Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Skvělé místo pro život

Nechtěla jsem to místo opouštět. Bylo tam hezky, a hlavně už jsem si odvykla být sama, ale nebyla jsem ten typ vlka, co se jen tak vzdal svých cílů. Pelášila jsem, co mi tlapky stačily. Po naší konverzaci s Etneyem jsem to chtěla mít co nejdříve za sebou a dostat se za ním. Ať už mělo následovat cokoliv. Podle polohy slunce jsem odhadovala, že se večer blížil, ale byla jsem přesvědčená, že to do západu zvládnu. Bylo to je šup sem, šup tam. Stačilo mi promluvit si se Životem a bylo doděláno.

//Tenebrae

Říjen 3/10 | Yggi

Jeho reakce na to mé divadýlko byla oprávněná. Vždyť já jsem na sebe také chtěla vycenit zuby, a ideálně si i jednu vrazit. Vyšla jsem z toho spíše jako strašidelná čarodějnice než jako pečující vlčice. Ladně jsem pokrčila ramenem a hrdě se napřímila, aby mi zůstala alespoň kapka soudnosti, když už jsem se tak ztrapnila před takovým malým stvořením. "Nikdy jsem s žádným vlčetem nemluvila," přiznala jsem v klidu, "tak jsem si nebyla jistá, jestli k tobě přistupovat jinak."
Prohlížel si mne, a já si zase prohlížela jeho. Prohlíželi jsme se jako dva blázni v nějakém ústavu. On kvůli mým očím, jak jsem později zjistila, a já protože byl prostě tak maličký, až mi to přišlo nereálné. Kdykoliv jsem nějaké vlče viděla, ještě jsem byla sama vlčetem, a tak mi ten výškový rozdíl nepřišel tak obrovský. "Ano," uznala jsem a raději se od toho tématu zase posunula, protože jsem se nechtěla ztrapnit ještě víc tím, že nic neumím. "Blízko? A proč nejsi s nimi?" Věnovala jsem mu káravý pohled.

//Řeka Kiërb

Nemohla jsem si pomoct a musela jsem se smát tolik, že se naše chůze zpomalila ve šnečí tempo a mě bolelo břicho. Nikdy jsem se nesmála tak, že by mě bolelo břicho. Na chvíli jsem se obávala, že je se mnou něco špatně. "Ale skála je větší, pane!" Poučila jsem ho vysokým hláskem, ačkoliv měl samozřejmě pravdu on, a ušklíbla se. Všechno to samozřejmě byl jen vtip. Milovala jsem barvy jen kožíšku, i ty své, a tak jsem přikývla. "Mám pocit, že máme tu nejkrásnější srst široko daleko," broukla jsem.
Téma rozmnožování mě trochu znejistilo. Urputně jsem hleděla dopředu, abych se nemusela dívat na něj. Myslela jsem to jen jako další vtípek, ale Etney se o tom rozpovídal tak, že jsem měla na jednu stranu chuť utéct, na jednu stranu po něm skočit a mít to za sebou. Začervenala jsem se a jemně pokrčila rameny. "O tom nepochybuji," špitla jsem nejistě. Opravdu jsem si naše vlčata představila. Představila jsem si, jak bych naše syny šoupla Etneymu, ať je pořádně vyškolí a jsou z nich stejně ušlechtilí samci jako on. Dcery bych zas vychovala k tomu, aby byly řádné, čestné a urozené aniž by si musely projít tím, čím jsem si prošla já. Rozmazlila bych je tolik, že by jim celý svět stál u nohou. To by byla krása. Pousmála jsem se. "Zní to báječně," přiznala jsem a zmateně zavrtěla hlavou, "vlastně mi tahle možnost vůbec nedocházela. Tedy, celý život jsem utíkala. Přivést vlčata do takového světa mělo být nemožné, ale teď... jsem tady."
Rozhlédla jsem se kolem a střihla ušima nad novým nápadem. "Víš ty co? Už mě nebaví se dál takhle plahočit. Můžeme si tu odpočinout," navrhla jsem a otočila se směrem na jih. "Tedy, za Životem skočím, ale do setmění jsem zpátky. Slibuji," pousmála jsem se a ještě k němu přiběhla, abych se mohla přitulit. Jinak jsem to nebrala jako pořádné loučení. Olízla jsem mu čenich a spokojeně zavrtěla ocasem, ale jinak jsem neváhala a rozkousala se k jihu, abych to co nejrychleji měla za sebou.

//Řeka Kiërb

6. Najít vlka s barevně obdobným kožichem, jako je ten tvůj, a posmívat se mu, že má škaredej kožich (alespoň 2 posty) (2/2)

//Vřesoviště

Vyříkali jsme si to, a všechno se zdálo fajn. Věděla jsem, že Lucy byla stále potencionálním problémem, ale... po tom všem, co jsme si řekli, jsem se jí bála o dost méně než předtím.
Zazubila jsem se, když se Etney přidal k mým fórům. Horlivě jsem zavrtěla hlavou a snažila se moc nesmát, když jsem mluvila. "Nenene. Vidíš tenhle kožíšek?" Dramaticky jsem se naparovala, aby bylo jasné, o jakém kožíšku to mluvím. "To je odstín... skalní šedé. Ty máš kamenní šedou, a to je teda pěkně ošklivá barva," vyplázla jsem na něj jazyk a zavrtěla ocasem. "Pche, mě chtěli všichni! Mně je tě vlastně jen líto. S takovým kožichem to musí být vážně těžký život, co?" Zamrkala jsem, ale nakonec jsem to nevydržela a vyprskla jsem smíchy. Smích byl podivnou novou složkou mého nového života. Předtím jsem měla jen málo důvodů, proč se od srdce smát. Byla jsem ráda, že u toho alespoň moc nechrochtám. "Já mám hezký kožich, to ten tvůj je módní zločin!" Ale přitom jsem se k němu přitulila. "Já si tě vybrala, aby ses nemohl dál množit," uchechtla jsem se a pobaveně ho švihla ocasem do pozadí.
Líbily se mi jeho letmé dotyky, jeho slova a vůbec všechno, co dělal. Celá jeho existence mi zastavovala dech, ale ironicky mi přišlo, že bych bez něj nemohla dýchat vůbec. Natočila jsem hlavu do strany a s lehkým ruměncem na tváři zvědavě zamručela. "A jak podle tebe vypadá?" Pousmála jsem se. Chtěla jsem vědět všechno. Co si o mě myslel, myslí, myslet bude. Jaká jsem v jeho očích, nad čím uvažuje, co má rád a co ne a jaký má na můj život názor. Celý můj svět se najednou točil kolem něj. Zbožňovala jsem to, ať už mě to jakkoliv děsilo.

//Skvělé místo pro život

6. Najít vlka s barevně obdobným kožichem, jako je ten tvůj, a posmívat se mu, že má škaredej kožich (alespoň 2 posty) (1/2)

//Hadí ocas

Chápavě jsem přikývla. Jen málu vlků bych přála nějaké trápení - a ačkoliv jsem k Lucy nechovala žádné velké sympatie, musela jsem uznat, že ji vlastně vůbec neznám a pravděpodobně si žádné trápení nezaslouží. Povzbudivě jsem dloubla čenichem do Etneyho tváře a pousmála se. "Neztrácej hlavu, Etney. To je to nejhorší, co můžeš udělat, nechat se unést negativními emocemi," špitla jsem, "Lucy to zvládne. Nevěřím, že by sis jako partnerku vybral nějakou křehkou dušičku. Bude to dobré," trochu jsem se ušklíbla a šibalsky na něj mrkla. Chtěla jsem ho přivést na jiné myšlenky. "Leda, že by tvůj kožich byl tak škaredý, že tě žádná nechtěla, tak jsi neměl na výběr," rozesmála jsem se. "Že je to tak? Nemoh sis s touhle srstí žádnou najít, tak jsi bral tu první, co chtěla," zazubila jsem se, aby věděl, že to myslím s humorem. Vždy jsem měla stejné barvy kožíšku, jako on.
Byla jsem ráda, že si mých slov váží. Stálo mě to hodně, nebýt sobecká a uvažovat nad věcmi s nadhledem. Byla jsem na sebe vlastně docela pyšná. "Kdykoliv a kdekoliv," slíbila jsem mu. Byl můj - a já jeho - a byla jsem rozhodnutá ho podpořit ve všem, co ho jen mohlo napadnout. Trochu jsem se nad jeho slovy začervenala a vesele střihla ušima. "Inu, když to tak nabízíš... Tak já tedy s tím tvým šeredným kožichem budu," zazubila jsem se. "Mám tě ráda."
Naprosto jsem chápala, co tím Etney myslí. Měla jsem to stejně. Hrdostí jsem úplně překypovala, ale zároveň jsem se cítila tak... klidněji, odlehčená. Jako bych celý svůj život viděla jen na 50%, a nyní se mi ukázal celý svět. Nadechla jsem se, a i vzduch byl jiný. Něco se změnilo. V břichu mi poletovali motýlci a v hlavě jsem měla vymeteno aniž by mi to vadilo. "Život... je fajn, když každý den není jen o přežití," vydechla jsem.

//Kierb

Říjen 2/10 | Yggdrasil

Listí se s patetickým šuměním sneslo k zemi a přistálo mi u tlapek zrovna ve chvíli, kdy mě vyrušil pisklavý hlas. Byl to takový ten vysoký vlčecí hlásek, který už nebyl úplně kňouravý ale byl daleko od dospělého. Trhla jsem hlavou tam, odkud pocházel, a překvapeně povytáhla kůži nad očima, když jsem spatřila flekatého prcka. Znejistěla jsem. Věděla jsem, jak se chovat před dospělými, dokonce i před adolescenty, ale... vlčata pro mě byla úplnou záhadou. Mohla bych si vyzkoušet, jaké to je, napadlo mě, ačkoliv jsem měla chuť mu jednu vrazit za tu poznámku. Nuže.
Odkašlala jsem si a otočila celé své tělo jeho směrem. Zvesela jsem se usmála a sklonila hlavu, abych se očima dostala na jeho úroveň. "Ahoooj, maličký. Copak tu děláš?" Pronesla jsem ťuťu ňuňu hláskem a okamžitě se zašklebila a zavrtěla hlavou. "Panebože, to už nikdy neudělám," vyhrkla jsem a opět se narovnala. Prostě se chovej tak, jako vždycky. Je to jen vlče, ne bubák. "Kde jsou tví rodiče, že se tu tak sám potuluješ?"

Říjen 1/10 | Yggi

Opustila jsem stromy Cedrového lesa abych si mohla schladit hrdlo ve velkém jezeře opodál. Opíral se do mě studený podzimní vítr, ale má srst byla stavěná na severské počasí, a tak to se mnou ani nehlo. Ledová voda byla sice o něco nepříjemnější, ale uhasila žízeň, a to pro mě bylo to podstatnější. Vítr mi každopádně připomněl, jakou barvu očí mám. Stále jsem svou magii nedokázala zcela dobře ovládat a objevovala se stejně rychle jako mizela, většinou bez mého vědomí. Když jsem se hodně zasoustředila - tak, že mi málem něco ruplo v hlavě - dokázala jsem vyčarovat vítr, který sebral listy ze země a hodil je proti mému obličeji. Nespokojeně jsem zabručela a rychle se oklepala, abych ze sebe ty špinavé lepkavé věci dostala. No, nevadí, povzdychla jsem si.

//Východní hvozd

Přitiskla jsem uši k hlavě, aby věděl, že se mi to pořád nelíbí, ale už jsem ho za to nepeskovala. Asi to dávalo smysl. Jen jsem se nedokázala ubránit tomu dávat na své myšlenky větší pozor. Má hlava bylo to nejbezpečnější místo pro všechna tajemství, a s vlkem jako je Etney po mém boku to najednou nebyla pravda. Znejistilo mě to, a to se mi nelíbilo. Ale líbilo se mi, co říkal. Stydlivě jsem pokrčila rameny. "Určitě jsi ji přečetl špatně," odtušila jsem a na tváři mi hrál pobavený úsměv. Samozřejmě jsem to nemyslela vážně. Přečetl ji moc dobře, a možná jsem za to byla vlastně vděčná.
Dotkl se mě, a mé tělo zaplavilo horko, ještě větší než dřív. Netušila jsem, že to ještě jde, a tlapky se mi podivně třásly. Copak dvě slůvka měla takovou moc? Řekl mi to znovu. Že mě miluje. Nechápala jsem to, ale chtěla jsem, aby mi to opakoval pořád dokola. Měla jsem slzy na krajíčku, ale cítila jsem se tak neuvěřitelně šťastná. Hrozně mě ty smíšené emoce mátly. Na jednu stranu jsem měla přímo před sebou svůj tajně vysněný život. Silného, sebevědomého vlka který mi byl rovný ve všem, rodinu, bezpečný domov. Na druhou stranu jsem měla úkol, poslání, byla jsem nadějí lidu a musela jsem se vrátit. Měla jsem zachránit životy. To mi bylo předurčeno, k tomu jsem byla vychovávána a to se muselo stát.
Vytrhl mě z přemýšlení dalšími slůvky, po kterých byly slzy v mých očích viditelné. "Já chci taky zůstat," špitla jsem téměř neslyšně, protože jsem se bála, že pokud to bude vyřčeno nahlas, celý svět najednou začne hořet. Ale nic se nestalo, a tak jsem si odkašlala a hrdě se napřímila. "Já tu chci zůstat. Co mi je do toho, koho můj otec tyranizuje? Já si svůj osud chci vybrat sama," pronesla jsem odhodlaně. Princezna Cedrového lesa, to znělo lépe než princezna navždy zakrváceného království. Čišela z toho radost. Opravdová, dobrá budoucnost. A pokud by se cokoliv pokazilo, pokud by snad existovala šance, že mě Etney opustí... mohla jsem se ke svému cíli navrátit. Zažila jsem už horší věci. Byla jsem silná. "Děkuji," hlesla jsem. Představa Lucy s někým jiným mě uklidnila ještě víc, a dokonce jsem se na Etneyho usmála. Dokonce jsem si dovolila mluvit o tom, v co jsem se neodvážila věřit. Osud. "Možná to tak mělo být. Ty a já, Lucy a Waristood. Všichni jsme byli ve správném čase na správném místě," uvažovala jsem a pohlédla na šedivého po mém boku. "Nebo ti tohle nepřijde správné?" Popíchla jsem ho a zazubila se.
Jeho smutek jako by se najednou přelil do mě. Překvapeně jsem zamrkala a přispěchala k jeho boku, abych mu mohla čenichem přejet po tváři a olíznout mu ouško. "Nebuď hloupý. Takové pocity nemizí. Jen... slábnou," povzbudila jsem ho. "Copak ty Lucy už nemáš rád? Vůbec? Ani jako kamarádku? Pokud to oba máte stejně, nevidím důvod, proč byste jeden od druhého měli nadobro odcházet." Moc by mě to těšilo, kdyby to tak bylo. Ale věděla jsem, že Etneyho srdce bolí, a to bolelo i mě. "Já ti nebudu zakazovat, aby byla tvou kamarádkou. To by ode mne nebylo moc ušlechtilé. A... je to fakt podivné. Snad poprvé v životě se nedokáži přimět být sobecká. Nechci, abys byl smutný," zakňučela jsem a přitulila se k jeho krku.
Jeho otázka mne překvapila. Trápím se? Ani nevěděl, jak moc. Otevřela jsem pusu, ale pak ji znovu zavřela. Chtěla jsem mu zalhat, tvářit se nad věcí, ale... nepřišlo mi to správné. Najednou jako bych byla úplně vyměněná. Princezna Nina zmizela a najednou jsem byla jen Ninou z Cedrové smečky a princeznou pouze v duši a skrze krev. "Vlastně... ano i ne? Trápím se, protože můj život je komplikovanější než jsem ti namluvila. Ale kdykoliv u toho pomyslím na tebe, necítím nic než jen radost. A naději. Je to vážně hloupé, já vím, ale já v naději moc nevěřím. A teď je najednou všude kolem mě."

//Vřesoviště

//VVJ

Trpělivě jsem vyčkávala, co z něj vypadne. Překvapilo mě to - neměla jsem ráda, když měli vlci na všechno čas, protože můj čas byl pouze vypůjčený. Ale na Etneyho jsem čekala, ochotně, sama od sebe, na tváři jsem měla menší úsměv a když začal mluvit, nešpicovala jsem uši, aby mi neunikla ani hláska. Nutkání mu pomoci mě téměř dusilo.
Nečekala jsem, že přijde zrovna tohle. Hrabal se mi v myšlenkách? Zalapala jsem po dechu a zpražila ho pohledem. To nebylo poprvé, co to někdo udělal, možná to byl dokonce sám Etney. Takže jsem moc dobře věděla, o co jde, a místo paniky jsem spíš měla vztek. "Nehrab se mi v hlavě, Etney," varovala jsem ho. Můj hlas ztrácel jed, který jsem chtěla, aby s sebou ta slova nesla. Zavrtěla jsem nad tím hlavou zatímco se mi žaludek různě otáčel a hrdlo svíralo. Miluje mě? Myslí tím mě? Samozřejmě, že ano, když mi ta slova vyčetl z hlavy. Vlna vzteku ze mě opadla stejně náhle jako přišla a nahradila jí... radost. Na tváři se mi rozlil nezastavitelný úsměv, který jsem nedokázala skrýt. Jen jsem odvrátila hlavu a doufala, že se díky tomu nebude moc naparovat. Srdce mi mezitím tlouklo jako nikdy předtím, a cítila jsem se tak... lehce. Jako bych nic nevážila.
"Miluji tě," zašeptala jsem, aby to bylo více reálné, než jen zlomek myšlenky. Hlas se mi trochu třásl. "A... ať už jakkoliv nenávidím tu tvoji situaci, já také nevím, co se sebou," přiznala jsem a naštvaně zatnula čelist, ale tentokrát byl ten vztek mířený na mě. "Mám vlast, do které se musím vrátit. Povinnosti. Ale, ale... ta představa, že tě opustím, mi obrací všemi orgány v těle. Není to správné, ale druhá část mě si říká znudí se, půjde za tou druhou a ty budeš bez rodiny, bez budoucnosti, bez země, kam se vrátit," bezradně jsem pokrčila rameny, "nevím, co mám dělat," vydechla jsem.

//Hadí ocas

//Severní galtavar

Stroze jsem přikývla, abychom to téma už nechali za námi. Nechápala jsem, jak jsem mohla být tak pitomá a takhle hodně se někomu ukázat. Vypadala jsem slabě, zranitelně, vůbec ne jako dědička trůnu která měla svrhnout svého otce. Zatnula jsem zuby a naposledy se zhluboka nadechla, abych nepropadla dalšímu kolu panice. Musela jsem uznat, že mi v tom Etney hodně pomohl. "Ano... Děkuji," špitla jsem a nechápavě zavrtěla hlavou. Naprázdno jsem klapala pusou, jako bych chtěla něco říct, ale nevěděla jsem, jak. Byl tu pro mě - stál tu jako velká stěna z kamení, která skrz sebe nepropustí ani kapičku ledové divoké vody. Viděl mě vyděšenou, s nechutnými soply na obličeji a přesto zůstal a snažil se mě utěšit. Nějak mi unikalo, kam do toho všeho zapadá Lucy. Odkašlala jsem si. "To... je skvělý nápad," pousmála jsem se, tentokrát o něco víc.
Netušila jsem, jestli se moje rozhořčení přesunulo na Etneyho, ale najednou tak ztichnul a co bylo divnější - následoval mě a neprobíhala žádná veselá hra o vůdcovství. Zmateně jsem se zarazila a srovnala s ním krok. Žuchla jsem ho čenichem do tváře a jemně mu olízla pysky. "Děje se něco?" Broukla jsem.

//Východní hvozd

//Severní galtavar

Utíkala jsem tak rychle a tak dlouho, až mi postupně docházel dech a zpomalovala jsem. Nevěděla jsem, co mám dělat, a to na tom všem bylo to nejhorší. Byla jsem Nina, vždycky jsem měla plán a nikdy jsem nezklamala. Všechny jsem ochránila, byla jsem symbolem, nadějí, ale nyní se všechno hroutilo - byla jsem zklamáním, úplným záporákem vlastního příběhu, za všechno jsem mohla já, za... Ššššš? Zarazila jsem se, a zarazilo mě i mohutné tělo, které se ke mně najednou tisklo. Sotva jsem v tu chvíli dýchala, marně jsem lapala po dechu a z očí se mi řinuly slzy, které jsem žádným svým osvědčeným trikem nedokázala zastavit. Svět se mi zmenšil do jedné úzké štěrbiny a nyní už jsem v ní neviděla široký svět před sebou a neutíkala jsem, byl v ní Etney. Etney. Bože, Etney, zajíkla jsem se. Co si o mně asi tak pomyslí? Jsem fakt kráva. Nanicovatá, naivní kráva. A ještě ke všemu zamilovaná. Bláhová, pitomá holka. Popotáhla jsem. Jeho přítomnost a vůně mě uklidnila, a tak jsem se po pár minutách odtáhla a tlapkou si utřela slzy. "Děkuji," vysoukala jsem ze sebe.
Raději jsem nás začala vést kupředu. Nechtěla jsem na jednom místě setrvat moc dlouho a... uvažovat nad tím vším. Vlastně jsem byla odhodlaná se přes to přesunout jako by nic. To bylo nejlepší řešení. "Inu, když nám nepomohla Smrt, jistě nám pomůže Život. Není čas ztrácet čas," pousmála jsem se, slabě, ale úsměv to byl.

//VVJ

1. Dojít od Smrti k Životu a promluvit si s oběma bohy (v Jedlovém pásu a Narrských vršcích), A4 posty (1/2)

//Cedrový háj přes Severní Galtavar

Procházeli jsme Galtavarem. Svítalo, bylo docela chladno, ale líbil se mi ten čerstvý vzduch. Stromy kolem nás byly zahalené do podzimních barev a všechno to bylo tak krásné, až se mi to zdálo neskutečné. Měla jsem tu domov, ať už byl nejspíš jakkoliv dočasný, a čekala mě tu druhá zima. Překvapeně jsem zamrkala. To už to byl téměř rok, co jsem na Gallireu dorazila? Tolik se toho stalo. Byla jsem blíž ke splnění svých cílů než předtím, a přesto jsem najednou měla takovou menší krizi, že se nikam neposouvám.
Raději jsem nad tím zavrtěla hlavou a soustředila se na vlka po mém boku. Kráčela jsem odhodlaně, s jasným cílem. Etney mi samozřejmě do hlavy neviděl, a tak se na něj zeptal. ”Inu, jsou všemohoucí a pravděpodobně i vševědoucí,” oznámila jsem a doufala, že to nebude brát jako poučování, neboť jsem moc dobře věděla, že tohle všechno on už dávno ví. Byl tu mnohem déle než já. ”Tak se jich zeptám, zda neví něco o mých sourozencích, a také by nás mohli nasměrovat za Cyrilem,” broukla jsem. 
Cesta nám utíkala rychle a brzy jsme stanuli tváří v tvář temnému lesu, který mi tak trochu naháněl hrůzu. Nejistě jsem vešla mezi stromy a hledala tu údajnou Smrt. Věděla jsem, jak vypadá, z vyprávění ostatních - ale nějak jsem si nebyla jistá, jak se zjevuje. Byla stále na stejném místě? Bloudila lesem? Zjevila se jako mlha, nebo byla hmotná? Zkoušet se jí dotknout jsem tedy rozhodně nehodlala, ale všechny tyto informace by se velice hodily a alespoň bych se méně bála. Kdo byl připraven koneckonců neměl důvod ke strachu. Já se nebála mnoha věcí - ale nevědomost, to byl úplně jiný příběh.
Dlouho jsem ale nad věcmi polemizovat nemusela. Šla jsem stála rovně, až se mezi stromy začaly objevovat kusy velmi starého kamene. Jejich tvar mi přišel podivný, všechno tady mi přišlo podivné. Ptáci neštěbetali, nebyl tu žádný vítr a zem jako by nedýchala. Můj krok se znejistil, a brzy jsem přišla tváří v tvář s tou, co tady tomu vládla. Zatajil se mi dech, když jsem zvedla pohled a přede mnou se objevil pár žhnoucích zelených očí. Byla větší než já. Zdála se mi obrovská. Její kožich mi připomínal noc, černočernou nicotu – ale byl nazelenalý jako cosi jedovatého a nebezpečného. Nemohla jsem se na ni dívat moc dlouho, takový měla efekt.
”Smrt,” vydechla jsem. I kdybych o její existenci nic nevěděla, nic jiného by mě nenapadlo. Byla ztělesněním hrůzy, křivdy, paniky, hněvu. Ztělesněním smrti. ”Co tu chceš, smrtelníku?”Zavrčela. Její hlas se rozléhal vzduchem a byl třikrát tak hlasitý jako ten můj. 
Cítila jsem, jak se mi tlapky třesou, ale rozhodla jsem se hrát si na odvážnou tak, jako stokrát předtím. Odkašlala jsem si, aby se mi netřásl i hlas. ”Vážená Smrti, chtěla jsem se pouze zeptat, zda-”
”Zeptat?” Zasmála se nakřáplým hlasem a mně se zježily chlupy na krku. ”Tak ty ses přišla zeptat! Myslíš si, že si zasloužíš moji odpověď?” Zmateně jsem zavrtěla hlavou a pak přikývla. ”Ha! Ty nebožátko!” vyprskla smíchy, ”ty si zasloužíš leda tak znovu chcípnout!” Srdce se mi propadlo až někam do žaludku. Chtěla jsem utéct, ale stála jsem přimrzlá k zemi, jako by to snad ani nebylo mé tělo. 
”Vím, co chceš vědět, kdyby tě to zajímalo. Vím, že chceš, abych ti řekla, jestli jsou tvoji sourozenci tady. Nejsou. Kromě toho prašivého Cyrila. Který díky mně vidí mrtvé, ha! No není to legrace? Těším se, až mu z toho hrábne. A postupně zešílí všichni tví sourozenci, jestli sem někdy páchnou. Hmm… Vanya by třeba mohla být pohřbená zaživa! Fedyor by jí pak mohl vykopat, ale ona už by nedýchala, jó!” Usmívala se jako pomatená, zatímco já sotva držela svůj žaludek uvnitř. ”A víš proč? To všechno proto, že jsi utekla z mých spárů. A teď co, užíváš si se zadaným vlkem? Ach, Ninuško. Vždycky jsi byla nicka. Nicná, nanicovatá nicka. A víš co? Nickou vždycky budeš. Postarám se o to, každičký tvůj krok. Vypadni!” Zahřměla.
S brekem jsem se od Smrti otočila a utíkala. Úplně jsem zapomněla, že byl Etney se mnou - netušila jsem, co celou tu dobu dělal, ale já běžela a běžela. Věděla jsem, že to bude zlé, ale nikdo mě nepřipravil na to jak moc zlé. Z čenichu mi tekly soply a na tvářích mě hřály slzy. Přesto jsem utíkala tam, kde jsem věděla, že se nachází Život. On mi musel pomoci. Doopravdy pomoci - najít sourozence, najít Cyrila, zachránit mě ze spárů Smrti. Všechno to, na čem jsem tvrdě dřela, se mi rozpadalo před očima. Co jsem to provedla? Vážně jsem za to mohla já? Musela jsem najít svého bratra a ujistit se, že mi Smrt jen lhala do očí, že se mě snažila zastrašit za to, že jsem utekla z jejích spárů a přežila něco, co jsem přežít vůbec neměla.

//Severní Galtavar

Vděčně jsem přikývla. S novým plánem v hlavě jsem se cítila tak... odlehčeně. S Etneym čas plynul jinak, a já jim proplouvala jako ryba. Úplně jsem zapomněla na svoje cíle a zásady, a to se muselo rychle změnit. Zakázala jsem si být bláhová, vlkem unešená panička. Spokojeně jsem se zakousla do čerstvého masa a užívala si jeho chuť. Jedla jsem pomalu, spořádaně, abych nevypadala jako nějaké krvelačné monstrum - a Etney mezitím prohlásil, že půjde obejít hranice. "Dobře," pousmála jsem se, když jsem dožvýkala.
Zatímco byl šedivý pryč, slízala jsem ze sebe všechnu krev. Šedivá srst na tlamě a hrdle byla stále lehce zbarvená do růžova, ale hezky splývala se zbytkem těla, a tak jsem se tím moc nezaobírala. Zavrtěla jsem ocasem a zazubila se, když na mě zavolal. Opětovala jsem mu olíznutí a drcla mu čenichem do tváře. "Není čas ztrácet čas," odsouhlasila jsem, a dokonce se sama vypadala kupředu. Někdo už mi prozradil, kde bohové sídlí - alespoň přibližně, sever a jih. Opravdové vedení jsem však nechala na Etneym. Věděla jsem, že mu to dělá radost.

//Jedlový pás přes Severní Galtavar

Přikývla jsem. To bylo rozumné. Ačkoliv jsem nepochybovala, že naše hranice jsou dobře značené a chráněné, určitě se našli vlci - tuláci - kteří by je překročili jen aby se mohli trochu najíst. "Souhlasím," pousmála jsem se a čapla losa za druhou nohu. Krátila jsem si tvrdou práci uvažováním nad tím, co bude dál. Potřebovali jsme najít Cyrila - ale možná by nám to ulehčila návštěva těch zdejších entit, Života a Smrti. Pokud vědí všechno, tak budou vědět i tohle, ne? Mezitím bych mohla najít někoho, kdo by mohl vidět mé sourozence, a třeba by se našel i někdo, kdo by mi dokázal pomoct s mou magií. Takhle bych mohla získat různé klíče skládanky a věděla bych, co se stalo s mou rodinou. Měla jsem pocit, že už jsem ji několikrát podvědomě použila, ale chtěla jsem ji používat vědomě.
Dotáhli jsme zvíře téměř až k úkrytu a já ho konečně pustila. Protáhla jsem si čelist a věnovala Etneymu natěšený pohled. Jednou tlapkou už jsem očividně byla na cestě. "Vadilo by ti mne doprovodit ke Smrti a Životu? Mohli by nám pomoci," navrhla jsem.

Etney se zdál ztracený ve svém světě. Mírně jsem se pousmála. Když mi nevěnoval pozornost, mohla jsem ho pozorovat. Byl to obrázek, který mě nikdy nepřestane nudit. Byl krásný. Nemohla jsem věřit svému štěstí, že jsem tehdy u jezera potkala zrovna jeho. Co by bylo, kdyby tam byl někdo jiný? Kdybych Etneyho nikdy nepotkala? Přišlo mi, že právě tohle je ta správná cesta. Nikdy mi nic nepřišlo více správné, než právě tohle. Ale měla jsem cíle. Povinnosti.
Nakonec se mi ho však podařilo z myšlenek vytrhnout a já musela přestat tak zírat. Zklamaně jsem svěsila ramena, ale jeho návrh se mi libíl. Přikývla jsem. "To by bylo báječné," přitakala jsem. Vděčně jsem mu olízla tvář a pomalu se z něj zvedla. Nechtělo se mi odejít od jeho tepla, ale situace si o to žádala. Překvapeně jsem střihla ušima. Cyrila? Inu, neměla jsem s tím problém. Ačkoliv jsem se bála, že Cyril vůbec nebude dle jeho představ. "Ano, jmenoval," odsouhlasila jsem to, "můžeme ho zkusit najít. Naposledy jsem ho viděla někde na severu," navrhla jsem.