Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V těch jeskyních byla tma. Samozřejmě, že byla. Jak by taky ne, vždyť to byly jeskyně. Z nějakého důvodu si ale moje mysl ten komplex představovala... honosnější. S hořícími ohni všude možně, s vlčím smíchem a oslavami. Místo toho mě překvapil puch plísně a vlhka. Tady žije můj otec? Neporazitelný, krutý vládce? Musela jsem se ušklíbnout, ačkoliv jsem na smích rozhodně neměla náladu.

Můj otec, ten silný pán,
ke krutosti vychován.

Bez srdce a bez lásky,
tvoří z vlků maňásky.

Žije si v tak hrozném místě,
nikdy neumyl se jistě.

Beztak je to jenom blázen,
brzy bude sesazen.

Zavrtěla jsem hlavou. Musela jsem si přestat dělat srandu z někoho, kdo mě jistojistě mohl zabít. Neměla jsem proti němu šanci, ne sama – to jsem dobře věděla. To mě ale teď nezajímalo. Mrtvá už jsem byla, tak proč se o něco takového starat? Jediné, co jsem chtěla, bylo zjistit, co se to tu děje. Proč se ke mně všichni otáčejí zády. A kdo jiný mi mohl odpovědět, než ten, kdo o mě měl největší zájem, ať už byl jakýkoliv? Neotočí se. Odpoví mi. Kdo ví, jestli jsem si ten fakt jen potřebovala zopakovat, nebo jsem přesvědčovala samu sebe. Měla jsem dost dlouho na to se rozhodnout. Nejdřív jsem se totiž musela proplést labyrintem cest.

Netušila jsem, kdy jsem se zastavila. To už jsem stála jen pár metrů od toho smrtí protkaného místa. Zhluboka jsem se nadechla a přinutila jsem své tlapky, aby se daly do pohybu. Udělala jsem jeden krok vpřed, pak druhý. A pak už jsem znovu šla mechanicky, krok za krokem, vstříc neznámu. Ačkoliv jsem se v tomhle místě narodila, od toho dne jsem tu nebyla. Nic jsem si nepamatovala. Ale to místo vypadalo stejně hrozivě, jak z různých povídaček vyznělo. Přísahala bych, že jsem i cítila železný nádech krve. Nezastavuj se. Napomenula jsem samu sebe. Všechno, co jsem v tomhle světě dělala, šlo proti mně. Nevrhala jsem se do nebezpečí bez promyšleného plánu. Ale teď? Nevěděla jsem nic, a přesto jsem šla navštívit vlka, o kterém jsem věděla, že by mi roztrhl hrdlo na první potkání. Taky tě mám ráda, tati, pomyslela jsem si ironicky a odfrkla si. Určitě bys byl pyšný na to, co se se mnou stalo. To už tak ironické nebylo. Koneckonců jsem zemřela, a přesně to on chtěl.

Má naděje přišla zpátky, když jsem se začínala blížit ke svému cíli. V dálce už jsem mohla rozpoznat složitý jeskynní komplex, ve kterým měl můj otec úkryt. Po zádech mi přejel mráz, a já si uvědomila, že mám strach. To bylo dobře. Snažila jsem se v tom strachu utopit, nechat ho převzít vládu nad nadějí. Naděje byla důležitá, ale ošemetná. Nemohla jsem jí věřit. Strach ale nikdy nebyl iracionální, a já ho vítala s otevřenou náručí. Znovu se mi v hlavě trochu vyjasnilo. "Nechoď tam. Nemá to cenu," Fedyor. Prudce jsem zavrtěla hlavou, abych ho odehnala. Byl to jen výplod mé fantazie, a pokud jsem měla vejít dovnitř do těch jeskynní, musela jsem mít čistou hlavu a dvě a dvě pohromadě. "Já to zvládnu," řekla jsem nahlas. Chtěla jsem po dlouhé době slyšet svůj hlas, a taky jsem potřebovala přesvědčit samu sebe. Uvidím svého otce a nebude mě ignorovat. Byla jsem dost naivní na to, aby mi v koutku mysli hlásek zpíval o tom, jak mě bude mít rád. Dvě a dvě pohromadě, připomněla jsem si.

Hlasy v mé hlavě na chvíli umlkly a já se utápěla v ještě větší samotě. Chvíli jsem to dokázala vydržet, bloudila jsem mezi stromy a mířila směrem k horám. Ale v tomhle světě moje trpělivost neexistovala. Nechtěla jsem být sama. Kde jste? Kam jste zmizeli? Promiňte, já se budu snažit. Já to vydržím! Hrdlo se mi ztahovalo úzkostí. Byla jsem tak mimo, že jsem si je nedokázala znovu přivolat, jakkoliv jsem se snažila. Jejich obrysy v mé hlavě byly rozmazané, vysmívaly se mi. Přestávala jsem vnímat okolí – jak dlouho už jsem šla? Jak daleko byly hory? Byla jsem mrtvá. Cože? Ne. To je hloupost. Ale ta myšlenka už nedržela žádnou naději. Byla jsem mrtvá a tohle byl můj nový posmrtný život. Byla jsem odsouzena k tomu být navěky sama. Ne nadosmrti, ale navěky – protože mrtvá už jsem přeci byla. Přidala jsem do kroku, až jsem postupně začala utíkat. Jako bych mohla ty hlasy v mé hlavě dohnat. Ale nešlo to.

Únor 3/10 - Odin

Překvapeně jsem povytáhla obočí. Ten vlk mi nebezpečně připomínal otce, ten taky chtěl svět vidět hořet v plamenech, až na to, že to dotáhl do extrémů. Přinutila jsem se nedat najevo nervozitu a pouze se ušklíbla. "Chaos je přeceňovaný. Pravé umění je vyžít s tím, co máš," odtušila jsem chytře. Umět se zabavit s ničím bylo obdivuhodné samo o sobě.
Teprve když mi řekl své jméno - největší zbraň - jsem se odhodlala přijít blíž a posadit se. Trochu mě stále vyváděla z míry ta jeho podivná tlapa, ale pořád jsem byla odhodlaná to ani slůvkem nezmínit. Beztak toho už určitě měl dost od ostatních vlků. Odin. Fajn. "Nina," odpověděla jsem. Začínala jsem si zvykat, že se nemusím bát své jméno říct. Byla jsem dostatečně daleko od domova, takže nehrozilo, že se o mé poloze někdo dozví. "Tak to... neznám. Nejsem tady moc dlouho," odpověděla jsem a na poslední chvíli zabránila pokrčení ramen. Gallirea ze mě dělala buranku. "Moje představa zábavy?" zopakovala jsem, abych nahnala čas na přemýšlení. Já nikdy přístup k zábavě neměla. Nebyl na ni čas. "Řekla bych, že jsem otevřená všemu," broukla jsem. "Tady si můžeme nanejvýš zaplavat. Nebo tě napadá něco lepšího?" Opětovala jsem mu otázku.

Mysli Nino, no tak. Mysli. Uvažuj racionálně! Ale racionálně mi to už nemyslelo. Utápěla jsem se ve vlastní bezmoci a slepě si to mířila k horám na horizontu. Moc dobře jsem věděla, že mě u Cézara nečeká nic dobrého. Ale já už nic dobrého neměla. A tak jsem pokračovala, krok za krokem, jako hloupá ovce. Co by ti asi řekl Cyril, hm? Pousmála jsem se. "Ty seš nána. Šplouchá ti na maják? Co si myslíš, že ti otec řekne?" Jako bych v hlavě vážně slyšela jeho hlas. To nebylo dobré. Samomluva byla první známkou šílenství. Ale... co by mi na to řekla Narcisa? "Zlatíčko, nemá to cenu. Máš být silná a bojovat sama za sebe. Tohle je jasná sebevražda, tak se otoč a bojuj!" Promiň, mami. Já už to zkoušela. "Vážně jsem myslel, že toho vydržíš víc, škvrně." Fedyor. Promiň, prtě. Já už nemůžu. Byla jsem sama, v hlavě jsem mluvila sama se sebou a řítila se vstříc vlastní záhubě.

Gallirea byla známá svou magií, to jsem věděla od Stara. Star. Co bych dala za to ho vidět, ať už mi jakkoliv lezl na nervy. Otočil by se ke mně taky zády, stejně jako všichni tady? Co bych dala za to vidět Seilah, i když to bylo jen nemotorné vlče. Nebo Lilac, nebo Kayu, klidně i Erlenda, i když nikdy nemluvil. I ty další dva, u kterých jsem neznala jména. Vlastně jsem nikoho neznala dokonale – během jednoho dne jsme se potkali, řekli si jména a já pak... zemřela? Usnula? Přesto bych dala všechno jen, abych je mohla vidět a vědět, že se ke mně neotočí zády a budou se mnou řešit rozšiřující se trhlinu. Ale nejvíc ze všeho jsem znovu chtěla vidět Cyrila. Co jsem mu řekla naposledy? Drž zobák, votrapo. Málem jsem se rozesmála. Byla to zvrácená ironie, protože v tomhle světě, ať už to bylo cokoliv, ten zobák opravdu držel. Možná to všechno nakonec byla moje chyba. Možná jsem byla otci podobná víc, než jsem si myslela.

Věděla jsem, že cesta za mým otcem bude dlouhá. Vlastně jsem si byla jistá, že mi to zabere několik dní. Území smečky bylo velké a Cézar si potrpěl na to, aby se k němu mohlo dostat co nejméně vlků. Sledovala jsem hory na horizontu a mířila jejich směrem, zatímco jsem přemýšlela, jak bych tuhle halucinaci – tenhle sen – mohla přežít. Nemůže to být opravdové. Nemůže. Začínala jsem být delusional. Přesvědčovala jsem se o tom, jak tohle není opravdové, přitom to všechno tak opravdově vypadalo. Dýchala jsem, a i když jsem neslyšela tlukot svého srdce, určitě muselo tlouct. Měla jsem všechny čtyři končetiny, čenich i oči. Stromy kolem vypadaly normálně, vlci vypadali normálně. Nic nenapovídalo tomu, že by tohle měl být jen sen. A přesto. Není to opravdové. Není to opravdové. Další mantra, kterou jsem si vymyslela. A co je opravdové? Pokud tohle nebylo skutečné, tak co bylo? Byla jsem pohřbená pod sněhem a postupně umírala, nebo jsem snila? Začaroval mě někdo?

Další mi pomůžou. Pořád mi ta slova zněla v hlavě, když jsem celá rozklepaná došla až do samého středu lesa. Věděla jsem, že je tam nejvyšší hustota vlků, a taky jsem byla přesvědčená, že mi alespoň jeden z nich pomůže. "Promiňte?" Odkašlala jsem si, ale vlk se ke mně otočil zády a pelášil pryč. No fajn. Možná to není dobrý nápad. Zatím jsem žila v přesvědčení, že je tu pořád na trůnu usazený můj tyranský otec, a ten měl špehy všude. Kdyby se dozvěděl, že tu jsem, stoprocentně by je poslal, aby mě zabili. Ale já už jsem mrtvá. Málem jsem se rozesmála. Ne, ne, nejsem. Je to sen, nebo halucinace. Ještě pořád žiju. Ujišťovala jsem se tak dlouho, dokud jsem tomu znovu nezačala věřit. Krok za krokem vpřed.
Začala jsem tedy ignorovat dospělé. Mohla jsem být zároveň zoufalá a zároveň opatrná. To, že jsem nevěděla, co se děje, mi nedávalo propustku se chovat jako blázen. To je to, co přivedlo Ivana do hrobu. Vyhlídla jsem si tedy jedno odrostlé vlče, které se honilo za vlastním ocasem. Musela jsem se pousmát. Těšila jsem se na vládu, ne proto, že mě čekala spousta moci. Ale protože jsem mohla být svědkem těhle malých, každodenních momentů a říct si jsou díky mně šťastní. "Ahoj. Omluv mně, že ruším, ale..." Proč můj připravený proslov vždycky skončil prvním ale? Vlče zastavilo svou hru a podívalo se na mě. Jeho oči se vyděšeně zúžily a stejně jako ta skupinka vlků předtím nakrčilo znechuceně čenich. Prosím, řekni něco. Ale prosba byla zbytečná. Vlče se otočilo na patě a pelášilo pryč mezi stromy. Z hrdla mi unikl jakýsi zvuk, který se nebezpečně podobal vzlyku. Ne. Já nebrečím. To princezny nedělají. Připomněla jsem si.
"Někdo by ji měl odvést, vždyť..." Vanya.
"A kdo asi? Já na ni rozhodně chmatat nebudu, ještě bych..." Cyril.
"Nechte ji bejt, nakonec odejde sama, vždyť ji tady stejně nikdo..." Fedyor.
"To doufám, někoho takového na našem území nechci, navíc..." Narcisa.
Teď už jsem svým vzlykům nezabránila. Alespoň byly suché, a stejně tak mé oči. Byla jsem zoufalá a aniž bych přemýšlela nad tím, co ty hlasy říkají, rozběhla jsem se vpřed mezi stromy. Nebyli daleko. Byli tam, moje rodina, moje krev, moje všechno. "Mami!" Radostně jsem se začala smát a chystala se jí skočit kolem krku, zahrabat svůj čenich do její srsti a poslouchat, že je všechno v pořádku. Jenže Narcisa na poslední chvíli uhla a zděšeně couvala dozadu, zatímco já jsem se kvůli tomu rozprskla na zemi. "...mami?" zašeptala jsem, když jsem se trochu vzpamatovala. "Pane bože, Nino, padej odsud." To byl Cyril. Ublíženě jsem se na něj podívala a vrtěla hlavou, ale přidal se k němu i Fedyor – někdo, koho jsem měla za svého hrdinu. "Zmiz, nikdo tu na tebe není zvědavej. Radši jdem," zavelel, a moje rodina se ode mě začala odvracet. Stejně jako všichni před nimi. Svět se mi zamlžil, jak se mi oči zalily slzami, které jsem se zoufale snažila udržet. "V-Vanyo?" vydechla jsem slabým hlasem. Sestra se na mě krátce otočila a pak si odfrkla. Neříkej to. Prosím, neříkej to. Jsi to poslední, co mám, já- "Fuj. Obtěžuj si někoho jinýho," odsekla a následovala své bratry – ne – naše bratry.
Roztřeseně jsem se sesbírala ze země a sledovala, jak má naděje mizí mezi stromy. Měla jsem pravdu. Tam, kde je naděje, následuje bez výjimek bolestivý pád. Bezmoc. Cítila jsem se tak bezmocná. Už jsem to nevydržela a nechala své slzy téct, ale nebrečela jsem. Něco takového nás Narcisa nenaučila. Maminko. Zakňučela jsem. Kdo mi teď řekne, že všechno je v pořádku? Nevzdávej to. Nevzdávej to! Zakřičela jsem na sebe a začala se přesouvat od vlka k vlku.
"Můžete mi pomoct?" Odfrknutí.
"Prosím, potřebuju-" Otočení se zády.
"Jenom bych chtěla-" Znechucený pohled.
"Nevíte-" Zavrčení.
"Může mi někdo říct, co se to tu do háje děje?!" zaječela jsem tak nahlas, že se z větví nad mojí hlavou vzneslo hejno ptáků. Najednou jsem měla pocit, jako by i oni se ke mně otáčeli zády a potají se mi vysmívali. Stejně jako všichni kolem – protože mi nikdo neodpověděl. Krátce se na mě podívali a pak pokračovali jiným směrem, se znechuceným výrazem ve tvářích. Nechápu to, pomyslela jsem si. Nenáviděla jsem, když jsem něco nechápala. Potřebovala jsem všechno vědět, abych přežila, musela jsem být silná a chytrá a... milovaná. Ale teď mě nikdo nechtěl. Ne Cyril, ne Vanya, ne Fedyor, ne Narcisa – rozhodně ne Cézar a možná ani mrtvý Ivan. A spolu s nimi mě nechtěl žádný z členů smečky. Byla jsem na to všechno úplně sama. To mě však tak moc netrápilo, ale co mohla dělat královna bez poddaných? To všechno, pro co jsem byla vychovávána, ta jediná věc, kterou jsem znala – všechno to bylo vniveč, protože se ke mně vlci otáčeli zády, jako bych byla zkažená. Stejně jako můj otec. Až na to, že ten věděl, jak vládnout pevnou tlapkou a nastolit pořádek. Ať už u toho zabil kohokoliv. Já jsem v očích všech byla pořád jen to bezbrané vlče, které se muselo ukrývat a bralo jim ze zásob potravy. Fajn. Fajn, to je fér. Ale nikdy jim to nevadilo! Vždycky opěvovali, jak se sourozenci překazíme Cézarovi vládu. Tak proč je to najednou jinak? Co je se mnou špatně? Pevně jsem zavřela oči a doufala, že se z téhle noční můry probudím, že znovu procitnu pohřbená pod sněhem a doopravdy zemřu, probudím se v dalším životě nebo už se neprobudím – na tom mi nezáleželo. Jen jsem nechtěla být tady.
Ale když jsem oči otevřela, byla jsem pořád na stejném místě. Krajina kolem mě byla zvráceně klidná oproti hukotu, který jsem měla v hlavě. Tak dobře. Mysli, Nino. Mysli. To ti jde nejlíp, ne? Neztrácet hlavu. Už jsem se ujistila, že se ke mně zády otáčejí členové smečky. Taky jsem se ujistila, že se ke mně otáčí zády má vlastní rodina. Kdo mi tedy zbýval na seznamu? Cézar. Pokud si zdejší myslí, že jsem jen další zlo, co jim leze do úkrytů, pak bych se nejspíš měla setkat s dalším zlem. Spolkla jsem slzy a vydala se navštívit svého otce.

Byla jsem zvyklá, že se mi nedostávalo moc pochval. Byli jsme všichni cvičeni k tomu vládnout spravedlivě, na rozdíl od našeho otce, a k tomu bylo potřeba vidět svět realisticky. Kdyby nás matka pořád jen chválila, vyrostli by z nás arogantní vlci, kteří nevidí dva kroky před sebe. Ale tohle? Na tohle jsem nebyla zvyklá. Sledovala jsem, jak vlci mizí mezi stromy. Ne, to ne, to... "Počkejte!" zaječela jsem, ale vlci se jen dali do běhu. Nechápala jsem to. Chtěla jsem jen vědět, kde najdu svou rodinu. Teď jsem si ale musela najít cestu sama, a nezbývalo mi nic jiného než se dál utápět ve svých otázkách a pochybnostech. Mami, kde jsi? Zatnula jsem čelist, abych spolkla knedlík, který se mi tvořil v hrdle. Nemohla jsem brečet. To mi nebylo podobné. Musela jsem jít vpřed, hlavu zdviženou. Tahle skupinka nejspíš byla pěkně arogantní a určitě všem ostatním ve smečce lezla na nervy. Další vlci budou v pohodě a pomůžou mi. Vidíš, Nino? A přesně proto nesmíš ztrácet hlavu. Zhluboka jsem se nadechla a znovu si to v hlavě opakovala jako heslo. Další mi pomůžou. Další mi pomůžou.

Konečně mě tlapky zavedly až ke zdroji toho smíchu. Zapoměla jsem na všechny svoje zásady, všechno své uvažování. Bylo mi jedno, zda se mě skupina vlků pokusí zakousnout. Potřebovala jsem zjistit... všechno. Všechny odpovědi na tolik nezodpovězených otázek. Celá jsem se třásla, pravděpodobně strachy – ale i dávkou adrenalinu – když jsem stanula před skupinkou očividných přátel, kteří spolu šaškovali uprostřed lesa. Musela jsem se nad tím pousmát. Já nikdy nemohla mít přátele.
"Odpusťte mi, ale..." nedořekla jsem to, protože už s prvním slovem se na mě vlci trhnutím hlavy otočili a nakrčili čenichy v očividném zhnusení. Udělala jsem krok zpátky. Co se mnou bylo špatně? Podívala jsem se dolů na své tělo, dozadu na svá záda. Vypadala jsem pořád stejně. Upravená srst, hrdý postoj. Nebyla jsem špinavá ani nic takového, tak co bylo špatně? "No fuj. Jdeme," zavelela jedna z vlčic, což... bolelo. Píchlo mě u srdce, které mi netlouklo. Vlčice měly držet při sobě. Jenže tahle se otočila a šla, stejně jako její kamarádi. Jeden dokonce předstíral dávení. Proč?

Ani jsem si neuvědomila, kdy se má poklidná chůze změnila v zoufalý běh. Byla jsem v rodném kraji. O to víc jsem se měla snažit chovat se jako vůdce, jako někdo, kdo má brzy usednout na trůn – ale ať už mi Narcisa v mé hlavě řvala jak chtěla, nedokázala jsem se přinutit zpomalit. Potřebovala jsem vědět odpovědi. Byl to všechno jen hloupý sen? Gallirea, magie, trhlina v zemi? Byla jsem celou tu dobu doma, schovaná v keři? Nebo jsem byla stále uvězněná ve sněhu a nedostatek kyslíku mě nutil halucinovat? Měla jsem jen dvě možnosti a obě z nich zněly bláznivě. Nemohla jsem si vůbec připustit, že by to mohlo být něco dalšího. Není to opravdové. Opakovala jsem si jako mantru. A pak zase, byl to jen sen, jsem doma. Mezi těmito dvěma teoriemi jsem toužila jen po tom najít svou rodinu, zachumlat se jim do srsti a slyšet, že všechno bude v pořádku, dokud máme jeden druhého. To jsem ještě nevěděla, co mě doopravdy čeká.

Slyšela jsem něco, co jsem si myslela, že doma nikdy neuslyším. Smích. Nefalšovaný smích, který šel přímo od srdce. Zalapala jsem po dechu a přinutila se udělat další krok vpřed. A další. Šla jsem dál, přes veškerý svůj strach. Koneckonců to nebylo poprvé, co jsem něco takového musela překonat. Rozhodně to ale bylo poprvé, co jsem zemřela, a to celou tu situaci dělalo značně složitější. Po každém kroku jsem byla přesvědčená, že se rozpadnu na prach a přijde opravdový konec. Možná jen halucinuju. Možná mě pořád hledají, pořád jsem pod sněhem a hledají mě. Bylo to jediné racionální vysvětlení, které jsem dokázala najít. Jen jsem si nebyla jistá kdo mě zachraňuje. Pohřbená pod sněhem jsem nemohla vidět, zda někdo zvládl zůstat na povrchu. A tak mi nezbylo nic jiného než doufat. Nenáviděla jsem to. Doufání znamenalo, že existuje naděje, a já v naději nevěřila. Ale ten smích. Ten mi dával pocit, který se nebezpečně naději podobal. A po naději bez výjimky následoval pád, který hodně bolel.

Mé oči se konečně zaostřily a já mohla zjistit, kde to jsem. Nebylo to nebe, nebylo to ani peklo ani další život. Byla jsem to já, Nina, a byla jsem tam, odkud jsem přišla. Strach mi sevřel hruď, když jsem očima přejížděla po vysokých borovicích a majestátných horách v pozadí. Kdybych si odmyslela všechny ty hrůzné věci, které se doma děly, vlastně by to bylo vcelku nostalgické. Ptáci na větvích si stále zpívali tu stejnou písničku, studený severský vítr pohupoval větvemi, někde v dálce hučela řeka a slunce hřálo do zad. Stejně jako kdysi. Byla to zvrácená ironie – ráj na zemi, který se po bližším prozkoumání změní na peklo.
Přinutila jsem se udělat krok vpřed. Byl tu klid. Nic nebylo v plamenech, nikde nikdo nekřičel. Mír? Ale... pořád tu vládl Cézar, nebo snad ne? Předběhl nás všechny Fedyor a udělal z té země ráj za tak krátkou chvíli? Nebo snad Vanya? Musím je najít, napadlo mě. Museli tam někde být. I má matka, k čertu, i můj otec! Musela jsem někomu říct, co se mi stalo.

Nemohla jsem dělat nic. Byla to bezmoc, kterou jsem nikdy nezažila. Anebo ano? Kolikrát v životě jsem se modlila, abych se už nemusela schovávat? Abych byla silná a dostatečně chytrá, abych to všechno ustála? Do síly mi sice ještě kapka chyběla, ale chytrá jsem už byla dost. Alespoň jsem si to myslela, dokud mě nezavalil sníh a mně nezbylo nic jiného než jenom tma. Smrt udušením byla příšerná. Z očí mi tekly slzy, ačkoliv neměly kam téct, protože se na mě ze všech stran lepil sníh. Měla jsem pocit, že mi už teče dovnitř, že i kdybych se z té pasti dostala, měla bych místo orgánů břečku. Bylo po všem, tím nejhorším způsobem.
Až na to, že... nebylo? První přišlo zvracení. Najednou jsem se mohla volně nadechnout a ten náhlý přísun vzduchu mi obrátil žaludek. To není možné, byla moje první myšlenka. Srdce mi netlouklo, alespoň jsem to jeho uklidňující ba-dum necítila. Zamrkala jsem do slunce a snažila se přijít na to, kde jsem. Tohle nebyla Gallirea. Jsem mrtvá. Je tohle konec? To bylo něco, co jsem musela teprve zjistit.