Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 1/10 | Ikran

Tlapky mě opět zanesly k jezeru. Ačkoliv už slunce klesalo za obzor, já se stále pohybovala ve stínu stromů, neb má severská srst byla téměř neslučitelná se zdejšími léty. Tam na tom místě, které jsem kdysi nazývala domovem, jsme byli v létě rádi za jakýkoliv teplý vánek. Na Galliree jsem to měla naopak - když byl vítr studený, bylo to jako opravdový dar z nebes.
Střihla jsem ušima když mi k nim vánek zanesl hlas. Byl to známý hlas, ačkoliv ne natolik abych si ho okamžitě dokázala spojit se jménem. Až po tom, co jsem se propletla mezi stromy a vyšla na břeh jsem pochopila - Ikran. Nejnovější člen našeho malého království. Chvíli jsem ho jen pozorovala, jako by snad osamotě mohl plánovat převrat. Je rozumné být tu s ním? Lehce jsem nad tím zavrtěla hlavou. Už jsem nebyla ta bezbraná princeznička po které šel každý tupoun. I kdyby Ikran toužil po koruně či krvi, dokázala bych se ubránit.
Nechala jsem tedy pochybnosti stranou, ačkoliv v koutku mysli se pořád pohybovaly a zaručovaly, že jsou mé zdi pevné a nepřestanu dávat pozor. "S kýmpak to mluvíš, Ikrane?" Pronesla jsem klidným ale pevným hlasem a dlouhými, rozvážnými kroky překonala těch pár metrů co nás dělily. Široko daleko byla jen voda a pár žab - a možná jedna nebo dvě vydry támhle v křoví. "Koukám, že nejsem jediná koho teplé dny vyhnaly k vodě."

F1: V2: 1. Popiš, co slyšíš a co si myslíš, že to znamená - a jak tě to ovlivňuje. (Každá věta se musí týkat části těla)

Pláží se opět rozlehlo ohlušující ticho, po kterém mi přebíhal mráz po zádech. Připadalo mi, jako by mě někdo sledoval, ale když jsem se rozhlédla, byla jsem pořád sama a žádné oči se na mě neupíraly. Přesunula jsem tedy svou pozornost zpět na ten podivný kámen, který jako by se hýbal - ne, určitě se hýbal, bylo to stejně očividné jako když se hýbou tlapky. Zalapala jsem po dechu, když se ozval ten podivný zvuk, díky kterému jsem nastražila uši jako zvědavý zajíc. Byl to podivně tichý ale hluboký a táhlý zvuk, ale nebyl jen v mé hlavě? Nedokázala jsem rozlišit, zda mi zvoní v uších nebo je ten zvuk opravdový. Ale... ten zvuk mě vábil, nutil mé tlapky k pohybu, jako by mi snad ani nepatřily. Bez jediné racionální myšlenky jsem se otočila a upřela oči na moře. Voda byla mnohem níž než předtím, níž než břicho toho nejtlustšího vlka. Táhlý tón zvuku jako by tahal za mé srdce a nutil mě jít blíž, blíž k té vodě. Protože tam byla cesta z kamenů, po kterých jisto jistě kdysi kráčely tlapky. Hruď se mi sevřela úzkostí a najednou jsem ten zvuk slyšet nechtěla, bylo mi z něj podivně úzko - nebo to bylo tím pocitem, že mě někdo sleduje? Donutila jsem kolena k pohybu, a protože mi zvuk z hlavy vyhnal všechnu logiku, vešla jsem na cestu z kamenů a krabích kostí. Nedocházelo mi, že existuje odliv a příliv a voda by se mohla vrátit a spolknout mě i s ocasem. A přesně to se také stalo, a má hlava se najednou ocitla ve vodě.

F1: 2. Prozkoumej artefakt, který jsi našel v písku a zkus přijít na to k čemu by mohl sloužit. (Použij alespoň jednu metaforu související s mořem – ale neříkej, že jde o moře)

Tedy, nevšimla jsem si toho předmětu sama. Zadrhl se mi o něj dráp, což na něj upoutalo mou pozornost. Udělala jsem krok vzad, abych se mohla pořádně podívat. Kámen? Něco - možná instinkt, možná zvědavost - mě donutilo do písku hrábnout a kamínek vytáhnout. Díky tomu jsem zjistila, že se vlastně o žádný černý oblázek nejedná. Bylo to stejně hladké, mělo to přirozenou barvu, ale bylo to pořádně těžké. Musela jsem poodstoupit od tekutého pláště, jehož život bičoval pobřeží jako tisíc modrých bičů. Položila jsem si svůj objev do bezpečí písku a ještě jednou se na něj pořádně podívala. Vypadalo to, že se do (ne)kamene cosi obtisklo. Byla to... mušle. Jistě to byla mušle! A kolem ní něco jako blesky, ale nebyly to blesky. Možná to bylo jen pořádně poškrábané, ale čím a proč?
S frustrovaným povzdechem z nedostatku odpovědí jsem (ne)kámen otočila, očichala, prozkoumala z každé strany, ale to bylo všechno. Možná to byl prostě jen kámen se kterým si moře pohrálo natolik, že si nese jizvy. Ale pak se ozval křik racka, po kterém jsem sebou poplašeně trhla. Všimla jsem si, že mi vítr najednou čechrá srst a pláž už se nezdá být tak tichá ani opuštěná jako se zdála na začátku. Co se to děje?

F1: 1. Uplácej hrad / nebo něco jiného z písku, abys zahnal to nepříjemné ticho. (Vlož do příspěvku alespoň 3 přívlastky popisující něco živého – ale vztahuj je na věci)

Ale odejít se mi ještě nechtělo. Bylo to zvláštní. Většinou jsem k místům necítila žádné vazby - štěstí bylo tam, kde byli ti správní vlci - ale tady to bylo jiné. Cosi mě nutilo tu zůstat, jako bych tu měla v tenhle moment být. Stála jsem na samém okraji břehu, kde mi mořská voda občas omyla kotníky. Sledovala jsem obzor a vodu, od které se odráželo slunce s takovou silou, že jsem musela přimhouřit oka. Tančící vlny tvořily jediný zvuk, který pronikal skrz husté ticho. Snažila jsem se tomu pocitu co to ve mně vzbouzelo přijít na kloub, ale bylo to nemožné. Jako by se všechny mé myšlenky rozplynuly. Ale to moře... bylo na něm něco zvláštního. Na krku se mi zježily chloupky. Ale byla jsem sama, byl klid, ticho. Podivné.
S povzdechem jsem se rozhlédla kolem sebe. Chtěla jsem se toho nepříjemného ticha zbavit, a tak jsem si začala tiše pobrukovat a hrabat se u toho tlapkami v písku. Tady na břehu byl mokrý od vln a držel tvar, což bylo překvapující. Na severu jsme měli maximálně tak mlčící hory. S precizností, které jsem mohla dosáhnout jenom já, jsem uplácala vlčí tělo. Nebylo to nic komplikovaného, jen ovál z písku a čtyři více méně kuličky jako tlapky. Těžší bylo tomu uplácat vlčí hlavu. Byla bez uší, neb to už bylo nad mé schopnosti, ale rozhodně můj výtvor vypadal jako zvíře. To mi stačilo ke spokojenosti, a nakonec jsem ani nevnímala to těžké ticho. Rozhněvané moře se však bez mého vědomí přihnalo a můj výtvor na moment potopilo. Překvapeně jsem zamrkala, no nedalo se nic dělat. Alespoň jsem si díky tomu všimla něčeho jiného.

//Prstové hory přes Konec světa

Konečně. Na pláž už jsem pomalu přiklopítala. Nejhorší na tom bylo, že se tahle voda nedala pít. A to jí bylo tolik! Byla jsem z toho všeho frustrovaná, ale roky královského učení mě naučily své emoce dobře schovávat, a tak jsem se jen zhluboka nadechla a nechala frustraci aby si ze mě užírala zevnitř. Já se mezitím vydala kupředu, napříč černým pískem, který mě lechtal na polštářcích. Bylo to zvláštní místo, neskutečně horké, ale krásné. Zvedl se jemný studený vítr, který stačil k tomu, abych se tak moc v letním horku nepekla. To spojené s vůní soli z oceánu mi stačilo k tomu, abych se konečně naplno uklidnila. Ano, myšlenky na vlčata mě i nadále sžíraly, ale dokázala jsem je dostat pod kontrolu. Tak, to bychom měli. Procházka byla u konce, tak jsem se mohla vrátit zpět, ne?

//Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Cestala začala být desetkrát tak únavnější, ale ze severu jsem dobře věděla, že zastavovat v horách se nevyplatilo. Tradovaly se o nich různé pověsti, které zahrnovaly snad úplně všechno, co by vám mohlo urvat hlavu a pověsit si jí na domeček. Zavrtěla jsem nad tou myšlenkou hlavou - hlavou, sakra - a trochu přidala do kroku, ačkoliv už jsem trochu lapala po dechu. To bylo tím horkem. Byla jsem neskutečně šťastná, když jsem na obzoru zahlédla pláž a oceán. Ten byl na severu také. Znamenalo to, že jsem oficiálně odešla z kraje světa jenom proto abych našla druhý kraj? Nebo bylo něco i za tou nekonečnou vodou?

//Popelavá pláž

//Travnatý oceán přes Tenebrae

Dostala jsem se na místo, které bylo velmi zvláštní. Pocházela jsem ze severu, takže jsem o pouštních oblastech neměla ani tušení - ale bylo tu neskutečné vedro. Projít lesem ještě bylo bez problémů, ale jakmile jsem stala pod podivně zbarvenými horami, srst mi tím horkem zplihla. Měla jsem sto chutí se otočit a jít jinam, ale mezi stromy jsem matně cítila smečku - a přestože by bylo fajn tvořit aliance, momentálně jsem na to neměla náladu. Střihla jsem ušima a s krátkým povzdechem se vydala kupředu, tedy nahoru. Co tě nezabije, to tě posílí, Nino.

//Zpěvné věže přes Prstové hory

//Východní hvozd přes Hadí ocas

Vybrala jsem si na procházku dlouhou cestu. Už jsem musela urazit dobrých pár kilometrů. Jezero se změnilo v les, les ve skály a skály v další zelenou pláň. Proplétala jsem se mezi vysokou trávou jako had a mé naštvání postupně nahrazovala zvědavost. V těchto končinách jsem se ještě pořádně nepohybovala. Cedrová smečka byla důležitá, má rodina byla to nejdůležitější na světě, ale ta důležitost mě zaslepovala. I na ty méně důležité věci bylo potřeba dávat pozor, a já toho o Galliree ještě mnoho nevěděla. Je čas zjistit nějaké informace navíc, rozhodla jsem se. Plánování, fakta a detaily. To mě uklidňovalo.

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

//Severní Galtavar přes VVJ

Byla jsem ráda za přístřeší, které mi za jezerem poskytl les. Slunce se už od rána rozhodlo pořádně přitopit a začínala mě pálit záda - a to se má šedivá srst dala ještě považovat za světlou. Doufala jsem, že se Etney a Thyra schovají někam do stínu. Ti takové štěstí na světlou barvu neměli a měla jsem tušení, že jim bude dvakrát takové vedro. Možná bychom mohli vzít vlčata k jezeru... Naučit je plavat. Pak by je nemohl utopit nějaký blbec odnikud. Zavrčela jsem a poslouchala, jak zvuk protíná ticho a ozývá se mezi stromy. Tajně, škodolibě jsem doufala, že to ten parchant uslyší a bude se bát.

//Travnatý oceán přes Hadí ocas

Ať už se vlčice rozhodly jakkoliv, já se přinutila se na ně usmát a s trochou snahy se rozhodla vypadat bezstarostně. Nic nemohlo být dál od pravdy. Málem mi zemřela dcera, mohl za to nějaký vlk a já měla v hlavě jen a pouze vraždu. Raději jsem se otočila na patě a rovnou se vydala na cestu, nečekajíc na to zda mě vlčice budou následovat. Rychlá procházka na pročištění hlavy mi jistě vrátí rozum. Bylo těžké přes všechny ty mateřské instinkty přemýšlet. Vlastně... to bylo téměř nemožné. Frustrovaně jsem zavrtěla hlavou a přidala do kroku. Možná, že samota byla ta lepší volba. A já věřila, že Sesi se dokáže o mou dcerku postarat. Navíc nebyla sama - Etney stál hned vedle. Trochu jsem při myšlence na něj pookřála, ale vracet jsem se ještě nechtěla. Dojdu na ten jih. Tam jsem ještě nebyla.

//Východní hvozd přes VVJ

Koutky úst se mi rozlily do skromného úsměvu. Byl skromný, ale úsměv to byl, a náležel Sesi. Pozdvihla jsem hrdě hlavu, protože být si ceněn bylo důležité a já na to byla pyšná. Na její slova jsem odpověděla pouze přikývnutím, neb nebylo potřeba to nadále rozebírat. Byly jsme si dlužnicemi navzájem, a tak mi to vyhovovalo. Dluh za dluh, který se nikdy ani nemusel splácet. Harmonie, která mě hřála na duši.
Se Sesi jsem tedy vše potřebné vyřešila a Thyra vypadala, že už se také uklidňuje. Spokojeně jsem jí čenichem podrbala za uchem a poslouchala, co má na srdci. Už od musím se ti k něčemu přiznat jsem očekávala problém, ale to jsem si ani neuvědomila jak velký problém to je. Srst na zádech se mi zježila, napůl zlostí, napůl strachem - protože co by kdyby? Nemohla jsem být racionální. Ne, pokud šlo o mé dítě. V srsti se mi zajiskřilo a v dálce se z nebes snesl blesk z čistého nebe. Doslova. Ani jedno z toho jsem nezaznamenala, natož abych si uvědomila, že za to mohu já. "Cože?!" Zavrčela jsem. Moje zlost však ani trochu nepatřila Thyře. "Jak se jmenuje? Víš, kdo to byl?" Malá vlčice z toho pravděpodobně ještě nemohla mít rozum, ale Sesi jistě dokázala poznat z tónu mého hlasu, že vlkovi dny byly sečteny. Ani jsem nedokázala cítit vděčnost vůči Deltě - veškeré mé myšlenky se točily směrem k tomu, co se mohlo stát a kde přesně bude v Cedrovém lese nejlíp vynikat vlkova hlava. Možná přímo v úkrytu, nad mým pelechem.
Nechala jsem Sesi, aby si s Thyrou povídala. Já se musela párkrát nadechnout abych zklidnila bušící srdce a hučení v uších. Má dcera, tak blízko k smrti? A kde jsem byla já? Kde byl Etney, nebo kdokoliv další? Chtěla jsem jí zatrhnout jakékoliv toulání. Chtěla jsem ji dotáhnout do lesa, do úkrytu, něčím ho zabarikádovat a nikdy ji nepustit ven. Nebuď jako matka. Nebuď jako tvoje matka, připomínala jsem si to jako mantru, a nakonec to celkem pomohlo. Střihla jsem ušima, když jsem zaslechla střípek konverzace o tom, jak se Ikran přidal do naší smečky. To bylo dobře.
Z myšlenek na vraždu mě kompletně vytrhlo až další vlče, které k nám rozhodně nepatřilo. Začínala se mi z celé téhle situace točit hlava, a tak jsem stočila pozornost zpět k Sesi a Thyře. "Půjdu se projít, na jih. Jdete se mnou?" Obdařila jsem je pohledem, který naznačoval, že to není nabídka, ale čest. Bylo však na nich, zda tu čest přijmou.

Hlásím do služby Ninu na Hrozbu.
Wizku na Záhadu.
Chudáka Siriuse na Piráty.
A Machiavelliho do Vlčat. c:

Spokojeně jsem Thyře olízla tvář, když se přitulila. Tím byla tragédie zažehnána, dcerka věděla, jak moc mi na ní záleží a mohla si dál žít svůj život tak, jak chtěla. "Tak se ukáže, jak dobrý máš odhad," usoudila jsem a věnovala jí tajuplný úsměv. Svět, ve kterém jsme žili, sčítal mnoho nebezpečí. To největší z nich bylo ve formě vlků, cizích, neznámých. Chtěla jsem si být jistá, že Thyra bude vědět, jak v tom chodit. Ne každý cizinec by mohl být tak vstřícný jako Ikran. "Ale! Ať už tě miluju jakkoliv, jedno mi slib. Buď opatrnější, ano? Svět je nebezpečné místo pro dámy jako jsme ty a já. I pro tvou sestru. To největší nebezpečí chodí tiše a s úsměvem," poučila jsem ji, ale nechtěla jsem chuděru vystrašit navěky, a tak jsem na ni posléze šibalsky mrkla, "ale Ikran není tak špatný."
Slyšela jsem všechno, co se šustlo mezi Ikranem a Etneyem. Vnímala jsem je natolik, abych dokázala usoudit, že nemám potřebu se k nim vyjadřovat. Etney byl víc než schopný to zvládnout sám, a tak jsem se rozhodla věnovat svou plnou pozornost těm dalším, stejně důležitým věcem. Mé dceři a Sesi, ačkoliv k vlčici jsem stále chovala jistou nedůvěru. Za to však nemohla. Neměly jsme mnoho šancí si promluvit a já byla nedůvěřivá vůči všem cizincům. I ten nejlepší přítel vám mohl bodnout kudlu do zad, tak proč ne uťáplá cizinka odnikud? Možná se chtěla zčuchnout s mými vlčaty aby získala moji důvěru a v nestřežený moment mě mohla zabít. To je trochu dramatické, nemyslíš? Sesi neměla jediný důvod zabíjet. O mém původu nevěděla, mého otce neznala, její jediná averze vůči mne mohla pramenit z odporu k mému chování, a to byl jen málokdy důvod k vraždě, no ne?
Z jejího koktání jsem měla tiky v oku, které se mi jen těžko dařilo držet na uzdě. Kousla jsem se do jazyka, abych to nijak neokomentovala. Sesi byla spodina, jak už jsem říkala, a tak jsem od ní nemohla očekávat urozené vyjadřování. "Pak jsme vyrovnané. Ale přesto. Dobrá smečka bude fungovat jen tehdy budou-li všechny její články na stejné vlně. Jakýkoliv problém i chvála, jakákoliv žádost či návrh - ozvi se. V hlase je ta největší síla. I v tom tvém," usoudila jsem.

Šaškování s Etneym muselo jít stranou když se mezi naše řady přidal cizinec. Thyra dostala tak za vyučenou, že hodnou chvíli nic neříkala, ale nakonec se její jazýček ukázal. Na můj vkus byl možná až moc prořízlý, ale byla jsem hrdá na to, že si dokázala stát za svým. "Nezvyšuj hlas. Urozená krev ví jak obhájit své i klidným tónem," upozornila jsem ji. Už to neznělo ostře, nýbrž poučně. Už jsem ji nenapomenula, když se ohradila na jejího otce - tak trochu jsem s ní souhlasila. Měla vlastní hlas a já bych zapálila svět jen proto, aby ho ostatní poslouchali.
Byla jsem ke všem cizincům nedůvěřivá. Dvakrát tolik k těm, kteří nic neznamenali a přesto se pachtovali s mou dcerou. Karty se však v mžiku obrátily, když vlk - Ikran - prozradil velmi zajímavý fakt o jeho rodokmenu. Můj přístup k vlkovi se v okamžiku změnil. Kývla jsem hlavou, tak, jak se to slušelo. Možná byl tulákem, avšak neměla jsem to tak stejně? "Tuláctví je přechodný stav, Ikrane. Těší mne," pronesla jsem mnohem přívětivěji než předtím, "a má dcera ještě neví, co je správné. Avšak i z omylu se dá vykouzlit mnohé."
Vykouzlit z toho mnohé se očividně snažil Etney. Chtěl by vlka přijmout mezi členy Cedrové smečky? Hierarchie byla křehká a každé drobné narušení mohlo vést k velkým otřesům. Avšak Ikranovy odpovědi se mi líbily. Choval se rozumně, rozvážně. S lehce přimhouřenými očky jsem se ho snažila přečíst. Čekala jsem, jestli jeho slova, postoj, chování nějak prozradí, kým doopravdy je. To však bylo nemožné, a tak jsem musela spoléhat na první dojem. A nebylo to vlastně jedno? Byli jsme silná smečka. Jeden ňouma nic neznamenal. Zapomínala jsem, že už nejsem sama proti celému světu.
Nechala jsem to na Etneym, i když jedním uchem jsem ty dva pořád poslouchala. Většinu své pozornosti jsem však obrátila k Sesi a Thyře. Když jsem viděla, jak ta malá trucuje, trochu mě zapíchlo u srdce. Nu co, měla jsem pro svá vlčata slabost. Koneckonců to byla jen princezna... nějaký ten přešlap ještě nikoho nezabil. "Tak se nezlob, zlatíčko. Víš, že jsi ta moje nejchytřejší a nejkrásnější," špitla jsem láskyplně. Jestli mi rodičovství nešlo, tak rozmazlování rozhodně. "Mám o tebe jen starost. Moc tě miluju, víš?" Broukla jsem jejím směrem a následně svůj pohled přenesla na Sesi. Mnoho slov jsem s ní neprohodila, ačkoliv v její přítomnosti už jsem byla několikrát. To nebylo správné. V dobrém království byl rozdíl mezi spodinou a vrchností jen nepatrný. V dobrém království spodina milovala vrchnost. Měla mě Sesi ráda? Zíráš, uvědomila jsem si, a rychle to zamaskovala úsměvem. "Patří ti mé díky za to, že na má vlčata dáváš takový pozor. Chráníš jejich život, a tím jsem tvým dlužníkem. Až budeš potřebovat pomoc ty, neboj se za mnou přijít."

Etney a Thyra

S širokým úsměvem jsem olízla Etneyho tvář, kterou mi tak okatě nabízel. Celý život mi do hlavy matka vštěpovala, že láska je slabost která zabíjí, ale já z ní chtěla udělat něco pevného jako skála - chtěla jsem, aby vlčata věděla, že láska je ta nejsilnější magie a není za co se stydět. "Ale ne! Co budu bez tebe dělat, až tě sníme?" Zašeptala jsem a šibalsky se uchechtla. Narážela jsem na jeho komentář o výživném masu, jak jinak. Na pokyn k jídlu jsem jemně zavrtěla hlavou - na jídlo bylo času dost, a já byla radši když jsem mohla všechny pozorovat a ujistit se, že jsou v bezpečí. Kolem jistě řádilo dost šelm, které by měly zájem o náš úlovek.
Etneyho slova o Thyře a cizinci mě vrátily zpátky do reality. Z těla mi zmizel přebytečný adrenalin a já se opět mohla soustředit na to nejdůležitější - vlčata, rodina. Rychle jsem zjistila, že Vera a Ezekiel jsou v bezpečí. Reonysovi jsem věřila, a to především proto, že to byl Etneyho syn. Pokud mu věřil Etney, pak mu náležela i má důvěra. Koneckonců bylo jedno, zda jsou vlčata s ním nebo se mnou. Nervy v kýblu kvůli jejich bezpečí jsem měla tak či tak. Avšak Thyra nejspíš zapomněla na svůj urozený původ. Nebylo potřeba za nimi jít - ona si cizince dotáhla až k nám a beze slov se zakousla do losa. Tedy, téměř beze slov. "Jak to mluvíš?" Přimhouřila jsem na ni bledě modrá očka. Kůkáš říkal každý křovák. "Tvůj otec se dívá, a má k tomů pádný důvod." Důvod, který si to brzy nakráčel blíž.

Ikran

Upřela jsem na vlka chladný pohled, který sloužil jako jisté varování. Koneckonců se nacházel v bezprostřední blízkosti mé dcery. Nemohla jsem ho však odsoudit bez pádnějšího důvodu, a tak když jsem promluvila, měla jsem hlas pevný jako skála a jakákoliv nevole se v něm vyčíst nedala. Mírně jsem pozdvihla hlavu. "Jsme Cedrová smečka," upozornila jsem ho, protože nechat si říkat cizinec od nějakého vandráka bylo naprosto nepřípustné. V mém rodném kraji by mu za takovou neúctu otec utrhl hlavu a pověsil ji na větev jako varování pro všechny nově příchozí. Já naštěstí otcův režim nepodporovala, a tak vlk zůstal stát i s hlavou a já stále nedávala najevo své pocity. Nespouštěla jsem z něj oči, ale má další slova patřila někomu jinému.

Sesi a Thyra

Sesi měla pádnou otázku na mou dceru, avšak na můj vkus byla moc přívětivá. "Ano, Thyro, nebuď neslušná. Takhle tě nikdo nevychoval," napomenula jsem ji, "představ nám cizince." Koneckonců ho přivedla ona, a pokud byla dost vyspělá na to, aby vodila domů cizí, byla dost dospělá i na to aby za ně nesla odpovědnost.