Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zarostlý les

Nebyla jsem si jeho odpovědí tak jistá, ale přesto jsem přikývla. Musela jsem jednoduše čekat - tušila jsem, že si nejdřív s Lucy potřebuje promluvit, a vzhledem k tomu, že nebyla nikde v dohledu, byl to dlouhý proces. Raději jsem to tak nechala plavat a už ho víc nepopichovala. Chtěla jsem si užívat jeho společnost, aniž by u toho myslel na kohokoliv jiného.
Vyptával se, což se dalo očekávat. Naštěstí to byly otázky, na které jsem mohla odpovědět bez lhaní. Nebyla jsem si jistá, že bych dokázala lhát. Zmínka o Ivanovi mě skoro dohnala k slzám, a ten náhlý projev slabosti jsem nenáviděla. Takže jsem byla ráda, že Etney odvedl mou pozornost k těm jiným, živým sourozencům. "Nejsem si jistá. Cyril běžel na opačnou stranu a přesto jsme skončili ve stejné zemi. Možná podobné štěstí potkalo i Fedyora s Vanyou, ale bohužel jsem neměla to štěstí je tu potkat," přiznala jsem. S nimi po boku by všechno bylo jednodušší, ale... zároveň jsem se nechtěla o šedivého po mém boku dělit. Byl takovým mým malým tajemstvím, které jsem chtěla obdivovat potajmu, sama. Věnovala jsem mu malý úsměv, ačkoliv nejspíš nevěděl za co.
Moc dobře jsem věděla, že by mi mohl ublížit. Co když mi ublíží jinak, než si myslí? Napadlo mne, jedna neposlušná myšlenka, která mi unikla, první od té doby co jsem se dozvěděla, že Etney dokáže číst myšlenky. Bála jsem se, že se do toho všeho zamotám až moc a on mi nakonec zlomí srdce, ať už naschvál či omylem. Matky zlomené srdce zledovatělo a nikdy se nesmála. Nechtěla jsem skončit jako ona, a přesto jsem kráčela po vlkově boku a nedokázala se zastavit. "Děkuji," vydechla jsem nakonec. Potřebovala jsem alespoň to ujištění, že se nikdo o mém příběhu nedozví. Ať už byl jakkoliv upravený.
Přikyvovala jsem, ačkoliv mi jeho vyprávění způsobilo mráz, který mi přejel po zádech. Nevděky jsem si vzpomněla na svého otce a na jeho krutovládu. On by neváhal ani vteřinu a obě vlčice by zabil. Měl Etney takovou sílu? Udělal by to? Ne, uvědomila jsem si, a srdce mi úlevou poskočilo. Uvědomil si svou chybu a přestal. Smrtí se trestali jen ti největší zrádci - vlčice jimi téměř byly, ale jen téměř. "Jsi rozumný," řekla jsem a drcla do něj, abych trochu uvolnila atmosféru. "A dobrý alfa. I otec," pochválila jsem ho, tentokrát bez zábran. Možná si nakonec ty pochvaly zasloužil všechny najednou. Uculila jsem se a neustále ho pozorovala. Ani jsem se z potůčku nenapila, neměla jsem žízeň - a očka jsem měla jen pro něj. "Nemám strach," vydechla jsem. Neměla jsem strach ze světa - a ani z něj. To jsem se mu tím snažila říct.
Přikývla jsem. Podzim byl za rohem, tudíž byl nejvyšší čas něco ulovit. Zavzpomínala jsem na louku, kterou jsem cestou do Cedrového lesíka proběhla, a rázným krokem jsem vykročila vpřed. Když už mne tu Etney tak ochotně provedl, neměla jsem pochybnosti o své orientaci. Byl čas převzít velení, alespoň na chvilku, protože jsem předpokládala, že lov povede spíše on, vzhledem k našim schopnostem. "Když máš rád vysokou, tak najdeme vysokou," zazubila jsem se.

//Mahtaë (sever) přes Zrcadlové hory

Běh na dlouhou trať 15/15

//Vyhlídka

Byla jsem připravená se urazit, tentokrát už nadobro, ale... on mě znovu překvapil. Střihla jsem ušima a lehce se uchechtla, takový jemný nejistý zvuk, který mi vyšel z hrdla. "Vážně?" Cítila jsem, jak se mi do tváří žene horko. Princezna a budoucí královna by neměla takhle pochybovat. Vlastně by neměla dělat nic z toho, co jsem dělala já, a přesto to byl tak osvobozující pocit. Zavřela jsem oči a snažila se zapudit myšlenky na všechno, co mě svádělo na scestí. Bylo to stejné jako kacířství, o nic menší hřích.
Přikývla jsem. Pravda se mi hrnula ze rtů dřív než jsem ji stihla zastavit, ať už byla jakkoliv poupravená. "Já a Fedyor - můj další bratr - jsme odešli společně. Cyril a Vanya se rozdělili, ačkoliv Cyrila cesta zavedla do Gallirei stejně tak, jako mně," odmlčela jsem se a nad svými dalšími slovy přemýšlela. Od bratrovi smrti jsem o té události nahlas nemluvila, a překvapeně jsem musela zamrkat, abych zahnala slzy. Počkala jsem, dokud jsem si nebyla jistá, že se mi hlas nebude třást, a pokračovala. "Můj bratr Ivan bohužel tragicky zemřel. Zemi stále vládne můj otec... s matkou." Nenáviděla jsem se za to, jak jednoduše ze mě jejich jména padaly. Možná jsem je tím posílala na smrt. Jestli jsem se v Etneym pletla, bylo po nás a po všem. "Čekají na nás, až se vrátíme ze světa," doplnila jsem své vyprávění a letmo se usmála. "Ale raději o tomhle nikomu neříkej. Ne každý má naše království v lásce," uchechtla jsem se, jako by to nebylo nic vážného, ale... myslela jsem to smrtelně vážně.
On poslouchal mne, a já zase pozorně poslouchala jeho. Odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou. "Neměl by sis takto nechat šlapat na hlavu," poznamenala jsem, "doufám, že jsi jim něco řekl. Tohle nemůžeš nechat jen tak." Bolelo mě za něj u srdce. Představa, že vychovávám vlčata, dávám jim všechno ze sebe a všechno ze světa - a oni pak odejdou s někým jiným? Nebyla jsem vrah, přesto jsem myslela na prolití krve a bolest. Dávej si pozor, upozornila jsem samu sebe. Cesta do pekla byla krátká a strmá.
Nechápala jsem to. V tomto jsme byly dva úplné opaky. Představa, že se někde znovu schovávám, mi svírala hrdlo. Rychle jsem se donutila přemýšlet nad něčím jiným, než jaké to kdysi bylo. "Já... jsem nerada daleko od ostatních," odpověděla jsem tak, aby to nevyznělo, že jsem celý život byla týraná a zavřená na jednom místě. Což jsem v podstatě byla. "Jsem ráda, že mám smečku, s kterou můžu být. A tebe," podotkla jsem a jemně mu drcla čenichem do tváře.
Neustále jsme se od Cedrového lesíka vzdalovali. Ještě jsem s ním nebyla natolik propojená, abych byla nervózní, přesto jsem se ohlédla přes rameno. Už ani nebyl v dohledu. Poklidně jsem pohlédla na Etneyho a natočila hlavu do strany. "Kam míříme?" Zajímalo mě, zda má naše cesta cíl, nebo si dáváme jen Tour de Gallirea.

//Esíčka

Běh na dlouhou trať 14/15

//Zrcadlové hory

Pousmála jsem se a lišácky ho drcla do boku, ale... nemohla jsem se ubránit jednomu štiplavému komentáři, který mě svědil na jazyku. "Neměl by ses tulit k někomu jinému?" Věnovala jsem mu rázný pohled, který se ale postupně změkčil, až úplně vymizel. Nedokázala jsem se na něj zlobit dlouho, protože jsem ho chtěla. Začínala jsem chápat, jak moje matka mohla skončit s mým otcem. Vlk pak úplně ztrácel přehled o chybách toho druhého.
Přikývla jsem. To, že pro postavení musel člověk pracovat, byla pravda, kterou jsem pochopila chvíli po narození. Otřásla jsem se nad svou úplně první vzpomínkou - zima, tma, křik a pláč. Čtyři věci, které mě tak docela neopustily dokud jsem ze severu neodešla. Nyní jsem se od začátku musela učit věci, které ostatní už dávno znali, aniž bych vzbudila velké podezření. "To je pochopitelné. Já s tou svou vlastně také ne. Záleží mi hlavně na osudu království," přiznala jsem. "Cyrila jsem viděla nedávno, a řekla bych, že jsme přátelé. Ale... když se narodíš do mé rodiny, nikdy si nemůžeš být jistý, že ti vlastní krev nevrazí zuby do krku při první příležitosti. Vím to z první tlapky," zamrkala jsem, abych zahnala vzpomínky na Ivana. Nějak moc snadno se ze mě informace hrnuly na svět. Musela jsem se zastavit - nechtěla jsem skončit mrtvá jen kvůli tomu, že jsem toho o sobě prozradila moc. To byla chyba, kterou dělali jen hlupáci.
Stoupali jsme do kopce, až jsme došli na samotný vrchol. Viděla jsem v dálce tyčící se hory, které byly daleko vyšší než tohle místo, a přece tu byl krásný výhled. Jak jinak, když se tomu místu říkalo vyhlídka. Překvapeně jsem zalapala po dechu, když se mě dotkl. Nečekala jsem to, a ačkoliv jsem si chtěla udržet ledovou tvář a být uražená, nedokázala jsem to. Všechny mé starosti se rozplynuly a já se soustředila jen na teplo, které z něho sálalo, a na ten pocit, který mi jeho dotek způsoboval. Bezděky jsem se k němu přitiskla a koukala tam, kam mi ukazoval. O Borůvkové smečce už jsem slyšela, Asgaarská však pro mě byla novinkou. Přikývla jsem. Tohle byly informace, kterých jsem si vážila.
Etney pokračoval v cestě dál a já ho rychle následovala. Nechtěla jsem přijít o to příjemné teplo, a tak jsem se držela blízko něj, ačkoliv to naši chůzi trochu zpomalovalo. Ale nevadilo mi to. "Je to hezké místo," uznala jsem a natočila hlavu do strany. "Schovával před světem?" To, že by se někdo schovával dobrovolně, pro mě byla nepochopitelná myšlenka. "Schováváš se i teď?" Napadlo mě. Každý jsme měl na mysli něco, co jsme se báli říct nahlas. Zajímalo mě, jestli něco schovává i Etney.

//Zarostlý les

5 | 43 - Běh na dlouhou trať 13/15

//Řeka Mahtaë (sever)

Takže ve středu všeho, hm? To musela být výhodná pozice, poznávat Gallireu z jejího srdce. Vydala jsem ze sebe krátké hm, aby věděl, že jsem si ho vyposlechla. Pak už jsem se jen potutleně usmála a odvrátila hlavu, aby mi neviděl do obličeje. Nevěřila jsem si dost na to abych si byla jistá, že se nezačnu smát. "Tak to potřebuješ někoho, kdo tě bude zahřívat," prohodila jsem tónem, který jasně prozrazoval, koho tím myslím. Sebe.
Dobře jsem se domnívala o tom, že Etneyho rodina byla hlavním důvodem, proč odešel. Přesto jsem si nebyla jistá, proč to nedokázal překousnout, když mu právoplatně náleželo místo Alfy, jakožto nejstaršímu synovi. Alespoň tak to chodilo v normálních smečkách, které sousedily s mým královstvím. Byla jsem přesvědčená, že tak to má být, a tak mě překvapilo, když se alfou stal Sionn - Etneyho bratr. Ani místo bety mu nenáleželo. Střihla jsem zmateně ušima a v hlavě si vlkova slova přehrávala znovu, jestli jsem o něco nepřišla, o nějaký rozumný důvod, proč se alfou nestal on. Ale nic jsem nenašla. Ani jsem se nestihla urazit, když mluvil o Lucy. "To je..." hledala jsem pro to všechno vhodná slova, ale žádná nezněla dost královsky. Vlastně byla docela sprostá. "Nenormální. Je to nenormální," doplnila jsem. "Je dobře, že znáš svou hodnotu," řekla jsem nakonec a věnovala mu úsměv. "Už z tohoto vyprávění je mi jasné, že jsi minimálně stejně tak dobrá alfa, jako tvůj otec. Lepší, možná," uchechtla jsem se. Nemohla jsem mu lichotit moc. Pořád jsem byla trochu naštvaná.

//Vyhlídka

4 | 42 - Běh na dlouhou trať 12/15

//Paseka

Pouze jsem na jeho slova pokrčila rameny. Nemohla jsem opustit svou rodnou zemi navěky, prostě nemohla. Byla jsem jejich naděje, nadeyat'sya, jak se říkalo u nás doma. Nevzbudila jsem se z mrtvých jen tak pro nic za nic. Ale bylo hezké přemýšlet o tom, že kdybych byla kdokoliv jiný, mohla bych si tu najít nový domov. Možná v příštím životě, pokud nějaký existoval. "Mám ráda zimu," prozradila jsem mu znovu další díl skládačky, která si říkala Nina. "Nemám srst stavěnou na léto. Vlastně jsem ráda, že už je u konce," pousmála jsem se. Na nevyhnutelné období neustálých dešťů jsem se netěšila, ale co se dalo dělat? Byla to malá platba za můj milovaný sníh, který měl přijít hned po tom.
Pousmála jsem se. Netušila jsem, jestli to myslí vážně, nebo si vymýšlí, aby se mi zalíbil - ale ani jedno mi nevadilo. Přešla jsem to s přikývnutím, a poté jsme zase cestovali v tichosti. Tedy, já bych si povídala - ale on nic neříkal. Srab, prolétlo mi hlavou. Určitě moc dobře věděl, nad čím přemýšlím, ale rozhodl se nevyjadřovat. Nebyla to pro mě jasná odpověď? Nebylo to znamení, že se mám držet dál a držet se svého cíle - vystoupat v hierarchii co nejvýš? Pak jsem ale udělala tu chybu, že jsem na něj pohlédla. U srdce mě cosi píchlo a já nakonec ticho prolomila, ačkoliv jsem se za to nenáviděla. "Co tě přivedlo k tomu založit si vlastní smečku?" Optala jsem se. "Nečekal tě doma snad vyhřátý titul Alfy?" Jeho příběh jsem měla v nedokončených dílech, a skládačka teprve musela zapadnout do sebe.

//Zrcadlové hory

3 | 41 - Běh na dlouhou trať 11/15

//Smrkový les

Přikývla jsem. Byla jsem vděčná za to, že mě Etney provedl po okolí. Byla jsem tu už pěkných pár měsíců, ale mnoho míst jsem neprošla, tudíž jsem byla ráda alespoň za tento okruh. "Líbí se mi tu," přiznala jsem s úsměvem. Tím jsem měla vcelku dobře zmapovaný sever Gallirei. Už mi zbýval jen jih, a, no, celý její střed. Měla jsem před sebou spoustu práce a jediné, co jsem chtěla, bylo válet se s Etneyem v pelechu. Nad tou myšlenkou jsem se pousmála a raději ji zaplašila z hlavy. Musela jsem si připomínat, že mezi námi kromě toho podivného napětí nic není. "V horách, kde jsem žila, jsi s jídlem neměl moc na výběr. Bylo to, co lovci přinesli," vysvětlila jsem, ale přesto se nad jeho otázkou zamyslela. Můj jídelníček byl velmi chudý, každý večer jsem dostávala zbytky, které smečka nesnědla, a přesto jsem se vždy těšila na jeden druh masa. "Zaječí," rozhodla jsem se, "mají měkké kosti, které hezky křupou mezi zuby. Navíc se dají lehce ulovit v jednom." Jak jsme tak o tom mluvili, musela jsem uznat, že mám vážně hlad. "Ale vysoká rozhodně není k zahození. Nají se z ní celá smečka," dodala jsem, aby si nemyslel, že trvám na tom, abychom lovili zajíce jako smyslů zbavení.
Neviděla jsem na tom nic zvláštního. Hodili jsme se k sobě, kdybych byla hlupačka, řekla bych, že k sobě dokonce patříme. Ale pak jsem si opět vzpomněla na Lucy a sevřela čelist natolik, že mě rozbolely zuby. Z přemítání o vraždě mě vytrhl opět až Etney a jeho dotek. Jako by se moje starosti rozplynuly, usmála jsem se a otřela se mu hlavou o krk. Vdechla jsem jeho vůni a zadržela dech, aby mi co nejdéle zůstala v čenichu. "Mně s tebou také," prohodila jsem. Ale dobře jsem si pamatovala svá slova o tom, že nikdy nechci být jeho druhá. A tak jsem se od něj díky pár krokům vzdálila a pokračovala v cestě.

//Mahtaë (sever)

2 | 40 - Běh na dlouhou trať 10/15

//Rozkvetlé louky

Upadli jsme do jakéhosi příjemného ticha, které jsem se nesnažila přerušit. Teplý den nás pomalu opouštěl a zase se dalo o něco lépe dýchat. Cítila jsem se po boku vlka spokojeně, a pro jednou jsem nespřádala plány na to, co budu dělat za minutu, ba dokonce i další sekundu. Nechávala jsem se unášet proudem a užívala si, že z toho nepanikařím.
Pomalu jsme opustili i téma rodiny, ale konverzace pokračovala zase něčím jiným. Přikývla jsem. "Je to dobrá poloha." To jsem jednoduše uznat musela. Zamyšleně jsem máchla ocasem. "Touhle dobou už si staroušek nejspíš našel jiné místo k obtěžování. Můžeme se vrátit a zkusit štěstí tam," navrhla jsem. Vážně jsem nebyla na lov nějaký mistr, ale tělo mě svrbělo nutkáním něco pro smečku udělat. Sice jsem Etneymu vyprávěla o tom, jak jsem pro své království byla jen ikonou, ale to neznamenalo, že jsem nechtěla přiložit tlapku k dílu.
Večer zbarvil nebe do oranžova a já přemítala nad časem. Když jsem na Gallireu přišla, byl svět obalený ve sněhové přikrývce, kterou jsem tak dobře znala. Pak se na stromech objevilo listí, a to tam statečně drželo už několik měsíců. Což znamenalo... "Blíží se podzim," podotkla jsem, "nikdy bych nevěřila, že mi čas bude takhle utíkat." Stočila jsem svůj pohled zpět k Etneymu, aby věděl, že za to vděčím jemu.

//Paseka

1 | 39 - Běh na dlouhou trať 9/15

//Lesík topolů

Souhlasně jsem přikývla, ale zároveň ve mně hlodalo semínko pochybností. Věděla jsem, že mým životním posláním je vládnout - a přece jsem kvůli jeho slovům myslela na to, jaká je to dřina. Ale dlužila jsem to své zemi. Za každý den, kdy mi obyčejní vlci pomáhali přežít, jsem jim dlužila den vlády, která nebyla krutá ani krvavá. Přesto jsem se při Etneyho proslovu usmívala a jemně pokyvovala hlavou, aby věděl, že poslouchám. "Uvidíme, co budoucnost přinese," ukončila jsem to a jemně pokrčila rameny. "Ale... jsem ráda, že jsem nalezla útočiště zrovna v této zemi," přiznala jsem. Nebyla to země jako každá druhá, a více než často mě znervózňovala, ale bylo na ní něco roztodivného. Přitažlivého.
Dlouze jsem na vlka pohlédla a nejspíš jsem se tvářila, jako bych se mu chystala oznámit smrt rodiny. Byl to vlastně vcelku podobný pocit, neboť jsem truchlila otce, kterého jsem mohla mít, ale neměla. "Jsi dobrý táta," usmála jsem se a zahleděla se zpět před sebe. Bylo možné, abych jednou byla dobrá máma? Nebo jsem byla předurčena tyranii? Možná se taková věc dědila z otce na dceru. Zavrtěla jsem nad tou myšlenkou rychle hlavou.

//Smrkový les

1 | 38 - Běh na dlouhou trať 8/15

//Armanské hory

Byla jsem stvořená k tomu, aby mě vlci poslouchali, a přesto mě za celý život poslouchalo jen málo vlků. Byla to příjemná změna, a srdce mi tlouklo o něco rychleji. Čím více času jsem trávila s Etneyem, tím více jsem si říkala, že bych ho dokázala mít ráda. Doopravdy ráda, jako v těch příbězích o lásce. Sama pro sebe jsem se pousmála.
Povzdychla jsem si. Jeho otázky byly očekávané a přesto těžké na zodpovězení. "Je to komplikované," prohodila jsem, "nemusím se vracet. Ale země potřebuje nového vládce, a já jím ráda budu. Jednou, až budu silnější." Mluvení o tom, jak se jednou budu muset vrátit do rodné země, mě najednou rozesmutnilo. Prudce jsem zavrtěla hlavou a přinutila se myslet na svůj původní cíl - získat trůn - a zapomenout na všechno ostatní. Obalila jsem si srdce další ledovou vrstvou, ačkoliv v přítomnosti šedivého se neustále roztékala.
Věnovala jsem Etneymu lítostivý výraz. "To mě mrzí. Já... vím, jaké to je, mít takového rodiče, pronesla jsem po chvíli uvažování. On se mi svěřil s krutou pravdou o svém životě, tak... jsem se mohla svěřit i já. Vždyť kolik vlčic mělo na nic tátu? Nebyla jsem jediná. Nikdo mě nemohl poznat skrz takovou malichernost. "Můj otec nebyl ten nejlepší," vysvětlila jsem, "takže se náramně doplňujeme," zavtipkovala jsem, abych odlehčila najednou tak pochmurnou atmosféru, a drcla mu hlavou do krku. "A co se mého názoru týče, nemyslím si, že by ses nepovedl."
Srdce mi poskočilo a v břiše se mi roztančily motýlci. Pousmála jsem se a sklonila hlavu, aby mi tolik neviděl do obličeje. Bylo těžké před ním udržet vážný výraz. "Nebojím se," řekla jsem tvrdohlavě a jemně pokrčila jedním ramenem. "Věřím, že ten nápadník ví, co je dobré," mrkla jsem na něj a trochu se uchechtla. Nechtěla jsem na něj však příliš spoléhat, a tak jsem obratem změnila téma konverzace. "Kde myslíš, že bude nejlepší lovná půda?"

//Rozkvetlé louky

Běh na dlouhou trať 7/15

//Severní Galtavar

Jemně jsem se zasmála. Muselo nám oběma být jasné, co se chystal říct, a tak jsem dramaticky přikyvovala. "Jistě, že nechtěl," přitakala jsem a zavrtěla ocasem. Dělalo mi dobře, když mi lichotil. Možná proto, že jsem doopravdy věřila, že si to všechno o mně myslí. To se mi nestávalo často. Cítila jsem se... výjimečná. Dobře. Spokojeně. Ještě jednou jsem přikývla, když se naše povídání o magiích blížilo ke konci, a tím jsem to považovala za uzavřené. Plánovala jsem začít svou magii trénovat hned, jak se dostaneme zpět do lesa.
Měla jsem pocit, že mé lži jsou snadno pochopitelné, ale nejspíš jsem se spletla. Etney se v nich zamotal jako brouk v pavučině, a já si musela zahrát na pavouka a dostat ho z ní tak, aniž bych prozradila moc. Věřila jsem, že s mou rodnou zemí nemá nic společného, a přesto. Stačilo jedno špatné slůvko o mé minulosti, které by řekl někomu dalšímu, a všechno by se sesypalo jako domeček z karet. Rozhodla jsem se tak předstírat, že jsme vlastně byli normální královská rodina. Vyprávěla jsem o životě, který jsem měla mít. Kdyby jen nebylo mého otce. "Je to komplikované," uznala jsem. "Smečce - království - vládl můj otec a matka, jakožto král a královna. Já a moji sourozenci jsme byli pouze princezny a princové, následníci trůnu. Naší prací bylo se učit zvykům u dvora a usmívat se na veřejnosti. Já a má sestra jsme navíc byly obdarované povinností jednoho dne přivést na svět potomky, aby se zajistilo plynulé pokračování linie. Naše dny byly zaplněné leností a hrami, ale na našich bedrech toho leželo víc, než vlkům, co se každý den dřou," vysvětlila jsem jak nejlépe jsem to dokázala. Mluvit o mé matce bylo citlivé téma. Nevěděla jsem, jestli je naživu nebo mrtvá. Ale přikláněla jsem se k realismu, a tím pádem k té druhé možnosti. "Má matka se jmenovala Narcisa." Z nějakého důvodu jsem potřebovala to jméno vyslovit. Potřebovala jsem, aby ho znal někdo další. Nechtěla jsem na ni zapomenout. A to jsem si myslela, že nejsem nostalgická. "Byla přísná, protože musela. Abys vychoval budoucí krále a královny, vždycky se musíš snažit extra. Ale přesto nás milovala." Cítila jsem se tak... odlehčeně, když jsem to ze sebe všechno dostala. Neúplné střípky mé minulosti, a přesto jsem cítila, jak mi jejich tíha padá ze zad.
Také jsem se zasmála a drcla do něj celým svým bokem. Celá tahle konverzace jako by mě k němu ještě víc přiblížila, a já dostala trochu odvahy víc žertovat. "Jeden by tu byl, ale nemyslím si, že o mě dostatečně stojí," popíchla jsem ho.

//Lesík topolů

5 | 37 - Běh na dlouhou trať 6/15

//Jedlový pás

Zavrtěla jsem hlavou. Nevadilo mi jeho vychloubání se, ale tentokrát jsem to nemohla jen tak nechat. "Jistě, do určité míry. Obávám se ale, že se nerada cítím bezmocně," věnovala jsem mu významný pohled. On o magiích spoustu věděl a ještě víc jich ovládal - já o nich naopak nevěděla nic a všechno končilo tím, že mé oči nesly barvu vzduchu. "A opovaž se říct, že mě ochráníš," ušklíbla jsem se. Úplně jsem ta slova cítila ve vzduchu. Byla jsem ráda, že už vím, že ví, co si myslím. Ačkoliv v mé hlavě nebylo nic, co by slyšet nemohl. Minulost jsem měla zamknutou hluboko v truhličce a jediné, na co jsem v tu chvíli myslela, bylo, že bych mu nejraději zavrtala čumák do srsti a úplně s ním splynula. "Dobrá. Takže... soustředění je ten klíč?" Doptala jsem se. To by nemuselo být tak těžké. Přikývla jsem. "Budu tedy trénovat, a pak si to spolu rozdáme v souboji," zazubila jsem se.
"To jistě je." Žertovně jsem na něj za tu pusu vyplázla jazyk. Kdyby jen mě Cyril viděl, nejspíš by mě přerazil. ale na bratra jsem už myslet nechtěla. Navíc jsem si opět musela rychle vytvořit upravenou pravdu. "Vlastně to samé, co já. Byl jistou ikonou pro ostatní. Všichni mí sourozenci včetně mě to tak měli," pověděla jsem mu. Nebyla to zas až taková lež. Vlci se k nám doopravdy modlili a vzhlíželi k nám, ale to jen proto, že jsme pro ně byli jediná naděje. A teď jsme byli... no, všichni pryč.
Přikývla jsem. Příběhy o pravé lásce byly dle mé matky nebezpečné, a přesto se ke mně dostaly. Nebyla jsem natolik bláhová, abych jim věřila, a přesto jsem přesně po něčem takovém toužila. "Jiné vlčice si samozřejmě mohou zvolit, zda vlčata chtějí. Ale já... mám povinnosti," odpověděla jsem s úsměvem, aby věděl, že mě to zas až tak moc netrápí. Vážně jsem měla vlčata ráda, a byla jsem odhodlaná je milovat, ať už jejich otcem bude kdokoliv. Koneckonců ve svém srdci matka ukrývala stejnou vášeň - jinak by nás na otcův příkaz utopila chvíli poté, co jsme se narodili. Byla jsem živoucím důkazem mateřské lásky, a ta myšlenka mě zahřála u srdce. "Jeden by se bál, aby svým vlčatům nedal špatné základy do života," prohodila jsem, ale rychle nad tím zavrtěla hlavou. "Inu, každý je jednou rodičem poprvé. Nejspíš je přirozené trochu pochybovat, ne?" Zeptala jsem se, protože on rodič byl a já ne. Jemně jsem se uchechtla a pohledem zabloudila po okolí. "Třeba. Kéž by," pousmála jsem se, "věk už mám, ale jsem mimo svou zemi a nápadník pořád nikde."

//Armanské hory

4 | 36 - Běh na dlouhou trať 5/15

//Sviští hůrky

Přikyvovala jsem. O jantarových očkách už jsem slyšela, a automaticky jsem nedůvěřovala vlkům, jež je nosili. Nejspíš si barvu svých očí nevybírali, ale přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že něco skrývají. I kdyby to byla pouhá magie... levitace, nebo tak. "Příkaz, to zní děsivě," poznamenala jsem, a přesto si získal mou zvědavost, jako tolikrát předtím. "I myšlenky. Jak se z toho nezblázníš? Žít ve světě, kde se ti vlci mohou hrabat v myšlenkách," zavrtěla jsem hlavou. Já měla co dělat, abych si udržela chladnou tvář a nedala na sobě znát nejistotu, kterou mi magie způsobovaly. Ani jsem nevěděla, jak je ovládat. To ale vlk po mém boku nejspíš ano, když o nich tolik věděl. "Jak se magie ovládají? Existuje pro ně nějaký spouštěč?" Vyzvídala jsem.
Řeč se stočila na mého bratra, kterého jsem naposledy viděla před setkáním s Kayou, kam mě Gallirea magicky teleportovala. Věřila jsem Etneymu natolik, abych mu svěřila bratrovo jméno, ačkoliv jména držela tu největší moc. "Cyril," odpověděla jsem a doufala, že mě za to Cyril nezabije. "Je v hodně ohledech jako já. Jenom ne tak hezký," zazubila jsem se. Sourozenecké hašteření se nacházelo v každé rodině, i v té naší rozbořené. Na vlkova slova o velikosti smečky jsem pouze přikývla, a opravdu jsem těm slovům věřila. Koneckonců jsem patřila do té stejné hierarchie. Společně jsme byli neporazitelní.
Sice si nepamatoval jméno nejmladší členky, avšak alespoň věděl, že by se měli co nejdříve vrátit domů. Přikývla jsem. "Ve dvou to půjde rychle," uklidňovala jsem ho. On mě však překvapil otázkou, zda mám ráda vlčata. Trochu jsem se zarazila a na pár minut upadla do zamyšlení. Nikdy mi taková otázka položena nebyla - nikomu nezáleželo na mém názoru, protože... No, možná bylo potřeba sdělit Etneymu víc z mé minulosti. "U nás doma byla vlčata povinností," pověděla jsem mu a pozorovala okolí, zatímco jsem vyprávěla o tématu, které pro všechny vlčice bylo alespoň trochu citlivé. "Království potřebuje potomky. Nikdy jsem nezažila mít... možnost," pousmála jsem se. "Ale byla jsem na potomky ještě moc mladá, a bez nápadníků. Takže jsem tomu osudu unikla." A také jsem se schovávala v díře, ale to už vlček vědět nemusel. Představila jsem si, jaké by to bylo, mít pár šedivých kožíšků, perfektních replik mě a někoho dalšího. Zaplavilo mě nutkání je chránit, ačkoliv nebyli skuteční. "Ale nezáleží na tom, jestli tu možnost nyní mám, či ne. Mám vlčata ráda, a jednou svou úlohu jako princezna naplním, ať to bude kdykoliv," dopověděla jsem.
Procházeli jsme lesem, z kterého jsem byla celá na své, jako by něco bylo špatně. Ihned se mi dostalo vysvětlení od Etneyho, a s porozuměním jsem přikývla. Ať už Smrt byla kdokoliv či kýmkoliv, její jméno mluvilo za vše. Měla jsem oči na šťopkách a byla připravená na jakýkoliv náznak nebezpečí. "Děkuji." Za upozornění, za to, že mi to místo ukázal. Sklepala jsem ze sebe ten nepříjemný pocit a přitiskla se k vlčkovu boku.

//Severní Galtavar

3 | 35 - Běh na dlouhou trať 4/15

//Sopka

Pomalu jsem na jeho slova přikyvovala. Bylo mi jasné, že Etney není alfa všech alf, vzhledem k velikosti jeho smečky, a tak mě to nijak nepřekvapilo. Naopak, byla jsem ráda, že je smečka malá, neb bylo jednodušší se v ní usadit a posouvat se výš. "Chápu," pousmála jsem se a zauvažovala. Na Galliree se nacházel ještě Cyril, a ten měl stejné priority jako já. Pokud se tedy za posledních pár měsíců nic nezměnilo. "Pokud se mi podaří najít mého bratra, mohu ho na smečku upozornit," navrhla jsem, "myslím si, že by takový domov uvítal." Ale slíbit jsem to nemohla. Raději jsem to téma brzy opustila a s úsměvem přikývla na jeho povzbuzení ohledně lovu. "Tak dohodnuto." Stejně jsem potřebovala své lovecké schopnosti oprášit, a hlad jsem také měla. Co se týče Etneyho nedostatků - každý jsem přešla, jako by to nebylo nic vážného. Nepřišlo mi, že by na nich závisel život či smrt, a tak jsem se nad tím nepozastavovala.
Pozorně jsem poslouchala vyprávění o smečce a všechno si to zapisovala do hlavy. Reonys, ochránce. Taková informace se hodila. Ciri také očekávala její vlastní role, ačkoliv ji ještě oficiálně neměla. Přikývla jsem, a překvapeně střihla ušima, když mi zašeptal do ucha. Zeširoka jsem se na něj usmála. "Společně," zopakovala jsem. "Zvědi se hodí, když je hodně vlků. Nikdy nevíš, kde čeká revoluce. Ačkoliv... možná stále přemýšlím moc královsky," přiznala jsem a jemně pokrčila rameny, za což bych si od matky vysloužila výprask, ale postupně jsem se učila, že Etneymu je jedno, co s rameny dělám. Tady věci chodily jinak. Hodně jinak - vyvalila jsem oči, když se Etney přiznal, že si jméno vlčete nepamatuje. Káravě jsem ho švihla ocasem do zadku. "Doufám, že ti ho jen neprozradila. Je důležité pamatovat si jména všech členů smečky, ať jsou jakkoliv nedůležití. Připadají si pak důležití, a když si připadají důležití, jejich věrnost tobě se značně zvyšuje," poučila jsem ho. "Kdo se o ni stará?" Vlčata potřebovala učitele, jinak se z nich stávaly neřízené střely. Vzhledem k velikosti Cedru jsem však byla ochotná tento nedostatek přehlédnout. Učitelé nebyli tak důležití jako ochránci, a ochránce jsme měli. A ten nápad s Etneyho dcerou také nebyl špatný. Přikývla jsem. "Dobrý nápad. Třeba by si pamatovala jména místo tebe," poškádlila jsem ho.
Na jeho otázku jsem přikývla. "Nerada bych ve smečce pouze přebývala," upřesnila jsem a v hlavě si přerovnávala, co všechno mohu Etneymu o své minulosti říct. Věřila jsem mu, ale jen do určité meze. S některými věcmi bych se bála svěřit i vlastní rodině, ačkoliv ta už všechno stejně věděla. "Doma jsem byla spíše... ikonou. Někým, kým se smečka chlubila, ke komu se modlila." Kéž by. "Už mám ale dost stání bokem," nebo spíše schovávání se, "ráda bych zažila chod smečky z první linie." Byla to vzácná zkušenost, a zároveň jsem po tom vážně toužila. Tolik promarněných dnů, týdnů, měsíců a let co jsem za sebou měla. Hodně jsem toho musela dohnat. "Zatím si ale připadám jen jako tvůj rádce," uchechtla jsem se a věnovala mu omluvný pohled. Byla jsem sice původem urozená, ale znala jsem své místo. Na vrchol hierarchie jsem se musela nejdříve probojovat, a do té doby bylo rozumné poslouchat, co se mi říká - ne Etneymu radit, jak má smečku vést.

//Jedlový pás

2 | 34 - Běh na dlouhou trať 3/15

//Aina

Její jméno z jeho úst mě vytáčelo. Nebo mě možná vytáčelo její jméno samotné, ale nedala jsem na sobě nic znát. Přešla jsem její existenci jako by byla jen dalším smítkem prachu v komplikované hierarchii, a ne má další alfa. Zapsala jsem si do paměti další dvě jména, která mi Etney prozradil, a přikývla. "Nechci ti mluvit do vládnutí, ale měl by sis někoho opatřit," pousmála jsem se. Pokud vlk měl jasně danou svou úlohu, plnil ji dobře. Pokud všichni vlci dělali všechno, vznikal chaos, a ten neměl nikdo rád. Nechtěla jsem se však dotknout Etneyho a jeho úsudku o vedení smečky, a tak jsem do něj přátelsky drcla, aby věděl, že jen nahlas uvažuju. Nabídl pak lov mně, na což jsem přikývla, ačkoliv trochu zpomaleně. "Už je to dlouho, co jsem naposledy lovila," varovala jsem ho, "na něco takového se ale doufám nezapomíná." Nebyla jsem špatný lovec, ale byla to jedna z mých oslabených vlastností.
Měla jsem chuť vyzvídat dál, a tak jsem si v hlavě projela stavbu mé rodné smečky a porovnávala ji s Cedrovou smečkou. "Kdo je naším ochráncem?" Nechala jsem mu chvíli na odpověď a už už jsem pokládala další otázku. Doufala jsem, že to bere jako zájem o smečku a necítí se moc jako při výslechu, protože to mým záměrem rozhodně nebylo. "Máme zvědy?" To byla další úloha, která se v království provozovala ve velkém a vždy mě děsila. Zvědy měl jen můj otec, a byli nebezpeční a krutí. Většina z nich. Než jsem se naučila, že jdou po mém krku, obdivovala jsem je a jejich statečnost. Zavrtěla jsem nad tou vzpomínkou hlavou a dala vlkovi další chvíli na odpověď. "Nachází se ve smečce vlčata?" Napadlo mne a věnovala jsem mu zvědavý pohled. Nebylo nezvyklé, že v partnerství vlčice vrhala vlčata častěji. Etney mi ale říkal jen o jednom vrhu, a já měla škodolibou představu, že jim ten vztah vážně moc neklape. "Nějaké další funkce, které vlci zastávají?" Poslední otázka.
Naše vzájemná společnost nás bavila, a já si malovala vzdušné zámky o tom, jak to takhle bude navždycky. Většinou jsem nenechala svou fantazii, aby nade mnou převzala vládu, ale když se mě Etney dotknul a mě se zasekl dech v hrdle, nešlo to jinak. Máchla jsem potěšeně ocasem, ale přesto jsem v sobě měla semínka pochybností. "Jen aby," pousmála jsem se, aby to vyznělo jako další fór, ale myslela jsem při tom na Lucy. Byla jsem vděčná, když vlček mou pozornost odvedl k něčemu jinému a já se rozhlížela kolem sebe, jako bych doufala, že také naleznu nějakou ozdobu. Žádné takové štěstí jsem však neměla, ale nenechala jsem se tím rozhodit. Zavzpomínala jsem na naše povídání o zdejších božstvech a o magiích, a zahleděla se do Etneyho očí. Měla jsem další otázku, která mě svrběla v puse. "Někdo mi zde říkal, že je možné poznat magii vlka podle očí. Co znamenají ty tvé?"

//Sviští hůrky

1 | 32 - Běh na dlouhou trať 2/15

//VVJ

Souhlasně jsem přikývla, ačkoliv bych to tak úplně neřekla. Umět vyhrávat bylo důležité, ale ten poslední akt vyhrávání se dal pominout, pokud vlk bojoval dostatečně statečně a všemi zuby a drápky. "Přesně tak," přiznala jsem s úsměvem. Bez boje nebylo vítězství, a já byla odhodlaná bojovat do posledního dechu pokud to znamenalo zachránit svou rodnou zemi. Můj pobyt v Cedrové smečce byl nutností - kterou jsem si vcelku oblíbila - která mne měla dostat na trůn. Běh na dlouhou trať. Odolala jsem povzdechu a raději zablokovala veškeré myšlenky na budoucnost. To byla jízdenka do blázince.
Nakrčila jsem čenich. Mrtvoly jsem si tedy představovat nechtěla, ale přesto jsem se rozesmála. Po zádech mi přejel mráz, když jsem ucítila jeho mokrý čenich na tváři, a ze smíchu se stal jen široký úsměv, který jsem se snažila skrýt pootočením hlavy na druhou stranu. Odkašlala jsem si, aby se mi náhodou nezasekl hlas v hrdle. "Smečkový oběd - kdo u nás ve smečce loví?" Prohodila jsem. Nás ze mě vypadlo se stejnou lehkostí jako zbytek slov, a ani jsem se nad tím nepozastavila. Spíše mi docházelo, jak podivná otázka to musela pro někoho jako je Etney být. "Mé království bylo obrovské," vysvětlila jsem, "spousta hladových krků vyžadovala velké lovecké skupiny, které se střídaly ve velkých lovech." Obrátila jsem pohled zpět na vlka po mém boku. "Předpokládám, že vzhledem k velikosti Cedrové smečky se tohle úplně nekoná," dodala jsem, aby bylo jasno, kam s tím vším mířím. Celý tento svět byl pro mne úplným neznámem.
Etneyho konverzace se take stočila k Cedru. Nevadilo mi to, koneckonců informace o vlastní smečce byly ty nejdůležitější. Ale on ve mne probouzel tu Ninu, kterou moje matka a všichni ostatní již dávno pohřbili. A tak jsem se dramaticky zamyslela. "Hmmmm." Nechávala jsem ho čekat. "Inu, já nevím." Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. Ale pak jsem se rozesmála a zvesela se na něj zazubila. "Jistě, že se mi tam líbilo. Je to skvělá poloha, krásný les, s krásným úkrytem, s krásným... vlkem," vypadlo ze mě, až jsem překvapeně přitiskla uši k hlavě a pod šedivou srstí zrudla.

//Sopka Fëlga‘Taratar