Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Řeka Mahtaë (jih) přes (sever)

Viděla jsem je ihned co jsem opustila známé koryto řeky. Tam, v dálce, se tyčily majestátní cedrové stromy, které jako by sahaly až do nebe. Zastavila jsem se a chvíli jen obdivovala tu nádheru kterým byl Cedrový háj. Tam byl můj domov a tam bylo moje místo. Jemně jsem se pousmála nad myšlenkou, že znovu všechny uvidím, a klidnými kroky začala překonávat vzdálenost mezi mnou a královstvím, které mě vždy vítalo s otevřenou náručí. Zajímalo mne, co a koho v lese najdu. Možná byli všichni rozuteklí někde jinde - ale to mi nevadilo. Doma jsem si užívala i tu samotu.

//Cedrový háj

//Středozemní pláň přes Medvědí jezírka

Pokračovala jsem proti proudu řeky, která už byla vyrytá do mé paměti s každým oblázkem a zákrutou. Z jihu to byla sem na sever dlouhá cesta a byla jsem ráda, že už je téměř u konce. Začínala jsem pociťovat, jak mi pracují svaly a nechtěla jsem být příliš oslabená. Ano, nebezpečí nám možná nehrozilo, ale nikdy nebylo dobré se zbytečně vyčerpávat. Byla jsem alfa a máma - nemohla jsem si dovolit být slabá ani na minutu, ať to stojí co to stojí.

//Jižní Galtavar přes Řeku Mahtaë (sever)

//Ježčí plácek přes Červenou řeku

Začínala jsem poznávat své okolí. Byla jsem více méně obeznámená s celou Gallireou, ale tady, tady jsem to znala nejlépe. Tady to znamenalo, že už jen pár našlapaných kilometrů a budu doma. Opět jsem přidala do kroku, ale tentokrát to nebylo ze strachu. Byla jsem šťastná a těšila jsem se až znovu uvidím svou rodinu a svou smečku. Vidíš to, mami? Dokázala jsem to. Jsem královna, i když ne tam, kde bych měla být. Pocítila jsem známou provinilost za to, že jsem své rodné království nechala na pospas osudu. Mohla jsem jen doufat, že Vanya nebo Cyril budou lepší než já - ale já měla domov tady.

//Řeka Mahtaë (jih) přes Medvědí jezírka

//Miniaturní lesík přes Eucalyptový les

Ano, byla jsem paranoidní. Když jsem se na to všechno zadívala z pohledu třetí osoby a trochu racionálně, došlo mi, že mnou zmítá úzkost. Ta byla nebezpečná, protože dokázala vlka zaslepit víc než slepota sama. A tak jsem se na chvilku zastavila a dovolila si dýchat. Nikdo nikde nebyl. Nehrozilo nám žádné nebezpečí - minimálně ne v dohledné době. Vlčata byla v pořádku. Etney byl v pořádku. Stačilo se vrátit domů a zajet zpět do známých kolejí. A vyhýbat se nebezpečně vypadajícím místům. Byla jsem bláhová že jsem se tak nechala zvyklat zvědavostí. Copak jsem už zapomněla na matčin tvrdý výcvik? S posledním dlouhým nádechem a výdechem pusou jsem se opět vydala kupředu, tentokrát klidným krokem.

//Středozemní plán přes Červenou řeku

//Popelavá pláž přes Konec světa

Brzy jsem se dostala dostatečně daleko od pláže na to, abych si dovolila zpomalit. Přešla jsem z poklusu do svižnější chůze. Uši jsem měla vztyčené a všechny ostatní smysly na stopkách. Byla jsem na nebezpečí a útok připravená pořád, každý den a každou minutu, ale v tuhle chvíli jsem si dávala dvakrát takový pozor. Jestli se tu takové věci dějí často, je to tu vůbec bezpečné? Etney si koneckonců nikdy nestěžoval, ani žádné z jeho dětí či kdokoliv další. Byla jsem paranoidní?

//Ježčí plácek přes Eucalyptový les

Tak to ne. Odmítala jsem se namočit do něčeho takhle nebezpečného, ne, když na mě doma čekala celá rodina. Kopla jsem tlapkama a po pár tempech byla zpět v bezpečí - na břehu. Vítr mi profukoval mokrou srstí a ačkoliv nezábl, poznala jsem, že se počasí začíná měnit. Jak dlouho jsem byla pryč? Zamračila jsem se. Gallirea byla prazvláštní země a čas jako by tu měl svá vlastní pravidla a nikdy neplynul stejně. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a raději se rychle začala vzdalovat od vody a od pláže, která mi naháněla husí kůži. Možná měli doma na severu v něčem pravdu - do vody se neleze, je nebezpečná. U nás to samozřejmě mělo co dočinění s prochladnutím, ale v této zemi se zdálo, že se ve vodě skrývá něco ještě mnohem horšího. Po zádech mi přejel mráz a já raději všemožné své teorie rychle zablokovala.

//Miniaturní lesík přes Konec světa

Srpen 1/10 - Ikran

Pozorně jsem mladého vlka poslouchala. Informace o minulosti byly vždy důležité, protože minulost tvořila přítomnost a budoucnost. To, co vlk prožil, ho formovalo a ačkoliv každý byl ovlivněný jinak, mohla jsem docela dobře odhadnout co určitá událost na vlkovi zanechala. Zkouška dospělosti, to znělo tajuplně a velmi mě to zajímalo. Byla jsem zastáncem toho, že dospělost nelze prokázat a hranice mezi vlčaty a dospělými byly nejasné a splývaly, od narození až po smrt, vždy. Tak například - statečný hlupák mohl překonat nějakou zkoušku statečnosti, ale chytrý zbabělec ne. Kdo z nich byl dospělý? Kdo z nich by se království hodil víc? A nebyli ve finále oba na stejné úrovni? Trochu se mi z toho uvažování motala hlava, a tak jsem poslouchala Ikrana a čekala, co se o zkoušce dozvím.
Ukázalo se, že jde o strach ze smrti. Po zádech mi přejel mráz. Co by asi Ikran řekl, kdyby věděl, že já už brány smrti jednou prošla? Mladý vlk zkouškou neprošel. Vyhodili ho? To se mi zdálo nepřiměřeně kruté. "Bát se smrti je rozumné," poznamenala jsem po chvíli ticha kdy jsem uvažovala, co můžu a co nemůžu prozradit. "I já se smrti bojím," přiznala jsem, "a tváří v tvář jsem jí nestála pouze jednou. Ačkoliv jednou mě málem lapila do svých spárů." Tiše jsem se uchechtla, neb jsem nechtěla, aby Ikran věděl jaké šrámy si nosím na duši. Bylo lepší všechno zaobalit a nadlehčit. "O takovou dospělost v Cedrové smečce nestojíme, Ikrane. Dospělost je jen slovo, které si každý vlk vykládá jinak. Pro mě jsou důležité jiné vlastnosti, a ty každou mou zkouškou procházíš bez obtíží." Pousmála jsem se. Schválně jsem mu neříkala, z čeho je zkoušen - sama bych to pojmenovat nedokázala. Ale každé mé slovo bylo pečlivě promyšlené a mé oči pozorně pozorovaly, jak se Ikran chová a jak odpovídá.

Červenec 3/10 | Ikran

Neptala jsem se na jeho víru a ani jsem nemusela. Ikran sám mi o tom prozradil víc, přesněji řečeno upřesnil, že Prorokyně není jeho bohyně, ne tak jak to bývá v jiných vírách. Bylo zajímavé, že uctíval vlčici, která kdysi dýchala stejný vzduch jako my. Vlčici, která založila jeho rod. Tak trochu si na mém pomyslném žebříčku členů smečky přilepšil, neb nebylo nic víc respektu hodné než vlk oddaně respektující něžné pohlaví. Přikývla jsem na srozuměnou. "Neměj obavy, Ikrane. Jde poznat, že se staneš nepostradatelnou součástí naší smečky," odpověděla jsem. Nemohla jsem říci, že už nepostradatelnou částí je - koneckonců to bylo sotva pár dní co se k nám přidal. Už tak se ale dokázal předvést jako vlk hodný vysoké funkce.
Země bez vody. Předpokládala jsem, že Ikran myslí buď velmi kamenitou plochu - hory - nebo pouště a vyprahlé pustiny. Po něčem přesnějším jsem se nesnažila pátrat. Nebyla to informace kterou bych potřebovala. Co mě víc zaujalo byla údajná zkouška dospělosti. Překvapilo mě to, ale nedala jsem na sobě nic znát. Pouze ze mě vyšlo zamyšlené brouknutí. "Jak vlk může prokázat svou dospělost?" V mém hlase se odrážel jistý nesouhlas se samotným nápadem takové zkoušky, ale nemohla jsem nic soudit předtím než jsem o tom věděla víc.

F1: V3: 2. Popiš, jak se cítíš pod hladinou. (Vlož do postu slovo „neklid“ dvakrát – pokaždé jinak)

Překvapeně jsem sebou trhla a jakmile můj pohled padl na… vlka? Zaječela jsem. Tím jsem se opět vyděsila a měla pocit, že se přece musím utopit, ale nestalo se tak. Stále jsem mohla dýchat. Ale na jak dlouho? Kvůli všem těm nejistotám panoval v mé duši neklid. A také kvůli tomu, co jsem viděla před sebou. Vlk vypadal na první pohled zcela normálně, ale pak jsem se zaměřila na jeho zadní tlapky, které neměl. Místo nich měl cosi jako rybí ocas. Byl to… rybovlk. Vlkoryba? Musel to být spíš vlk než ryba, když jsem mu rozuměla. Ale jeho hlas jako by mu ani nepatřil - jako bych si doopravdy celou tuhle věc jen vymyslela. Znovu jsem začala zvažovat scénář, kdy je tohle všechno jenom sen a já se pomalu topím. Alespoň to byla lepší smrt než zemřít pod lavinou.
Nevěděla jsem, co mu na to mám odpovědět. Sama jsem si přestávala být jistá kdo jsem, co jsem a proč tu jsem. Dokonce jsem si zkontrolovala vlastní zadní tlapky abych si byla jistá, že mi nenarostl ocas. Mezitím se vlkoryba očividně prala s emocí - neklid. Jó, to jsme na tom byli podobně. Pokrčila jsem rameny, protože jsem tak docela nevěřila tomu že když promluvím, nenateče mi všechna voda rovnou do plic.

F1: V3: 1. Popiš město, které vidíš pod sebou. (Napiš post bez jakékoli přímé emoce)

Neutopila jsem se. Bylo to zvláštní, protože dávalo smysl, že zůstat uvězněna pod vodou znamenalo nevyhnutelnou smrt. Ta však nepřicházela. Ani na první nádech. Ani na druhý. Napadlo mě, že se mi možná jen něco zdá, ale kdy jsem usnula? Nebo snad byla smrt jedním velkým snem? O tom jsem pochybovala. Svou vlastní smrt už jsem jednou přežila - nyní dvakrát - a nebyl to žádný sen. Byla to noční můra, která si nebrala servírky. Tohle bylo jiné, skoro až hezké. Protože když jsem se zahleděla pod sebe, spatřila jsem cosi, co jsem nedokázala pojmenovat. Bylo to jako nekonečná spleť podvodních jeskyň a korálů, které společně tvořily celek. Vypadalo to jako prazvláštní smečka, ale smečka to nemohla být. Smečky přece nežily pod vodou, to věděl každý, i to nejmenší vlče.
Navzdory mé skoro-smrti jsem zabrala tlapkama a připlavala k městu - bylo to město - trochu blíž, abych si ho lépe prohlédla. Bylo tvořené vším možným podvodním, od zmíněných jeskyň přes korály po kosti ryb, které sloužily jako jakási ozdoba. Kdyby to dávalo smysl, možná bych i uznala, že je to pěkné - ale smysl mi to žádný nedávalo, a tak jsem jen koukala a nevěděla, co si o tom myslet.
A pak se ozval hlas.

F1: V2: 2. Zkus se neutopit. (V každém odstavci musí být alespoň jeden smyslový vjem)

A sakra. V realitě jsem si pomyslela mnohem horší nadávku - protože, sakra. Tohle už se jednou stalo, ne? Hrdlo se mi sevřelo úzkostí a jediné, na co jsem dokázala myslet, byla moje smrt, smrt, smrt, lavina, sníh, nemůžu dýchat. Nemůžu dýchat! Proč jsem si nevážila druhé šance víc? Proč jsem si nedávala větší pozor? Ach, jaké to bylo, cítit vůni květin či smrad bahna? Jaké to bylo, chutnat cokoliv jiného než slanou vodu? Proč jsem si toho víc nevážila? Teď zemřu, zemřu znovu a třetí šanci už nedokážu, zbyde po mně Ezekiel, Vera, Thyra, Etney, smečka, budou sami a já…
Tak klid. Přes všechen ten strach mě napadla jedna jediná racionální myšlenka - voda má hladinu a nad hladinou je vzduch. Musím plavat. A tak jsem zabrala, máchala jsem tlapkama takovou silou, že se mi po chvíli začaly klepat svaly. Ale ne a ne najít hladinu. Neplavala jsem dolů? Všude byla tma a já viděla jen vodu, tu nekonečnou vodu, z které jsem měla takový respekt. Slyšela jsem v uších jen její šum, který jako by se vysmíval mým snahám. Bylo to marné a mně se hruď najednou svírala nejen úzkostí, ale i nedostatkem kyslíku. Přišlo mi, že mi brzy exploduje hlava, hruď, celé tělo. Najednou jsem se rozkašlala, neb už se to nedalo vydržet, a pak? Vdechla jsem vodu. Úleva.

Červenec 2/10 | Ikran

Líbilo se mi, jakým způsobem se ke mně Ikran chová. Čišel z něj zdravý respekt. Neklepal se strachy ani se nesnažil mé pozici vyrovnat. Věděl, kde je jeho místo, a to jsem cenila. Já nehodlala mezi jednotlivými dílky hierarchie dělat velké rozdíly, neb každý správný vládce věděl, že nejdůležitější jsou ti nejobyčejnější. Koneckonců jich vždy je nejvíc a v množství je síla - nemohla jsem nic riskovat. Avšak respekt byl důležitý, a ten vzájemný nejvíc. Kývla jsem hlavou v krátkém uznání.
Mluvil o jakési Prorokyni. Vzhledem k tomu, že široko daleko jsme byli jen my dva, došla jsem k závěru, že se jedná o náboženství. To bylo na severu velmi rozšířené, ačkoliv o tom nikdo nemluvil nahlas. Ale když je hlad, bída a smutek, přirozeně se ubíráme k vyšší síle, která by třeba mohla pomoci. Napadlo mne, zda si Ikran prošel něčím špatným, či bylo náboženství v jeho zemi rozšířené úplně běžně a beze studu. "Těší mne, že tě víra dovedla zrovna k nám," uznala jsem s mírným úsměvem, který měl navodit pocit bližšího vztahu než jen alfa-člen. "Vypadáš jako silný a schopný vlk, Ikrane. Máš mezi námi právoplatné místo." Předpokládala jsem, že očekává, že se ho na Prorokyni zeptám. Ale nevěděla jsem snad všechno důležité? Spojit si dvě a dvě dohromady nebylo těžké - jednalo se o víru kde hlavní účinkující byla Prorokyně a Ikran jí byl natolik oddaný, že si s ní povídal.
Pozorně jsem jeho slovům naslouchala. I v těch nejjednodušších větách se dalo najít něco důležitého - třeba teď. "Čím to je?" Otázala jsem se a výměnou za informaci jsem rovnou sdělila jednu svou. "V mém rodném království na samém severu plavání fungovalo jako trest. V ledové vodě nepřežili ani ti nejsilnější," prozradila jsem. Nebylo to moc soukromé? Ne. Nyní věděl, že já na plavání také nejsem a že pocházím odněkud, kde jste potřebovali sílu a mozek k základnímu přežití.

Červenec 1/10 | Ikran

Tlapky mě opět zanesly k jezeru. Ačkoliv už slunce klesalo za obzor, já se stále pohybovala ve stínu stromů, neb má severská srst byla téměř neslučitelná se zdejšími léty. Tam na tom místě, které jsem kdysi nazývala domovem, jsme byli v létě rádi za jakýkoliv teplý vánek. Na Galliree jsem to měla naopak - když byl vítr studený, bylo to jako opravdový dar z nebes.
Střihla jsem ušima když mi k nim vánek zanesl hlas. Byl to známý hlas, ačkoliv ne natolik abych si ho okamžitě dokázala spojit se jménem. Až po tom, co jsem se propletla mezi stromy a vyšla na břeh jsem pochopila - Ikran. Nejnovější člen našeho malého království. Chvíli jsem ho jen pozorovala, jako by snad osamotě mohl plánovat převrat. Je rozumné být tu s ním? Lehce jsem nad tím zavrtěla hlavou. Už jsem nebyla ta bezbraná princeznička po které šel každý tupoun. I kdyby Ikran toužil po koruně či krvi, dokázala bych se ubránit.
Nechala jsem tedy pochybnosti stranou, ačkoliv v koutku mysli se pořád pohybovaly a zaručovaly, že jsou mé zdi pevné a nepřestanu dávat pozor. "S kýmpak to mluvíš, Ikrane?" Pronesla jsem klidným ale pevným hlasem a dlouhými, rozvážnými kroky překonala těch pár metrů co nás dělily. Široko daleko byla jen voda a pár žab - a možná jedna nebo dvě vydry támhle v křoví. "Koukám, že nejsem jediná koho teplé dny vyhnaly k vodě."

F1: V2: 1. Popiš, co slyšíš a co si myslíš, že to znamená - a jak tě to ovlivňuje. (Každá věta se musí týkat části těla)

Pláží se opět rozlehlo ohlušující ticho, po kterém mi přebíhal mráz po zádech. Připadalo mi, jako by mě někdo sledoval, ale když jsem se rozhlédla, byla jsem pořád sama a žádné oči se na mě neupíraly. Přesunula jsem tedy svou pozornost zpět na ten podivný kámen, který jako by se hýbal - ne, určitě se hýbal, bylo to stejně očividné jako když se hýbou tlapky. Zalapala jsem po dechu, když se ozval ten podivný zvuk, díky kterému jsem nastražila uši jako zvědavý zajíc. Byl to podivně tichý ale hluboký a táhlý zvuk, ale nebyl jen v mé hlavě? Nedokázala jsem rozlišit, zda mi zvoní v uších nebo je ten zvuk opravdový. Ale... ten zvuk mě vábil, nutil mé tlapky k pohybu, jako by mi snad ani nepatřily. Bez jediné racionální myšlenky jsem se otočila a upřela oči na moře. Voda byla mnohem níž než předtím, níž než břicho toho nejtlustšího vlka. Táhlý tón zvuku jako by tahal za mé srdce a nutil mě jít blíž, blíž k té vodě. Protože tam byla cesta z kamenů, po kterých jisto jistě kdysi kráčely tlapky. Hruď se mi sevřela úzkostí a najednou jsem ten zvuk slyšet nechtěla, bylo mi z něj podivně úzko - nebo to bylo tím pocitem, že mě někdo sleduje? Donutila jsem kolena k pohybu, a protože mi zvuk z hlavy vyhnal všechnu logiku, vešla jsem na cestu z kamenů a krabích kostí. Nedocházelo mi, že existuje odliv a příliv a voda by se mohla vrátit a spolknout mě i s ocasem. A přesně to se také stalo, a má hlava se najednou ocitla ve vodě.

F1: 2. Prozkoumej artefakt, který jsi našel v písku a zkus přijít na to k čemu by mohl sloužit. (Použij alespoň jednu metaforu související s mořem – ale neříkej, že jde o moře)

Tedy, nevšimla jsem si toho předmětu sama. Zadrhl se mi o něj dráp, což na něj upoutalo mou pozornost. Udělala jsem krok vzad, abych se mohla pořádně podívat. Kámen? Něco - možná instinkt, možná zvědavost - mě donutilo do písku hrábnout a kamínek vytáhnout. Díky tomu jsem zjistila, že se vlastně o žádný černý oblázek nejedná. Bylo to stejně hladké, mělo to přirozenou barvu, ale bylo to pořádně těžké. Musela jsem poodstoupit od tekutého pláště, jehož život bičoval pobřeží jako tisíc modrých bičů. Položila jsem si svůj objev do bezpečí písku a ještě jednou se na něj pořádně podívala. Vypadalo to, že se do (ne)kamene cosi obtisklo. Byla to... mušle. Jistě to byla mušle! A kolem ní něco jako blesky, ale nebyly to blesky. Možná to bylo jen pořádně poškrábané, ale čím a proč?
S frustrovaným povzdechem z nedostatku odpovědí jsem (ne)kámen otočila, očichala, prozkoumala z každé strany, ale to bylo všechno. Možná to byl prostě jen kámen se kterým si moře pohrálo natolik, že si nese jizvy. Ale pak se ozval křik racka, po kterém jsem sebou poplašeně trhla. Všimla jsem si, že mi vítr najednou čechrá srst a pláž už se nezdá být tak tichá ani opuštěná jako se zdála na začátku. Co se to děje?