Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lov byl rychlý a čistý, což se mi líbilo. Každý jsme pracovali skvěle i jako jednotlivci, i v týmu - tam patřila speciální pochvala mně, protože jsem si byla vědomá mého občasného nutkání být ta nejlepší, což víc než často vedlo k problémům. Naštěstí jsem se snažila zapůsobit jak na Reonyse, tak na Ciri, a rozhodně jsem před nimi nechtěla vypadat jako pyšná princezna. A tak se nám lov vydařil a los to měl rychle za sebou.
Doběhla jsem naši loveckou skupinku a chvíli ztěžka oddechovala, ale to se nedalo srovnávat s Ciri. Se zaujetím jsem poslouchala něco o žebrech a plicích - zranění? Nechtěla jsem pátrat. S časem si ke mně informace jistě najdou cestu. Přesto jsem k vlčici s úsměvem přistoupila. "Táta má pravdu. Jsi vážně dobrá," přitakala jsem, a myslela jsem to vážně. Měli jsme silnou smečku a každý jí byl neoddělitelnou součástí. "Zvládla by jsi to i beze mě."
Věnovala jsem Etneymu otrávený pohled - ale bylo vidět, že to nemyslím vážně. Pro jistotu jsem se ještě uchechtla a zavrtěla hlavou. "Kdybychom tě poslechli, tak k večeři místo losů jíme brouky," zavtipkovala jsem a láskyplně mu olízla tvář. "Ale ne, těžké to nebylo. Jsme dobrý tým. Jsem na nás hrdá." Hrdě jsem vypjala hruď a uznale pokývala hlavou.

Ciri naštěstí měla rozumu víc než její táta. Uchechtla jsem se a přikývla - lovit dva kusy bylo náročné a nebezpečné a já odmítala cokoliv riskovat když jen pár metrů od nás stála vlčata. "Pokud se naskytne příležitost, můžeme to zkusit. Ale zatím jen jeden," odsouhlasila jsem to i nahlas. Vlčice se poté ujala pomyslného vedení, což mi nevadilo. Nepotřebovala jsem dokazovat své schopnosti a zároveň tím má šance na neúspěch značně klesla, neb na mě zbyla ta v uvozovkách jednodušší práce. S úsměvem jsem na Ciri kývla a začala se plížit dál, "ujistím se, že se stádo nevydá stejným směrem, a pak se k tobě přidám z druhé strany," vysvětlila jsem - protože stádo vyděšených losů běžících přímo proti lovecké skupině nebyl ideální scénář.
Přes vysokou trávu jsem brzy ztratila všechny z dohledu, a pak už nezbývalo nic než doufat že všichni vědí, co mají dělat. Přiblížila jsem se jak nejblíž to šlo a pak už jen vyčkávala na zběsilý úprk losů. Stačilo párkrát chňapnout po kopytech, aby většina stáda změnila svůj směr, a pak se vydat z levé strany k tomu kulhavému kusu. Neměl šanci na přežití.

Role byly rozděleny. Sesi se starala o vlčata (ačkoliv jsem z toho měla nervy v kýblu) a zbytek skupinky se vydal na lov. Etney a Reonys se ujali té těžké práce, zatímco já a Ciri jsme měly na starost tu složitější. Zaručit, že se stádo rozdělí tak, aby byl náš lov úspěšný. Všechny nevyřklé věci mezi námi musely jít stranou a já s ledovým klidem pozorovala stádo, ke kterému jsme se plížili, zatímco Etney vedl monolog o tom jak je nejlepší. To se uvidí, pomyslela jsem si s úsměvem. Naposledy jsem omrkla situaci ve stádě a pak obrátila pozornost k Ciri. "Nalevo. Jeden z nich kulhá - možná už s někým o život bojoval. Zaručený úspěch," usoudila jsem. Jen jsem netušila, jak chce Etney získat toho druhého losa a jestli spíš nepřeháněl.
Nechala jsem druhého losa osudu. Prvního jsme měli zaručeného, takže o hladu smečka nebude, čímž se priorita druhého úlovku přesouvala na spodní příčku. Teď bylo důležité vůbec nějakého losa ulovit. Přikrčila jsem se k zemi tak, že mě stébla trávy lechtala a pomalými ale dlouhými kroky začala překonávat vzdálenost mezi námi a stádem. Část své pozornosti jsem věnovala naší budoucí večeři, část tomu, co provádí zbytek stáda a část Ciri, která byla nedílnou součástí mého týmu. Jakmile jsme se přiblížili tak blízko jak jen to šlo, aniž by si nás zvířata všimla, pohlédla jsem na ni. "Připravena?" Zašeptala jsem a dala jí prostor k námitkám, připomínkám, návrhům.

//Cedrový háj

Nejspíš jsem si pořád nezvykla, že mě někdo miluje, protože Etneyho projev lásky mě zahřál u srdce jako by to bylo poprvé. "Přeci bych o něco tak důležitého nepřišla," pousmála jsem se. Překvapilo mě, když mě Ciri i Reonys pozdravili - Reonys dokonce nahlas. Věnovala jsem oběma pokývnutí na pozdrav. "Zdravím, Reonysi, Ciri." Použila jsem jejich jména, aby věděli, že si je pamatuju a že mi záleží na tom, aby věděli, že se zajímám.
Etney se ujal vedení, což mi překvapivě vyhovovalo. Jindy bych mu do toho chtěla mluvit, ale část moji pozornosti měla vlčata, vždycky a všude. Neuniklo mi tak Very protestování. Na jednu stranu jsem ji chápala, na druhou stranu bych raději umřela než vlčata v tomhle věku pustit mezi nebezpečná kopyta. Zpražila jsem malou princeznu ledovým pohledem a doufala, že to bude stačit na to, aby poslouchala své strarší. Mít úctu je základ. Ačkoliv ze Sesi mluveného projevu mi trochu tikalo v oku. Občas bylo těžké připomenout si, že bych úctu k jiným měla mít i já.
Z myšlenek mě vytrhla Ciri, která ve vzduchu něco zavětřila. Ač nerada, rychle jsem se přestala soustředit na svůj potěr a zavětřila také. "Máš pravdu," uznala jsem. Už jsme na jednom místě postávali dost dlouho a já chtěla být co nejdřív zpátky. Pozornost jsem tak obrátila na Etneyho. "Co myslíš?"

Léto bylo za dveřmi a s ním i čas na lov. Po teplém jaru jistě všude běhala mláďata na vratkých nohou a jejich maminy měly jen omezené schopnosti je bránit. Trochu mě ta myšlenka vyděsila, protože já jsem byla máma též - a dokázala bych ubránit svá vlčata, kdyby přišel dravec? Vytrhla jsem se z myšlenek a pohlédla na Eziho, Thyru a Veru. Překvapeně jsem zamrkala, když jsem je na jejich předchozím stanovišti nenašla. Musíš přestat tolik přemýšlet, Nino. Mateřství ti leze na mozek, usoudila jsem a rychle je dohnala, abych nepřišla ani o vteřinu času s nimi.
Přitulila jsem se k Etneyho boku a věnovala mu vděčný úsměv za to, že je tak úžasný táta a dokáže mě zastoupit i když myslím bůh ví na co. Moje máma na nás byla sama a musela si poradit i s těmi dravci - neboli s otcem. Zapřísáhla jsem se, že nikdy neskončím jako ona a neskončila. Hrdě jsem pozdvihla hlavu a v tichosti pozorovala, jak celá smečka míří jedním směrem. Drželi jsme při sobě, a to byla síla, kterou se nemohli pyšnit všichni.
Stočila jsem pozornost ke svým vlčatům a láskyplně se na ně usmála. "Hlavně buďte opatrní a nechte zkušenějším prostor, nebo si budeme muset dát k večeři vás tři," popíchla jsem je, z části ze srandy a z části seriózně. Uměla jsem sparvit kde co, ale hlavu rozkoplou kopytem asi ne. Svými slovy jsem tak po dlouhé době přerušila své mlčení, ale nepřišlo mi podstatné nějak dohánět předchozí konverzace. Všechny řečené informace jsem absorbovala a byla připravena na všechno - i beze slov.

//Galtavar

Skvělá lotynka jako vždy, a tentokrát jsem i něco vyhrála

Vyhrála jsem - Doplnění doplňující vlastnosti nebo výjimečné magie do 5 hvězd (4x) 250 květin + 250 drahokamů

Tak poprosím měnu na Ninu c:

Odměny připsány.

//Manipulace z Jižního Galtavaru

V jeden moment jsem měla vlčata perfektně pod dohledem a v ten druhý se všechno pokazilo. Jako bych mrkla a... oni byli pryč. A tak jsem začala hledat.

Další, co jsem věděla, bylo, že jsem zpátky v Cedrovém lese. Co... Pozorovala jsem mizející záda Ezekiela, Thyry, Etneyho i Very, která spala na zádech nějaké cizinky. Projela mnou vlna vzteku, žárlivosti, ale i vděčnosti. Musela jsem mít ze stresu totální výpadek. Pořád mi bušilo srdce a pořád jsem jaksi nedokázala popadnout dech, ale všichni byli v pořádku a byli tady - včetně mě. Popoběhla jsem, abych je dohnala a přitulila se k Etneyho boku. "Děkuju," šeptla jsem, neb jsem si nebyla jistá, jestli jsem mu předtím poděkovala. Zaměřila jsem modrá očka na tu neznámou. Veškeré instinkty mi říkaly, že bych jí neměla věřit - ale nesla mou dceru a vlčatům očividně neublížila. A tak jsem jen krátce kývla hlavou na znamení vděčnosti, ale nevěřila jsem tomu, že bych neřekla něco štiplavého. Mlčení bylo lepší.
Ovšem... "Ezi," pronesla jsem a zaměřila se na toho provokatéra, na toho... nezodpovědného, příšer... příšerně roztomilého, silného vlka, a zloba mě zradila. "Už to nedělej, ano?" Vysoukala jsem ze sebe. Tolik k učení o důsledcích.

//úkryt

Loterie 21 (4/5)

//Cedrový háj

Více či méně jsem vedla cestu z bezpečí Cedrového lesa. Hrdlo mi sevřel strach z toho, co by se vlčatům mohlo stát. Musela jsem si připomenout, že nejsem bezbraná květinka. A co bylo silnější než mateřská láska? Zvládnu je ochránit, uklidňovala jsem se, zatímco mi ti dva stále hučeli do hlavy.
Nejprve jsem svou pozornost věnovala Ezimu, který měl další zvídavé otázky. "Potřebují na to soukromí, víš?" Vysvětlila jsem mu to tak, jak to je. "Soukromí je velmi důležité. Kdyby jsi chtěl říct Veře něco tajného a důležitho, určitě by jsi nechtěl, aby to poslouchalo dalších pět vlků, viď?" Moje slova se trochu vylučovala s faktem, že Thyra zůstala pozadu. Na chvíli jsem se odmlčela a přemýšlela nad nejlepším vysvětlením, které by mohlo umlčet jeho zvědavost. "Thyra nechtěla na výlet, tak mohla zůstat s tatínkem. Určitě ji zabaví tak, aby je moc nerušila," zauvažovala jsem.
Veru zajímalo, jestli budeme pryč dlouho. Pousmála jsem se. "Doufám, že ne, zlatíčko. Záleží jak rychle půjdeme." Nasměrovala jsem nás k řece, ale jinak je nechala, ať si hrají.

//Řeka

Loterie 16 (4/5)

Na kraji lesa se ke mně připojila Vera a Ezekiel. Thyra pravděpodobně zůstala s tatínkem, což mi nevadilo - Ezekiel vystačil za dva. Hlavně díky jeho zvídavým otázkám, které neměly konce. Obrnila jsem se trpělivostí a zavrtěla hlavou. "Tatínek zůstane tady, aby si mohl s vaším bratrem popovídat," vysvětlila jsem, "o důležitých věcech. Až se vrátíme, určitě si s ním budete moct taky povídat," doplnila jsem, neb jsem ve vzduchu cítila, že by se vlčatům nelíbilo, že tatínek se s Reonysem bavit může a oni ne. Jedna otázka z krku a druhá na zádech - od Very. "Podíváme se na jih. Pamatujete, jak jsem vám říkala o písku? Tam ho poznáte," uchechtla jsem se. Sníh se jim ze začátku moc nelíbil - jak asi vezmou zrnka písku, která se zasekávájí všude možně? "Překvapení... kdo ví? Já pro vás žádné nemám, ale každý den se může stát tolik věcí, které nečekáš..."
Otočila jsem se směrem k odchodu, ale pak jsem zaváhala a raději se otočila zpět na vlčata. "Běžte raději přede mnou, ať vás mám na očích. Můžete tak pobíhat všude možně aniž bych vás ztratila," pobídla jsem je a pomalu se rozešla směrem na jih.

//Jižní Galtavar

Loterie 10 (5/5)

Nechala jsem Etneye a jeho syna, aby si to řekli sami, nejlépe mezi čtyřma očima - ale kdo ví, kolik prcků se přihlásí na výlet za hranice lesa. Vera už se k tomu měla, ale chtěla se bavit s tím neznámým vlčetem. Měla jsem kvůli tomu trochu obavy. Nechtěla jsem, aby nečistá vlčata kazila ta má. Jemně jsem zavrtěla hlavou. "Vyrážím za chvilku, tak abys tu nezůstala," varovala jsem ji s úsměvem. "Neboj se, Delta tu bude s námi. Patří do smečky," dodala jsem, aby si z toho nedělala moc hlavu.
Pak už jsem se odklidila ke kraji lesa, kde jsem čekala na zájemce o výlet. Bylo chladno a sněžilo, ale nebylo to nic, co by vlčata v mém doprovodu nemohla zvládnout. Alespoň byla spousta příležitostí pro důležité životní lekce. A navíc měli všichni severní kožich. Ten nejkrásnější, pomyslela jsem si a spokojeně pozorovala malá tělíčka pobíhající mezi stromy

Loterie 3 (3/5)

//přiznám se, že jsem jenom projela části, kde nebylo označení pro Ninu, jinak bych se asi zbláznila

Etney mě ujistil, že cizinkou na území je Saelind, potomek vůdců smečky. Hrdě jsem se napřímila a přikývla. Takové vazby byly důležité. I já, než jsem potkala Etneye, jsem počítala s tím, že jednoho dne přijmu za druha někoho ze sousedního království. Byla to tradice, kterou jsem ráda podpořila. Trochu jsem se uklidnila a posadila se opodál, kde jsem na všechny viděla. Začínal to být takový řízený chaos, s kterým jsem byla spokojená. Prozatím po mně vlčata nic nechtěla a sápala jsem po Etneym, čehož jsem využila a na chvilku zavřela oči a soustředila se jen na svůj dech.
Klid nevydržel dlouho. Najednou se zpoza stromů nevynořil jeden, ale tři vlci. Tedy, dva a vlče. Nelíbilo se mi, jak se k ní má vlčata hned měla. Bůh ví, odkud pochází, a jaká je. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a zvýšila hlas, aby mě všichni slyšeli. "Půjdu se projít. Kdo chce na dobrodružství se mnou, řadí se na kraji lesa!" Zvolala jsem. Přitulila jsem se k Etneyho krku. "Dám vám soukromí. Těší mne, Reonysi," mrkla jsem na Etneyho syna a věnovala mu vřelý úsměv.

Spokojeně jsem se na vlčata usmála, když o své starší sourozence projevili zájem. Bála jsem se, aby to stejně bylo i u těch starších sourozenců vůči těm mladším, ale pokud měli alespoň kapku z Etneyho charakteru... neměla jsem se čeho bát. Navíc, kdo by odolal těmhle třem malým kuličkám? Naklonila jsem hlavu směrem k Thyře, která se v tom trochu zamotala. "Všichni máte starší sestru, a další sourozence. Ezekiel, ty a Vera jste sourozenci. Vera je tvá sestra, Ezi tvůj bratr. Co je jejich je i tvé a obráceně," vysvětlila jsem, ale nakonec jsem uznala, že to šlo mnohem jednodušeji. "Já a tatínek jsme přeci také vás všech, no ne?" Poznamenala jsem a tlapkou si k sobě Thyru přivinula. Do toho se Ezi domáhal přesného data seznámení, a já měla co dělat, abych po něm nevyjela. Ještě jsem si pořádně nezvykla, že vlčata neví všechno a nespokojení se jen tak s něčím. Ale budu lepší než Narcisa. Moje máma by mi, laicky řečeno, už dala po hubě. "Až se vrátí," odpověděla jsem a rychle dodala, "a to nevím, kdy bude."
Doufala jsem, že jsem se tak ubránila návalu otázek na kdy, ale moc jsem si stejně nepomohla, protože se konverzace o magiích zvrhla. Zadívala jsem se mezi stromy a naprosto Ezekiela vytěsnila, zatímco se válel na zemi. Rozmazlovala jsem je, bylo mi to jasné, ale nechtěla jsem, aby mi skákali po hlavě. To radši vydržím trochu toho ječení. Věnovala jsem Ezimu ledový pohled. "Takhle se chová princ?" Pokárala jsem ho. "Královská krev vystupuje s ladností a získává si respekt jinak, než řevem." Hrdě jsem se napřímila, a věnovala veškerou pozornost Thyře. "Nemám zdání, Thyrko. Nevím, jakou magii budete mít, ani jestli bys ji zvládla objevit teď. Ale je pravděpodobné, že zdědíte jednu z našich magií. Jako třeba můj vzduch." Teprve když se mě Ezekiel v klidu zeptal jsem se na něj znovu podívala a v klidu mu vyhověla s odpovědí. "Tahle zima je vaše první. Ještě jich pár bude, než dospějete," vysvětlila jsem, "ale neboj se. Ve světě je tolik zajímavých věcí, že si ani nevšimneš, jak dlouho to trvá. A do světa se můžeme vydat dřív než vyrostete," navrhla jsem kompromis a snažila se tak odvést pozornost, ale nefungovala to.
Vera obrátila svou pozornost na Etneye a nějak došla k závěru, že on svou magii nemá, a proto je smutný. Toho se samozřejmě ihned chytil Ezekiel a já si čelo opřela do tlapky, jinak bych musela zabořit hlavu do sněhu a zakřičet. Hlavně s klidem. "Ezi. Zpomal," povzdychla jsem si. "Tatínek magii má, vážení. Poznáte to podle očí. Pokud jsou jiné než zlaté, je jisté, že vlk nějakou magii ovládá," vysvětlila jsem. "Někteří vlci sice mají zlaté oči celý život, ale spolehněte se, že v dospělosti vládnou magii všichni." Včetně Etneyho. Chudák. Něžně jsem mu olízla tvář, aby si z toho nic nedělal. "Jeden let neexistuje. Říká se tomu jeden rok. A trvá jedno jaro, jedno léto, jeden podzim a jednu zimu. Jakmile začne další jaro, začíná další rok," odvyprávěla jsem, "a taková slova nepoužívej, Ezi. Strašný používá každý křovák. Když už musíš, použij něco vznešenějšího, jako... To je hrozné."
Byli tak zvídaví. Hlava mi z toho šla dokola kolem, ale odpovídala jsem na jejich otázky s úsměvem, aby si nemysleli, že mi na nich nezáleží. To totiž nebyla pravda. Milovala jsem je, i když byli občas trochu hloupí. "Jsem mladší než tatínek," uchechtla jsem se, i když smích byl to poslední, na co jsem měla pomyšlení. Na území byl vetřelec, a Thyra se to vydala zkoumat, jako by se nechumelilo. Naštěstí nešla moc daleko, a tak jsem se jí nesnažila zastavit. "Ale ano, je. Pořádně se nadechněte a soustřeďte se na to, co cítíte. Poznáte, že je tu kromě nás ještě další vlčí pach. Kterým směrem je?" Nenápadně jsem se zahleděla doprava, odkud pach přicházel, a nechala je, ať si zkusí zavětřit.

Prosinec 9/10 - Vera

Vypadalo to, že se moje lekce setkala s úspěchem. Jak jinak. Já i Etney jsme byli inteligentní, takže bych se hodně divila, kdyby naše vlčata byla o něco míň než dokonalá. Odhodlaně jsem přikývla, ale než jsem se nadála, Vera už to chtěla jít zkusit sama. Pobaveně jsem se uchechtla. "Tak je to správně. Je dobré být odvážná," pochválila jsem ji a v rámci zachování dobrých vztahů to opravdu sledovala z dálky, i když mi to drásalo všechny nervy v těle. Když se teda Vera rozběhla po ledu jako tryskáč, málem jsem sebou švihla. Měla jsem dát větší důraz na opatrnost.
"Koukám se! Buď opatrná, led klouže!" Houkla jsem po ní a přešla trochu blíž. Věřila jsem, že chybami se vlk učí nejlépe, a pokud by náhodou pod Verou led praskl, byla jsem připravena ji rychle vytáhnout. "Výborně," zazubila jsem se na ni.

Ezekiel a Etney

Vlčata si společně hrála, zatímco já a Etney jsme byli zanedbáni přízrakem, který se objevil mezi stromy. Polil mě stud a strach a kdo ví co všechno. Takže to byla Ciri, Etneyho dcera. Ustaraně jsem hleděla mezi stromy, ale nechtěla jsem na vlčata přenášet tyhle emoce tak brzo. A tak jsem si na tvář nasadila poklidný úsměv a přitulila se k Etneymu, který byl samo sebou z toho všeho zdrcený. "Neboj se. Ona to vstřebá, a vrátí se," slíbila jsem mu. Nebylo ideální, že jsme nikomu nestihli nic říct a vysvětlit, ale co se stalo, stalo se. Přistupovala jsem k tomu všemu s rozumem, protože ztratit chladnou hlavu bylo to poslední, co jsem chtěla. Chtěla jsem vlčata vést k tomu samému, a tak jsem se na Ezekiela, který byl zvědavý, pousmála a naoko lhostejně pokrčila rameny. "Tvoje starší sestra, Ciri. Později se seznámíte, ale nejdřív si promluví dospělí, až bude čas," vysvětlila jsem mu s klidem, přímo a narovinu. Odmítala jsem mu cokoliv nalhávat.

Ezekiel a Vera - //Thyra může odposlouchávat, baví se o magiích :Dd

Se smíchem jsem sledovala, jak sněhové koule postupně zavalují chudáka Eziho. On to naštěstí také vzal jako správný chlapák s humorem. Takže jsem jedno vlče pobavila a to druhé snad alespoň trochu okouzlila. Rozhodně už to nevypadalo, že by se Vera chtěla vydat pryč.
Ezekiel položil tu nejdůležitější otázku, spolu s Verou, která samozřejmě ihned chtěla ovládnout magický um. Posadila jsem se před oba dva a zatvářila se smrtelně vážně, abych si získala jejich plnou pozornost. "Magie," začala jsem, "je něco, co máte ve svém nitru. Narodili jste se s ní. Ale poznáte ji až budete dospělí." Mentálně jsem se připravila na vlnu protestů, které tohle tvrzení neodvratně znamenalo. "Existují magie jako vzduch - tu mám já. Voda, oheň, země, předměty, iluze. A pak další, silnější magie," vysvětlila jsem to jak nejrychleji a nejjednodušeji jsem myslela. "Takže nabírejte síly, ať tu svou magii objevíte co nejdřív," pobídla jsem je a s úsměvem podrbala Eziho za ušima.

Etney

Donesl se ke mně pach někoho cizího. Někoho, kdo snad ani do smečky nepatřil. Vycenila jsem zuby a zahleděla se mezi stromy, ale dotyčný byl moc daleko na to, abych ho viděla. "Někdo tu je," zavrčela jsem tiše, směrem k Etneyemu. Jindy bych nejednala tak radikálně, s vrčením a podrážděným šviháním ocasem, ale když tu byla tři malá vlčata, která nemohl bránit nikdo jiný než my dva... byla jsem dost podrážděná.

Prosinec 8/10 - Vera

Natočila jsem hlavu do strany a pobaveně se uculila. Ano, znělo to vtipně, jen tak přejít po vodě. Ale v praxi se tyhle zkušenosti hodily často. "No nesměj se mi," poučila jsem ji, "až budeš větší a silnější, určitě budeš hodně cestovat. A nejlepší způsob, jak se někam dostat, je podél řeky," vyprávěla jsem a snažila se, aby můj hlas nezněl moc monotónně a Veru to alespoň trochu zaujalo. "jenže někdy místo, kam bys chtěla jít, bude na druhé straně. A pak musíš vodu opravdu přejít. Po spadlém kmenu, po kamení, skrz mělčinu. Anebo... přes led." Tlapkou jsem strčila do kousku ledu, který praskl a ponořil se pod hladinu. Vera se ihned chopila zkoušky studenosti, kterou jsem sledovala se zdviženým obočím. Je ještě malá, uklidňovala jsem se, protože mít hloupou dceru by bylo nemilé.
Samozřejmě jsem se místo poučování chopila utěšování, jak jinak. Přivinula jsem si Veru k sobě, aby si mohla promrzlou tlapku schovat do mé husté srsti. "Notak, nic se nestalo. Taková voda je, když je zima. Všechno v zimě je studené," špitla jsem a čumákem ji podrbala mezi ušima. "Pamatuj si, že v zimě do vody v žádném případě nesmíš. Onemocněla bys. Můžeš pouze přejít led, a to jen v případě, že ti nepraská pod tlapkami," pokračovala jsem ve svém výkladu. "Nejlepší je to otestovat hned v mělčině, párkrát si poskočit, možná hodit kamenem. Pokud led nepraskne, můžeš vodu přejít. Pokud praskne, raději najdi jinou cestu." Spokojeně jsem se zahleděla do dálky a naklonila k Veře hlavu, abych mohla mluvit tišeji a docílila tak toho, že zním důležitě. "Svět ti celý leží u nohou, Vero. Můžeš cokoliv, co se ti zlíbí. To proto, že jsi tak bystrá a umíš přemýšlet," zazubila jsem se, "jsi ta nejchytřejší vlčice, co znám. Na to nezapomeň, jasné?"