Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Opravdu to byla zajímavá náhoda, ale příhodná. Jemně jsem kývla hlavou směrem ke stromům v dálce a zvědavě střihla ušima. ”Můžeme do lesa dorazit spolu, pokud máš zájem,” nabídla jsem mu. Možná měl namířeno někam jinam - ale já Etneymu slíbila, že se do lesa co nejrychleji vrátím, a tak jsem svůj směr měnit nechtěla. Překvapeně jsem pohlédla na nabízeného zajíce a s širokým úsměvem přikývla. "Děkuji. S Etneyem jsme nedávno ulovili losa a dotáhli ho do lesa, ale svačinkou nepohrdnu,” souhlasila jsem a jedním silným stiskem a tahem zajíce roztrhla na dvě půlky, aby vlkovi něco zbylo.
Vlk se představil jako Waristood. Ačkoliv to byla jedna z možností, s kterými jsem počítala, trochu ve mně hrklo. To byl nečekaný zvrat, ale ne nevítaný. On byl vlastně důležitou součástí mého příběhu a ani o tom nevěděl. Pousmála jsem se a rozhodla se zahrát své karty. "Těší mne. Ty jsi ten dobrý přítel Lucy, že? Slyšela jsem o tobě,” prozradila jsem mu a vyčkala na jeho odpověď. Nevěděla jsem, kolik si toho mohu dovolit prozradit.

Neznala jsem ho a nemohla jsem si tak o něm udělat žádný obrázek, ale vypadal přátelsky, a tak jsem se trochu uvolnila. Byla jsem stále ostražitá, ale už jsem nebyla připravená utíkat či bojovat. Vlastně jsem byla otevřena konverzaci.
Upozornil mě na to, že v Cedrovém háji je smečka. To jsem samozřejmě věděla, ale překvapilo mne, že to ví i on. Ah. On do smečky patřil. Měla jsem pocit, že mi Etney řekl o všech členech smečky, ale na vlastní oči jsem viděla jen Seilah. Tohle mohl být kdokoliv, od Reonyse po Waristooda. Tedy, mohl to být jen jeden z nich - jiné samce kromě Etneyho jsme ve smečce neměli. Přestala jsem se tvářit tak ledově a nedostupně, rysy mi zjihly a trochu jsem se pousmála. "Omluv tedy moji nevědomost. Jsem Nina, a také patřím do Cedrové smečky,” prozradila jsem mu a trpělivě čekala na jeho jméno. "Avšak děkuji ti za starostlivost,” dodala jsem a s uznáním kývla hlavou.

Najednou jsem nebyla sama. Překvapeně jsem se otočila na nově příchozího, který zrovna pokládal na zem uloveného zajíce. Nebyl to nikdo, koho bych znala, což bylo něco na co jsem si doposud nezvykla. To, že je tu spousta cizích duší.
Stroze jsem přikývla a narovnala se. I přes zmáčenou srst a nafouklé břicho jsem působila elegantně, jako bych měla každý pohyb předem pečlivě promyšlený a nacvičený. A také, že přesně tak to bylo. "Ano," odpověděla jsem, aby si nemyslel, že umím jen pokyvovat nebo vrtět hlavou. Navíc jsem nevěděla, jestli jsem ho náhodou svým blábolením nevyrušila, a tak jsem pro jistotu došla k závěru, že mu dlužím nějaké vysvětlení. "Pouze jsem se tu připravovala na cestu do Cedrového háje," vysvětlila jsem a víc to nerozvíjela. Nemusel vědět, že je tam smečka nebo že do ní patřím. Už to, že jsem mu sdělila, kam jdu, bylo o informaci víc než potřeboval. Prohlížela jsem si ho modrými očky a snažila se odhadnout, na jakou stranu se přiklání. Poslední, co jsem potřebovala, byla nějaká záporná postava jako z příběhů, které mi matka vyprávěla.

//Východní hvozd přes Kojotí břeh

Vyběhla jsem z lesa, čímž jsem přišla o přírodní stříšku tvořenou z vysokých větví a jehličí. Jinak se ale dostat do Cedrového lesa nedalo, a tak jsem zatnula zuby a pokračovala směrem k řece, kde jsem se do konce na chvíli rozhodla zastavit. Bylo ironické v takovém počasí doplňovat tekutiny, ale byla to potřeba. Sklonila jsem hlavu k hladině a rychle do sebe dostala nějakou tu vodu. Připadala jsem si žíznivější, unavenější, hladovější. Prohlížela jsem si své břicho ze všech stran, ale mohla jsem být jen nafouklá. Nedokázala jsem nic poznat, nic jsem necítila a nechtěla jsem dělat unáhlené závěry, ale nedokázala jsem zabránit nervozitě, která se mi rozlézala tělem jako mor. "Nádech, výdech," zopakovala jsem si nahlas a svá slova následovala dlouhým nádechem nosem a výdechem pusou.

//Narvinij přes řeku Midiam

Sluníčko zalezlo za mraky a během vteřiny se rozpršelo. S povzdechem jsem přidala do kroku, abych se co nejrychleji dostala domů a do tepla úkrytu. Tohle byla ta stránka podzimu, kterou jsem nemusela. Navlhlé listí se mi lepilo na tlapky i srst a déšť byl studený a štiplavý. Jsme šílení. Blázni. Přivést vlčata na svět během zimy? Zavrtěla jsem hlavou. Moc dobře jsem věděla, že na mě hraje má vlastní hlava triky. Žádné mé rozhodnutí nebylo úplně špatné nebo úplně skvělé. Nemohla jsem se nechat ovládnout přesvědčením o opaku.

//Sever Mahtae přes Kojotí břeh

//Jezevčí plácek přes hájek

Setkání s bráškou mi pěkně zamotalo hlavu, a také mě vyčerpalo. A tak jsem si našla pohodlné místo mezi kořeny stromů a na chvíli zavřela očka. Těšila jsem se na další den a na návrat zpět do Cedrového lesa. Usínala jsem bez starostí a se spokojeným úsměvem na tváři.

Ráno přišlo nečekaně brzy. Celá rozespalá a rozlámaná jsem si očistila srst od hlíny a spadaného listí a vydala se kupředu. Cítila jsem se jaksi těžce, jako bych byla celá nafouklá. Nebo... Zavrtěla jsem hlavou. Nemohlo to být tak jednoduché, ne? Nemohla jsem mít takové štěstí. Nebo smůlu? Celá jsem znervózněla a srdce jsem měla až v krku. Zachovej klid, Nino. Říkat si to bylo jednodušší než být opravdu klidná.

//Východní hvozd přes řeku Midiam

4. Setkat se se zemřelým bratrem na Jezevčím plácku

//Jezevčí hájek

Překvapeně jsem sebou trhla, když zvíře hlubokým starým hlasem promluvilo. "Tady. Tohle je to místo," pověděl mi. Nikdy jsem neviděla mluvící zvířátko, ale tady na Galliree už mi jen málo věcí přišlo hodno mého stresu. Tohle byla prostě jedna z dalších podivných věcí, které byly vcelku neškodné. Jezevec mě dovedl na jakýsi plácek, který jako by popíral zákony fyziky. Zdál se mi malý, ale jak jsem pokračovala, zdálo se, že je nekonečný. Když jsem se otočila, abych se na to jezevce zeptala, nebyl tam.
"Nepotřebujeme jeho asistenci," uchechtl se hlas, který jsem tak dobře znala. Zalapala jsem po dechu a znovu se otočila kupředu. Stál tam. Štíhlý, vysoký vlk, který měl být budoucím vladařem. Kdyby to jen skončilo jinak. Z hrdla mi uniklo jedno velké vzlyknutí a já se k němu rozeběhla. Nevěděla jsem, jestli je možné se nemrtvých dotknout, ale byla jsem ochotná vzít ten risk. Narazila jsem do silné, nehybné hrudi, ze které nesálalo žádné teplo. Ale cítila jsem na uslzené tváři každý jeho chloupek. Byl skutečný - mrtvý, ale skutečný. "Já- já tomu nemůžu uvěřit. Proč? Jak? Já... Proč jsi to udělal?!" Zaječela jsem na něj a prudce se odtáhla. Stará křivda nahradila veškerý smutek.
Bratr si povzdechl a zahleděl se mezi stromy. Viděla jsem v jeho tváři vepsanou zlost, ale i lítost. "Chtěl jsem jí něco dokázat," pověděl tiše, "matce. Sobě. Vám všem. Chtěl jsem dokázat, že na to mám, i když jsem byl spíše slabší článek." Začala jsem vrtět hlavou, ale on rázně přikývl. "Moc dobře víš, že mám pravdu, drahá sestřičko. Všechny nás poháněla touha být tím nejlepším, a já... já měl jen jednu možnost, jak to dokázat. Nejsem tak úžasně chytrý, jako ty. Nedocházelo mi, co všechno by se mohlo stát. A stalo." Přitiskl smutně uši k hlavě a uklonil se mi. "Mrzí mě to, má královno." Ta slova mě zahřála u srdce. Ale nechtěla jsem, aby mi tak říkal. Aby se i po smrti musel klanět těm lepším a cítit se nedostatečný.
Znovu jsem k němu přistoupila a olízla mu tvář. "Moc mě to mrzí. Já... byla jsem slepá," popotáhla jsem a nechala ho, aby mě objal. Nikdy jsem odsud nechtěla odejít. Ivan však mou myšlenku vycítil a zavrtěl hlavou. "Neboj se, Nino. Ty za nic nemůžeš. Ty ne. To naši rodiče, naši předci, tenhle svět. Ale ty? Já? Naši sourozenci? Jsme nevinní. Nikomu nic nedlužíme," promlouval tichým, ale rozhodným hlasem. "pokud je odpuštění to, pro co sis přišla, nemám co ti odpustit. Můžeš se vrátit domů," odtáhl se, abych viděla jeho úsměv. Ten úsměv, co mi tak moc chyběl. Zármutek, který jsem v sobě tak dlouho dusila, se ze mě hrnul v podobě krokodýlích slz a nezastavitelných vzlyků.
"J-já v-vlastně chtěla v-vědět, j-jak... c-co," fňukla jsem a zavrtěla jsem hlavou. Nedokázala jsem ze sebe dostat jedno jediné slůvko. "To je v pořádku, Nino. Budeš v pořádku, ty moje malá sestřičko," špitl mi do ucha. "Vím, co bys chtěla vědět. A má rada zní - vytvoř si vlastní život. Vlastní království. Nehoň se za světem, který tě odmalička nenáviděl. Už jsem ti to říkal. Nikomu nic nedlužíš," na chvíli se zarazil a pak se uchechtl, "jen mně. A já po tobě chci, aby jsi žila život tak, jak si sama poručíš. Ne jak ti to poručí kdokoliv jiný. Buď šťastná. Pro mě. Já šťastný být nestihl," povzdechl si. "Ale teď už je mi dobře. Slibuji."
Znělo to jako loučení. Nechtěla jsem se s ním rozloučit. Ale po mém boku se opět objevil jezevec a netrpělivě na mě hleděl. Já však měla oči jen pro Ivana, a snažila jsem se si ho vepsat do paměti, zapamatovat si každý ohyb kůže, každý chloupek, všechny barvy v jeho očích. "Mám tě ráda," špitla jsem, a on přikývl a široce se zazubí. "Já tebe též. Chybíte mi, všichni. Přijď mě znovu navštívit, až se ti zasteskne po chudákovi Ivanovi," olízl mi tvář a já se konečně trochu pousmála. Tížila mě však ještě jedna má otázka. "Co matka? Je...?" Hrdlo mi sevřela úzkost, když se Ivan zachmuřil. "Nejsem si jistý, Nino. Tady se nenachází. Ale je možné, že zatímco já sledoval vás sem, ona zůstala u otce, aby sledovala jeho pád. Každý máme jiné priority, Nino." Nevěděla jsem, co to znamená. Matka ke mně vždy byla vcelku vstřícná. Přísná, ale to musela být. Proč ji Ivan tak zpochybňoval?
"Nelam si s tím teď hlavu, sestřičko. Už utíkej. Pobyt se zemřelými má špatný vliv na pleť," ušklíbl se, a já se dokonce zasmála. Uvidím ho znovu, ujistila jsem se a pozadu následovala jezevce. Chtěla jsem se na Ivana co nejdéle dívat. "Vrátím se!" Slíbila jsem mu, a smutný úsměv na jeho tváři mi zlomil srdce na dva kousky. "Budu čekat." Protože nic jiného mu nezbývalo.

//Narvinij

//Vřesoviště

S Etneyem jsme se poměrně rychle rozloučili. Když jsem se ocitla sama, byla jsem najednou celá nesvá a nevěděla co se sebou. Tak to ne, Nino. Tvoje přežití nebude závislé na někom dalším, napomenula jsem se a odhodlaně přikývla. Řekli jsme si, kde se setkáme a že se máme rádi - do té doby jsem se mohla soustředit na svůj cíl. Zajít za Ivanem. Úplně mi z té představy přejel mráz po zádech - byl mrtvý, copak jsem s ním nějak mohla mluvit? Překvapeně jsem se zarazila, když jsem uslyšela dupání a po mém boku se ocitl jezevec. Jako by vyšel ze stínů. Nemluvil, ale celá jeho existence jako by říkala vím, co hledáš. Rozešel se kupředu, a já ho slepě následovala.

//Jezevčí plácek

Říjen 9/10 | Yggdrasil

Nevěděla jsem, kdo je Dante a Odine, ale vzhledem k tomu, jak moc byl starostlivý ohledně svých sourozenců jsem usoudila, že to budou oni. Přikývla jsem. "To je od tebe moc rozumné," pochválila jsem ho. Byl to bystrý mladý kluk. Doufala jsem, že má vlčata jednou budou alespoň stejně dobrá, a lepší.
Novinky o magii, která nutí vlky něco dělat proti jejich vůli, mě vyděsily. "To že umí?" Zamumlala jsem si sama pro sebe a zavrtěla hlavou. "Pokud to je pravda, tak nevím, Yggi," přiznala jsem s povzdechem, "možná by odpor fungoval, pokud by jsi svého otce neslyšel? Nejsem si jistá, jak taková magie funguje," uvažovala jsem nahlas, kdyby ho náhodou díky mým slovům napadlo nějaké jiné řešení. Věnovala jsem mu povzbudivý úsměv a jemně do něj drcla tlapkou. "Ale nezoufej. Žádná situace není natolik špatná aby se z ní nedalo nějak dostat." Ta slova šla od někoho, kdo přežil vlastní smrt, takže jsem mu vlastně ani nedávala planou naději.
Dokázala jsem ho uklidnit, což mě zahřálo u srdíčka. Musel to být nějaký vrozený mateřský pud, který mi udělal takovou radost z něčeho tak malicherného. "Děláš dobře," uznala jsem s přikývnutím.
Byl z mého příběhu zklamaný a nechtěl odejít bez sourozenců. Chápala jsem to. Já při útěku neměla na výběr, ale kdybych ho měla, jistě bych se svou rodinu snažila udržet pohromadě, neboť jsem předtím nic jiného neznala. "Věřím, že ti všechno dopadne tak, jak si přeješ. Stačí věřit svému cíli," pronesla jsem důležitě a pokynula hlavou směrem k Cedrovým stromům opodál. "Žiji v Cedrové smečce kousek odsud. Pokud mě někdy budeš chtít najít, budu tam," slíbila jsem mu s úsměvem.

//Skvělé místo pro Život přes řeku

Etney vyplnil ticho celkem náhodnou otázkou, ale nevadila mi. Vlastně jsem se musela trochu uchechtnout. "Inu, kvůli někomu jsem vlastně navštívila jen jednu, a zůstala jsem v ní," věnovala jsem mu naoko obviňující výraz. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. "Ale na tom nesejde. Většinou si ráda projdu všechny své možnosti, ale... věděla jsem, že tvá smečka je ta správná," přiznala jsem.
Cedrový háj mi chyběl a těšila jsem se, až se tam znovu dostaneme. Nebo spíše dostanu, neboť Etney souhlasil s naším rozdělením. Bylo mi z té představy trochu smutno, ale měl pravdu. Nemohla jsem být do konce života závislá na jednom vlkovi. "Já jsem na tobě ráda závislá," zazubila jsem se nazpátek a švihla ho ocasem do pozadí. Kývla jsem hlavou na srozuměnou. "Souhlasím. Budu spěchat," slíbila jsem a přitulila se k jeho krku. Jako bych mu četla myšlenky. "Mám tě ráda. Pozdravuj ode mne Cyrila, pokud ho potkáš, ano? Třeba tě bude následovat do lesa," zasteskla jsem si a povzdechla si.

//Jezevčí háj

Jeho slova mě překvapila. Pořád jsem si neuvědomovala, jak by někdo jako Etney mohl chtít někoho jako jsem já. Ale bylo to tak. Byli jsme spolu - ať už nám v cestě stála jakákoliv překážka. Široce jsem se na něj usmála. "Já jsem tě také chtěla se vším všudy už dávno," prozradila jsem mu šeptem a pobaveně ho zatahala za ouško. Vracela se mi energie, ale příjemný pocit zůstával a s ním i trocha té nejistoty, co všechno by naše činy mohly mít za následky.
Raději jsem na to nemyslela a soustředila jsem se na úkol před námi - stavit se u jezevce a dojít domů. "Skvělé," kývla jsem a také se posadila, ačkoliv se mi vůbec nechtělo. Přišlo mi, že mám tlapky celé z želé a už se nikdy nepostavím, ale nakonec jsem to nějakým způsobem dokázala. Doufala jsem, že na mně malátnost není poznat, neboť Etney vypadal jako by ho to vůbec neovlivnilo. Trochu jsem na něj žárlila. Odvedl všechnu tu tvrdou práci a přesto měl energie na rozdávání - nebo mi to tak alespoň přišlo, i přes to zívnutí, které bylo nakažlivé a okamžitě jsem zívala také. "Tak dobře," povzdechla jsem si a vyrazila za ním, "ale... nevadilo by ti mě tam nechat samotnou?" Poprosila jsem ho a jemně pokrčila rameny. "Není to nic proti tobě. Chci s tebou sdílet úplně všechno, jen... možná ne brášku, který už má život za sebou," vysvětlila jsem a pousmála se, ačkoliv v očích se mi odrážel smutek. "Slibuji, že mi to nebude dlouho trvat."

//Vřesoviště přes řeku

Zaryla jsem drápy do země a snažila se zklidnit zběsilý tlukot srdce. Ten ale nepřestal, ne teď, ne celou dobu. "Nebojím," zatnula jsem zuby, jako by se mě chystal sežrat a ne se mnou strávit hezkých pár chvil.

Unaveně jsem si položila hlavu na tlapky a s přivřenými očky Etneyho sledovala. Vůbec mi nedocházelo, co se právě stalo, co by to mohlo znamenat a tak dále. Prostě jsem... existovala, v přítomném momentu, s ním. Cítila jsem se dobře, tělem se mi rozlévalo teplo a říkala jsem si, že moje matka musela být padlá na hlavu, protože všechno, co mi kdy vyprávěla, se lišilo od mého zážitku. Začínala jsem si uvědomovat, jaké neštěstí v lásce a životě opravdu měla, a bylo mi jí líto. Ale na takovou emoci už jsem neměla místo. Byla jsem šťastná, tak moc šťastná, že po mém boku byl zrovna Etney. Věděla jsem, že se mi nic nestane a všechno bude v pořádku, ať budoucnost přinese cokoliv.
"Nebolelo," vydechla jsem konečně a pořádně se protáhla. Ze začátku to bylo dost nepříjemné, ale bylo to tak správné, že bolest po chvíli přestala. Jen jsem se teď nezmohla na víc než jedno slovo. Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv a přitulila jsem se k šedivému po mém boku. Ještě chvíli jsem jen dýchala a čekala, až se mi trochu uklidní srdce a hormony a to všechno, a pak teprve jsem byla schopná alespoň trochu přemýšlet. Napadlo mě, že by si chudák Etney třeba zasloužil nějakou pochvalu. "Promiň. Úspěšně jsi mi vygumoval hlavu," uchechtla jsem se, "bylo to úžasné. Vážně," slíbila jsem mu a olízla mu čenich.
"Asi bychom se měli vrátit do lesa, co myslíš?" Stavili jsme se tam jen na chvilku po lovu a od té doby jsme se zase toulali. "Stavím se cestou u jezevce, pokud to je alespoň trochu po cestě?" Natočila jsem hlavu zvědavě do strany.

Říjen 8/10 | Yggi

Přikývla jsem. Stál si za svým, a to se mi líbilo. Kdyby byl můj, rozhodně by to byl ten, který by po mně usedl na trůn. Škoda, že patří někomu jinému, zalitovala jsem a trochu si povzdechla. "Velmi, velmi daleko. Tak daleko, že by cesta tam trvala několik nocí," prozradila jsem mu a pro jistotu zavrtěla hlavou, "ale cestu tam nepodstupuj. Je to nebezpečné místo i pro dospělého vlka, natož tebe," upozornila jsem ho. Nechtěla jsem, aby chudák skončil ve spárech mého otce. Vyslechla jsem si jeho krátký příběh a lítostivě se na něj usmála. "To mě mrzí, Yggdrasile. Ale něco ti prozradím," spiklenecky jsem k němu natočila hlavu a ztišila hlas do šepotu, "nikdo ti nemůže diktovat, co máš dělat," mrkla jsem na něj. Většinou bych vlky naopak upozornila na opak - že potřebují někoho, koho budou poslouchat a kdo jim dá smysl v životě. Ale Yggdrasil vypadal jako rozený vůdce, a tak jsem udělala výjimku. "Nemluví, říkáš? Inu... nesnaž se jí přinutit k řeči. Mrhal bys svým životem pro někoho, kdo o to očividně nestojí," poučila jsem ho.
Překvapeně jsem zamrkala, když se znovu naštval. Byl celkem výbušný, což bylo nebezpečné, ale pořád byl jen vlčetem a v tom věku muselo být těžké regulovat tak velké emoce. A tak jsem ho nechala a ignorovala i cizí slova, kterým jsem nerozuměla, což mi trochu vadilo. "No dobrá, dám ti termín," uklidnila jsem ho a na chvíli se zamyslela. "Vidíš ty rudé listy kolem nás?" Rozhlédla jsem se. "Za chvíli se všechny snesou k zemi a zmizí pod sněhem. A tak až je uvidíš na stromech znovu, budeš moci utéct. Bude to trvat, ale ty jsi trpělivý vlk, ne?" Pobídla jsem ho s mrknutím oka.
Zajímalo ho více z mého života, a já mu to po neúplných kouskách postupně servírovala. "Stalo se něco, co byla má poslední kapka. Už jsem nechtěla čekat, a tak jsem utekla," řekla jsem krátce. Bylo to mnohem komplikovanější, ale ta verze v sobě měla smrt a krev a utrpení, a to on vědět nemusel. Trpělivě jsem ho poslouchala a s každou vteřinou jsem v něm viděla víc a víc sebe. "Chápu," odpověděla jsem prostě. "Má matka byla dost silná a mému otci vzdorovala, ale nedokázala nás před otcem uchránit, takže závěr je stejný," povzdychla jsem si. "Ale nezoufej. Utekli i mí sourozenci, ano, a nepotřebovali k tomu mou pomoc. Někdy je lepší být na vlastní pěst, protože mnoho starosti může těm druhým spíše uškodit," zauvažovala jsem. "Určitě všechno dobře dopadne, Yggdrasile. Dej tomu čas," poradila jsem mu s úsměvem.

Říjen 7/10 | Yggi

Musela jsem se nad jeho zvědavostí pousmát. Mluvil téměř jako vyspělý vlk, ale řeč jeho těla - a samozřejmě jeho vzhled - prozrazovala, kolik mu doopravdy je. Prozradil mi, že to byl jazyk její matky - alespoň jsem v to doufala. Madre znělo podobně jako matka, a vzhledem k tomu, že hnedka začal mluvit o otci, to byla snad jediná možnost. "Tvůj otec neví, co je dobré," zavrtěla jsem hlavou. Umět cizí jazyk byla neuvěřitelná výhoda, který pobuda to nechápal? Yggdrasil měl alespoň normální, věkem odůvodněné otázky. "Inu... odjinud. Například já pocházím daleko ze severu, kde se těmito jazyky mluví, a sem na Gallireu jsem odtamtud doputovala," vysvětlila jsem mu. Jenže on byl tak maličký, že... "Narodil jsi se tady? Možná je tvá matka odjinud," poradila jsem mu, aby si s tím nemusel tolik lámat hlavu. "Ale ovládat další jazyk je velmi chytré. Jsi moc chytrý vlk," pousmála jsem se.
Úplně mě jeho trápení rozesmutnilo. Zamyslela jsem se nad odpovědí, která by mu moc neublížila ani mu nedodala moc naděje. "Až budeš dost silný na to to zvládnout ve světě sám. Takže hodně jez a cvič, jasné?" Řekla jsem s důrazem, ale s úsměvem na tváři. Nebyl to rozkaz, jen rada do života. Nerada jsem mluvila o svém domově, ale Yggi na tom byl vážně velice podobně jako já, a tak jsem došla k závěru, že pár svých tajemství mu sdělit mohu. "Především můj otec," prozradila jsem, "je to velmi krutý pán. A matka byla velice přísná," povzdechla jsem si, "není to jednoduché, když nemáš hodné a starostlivé rodiče."

Kdyby se na mě takhle tiskl kdokoliv jiný, nejspíš bych z toho byla celá klaustrofobická a rozpačitá. Nyní jsem rozpačitá byla, ale to bylo kvůli naší konverzaci, ne kvůli Etneyemu. Naopak. Jeho blízkost se mi líbila, a jeho vůně kolem mě byla omamná. Přetočila jsem se na břicho a úplně zrelaxovala, jako by nade mnou měl nějaké kouzlo. Začínala jsem se domnívat, že to nemá co dočinění s námi, ale s přírodou a jejím kouzlem.
Uklidnil mě, že by to nemělo bolet. To nebylo zrovna dvakrát uklidňující vzhledem k tomu, že si tím nebyl jistý. Byla jsem tak nervózní, že jsem se celá klepala, ale zároveň jsem nedokázala zabránit touze. Nechala jsem ho, aby přitiskl svůj čenich k mému. "Dobře," vydechla jsem a lehce ho olízla nazpátek. Nebyla jsem si jistá, jestli je z mého jednoho rozklepaného slova jasné, na co přesně dobře říkám, a tak jsem si odkašlala a přikývla. "Doufám, že se o mě postaráš jako o princeznu," broukla jsem mu do ucha a lehce ho za něj zatahala, načež jsem na něj zamrkala tyrkysovými očky a nechala jsem ho, ať si se mnou dělá, co chce.