Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Líbilo se mi, že jsem takhle dokázala zamotat s něčí hlavou. Dávalo mi to moc, která mi byla celý život slibována, ale nic z toho. Tohle bylo konečně něco opravdového. Starovo vysvětlení však přidávalo dříví do ohně mé paniky. Nemohla jsem poznat, jak silně někdo magii ovládá, a dokonce se ukázalo, že jich vlci mohou ovládat více. To znamenalo, že žádný z mých plánů nikdy nemůže být dokonale proplánovaný. Rozhodla jsem se se všech vlků, které od teď potkám, nenápadně ptát na jejich magie.
Vzduch. Přehrávala jsem si to slovo v hlavě. Inu, byla jsem šťastná. Bez vzduchu nemohlo existovat nic dalšího - možná kromě vody, ale ta neměla takový dosah. Existovala vůbec magie vody? Legendy byly často plné blábolů, podle kterých vlci mohli ovládat třeba krev. O takové síle jsem ale dost pochybovala. "A jaké další magie existují? Jakou ovládáš ty?" vyhrkla jsem a ihned toho zalitovala. Netrpělivost nebyla dobrá známka pro královnu, a tak, abych to nějak vyrovnala, jsem se rovnou pokusila na jednu svou otázku odpovědět. "Žlutá barva... sluneční svit?" navrhla jsem. Ovládat Slunce bylo stejně šílené, jako ovládat krev, ale sluneční svit mi přišel dostatečně racionální. A taky trochu jako magie zbytečná, ale věděla jsem, že bych nikdy neměla něco podceňovat. Pak se vám to akorát vymstí.

Věnovala jsem mu další ze svých skromných úsměvů. Nebránila jsem se lichotkám a bylo mi jedno, o co se Star snaží. Možná jsem i takové malé odreagování potřebovala. Celý život jsem strávila schovaná ve vlhkém úkrytu a posledních pár týdnů jsem bojovala o přežití. Neměla jsem čas na románky, o kterých mi vyprávěly vlčice ze smečky - a Narcisa mi vštěpovala do hlavy, že princezna si stejně nevybírá. Ten nejsilnější a nejvýše postavený vlk si pro ni prostě jednou přijde. Kdybych neměla tak perfketní sebeovládání, nejspíš bych se tady přes Starem začla dávit. Trocha té rebélie nemohla mému plánu uškodit.
A tak, ačkoliv to původně byla jen záminka, aby se přestal ptát, jsem v těch slovních hrátkách pokračovala. Pokrčila jsem rameny, za což už by mě Narcisa bila. "No, víš. Ty, já, my. Tahle chvíle," vydechla jsem. Po tomhle budu potřebovat hodně dlouho očistu. Nebo bych si na ten svůj budoucí trůn nemohla sednou s čistým svědomím.
Podobně jako polobohové pro mě byla magie známá pouze z vyprávění, ale snadněji uvěřitelná, než existence Života a Smrti. Koneckonců se ve světě děla spousta nevysvětlitelných věcí, a pokud klíčem k jejich vysvětlení byla magie, byla jsme ochotná tomu věřit. Nevysvětlitelné věci jsem totiž neměla moc v lásce. Každopádně to byl obrovský game-changer. Pokud jsem předpokládala, že Star celou dobu mluví pravdu, musela jsem věřit, že tu každý vlk má nějakou svou magii. Bránit se zubům byla jedna věc, bránit se něčemu, čemu jsem nerozuměla, byla věc druhá. Cítila jsem, jak se mě snaží zmocnit panika, a rychle napočítala do deseti. "To znamená, že tu magie převládá nad vším, že?" ujistila jsem se, i když jsem nemusela. Byla jsem si jistá, že významu jeho slov moc dobře rozumím, jen jsem potřebovala dostatek času promyslet si tu správnou otázku. Měla jsem ji na jazyku. "A jak se taková magie v někom pozná?" zeptala jsem se. Mýty a pověsti o prastarých kouzlech a bozích se od sebe velmi lišily, a upřímně? Nevěřila jsem ničemu, co mi doma namluvili.

Preferuji mušle, květiny, křišťály

Napínala jsem uši pomalu až ke stropu jeskyně. Umístění smeček byla důležitá informace v mém plánu. Čím lépe jste někoho znali, tím lépe jste ho dokázali ovládat - a to samé platilo i o celé zemi. Jenže jediné, co jsem se dozvěděla o Borůvkové smečce bylo, že je v Borůvkovém lese. To jako fakt? Měla jsem co dělat, aby mi nezacukalo v oku. Zhluboka jsem se nadechla a jen se usmívala. Alespoň o Cedrové smečce něco málo věděl, a já se rozhodla se tam vydat hned po tomto setkání. Alfy smečky jistě budou vědět i o všech ostatních, a pokud by smečka splňovala má kritéria, mohla bych i začít na svém hierarchickém růstu. Byla jsem hezky překvapená svým vlastním rychlým pokrokem. To koukáš, mami, co? "Výborně. Jsi moc nápomocný, Stare," pochválila jsem ho. Sice se svými znalostmi nejspíš špehem nikdy nebude, ale vysoký byl dost, takže jistě i silný. Do armády se bude hodit.
Mé bombardování otázkami se na vteřinu otočilo proti mně, ale bez obtíží jsem dokázala Starovu zvědavost přeříznout. Začínala jsem se trochu obávat toho, jak mi všechno vycházelo. Ten, kdo letí moc blízko slunci, spadne a utopí se. Jako Ikaros. Jenže pesimismus byl známkou prohry, což jsem si nemohla dovolit. Prostě jsem věřila tomu, že mé štěstí je důsledkem mého perfektního plánování. "Přítomnost," vydechla jsem s přikývnutím. Po těle mi naskákala husí kůže a já doufala, že to není moc vidět. Slyšet po tolika příšerných týdench znovu oslovení princezno mě málem dostalo do kolen. Star si tím rozhodně vynuloval své mínusové body za debilitu. Znovu jsem se na něj podívala a upřímně se usmála. "Děkuji. Vážím si toho." Trocha mrkání a lísání se a hned bylo po mém. Být vlčicí byla zbraň sama o sobě.
Už jsem věděla o Galliree a jejích polobozích, i jejích třech smečkách. Žádnou z nich jsem ovšem na cestě sem nepotkala, což znamenalo, že země musela být obrovská, podobně jako můj domov. "Je ještě něco, o čem bych měla vědět?" Pochybovala jsem, že taková země neskrývá další tajemství. Zůstala jsem Starovi na blízku, posazená pomalu mezi jeho předními tlapkami. Byla jsem na blízkost dalších těl zvyklá, a v těchto krajích byla příšerná zima. Snad mě za to Narcisa ze záhrobí nepřijde strašit. Jestli je tedy vůbec mrtvá.

Aha. Takže zdejší polobohové nebyla místa, ale opravdoví vlci. Opravdoví polobohové. Zmateně jsem hledala v Starově tváři náznak lži, ale ne. Buď měl opravdu silné bludy, nebo Smrt doopravdy viděl. Musela jsem tedy počítat s tím, že nějaké takové entity se tu pohybovaly, ať už to znělo jakkoliv šíleně. Lepší bylo mít v plánech zahrnutou každou drobnost, než pak být překvapená. A mrtvá. Na jeho vyprávění jsem jen přikývla. "Tak dobře."
Bylo pro mě těžké věřit v polobohy, takže jsem se víc soustředila na vyprávění o smečkách. Bohužel Starovi informace postrádali snad všechno. Podřadné plemeno. Pomyslela jsem si znova a odolala pokušení zakroutit sobě očima a jemu krkem. Copak to nebyl základní instinkt přežití? Všechno vědět? Alespoň trochu jsem se dozvěděla. Existovali minimálně tři smečky - Borůvková, Cedrová a Sarumenská. Star se ihned měl k tomu, že mě do Sarumenské zavede, ale les plný mlhy se mi nezamlouval. Mlha oslepovala. To nemohlo věstit nic dobrého. "Děkuji za ochotu, ale budu muset odmítnout," usmála jsem se, "víš i polohu těch dalších smeček, které jsi jmenoval?" Pak bych si o nich mohla zjistit více informací.
Krásná vlčice z krásné země? Málem jsem se rozesmála. O své kráse jsem nepochybovala, byla to pravda. Ale má rodná země byla všelico, jen ne krásná. Možná kdysi, než se na trůn dostal Cézar. Ale po něm? Destrukce, smrt, strach. Cítila jsem, jak se mi strach plíží po zádech, a rychle jsem myšlenky na domov zahnala. Už jsem se nechtěla bát. Nebyla to vlastnost hodná budoucí královny. Ani o tom jsem nepochybovala - představa, že by jeden z mých bratrů usedl na trůn, mi přišla ještě víc k smíchu než Starova poznámka. A vůbec, čím chtěl dosáhnout těmi lichotkami? Natočila jsem hlavu do strany a analyzovala ho. Byl nejspíše o něco mladší než já, ale vysoký a více méně pohledný, až na to jedno černé oko. Asymetrie mě znervózňovala skoro stejně jako špatné plánování. "Inu, jistě to byla země veliká," odpověděla jsem nakonec a trochu se pousmála. Veliká země mohla být všude a já si nemohla dovolit někomu prozradit, odkud jsem a co se tam děje. To byla jednosměrná jízdenka do hrobu.
"Pokud to doopravdy chceš vědět, Stare, tak má rodina byla vcelku výše postavená. Jenže jsme se trochu nepohodli, takže se nás pár rozhodlo se rozdělit, abychom to ještě nezhoršili," vyprávěla jsem to v míru. Hádali jsme se se sourozenci, a tak jsme se v klidu dohodli, že si dáme od rodiny pauzu. Ha. Přitom jsme se nepohodli hodně a ten, kdo se rozhodl nás rozdělit, byl Cézar. Milovala jsem slovní hrátky. "Teď bych ale ráda nechala svou minulost za sebou a soustředila se na přítomnost." Potřebovala jsem se nějak zbavit jeho zvědavých otázek. Matka mě učila, že vlčice své tělo neprodá. Jenže Narcisa už tu nebyla, aby mě sekýrovala, a pokud mi to mohlo pomoct, nemohlo to být zase tak špatné. I kdyby Starovi uklouzla slova - stejně by si nikdo budoucí královnu nedovolil nařknout z něčeho takového.
A tak jsem se k němu nenápadně přiblížila a zatvářila se jako princezna v nesnázích. "Je to citlivé téma," povzdechla jsem si s pohledem zabořeným do země. Ach, Stare, život je tak příšerný. Co mám jen dělat? Málem jsem se rozesmála vlastním myšlenkám.

Nemohla jsem soudit, zda se ke mně mé jméno hodilo, avšak patřilo mi. Vlk si očividně neuvědomoval vážnost situace, což mě na jednu stranu trochu uklidnilo - každou vteřinou mi od něj hrozilo méně a méně nebezpečí - a na druhou trochu popudilo. Ne, že ho budeš rozkřikovat po celém světě. Neodpustila jsem si sama pro sebe a snažila se uklidnit tím, že Star přeci nemůže vědět, jak nebezpečná taková znalost jména může být. Situace bude těžší, než jsem si myslela, neboť pokud jsem tu chtěla strávit delší dobu, bylo jen otázkou času než se mé jméno roznese po okolí. Nezbývalo než doufat, že ne až za hranice, přímo k uším Cézara. Víra nikdy nebyla mojí silnou stránkou.
Na můj povel začal Star vyprávět o zemi zvané Gallirea. Gallirea. Zopakovala jsem si, abych byla jistá, že si to zapamatuju. Nejen, že se hodilo mít znalosti navrch, ale byla to země k potencionálnímu obsazení. To už jsem ale moc předbíhala. Donutila jsem se na chvíli přestat strategizovat a poslouchala, co k tomu koktavý vlk říká. Měla jsem chuť mu jednu vlepit a naučit ho pořádně mluvit. Stejně jako by to udělala Narcisa. "Polobohové?" zopakovala jsem. Ti u nás byli jen v bájích. "Je to nějaká zdejší víra, či jsi je doopravdy viděl?" doptala jsem se. Jak jsem již zmiňovala, víra nebyla mou silnou stránkou, takže mým instinktem bylo jeho tvrzení zpochybňovat. Jenže platilo, že jiný kraj jiné zvyky. V Galliree mohli nazývat polobohy kde co, třeba nějakou vlčí radu.
Další informace byla zajímavá. Takže v Galliree se nenacházela jen jedna smečka, ale více smeček. Přikývla jsem. To mohlo hrát v můj prospěch - více smeček znamenalo méně členů a rychlejší postupování hierarchií. Kdybych si dokázala opatřit vysoké místo ve smečce, vlci by mě snadněji následovali. Jako tulačka jsem toho moc nezmohla. Výborně. Pousmála jsem se. "Inu, máš k těmto smečkám ještě nějaké informace? Jejich polohu, počet členů a způsob vlády?" K žádným tyranům jsem se rozhodně nechystala.
Překvapilo mě, že mi Star zničehonic sděluje své osobní informace. Fakt, že v této zemi vyrůstal, mi mohl v budoucnu sloužit jako dobrá páka. Znovu a znovu mi dokazoval, že od něj se nemám čeho bát. Podřadné plemeno. Skoro jsem se ušklíbla, ale včas jsem si vzpoměla na své vychování. Každopádně mi vlk tak trochu odpověděl na mou otázku. Získat u Života či Smrti znělo podezřele hodně jako, že to jsou opravdová místa. Takže označení polobohové tu možná doopravdy používají jinak, než u nás doma.

Vlkova otázka mě téměř rozesmála. Už jsem vážně byla na cestách moc dlouho, lezlo mi to do hlavy. Přímo jsem toužila po společnosti. Ze dne na den jsem byla vytrhnutá ze života s mými sourozenci, dost možná jsem se stala sirotkem a najednou jsem neměla po svém boku nikoho. Samozřejmě, že jsem měla zájem o společnost, ale nehodilo se to dávat nějak přehnaně najevo. Všechno se dá považovat za slabost a já pořád nedokázala určit, zda je černobílý hodný jen naoko nebo doopravdy. Začala jsem pokrčovat rameny, než jsem si uvědomila, že mě Narcisa učila lepším způsobům. A tak jsem jen krátce přikývla. "Ano," odtušila jsem. Žadné prosíky, žádné děkování, prostě jen ano. Vlčice nás poté nechala osamotě a vlk ji oslovil jako Seih, což jsem si zapsala do paměti. Nic nebylo silnější pákou na vlky než jejich vlastní jména.
"O tom nepochybuji," pousmála jsem se a nic dalšího k tomu neříkala. Já jsem se musela starat sama o sebe, sotva jsem otevřela očka. Vlci by tu museli být z medu, kdyby se Seih nezvládla dostat domů. Jak odešla, do jeskyně přišli další dva vlci. Kývla jsem jim na pozdrav a nemohla si nevšimnout vlčice, které v srsti zářily jakési čmáranice.
A čí asi, ty hlupáku? Odolala jsem nutkání protočit očima a zároveň jsem se snažila se trochu brzdit. Více než méně zastupitelů mužského pohlaví mi den co den dokazovalo, že jsou s inteligencí trochu pozadu, ale nemohla jsem přeci soudit někoho, kdo mi zatím řekl tak půl slova. "Potěšení je na mé straně," odpověděla jsem. Buď spravedlivá. Připomínala jsem si. Koneckonců Ivan byl prvotřídní idiot, čímž byl Fedyor občas taky, ale na rozdíl od Ivana mi zachránil život. Jestli mě to něco naučilo, tak to, že matka měla pravdu - nemohu nikoho soudit na první pohled. Každopádně Seih i Star byla jména, se kterýma jsem se ještě nesetkala. To znamenalo, že jsme s Fedyorem museli ujít pěknou dálku. Alespoň, že tu mluvili jazykem, kterému jsem rozuměla.
Jména jsou největší pákou, a proto jsem chvíli uvažovala, že si nějaké jméno vymyslím. Jenže to jsem moc riskovala. Mohla jsem Stara potkat za měsíc, omylem si nevzpomenout, jaké jméno jsem mu namluvila, a lhaním bych se mu určitě nezavděčila. "Mé jméno je Nina," prozradila jsem mu s jistou opatrností v hlase. Vypadal mile, choval se mile, tak jsem mohla doufat, že milý doopravdy je. A že se Cézar o mé poloze nikdy nedozví.
Povytáhla jsem obočí. Klidně se posaď? Řekl to, jako bych snad nerozhodovala já, kdy si kdo sedne. Až na to, že tady nerozhoduješ. Udělalo se mi trochu mdlo, ale dobrá. Všechno chce svůj čas. S vděčným úsměvem jsem se posadila tam, kam ukazoval. "Takže, milý Stare," začala jsem, "mám za sebou velmi dlouhou cestu a Seih měla pravdu - tyto země mi nejsou známé. Co kdybys mi o nich povyprávěl? Hezky od začátku. Jak se této zemi říká, kdo tady tomu velí, co to má támhleta vlčice za divné klikyháky v srsti a proč, a tak dále." Zamrkala jsem na něj a zvědavě natočila hlavu do strany. Moc dobře jsem si všimla, jak po mně kouká. Nebylo to poprvé, co na mě někdo házel oči, ale bylo to poprvé, co jsem svým chováním neriskovala úplně všechno. Skoro jsem pokušením vibrovala a musela jsem si připomenout, že nejsem jeden z mých bezmozkových bratrů.

Jakmile mi začali věnovat pozornost, bylo mi jasné, že nejsou nebezpečí. Alespoň ne povrchově. Dovolila jsem si se trochu uvolnit, ale stejně jsem stála blízko k mému únikovému vchodu. Z jejich přítomnosti jsem byla trochu nejistá. Nebyla jsem zvyklá, že na mě vlci nehleděli jako na svatý obrázek, jako na nějakou spasitelku. Kdyby tu byla Narcisa, už by mě sekýrovala, proč jim neukážu, že jejich místo je u mých noh. Ale já nebyla hlupák, ani jsem nebyla tak zahleděná sama do sebe. Tohle byl jiný kraj, jiné smečky, jiný život. Nikdo tu nevěděl, že jsem něco víc. Pokrčila jsem rameny. Nepotřebovala jsem se vnucovat, když jsem své postavení mohla jednoduše postupem času dokázat.
Nechtěla jsem jít k nim, každopádně by bylo neslušné něco takového odmítnout, a já chtěla být hodná a spravedlivá královna. A tak jsem, abych černobílého neurazila, udělala dva malé kroky vpřed. Náramně mi vyhovovalo, že na tu zajímavě zbarvenou jsem shlížela zeshora a s černobílým jsem si koukala z očí do očí. Oční kontakt jsem také udržovala, když jsem mluvila. "Děkuji. Nebude to zapomenuto," odtušila jsem se skromným úsměvem. Mou pozornost upoutala ta menší, která se měla k odchodu. Kývla jsem jí na pozdrav a sledovala, zda doopravdy zmizí a nečíhá na má nechráněná záda. Ale ona opravdu odešla. Znovu jsem se vrátila pohledem k vlkovi. "Jaké je tvé jméno?" pobídla jsem ho.

//Zrcadlové hory

Dovolila jsem si v klidu vydechnout, když jsem konečně dostala z té zimy. Užívala jsem si tu vítanou bolest, jak mi sval po svalu rozmrzalo tělo. Měla jsem sto chutí si lehnout tady a teď a už se ani nehnout. Ale nebyla jsem blázen. Sotva jsem do jeskynního komplexu vešla, do čenichu mě udeřil pach vlků. Tak přeci jen jsem Fedyorovi nenaletěla. Cítila jsem se triumfálně, a možná jsem i trochu škodolibě doufala, že bratr pořád hledá nějakou známku civilizace. To ode mne ovšem bylo kruté. Vždyť mi zachránil život, ať už to bylo jakkoliv proti mé vůli.
S opatrným zaujetím jsem ty pachy následovala, zatímco jsem si pečlivě do paměti vrývala, kudy jdu. Vypadalo to, jako že se tu jeden lehce ztratí. A já jsem to rozhodně nehodlala být. Skoro jsem z té netrpělivosti brečela, ale ve spěchu jsem si bránila. Ve spěchu se dělaly ty největší chyby. Něco takového jsem si nebyla dovolit - k něčemu takovému mě život nevychoval. Trpělivost růže přináší. A byla to pravda. V jeden moment jsem stále bloudila labyrintem cest a v druhý už jsem koukala na dva vlky.
Jeden z nich byl větší - anebo starší - černobílý. Ta druhá byla naopak menší, případně mladší, se zajímavým zbarvením. Ačkoliv konverzace vlků vypadala pokojně a jejich postoj také, držela jsem se v pozadí. Odmítala jsem riskovat svůj život takovou chvíli po tom, co jsem smrti sotva unikla. Všechny mé plány a matčino snažení by přišly vniveč. Nikdo jiný z rodiny neměl takové strategické nadání, jako já. A Cézar by si vesele mohl dál vládnout.
Schovávat se v přítmí jsem ale také nemohla navěky, protože v uzavřeném prostoru se můj pach jistojistě nezastavitelnou rychlostí šířil až k čenichům těm dvoum. Rychle jsem si zkontrolovala, zda si pamatuji únikovou cestu i postranní uličky, kde bych mohla případné nepřátele setřást, a vystoupila ze stínů.
"Zdravím vás," pronesla jsem. Už z těch dvou slov muselo být jasné, že sem nepatřím. Mluvila jsem s jistou povýšeností, která ani nebyla úmyslná - znělo to, jako bych byla zvyklá mluvit k davům, které se zatajeným dechem poslouchají. Nesla jsem se vzpřímeně a hrdě, tak, jak mě to matka učila. Výškově jsem se vyrovnala tomu vlkovi, což mi dělalo radost, neboť jsem poznala, že nepatřil k průměrným výškám. Ani jeho nadprůměrnost mě nepřevyšuje. Zastavila jsem se pár kroků od nich. Dávala jsem si dobrý pozor na svůj postoj, aby nebylo poznat, že jsem připravená pláchnout. "Odpusťte mé vyrušení. Hledala jsem teplý úkryt," prohodila jsem. Odpusťte znělo více jako rozkaz než jako omluva, což mohlo být v rozporu s mým přátelským úsměvem a lehkým máváním ocasu. Nebyla jsem zlá. Byla jsem jen jinak vychovaná.

//Řeka Midiam přes Východní hvozd

Měla jsem dva body ve svém plánu. Posledním, třetím bodem tedy bylo svrhnutí mého otce. Musela jsem ještě vymyslet pořádnou strategii, ne jen pomyslné svrhnout otce, ale to mohlo počkat. Teď byl čas soustředit se na bod číslo jedna, tedy získat spojence. Uvažovala jsem, že bych napřímo oslovila pár vlků a povyprávěla jim svůj příběh a svůj plán, ale to nebyl dobrý nápad. Otec měl zvědy všude a já nehodlala riskovat, že se mu donese slovo o tom, jak Nina, jeho dcerunka, plánuje revoltu. To už bych mohla být stejně hloupá, jako Ivan. Zavrtěla jsem hlavou, abych své plánování zahnala do koutku mysli.
Zhluboka jsem se nadechla studeného vzduchu, až mě zabolela hlava. Naplánováno máš. Teď se soustřeď na přítomnost. Rozhodla jsem. A tím jsem nechala otce, matku i sourozence za zády. Bylo to přesně včas, abych zahlédla vstup do jeskyně. Úkryt! Zaradovala jsem se. Už bylo načase, neboť mi polštářky u tlapek promrzaly a na srst se mi lepil sníh. Nemluvě o tom větru. Skrýš byla více než vítaná.

//Zrcadlové jeskyně

//Jezevčí hájek přes Narvinijský les

Nedokončená pomsta. To byl teď největší problém. Nemohla jsem spoléhat na to, že matka přežila a jistojistě se nás vydá hledat, aby svůj plán dokončila. Takže jsem musela převzít vedení, neboť jsem o chytrosti svých sourozenců měla větší než velké pochybnosti. Ale jak to udělat? Natočila jsem hlavu do strany. To byla ta správná otázka. Potřebovala jsem najít spojence. A zesílit. Na rozdíl od Ivana jsem věděla, že pomsta potřebuje svůj čas. I kdybych měla čekat deset let, dočkala bych se. A co, že bych si trůnu užila jen pár let? Byla bych nezapomenutelně zapsaná v historii. Byl to hlupák. Rozhodla jsem se, tak jako mnohokrát za poslední týden. Možná jsem se tím snažila zahnat lehký pocit viny.
Úkol číslo jedna byli spojenci. Věděla jsem, že se mi těžko věří ostatním, ale jediné, co jsem potřebovala, bylo vštěpit jim do hlavy naději. Vlci se pak ovládali snadno. Úkol číslo dva bylo vydat se zpět na sever a najít své sourozence. Přesvědčit je o tom, že nyní jsem vůdce týmu já, bude těžký úkol - ale byla jsem připravená pro to risknout všechno.

//Zrcadlové hory přes Východní hvozd

//Tajga přes řeku Kiërb

A vůbec. Jak si Fedyor mohl být jistý, že v téhle krajině někdo žil? A jak jsem si mohla já být jistá, že jsem nenaletěla svému vlastními bratrovi? Ivan byl dost šílený, aby se zkusil postavit otci, a já jsem jeho plány nedokázala prohlédnout až do poslední chvilky. Fedyor se klidně mohl vydat do země zaslíbené na severu a mně nechat na pospas, no... ničemu. Ovšem to už byly jen moje pesimistické sklony. Sice jsem ještě nikoho nepotkala, ale široko daleko to byly samé lesy a řeky. Určitě tu někde byly i pláně plné zvířat, a tím pádem i vlci. Zavrtěla jsem nad svým hloupým pesimismem hlavou a snažila se uvažovat racionálně a nad věcmi, které potřebovaly mou pozornost.
Tak zaprvé - pomsta. Narcisa nás vychovávala jako nástroj ke svrhnutí Cézara, jenže jsme nebyli dost připravení a teď je naše úžasná rodinka rozuteklá bůh ví kde. Tedy až na Ivana, ten už se jen tak nepohne. Ušklíbla jsem se. No co? Byla to pravda a já byla unavená, hladová a zmatená. Navíc jsem své bratry nikdy neměla moc v lásce, alespoň ne tak, jak se od sourozenců čekalo. Spolupráce bylo to nejlepší slovo, které jsem v kontextu k našim vztahům mohla použít.

//Řeka Midiam přes Narvinijský les

//Domov

Netušila jsem, jestli mi víc proti srsti byla naše situace doma, nebo nekonečné cestování. Už to bylo pár dní, co jsem naposledy viděla Fedyora. Dávala jsem si dobrý pozor na to, jak často vidím měsíc. Takže mýlit jsem se nemohla. Jak jsem se tak brodila nekonečným sněhem, nemohla jsem zabránit myšlenkám na teplý úkryt plný sourozenců. Nebývala jsem sentimentální, ale zhýčkáná jsem byla. I kdyby teplo znamenalo, že mi někdo kope do hlavy a něčí tlapku mám zarytou v žaludku, bylo to pořád teplo. A byl to domov, něco, co jsem znala. Ačkoliv mi tam na každém kroku hrozila smrt, tady jsem si připadala víc ve střehu, než jsem kdy byla. Nechtěla jsem být paranoidní, ale pocit, že mě někdo sleduje, se mnou zůstával. Při každé větvičce, která mi pod tlapkami praskla, jsem sebou cukla. Proklínám tě, Cézare. Zavrčela jsem. Takhle končily princezny?
Nelitovala jsem toho, že jsme se s Fedyorem rozdělili, ale toužila jsem mít s kým probírat strategii. Jaký je náš další krok? Vrátíme se, nebo budeme navždy na úprku? Založíme smečku a až bude dost silná, potáhneme s ní do boje proti našemu otci? Povzdychla jsem si. Vzpomínka na otce mě nutila vzpomenout si i na matku, která, ačkoliv jsem od ní moc lásky nezažila, mi trochu chyběla. Kde bylo její neustálé popichování, ať se narovnám? A ať tolik nepřemýšlím, že to se na princeznu nehodí? Byla jsem sama něco málo přes týden a už jsem se hrbila.

//Jezevčí hájek přes řeku Kiërb