Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 1/10 - Star

Žízeň mě vyhnala z Cedrové smečky až k jezeru. Mohla jsem samozřejmě využít i vodního toku ve smečkovém lese, ale jednou za čas bylo dobré opustit bezpečné území a vyjít na průzkum. Navíc se jezero nacházelo hned vedle, a tak jsem na cedrové stromy měla stále pěkný výhled. Pousmála jsem se a sklonila hlavu k vodě, která mi hezky shladila hrdlo. Blížila se zima, ale stále ještě měla hezkou teplotu, poslední vzpomínka na poslední letní sluníčko.
Usadila jsem se na břeh a pozorovala okolí. Vánek si začal pohrávat s listy. Nechala jsem je poletovat kolem sebe, jako by tancovaly. Trochu jsem se z toho zadýchala. Teprve jsem se učila se svou magií pracovat, a nebyl to lehký proces. Nejspíš jsem ji ještě neuměla tak docela ovládat - ale bylo to kouzelné. Doslova.

Vyjasnili jsme si to všechno o chybách, sebelítosti a minulosti, která se nedá změnit. Etney se uklidnil a spolu s ním jsem se uklidnila i já, za což jsem byla ráda. Vážně jsem byla realista a řídila jsem se logikou, tudíž jsem mnoho času v minulosti netrávila. Jakékoliv záchvěvy z ní byly krátké a nenechala jsem se jimi ovlivnit. Být jim vystavena nemilost nebylo příjemné. "Přesně tak," souhlasila jsem s poznámkou o osudu. Zrovna na něco takového jsem byla ochotná věřit. Byl Etney a Cedrová smečka mým... osudem? Měla jsem se vrátit do svého království a nastolit mír. Ale možná, ještě na pár let, jsem se mohla spokojit s tímhle. Být tu doma. Pohlédla jsem na šedivého vlčka a pousmála se. Ano. Takový osud by se mi líbil.
Zavedl nás ke skalce, kde jsem si byla jistá, že se na sebe budeme muset pořádně namáčknout, abychom se vešli. Rozhodně mi to nevadilo. Naopak jsem byla ráda za záminku tisknout se k Etneymu, aniž by to bylo divné. Vlezla jsem dovnitř a schoulila se do klubíčka, ale jakmile vešel on, přitiskla jsem se k němu tak, jak jsem chtěla. "Děkuji. Také jsem ráda, že jsem na tebe narazila," přiznala jsem a zahleděla se mu do očí. Fialovobílé, takové, které byly jediné na světě. Srdce mi vynechalo pár úderů a pak trochu zrychlilo. "A... vlastně si s tebou také nemusím na nic hrát. Poprvé v životě," vydechla jsem a sklopila zrak. Nevěděla jsem, co se sebou dělat. Jak si udělat pořádek v emocích, které jsem cítila - ohledně něj, ohledně Lucy a všeho ostatního. "Kéž by pár věcí bylo jinak," řekla jsem nakonec.

//Řeka Mahtaë (sever)

Můj odhad byl správný - Awnay byla Etneyho sestra. Přikývla jsem, aby věděl, že jsem ten fakt vzala na vědomí, ale nijak jsem to nekomentovala. Vzhledem k řeči jeho těla jsem tušila, že je to nějaké emotivní téma. Každý jsme měli někoho, pro koho jsme truchlili, a nejspíš ani jeden z nás pro to neměl ta správná slova. A tak jediné, co jsem mohla udělat, bylo opětovat mu úsměv a rychle přejít k jinému tématu.
To jiné téma však nebylo o moc lepší, ale nevadilo mi. Poslouchala jsem pozorně a snažila se ho nevyrušovat, jen občas jsem pokývala hlavou na srozumění nebo vydala krátké mhm. Trpělivě jsem čekala na svou příležitost promluvit, a snad i vlkovi trochu pomoci. Nevyznala jsem se ve vlčích emocích, ale znala jsem ty své a svůj přístup k životu. To nejmenší, co jsem mohla udělat, bylo mu sdělit svůj názor. "Nelze ovlivnit minulost. Nejspíš je dobré pro něco krátkou chvíli truchlit, ale nelze na tom lpět a litovat každého rozhodnutí," začala jsem a volila svá slova opatrně, abych ho neurazila a abych se dokázala správně vyjádřit. "Co se stalo, stalo se. Teď už s tím nic nenaděláme," zakončila jsem to s úsměvem. "Není to tvá chyba. Nemohl jsi vědět, jak to dopadne. V tu chvíli pro tebe neexistovalo jiné rozhodnutí, nevěděl jsi, co je ta správná cesta. Vina se dělí rovným dílem mezi několika vlky, nikdy v tom nejsi sám," pokračovala jsem, zatímco jsem pohled upírala na obzor. V dálce už se majestátně tyčily stromy Cedrového lesa. "Zakládám si na logice a analýze různých možností, skutečností a východisek. Ale žádný výpočet nikdy není tak přesný, aby dokázal ovlivnit osud," pohlédla jsem zpět na něj, "jsem realista, Etney. Přesto mám pocit, že některé věci jsou nám předurčeny. Nezáleží na tom, jak moc se přetrhneme, abychom jim zabránili. Nemůžeš za to," zdůraznila jsem. Zeptal se mne, jestli bych také něco udělala jinak. Těch momentů bylo stovky, ale tušila jsem, že vlka nezajímají každodenní prkotiny. Jemně jsem pokrčila rameny. Sdílet části svého života s někým dalším bylo složitější, než jsem čekala, jako bych měla v hrdle kámen a nemohla mluvit. Ale pro něj - pro šedivého vlčka po mém boku - jsem se překonala. "Snažila bych se o něco víc. A postarala se, abychom byli všichni. Já a mí sourozenci." Obratně jsem se vyhýbala tomu, abych znovu řekla Ivanovo jméno nebo zmínila jeho smrt.
Řeč se přesunula zpět na vlčata. Pousmála jsem se a máchla ve vzduchu ocasem. Líbilo se mi, že měl takové starosti, a nebyl to tupoň, kterého zajímají jen vlastní svaly. "Nikdy bych nespustila své potomky z očí," uklidnila jsem ho, a hlas jsem měla zastřený odhodláním. Udělala jsem k němu krok a přejela mu čenichem po krku, aby už nemyslel na chyby. Jeho nálada se promítala i na té mé, a já o svých chybách rozhodně přemýšlet nechtěla. "To bychom chtěli všichni. Soustřeď se na budoucnost. Minulost už nezměníš," broukla jsem a znovu se odtáhla, abych mohla dávat pozor na cestu.
Stmívalo se, a Etney chtěl lov odložit na další den. S rozumem jsem přikývla na souhlas a zadívala se na růžově zbarvené mraky, z kterých padal jemný deštík. Bylo to romantické. Krásné. Nedokázala jsem si představit být tu s kýmkoliv jiným, ačkoliv mě děsilo, jak jsem k Etneymu přilnula. "A co bys chtěl dělat?" Uchechtla jsem se a střihla ušima. Otočila jsem se k němu, abych se na něj mohla natisknout a vdechovat jeho vůni, jako bych bez ní nemohla žít. "Vždyť já vím."

//Esíčka přes Zrcadlové hory

Představa, že potkám své sourozence zrovna po boku Etneyho, byla stejným dílem noční můra a sen. Jistě by pochopili, jak skvělý politický krok to je, ale zároveň jsem se nechtěla s nikým dělit. Se sourozenci jsem se celý život dělila o všechno. Konečně jsem chtěla mít něco jen pro sebe - možná proto jsem tak odmítala existenci Lucy. Z přemýšlení mě vytrhla vlkova slova. Awnay? A to byl zas kdo? Odhadovala jsem, že nejspíš nějaký rodinný příslušník. Vzhledem k tomu, že se o tom jméně Etney do této chvíle nezmínil, jsem se rozhodla ho pobídnout. "Tvá sestra?" Odhadla jsem a trochu se pousmála, abych mu dodala odvahu se o ní trochu rozmluvit.
Něco jako by se ve vzduchu kolem nás změnilo. Nedokázala jsem určit, co, ale... něco bylo určitě jinak. Snažila jsem se tomu přijít na kloub zatímco jsme přecházeli řeku, avšak marně. Byla jsem ráda, že konverzace nestojí, abych nad tím nemusela uvažovat. "Každý děláme chyby," upozornila jsem ho. "Je to přirozené. Neboj se," něžně jsem se usmála a pokračovala v cestě, blíže k Cedrovému lesu. Polekaně jsem vyjekla, když do mě dloubl, a rozesmála se. Rozběhla jsem se za ním, abych nezůstala pozadu, a srdce mi u toho splašeně tlouklo. "Spojuje? Koho?" Hrála jsem hloupou, ačkoliv úsměv na mé tváři prozrazoval, že přesně vím, o čem mluví.

//Jižní Galtavar

//Zarostlý les

Nebyla jsem si jeho odpovědí tak jistá, ale přesto jsem přikývla. Musela jsem jednoduše čekat - tušila jsem, že si nejdřív s Lucy potřebuje promluvit, a vzhledem k tomu, že nebyla nikde v dohledu, byl to dlouhý proces. Raději jsem to tak nechala plavat a už ho víc nepopichovala. Chtěla jsem si užívat jeho společnost, aniž by u toho myslel na kohokoliv jiného.
Vyptával se, což se dalo očekávat. Naštěstí to byly otázky, na které jsem mohla odpovědět bez lhaní. Nebyla jsem si jistá, že bych dokázala lhát. Zmínka o Ivanovi mě skoro dohnala k slzám, a ten náhlý projev slabosti jsem nenáviděla. Takže jsem byla ráda, že Etney odvedl mou pozornost k těm jiným, živým sourozencům. "Nejsem si jistá. Cyril běžel na opačnou stranu a přesto jsme skončili ve stejné zemi. Možná podobné štěstí potkalo i Fedyora s Vanyou, ale bohužel jsem neměla to štěstí je tu potkat," přiznala jsem. S nimi po boku by všechno bylo jednodušší, ale... zároveň jsem se nechtěla o šedivého po mém boku dělit. Byl takovým mým malým tajemstvím, které jsem chtěla obdivovat potajmu, sama. Věnovala jsem mu malý úsměv, ačkoliv nejspíš nevěděl za co.
Moc dobře jsem věděla, že by mi mohl ublížit. Co když mi ublíží jinak, než si myslí? Napadlo mne, jedna neposlušná myšlenka, která mi unikla, první od té doby co jsem se dozvěděla, že Etney dokáže číst myšlenky. Bála jsem se, že se do toho všeho zamotám až moc a on mi nakonec zlomí srdce, ať už naschvál či omylem. Matky zlomené srdce zledovatělo a nikdy se nesmála. Nechtěla jsem skončit jako ona, a přesto jsem kráčela po vlkově boku a nedokázala se zastavit. "Děkuji," vydechla jsem nakonec. Potřebovala jsem alespoň to ujištění, že se nikdo o mém příběhu nedozví. Ať už byl jakkoliv upravený.
Přikyvovala jsem, ačkoliv mi jeho vyprávění způsobilo mráz, který mi přejel po zádech. Nevděky jsem si vzpomněla na svého otce a na jeho krutovládu. On by neváhal ani vteřinu a obě vlčice by zabil. Měl Etney takovou sílu? Udělal by to? Ne, uvědomila jsem si, a srdce mi úlevou poskočilo. Uvědomil si svou chybu a přestal. Smrtí se trestali jen ti největší zrádci - vlčice jimi téměř byly, ale jen téměř. "Jsi rozumný," řekla jsem a drcla do něj, abych trochu uvolnila atmosféru. "A dobrý alfa. I otec," pochválila jsem ho, tentokrát bez zábran. Možná si nakonec ty pochvaly zasloužil všechny najednou. Uculila jsem se a neustále ho pozorovala. Ani jsem se z potůčku nenapila, neměla jsem žízeň - a očka jsem měla jen pro něj. "Nemám strach," vydechla jsem. Neměla jsem strach ze světa - a ani z něj. To jsem se mu tím snažila říct.
Přikývla jsem. Podzim byl za rohem, tudíž byl nejvyšší čas něco ulovit. Zavzpomínala jsem na louku, kterou jsem cestou do Cedrového lesíka proběhla, a rázným krokem jsem vykročila vpřed. Když už mne tu Etney tak ochotně provedl, neměla jsem pochybnosti o své orientaci. Byl čas převzít velení, alespoň na chvilku, protože jsem předpokládala, že lov povede spíše on, vzhledem k našim schopnostem. "Když máš rád vysokou, tak najdeme vysokou," zazubila jsem se.

//Mahtaë (sever) přes Zrcadlové hory

Běh na dlouhou trať 15/15

//Vyhlídka

Byla jsem připravená se urazit, tentokrát už nadobro, ale... on mě znovu překvapil. Střihla jsem ušima a lehce se uchechtla, takový jemný nejistý zvuk, který mi vyšel z hrdla. "Vážně?" Cítila jsem, jak se mi do tváří žene horko. Princezna a budoucí královna by neměla takhle pochybovat. Vlastně by neměla dělat nic z toho, co jsem dělala já, a přesto to byl tak osvobozující pocit. Zavřela jsem oči a snažila se zapudit myšlenky na všechno, co mě svádělo na scestí. Bylo to stejné jako kacířství, o nic menší hřích.
Přikývla jsem. Pravda se mi hrnula ze rtů dřív než jsem ji stihla zastavit, ať už byla jakkoliv poupravená. "Já a Fedyor - můj další bratr - jsme odešli společně. Cyril a Vanya se rozdělili, ačkoliv Cyrila cesta zavedla do Gallirei stejně tak, jako mně," odmlčela jsem se a nad svými dalšími slovy přemýšlela. Od bratrovi smrti jsem o té události nahlas nemluvila, a překvapeně jsem musela zamrkat, abych zahnala slzy. Počkala jsem, dokud jsem si nebyla jistá, že se mi hlas nebude třást, a pokračovala. "Můj bratr Ivan bohužel tragicky zemřel. Zemi stále vládne můj otec... s matkou." Nenáviděla jsem se za to, jak jednoduše ze mě jejich jména padaly. Možná jsem je tím posílala na smrt. Jestli jsem se v Etneym pletla, bylo po nás a po všem. "Čekají na nás, až se vrátíme ze světa," doplnila jsem své vyprávění a letmo se usmála. "Ale raději o tomhle nikomu neříkej. Ne každý má naše království v lásce," uchechtla jsem se, jako by to nebylo nic vážného, ale... myslela jsem to smrtelně vážně.
On poslouchal mne, a já zase pozorně poslouchala jeho. Odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou. "Neměl by sis takto nechat šlapat na hlavu," poznamenala jsem, "doufám, že jsi jim něco řekl. Tohle nemůžeš nechat jen tak." Bolelo mě za něj u srdce. Představa, že vychovávám vlčata, dávám jim všechno ze sebe a všechno ze světa - a oni pak odejdou s někým jiným? Nebyla jsem vrah, přesto jsem myslela na prolití krve a bolest. Dávej si pozor, upozornila jsem samu sebe. Cesta do pekla byla krátká a strmá.
Nechápala jsem to. V tomto jsme byly dva úplné opaky. Představa, že se někde znovu schovávám, mi svírala hrdlo. Rychle jsem se donutila přemýšlet nad něčím jiným, než jaké to kdysi bylo. "Já... jsem nerada daleko od ostatních," odpověděla jsem tak, aby to nevyznělo, že jsem celý život byla týraná a zavřená na jednom místě. Což jsem v podstatě byla. "Jsem ráda, že mám smečku, s kterou můžu být. A tebe," podotkla jsem a jemně mu drcla čenichem do tváře.
Neustále jsme se od Cedrového lesíka vzdalovali. Ještě jsem s ním nebyla natolik propojená, abych byla nervózní, přesto jsem se ohlédla přes rameno. Už ani nebyl v dohledu. Poklidně jsem pohlédla na Etneyho a natočila hlavu do strany. "Kam míříme?" Zajímalo mě, zda má naše cesta cíl, nebo si dáváme jen Tour de Gallirea.

//Esíčka

Běh na dlouhou trať 14/15

//Zrcadlové hory

Pousmála jsem se a lišácky ho drcla do boku, ale... nemohla jsem se ubránit jednomu štiplavému komentáři, který mě svědil na jazyku. "Neměl by ses tulit k někomu jinému?" Věnovala jsem mu rázný pohled, který se ale postupně změkčil, až úplně vymizel. Nedokázala jsem se na něj zlobit dlouho, protože jsem ho chtěla. Začínala jsem chápat, jak moje matka mohla skončit s mým otcem. Vlk pak úplně ztrácel přehled o chybách toho druhého.
Přikývla jsem. To, že pro postavení musel člověk pracovat, byla pravda, kterou jsem pochopila chvíli po narození. Otřásla jsem se nad svou úplně první vzpomínkou - zima, tma, křik a pláč. Čtyři věci, které mě tak docela neopustily dokud jsem ze severu neodešla. Nyní jsem se od začátku musela učit věci, které ostatní už dávno znali, aniž bych vzbudila velké podezření. "To je pochopitelné. Já s tou svou vlastně také ne. Záleží mi hlavně na osudu království," přiznala jsem. "Cyrila jsem viděla nedávno, a řekla bych, že jsme přátelé. Ale... když se narodíš do mé rodiny, nikdy si nemůžeš být jistý, že ti vlastní krev nevrazí zuby do krku při první příležitosti. Vím to z první tlapky," zamrkala jsem, abych zahnala vzpomínky na Ivana. Nějak moc snadno se ze mě informace hrnuly na svět. Musela jsem se zastavit - nechtěla jsem skončit mrtvá jen kvůli tomu, že jsem toho o sobě prozradila moc. To byla chyba, kterou dělali jen hlupáci.
Stoupali jsme do kopce, až jsme došli na samotný vrchol. Viděla jsem v dálce tyčící se hory, které byly daleko vyšší než tohle místo, a přece tu byl krásný výhled. Jak jinak, když se tomu místu říkalo vyhlídka. Překvapeně jsem zalapala po dechu, když se mě dotkl. Nečekala jsem to, a ačkoliv jsem si chtěla udržet ledovou tvář a být uražená, nedokázala jsem to. Všechny mé starosti se rozplynuly a já se soustředila jen na teplo, které z něho sálalo, a na ten pocit, který mi jeho dotek způsoboval. Bezděky jsem se k němu přitiskla a koukala tam, kam mi ukazoval. O Borůvkové smečce už jsem slyšela, Asgaarská však pro mě byla novinkou. Přikývla jsem. Tohle byly informace, kterých jsem si vážila.
Etney pokračoval v cestě dál a já ho rychle následovala. Nechtěla jsem přijít o to příjemné teplo, a tak jsem se držela blízko něj, ačkoliv to naši chůzi trochu zpomalovalo. Ale nevadilo mi to. "Je to hezké místo," uznala jsem a natočila hlavu do strany. "Schovával před světem?" To, že by se někdo schovával dobrovolně, pro mě byla nepochopitelná myšlenka. "Schováváš se i teď?" Napadlo mě. Každý jsme měl na mysli něco, co jsme se báli říct nahlas. Zajímalo mě, jestli něco schovává i Etney.

//Zarostlý les

5 | 43 - Běh na dlouhou trať 13/15

//Řeka Mahtaë (sever)

Takže ve středu všeho, hm? To musela být výhodná pozice, poznávat Gallireu z jejího srdce. Vydala jsem ze sebe krátké hm, aby věděl, že jsem si ho vyposlechla. Pak už jsem se jen potutleně usmála a odvrátila hlavu, aby mi neviděl do obličeje. Nevěřila jsem si dost na to abych si byla jistá, že se nezačnu smát. "Tak to potřebuješ někoho, kdo tě bude zahřívat," prohodila jsem tónem, který jasně prozrazoval, koho tím myslím. Sebe.
Dobře jsem se domnívala o tom, že Etneyho rodina byla hlavním důvodem, proč odešel. Přesto jsem si nebyla jistá, proč to nedokázal překousnout, když mu právoplatně náleželo místo Alfy, jakožto nejstaršímu synovi. Alespoň tak to chodilo v normálních smečkách, které sousedily s mým královstvím. Byla jsem přesvědčená, že tak to má být, a tak mě překvapilo, když se alfou stal Sionn - Etneyho bratr. Ani místo bety mu nenáleželo. Střihla jsem zmateně ušima a v hlavě si vlkova slova přehrávala znovu, jestli jsem o něco nepřišla, o nějaký rozumný důvod, proč se alfou nestal on. Ale nic jsem nenašla. Ani jsem se nestihla urazit, když mluvil o Lucy. "To je..." hledala jsem pro to všechno vhodná slova, ale žádná nezněla dost královsky. Vlastně byla docela sprostá. "Nenormální. Je to nenormální," doplnila jsem. "Je dobře, že znáš svou hodnotu," řekla jsem nakonec a věnovala mu úsměv. "Už z tohoto vyprávění je mi jasné, že jsi minimálně stejně tak dobrá alfa, jako tvůj otec. Lepší, možná," uchechtla jsem se. Nemohla jsem mu lichotit moc. Pořád jsem byla trochu naštvaná.

//Vyhlídka

4 | 42 - Běh na dlouhou trať 12/15

//Paseka

Pouze jsem na jeho slova pokrčila rameny. Nemohla jsem opustit svou rodnou zemi navěky, prostě nemohla. Byla jsem jejich naděje, nadeyat'sya, jak se říkalo u nás doma. Nevzbudila jsem se z mrtvých jen tak pro nic za nic. Ale bylo hezké přemýšlet o tom, že kdybych byla kdokoliv jiný, mohla bych si tu najít nový domov. Možná v příštím životě, pokud nějaký existoval. "Mám ráda zimu," prozradila jsem mu znovu další díl skládačky, která si říkala Nina. "Nemám srst stavěnou na léto. Vlastně jsem ráda, že už je u konce," pousmála jsem se. Na nevyhnutelné období neustálých dešťů jsem se netěšila, ale co se dalo dělat? Byla to malá platba za můj milovaný sníh, který měl přijít hned po tom.
Pousmála jsem se. Netušila jsem, jestli to myslí vážně, nebo si vymýšlí, aby se mi zalíbil - ale ani jedno mi nevadilo. Přešla jsem to s přikývnutím, a poté jsme zase cestovali v tichosti. Tedy, já bych si povídala - ale on nic neříkal. Srab, prolétlo mi hlavou. Určitě moc dobře věděl, nad čím přemýšlím, ale rozhodl se nevyjadřovat. Nebyla to pro mě jasná odpověď? Nebylo to znamení, že se mám držet dál a držet se svého cíle - vystoupat v hierarchii co nejvýš? Pak jsem ale udělala tu chybu, že jsem na něj pohlédla. U srdce mě cosi píchlo a já nakonec ticho prolomila, ačkoliv jsem se za to nenáviděla. "Co tě přivedlo k tomu založit si vlastní smečku?" Optala jsem se. "Nečekal tě doma snad vyhřátý titul Alfy?" Jeho příběh jsem měla v nedokončených dílech, a skládačka teprve musela zapadnout do sebe.

//Zrcadlové hory

3 | 41 - Běh na dlouhou trať 11/15

//Smrkový les

Přikývla jsem. Byla jsem vděčná za to, že mě Etney provedl po okolí. Byla jsem tu už pěkných pár měsíců, ale mnoho míst jsem neprošla, tudíž jsem byla ráda alespoň za tento okruh. "Líbí se mi tu," přiznala jsem s úsměvem. Tím jsem měla vcelku dobře zmapovaný sever Gallirei. Už mi zbýval jen jih, a, no, celý její střed. Měla jsem před sebou spoustu práce a jediné, co jsem chtěla, bylo válet se s Etneyem v pelechu. Nad tou myšlenkou jsem se pousmála a raději ji zaplašila z hlavy. Musela jsem si připomínat, že mezi námi kromě toho podivného napětí nic není. "V horách, kde jsem žila, jsi s jídlem neměl moc na výběr. Bylo to, co lovci přinesli," vysvětlila jsem, ale přesto se nad jeho otázkou zamyslela. Můj jídelníček byl velmi chudý, každý večer jsem dostávala zbytky, které smečka nesnědla, a přesto jsem se vždy těšila na jeden druh masa. "Zaječí," rozhodla jsem se, "mají měkké kosti, které hezky křupou mezi zuby. Navíc se dají lehce ulovit v jednom." Jak jsme tak o tom mluvili, musela jsem uznat, že mám vážně hlad. "Ale vysoká rozhodně není k zahození. Nají se z ní celá smečka," dodala jsem, aby si nemyslel, že trvám na tom, abychom lovili zajíce jako smyslů zbavení.
Neviděla jsem na tom nic zvláštního. Hodili jsme se k sobě, kdybych byla hlupačka, řekla bych, že k sobě dokonce patříme. Ale pak jsem si opět vzpomněla na Lucy a sevřela čelist natolik, že mě rozbolely zuby. Z přemítání o vraždě mě vytrhl opět až Etney a jeho dotek. Jako by se moje starosti rozplynuly, usmála jsem se a otřela se mu hlavou o krk. Vdechla jsem jeho vůni a zadržela dech, aby mi co nejdéle zůstala v čenichu. "Mně s tebou také," prohodila jsem. Ale dobře jsem si pamatovala svá slova o tom, že nikdy nechci být jeho druhá. A tak jsem se od něj díky pár krokům vzdálila a pokračovala v cestě.

//Mahtaë (sever)

2 | 40 - Běh na dlouhou trať 10/15

//Rozkvetlé louky

Upadli jsme do jakéhosi příjemného ticha, které jsem se nesnažila přerušit. Teplý den nás pomalu opouštěl a zase se dalo o něco lépe dýchat. Cítila jsem se po boku vlka spokojeně, a pro jednou jsem nespřádala plány na to, co budu dělat za minutu, ba dokonce i další sekundu. Nechávala jsem se unášet proudem a užívala si, že z toho nepanikařím.
Pomalu jsme opustili i téma rodiny, ale konverzace pokračovala zase něčím jiným. Přikývla jsem. "Je to dobrá poloha." To jsem jednoduše uznat musela. Zamyšleně jsem máchla ocasem. "Touhle dobou už si staroušek nejspíš našel jiné místo k obtěžování. Můžeme se vrátit a zkusit štěstí tam," navrhla jsem. Vážně jsem nebyla na lov nějaký mistr, ale tělo mě svrbělo nutkáním něco pro smečku udělat. Sice jsem Etneymu vyprávěla o tom, jak jsem pro své království byla jen ikonou, ale to neznamenalo, že jsem nechtěla přiložit tlapku k dílu.
Večer zbarvil nebe do oranžova a já přemítala nad časem. Když jsem na Gallireu přišla, byl svět obalený ve sněhové přikrývce, kterou jsem tak dobře znala. Pak se na stromech objevilo listí, a to tam statečně drželo už několik měsíců. Což znamenalo... "Blíží se podzim," podotkla jsem, "nikdy bych nevěřila, že mi čas bude takhle utíkat." Stočila jsem svůj pohled zpět k Etneymu, aby věděl, že za to vděčím jemu.

//Paseka

1 | 39 - Běh na dlouhou trať 9/15

//Lesík topolů

Souhlasně jsem přikývla, ale zároveň ve mně hlodalo semínko pochybností. Věděla jsem, že mým životním posláním je vládnout - a přece jsem kvůli jeho slovům myslela na to, jaká je to dřina. Ale dlužila jsem to své zemi. Za každý den, kdy mi obyčejní vlci pomáhali přežít, jsem jim dlužila den vlády, která nebyla krutá ani krvavá. Přesto jsem se při Etneyho proslovu usmívala a jemně pokyvovala hlavou, aby věděl, že poslouchám. "Uvidíme, co budoucnost přinese," ukončila jsem to a jemně pokrčila rameny. "Ale... jsem ráda, že jsem nalezla útočiště zrovna v této zemi," přiznala jsem. Nebyla to země jako každá druhá, a více než často mě znervózňovala, ale bylo na ní něco roztodivného. Přitažlivého.
Dlouze jsem na vlka pohlédla a nejspíš jsem se tvářila, jako bych se mu chystala oznámit smrt rodiny. Byl to vlastně vcelku podobný pocit, neboť jsem truchlila otce, kterého jsem mohla mít, ale neměla. "Jsi dobrý táta," usmála jsem se a zahleděla se zpět před sebe. Bylo možné, abych jednou byla dobrá máma? Nebo jsem byla předurčena tyranii? Možná se taková věc dědila z otce na dceru. Zavrtěla jsem nad tou myšlenkou rychle hlavou.

//Smrkový les

1 | 38 - Běh na dlouhou trať 8/15

//Armanské hory

Byla jsem stvořená k tomu, aby mě vlci poslouchali, a přesto mě za celý život poslouchalo jen málo vlků. Byla to příjemná změna, a srdce mi tlouklo o něco rychleji. Čím více času jsem trávila s Etneyem, tím více jsem si říkala, že bych ho dokázala mít ráda. Doopravdy ráda, jako v těch příbězích o lásce. Sama pro sebe jsem se pousmála.
Povzdychla jsem si. Jeho otázky byly očekávané a přesto těžké na zodpovězení. "Je to komplikované," prohodila jsem, "nemusím se vracet. Ale země potřebuje nového vládce, a já jím ráda budu. Jednou, až budu silnější." Mluvení o tom, jak se jednou budu muset vrátit do rodné země, mě najednou rozesmutnilo. Prudce jsem zavrtěla hlavou a přinutila se myslet na svůj původní cíl - získat trůn - a zapomenout na všechno ostatní. Obalila jsem si srdce další ledovou vrstvou, ačkoliv v přítomnosti šedivého se neustále roztékala.
Věnovala jsem Etneymu lítostivý výraz. "To mě mrzí. Já... vím, jaké to je, mít takového rodiče, pronesla jsem po chvíli uvažování. On se mi svěřil s krutou pravdou o svém životě, tak... jsem se mohla svěřit i já. Vždyť kolik vlčic mělo na nic tátu? Nebyla jsem jediná. Nikdo mě nemohl poznat skrz takovou malichernost. "Můj otec nebyl ten nejlepší," vysvětlila jsem, "takže se náramně doplňujeme," zavtipkovala jsem, abych odlehčila najednou tak pochmurnou atmosféru, a drcla mu hlavou do krku. "A co se mého názoru týče, nemyslím si, že by ses nepovedl."
Srdce mi poskočilo a v břiše se mi roztančily motýlci. Pousmála jsem se a sklonila hlavu, aby mi tolik neviděl do obličeje. Bylo těžké před ním udržet vážný výraz. "Nebojím se," řekla jsem tvrdohlavě a jemně pokrčila jedním ramenem. "Věřím, že ten nápadník ví, co je dobré," mrkla jsem na něj a trochu se uchechtla. Nechtěla jsem na něj však příliš spoléhat, a tak jsem obratem změnila téma konverzace. "Kde myslíš, že bude nejlepší lovná půda?"

//Rozkvetlé louky

Běh na dlouhou trať 7/15

//Severní Galtavar

Jemně jsem se zasmála. Muselo nám oběma být jasné, co se chystal říct, a tak jsem dramaticky přikyvovala. "Jistě, že nechtěl," přitakala jsem a zavrtěla ocasem. Dělalo mi dobře, když mi lichotil. Možná proto, že jsem doopravdy věřila, že si to všechno o mně myslí. To se mi nestávalo často. Cítila jsem se... výjimečná. Dobře. Spokojeně. Ještě jednou jsem přikývla, když se naše povídání o magiích blížilo ke konci, a tím jsem to považovala za uzavřené. Plánovala jsem začít svou magii trénovat hned, jak se dostaneme zpět do lesa.
Měla jsem pocit, že mé lži jsou snadno pochopitelné, ale nejspíš jsem se spletla. Etney se v nich zamotal jako brouk v pavučině, a já si musela zahrát na pavouka a dostat ho z ní tak, aniž bych prozradila moc. Věřila jsem, že s mou rodnou zemí nemá nic společného, a přesto. Stačilo jedno špatné slůvko o mé minulosti, které by řekl někomu dalšímu, a všechno by se sesypalo jako domeček z karet. Rozhodla jsem se tak předstírat, že jsme vlastně byli normální královská rodina. Vyprávěla jsem o životě, který jsem měla mít. Kdyby jen nebylo mého otce. "Je to komplikované," uznala jsem. "Smečce - království - vládl můj otec a matka, jakožto král a královna. Já a moji sourozenci jsme byli pouze princezny a princové, následníci trůnu. Naší prací bylo se učit zvykům u dvora a usmívat se na veřejnosti. Já a má sestra jsme navíc byly obdarované povinností jednoho dne přivést na svět potomky, aby se zajistilo plynulé pokračování linie. Naše dny byly zaplněné leností a hrami, ale na našich bedrech toho leželo víc, než vlkům, co se každý den dřou," vysvětlila jsem jak nejlépe jsem to dokázala. Mluvit o mé matce bylo citlivé téma. Nevěděla jsem, jestli je naživu nebo mrtvá. Ale přikláněla jsem se k realismu, a tím pádem k té druhé možnosti. "Má matka se jmenovala Narcisa." Z nějakého důvodu jsem potřebovala to jméno vyslovit. Potřebovala jsem, aby ho znal někdo další. Nechtěla jsem na ni zapomenout. A to jsem si myslela, že nejsem nostalgická. "Byla přísná, protože musela. Abys vychoval budoucí krále a královny, vždycky se musíš snažit extra. Ale přesto nás milovala." Cítila jsem se tak... odlehčeně, když jsem to ze sebe všechno dostala. Neúplné střípky mé minulosti, a přesto jsem cítila, jak mi jejich tíha padá ze zad.
Také jsem se zasmála a drcla do něj celým svým bokem. Celá tahle konverzace jako by mě k němu ještě víc přiblížila, a já dostala trochu odvahy víc žertovat. "Jeden by tu byl, ale nemyslím si, že o mě dostatečně stojí," popíchla jsem ho.

//Lesík topolů

5 | 37 - Běh na dlouhou trať 6/15

//Jedlový pás

Zavrtěla jsem hlavou. Nevadilo mi jeho vychloubání se, ale tentokrát jsem to nemohla jen tak nechat. "Jistě, do určité míry. Obávám se ale, že se nerada cítím bezmocně," věnovala jsem mu významný pohled. On o magiích spoustu věděl a ještě víc jich ovládal - já o nich naopak nevěděla nic a všechno končilo tím, že mé oči nesly barvu vzduchu. "A opovaž se říct, že mě ochráníš," ušklíbla jsem se. Úplně jsem ta slova cítila ve vzduchu. Byla jsem ráda, že už vím, že ví, co si myslím. Ačkoliv v mé hlavě nebylo nic, co by slyšet nemohl. Minulost jsem měla zamknutou hluboko v truhličce a jediné, na co jsem v tu chvíli myslela, bylo, že bych mu nejraději zavrtala čumák do srsti a úplně s ním splynula. "Dobrá. Takže... soustředění je ten klíč?" Doptala jsem se. To by nemuselo být tak těžké. Přikývla jsem. "Budu tedy trénovat, a pak si to spolu rozdáme v souboji," zazubila jsem se.
"To jistě je." Žertovně jsem na něj za tu pusu vyplázla jazyk. Kdyby jen mě Cyril viděl, nejspíš by mě přerazil. ale na bratra jsem už myslet nechtěla. Navíc jsem si opět musela rychle vytvořit upravenou pravdu. "Vlastně to samé, co já. Byl jistou ikonou pro ostatní. Všichni mí sourozenci včetně mě to tak měli," pověděla jsem mu. Nebyla to zas až taková lež. Vlci se k nám doopravdy modlili a vzhlíželi k nám, ale to jen proto, že jsme pro ně byli jediná naděje. A teď jsme byli... no, všichni pryč.
Přikývla jsem. Příběhy o pravé lásce byly dle mé matky nebezpečné, a přesto se ke mně dostaly. Nebyla jsem natolik bláhová, abych jim věřila, a přesto jsem přesně po něčem takovém toužila. "Jiné vlčice si samozřejmě mohou zvolit, zda vlčata chtějí. Ale já... mám povinnosti," odpověděla jsem s úsměvem, aby věděl, že mě to zas až tak moc netrápí. Vážně jsem měla vlčata ráda, a byla jsem odhodlaná je milovat, ať už jejich otcem bude kdokoliv. Koneckonců ve svém srdci matka ukrývala stejnou vášeň - jinak by nás na otcův příkaz utopila chvíli poté, co jsme se narodili. Byla jsem živoucím důkazem mateřské lásky, a ta myšlenka mě zahřála u srdce. "Jeden by se bál, aby svým vlčatům nedal špatné základy do života," prohodila jsem, ale rychle nad tím zavrtěla hlavou. "Inu, každý je jednou rodičem poprvé. Nejspíš je přirozené trochu pochybovat, ne?" Zeptala jsem se, protože on rodič byl a já ne. Jemně jsem se uchechtla a pohledem zabloudila po okolí. "Třeba. Kéž by," pousmála jsem se, "věk už mám, ale jsem mimo svou zemi a nápadník pořád nikde."

//Armanské hory