Příspěvky uživatele

< návrat zpět

4 | 36 - Běh na dlouhou trať 5/15

//Sviští hůrky

Přikyvovala jsem. O jantarových očkách už jsem slyšela, a automaticky jsem nedůvěřovala vlkům, jež je nosili. Nejspíš si barvu svých očí nevybírali, ale přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že něco skrývají. I kdyby to byla pouhá magie... levitace, nebo tak. "Příkaz, to zní děsivě," poznamenala jsem, a přesto si získal mou zvědavost, jako tolikrát předtím. "I myšlenky. Jak se z toho nezblázníš? Žít ve světě, kde se ti vlci mohou hrabat v myšlenkách," zavrtěla jsem hlavou. Já měla co dělat, abych si udržela chladnou tvář a nedala na sobě znát nejistotu, kterou mi magie způsobovaly. Ani jsem nevěděla, jak je ovládat. To ale vlk po mém boku nejspíš ano, když o nich tolik věděl. "Jak se magie ovládají? Existuje pro ně nějaký spouštěč?" Vyzvídala jsem.
Řeč se stočila na mého bratra, kterého jsem naposledy viděla před setkáním s Kayou, kam mě Gallirea magicky teleportovala. Věřila jsem Etneymu natolik, abych mu svěřila bratrovo jméno, ačkoliv jména držela tu největší moc. "Cyril," odpověděla jsem a doufala, že mě za to Cyril nezabije. "Je v hodně ohledech jako já. Jenom ne tak hezký," zazubila jsem se. Sourozenecké hašteření se nacházelo v každé rodině, i v té naší rozbořené. Na vlkova slova o velikosti smečky jsem pouze přikývla, a opravdu jsem těm slovům věřila. Koneckonců jsem patřila do té stejné hierarchie. Společně jsme byli neporazitelní.
Sice si nepamatoval jméno nejmladší členky, avšak alespoň věděl, že by se měli co nejdříve vrátit domů. Přikývla jsem. "Ve dvou to půjde rychle," uklidňovala jsem ho. On mě však překvapil otázkou, zda mám ráda vlčata. Trochu jsem se zarazila a na pár minut upadla do zamyšlení. Nikdy mi taková otázka položena nebyla - nikomu nezáleželo na mém názoru, protože... No, možná bylo potřeba sdělit Etneymu víc z mé minulosti. "U nás doma byla vlčata povinností," pověděla jsem mu a pozorovala okolí, zatímco jsem vyprávěla o tématu, které pro všechny vlčice bylo alespoň trochu citlivé. "Království potřebuje potomky. Nikdy jsem nezažila mít... možnost," pousmála jsem se. "Ale byla jsem na potomky ještě moc mladá, a bez nápadníků. Takže jsem tomu osudu unikla." A také jsem se schovávala v díře, ale to už vlček vědět nemusel. Představila jsem si, jaké by to bylo, mít pár šedivých kožíšků, perfektních replik mě a někoho dalšího. Zaplavilo mě nutkání je chránit, ačkoliv nebyli skuteční. "Ale nezáleží na tom, jestli tu možnost nyní mám, či ne. Mám vlčata ráda, a jednou svou úlohu jako princezna naplním, ať to bude kdykoliv," dopověděla jsem.
Procházeli jsme lesem, z kterého jsem byla celá na své, jako by něco bylo špatně. Ihned se mi dostalo vysvětlení od Etneyho, a s porozuměním jsem přikývla. Ať už Smrt byla kdokoliv či kýmkoliv, její jméno mluvilo za vše. Měla jsem oči na šťopkách a byla připravená na jakýkoliv náznak nebezpečí. "Děkuji." Za upozornění, za to, že mi to místo ukázal. Sklepala jsem ze sebe ten nepříjemný pocit a přitiskla se k vlčkovu boku.

//Severní Galtavar

3 | 35 - Běh na dlouhou trať 4/15

//Sopka

Pomalu jsem na jeho slova přikyvovala. Bylo mi jasné, že Etney není alfa všech alf, vzhledem k velikosti jeho smečky, a tak mě to nijak nepřekvapilo. Naopak, byla jsem ráda, že je smečka malá, neb bylo jednodušší se v ní usadit a posouvat se výš. "Chápu," pousmála jsem se a zauvažovala. Na Galliree se nacházel ještě Cyril, a ten měl stejné priority jako já. Pokud se tedy za posledních pár měsíců nic nezměnilo. "Pokud se mi podaří najít mého bratra, mohu ho na smečku upozornit," navrhla jsem, "myslím si, že by takový domov uvítal." Ale slíbit jsem to nemohla. Raději jsem to téma brzy opustila a s úsměvem přikývla na jeho povzbuzení ohledně lovu. "Tak dohodnuto." Stejně jsem potřebovala své lovecké schopnosti oprášit, a hlad jsem také měla. Co se týče Etneyho nedostatků - každý jsem přešla, jako by to nebylo nic vážného. Nepřišlo mi, že by na nich závisel život či smrt, a tak jsem se nad tím nepozastavovala.
Pozorně jsem poslouchala vyprávění o smečce a všechno si to zapisovala do hlavy. Reonys, ochránce. Taková informace se hodila. Ciri také očekávala její vlastní role, ačkoliv ji ještě oficiálně neměla. Přikývla jsem, a překvapeně střihla ušima, když mi zašeptal do ucha. Zeširoka jsem se na něj usmála. "Společně," zopakovala jsem. "Zvědi se hodí, když je hodně vlků. Nikdy nevíš, kde čeká revoluce. Ačkoliv... možná stále přemýšlím moc královsky," přiznala jsem a jemně pokrčila rameny, za což bych si od matky vysloužila výprask, ale postupně jsem se učila, že Etneymu je jedno, co s rameny dělám. Tady věci chodily jinak. Hodně jinak - vyvalila jsem oči, když se Etney přiznal, že si jméno vlčete nepamatuje. Káravě jsem ho švihla ocasem do zadku. "Doufám, že ti ho jen neprozradila. Je důležité pamatovat si jména všech členů smečky, ať jsou jakkoliv nedůležití. Připadají si pak důležití, a když si připadají důležití, jejich věrnost tobě se značně zvyšuje," poučila jsem ho. "Kdo se o ni stará?" Vlčata potřebovala učitele, jinak se z nich stávaly neřízené střely. Vzhledem k velikosti Cedru jsem však byla ochotná tento nedostatek přehlédnout. Učitelé nebyli tak důležití jako ochránci, a ochránce jsme měli. A ten nápad s Etneyho dcerou také nebyl špatný. Přikývla jsem. "Dobrý nápad. Třeba by si pamatovala jména místo tebe," poškádlila jsem ho.
Na jeho otázku jsem přikývla. "Nerada bych ve smečce pouze přebývala," upřesnila jsem a v hlavě si přerovnávala, co všechno mohu Etneymu o své minulosti říct. Věřila jsem mu, ale jen do určité meze. S některými věcmi bych se bála svěřit i vlastní rodině, ačkoliv ta už všechno stejně věděla. "Doma jsem byla spíše... ikonou. Někým, kým se smečka chlubila, ke komu se modlila." Kéž by. "Už mám ale dost stání bokem," nebo spíše schovávání se, "ráda bych zažila chod smečky z první linie." Byla to vzácná zkušenost, a zároveň jsem po tom vážně toužila. Tolik promarněných dnů, týdnů, měsíců a let co jsem za sebou měla. Hodně jsem toho musela dohnat. "Zatím si ale připadám jen jako tvůj rádce," uchechtla jsem se a věnovala mu omluvný pohled. Byla jsem sice původem urozená, ale znala jsem své místo. Na vrchol hierarchie jsem se musela nejdříve probojovat, a do té doby bylo rozumné poslouchat, co se mi říká - ne Etneymu radit, jak má smečku vést.

//Jedlový pás

2 | 34 - Běh na dlouhou trať 3/15

//Aina

Její jméno z jeho úst mě vytáčelo. Nebo mě možná vytáčelo její jméno samotné, ale nedala jsem na sobě nic znát. Přešla jsem její existenci jako by byla jen dalším smítkem prachu v komplikované hierarchii, a ne má další alfa. Zapsala jsem si do paměti další dvě jména, která mi Etney prozradil, a přikývla. "Nechci ti mluvit do vládnutí, ale měl by sis někoho opatřit," pousmála jsem se. Pokud vlk měl jasně danou svou úlohu, plnil ji dobře. Pokud všichni vlci dělali všechno, vznikal chaos, a ten neměl nikdo rád. Nechtěla jsem se však dotknout Etneyho a jeho úsudku o vedení smečky, a tak jsem do něj přátelsky drcla, aby věděl, že jen nahlas uvažuju. Nabídl pak lov mně, na což jsem přikývla, ačkoliv trochu zpomaleně. "Už je to dlouho, co jsem naposledy lovila," varovala jsem ho, "na něco takového se ale doufám nezapomíná." Nebyla jsem špatný lovec, ale byla to jedna z mých oslabených vlastností.
Měla jsem chuť vyzvídat dál, a tak jsem si v hlavě projela stavbu mé rodné smečky a porovnávala ji s Cedrovou smečkou. "Kdo je naším ochráncem?" Nechala jsem mu chvíli na odpověď a už už jsem pokládala další otázku. Doufala jsem, že to bere jako zájem o smečku a necítí se moc jako při výslechu, protože to mým záměrem rozhodně nebylo. "Máme zvědy?" To byla další úloha, která se v království provozovala ve velkém a vždy mě děsila. Zvědy měl jen můj otec, a byli nebezpeční a krutí. Většina z nich. Než jsem se naučila, že jdou po mém krku, obdivovala jsem je a jejich statečnost. Zavrtěla jsem nad tou vzpomínkou hlavou a dala vlkovi další chvíli na odpověď. "Nachází se ve smečce vlčata?" Napadlo mne a věnovala jsem mu zvědavý pohled. Nebylo nezvyklé, že v partnerství vlčice vrhala vlčata častěji. Etney mi ale říkal jen o jednom vrhu, a já měla škodolibou představu, že jim ten vztah vážně moc neklape. "Nějaké další funkce, které vlci zastávají?" Poslední otázka.
Naše vzájemná společnost nás bavila, a já si malovala vzdušné zámky o tom, jak to takhle bude navždycky. Většinou jsem nenechala svou fantazii, aby nade mnou převzala vládu, ale když se mě Etney dotknul a mě se zasekl dech v hrdle, nešlo to jinak. Máchla jsem potěšeně ocasem, ale přesto jsem v sobě měla semínka pochybností. "Jen aby," pousmála jsem se, aby to vyznělo jako další fór, ale myslela jsem při tom na Lucy. Byla jsem vděčná, když vlček mou pozornost odvedl k něčemu jinému a já se rozhlížela kolem sebe, jako bych doufala, že také naleznu nějakou ozdobu. Žádné takové štěstí jsem však neměla, ale nenechala jsem se tím rozhodit. Zavzpomínala jsem na naše povídání o zdejších božstvech a o magiích, a zahleděla se do Etneyho očí. Měla jsem další otázku, která mě svrběla v puse. "Někdo mi zde říkal, že je možné poznat magii vlka podle očí. Co znamenají ty tvé?"

//Sviští hůrky

1 | 32 - Běh na dlouhou trať 2/15

//VVJ

Souhlasně jsem přikývla, ačkoliv bych to tak úplně neřekla. Umět vyhrávat bylo důležité, ale ten poslední akt vyhrávání se dal pominout, pokud vlk bojoval dostatečně statečně a všemi zuby a drápky. "Přesně tak," přiznala jsem s úsměvem. Bez boje nebylo vítězství, a já byla odhodlaná bojovat do posledního dechu pokud to znamenalo zachránit svou rodnou zemi. Můj pobyt v Cedrové smečce byl nutností - kterou jsem si vcelku oblíbila - která mne měla dostat na trůn. Běh na dlouhou trať. Odolala jsem povzdechu a raději zablokovala veškeré myšlenky na budoucnost. To byla jízdenka do blázince.
Nakrčila jsem čenich. Mrtvoly jsem si tedy představovat nechtěla, ale přesto jsem se rozesmála. Po zádech mi přejel mráz, když jsem ucítila jeho mokrý čenich na tváři, a ze smíchu se stal jen široký úsměv, který jsem se snažila skrýt pootočením hlavy na druhou stranu. Odkašlala jsem si, aby se mi náhodou nezasekl hlas v hrdle. "Smečkový oběd - kdo u nás ve smečce loví?" Prohodila jsem. Nás ze mě vypadlo se stejnou lehkostí jako zbytek slov, a ani jsem se nad tím nepozastavila. Spíše mi docházelo, jak podivná otázka to musela pro někoho jako je Etney být. "Mé království bylo obrovské," vysvětlila jsem, "spousta hladových krků vyžadovala velké lovecké skupiny, které se střídaly ve velkých lovech." Obrátila jsem pohled zpět na vlka po mém boku. "Předpokládám, že vzhledem k velikosti Cedrové smečky se tohle úplně nekoná," dodala jsem, aby bylo jasno, kam s tím vším mířím. Celý tento svět byl pro mne úplným neznámem.
Etneyho konverzace se take stočila k Cedru. Nevadilo mi to, koneckonců informace o vlastní smečce byly ty nejdůležitější. Ale on ve mne probouzel tu Ninu, kterou moje matka a všichni ostatní již dávno pohřbili. A tak jsem se dramaticky zamyslela. "Hmmmm." Nechávala jsem ho čekat. "Inu, já nevím." Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. Ale pak jsem se rozesmála a zvesela se na něj zazubila. "Jistě, že se mi tam líbilo. Je to skvělá poloha, krásný les, s krásným úkrytem, s krásným... vlkem," vypadlo ze mě, až jsem překvapeně přitiskla uši k hlavě a pod šedivou srstí zrudla.

//Sopka Fëlga‘Taratar

4 | 31 - Běh na dlouhou trať 1/15

Postupně jsem popadala dech a sklepávala ze sebe vodu. Sluníčko mě naštěstí pomalu vysoušelo, a tak jsem se nemusela bát, že bych prochladla. Zlehka jsem do vlka po mém boku drcla, abych odvrátila jeho pozornost. Pořád si pro sebe brblal a nakonec mě začal vést někam dál, ale vypadal po tom nepovedeném závodu celý nesvůj. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Umět prohrávat bylo důležité, ale u něj jsem byla schopná tento nedostatek přehlídnout. No co? Byla to jeho chyba. Neměl být tak... dokonalý ve všem ostatním.
"Není důležité vyhrát, ale bojovat," upozornila jsem ho a letmo se pousmála. "Tedy, samozřejmě, ta výhra by byla hezká. Ale ta cesta, jak se k ní dostaneš je to, na čem záleží." Nechtěla jsem skončit jako můj otec, který se k nekonečné vládě dostal pomocí zubů a krve. Já si chtěla své místo na trůnu vybojovat poctivě. Byla to těžká a dlouhá cesta, ale odhodlání jsem měla dostatek. Přiblížila jsem se k Etneymu a jemně mu přejela čenichem po krku. "Tak už na něj nemysli. Vždyť ho do rána klepne," zašeptala jsem, jako by mě snad někdo mohl říkat tak neslušné věci, ale jen pro Etneyho jsem se zasmála.

//Aina

3 | 30 - Závod se Stařešinou

Spokojeně jsem se k němu přitiskla a naslouchala mu. Sice měl své mouchy, ale ve finále nic nepředčilo jeho dobré stránky. Alespoň prozatím. Souhlasně jsem přikývla - vzdáleně jsem polohu bohů věděla, ale nemohla jsem si být jistá přesně. A prozkoumat více míst této země se vždy hodilo.

Naštěstí jsem nebyla do Etneyho natolik zahleděná, abych si toho starce nevšimla. Představovala jsem si všelicos, ale vlk přesto vypadal tak... nečekaně. Byl starý, to ano. Jen jsem nejspíš nečekala, že bude vypadat jako minutu před infarktem. Překvapeně jsem zamrkala a snažila se moc nedýchat, protože jsem měla pocit, že kdybych se pořádně nadechla, ucítila bych zápach hniloby a rozpadu. No fuj. Ke starším jen s úctou, ale to pouze, pokud ti starší umřeli dostatečně brzo. U tohohle už včera bylo pozdě. Ale očividně mu elán nechyběl, když se tak mrštně odrazil z místa a běžel zatímco vyřvával něco o závodu. Zrychlení z 0 na 100 za 4 vteřiny bylo obdivuhodné, ale já tak rychle ani nedokázala vstřebat to, co jsem viděla.
Z překvapení mě vytrhl až Etney, který to viděl úplně stejně. Ten pán měl na zádech houby, div mu z pusy nelezly brouci, když mluvil. Chystala jsem se otočit a více se s ním už nikdy nesetkat, ale Etney měl jiné plány. Chtěl se toho závodu účastnit - a chtěl do toho zatáhnout i mne. Tak to teda ne, vážení. Dámy zásadně nehráli takové dětské hry. Ale... byl to Etney. A já v tom byla až po uši. K čertu s nimi, zabručela jsem sama pro sebe a rozběhla se. Skočila jsem do vody šipku, až to žbluňklo. Tento element nebyl mým cizincem, stala jsem se součástí vody a všechno kolem mě zmizelo. Soustředila jsem se jen na toho staříka. Jako bychom já a Etney každý viděl jinou verzi jeho. Bůh ví, co se dělo jemu, protože ten můj Stařešina předváděl pěkné kousky.
Zmizel mi z dohledu - a já už poraženě zpomalovala, protože hergot, to znamenalo, že už musel být v cíli. Jenže pak se za mnou ozvalo šplouchání, a když jsem se otočila - no to byste tomu nevěřili, ten blázen se objevil přímo za mnou! Viděla jsem mu každou vrásku na obličeji a poplašeně zaječela, až jsem se nalokala vody a vykašlávala ji všude kolem, zatímco se mi ten starý páprda posmíval a pokřikoval něco o leklých rybách. "Já ti dám leklou rybu, ty paznehte!" Zasupěla jsem, jakmile jsem nabrala druhý dech, a pořádně zapádlovala. Teď už byl stařík znovu přede mnou a získával náskok. Měl asi nějaký turbo pohon či co.
Plavala jsem jako smyslů zbavená. Konečně jsem ho doháněla, a poooomalu i předháněla - když tu najednou mi přímo na čenichu vyrostla muchomůrka. Poplašeně jsem sebou začala škubat a snažila se jí ze sebe setřást - tlapka mi však projela vzduchem. Byla to iluze. A mohl za ni on. Vrhla jsem na něj vražedný pohled, zatímco dědek si zase získával svůj drahocenný náskok. "Však já ti ukážu," odfrkla jsem si a také zařadila pořádné turbo. Až mě z toho bolely svaly na tlapkách. Dohnala jsem ho, a bok po boku jsme spolu jako dva tryskáče závodili. Cíl byl na dosah, tlapky už mi drhly o písek na dně. "Vítězství!" Zajásala jsem. Jenže ono se říká neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Zvesela jsem doběhla do cíle a ohlédla se za sebe, abych se mohla Stařešinovi vysmát, jenže... on tam nebyl? Zmateně jsem pohlédla zpět před sebe a vyvalila oči, když se na cílové čáře na sluníčku vyhříval ten, koho jsem hledala. "Ale..." Hlesla jsem bezradně. To přeci nebylo možné! A přece tam byl, smál se na celé kolo, až se za břicho popadal. A pak zmizel, jako pára nad hrncem. Bum, bác, fuč, konec.
Zklamaně jsem se posadila vedle Etneyho a zavrtěla hlavou. "Nech to být. On tráví své dny tím, že si něco dokazuje pomocí magie. My víme, že jsme skvělí i bez toho," rozhodla jsem a hrdě pokývala hlavou. Ano, přesně tak to bylo.

2 | 29 - Stařešina 3/3

Věnovala jsem mu pohled, který jasně říkal, že mu na takovéhle řečičky neskočím a nebudu se opravovat. Naopak. Hrdě jsem se napřímila a pobaveně ho švihla ocasem do pozadí. Bylo jasné, že jsem se v jeho přítomnosti postupně uvolňovala. Už bylo načase - strávili jsme spolu pěkných pár chvil. "Vlastně ano. Jsi to nejdivnější stvoření, které jsem kdy potkala," mrkla jsem na něj a zazubila se.
Na magie jsem nebyla zvyklá, a tak jsem Etneyho slova pozorně poslouchala. Přikývla jsem. Magie se tedy nejspíš nerovnala úrovni života. Staří vlci s magií byli stále staří. Alespoň nějaká útěcha v tomto světě bez jasných pravidel. "Znám," prozradila jsem, "tedy, z doslechu." Ale už o něm mluvilo více vlků, a tak se dalo předpokládat, že to báchorka nebyla. Anebo byli zdejší vlci velmi nábožensky zaměření. "Nevím toho o zdejších zvycích tolik, abych to mohla říct s přesvědčením... ale je možné, že je jedním z nich? Z bohů?" Uvažovala jsem nahlas. "Rozhodně ho tak vykresluješ. Jako někoho, kdo by neměl existovat, a přece existuje. Pokud pro to není žádné racionální vysvětlení, obrátila bych se právě na bohy či magie," jemně jsem se usmála. Byla jsem realista, který se snažil žít v symbióze s Gallirejskými podivnostmi.
Souhlasně jsem přikývla a následovala ho. Tentokrát jsem se nesnažila převzít vedení - mrtvá princezna byla království k ničemu, a tak jsem byla ochotná pro jednou využít Etneyho ochranářského pudu.

1 | 28 - Stařešina 2/3

Šedivý vlk po mém boku neměl úplné informace, což se nehodilo. Jistě, stále dokola jsem omílala, že každá informace je dobrá - a to i ta neúplná - ale svrbělo mě nutkání o tom neznámém vlkovi zjistit víc. Zvědavost byla jedním z nejhorších hříchů. Přikývla jsem, aby věděl, že jsem ho slyšela, a ještě chvíli poletovala ve svých myšlenkách a úvahách, než jsem konečně odpověděla. "Je jasné, že pokud toho vlka potkáme, nemůžeme mu věřit," usoudila jsem.
Pousmála jsem se. Vypadalo to, že jsme konečně oba začínali chápat, že patříme na stejnou rovinu - a že si od starého vlka oba zasloužíme stejné množství síly. Horlivě jsem přikývla, ačkoliv jsem se snažila si zachovat důstojnost a nevypadat tak moc nadšeně. "Jsem v téhle zemi zvyklá na divné," přiznala jsem. "Podivný vlk, který se ostatním vysmívá, mi přijde jako vcelku normální věc," upřesnila jsem to a přimhouřila na Etneyho modrá očka. "Nebo si myslíš, že je v tom něco víc? Magie... a tak?" Stále mi nepřišlo přirozené mluvit o magiích, ale alespoň jsem v jejich sílu už věřila. Zapsala jsem si do mentálního deníčku, abych se Etneye zeptala na jeho magie. Víc mě ale v tuhle chvíli zajímalo již rozvinuté téma. "Můžeme ho zkusit najít. Pak se ukáže, co je na tom vyprávění pravdy."

1 | 27 - Stařešina 1/3

//Cedrový háj

Nedokázala jsem se ubránit smíchu. Netušila jsem, co čekal, že si budu myslet, když se začal považovat za profíka ve všem na co si vzpomenu. "Neuvěřím, dokud neuvidím," mrkla jsem na něj a s úsměvem dloubla svým bokem do toho jeho. Postupně jsem se uvolňovala a bylo to znát.
Etney udržoval konverzaci v proudu, což mi nevadilo. Jen jsem byla trochu zmatená nad tím, co mi říkal. Vyprávěl mi o staroušovi, který se potloukal po Galliree. O starých vlcích jen s respektem, ale souhlasně jsem přikývla, když ho vylíčil jako otrapu. Ano, to staří dokázali být. Nevadilo mi, že jeho vyprávění zní vcelku šíleně - každá informace o tomto území byla důležitá, ať zněla jakkoliv. Vždyť jsem zemřela a vrátila se. Nic nebylo šílenější, než to. "Takže aktivní stařík, hm?" Uvažovala jsem nahlas. "A co tedy s těmi vlky dělá, když se jim pak směje?" Zeptala jsem se. Jeden by si myslel, že na takové detaily nemám v hlavě místo, ale kdepak. Já si pamatovala všechno.
Znovu ta slova o ochraně. Jemně jsem do něj drcla a zavrtěla hlavou. "V tom případě ho požádám, aby mi taky pomohl. A budeme znovu vyrovnaní," zazubila jsem se na něj a rozhlédla se kolem, jestli toho vlka někde neuvidím, ale prozatím jsem nikoho dalšího neviděla. Škoda. "Myslíš si, že tak funguje? Získáš si jeho respekt, on se ti nebude smát a místo toho tě něčím obdaruje," navrhla jsem. Respekt já si získávala ráda.

VLA 1/5 | 19

Cítila jsem se možná i trochu provinile za to, že jsem nebyla křehká vlčice, které se Etneymu podle jeho slov tak moc líbily. Raději jsem tedy zmlkla, ačkoliv se v mém srdci odehrávala válka. Chtěla jsem se mu zalíbit, chtěla jsem jeho uznání. Ale nevěděla jsem, jestli bych dokázala jít tak moc proti své povaze. Prozatím jsem pouze přikývla, aby věděl, že jsem jeho slova zaznamenala a žádný další problém jsem s ním probrat nepotřebovala. A vlastně to možná byla i pravda. Stačilo by mi se na něj do smrti jen koukat a zemřela bych spokojená. Alespoň tak mi to přišlo.
Sice jsem to byla já, kdo se zeptal, co dál, ale najednou se mi nikam nechtělo. Bylo mi u něj dobře. Avšak nebyla jsem v rozpoložení, v kterém bych mu něco takového odmítla. Lépe se poznat? Proč ne. "Chci," přikývla jsem a pousmála se. Cestu k jezeru už jsem znala, a tak když se Etney k chůzi neměl, vedla jsem cestu já. Alespoň na ten krátký úsek. Dělalo mi to radost, a tak jsem se rozhodla v rámci seznamování se Etneymu něco svěřit. "Nepoznávám vlky moc často," přiznala jsem, "jak se to dělá? Hraje se dvacet otázek?" Uchechtla jsem se, aby mu bylo jasné, že nestojím o lítost.

//VVJ

VLA 1/5 - 14

Spokojeně jsem přikývla. Souhlasila jsem s obojím - s tím, že mi toho může mnoho nabídnout, i s tím, že bychom spolu mohli dokázat mnohé. Moc se mi však nelíbilo, že se mi takhle směje, a dala jsem to najevo zamračením. "Pochybuješ snad o mne?" Máchla jsem ocasem ve vzduchu. Snažila jsem se nedat najevo podráždění, ale chtěla jsem, aby bylo jasno, že takhle teda ne. Možná měla matka pravdu. S každým dalším Etneyho slovem mi její hlas v mé hlavě způsoboval větší a větší bolehlav. Překvapeně jsem si odfrkla. "To si myslíš? Že jsem zranitelná a křehká?" Natočila jsem hlavu do strany. Chápala jsem, že mi možná chtěl zalichotit, ale zrovna takhle? Zasmála jsem se mu stejně tak, jako se předtím on smál mě. "Ty? A ochránit mě? Ale to ne." Napodobila jsem ho a hravě se ušklíbla. Udělala jsem k němu krok blíž a zahleděla se mu do očí. Pro změnu jsem přitiskla svůj čenich k jeho tváři a jemně po ní přejela. "Nepotřebuju ochránit," sykla jsem mu do ucha, což bylo velice protichůdné gesto oproti mému něžnému doteku. Znovu jsem se odtáhla a lišácky na něj mrkla. Ta touha, která mě k němu táhla, nezmizela - ale byla jsem pyšná na to, že jsem neztratila víru v sebe.
Mlčel. Samozřejmě, že mlčí. Zabručela jsem si v hlavě. Měla jsem se otočit a zmizet hned, jak jsem začala mít pochybnosti. Chystala jsem se to udělat i teď, napůl ven z úkrytu a napůl stále v něm, ne úplně rozhodnutá. Celá jsem se napjala, když přišel blíž a konečně prolomil to ticho, které mezi námi najednou zavládlo. Znovu mě omámilo to jeho kouslo. Nechce, abych byla druhá. A je mu jasné, že mám na to být první. Že jsem dokonalá. Nemohla jsem si snad ani nic lepšího přát, ne? Vždyť do té doby si o mě nikdo nic takového nemyslel. Byla jsem zvyklá na to, že mě všichni zpochybňovali. A já většinou zpochybňovala je, ale on? On byl někdo. A já mu padla jako moucha přímo do pavučiny. "Dobrá..." Zašeptala jsem nakonec a uvolněně vydechla. "Tak já tedy budu. Jenom tvá," pronesla jsem s malým úsměvem a sestoupila zpět k němu, do úkrytu, který nám osvětlovaly světlušky. Vybrala jsem si mezi ním a světem tam venku a to rozhodnutí mě tížilo jako kovadlina. To jsem však přisuzovala tomu, že jsem se nerada rozhodovala o tak zásadních věcech tak narychlo. Cítila bych se tak vždy, nehledě na tom, jak bych si vybrala.
Přitiskla jsem mu hlavu ke krku a s tichým povzdechem se o něj otírala jako kočka, zanechávala na něm svůj pach. Značkovala jsem si teritorium, ačkoliv nebylo moje. "A co teď?" Pousmála jsem se.

VLA 3/5 - 13

Tiše jsem se nad jeho projevem uchechtla. Samozřejmě, oba jsme se oháněli tím, jaká je čest nás poznat - ale byla jsem si jistá, že oba toužíme i po něčem dalším, nějaké jiné odměně za to, že si děláme společnost. "Jistě. Ale co kdybych chtěla něco víc?" Přimhouřila jsem na něj očka a z části nervózně, z části hravě máchla ocasem ve vzduchu. Etney byl však chytrý - moc dobře věděl, že jeho přítomnost v mém životě pro mě má samé výhody. Pousmála jsem se a rozhodla se mu tohle vítězství přenechat. "Uznávám. Nebojíš se, že bych tě využila?" V očích se mi pobaveně blýskalo. Neměla jsem v plánu ho využívat - ano, výstup po hierarchii mi blízká známost s ním značně ulehčovala - ale zároveň jsem ho i chtěla. A tak jsem ho nechala přijít blíž, a ačkoliv se mi do očí nahrnuly slzy, nezavřela jsem je, když na mě foukl. Jeho otázka mě nezaskočila, ale odpovědět na ni nebylo o nic jednodušší. "Ano," vydechla jsem do ticha, a můj hlas byl oproti jeho sotva šepotem.
Překvapeně jsem udělala krok vzad, ale stěna mě zastavila. Vlastně jsem ani uhýbat nechtěla - jen jsem to nečekala. Nenáviděla jsem, když jsem na něco nebyla připravená, ale po prvotním šoku jsem do Etneyho objetí úplně roztála. Zavřela jsem oči a opřela se o něj celou svou vahou. Musel slyšet, jak divoce mi buší srdce. A já mezitím zápasila s nečekaným knedlíkem v krku. Bylo to tak nečekaně něžné gesto, které ode mne nic dalšího nechtělo - mohla jsem se o něj celá opřít, přestat přemýšlet. Nikdy se mě takhle nikdo nedotkl, ani vlastní rodina. Vždycky jsem měla všechno na starost já. Kdybych jen pro jednou přestala nad vším tolik přemýšlet a... ne. Takovou hloupost jsem si dovolit nemohla.
Když on bude chtít, hm? Trochu mě to probudilo z té hypnózy, do které mě Etney nějakým způsobem musel začarovat. Pořád jsem po něm toužila, tak neskutečně moc, ale tohle mě donutilo se od něj odtáhnout a věnovat mu varovný pohled. Modrá očka mi odhodláním zářila do tmy. "Chtěla," uznala jsem opatrně, "ale nikdy nebudu něčí druhá." Tentokrát už jsem se chovala trochu jako uražená - nebo vlastně docela dost - a s odvrácenou tváří jsem se posadila ke vchodu do úkrytu. Jen, ať si Etney v hlavě seřadí svoje priority. Věděl, co já chci - teď bylo načase abych já poznala, co doopravdy chce on.

VLA 2/5 - 12

Po těle mi přejel mráz a já se k němu téměř nevědomky ještě naklonila, oči slastně zavřené. "Mm... Děkuju," vydechla jsem. Nechápala jsem to - byl jediný, který mě kdy natolik překvapil, abych začala koktat. Srdce jsem měla snad až v krku, slyšela jsem, jak zpropadeně rychle mi buší. Musela jsem zavrtět hlavou, abych z ní vyhnala myšlenky na všechny ty věci, co mi matka jen velmi nerada vysvětlovala. Připadala jsem si oproti němu jako nezkušená mladá holka. Což jsem vlastně i byla. "Jinými slovy bych byla tvá ozdoba," doplnila jsem ho, tentokrát už znovu s tím sebevědomým úsměvem. "A co bych z toho měla já, kdybych tě poznala, Etney?" Ušklíbla jsem se. Slova mi z jazyku padala dřív, než jsem si je stihla rozmyslet. To bylo nebezpečné.

//Úkryt

Následovala jsem Etneyho stopy a opravdu si dávala pozor na cestu. Nechtěla jsem se před ním rozmáznout na zemi - nechtěla bych, aby se tak stalo před nikým, ale u něj mi na tom záleželo víc. Chtěla jsem, aby mě pořád viděl jako perfektní, jako tu jedinou. Zvědavě jsem se rozhlížela kolem, zapisovala si do paměti rozložení lesa, rozložení tohoto úkrytu. Dělávala jsem tak vždycky, ale tady na mě dolehnul fakt, že se na tomto místě pravděpodobně ocitnu ještě mnohokrát. Byl to teď můj domov, ať už dočasný či ne. Etney mě z přemýšlení vytrhnul, a já očky zabloudila ke světluškám, které tu byly přilepené ke stěnám a některé z nich poletovaly vzduchem a zářily. Pousmála jsem se, když do mě jedna málem narazila, a zdvořile jí uhnula z cesty. "Znám," potvrdila jsem, a z mého obličeje se dalo vyčíst, že se mi líbí, že tu jsou.
Ihned se ukázalo, proč byl Etney takový nesvůj. Omylem jsem mu položila přesně tu otázku, díky které mi to všechno vyklopil. Překvapeně se mi rozšířila očka, ale neskákala jsem mu do řeči. Nebyla jsem ten typ vlčice, který by začal ječet a dělat drama. Ne, já byla rozvážná, nad vším jsem dvakrát i třikrát přemýšlela a nepochybovala jsem o tom, že i to se Etneymu líbí. Hlavně mu to hrálo do karet, protože ačkoliv mi teď prozradil něco, co by mě mělo donutit se otočit na patě a odejít... zůstala jsem stát a pomalu jsem přikývla, zatímco mi to v hlavě šrotovalo. Takže partnerka, hm? S kterou to neklape, mají dvě dospělá vlčata. Moje touha se v tu chvíli snad ještě více rozhořela, protože až na tu jednu chybu jménem Lucy byl Etney dokonalý. I s vlčaty to uměl. No a nebyla bych správná vlčice, kdyby to na mě nijak nezapůsobilo. Styděla jsem se v tu chvíli sama za sebe, protože jsem si uvědomovala, jak moc ochotná jsem tu chybu přehlídnout. Tohle se nedělá, připomněla jsem si. Nehodlala jsem být ničí druhá. Já byla vždycky první. Vždycky. "Takže se chystáte to s Lucy ukončit," pronesla jsem, a nebyla to otázka. Zůstala jsem stát kousek od Etneyho, abych mu dala najevo, že na jeho odpovědi na tu otázku závisí to... něco co bylo mezi námi.

VLA 1/5 - 11

Měl dobré komentáře, na které se mi takhle narychlo těžko vymýšlela odpověď. Ale já měla ráda challenge, a tak jsem jen ladně pohodila ramenem a pousmála se. "Ne, když bude brzy královna," odvětila jsem jak nejsebevědoměji mi to šlo vzhledem k tomu, jak blízko ke mně šel. Těžko se mi v jeho přítomnosti přemýšlelo. Cítila jsem se jako na mráčku, proplouvala jsem životem bez tlapek pevně na zemi a nechala se unášet na vlnách rozhodnutí, která nebyla doopravdy moje. Každopádně jsem mu svým výrazem dala najevo, že žertuji - nečekala jsem, že mi svůj les jen tak předá. Byla jsem naivní, ne blázen. K takovému místu jsem se musela dopracovat, ale já byla odhodlaná. Velmi odhodlaná. "Co by pan král chtěl, abych pro něj dělala?" Nadhodila jsem další důležitou otázku. Ačkoliv jsem se celý život ukrývala, matka dbala na to, aby mě naučila všechno, co mohla - včetně toho, jak fungují smečky. Každý v ní měl nějaký svůj úkol, a kdo neměl byl zbytečný. Postradatelný. Taková jsem já nebyla.
Bylo mi jasné kdy jsme prošli skrz hranice. Etneyho pach mě najednou celý obklopil - a spolu s ním ještě nějaký další, ale moc jsem se v tom nerýpala. Byla jsem moc zaneprázdněná všemožnými pocity. Domov. Něco takového jsem nikdy neměla. Sever jsem sice nazývala domovem, ale doopravdy jsem ho tak nebrala. Bála jsem se, že pokud tak začnu brát tento les, úplně zapomenu na své pravé poslání. To se nestane, namlouvala jsem si tvrdohlavě. A tak jsem nad tím přestala přemýšlet. "Není špatný," prohodila jsem s jasně falešným nezaujatým výrazem a následně se uchechtla. "Je krásný. Líbí se mi," uznala jsem.
Nevyla jsem, jen jsem si užívala ten Etneyho zvuk a se zavřenými očky naslouchala dokud neskončil. Zmateně jsem střihla ušima, když se chvíli nic nedělo. Vypadal... zaraženě. Nechtěla jsem ho začít bombardovat otázkami a vypadat jako dramatická nána, ale zajímalo mne, co ho tak zaskočilo. Na ten jeho úsměv jsem mu už neskočila. Moc dobře jsem dokázala rozeznat, kdy se něco děje. Beze slov jsem ho následovala hlouběji do našeho lesa a trochu do něj žďuchla. "Všechno v pořádku?" Nezaujatě jsem se koukala před sebe, jako bych se ujišťovala jen tak, bez důvodu. "Koho dalšího ve smečce máš?" Skryla jsem vtíravou otázku jinou. Informace se hodily vždycky.

VLA 1/5 - 10

Postávala jsem na břehu zatímco Etney plaval. Nevadilo mi, že jsme si od sebe na chvíli nechali odstup - vlastně jsem to vítala. Mohla jsem si udělat pořádek z myšlenek, které mi vířily hlavou. Nemohla jsem ho milovat. Matka mi nevyprávěla pohádky o princeznách a princích, kteří si k sobě našli skrze lásku cestu a společně porazili všechno zlo. Ne, vyprávěla mi o vlcích, kteří mladých vlčic využívali, lapili je do pasti a už je nikdy nenechali odejít. Takové pohádky jsem slýchávala už od narození. A nebyla to jenom pohádka - Narcisa byla živoucím příkladem toho, že se to doopravdy dělo. Nechtěla jsem skončit jako ona. Nemohla jsem skončit jako ona. Uvědomovala jsem si moc dobře, že se chovám jako blázen, že riskuju všechno, ale ten dotěrný hlásek v mé hlavě pořád prozpěvoval, že já přece nejsem moje matka. Já bych odejít dokázala. Já přece poznám, kdy mi někdo motá hlavu. A tak jsem ten hlásek poslechla a nevědomky tak dělala přesně to, co tolik vlčic vedlo k záhubě.
Ale bylo těžké dělat cokoliv jiného. Etney byl krásný, vážně byl. Nemilovala jsem ho, ale rozhodně jsem cítila něco, co mě k němu táhlo i po tak krátké době. Touha? Možná. Ne, vlastně to bylo jisté. Nikdy jsem neměla žádného... přítele? Vlka, co by mě chtěl. Nebo možná měla, ale matka je hnala pryč s překvapujícím násilím. Nikdy jsem neměla ani vrstevníka, co by se zajímal o můj život, natož staršího vlka, který ve mně viděl něco víc. Byla jsem naprosto uchvácená tou myšlenkou, že pro něj něco znamenám, že beze mě nemůže být a že jsem ta jediná, kdo ho může uspokojit. Cítila jsem se silnější, než jsem se kdy cítila při představě zdědění celého království. Bylo to šílené. Vůbec jsem té chemii mezi námi nerozuměla, ale věděla jsem, že to chci. Ať už to bylo cokoliv.
Když se vrátil, byla jsem na něj zase o něco víc připravená. Na tváři mi zářil sebevědomý úsměv, navíc jsem za tu chvíli stihla trochu usnout, takže jsem už alespoň nevypadala jako bába z mokřin. On byl mokrý, ale vlastně tak nevypadal. Záviděla jsem mu to, že dokáže vypadat hezky bez ohledu na to co dělá. Samci mají tolik výhod, zamručela jsem v hlavě, ale nedokázala jsem mu to mít za zlé. vypadalo to, že ho něco znervóznělo, a trochu podezřívavě jsem na něj přimhouřila oči. "Nechceš mě tam snad?" Zavtipkovala jsem, stále s tím samým úsměvem, ale myslela jsem to naprosto vážně.
I přes to krátké zaváhání jsem ho následovala, což bych jinak v životě neudělala bez pořádného vysvětlení. Možná jsem to měla brát jako varování, že toho mám okamžitě nechat, ale byla jsem slepá. Slepá a moc zaneprázdněná tím, abych s ním držela krok a nenechala ho mě jen tak vést, takže mi nedocházelo, že bych možná měla jít úplně na druhou stranu a už se neotáčet. Znovu jsem se do toho všeho zamotávala a Etney mě z přemýšlení vytrhnul jako princ na bílém koni. Zvedla jsem k němu pohled a pobaveně se ušklíbla. "Princezny si tvoří vlastní pravidla," mrkla jsem na něj, protože už mi došlo, že má rád mé sebevědomí a náš tajný souboj o dominanci. Nemohla jsem se nechat zaskočit jeho dobrým postřehem a mým zakopnutím. Zakopávám s ním nějak často. Zavrtěla jsem hlavou. Zakopávala jsem, ale ještě jsem nepadala. Ještě ne.
Jeho slova mě překvapila. Měla jsem dost toho snažit se ostatním dokázat, že na něco mám. Na moment mě opustilo veškeré okouzlení a už už jsem chtěla něco namítnout, ale on to pak znovu všechno zachránil. Slova se mi zadrhla v hrdle, když se přiblížil. Milovala jsem a zároveň nenáviděla ten efekt, který to na mě mělo. "To nebude," uznala jsem s úsměvem. Neměla jsem pochyb o tom, že stačí zatahat za pár Etneyho nitek a budu v hierarchii těsně za ním - ba ne hned vedle něj - v dohledné době. Ta myšlenka mě opět rozveselila, a tak jsem se o něj v jedné mé odvážné chvilce otřela bokem a hlavou se mu otřela o tvář, trochu jako kočka. Chtěla jsem si označit to, co bylo moje.

//Cedrový háj