Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zalapala jsem po dechu. "Maple? To jako alfa Sak... Sam... Sarumenské smečky?" Ha. Přála jsem si, aby tady byl Star a abych mohla vidět jeho výraz. Říkala jsem mu, že mám speciální paměť. A on mi nevěřil. Kdo se směje teď, blbe? Spokojeně jsem se zazubila a bylo mi jedno, že se tu se Světluškou culíme jako dva blázni. I proto, že jsem věděla, kdo je Maple, jsem vlčici následovala - a taky proto, že ve mně probouzela jakýsi ochranářský pud a byla jsem téměř stoprocentně přesvědčená, že bez eskortu spadne do první díry. Jen jsem si nebyla jistá, jestli nás zrovna ona povede správným směrem. Věděla jsem, že Sarumen je na jihu. Tak snad.
Achjo. Bylo to se světluškou trochu beznadějné. Vlastně docela dost. Vážně měla štěstí, že jsem zrovna vstala z mrtvých - začínalo mi z ní cukat v oku a za normálních podmínek už bych raději vzala roha. Ale pokud mě byla schopná dovést za někým, kdo by mi dokázal normálně odpovědět, pak jsem si nestěžovala. "Princezna je ta, která jednou bude vládnout své zemi. Je hodně důležitá," vysvětlila jsem klidně a málem se o ní přerazila, když se najednou zastavila a začala na mě tasit zuby. Trochu jsem se bála, že mi je strčí rovnou do krku, abych si je pořádně vyzkoušela. "Aha, no... možná to raději nikomu neukazuj, ano?" Zanechávala jsem po sobě otisk v historii tím, že zachráním všechny budoucí zbloudilé duše před Světluščiným divadlem.
Trpělivě jsem vyčkávala, zatímco si vlčice hrála. Já si takové věci nikdy nemohla dovolit - a nepřišlo mi přirozené si takhle začít hrát. S hlavou do strany jsem sledovala, jak se mi před očima Světluške mění z blátivé hnědé na světle hnědou, skoro ryšavou. Zavrtěla jsem hlavou. No mě švihne. Bylo to oficiální.
"Maple a Pírko budou vědět," zopakovala jsem. No fajn. Takže celá moje budoucnost očividně ležela v tlapkách Maple a toho záhadného Pírka. Povzdechla jsem si a vcelku i ochotně Světlušku následovala, připravená jí kdykoliv zachránit před pádem.

// Liliový palouk přes Ohnivé jezero

Matně jsem si uvědomovala, jak moc bych vlčici přede mnou soudila, kdybych si neprošla tím, co jsem si prošla. Vlastně jsem cítila, jak mi za myšlenky tahají nitky odporu, ale v tu chvíli se moje nadšení rovnalo nadšení vlčice, a tak veškeré moje logické uvažování bylo potlačeno do nějakého temného kouta v mé hlavě. Museli jsme vypadat jako dva šílenci, ocasy v neustálém pohybu sem-tam, sem-tam.
Ale ani moje nadšení nedokázalo překrýt zoufalství, které jsem cítila z jejích slov. Je i není? Podrážděně mi zacukalo v oku. "Věci buďto jsou nebo nejsou, tak..." Ani jsem to nedokázala doříct, protože v tu chvíli se vlčice začala otáčet a ukazovat. Pomalu jsem přikývla. Nemá tušení, kde je. Usoudila jsem. A bylo to. Sice jsem měla někoho, kdo se ke mně neotáčel zády, ale byl to blázen a já pořád nevěděla, jestli je tohle Gallirea nebo ne. Gallirea je i není, copak to nevíš? Super. Takže jsme byly blázni dvě.
Škubla jsem sebou, když se vlčice otočila zpět na mě a zaječela. Bože. "A-ahoj. Už jsme se zdravily," podotkla jsem. Alespoň se dokázala představit, když už nic. Trochu jsem si oddechla. Znala jsem její jméno a přišlo mi, že mám nad situací o něco větší kontrolu. Ať už to bylo jakkoliv podivné jméno. "Světluška. Těší mne," pousmála jsem se a nervózně přešlápla. Obloha když prší? Úplně se mi nelíbilo vlčici říkat své jméno, ale rozhodně jsem nechtěla, aby mi říkala Obloho. "Ne, ne. Já jsem Nina," opravila jsem jí, "a jsem spíš jako... princezna. Víš, co to znamená?" prohodila jsem. Ať už byla Světluška jakkoliv šílená, takoví šílenci se nejlépe získávají na vaši stranu.
Duchy? Nelíbilo se mi, jak málo jsem o jejích slovech pochybovala. Existovali bohové, magie, tak proč ne duchové? Navíc jsem zemřela, zavalila mě lavina - o té vzpomínce jsem nepochybovala - a teď jsem byla tady, dýchala jsem, srdce mi tlouklo. Já jsem byla duch. A Světluška se mnou mluvila. Viděla duchy. "No, ano, já jsem taky takový duch," uchechtla jsem se. "Náramky? Co to je?" Natočila jsem hlavu do strany. A kdo byl Šedivák? Další duch? Bylo nás víc?

Bála jsem se - překvapovalo mě, že jsem se bála víc, než když jsem stála tváří v tvář mému otci. Ale můj otec byl jen výplodem mé fantazie, nebo fantazie nějakého zvráceného božstva. Tak jim Star říkal, bohové. A povídal mi i o magiích. Ty v tom také musely mít prsty. Skvělé. Začínám šílet. Sváděla jsem to, co jsem si nedokázala vysvětlit, na magie. To musela být první fáze nevyhnutelného šílenství. A čeho že jsem se to bála? No, že vlčice nasadí znechucený výraz, udělá krok vzad a pak uteče. A já budu ve své noční můře uvězněná navěky, nebo dokud nezemřu, a pak teprve v ní budu navěky. Desítky a desítky let budu bloudit světem a doufat, že se na mě někdy někdo podívá hezky, a že... cože?
Zalapala jsem po dechu, když se naše čenichy dotkly, a trochu se začervenala. Rychle jsem se z toho ale oklepala, protože vlčice mi nedala šanci na to reagovat - ne, počkat. Nedala mi šanci reagovat na nic. Byla jsem si dobře vědomá, jak by mě to jindy vytáčelo, a možná mě to vytáčelo i v tu chvíli, ale všechno to bylo zastíněné ohromující radostí. Rozesmála jsem se, a tentokrát to neznělo hystericky. "Díky, bože," vydechla jsem, aniž bych věděla, ke komu se vlastně modlím. A nebylo to jedno? Stejně jako ty hlouposti, co ta vlčice říkala. Všechno bylo jedno protože tu stála přímo přede mnou a neotáčela se a nebyla zhnusená a já mohla být znovu Nina. Soustřeď se. Jsi v Galliree?
Zavrtěla jsem hlavou a lehce odstoupila, když začalo hrozit, že její oči vypadnou a skutálí se mi k tlapkám. "Zpomal, zpomal," uchechtla jsem se. Byla jsem v dobré náladě a nic mi jí nemohlo zkazit. "Jak to myslíš, Gallirea je a není? Gallirea je," podotkla jsem. Neměla jsem důvod Starovi nevěřit - on zase totiž neměl důvod vymýšlet si falešné jméno země, která mu nepatřila. "Ale otázka je, jestli v ní teď jsme. Víš to?" Prosím, prosím, ať to ví. Mohla na tom být stejně jako já před pár měsíci - netušit, na jakém území se nachází. "Plavací neplavec? Myslíš jako že se někdo utopil?" zeptala jsem se, trochu zděšeně. Zpívat se mi rozhodně nechtělo. Asi jsem mohla být ráda, že tu druhou část z toho, co mi řekla, už jsem zapoměla. "No, ano, věděla. Drží je přece kořeny," odpověděla jsem. Copak to ona nevěděla? Myslela jsem si, že je starší, než já, ale možná jsem se mýlila. Povzbudivě jsem se na ní usmála a doufala, že už nebude tak hrr. "Jak se jmenuješ?" prohodila jsem, abych jí už nemusela říkat jen vlčice. Navíc se jména vždycky hodila. Ani jsem si neuvědomila, že mi své jméno už řekla, když na mě vychrlila tu kaši slov.

//Uhelný hvozd přes Ohnivé jezero

S každou další minutou jsem přestávala doufat. Ne, že bych té naděje měla na rozdávání. Po tom, co jsem si v té noční můře zažila, jsem se bála i toho doufání. Ale byl to proces srdce, kterému jsem nedokázala zabránit, ať už jsem se jakkoliv snažila. Byla jsem si tak jistá, že se na mě usměje štěstí a do deseti minut někoho potkám, on se na mě také usměje a všechno bude v pořádku. Na cestě jsem však byla už delší dobu a hrdlo mi začala svírat úzkost. Nenene. Nemohla jsem se ocitnout někde, kde nikdo není, že ne? To by mi osud nebo co nebo kdo to vlastně řídí život neudělal. Nevěřila jsem, že bych si něco takového zasloužila.
Naštěstí se ukázalo, že jsem nechala strach a bezmoc, aby mi zastínili zrak. Ani jsem se pořádně nesoustředila, když jsem v trávě zahlédla ležet někoho dalšího. Srdce se mi propadlo do žaludku a já zahodila všechny své plány a racionální myšlení. Zapřísáhla jsem se, že po tomhle setkání se Nina vrátí. Ta pravá Nina, kterou jsem měla ráda.
"Hej!" zaječela jsem a rozeběhla se, abych vzdálenost mezi námi překonala rychleji. Byla to vlčice, a když jsem přiběhla blíž, všimla jsem si drobných bílých teček na její tváři. Roztomilé. Každopádně tak špatné to se mnou bylo. Nedržela jsem si žádný svůj obvyklý odstup. Se vší upřímností jsem měla nutkání se jí vrhnout kolem krku a prosit jí, aby se ke mně neotočila zády. Byla jsem ubohá. "Prosím, je tohle pořád Gallirea? Jsem pořád v Galliree?" Domáhala jsem se, natisknutá v její osobní zóně. Nic kromě odpovědi na mou otázku mě nezajímalo. Na tomhle momentu záviselo všechno.

//Poušť Ararat přes Savanu

Plán. Potřebovala jsem plán. Ty jsem uměla nejlépe. Přinutila jsem se zpomalit. Vlastně mi ten běh docela pomohl - hlava se mi trochu pročistila a já se znovu mohla volně nadechnout. Žiju. To slovo chutnalo sladce už předtím, ale nyní mělo úplně jiný význam.
Plán. Musela jsem nechat Cyrila Cyrilem, neboť jsem neměla tušení, kudy bych měla jít. Vlastně jsem ani netušila, jestli jsem ještě pořád v Galliree, nebo zda mě... cokoliv to bylo přemístilo někam jinam. Rozhodně jsem nebyla doma, to bych poznala. Tím pádem jsem musela doufat, že brzy narazím na někoho dalšího, a pak už jen začít vyzvídací proces nanovo. První prioritou bylo zjistit, zda jsou tu vlci ochotní mě vyslechnout. Kde to jsem? To byla hlavní otázka. Pokud by se ukázalo, že jsem doopravdy stále v Galliree, mohla jsem si oddechnout. Můj plán pořád fungoval. Nemusela bych začínat znovu. A kdyby se náhodou ukázalo, že mě tu vlci také nenávidí... Co bych dělala?

//Středozemní pláň přes Ohnivé jezero

//Zapadlý kout přes Narrské vršky

Marně jsem se snažila zhluboka dýchat, abych zpomalila své srdce. Částečně jsem za to byla i vděčná. Jsem naživu. Jsem naživu. Opakovala jsem si to jako mantru, protože když jsem nemyslela na to myslela jsem na... Ne. Nemohla jsem si připustit možnost, že jsem se z té noční můry probudila jen, abych zjistila, že pokračuje i v téhle realitě. V mém opravdovém životě. Přesto jsem se nedokázala zbavit pocitu, že ať už potkám kohokoliv, otočí se ke mně zády a znechuceně odejde. Tak, jako všichni. Přejel mi mráz po zádech. Snažila jsem se udržet si chladnou hlavu, být strategická. Být znovu Nina. Ale postupně jsem začala chápat, že Nina budu až někoho uvidím a on se mnou zůstane. Můj hon za Cyrilem se tak postupně měnil na hon za kýmkoliv. Za jakoukoliv živou duší. Ani jsem si neuvědomila, že jsem začala utíkat.

//Uhelný hvozd přes Savanu

//Limbo

Probudila jsem se ze své nejhorší noční můry. Potila jsem se a dýchala tak rychle, že se mi ve finále ani žádného vzduchu nedostávalo. Nemluvě o tom, jak moc jsem se klepala. S očima doširoka otevřenýma jsem přejela své okolí. Nebyla jsem doma, nebyla jsem v jeskyni svého otce a nebyla jsem... mrtvá. Srdce mi splašeně tlouklo. Cítila jsem ho. Byla jsem živá. Ale nebyla jsem tam, kde jsem zemřela. Posmrtný život? Napadlo mě ihned. Slyšela jsem příběhy, že když vlk zemřel, narodil se znovu jako někdo jiný. Pohlédla jsem na svoje tlapky a ihned tu teorii zahlédla. Byla jsem pořád Nina. Nebyla jsem ani raněná. Jen vyděšená k smrti.
Z části jsem se chtěla zahrabat a zemřít znovu, nemuset čelit tomu, co jsem právě zažila. Zemřít a znovu se probudit? To nebylo součástí mého plánu. Jenže jsem se teď smrti bála, a postavit se čelem svému osudu se mi zdálo přívětivější, než tu čekat, dokud se neobjevím zpět v tom strašném snu. Roztřeseně jsem se postavila na nohy. Cyril. Musím ho najít. Musela jsem se vrátit zpět k té trhlině, podívat se mu do očí a... ale co když...

//Poušť Ararat přes Narrské vršky

Březen 2/10 - Odin

To byla přesně ta odpověď, kterou jsem slyšet nechtěla. Po zádech mi přejel mráz a já jen tak tak zabránila tomu, abych udělala krok vzad. Nesměla jsem se bát. A tak jsem zůstala vzpřímeně stát a jen nesouhlasně pohodila hlavou. "Tyranie nikdy nikoho nikam nedostane," podotkla jsem. Byla to pravda. Ačkoliv můj otec pořád ještě panoval, jeho konec se blížil. Cítila jsem to v kostech. Jen jsem se musela striktně držet svého plánu. Myšlenka na můj plán mě trochu uklidnila. To, co Odin plánoval provést tady, mě nemuselo zajímat. Gallirea byla dost daleko od mého domova a její osud nebyl mou starostí. Své spojence jsem si jednoduše mohla při odchodu vzít s sebou.
Mimoděk jsem se pousmála a lehce sklonila hlavu, jako bych se klaněla. Měla jsem pocit, že mě trefí, když jsem si uvědomila, jak moc se to nesluší. On se měl klanět mně. Vážně jsem vycházela ze cviku. "Informace jsou drahé. A důležité. Zadarmo je nedávám," odtušila jsem a sama pro sebe se ušklíbla, když jsem se k němu otočila zády. Neplánovala jsem mu říct cokoliv důležitého, ale doufala jsem, že ho má slova přinutí kápnout božskou a naopak on by mi něco mohl říct o sobě.
Zvědavě jsem se na něj podívala. Chystal se mě utopit, nebo to bylo jen součástí nahodilé konverzace, která měla zabránit tichu? Změřila jsem si ho pohledem a po chvíli se rozhodla v tom nehledat nic důležitého. "Vcelku dobře. Ještě jsem se neutopila." Očividně. Věnovala jsem mu pohled a trochu se ušklíbla, za což jsem si znovu dala pomyslnou facku. Ale Odin rozhodně nebyl dobrý kandidát na spojence. Takže jsem se nemusela snažit ze sebe udělat vlčici hodnou panování.

Cézar. Můj otec, tyran. Nikdy jsem ho ve skutečnosti neviděla. Narcisa nám o něm vyprávěla spoustu příběhů, řekla nám všechno, co o něm věděla, i všechno, co slyšela od ostatních. Zkoušela nás z toho. Nutila nás, abychom si pamatovali každičký detail, každičkou jeho slabinu a výhodu. A já si to pamatovala. Byla jsem nejlepší. Ale v průběhu všeho toho učení jsem si ani neuvědomila, že nám nikdy neřekla, jak vypadá. Jindy by mi to nepřišlo jako něco podstatného – ale nyní mi jeho vzhled vytrhl dech z těla. Byl vysoký, vyšší než já, a to už bylo co říct. Byla jsem dokonce vyšší než Cyril. Jeho výšce odpovídaly i jeho tlapy, na kterých se leskly drápy. Byla jsem si jistá, že by mi dokázaly přetrhnout hrdlo v jediné vteřině. Srst se mu leskla odstíny hnědé, ale také šedé. Vždycky jsem si myslela, že jsem po mámě, ale v ten moment jsem si uvědomila, jak moc děsivě se mu podobám. Přemýšlela jsem, jestli takhle doopravdy vypadá. Nikdy jsem ho neviděla – byl můj posmrtný život moje imaginace, nebo mi nějaká vyšší síla opravdu ukázala mého otce? Kdo ví.
Rozhodla jsem se vystoupit ze stínů chodby a přijít blíž. Byla jsem blázen? Ano, stoprocentně, o tom nebylo pochyb. Ale dávalo v tomhle světě vůbec něco smysl? Zavrtěla jsem hlavou. Od té doby, co mě zavalila lavina, jsem pochybovala o všem, co jsem se od své matky naučila. Bylo to jako by mi někdo vytrhl mozek i srdce a nacpal mi je zpátky obrácené naruby. Byla jsem zmatená, smutná, chtělo se mi křičet a chtělo se mi znovu umřít. To jsem ještě nevěděla, že přesně tomu přání jdu naproti.
Cítila jsem ten pohled dřív, než jsem ho vůbec viděla. Dech se mi zasekl někde v hrdle. Byl to ten stejný pohled, který mi tu věnovali všichni – pohled plný opovržení, jako bych byla hnusná, nemocná, nevhodná. Špinavá. Po zádech mi přejel mráz. Pokud ani Cézar nedokázal snést pohled na mě, tedy vlk, který nejvíc stál o to mě najít – mohla jsem to všechno vzdát. Tohle byl můj pomsrtný život. Měla jsem být navěky nenáviděná, opovrhovaná všemi. I těmi, na kterých mi záleželo. Mimoděk jsem si vzpoměla na své sourozence, na to, jak jsme za každou cenu drželi při sobě. I Narcisa nás to tak učila. Ale i oni se ke mně otočili zády. Roky společného utrpení a oni byli připraveni mě odhodit bez mrknutí oka.
Bála jsem se zvednout oči od Cézarových tlap. Nebo jsem se spíše bála jeho. Chtěla jsem být statečná, tak, jak se ode mě nejspíš slušelo. Ale jakoukoliv dvorní etiketu jsem zahodila v moment, kdy mě zavalila lavina. Teď už jsem se ani neodvážila uvažovat nad tím, že bych nějakým způsobem mohla získat svůj život zpátky. A tak jsem se přinutila navázat oční kontakt. Bylo to... jisté zklamání, ale i úleva. Představovala jsem si, že v jeho očích bude hořet plamen, nebo že budou černé a bez zorniček. Ale jeho oči nevypadaly nebezpečně. Vlastně vypadal jako každý další vlk. Z toho mi znovu přejel mráz po zádech – kolik dalších vyrovnaně vypadajících vlků v sobě nosilo takové monstrum? Co když jsem ho v sobě měla i já?
Nevěděla jsem, co by se v téhle situaci slušilo říct. Nebo udělat. Mohla jsem se mu vrhnout po krku, pokusit se ho nadobro zbavit a zbavit svůj rodný domov tyranie. Ale k čemu mi bylo království, když mě jeho obyvatelé nenáviděli? Nesnesli ani pohled na mě. Zatnula jsem zuby a zatřepala hlavou, abych se donutila na to nemyslet. Znovu jsem se mu podívala přímo do očí – odmítala jsem tu stát jako panenka v nesnázích – a začala mluvit. "Tati. Cézare," nevěděla jsem, jaké oslovení se v tu chvíli víc slušilo, "já... Já jsem... No..." zakoktala jsem se. Co že jsem sem přišla dělat? Potřebovala jsem vědět, zda na mě Cézar bude koukat stejně znechuceně, jako všichni ostatní. A on tak koukal – měla jsem potvrzené, že nikdo v tomhle prokletém kraji o mě nestojí. Ale co dál? Srdce mi bušilo na poplach když konečně opustil svou pozici. Bála jsem se, že se ke mně otočí zády, ale to neudělal. Přesto jsem z něho cítila ještě větší znechucení než ze všech ostatních.
Škubla jsem sebou, když ticho přetrhl jeho hlas. "Hloupá, nechutná, špinavá děvko," zavrčel. Jeho hlas byl hluboký, a tentokrát byl přesně takový, jaký jsem si ho představovala. Pronikl mi až do morků kostí a přinutil mě přimrznout k místu, kde jsem stála. Už jsem se nedivila, jak ho mohlo tolik vlků slepě poslouchat. Možná nechtěli, ale bylo nemožné odporovat takovému hlasu. Jako by vám mohl ublížit jen hlasem samotným.
Chtěla jsem se bránit, vmést mu do tváře všechny ty špatné věci, kterými byl on. Ale nedokázala jsem ani říct, že jsem v životě nikoho neměla. "Co si myslíš, že tady děláš? Ještě nás tu všechny infikuješ tím... pche," odplivnul si, a já stáhla uši k hlavě a ocas mezi tlapky. Řekl to, jako bych si měla jeho větu doplnit – nebo jako bych měla všechny nemoci, které existovaly. "Ale-" pípla jsem. Stálo mě to veškerou zbylou odvahu, kterou jsem v sobě měla, ale on ji jediným zavrčením zahnal. Přikrčila jsem se, když přišel blíž. Tohle byla chyba. Byla jsem naivní, byla jsem sama a neměla jsem plán. Udělala jsem všechny chyby, které jsem se zavázala nikdy neudělat. A jeho zuby teď byly centimetry od mého hrdla. "A každá země se musí své infekce zbavit, ne?" ušklíbl se a trochu se uchechtnul, jako by to byl jen vtip. Až na to, že nebyl. A rozhodně nebyl vtipný.
Věděla jsem, že to přijde. Pevně jsem stiskla oči. Klepala jsem se, ale strach jsem necítila. Vlastně... jsem byla docela smířená. Nebylo to jako s lavinou, kdy jsem měla naději, že to dokážu přežít. Tady jsem si byla jistá, že ať udělám cokoliv, je jenom jeden konec. Dalo se vůbec zemřít podruhé? A pokud ano, čekalo mě něco mnohem horšího, než tohle? Nic horšího už jsem unést nemohla. Ale možná jsem k tomu byla odsouzená. Umírat znovu a znovu, pořád dokola, navěky. "Sbohem, Nino." Jeho zuby se mi zakously do krku a jedním trhutím hlavy mi zlomil vaz. Bolelo to. Vteřinu, která mi ale přišla jako věčnost. Zemřela jsem podruhé. Nebo ne?

Vybírám číslo 12

Březen 1/10 - Odin

Pokrčila jsem rameny. Jejda. Střihla jsem ušima, abych z hlavy vyhnala jekot své matky. "Tvá chyba," oznámila jsem. Byl to fakt, tak proč ho obalovat hezkými slovy? Navíc mi ten jeho proslov o všem a o víc připomínal Cézara, a za takové vzpomínky na domov jsem nebyla vděčná. Vlastně mi z toho lozil mráz po zádech. "A co budeš dělat, až to všechno budeš mít?" vyzvídala jsem, z části ze zvědavosti a z části z praktického hlediska. Pokud byl tenhle vlk nebezpečný, musela jsem si dobře zapamatovat jeho tvář.
Slovo nováček se mi nelíbilo. To byl někdo, kdo nevěděl vůbec nic, nepatřil na to místo. Já už toho náhodou věděla spoustu a pár známých jsem také měla. V poměru s délkou mého pobytu na Galliree to byl úctyhodný výkon. Ale to jsem mu vyprávět nehodlala. Moc informací moc škodilo - pokud to tedy nebyly informace pro mě. "Kdo ví. Při toulkách narazíš na různá místa," odtušila jsem. Podrobnosti o mém domovu také vědět nemusel.
To plavání jsem prohodila jen tak, abych tu nestála bez návrhů, ale Odin se toho chytil. Na poslední chvíli jsem zakryla své překvapení rychlým přikývnutím. "Dobrá." Nečekala jsem na jeho rozkaz - ty jsem tady rozdávala já - a vydala se do vody. Neutopit se byla jednou z prvních lekcí přežití, kterými jsem prošla. Takže jsem si kráčela s jistotou, ačkoliv jsem stále byla opatrná. Nikdy jste nemohli vědět, zda na vás pod vodou nečeká nějaký ostrý kámen. Zastavila jsem se až když mi voda sahala po bok, a pak se otočila na Odina.

Oklepala jsem se z toho. Netušila jsem, kolik času uběhlo od té doby, co jsem toho vlka potkala. Ale znovu jsem přinutila své tlapky k chůzi, znovu jsem přinutila svou mysl, aby se uklidnila. To setkání zničilo i tu poslední kapku naděje, kterou jsem měla. Čekalo mě to samé s Cézarem. Uvidí mě, nakrčí znechuceně čenich a otočí se ke mně zády. Uteče stejně, jako to udělal jeho ochránce? A proč bych toho nemohla využít? Měla jsem jedinečnou šanci dostat se k vládě bez jakéhokoliv boje. Přinutit vlky, aby se mi přestali vyhýbat. Nastolit ještě větší tyranii. Měla bych tu moc... Ne. Tak to nemělo být. I když už jsem neměla žádnou naději v sobě, pořád jsem věřila, že jsem tou nadějí pro někoho jiného. Musela jsem být. Můj proud myšlenek byl přetrhnut, když se z chodby stala jedna velká jeskyně s velkou dírou ve stropě, skrz kterou se sem dostával měsíční svit. A v tom světle... "Tati," vydechla jsem.

Nechala jsem svůj čich, aby mi ukázal cestu. Už jsem začínala mít za to, že můj otec vážně nemá žádné ochránce a stačí mu jeskynní bludiště, ve kterém se nikdo nedokázal zorientovat. To jsem se ale zmýlila. Zalapala jsem po dechu, když se přede mnou ze stínů objevil vlk. "J-já," začala jsem, ale neměla jsem nic na svou obranu. Neměla jsem žádný plán a teď se mi to mělo stát osudným. Jak osudným? Mrtvá už jsem přeci byla. Jenže vlk nevypadal, že by se chystal mi skočit po krku a zbavit mě trápení podruhé. Naopak. Nakrčil čenich a já už věděla, co to znamená. "Počkej!" Vážně jsem netušila, že někdy v životě budu prosit otcovu ochranku, aby mě vyslechla. Stejně mi to bylo k ničemu. Vlk se ke mně otočil zády a s předstíraným dávením se rozklusal pryč. Bylo to oficální. Všichni se tu ke mně otáčeli zády. Zůstala jsem stát uprostřed chodby, sama. Odmítnutá i těmi, kteří jindy toužili vidět mou krev na jejich tlapkách.

Tak fajn. Bylo načase se trochu sebrat. Už jsem labyrintem chodeb bloudila kdo ví jak dlouho. Tlapky mě bolely a začínala jsem mít hlad, žízeň, byla jsem unavená. Ale taky jsem byla neuvěřitelně paličatá. Mohla jsem to všechno vzdát. Mohla jsem se vydat opačným směrem, pryč z rodného kraje, mohla jsem bloudit krajinou duchů a hledat někoho, kdo by byl ochotný odpovědět na mé otázky. V retrospektivě mi to dávalo mnohem větší smysl – ale když už jsem se rozhodla mluvit se svým otcem, nemohla jsem si to prostě rozmyslet. Ne, že bych měla na výběr. Už jsem se v těch jeskyních natolik zamotala, že nebyla šance, že bych někdy dokázala najít cestu zpět. To ale nevadilo. Začínalo mi svítat na lepší zítřky, když se chodby začaly rozšiřovat a skrze díry ve stropě se objevovalo světlo. Byla jsem hned pod zemí. Přinejhorším jsem se mohla prohrabat napovrch. To však nebylo potřeba. Do čenichu mě udeřil známý pach, a já věděla, že už jsem cíli nadosah.

Štěstí se na mě neusmívalo. Vlastně jsem ho nejspíš ani neměla čekat. Byla jsem, kde? V pomsrtném světě? Tam nikoho nic dobrého čekat nemohlo. Bloudila jsem napříč jeskynním bludištěm, sama. Hlasy mě znovu opustily když jsem se na ně začala příliš soustředit a kvůli tomu několikrát odbočila aniž bych věděla, kudy jsem šla. Jakmile jsem si to uvědomila a přepadla mě další vlna úzkosti, hlasy zmizely spolu s mou kapkou naděje. Tiše jsem se uchechtla. Vždycky jsem měla pravdu, i tentokrát – naděje byla ošemetná. A já nevěděla jak se dostat zpět na povrch. Možná proto můj otec nepotřeboval, aby mu jeskyně strážili ostatní vlci – ti, kteří se vůbec odvážili vstoupit do jeho sídla, ve většině případech nedokázali najít cestu zpět. A já jsem se teď měla stát jednou z nich. Dříve princezna vychovaná k tomu, aby Cézara zbavila vlády, nyní odstrašující případ. Rozesmála jsem se a znovu zabočila, aniž bych se zajímala o to, na kterou stranu. Bezpochyby jsem začínala propadat hysterii.

Ani jsem nezaznamenala, kdy jsem si znovu začala povídat s hlasy v mé hlavě. "Doleva, nebo doprava? Jak to mám asi vědět?" zamručel Cyril. Pokrčila jsem rameny, za což jsem si vysloužila syknutí od Narcisy. A já to snad vědět mám? Zamračila jsem se a vybrala si cestu vpravo, stejně, jako jsem si vybrala už desetkrát předtím. I kdyby se mi nepodařilo najít otce, alespoň by se mi podařilo najít cestu zpět. Ačkoliv v mých prioritách bylo setkání s Cézarem na prvním místě, dostat se zpět z tohohle příšerně páchnoucího místa bylo hned na druhém. "To zvládneš, neztrácej hlavu," radila mi matka. Pousmála jsem se, ironicky. Já už hlavu dávno ztratila. Žádný z nich nebyl skutečný. Jen výplod mé fantazie určený k tomu, abych se neutopila v depkách. Má opravdová rodina se ke mně otočila zády. "Možná by nebolelo zavolat?" navrhla Vanya. Krátce jsem kývla. Vlastně měla dobrou pointu. "Tati?!" No, to možná nebylo úplně ideální. "Cézare?!"