Příspěvky uživatele

< návrat zpět

4 | 31 - Běh na dlouhou trať 1/15

Postupně jsem popadala dech a sklepávala ze sebe vodu. Sluníčko mě naštěstí pomalu vysoušelo, a tak jsem se nemusela bát, že bych prochladla. Zlehka jsem do vlka po mém boku drcla, abych odvrátila jeho pozornost. Pořád si pro sebe brblal a nakonec mě začal vést někam dál, ale vypadal po tom nepovedeném závodu celý nesvůj. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Umět prohrávat bylo důležité, ale u něj jsem byla schopná tento nedostatek přehlídnout. No co? Byla to jeho chyba. Neměl být tak... dokonalý ve všem ostatním.
"Není důležité vyhrát, ale bojovat," upozornila jsem ho a letmo se pousmála. "Tedy, samozřejmě, ta výhra by byla hezká. Ale ta cesta, jak se k ní dostaneš je to, na čem záleží." Nechtěla jsem skončit jako můj otec, který se k nekonečné vládě dostal pomocí zubů a krve. Já si chtěla své místo na trůnu vybojovat poctivě. Byla to těžká a dlouhá cesta, ale odhodlání jsem měla dostatek. Přiblížila jsem se k Etneymu a jemně mu přejela čenichem po krku. "Tak už na něj nemysli. Vždyť ho do rána klepne," zašeptala jsem, jako by mě snad někdo mohl říkat tak neslušné věci, ale jen pro Etneyho jsem se zasmála.

//Aina

3 | 30 - Závod se Stařešinou

Spokojeně jsem se k němu přitiskla a naslouchala mu. Sice měl své mouchy, ale ve finále nic nepředčilo jeho dobré stránky. Alespoň prozatím. Souhlasně jsem přikývla - vzdáleně jsem polohu bohů věděla, ale nemohla jsem si být jistá přesně. A prozkoumat více míst této země se vždy hodilo.

Naštěstí jsem nebyla do Etneyho natolik zahleděná, abych si toho starce nevšimla. Představovala jsem si všelicos, ale vlk přesto vypadal tak... nečekaně. Byl starý, to ano. Jen jsem nejspíš nečekala, že bude vypadat jako minutu před infarktem. Překvapeně jsem zamrkala a snažila se moc nedýchat, protože jsem měla pocit, že kdybych se pořádně nadechla, ucítila bych zápach hniloby a rozpadu. No fuj. Ke starším jen s úctou, ale to pouze, pokud ti starší umřeli dostatečně brzo. U tohohle už včera bylo pozdě. Ale očividně mu elán nechyběl, když se tak mrštně odrazil z místa a běžel zatímco vyřvával něco o závodu. Zrychlení z 0 na 100 za 4 vteřiny bylo obdivuhodné, ale já tak rychle ani nedokázala vstřebat to, co jsem viděla.
Z překvapení mě vytrhl až Etney, který to viděl úplně stejně. Ten pán měl na zádech houby, div mu z pusy nelezly brouci, když mluvil. Chystala jsem se otočit a více se s ním už nikdy nesetkat, ale Etney měl jiné plány. Chtěl se toho závodu účastnit - a chtěl do toho zatáhnout i mne. Tak to teda ne, vážení. Dámy zásadně nehráli takové dětské hry. Ale... byl to Etney. A já v tom byla až po uši. K čertu s nimi, zabručela jsem sama pro sebe a rozběhla se. Skočila jsem do vody šipku, až to žbluňklo. Tento element nebyl mým cizincem, stala jsem se součástí vody a všechno kolem mě zmizelo. Soustředila jsem se jen na toho staříka. Jako bychom já a Etney každý viděl jinou verzi jeho. Bůh ví, co se dělo jemu, protože ten můj Stařešina předváděl pěkné kousky.
Zmizel mi z dohledu - a já už poraženě zpomalovala, protože hergot, to znamenalo, že už musel být v cíli. Jenže pak se za mnou ozvalo šplouchání, a když jsem se otočila - no to byste tomu nevěřili, ten blázen se objevil přímo za mnou! Viděla jsem mu každou vrásku na obličeji a poplašeně zaječela, až jsem se nalokala vody a vykašlávala ji všude kolem, zatímco se mi ten starý páprda posmíval a pokřikoval něco o leklých rybách. "Já ti dám leklou rybu, ty paznehte!" Zasupěla jsem, jakmile jsem nabrala druhý dech, a pořádně zapádlovala. Teď už byl stařík znovu přede mnou a získával náskok. Měl asi nějaký turbo pohon či co.
Plavala jsem jako smyslů zbavená. Konečně jsem ho doháněla, a poooomalu i předháněla - když tu najednou mi přímo na čenichu vyrostla muchomůrka. Poplašeně jsem sebou začala škubat a snažila se jí ze sebe setřást - tlapka mi však projela vzduchem. Byla to iluze. A mohl za ni on. Vrhla jsem na něj vražedný pohled, zatímco dědek si zase získával svůj drahocenný náskok. "Však já ti ukážu," odfrkla jsem si a také zařadila pořádné turbo. Až mě z toho bolely svaly na tlapkách. Dohnala jsem ho, a bok po boku jsme spolu jako dva tryskáče závodili. Cíl byl na dosah, tlapky už mi drhly o písek na dně. "Vítězství!" Zajásala jsem. Jenže ono se říká neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Zvesela jsem doběhla do cíle a ohlédla se za sebe, abych se mohla Stařešinovi vysmát, jenže... on tam nebyl? Zmateně jsem pohlédla zpět před sebe a vyvalila oči, když se na cílové čáře na sluníčku vyhříval ten, koho jsem hledala. "Ale..." Hlesla jsem bezradně. To přeci nebylo možné! A přece tam byl, smál se na celé kolo, až se za břicho popadal. A pak zmizel, jako pára nad hrncem. Bum, bác, fuč, konec.
Zklamaně jsem se posadila vedle Etneyho a zavrtěla hlavou. "Nech to být. On tráví své dny tím, že si něco dokazuje pomocí magie. My víme, že jsme skvělí i bez toho," rozhodla jsem a hrdě pokývala hlavou. Ano, přesně tak to bylo.

2 | 29 - Stařešina 3/3

Věnovala jsem mu pohled, který jasně říkal, že mu na takovéhle řečičky neskočím a nebudu se opravovat. Naopak. Hrdě jsem se napřímila a pobaveně ho švihla ocasem do pozadí. Bylo jasné, že jsem se v jeho přítomnosti postupně uvolňovala. Už bylo načase - strávili jsme spolu pěkných pár chvil. "Vlastně ano. Jsi to nejdivnější stvoření, které jsem kdy potkala," mrkla jsem na něj a zazubila se.
Na magie jsem nebyla zvyklá, a tak jsem Etneyho slova pozorně poslouchala. Přikývla jsem. Magie se tedy nejspíš nerovnala úrovni života. Staří vlci s magií byli stále staří. Alespoň nějaká útěcha v tomto světě bez jasných pravidel. "Znám," prozradila jsem, "tedy, z doslechu." Ale už o něm mluvilo více vlků, a tak se dalo předpokládat, že to báchorka nebyla. Anebo byli zdejší vlci velmi nábožensky zaměření. "Nevím toho o zdejších zvycích tolik, abych to mohla říct s přesvědčením... ale je možné, že je jedním z nich? Z bohů?" Uvažovala jsem nahlas. "Rozhodně ho tak vykresluješ. Jako někoho, kdo by neměl existovat, a přece existuje. Pokud pro to není žádné racionální vysvětlení, obrátila bych se právě na bohy či magie," jemně jsem se usmála. Byla jsem realista, který se snažil žít v symbióze s Gallirejskými podivnostmi.
Souhlasně jsem přikývla a následovala ho. Tentokrát jsem se nesnažila převzít vedení - mrtvá princezna byla království k ničemu, a tak jsem byla ochotná pro jednou využít Etneyho ochranářského pudu.

1 | 28 - Stařešina 2/3

Šedivý vlk po mém boku neměl úplné informace, což se nehodilo. Jistě, stále dokola jsem omílala, že každá informace je dobrá - a to i ta neúplná - ale svrbělo mě nutkání o tom neznámém vlkovi zjistit víc. Zvědavost byla jedním z nejhorších hříchů. Přikývla jsem, aby věděl, že jsem ho slyšela, a ještě chvíli poletovala ve svých myšlenkách a úvahách, než jsem konečně odpověděla. "Je jasné, že pokud toho vlka potkáme, nemůžeme mu věřit," usoudila jsem.
Pousmála jsem se. Vypadalo to, že jsme konečně oba začínali chápat, že patříme na stejnou rovinu - a že si od starého vlka oba zasloužíme stejné množství síly. Horlivě jsem přikývla, ačkoliv jsem se snažila si zachovat důstojnost a nevypadat tak moc nadšeně. "Jsem v téhle zemi zvyklá na divné," přiznala jsem. "Podivný vlk, který se ostatním vysmívá, mi přijde jako vcelku normální věc," upřesnila jsem to a přimhouřila na Etneyho modrá očka. "Nebo si myslíš, že je v tom něco víc? Magie... a tak?" Stále mi nepřišlo přirozené mluvit o magiích, ale alespoň jsem v jejich sílu už věřila. Zapsala jsem si do mentálního deníčku, abych se Etneye zeptala na jeho magie. Víc mě ale v tuhle chvíli zajímalo již rozvinuté téma. "Můžeme ho zkusit najít. Pak se ukáže, co je na tom vyprávění pravdy."

1 | 27 - Stařešina 1/3

//Cedrový háj

Nedokázala jsem se ubránit smíchu. Netušila jsem, co čekal, že si budu myslet, když se začal považovat za profíka ve všem na co si vzpomenu. "Neuvěřím, dokud neuvidím," mrkla jsem na něj a s úsměvem dloubla svým bokem do toho jeho. Postupně jsem se uvolňovala a bylo to znát.
Etney udržoval konverzaci v proudu, což mi nevadilo. Jen jsem byla trochu zmatená nad tím, co mi říkal. Vyprávěl mi o staroušovi, který se potloukal po Galliree. O starých vlcích jen s respektem, ale souhlasně jsem přikývla, když ho vylíčil jako otrapu. Ano, to staří dokázali být. Nevadilo mi, že jeho vyprávění zní vcelku šíleně - každá informace o tomto území byla důležitá, ať zněla jakkoliv. Vždyť jsem zemřela a vrátila se. Nic nebylo šílenější, než to. "Takže aktivní stařík, hm?" Uvažovala jsem nahlas. "A co tedy s těmi vlky dělá, když se jim pak směje?" Zeptala jsem se. Jeden by si myslel, že na takové detaily nemám v hlavě místo, ale kdepak. Já si pamatovala všechno.
Znovu ta slova o ochraně. Jemně jsem do něj drcla a zavrtěla hlavou. "V tom případě ho požádám, aby mi taky pomohl. A budeme znovu vyrovnaní," zazubila jsem se na něj a rozhlédla se kolem, jestli toho vlka někde neuvidím, ale prozatím jsem nikoho dalšího neviděla. Škoda. "Myslíš si, že tak funguje? Získáš si jeho respekt, on se ti nebude smát a místo toho tě něčím obdaruje," navrhla jsem. Respekt já si získávala ráda.

VLA 1/5 | 19

Cítila jsem se možná i trochu provinile za to, že jsem nebyla křehká vlčice, které se Etneymu podle jeho slov tak moc líbily. Raději jsem tedy zmlkla, ačkoliv se v mém srdci odehrávala válka. Chtěla jsem se mu zalíbit, chtěla jsem jeho uznání. Ale nevěděla jsem, jestli bych dokázala jít tak moc proti své povaze. Prozatím jsem pouze přikývla, aby věděl, že jsem jeho slova zaznamenala a žádný další problém jsem s ním probrat nepotřebovala. A vlastně to možná byla i pravda. Stačilo by mi se na něj do smrti jen koukat a zemřela bych spokojená. Alespoň tak mi to přišlo.
Sice jsem to byla já, kdo se zeptal, co dál, ale najednou se mi nikam nechtělo. Bylo mi u něj dobře. Avšak nebyla jsem v rozpoložení, v kterém bych mu něco takového odmítla. Lépe se poznat? Proč ne. "Chci," přikývla jsem a pousmála se. Cestu k jezeru už jsem znala, a tak když se Etney k chůzi neměl, vedla jsem cestu já. Alespoň na ten krátký úsek. Dělalo mi to radost, a tak jsem se rozhodla v rámci seznamování se Etneymu něco svěřit. "Nepoznávám vlky moc často," přiznala jsem, "jak se to dělá? Hraje se dvacet otázek?" Uchechtla jsem se, aby mu bylo jasné, že nestojím o lítost.

//VVJ

VLA 1/5 - 14

Spokojeně jsem přikývla. Souhlasila jsem s obojím - s tím, že mi toho může mnoho nabídnout, i s tím, že bychom spolu mohli dokázat mnohé. Moc se mi však nelíbilo, že se mi takhle směje, a dala jsem to najevo zamračením. "Pochybuješ snad o mne?" Máchla jsem ocasem ve vzduchu. Snažila jsem se nedat najevo podráždění, ale chtěla jsem, aby bylo jasno, že takhle teda ne. Možná měla matka pravdu. S každým dalším Etneyho slovem mi její hlas v mé hlavě způsoboval větší a větší bolehlav. Překvapeně jsem si odfrkla. "To si myslíš? Že jsem zranitelná a křehká?" Natočila jsem hlavu do strany. Chápala jsem, že mi možná chtěl zalichotit, ale zrovna takhle? Zasmála jsem se mu stejně tak, jako se předtím on smál mě. "Ty? A ochránit mě? Ale to ne." Napodobila jsem ho a hravě se ušklíbla. Udělala jsem k němu krok blíž a zahleděla se mu do očí. Pro změnu jsem přitiskla svůj čenich k jeho tváři a jemně po ní přejela. "Nepotřebuju ochránit," sykla jsem mu do ucha, což bylo velice protichůdné gesto oproti mému něžnému doteku. Znovu jsem se odtáhla a lišácky na něj mrkla. Ta touha, která mě k němu táhla, nezmizela - ale byla jsem pyšná na to, že jsem neztratila víru v sebe.
Mlčel. Samozřejmě, že mlčí. Zabručela jsem si v hlavě. Měla jsem se otočit a zmizet hned, jak jsem začala mít pochybnosti. Chystala jsem se to udělat i teď, napůl ven z úkrytu a napůl stále v něm, ne úplně rozhodnutá. Celá jsem se napjala, když přišel blíž a konečně prolomil to ticho, které mezi námi najednou zavládlo. Znovu mě omámilo to jeho kouslo. Nechce, abych byla druhá. A je mu jasné, že mám na to být první. Že jsem dokonalá. Nemohla jsem si snad ani nic lepšího přát, ne? Vždyť do té doby si o mě nikdo nic takového nemyslel. Byla jsem zvyklá na to, že mě všichni zpochybňovali. A já většinou zpochybňovala je, ale on? On byl někdo. A já mu padla jako moucha přímo do pavučiny. "Dobrá..." Zašeptala jsem nakonec a uvolněně vydechla. "Tak já tedy budu. Jenom tvá," pronesla jsem s malým úsměvem a sestoupila zpět k němu, do úkrytu, který nám osvětlovaly světlušky. Vybrala jsem si mezi ním a světem tam venku a to rozhodnutí mě tížilo jako kovadlina. To jsem však přisuzovala tomu, že jsem se nerada rozhodovala o tak zásadních věcech tak narychlo. Cítila bych se tak vždy, nehledě na tom, jak bych si vybrala.
Přitiskla jsem mu hlavu ke krku a s tichým povzdechem se o něj otírala jako kočka, zanechávala na něm svůj pach. Značkovala jsem si teritorium, ačkoliv nebylo moje. "A co teď?" Pousmála jsem se.

VLA 3/5 - 13

Tiše jsem se nad jeho projevem uchechtla. Samozřejmě, oba jsme se oháněli tím, jaká je čest nás poznat - ale byla jsem si jistá, že oba toužíme i po něčem dalším, nějaké jiné odměně za to, že si děláme společnost. "Jistě. Ale co kdybych chtěla něco víc?" Přimhouřila jsem na něj očka a z části nervózně, z části hravě máchla ocasem ve vzduchu. Etney byl však chytrý - moc dobře věděl, že jeho přítomnost v mém životě pro mě má samé výhody. Pousmála jsem se a rozhodla se mu tohle vítězství přenechat. "Uznávám. Nebojíš se, že bych tě využila?" V očích se mi pobaveně blýskalo. Neměla jsem v plánu ho využívat - ano, výstup po hierarchii mi blízká známost s ním značně ulehčovala - ale zároveň jsem ho i chtěla. A tak jsem ho nechala přijít blíž, a ačkoliv se mi do očí nahrnuly slzy, nezavřela jsem je, když na mě foukl. Jeho otázka mě nezaskočila, ale odpovědět na ni nebylo o nic jednodušší. "Ano," vydechla jsem do ticha, a můj hlas byl oproti jeho sotva šepotem.
Překvapeně jsem udělala krok vzad, ale stěna mě zastavila. Vlastně jsem ani uhýbat nechtěla - jen jsem to nečekala. Nenáviděla jsem, když jsem na něco nebyla připravená, ale po prvotním šoku jsem do Etneyho objetí úplně roztála. Zavřela jsem oči a opřela se o něj celou svou vahou. Musel slyšet, jak divoce mi buší srdce. A já mezitím zápasila s nečekaným knedlíkem v krku. Bylo to tak nečekaně něžné gesto, které ode mne nic dalšího nechtělo - mohla jsem se o něj celá opřít, přestat přemýšlet. Nikdy se mě takhle nikdo nedotkl, ani vlastní rodina. Vždycky jsem měla všechno na starost já. Kdybych jen pro jednou přestala nad vším tolik přemýšlet a... ne. Takovou hloupost jsem si dovolit nemohla.
Když on bude chtít, hm? Trochu mě to probudilo z té hypnózy, do které mě Etney nějakým způsobem musel začarovat. Pořád jsem po něm toužila, tak neskutečně moc, ale tohle mě donutilo se od něj odtáhnout a věnovat mu varovný pohled. Modrá očka mi odhodláním zářila do tmy. "Chtěla," uznala jsem opatrně, "ale nikdy nebudu něčí druhá." Tentokrát už jsem se chovala trochu jako uražená - nebo vlastně docela dost - a s odvrácenou tváří jsem se posadila ke vchodu do úkrytu. Jen, ať si Etney v hlavě seřadí svoje priority. Věděl, co já chci - teď bylo načase abych já poznala, co doopravdy chce on.

VLA 2/5 - 12

Po těle mi přejel mráz a já se k němu téměř nevědomky ještě naklonila, oči slastně zavřené. "Mm... Děkuju," vydechla jsem. Nechápala jsem to - byl jediný, který mě kdy natolik překvapil, abych začala koktat. Srdce jsem měla snad až v krku, slyšela jsem, jak zpropadeně rychle mi buší. Musela jsem zavrtět hlavou, abych z ní vyhnala myšlenky na všechny ty věci, co mi matka jen velmi nerada vysvětlovala. Připadala jsem si oproti němu jako nezkušená mladá holka. Což jsem vlastně i byla. "Jinými slovy bych byla tvá ozdoba," doplnila jsem ho, tentokrát už znovu s tím sebevědomým úsměvem. "A co bych z toho měla já, kdybych tě poznala, Etney?" Ušklíbla jsem se. Slova mi z jazyku padala dřív, než jsem si je stihla rozmyslet. To bylo nebezpečné.

//Úkryt

Následovala jsem Etneyho stopy a opravdu si dávala pozor na cestu. Nechtěla jsem se před ním rozmáznout na zemi - nechtěla bych, aby se tak stalo před nikým, ale u něj mi na tom záleželo víc. Chtěla jsem, aby mě pořád viděl jako perfektní, jako tu jedinou. Zvědavě jsem se rozhlížela kolem, zapisovala si do paměti rozložení lesa, rozložení tohoto úkrytu. Dělávala jsem tak vždycky, ale tady na mě dolehnul fakt, že se na tomto místě pravděpodobně ocitnu ještě mnohokrát. Byl to teď můj domov, ať už dočasný či ne. Etney mě z přemýšlení vytrhnul, a já očky zabloudila ke světluškám, které tu byly přilepené ke stěnám a některé z nich poletovaly vzduchem a zářily. Pousmála jsem se, když do mě jedna málem narazila, a zdvořile jí uhnula z cesty. "Znám," potvrdila jsem, a z mého obličeje se dalo vyčíst, že se mi líbí, že tu jsou.
Ihned se ukázalo, proč byl Etney takový nesvůj. Omylem jsem mu položila přesně tu otázku, díky které mi to všechno vyklopil. Překvapeně se mi rozšířila očka, ale neskákala jsem mu do řeči. Nebyla jsem ten typ vlčice, který by začal ječet a dělat drama. Ne, já byla rozvážná, nad vším jsem dvakrát i třikrát přemýšlela a nepochybovala jsem o tom, že i to se Etneymu líbí. Hlavně mu to hrálo do karet, protože ačkoliv mi teď prozradil něco, co by mě mělo donutit se otočit na patě a odejít... zůstala jsem stát a pomalu jsem přikývla, zatímco mi to v hlavě šrotovalo. Takže partnerka, hm? S kterou to neklape, mají dvě dospělá vlčata. Moje touha se v tu chvíli snad ještě více rozhořela, protože až na tu jednu chybu jménem Lucy byl Etney dokonalý. I s vlčaty to uměl. No a nebyla bych správná vlčice, kdyby to na mě nijak nezapůsobilo. Styděla jsem se v tu chvíli sama za sebe, protože jsem si uvědomovala, jak moc ochotná jsem tu chybu přehlídnout. Tohle se nedělá, připomněla jsem si. Nehodlala jsem být ničí druhá. Já byla vždycky první. Vždycky. "Takže se chystáte to s Lucy ukončit," pronesla jsem, a nebyla to otázka. Zůstala jsem stát kousek od Etneyho, abych mu dala najevo, že na jeho odpovědi na tu otázku závisí to... něco co bylo mezi námi.

VLA 1/5 - 11

Měl dobré komentáře, na které se mi takhle narychlo těžko vymýšlela odpověď. Ale já měla ráda challenge, a tak jsem jen ladně pohodila ramenem a pousmála se. "Ne, když bude brzy královna," odvětila jsem jak nejsebevědoměji mi to šlo vzhledem k tomu, jak blízko ke mně šel. Těžko se mi v jeho přítomnosti přemýšlelo. Cítila jsem se jako na mráčku, proplouvala jsem životem bez tlapek pevně na zemi a nechala se unášet na vlnách rozhodnutí, která nebyla doopravdy moje. Každopádně jsem mu svým výrazem dala najevo, že žertuji - nečekala jsem, že mi svůj les jen tak předá. Byla jsem naivní, ne blázen. K takovému místu jsem se musela dopracovat, ale já byla odhodlaná. Velmi odhodlaná. "Co by pan král chtěl, abych pro něj dělala?" Nadhodila jsem další důležitou otázku. Ačkoliv jsem se celý život ukrývala, matka dbala na to, aby mě naučila všechno, co mohla - včetně toho, jak fungují smečky. Každý v ní měl nějaký svůj úkol, a kdo neměl byl zbytečný. Postradatelný. Taková jsem já nebyla.
Bylo mi jasné kdy jsme prošli skrz hranice. Etneyho pach mě najednou celý obklopil - a spolu s ním ještě nějaký další, ale moc jsem se v tom nerýpala. Byla jsem moc zaneprázdněná všemožnými pocity. Domov. Něco takového jsem nikdy neměla. Sever jsem sice nazývala domovem, ale doopravdy jsem ho tak nebrala. Bála jsem se, že pokud tak začnu brát tento les, úplně zapomenu na své pravé poslání. To se nestane, namlouvala jsem si tvrdohlavě. A tak jsem nad tím přestala přemýšlet. "Není špatný," prohodila jsem s jasně falešným nezaujatým výrazem a následně se uchechtla. "Je krásný. Líbí se mi," uznala jsem.
Nevyla jsem, jen jsem si užívala ten Etneyho zvuk a se zavřenými očky naslouchala dokud neskončil. Zmateně jsem střihla ušima, když se chvíli nic nedělo. Vypadal... zaraženě. Nechtěla jsem ho začít bombardovat otázkami a vypadat jako dramatická nána, ale zajímalo mne, co ho tak zaskočilo. Na ten jeho úsměv jsem mu už neskočila. Moc dobře jsem dokázala rozeznat, kdy se něco děje. Beze slov jsem ho následovala hlouběji do našeho lesa a trochu do něj žďuchla. "Všechno v pořádku?" Nezaujatě jsem se koukala před sebe, jako bych se ujišťovala jen tak, bez důvodu. "Koho dalšího ve smečce máš?" Skryla jsem vtíravou otázku jinou. Informace se hodily vždycky.

VLA 1/5 - 10

Postávala jsem na břehu zatímco Etney plaval. Nevadilo mi, že jsme si od sebe na chvíli nechali odstup - vlastně jsem to vítala. Mohla jsem si udělat pořádek z myšlenek, které mi vířily hlavou. Nemohla jsem ho milovat. Matka mi nevyprávěla pohádky o princeznách a princích, kteří si k sobě našli skrze lásku cestu a společně porazili všechno zlo. Ne, vyprávěla mi o vlcích, kteří mladých vlčic využívali, lapili je do pasti a už je nikdy nenechali odejít. Takové pohádky jsem slýchávala už od narození. A nebyla to jenom pohádka - Narcisa byla živoucím příkladem toho, že se to doopravdy dělo. Nechtěla jsem skončit jako ona. Nemohla jsem skončit jako ona. Uvědomovala jsem si moc dobře, že se chovám jako blázen, že riskuju všechno, ale ten dotěrný hlásek v mé hlavě pořád prozpěvoval, že já přece nejsem moje matka. Já bych odejít dokázala. Já přece poznám, kdy mi někdo motá hlavu. A tak jsem ten hlásek poslechla a nevědomky tak dělala přesně to, co tolik vlčic vedlo k záhubě.
Ale bylo těžké dělat cokoliv jiného. Etney byl krásný, vážně byl. Nemilovala jsem ho, ale rozhodně jsem cítila něco, co mě k němu táhlo i po tak krátké době. Touha? Možná. Ne, vlastně to bylo jisté. Nikdy jsem neměla žádného... přítele? Vlka, co by mě chtěl. Nebo možná měla, ale matka je hnala pryč s překvapujícím násilím. Nikdy jsem neměla ani vrstevníka, co by se zajímal o můj život, natož staršího vlka, který ve mně viděl něco víc. Byla jsem naprosto uchvácená tou myšlenkou, že pro něj něco znamenám, že beze mě nemůže být a že jsem ta jediná, kdo ho může uspokojit. Cítila jsem se silnější, než jsem se kdy cítila při představě zdědění celého království. Bylo to šílené. Vůbec jsem té chemii mezi námi nerozuměla, ale věděla jsem, že to chci. Ať už to bylo cokoliv.
Když se vrátil, byla jsem na něj zase o něco víc připravená. Na tváři mi zářil sebevědomý úsměv, navíc jsem za tu chvíli stihla trochu usnout, takže jsem už alespoň nevypadala jako bába z mokřin. On byl mokrý, ale vlastně tak nevypadal. Záviděla jsem mu to, že dokáže vypadat hezky bez ohledu na to co dělá. Samci mají tolik výhod, zamručela jsem v hlavě, ale nedokázala jsem mu to mít za zlé. vypadalo to, že ho něco znervóznělo, a trochu podezřívavě jsem na něj přimhouřila oči. "Nechceš mě tam snad?" Zavtipkovala jsem, stále s tím samým úsměvem, ale myslela jsem to naprosto vážně.
I přes to krátké zaváhání jsem ho následovala, což bych jinak v životě neudělala bez pořádného vysvětlení. Možná jsem to měla brát jako varování, že toho mám okamžitě nechat, ale byla jsem slepá. Slepá a moc zaneprázdněná tím, abych s ním držela krok a nenechala ho mě jen tak vést, takže mi nedocházelo, že bych možná měla jít úplně na druhou stranu a už se neotáčet. Znovu jsem se do toho všeho zamotávala a Etney mě z přemýšlení vytrhnul jako princ na bílém koni. Zvedla jsem k němu pohled a pobaveně se ušklíbla. "Princezny si tvoří vlastní pravidla," mrkla jsem na něj, protože už mi došlo, že má rád mé sebevědomí a náš tajný souboj o dominanci. Nemohla jsem se nechat zaskočit jeho dobrým postřehem a mým zakopnutím. Zakopávám s ním nějak často. Zavrtěla jsem hlavou. Zakopávala jsem, ale ještě jsem nepadala. Ještě ne.
Jeho slova mě překvapila. Měla jsem dost toho snažit se ostatním dokázat, že na něco mám. Na moment mě opustilo veškeré okouzlení a už už jsem chtěla něco namítnout, ale on to pak znovu všechno zachránil. Slova se mi zadrhla v hrdle, když se přiblížil. Milovala jsem a zároveň nenáviděla ten efekt, který to na mě mělo. "To nebude," uznala jsem s úsměvem. Neměla jsem pochyb o tom, že stačí zatahat za pár Etneyho nitek a budu v hierarchii těsně za ním - ba ne hned vedle něj - v dohledné době. Ta myšlenka mě opět rozveselila, a tak jsem se o něj v jedné mé odvážné chvilce otřela bokem a hlavou se mu otřela o tvář, trochu jako kočka. Chtěla jsem si označit to, co bylo moje.

//Cedrový háj

VLA 1/5

Červenec 6/10 - Iva

Překvapeně jsem na ni za to gesto zamrkala, ale nic jsem neřekla. Vlastně... mi to nevadilo. Přišlo mi roztomilé, jak nemá zábrany. Ty jsem považovala za užitečné, ale v jejím věku? Těšilo mne, že si užívá života. Alespoň někdo to tak mohl mít. Rozumná Nina, pochválila jsem samu sebe.
Ivy mi mluvila přímo z duše. Souhlasila jsem se vším - ano, bylo bezva mít kamarády, nebo v mém případě vlky, kteří mi nešli po krku, bylo skvělé chodit tam, kam se mi zlíbilo. Na ní ale nečekala předem předurčená budoucnost, a to byl důvod, proč jsem se neradovala tak jako ona. "To věřím," pronesla jsem s úsměvem a nechala jí, ať mi vypráví dál. O hladu jsem taky mohla ledacos říct. "Doufám, že ti v tom kamarádi alespoň pomáhají, když je potřeba." Věnovala jsem jí důležitý pohled. On nebyl kamarád jako kamarád. Někteří se tak jen tvářili a pak vám vrazili kudlu do zad.
Vůbec jí nevadilo, že se jí voda dostala do obličeje. Neuměla jsem si představit, že by tohle někdo udělal mne, ale... vlastně to bylo docela zábavné. Až na to, že voda v očích nepříjemně štípala. Uchechtla jsem se a zamrkala, abych ji vyhnala a svět se mi znovu zaostřil. "Ty jedna..." Zazubila jsem se a opět poskočila. Neuměla jsem mířit, takže se voda náhodně rozprskla všemi směry a pěkně nás zmáčela. Byla mokrá srst něco, co se dalo považovat za zábavné?

VLA 2/5

Červenec 5/10 - Iva

Takže na to nejspíš byla moc mladá. Ale to rázné ukončení konverzace mi nevadilo, jen jsem na to přikývla. Byla jsem o své pravdě přesvědčená, ačkoliv jsem se tím možná řadila mezi ty, kteří nechtějí být přesvědčeni o opaku. To jsem si však neuvědomovala, a tak jsem žila s tím, že Ivy má slova buď dostatečně nechápe nebo s nimi souhlasí.
Musela jsem se nad tím pousmát. "Být starší není zase až taková výhra," poučila jsem ji, ale byla by lež, kdybych tvrdila, že to je horší než být vlčetem. "Ale rozhodně je to lepší," vyslovila jsem své myšlenky i nahlas. Měla pravdu, že ona k tomuhle poznání brzy dospěje - já už jsem se ale zmenšit nemohla. Ne, že bych po tom toužila, ale bylo poněkud překvapivé si uvědomit, že to, co jsem zameškala už nikdy nedoženu. Moc nad tím nepřemýšlej. To byla jednosměrná jízdenka do bláznovství.
Ivy mi začala vyprávět o svém cestování na jihu. Uměla jsem si představit, jak to musí být nepříjemné. Mně tak trochu vadilo i zdejší léto, ale rozhodně to nebylo to nejhorší. Metrové mravence? Doufala jsem, že je to jen její představivost. "Děkuji za upozornění," pousmála jsem se. "Ale je dobře, že si tvoříš takové vzpomínky." Něco veselého, nad čím jste mohli přemýšlet, se vždy hodilo.
Přišlo čas na učení. Tak jsem tu zábavu brala - jako něco, co je potřeba se naučit. Pozorovala jsem, jak to vlčice dělá, a zkusila jí napodobit. Vzhledem k mé výšce se voda rozprskla do všech stran - včetně mého a jejího obličeje. Polekaně jsem zalapala po dechu. "Omlouvám se!"

VLA 1/5

Červenec 4/10 - Iva

Trochu jsem se uchechtla. Měla pravdu - neustále přesvědčovat ostatní o opaku nebylo jednoduché. Ale s pořádnou dávkou odhodlanosti se to dalo udělat. Za posledních pár let jsem měla zkušeností až až. Vlčice však měla dobrou pointu. "Inu... To záleží. Mají opravdu pravdu, nebo si to jen myslíš?" Uvažovala jsem nahlas. "Pokud je to ta první možnost a ty se vážně nenecháš přesvědčit, jsi přespříliš sebevědomá, což může být jen na škodu. Ale pokud je to ta druhá možnost, musíš si naopak začít víc věřit. A najít mezi těmito dvěma světy balanc." Bylo to moc složité na někoho takhle mladého? Vážně jsem nevěděla, jak mluvit s mladšími. Vždycky jsem byla ta nejmladší já.
Pousmála jsem se a mrkla na ni. "Rozhodně jsi mladší než já. Závidím ti to." Nebyla to tak úplně pravda. V mnoha ohledech být mladší znamenalo mít to na světě horší - byli jste zranitelnější. Ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem netoužila zažít to co normální vlčata a adolescenti v tomhle věku. Trochu jsem se tak nad její otázkou pozastavila a rozhlédla se kolem. Nikdo tu s námi nebyl, byli jsme to jen mi dvě, ale co když. Ta dvě slova byla začátkem a koncem všech problémů. Co když tohle, co když tamto. Zhluboka jsem se nadechla a donutila svůj mozek, aby vymyslel racionální vysvětlení pro to, že se tu budu cákat. Dělám to pro ni. Je to dobrý skutek. I někdo v jejím věku je dobrým spojencem. "No tak dobře," odsouhlasila jsem to nakonec, ale nevrhla jsem se do toho po hlavě. Ani jsem nevěděla, jak se taková zábava začíná.
Zamyslela jsem se nad její otázkou. "Všechna místa jsou něčím zajímavá. Ale nejvíce se mi líbí na severu," odpověděla jsem nakonec. Možná můj domov nebyl milující, vlastně nebyl ani dobrý, ale ta krajina... na tu se těžko zapomínalo. Zavrtěla jsem nad těmi vzpomínkami hlavou, když došlo na představování. Ivy. Kývla jsem. "Těší mne, Ivy. Mně říkají Nina," dala jsem jí i své jméno a pokynula hlavou k vodě. "Naučíš mě tu svou zábavu?"

VLA 1/5

Červenec 3/10 - Iva

Byla chytřejší, než jsem čekala. Snažila jsem se si vzpomenout, jestli jsem v jejím věku byla stejně chytrá - ale mé vzpomínky na dětství byly zastíněné terorem, který nešel vymazat. Takže jsem ji neměla s kým srovnat. Přikývla jsem. "Vždy se najde někdo, kdo nesouhlasí. Jednoduše je musíme každý den přesvědčit o opaku," pronesla jsem s rozumem stoletého vlka a nechala za svým malým proslovem dramatickou pauzu než jsem se na ní opět usmála.
Měla spoustu otázek, a líbilo se mi, že jsem na ně mohla zodpovědět zrovna já. Za tu chvíli, co jsem v Galliree byla, jsem toho moc nepoznala, a tak jsem se většinou ptala jen já. Bylo osvěžující, když se to konečně otočilo. "Opravdu," souhlasila jsem a trochu se nad její další otázkou zamyslela. Život mě bavil, tudíž jsem podle její logiky musela mít nějakou zábavu, ale... zábava v takovém smyslu, v jakém jsem ji znala, se v mém životě nevyskytovala. Zároveň jsem však neměla jak její tvrzení vyvrátit, a tak jsem se jen krátce uchechtla. "Jsi vážně chytrá na svůj věk. Mám se od tebe co učit," přiznala jsem, "ale ano. Pravděpodobně tě v dospělosti bude bavit něco jiného, na tom však není nic špatného," poučila jsem ji.
Byla rozumná i slušná. Čím dál tím víc se mi líbila. "Děkuji," zazubila jsem se a sklonila hlavu k hladině, abych se napila, ačkoliv už jsem to stihla než jsem si mladé vlčice všimla. Chtěla jsem jí udělat radost. "Tak v tom jsme si podobné." Nepotřebovala jsem být génius abych poznala, že jsem se omylem dotkla něčeho citlivého. A tak jsem raději téma posunula o kousek dál. "Jmenuji se Nina. A ty?"