Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zasmála jsem se a přikývla. "Ano. Kdo potřebuje vůdce?" Popichovala jsem ho i nadále, a naoko uraženě zalapala po dechu, když se začal naparovat naším společným lovem. "Beze mě by jsi měl leda tak nějakou křepelku," zazubila jsem se a vyjekla, když na mě najednou byla celá jeho váha a já padala na zem. Překvapeně jsem na něj zamrkala, ale zůstala jsem ležet. Nevadila mi jeho blízkost, ani jeho doteky. Pobaveně jsem se mu snažila vykroutit, ale nakonec jsem to vzdala a zavrtěla hlavou. "Neboj se, ty žárlivče. Pro mě není nikdo lepší na světě než ty," broukla jsem a olízla mu tvář. Pořádně jsem se k němu přitulila a vnímala jen jeho vůni, tlukot srdce a šelest listů v pozadí. Byl to ten nejlepší den mého života, a užívala jsem si každou vteřinu, kterou jsem s ním mohla od rána strávit.
"Ljubim te," špitla jsem mateřským jazykem. Hlas jsem měla celý roztřesený. Cítila jsem každý jeho výdech, jeho horký dech mi dopadal na tváře a dodával jim ještě větší červeň. "To znamená miluji tě," dodala jsem pro jistotu. Můj jazyk byl podobný tomu zdejšímu, avšak nikdy jsem si nebyla jistá, zda to dotyčný dokáže rozluštit. A tohle jsem chtěla, aby Etney rozluštil. Lehce jsem se naklonila dopředu, jako bych mu chtěla dát svolení tím, že se naše čenichy spojí, ale něco mě zarazilo. "Co když... to bude bolet?" Zamumlala jsem co nejtišeji to šlo. Už jsme si ujasnili, že ani jeden z nás nerad vypadal slabý před druhými, a strach byl jednou z největších slabostí na světě.

Říjen 6/10 | Yggdrasil

Překvapilo mě, když promluvil těmi podivnými slovy. Už jsem ho slyšela mluvit jinak, ale myslela jsem si, že jsem ho jen nějak přeslechla. Ale tohle jsem nepřeslechla, byla jsem si tím jistá - ještě, když to hned poté udělal znovu. Zvědavě jsem natočila hlavu do strany a zamhouřila na něj očka, jako by se přímo přede mnou měl proměnit v nějakého jiného tvora. Ale ne. Brzy mi došlo, co tu kráčí. Ušklíbla jsem se. "Nisi od tu?" Pronesla jsem. Hlas jako bych měla v rodném jazyce úplně vyměněný, měkčí, líbeznější. "Mluvíš jiným jazykem. Nejsi odtud?" Zopakovala jsem. Částečně jsem mu chtěla ukázat, že není jediný, kdo umí víc řečí, a také jsem ho chtěla poučit, že je těžké s někým hovořit, když mu půl věcí nerozumíte.
Netušila jsem, kolik mu může být, ale uvědomoval si, kdo je v jeho životě ten špatný. K jeho neštěstí to byli ti nejdůležitější dva vlci. Bylo to, jako bych se najednou přesunula v čase a koukala na své malé já. Musím chránit sourozence. Musím převzít trůn. Střihla jsem ušima, abych ty myšlenky dostala z hlavy. "Pokud ti mohu poradit, vezmi tlapky na ramena i se sourozenci hned, jak to půjde. Život v utlačení není život," poradila jsem mu, "mluvím ze zkušenosti." Nechtěla jsem, aby si myslel, že mu tu radí nějaká rozmazlená nána z dobré rodiny.

Z části jsem s jeho slovy souhlasila, z části ne. Urození se opravdu museli množit, aby byl svět lepším místem pro všechny. Nebylo nás však tolik, abychom zaručili nekonečné pokračování vlčí populace, a zároveň někdo musel rodit ty, kteří za nás odvádějí špinavou práci. Matky těchto vlků jsem vlastně docela obdivovala - museli vychovat někoho, kdo byl schopný zaručit bezproblémový chod země. Na mnoha úrovních byli podřízení vlci stejně důležití, jako my. Jemně jsem se uchechtla a ladně pokrčila ramenem. "Náhodou. Například takového osvaleného lovce, to bych si nechala líbit. Zakázané ovoce chutná nejlépe," zavtipkovala jsem a zatahala ho za ucho. "Ale mé potomstvo bude bez kapky chybné krve," dodala jsem šeptem a zahleděla se Etneymu do těch jeho fialovobílých očí. Byly neobvyklé, a krásné.
Naslouchala jsem mu, a mezitím přemýšlela o vlastní verzi podobného příběhu. Má matka nás musela vychovat v utajení, byla na všechno sama a často bývala i neobvykle krutá, především k mým bratrům. Já chtěla udělat spoustu věcí jinak, a zachránit tak nevinné dušičky před chybami, které Narcisa udělala při mé výchově. "V to doufám," zatřpytilo se mi v očích, "chtěla bych, aby naše vlčata byla ještě lepší než my. Žádné chyby. Příští králové a královny," zašeptala jsem a nejistě ho políbila, jazykem mu olízla pysky. Cítila jsem se jako ve snu, ale zároveň úzkostlivě a vyděšeně. Co když to bude bolet?

Říjen 5/10 | Yggi

Zamyslela jsem se. Pokládal ty špatné otázky a já mu na ně chtěla odpovědět pravdivě, ale zároveň jsem ho nechtěla vychovávat. Vždyť to měli za úkol jeho rodiče, ne? Můj otec byl sice nepřítomný, ale matka obstarávala celou naši výchovu. Bez ní bych nebyla to, co jsem. Chudák ten flekatý, jestli někoho takového neměl. Aby z něho nevyrostl blbec. Rozhodla jsem se tedy být ve všem upřímná. "Pak nemusíš být uctivý ani ty," poučila jsem ho, "například - řekněme, pokud by ti někdo řekl, že jsi ošklivý, máš právo mu říct něco horšího. Ujasnit si, že ty jsi ten lepší, nehledě na to, co si ten druhý myslí," pousmála jsem se. Doufala jsem, že to na něj nebylo moc složité. Rozumí vůbec tomu, co říkám?
Zavrtěla jsem hlavou, trochu uraženě. Co si to o mně vůbec myslel? "Vlčí maso je nedobré," odtušila jsem prostě, neboť jsem neměla potřebu se nějak bránit. Vlče samotné se rozpovídalo. Jmenoval se Yggdrasil, což znělo jako něco, co takhle malé vlče ani nedokáže pořádně vyslovit. On to ale dokázal, za což si u mě vysloužil obdiv. "A já jsem Nina," představila jsem se mu za odměnu.
Překvapil mě tím, jak o svých rodičích mluví. To s otcem mi znělo až moc povědomě a najednou jsem vůči vlčeti cítila jakýsi ochranářský pud. Lehce jsem se zamračila, ale nebylo to kvůli němu, nýbrž kvůli neschopným rodičům. "To nejsou moc dobří rodiče. Uvědomuješ si to?"

Vděčně jsem mu drcla čenichem do tváře. Ale nikam jsem nespěchala, a tak jsem zůstala bokem natisknutá k Etneymu a užívala si tenhle krásný les. Ze stromů se kolem nás snášely rudé, oranžové a žluté listy a stmívalo se, takže to všechno mělo tu perfektní podzimní romantickou atmosféru. Spokojeně jsem se nadechla studeného vzduchu a pousmála se. "Děkuji," vydechla jsem. Hodně jsem si cenila toho, že byl ochotný Cyrila vzít mezi nás. Měla jsem se svými sourozenci i přes rivalitu hluboké pouto, a chtěla jsem svého bratříčka vidět co nejdřív.
Byla jsem o něj opřená celou svou vahou, takže jsem překvapeně vyjekla, když se najednou svalil na zem a já přímo na něj. Uchechtla jsem se a olízla mu čenich. "To jsi udělal schválně," nařkla jsem ho a zazubila se. Vůbec mi to nevadilo. Trochu jsem se posunula, aby se mi leželo pohodlněji, a přitiskla hlavu k jeho hrudi. Slyšela jsem tak tlukot jeho srdce, a on musel cítit ten můj, neboť jsem ho nedokázala uklidnit. Trochu jsem se za to zastyděla a raději se vyškrábala zpět na tlapky. Tohoto tématu jsem s bála, a tak jsem chůzi a prohlížení si stromů uvítala pro změnu víc, než tulení se. Etney však přišel za mnou, a mně se zadrhl dech v krku. Najednou neexistovalo nic než on.
Na moment mnou projela vlna elektřiny. Nevěděla jsem, co říct. S vlčaty jsem to neuměla, neuměla jsem ani... no. Všechno to pro mě byla jedna velká teorie a žádná praxe. Ale kdy jsem něco nezvládla? Odhodlaně jsem se napřímila. Možná nebylo dobré brát rodinu jako nějakou výzvu, kterou bylo potřeba překonat, ale takhle jsem fungovala, a takhle jsem vyhrávala nad životem. "Jistě. Byl by hřích, kdyby se vlci urozené krve nemnožili," vydechla jsem. Hlas se mi u toho trochu třásl. "Nemyslíš?"

Přikývla jsem. Po tom, co se stalo u zříceniny se Smrtí jsem už v mnohé nedoufala. Ale Život mi opravdu pomohl. A ukázalo se, že jeho slova o jezevci dávají veliký smysl. "Můžeme se tam zastavit cestou zpět?" Poprosila jsem ho se svým nejlepším úsměvem, i když jsem měla pocit, že bych se ani usmívat nemusela a vzal by mě tam. Spokojeně jsem se k němu posadila a mezi slovy mu prohrabávala srst na krku a čistila ho. Zajímal ho Cyril, což dávalo smysl, vzhledem k tomu, že to byl můj jediný sourozenec na Galliree. "Ano. Ale poté jsme se kvůli magii znovu rozdělili, takže... nevím, kde teď je," přiznala jsem s povzdechem. "Doufala jsem, že by se mohl také přidat do Cedrové smečky, ale po tom, co jsem zjistila, jak velká tato země opravdu je, mám jisté pochybnosti o tom, že se vůbec znovu shledáme," uchechtla jsem se, ačkoliv mi na tom nic vtipného nebylo, ale nechtěla jsem ničit naši chvilku tím, že bych měla nějaké depresivní proslovy.
Navíc jsem měla stále v živé paměti to, o čem jsme se bavili předtím. Nejistě jsem přešlápla a zahleděla se někam mezi stromy. Přišlo mi to jako to nejcitlivější téma, které vůbec existovalo, a styděla jsem se. S matkou jsme o tom mnohokrát nemluvily, ačkoliv mi vysvětlila základy - a byla to stejně nepříjemná konverzace jako být nabodnutá na ostrá skaliska. "Takže... ty bys ještě vlčata chtěl, hm?" Snažila jsem se znít nezaujatě a tlapkou se hrabala v zemi, aniž bych to vnímala.

Říjen 4/10 | Yggi

Byli jsme na tom s vlčetem úplně stejně, což mě docela uklidnilo. Já nevěděla, on nevěděl, takže jsme vlastně byli na stejné úrovni a nemuseli si na nic hrát. "To nevadí. Přijdeme na to spolu," rozhodla jsem se a trochu se uvolnila. Jeho otázka byla typicky vlčecí, ačkoliv mi nikdy žádnou otázku vlče nepoložilo. Ale dokázala jsem určit, že na něco takového by se dospělý vlk nezeptal. Chvíli mi zabralo, než jsem přišla na vhodnou odpověď. "Uctivě," pronesla jsem nakonec, "měl by jsi ke starším jedincům chovat jistou úctu. Pokud jsou oni uctiví k tobě, samozřejmě," pousmála jsem se. Nechtěla jsem, aby se klonil nějakému budižkničemu.
On ke mně tedy moc uctivý nebyl. Překvapeně jsem zamrkala a přitiskla uši k hlavě. "Uklidni se," pokárala jsem ho. Mohla jsem mu jednou ranou přivodit otřes mozku, copak to neviděl? Neměl vůbec žádný pud sebezáchovy. Kdyby tohle viděla moje matka, zmlátila by ho do bezvědomí, a pak by si to do budoucna hezky pamatoval. Vlče se každopádně podivně rychle zpamatovalo, až jsem z toho byla celá zmatená. "Něco lepšího než se starat o svého syna? Jak se jmenuješ?"

//Tenebrae přes Kiërb

Už mi zbývalo jen pár malým kroků A bylo to. Řeku jsem nechala za zády a stejně tak Života a všechno ostatní. Přinutila jsem své tlapky k dalšímu běhu, abych se co nejrychleji dostala k Etneyemu. "Jsem zpátky!" Zavolala jsem a nadšeně mu šla zabořit čenich do srsti na krku. Už jsem čerstvý vzduch dýchala moc dlouho. Chtěla jsem kolem sebe znovu cítit jeho vůni. "Moji sourozenci tu nejsou. Jen Cyril," vysvětlila jsem v rychlosti, "a poradil mi, abych se setkala s mým.... zemřelým bratrem. Mám prý následovat jezevce," odtáhla jsem se, abych se mu mohla podívat do obličeje a zjistit, jestli ví, co tím asi tak Život myslel.

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

Z tmavého lesa jsem se dostala zpět k těm dvěma řekám a věděla jsem, že mám vyhráno. Rychle jsem shladila žízeň, kterou jsem dostala v poušti, a pak už jsem si zvesela proti proudu vykračovala dál. Byla jsem vděčná i za změnu klimatu - u Života bylo teplo, a já byla zvyklejší na studenější klima, takže jsem se slastně přivřenými očky uvítala vítr, který mi pročechral srst. Zkontrolovala jsem si, zda jsem hezky upravená a nikde mi nic netrčí, a pak jsem se konečně vydala zpět do toho lesíka, jehož obrysy už jsem v dáli viděla.

//Skvělé místo pro život přes Kierb

//Konec světa přes Zpěvné věže

Tlapky už mě začínaly trochu bolet. Ušla jsem slušný kus cesty, a ještě jsem se několikrát plahočila do kopce. Fyzičku jsem měla dobrou, přesto mi to dalo trochu zabrat a už jsem se těšila, až se budu moci v klidu posadit. Tentokrát jsem neběžela, v podstatě už jsem se trochu plahočila stejnou cestou, kterou jsem sem přišla. Měla jsem štěstí, že mě nic extra nezdrželo - cestu jsem měla čerstvě v paměti a nikde jsem neváhala, takže mi putování i bez běhu rychle utíkalo. Už jen kousek, uklidňovala jsem své rozbolavělé tělo.

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny

5. Zajít na konec světa a popřemýšlet o tom, proč je zrovna tady to místo konec světa a ne třeba začátek

//Narrské kopce přes poušť

Konečně jsem opustila tu nekonečnou zásobárnu písku a došla kamsi, kde to vypadalo jako konec světa. Byly to hory, ale mezi nejnižšími vrcholky jsem viděla nekonečně dlouhé moře, tudíž se tu nedalo jít nikam dál. Zmateně jsem zavrtěla hlavou a sešla trochu níž. Myslela jsem si, že bych tu mohla najít toho jezevce, který mě má dovést za Ivanem, ale zmýlila jsem se. Po výšlapu jsem každopádně byla unavená, a tak jsem se na chvíli posadila a snažila se popadnout ztracený dech, abych mohla pokračovat.
Tohle je vážně konec světa. Nic dalšího za ním není. I když... nemohl by to vlastně být začátek? Legendy a všichni ostatní mluví jen o konci světa, ale nevidím důvod, proč by zrovna tam nemohl svět začínat. Bylo by to úplně to stejné, jen by to neznělo tak zlověstně. Nebo je možná začátek světa tam, kde je konec, a všechno je jedna velká koule? Páni. To by bylo zajímavé. Ale jak bychom mohli být koule a nespadnout? To nedává smysl. Musí to tedy být konec světa. Ale kde je začátek? Možná na severu, když tohle místo je na jihu. Ano, to je ten důvod. Tady je konec světa, protože začátek světa se nachází na severu, a obojí to je nějaké pohoří. Vesele jsem na své myšlenky přikyvovala. Dávaly perfektní smysl!
Raději jsem se od konce světa chtěla držet dál a přiblížit se blíž tomu začátku na severu, a tak jsem se po chvíli znovu zvedla a začala se pomalu vracet zpět. Do západu mi ještě zbývalo dost času, a tak už jsem se nemusela tolik hnát.

//Prstové hory přes Zpěvné věže

1. Dojít od Smrti k Životu a promluvit si s oběma bohy (v Jedlovém pásu a Narrských vršcích), A4 posty (2/2)

//Prstové hory

Konečně jsem došla na to místo. Nepotřebovala jsem Života vidět, abych věděla, že jsem tu správně. Byla tu úplně jiná atmosféra. Pokud jsem si předtím myslela, že jsem šťastná, nyní jsem byla ten úplně nejšťastnější vlk na celé planetě. Div jsem si nepískala a při chůzi pískem neposkakovala. Měla jsem radost, radost ze sebe, z ostatních, ze Života. Bylo to to nejkrásnější okouzlení, které jsem kdy zažila.
Trmácela jsem se do kopce, na jehož vrchol téměř nebylo možné dohlédnout. Ale nebylo to potřeba. V cestě nahoru mi zabránil obrovský kámen, který jako by nešlo z žádné strany obejít. Zamračila jsem se. Jak to ti vlci asi dělali? Jak se dostali až nahoru? Zavětřila jsem a snažila se u kamene najít nějaký průchod, který by mě tam dokázal dostat, ale bylo to marné.
„Tady nenajdeš to, co hledáš, drahá Nino,“ vyděsil mě hlas. Otočila jsem se a spatřila ho. Vypadal mnohem, mnohem přívětivěji než Smrt. Cítila jsem se, jako by to byl můj dávný kamarád a já ho po dlouhých letech hledání konečně našla. Neubránila jsem se a zavrtěla ocasem. Nechápala jsem, co se mi to děje. S otázkou vepsanou v očích jsem natočila hlavu do strany. „Já vím, že mě hledáš. Ale pro pouhá slova nemusíš až nahoru. Tam jdou jen ti,kteří něco chtějí,“ prozradil mi, a já přikývla. „To dává smysl,“ uznala jsem a sešla tedy o kousek níž, dokud jsem mu nehleděla do očí. Byl o něco vyšší než já, a byl docela roztomilý.
Chvíli na mě hleděl v tichosti a mně trochu trvalo než jsem pochopila, že už mám začít mluvit. Že mě nebude přerušovat tak, jako to udělala Smrt. Spokojeně jsem vydechla a sama pro sebe si přikývla. To zvládnu. „Chtěla jsem se zeptat, zda jsi viděl mé sourozence. Zda víš, kde jsou, případně jak na tom jsou,“ prozradila jsem, a on poklidně přikývl a chvíli si otázku převaloval v hlavě, než začal odpovídat. Jeho hlas jako by mě kolébal. „Ano, vím o nich. Především o Cyrilovi, jenž se tu nachází. Docela jsi mu zamotala hlavou s tou svou smrtí, Nino,“ uchechtl se, ale já jen přitiskla uši k hlavě a smutně se zahleděla na zem. Takže to byla pravda. Kvůli mne zešílel. „Ale on to zvládne. Je to silný vlk, sdílí tvou krev. Bude to dobré,“ konejšil mě, až jsem z toho měla na krajíčku. To se nestávalo často.
Nemluvila jsem, a tak Život pokračoval dál, aniž bych se ptala. „Fedyor a Vanya se tu však nenacházejí. Nezoufej – to, že nejsou tu, znamená, že jsou v dostatečné vzdálenosti od působení mé sestry. Smrti.“ Z hrdla mi unikl úlevný povzdech, a Život se na mě široce usmál. Dodalo mi to sílu mluvit dál, po tom, co jsem si trochu odkašlala. „Živote… Myslíš, že dělám dobře? Že tu zůstávám a nechávám svou zemi napospas svému otci?“ Smutně jsem se rozhlédla, a viděla jsem odsud snad půlku Gallirei. Byla to krásná země. „Dáváš si na sebe moc nákladu, drahá Nino. I tví sourozenci jsou následníci trůnu. Každý z vás se může vrátit domů – pokud chce. Nikdo vás nedokáže přinutit,“ zavrtěl hlavou, „ale já toho o vašem domově tolik nevím, abych ti dokázal pomoci.“ Zoufale jsem zakňučela. „Ovšem,“ dodal rychle, „existuje zde na Galliree místo, kde se můžeš setkat se svým zemřelým bratrem. Ivanem. Následuj jezevce,“ mrknul na mě. Zmateně jsem střihla ušima a pohlédla vzhůru, abych se mu mohla podívat do očí, ale on… byl fuč. „Jezevce? Co tím myslíš, jezevce?!“ Zavolala jsem, jenže se mi nedostalo žádné odpovědi.
Vrtalo mi to hlavou. Možná tím myslel území někde dál na jihu? Když to tady bylo všechno tak magické. Rozhodla jsem se ještě nechat Etneyho chvíli čekat a zaběhnout co nejdál to šlo, abych se ujistila, že už se tu neskrývá žádná další entita. Nutně jsem potřebovala s Ivanem mluvit. Měla jsem na něj tolik otázek. Proč to udělal? Měla bych se vrátit domů? Je matka v nebi s ním? Co se ten osudný den vlastně stalo? Hlavu jsem z toho všeho měla v samém kole, a Životova slova mi to vlastně nijak neulehčovala. Alespoň jsem nyní mohla v klidu spát, když jsem věděla, že Fedyor s Vanyou jsou v pořádku a v bezpečí někde daleko od Smrti. Cyril na tom byl hůř… ale Život měl pravdu. On to zvládne. Zvládli jsme toho už mnoho – Gallirejská magie byla jen třešničkou na už tak obrovském dortu.
Seběhla jsem dolů z kopce a pokračovala dál skrz tuny a tuny písku. Písek jsem znala jen z pláží, a tenhle byl obzvláště otravný. Zajížděl mi mezi prsty na tlapkách a škrábal a štípal. Odmítala jsem touhle cestou jít i zpátky, i kdybych musela obcházet půlku Gallirei abych se dostala zpět do toho lesa, kde jsme se se Etneyem rozdělili. Etney. Pousmála jsem se a znova se rozklusala, abych svou cestu urychlila a byla co nejrychleji zpět. Měla jsem z dnešního dne dobrý pocit. Ne. Vlastně to byl nejlepší den v mém životě, a to i přes tu zprávu, že mohu mluvit s mým už dávno mrtvým bratrem. Ten fakt jsem byla prozatím ochotná přehlížet.

//Konec světa přes Poušť

//Tmavé smrčiny

Svět kolem mě byl jenom mix barev a stínů. Ještě stále jsem měla sílu utíkat, ačkoliv hory mi toto ztížily. Byla jsem tak poprvé donucena zpomalit a doufala jsem, že mi jejich přechod nebude trvat moc dlouho. Byl to podivný pocit, mít se kam vrátit. Samozřejmě jsem se mohla i vrátit tam, kde jsem se narodila, ale to s sebou neslo neuvěřitelné nebezpečí. K Etneyemu jsem se mohla vrátit s klidem v duši. Čekal na mě, aniž by ode mě očekával velké věci. Děkuji, poděkovala jsem, zapomenutým bohům, jemu, sobě, tím jsem si nebyla jistá.

//Narrské vršky

//Tenebrae

Řeka mířila až bůh ví kam, a tak jsem ji v jednu chvíli opustila zašla do hustého lesa. Cítila jsem tu smečku, a měla jsem pocit, že by to mohla být poblíž ta Sarumenská, o které také mluvil Star. Zajímavé. Musela jsem se jednoho dne zvednout a všechna území smeček si takto projít. Byly to důležité informace pro... partnerku? Alfy? Byla jsem tím? Vlastně jsme si to s Etneyem ještě úplně neujasnili. Ale nepotřebovala jsem status. Řekl mi, že mě miluje, a já tomu věřila. Stačilo se mi podívat do jeho očí a věděla jsem to.

//Prstové hory

//Řeka Kierb

Napojila jsem se na jinou řeku, která mě hezky táhla k jihu. O poloze Života jsem věděla od Stara, který mi přišel roky daleko. A přitom to byl podzim, když sem utekla z rodné země - tudíž musela být zima, když jsem došla až sem. Nebyl to tedy ani rok od té doby, co jsem ho potkala, a přesto se toho stalo neuvěřitelně mnoho. Lehce jsem nad tou myšlenkou zavrtěla ocasem, ale raději se dál jen soustředila na cestu. Ačkoliv mi Star poradil, stále jsem to tady ještě neznala a musela jsem se hodně spoléhat na své instinkty.

//Tmavé smrčiny