Gallirea - Příspěvky uživatele

1. Dojít od Smrti k Životu a promluvit si s oběma bohy (v Jedlovém pásu a Narrských vršcích), A4 posty (1/2)

//Cedrový háj přes Severní Galtavar

Procházeli jsme Galtavarem. Svítalo, bylo docela chladno, ale líbil se mi ten čerstvý vzduch. Stromy kolem nás byly zahalené do podzimních barev a všechno to bylo tak krásné, až se mi to zdálo neskutečné. Měla jsem tu domov, ať už byl nejspíš jakkoliv dočasný, a čekala mě tu druhá zima. Překvapeně jsem zamrkala. To už to byl téměř rok, co jsem na Gallireu dorazila? Tolik se toho stalo. Byla jsem blíž ke splnění svých cílů než předtím, a přesto jsem najednou měla takovou menší krizi, že se nikam neposouvám.
Raději jsem nad tím zavrtěla hlavou a soustředila se na vlka po mém boku. Kráčela jsem odhodlaně, s jasným cílem. Etney mi samozřejmě do hlavy neviděl, a tak se na něj zeptal. ”Inu, jsou všemohoucí a pravděpodobně i vševědoucí,” oznámila jsem a doufala, že to nebude brát jako poučování, neboť jsem moc dobře věděla, že tohle všechno on už dávno ví. Byl tu mnohem déle než já. ”Tak se jich zeptám, zda neví něco o mých sourozencích, a také by nás mohli nasměrovat za Cyrilem,” broukla jsem.
Cesta nám utíkala rychle a brzy jsme stanuli tváří v tvář temnému lesu, který mi tak trochu naháněl hrůzu. Nejistě jsem vešla mezi stromy a hledala tu údajnou Smrt. Věděla jsem, jak vypadá, z vyprávění ostatních - ale nějak jsem si nebyla jistá, jak se zjevuje. Byla stále na stejném místě? Bloudila lesem? Zjevila se jako mlha, nebo byla hmotná? Zkoušet se jí dotknout jsem tedy rozhodně nehodlala, ale všechny tyto informace by se velice hodily a alespoň bych se méně bála. Kdo byl připraven koneckonců neměl důvod ke strachu. Já se nebála mnoha věcí - ale nevědomost, to byl úplně jiný příběh.
Dlouho jsem ale nad věcmi polemizovat nemusela. Šla jsem stála rovně, až se mezi stromy začaly objevovat kusy velmi starého kamene. Jejich tvar mi přišel podivný, všechno tady mi přišlo podivné. Ptáci neštěbetali, nebyl tu žádný vítr a zem jako by nedýchala. Můj krok se znejistil, a brzy jsem přišla tváří v tvář s tou, co tady tomu vládla. Zatajil se mi dech, když jsem zvedla pohled a přede mnou se objevil pár žhnoucích zelených očí. Byla větší než já. Zdála se mi obrovská. Její kožich mi připomínal noc, černočernou nicotu – ale byl nazelenalý jako cosi jedovatého a nebezpečného. Nemohla jsem se na ni dívat moc dlouho, takový měla efekt.
”Smrt,” vydechla jsem. I kdybych o její existenci nic nevěděla, nic jiného by mě nenapadlo. Byla ztělesněním hrůzy, křivdy, paniky, hněvu. Ztělesněním smrti. ”Co tu chceš, smrtelníku?”Zavrčela. Její hlas se rozléhal vzduchem a byl třikrát tak hlasitý jako ten můj.
Cítila jsem, jak se mi tlapky třesou, ale rozhodla jsem se hrát si na odvážnou tak, jako stokrát předtím. Odkašlala jsem si, aby se mi netřásl i hlas. ”Vážená Smrti, chtěla jsem se pouze zeptat, zda-”
”Zeptat?” Zasmála se nakřáplým hlasem a mně se zježily chlupy na krku. ”Tak ty ses přišla zeptat! Myslíš si, že si zasloužíš moji odpověď?” Zmateně jsem zavrtěla hlavou a pak přikývla. ”Ha! Ty nebožátko!” vyprskla smíchy, ”ty si zasloužíš leda tak znovu chcípnout!” Srdce se mi propadlo až někam do žaludku. Chtěla jsem utéct, ale stála jsem přimrzlá k zemi, jako by to snad ani nebylo mé tělo.
”Vím, co chceš vědět, kdyby tě to zajímalo. Vím, že chceš, abych ti řekla, jestli jsou tvoji sourozenci tady. Nejsou. Kromě toho prašivého Cyrila. Který díky mně vidí mrtvé, ha! No není to legrace? Těším se, až mu z toho hrábne. A postupně zešílí všichni tví sourozenci, jestli sem někdy páchnou. Hmm… Vanya by třeba mohla být pohřbená zaživa! Fedyor by jí pak mohl vykopat, ale ona už by nedýchala, jó!” Usmívala se jako pomatená, zatímco já sotva držela svůj žaludek uvnitř. ”A víš proč? To všechno proto, že jsi utekla z mých spárů. A teď co, užíváš si se zadaným vlkem? Ach, Ninuško. Vždycky jsi byla nicka. Nicná, nanicovatá nicka. A víš co? Nickou vždycky budeš. Postarám se o to, každičký tvůj krok. Vypadni!” Zahřměla.
S brekem jsem se od Smrti otočila a utíkala. Úplně jsem zapomněla, že byl Etney se mnou - netušila jsem, co celou tu dobu dělal, ale já běžela a běžela. Věděla jsem, že to bude zlé, ale nikdo mě nepřipravil na to jak moc zlé. Z čenichu mi tekly soply a na tvářích mě hřály slzy. Přesto jsem utíkala tam, kde jsem věděla, že se nachází Život. On mi musel pomoci. Doopravdy pomoci - najít sourozence, najít Cyrila, zachránit mě ze spárů Smrti. Všechno to, na čem jsem tvrdě dřela, se mi rozpadalo před očima. Co jsem to provedla? Vážně jsem za to mohla já? Musela jsem najít svého bratra a ujistit se, že mi Smrt jen lhala do očí, že se mě snažila zastrašit za to, že jsem utekla z jejích spárů a přežila něco, co jsem přežít vůbec neměla.

//Severní Galtavar

Vděčně jsem přikývla. S novým plánem v hlavě jsem se cítila tak... odlehčeně. S Etneym čas plynul jinak, a já jim proplouvala jako ryba. Úplně jsem zapomněla na svoje cíle a zásady, a to se muselo rychle změnit. Zakázala jsem si být bláhová, vlkem unešená panička. Spokojeně jsem se zakousla do čerstvého masa a užívala si jeho chuť. Jedla jsem pomalu, spořádaně, abych nevypadala jako nějaké krvelačné monstrum - a Etney mezitím prohlásil, že půjde obejít hranice. "Dobře," pousmála jsem se, když jsem dožvýkala.
Zatímco byl šedivý pryč, slízala jsem ze sebe všechnu krev. Šedivá srst na tlamě a hrdle byla stále lehce zbarvená do růžova, ale hezky splývala se zbytkem těla, a tak jsem se tím moc nezaobírala. Zavrtěla jsem ocasem a zazubila se, když na mě zavolal. Opětovala jsem mu olíznutí a drcla mu čenichem do tváře. "Není čas ztrácet čas," odsouhlasila jsem, a dokonce se sama vypadala kupředu. Někdo už mi prozradil, kde bohové sídlí - alespoň přibližně, sever a jih. Opravdové vedení jsem však nechala na Etneym. Věděla jsem, že mu to dělá radost.

//Jedlový pás přes Severní Galtavar

Přikývla jsem. To bylo rozumné. Ačkoliv jsem nepochybovala, že naše hranice jsou dobře značené a chráněné, určitě se našli vlci - tuláci - kteří by je překročili jen aby se mohli trochu najíst. "Souhlasím," pousmála jsem se a čapla losa za druhou nohu. Krátila jsem si tvrdou práci uvažováním nad tím, co bude dál. Potřebovali jsme najít Cyrila - ale možná by nám to ulehčila návštěva těch zdejších entit, Života a Smrti. Pokud vědí všechno, tak budou vědět i tohle, ne? Mezitím bych mohla najít někoho, kdo by mohl vidět mé sourozence, a třeba by se našel i někdo, kdo by mi dokázal pomoct s mou magií. Takhle bych mohla získat různé klíče skládanky a věděla bych, co se stalo s mou rodinou. Měla jsem pocit, že už jsem ji několikrát podvědomě použila, ale chtěla jsem ji používat vědomě.
Dotáhli jsme zvíře téměř až k úkrytu a já ho konečně pustila. Protáhla jsem si čelist a věnovala Etneymu natěšený pohled. Jednou tlapkou už jsem očividně byla na cestě. "Vadilo by ti mne doprovodit ke Smrti a Životu? Mohli by nám pomoci," navrhla jsem.

Etney se zdál ztracený ve svém světě. Mírně jsem se pousmála. Když mi nevěnoval pozornost, mohla jsem ho pozorovat. Byl to obrázek, který mě nikdy nepřestane nudit. Byl krásný. Nemohla jsem věřit svému štěstí, že jsem tehdy u jezera potkala zrovna jeho. Co by bylo, kdyby tam byl někdo jiný? Kdybych Etneyho nikdy nepotkala? Přišlo mi, že právě tohle je ta správná cesta. Nikdy mi nic nepřišlo více správné, než právě tohle. Ale měla jsem cíle. Povinnosti.
Nakonec se mi ho však podařilo z myšlenek vytrhnout a já musela přestat tak zírat. Zklamaně jsem svěsila ramena, ale jeho návrh se mi libíl. Přikývla jsem. "To by bylo báječné," přitakala jsem. Vděčně jsem mu olízla tvář a pomalu se z něj zvedla. Nechtělo se mi odejít od jeho tepla, ale situace si o to žádala. Překvapeně jsem střihla ušima. Cyrila? Inu, neměla jsem s tím problém. Ačkoliv jsem se bála, že Cyril vůbec nebude dle jeho představ. "Ano, jmenoval," odsouhlasila jsem to, "můžeme ho zkusit najít. Naposledy jsem ho viděla někde na severu," navrhla jsem.

2. Zeptat se 3 vlků, zda neviděli její sourozence či zbytek rodiny (1/3)

//Jižní Galtavar

Hrdě jsem se napřímila a máchla ve vzduchu ocasem. Byla to pochvala, od alfy, od Etneyho, od staršího a moudřejšího vlka. Měla jsem pocit, že hrdostí celá puknu, ale musela jsem se chovat odměřeně. Nechtěla jsem, aby věděl, jaký efekt na mě zrovna on má. Měl velkou moc, a to mě děsilo. "Ty jsi taky nebyl k zahození," zažertovala jsem, a na rozdíl od něj jsem ho do čenichu opravdu štípla. Spokojeně jsem se na něj zazubila, ale to už byl čas chopit se práce.
Nohy už se mi solidně klepaly, když jsme konečně překročili hranice Cedrového háje. Los byl mezitím celý od bahna a spadaného listí, ale to ničemu nevadilo. Já kůži stejně nerada, byla taková moc žvýkavá a pružná. Když Etney svou část zvířete pustil, udělala jsem totéž, a několikrát doširoka otevřela tlamu, abych si protáhla čelist.
Vlk se svalil do čerstvě spadaného listí. Uchechtla jsem se a vydala se k němu, ale místo vedle něj jsem se svalila přímo na něj. Užívala jsem si toho, že jsou celá naše těla spojená, hruď k hrudi, tlapky zamotané do sebe. "Není za co. Bylo to i pro smečku," broukla jsem nazpátek a zatahala ho za ouško. Ale pak už jsem to popichování nechala být. Pomalu jsem mu začala olizovat krev z krku. Vítr zvedl opadané listy ze země a nechal je kroužit kolem nás, jako by se tvořilo tornádo, ale sotva tak silné aby mě rozcuchalo.
Zamyslela jsem se nad domovem. Téměř jsem zapomněla na svůj pravý cíl - vrátit se tam. Honba za vysokým postavením nikdy nekončila, ale... když jsem tak koukala dolů na Etneyho, bylo mi z té představy úzko. Prostě na to nemysli, napomenula jsem se. Teď ne, možná zítra, možná za deset let. Ale cítila jsem jakousi povinnost alespoň se o nějaký návrat pokusit. "Než jsem sem přišla," začala jsem, "nepotkal si nikoho dalšího s šedino-hnědou srstí? Možná ti neřekli své pravé jméno, ale mohla by to být Vanya s Fedyorem," pousmála jsem se.

Přikývla jsem na srozuměnou. Byla jsem magií fascinována, a tak jsem úplně vypustila, že mě trefila. Představa, že se na Galliree pohybují vlci s tak neovladatelnou magií mě děsila, ale nedala jsem nic najevo. "Neboj. Spíš jsem se vyděsila, než že by to bolelo," pousmála jsem se, "hlavně, že nám to pomohlo." Kývla jsem hlavou směrem k mrtvému zvířeti.
Zadívala jsem se na vzdálené stromy a jejich rudo oranžovo hnědo zlaté listí. Bylo to krásné. Podzim byl krásný. Spokojeně jsem střihla ušima a oblízla si pysky. "Čekala jsem, že budu horším lovcem," přiznala jsem. Bylo to jako sdělit vlkovi, že jsem absolutně neschopná a celou dobu jsem mu lhala. To samozřejmě nebyla vůbec pravda, ale cítila jsem se tak. Nerada jsem přiznávala, že o sobě občas pochybuji. Ale jen občas.
S úsměvem jsem se raději chopila špinavé práce. Čapla jsem losa za místo pod kotníkem, neboť jeho kotník se mi pomalu do tlamy nevešel, a začala jsem tahat. Bylo to složité, potila jsem se a musela jsem jít pozadu. Zvíře bylo těžké, a při krátké přestávce, kterou nám Etney dopřál, jsem cítila snad každý sval v těle. Inu, i to k lovu patřilo, a já si nestěžovala. "Za tohle očekávám dlouhé rozmazlování v úkrytu," ušklíbla jsem se. Nebyla jsem žádná dámička, která by tuhle těžkou práci nezvládla, ale byla jsem pořád ještě princezna!

//Cedrový háj

Zvíře zápasilo jak nejlépe mohlo. Bylo to úctyhodné. Střídavě jsem ho pouštěla a znovu kousala, záleželo, kam zrovna mířil svým parožím a co dělal s kopýtky. Na boku se mi od nich rýsovalo pár hezkých modřin, a na tváři jsem měla šrám od ostrého kusu paroží, když jsem neuskočila včas. Má zranění se však nedala srovnávat se zraněními losa.
Z hrdla mi unikl bolestný skřek. Pohotově jsem od losa uskočila a zírala na něj s rozšířenýma zorničkama, naježená jako kočka. On byl taky celý naježený, mrtvý, ale elektřina mu stále cukala končetinami. Magie? Nejspíš. Byla jsem ráda, že o ní už něco málo vím - protože nebýt toho, nejspíš bych dost vyšilovala. Takhle jsem akorát uklidňovala své splašené srdce a věnovala Etneymu slabý úsměv, když se začal zajímat. Jemně jsem pokrčila rameny a ještě chvíli na zvíře koukala, abych se ujistila, že je po něm. Nedivila bych se, kdyby mu ze všeho toho proudu srdce znovu naskočilo - ale los byl opravdu mrtvý a krvácel na trávu pod námi.
Zvesela jsem se zazubila. Tlamu jsem měla celou od krve a stejně tak krk, ale bylo mi to fuk. Místo toho jsem s vrtícím ocasem začala olizovat Etneyho tvář, abych krev dostala z ní. "Výborně. Neumřeli jsme. To je vždycky důvod k oslavě," uchechtla jsem se a natočila hlavu do strany. "To jsi udělal ty? To s tou elektřinou?" Potřebovala jsem si to ujasnit.
Práce před námi však ještě neskončila. Teď bylo potřeba odnést obrovské zvíře domů - do Cedrového lesa. Naštěstí jsme ho měli v dohledu. "Každý potáhneme za jednu nohu?" Navrhla jsem.

Los měl velkou smůlu. On byl osamocený, zatímco my jsme na něj byli dva - a ačkoliv já jsem byla spíše do počtu, Etney měl opravdovou sílu. Se skrytým úžasem jsem pozorovala, jak se zvíře zřítilo k zemi. Musela jsem ho pustit, protože do mě začalo kopat svými kopyty a to opravdu nebylo příjemné. Znamenalo to však, že se začalo zvedat. Zavrčela jsem a sekla mu drápy po obličeji, čímž jsem ho oslepila. Splašeně kolem sebe kopalo, mávalo hlavou a brečelo bolestí. Smůla. Přiskočila jsem k Etneyho boku, za zády losa, kde byl ve větším bezpečí než já u jeho hlavy, a zahryzla jsem se zvířeti do hrdla. Znovu. Jeden by nevěřil, kolik nepovedených kousanců to zabere, než najde to správné místo. Losí kůže navíc byla tvrdá a tlustá. Rozhodně svůj boj o život ještě neprohrával. Moc dobře jsem si uvědomovala, že se každou chvíli může zvednout a utéct. S trochou štěstí by cestou vykrvácel, ale na to jsem spoléhat nechtěla. Mnohem raději bych to měla z krku ihned.
Zvíře se opravdu pokusilo znovu zvednout a hrálo tak na struny mé trpělivosti. Se zaúpěním jsem ho opět pustila a bez lelků svoje zuby zarazila do jeho tváře, abych ho aspoň na pár vteřin udržela při zemi. Hodila jsem po Etneym prosebné očko, aby už to, proboha, dokončil.

Zvesela jsem se pousmála. Ano, byla jsem chytrá, a ačkoliv Etneyho komentář o ostatních vlčicích jsem nevítala zrovna s radostí, rozhodla jsem se myslet jen na tu dobrou stránku věci. Dokazovala jsem, že jsem schopná. Nic důležitějšího nebylo.
Chvíli jsem vyčkala dokud Etney nebyl na svém místě a pak jsem vyběhla ze svého úkrytu. Los se samozřejmě vydal na úprk, s čímž jsem počítala. Dluhým obloukem jsem ho oběhla a chňapala mu po nohách, čímž jsem ho dokázala zpomalit, neboť se vůči mým intrikám začal bránit. Přikrčil se v jasné přípravě udělat berany duc, a já se raději na chvíli stáhla.
Los opravdu byl mohutným zvířetem, dvakrát, možná třikrát větší než já. Měla jsem strach, který jsem nazývala zdravým. Vlci bez strachu byli lehkomyslní a nedocházel jim dopad jejich činů. To mně, mně všechno docházelo. Věděla jsem, že každý můj další krok může vést k jisté záhubě. Jeho paroží se mi mohlo zabořit do žaludku a probodnout všechny vitální orgány. Naštěstí jsem byla o krok napřed před losem - a to bylo díky rozumu, kterého jsem naštěstí měla víc, než to hloupé přerostlé zvíře. Částečně byl mým krokem napřed i Etney. Slyšela jsem, jak los za mými zády bolestně zaskučel, a vzala jsem to jako signál se otočit a vydat se šedivému napomoc. "Kousej a nepouštěj se!" Varovala jsem ho. Takhle se zvíře nemohlo po Etneym tím svým parožím ohnat. Místo toho to zkoušel na mě, ale já se mu zahryzla zespodu do hrdla, takže neměl šanci. Táhla jsem ho vší silou k zemi, aby byl příliš zaujatý tím se zvednout než tím co provádí druhý vlk.

Spokojeně jsem mu oblízla čelo a jemně se pousmála. "Mně se také spalo dobře," přiznala jsem - a byla to pravda. Spánek pro mě byl vždy časem, kdy jsem byla nejvíce zranitelná. Každou noc jsem usínala se strachem, že už se neprobudím, a probouzela jsem se s úzkostlivým pocitem, že večer budu muset znovu usnout. Ale dnes? Usínala jsem s klidem na duši a probudila se do toho nejkrásnějšího rána, které jsem kdy zažila.
Našlapovala jsem potichoučku. Bylo mi jasné, že Etney byl na tomhle malém lovu tím hlavním klíčem k úspěchu - ale byla jsem odhodlaná udělat cokoliv pro to, aby se nám to podařilo. Přikrčila jsem se v trávě a přimhouřila očka, abych hezky na losa viděla. Bylo to mohutné zvíře s parožím, které by dokázalo nabrat dva vlky najednou a lehce je tak usmrtit. Ta představa nebezpečí mi nahnala husí kůži, a adrenalin mi zrychlil tlukot srdce. Pousmála jsem se. "Uděláme to stylově," mrkla jsem na něj. "Pokus se ho oběhnout tak, aby si tě nevšiml. Já po něm potom vystartuju, a budu se tvářit, že jsem sama. Bude se snažit se mě zbavit, ale v tom mu zabráníš ty," věnovala jsem mu pohled, z kterého bylo jasné, jak je jeho role důležitá. Nechtěla jsem skončit mrtvá. Znovu. "Přiběhneš zezadu když bude moc zabraný do boje se mnou. A pak... pak se prostě budeme oba snažit ho dostat," pousmála jsem se a vyčkala na jeho schválení.

1. Dojít od Smrti k Životu a promluvit si s oběma bohy (v Jedlovém pásu a Narrských vršcích), A4 posty (4 body)✔
2. Zeptat se 3 vlků, zda neviděli její sourozence či zbytek rodiny (3 body)
3. Požádat někoho, kdo ovládá magii vzduchu, o pomoc s touto magií na dva posty (2 body)
4. Setkat se se zemřelým bratrem na Jezevčím plácku (1 bod)

Jeho slova mi dodávala naději. To nebylo zdravé, nebylo to ani bezpečné, spíš naopak. Naděje zaslepovala, moc dobře jsem to věděla, a přesto jsem se nedokázala ve volném pádu do jeho náruče. Srdce mi tlouklo o něco rychleji než by mělo, a já se bála dýchat, jako by sebemenší pohyb mohl narušit tento moment. Usmála jsem se na něj a pozorovala ho tyrkysovými očky. "Doufám," přiznala jsem. Bylo to jako projevit slabost - doufat v něco, co se může ale nemusí stát. Bláhovost, kterou jsem před Etneyem neukazovala. Ale teď ano. Zabořila jsem mu hlavu do srsti na krku a zavřela oči.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem usnula. Byla to noc bezesná - jako bych zavřela oči a hned je otevřela, ale mezitím uplynulo několik hodin. Poplašeně jsem zvedla hlavu, když mě Etney probudil. Už příliš dlouho jsem vedle nikoho nespala, a posledních pár měsíců bylo spaní samotě otázkou přežití. Probudit se ve vyhřátém úkrytu vedle dalšího těla mi přivodilo krátkou zástavu srdce, ale jakmile jsem si uvědomila, s kým to jsem a kde to jsem, nebyla bych nikde na světě radši než tady. Pousmála jsem se a žďuchla ho čenichem do tváře. "No dobré ráno," odpověděla jsem mu, hlas lehce nakřáplý z dlouhého a pokojného spánku.
Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch už byl podzimní, studený. Bylo mi mnohem lépe než v tom parném vedru léta, a tak jsem neváhala. "Jako vlk," zavtipkovala jsem a zazubila se. Nechtělo se mi z teplého úkrytu, ani z blízkosti Etneyho, ale uklidňovala jsem se představou, že za chvíli budeme zpět v Cedrovém lese a tam se můžeme válet až do skonání. Opřela jsem si o Etneyho hlavu, takže držel celou mou váhu, a očima bloudila tam, co on. "Je to krásné," vydechla jsem. Bylo tu krásně. Nedokázala jsem se přimět na království, ani na otce nebo rodinu. Moje hlava i srdce byly zaseklé v této chvíli. Chtěla jsem tu zůstat napořád.
V dáli, téměř u jezera, jsem však zahlédla pohyb. Nastražila jsem uši a spokojeně se na Etneyho usmála. "Naše snídaně," hlavou jsem naznačila směr, kterým jsem se dívala, na velké parohy vykukující zpoza vysoké trávy. Nebyla jsem lovcem, ale předpokládala jsem, že jeden dospělý los dokázal nakrmit celou smečku. Ne?

Září 4/10 - Star

Vyjadřoval jsem jako puberťák, z čehož jsem se obávala, že brzy dostanu tik v oku. Ale jeho informace se mi hodily, a tak jsem nic neříkala a pozorně naslouchala. Měla jsem pravdu - teleportace a další podivnosti zde byly na denním pořádku. Nedivila bych se, kdybych v následujících měsících ještě několikrát zemřela. Nad tou představou se mi motala hlava. "Aha. A které další podivné věci si tu zažil?" Vybídla jsem ho. Pokud se teleportace mohla opakovat, bylo pravděpodobné, že i další události se opakují. Kdo byl připraven, nebyl překvapen.
Takže Lilac se to stalo také. Musím ji co nejdříve vyhledat. Ukázalo se, že si z místa mezi nebem a zemí odnesla následek, ačkoliv jen dočasný. Zajímalo mě, zda jsem si také nesla nějaký následek, a ani jsem o tom nevěděla. To bylo nebezpečné, nevědomost. Ale nedalo se nic dělat. Ze zamyšlení mě vytrhl Star a jeho přihlouplý fór. Usmála jsem se, abych byla zdvořilá, ale to už se začal vyptávat na Cedrovou smečku.
Nebyla jsem si jistá, kolik informací mám dovoleno říkat. Etney mi však před nástupem do smečky řekl snad všechno, a tak jsem předpokládala, že to je normální. Nemluvě o tom, že to Star mi řekl o Cedrové smečce, tudíž o ní už něco věděl. "Nejsem si jistá," přiznala jsem, "ale je to možné. Pokud ti říkají něco jména Etney nebo Lucy," vyřkla jsem to jméno s neskrývanou nenávistí, "tak ano." Byla jsem pozitivní, že znám téměř všechny členy smečky, ale ve skutečnosti jsem znala hlavně Etneyho rodinu.

Září 3/10 - Star

Přikývla jsem, neboť to jsme byli dva, kteří byli rádi, že jsem celá. Jeho přesvědčení, že nejsem halucinace, bylo roztomilé. Měla jsem chuť si s ním pohrát a předstírat, že možná tou halucinací doopravdy jsem, ale tohle nebyl Etney. Tohle byl Star a ten si potřeboval uvědomit, že v hierarchii světa mu budu navěky nadřazená. Napřímila jsem se, což mi nahnalo těch zbylých pár centimetrů, které nás výškově dělily. "Jistě," dovolila jsem mu, když se zeptal, zda se může posadit. Jeho společnost mi nevadila. Na světě byli i horší vlci než jen on. To, že byl trochu hloupý - za to koneckonců nemohl.
Pozorně jsem poslouchala, abych si zapamatovala co nejvíce informací, a pokývala hlavou na srozuměnou. "Koukám, že teleportace je na Galliree vcelku běžná věc," poznamenala jsem, protože Star se vůbec neostýchal o té teleportaci mluvit, jako by se mu to stávalo každý pátek. A možná, že jo. Mně se to koneckonců stalo dvakrát - poprvé jsem se ocitla v kopcích po své údajné smrti, a podruhé s Kayou. S tou jsme kolem toho tématu kroužili, jako by nás ta druhá mohla osočit z lhaní.
Dozvěděla jsem se, že to Star bere s takovým klidem, protože mu o tom povídala Lilac. Zvědavě jsem se na něj podívala. "Lilac? A copak povídala?" Zeptala jsem se zprvu, abych měla jasno. Zažila snad to stejné? Nemohla jsem tak naivně doufat, ne? "Už je to pár měsíců. Byla stále zima, když jsem se vrátila," prozradila jsem mu, "od té doby jsem se stala členkou Cedrové smečky." Znovu jsem se napřímila. Byla jsem na své místo ve smečce hrdá.

Září 2/10 - Star

Už jsem si zvykla, že na Galliree jeden nezůstával dlouho sám. Střihla jsem ušima, neb jsem ho nejdřív slyšela než cítila, a trhla k němu hlavou. Star. První, co mě napadlo, bylo jak moc mě ztrapnil když mi přede všemi řekl princezno - tak, jak mi to říkal teď. Znechuceně jsem nakrčila čenich, ale musela jsem se krotit. Princezno nenáleželo jen Etneymu. Já princeznou byla, a tak bych měla být ráda, že si to alespoň někdo uvědomuje. Máchla jsem podrážděně ocasem, ale jinak jsem se přestala tvářit tak kysele. Možná proto, že hned poté mě napadlo, že pro Stará jsem do této chvíle byla mrtvá. Už jsem téměř zapomněla, že se něco takového událo, ačkoliv vzpomínky na to podivné místo mě trápily do dnes.
"Stare," kývla jsem hlavou na oplátku. Bral celou tu situaci s mou smrtí na lehkou váhu, a tak jsem se rozhodla se z toho nesnažit nějak vykroutit ani ho nepřesvědčovat o tom, že je to pravda. Prostě jsem se nechala unášet konverzací. "Nenazvala bych to dovolenou, ale ano, jsem zpět mezi živými," pousmála jsem se, protože jsem byla šťastná, že jsem naživu. Z vyprávění Kayi jsem věděla, že Star celou tu lavinu přežil, a tak jsem jednu otázku přeskočila a pokračovala rovnou k druhé. "Kde jsi byl, celou tu dobu?" Bylo dobré mít přehled o všech, které jsem znala a kteří znali mé jméno.