Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(189)

Cítila jsem z Etneye jakési napětí. Napadlo mě, že se mu nejspíš nezamlouvá, že jsem Ezekiela pojmenovala zrovna já. Koneckonců to ale nebyl jeho jediný syn, a kdyby mělo to chudé vlče nosit něco jako Etney II., to bych se radši sbalila a odešla. Uchechtla jsem se a jemně do vlka žuchla čenichem. "Etney a Ezekiel. Přímo královské," pronesla jsem ve snaze to trochu zachránit. "Pokud chceš, může to být Ezekiel Etney I. z Cedrového lesa a Větrných strání," odrecitovala jsem všechny možné přídomky. Ale za Ezekielem jsem si stála. Nechtěla jsem, aby ani jedno z mých vlčat bylo v něčem druhé. Má vlčata byla, jsou a budou vždy první.
Vera začala otvírat pusu a očividně se snažila napodobit slova, jako kdyby chtěla vůči svému jménu protestovat. Usadila jsem ji pohledem, za který by se nemusela stydět kdejaká baba. Etney měl na ta jména právo, a navíc Vera bylo vcelku běžné jméno doma na severu. Byla jsem šťastná, že ho napadlo zrovna to. A pokud s tím Vera měla problém, no... její problém. Spokojeně jsem jí olízla čelo, aby na mě nebyla moc naštvaná. Vážila jsem si jí. Obrátila jsem pohled k Etneymu a přikývla. "Jsou to krásná jména. Vera, Thyra a Ezekiel," vydechla jsem. Bylo to všechno tak... kouzelné. Už teď bylo vidět, že vlčata mají své vlastní hlavy, svá vlastní srdce. Přestože ještě neuměla mluvit ani chodit, rvala se mezi sebou o místo u mého břicha. Nechala jsem je, ať si své místo vybojují.
Musela jsem se nad Etneyho poznámkou rozesmát. "Ještě aby ne! Celá má rodina je šedivá, a ty jsi taky šedivý," zazubila jsem se. "Thyra jako by ti z oka vypadala. A Ezekiel má tvůj odstín!" Rozplývala jsem se. "Vera má spíše můj. A podívej, všichni mají bílou lysinku!" Zalapala jsem po dechu. Takový znak jsem neměla ani já, ani Etney. Ale to, že ji měli všichni sourozenci, bylo kouzelné. Věnovala jsem Etneymu šibalský úsměv.

Den se s dnem sešel, venku se měnilo roční období a my trávili čas tady. Vlčata rostla neuvěřitelnou rychlostí. Přišlo mi, že jsem sotva mrkla a z malých kuliček se staly velké koule, které se na vratkých tlapkách stavěly a znovu padaly. A pak hlasitě protestovaly. Přitiskla jsem uši k hlavě a přivinula si k tělu Thyru, která si úspěšně narazila čenich. "Co kdybys je naučil chodit, taťko?" Navrhla jsem Etneymu. Vlčata byla stále závislá na mém mléku a všechno to kojení, čištění a pobrekávání mě vyčerpávalo. Měla jsem pocit, že už se snad v životě nezvednu, pokud po mně ještě chvíli budou vlčata lozit a domáhat se pomoci.

Prosinec 1/10 - Reonys

Vlčata jsem nechala s Etneyem v úkrytu, abych se mohla na chvíli provětrat a užít si chvíli o samotě. Počítala jsem s tím, že mateřství bude náročné, ale ještě jsem si tak úplně nezvykla. Vítala jsem každou chvíli, kdy mi uši nedrásal brek a za srst mě netahala hladová vlčata. Teď byla nakrmená, obstaraná jejich otcem a já jsem si mohla po dlouhé době znovu obejít les. Stromy a keře trochu povyrostly, u země se držela námraza a vzduch byl chladný. Cítila jsem se tu jako doma. Byla jsem tu doma. Ale opravdu to bylo, jako bych ze severu nikdy neodešla - tam tento chladný den byl na každodenním pořádku.
Procházela jsem se mezi cedrovými stromy a našlapovala tiše jako tichošlápek. Neměla jsem žádný určitý cíl - jen jsem si chtěla připomenout, jak tenhle les vlastně vypadá. Už jsem byla v tom úkrytu zalezlá až moc dlouho.

(186)

Vyvalila jsem na něj oči, nejdřív překvapeně a pak varovně. Vždyť on vůbec nemyslel na praktickou stránku věci! Proti jeho jménu jsem samozřejmě nic neměla, a Etney junior by bylo vážně pěkné jméno, ale. "Jistě, a až ti budu chtít říkat ty můj Etníčku, bude se na mě dívat jako na blázna," rozesmála jsem se a zavrtěla hlavou. Etney II. byl okamžitě přeškrtnut. I Etney došel ke stejnému závěru. Spokojeně jsem žďuchla do nejbližšího tělíčka a tělem se mi rozlezl příjemný pocit, když vlče zakňučelo a přitulilo se ke svým sourozencům.
Byla jsem stále v pozoru, když se Etney vlčat dotýkal, ale postupně jsem se uvolnila. Vážně jim nechtěl ublížit. Miloval je téměř tolik, jako já. Zjistil, že máme dvě dcery a jednoho syna. Dvě dcery. Dvě princezny. Pomyslela jsem si. Mimoděk jsem si vzpomněla na matku a její špatně skrývanou averzi vůči mým bratrům. Přivinula jsem si malého chlapečka blíž. A jeden princ. Milovaný, překrásný princ. Pousmála jsem se. "Vždy se mi líbilo jedno jméno... jak jen to bylo," povzdychla jsem si. "Ezi. Možná zkratka pro Ezila? Ne, to je děsný. Ezekiel!" Vydechla jsem. "Tam, odkud pocházím, je to velmi nezvyklé, vznešené jméno." Mrkla jsem po dvou zbylých tělíčkách holčiček. Měla jsem chuť si je všechny pojmenovat sama, vychovat sama. Ale byla to týmová práce, a tak jsem mlčela a dala Etneyemu prostor. "Co myslíš?"

2. prodána Nicosovi

Prodáno Varjovi c:

(185)

Až na ty občasné (nesmyslné) kecy při porodu byl Etney dobrým společníkem, a nápomocným. Možná jsem ho na pár chvil nesnášela, když už to hodně bolelo, ale všechny tyhle emoce byly smazány neuvěřitelným štěstím, které jsem pocítila, když jsem viděla ty tři šedivé kožíšky. Zapomněla jsem na všechnu bolest a strach. Na světě neexistovalo nic jiného než já a má vlčata - a Etney tam byl taky. Najednou jsem pochopila, jak to má matka všechno zvládla sama. Musela, a chtěla. Zachvěla jsem se. Tři zběsile tlukoucí srdíčka, které jsme s Etneyem společně vytvořili. Tři nové životy, které jsem byla odhodlaná navěky chránit a milovat.
Spokojeně a unaveně jsem se na Etneyho usmála a jemně mu olízla tvář. "To já děkuji," vydechla jsem. Jasně, většinu práce jsem odvedla já, ale bez něj by tohle všechno bylo nemožné. Dojetím jsem začala trochu popotahovat a opatrně všechna vlčata očistila od zbytků všeho možného. Opravdu byla všechna šedivá, nebyl to jen přelud. Jak by taky mohla mít jinou barvu - stačilo se podívat na oba rodiče. Obtočila jsem kolem tří malých tělíček ocas a opět vzhlédla k Etneymu. "Jak jim budeme říkat?" Vyděsila jsem se. Přece jsme je nemohli oslovovat Vlče 1, Vlče 2, Vlče 3. Úplně jsem zapomněla, že se vlčata se svými jmény nerodí. Nedošlo mi to.

(184)

Ne, Etney, já si to jen tak vymyslela a teď jsem dramatická. Jen tak, pro zábavu, zamručela jsem si sama pro sebe. Nechtěla jsem, aby se má bolest transformovala do vzteku, který bych si vylila na něm - vždyť byl nevinný, on za to tak úplně nemohl, i když to byl on, kdo po mně skočil. A tak mi hlavou kolovaly nenávistné myšlenky, které nebyly pravdivé a nikdy bych je nevyřkla nahlas. Ale uklidňovaly mě.
Na rozdíl od Etneye, který rozhodně uklidněný nebyl. Zacukalo mi v oku, když se začal pohupovat jako nějaký senilní starouš, a na rozdíl ode mne své myšlenky nefiltroval. Jména? Jídlo? Teď? "Zmklni!" Vyštěkla jsem nakonec, aby už proboha nemluvil. Ale aby mu nebylo líto, že jsem po něm tak vyjela - a aby věděl, že jsem to nemyslela zle, přitulila jsem se k němu. Žužlala jsem jeho tlapku jako nějakou hračku, a kdykoliv mi břichem projela křeč, pořádně jsem se zakousla. Už jsem neměla sílu na to mu odpovědět.

Připadalo mi, že to takhle bylo snad několik hodin, dnů, měsíců. Možná jsem rodila i roky. Ale... ne. Jako by ve mně příroda stiskla jakýsi vypínač - do dnešního dne jsem máma nebyla, ale teď ano a věděla jsem přesně, co dělat. Otevřela jsem oči a přivinula si k tělu tři brečící tělíčka, které moje tělo dokázalo stvořit. Bylo to neuvěřitelné. Tři nové životy, které jsem odnosila a porodila. Tři šedivé kožíšky s urozenou krví, které se mi sápaly k břichu jako nějací malí démoni. Příroda jim napověděla, že právě tam najdou mléko, a mně zase poradila abych se trochu překulila a udělala to pro ně snažší.
Pohlédla jsem na Etneye s očima plnýma slz. "Zvládla jsem to," vydechla jsem s hlasem plným neuvěření. A pak - "Jsem máma?" Jako by mi ta vlčata jen někdo podstrčil. Žila jsem v pohádce, kterou jsem si jako malá vysnila ale věděla jsem, že se nikdy nevyplní. Jenže teď to bylo všechno skutečné. Vidíš mě, mami? Byla bys na mě pyšná?

(183)

pokračování hry v rozcestníku

Vydechla jsem úlevou. Etney ta vlčata miloval stejně jako já. Ne, o trochu méně. Mateřskou lásku nemohl nikdo překonat, ať se snažil jakkoliv. Budu máma, docházelo mi pomalu. "Děkuji," vydechla jsem, protože to bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Celou dobu jsem předstírala, že jsem úplně v pořádku, nic mě nebolí a rozhodně nerodím. Ze všeho nejvíc jsem se chtěla stočit do klubíčka a s nikým nepromluvit dokud nebude po všem, ale to nešlo. Byli jsme s Etneyem tým.
"Já... vlastně už od včera...," bezradně jsem vydechla a rovnou se i svalila na zem. Už jsem se nedokázala tvářit statečně, ne, když mi břichem každou chvílí projely křeče. Sykla jsem a zavrtěla hlavou. "Já už rodím, Etney. Hrozně to trvá," postěžovala jsem si a popotáhla. Nerada jsem brečela, ne před sebou, ne před rodinou, ne před nikým. Ale tohle byla úplně jiná bolest - smíchaná se strachem, láskou a radostí. Byl to přímo lektvar na slzy. Věnovala jsem šedivému vlku po svém boku krátký úsměv. "Ne. Hodně dlouho jsem tu skutečnost odmítala. Ale to už se teď nedá," slabě jsem se uchechtla, ale zároveň jsem se svíjela bolestí, která trvala celou noc a ráno. Teď už venku bylo světlo, a já věnovala Etneyemu rázný pohled. "Dej mi tlapku." Protože jestli mám tohle přežít aniž bych se něčeho držela (nebo to rovnou zakousla), to bych radši zemřela.

(182)

Schylovalo se k porodu. Čekala jsem na to dlouhou dobu, a s každým dalším dnem kdy byl Etney pryč jsem byla víc a víc nervózní. Chtěla jsem, aby vlčata měla otce. Co když se mu něco stalo? Co když si to rozmyslel? Ale tohle byla jeho smečka, sem se přeci vrátit musel, ne? Sykla jsem bolestí, když mi břichem projela křeč. Tak brzy? Ne, ne, ne, ještě vydržte, přikázala jsem vlčátkům a snažila se ignorovat vytrvalé netrpělivé kopance, které dnes bolely stokrát tak víc. S lehce uslzeným pohledem jsem se zahleděla ven. Ráno bylo tmavé, chladné a deštivé. Přiváděla jsem vlčata na svět do zimy, jako nějaký blázen. Přesto jsem si slíbila, že těm malým dušičkám nebude nic chybět. Budou tak milováni, že krutost světa poznají jen až přijde ten správný čas. Vštípím jim do hlavy, jak dokonalí a nepostradatelní jsou. Koneckonců jim v žilách proudila čistá urozená krev. Břichem mi projelo další ostré bodnutí, až jsem se samou bolestí téměř přelomila vejpůl. Pospěš si, Etney…

(181)

Po cestě jsem losa, kterého jsme sem s Etneyem přitáhli, obrala o jeho kůži. Táhla jsem ji úzkou chodbou až do prostorné místnosti úkrytu, kde jsem si vybrala pěkný koutek a hezky kožešinu rozložila na měkký mech - takže jsem si vytvořila takový měkký pelech. Mechu jsem pak po úkrytu nasbírala víc a postupně jej pokládala dokola kolem, abych vytvořila jistou hranici mezi svým místečkem a zbytkem. Na práci mi svítily světlušky a já se na ně za odměnu usmívala a nesnažila se je odehnat, když se mi připletly do cesty. Byla jsem ze svého výtvoru nadšená. A také pořádně unavená. Zmohla jsem se jen na to dojít si zpět pro kus masa a konečně se do svého pelíšku stočit do klubíčka, ačkoliv už mi to moc nešlo. Překáželo mi kulaté břicho, na které jsem se zamračila. Nemohlo to snad být… Hm. Odmítla jsem nad tím přemýšlet. Sežrala jsem si svou večeři a rychle po omytí upadla do spánku.

Listopad 4/10 - Etney

Také jsem přikývla, abych jeho domněnku potvrdila. Bylo docela možné, že za ním během té chvíle přišel někdo další, ale to už určitě Etneymu docházelo - šlo mu o to, že jsem ho nepotkala s Lucy. Trochu jsem se zamračila. Nelíbilo se mi, že jsem šedivému dala nějakou záminku na jeho družku myslet víc než už na ni do této chvíle myslel. Zježily se mi z toho chlupy na krku a věnovala jsem Etneymu za jeho ticho varovný pohled. Přesně jsem věděla, na co myslí.
Postavila jsem se do prostoru a ukázala Etneymu svou nejzranitelnější část. Břicho, které ukrývalo několik nových životů. Bylo to magické a krásné, a přesto se mi jeho upřený pohled nelíbil. Na moment jsem zapochybovala. Možná to byla chyba? Možná jsem vlčata milovala jen já? Zírala jsem na Etneye s vytřeštěnými očky plnými strachu. Vycenila jsem zuby, když přišel blíž a z hrdla mi uniklo varovné zavrčení, ale jeho jemný dotek mě znovu uklidnil. On nebyl jako můj otec. On byl táta, a miloval ta vlčata stejně jako já. Nehledě na Lucy, nehledě na cokoliv jiného. Uvolnila jsem se a spolu s tím odezněly i rozrušené kopance vlčátek, která na můj stres nereagovala dobře.
Přitulila jsem se k němu a úlevně vydechla. “Bála jsem se, že je nebudeš chtít,” popotáhla jsem, “že je budu muset utopit, a už nikdy se ti nebudu tolik líbit,” prozradila jsem mu. Takový byl život mé matky. Ale já nebyla ona, a Etney nebyl Cézrar. Neměla jsem čeho se bát. Samou úlevou jsem se rozesmála a zavrtěla ocasem. “Vlčata… jsou alespoň dvě,” vydechla jsem. Ne-li tři, možná čtyři. Jedla jsem minimálně za 10. Spokojeně jsem se na vlka zazubila. “Jsi znovu táta, Etney.”

//Jižní Galtavar

Do Cedrového háje jsme se přesunuli v tichosti. Tedy, slyšela jsem, jak si Waristood sám pro sebe něco mumlá, ale ani v nejmenším mě to nezajímalo. Nechtěla jsem mu dát najevo, že by snad jeho názor na mě byl podstatný. Samozřejmě, dobrý vládce byl i milovaný vládce - ale o některé vlky nemělo smysl bojovat, neboť byli už od samého začátku rozhodnutí, že nejste nic. Trochu mě znervózňovalo mít takového vlka po svém boku, ale nekomentovala jsem to.
Vydechla jsem dlouho zadržovaný dech, když se to kolem nás konečně začalo hemžit cedry. Krátce jsem na Waristooda pohlédla a věnovala mu krátký úsměv. "Děkuji za doprovod - a za zajíce. Vážím si toho," slíbila jsem mu, aby věděl, že nejsem nevděčná čůza. "Půjdu si odpočinout. Ale určitě se ještě uvidíme," uzavřela jsem naši velice krátkou konverzaci a vydala se směrem k úkrytu.
Začínalo se mi zdát, že to kulatější břicho a chuť k jídlu není jen tak.

//Úkryt (kvůli Etneymu a vlčatům, prosím prosím nenásledovat )

Listopad 3/10 | Etney

Nečekala jsem, že by žárlil - ale rozhodně mě jeho vyptávání se potěšilo. Jemně jsem se pousmála a přikývla. "Byl sám, s uloveným zajícem. Došli jsme do lesa spolu," vysvětlila jsem mu situaci, a až pak mi došlo, že když Etney mluvil o Waristoodovi, mluvil vždy i o Lucy. Zamyslela jsem se nad setkáním s nahnědlým vlkem, ale doopravdy nebyl nikdo další poblíž, ani jsem necítila ničí pach. A tak jsem si za svými slovy stála a musela tak Etneye zklamat - a samu sebe také, vzhledem k tomu, že jsem netrpělivě vyčkávala na ukončení té šaškárny, co mezi sebou on a Lucy měli. Škoda, že jsem nepotkala Cyrila... Měl by to také vědět, zahleděla jsem se na své zaoblené břicho a jemně si povzdechla. Kdepak mu asi byl konec? Hledal mě po tom, co jsem mu zmizela před očima?
Pohoršeně jsem přitiskla uši k hlavě a zavrtěla hlavou. Copak jsem někdy předtím smrděla? Trochu jsem zavětřila, ale necítila jsem se. Cítil Etney někdy něco, co se mu nelíbilo? Proto se takhle hloupě zeptal? Hormony jsem měla celé rozblázněné, a tak mě tahle nevinná otázka rozčílila. "Smrdět? Já? Jako bys mě neznal!" vyjela jsem po něm, ale hned mi to bylo líto, když se o mě začal zajímat a jeho teplo mě zahřálo. Místo křiku se mi tak oči zaplnily slzami a já pokrčila rameny. "Promiň. Nemyslela jsem to tak," povzdychla jsem si a stočila k němu tyrkysová očka. V nich se mi mísila naděje se strachem, radost s pochybnostmi. "Etney, já..." Zavrtěla jsem hlavou. Nedokázala jsem mu to říct, ale musela jsem. S ladností slona jsem se zvedla z vyhřáté země a popošla o kousek dál. Nedalo by se to na mě zapřít - břicho jsem měla celé kulaťoučké, vyčnívaly mi boky. Společně se zimní podsadou jsem vypadala jak roztomile, tak neuvěřitelně březí, neboť dlouhá hustá srst tento jev ještě zvýraznila. "Já... omlouvám se?" Vyhrkla jsem a zadívala se na zem, jako by nosit Etneyho vlčata byl zločin, jako by být mámou mělo být něco špatného. Nebylo. Já ta vlčata milovala.

Listopad 2/10 | Etney

Vlastně to nebylo tak špatné. Jen já, teplo úkrytu a vlčata. Ale věděla jsem, že by to taková idylka nemohla zůstat dlouho - potřebovala jsem k sobě někoho dalšího. Znovu mnou projela ta nejistota, ale snažila jsem se alespoň navenek tvářit poklidně, aby se malé dušičky v mém břiše uklidnily. Ať se stane cokoliv, vás budu mít nejraději na světě, pomyslela jsem si, a jako odpověď jsem ucítila jemné žďuchnutí. Bylo to magické, to propojení mezi mnou a jimi. Láska, kterou jsem vůči nim cítila, mi až vháněla slzy do očí. Milovala jsem své sourozence, milovala jsem Etneye a milovala jsem ty maličké. Všechno to byl zcela jiný druh lásky, a ten poslední, láska mateřská, byl ten nejsilnější.
Překvapeně jsem sebou trhla, když do úkrytu někdo vešel. Do teď jsem si dávala na vchod pozor, ale natolik jsem se ztrácela ve svých myšlenkách, že jsem ho přestala kontrolovat. Z části s úlevou a z části se zděšením jsem brzy zjistila, že se do lesa vrátil Etney. Trochu jsem se napjala, když se ke mně přiblížil. Napadlo mě, jestli se takhle můj otec choval i k matce než mu porodila vlčata, nebo jestli již od samého začátku věděla, že nás bude muset utopit. Etney není nic jako César, připomněla jsem si. Ta noční můra byla už daleko za mnou. "Ahoj," vydechla jsem. Jeho vůně jako by měla magickou sílu, která mě uklidnila. Zavrtěla jsem hlavou na jeho otázku, ačkoliv jsem pár dní čekala - ale neměla jsem mu to za zlé. "Vyřešila. Potkala jsem po cestě Waristooda," přiznala jsem. Kdyby to byl kdokoliv jiný, nejspíš by mi nepřišlo tak důležité tu informaci sdělit - ale tenhle vlk byl vcelku zamotaný v našem příběhu.
Etney nevypadal, jako by si něčeho všiml. Možná to byla fáze 1? Ignorace, a pak mi doopravdy přikáže se vlčat zbavit? Znovu jsem zpanikařila a natočila se tak, abych mu nevystavovala břicho. "Hm... cítíš na mě něco podivného, Etney?" špitla jsem. Hlas se mi třásl nejistotou, ale pro jednou jsem se nedokázala přinutit ho zpevnit.

Listopad 1/10 | Etney

Zachumlala jsem se do kožešiny v úkrytu ukrytém hluboko v Cedrovém háji. Už jsem nemohla nic popírat. Bříško jsem měla zakulacené, bylo to vidět jak z boku, tak zepředu. Boky mi vyčuhovaly a ve tvářích jsem měla také trochu více tuku, jak jsem se neustále snažila zasytit. Sebe - a je. Srdíčko mi nad tou myšlenkou poskočilo. V mém těle rostl nový život, nebo spíše životy, vzhledem k jejich aktivitě. Otočila jsem hlavu ke svému břichu a jemně se uchechtla, když jsem nejen ucítila, ale i uviděla kopnutí malé tlapky. Ještě ani neviděli svět a už si dovolovali, prosili o jídlo a nemotorně sebou házeli sem a tam, až jsem několikrát za den musela vyvrhnout to, co jsem snědla. Ale milovala jsem se. Tělem mi kroužila spousta emocí, některé dobré a některé špatné, ale tahle byla ze všech nejsilnější - milovala jsem je, a pokud by se jim někdo pokusil ublížit, zabila bych ho. Temně jsem se nad tou myšlenkou zamračila a odhodlaně otočila zrak ke vchodu, který jsem od prvního kopnutí hlídala jako dravý pták myší díru. Odmítala jsem sem pustit kohokoliv, kdo by jen trochu mohl představovat hrozbu.
Nikdo však dlouho nepřišel, a já se strachovala. Bála jsem se, jak bude Etney reagovat, přestože mě ujistil, že by naše vlčata byla dokonalá. Co když si to všechno jen vymyslel? Co když utekl zpět k Lucy? Co když mě nechá s vlčaty samotnou? Co když... mi přikáže je utopit, jako to dostala rozkazem má vlastní matka? Srdíčko se mi sevřelo úzkostí a vlčátka si mou nervozitu rychle osvojila a začala sebou ještě víc házet, což mi způsobovalo bolesti. Sykla jsem a stočila se do klubíčka. "Nebojte se," špitla jsem, "ať se stane cokoliv, já vás ochráním. Jasné?" I kdyby se ze mne měla stát druhá Narcisa.