Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Věděla jsem, že nechat se ovládnout emocemi je jednosměrná jízdenka ke smrti. Ale tentokrát jsem tomu nedokázala včas zabránit, a podle Kayi jsem na to měla právo. Dost mě to uklidnilo. Trochu jsem se pousmála. "Jestli se tam někdy vrátím, dám ti vědět," řekla jsem pobaveně. Její další slova mě ale trochu zaskočila. Doufala jsem, že tohle dobrodružství bylo mé první a poslední. Stále jsem si na přítomnost magií zvykala, a má smrt byla jako studená sprcha. Nečekaná, nepříjemná a bylo na ní moc brzy.
Zalapala jsem po dechu. Úplně jsem skrz to všechno zapomněla na to, co mi teď hnědočerná připomněla. Jak jsem tu chvíli před svou smrtí šílela ze Stara. Tváře mi okamžitě zrudly a já zaúpěla. "Na to jsem ráda zapomněla," přiznala jsem a proklínala ho. Zatím jsem se před Kayou vybarvovala jako pěkná emočně nestabilní příšera, a přitom jsem jí brala za důležitého spojence. "Nic z toho už neplatí. Star není... důležitý." Nechtěla jsem nepřímo říct, že je pod mou úroveň. Zhluboka jsem se nadechla, abych si vyčistila hlavu a mohla zkusit začít od začátku. Vybarvit se v hezčím světle. Ale Kaya mě znovu dostala. Zavřela jsem oči a počítala do deseti, abych se hystericky nerozesmála. "Ano, jistě, nezemřela jsem. Ale ostatní si to myslí, tak jim nebudu krást iluze," pousmála jsem se a doufala jsem, že zním dost přesvědčivě.
Vzhledem k tomu, že jsme si vyjasnili, že magie doopravdy existuje a já nejsem šílená, jsem se rozhodla svést konverzaci zpět k důležitým věcem - a daleko od mých zakopnutí. "Poslyš... Přišla jsi sem dobrovolně?" Zeptala jsem se tak, abych vyloženě neprozradila, že jsem se sem teleportovala či co to vlastně bylo. Ale řečí těla jsem jí dával najevo, že má odpověď na tu otázku je ne.

Červen 3/10 ~ Etney

Koukal na mě, jako bych spadla z nebe. V tom dobrém slova smyslu, což vlastně nebyl moc dobrý smysl. Věděla jsem, že láska je přelétavá a všechno okolo ní je jeden velký zamotaný bordel, do kterého by se někdo tak bystrý jako já neměl pouštět. To jsou slova mé matky, samozřejmě. Ale věřila jsem každičkému jejímu slovu. Takové pocity vám mohly zamotat hlavu natolik, že jste dělali jen samé chyby - a to já jsem si dovolit nemohla. Samozřejmě dokud jsem se schovávala před svým otcem, takových citů jsem se bát nemusela. Půlka království o mně nevěděla a ta druhá se bála přiblížit, aby je to náhodou nestálo život. Ale v Galliree bylo všechno jinak. Už na mě dělal očka Star a kdyby si to nepokazil, dost možná by mi tu hlavu zamotal. A teď tenhle vlk, který, dle mého uvážení, byl ještě mnohem hezčí než Star. Get a grip, girl.
Ta jeho slova mě trochu probudila z kómatu. Měla jsem chuť se znechuceně oklepat. Neměla jsem nic proti jazykům, ale tohle bylo řečeno skoro až slizsky. Znovu a pořád mi to připomínalo, že matka měla vždycky pravdu. Nikdo nestojí za hřích. Nikdo není dost dobrý. "Možná bys měl chytat slečny na něco jiného," navrhla jsem mu. Nedokázala jsem se zastavit. Chtěla jsem vidět, co jsem dokázala s ostatními udělat. Byla jsem vychovávána k moci aniž bych nějakou moc měla - ale s ním mi přišlo, že ji mám všechnu. Měla jsem situaci pod kontrolou, a dokud jsem měla kontrolu všechno bylo v pořádku. Tiše, víc elegantně než on, jsem se také uchechtla a snažila se neznejistit nad tím oslovením. Víc se mi líbilo Starovo princezno, ale tohle také nebylo k zahození. A tak jsem si to nechala líbit. "Vážně? Necháváš se obskakovat ostatními?" Přimhouřila jsem na něj očka a snažila se svým tónem dát najevo, že já rozhodně nikoho obskakovat nebudu a ať hodí zpátečku, pokud si myslí něco jiného. Možná jsem si do něj omylem vkládala sebe samu, protože já bych se obskakovat určitě nechala, ale bylo lepší se pojistit.
Zůstala jsem stát na místě, ačkoliv jsem z něj nespouštěla oči a s každým jeho pohybem jsem byla připravená vytasit zuby. Nevěřila jsem mu, a všechno co dělal rozbíjelo mé zásady bezpečnosti. Vlastně... se mi to nebezpečí docela líbilo. Nezáleželo tu na mém životě. Jak bylo to rčení kterému jsem nevěřila? Risk je zisk? No, možná jsem začínala věřit. Zadržela jsem dech, když přišel až ke mně. Byl podobně vysoký jako já, možná o něco vyšší. Srdce se mi rozbušilo o něco rychleji - nebo pomaleji? Nedokázala jsem se na to soustředit. Málem ze mě mé jméno vypadlo aniž bych se zamyslela nad následky. Ale pak se vlk odtáhnul a sednul si zpátky tam, kde byl předtím, a já zase mohla volně dýchat. Tváře jsem měla narůžovělé a oči možná až nehezky vyvalené. Ale mohla jsem přemýšlet. "J-jen pokud mi řekneš to své," vysoukala jsem ze sebe. Páni. Matka vážně měla pravdu. Získal jí otec takhle? Na šeptání a přezdívky? Musela jsem si dávat větší pozor.

Červen 2/10 ~ Etney

Ukázalo se, že jsem nebyla u jezera sama. Nedaleko se ozývalo cákání a já přestala přemýšlet a otevřela oči, abych se mohla podívat, co se děje. Stál tam vlk ve stejných barvách jako já, a trochu to vypadalo, že se snaží si přilepit jazyk na čelo.
Povytáhla jsem obočí nad tím, co předváděl. Obávala jsem se, že jsem narazila na podobného blázna, jakým byla Světluška, a raději jsem se věnovala své záležitosti - rozjímání nad přítomností a budoucností. A nad minulostí jen, když jsem se přestala hlídat. Ale tentokrát jsem očka nezavřela, to bych si v cizí přítomnosti nedovolila, a to ani ne tak ze slušnosti jako z pudu sebezáchovy. A udělala jsem dobře. Netrvalo dlouho a vlk se ke mně přiblížil - zdejší vlci jsou vážně přátelští - pozorovala jsem ho ve svém zorném poli a teprve až když promluvil jsem se na něj otočila, nevinný úsměv na tváři. Jako bych ho nepozorovala už od začátku.
"Zdravím," pronesla jsem mnohem slušněji než to udělal on. Čau? S kým si myslel, že mluví? Nedůvěřivě jsem přimhouřila oči a prohlížela si ho. Měl na sobě jakési klikyháky v barvě, kterou jsem u vlků ještě neviděla, a ihned jsem měla chuť se na ně zeptat. Ale dávat najevo svou nevědomost jsem nebrala jako dobrý první krok, a tak jsem své otázky prozatím spolkla. Lehce jsem se pousmála. "Moc hezký jazyk. Ale možná bych ho příště nechala vevnitř," neodpustila jsem si ho trochu popíchnout. Podle jeho postoje mu nechybělo sebevědomí, a to se mi líbilo, ačkoliv jsem to brala spíše jako vlastnost, která vás brzy dostala do hrobu. "Aby ti ho neukousla nějaká ryba. To by byla škoda," pronesla jsem ironicky - o žádných masožravých rybách jsem ještě neslyšela. Jediná taková široko daleko jsem byla já, a jestli ještě jednou vlk řekne čau, tak budu i jazykožravá.

Červen 1/10 ~ Etney

Dávala jsem tlapku před tlapku a pomalými kroky se blížila k jezeru. Stále mi tahle svoboda přišla podivná - možnost se pohybovat aniž bych se musela ohlížet a ujišťovat se, že mě nikdo nesleduje. Stále jsem to dělala, jen tak pro jistotu, ale alespoň už mi nikdo nešel po krku. Minimálně ne aktivně. Na otcův pád jistě čekalo spousta vlků, a tak sám opustit mou rodnou zemi nemohl, a své špehy potřeboval na jiné malichernosti. Nejspíš jsem se pro něj stala poslední prioritou, ale rozhodně ne poslední hrozbou. Naopak. Byla jsem tou největší a vyžívala jsem se v tom.
Se spokojeným úsměvem na tváři jsem sklonila hlavu k hladině a rychle do sebe dostala trochu vody, načež jsem se zahleděla do dálky. Sice jsem teď měla více svobody, ale život tuláka nebyl pro mě. Já jsem byla předurčena smečce, mé vlastní - nebo cizí, kde bych se vyšplhala na místo první, takže by ve finále byla vlastně znovu moje. Ale to muselo ještě chvíli počkat.
Posadila jsem se na břeh a jednou tlapkou si pohrávala s vodní hladinou, zatímco jsem v hlavě vymýšlela k plánu A ještě plán B - Z.

Kaya moje krátké vyprávění shrnula do jedné věty. Nebylo to úplně tak, jak to pochopila, ale nechtěla jsem se s ní pouštět do dlouhého vyprávění o tom, jak jsem se ocitla ve své rodné domovině a co všechno se dělo. Kdyby mi něco takového někdo vyprávěl před tím, než se mi to stalo, dost pravděpodobně bych se jim vysmála. O něco takového jsem rozhodně nestála, a tak jsem jen přikývla. Pamatovat si to jako pouhé přemístění bylo příjemnější než to, co se doopravdy stalo.
Na tváři se mi rozlil pobavený úsměv a nedokázala jsem včas zabránit pokrčení ramen. "Inu, občas je to tíha, ale nemohu se zlobit. Jsem prostě neodolatelná," pronesla jsem s pevným přesvědčením zatímco se mi v hlavě ozýval káravý hlas matky. Vždyť já vím. To nebylo moc urozené. Ale byla to sranda. A takové uvolnění jsem teď potřebovala víc než kdy dřív. Bylo lepší se chvíli chovat jako buran než se zbláznit z toho, co se mi stalo.
Zjištěním, že se mi Kaya - společně s Erlendem - snažila pomoct, si u mě vlčice nahrabala spoustu plusových bodů. Na pomyslné hierarchii mých známých tak šlapala na paty mým sourozencům a automaticky jsem ji měla za spojence. Z těla mi vyprchalo téměř veškeré napětí a tak i Kaya si mohla všimnout, že jsem se značně uvolnila. "Díky. Za pokus o záchranu," poděkovala jsem tak, jak se slušelo. Zvědavě jsem naslouchala vyprávění a zasahovala do toho jen zmatenými a soustředěnými výrazy v obličeji, a občasným mhm. Jednou věcí, kterou mě královský výcvik naučil, bylo poslouchání. Ze slov vlků se dalo vyčíst všechno. Pravda, lež, pocity. Nikdo nebyl tak dokonalým hercem, aby všechno to dokázal skrýt.
"Aha... Takže jsem vlastně zemřela - tedy, přemístila se - jen tak pro nic za nic," zakončila jsem její vyprávění. Měla jsem najednou neskutečnou chuť začít ječet. Prošla jsem si peklem a druhou smrtí jen kvůli nějakým sochám, které podle slov vlčice ani nestály za všechny ty problémy. "Asi si zajdu zpátky a vlastními tlapkami tu hrobku vykopu, abych ty vlky mohla zamordovat podruhé," zasyčela jsem, ale hned po tomhle dětinském výlevu jsem se na Kayu omluvně podívala a povzdechla si. "Omlouvám se. To ode mne nebylo moc rozumné," pousmála jsem se a doufala, že horko v mých tvářích není vidět jako ruměnec.
Přikývla jsem. "Cyrila jsem již potkala," prozradila jsem a v hlase se mi jasně odrážela úleva. Ale na zmínku o Starovi jsem se zatvářila trochu zmateně. "Stara jsem... nepotkala, ale na jeho osudu mi nezáleží." Jinými slovy je mi úplně fuk, jestli zhebnul nebo ne. To jsem ale na plnou pusu říct nemohla, a tak jsem se spokojila jenom se svou fantazií.
Nakonec se ukázalo, že jsem nebyla jediná, která zemřela. Znamenalo to, že jsem nebyla jediná, která si zažila peklo? Nebo ti dva zemřeli doopravdy? Měla jsem tolik otázek, které mi nikdo nemohl zodpovědět. Rozhodně ne Kaya, která chudák neměla ani tušení, jak vypadal posmrtný život. "Nezávidím jim to. Ale jak je vidět, silní přežijí i vlastní smrt," ušklíbla jsem se a hrdě se napřímila, aby bylo jasné, o kom tu mluvím.

Cítila jsem nutkání před jejím pohledem uhnout. Byla jsem zvyklá na to, že jsem přitahovala pozornost, ať už svým statusem nebo svým vystupováním. Ale byla jsem si celkem jistá, že takhle intenzivně na mě ještě nikdo nekoukal. Ačkoliv to, co dělala Kaya, bych nazvala spíše zíráním. Pro jednou jsem to nebrala jako něco urážlivého. Kdybych byla v její kůži, také bych zírala. Překvapeně jsem zamrkala, když udělala své puf gesto, a trochu se uchechtla. Od mámy bych si nejspíš za takové barbarské gesto jako bylo uchechtnutí vysloužila pohlavek, ale nemohla jsem se mu ubránit. Kayu jsem brala jako elegantní vlčici, která by bez problémů prošla mezi šlechtou. Nečekala jsem, že bych jí někdy viděla... no, takhle.
Přikývla jsem. Pohybovaly jsme se na tenkém ledě. Nepotřebovala jsem, aby si o mně Kaya myslela, že jsem totální blázen - ale zároveň jsem se začínala cítit provinile, že si to samé nejspíš vlčice myslí o sobě. Bylo to sice menší zlo, ale na druhou stranu jsem vlčici tam na severu viděla jako potencionálního spojence, a tak by se mi úplně nehodilo, kdyby propadla šílenství.
"Měla jsem zemřít," začala jsem opatrně, "ale ze severu jsem se najednou objevila blíže k jihu. Pravděpodobně šlo o magii." Vynechala jsem ze svého vysvětlení vlastně úplně všechno, ale nelhala jsem. Navíc už jsem začínala chápat, že magie je v tomto kraji známou věcí, a tak mi přišlo chytré to shodit právě na ni. Pousmála jsem se. "Takže ne. Nenadýchala jsi se ničeho. A nejsem tvoje vidina, ačkoliv by mi lichotilo, že tvá hlava si vymyslela zrovna mě," zažertovala jsem a uvolněně se posadila. Tak tohle bychom měly.
Otázky tu neměla jenom Kaya. A když mi na ně nestihl odpovědět Cyril, rozhodla jsem se, že mi vlčice musela postačit. "Co se tam stalo? Když jsem zmizela?" Myslela jsem obecně celou situaci, to bylo samozřejmě nejdůležitější. Ale byly i jiné důležité věci. Jako kdo se mě pokusil zachránit. Cyril, nejspíš. Ale byla to i Kaya? Lilac? Star? Ti ostatní, co tam byli s námi?

Nikdy bych nečekala, že bych nějaký den nebyla ráda, že někdo při pohledu na mě přišel o dech. Byla jsem tak překvapená svým podivným přesunem z jednoho místa na druhé, že mi nedošlo, že pro Kayu mám být stále mrtvá. Cyril to vzal vcelku v pořádku, ale to bylo dost možná kvůli našim rodinným vazbám. S touhle vlčicí jsme sdílely maximálně ty podivné události na severu. Ani jsem nevěděla, co se tam po mé smrti odehrávalo.
Neustoupila jsem, když se vlčice přiblížila. Neviděla jsem v ní hrozbu, spíše spojence. Ačkoliv jsem si nebyla jistá, zda by kdokoliv normální chtěl spolupracovat s někým, kdo měl být dávno mrtvý. Kayi otázka mě trochu překvapila a musela jsem si tu samou položit sama sobě. Ne. Byla jsem opatrná. Tohle je něco jiného. Lehce jsem zavrtěla hlavou. "Ne," řekla jsem i nahlas, "ale je to šílené, že?" Nemohla jsem jí začít vyprávět o tom, co jsem zažila. Byla pro mne v podstatě cizinkou a můj zážitek byl daleko od možnosti logického vysvětlení.
Rozhodla jsem se předstírat, že moje smrt byla jen malichernou událostí která by se měla přejít s mávnutím tlapky. Pokud na mě tedy vlčice neměla žádné otázky. Místo toho jsem se rozhodla zjistit, zda se v tomto kraji dějí šílené věci jenom mně. "Jak jsi se sem dostala?" Pousmála jsem se. Mohla stejně snadno přejít řeku jako se sem přemístit stejným způsobem jako já. Ale potřebovala jsem na to jít chytře. Nemohla jsem vypadat jako šílenec.

//Řeka Kiërb přes Tinderia Express

V jednu chvíli jsem byla připravená konečně se pořádně přivítat se svým bratrem - a v druhé chvíli jsem byla úplně jinde. Tak trochu to ze mě vysálo všechen dech, protože naposledy když se tohle stalo, byla jsem mrtvá. Musela jsem samu sebe přesvědčit, že jsem s Cyrilem nedělala nic nebezpečného a rozhodně bych si všimla, kdyby na nás něco padalo. To mi ale moc nepomáhalo, protože smrt by alespoň vysvětlovala, proč jsem najednou nebyla tam, kde jsem měla být. Tedy, pořád jsem slyšela řeku. Ale místo vypadalo úplně jinak.
Trochu se mi klepaly tlapky, když jsem se odvážila jít vpřed. Netrvalo dlouho a mezi stromy jsem slyšela hlas. Známý hlas. Dalo to všechnu moji sebekontrolu abych se nerozběhla vpřed a nevýskat radostí. "Kayo?" Bylo to jediné co jsem ze sebe dostala. "S kým to mluvíš?" Rozhlédla jsem se kolem. Nikdo tu kromě nás dvou nebyl. Přišlo mi to tak trochu jako out of place otázka vzhledem k tomu, že naposledy jsme se viděli těsně před mou smrtí. Snažila se mě zachránit? Proklínala jsem osud za to, že mi s Cyrilem nedal víc času. Alespoň Kaya nebyla nevítanou společností.

Duben 2/10 | Shahir

Zavřela jsem oči a jen si užívala jemného vánku, který mi čechral srst. Milovala jsem vítr. Připomínal mi svobodu, kterou jsem si tak těžce musela vybojovat. Svoboda, klid. Co víc si přát? Království a trůn? Na takové věci jsem zrovna v tu chvíli neměla ani pojištění. Byl to čas jen pro Ninu, a Nina jsem byla já a nehodlala jsem nikoho nechat ten můj čas zničit.
Až na to, že jsem neodváděla moc dobrou práci. Povzdechla jsem si, když se k mým uším donesl hlas, a s nelibostí se ohlédla. byl to vlk, černobílý. A... proč se ptal, jestli jsem v pořádku? Odolala jsem nutkání natočit hlavu do strany a postavila jsem se, abych se mohla v případě nouze bránit. A také, abych působila honosněji. "Mělo by být něco v nepořádku?" zeptala jsem se klidně, ale nechtěla jsem vypadat, jako že ho chci urazit. Vždyť od něj vlastně bylo docela hezké, že se tak zeptal. "Každopádně v pořádku jsem, není třeba obav," pousmála jsem se. Uměla jsem být milá, když jsem chtěla a potřebovala.

Zavrtěla jsem hlavou. Jak moje smrt souvisela s tím, že vypadal jako hastroš a křovák v jednom? Našpulila jsem pusu. "Mrtvá jsem taky byla," namítla jsem. Byla jsem neskutečně šťastná, že jsem to konečně mohla dostat ze systému. Světlušku jsem úplně nepočítala, protože byla padlá na hlavu. Ale Cyril měl mozek - občas - a já se konečně mohla svěřit někomu, kdo o tom dokázal logicky uvažovat. Stejně, jako já.
"Nejsem žádná nána. Takhle se mluví s dámou, krkoune?" napomenula jsem ho a přísněě se zamračila. Přesně, jak to dělávala naše matka. Pozorovala jsem ho, jak si ode mě drží odstup. Myslel si snad, že pokud se mě pokusí obejmout, zjistí, že jsem jenom halucinace? Dost možná. Nevylučuje se to. Měla jsem chuť to říct nahlas, ale Cyril mě s něčím předběhl. Lilac že byla také mrtvá? Zapsala jsem si to do paměti a k tomu přidala poznámku, že jí musím co nejdříve znovu vidět. Nad čím se lépe tvořily vztahy než nad vlastní smrtí? Potřebovala jsem odpovědi, které mi mohla dát jen ona.
Vytlačila jsem ze své hlavy mámino peskování a pokrčila rameny. "Bylo to daleko. Ani jsem nevěděla, jestli jsem pořád v téhle zemi - v Galliree. Jenom jsem doufala, že když půjdu pořád na sever, najdu tě. Víš, jak nenávidím doufání," postěžovala jsem si, a tak nějak už jsem nemohla zastavit proud slov, který se mi dral z hrdla ven. "Bylo to tak... tak opravdové. Omdlela jsem z nedostatku vzduchu, a pak jsem se probudila u nás doma. Doma, chápeš? A všichni se tam ke mně otáčeli zády. Jako bych byla nemocná. Byl jsi tam i ty. A udělal jsi to samé," zamručela jsem, jako by za to snad mohl. A kdo ví? "Řekla jsem si, že jediný vlk, který mnou je dostatečně posedlý na to, aby mě neignoroval, je Cézar. A tak jsem šla za ním. Zabil mě... znovu. A já byla volná," dopověděla jsem. Nebyla jsem moc vlčice přes city, takže jsem mu nepopisovala, jak moc mě všechna ta ignorace a nenávistné pohledy bolely. Jen jsem doufala (zase to slovo), že to Cyril pochopí.
Jeho otázka mě překvapila. I to, jak ji řekl. Hruď se mi zalila teplem a musela jsem se pousmát. Pořád mě měl rád. Byla jsem živá a nikdo - kromě otce - mě nenáviděl. Přikývla jsem. "Ano. Nemohla jsem dýchat... ale v tom nejhorším jsem omdlela. Neboj, nejsem žádná porcelánová lejdy," zazubila jsem se a rozhodla se překonat vzdálenost mezi námi. Hravě jsem ho drcla do boku. "Bráško."

Duben 1/10 | Shahir

Nikdy jsem nic nedělala bez cíle. Neprozpěvovala jsem si, neužívala si, a rozhodně jsem se netoulala jen tak. I tentokrát měla má cesta důvod, ačkoliv to nebyl důvod hodný plánování. Prostě jsem jen měla žízeň, a tak jsem se vypravila k nejbližšímu jezeru. Měla jsem vodu ráda, ale v cizím kraji jsem byla paranoidní. Pokaždé jsem čekala nějaké překvapení - že voda bude slaná, že bude moc teplá nebo naopak moc studená. Že bude něčím otrávená. Ještě se mi to nestalo, ale zákon života udával, že to nebylo nevyhnutelné. A tak, když jsem k vodní hladině sklonila hlavu, jsem se jí jen opatrně dotkla jazykem. Dobrá, uznala jsem. Nebyla ani slaná, ani teplá, ani studená a s trochou štěstí nebyla ani otrávená. Měla jsem moc velkou žízeň na to, abych nad tím moc přemýšlela, a tak jsem ji rychle uhasila a rozhodla se ještě chvíli sedět na břehu.

Napila jsem se studené vody a protáhla si končetiny. Do ledových krajů se mi nechtělo, ale bylo to potřeba. Dokud nebylo. Zvedl se vánek a přinesl mi až k čenichu známý pach, než se jeho nositel vůbec objevil. Nevěnovala jsem tomu moc velkou pozornost - na jaře foukalo pořád. Navíc jsem měla větší starosti. Překvapeně jsem se otočila právě ve chvíli, kdy můj bratr začal mluvit. “Cyri-“ nedořekla jsem to, protože mi oči sklouzly po jeho těle a já se pěkně zamračila. “Proč vypadáš jako opelichaný tulák? Vlci si o tobě budou myslet, že jsi nějaký nevychovaný blbec,” štěkla jsem po něm. Tohle byla má verze sourozenecké lásky.
Netrpělivě jsem přešlápla. Proč tam stál jako by viděl ducha? Oh. “Ano,” odpověděla jsem přísně, jako bych byla naše matka. A možná jsem se i snažila o ten efekt. Asi to pro mě jako po vlčici bylo přirozené, peskovat své sourozence, i když jsem na to neměla právo. Ale v mé hlavě jsem to právo měla větší než kdokoliv jiný, a tak mi ho nikdo nemohl sebrat. “Jestli budeš pochybovat o tom, co vidíš, pak tě budou mít tvoji poddaní za blázna. A co, že jsem zemřela? Tvař se jako by to byl tvůj každodenní zážitek,” pokrčila jsem rameny. Tím moje lekce byla u konce a já se usmála a dokonce i zavrtěla ocasem, ačkoliv za to by mě moje matka určitě nepochválila. Tak ještě, že tady není, usoudila jsem a udělala k Cyrilovi pár kroků blíž. Byla jsem připravená na něj všechno vyblít - jako můj příběh - ale pořád jsem trochu pochybovala o tom, že by mi kdokoliv věřil. On tam stál, když jsi zemřela, připomněla jsem si. V mém životě nebyl čas na pochybnosti.

//Řeka Tenebrae

Byla jsem vděčná za neustálý šum řeky, který mi bránil v moc dlouhém uvažování. To nikdy nevěstilo nic dobrého - z takového uvažování vznikaly buď nedokonalé plány nebo šílenství. A já se ještě pořád cítila trochu šílená. Už jsem si představovala, jak svým sourozencům budu vykládat o smrti. Nepochybovala jsem o tom, že by se mi všichni vysmáli. Až na Cyrila. Ten mě koneckonců viděl zemřít a více méně měl dvě a dvě pohromadě. Překvapovalo mě, že ze všech sourozenců se zrovna on stával klíčem k odemčení všech mých složitých strategií. Více jsem to čekala od Fedyora, ale bůh ví, kam cesta zavála jeho.
Poznala jsem, že jsem blízko severu, když mě opustilo neustálé kuňkání žab a do srsti se mi opřel severský vítr. Musela jsem být těm ledovým pláním blízko, ačkoliv jsem kolem sebe zatím viděla jen lesy. Zastavila jsem se a posadila se na břehu řeky, neboť mě výšlap do kopce unavil a nehodlala jsem riskovat další úmrtí tím, že se vrhnu na krutý sever celá zpocená a udýchaná. To bych taky svého bratra mohla dřív potkat v hrobě než bych se k němu dostala.

//Liliový palouk přes Kopretinovou louku

Následovala jsem řeku. To byla nejtaktičtější cesta, vzhledem k tomu, že řeky tekly vždy z hor a ne do nich. Nebyla jsem labilní, abych nedokázala do svých plánů započítat tak malichernou věc jakou byla gravitace. A proč že jsem to šla zrovna do hor? No, kde byly hory, tam byl i Cyril. Ačkoliv jsem neměla tušení, kolik času od mé smrti uběhlo. Mohly to být minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce nebo klidně i roky. Byla jsem realista, ale v tuhle chvíli jsem se snažila být věčným optimistou a uvažovat jen o prvních třech, možná čtyřech možnostech. Představa, že jsem se vrátila třeba po dvaceti letech, mi hýbala s žaludkem. Neměla jsem ani možnost, jak to zjistit. Mohla jsem jen dělat to, co jsem dělala jen nerada - doufat. Zavrtěla jsem hlavou, abych dala své mysli restart a nezamotala se do toho. Když jsem dokázala zůstat racionální v posmrtném světě, musela jsem zůstat racionální i v tom živém.

//řeka Kiërb

//Středozemní pláň přes Ohnivé jezero

Měla jsem pravdu. Zaplavil mě pocit zadostiučení a znovu jsem si začala vykračovat pyšně. Samotná smrt na mě nemohla, pořád jsem to byla já, Nina - tak co horšího by mě mohlo potkat? Nic. Nic horšího už není. Musela jsem rychle najít své sourozence a tuhle novinku jim nějak racionálně vysvětlit - pokud jsme nemohli zemřít, proč čekat na nějaké znamení? Mohli jsme otce svrhnout třeba ten den večer. Za tenhle objev jsem nějakým zázrakem vděčila Světlušce, a tak mi ani nevadilo, že mě neustále zdravila. Pokaždé jsem jen odtušila, že se jmenuju Nina a že už jsme se seznámily. Měla jsem na mysli důležitější věci než nějakého blázínka.
Zaskočila mi slina, když se tak náhle zeptala. Najednou jsem si připadala trochu hloupě. "Zatím ne," odpověděla jsem prozatím a hrdě se napřímila. Nemohla jsem dát najevo žádnou slabost - i ten největší ťulpas mohl znamenat nebezpečí, pokud byl správně zmanipulován. "Musím ji nejdřív získat. Až se tak stane, budu královna - to už bude každé mé slovo svaté," vysvětlila jsem a snažila se moc nefantazírovat. Zemřít rozhodně nebyl hezký zážitek, a tak jsem i přes téměř jistou reinkarnaci potřebovala vymyslet plán. A počítat s každou neznámou.
Natolik jsem se zamyslela, že jsem přestala dávat pozor a i neuvěřitelně hlasitá Světluška mi dokázala zmizet z dohledu. Překvapeně jsem zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Kam mohla jít? Maple ze Sarumenské smečky mohla být mojí nadějí, ale osud měl očividně jiné plány. Vzhledem k tomu, že nikdo nebyl v mé blízkosti, jsem podrážděně zakoulela očima a vydala se na sever. Na severu byl Cyril. Plán B.

//Řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku