Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nechtěl jsem to prodlužovat. Moje tělo každou chvílí sláblo - cítil jsem, jak mi energie doslova protékala mezi prsty tlap a vpíjela se do země gallirejské. Přál jsem si ten krásný okamžik vrýt do paměti a i po... po přechodu na druhou stranu si ho s sebou nést v srdci. Moc jsem doufal, že ať už mě čekalo cokoliv, alespoň tuhle maličkost mi Smrt nechá na věky věků v mysli.
Zaťal jsem svaly v celém těle a úspěšně tak odolal náporu Marion, která se se vzlykem zabořila do mého kožichu. "To nic, maličká. Neboj se, všechno bude dobré," špitl jsem jejím směrem a ve tváři si nechal rozlít snad ten nejpřívětivější úsměv, jaký jsem uměl. Snažil jsem se ji chlácholit a podporovat, abych tak proud jejích slz aspoň trochu zmírnil.
Střihl jsem uchem a hodil očkem po Kenaiovi. Slyšel jsem, co řekl. Bezděky jsem se pousmál ještě víc a němě pokynul hlavou. Na svůj věk byl můj syn velmi vyspělý. Možná to tak působilo hlavně proto, že toho moc nenamluvil a nejednal úplně spontánně jako Marion, ale já ve skrytu duše věděl, že on dokáže svou matku i sestru podržet. Že se o ně postará a nenechá je klesnout na mysli.
Pomalu jsem pozvedl hlavu k nebesům a užil si trochu světla, které se prodralo skrz mraky. Posléze jsem shlédl zpět ke Kenaiovi, jakožto k autorovi onoho rázného zvratu v chování počasí. Vlk slíbil, že se o obě vlčice postará. Trhaně jsem se nadechl a naprosto dojatě houkl: "Děkuju." Tak moc jsem se snažil být silný. Tak moc jsem toužil po tom, abych odešel s klidnou, přívětivou tváří... Ale byl to vskutku těžký úkol. Pocítil jsem lehké cukání v koutku tlamy. Vnitřně jsem věděl, že bych se svou smrtí měl být smířený. A vlastně jsem i víceméně byl, jen... Mi hlavou probleskávalo mnoho různých životních okamžiků a vzpomínek - převážně z Gallirei, Sarumenu...
Rozněžněně jsem pohlédl na Ganii; jemným dloubnutím do jejího líce si ji trochu odtáhl od těla, abych na ni viděl. Asi jsem vypadal fakt hrozně, ale mé životní lásce jsem nyní nemohl dopřát nic jiného než vřelý, naprosto upřímný a zamilovaný úsměv. "Ach, jsi přenádherná," potichu jsem si povzdychl a střihl uchem. "Nevím, co přesně to je, ale- Neporaz... Neporazíme to. Vypadá jako..." s lehkými obtížemi jsem se zas dlouze nadechl a koukl jak na Marion, tak na Kenaie, "...jako pobočník Smrti. Moc... silný," ztěžka jsem polkl.
"Prosím, ne... ehhh," zakašlal jsem, "neplakejte při... vzpomínání. Pamatujte na... mne jen v dobrém..." Opřel jsem čelo o to Wolfino a zašeptal: "Navždy budu s tebou. Ve... tvém srdci. Budu... na vás dohlížet shůry." Nejistě jsem polkl. Bylo to tady. Už musím jít.
"Kenaii, Marion," prohlédl jsem si své děti. "Vyrostli... z vás krásní vlci... Jste moje všechno," mezi slovy jsem se k nim pomalu přesouval a jak jednoho, tak druhého "objal" tak, že jsem jim alespoň položil hlavu na hřbet. "Dávejte pozor... na sebe i na maminku."
Naposledy jsem se opřel o Wolfi. Nasál jsem do nosu její vůni. Vůně mého světa. Mého slunce i měsíce v jednom. "Taky tě miluju," trpce jsem se pousmál, zatímco mi po tvářích stékala naprosto čirá slza. "Jsi silná... Zvládneš cokoli. Děkuji za... úžasný život... Děkuji za všechno," popotáhl jsem nosem. Plakal jsem. Nešlo to zastavit.
Snažil jsem se do Ganie vpít a vtisknout, celou ji obejmout a už nikdy nepustit... Ale čas běžel. Nemohl jsem to protahovat donekonečna - kvůli sobě i ostatním. Odtáhl jsem se od své družky a naposledy jí koukl do očí. Byl jsem jí naprosto odevzdaný, tělem i duší. Byl jsem její a ona byla moje. Navždy. "Uvidíme se... v jiném životě. Najdu si tě... Slibuji." Pomalu jsem sklonil hlavu a nejněžněji, jak jen jsem to dokázal, jsem jí věnoval vroucný polibek na tvář. Pak jsem s bolestí v srdci couvl a všechny tři si je prohlédl. Tlapou jsem si otřel levou tvář od slz. "Čas všechno... spraví. Sbohem, rodino," usmál jsem se, přejel je pohledem a odpoutal se od Ganiiných očí. V ten okamžik jsem se otočil a použil ji jako svůj odrazový můstek, který mi dodal energii i odvahu. Věděl jsem, že už se nesmím otáčet. Za žádných okolností, ač to šíleně moc bolelo a svádělo... Nesměl jsem.

>>> Tmavé smrčiny

//Moc vám děkuji za hru, rodinko. Jdu se teď s dovolením vyplakat do kouta. T__T

Ještě jsem sice úplně mrtvý nebyl, ale docela jako duch jsem si připadal. Věděl jsem, že mé nohy kráčely rozvážně kupředu, ale netušil jsem, kam mne nesly. Jen jsem moc doufal, že si mě najdou ti praví vlci - ti jediní, koho jsem chtěl mít při konci u sebe.
Abych tak řekl, úplně nevím, jak dlouho jsem se ploužil Sarumenem. Mohly to být minutky, mohla to být půlhodina, kdoví. Je to jedno. Podstatné je, že jsem konečně uslyšel hlas, který jsem si tak moc přál naposledy poslouchat. Jindy tak melodický, vzletný, uklidňujicí... Nyní ale zněl jinak. Protože umírám? Už mi to moc nemyslelo.
Radostně jsem se usmál a veškerou bolest jsem se snažil skrýt. Sic to nešlo úplně, ale zaťal jsem ty zbytky funkčních svalů, abych alespoň při rozloučení připomínal to, kým jsem dřív býval. Zhoupl jsem ocasem do stran. "Wolfi, tak rád tě vidím," zachrčel jsem. Musel jsem si odkašlat a znovu se vlídně pousmát. "To... Nic není," zalhal jsem a smířlivě sklonil hlavu, abych se o svou partnerku mohl něžně opřít. Hlavně proto, že jsem ji prostě chtěl mít co nejblíž u sebe, druhotně jsem potřeboval i trochu opory - nesmírně jsem se snažil být silný, zůstat důstojný, tvářit se silácky... Ale nešlo to úplně dle plánu.
Úplně obyčejně jsme tam jen tak stáli, mazlili se a nasávali do nosů naše vzájemné vůně. To je krásný konec. Už jsem s tím nebojoval. Věděl jsem, že s tím nic neudělám. Spokojil jsem se s tím, že mám svou milovanou po svém boku.
Se svým typický přivítáním se k nám přidala i Marion a klidný Kenai, který následoval svou matku. Rozněžněně jsem se pousmál, navzdory tomu, že Kenai velmi věcně vysvětlil Marion, co se se mnou dělo. "Potkal jsem... To. Chtělo to do Sarumenu... Nemohl jsem to nechat- Chci, aby si mě to vzalo výměnou za vaše bezpečí," pousmál jsem se k Marion, která se ještě před chviličkou úporně snažila utřít mé nezvykle zbarvené slzy.
Chtěl jsem toho říct mnohem víc, měl jsem tolik na srdci! Dech mi nestačil... A tak jsem si jen povzdychl. "Mám vás všechny moc rád. I Casse... Jste moje největší životní štěstí... a pýcha," na konci věty už mi trochu docházel dech, zakuckal jsem se. Ale dořekl jsem vše, co jsem říci chtěl. Všechno mě bolelo, hlava jako by mi měla každou chvílí puknout, nohy se mi třásly - ale měl jsem je u sebe! Skoro všechny... Ty nejdůležitější v mém živote. Tetelil jsem se blahem. "Opravdu moc rád," špitl jsem Ganii do ouška.

Pomalým, šouravým krokem jsem se dostal do Sarumenu. Věděl jsem, že se kolem mne řinuly pachy, ale já je moc nevnímal. Cítil jsem se nesmírně slabě, sotva jsem nohy šoural po zemi. Měl jsem pocit, že každou chvíli vyzvracím své vnitřnosti. Zakrvácené oči mne pálily. Bál jsem se zkusit promluvit, a tak jsem jen úzkostně polykal a svíral hrdlo. Vlastně ani nevím, jak by zněl můj hlas. Jak jsem vypadal? Jak jsem byl cítit? Voněl jsem jako Smrt? Už jsem jí vlastně patřil...
Z očí mi stále tekly krvavé slzy a ať jsem se oklepával nebo utíral jakkoliv, vždy se vrátily a tekly o něco silněji. "Ga-Ganie?" špitl jsem zoufale. Kde je? Kde je láska mého života, se kterou se musím nadobro rozloučit? Chtěl jsem zavýt a mít kolem sebe vcukuletu celou svou rodinu. Chtěl jsem je teď hned vidět, cítit, slyšet jejich hlasy. Tak takové to je? Takové je umírat?
Zakašlal jsem a vyplivl trochu slin smíchaných s krví. Mám omezený čas, zděšeně jsem si uvědomil. Zachrchlal jsem a velmi krátce a neúspěšně jsem se pokusil o zavytí. Moje hlasivky mne ale definitivně zklamaly. Nezbylo mi nic jiného, než zoufale a přerývaně poštěkávat. Ty zvuky, co jsem vydával, nebyly ani důstojné, ani hlasité. Takže ačkoliv bych se nejraději posadil a pořádně si odpočal, nemohl jsem ztrácet čas - mrtvolným krokem jsem se vydal hlouběji do lesa.

Tak moc to bolelo. Všechno. Věděl jsem sice, že Gallirea umí být nebezpečné místo, ale snad ještě nikdy jsem nepotkal nic tak mocného a krutého. Drželo si mě to, mělo mě to pod kontrolou... Dokud se mi to neukázalo. Ohavný tvor snad ze samotných pekel. Seškvařený, černochlupý, bez zorniček, smrděl jako spáleniště.
Nemohl jsem mluvit. Jen jsem poslouchal jeho monolog a velmi rychle jsem pochopil, v jak moc velkém průšvihu jsem se ocitl. Neměl jsem sice zdání, co přesně mě to vlastně přepadlo, ale věděl jsem na sto procent, že jsem neměl sebemenší šanci vzdorovat. Snažil jsem se myslet na Wolfganii a svou rodinu... Nemohl jsem dovolit, aby se komukoliv z nich něco stalo. To prostě nešlo.
Vlk ke mně mluvil s pohrdáním a moc dobře věděl, že mě má zaručeného. Ten ha*zl to prostě věděl. A já s tím nemohl udělat vůbec nic. Zmocnila se mě absolutní bezmoc. Lítost. V duchu jsem prosil, jestli by snad nebyla jiná možnost... Nebyla.
Mračil jsem se. Měl jsem chuť na něj zařvat, kdo si myslí, že je, že si jen tak leze do světa smrtelníků a jde si diktovat, koho chce s sebou na Onen svět. Pobočník Smrti? Její podřízený? Nebo s ní nemá vůbec nic společného?
Zamrkal jsem. Po tvářích mi jedna po druhé tekly rudé slzy. Přestal jsem se mračit, šíleně to pálilo. Zvláště pak moje nemocné oko. Dobrá, udělám to, UDĚLÁM TO! němě jsem na něj řval, zatímco mi slzely oči.
Ucítil jsem uvolnění. Magické řetězy povolily a já byl volný. Mohl jsem se jít rozloučit. Vyčerpaně jsem sklonil hlavu a přerývaně se nadechl. Celý jsem se třásl. Šel jsem na smrt...

Ale ještě předtím jsem měl tu velkorysou možnost se rozloučit.

>>> Sarumen

Nádech, výdech. Něco mě pálilo na hrudi. Hlava mi třeštila. Co se dělo? Kde jsem pobýval? Co jsem dělal posledních pár hodin? Na nic jsem si nevzpomínal. Hrdlo jsem měl stažené, až jsem sotva dýchal. Z nějakého důvodu mne přepadla panika. Hlavou se mi míhaly malinké střepiny a útržky vzpomínek. Vůbec na sebe nenavazovaly. Bylo to jako koukat na film, který přeskakoval na různé dějové linky a vůbec nedával pozorovateli možnost se jakkoliv zorientovat...
Wolfi. Kde je Wolfganie? snažil jsem se myslet jen na jednu věc. Na tu nejdůležitější, která mě v životě potkala. Bez ní by můj život neměl smysl. Měl jsem takové štěstí... Tak velké, že jsem ji potkal. Tep se pomalu klidnil. To je ono. Ona byla vždycky řešením jakéhokoliv problému. Byť bolest na hrudi a hlavě neustávala, myšlenka na moji milovanou mi přivodila jemný úsměv na tváři.
Cítil jsem, jak se mi třásla kolena i lokty. Jako by ze mne někdo nebo něco vysávalo životní energii. Ztěžka jsem pozvedl hlavu. Obezřetně jsem se rozhlédl. Nic. Přál jsem si, abych se mohl pohnout. Abych se mohl normálně, vzpřímeně vydat zpět do lesa. Přál jsem si Ganii vidět. Něco mi říkalo, že ji nutně chci mít po boku...

Zpozorněl jsem. "Do hlavy, hmmm?" naklonil jsem hlavu a zavzpomínal. Měl jsem za to, že mi sice Wolfi vyprávěla, že zažila nepříjemný lov nemrtvých daňků, ale jaksi se pozapomněla zmínit o tomto vůbec ne vážném zranění. Pozvedl jsem obočí a koukl na ni pohledem stylu "to je teda zajímavá věc, o tom bychom si mohli popovídat později".
Pak jsem ale nahodil zase milý pohled, protože představa toho, že se rozvalíme v úkrytu s plnými pupky a jen v přítomnosti toho druhého byla... moc krásná. Nepopsatelně krásná. Ale nejdřív povinnosti! zavelel jsem si v hlavě a donutil se soustředit. Byli jsme totiž velmi blízko potencionální kořisti, takže nyní si ani jeden z nás nemohl dovolit žádné chyby. Ani malinké chybičky.
Ganie poctivě obhlédla situaci a sdělila nám, že stádo čítalo šest jedinců. Vybrala nám toho nejméně vitálního a krátce sdělila taktiku. Maple dodala, že by ráda podnikla první krok - tedy plašení, Wolfganie by pak mohla zvíře oddělit od stáda a já měl být záloha, která to celé finišuje. "Já jsem pro," usmál jsem se na obě své společnice a zhoupl ocasem. "Dávejte na sebe pozor!" špitl jsem ještě, než jsem se otočil a rozhodl se to vzít obloukem - tak, abych stádo nevyplašil, ale zároveň se napřed připravil v místě, odkud jsem chtěl startovat.
Jakmile se vše dalo do pohybu, musel jsem v utajení popoběhnout i já, ale nakonec jsem přeci jen uzřel perfektní příležitost, kdy jsem vybafnul ze skrýše a ihned se pustil do dorážení na krk naší budoucí sváči.

//rychlopost, abych nezdržovala

Ušklíbl jsem se při vzpomínce, jak se z lovu těch nemrtvých daňků vrátila Wolfi zřízená. Tohle už fakt nepotřebujeme. Šikl by se prostě obyčejný smečkový lov úplně živých zvířat, v duchu jsem si objednal průběh následujících minut a zadoufal, že si z nás osud nebude dělat srandu. Smečka je velká a my musíme nakrmit co nejvíc krků. Čím větší úlovek, tím lépe, dumal jsem a přemítal, zatímco se Ganie mohla vyjádřit k té nemilé události, kterou Maple zřejmě nějak minula.
"Bude to dobré," povzbudivě jsem se pousmál směrem k hnědé vlčici. "Až dolovíme, zasloužíš si pořádný odpočinek a pěknou dávku relaxu, protože odvádíš skvělou práci," obdivně jsem na ni kývl, aby nezapomněla, že na to nikdy není sama a i když jí není zrovna nejlépe, smečka je tu přeci od toho, aby jí kryla záda. "Ah, Kasius! To už musí být velký mladý hoch... Jak dlouho už to je od té doby, co k nám přišel?" podivil jsem se, neb ten čas utíkal až děsivě rychle.
"My dva?" koukl jsem na Wolfi a něžně se usmál. "Vlastně ani... Ne. Tak nějak nebyl čas. Ale to bychom měli po lovu napravit, co říkáš?" zazubil jsem se na svou partnerku a už se viděl, jak si to oba hovíme v klidu v jeskyni. "Já se jenom modlím, aby se tento lov vydařil a hlavně aby nás zas nepřepadla ta šílená zima jako minule."
Wolfi pochytila slabounký pach, který jsem o pár hlubokých nádechů později zaregistroval též. "Souhlasím, zvládneme to bez cizinců," pokynul jsem jak na Maple, tak na Ganii a nezastavoval. Blížili jsme se k našemu cíli, pach totiž pořádně sílil.

Povzbudivě jsem se usmál na všechny přítomné. "Tak přeci jen stíháme lov, než začne ta správná zima!" krátce jsem zavrtěl ocasem. "To je moc dobře," spokojeně jsem si poznamenal. Smečka musí mít zásoby, to dá rozum. A čím víc, tím líp.
Posadil jsem se a krátce se oklepal. Něco mě zašimralo za uchem. Poslouchal jsem rozhovor mezi Wolfganií a Maple. Ajo, Amnesia je tu taky, začenichal jsem. Nakonec jsem pokývl, když jsme se dali do pochodu. Má drahá se jendoduše rozhodla zavýt a dát tím vědět všem možným opozdilcům, kteří by třeba zvažovali, že se k nám přidají. No a podobně, jako učinila Maple, i já jsem zaklonil hlavu, hluboce se nadechl a do třetice všeho dobrého přidal i svůj hlas do hromadného vytí.
Jemné poletování pidivloček neustávalo. Najednou to všechno hrozně změnilo atmosféru. Teplota se pohybovala snad někde kolem nuly a já zas po třičtvrtě roce mohl pozorovat, jak mi při výdechu stoupá z tlamy bílá pára. Těšil jsem se na hlady sněhu!
"Cožeco?" zarazil jsem se, když mi Ganie špitla, že mám blechy. Protože je má ona. Protože je má Marion. "Uhuuuuh," nesouhlasně jsem si postěžoval. "Já si říkal, že mě něco začalo šimrat za uchem," povzdychl jsem si. Byl bych ale mnohem raději, kdyby se mi to jen zdálo... Bleší kousance uměly vlku způsobit nemalý nekomfort, to mi věřte!
"Achjo," popotáhl jsem jako malé smutné vlčátko. Noco, nebudu se přece litovat, ony... Snad nějak vymrznou. Nebo tak něco. "Jakpak se máš, Maple?" pousmál jsem se na hnědobéžovou vlčici a párkrát zhoupl ocasem. "A co vlastně jdeme lovit?" otočil jsem se zas pro změnu po Wolfi, která nás vedla dál na jih.

>>> Tmavé smrčiny (přes řeku)

Probudil jsem se z tvrdého spánku a velmi líně zívl. Cože? Cože, cože? Zima? Vločky? Oklepal jsem hlavou a koukl nahoru, do nebes. No fakt, vločky! Na Galliree ale bylo ještě moc "teplo" na to, aby bílá přikrývka zůstala neporušena. Pidivločky mizely, sotva se uvelebily v trávě. Ale stejně! Nemohl jsem se vynadívat do výšin. Hlavu jsem sklonil, až když mi jedna nezbednice přistála přímo v oku.
Odfrkl jsem si a znovu si zívl. Nemohl jsem se ubránit pocitu, že jsem spal až moc dlouho. Všechno mě bolelo! A tak se natáhla pravá přední, pak levá přední. Tlama se zas otevřela v dlouhém výdechu. Já jsem si nespokojeně zachrochtal a ušklíbl se. Chvíli jsem se musel přemlouvat, ale nakonec jsem se teda vyškrábal na všechny čtyři. Líně jako kočka jsem si protáhl veškeré svalstvo - dopředu i dozadu, ze strany na stranu.
Mlaskl jsem si a oklepal se. Kdepak je asi Ganie? Začenichal jsem. Ve hvozdu to jen hýřilo všemožnými pachy. Teda, tady je ale živo! Normálně mi ten fakt skoro až vlil novou energii do žil. Pomalu jsem se usmál a zhoupl ocasem. Vydám se jim po stopě. Zdálo se totiž, že se mnoho z nich zdržovalo v jednom místě.
Sice jsem neběžel, ale ani jsem se úplně neloudal. Bylo na čase nechat lenost za sebou a pěkně rozpohybovat ztuhlé valy a kosti. Dlouhý odpočinek tělu prostě neprospívá, postěžoval jsem si. Jenže já si za to mohl sám. Hups.
Konečně jsem uviděl siluety. Radostně jsem pozvedl ohon, vzpřímil se, nastražil ušiska. Ganie! Zryhlil jsem z kroku do lehkého klusu. "Ahoooj!" houkl jsem na všechny přítomné (//ehm, jaksi úplně nevím, ke komu přesně jsem se to přifařila :D). Nejvíc mě ale stejně zajímala jen jedna jediná vlčice. "Wolfiii," houkl jsem na svou polovičku a hnedka k ní radostně přiskočil. nenápadně jsem jí vlepil pusu na tvář. Klidně bych ji zulíbal celou, ale ne teď, tady a před vší tou společností... "Copak to tu kujete za pikle?" zazubil jsem se.

//Tak jsem si taky přišla pro svou dávku blech.

Miloval jsem čas, co jsem mohl trávit s Ganie. Ale sotva jsme se zas po dlouhé době setkali, už zase mířila někam jinam. "Zatím! A buď na sebe prosím opatrná!" Mával jsem ocasem, dokud mi úplně nezmizela z dohledu.
Vstal jsem a oklepal se. Mohl bych obejít hranice sám. Koneckonců se to hodí i v rámci hlídání lesa. Sice mi Wolfi říkala, že to můžeme udělat spolu, ale určitě bych jí tím ulehčil - vzhledem k jejím jiným povinnostem. Je přece hlavní lovec. Zazubil jsem se a vyrazil nejodhodlaněji, jak jen jsem mohl.
Zamířil jsem nejprve na nejjižnější jih. Tam, kde už jsem cítil, že kdybych šel ještě dál, několik kilometrů pryč od Sarumenu, snad už bych úplně opustil magické území patřící Galliree. Nepředpokládal jsem, že by tudy někdo chtěl zamířit přímo do smečky. Byla zde ohraničena vysokými horami, na které snad nikdo nechtěl lozit. Zazubil jsem se, když jsem je z dálky uviděl. Fakt bych tudy nelezl.
Pršelo, takže jsem musel být dvakrát tak pozorný a pečlivý. Rozhodl jsem se pak pokračovat ve směru hodinových ručiček, abych pokryl celý obvod hvozdu.
Ze západní strany, kde naše smečka sousedila s podivnou mýtinou, na níž rostl ještě podivnější strom, nás obvykle taky moc vlků nenavštívilo. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu stromisku - něco na něm zkrátka nehrálo! - nebo celkově polohou Sarumenu na území Gallirei. Dávalo smysl, že se vlci zdržovali spíš ve středu země, žejo. Nicméně i když to tu nebylo tak frekventované, označit se to muselo. Používal jsem všechny možné prostředky: moč, trus, drápy, celkový pach mého těla schovaný v srsti. Ta mimochodem ještě stále línala, takže se sem tam stalo, že jsem na hranicích zanechal i pěkný chuchvalec heboučkého kožuchu. A když se mi podařil někde pěkně zadrhnout, měl jsem ze sebe skvělý pocit!
Dál mé kroky vedly přes severozápad až na samotnou nejsevernější hranici území. Odtud k nám chodilo dost vlků. A já se nedivil. Zde jsem se celkově zdržoval víc, protože zkrátka Kopretinová louka jako taková sice byla ohraničena hned dvěma rameny z vody, nicméně vlci sem vždycky nějak našli cestu. A navíc hned za ní se rozléhala převelká Středizemní pláň.
Když jsem se dostal k řece, neubránil jsem se úsměvu. Tady to bylo docela snadné. Stačilo následovat tok vody a sním si pak užít i výhled na Narrské kopce. A ten byl dosti uklidňující - i v tomhle hnusném počasí! Života jsem měl navíc rád, on měl v záloze vždycky nějakou uklidňující a moudrou radu.
Práce podél řeky nebylo mnoho, leč jsem to jisto jistě nemohl zas nějak extra odfláknout. Sem tam se občas prostě občas najde blázen, co by si mohl vybrat ten nejširší možný úsek Midiam a přes něj se přeplavit. Navíc řeka se hodně klikatila a už jen svým tokem defakto definovala naše východní hranice. V jednu chvíli jsem byl velmi blízko Mýtiny a docela mě to lákalo se jít tam mrknout, ale řekl jsem si, že bych neměl za Wolfganií dolézat. Jestli se tam něco děje, poradí si s tím. Jestli se tam nic neděje, sama si mě určitě najde.

Bylo to na mě docela... Jak bych to jen řekl? Nečekané. Rychlé. Zbrklé. Spontánní. Našel bych pro to tolik slov! "Pravda," omluvně jsem se zasmál a čekal, co dalšího z Ganie vypadne. "Ach tak. To zní jako fajn... Plán?" Kdybych na sobě neměl srst, Wolfi by měla možnost vidět, jak se hrozně moc červenám. "Já jen... Jen jsem byl zmatený, protože jsi vypadala, že jsi připravená na to teď a tady skočit," uculil jsem se. Jsem jak malý vlče. Uvědomoval jsem si to, ale co jsem s tím mohl dělat? Mohla za to ona. Z nějakého důvodu mi nyní na podzim i voněla stokrát víc než obvykle. A taky jsme se dlouho neviděli. "Hhhhm," zahuhlal jsem s tou scénou v hlavě, jak si mě pěkně složila k zemi. To bylo prostě sexy.
Pak jsem ale musel vyvalit oči. "Cože?! Ganie, to je kouzelný! Rozumíš mi? Jak ses to naučila?" šilhal jsem očky nahoru, směrem na své čelo, protože po hlavě se mi promenádoval kovově šedý ptáček, do kterého se má partnerka převtělila. "Jsi tak roztomilá! A- a- Počkeeeej! Kam to letíš?" kníkl jsem, ale to už byla vysoko nade mnou. Souviselo to s tím, že se k nám doneslo další vytí? Tentokrát patřilo další vlčici. Už jsem ji znal. Patřila do Sarumenu dlouho. Zaklonil jsem hlavu a dlouze zavyl v odpověď.
Zatímco dělala obhlídku území, uvědomil jsem si, že ačkoliv byla Wolfi moje partnerka, bral jsem ji též jako velmi důležitého životního přítele. Říkejte si co chcete, ale já byl přesvědčen, že pokud bych ji za něho nepovažoval, v našem vztahu by mi něco chybělo. Jasně, chemie a sexappeal je taky děsně důležitý, ale představa, že bych se se svou partnerkou nemohl smát nějakému hloupému vtípku, společným zážitkům a podobnému smýšlení o světě, se mi moc nezamlouvala. Cítil bych se šíleně ochuzen. V přátelství přeci jen šlo i o ty hezké malé detaily, čtení mezi řádky, maličkosti, jemnosti... Já to prostě zbožňoval. To bych se vážně styděl, kdybych někoho, s kým jsem tohle všechno nepociťoval, nazval opravdovým přítelem. Je to jako cestovat do svých mladých let a vzpomínat na ta dobrodružství, co jsem zažil se svou partou. Fajn pocit, fakt že jo! A i když jsem Finnura a Ghariola neviděl už šíleně dlouho, stále jsem je považoval za své přátele. Stejně jako Zakara, který se ale jakýmsi zázračným způsobem dostal na Gallireu.
"Ach, jsi zpět!" mávl jsem ocasem a konečně se zas pomazlil s šedočerným kožíškem. "Jistě, povídej!" odkýval jsem Ganie návrh o tom, že mi sdělí novinky. Maple a Darkie, fialová vlčice, cizinec. "Eeeee, určitě si vzpomenu na její jméno! Ummmm... Dor - eee - Darin - nee - Derian! To je ona. Partnerka Newlina. Jestli jsou teda ještě spolu." Tázavě jsem se podíval na Wolfi, jestli v tomhle nemá čerstvější info. "Cizinka by mohla být ta samá osoba, co ji nechal Morf v úkrytu. Od té doby se nám tu neobjevil nový pach. Huhuuummm." Poslední slovo, přesněji citoslovce, jsem nemohl zadržet - dostal jsem totiž pěknou pusinku, která mě jaksepatří rozptýlila.
"Ajo, lov. Vidíš to. Šíleně moc doufám, že letošní zimu prožijeme mnohem lépe než tu předešlou."

Byl jsem totálně ztracený případ. Absolutně pohlcen láskou.
Zachichotal jsem se jako malé vlče, když do mě drkla tou její jemnou pacičkou. Byl to ten typický nezbedný smích s lišáckým jiskřením v očích, protože jsme oba zjevně věděli, že to její "naštvání" bylo jen na oko.
Šíleně bych lhal, kdybych řekl, že mě to kočkování svým způsobem nebavilo. Protože mě to fakt moc bavilo. Možná až nezdravě. Nebo... Je to normální? Bylo normální, že jsem sotva vybruslil z jednoho takového "průšvihu", už jsem přemýšlel, jak tu moji partnerku dál škádlit?
Naposledy jsem se nadechl její vůně, než se odtáhla, aby zavyla. Je to jako elixír. Fakt že jo. Prostě mě tím asi začarovala. Moje malá roztomilá čarodějka. Moje. Zaklonil jsem hlavu a vlčici napodobil, abych dal vědět jiné člence, která se dostavila zpět na území naší smečky, že jsem tu též.
Sotva jsem ale stihl sklonit hlavu zpět, aby padl můj zamilovaný pohled na tu nejkrásnější vlčici na světě, byl jsem nečekaně zrazen! Dočkal jsem se totiž velmi podlého útoku od Ganie. Lapla mě pod krkem a za huňatý límec se mě snažila stáhnout dolů. Díky tomu, že jsem to od ní doopravdy nečekal - a možná taky malililililililinko dobrovolně kvůli představě, že ji zalehnu a budu moci mazlit její jemný kožíšek - jsem padnul k zemi se spontánním "uhááh".
Rošťácky jsem se na ni usmál. Vyšlo to přesně podle jejího plánu. "Hhhh, pěkně sis mě ulovila, paní vrchní lovkyně," tiše jsem se pousmál a jedním okem na ni neodolatelně svůdnicky mrkl. Moc dobře jsem věděl, proč jsem jí tak řekl. Znělo to v mé hlavě jako pěkná lichotka, protože jsem přeci velmi obdivoval její funkci i to, že ji tak bravurně zvládá.
Pak jsem ale musel zpozornět. Moje zorničky se rozšířily a opětovně zúžily. Slyšel jsem... CO jsem to slyšel? Můj mozek zpracovával její slova. "To..." vydechl jsem. A znovu se nadechl. Ježíš, nepanikař! "To bys doopravdy chtěla?" pozvedl jsem jedno obočí a hodil po ní další pohled na rebela. Pak jsem se musel spokojeně pousmát, i když jsem vnitřně stále tak trošku panikařil. Moje tělo se v její blízkosti prostě chovalo divně.

Zamrkal jsem, když mi znenadání přistála hlava Ganie pod krkem. Zarývala se do mého kožíšku a já cítil, jak mě to místo doslova elektrizuje. Jak se ke mně tak rychle přiblížila? Vždyť sotva před chvílí teprve odešel Morfeus... Že bych byl zase až příliš zaseknutý ve svých myšlenkách? To se mi poslední dobou stávalo příšerně často.
Lehce jsem zpanikařil - ani nevím, proč! - a nervózně jsem se zasmál. "Moc mi to chybělo," dodal jsem pak už mnohem tišeji. "Hrozně moc," špitl jsem, ale pak už jsem nadobro ztichl, protože jsem si ten okamžik chtěl užívat plnými doušky. Její vůně je stále tak moc omamná! Skoro se mi z ní podlamovala kolena. Jak může být někdo tak moc úžasný? Je to vůbec legální? Srdce mi bušilo o poznání rychleji než kdykoliv jindy. I když jsme se znali tak dlouho, odloučení nás na jisté mentální úrovni izolovalo, a tak jsme teď měli zase co dohánět.
"Moc se omlouvám, lásko. Mrzí mě, že jsem tu pro tebe nebyl celou tu dobu," povzdychl jsem si. Neodvážil jsem se jí podívat do očí. Ale pozorně jsem ji poslouchal. Vnímal jsem každé její slůvko, každý nádech.
Tiše jsem přikyvoval a sem tam na ni hodil grimasu - chtěl jsem, aby se vypovídala tak nejvíc, jak jen to bylo možné. Aby mi řekla vše, co ji tížilo na srdci. "Ach. Jsi stále tak strašně krásná a úžasná," vzdychl jsem. Ježíš, já jsem trapák! Rychle jsem zamrkal. "Ummm, eeee, promiň, promiň. Přísahám, že jsem tě celou dobu vnímal!" zakřenil jsem se. "Jen... Bych chtěl říct, že tvá obava ohledně toho, že by ses mi přestala s nabývajícími roky snad líbit, je naprosto mylná!" galantně a s citem jsem se na ni usmál. A vzápětí ji bezmyšlenkovitě, ale o to něžněji políbil na čelíčko. Bylo to tak jemné, jako bych snad líbal malinký, křehký kvítek - tak, abych mu nijak neublížil.
Příliš daleko jsem se pak neodtáhl. "Šíleně moc tě miluji," zašeptal jsem s výdechem. "Přál bych si, aby sis už konečně mohla od vší té akce odpočinout," samovolně jsem zhoupl ocasem a otřel svou tvář o tu její. Božínku, ono to stále elektrizuje! Pocítil jsem motýlky v břiše. Ten pocit se mi sakra líbil. Ale ještě víc se mi líbilo, že to všechno se mnou dokázala udělat jen jedna - nejúžasnější - vlčice na světě!

Morfeus o našem Cassianovi též nic nevěděl, což mne píchlo u srdíčka. Kam se ten náš stříbrný klučina mohl podít? Snad... Kdyby odcházel, mohl by se rozloučit? Překvapeně jsem vyzdvihl obočí skoro až k nebesům, když mi docvaklo, že Morfeus měl i syna. Re... Ren... Rat... Ranta...? Moje paměť byla v tomto ohledu strašná. Já si vzpomenu, určitě jo! Jen teda... To možná chvíli potrvá. Šprýmy stranou. Ten náš synek byl snad v pořádku. A i když se nás rozhodl opustit, snad - snad se měl dobře. Vnitřně jsem si povzdychl. Tohle bylo na roli rodiče sakra těžké.
Onu údajně bestiální vlčici Styx jsem neznal, ale Wolfi mi o ní letmo říkala už i dřív. Ač jsem tedy mlčel, udělal jsem si v hlavě poznámku, že až budeme spolu zase jen my dva a najde se vhodná chvíle, měl bych svou partnerku hezky vyzpovídat.
Hehe, Ganie a květinky. Omílal jsem si ty představy mé partnerky zasypané v květinách furt dokola. Prostě to jinak nešlo. Vážení, mohu k tomu říci snad jen jedno: byl jsem děsně zamilovaný!
A Morf měl málem průšvih, protože dar od Marion skoro nenašel. Po očku jsem mrkl ke Ganii, která čekala nechal nechala ho chudáka pěkně důkladně hledat. Ale světe div se, on je Morfeus fakt našel! A byly krásné, jako by je zrovna teď někdo natrhal. Zasněně jsem si povzdechl. "Jsou krásné." Zřejmě ve mně dřímala duše romantika.
Hnědá očka se zvedla zpět k alfě, jejímž směrem se Wolfi optala, zda ještě dostaneme coby bety nějaký úlkol. Jistěže bychom je všechny splnili! Ale mnohem raději bych teď byl sobecky nalepený jen na Ganii... Ach...

Vypadalo to, že Morfeus právě před chviličkou dokončil ono značkování, neboť nám ukázal, jaký puchýř si uchodil. Docela mě překvapilo, že použil zdrobnělinu. Nějak prostě... Jsem to od něj nečekal. Na druhou stranu my dva jsme se obecně - a vlastně docela paradoxně - ještě dost dobře nepoznali, což mi vlastně bylo dost líto. Zato Ganie s alfou, jak se zdálo, měla vztah doopravdy přátelský. Její chování i mluva tomu dosti jasně napovídaly.
"Já jsem jen rád, že můžu být zas v Sarumenu. Mám radost, že na rozdíl od zimy je teď všude jídla dost a lov se nám vyvedl pěkně," skoro až zasněně jsem se usmál. "Cassiana jsem taky velmi dlouho neviděl," moje tvář zas zesmutněla. Jeho pach jsem tu necítil už pěkně dlouho. Za to jsem ale cítil někoho jiného! "Mimochodem, máme tu nového člena? Nebo jen návštěvníka?" Začenichal jsem, abych se ujistil, že jsem snad nezapomněl něčí pach a nespletl se. Uhhh, to by byl trapas!
Posadil jsem se a s lehkým úsměvem na tváři koukal na Ganii, která se ptala Morfea na jakési kytičky od Marion. O tom jsem toho věděl pramálo, takže jsem se rozhodl mlčet a stal se ze mne pouhý posluchač, protože mě to vlastně taky dost zajímalo. Wolfganie a květiny. Mmmmh, nádherná kombinace. V myšlenkách jsem málem začal slintat.