Gallirea - Příspěvky uživatele

2. Zeptat se 3 vlků, zda neviděli její sourozence či zbytek rodiny (1/3)

//Jižní Galtavar

Hrdě jsem se napřímila a máchla ve vzduchu ocasem. Byla to pochvala, od alfy, od Etneyho, od staršího a moudřejšího vlka. Měla jsem pocit, že hrdostí celá puknu, ale musela jsem se chovat odměřeně. Nechtěla jsem, aby věděl, jaký efekt na mě zrovna on má. Měl velkou moc, a to mě děsilo. "Ty jsi taky nebyl k zahození," zažertovala jsem, a na rozdíl od něj jsem ho do čenichu opravdu štípla. Spokojeně jsem se na něj zazubila, ale to už byl čas chopit se práce.
Nohy už se mi solidně klepaly, když jsme konečně překročili hranice Cedrového háje. Los byl mezitím celý od bahna a spadaného listí, ale to ničemu nevadilo. Já kůži stejně nerada, byla taková moc žvýkavá a pružná. Když Etney svou část zvířete pustil, udělala jsem totéž, a několikrát doširoka otevřela tlamu, abych si protáhla čelist.
Vlk se svalil do čerstvě spadaného listí. Uchechtla jsem se a vydala se k němu, ale místo vedle něj jsem se svalila přímo na něj. Užívala jsem si toho, že jsou celá naše těla spojená, hruď k hrudi, tlapky zamotané do sebe. "Není za co. Bylo to i pro smečku," broukla jsem nazpátek a zatahala ho za ouško. Ale pak už jsem to popichování nechala být. Pomalu jsem mu začala olizovat krev z krku. Vítr zvedl opadané listy ze země a nechal je kroužit kolem nás, jako by se tvořilo tornádo, ale sotva tak silné aby mě rozcuchalo.
Zamyslela jsem se nad domovem. Téměř jsem zapomněla na svůj pravý cíl - vrátit se tam. Honba za vysokým postavením nikdy nekončila, ale... když jsem tak koukala dolů na Etneyho, bylo mi z té představy úzko. Prostě na to nemysli, napomenula jsem se. Teď ne, možná zítra, možná za deset let. Ale cítila jsem jakousi povinnost alespoň se o nějaký návrat pokusit. "Než jsem sem přišla," začala jsem, "nepotkal si nikoho dalšího s šedino-hnědou srstí? Možná ti neřekli své pravé jméno, ale mohla by to být Vanya s Fedyorem," pousmála jsem se.

Přikývla jsem na srozuměnou. Byla jsem magií fascinována, a tak jsem úplně vypustila, že mě trefila. Představa, že se na Galliree pohybují vlci s tak neovladatelnou magií mě děsila, ale nedala jsem nic najevo. "Neboj. Spíš jsem se vyděsila, než že by to bolelo," pousmála jsem se, "hlavně, že nám to pomohlo." Kývla jsem hlavou směrem k mrtvému zvířeti.
Zadívala jsem se na vzdálené stromy a jejich rudo oranžovo hnědo zlaté listí. Bylo to krásné. Podzim byl krásný. Spokojeně jsem střihla ušima a oblízla si pysky. "Čekala jsem, že budu horším lovcem," přiznala jsem. Bylo to jako sdělit vlkovi, že jsem absolutně neschopná a celou dobu jsem mu lhala. To samozřejmě nebyla vůbec pravda, ale cítila jsem se tak. Nerada jsem přiznávala, že o sobě občas pochybuji. Ale jen občas.
S úsměvem jsem se raději chopila špinavé práce. Čapla jsem losa za místo pod kotníkem, neboť jeho kotník se mi pomalu do tlamy nevešel, a začala jsem tahat. Bylo to složité, potila jsem se a musela jsem jít pozadu. Zvíře bylo těžké, a při krátké přestávce, kterou nám Etney dopřál, jsem cítila snad každý sval v těle. Inu, i to k lovu patřilo, a já si nestěžovala. "Za tohle očekávám dlouhé rozmazlování v úkrytu," ušklíbla jsem se. Nebyla jsem žádná dámička, která by tuhle těžkou práci nezvládla, ale byla jsem pořád ještě princezna!

//Cedrový háj

Zvíře zápasilo jak nejlépe mohlo. Bylo to úctyhodné. Střídavě jsem ho pouštěla a znovu kousala, záleželo, kam zrovna mířil svým parožím a co dělal s kopýtky. Na boku se mi od nich rýsovalo pár hezkých modřin, a na tváři jsem měla šrám od ostrého kusu paroží, když jsem neuskočila včas. Má zranění se však nedala srovnávat se zraněními losa.
Z hrdla mi unikl bolestný skřek. Pohotově jsem od losa uskočila a zírala na něj s rozšířenýma zorničkama, naježená jako kočka. On byl taky celý naježený, mrtvý, ale elektřina mu stále cukala končetinami. Magie? Nejspíš. Byla jsem ráda, že o ní už něco málo vím - protože nebýt toho, nejspíš bych dost vyšilovala. Takhle jsem akorát uklidňovala své splašené srdce a věnovala Etneymu slabý úsměv, když se začal zajímat. Jemně jsem pokrčila rameny a ještě chvíli na zvíře koukala, abych se ujistila, že je po něm. Nedivila bych se, kdyby mu ze všeho toho proudu srdce znovu naskočilo - ale los byl opravdu mrtvý a krvácel na trávu pod námi.
Zvesela jsem se zazubila. Tlamu jsem měla celou od krve a stejně tak krk, ale bylo mi to fuk. Místo toho jsem s vrtícím ocasem začala olizovat Etneyho tvář, abych krev dostala z ní. "Výborně. Neumřeli jsme. To je vždycky důvod k oslavě," uchechtla jsem se a natočila hlavu do strany. "To jsi udělal ty? To s tou elektřinou?" Potřebovala jsem si to ujasnit.
Práce před námi však ještě neskončila. Teď bylo potřeba odnést obrovské zvíře domů - do Cedrového lesa. Naštěstí jsme ho měli v dohledu. "Každý potáhneme za jednu nohu?" Navrhla jsem.

Los měl velkou smůlu. On byl osamocený, zatímco my jsme na něj byli dva - a ačkoliv já jsem byla spíše do počtu, Etney měl opravdovou sílu. Se skrytým úžasem jsem pozorovala, jak se zvíře zřítilo k zemi. Musela jsem ho pustit, protože do mě začalo kopat svými kopyty a to opravdu nebylo příjemné. Znamenalo to však, že se začalo zvedat. Zavrčela jsem a sekla mu drápy po obličeji, čímž jsem ho oslepila. Splašeně kolem sebe kopalo, mávalo hlavou a brečelo bolestí. Smůla. Přiskočila jsem k Etneyho boku, za zády losa, kde byl ve větším bezpečí než já u jeho hlavy, a zahryzla jsem se zvířeti do hrdla. Znovu. Jeden by nevěřil, kolik nepovedených kousanců to zabere, než najde to správné místo. Losí kůže navíc byla tvrdá a tlustá. Rozhodně svůj boj o život ještě neprohrával. Moc dobře jsem si uvědomovala, že se každou chvíli může zvednout a utéct. S trochou štěstí by cestou vykrvácel, ale na to jsem spoléhat nechtěla. Mnohem raději bych to měla z krku ihned.
Zvíře se opravdu pokusilo znovu zvednout a hrálo tak na struny mé trpělivosti. Se zaúpěním jsem ho opět pustila a bez lelků svoje zuby zarazila do jeho tváře, abych ho aspoň na pár vteřin udržela při zemi. Hodila jsem po Etneym prosebné očko, aby už to, proboha, dokončil.

Zvesela jsem se pousmála. Ano, byla jsem chytrá, a ačkoliv Etneyho komentář o ostatních vlčicích jsem nevítala zrovna s radostí, rozhodla jsem se myslet jen na tu dobrou stránku věci. Dokazovala jsem, že jsem schopná. Nic důležitějšího nebylo.
Chvíli jsem vyčkala dokud Etney nebyl na svém místě a pak jsem vyběhla ze svého úkrytu. Los se samozřejmě vydal na úprk, s čímž jsem počítala. Dluhým obloukem jsem ho oběhla a chňapala mu po nohách, čímž jsem ho dokázala zpomalit, neboť se vůči mým intrikám začal bránit. Přikrčil se v jasné přípravě udělat berany duc, a já se raději na chvíli stáhla.
Los opravdu byl mohutným zvířetem, dvakrát, možná třikrát větší než já. Měla jsem strach, který jsem nazývala zdravým. Vlci bez strachu byli lehkomyslní a nedocházel jim dopad jejich činů. To mně, mně všechno docházelo. Věděla jsem, že každý můj další krok může vést k jisté záhubě. Jeho paroží se mi mohlo zabořit do žaludku a probodnout všechny vitální orgány. Naštěstí jsem byla o krok napřed před losem - a to bylo díky rozumu, kterého jsem naštěstí měla víc, než to hloupé přerostlé zvíře. Částečně byl mým krokem napřed i Etney. Slyšela jsem, jak los za mými zády bolestně zaskučel, a vzala jsem to jako signál se otočit a vydat se šedivému napomoc. "Kousej a nepouštěj se!" Varovala jsem ho. Takhle se zvíře nemohlo po Etneym tím svým parožím ohnat. Místo toho to zkoušel na mě, ale já se mu zahryzla zespodu do hrdla, takže neměl šanci. Táhla jsem ho vší silou k zemi, aby byl příliš zaujatý tím se zvednout než tím co provádí druhý vlk.

Spokojeně jsem mu oblízla čelo a jemně se pousmála. "Mně se také spalo dobře," přiznala jsem - a byla to pravda. Spánek pro mě byl vždy časem, kdy jsem byla nejvíce zranitelná. Každou noc jsem usínala se strachem, že už se neprobudím, a probouzela jsem se s úzkostlivým pocitem, že večer budu muset znovu usnout. Ale dnes? Usínala jsem s klidem na duši a probudila se do toho nejkrásnějšího rána, které jsem kdy zažila.
Našlapovala jsem potichoučku. Bylo mi jasné, že Etney byl na tomhle malém lovu tím hlavním klíčem k úspěchu - ale byla jsem odhodlaná udělat cokoliv pro to, aby se nám to podařilo. Přikrčila jsem se v trávě a přimhouřila očka, abych hezky na losa viděla. Bylo to mohutné zvíře s parožím, které by dokázalo nabrat dva vlky najednou a lehce je tak usmrtit. Ta představa nebezpečí mi nahnala husí kůži, a adrenalin mi zrychlil tlukot srdce. Pousmála jsem se. "Uděláme to stylově," mrkla jsem na něj. "Pokus se ho oběhnout tak, aby si tě nevšiml. Já po něm potom vystartuju, a budu se tvářit, že jsem sama. Bude se snažit se mě zbavit, ale v tom mu zabráníš ty," věnovala jsem mu pohled, z kterého bylo jasné, jak je jeho role důležitá. Nechtěla jsem skončit mrtvá. Znovu. "Přiběhneš zezadu když bude moc zabraný do boje se mnou. A pak... pak se prostě budeme oba snažit ho dostat," pousmála jsem se a vyčkala na jeho schválení.

1. Dojít od Smrti k Životu a promluvit si s oběma bohy (v Jedlovém pásu a Narrských vršcích), A4 posty (4 body)✔
2. Zeptat se 3 vlků, zda neviděli její sourozence či zbytek rodiny (3 body)
3. Požádat někoho, kdo ovládá magii vzduchu, o pomoc s touto magií na dva posty (2 body)
4. Setkat se se zemřelým bratrem na Jezevčím plácku (1 bod)

Jeho slova mi dodávala naději. To nebylo zdravé, nebylo to ani bezpečné, spíš naopak. Naděje zaslepovala, moc dobře jsem to věděla, a přesto jsem se nedokázala ve volném pádu do jeho náruče. Srdce mi tlouklo o něco rychleji než by mělo, a já se bála dýchat, jako by sebemenší pohyb mohl narušit tento moment. Usmála jsem se na něj a pozorovala ho tyrkysovými očky. "Doufám," přiznala jsem. Bylo to jako projevit slabost - doufat v něco, co se může ale nemusí stát. Bláhovost, kterou jsem před Etneyem neukazovala. Ale teď ano. Zabořila jsem mu hlavu do srsti na krku a zavřela oči.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem usnula. Byla to noc bezesná - jako bych zavřela oči a hned je otevřela, ale mezitím uplynulo několik hodin. Poplašeně jsem zvedla hlavu, když mě Etney probudil. Už příliš dlouho jsem vedle nikoho nespala, a posledních pár měsíců bylo spaní samotě otázkou přežití. Probudit se ve vyhřátém úkrytu vedle dalšího těla mi přivodilo krátkou zástavu srdce, ale jakmile jsem si uvědomila, s kým to jsem a kde to jsem, nebyla bych nikde na světě radši než tady. Pousmála jsem se a žďuchla ho čenichem do tváře. "No dobré ráno," odpověděla jsem mu, hlas lehce nakřáplý z dlouhého a pokojného spánku.
Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch už byl podzimní, studený. Bylo mi mnohem lépe než v tom parném vedru léta, a tak jsem neváhala. "Jako vlk," zavtipkovala jsem a zazubila se. Nechtělo se mi z teplého úkrytu, ani z blízkosti Etneyho, ale uklidňovala jsem se představou, že za chvíli budeme zpět v Cedrovém lese a tam se můžeme válet až do skonání. Opřela jsem si o Etneyho hlavu, takže držel celou mou váhu, a očima bloudila tam, co on. "Je to krásné," vydechla jsem. Bylo tu krásně. Nedokázala jsem se přimět na království, ani na otce nebo rodinu. Moje hlava i srdce byly zaseklé v této chvíli. Chtěla jsem tu zůstat napořád.
V dáli, téměř u jezera, jsem však zahlédla pohyb. Nastražila jsem uši a spokojeně se na Etneyho usmála. "Naše snídaně," hlavou jsem naznačila směr, kterým jsem se dívala, na velké parohy vykukující zpoza vysoké trávy. Nebyla jsem lovcem, ale předpokládala jsem, že jeden dospělý los dokázal nakrmit celou smečku. Ne?

Září 4/10 - Star

Vyjadřoval jsem jako puberťák, z čehož jsem se obávala, že brzy dostanu tik v oku. Ale jeho informace se mi hodily, a tak jsem nic neříkala a pozorně naslouchala. Měla jsem pravdu - teleportace a další podivnosti zde byly na denním pořádku. Nedivila bych se, kdybych v následujících měsících ještě několikrát zemřela. Nad tou představou se mi motala hlava. "Aha. A které další podivné věci si tu zažil?" Vybídla jsem ho. Pokud se teleportace mohla opakovat, bylo pravděpodobné, že i další události se opakují. Kdo byl připraven, nebyl překvapen.
Takže Lilac se to stalo také. Musím ji co nejdříve vyhledat. Ukázalo se, že si z místa mezi nebem a zemí odnesla následek, ačkoliv jen dočasný. Zajímalo mě, zda jsem si také nesla nějaký následek, a ani jsem o tom nevěděla. To bylo nebezpečné, nevědomost. Ale nedalo se nic dělat. Ze zamyšlení mě vytrhl Star a jeho přihlouplý fór. Usmála jsem se, abych byla zdvořilá, ale to už se začal vyptávat na Cedrovou smečku.
Nebyla jsem si jistá, kolik informací mám dovoleno říkat. Etney mi však před nástupem do smečky řekl snad všechno, a tak jsem předpokládala, že to je normální. Nemluvě o tom, že to Star mi řekl o Cedrové smečce, tudíž o ní už něco věděl. "Nejsem si jistá," přiznala jsem, "ale je to možné. Pokud ti říkají něco jména Etney nebo Lucy," vyřkla jsem to jméno s neskrývanou nenávistí, "tak ano." Byla jsem pozitivní, že znám téměř všechny členy smečky, ale ve skutečnosti jsem znala hlavně Etneyho rodinu.

Září 3/10 - Star

Přikývla jsem, neboť to jsme byli dva, kteří byli rádi, že jsem celá. Jeho přesvědčení, že nejsem halucinace, bylo roztomilé. Měla jsem chuť si s ním pohrát a předstírat, že možná tou halucinací doopravdy jsem, ale tohle nebyl Etney. Tohle byl Star a ten si potřeboval uvědomit, že v hierarchii světa mu budu navěky nadřazená. Napřímila jsem se, což mi nahnalo těch zbylých pár centimetrů, které nás výškově dělily. "Jistě," dovolila jsem mu, když se zeptal, zda se může posadit. Jeho společnost mi nevadila. Na světě byli i horší vlci než jen on. To, že byl trochu hloupý - za to koneckonců nemohl.
Pozorně jsem poslouchala, abych si zapamatovala co nejvíce informací, a pokývala hlavou na srozuměnou. "Koukám, že teleportace je na Galliree vcelku běžná věc," poznamenala jsem, protože Star se vůbec neostýchal o té teleportaci mluvit, jako by se mu to stávalo každý pátek. A možná, že jo. Mně se to koneckonců stalo dvakrát - poprvé jsem se ocitla v kopcích po své údajné smrti, a podruhé s Kayou. S tou jsme kolem toho tématu kroužili, jako by nás ta druhá mohla osočit z lhaní.
Dozvěděla jsem se, že to Star bere s takovým klidem, protože mu o tom povídala Lilac. Zvědavě jsem se na něj podívala. "Lilac? A copak povídala?" Zeptala jsem se zprvu, abych měla jasno. Zažila snad to stejné? Nemohla jsem tak naivně doufat, ne? "Už je to pár měsíců. Byla stále zima, když jsem se vrátila," prozradila jsem mu, "od té doby jsem se stala členkou Cedrové smečky." Znovu jsem se napřímila. Byla jsem na své místo ve smečce hrdá.

Září 2/10 - Star

Už jsem si zvykla, že na Galliree jeden nezůstával dlouho sám. Střihla jsem ušima, neb jsem ho nejdřív slyšela než cítila, a trhla k němu hlavou. Star. První, co mě napadlo, bylo jak moc mě ztrapnil když mi přede všemi řekl princezno - tak, jak mi to říkal teď. Znechuceně jsem nakrčila čenich, ale musela jsem se krotit. Princezno nenáleželo jen Etneymu. Já princeznou byla, a tak bych měla být ráda, že si to alespoň někdo uvědomuje. Máchla jsem podrážděně ocasem, ale jinak jsem se přestala tvářit tak kysele. Možná proto, že hned poté mě napadlo, že pro Stará jsem do této chvíle byla mrtvá. Už jsem téměř zapomněla, že se něco takového událo, ačkoliv vzpomínky na to podivné místo mě trápily do dnes.
"Stare," kývla jsem hlavou na oplátku. Bral celou tu situaci s mou smrtí na lehkou váhu, a tak jsem se rozhodla se z toho nesnažit nějak vykroutit ani ho nepřesvědčovat o tom, že je to pravda. Prostě jsem se nechala unášet konverzací. "Nenazvala bych to dovolenou, ale ano, jsem zpět mezi živými," pousmála jsem se, protože jsem byla šťastná, že jsem naživu. Z vyprávění Kayi jsem věděla, že Star celou tu lavinu přežil, a tak jsem jednu otázku přeskočila a pokračovala rovnou k druhé. "Kde jsi byl, celou tu dobu?" Bylo dobré mít přehled o všech, které jsem znala a kteří znali mé jméno.

Září 1/10 - Star

Žízeň mě vyhnala z Cedrové smečky až k jezeru. Mohla jsem samozřejmě využít i vodního toku ve smečkovém lese, ale jednou za čas bylo dobré opustit bezpečné území a vyjít na průzkum. Navíc se jezero nacházelo hned vedle, a tak jsem na cedrové stromy měla stále pěkný výhled. Pousmála jsem se a sklonila hlavu k vodě, která mi hezky shladila hrdlo. Blížila se zima, ale stále ještě měla hezkou teplotu, poslední vzpomínka na poslední letní sluníčko.
Usadila jsem se na břeh a pozorovala okolí. Vánek si začal pohrávat s listy. Nechala jsem je poletovat kolem sebe, jako by tancovaly. Trochu jsem se z toho zadýchala. Teprve jsem se učila se svou magií pracovat, a nebyl to lehký proces. Nejspíš jsem ji ještě neuměla tak docela ovládat - ale bylo to kouzelné. Doslova.

Vyjasnili jsme si to všechno o chybách, sebelítosti a minulosti, která se nedá změnit. Etney se uklidnil a spolu s ním jsem se uklidnila i já, za což jsem byla ráda. Vážně jsem byla realista a řídila jsem se logikou, tudíž jsem mnoho času v minulosti netrávila. Jakékoliv záchvěvy z ní byly krátké a nenechala jsem se jimi ovlivnit. Být jim vystavena nemilost nebylo příjemné. "Přesně tak," souhlasila jsem s poznámkou o osudu. Zrovna na něco takového jsem byla ochotná věřit. Byl Etney a Cedrová smečka mým... osudem? Měla jsem se vrátit do svého království a nastolit mír. Ale možná, ještě na pár let, jsem se mohla spokojit s tímhle. Být tu doma. Pohlédla jsem na šedivého vlčka a pousmála se. Ano. Takový osud by se mi líbil.
Zavedl nás ke skalce, kde jsem si byla jistá, že se na sebe budeme muset pořádně namáčknout, abychom se vešli. Rozhodně mi to nevadilo. Naopak jsem byla ráda za záminku tisknout se k Etneymu, aniž by to bylo divné. Vlezla jsem dovnitř a schoulila se do klubíčka, ale jakmile vešel on, přitiskla jsem se k němu tak, jak jsem chtěla. "Děkuji. Také jsem ráda, že jsem na tebe narazila," přiznala jsem a zahleděla se mu do očí. Fialovobílé, takové, které byly jediné na světě. Srdce mi vynechalo pár úderů a pak trochu zrychlilo. "A... vlastně si s tebou také nemusím na nic hrát. Poprvé v životě," vydechla jsem a sklopila zrak. Nevěděla jsem, co se sebou dělat. Jak si udělat pořádek v emocích, které jsem cítila - ohledně něj, ohledně Lucy a všeho ostatního. "Kéž by pár věcí bylo jinak," řekla jsem nakonec.

//Řeka Mahtaë (sever)

Můj odhad byl správný - Awnay byla Etneyho sestra. Přikývla jsem, aby věděl, že jsem ten fakt vzala na vědomí, ale nijak jsem to nekomentovala. Vzhledem k řeči jeho těla jsem tušila, že je to nějaké emotivní téma. Každý jsme měli někoho, pro koho jsme truchlili, a nejspíš ani jeden z nás pro to neměl ta správná slova. A tak jediné, co jsem mohla udělat, bylo opětovat mu úsměv a rychle přejít k jinému tématu.
To jiné téma však nebylo o moc lepší, ale nevadilo mi. Poslouchala jsem pozorně a snažila se ho nevyrušovat, jen občas jsem pokývala hlavou na srozumění nebo vydala krátké mhm. Trpělivě jsem čekala na svou příležitost promluvit, a snad i vlkovi trochu pomoci. Nevyznala jsem se ve vlčích emocích, ale znala jsem ty své a svůj přístup k životu. To nejmenší, co jsem mohla udělat, bylo mu sdělit svůj názor. "Nelze ovlivnit minulost. Nejspíš je dobré pro něco krátkou chvíli truchlit, ale nelze na tom lpět a litovat každého rozhodnutí," začala jsem a volila svá slova opatrně, abych ho neurazila a abych se dokázala správně vyjádřit. "Co se stalo, stalo se. Teď už s tím nic nenaděláme," zakončila jsem to s úsměvem. "Není to tvá chyba. Nemohl jsi vědět, jak to dopadne. V tu chvíli pro tebe neexistovalo jiné rozhodnutí, nevěděl jsi, co je ta správná cesta. Vina se dělí rovným dílem mezi několika vlky, nikdy v tom nejsi sám," pokračovala jsem, zatímco jsem pohled upírala na obzor. V dálce už se majestátně tyčily stromy Cedrového lesa. "Zakládám si na logice a analýze různých možností, skutečností a východisek. Ale žádný výpočet nikdy není tak přesný, aby dokázal ovlivnit osud," pohlédla jsem zpět na něj, "jsem realista, Etney. Přesto mám pocit, že některé věci jsou nám předurčeny. Nezáleží na tom, jak moc se přetrhneme, abychom jim zabránili. Nemůžeš za to," zdůraznila jsem. Zeptal se mne, jestli bych také něco udělala jinak. Těch momentů bylo stovky, ale tušila jsem, že vlka nezajímají každodenní prkotiny. Jemně jsem pokrčila rameny. Sdílet části svého života s někým dalším bylo složitější, než jsem čekala, jako bych měla v hrdle kámen a nemohla mluvit. Ale pro něj - pro šedivého vlčka po mém boku - jsem se překonala. "Snažila bych se o něco víc. A postarala se, abychom byli všichni. Já a mí sourozenci." Obratně jsem se vyhýbala tomu, abych znovu řekla Ivanovo jméno nebo zmínila jeho smrt.
Řeč se přesunula zpět na vlčata. Pousmála jsem se a máchla ve vzduchu ocasem. Líbilo se mi, že měl takové starosti, a nebyl to tupoň, kterého zajímají jen vlastní svaly. "Nikdy bych nespustila své potomky z očí," uklidnila jsem ho, a hlas jsem měla zastřený odhodláním. Udělala jsem k němu krok a přejela mu čenichem po krku, aby už nemyslel na chyby. Jeho nálada se promítala i na té mé, a já o svých chybách rozhodně přemýšlet nechtěla. "To bychom chtěli všichni. Soustřeď se na budoucnost. Minulost už nezměníš," broukla jsem a znovu se odtáhla, abych mohla dávat pozor na cestu.
Stmívalo se, a Etney chtěl lov odložit na další den. S rozumem jsem přikývla na souhlas a zadívala se na růžově zbarvené mraky, z kterých padal jemný deštík. Bylo to romantické. Krásné. Nedokázala jsem si představit být tu s kýmkoliv jiným, ačkoliv mě děsilo, jak jsem k Etneymu přilnula. "A co bys chtěl dělat?" Uchechtla jsem se a střihla ušima. Otočila jsem se k němu, abych se na něj mohla natisknout a vdechovat jeho vůni, jako bych bez ní nemohla žít. "Vždyť já vím."

//Esíčka přes Zrcadlové hory

Představa, že potkám své sourozence zrovna po boku Etneyho, byla stejným dílem noční můra a sen. Jistě by pochopili, jak skvělý politický krok to je, ale zároveň jsem se nechtěla s nikým dělit. Se sourozenci jsem se celý život dělila o všechno. Konečně jsem chtěla mít něco jen pro sebe - možná proto jsem tak odmítala existenci Lucy. Z přemýšlení mě vytrhla vlkova slova. Awnay? A to byl zas kdo? Odhadovala jsem, že nejspíš nějaký rodinný příslušník. Vzhledem k tomu, že se o tom jméně Etney do této chvíle nezmínil, jsem se rozhodla ho pobídnout. "Tvá sestra?" Odhadla jsem a trochu se pousmála, abych mu dodala odvahu se o ní trochu rozmluvit.
Něco jako by se ve vzduchu kolem nás změnilo. Nedokázala jsem určit, co, ale... něco bylo určitě jinak. Snažila jsem se tomu přijít na kloub zatímco jsme přecházeli řeku, avšak marně. Byla jsem ráda, že konverzace nestojí, abych nad tím nemusela uvažovat. "Každý děláme chyby," upozornila jsem ho. "Je to přirozené. Neboj se," něžně jsem se usmála a pokračovala v cestě, blíže k Cedrovému lesu. Polekaně jsem vyjekla, když do mě dloubl, a rozesmála se. Rozběhla jsem se za ním, abych nezůstala pozadu, a srdce mi u toho splašeně tlouklo. "Spojuje? Koho?" Hrála jsem hloupou, ačkoliv úsměv na mé tváři prozrazoval, že přesně vím, o čem mluví.

//Jižní Galtavar