil něco jiného. Já jsem například narazil na zvláštní místnost, ve které byly asi nějaké magické výpary. Před očima se mi míhaly různé iluze, které většinou zobrazovaly nějaké... Citlivější vzpomínky," polkl jsem. "Pak jsem narazil na Morfa, který byl uvězněný v bublině. Vůbec jsem ho neslyšel a navíc mu vypadaly zuby!" Zasněně jsem zavzpomínal, to byly události! "Ukázalo se, že jsme museli splnit nějaký úkol, hádanku, kterou nám dal ten myšák se stromem na hlavě. Když se nám to podařilo, všechno se začalo bortit! Jen tak tak jsme se dostali na povrch. A tam jsme se dozvěděli, že ten prolhaný myšák již léta škodil! No a my jsme ho dopadli, není to úžasné?" zhoupl jsem ocasem. "Proměnili nás zpět na vlky a pak jsme dali otisky tlapek do takové zvláštní věci... Dala se otevřít a zavřít, měla v sobě spousty listů, ale ne těch ze stromů. Tuším, že tomu říkali 'kniha'. No a od té doby je Mýtina oficiálně naše," usmál jsem se.
Kráčeli jsme společně Sarumenem a já z tlamy vypustil poznámku o poměrně husté mlze. V tom se Amnesia rázem změnila. Překvapeně jsem na ni pohlédl, vypadala, že každou chvíli začne panikařit. "Amny-" řekl jsem jen, načež mě puntíkatá přerušila. Skoro jako by se dusila: „Tys to přivolal, teď se změníme v myši!“ "Amnesio, uklidni se," zastavil jsem a pohledem zaplul k jejím očím. "Ničeho se neboj, se mnou se ti nic nestane," chlácholil jsem ji, ale víc jsem nedělal. Cosi mi říkalo, že by nebyl dobrý nápad se k ní přibližovat. "Vidíš? Vše je v naprostém pořádku." Opravdu se nic nedělo. Povzbudivě jsem se pousmál.
Opět jsem pokývl. Též mě poměrně překvapovalo, že byl Newlin na gammě. Nic jsem proti němu osobně neměl, ale celkově nepatřil k vlkům, kteří mi připadali sympatičtí. Čert vem to, že neustále o něčem povídal, to bych ještě překousl. Co mi ale vadilo, bylo to, jak některé věci překrucoval.
Konečně jsme se přesunuli více na sever. "Myslím, že už bychom se mohli napít," sklonil jsem hlavu a přičichl k velké kaluži. Voněla normálně, a tak jsem se odvážil okoštovat. A překvapivě i její chuť nevykazovala žádné zvláštní výkyvy.
"Ano, Nate se jmenuje," přitakal jsem. Popis seděl naprosto dokonale. Tohoto vlka jsem prozatím neměl možnost dobře poznat, což bych asi měl co nejrychleji napravit. Zamyslel jsem se nad tím, co dalšího bych vlčici mohl prozradit. Amnesia ale sama nahodila další téma: vlčata alf. "Ano ano. Jsou dva, vlčice se jmenuje Darkie a vlk... Rannath." Snad jsem je nezkomolil. "Vlka jsem zatím neviděl, vlčici jen okrajově. Ale musm říct, že má velmi zajímavé zbarvení. Je černo-bílo-šedá, překvapivě," zasmál jsem se, "ale to nejzajímavější je její hlava. Kresba srsti totiž vyvolává dojem lebky."
Nastražil jsem uši. Zdálo se mi to, nebo se něco ozývalo z Mýtiny? "Slyšelas to?" Zavětřil jsem. "To je zvláštní... Jdeš to se mnou prozkoumat?" koukl jsem na ni a opět se pousmál. Měl jsem dojem, že bych mohl vlčici pravidelně dodávat milá a povzbudivá slova. Kdoví, jestli jsem činil dobře. Kdyby se jí to nelíbilo, dala by mi vědět, ne?

>>> Mýtina

Úkryt <<<

"Tak vítej zpátky!" pousmál jsem se na vlčici, jejíž očka byla jako dvě malé fialky. "Je to zvláštní... Když si vzpomenu, jak jsi mi tehdy o Sarumenu vyprávěla... Zdálo se, že jsi o něm věděla opravdu hodně. A teď, když ses vrátila, tě provádím já," zvědavě jsem se na ni podíval, ale nečekal jsem žádné velké reakce. Byla to prostě jen taková má myšlenka, kterou jsem vyslovil nahlas.
Zamířil jsem více na sever - měl jsem docela žízeň. "Tak povídej, co by tě zajímalo?" jemně jsem se na ni pousmál. "Území zůstalo stejné, jen Mýtinu jsme oficiálně získali teprve nedávno. Bylo to šílené dobrodružství, pár z nás se proměnilo na malé myšky," pobaveně jsem švihl ocasem a zavzpomínal. "Ještě pár dní poté, co jsem se změnil zpět na vlka, jsem sem tam měl tendence pískat jako hlodavec," zasmál jsem se.
"Páni - nezdá se ti, že je tu nějak víc mlhy? Myslím víc než obvykle," povytáhl jsem koutek tlamy v náznaku mírného pobavení. "Zajímavé..." zahučel jsem si jen tak pro sebe a následně všechnu svou pozornost zase nasměřoval k Amnesii.
"Tuším, že tu máme pár nových členů, ale ještě jsem se s nimi nestihl seznámit... Každopádně Newlin je teď na gammě, společně s tím vysokým hnědým vlkem." Vůbec jsem si nevybavoval jeho jméno. Měl jsem vůbec možnost ho slyšet? "Co ale vím, je to, že pár členů naopak ubylo. Například Setia a hlavní lovkyně," zapátral jsem v paměti, "Nerssie, tuším?" Loupl jsem očky po puntíkaté, jestli mi přitaká, nebo naopak mou maličkost opraví. "A ještě si matně vzpomínám na takového šedo-hnědo-bílého vlka, Newlin mu říkal Larry, asi?"
Oblízl jsem si čenich a pohled stočil zase před sebe. Občas byl terén Sarumenu celkem zrádný. A nyní, když se územím táhla poměrně hustá mlha, nebylo na škodu být ještě víc obezřetný.