Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  8 9 10 11 12 13 14 15 16   další »

Nemůže dělat nic než se modlit

Nevěděla jsem, kde jsem ve svých plánech udělala chybu. Tohle se nemělo stát. Nejspíše jsem měla dát na názor Kayi a prostě se sbalit a odejít, nesnažit se tu všem dokázat, že mám na to stát ve vedení. Protože jsem na to očividně neměla. Snažila jsem se odolat síle sněhu a vyhrabat se na povrch, ale nešlo to. Poslední, co jsem stihla, bylo se zhluboka nadechnout než mě lavina pohřbila. Kolik nade mnou bylo sněhu? Zůstal někdo na povrchu? Nebo jsem nás všechny odsoudila k smrti? Prosím. Tohle ještě nemůže být konec.
Byla jsem rozhodnutá nezemřít jako srab, ačkoliv jsem strach měla. Velký. Začala jsem hrabat, ale s každým hrábnutím akorát na stejné místo spadl další sníh. A já se dusila. Nemohla jsem tak hrabat dost dlouho na to, abych se sama dokázala dostat zpět na povrch. A tak jsem tam jen stála, zavalená sněhem, se zadrženým dechem a modlila se ke všem svým bohům, abych to přežila. Čekalo na mě doma království a já ho nehodlala zklamat podruhé.

Únor 2/10 - Odin

Trochu jsem se uvolnila, když už bylo jasné, že mě vlk nezakousne jakmile mě spatří. Ale stejně jsem si ten odstup držela, i kdyby kvůli té jeho podivné tlapě. Snažila jsem se na ní moc nelpět pohledem. Rozhodně jsem nestála o to vědět, co to má být. Občas byla nevědomost tou správnou cestou, a právě tenhle moment to dokazoval.
Tiše jsem se uchechtla nad jeho důvodněním. Jo, poslední dobou se nic nedělo, ale mně to tak vyhovovalo. Po několika letech skrývání se jsem vlastně byla docela šťastná. Nakrčila jsem čenich nad jeho výběrem slov. Za slovo pošel by mi Narcisa s největší pravděpodobností urvala hlavu. Ale už jsem si zvykla, že jsem si tu nemohla moc vybírat. "A co bys rád, aby se stalo?" zeptala jsem se narovinu. Byla jsem ochotná se k němu přidat, pokud by to nebylo v rozporu s mými zásadami. Nebyl totiž jediný, kdo se vcelku nudil. Zavrtěla jsem hlavou a pokrčila rameny. Ajaj. Už zase jsem slyšela v hlavě mámino napomínání, že taková gesta urozená dívka nedělá. "Klid není nic pro mě," pousmála jsem se. Mnohem lépe se mi pracovalo a přemýšlelo pod stresem. "Má na mě spíše opačný vliv. Asi jako na tebe, um...?" Nechala jsem za svou větou mezeru a vyčkávala na jeho jméno.

Únor 1/10 - Odin

Ačkoliv už jsem se nějakou chvíli pohybovala sama, pořád jsem si dávala pozor na to, abych se pohybovala ladně. Nikdy jsem nemohla tušit, jestli se někdo nedívá. Bylo lepší být neustále na pozoru a přemýšlet nad každým dalším krokem než se chovat jako buranka a zničit všechno, pro co jsem tak tvrdě dřela. A, jak už tomu tak bývá, měla jsem pravdu. Když se má cesta stočila k jezeru, do zorného pole mi padl cizí vlk. Zamračila jsem se, protože... co to měl s tlapou? Nikdy jsem nic takového neviděla. Magie. Rozhodla jsem se nakonec. To patrně v Galliree bylo normální. Co nešlo vysvětlit, to provedla magie.
Chvíli jsem ho z dálky pozorovala, a upřímně? Byla jsem připravená se přesunout dál. Vlk měl svůj svět a já neměla důvod, proč ho rušit. Pak si ale prsknul vodu do obličeje a já si řekla, že by neuškodilo si udělat další známost. Tiše jsem se uchechtla. Ačkoliv čím více vlků vědělo o mém pobytu zde, tím více jsem riskovala - bez poddaných se nedalo vládnout, že? Musela jsem si mezi tím najít nějaký středový bod, a na můj vkus jsem prozatím znala jen pramálo vlků. Rozvážně jsem přišla k vlkovi blíž, ale držela jsem si rozumný odstup. Nemohla jsem vědět, zda nemá vražedné sklony. A rozhodně jsem se nechtěla dostat pod tu jeho podivnou tlapu. "Zdravím," prohodila jsem a pozorně sledovala řeč jeho těla. "Co tě tak rozhodilo?" Vážně jsem nesnášela small talk. Naneštěstí pro mě to byla jen jedna část panování.

Pokusím se plavat v lavině (obratnost 12)

Posunuli jsme se od řešení toho, co budeme dělat, k řešení toho, jak zabráníme všem těm sebevrahům před dalším skákáním. Nebyla jsem nervózní, to jsem neměla v povaze. Ale i tak jsem očima přejížděla z jednoho vlka na druhého a kontrolovala jejich řeč těla, připravená se vrhnout kupředu pokud by někdo vypadal jako že se chystá k běhu.
Spokojeně jsem kývla na Kayu, když uznala, že mám pravdu. Hřálo mě to u srdce, ačkoliv bych to nikdy nepřiznala. Doma jsem nikdy neměla příležitost dokázat, že jsem v něčem dobrá. Takže jsem si dovolila být na moment šťastná, ačkoliv jsem byla šťastná ohledně toho, že jsem právě Seilah zabránila zachránit umírajícího. Kaya to však dotáhla do nových dimenzí, a já po ní střelila pohledem. Miluju ji. Rozhodla jsem se, s nadsázkou, samozřejmě.
Z části i proto, že mé srdce nyní patřilo někomu jinému. Nakrucovala jsem se před Starem jak nejlépe jsem mohla, ale vůbec jsem ho nezajímala. Ze zaláskovaných očí se staly vražedné, když jsem se podívala na Cyrila. "Drž zobák, votrapo," zasyčela jsem. Takováhle slova jsem mohla používat jen s ním. Zavrtěla jsem hlavou a zaměřila se zpátky na Stara. Achjo. Proč musel být někdo tak šíleně hezký? Naše vlčata budou STOPRO bombová. "Hele, kam jdeš? Co to děláš? To je báseň pro mě?" Zavrtěla jsem ocasem a začala se hnát za ním.
Jenže v tu chvíli mi to překazil jiný osud. Zalapala jsem po dechu, když nás Lilac upozornila na nebezpečí. S vytřeštěnýma očima jsem pozorovala, jak se k nám z hor přibližuje lavina. Je to v... Zatnula jsem zuby a odmítla si to připustit. Strčila jsem bokem do Stara a olízla mu tvář. "Notak, krasavče, můžeš mi serenádovat za běhu!" zaječela jsem, aby mě přes valící se sníh slyšel.
Bylo však pozdě. Zatnula jsem drápy do ledové země pod sebou, zhluboka se nadechla a zavřela oči, připravená se sněhem prorvat zpět na povrch.

Počkám na odpověď z díry a pak do ní znovu zakřičím (vytrvalost 7)

Můj plán byl bez komentáře odhlasovaný Kayou, ale Lilac si k tomu hodila své. Zprvu jsem jen kývla hlavou a přemýšlela, co bych na to řekla. Samozřejmě měla také pravdu, a nejspíš by vážně bylo nejlepší se sbalit a odejít - ale já měla v budoucnu vést celou zemi, a pokud jsem v tom chtěla být dobrá, musela jsem se starat o všechny. Zatím s námi všichni nesouhlasili a posléze dokonce skončili v díře, takže jsem nemohla jen tak odejít a nechat je tam. "Nikdo vám v tom samozřejmě nebrání," řekla jsem nakonec. "Pár z nás - já nevyjímaje - tu můžeme zůstat a situaci sledovat. Kdyby se něco zhoršilo, dali bychom si vědět." To bylo nejspíše nejstrategičtější. Tím pádem ti, co chtěli odejít, tu možnost měli - a ti, co tu chtěli zůstat, také.
Cyril navrhl něco o ptáku Lilac, což mě na moment zmátlo. Až do té chvíle jsem si ho nevšimla, ale ano, vážně se tam pohyboval opeřenec. Nejspíše jsem mu nevěnovala moc pozornosti, vzhledem k tomu, že ptáci nebyli tak neobvyklí. I když, pravda, v těchto studených krajích nejspíš ano. Prý ale ani naše letecká podpora nic nevykoukala, tak jsem to nechala plavat.
Naštěstí ten šedý, zjizvený vlk věděl, jak se chovat. Udělalo mě to náramně spokojenou, když ucouvl a dokonce se začal omlouvat. Pouze jsem kývla hlavou, ačkoliv jsem se stále mračila. Musela jsem být ochotna odpustit, ale nemohla jsem to odpuštění rozdávat jen tak zadarmo. V tu chvíli to navíc ani nebylo v popředí mých zájmů, protože vlci začali do praskliny padat jak švestky.
Najednou se kolem mě prohnal ten zjizvený šedivý vlk, co předtím tak příšerně používal můj rodný jazyk. Dobře mu tak. Byla moje první myšlenka. Zakroutila jsem očima. Po třech pádech už jsem vůči tomu překvapení byla imunní. Od něj už ale hlas zezdola nepřišel, z čehož mi přejel mráz po zádech. A nebyla jsem jediná, která si toho všimla, protože se Seilah najednou začala dožadovat pomoci. "Riskoval svůj život kvůli své vlastní hlouposti. Nemůžeme jen tak riskovat s dalšími životy," odtušila jsem.
Takže Erlenda a Seilah jsme naštěstí stihli zachránit. To se ovšem nedalo říct o tom vlčeti, které však na naše volání odpovědělo. Dobře. Takže minimálně jedna římsa tam byla, protože pád na samé dno by takové vlče nepřežilo. Znovu jsem nahlédla přes okraj a snažila se něco zahlédnout, ale marně. "Opravdu nevidíš nic?" zavolala jsem v odpověď. Světlo jsem jen tak vykouzlit neuměla, a nejspíš ani nikdo jiný, protože díra nadále zůstávala černočerná.
Hlava mě už vyloženě třeštila, když jsem se otočila zpět ke své skupince. Věnovala jsem Cyrilovi pohled, za kterým mohl vidět to vyčerpání jen on. Znal mě koneckonců celý život. A já z těch debilů fakt byla jako na houbách. Alespoň, že Kaya k tomu všemu měla takový přístup. Byla tou potřebnou komedií mezi chaosem. A nakonec na slova Lilac jsem mohla jen pokrčit rameny. Star už mi prozradil, že mám magii vzduchu, ale nevěděla jsem nic o tom, jak se taková věc ovládá. To jsem však přiznat nemohla, a tak jsem mlčela.
Na rozdíl od Stara. Věnovala jsem mu svůj nejlepší vražedný pohled. "Víš ty co, ty…" Jenže na další slova už nedošlo. Najednou jako by mi totiž kompletně přeplo v hlavě. Své strategické plány jsem hodila za hlavu a než jsem se nadála, byla jsem na Starovi úplně nalepená, tváře narůžovělé a přihlouplý úsměv na tváři. "Ty… roztomilouši." Místo vražedného pohledu jsem mu teď věnovala sladký úsměv a zaláskované oči. Už aby byl tomuhle chaosu konec, abych se mohla věnovat jenom jemu… A té zábavě, co určitě schovával. Já měla zábavu ráda. Plány? Koho zajímaly?

Zavolat do díry a počkat na odpověď (Vytrvalost 7)

Měla jsem chuť Starovi vytrhnout jazyk a strčit mu ho do zcela jiné díry, ale jenom jsem nasadila jeden ze svých nejlepších úsměvů. "To zajisté budu," odtušila jsem a byla nehorázně šťastná, když se naše cesty rozdělily. Začínalo to mezi námi nehezky jiskřit, a pokud jsem si v Galliree chtěla udělat jen spojence, musela jsem se vůči němu přestat chovat jako namyšlená nána. I když si to zasloužil.
Všichni jsme se začali seznamovat, kromě Seilah a jejího společníka a toho dalšího vlčete. Věnovala jsem Cyrilovi sladký úsměv. "Nemáš za co, Cyrile." Jako bychom vedli úplně jinou konverzaci jen tím tónem, kterým jsme říkali vlastní jména. Oči mi po slovech Kayi pomalu zářily. "A to je pravda," uchechtla jsem se. Copak jsem si také nepamatovala jména všech a všeho jen ze strategických důvodů? Obě vlčice mě donutily hltat každé jejich slovo. Tohle byl materiál na armádu. Nad slovy Lilac jsem se jen ušklíbla. Neplánovala jsem v nejbližší době zemřít, děkuji pěkně. Pak už jsem ale dala Starovi co proto a šla obhlížet díru.

Snažila jsem přesvědčit svůj zrak, aby si přivykl tmě a něco zahlédl. Ale ne. V prasklině byla jen černočerná temnota, jak to tak v dírách bývá. Nevadí. Neměla jsem neznámo ráda, ale nedalo se nic dělat.
Vrátila jsem se ke své původní skupince tak akorát včas, abych slyšela povídání o horách. Neviděla jsem důvod, proč bychom se měli za tou dírou hnát, a souhlasila jsem s názorem Kayi. V jaký objev jsme doufali? Moc jsem ale nesouhlasila s jejím rázným odmítnutím magického původu tohohle problému. Možná to bylo tím, že jsem byla ve světě magií nová, možná jsem prostě měla podivné lechtání v břiše. Ale to, co se tu dělo, mi nepřišlo přirozené. Ale co dělat? Hnát se do hor, ještě v takové zimě, bylo šílenství. Ale v tom případě, proč stát tady a čekat? Kolečka se mi v hlavě kroutila tak rychle, že mě bolela hlava. "Nikam se nemůžeme hnát, dokud si nebudeme jistí, co to vlastně je," poznamenala jsem a kývla hlavou na Kayu, "Kaya má dobrou pointu. Můžeme tu ještě chvíli počkat a sledovat vývoj situace, dokud si nebudeme stoprocentně jistí, jestli to je magie nebo jen obyčejné praskání ledů." Pokrčila jsem rameny. "A pak se ukáže." Doufala jsem, že zním zároveň dost autoritativně a zároveň ne jako diktátor. Především vlčice nebyly hloupé jako Star, takže by nějaké mé rozkazování rozhodně neocenily. Každému se ušij na míru, připoměla jsem si slova matky.
Zrovna jsem vzpomínala na domov, když jsem ten jazyk uslyšela. Přejel mi mráz po zádech a na vteřinu se mě zmocnila panická hrůza, že nás otec našel, a že je to začátek konce. Ale ne. Skoro jsem si začala myslet, že trpím halucinacemi, ovšem nikdo z naší rodiny by tenhle jazyk tak hrubě nepoužil. Trhla jsem pohledem k tomu viníkovi. "Ty oskvernyayesh' nash svyashchennyy yazyk!" zavrčela jsem. "Tebe stoilo by vyrvat' svoy!" Posměšně jsem si odfrkla. V tu chvíli se stalo několik věcí - ukázalo se, že vlk nadával kvůli tomu, že strčil do jednookého vlčete. A to se s křikem zřítilo přímo do díry. Zalapala jsem po dechu a zvedla se do pozoru, abych mohla jít zkontrolovat škody, ale někdo to stihl přede mnou. Zničehonic se kolem mě prořítil Erlend, ale místo aby se zastavil na okraji a zavolal dolů, skočil přímo za nimi. Všechno se to stalo tak rychle, že jsem nestihla ani zamrkat. Proč zrovna já. Tolik vlků, kteří nechápali, že si musíme určit vedení - - a raději si dělali, co chtěli. Donutila jsem se zhluboka dýchat a připomínala jsem si, že taková je prostě cesta k moci.
Snažila jsem se moc nesmát poznámkám jako první hrdina a je po ní, ale bylo to těžké. Ta situace byla tak špatná, až byla vtipná. Udělala jsem pár opatrných kroků zpět k prasklině. "Jste v pořádku?" zavolala jsem. Pokud byl někdo dostatečně hloupý, aby tam spadl nebo dokonce dobrovolně skočil, nejspíš za moc nestál. Ale každý spojenec se hodil, a já nebyla zrovna v situaci, v které bych si mohla dělat nepřátele. Otočila jsem se zpět na Kayu a Lilac. "A je to vyřešené. Výlet k horám se odkládá. Bez nás tam totiž za chvíli skončí všichni," ušklíbla jsem se a kývla hlavou k jámě, kde teď byl ne jeden, ale dva vlci. Nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Nejspíš tohle nebudou moc inteligentní končiny. Ale Lilac s Kayou se mi líbily. Nenechaly si kecat do věcí.

Zkusit tu díru prozkoumat z blízka (Obratnost, 10)


K naší skupince se připojilo ještě pár vlků - dokonce i Seilah jsem zahlédla. Ale rozrůstající se skupinka byla mým nejmenším problémem.
Přitiskla jsem nakrknutě uši k hlavě, když se mi do toho Star začal cpát. "Mám to pod kontrolou!" zasyčela jsem jeho směrem a důrazně zavrtěla hlavou, aby se přestal cpát do cizích záležitostí. A tohle byla moje záležitost, moje šance. Nehodlala jsem si ji nechat vzít nějakým matlou. Na naše (ugh) otázky odpověděla ta černobílá. Magie. Takže si Star nevymýšlel, došlo mi. Jeden byl blázen a dva už byl dav. Zaujalo mě i slovo průser. To jako problém? Natočila jsem hlavu do strany. S tímhle hrubiánským slangem jsem se tedy rozhodně seznamovat nepotřebovala, ale momentálně nebyla dobrá situace na vybírání.
A průser se opravdu stal, i když to nejspíš nebyl takový, jaký si černobílá vlčice představovala. Díra, co roste? Zacukalo mi v oku a v mžiku jsem zapoměla na veškeré vychování - zaúpěla jsem a svěsila hlavu. "Tak ten tady chyběl," zamumlala jsem. Bylo dobré vědět, že nás přežilo víc, než jen já a Fedyor, ale musel se ukázat zrovna teď? Už jsem musela pacifikovat jednoho idiota, dalšího už jsem neptořebovala. A samozřejmě, že i on se mi začal cpát do věcí. Typické. Absolutně. Typické. "Abys tam nespadnul spíš ty," mrkla jsem na něj. Na nějaké dramatické sourozenecké shledání jsem neměla náladu, ani se mi to nehodilo do obrázku, který jsem se snažila vytvořit. Respektuhodná vlčice, kterou by bylo rozumné následovat. A pak přišel Cyril. A pak tomu Star zasadil hřebíček do rakve.
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, ale to nepomáhalo tomu horku, co se mi plížilo po krku až do tváří. Cítila jsem na sobě pohled černobílé, a nejspíš i pohledy ostatních. Na Cyrila jsem se odmítala dívat. Přinutila jsem koutky úst, aby se mi zvedly v úsměvu a přikývla jsem. "Lilac, Erlende," věnovala jsem jim oběma vyrovnaný pohled. Nenech se rozhodit. "Mé jméno je Nina, a se mnou tu je Star a Cyril," vyhrkla jsem, než to stihl kdokoliv další. Se mnou, ne já s nimi. Potřebovala jsem ze země posbírat svou ztracenou autoritu. A když je řeč o autoritě - zavrčela jsem, až se mi chlupy na zádech zježily, a otočila se na Stara. "Jestli chceš mít v životě šanci ještě něco zplodit, zavři už tu klapačku. Nejsem žádná tvoje panenka, ani princezna. Ne tady." Otočila jsem se a švihla ho ocasem přes čenich, načež jsem věnovala významný pohled všem, kteří přihlíželi. Po mně tu nikdo šlapat nebude.
Vydala jsem se blíže k rozrůstající se díře. Odmítala jsem se na kohokoliv podívat, dokud se mi v hlavě nevytvoří nový, perfektní, neprůstřelný plán. A v něm jsem byla já a spousta neznámých. Star, Cyril, Lilac, Erlend a ti ostatní, kteří se ještě nepředstavili. Šla mi z toho hlava kolem - a k tomu jsem navíc musela počítat s možným nebezpečným, nebo průserem, jak to Lilac nazvala. Trochu jsem se naklonila přes kraj a koukala do temna.

//Gejzírové pole přes řeku Kiërb

Čím dál tím méně se mi to povídání o magiích zamlouvalo. Pokud bylo doopravdy možné se teleportovat, aniž bych o to žádala, nemohl žádný z mých plánů nikdy fungovat. Pokývala jsem hlavou, abych Starovi dala alespoň nějakou odpověď, ale na nějaká slova jsem byla moc zamyšlená. Kdo tu magii ovládal? Ne jen jednu, ale všechny. Možná to jsou ti polobohové, Život a Smrt, uvažovala jsem. Ale to důležité slovíčko bylo možná. Možná tohle, možná tamto. Tyhle neznámé nešly vypočítat, a to mě stresovalo - nebo mi to nahánělo strach. Tak či onak jsem ani o jednu emoci nijak extra nestála. Měla jsem být vyrovnaná, mít o všem přehled, na všechno mít plán a řešení. Vymýšlí si. Teleportace není možná. To byla moje nová pravda, která byla jednodušší ke spolknutí, než možnost prohry.
Vlk konečně s tím nesmyslným popichováním přestal, což bylo jenom dobře. Poslední dobou jsem měla problém udržet velké emoce na uzdě a zároveň jsem nikdy nebyla v opravdovém, nefalšovaném boji. To byla další neznámá - dokázala jsem vyhrát? Když nešlo jen o trénink? Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Vlk mi nic neudělal a byl stejně hloupý, jako když jsem ho potkala. Žil tu již od vlčete a nevěděl, kde co je? Ha. Zjistit rozlohu území a polohu všeho bylo na mém to do listě hned za přidáním se do smečky. A pak? Lození po hierarchii, kdy jediný směr je vzhůru. Ušklíbla jsem se a byla ráda, že to Star nevidí. Ještě by se mě zase pokusil na něco ptát.

K našemu neštěstí, za které jsem vinila právě jeho - vždyť to byl on, kdo nevěděl, kam jdeme, i když měl - jsme se dostali na velmi, velmi studené místo. Cítila jsem, jak se mi zima zabodává do každého svalu, proniká i skrz tu nejhustější srst. Oklepala jsem se, abych ještě na chvíli oddálila klepavku, která s takovou zimou vždy přicházela. A k mému nemalému překvapení jsme tu nebyli sami. Zastavila jsem se kousek od skupinky a zvědavě je pozorovala. Ani jsem se nenamáhala skrýt, jako jsem to udělala se Seilah a se Starem - bylo to zbytečné. Vlků tu bylo tolik, že nebylo zvědavým očím úniku.
V obecenstvu byla vlčice, hnědošedá, hnědočerná? Těžko říct. A v jejím doprovodu byla další, černobílá, po jejímž boku stál šedobílý vlk a kousek od nich jakýsi puberťák, hnědobéžový. A pak jsme tu byli my, Nina a Star, a spolu s touhle partou tu byla prasklina v zemi. Téměř jsem udělala krok vzad, ale Narcisa v mojí hlavě zaječela, že srabství je vlastnost omeg. Jasně. Díra v zemi, neznámí vlci, udělej krok vpřed a převezmi vedení. To byl jednoduchý úkol. Děkuji, mami. "Pojďme," rozkázala jsem Starovi a překonala těch pár metrů, které nás dělily od skupinky a od hrozícího nebezpečí. Snažila jsem se od trhliny držet odstup, ale to nepůsobilo moc statečně - a tak jsem se postavila jen kousek od ní. Zvětšovala se. Skvělé.
Věnovala jsem každému přítomnému pohled, než jsem promluvila. "Všichni v pořádku?" zeptala jsem se dostatečně nahlas. Poddaní měli rádi, když se o ně šlechta starala a zajímala. Pokynula jsem hlavou k trhlině a očima našla trojici dospělých. Já vedla je, oni vedli puberťáka. Jenom o tom ještě nevěděli. "Dokáže to někdo vysvětlit?" Další otázka, a pak malý úsměv směrem k tomu nejmladšímu, protože vlčata a mladí byli slabým místem v srdci většiny. Dál už jsem raději nic neříkala, pouze jsem vyčkávala a pozorovala je. Sto vlků, sto různých povah - a to samé platilo i mezi námi šesti. Každý potřeboval zpracovat jinak, a já jsem byla přesvědčená, že to zvládnu. Jen počkej, Narciso.

Wizku chce lásku na celý život 10
Sirius chce něco opravdu drsného 9
Nina si chce užít něco zábavného 3

//Sopka Fëlga’Tarátar přes Mechový lesík (přechod po hranicích povolen Saturninem <3)

Na poslední chvíli jsem zabránila nutkání natočit hlavu do strany. Znovu a znovu jsem slyšela Narcisu a její poznámky o tom, jak se slečna má pohybovat ladně a bez takových buranských zvyků. "Nedobrovolně? Jak se jeden nedobrovolně vydá na toulky?" zeptala jsem se s úšklebkem, který jsem skryla otočením hlavy do strany. Já jsem byla také na toulkách omylem, ale pochybovala jsem, že Star byl na útěku před svým tyranským otcem.
Chtěla jsem mít všechno pod kontrolou - v tom měl vlk pravdu. A ačkoliv jsem byla cvičená všechny emoce schovávat pod pokličkou, jeho škádlení mě iritovalo. Věnovala jsem mu nehezký pohled, který by ho jistojistě zabil, kdybych takové schopnosti měla. "Pamatuju." Odsekla jsem. Alespoň to poslední slovo jsem chtěla, tu svou pravdu, která nemohla být ničím a nikým zpochybněna. Když už jsem si nemohla dovolit explodovat a sežrat ho, tohle muselo stačit.
Navíc, Star byl docela užitečný. Dokonce věděl, kde jsme se to ocitli - alespoň přibližně, protože dokázal určit, kolik jsme toho ušli. "A kam míříme teď?" Tentokrát jsem tomu natočení hlavy nedokázala zabránit. Začínalo pořádně přituhovat, a tohle rozhodně nevypadalo jako přívětivé lesy.

//Ledová pláň přes řeku Kiërb

//Zrcadlové jeskyně

Zatímco jsem nás vedla labyrintem chodeb, napůl ucha jsem poslouchala Starovo vyprávění. Důležité informace se mi navěky zarývaly do paměti a ty nepodstatné jsem házela do tmavého koutku. Ne však ven - nikdy jsem nemohla vědět, jaká informace bude v budoucnu podstatná a jaká ne. Alfa Maple, lovkyně Wolfganie. Zopakovala jsem si. To jsem považovala za velmi podstatnou informaci. Tu pochybnou historku o mlze jsem naopak považovala za nepodstatnou, ale jen prozatím. Pokud by ovšem šlo do tuhého, Sarumenská smečka nebyla dobrým místem pro boj. Tedy, jen v případě, že Star nebral pravidelně k večeři muchomůrky a celé se mu to jen nezdálo. "Magická vylomenina," zopakovala jsem po něm a trochu se pousmála. Vypadalo to jako nevinný úsměv, ale ve skutečnosti jsem se tak trochu smála jemu. Bylo pro mě těžké věřit něčemu tak... no, neuvěřitelnému. "A jaká je tvá funkce ve smečce?" Byl by z něj dobrý zvěd, kdyby si pamatoval jen ty podstatné informace.
Zavalil mě nečekaný nával vzteku. "Neztratili bychom se," odsekla jsem rázně a ihned toho zalitovala. Ale ne moc. Stara už jsem měla v podstatě omotaného kolem prstu, takže by se měl začít učit, že cokoliv, co dělám, dělám bezchybně. "Pamatuji si všechno," dodala jsem, hlas znovu lehký a vyrovnaný. Jen ta slova měla podtón něčeho většího, než byl jen dobrý pamatovák na cestu zpět. Tu jsme stejnak už nepotřebovali, protože jsme se vynořili u hory. Ne, to není správně. Kdybychom vylezli v horách, byla by nám mnohem větší zima. Tady to navíc vážně trochu zavánělo popelem, tudíž jsme museli být u sopky.
"Pojďme, ať nepřimrzneme k zemi," prohodila jsem. Ačkoliv jsme mohli riskovat cestu výš a najít si tak teplé místo na přečkání té nejhorší zimy, úplně se mi to nelíbilo. U nás doma jsem sice nikdy žádnou sopku neviděla, ale Narcisa nám o nich vyprávěla, o jejich zrádných klidných tvářích. Zavrtěla jsem hlavou a místo nahoru jsem se vydala směrem od řeky, kterou jsem slyšela opodál. Ta očividně vedla k tomu obrovskému jezeru, o kterém mi Star vyprávěl - což znamenalo, že Cedrová smečka musela být blízko. Škoda, že je tu se mnou on, povzdechla jsem si v hlavě. Gallirejské smečky se sice lišily od té mé, ale etiketa nemohla být tak odlišná. A přitáhnout člena jedné smečky na území smečky druhé zrovna patřilo k těm horším prohřeškům. Nu což. Pokrčila jsem rameny a vedla vlka dál od mého možného budoucího domova.

//Gejzírové pole přes Mechový lesík (po hranicích, přechod povolen Saturninem <3)

Na rozdíl od vlka jsem z našeho tulení nebyla nijak extra nadšená či snad nervózní. Prostě jsem se na něj natiskla a slastně přivřela oči nad teplem, které z něj sálalo. Najednou už jsem nestála v chladné jeskyni - alespoň ne v této - ale byla jsem součástí chumlu sourozenců. Fedyorova váha mě držela při zemi, Vanyi ocas mi překážel ve výhledu, Cyrilova tlapa se mi nepříjemně zarývala do žeber a Ivanův smradlavý dech se pohyboval nebezpečně blízko mé tváře. A pak mu z tlamy tekla krev a... zavrtěla jsem hlavou. Nelíbilo se mi, když se mi vzpomínky takhle vlévaly jedna do druhé. Chtěla jsem nad nimi mít kontrolu, tak, jako nad vším. Občas jsem si ale nemohla pomoct. Viděla jsem Cézara, bratrovo mrtvé tělo a pod vrstvou rozmrzelosti nad tím, že nám Ivan zničil budoucnost, mě tížil život, který můj bratr nikdy nebude mít. Jeho chyba. Připomenula jsem si, a to stačilo. Škoda slz pro ty, kteří si je nezaslouží.
Další nová informace o Cedrové smečce se mi velice líbila. Ihned se zvýšila šance, že právě ta smečka bude mou základnou zde v Galliree. Nejlépe se k trůnu dostávalo tam, kde nebyla velká konkurence. A pokud jedním z členů byla sotva odkojená Seih - nebo Seilah, jak jí Star tentokrát nazval - pak jsem měla obrovské štěstí. "Pak jí nejspíš udělám radost," odtušila jsem s potutleným úsměvem, který skrýval mou škodolibou radost. Cedrová smečka si na mě však ještě musela počkat, neboť Star souhlasil s procházkou po jeskyních. Nic jsem proti tomu neměla. Venku stejnak nejspíš stále vládla ta nepředstavitelná zima.
"Tak tedy pojďme," zavelela jsem a s lehkou nelibostí se od vlka odlepila. Ne, že bych k němu snad pociťovala sympatie - takové věci byly omezené na níže postavené vlky, kteří si mohli dovolit chybovat - ale ta ztráta tělesného tepla navíc byla znát. Nečekala jsem na to, až se Star zvedne, prostě jsem na to spoléhala a mezitím se vydala kupředu. Byla jsem trochu nervózní. Bylo tu tolik postranních uliček a slepých chodeb, že šance naší ztráty byla vyšší než mi bylo příjemné. Na druhou stranu to ovšem bylo dobré cvičení pro můj mozek. Bez dvacetičtyř-hodinnového ohrožení na mém životě jsem se nemusela každý den tak přepínat, a ztratit byť jen sebemenší zlomek svých mozkových buněk by mohlo vést k mé záhubě.
Nejdříve jsem nás vedla stejnou cestou, kterou jsem přišla - jen, abych si vyzkoušela, že jsem si ji zapamatovala dobře. A ano. Dovedla jsem nás skoro až k východu, z kterého ale šla taková zima, že jsem se ani nenamáhala vykouknout ven. Měla jsem jistotu, že jsem byla schopná si zapamatovat schéma i tak složitého labyrintu, jakým byly tyto jeskyně, a tak jsem naši výpravu poslala další chodbou. Cítila jsem, jak mi hlava s každým krokem těžkne, každý záchytný bod navždy vrytý do mé paměti. "Říkal jsi, že jsi z té Sarumenské smečky, že?" zeptala jsem se, ačkoliv ujišťovat jsem se nepotřebovala. Mé schopnosti zapamatovat si, inu, všechno, byly bez chyby. "Tak mi o ní něco řekni," navrhla jsem s úsměvem přes rameno, z části aby řeč nestála, ale také abych se něco dozvěděla. Jakákoliv informace byla pro mne pokladem. A když už Star nevěděl téměř nic o ostatních smečkách, alespoň mi mohl něco vyžvanit o té jeho. Nepochybovala jsem o tom, že nemá jediný důvod, proč by nevinné šedivé tulačce nemohl něco říct. 1:0 pro mě.
Mezitím, co jsem čekala na odpověď, naše cesta labyrintem chodeb pokračovala. Na několika rozcestích jsem nás zastavila a dělala, že se rozhoduji, kudy půjdeme - přitom jsem si v hlavě znovu procházelna naši cestu od začátku až do konce, abych si byla jistá, že ji nezapomenu. Teprve potom jsem pokračovala vpřed, a mé rozhodnutí bylo pokaždé jasné. Vždy doprava. Lehce se mi tak náš plán pamatoval. Pokud bychom se chtěli vrátit, jednoduše bychom museli vždy odbočit doleva. Jistě, ne vždycky mi tento plán vyšel, a proto jsem si potřebovala dokola a dokola tu cestu opakovat v hlavě. Někdy jsem nás totiž dovedla do slepé uličky a následně nás vyvedla zpět na rozcestí, kde jsem byla nucená jít doprava. "Vypadá to tu nekonečně, nezdá se ti?" nadhodila jsem další konverzační téma. V klidu jsme se mohli pohybovat v Gallirejském podzemí, aniž bychom to věděli, mohli jsme se přesunout ze severu na jih. Ta nevědomost mě zároveň vzrušovala a zároveň příšerně stresovala.
V jednu chvíli už jsem začínala vnitřně panikařit. Mohli jsme být na cestě několik minut nebo několik hodin, bez slunce jsem to nedokázala určit. A v dohledu vůbec žádný východ. Znovu jsem se zastavila na rozcestí, které mi tentokrát nabízelo tři cesty - jednu vlevo, jednu uprostřed a další vpravo. Byla to až komická kopie hrdinských pohádek, které nám vyprávěla Narcisa. Vlčí hrdina přijde před rozcestí a musí si zvolit jednu ze tří chodeb. Jedna skrývá jistou smrt, jedna ho vystaví jeho největším strachům a v té třetí na něj čeká jeho milá. Prosím, ať to jsou ty strachy. Nervózně jsem přešlápla a očima přejížděla z jednoho vchodu k druhému. "Víš co, Stare? Vrátila bych se..," nestihla jsem si ani vymyslet pořádnou výmluvu (protože uznat nejistotu bylo jako uznat prohru), když mi lehký vánek z pravé chodby k čenichu dovál vůni čerstvého vzduchu s trochou podtónu popela. Tiše jsem zalapala po dechu. Musel tam být východ - a pokud jsem si měla vybrat mezi tou příšernou cestou tmou zpět tam, odkud jsme přišli, a tou zimou venku, volila jsem zimu. Odkašlala jsem si, abych zakryla své zaváhání. "Omluv mne. Vrátila bych se, až trochu prozkoumáme okolí, ano?" Ohlédla jsem se na něj, ale nečekala na odpověď. Handicap nastávající vladařky.
Vydala jsem se chodbou vpravo.

//Sopka Fëlga’Tarátar

//Hlásím se! >:)

Dobrá, takže jsem si mohla do svého pomyslného diáře i polohu Života. Na jihu, v pískových horách. To bylo o dvě směrová upřesnění více, než jsem věděla o Smrti. Přemítala jsem, že se Stara jednoduše zeptám, ale nechtěla jsem vzbudit žádná podezření. Byla jsem více otevřenější k tomu mu sdělit některé věci, ale omylem si získat pověst špeha nebylo ideální. Tak jsem se raději spokojila s nevědomostí.
Star navrhl, že bychom se mohli nějak zahřát. Okamžitě mě napadlo tulení, protože to bylo něco, co nás se sourozenci udržovalo při životě celý můj život. A sice jsem vyrůstala v utajení a trochu mimo dění celého světa, ale věděla jsem, že něco takového není pro každého. Každopádně mi vlk nepřišel jako ten typ, který by mě za něco odsuzoval - vždyť na mně mohl oči nechat - a já nebyla ten typ vlčice, která by se raději kousla do jazyku, než aby něco řekla. "Můžeme se tulit," navrhla jsem na plnou pusu a v očekávání natočila hlavu do strany. Už jsem začínala zjišťovat, že přesně to na něj funguje.
Samozřejmě, že jsem princezna. Pořádně jsem se narovnala a hrdě se pousmála. Tohle se mi líbilo. Dokonce si tím Star vysloužil i část mého plánu, která byla vcelku neškodná. Koneckonců jsem ještě nebyla rozhodnutá, zda v tom údajně existujícím lese zůstanu, takže má budoucí poloha zůstávala v utajení. "Mým plánem je obhlédnout Cedrovou smečku, kterou jsi zmínil, zdá se mi být nejblíže postavená. A další plán se bude odvíjet od té chvíle," prozradila jsem a doufala, že se mě nebude vyptávat na další plány. To bychom tam mohli stát měsíce než bychom se dobrali k mé smrti. S kterou jsem počítala až tak za deset let. Navíc mě vážně ze všeho toho plánování bolela hlava, takže jsem na to nechtěla ani myslet. Krok jedna byl jasně daný - návštěva Cedrové smečky. To mi prozatím stačilo. Odolala jsem dalšímu pokrčení ramen. Narcisa nade mnou nevládla pár týdnů a už jsem se chovala jako buranka. Dej se dohromady. Přikázala jsem si. Vždyť bych za takováhle gesta dostala pěknou lekci - no, očividně se matky fyzické tresty na mé duševní strance moc nepodepsaly. "Ovšem co bychom mohli dělat teď, to mě také nenapadá," přemýšlela jsem nahlas, "jsme v horách. Asi není úplně nejlepší nápad teď vylézat. Ale je tu spousta cest a uliček, tak si můžeme projít jeskyně," usoudila jsem. Což znamenalo, že jsem si musela s nevídanou přesností pamatovat naši cestu. Jinak bychom taky nemuseli najít cestu zpět. Takhle si představuješ odpočinek pro svou mysl?

Měl pravdu - musela jsem se trochu brzdit. Bylo to dlouho, co mi věci tak vycházely, a nemohla jsem se nechat unést. To byla záruka pádu. Zhluboka jsem se nadechla a pozorně bez rušení poslouchala. Podle Stara existovalo sedm vrozených magií, které jsem si pozorně zapsala do pomysleného deníčku. Každá z nich měla i svou vlastní barvu, která se více méně lehce dala odvodit. Nejvíce mě děsila magie myšlenek, a ihned jsem si začala hlídat, nad čím přemýšlím. Star sice myšlenky ovládat nemusel, ale řekl to sám - vlci dokázali ovládat vícero magií. Gallireu ale očividně ovládali i další magie, silnější, jako elektřina, kterou jsem si spojovala s bouřkami. Cítila jsem, jak si najednou hlídám každý svůj pohyb, a snažila se dostat svou opatrnost pod kontrolu. Byla to spousta nových informací, které mi zrovna nehrály do karet. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. "A ty víš, kde se Život nachází?" položila jsem mu jednu poslední otázku a trochu se pousmála. U Smrti už podle jeho vyprávění byl, a já litovala, že jsem se ho nezeptala, kde přesně to je. Věděla jsem akorát, jak vypadá, což mi nestačilo. Jenže doptávat se by bylo podezřelé, a tak jsem mlčela.
Vážně jsem potřebovala tolik přestat plánovat a analyzovat. Začínala mě z toho bolet hlava a všechny informace se mi míchaly, takže jsem z toho stejně nemohla udělat nějaký jednotný celek. Ne, když tu se mnou byl někdo další. Krátce jsem pohlédla na malinovník, který mi vlk ukazoval. Kdybychom nebyli v temné jeskyni, nejspíš bych pochybovala, že něco tak dokonale přírodního mohla vytvořit magie. "Dobrá práce," pochválila jsem ho. Pokud doopravdy ovládal Zemi a Elektřinu, mohla jsem ho považovat za svého budoucího bojovníka. Nejspíš jsem o jeho přízeň ani nemusela moc bojovat. Nech už toho konečně. Napomenula jsem se. Jasně. Dost bojovým strategiím.
S úsměvem jsem se zadívala do těch žlutých, obyčejných očí. "Děkuji ti za pomoc. O Galliree toho teď už snad vím dost," poděkovala jsem, tak, jak se slušelo. Vždyť jsem ho tu poslední hodinu neustále vyslýchala. "Venku je ale pořád velká zima, a navíc je noc, takže cestování ještě na chvíli odložím. Tudíž, co bys teď chtěl dělat?" zeptala jsem se s hlavou natočenou do strany. Nepříslušilo se, aby si rozkazoval, co chce dělat, ale já momentálně měla velmi málo věcí na práci. A vážně byla zima. Jen, ať si rozkazuje. Dokud může.


Strana:  1 ... « předchozí  8 9 10 11 12 13 14 15 16   další »

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.