Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 5/10 - Reonys

Reonys mě ujistil, že mě z ničeho neviní, ani ve mně nevidí nějakou zlou macechu. Ulevilo se mi víc než jsem čekala, a to jsem si myslela, že mi na názoru ostatních nezáleží. Něco jiného ale byli cizí vlci a syn vlka, kterého jsem milovala. Jemně jsem přikývla. "Doufám, že je," usmála jsem se na něj zpátky a posadila se - na znamení, že z tohohle setkání nemusíme být nijak napjatí. Chtěla jsem být za dobře s celou Etneyho rodinou, ačkoliv jsem z vyprávění věděla, že část z ní není za dobře ani s ním. "Chtěla bych, abychom spolu dobře vycházeli," řekla jsem své myšlenky i nahlas. "Nerada bych, aby bylo v rodině napětí... ani ve smečce," doplnila jsem, "a samozřejmě bych nerada měla za nepřítele tak hodného vlka, jako jsi ty."
Chlad se mi začínal dostávat pod kůži a zajímalo mě, jak se mají vlčata, ale nechtěla jsem odejít tak brzy. Místo toho jsem se jen oklepala, abych ze sebe dostala vrstvičku sněhu, která se tvořila na mých zádech. Od tlamy mi odcházel obláček páry, kdykoliv jsem vydechla. "Tvůj táta mi toho o vás spoustu říkal. Hlavně to, jak moc vás má rád," prozradila jsem mu.

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Trpělivě jsem čekala, až Etney pomůže všem vlčatům. Chvíli jsem dokázala přemýšlet jen nad čerstvým sněhem, kterého se nadechnu, a nakonec na mě došla řada. Zhluboka jsem se nadechla. Mráz mě zalechtal v hrdle a do očí mi vyhrkly slzy, ale stálo to za to. Konečně venku. A i s prcky, kteří s jekotem dělaly vysoké kroky vzhůru, neb se jim sníh lepil na tlapky a nevěděli, co si o tom myslet. Pobaveně jsem se rozesmála. "Je to sníh, a pro zimu je naprosto přirozený. Je nejtěžší na chůzi. Na jaře vás čeká bláto a tráva, a na podzim spousta spadaného listí. V některých krajích zase poznáte písek. Je toho mnoho," vysvětlila jsem, a ačkoliv vlčata dál chodila trochu komicky, už se tak nebála.
Etney si je přivinul k sobě a vysvětlil jim, jak funguje den a noc. Necítila jsem nutkání něco doplnit, a tak jsem ho jen poslouchala a překvapeně zamrkala, když začal zpívat. Trochu jsem zrudla, neb to znamenalo, že mě musel v úkrytu slyšet zpívat - ale já jeho hlas milovala, a tak jsem doufala, že to má stejně.
Etney dozpíval a pak vlčatům vyprávěl o dobrodružství, přičemž se otočil i na mě. Odhodlaně jsem přikývla. "Dobrodružství, ale nejen to," doplnila jsem, "přátelství, láska, ale i trápení. Všechno to k životu patří," poučila jsem je a něžně podrbala Thyru na hlavičce, když se při zmínce o trápení zatvářila tak nějak všelijak. "Stačí, když se ke všemu postavíte čelem a s hrdostí, a svět bude u vašich nohou," uklidnila jsem je a potutelně se na Etneyho usmála. "Jste přeci královské krve. Princové a princezny, potomci vůdce smečky. Jen tak někdo si na vás sáhnout nemůže." Raději jsem nezmiňovala, jak tituly někdy mohou tížit. Dost už jsem je vyděsila tím trápením - ale bylo důležité sundat jim růžové brýle dřív, než by to stihl někdo cizí. Věnovala jsem Veře a Thyře důležitý pohled, neb u nich jen tak někdo si na vás sáhnout nemůže znamenalo i něco víc.
Usadila jsem se kousek od úkrytu, kde mě stromy chránily před padajícím sněhem. Ještě tu na mě doléhalo teplo z vyhřáté skalky, a tak tu vlastně bylo velmi útulno. Sledovala jsem, jak si vlčata hrají s novým objevem - sněhem - a pak se porozhlédla kolem. Zima byla nádherná. Ze stromů na místech vysely rampouchy, ze kterých odkapávala voda do třpytícího se sněhu pod nimi. Sníh byl opravdu všude, tvořil závěje. A když zafoukal vítr, sníh jako by se pohyboval spolu s ním. Některá místa byla více zamrzlá než další, a na těchto místech vytvořil mráz na bílé ploše nádhernou krajku. Musela jsem odolávat nutkání si na ni šlápnout, zkusit, jak se sníh pevný. V dálce mezi stromy jsem dokonce zahlédla odraz napůl zamrzlého jezera. Celý svět se zdál v bílé pokrývce o něco světlejší a hezčí. No a Vlčí kožíšky pokryté sněhem tomu všemu dodávaly své kouzlo.

(197)

4. Zazpívej někomu koledu

Spokojeně jsem se k němu přitulila a na chvíli jen vdechovala jeho vůni, jako bychom tu byli zase jen my, o pár měsíců dřív. Pak se mi ale k noze přitulila Vera, a náš osobní moment se rozplynul. Podrbala jsem malou vlčici za ušima a snažila se nerozbrečet ze všeho toho štěstí, co jsem cítila. Už jsem potřebovala nějaký čerstvý vzduch. Vděčně jsem na Etneye kývla. "Hlavně opatrně," varovala jsem ho. Byl dost silný na to, aby porazil medvěda, ale přesto jsem o něj měla starost.
Zbyla jsem v úkrytu sama s vlčaty. Trochu jsem znejistila a nebyla jsem si jistá, jestli se o tři rošťáky dokáži postarat sama. Ještě, že Etneyho mám, povzdychla jsem si. Ezekiel se zrovna chystal skočit po Veřině ocase, a Thyra se zase točila dokola jako blázen. Začínal tu vznikat nekontrolovaný chaos. "Hele vy dva, aby to neskončilo pláčem!" Varovala jsem je. "Neskončí!" Uklidňoval mě Ezekiel. Zakroutila jsem panenkami, neb jen několik vteřin nato se mu povedlo Veru shodit na zem a ozval se pláč. Ezi se neúspěšně pokusil sestřičku utěšit, aby neměl problém. A Thyra se mě zrovna začala ptát na všemožné otázky o sněhu, které jsem neměla prostor zodpovědět. Pomoc.
Zhluboka jsem se nadechla a tlapkou posunula Thyru ke svým sourozencům. "Tak, trochu se uklidníme. Něco vám zazpívám, ano?" Vydechla jsem. Vlčata zvědavě zvedla hlavy, ačkoliv Vera ještě trochu poplakávala. "Každý rok je zima příležitostí být spolu. Staví se vlkuláci, kouluje se ve sněhu, klouže se z kopců. A jsou příběhy o Vlčíškovi, který jednou za čas těm nejhodnějším něco daruje," pronesla jsem, "a tak možná, pokud budete dostatečně hodní, příští rok se na vás také usměje štěstí." To neušlo pozornosti Thyry. "Ploč ne teď?" K jejímu postěžování si se přidala i Vera s Ezekielem. Pobaveně jsem se uchechtla. "Jste ještě moc malí. Když jste takhle malí a roztomilí, všechno se vám promine," zazubila jsem se, "takže by to neplatilo. A teď... co takhle koleda?"
Cítila jsem se trochu hloupě, ale věděla jsem, že vlčata mě budou mít ráda nehledě na to, jak moc falešně zpívám.
"Už se zase těšíme na Vlčíška,
copak nám letos nadělí?
Copak asi dostanem od Vlčíška,
to bychom rádi věděli.
Copak asi dostanem od Vlčíška,
stačí magie nebo láska,
všichni chcem však od Vlčíška,
jen aby byl šťastný a veselý."
Vlčata se radostně smála a snažila se zpívat se mnou, což zase rozesmálo mě. Nemohla jsem být šťastnější, když se úkrytem neslo tolik smíchu. Takový zvuk jsem si jako malé vlče mohla nechat jen zdát. A teď? Bylo to tak přirozené.
Počkala jsem, dokud nám Etney zvenku nedal zelenou, a pak jsem postupně vlčatům pomohla vylézt.

//Cedr

Prosinec 4/10 - Reonys

Pousmála jsem se a přikývla. Už se mi v Cedrové smečce líbilo od začátku, nejprve možná ze strategického hlediska, ale později... bylo tu všechno, co jsem měla ráda, snad kromě Cyrila.
Ukázalo se, že Reonys už to všechno ví - nebo alespoň většinu. Ještě trochu jsem znejistila, nebyla jsem zrovna nadšená z toho, že se zdálo, že už to ví všichni. Ale kdo jiný by jim to mohl říct než Etney? Nikdo jiný o tom neví, připomněla jsem si. Všechno se to stalo tak rychle, že nebyl čas to někde oznamovat. Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila, a přikývla jsem. "Ano, je to tak," potvrdila jsem jeho slova a trochu se napřímila, aby to nevypadalo, že se za ten fakt stydím. Možná bych měla - ale nebylo by to pak nefér vůči Etneyemu? Za svou lásku k němu jsem se přece stydět nemohla. Ale přesto jsem pár slov musela dodat. "Víš, Reonysi, mrzí mě, že se to muselo stát takhle," uvedla jsem to na pravou míru. Technicky vzato byl Etney oficiálně pořád s Lucy a já byla ta, co rozvracela rodinu. "Ale chtěla bych ti říct, že jsem tvého otce nijak nesvedla, ani ho nezmanipulovala. Už za mnou přišel s tím, že je nešťastný. Nechci, aby sis myslel, že za všechno můžu já," vysvětlila jsem jak se věci mají a také můj největší strach - že mě tu teď budou všichni nenávidět.

(196)

Zazubila jsem se. Nepochybovala jsem o tom, že z našich vlčat budou správní urození vlci, kteří si nenechají jen tak něco líbit. Už teď zkoušeli každé mé slovo zpochybnit a udělat si to po svém. Trochu se mi nad těmi myšlenkami a Etneyho slovy vehnaly slzy do očí. "Taky jsem se zamilovala, Etney," špitla jsem. Cítila jsem se trochu hloupě, projevovat své city před tolika vlky, ať už tři z nich byla malá vlčata či ne. Chtěla jsem, aby věděla, že si zaslouží stejnou lásku, jako já - a nic méně. "Kdybych v každém životě dostala znovu možnost si vybrat mezi tebou a mým domovem... vždy bych si vybrala tebe. A nepochybovala bych o tom," prozradila jsem mu a vyplázla jazyk na Ezekiela, který se tvářil znechuceně, zatímco se jeho výrazu holky smály. "Jen počkej, až se zamiluješ ty. Taky se na tebe budu tvářit," zasmála jsem se a olízla Etneyemu tvář. "Vedeš si jako táta dobře," pochválila jsem ho - a byla to pravda.
Nahlédla jsem do nastávajícího dne venku. Přes noc pořádně nasněžilo, a les byl celý přikrytý bílou pokrývkou, která mi vehnala úsměv do tváře. "Myslím, že se postupně budeme moci vykolébat z úkrytu," poznamenala jsem s pohledem na Veru. Ezekiel stále jako správný chlap šel do všeho po hlavě a díky jeho odvaze už dělal jistější krůčky. Thyra se na tlapkách kolébala nejméně ze všech, ale za to jich udělala jen pár. Všechno měla správně propočítané. Nadšeně jsem střihla ušima. Sníh, chtěla jsem jim tolik ukázat sníh a zimu, ve které jsem vyrůstala. Sice vlčata stále padala a na tlapkách se udržela jen po omezenou dobu, ale stejně tak mohla padat i do měkké pokrývky sněhu. "Co myslíš?" Obrátila jsem se s prosebným výrazem k Etneyemu.

(195)

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Spokojeně jsem Etneye pozorovala a zatímco jsem čekala na odpověď, trochu jsem se ztrácela v myšlenkách. Nechápala jsem to, jak se to mohlo stát. To... celé. Můj život. Jako malá jsem každý den bojovala o přežití, schovávala se před světem na špinavých, temných místech. Jen o chloupek jsem utekla smrti a o rok později jsem stála tady, s Etneym po boku a vlčaty u mých nohou. Vlčata, která se před nikým skrývat nemusela a celý svět je mohl obdivovat. A čím jsem za to zaplatila? Rodným domovem. Nadějí všech, kteří ve mně a v záchranu mého rodného domova pevně věřili. Naplánovali můj osud, měla jsem je zachránit, ale já vše vzala do svých rukou a vrátit jsem se neplánovala. Válka nebyla mou budoucností - tou byla vlčata, která se předháněla v něčem, co ještě tak docela neuměla.
Pobaveně jsem se uchechtla, když se Vera zvedla na všechny čtyři a vrávoranými, nejistými krůčky překonala vzdálenost k Ezekielovi jen proto, aby zabránila jeho rošťárnám, které měly za cíl otravovat Thyru. Popošla jsem k nim, abych zabránila potyčce, která by jistě skončila pláčem a nikdo by se pak nesoustředil na výuku. "Uklidněte se," upozornila jsem se, "nezapomeňte, že vás venku čeká sníh." Vidina něčeho neznámého je očividně poháněla kupředu, neboť toho opravdu nechali a znovu se pokoušeli o chůzi. Thyra se mi přivinula k tlapce a krátce zakňučela. "Ezi zlý," postěžovala si. Pousmála jsem se nad tím a zavrtěla hlavou. "To tedy není. Musíš být hrdá a umět se správně bránit. Útěk je ta poslední volba," poučila jsem ji a pošimrala ji čenichem za uchem. Pobaveně vyprskla a rozplácla se na zemi. S jiskřičkami v očích jsem se na ni zazubila. Moje malá holčička. "Mám tě moc ráda, Thyro. Vás všechny," pronesla jsem k celému úkrytu a povzdychla si. "Na to nezapomínejte."

(194)

Vděčně jsem se na Etneye usmála. Byla jsem ráda, že mě podpořil a nedovolil vlčatům se jen tak flákat, převalovat se a žvatlat nesmysly. To nebyla ta správná královská výchova. Něžně jsem do Ezekiela žuchla a on se se zakňučením pustil kupředu. Tlapky se mu tak komicky pletly, že jsem se musela držet, abych se nerozesmála. Na jeho obranu se alespoň držel vzpřímeně, ačkoliv neuměl zatáčet a brzy ho k zemi skolila protější stěna. "Výborně," pochválila jsem ho rychle, aby mu pád nepřišel jako zklamání. Zavrtěla jsem nad tou myšlenkou hlavou. "Každý někdy spadneme. Důležité je se tomu postavit čelem a znovu se zvednout." Hrdě jsem pozvedla bradu a pozorovala, jak se náš syn snaží sám postavit.
Zasmála jsem se Etneyho reklamě na sníh a přikývla. Thyra se ke mně doplazila a domáhala se zvednutí, a tak jsem jí pomohla podobně jako předtím Ezekielovi. Byla méně hrrr než její bratr, a tak jí možná přechod k druhé stěně trval o dost déle, ale na rozdíl od bratra se na zem podél zdi svezla elegantně. Mezitím jsem věnovala pozornost Etneymu. "Tatínek má pravdu. A na čtyřech tlapkách to jde hned všechno líp," pousmála jsem se. Vlčata ho nadšeně napodobovala, zadky vystrčené do vzduchu a jejich malé buňky houpající se ze strany na stranu. Byla radost se na to dívat. Vera se z této pozice dokonce dokázala sama postavit a stála, tlapky daleko od sebe, aby měla lepší rovnováhu. Je velmi chytrá, spokojeně jsem vydechla.
Přidala jsem se k Etneymu boku, zatímco si vlčata hrála a sama se snažila stavět, chodit, padala a převalovala se a hrála si na rvačku. "Povedli se nám, ne?" Vesele se mi zalesklo v očích. "Mám tě tak ráda." Zavrtala jsem mu hlavu do krku a vdechla jeho vůni.

Prosinec 3/10 - Reonys

Vlk byl mou informací překvapen. Přikývla jsem, i když jsem se pro jistotu ještě jednou zamyslela, abych nešířila lživé informace. Ale bylo to tak, už jsem byla členkou smečky od prvních letních měsíců. Každopádně jsem mu neměla za zlé, že jsme ještě neměli příležitost se potkat. Koneckonců celé to putování s Etneyem... strávila jsem v cedrovém lese jen pár chvil. "Nevadí. Jsem ráda, že konečně někoho potkávám," přiznala jsem. Byla jsem šťastná, že existuje něco mimo tu rodinnou bublinu. Byla to krásná bublina, ne že ne, ale potřebovala jsem trochu svobody v podobě vnějšího světa.
Ukázalo se, že mluvím s Etneyho synem, Reonysem. V očích se mi zablýsklo poznání a přikývla jsem. "Ano, já vím," uchechtla jsem se, "moc mě těší, Reonysi." Trochu jsem se obávala cokoliv mu říct. Přál si to Etney? Nikdy jsme se nebavili o tom, zda si přeje, aby o tom jeho první vrh věděl. Jenže v úkrytu právě naše vlčata běhala sem a tam a nedočkavě vyhlížela den, kdy se budou moct jít podívat ven. Nebylo lepší vlkovi říct, jak se věci mají, než aby se to dozvěděl od měsíc starých vlčat, jakmile vyjdou ven? Co si o mně asi bude Reonys myslet? Jedinou známkou mé nejistoty bylo krátké přešlápnutí. Ale byla jsem trénovaná pro nepříjemné situace a jak je zvládnout.
Nasadila jsem něžný, mateřský výraz, který jsem používala, když jsem se chystala říct ne jednomu ze svých vlčat a nechtěla jsem, aby se rozbrečela. "Víš, Reonysi... je tu jedna záležitost, u které si nejsem jistá, zda o ní víš," pověděla jsem mu. Možná už mu to Etney všechno prozradil, ale kdy by to stihl? "A nechci být ta, co to před tebou skrývá. Týká se to tvého otce - máš o něčem tušení?" Zeptala jsem se.

(192)

Vlčata už se aktivně pokoušela mluvit - některá lépe než druhá - a ťapat, za mé a Etneyho pomoci. Rostla jako z vody. Pobaveně jsem pozorovala Ezekiela s jeho tátou, ačkoliv mi při každém jeho pádu poskočilo srdce strachem. Zajímalo mě, jestli si někdy na tu emoci zvyknu. Bála jsem si i dřív, ale strach o má vlčata... to se nedalo srovnávat s ničím jiným. Rozesmála jsem se, když se velká lekce chození zvrtla v jednu velkou hru. Etney šimral Veru, čehož si všimli její sourozenci a aktivně se do hry zapojili tím, že po Etneym všemožně skákali. To by jim šlo, ale chůze! Ezekiel jako by se snažil svou sestru zachránit tím, že tátu tahal za ucho, a Thyra do něj všemožně narážela. Zavrtěla jsem nad nimi hlavou, ale na tváři mi hrál úsměv. Byl to ten nejkrásnější pohled. "Vy jste mi ale rošťáci," naoko jsem se zamračila, ale moc dlouho mi to nevydrželo.
Zadívala jsem se ven z vyhřátého úkrytu, a ačkoliv se mi nechtělo, bylo důležité vlčatům ukázat i vnější svět. Otočila jsem svou pozornost zpět k té vydařené trojici. Čtveřici. Etney mezi ně tak komicky zapadal, že jsem se znovu rozesmála. "Čím dřív budete chodit, tím dřív se dostanete ven odsud." Ezekiel na mě vyvalil oči, jako by netušil, že existuje něco jiného než teplo úkrytu. Možná, že to vážně nevěděl. I sestry vypadaly překvapeně - a trochu vyděšeně. "Je to krásné místo. Nemůžeme tu zůstat navždy," vysvětlila jsem, načež se od Very ozvalo "mužem." Lehce jsem protočila oči. Netušila jsem, jestli tohle odmlouvání jsou Etneyho nebo moje geny nebo jejich mix, ale doháněly mě k šílenství.
Zvedla jsem Ezekiela, který ležel rozpláclý na zemi, za ocas a postavila ho na všechny čtyři. Klepaly se mu tlapky, ale alespoň stál. To bylo dobře. "Moc dobře."

Prosinec 2/10 - Reonys

Nezůstala jsem v lese dlouho sama. Jak bych taky mohla, vždyť patřil smečce. Ale do této chvíle se mi nepodařilo se s jiným členem smečky střetnout. Zdálo se, jako by byl les většinu času opuštěný - ale přesto milovaný.
Napřímila jsem se a hrdě pozvedla bradu. Stála jsem s tlapkami blízko u sebe a vyzařovalo ze mě vychování a elegance, ale ne arogantním způsobem. Usmívala jsem se. Měla jsem tu čest poznat z Cedrové smečky jen málo vlků - Etneye, Waristooda a Seilah, ale s tou jsem se viděla předtím, než jsem do zdejšího lesa vůbec vstoupila. Vlk přede mnou měl hnědé odstíny a nepřišel mi vůbec povědomý. Byl ale slušný, což se mi ihned zalíbilo. Od Etneye jsem znala spoustu jmen, ale jen málo z nich mělo i obličeje, a tak jsem musela nechat vlka, aby se mi sám představil. "Nerušíš," odpověděla jsem s lehkým záporným pohybem hlavy. "Záleží, co bereš jako nová," uchechtla jsem se a ladně pokrčila rameny. "Přišla jsem sem na začátku léta," prozradila jsem. Což znamenalo, že pokud zrovna začínala zima, už jsem tu dobrých pár měsíců byla. Půlku léta a celý podzim - čas utíkal úplně jinak, když se vlk dobře bavil. Potlačila jsem staré nutkání nikomu nesdělovat své jméno a donutila se být otevřenější. "Jmenuji se Nina." Ale ty všemožné tituly jsem si nechala pro sebe.
Nyní byl čas na mé otázky. Ještě jednou jsem si vlka prohlédla, ale opravdu jsem mu nedokázala připsat jméno, a tak jsem své snahy vzdala. "A kdopak jsi ty?" Pobídla jsem ho. Nepochybovala jsem, že do smečky patří a není to jen cizinec, který má zálibu v toulání se po cizích lesích. Navíc z něho byla smečka cítit - patřil do ní. Jen jsem doufala, že já nejsem moc cítit mateřským mlékem a přeplněnou místností. Byla jsem vděčná za čerstvý vzduch, který jsem teď mohla dýchat.

(190)

7. Zavzomínej na svou první zimu

Rozesmála jsem se, ačkoliv jsem měla podezření, že se Etney jen nechvástá. Vždyť už jeden vlk vlčat měl - určitě už si tímhle prošel. To já... s každým Ezekielovým zakopnutím mi poskočilo srdce. Věděla jsem, že pád z tak malé výšky nemůže způsobit žádné zranění, a přesto jsem se o něj strachovala. "Hlavně opatrně," varovala jsem ty dva blázny. Naštěstí mou pozornost odváděla Thyra, která pořád naříkala. Žďuchla jsem jí čenichem do tváře a zavrtěla hlavou. "Takové naříkání se na princeznu nesluší, zlatíčko. Princezna se zvedne a zkusí to znovu," zazubila jsem se. Mé veselí a povzbudivá slova malou vlčici trochu uklidnila, a tak se opatrně zvedla. Podpírala se o mé tělo a já jí nechala čas, ať najde na čtyřech vratkých tlapkách stabilitu. Zaujatě pozorovala Ezekiela a Etneye a zkusila je napodobit. Udělala pár kroků směrem k nim a znovu letěla na zem. Jejda... Podívala se na mě širokými zlatými očky a znovu natahovala. Hrdě jsem pozvedla bradu. "Znovu. Už ti to šlo mnohem lépe," pochválila jsem ji. Vyštěkla něco, co nepopiratelně mělo být koukej, mami, a mně zahřálo u srdíčka.
Což jsem potřebovala. Z venku sem občas doletěl studený vánek, který prozrazoval příchod zimy. Nadechla jsem se ledového vzduchu a spokojeně zavřela oči, čímž jsem se teleportovala do svých vlčicích let a mé první zimy. Kdybych tehdejší Nině řekla, jak tráví svou letošní zimu, nikdy by mi neuvěřila. Protože tehdejší Nina si nemohla dovolit si zimu užívat, nebo se dokonce cítit šťastně. Vysoká pokrývka sněhu byla překážkou, které její malé tlapky ještě nedokázaly zcela překonat, ale její matka ji nutila k pohybu kupředu. Se sourozenci ve sněhu nedováděli ani se nesnažili najít něco k snědku - utíkali do nového úkrytu, kde by byli v bezpečí před otcem. Vzpomínka na první zimu, první sníh, první Vánoce? Byly to jen vzpomínky na nekonečné trápení a chlad. S povzdechem jsem oči otevřela. Tady mi bylo teplo, tady byla má rodina. A nikdo mi nešel po krku.
Nakonec jsem donutila své rozlámané tělo se zvednout. Zatvářila jsem se nad vší tou bolestí trochu kysela a využila Etneye, abych se o něj opřela. "Měl jsi pravdu. Jsi dobrý táta," zašeptala jsem mu do ucha, načež do mě strčila Thyra, která jako by se během pěti minut, co jsem nedávala pozor, naučila chodit bez pádů. "Co žíkáš?"" Ušklíbla jsem se. Samozřejmě, že má vlčata měla pocit, že patří do každé konverzace.

(189)

Cítila jsem z Etneye jakési napětí. Napadlo mě, že se mu nejspíš nezamlouvá, že jsem Ezekiela pojmenovala zrovna já. Koneckonců to ale nebyl jeho jediný syn, a kdyby mělo to chudé vlče nosit něco jako Etney II., to bych se radši sbalila a odešla. Uchechtla jsem se a jemně do vlka žuchla čenichem. "Etney a Ezekiel. Přímo královské," pronesla jsem ve snaze to trochu zachránit. "Pokud chceš, může to být Ezekiel Etney I. z Cedrového lesa a Větrných strání," odrecitovala jsem všechny možné přídomky. Ale za Ezekielem jsem si stála. Nechtěla jsem, aby ani jedno z mých vlčat bylo v něčem druhé. Má vlčata byla, jsou a budou vždy první.
Vera začala otvírat pusu a očividně se snažila napodobit slova, jako kdyby chtěla vůči svému jménu protestovat. Usadila jsem ji pohledem, za který by se nemusela stydět kdejaká baba. Etney měl na ta jména právo, a navíc Vera bylo vcelku běžné jméno doma na severu. Byla jsem šťastná, že ho napadlo zrovna to. A pokud s tím Vera měla problém, no... její problém. Spokojeně jsem jí olízla čelo, aby na mě nebyla moc naštvaná. Vážila jsem si jí. Obrátila jsem pohled k Etneymu a přikývla. "Jsou to krásná jména. Vera, Thyra a Ezekiel," vydechla jsem. Bylo to všechno tak... kouzelné. Už teď bylo vidět, že vlčata mají své vlastní hlavy, svá vlastní srdce. Přestože ještě neuměla mluvit ani chodit, rvala se mezi sebou o místo u mého břicha. Nechala jsem je, ať si své místo vybojují.
Musela jsem se nad Etneyho poznámkou rozesmát. "Ještě aby ne! Celá má rodina je šedivá, a ty jsi taky šedivý," zazubila jsem se. "Thyra jako by ti z oka vypadala. A Ezekiel má tvůj odstín!" Rozplývala jsem se. "Vera má spíše můj. A podívej, všichni mají bílou lysinku!" Zalapala jsem po dechu. Takový znak jsem neměla ani já, ani Etney. Ale to, že ji měli všichni sourozenci, bylo kouzelné. Věnovala jsem Etneymu šibalský úsměv.

Den se s dnem sešel, venku se měnilo roční období a my trávili čas tady. Vlčata rostla neuvěřitelnou rychlostí. Přišlo mi, že jsem sotva mrkla a z malých kuliček se staly velké koule, které se na vratkých tlapkách stavěly a znovu padaly. A pak hlasitě protestovaly. Přitiskla jsem uši k hlavě a přivinula si k tělu Thyru, která si úspěšně narazila čenich. "Co kdybys je naučil chodit, taťko?" Navrhla jsem Etneymu. Vlčata byla stále závislá na mém mléku a všechno to kojení, čištění a pobrekávání mě vyčerpávalo. Měla jsem pocit, že už se snad v životě nezvednu, pokud po mně ještě chvíli budou vlčata lozit a domáhat se pomoci.

Prosinec 1/10 - Reonys

Vlčata jsem nechala s Etneyem v úkrytu, abych se mohla na chvíli provětrat a užít si chvíli o samotě. Počítala jsem s tím, že mateřství bude náročné, ale ještě jsem si tak úplně nezvykla. Vítala jsem každou chvíli, kdy mi uši nedrásal brek a za srst mě netahala hladová vlčata. Teď byla nakrmená, obstaraná jejich otcem a já jsem si mohla po dlouhé době znovu obejít les. Stromy a keře trochu povyrostly, u země se držela námraza a vzduch byl chladný. Cítila jsem se tu jako doma. Byla jsem tu doma. Ale opravdu to bylo, jako bych ze severu nikdy neodešla - tam tento chladný den byl na každodenním pořádku.
Procházela jsem se mezi cedrovými stromy a našlapovala tiše jako tichošlápek. Neměla jsem žádný určitý cíl - jen jsem si chtěla připomenout, jak tenhle les vlastně vypadá. Už jsem byla v tom úkrytu zalezlá až moc dlouho.

(186)

Vyvalila jsem na něj oči, nejdřív překvapeně a pak varovně. Vždyť on vůbec nemyslel na praktickou stránku věci! Proti jeho jménu jsem samozřejmě nic neměla, a Etney junior by bylo vážně pěkné jméno, ale. "Jistě, a až ti budu chtít říkat ty můj Etníčku, bude se na mě dívat jako na blázna," rozesmála jsem se a zavrtěla hlavou. Etney II. byl okamžitě přeškrtnut. I Etney došel ke stejnému závěru. Spokojeně jsem žďuchla do nejbližšího tělíčka a tělem se mi rozlezl příjemný pocit, když vlče zakňučelo a přitulilo se ke svým sourozencům.
Byla jsem stále v pozoru, když se Etney vlčat dotýkal, ale postupně jsem se uvolnila. Vážně jim nechtěl ublížit. Miloval je téměř tolik, jako já. Zjistil, že máme dvě dcery a jednoho syna. Dvě dcery. Dvě princezny. Pomyslela jsem si. Mimoděk jsem si vzpomněla na matku a její špatně skrývanou averzi vůči mým bratrům. Přivinula jsem si malého chlapečka blíž. A jeden princ. Milovaný, překrásný princ. Pousmála jsem se. "Vždy se mi líbilo jedno jméno... jak jen to bylo," povzdychla jsem si. "Ezi. Možná zkratka pro Ezila? Ne, to je děsný. Ezekiel!" Vydechla jsem. "Tam, odkud pocházím, je to velmi nezvyklé, vznešené jméno." Mrkla jsem po dvou zbylých tělíčkách holčiček. Měla jsem chuť si je všechny pojmenovat sama, vychovat sama. Ale byla to týmová práce, a tak jsem mlčela a dala Etneyemu prostor. "Co myslíš?"

2. prodána Nicosovi