Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VLA 3/5

Červenec 2/10 - Iva

Výborně. Nebyla plachá. Začínala se mi docela líbit. "Zdravím," opětovala jsem jí pozdrav, aby mě neměla za neslušnou. Přestala si hrát, ale neodešla, za což jsem byla ráda. A pak přišla lavina otázek, kterou jsem nečekala. Byla taková všechna vlčata? Vůbec nic o nich nevím. Tuhle životní lekci mi tedy matka nedala.
"Protože každý je na světě něčím důležitý," pronesla jsem chytře. I můj otec byl důležitý - bez něj bych tu nemohla být. Všichni jsme patřily do koloběhu, který se nikdy nezastavil. A každý v něm hrál nějakou roli. Vzhledem k tomu, že vlčice jevila spíše známky radosti než strachu, rozhodla jsem se přistoupit blíž. "To znamená, že pokud bys spadla a něco se ti stalo, určitě by to byla pro ten svět rána," dodala jsem trochu bližší vysvětlení a spokojeně se na ni usmála. Vlastně to bylo docela fajn, mluvit s někým... nedospělým. Byla jsem v plné kontrole. Ale využívat jsem toho nehodlala, to by ode mne bylo pěkně zbabělé. A bylo by to přesně to, co by udělal můj otec. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, a také nad její otázkou. "Zábava u dospělých vypadá trochu jinak." A já mohla jenom doufat, že se mě nezeptá, jak, protože jsem odpověď na tu otázku neznala. Zábava byla luxus, který jsem si nemohla dovolit. "Přišla jsem si pro vodu," vysvětlila jsem a pokynula hlavou k v vodní hladině. "A ty? Zatoulala jsi se sem? Kdepak máš rodiče, drahá..." Nechala jsem jí prostor k tomu, aby mi řekla své jméno.

VLA 2/5

Červenec 1/10 - Iva

Tlapky mě opět zavedly k vodní hladině. Nevadilo mi to - žízeň nebyla nikdy dostatečně uhašená, a tak jsem k jezeru sklonila hlavu a dlouze se napila. Trochu mě to i probudilo, neboť teplé počasí mě dělalo ospalou. Byla jsem zvyklá na severnější podmínky, ale nestěžovala jsem si. Alespoň jsem vedle všeho ostatního nemusela ještě celý rok trpět hlady, protože většina zvířat se držela v teplejších místech.
Ani tentokrát jsem tu ale nebyla sama. Znovu jsem hlavu zvedla a zvědavě se zahleděla na odrostlé vlče opodál, které si hrálo. Trochu jsem se pousmála. Pro jednou jsem nemyslela na to, že vlčata se dají nejjednodušeji zmanipulovat, ale soustředila jsem se na tu nevinnou radost. Té mi nikdy nebylo dopřáno, a pak už bylo moc pozdě. Byla jsem dospělá a očekávalo se ode mne, že se dospěle taky chovat budu. A tak jsem se k ní nepřidala, i když jsem tak trochu chtěla. Jen jsem si odkašlala.
"Opatrně, ať neuklouzneš." Nevěděla jsem, jak bych se k ní měla zachovat. Byla moc mladá na to, abych se k ní chovala jako ke mně rovné, nebo už byla dost vyspělá? Musela mi to sama ukázat. "Byla by tě škoda," dodala jsem s přátelským úsměvem, ale nepřibližovala jsem se. Nechtěla jsem, aby se mě bála, koneckonců jsem byla někdo vyšší a cizí.

VLA 1/5

//Rozkvetlé louky přes řeku Mahtaë

Dávala jsem tlapku před tlapku a pomalými kroky se blížila k jezeru. Po setkání s Kayou jsem měla na tváři úsměv. Nemohla jsem říct, že to byla kamarádka, protože přátelé byli něčím, co jsem si jako následnice trůnu nemohla dovolit. Tížilo mě to na srdci, ačkoliv bych to nikdy nikomu nepřiznala. Byla to jen další emoce, kterou jsem si v hlavě uložila do pomyslné krabice, tu krabici zastrčila do tmavého kouta a ten tmavý kout nechala vzplanout, dokud z krabice nezbyl jen popel, který jsem rozfoukala do všech částí světa. A bylo po emoci. Trochu jsem se oklepala a spokojeně ťapala dál, na své cestě za jeskyněmi.
Ty na mě však u jezera nečekaly.

...napojení hry v rozcestníku...

Srdce mi tlouklo jako splašené s každým dalším jeho slovem. Věděla jsem, že jakmile celá tahle situace skončí a život se posune někam dál, budu si připadat patetická. Ale v tu chvíli, uprostřed jezera s Etneyem, mi bylo všechno jedno. Celý život jsem vyrůstala bez otce a v utajení a on byl první muž mimo mou rodinu, který mi věnoval pozornost. Byla to můj perfektní zkáza a já o tom ani nevěděla. Jen jsem se pousmála a hrdě se napřímila. "Dobrá odpověď," pochválila jsem ho, jako kdyby to na něj mělo stejný efekt jako to co říkal on na mně.
Uměl to se slovy. Byl to samec, byl mocný a sebevědomý - měl všechno, co mu svět mohl dát, a já byla jen sebevědomá holka, která přes vlastní naivitu přestávala vidět. Topila jsem se, aniž bych měla hlavu pod vodou, a vůbec mi to nedocházelo. Přikývla jsem, protože jsem s ním o těch chviličkách souhlasila, a následovala jeho pohled k lesu. Srdce mi u toho poskočilo, protože celé to bylo ještě perfektnější - o tom lese a smečce v ní už jsem slyšela. To znamenalo, že nemohla být úplně nemožná. Etney mi ještě vyprávěl o dalších jejích výhodách, ale já viděla jen ty tři. Snadné stoupání po hierarchii, málo soupeřů, Etney. Vdechla jsem jeho vůni, když se přiblížil, a se zavřenými oči přikývla. "Ano," přitakala jsem. Podepisovala jsem ďáblovu smlouvu? Nebo byla neškodná? Měla by sis přidat svá pravidla, uvědomovala jsem si někde v podvědomí. "Uděláš ze mě tamní princeznu?" Uchechtla jsem se, aby to vyznělo jako vtip, ale zároveň jsem pozorovala řeč jeho těla a jakýkoliv náznak něčeho, co by mě mohlo odradit.
Dělala jsem to dobře? Líbilo se mi to? Nebo jsem byla ztracený případ a teď odejde, aniž by se rozloučil? Měla jsem chuť zavřít oči a přikrčit se v očekávání jeho reakce. Chvíli jen tak stál a nic moc se nedělo, nebyla jsem si jistá, co si z jeho pohybů mám vyložit - ale pak znovu promluvil a mně spadl kámen ze srdce. Tělem mi projelo příjemné šimrání a znovu mi přišlo, že snad musí slyšet, jak hlasitě mi bije srdce. Dech se mi zadrhl v hrdle když přišel ještě blíž, ale nehnula jsem ani brvou. Kdyby něco udělal, nesnažila bych se ho odmítnout - a kdyby nic neudělal, nestěžovala bych si. V životě jsem nebyla víc rozpolcená. "Etney..." vydechla jsem. Přišlo mi, že snad v tom jediném uchu musím mít všechna svá nervová zakončení, neboť při každém jeho zavazení o jediný chloupek jsem měla co dělat, aby se mi nepodlomila kolena. Z hrdla mi uniklo krátké zafoukání, když poodstoupil, a tváře mi začaly hořet studem. Poprvé za naše setkání jsem před ním sklonila hlavu a tentokrát s viditelným třesem - pokud se soustředil - pozorovala, jak plave dál. To já zůstala stát jako přibitá.
Oklepala jsem se a na rozdíl od něj se vydala zpět na břeh. Motala se mi hlava, ale nebylo mi špatně. Cítila jsem se... lehce. Jako by mě začaroval a já najednou nic nevážila. Nad námi se každopádně začala stahovat mračna a v dálce už byly vidět blesky, a tak jsem chtěla být od vodních ploch co nejdál. "Měli... bychom vyrazit. Do tvé ideální smečky," ušklíbla jsem se. Snažila jsem se žertovat, ačkoliv jsem si byla jistá, že mu musí docházet, jaký vliv na mě doopravdy má.

//Rozkvetlé louky přes řeku Mahtaë

Poslouchala mne. Zvedlo mi to už tak dost vysoké sebevědomí. Pokud mě i někdo tak rázný jako Kaya byl ochotný vyslechnout, pak jsem musela dělat něco dobře. A co víc - šrotovalo jí to v hlavě. Položila velmi dobré otázky a měla jsem co dělat, abych na ně rychle vymyslela odpověď. Co když nejsem dobrý vůdce? Zalila tím má semínka pochybností, ale díky své povaze jsem to dokázala rychle setřást. Možná to měla Kaya stejně - nebo se možná ptala proto, že její semínka byla zalévána až moc. Do takových osobních věcí jsem se ale plést nehodlala.
"Pak ti nenáleží právo moci," odpověděla jsem nakonec to, v co jsem věřila. "Pokud jsi mocná, ale nedá se na tebe spolehnout, nejsi nic jiného než tyran." Jako můj otec a jeho rodiče, a rodiče jeho rodičů, protože takové věci se dědily. Měla jsem to v sobě? Být tyranem? Nebo byl dalším tyranem Cyril? Fedyor? Vanya? Zavrtěla jsem hlavou. "Ale to, jak moc se na tebe dá spolehnout, neměříš ty. To dělají ti, kteří na tebe spoléhají," dodala jsem, "i v tom nejsilnějším vlkovi, pokud je alespoň trochu chytrý, se skrývají všelijaké pochybnosti. Měříme každou svou chybu mnohem ostřejším pohledem než ti, co nejsou v našem těle. Prostě nemůžeš doufat. Jen si být jistá." Použila jsem s úsměvem její vlastní slova proti ní a mrkla. Možná jsem tím přiznávala, že i já mám jisté pochybnosti - ale měla jsem pocit, že Kaya tuto upřímnost spíše ocení, než že by ji využila. Ne, že by se ten fakt dal využít. Dokázala jsem své emoce dobře ovládat.
Přešly jsme řeku, a po opatrném sestupu z mostu jsem byla ráda, že jsem znovu tlapkami pevně na zemi. Spokojeně jsem si oddychla a vzhlédla k obloze. Vlčice měla pravdu. Chtělo to úkryt, co nejrychleji. Přikývla jsem. "Vím o jeskyních, kde se mohu schovat." Ačkoliv o jejich lokaci jsem měla jisté pochybnosti, protože jsem zdejší okolí ještě neznala tak dobře. Ale musela jsem výš na sever - tam mě mohla dovést řeka. "Můžeš jít se mnou, pokud se nemáš kam schovat ty," podotkla jsem, ale protože jsem nechtěla riskovat mokrý kožich, jen jsem na vlčici kývla hlavou a nechala ji, ať mě následuje či jde jiným směrem. A protože jsem neuměla stavět ledové mosty jako Kaya, vydala jsem se místo přes řeku podél ní.

//VVJ přes řeku Mahtaë

Zavrtěla jsem hlavou. Tentokrát jsem s vlčicí nesouhlasila a byla jsem odhodlaná změnit její názor. Lehce jsem se napřímila, abych působila důležitěji a možná i o něco chytřeji. "Každý se musí na někoho spolehnout," poznamenala jsem, "ať už je jakkoliv silný. Můžeš mít všechno, vládnout všemu, ale bez vlků, kteří by byli ochotní tě následovat? Jsi stále nic." I mého otce byli někteří ochotni následovat. Sice byl natolik silný, že své poddané si neustálým terorizováním drží na území - ale bez vlků, kteří by mu v tom pomáhali, by se převrat už dávno stal. Musel se na ně spolehnout zrovna tak jako na svou sílu. Svou minulost jsem Kaye povědět nemohla, ale vytvořila jsem si v hlavě jiný, podobný příběh. "Ber to takhle. Jsi silná, máš všechnu moc, o které jsi kdy snila. Ale k čemu ti vlastně je? Ostatní se tě bojí, protože jsi o tolik silnější než oni. Nebezpečí ti nehrozí, neboť se dříve či později všichni naučí, že tě nelze přeprat. Den co den se sama touláš a nemáš nikoho. K čemu ti je taková síla potom?" Věnovala jsem jí vševědoucí pohled. "Rádi si říkáme, že k životu nikoho nepotřebujeme dokud věříme a máme rádi sami sebe. Ale vždycky potřebuješ někoho, koho bereš jako sobě rovného - a můžeš se na něj spolehnout. Dva vlci už jsou dav, a dav je mocný. Samotná můžeš ovládat leda tak vlastní dech." A ani v tom případě nelze vyhrát - tělo nedovolí jen tak přestat dýchat. Spokojeně jsem vydechla, z části proto, že jsem se cítila rozumná za ten svůj proslov - a taky proto, že jsem podle Kayi nebyla ztracený případ. Výborně. Takže jsme znovu byly na stejné notě. Přidala jsem do kroku, aby mi neutekla.
Překvapeně jsem zamrkala. "Tak to nefunguje," poznamenala jsem a pobaveně se nad tou představou pousmála. Nebudeme věřit, budeme si jistí nad něčím, co jsme nikdy nezkusili a není to podloženo fakty. Vtipné. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a zamračila se. "Nebojím se. Jsem opatrná, v tom je rozdíl," prozradila jsem a nelelkovala. Rychle jsem se vydala za ní, aby se mi náhodou na druhém břehu nepomstila a nenechala most roztát. Když spadnu já, spadneš ty.

//Rozkvetlé louky přes řeku Mahtaë

Až na naše předbíhání jsme byly s vlčicí pořád na stejné vlně. Přemýšlela jsem, jestli jsem si tvořila kamarádku, nebo jestli jsem se nechávala vodit za nos. Matka mě varovala před světem a jeho krutostí, a já myslela, že můj otec je ta největší krutost. Ale všechny ty nové obavy které přicházely s poznáváním světa mě začínaly přesvědčovat o opaku. Můj otec byl jenom nepředstíraná krutost. Předstíraná milost byla horší než to.
"Takže tu zůstáváš kvůli magii?" Ujistila jsem se. "Máš ráda moc?" Lehce jsem se ušklíbla ale věnovala jí pohled, který říkal, že to jsme dvě. Pokud mě Gallirea mohla udělat silnější, pak jsem byla odhodlaná na nějakou dobu zůstat. Tiše jsem se uchechtla, ačkoliv mi její slova moc vtipná nepřišla. "Bereš mne jako ztracený případ?" Podtón hrozby v mém hlase jsem si nevymyslela.
Našpicovala jsem uši, abych slyšela, co si to tam mumlá. "Není," přitakala jsem. Star mi vysvětlil pár magií a jakou mají spojitost s barvou očí. A tak jsem i věděla, že mou magií je vzduch a že Kaya je jedním z těch vlků, kteří jsou nebezpeční, protože na nich žádnou magii nepoznám. Z toho mi trochu přejel mráz po zádech a najednou jsem si znovu nebyla jistá, komu a čemu věřit. Ale sama jsem království vést nemohla, a tak jsem svou nervozitu musela spolknout a tvářit se, jako bych byla nad věcí. "To nezní zrovna chytře," poznamenala jsem, "doufat v naši rychlost," dodala jsem krátké vysvětlení. Víra byla ošemetná a vedla akorát k záhubě. Jako spousta dalších věcí.
Kaya však měla i lepší řešení situace. Instinktivně jsem udělala krok vzad, ale její magie mě neděsila. Naopak - docela mě to fascinovalo. Už jsem zde na Galliree pár takových úkazů viděla, ale nikdy ne v takové míře. "Páni," vydechla jsem a doufala, že se mi do hlasu neprojektuje moc vlečícího nadšení. Nelíbilo se mi však, že mě chce poslat první. Nic jsem o její magii nevěděla - mohla být třeba časově omezená a já bych se pak propadla rovnou do vody, bum prásk blesk a bylo by po mně. Znovu. Jen jsem se na ni mile usmála a pokynula hlavou. "Jen běž. Je to tvůj výtvor," pronesla jsem a doufala, že to zní, jako by byla pocta jít přes ten most první. A já se té pocty vesele vzdám. Ustoupila jsem, aby bylo jasno, že se nikam rozhodně nechystám.

Vypadalo to, že jsme obě soutěživé, a dávaly jsme to najevo aniž bychom používaly slova. Bavilo mě to, ačkoliv mě její předbíhání pokaždé lehce nakrklo. Já se však nevzdávala bez boje a kdykoliv mě vlčice zvládla předejít, nebylo to dlouho než jsem s ní opět srovnala krok. Docela jsem si naše tiché popichování užívala. Nehrozilo, že by mě chtěla zakousnout, a neexistovala žádná opravdová prohra. Byla to ideální hra.
Fakt, že Kaya neví, kam jde, mě trochu znejistil. Měla jsem ráda plány a fakta, ne... víru a spoléhání se na štěstí. Začala jsem si tak dávat větší pozor na to, kam šlapu. Stávalo se více než často že jste jámu neviděli dokud jste v ní už nebyli. "Dobrá," uznala jsem, aby vlčice nepoznala mé vnitřní rozpoložení. Nejistota byla slabost, kterou jsem si dovolit nemohla. A tak jsem všechnu svou pozornost přenesla na její povídání. Které bylo šílené, trochu jako z pohádky o Alence v říši divů. I když možná Galilea byla ta říše divů a my všichni jsme byli ty Alenky. Teď už jen najít Kloboučníka a přemoct Srdcovou královnu a... co bylo potom? Alenka se probudila ze sna? Zavrtěla jsem nad tím hlavou. "No dobře," souhlasně jsem přitakala a zahleděla se na veverku, kterou mi Kaya ukázala. "Tak já tomu věřit budu. Ale nebudu přesvědčená dokud to neuvidím na vlastní oči. Ty nikdy neklamou," pronesla jsem chytře. Oči, na rozdíl od vlků, opravdu nikdy neklamaly. "Ale pokud je tu vše tak šílené, jaký je důvod zůstat? Víš toho spoustu, musíš tu už nějakou dobu být. Proč?" Pokračovala jsem ve vyzvídání a opět přidala do kroku, abych vlčici dohnala.
Blížily jsme se k řece - to bylo jasné podle zvuků, které k nám vítr donesl. A spolu s ním přišly i hromy a blýskající se nebe. S ironickým pobavením jsem se usmála. "Jak příhodné. Čeká nás řeka a začíná bouřka," poznamenala jsem, kdyby to Kaye náhodou nedocházelo tak, jako mně.

Spokojeně jsem přikývla a pousmála se. Kaya mi rozuměla, a to se mi líbilo. Bylo osvěžující být s někým, kdo není moje rodina, na stejné vlně. Byla jsem na sebe pyšná. Celý život jsem byla někde zavřená a schovávala se před světem - a když jsem do něj byla bez milostí hozena, poradila jsem si. Nemohla jsem sice tvrdit, že jsem to zvládala lépe, než mí sourozenci - věděla jsem jen o Cyrilovi - ale stejně. Neudělala jsem si žádného nepřítele a naopak to vypadalo, že si dělám dost spojenců. Pokud se Star nenaštval, mohla jsem i jeho za něco takového považovat. Jenom ještě nikdo nevěděl, že si z nich tvořím svoji armádu.
Taneček jako záložní plán se mi rozhodně nelíbil, a tak jsem se rychle rozešla za vlčicí. Srovnala jsem s ní krok, aby nebyla ani o chloupek rychlejší než já. Já nebyla vedená - já jsem vedla. Ale nevěděla jsem kam, a tak jsem v zorném poli stále pozorovala kroky vlčice a byla připravená zahnout tam, kam ona. Tedy, alespoň jsem věřila, že ví, kam jde. "Znáš to tu dobře?" Prohodila jsem. Hodilo se to k tématu a zároveň to byla dobrá možnost získat z Kayi nějaké nové informace. "Myslím tady i v Galliree," dodala jsem, "už jsem o ní slyšela spoustu šíleností. Měla bych jim začít věřit?" Stočila jsem svůj pohled k ní a snažila se v řeči jejího těla vyčíst, zda mi říká pravdu nebo mě jen tak tahá za nos.

Červen 8/10 ~ Etney ♥

A tak jsme si to ujasnili. Já nehledala žádného tuláka a on byl alfou, což se mi víc než hodilo do plánů, které postupně vedly až k mé cestě na trůn, který mi právem patřil. Představa toho, že mám všechno na dosah tlapky, mě elektrizovala. A nejspíš za to mohla i Etneyho přítomnost. Ale nelíbilo se mi to - těžce se mi přemýšlelo, a vlastně jsem nad ničím ani přemýšlet nechtěla. Chtěla jsem žít jenom pro ten moment, já a on a vodní hladina, která se kolem nás vlnila. Slastně jsem přivřela oči a na minutu si dovolila jen... žít.
Nachytal mě u škobrtnutí, ale nedala jsem na sobě nic znát. Jen jsem se uchechtla a ladně pohodila hlavou. "Samozřejmě. Pochybuješ snad o mne?" Opět jsem to obrátila proti němu a šibalsky na něj mrkla. Musel vědět že já vím že on ví že jsem udělala unáhlený závěr o tom, že je tulák. Ale jednou z předností princezny - ne, královny - by mělo být umění nepřiznat chybu v těch vzácných momentech, kdy nějakou udělá. Jenom jsem doufala, že celá Etneyho existence není jedna velká chyba. Že se tímhle vším neřítím do záhuby, ale když ve mne všechny ty pocity, co probouzel, vyvolávaly chuť prostě jen žít a užívat si? Byla jsem pořád jenom holka, a on věděl co dělá a já ne, a s každým dalším slovem si mě táhnul blíž jako rybář rybu.
Zachytila jsem ten jeho pohled a srdce se mi rozbušilo rychleji, než bylo zdrávo. Bylo tohle normální? Způsobovali vlci vlčicím zástavu? Bylo toho tolik, co jsem ještě nevěděla. Měla bych se bát, ale místo toho jsem jen s lehkou nervozitou stála nohama pevně na zemi a jediný moment, kdy jsem přerušila náš oční kontakt, byl abych udělala to samé, co on. Pomalu jsem sjela očima k jeho čenichu a ještě pomaleji zase zpátky. Nebyla to vteřinka jako u něj. Já si dala záležet na tom, aby bylo jasno, co chci. Ať už jsem měla srdce až v krku či ne. "Lichotíš mi, Etney," zavrněla jsem jeho jméno a dychtivě zadržela dech. Celá jsem hořela a mohla bych přísahat, že kdyby Etneymu trvalo k něčemu se rozhoupat jen o pár vteřin déle, nejspíš bych vybouchla. Výjimeční vlci by měli držet při sobě. Líbilo se mi, jak to znělo. A ještě víc se mi líbilo, jak mi říkal princezno. Bylo možné, že stejné slovo znělo mnohem lépe z jeho úst než z úst Stara? "Svatá pravda," uznala jsem. Měla jsem co dělat, aby se mi hlas nezačal klepat stejně, jako se mi pod vodou klepaly tlapky.
Přikývla jsem. Začínala jsem být unavená ze všech těch slov. Byla jsem diplomatická, rozvážná, všechno jsem potřebovala vědět - slov pro mne nebylo nikdy dost. Ale najednou jsem jich měla už plné zuby. "Správně," potvrdila jsem, abych si byla jistá, že se nebude ještě doptávat. A vůbec, proč marnil tolik času zbytečnými řečmi když... Oh. Udělal to. A já to nečekala, což na tom nejspíš bylo to nejhorší, protože jsem měla pocit, že sebou švihnu o zem. Chtěla jsem nad tím mít kontrolu, ale pomalu jsem zjišťovala, že mi vůbec nevadilo, že mi ji takhle sebral. Vlastně se mi to líbilo, podle toho šimrání v břiše, které mě téměř donutilo stáhnout ocas mezi nohy. Ale neudělala jsem to. Nehodlala jsem se poddat takhle rychle. Roztřeseně jsem vydechla a natáhla se k němu, abych mohla udělat to samé. Jemně jsem se dotkla jeho čenichu tím svým a s viditelnou nejistotou mu olízla pysky. V obličeji se mi odrážela jediná otázka - dělám to dobře? "Já... také." Tentokrát se mi hlas už třásl. Zavřela jsem oči, abych se na něj na chvíli nemusela dívat a mohla zklidnit své rozdivočelé srdce.

Překvapeně jsem povytáhla obočí. Nebyla jsem zvyklá na takovéhle výlevy emocí - sakra. Kdybych něco takového řekla před svou mámou, která nade mnou ještě před pár měsíci měla 24/7 kontrolu, přistála by mi taková, že by má hlava doletěla sem na Gallireu předčasně. A pak by kopancem vyslala i zbytek mého těla. Samozřejmě jsem byla více než obeznámena se všemi typy nadávek, ale žádnou z nich jsem neměla ještě příležitost použít. Trochu mi přišlo, že kdybych se o to pokusila, zamotal by se mi jazyk a už by se nerozmotal. Nebo to možná byla výhružka, kterou mi máma namluvila. Díky, mami. "Zdá se, že pouze ty," uchechtla jsem se, "a tak to i zůstane. Ne všichni mohou být neobyčejní jako my," pronesla jsem s hrdostí v hlase, očích i póze. Už mi chyběla jenom korunka a dav, ke kterému bych promlouvala. Tím teoreticky byla Kaya, ačkoliv jí chyběl ještě někdo do dvojice. Ale na tom se dalo zapracovat. Jeden vlk byl základní stavební kámen pro všechno.
Pozorně jsem Kayu poslouchala. Ještě před mou smrtí jsem byla ohledně magie dost skeptická, ačkoliv jsem jí už byla svědkem - ale mé znovuzrození mě utvrdilo v tom, že zde je možné cokoliv. Takže ne, rozhodně jsem nehodlala vynechat lekci o tom, jak tu věci doopravdy chodí. A zdálo se, že podle Kayi tu žádné poslání nemáme. "Alespoň, že tak. Další přemístění už bych nezvládla," zavrtěla jsem hlavou. Tohle tedy musela být nějaká chyba a já mohla dál pokračovat v cestě. Nebo také ne. "Tancování? Děkuji, ale ne." Tak trochu zděšeně jsem zavrtěla hlavou. Jak takové tancování vůbec vypadalo? Když jste byli celý život zavření uvnitř jako já, těžko jste se mohli naučit všechno co svět nabízel. "Hlasuji pro možnost číslo dvě. Odchod," dodala jsem, aby bylo jasno.

Červen 7/10 ~ Etney

Bylo mu jasné, co chci. Netušila jsem, že něco takového může být na vlkovi přitažlivé - to, že věděl, co potřebuju. Napadlo mě, jaké další věci by o mně mohl zjistit, kdybych ho nechala se přiblížit. Když mne z toho začaly pálit tváře, bylo mi jasné, že bych měla přestat s fantazírováním. Věděla jsem toho o lásce dost na to, abych věděla, že více než často vede k záhubě. Jasným důkazem toho byla i má matka. Přesto mi v hlavě zůstával malinký hlásek, který zpíval, že já bych taková nebyla. Já bych ho nenechala se mnou zacházet jako s prachovkou, nenechala bych ho zabít má vlčata, nenechala bych ho poroučet mi. Ale stačil mi jeden pohled do těch očí a věděla jsem, že lžu sama sobě. A rozhodně jsem ho neznala natolik, abych s jistotou řekla, že by si ze mne vlastně nikdy prachovku neudělal.
"Přesně tak," vymáčkla jsem ze sebe a hrdě se napřímila. Byla jsem tak stejně vysoká, jako on, ale on byl vlk - nehledě na to, co jsem dělala a jak jsem stála, vždycky by vypadal silnější a větší. A podle toho, co říkal, tím i byl. Neustoupila jsem ani jsem nesklonila hlavu, místo toho jsem zavětřila. Měl pravdu. Sálala z něj moc, a já byla ochotná pro takovou moc udělat cokoliv. Zaryla jsem drápy do písku aby to se mnou nepraštilo. Etney se mi neuvěřitelně hodil, a ten fakt jenom upevňoval můj chtíč. Uklidni se, Nino. Zhluboka jsem se nadechla a přikývla. "Nedělám unáhlené závěry," vysvětlila jsem s jemným úsměvem a nepřestala udržovat oční kontakt. Nehodlala jsem se před ním třást. Byla jsem mu rovná. "Avšak tenhle závěr mě náramně těší," dodala jsem a přeci jen se přestala tak vytahovat. Chtěla jsem na chvíli vypadat zranitelně, protože co jiného chtěl vlk, jestli ne cítit se potřebný a chránit?
Trochu jsem se uchechtla a zavrtěla hlavou. Sebevědomí mu opravdu nechybělo. Bylo to roztomilé, skoro až hloupé. Příliš velké ego s sebou dřív nebo později přineslo brzkou smrt. Tu jsem mu já ale darovat nehodlala, a tak jsem ho nechala, ať se naparuje. Vlastně jsem byla ochotná se k němu přidat. "Ohoh. Tak to pak ano, Etney," pronesla jsem jeho jméno sladce, dala jsem si záležet na každé slabice a dokonce jsem propustila uzdu i svému přízvuku. Jenom slovanské jazyky dokázaly z jmen udělat symfonii. "Chceš tím říct, že jsem jako každá druhá? Urážíš mne," poznamenala jsem, ale nepřestávala jsem se usmívat. Očividně mě jeho urážka nijak nezasáhla - jen jsem mu chtěla ukázat, že jeho flirt se moc nepovedl. Přesto jsem ho nechala přijít blíž, dokonce jsem se k němu i naklonila. "Čest je poznat mne," oponovala jsem mu s veselým úšklebkem na tváři. Tohle mě bavilo. Bojovali jsme spolu o vedení aniž bychom doopravdy bojovali, ale srdce mi tlouklo stejně rychle jako při opravdovém boji.
Krátce jsem kývla na jeho strohé vyprávění. Minulost byla podobně důležitá jako jména. Dala se proti ostatním využít bolestivěji než zuby. U Etneyho to sice nebylo nic extra zajímavého, ale zaujalo mne, že si smečku vybudoval sám. Měla jsem k němu díky tomu o něco větší respekt. Převzít již existující smečku bylo snadné oproti začátku z ničeho. "Je to tak lepší," ujistila jsem ho. Bylo to lepší - pro nás oba. Představoval pro mě příležitost, která se neodmítá. Kdo ví, jak bych se chovala, kdyby to tak nebylo. Nejspíš bych ho ani nenechala přijít tak blízko. Modrými očky jsem ho pozorovala a potajmu si přála, aby už konečně přišel až ke mne. "Rodiny rády podceňují," uznala jsem, "trik je v tom dokázat jim opak." Zablýskalo se mi v očích. Padli jsme k sobě jako kousky skládačky. Přišlo mi až neuvěřitelné jak dobré to je. Až moc dobré. Začínala jsem ho trochu podezřívat, ale nedal mi jediný důvod se obávat, a tak jsem ten pocit prozatím nechala plavat.
Nachytal mou chybu, ale já na to byla připravená. Lehce jsem pokrčila rameny a pousmála se. Nedala jsem najevo, že lžu. "To ano. Jižní území, které v nejsevernější části mělo pohoří. Severní hory. Tam byl můj domov," vysvětlila jsem. Připadala jsem si v tu chvíli neporazitelná, pevná jako skála, silná jako... Jako... Najednou už jsem si tak silná nepřipadala, když se mne dotknul. Nebyla jsem na to připravená a tělem mi projela nejistota. Rozhodně jsem mu nehodlala vyprávět, že zatímco on se tu vytahoval jak ho všichni chtějí, já jsem žádné zkušenosti neměla. Nejspíš by vzal tlapky na ramena kdybych přiznala, že jsem většinu svého života strávila schovaná v díře.
Bojovala jsem proti všem svým vnitřním démonům abych neudělala krok zpět. Nebyla jsem srab. Nebyla jsem slaboch. "Já..." Nevěděla jsem, co mám říkat. Sotva jsem v tu chvíli věděla, jak se mám chovat. Přirozeně. Až na to, že na tom snad nebylo nic přirozeného. Tak klidně. Jasně. To byla hračka. Zhluboka jsem se nadechla, tak, jak jsem to dělala vždycky když jsem ztrácela kontrolu. Ale teď jsem jí držela všechnu. To on mě chtěl. Mohla jsem si s ním dělat, co jsem chtěla. Taková byla moje síla. "Tak dobře," vydechla jsem a na tváři se mi znovu rozlil sebevědomý úsměv. Udělala jsem poloviční krok vpřed a stála přímo před ním, téměř hruď k hrudi. Cítila jsem, jak se některé jeho chloupky zachytávají o ty mé, a zatímco jsem mu přejížděla čenichem po tváři myslela jsem jenom na to. Abych se nezbláznila.

"To ano," uznala jsem s úsměvem. Sice to trochu vyznělo, jako bych byla nějaká levná děva, ale pokud si Kaya myslela, že mám okolo prstu odmotaných deset vlků, pak jsem jí nehodlala vyvádět z omylu. Potřebovala jsem minimálně vypadat populárně. Jako samotář to nikdy nikam nikdo nedotáhl. "A já na takové věci nemám čas," dodala jsem stejně, abych jí ujistila, že to rozhodně nedělám schválně. Byla to Starova chyba - a pak také chyba magie, že jsem po něm na pár chvil toužila. Poprvé jsem nelitovala toho, že jsem zemřela. Nejspíš jsem se díky tomu vyhnula jedné velké ostudě.
Trochu jsem se jejímu tvrzení zasmála, protože pokud byla má teorie správná, zrovna jsme se sem obě přemístili. Takže bylo dost možné, že v Galliree se uměl přemístit každý třetí. Bylo těžké nepoddat se v takové chvíli úzkosti. Pokud ostatní mohli zmizet a já ne, nebyla jsem zrovna užitečná. Raději jsem nad tím moc neuvažovala a zapsala si to na pomyslný seznam věcí, které musím vyřešit později. "Přesně tak. Líbí se mi, jak přemýšlíš," pochválila jsem ji. Za tu krátkou dobu, co jsem Kayu znala, to nebylo poprvé co se náš myšlenkový pochod shodoval. "Ale pro dobro nás obou bych mou údajnou smrt tolik nerozšiřovala. Ještě by nás měli za blázny," poznamenala jsem. To bylo to poslední, co jsem potřebovala.
Přikývla jsem. "Sem..." Začínala jsem ztrácet naději, že s Kayou ještě narazíme na nějakou společnou notu. Nejspíš si myslela, že jsem blázen, a teď mě navíc ani nepochopila. Málem jsem se nadšením roztekla, když jí to docvaklo. A na rozdíl ode mě se nebála uvést věci na pravou míru. Přikývla jsem. "Nejsem. Také mě sem něco nebo někdo přemístil," odpověděla jsem, teď už bez zaváhání. A protože naposledy co se děly podobně divné věci jsem zemřela, pokračovala jsem ve vyzvídání. "Myslíš si, že to něco znamená? Máme něco udělat?" Protože jsem si byla celkem jistá, že ani já ani Kaya ještě dlouho nic dělat nebudeme, rozhodně ne pro dobro ostatních.

Červen 6/10 ~ Etney

Dostala jsem ho. Vlastně to nebylo tak těžké - byl jako já. Mě by také dostalo, kdyby mě někdo nazval nikým. Jenže já jsem nikdo nebyla. Stála jsem jako první ve frontě na královský trůn. Zato on? Nic jsem o něj nevěděla. Pro mě za mě to vážně mohl být pocestný, který nic neuměl, jen se naparovat jako pyšný páv. A tak jsem se zvesela ušklíbla a jen pohodila jedním ramenem, aby to nebylo úplné nezdvořilé pokrčení, ale aby bylo jasno, že to myslím vážně a je mi jedno, co si o tom myslí on. "Jsi samá sebechvála, ale neznám tě," odpověděla jsem popravdě a pohledem ho vyzývala k tomu, aby se rozpovídal. "Můžeš být princ stejně tak jako můžeš být jen pouhý tulák. Co já vím?" Zeptala jsem se - a on se také zeptal, a jeho otázka mě zaskočila. Co tím myslel, a co jsem mu měla odpovědět? Líbit se byl široký pojem. Líbila se mi spousta vlků, to, jak vypadali a jak se chovali. Ale pak také existovala speciální kategorie líbení se, ta, která stála těsně před láskou. Lásku jsem necítila k nikomu, znala jsem ji jen skrze sourozeneckou lásku a lásku k mé matce. A taková láska byla velmi komplikovaná. Navíc jsem o Etneym stále nic nevěděla, a tak jsem ani nemohla uvažovat nad výhodností jakéhokoliv svazku. Uklidni se, poručila jsem si. "Chtěl bys, aby ses mi líbil?" Rozhodla jsem se to otočit proti němu. To byl vždycky nejbezpečnější krok.
Šedivý se ke mně nepřidal. Měla jsem pocit, že poznal, jakou hru tu doopravdy hraju. Ale mě porazit nemohl. Pouze jsem se otočila, abych k němu nestála zády, ale nešla jsem zpátky. Stála jsem pár metrů od něj a mluvila klidně - jen ať přijde blíž, pokud chce pořádně slyšet. Mně nevadilo špicovat uši a soustředit se na každé slovo. Vlastně to bylo vcelku výhodné, jeho hlas se mi líbil. "Všem dávají jméno rodiče," uchechtla jsem se. Byla to zbytečná poznámka, něco, co nám oběma bylo jasné - ale nemohla jsem si odpustit ho trochu popíchnout. Ještě, když vypadal tak nazlobený, že vůbec nějaké rodiče má. To jsem naprosto chápala. "Etney I. Asgaarský? Co to znamená, Asgaarský?" Zeptala jsem se. Jeho jméno znělo důležitě, ale co byl Asgaar? Možná jeho předek. Ať už to byl předek, smečka či snad jméno zajíce, kterého si dal jeho otec k večeři, bylo to téměř královské jméno. Což znamenalo, že jsem nemohla zůstat pozadu. "Já jsem Nina, princezna Severních hor," prozradila jsem. Říkala jsem to opatrně, bylo očividné, že jsem svůj titul neříkala všem. A to to ani nebyl ten jediný titul. Ale snažila jsem se být tu v utajení - a šance, že existuje ještě nějaká princezna Nina ze Severních hor, byla větší než že existuje princezna Nina se všemi mými tituly. Tak či onak jsem proklínala svou soutěživost. Etney byl nyní jediný vlk, který znal část mého oficiálního jména.
Musela jsem odolávat nutkání zašklebit se nad tím pojmenováním. Já byla ze severu. Jih byl pro mě moc... teplý, exotický, bezpečný. Já žila pro zimu a hory, husté lesy, sníh a ledovce. Ale mohla jsem si za tu lež sama. Naštěstí se severní hory a jih úplně nevylučovaly - na jižní části musely být nejsevernější hory. Nebo spíš kopce. Pozorovala jsem ho, jak se ke mně přibližuje, a znovu jsem přimrzla k zemi. "Co se mnou máš v plánu," vypadlo ze mě než jsem se stihla zastavit. Ale na druhou stranu mě momentálně nezajímalo nic jiného, takže to nebylo tak nečekané. Nechala jsem to plavat. Bylo dobré vědět, co svým chováním zamýšlel, protože já z toho byla zmatená. A zmatenost byla také nepřítel. Měla jsem chuť mu vychrlit celou svou minulost. Tak to rozhodně ne. "Někdo mě velmi zklamal. Nabírám síly, abych to jednou, až se vrátím, zvládla," odpověděla jsem neurčitě, ale dostatečně na to, aby nebylo moc otázek.

Červen 5/10 ~ Etney

Nechával mě čekat. Možná mě chtěl k něčemu vyprovokovat, ale to by narazil. Já jsem byla trpělivá, pevná jako skála. Nehnula jsem se z místa a jen ho tyrkysovými očky pozorovala, hledala v řeči jeho těla něco, co by mi prozradilo, co je zač. Byl pro mne záhadou. Choval se sebevědomě, ale to nevypovídalo o ničem. Mohl být důležitý, ale také to mohl být tulák - jako já. Jeho bych ovšem nesoudila tak, jako mně. Já měla zaručenou budoucnost, takže jsem samozřejmě byla tulákem jen dočasně. Etney mě znovu odešel a já ho pohledem znovu následovala, až z něj nakonec vypadlo, že by si chtěl zaplavat. Zmateně, a možná skoro až zklamaně jsem povytáhla obočí. Vážně, Nino? Cos čekala? Pokárala jsem samu sebe. Jenom mě to utvrdilo v tom, že emoce byly zrádné a nebezpečné.
Na vlka jsem se však usmála a pokývala hlavou. Voda mi nevadila, ačkoliv dělala můj kožíšek tmavší - ale díky tomu jen vynikaly mé oči. Ne, že by na tom záleželo jen kvůli Etneymu. Byla jsem na svůj vzhled vždycky opatrná. Nemohla jsem vypadat jako hastroš jestliže jsem chtěla jednou vládnout. Ušklíbla jsem se a co nejvíc se narovnala, abych alespoň trochu vyrovnala náš výškový rozdíl a tu jeno pozvednutou hlavu. Nepotřebovala jsem být vyšší než on - stačilo mi dokázat, že ho nenechám být víc než já. Možná si se mnou jen zahrával, ale zrovna tohle jsem brala vážně. Nikdo po mně šlapat nebude.
Zasmála jsem se mu. Ne jeho slovům, ale přímo jemu, ačkoliv bylo na něm, jak si to vyloží. Lehce jsem zavrtěla hlavou. "Velká slova, která ale nemají cenu," pronesla jsem chytře. Nebála jsem se toho. Kdyby má slova obrátil proti mně, měla jsem za svým jménem bezpočet titulů, které jsem na něj mohla vychrlit. To by nebylo moc chytré, připomněla jsem si a chlácholila se, že se to třeba ani nestane. "Co když se nechci... přátelit s... nikým?" Vyšlo to ze mě jaksi kostrbatě, protože jsem ve skutečnosti chtěla říct co když se nechci tahat s prašivým tulákem. Byla jsem ráda, že mě matka naučila slušnosti. Nejspíš bych se mu s takovou prořízlou pusou tak nelíbila. Překvapeně jsem zamrkala, když jsem si uvědomila, že tak bojuju pro jeho uznání. Nino... Ignorovala jsem hlasy všech svých ženských předků a udělala první nejistý krok směrem k vodě.
Věnovala jsem mu vševědoucí pohled, aby bylo jasné, že vidím skrze všechen jeho flirt. To ale neměnilo nic na tom, co to se mnou dělalo. "Díky. To tvé taky není k zahození," pronesla jsem a s předstíraným nezájmem jsem od něj odvrátila pohled a zahleděla se někam do prázdna. On ale chtěl, abych došla až za ním. A měl štěstí, protože jestli jsem do teď váhala, slyšet princezno Nino mi vlilo do žil novou krev. Trochu jsem se usmála a konečně se mé tlapky setkaly s vodou. Nezastavila jsem se po jeho boku, místo toho jsem pokračovala hlouběji do vody a nechala ho, aby šel za mnou. Já se nikoho honit nechystala.
Etney nepoznal mou lež, a tak jsem se znovu trochu uklidnila. Na jeho otázku jsem odpověděla popravdě a přikývla. Nevadilo mi, že začal mluvit o sobě. Já měla tajemství, která nebyla určená pro jeho uši a těžko by se mi bruslilo pryč od jeho otázek. "Tak to toho jistě mnoho víš. Mohl bys mi o tom vyprávět," pokynula jsem ho. Informace se hodily vždycky, hladověla jsem po nich podobně jako po jeho uznání. Málem jsem pro všechno přemýšlení neslyšela jeho otázku. Líbila se mi? Ještě jsem neprošla ani půlku a už se stalo tolik věcí, které mě děsily a kazily mi plány. Ale byla tu svoboda. "Ano," pousmála jsem se, "jednou se musím vrátit domů, ale nejspíš se tu na pár let někde usadím," prozradila jsem. Nebylo to nic, co by nebylo jasné, takže jsem se té informace dobrovolně vzdala.

Červen 4/10 ~ Etney

Měla jsem pocit, že bych mohla požádat o cokoliv a on by to pro mě udělal. Cítila jsem se důležitě, a možná proto jsem se stále nehýbala, nechávala jsem ho si se mnou pohrávat. Protože nakonec jsem to pořád byla já, kdo měl kontrolu. Navíc jsem v něm viděla samu sebe. On měl ale menší filtr, nebál se ničeho - což já také ne, ale byla jsem opatrnější. Nebo jsem alespoň bývala, dokud jsem neochutnala svobodu, kterou Galilea nabízela. Svoboda byla ještě horší, než láska. A vypadalo to, že mi hlavu motala právě ona. Představovala jsem si to jako pohádku pro vlčata, kdy se svoboda zlověstně zmocnila vlkova těla a nyní se mě chystala nalákat do propasti.
Když už nemluvil o jazyku, líbilo se mi, co říkal. Byl sebevědomý, což byla vlastnost, které jsem si vážila, ačkoliv občas také vedla k záhubě. Momentálně mi ovšem přišlo, že ta záhuba bude moje. Byla jsem proto stále opatrná, dělala jsem pomyslné malé krůčky vstříc šedivému a jeho řečem. "Mnohé? Co si pod tím mám představit?" Neodtáhla jsem se, ale ani jsem se k němu nepřiblížila. Chtěla jsem ho nechat na vážkách, hrát si na hloupou, ačkoliv jsem moc dobře věděla, co tím myslel. Měla jsem moc, kterou jsem nikdy předtím neměla. "Jsem dost náročná, víš?" Opětovala jsem mu otázku a lišácky se ušklíbla. Stál teď tak blízko, že jsem viděla jak jednotlivé chloupky zařizují přechod barev v jeho srsti. Bylo těžké udržet na takovou vzdálenost oční kontakt - nečekala jsem, že mě to tak znervózní, ale nebylo to až tak překvapující. Nikdy se mi tohle nestalo. Všechno to bylo tak nové a já se za pochodu učila zatímco jsem se tvářila sebevědomě.
Při jeho dalších slovech jsem se uvolnila ještě o něco víc. "Správně," pochválila jsem ho. Nebyla jsem bezvýznamná. Byla jsem mu rovná - ne, byla jsem víc než on. Hrdě jsem se narovnala a téměř ho u toho pohybu žďuchla do čenichu. Neměl stát tak blízko. "Ale co dělá tebe významným?" Neodolala jsem té otázce. Já měla království, které čekalo na můj návrat a spásu. A také otce, který čekal na den, kdy do mě vrazí své zuby. Ale co měl on?
Přikývla jsem. "Nezdvořilost není hezká," poznamenala jsem a s poloúsměvem na tváři čekala. Nějak jsem vytušila, že mi to jméno řekne. Nedávala jsem na svou intuici často, byla stejně zrádná jako emoce. Ale tentokrát jsem to udělala a jen doufala, že toho nebudu později litovat. Přišlo mi, jako by mi přítomnost vlka vymlátila duši z těla a já vše sledovala z třetí osoby, vznášela jsem se někde vysoko nad námi a křičela ne. Ale vlk mi své jméno doopravdy řekl - Etney. "Nina," věnovala jsem mu své jméno na oplátku a jako malá holka jsem se radovala, jak nám ta jména hezky ladí. Byla jsem trochu delusional. "A neříkej mi šedulko," odmlčela jsem se a rovnou trochu zrudla nad tím, co jsem se chystala říct. Byla jsem sebevědomá, ale tohle bylo nad mé síly. "Mám radši princezno."
Jeho otázka mi nahnala husí kůži, ale nebyla příjemná. Měla jsem pochyby. Ptal se jen tak? Nebo byl ve skutečnosti otcův špeh a já na všechno naletěla i s navijákem? Klid. Nedala jsem na sobě nic znát. "Už se tu chvíli toulám. Přišla jsem z jihu," pousmála jsem se. Byla to lež - sice jsem se tu už chvíli toulala, ale přišla jsem ze severu. Pokud je špeh, pozná tu lež. Byla jsem génius, i ve stresové situaci. Tedy, ne že bych z něj byla rozhozená. To vůbec, haha.