Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Léto bylo za dveřmi a s ním i čas na lov. Po teplém jaru jistě všude běhala mláďata na vratkých nohou a jejich maminy měly jen omezené schopnosti je bránit. Trochu mě ta myšlenka vyděsila, protože já jsem byla máma též - a dokázala bych ubránit svá vlčata, kdyby přišel dravec? Vytrhla jsem se z myšlenek a pohlédla na Eziho, Thyru a Veru. Překvapeně jsem zamrkala, když jsem je na jejich předchozím stanovišti nenašla. Musíš přestat tolik přemýšlet, Nino. Mateřství ti leze na mozek, usoudila jsem a rychle je dohnala, abych nepřišla ani o vteřinu času s nimi.
Přitulila jsem se k Etneyho boku a věnovala mu vděčný úsměv za to, že je tak úžasný táta a dokáže mě zastoupit i když myslím bůh ví na co. Moje máma na nás byla sama a musela si poradit i s těmi dravci - neboli s otcem. Zapřísáhla jsem se, že nikdy neskončím jako ona a neskončila. Hrdě jsem pozdvihla hlavu a v tichosti pozorovala, jak celá smečka míří jedním směrem. Drželi jsme při sobě, a to byla síla, kterou se nemohli pyšnit všichni.
Stočila jsem pozornost ke svým vlčatům a láskyplně se na ně usmála. "Hlavně buďte opatrní a nechte zkušenějším prostor, nebo si budeme muset dát k večeři vás tři," popíchla jsem je, z části ze srandy a z části seriózně. Uměla jsem sparvit kde co, ale hlavu rozkoplou kopytem asi ne. Svými slovy jsem tak po dlouhé době přerušila své mlčení, ale nepřišlo mi podstatné nějak dohánět předchozí konverzace. Všechny řečené informace jsem absorbovala a byla připravena na všechno - i beze slov.

//Galtavar

Skvělá lotynka jako vždy, a tentokrát jsem i něco vyhrála

Vyhrála jsem - Doplnění doplňující vlastnosti nebo výjimečné magie do 5 hvězd (4x) 250 květin + 250 drahokamů

Tak poprosím měnu na Ninu c:

Odměny připsány.

//Manipulace z Jižního Galtavaru

V jeden moment jsem měla vlčata perfektně pod dohledem a v ten druhý se všechno pokazilo. Jako bych mrkla a... oni byli pryč. A tak jsem začala hledat.

Další, co jsem věděla, bylo, že jsem zpátky v Cedrovém lese. Co... Pozorovala jsem mizející záda Ezekiela, Thyry, Etneyho i Very, která spala na zádech nějaké cizinky. Projela mnou vlna vzteku, žárlivosti, ale i vděčnosti. Musela jsem mít ze stresu totální výpadek. Pořád mi bušilo srdce a pořád jsem jaksi nedokázala popadnout dech, ale všichni byli v pořádku a byli tady - včetně mě. Popoběhla jsem, abych je dohnala a přitulila se k Etneyho boku. "Děkuju," šeptla jsem, neb jsem si nebyla jistá, jestli jsem mu předtím poděkovala. Zaměřila jsem modrá očka na tu neznámou. Veškeré instinkty mi říkaly, že bych jí neměla věřit - ale nesla mou dceru a vlčatům očividně neublížila. A tak jsem jen krátce kývla hlavou na znamení vděčnosti, ale nevěřila jsem tomu, že bych neřekla něco štiplavého. Mlčení bylo lepší.
Ovšem... "Ezi," pronesla jsem a zaměřila se na toho provokatéra, na toho... nezodpovědného, příšer... příšerně roztomilého, silného vlka, a zloba mě zradila. "Už to nedělej, ano?" Vysoukala jsem ze sebe. Tolik k učení o důsledcích.

//úkryt

Loterie 21 (4/5)

//Cedrový háj

Více či méně jsem vedla cestu z bezpečí Cedrového lesa. Hrdlo mi sevřel strach z toho, co by se vlčatům mohlo stát. Musela jsem si připomenout, že nejsem bezbraná květinka. A co bylo silnější než mateřská láska? Zvládnu je ochránit, uklidňovala jsem se, zatímco mi ti dva stále hučeli do hlavy.
Nejprve jsem svou pozornost věnovala Ezimu, který měl další zvídavé otázky. "Potřebují na to soukromí, víš?" Vysvětlila jsem mu to tak, jak to je. "Soukromí je velmi důležité. Kdyby jsi chtěl říct Veře něco tajného a důležitho, určitě by jsi nechtěl, aby to poslouchalo dalších pět vlků, viď?" Moje slova se trochu vylučovala s faktem, že Thyra zůstala pozadu. Na chvíli jsem se odmlčela a přemýšlela nad nejlepším vysvětlením, které by mohlo umlčet jeho zvědavost. "Thyra nechtěla na výlet, tak mohla zůstat s tatínkem. Určitě ji zabaví tak, aby je moc nerušila," zauvažovala jsem.
Veru zajímalo, jestli budeme pryč dlouho. Pousmála jsem se. "Doufám, že ne, zlatíčko. Záleží jak rychle půjdeme." Nasměrovala jsem nás k řece, ale jinak je nechala, ať si hrají.

//Řeka

Loterie 16 (4/5)

Na kraji lesa se ke mně připojila Vera a Ezekiel. Thyra pravděpodobně zůstala s tatínkem, což mi nevadilo - Ezekiel vystačil za dva. Hlavně díky jeho zvídavým otázkám, které neměly konce. Obrnila jsem se trpělivostí a zavrtěla hlavou. "Tatínek zůstane tady, aby si mohl s vaším bratrem popovídat," vysvětlila jsem, "o důležitých věcech. Až se vrátíme, určitě si s ním budete moct taky povídat," doplnila jsem, neb jsem ve vzduchu cítila, že by se vlčatům nelíbilo, že tatínek se s Reonysem bavit může a oni ne. Jedna otázka z krku a druhá na zádech - od Very. "Podíváme se na jih. Pamatujete, jak jsem vám říkala o písku? Tam ho poznáte," uchechtla jsem se. Sníh se jim ze začátku moc nelíbil - jak asi vezmou zrnka písku, která se zasekávájí všude možně? "Překvapení... kdo ví? Já pro vás žádné nemám, ale každý den se může stát tolik věcí, které nečekáš..."
Otočila jsem se směrem k odchodu, ale pak jsem zaváhala a raději se otočila zpět na vlčata. "Běžte raději přede mnou, ať vás mám na očích. Můžete tak pobíhat všude možně aniž bych vás ztratila," pobídla jsem je a pomalu se rozešla směrem na jih.

//Jižní Galtavar

Loterie 10 (5/5)

Nechala jsem Etneye a jeho syna, aby si to řekli sami, nejlépe mezi čtyřma očima - ale kdo ví, kolik prcků se přihlásí na výlet za hranice lesa. Vera už se k tomu měla, ale chtěla se bavit s tím neznámým vlčetem. Měla jsem kvůli tomu trochu obavy. Nechtěla jsem, aby nečistá vlčata kazila ta má. Jemně jsem zavrtěla hlavou. "Vyrážím za chvilku, tak abys tu nezůstala," varovala jsem ji s úsměvem. "Neboj se, Delta tu bude s námi. Patří do smečky," dodala jsem, aby si z toho nedělala moc hlavu.
Pak už jsem se odklidila ke kraji lesa, kde jsem čekala na zájemce o výlet. Bylo chladno a sněžilo, ale nebylo to nic, co by vlčata v mém doprovodu nemohla zvládnout. Alespoň byla spousta příležitostí pro důležité životní lekce. A navíc měli všichni severní kožich. Ten nejkrásnější, pomyslela jsem si a spokojeně pozorovala malá tělíčka pobíhající mezi stromy

Loterie 3 (3/5)

//přiznám se, že jsem jenom projela části, kde nebylo označení pro Ninu, jinak bych se asi zbláznila

Etney mě ujistil, že cizinkou na území je Saelind, potomek vůdců smečky. Hrdě jsem se napřímila a přikývla. Takové vazby byly důležité. I já, než jsem potkala Etneye, jsem počítala s tím, že jednoho dne přijmu za druha někoho ze sousedního království. Byla to tradice, kterou jsem ráda podpořila. Trochu jsem se uklidnila a posadila se opodál, kde jsem na všechny viděla. Začínal to být takový řízený chaos, s kterým jsem byla spokojená. Prozatím po mně vlčata nic nechtěla a sápala jsem po Etneym, čehož jsem využila a na chvilku zavřela oči a soustředila se jen na svůj dech.
Klid nevydržel dlouho. Najednou se zpoza stromů nevynořil jeden, ale tři vlci. Tedy, dva a vlče. Nelíbilo se mi, jak se k ní má vlčata hned měla. Bůh ví, odkud pochází, a jaká je. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a zvýšila hlas, aby mě všichni slyšeli. "Půjdu se projít. Kdo chce na dobrodružství se mnou, řadí se na kraji lesa!" Zvolala jsem. Přitulila jsem se k Etneyho krku. "Dám vám soukromí. Těší mne, Reonysi," mrkla jsem na Etneyho syna a věnovala mu vřelý úsměv.

Spokojeně jsem se na vlčata usmála, když o své starší sourozence projevili zájem. Bála jsem se, aby to stejně bylo i u těch starších sourozenců vůči těm mladším, ale pokud měli alespoň kapku z Etneyho charakteru... neměla jsem se čeho bát. Navíc, kdo by odolal těmhle třem malým kuličkám? Naklonila jsem hlavu směrem k Thyře, která se v tom trochu zamotala. "Všichni máte starší sestru, a další sourozence. Ezekiel, ty a Vera jste sourozenci. Vera je tvá sestra, Ezi tvůj bratr. Co je jejich je i tvé a obráceně," vysvětlila jsem, ale nakonec jsem uznala, že to šlo mnohem jednodušeji. "Já a tatínek jsme přeci také vás všech, no ne?" Poznamenala jsem a tlapkou si k sobě Thyru přivinula. Do toho se Ezi domáhal přesného data seznámení, a já měla co dělat, abych po něm nevyjela. Ještě jsem si pořádně nezvykla, že vlčata neví všechno a nespokojení se jen tak s něčím. Ale budu lepší než Narcisa. Moje máma by mi, laicky řečeno, už dala po hubě. "Až se vrátí," odpověděla jsem a rychle dodala, "a to nevím, kdy bude."
Doufala jsem, že jsem se tak ubránila návalu otázek na kdy, ale moc jsem si stejně nepomohla, protože se konverzace o magiích zvrhla. Zadívala jsem se mezi stromy a naprosto Ezekiela vytěsnila, zatímco se válel na zemi. Rozmazlovala jsem je, bylo mi to jasné, ale nechtěla jsem, aby mi skákali po hlavě. To radši vydržím trochu toho ječení. Věnovala jsem Ezimu ledový pohled. "Takhle se chová princ?" Pokárala jsem ho. "Královská krev vystupuje s ladností a získává si respekt jinak, než řevem." Hrdě jsem se napřímila, a věnovala veškerou pozornost Thyře. "Nemám zdání, Thyrko. Nevím, jakou magii budete mít, ani jestli bys ji zvládla objevit teď. Ale je pravděpodobné, že zdědíte jednu z našich magií. Jako třeba můj vzduch." Teprve když se mě Ezekiel v klidu zeptal jsem se na něj znovu podívala a v klidu mu vyhověla s odpovědí. "Tahle zima je vaše první. Ještě jich pár bude, než dospějete," vysvětlila jsem, "ale neboj se. Ve světě je tolik zajímavých věcí, že si ani nevšimneš, jak dlouho to trvá. A do světa se můžeme vydat dřív než vyrostete," navrhla jsem kompromis a snažila se tak odvést pozornost, ale nefungovala to.
Vera obrátila svou pozornost na Etneye a nějak došla k závěru, že on svou magii nemá, a proto je smutný. Toho se samozřejmě ihned chytil Ezekiel a já si čelo opřela do tlapky, jinak bych musela zabořit hlavu do sněhu a zakřičet. Hlavně s klidem. "Ezi. Zpomal," povzdychla jsem si. "Tatínek magii má, vážení. Poznáte to podle očí. Pokud jsou jiné než zlaté, je jisté, že vlk nějakou magii ovládá," vysvětlila jsem. "Někteří vlci sice mají zlaté oči celý život, ale spolehněte se, že v dospělosti vládnou magii všichni." Včetně Etneyho. Chudák. Něžně jsem mu olízla tvář, aby si z toho nic nedělal. "Jeden let neexistuje. Říká se tomu jeden rok. A trvá jedno jaro, jedno léto, jeden podzim a jednu zimu. Jakmile začne další jaro, začíná další rok," odvyprávěla jsem, "a taková slova nepoužívej, Ezi. Strašný používá každý křovák. Když už musíš, použij něco vznešenějšího, jako... To je hrozné."
Byli tak zvídaví. Hlava mi z toho šla dokola kolem, ale odpovídala jsem na jejich otázky s úsměvem, aby si nemysleli, že mi na nich nezáleží. To totiž nebyla pravda. Milovala jsem je, i když byli občas trochu hloupí. "Jsem mladší než tatínek," uchechtla jsem se, i když smích byl to poslední, na co jsem měla pomyšlení. Na území byl vetřelec, a Thyra se to vydala zkoumat, jako by se nechumelilo. Naštěstí nešla moc daleko, a tak jsem se jí nesnažila zastavit. "Ale ano, je. Pořádně se nadechněte a soustřeďte se na to, co cítíte. Poznáte, že je tu kromě nás ještě další vlčí pach. Kterým směrem je?" Nenápadně jsem se zahleděla doprava, odkud pach přicházel, a nechala je, ať si zkusí zavětřit.

Prosinec 9/10 - Vera

Vypadalo to, že se moje lekce setkala s úspěchem. Jak jinak. Já i Etney jsme byli inteligentní, takže bych se hodně divila, kdyby naše vlčata byla o něco míň než dokonalá. Odhodlaně jsem přikývla, ale než jsem se nadála, Vera už to chtěla jít zkusit sama. Pobaveně jsem se uchechtla. "Tak je to správně. Je dobré být odvážná," pochválila jsem ji a v rámci zachování dobrých vztahů to opravdu sledovala z dálky, i když mi to drásalo všechny nervy v těle. Když se teda Vera rozběhla po ledu jako tryskáč, málem jsem sebou švihla. Měla jsem dát větší důraz na opatrnost.
"Koukám se! Buď opatrná, led klouže!" Houkla jsem po ní a přešla trochu blíž. Věřila jsem, že chybami se vlk učí nejlépe, a pokud by náhodou pod Verou led praskl, byla jsem připravena ji rychle vytáhnout. "Výborně," zazubila jsem se na ni.

Ezekiel a Etney

Vlčata si společně hrála, zatímco já a Etney jsme byli zanedbáni přízrakem, který se objevil mezi stromy. Polil mě stud a strach a kdo ví co všechno. Takže to byla Ciri, Etneyho dcera. Ustaraně jsem hleděla mezi stromy, ale nechtěla jsem na vlčata přenášet tyhle emoce tak brzo. A tak jsem si na tvář nasadila poklidný úsměv a přitulila se k Etneymu, který byl samo sebou z toho všeho zdrcený. "Neboj se. Ona to vstřebá, a vrátí se," slíbila jsem mu. Nebylo ideální, že jsme nikomu nestihli nic říct a vysvětlit, ale co se stalo, stalo se. Přistupovala jsem k tomu všemu s rozumem, protože ztratit chladnou hlavu bylo to poslední, co jsem chtěla. Chtěla jsem vlčata vést k tomu samému, a tak jsem se na Ezekiela, který byl zvědavý, pousmála a naoko lhostejně pokrčila rameny. "Tvoje starší sestra, Ciri. Později se seznámíte, ale nejdřív si promluví dospělí, až bude čas," vysvětlila jsem mu s klidem, přímo a narovinu. Odmítala jsem mu cokoliv nalhávat.

Ezekiel a Vera - //Thyra může odposlouchávat, baví se o magiích :Dd

Se smíchem jsem sledovala, jak sněhové koule postupně zavalují chudáka Eziho. On to naštěstí také vzal jako správný chlapák s humorem. Takže jsem jedno vlče pobavila a to druhé snad alespoň trochu okouzlila. Rozhodně už to nevypadalo, že by se Vera chtěla vydat pryč.
Ezekiel položil tu nejdůležitější otázku, spolu s Verou, která samozřejmě ihned chtěla ovládnout magický um. Posadila jsem se před oba dva a zatvářila se smrtelně vážně, abych si získala jejich plnou pozornost. "Magie," začala jsem, "je něco, co máte ve svém nitru. Narodili jste se s ní. Ale poznáte ji až budete dospělí." Mentálně jsem se připravila na vlnu protestů, které tohle tvrzení neodvratně znamenalo. "Existují magie jako vzduch - tu mám já. Voda, oheň, země, předměty, iluze. A pak další, silnější magie," vysvětlila jsem to jak nejrychleji a nejjednodušeji jsem myslela. "Takže nabírejte síly, ať tu svou magii objevíte co nejdřív," pobídla jsem je a s úsměvem podrbala Eziho za ušima.

Etney

Donesl se ke mně pach někoho cizího. Někoho, kdo snad ani do smečky nepatřil. Vycenila jsem zuby a zahleděla se mezi stromy, ale dotyčný byl moc daleko na to, abych ho viděla. "Někdo tu je," zavrčela jsem tiše, směrem k Etneyemu. Jindy bych nejednala tak radikálně, s vrčením a podrážděným šviháním ocasem, ale když tu byla tři malá vlčata, která nemohl bránit nikdo jiný než my dva... byla jsem dost podrážděná.

Prosinec 8/10 - Vera

Natočila jsem hlavu do strany a pobaveně se uculila. Ano, znělo to vtipně, jen tak přejít po vodě. Ale v praxi se tyhle zkušenosti hodily často. "No nesměj se mi," poučila jsem ji, "až budeš větší a silnější, určitě budeš hodně cestovat. A nejlepší způsob, jak se někam dostat, je podél řeky," vyprávěla jsem a snažila se, aby můj hlas nezněl moc monotónně a Veru to alespoň trochu zaujalo. "jenže někdy místo, kam bys chtěla jít, bude na druhé straně. A pak musíš vodu opravdu přejít. Po spadlém kmenu, po kamení, skrz mělčinu. Anebo... přes led." Tlapkou jsem strčila do kousku ledu, který praskl a ponořil se pod hladinu. Vera se ihned chopila zkoušky studenosti, kterou jsem sledovala se zdviženým obočím. Je ještě malá, uklidňovala jsem se, protože mít hloupou dceru by bylo nemilé.
Samozřejmě jsem se místo poučování chopila utěšování, jak jinak. Přivinula jsem si Veru k sobě, aby si mohla promrzlou tlapku schovat do mé husté srsti. "Notak, nic se nestalo. Taková voda je, když je zima. Všechno v zimě je studené," špitla jsem a čumákem ji podrbala mezi ušima. "Pamatuj si, že v zimě do vody v žádném případě nesmíš. Onemocněla bys. Můžeš pouze přejít led, a to jen v případě, že ti nepraská pod tlapkami," pokračovala jsem ve svém výkladu. "Nejlepší je to otestovat hned v mělčině, párkrát si poskočit, možná hodit kamenem. Pokud led nepraskne, můžeš vodu přejít. Pokud praskne, raději najdi jinou cestu." Spokojeně jsem se zahleděla do dálky a naklonila k Veře hlavu, abych mohla mluvit tišeji a docílila tak toho, že zním důležitě. "Svět ti celý leží u nohou, Vero. Můžeš cokoliv, co se ti zlíbí. To proto, že jsi tak bystrá a umíš přemýšlet," zazubila jsem se, "jsi ta nejchytřejší vlčice, co znám. Na to nezapomeň, jasné?"

Prosinec 7/10 - Vera

S jedním vlčetem bylo až neuvěřitelné ticho. Byla jsem zvyklá na křik tří výtržníků, který drásal uši. Ale potřebovala jsem si na chvilku odpočinout, a tak jsem se vydala na procházku k jezeru a cestou k sobě přibrala Veru, aby Etneyho ti tři ďáblíci nesežrali. Ezi a Thyra samotní snad budou dostatečně hodní. Ještě jsem neměla vypozorováno, kdo ze sourozenců je jejich pomyslný vůdce. Logika radila, že to musí být Ezekiel jakožto jediný samec, ale on naopak vypadal, jako že ho mají sestry omotané kolem prstu. A tak to má být. Pobaveně jsem se nad tou myšlenkou pousmála, zatímco Vera promluvila. Do teď jsem zvuk kamínků nevnímala, ale když mě na něj upozornila, musela jsem její nápaditost ocenit. "Velmi," potvrdila jsem. "Je jedinečná a krásná. Tak jako ty," podrbala jsem jí čumákem mezi ušima a usmála se.
Na hladině jezera plavaly kousky ledu. I u břehu byla voda zmrzlá, ale já pouhým okem dokázala odhadnout, že led není dostatečně tlustý na to, aby se po něm dalo bezpečně přejít. Pohlédla jsem na Veru a zvědavě naklonila hlavu do strany. "Podívej se na tu vodu. Myslíš, že by šla přejít? Zamysli se," pobídla jsem ji. Nechtěla jsem, aby má vlčata byla hloupá, a tak jsem se z každé situace snažila vytěžit co nejvíc znalostí.

Ezekiel, Vera, Thyra

Eziho už jsem se sněhem pořádně seznámila, a mezitím se z prvotního šoku vzpamatovaly i holky. Vera k nám přiběhla s tím, že chce taky mou pozornost. Měla jsem pro ni úplné pochopení a pobaveně se zasmála, když jí sníh bodle podkopl tlapky. Trochu jsem se obávala, že začne plakat, ale to se nestalo. Pyšně jsem do ní drcla čumákem, i když to znamenalo překonat tu vánici, kterou její hraní způsobilo. "Chceš snad taky zlechtat?" Zazubila jsem se. V tu chvíli mě přímo do spánku trefil sníh. Překvapeně jen zamotala a zvedla hlavu od Very, abych našla toho výtržníka, který za to mohl. Očekávala jsem Eziho, ale ne. To Thyra zahájila plnou palbu. No a několik vteřin na to následovala druhá palba z druhé strany, tentokrát od toho, od koho jsem to původně čekala. Rychle jsem udělala pár kroků vzad, protože jsem byla v přímé cestě nekonečného množství sněhu.

Reakce na Ciri

Jak jsem se tak vzdálila, zaslechla jsem za sebou pohyb. Jako správná máma jsem vycenila zuby a otočila se, ale to už se mezi stromy otáčela mladá vlčice a zmizela. To ne, zalekla jsem se. Muselo to být jedno z Etneyho vlčat. Nikdo jiný koneckonců ve smečce nebyl. Udělala jsem nejistý krok vpřed, jako bych se za vlčicí chtěla rozběhnout.

Ezekiel, Vera, Thyra

To už se ale kolem mě prohnala Vera a někam pospíchala. Vzpamatovala jsem se a rychle ji čapla za ocas, abych ji přitáhla zpátky. "Kampak, kampak?" Něžně jsem jí olízla čelo, aby věděla, že se na ni vůbec nezlobím. "Ať se neztratíš. Ještě chvíli zůstaneme všichni pospolu tady, ano?" A protože jsem měla podezření, že zatímco jsem řešila náhlé zjevení v podobě Etneyho dcery se vlčata pořádně vyřádila a nejspíš si pořídila pěknou řadu modřin, naklonila jsem se k Veřině uchu a spiklenecky šeptala. "Chceš vidět kouzlo?" Nečekala jsem na odpověď. Z vlastní zkušenosti jsem věděla, že vlčata jsou neuvěřitelně zvědavá a chtějí všechno vidět.
Zvedl se vítr, který všem pročechral srst a zároveň ze země zvedl zbytky sněhových koulí, které doteď padaly všemi směry. Ty se teď jedna po druhé za pomocí vzduchu vrhly na dva terče - Ezekiela a Thyru. Byly to neškodné malé kousky sněhu, ale sledovat, jak postupně vlčata mizejí pod vrstvou sněhu, bylo k nezaplacení. Vyčuhoval jim už jen čenich. Pobaveně jsem se rozesmála a zavrtěla ocasem. "A tomu se, vážení, říká magie. Velice specifická věc pro Gallireu. Tam žijeme," vysvětlila jsem a pyšně pozvedla hlavu. Zvládla jsem neovladatelnou hru změnit v lekci o životě. A to jsem teprve nedávno pochopila, jak se magie ovládá.

13. Zúčastni se koulovačky

Zima byla opravdu krásná, ale přede mnou se vyskytoval ještě krásnější pohled. Má rodina, vlčata dovádějící ve sněhu, Etney, který tu byl s námi a nechtěl nikomu ublížit. Bylo to tak odlišné od mého vyrůstání. Nemohla jsem být šťastnější než v tu chvíli.
Svou pozornost jsem obrátila k Ezekielovi, kterého zajímalo všechno kromě důležitých lekcí, které jsme pro něj měli. Napadlo mě, že bych ho možná měla napomenout a získat si respekt, ale pozorovat ho bylo až moc zajímavé. Vypadalo to, že se rozeběhne ke mně, ale nakonec jako by ztratil směr a bafnul někam mezi stromy. Krátce jsem pohlédla na Etneye, jestli viděl to, co já, a zavrtěla nad tím hlavou.
Na chvíli jsem zapochybovala o inteligenci našeho syna, ale nakonec jsem uznala, že je ještě dost malý na to, aby se takhle splet. Pobaveně jsem uchechtla, ale když se otočil směrem ke mně, rychle jsem smazal úsměv z tváře a dělala, jako že jsem nic neviděla. A že vlastně vůbec nevidím jeho, ačkoliv k sobě přitahoval veškerou pozornost. A tak to má být, pomyslela jsem si. Když znovu vybafnul, tentokrát přímo na mě, naoko vylekaně jsem zaječela. "To ne! Přepadli mě!" Rozesmála jsem se spolu s ním a rychle ze sněhu vytvořila hromádku, která se podobala kouli, a vrhla jí po Ezim. Samozřejmě ne s žádnou silou, a ani to nebyla žádná velká koule. Byla to jen hra. "Musím bránit své království! Na nepřítele!" Zvolala jsem a hodila po něm další. Nechtěla jsem ale, aby byl příliš mokrý a nenastydl, a tak jsem se na něj po té poslední kouličce vrhla přímo a se smíchem ho převalila na záda, abych ho mohla čenichem pořádně zlechtat. "Vzdej se!"

5. Postav vlkuláka

Prosinec 6/10 - Reonys

Reonys mě ujistil, že to bude v pořádku. Pousmála jsem se a přikývla, ačkoliv během toho jsem si začala stavět miniaturního vlkuláka, abych se nějak zabavila a nepohupovala se na tlapkách jako blázen. Vytvořila jsem si základní hromádku - kouli - která dosahovala výše mého kolene. Bylo tu tolik sněhu, že ani nešlo poznat, že jsem nějakou kouli válela. Na vrch jsem s trochou komplikací dostala menší kouli jako hlavu, a k tomu všemu uválela ještě alespoň zadní tlapky, když už mi přední nechtěly držet. Poblíž se válel klacík, který jsem zuby rozlomila a použila ho jako uši. Vlkulák byl sice bez očí a předních tlapek, ale rozhodně mu to slušelo. A mezitím co jsem stavěla jsem i vlkovi stíhala odpovídat.
"To samozřejmě chápu," vydechla jsem. Sama jsem nemohla ani posoudit jaké to je mít otce, ale nebyla jsem naivní, abych si myslela, že se každý s nevlastní macechou dokáže vyrovnat ihned. Mámu jsem měla, a věděla jsem, že bych ji nikdy nevyměnila. Tak či onak jsem byla připravená dát Ciri tolik času, kolik jen bude chtít. I Reonysovi bych ho dala víc, kdyby to potřeboval. Ale on byl tak hodný, až mě to dojímalo. Už to s těmi hormony stačilo, ne? "To jsem ráda. V tom případě můžeme být přátelé," usmála jsem se.
Zeptal se mě na rodinu, což bylo dost osobní téma co se týkalo mého života. Polil mě známý strach, sice zbytečný, ale stejně tam pořád byl. Neměla jsem ho ráda. Zavrtěla jsem hlavou abych ho ze sebe sklepala a přikývla. "Ano, mám. Někde tady po Galliree se pohybuje můj bratr Cyril," přiznala jsem, "a jinde po světě se pohybují ještě moji... dva sourozenci." Málem jsem se přeřekla a řekla tři, ale Ivan byl mrtvý. Možná jsem ho mohla potkat u toho podivného jezevce, ale život mu to nevrátilo. "Pocházím z království, ze severních hor. Ale ten titul nerada používám," byl to i titul mého otce. "Nina z Větrných strání je lepší. Tedy, ne, že bych si od tebe potrpěla na titul," uchechtla jsem se. "Koneckonců Gallirea není království. Mé tituly tu neplatí." A přesto byla má vlčata královské krve, a nemohla jsem být pyšnější.