Gallirea - Příspěvky uživatele

Září 4/10 - Ikran

Bingo. Zaujatě jsem našpicovala uši a Ikrana poslouchala. O Mechové smečce jsem ještě neslyšela. Máš staré informace, Nino. Měla bys jít brzy na obchůzku. Ale v břichu jsem cítila pohyby, které prozrazovaly, že ještě dlouho nikam nepůjdu. Ale to nevadilo, důležité bylo, že jsem se dozvěděla něco nového. Tak to byla Sarumenská, Mechová a Borůvková smečka. K nim se samozřejmě počítalo i Cedrové království. Jaké další smečky asi v tomto kraji přebývaly? Každou jsem viděla jako potencionální hrozbu, ale i možné spojenectví.
"Ještě jsem o nich neslyšela," přiznala jsem odměnou za důležitou informaci. Ale vyzvídat jsem tady chtěla já. "Pověz mi, Ikrane, kdepak Mechová smečka sídlí?" Na vzdálenosti záleželo - a pak taky na obyvatelích lesa. Věděl Ikran alespoň jméno jejich vůdce? Zajímalo mne toho mnoho, ale nechtěla jsem na mladého vlka příliš tlačit a jevit se nedočkavě, a tak jsem ho zatím nechala u jedné otázky. Možná odpověď rozvine sám.

Září 3/10 - Ikran

Zajímalo mne toho o Ikranově minulosti víc, ale zdálo se, že naše konverzace se pomalu ale jistě blíží konci. Nezlobila jsem se - naopak. Obdivovala jsem jeho moudrost i v tak mladém věku. Bylo chytré nechat si střípky historie pro sebe, neb některé se pak mohly vrátit a krutě zasáhnout. Nechala jsem to tedy plavat.
Přikývla jsem. Téma přátel bylo ošemetné. Zdálo se, že vlci si na přátelství potrpěli a starali se o něj jako by to bylo něco kouzelného, překrásného. Já byla skeptik. Viděla jsem za každým slovem intriku a za každým milým gestem touhu získat něco víc. Vyrostla jsem v zemi, kde bych bez pochybování o každém nepřežila. Matka mě naučila, že nejnebezpečnější je někomu důvěřovat. Kdybych se nad tím zamyslela do hloubky, pravděpodobně bych zjistila, že ani Etneymu nedůvěřuji tak, jak bych pravděpodobně měla. Ale láska byla silnější než skepse, a tak to fungovalo.
Nechala jsem naši předešlou konverzaci utichnout a ladně přešla na jiné téma. "Stihl jsi už něco v této zemi objevit, či tě tlapky zavedly rovnou k nám?" Vyzvídala jsem.

Na zem padla mlha. Nebylo to ideální počasí pro lov, avšak nemohli jsme lov nadále odkládat. Podzim nastoupil v plné síle a chlad už se jistě těm s jemnější srstí probojoval až na kůži. Já byla více než v teple, ale nepochybovala jsem o tom, že v zimě budu vděčná za dostatek potravy a teplých kožešin. Musíme ulovit nějakého pořádného losa. Smečka nám roste. Rozhlédla jsem se po naší skupince. Přidala se k nám cizí vlčice (Maia), jenž pozdravila, ale nepředstavila se. Podle reakcí jsem usoudila, že mezi nás patří. Etney se očividně v mé nepřítomnosti nenudil. Nevadilo mi to - byla chyba vlčice, že mi neprozradila své jméno. Nepatrné minus. Dál v naší skupince stála Ciri a Reonys, o nichž jsem věděla, že jsou více než schopní. Tři dorostenci, což by mohlo způsobit problémy, ale byla jsem odhodlaná jim jakoukoliv neplechu překazit. A nakonec já a Etney. Máme silný tým. Zvládneme to, usoudila jsem.

VLČATA

Vera s lovem dle mých podmínek souhlasila. Vděčně jsem se na ni pousmála a pokývla hlavou. Neznámé vlče se konečně představilo - Thea. I na ni jsem kývla. "Vítej mezi námi, Theo. Já jsem Nina, královna lesa, ve kterém stojíš," pronesla jsem klidným a vyrovnaným tónem, z kterého kapala autorita a sebevědomí. Měla jsem co dělat, abych stejný postoj udržela i když Thyra začala protestovat. Zpražila jsem ji ledově chladným pohledem a trochu se napřímila, abych působila větší. "Takhle snad mluví princezna, Thyro?" Zamračila jsem se. "Tímhle stylem odmlouvají jen budižkničemové. Pokud chceš vyjádřit svůj nesouhlas, alespoň se snaž," poučila jsem ji. Neměla jsem nic proti jejímu nesouhlasu, ale ten styl, kterým to řekla... jako by ji snad vychovali křováci.
Odkašlala jsem si, abych vytvořila pauzu mezi pokáráním Thyry a mými dalšími slovy. "Dobrá tedy. Aby bylo mezi námi dámami jasno. Budete stopovat. A ačkoliv se nebudete účastnit nebezpečné stránky lovu, neznamená to, že budete jen sedět a dívat se. To dělají líní a neužiteční. Vy budete poslední linie. Pokud dospělým zvíře uteče, musíte zajistit, aby se otočilo zpět. Žádné polevení v pozornosti, rozumíte? Pokud uvidím někoho jen sedět nebo se snad tvářit znuděně," okatě jsem se zahleděla na Thyru, "letíte přímou čarou zpět domů."

Tak. Nedala jsem jim žádný prostor na odmlouvání - na to nebyl čas. Slunce zrovna stoupalo na obzor a zvěř jistě vyjde z lesů přivítat nový den. "Pojďme, ať tu nestojíme do zimy," šeptla jsem směrem k Etneymu a pomalu se vydala pryč z bezpečí cedrových stromů.

//Severní Galtavar

ETNEY

Našlapovala jsem po boku svého partnera beze slov, neb on stihl všechno vystihnout dokonale. Až na tu poslední poznámku. Tiše jsem se uchechtla a naklonila se k němu, abych mu mohla pohodlně šeptat do ucha. "A dopadne to stejně, jako s dvěma losy?" To byla jeho poznámka borce na konec minulý lov, a jak to dopadlo. Ulovili jsme jednoho a myslím, že jsme mohli být rádi.

VLČATA

Zdálo se, že mezi vlčaty jsou rozepře. Vera nechtěla jít lovit, neb by se musela jen koukat, neznámé vlče prohlásilo, že by už dávno lovit mělo umět a Thyra... řekla bych, že ta lovit chtěla, ale nechtěla se jen koukat. A já zase odmítala, aby má vlčata před cizinkou vypadala neschopně. "Vero, Thyro. Trochu se uklidníme," napomenula jsem je, "na předchozím lovu jste byly maličké a zvířata pro vás byla hrozbou, stejně jako pro tebe," střihla jsem přísným pohledem na neznámou, aby bylo jasno, že není o nic lepší než moje holčičky. Pak můj pohled ale opět zjihl a já se nechala svými vlčaty pěkně zlákat. "Ovšem... pokud si myslíte, že jste už dostatečně dospělé... " zamyslela jsem se. Byly to koneckonců téměř puberťačky, no ne? Alespoň jim pohyb trochu upustí páru a my se nezcvokneme, usoudila jsem. "Dobrá. Vero, Thyro a... ty mladá, pokud je to vaše přání, vy tři se budete držet u mě a budete právoplatnými účastníky lovu. Ale budete stopovat. Žádné nahánění, kousání až po paralyzování zvěře. Jsou z vás krásné mladé slečny a kopytem do obličeje za život dostanete ještě nesčetněkrát. Tentokrát si to ale ušetříme. Ano?" Částečně jsem to dělala i kvůli sobě. Co kdybych dostala kopytem do břicha, když je možnost, že... No.

CIRI

K našemu boku se připojila Ciri, a tak to vypadalo, že půjde lovit téměř celá smečka. Reonys, Ciri, já a Etney, možná i vlčata. Kdo všechno zbýval? Musím se s Etneym poradit o členech smečky. Přišla jsem do Cedrového království později, a tak jsem ne všechny znala. Avšak všimla jsem si, že chybí Ikran.
"Vítej zpět mezi námi, Ciri," pozdravila jsem ji v naději, že třeba získám nějaké plusové body. Neměla jsem ve zvyku se někomu zavdě... i když, co si to namlouvám. Měla jsem to ve zvyku, v rámci udržování dobrých mezikrálovských vztahů.

Září 2/10 - Ikran

Přikývla jsem. Tím tedy byla naše konverzace o jeho minulosti prozatím uzavřená. Jistě bylo mnoho dalších věcí, které Ikran z nějakého důvodu skrýval, ale dozvěděla jsem se dost na to, abych uspokojila svou zvědavost a částečně zahnala svou podezíravost. Koneckonců i já sama jsem svou minulost skrývala - a přitom jsem nic špatného neudělala. Špatní byli ti druzí a já pouze nechtěla riskovat, že by se dozvěděli, kde se schovávám. Začala jsem nový život a bála jsem se, že mě mé kořeny přijdou strašit.
Věnovala jsem mladíkovi mírný úsměv nazpátek. "Přestože ne vždy je na místě názory druhých poslechnout, jsou neméně důležité jako ty mé. Kdybych se považovala za vševědoucí a nejrozumnější, byla by to chyba," uznala jsem. A na Ikranově názoru mi záleželo. Přejela jsem ho zkoumavým pohledem. "Nedělám si přátele Ikrane. Přátelství je křehké, plné nástrah a složitých pravidel. Avšak tebe začínám považovat za něco velmi blízkého tomu vztahu."

//Cedrová skalka

Souhlasila jsem. Nejraději bych v úkrytu strávila mládí a poté i stáří, ale život se měl žít venku a povinnosti čekat nemohly. S posledním přitulením jsem tedy s těžkostí vylezla ze skalky a proplétala se mezi stromy zpět k mé dceři a zbytku.
K mému překvapení byla s mou dcerou nějaká tulačka a s Reonysem se bavil někdo další. Z obou jsem cítila jen a pouze pach lesa, což mě trochu uklidnilo, ale jakousi averzi jsem nedokázala zcela potlačit.
Zastavila jsem se kousek od skupinky, neb jsem se chtěla nejdříve dohodnout s Etneym jaké budou naše další kroky. "Měli bychom si vymyslet úkol - koneckonců to byla naše výmluva," poťouchle jsem se usmála a zabořila mu obličej do krku, abych ten výraz před světem schovala. Já byla vždy vyrovnaná a nenechala se ovládat emocemi. Alespoň jsem taková měla být. "Neměli bychom si udělat zásoby na zimu?"

252

Mohla bych si s Etneym něco vynahrazovat klidně celý život. Na chvíli jsem uvažovala nad tím, že se budu muset ztrácet častěji - ale nakonec jsem tu myšlenku potlačila. Nemuseli jsme si vynahrazovat nic. Mohli jsme se mít prostě rádi a užívat si, tak, jako teď. Na nic nečekat, o nic se nezajímat, jen my dva a spousta času na naše hrátky.

S pocitem naprosté spokojenosti jsem se k Etneymu tulila a odpočívala. Teprve v tomhle stavu mě napadlo, že by naše činy mohly skončit dalším vrhem vlčat. Ale... vlastně by mi to vůbec nevadilo. Milovala jsem své dcery a syna a měla jsem v srdci dost lásky pro další. A rod musí pokračovat, rozhodla jsem se.
Po chvíli se mi konečně zklidnil tep a v Etneyho objetí jsem střídavě usínala a znovu se probouzela. Přišlo mi, že tam ležíme věčnost, ačkoliv to ve skutečnosti mohla být maximálně půlhodina. Po třetím mikrospánku už jsem toho měla dost a s povzdychem zvedla hlavu. "Měli bychom se vrátit do lesa," zívla jsem, čímž jsem prakticky dokázala, že je to to poslední, co bych chtěla. Ale království byla povinnost a ačkoliv bylo občas potřeba povinnost protkat zábavou, nemohli jsme je ignrovat déle než bylo absolutně třeba. A tak jsem se chtě nechtě zvedla z našeho zamotaného objetí a olízla Etneymu tvář.

//Cedrový háj

251

Věděla jsem, že Etneyho jen tak nepředběhnu. Trochu mě to děsilo. Ne ten fakt, že by mě Etney mohl dohonit - ale fakt, že by mě mohl dohonit kdokoliv další. Musím navštívit ty zdejší bohy, pokud existují. Život a Smrt, usoudila jsem. Nejlepší to bude ihned po lovu. Pokud budu silnější, dokážu Cedrové království lépe ochránit. A ano, od toho tu byl Reonys, ale k čemu byla slabá královna? Nechtěla jsem být ta druhá, chtěla jsem být na stejné úrovni jako můj partner. Ten, který se ke mně blížil překvapivou rychlostí.
Zvesela jsem se rozesmála, když mě konečně dohonil. Bez váhání jsem se k němu přitiskla a začala mu olizovat krk, jako bych ho neviděla celou věčnost, ne jen pár měsíců. "Mám tě tak moc ráda," šeptla jsem. Jeden by řekl, že po něm snad za chvíli skočím - a já ten pocit tak trochu měla, ale držela jsem se. Více méně. S širokým úsměvem jsem mu drkla do čenichu, kterým se dotkl toho mého. V očích se mi zajiskřilo očekáváním. "Máme si co vynahrazovat, hm?"

250

//Cedr

Podařilo se mi přesvědčit Etneyho k úprku od zbytku smečky. Bylo to nezodpovědné, bylo to neslušné a... no, prostě jsem to pravděpodobně neměla dělat. Ale chtěla jsem mít svého partnera pro sebe, byť jen na malou chvíli. Jakmile jsme byli z doslechu, rozesmála jsem se a v rámci dobré nálady se rozeběhla. "Nechytíš mne!" Zavolala jsem přes rameno a ladnými skoky vzklouzla do úkrytu. Co se asi stane? Neměla jsem nic v plánu. Jen jsem se chtěla s Etneym řádně přivítat, sama, to bylo celé. Ale... vlastně by mi nevadilo, kdyby se situace vyvinula trochu jinak. Zvědavě jsem se ohlédla, abych zjistila, jak na tom šedivák je - čímž jsem ztratila potřebnou rychlost k tomu, abych mu opravdu zvládla utéct.

Etney
Skoro jsem v jeho objetí ani nemohla dýchat, ale nestěžovala jsem si. Náležela mu všechna má důvěra. Vlčice, která se každý den, každou minutu i vteřinu bála smrti? Nebála se v dusivém objetí. Ne od Etneyho. "Také jsi mi tolik chyběl. Miluju tě," vydechla jsem znovu, protože nikdy ta slova nemohla být vyřčena mockrát. Hrdě jsem se napřímila a přikývla. Byla jsem opravdovou královnou. Měla jsem to, po čem jsem celý život tolik toužila. "Když jsme teď ten královský pár, myslíš, že bychom se mohli vytratit a..."

Reonys
Náš románek však byl příliš brzy přerušen Reonysem. Nebudu lhát, na vteřinu nebo dvě jsem ho za to vážně neměla ráda - ale brzy se ukázalo, že přichází s mojí dcerou, a veškeré mé nesympatie so rozpadly. Naklonila jsem hlavu zvědavě do strany a pozorovala vlčici, která přišla po boku korunního prince. Vede si cizinky na území? Doufala jsem, že pro to má pádný důvod a vlčice není jen kdejaká můra, kterou sebral na louce. "Vítej zpět, Reonysi," pousmála jsem se, "koho nám to vedeš představit?" Doufala jsem, že nevyzním moc vtíravě. Zdravá zvědavost nebyla špatná, a já se neptala na její rodokmen. Zatím.

Vera

Z myšlenek mě vytrhl známý hlas a můj obličej se rozzářil tak, jak to dokáže jen když jsou v blízkosti tři caparti. Chtěla bych alespoň 20 dalších, napadlo mě. Očkem jsem hodila po Etneym a polemizovala, zda by to zvládl. Veře padl k nohám lesklý kamínek, jež nazvala pokladem. Uchechtla jsem se a přešla k ní, abych jí čumákem mohla polechtat za ušima. "Jsi moc šikovná, princezno," šeptla jsem, "ale já našla mnohem větší poklad. Má čtyři tlapky, odstíny šedé a nosí jméno Vera." Byla jsem tak šťastná, že svou dceru zase vidím. Ale proč byla jen jedna? Měla jsem dojem, že Reonys měl na starost víc vlčat. Nebo to byla Sesi?
Už jsem byla dlouho mimo Cedrové království a kdo ví, jak se věci měly. Nechtěla jsem být za blbku, a tak jsem zavětřila, ale v lese či v jeho blízkosti jsem cítila jen Thyru. I to mě uklidnilo, ale ne dostatečně. Ze všech přítomných jsem se zeptala právě Very, neb vlčata mluvila do určitého věku vždy a jen pravdu, ať už byla jakkoliv krutá. "Štěstí moje? Kde se ti zatoulal bratr?" Zahleděla jsem se za její rameno, zda ho neuvidím přibíhat mezi stromy.

Všichni

Přišlo mi, že ačkoliv jsem všechny ráda viděla, nejraději bych ještě chvíli byla sama s Etneym. Před zimou však bylo potřeba doplnit zásoby v úkrytu. Nebylo příliš sobecké chtít ještě chvíli pro nás dva? Vždyť je to jen chvíle. A já nikdy jindy sobecká nebývám, uznala jsem a důležitě si odkašlala. "Pokud nás na chvíli omluvíte, musíme s Etneym něco důležitého pořešit," oznámila jsem a bokem skoro až bolestivě žďuchla do Etneyho boku, aby začal hrát moji hru. Nic důležitého se řešit nemuselo. Jen my dva. "Zanedlouho se vrátíme a rozdáme úkoly. Že, Etney?" Křečovitě jsem se na něj zazubila. Hlavně to nepokaz.

//úkryt

Září 1/10 - Ikran

Hm. Většinou jsem cítila k cizincům jistý odpor - nebo spíše předsudek, ano, to je lepší slovo. Měla jsem za to, že každý tulák je prašivý a nějakým způsobem zkažený, přestože jsem dlouhou dobu sama tulákem byla. Ale Ikran mě přesvědčoval o opaku. Začínala jsem k němu cítit sympatie, které jsem nechovala jen tak k němu. Upřímně řečeno? Bála jsem se jich. Přátelství bývala křehká a protkaná tajemstvími a nevyhnutelnou zradou. Na jednu stranu jsem byla k vlkovi více otevřená, na druhou jsem si nemohla pomoct a neustále ho z něčeho podezřívala. A to tam jen tak stál a povídal, stejně, jako já.
"Víš, Ikrane... Tvá země zní jako místo, kde vlci cení odvahu. A přesto jejím hlavním pohonem je... strach," usoudila jsem a jemně pokrčila rameny. Bylo to prosté. "Strach nás paralyzuje. Tvůj domov se možná dokáže postavit smrti, ale ne vlastní hlouposti. Nedělá je to většími strašpytly, než jsme my dva?" Uchechtla jsem se. Brala jsem tak téma té zkoušky za uzavřené - byla nesmyslná, tečka. Shodli jsme se na tom koneckonců oba dva.
Pozorně jsem poslouchala, jakou odpověď si pro mě připravil. Ze zkušenosti jsem věděla jak nepříjemné je být takhle put on the spot, ale i tím jsem chtěla zjistit, co v Ikranovi je. Zdálo se, že je v něm mnohem víc než se na první pohled zdálo. Zamyšleně jsem natočila hlavu do strany a přikývla. "Správně. Celý život se objevujeme," uznala jsem, "mladý vlk, jež jednou lovil stáda už ve stáří neuloví ani myš - avšak může své zkušenosti předávat mladším." Hrdě jsem se napřímila, takže jsem na Ikrana koukala z trochu větší výšky. "Mladí jsou naše budoucnost, drahý Ikrane. A mladí vlci jako ty mě přesvědčují o tom, že se svět posouvá kupředu."

Ukázalo se, že les není opuštěný - netrvalo dlouho a zaslechla jsem své jméno. Ten hlas bych poznala kdekoliv. Cítila jsem, jak všechny mé zdi bez protestu odpadávají a všechny starosti se rozplynuly, jako by Etneyho přítomnost léčila všechny šrámy a zahnala veškeré nebezpečí. Bylo bláhové takhle uvažovat, ale pro tuhle chvíli jsem si to dovolila. Koneckonců jsme se dlouho neviděli a já si chtěla naše znovushledání řádně užít, ne přemýšlet nad nesmrtelností chrousta.
"Etney," vydechla jsem a na rozdíl od něj jsem si se svou chůzí dávala načas. Dala jsem si záležet, aby každý můj krok byl ladný a ukázal mne v tom nejlepším světle. Přišlo mi to jako věčnost než se vzdálenost mezi námi konečně zkrátila na minimum a já zabořila hlavu do šedivého krku, který jsem tak dobře znala. Vdechla jsem Etneyho vůni a zadržela dech, abych si ji uchovala v paměti. A pak znovu. A znovu. "Miluji tě," šeptla jsem, a ačkoliv jsem měla neskutečné nutkání ptát se na vlčata a na smečku a na vše možné další, neudělala jsem to. Tohle byla naše chvíle, jen pro nás.
Konečně jsem se odtáhla - jen natolik, abych mu viděla do očí - a lítostivě svěsila uši. "Omlouvám se, že jsem tak zmizela. Trochu jsem se zatoulala... možná i trochu ztratila," přiznala jsem se stydlivým úsměvem, protože přiznat něco takového pro mě bylo jako přiznat vraždu.

Srpen 2/10 - Ikran

Můj otec byl ve všech oblastech krutý, a tak jsem nedokázala říct, že si nedokážu představit jak by někdo mohl zabíjet pro racionální strach ze smrti. Mírně jsem nad tím zavrtěla hlavou, protože ačkoliv jsem byla zvyklá na kdejaké krutosti, stále se mi to zdálo nepřiměřené. "Některé tresty se dají oddůvodnit," začala jsem - a možná to nebyla tak úplně pravda. Ale měla jsem pocit, že když nás trestala matka, měla k tomu velmi pochopitelný důvod, "avšak trest, o kterém mluvíš, je výmysl blázna." Doufala jsem, že ho tím neurazím, ale musel to slyšet. "Jsem ráda, že jsi utekl a přidal se k nám, Ikrane."
Na svůj věk byl Ikran velmi rozumný. To já v jeho věku bývala také a začínala jsem chápat, že toho máme spoustu společného. Žádné vlče ani puberťák nedospěje dřív než má aniž by mu pomohly okolní vlivy. Tak třeba zkoušky, které nedávaly žádný smysl. Na jeho slova jsem pouze přikývla a věnovala mu vděčný úsměv.
"Pakliže je smrt tvá slabá stránka - tak jako nás všech - co by jsi propagoval jako svou silnou stránku?" Tentokrát jsem nepředstírala, že ho z něčeho nezkouším.

//Jižní Galtavar

Jakmile jsem vkročila mezi první stromy, obklopil mě stín. Skrz husté větve na mechovou zem padalo jen několik paprsků světla, ale mně to vyhovovalo. Byla jsem zvyklá na zimu a Gallirejské podnebí mi ne vždy vyhovovalo. Byla jsem ráda, že už se blíží pozdim. A brzy bude zima. Tu jsem měla nejradši, ačkoliv dokázala být nejvíc krutá. Musíme obstarat dost potravy. S dostatkem jídla v úkrytu jsme se nemuseli zimy bát - v případě krutých mrazů se stačilo choulit k sobě. Tělesné teplo bylo to nejvzácnější.
Přestala jsem myslet na zimu, která byla ještě několik měsíců daleko, a raději jsem se soustředila na přítomnost. Zastavila jsem se na malém paloučku, kde slunce prosvítalo víc. Díky tomu to vypadalo, jako by se má srst leskla. Svou přítomnost jsem ohlásila protáhlým zavytím, které ozvěna nesla lesem ještě dlouhou minutu po tom, co jsem skončila. Bylo to jednodušší než hledat, zda tu někdo je a pokud ano, tak kde. Les byl velký a dalo se v něm jednoduše schovat.