Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1. Dojít od Smrti k Životu a promluvit si s oběma bohy (v Jedlovém pásu a Narrských vršcích), A4 posty (2/2)

//Prstové hory

Konečně jsem došla na to místo. Nepotřebovala jsem Života vidět, abych věděla, že jsem tu správně. Byla tu úplně jiná atmosféra. Pokud jsem si předtím myslela, že jsem šťastná, nyní jsem byla ten úplně nejšťastnější vlk na celé planetě. Div jsem si nepískala a při chůzi pískem neposkakovala. Měla jsem radost, radost ze sebe, z ostatních, ze Života. Bylo to to nejkrásnější okouzlení, které jsem kdy zažila.
Trmácela jsem se do kopce, na jehož vrchol téměř nebylo možné dohlédnout. Ale nebylo to potřeba. V cestě nahoru mi zabránil obrovský kámen, který jako by nešlo z žádné strany obejít. Zamračila jsem se. Jak to ti vlci asi dělali? Jak se dostali až nahoru? Zavětřila jsem a snažila se u kamene najít nějaký průchod, který by mě tam dokázal dostat, ale bylo to marné.
„Tady nenajdeš to, co hledáš, drahá Nino,“ vyděsil mě hlas. Otočila jsem se a spatřila ho. Vypadal mnohem, mnohem přívětivěji než Smrt. Cítila jsem se, jako by to byl můj dávný kamarád a já ho po dlouhých letech hledání konečně našla. Neubránila jsem se a zavrtěla ocasem. Nechápala jsem, co se mi to děje. S otázkou vepsanou v očích jsem natočila hlavu do strany. „Já vím, že mě hledáš. Ale pro pouhá slova nemusíš až nahoru. Tam jdou jen ti,kteří něco chtějí,“ prozradil mi, a já přikývla. „To dává smysl,“ uznala jsem a sešla tedy o kousek níž, dokud jsem mu nehleděla do očí. Byl o něco vyšší než já, a byl docela roztomilý.
Chvíli na mě hleděl v tichosti a mně trochu trvalo než jsem pochopila, že už mám začít mluvit. Že mě nebude přerušovat tak, jako to udělala Smrt. Spokojeně jsem vydechla a sama pro sebe si přikývla. To zvládnu. „Chtěla jsem se zeptat, zda jsi viděl mé sourozence. Zda víš, kde jsou, případně jak na tom jsou,“ prozradila jsem, a on poklidně přikývl a chvíli si otázku převaloval v hlavě, než začal odpovídat. Jeho hlas jako by mě kolébal. „Ano, vím o nich. Především o Cyrilovi, jenž se tu nachází. Docela jsi mu zamotala hlavou s tou svou smrtí, Nino,“ uchechtl se, ale já jen přitiskla uši k hlavě a smutně se zahleděla na zem. Takže to byla pravda. Kvůli mne zešílel. „Ale on to zvládne. Je to silný vlk, sdílí tvou krev. Bude to dobré,“ konejšil mě, až jsem z toho měla na krajíčku. To se nestávalo často.
Nemluvila jsem, a tak Život pokračoval dál, aniž bych se ptala. „Fedyor a Vanya se tu však nenacházejí. Nezoufej – to, že nejsou tu, znamená, že jsou v dostatečné vzdálenosti od působení mé sestry. Smrti.“ Z hrdla mi unikl úlevný povzdech, a Život se na mě široce usmál. Dodalo mi to sílu mluvit dál, po tom, co jsem si trochu odkašlala. „Živote… Myslíš, že dělám dobře? Že tu zůstávám a nechávám svou zemi napospas svému otci?“ Smutně jsem se rozhlédla, a viděla jsem odsud snad půlku Gallirei. Byla to krásná země. „Dáváš si na sebe moc nákladu, drahá Nino. I tví sourozenci jsou následníci trůnu. Každý z vás se může vrátit domů – pokud chce. Nikdo vás nedokáže přinutit,“ zavrtěl hlavou, „ale já toho o vašem domově tolik nevím, abych ti dokázal pomoci.“ Zoufale jsem zakňučela. „Ovšem,“ dodal rychle, „existuje zde na Galliree místo, kde se můžeš setkat se svým zemřelým bratrem. Ivanem. Následuj jezevce,“ mrknul na mě. Zmateně jsem střihla ušima a pohlédla vzhůru, abych se mu mohla podívat do očí, ale on… byl fuč. „Jezevce? Co tím myslíš, jezevce?!“ Zavolala jsem, jenže se mi nedostalo žádné odpovědi.
Vrtalo mi to hlavou. Možná tím myslel území někde dál na jihu? Když to tady bylo všechno tak magické. Rozhodla jsem se ještě nechat Etneyho chvíli čekat a zaběhnout co nejdál to šlo, abych se ujistila, že už se tu neskrývá žádná další entita. Nutně jsem potřebovala s Ivanem mluvit. Měla jsem na něj tolik otázek. Proč to udělal? Měla bych se vrátit domů? Je matka v nebi s ním? Co se ten osudný den vlastně stalo? Hlavu jsem z toho všeho měla v samém kole, a Životova slova mi to vlastně nijak neulehčovala. Alespoň jsem nyní mohla v klidu spát, když jsem věděla, že Fedyor s Vanyou jsou v pořádku a v bezpečí někde daleko od Smrti. Cyril na tom byl hůř… ale Život měl pravdu. On to zvládne. Zvládli jsme toho už mnoho – Gallirejská magie byla jen třešničkou na už tak obrovském dortu.
Seběhla jsem dolů z kopce a pokračovala dál skrz tuny a tuny písku. Písek jsem znala jen z pláží, a tenhle byl obzvláště otravný. Zajížděl mi mezi prsty na tlapkách a škrábal a štípal. Odmítala jsem touhle cestou jít i zpátky, i kdybych musela obcházet půlku Gallirei abych se dostala zpět do toho lesa, kde jsme se se Etneyem rozdělili. Etney. Pousmála jsem se a znova se rozklusala, abych svou cestu urychlila a byla co nejrychleji zpět. Měla jsem z dnešního dne dobrý pocit. Ne. Vlastně to byl nejlepší den v mém životě, a to i přes tu zprávu, že mohu mluvit s mým už dávno mrtvým bratrem. Ten fakt jsem byla prozatím ochotná přehlížet.

//Konec světa přes Poušť

//Tmavé smrčiny

Svět kolem mě byl jenom mix barev a stínů. Ještě stále jsem měla sílu utíkat, ačkoliv hory mi toto ztížily. Byla jsem tak poprvé donucena zpomalit a doufala jsem, že mi jejich přechod nebude trvat moc dlouho. Byl to podivný pocit, mít se kam vrátit. Samozřejmě jsem se mohla i vrátit tam, kde jsem se narodila, ale to s sebou neslo neuvěřitelné nebezpečí. K Etneyemu jsem se mohla vrátit s klidem v duši. Čekal na mě, aniž by ode mě očekával velké věci. Děkuji, poděkovala jsem, zapomenutým bohům, jemu, sobě, tím jsem si nebyla jistá.

//Narrské vršky

//Tenebrae

Řeka mířila až bůh ví kam, a tak jsem ji v jednu chvíli opustila zašla do hustého lesa. Cítila jsem tu smečku, a měla jsem pocit, že by to mohla být poblíž ta Sarumenská, o které také mluvil Star. Zajímavé. Musela jsem se jednoho dne zvednout a všechna území smeček si takto projít. Byly to důležité informace pro... partnerku? Alfy? Byla jsem tím? Vlastně jsme si to s Etneyem ještě úplně neujasnili. Ale nepotřebovala jsem status. Řekl mi, že mě miluje, a já tomu věřila. Stačilo se mi podívat do jeho očí a věděla jsem to.

//Prstové hory

//Řeka Kierb

Napojila jsem se na jinou řeku, která mě hezky táhla k jihu. O poloze Života jsem věděla od Stara, který mi přišel roky daleko. A přitom to byl podzim, když sem utekla z rodné země - tudíž musela být zima, když jsem došla až sem. Nebyl to tedy ani rok od té doby, co jsem ho potkala, a přesto se toho stalo neuvěřitelně mnoho. Lehce jsem nad tou myšlenkou zavrtěla ocasem, ale raději se dál jen soustředila na cestu. Ačkoliv mi Star poradil, stále jsem to tady ještě neznala a musela jsem se hodně spoléhat na své instinkty.

//Tmavé smrčiny

//Skvělé místo pro život

Nechtěla jsem to místo opouštět. Bylo tam hezky, a hlavně už jsem si odvykla být sama, ale nebyla jsem ten typ vlka, co se jen tak vzdal svých cílů. Pelášila jsem, co mi tlapky stačily. Po naší konverzaci s Etneyem jsem to chtěla mít co nejdříve za sebou a dostat se za ním. Ať už mělo následovat cokoliv. Podle polohy slunce jsem odhadovala, že se večer blížil, ale byla jsem přesvědčená, že to do západu zvládnu. Bylo to je šup sem, šup tam. Stačilo mi promluvit si se Životem a bylo doděláno.

//Tenebrae

Říjen 3/10 | Yggi

Jeho reakce na to mé divadýlko byla oprávněná. Vždyť já jsem na sebe také chtěla vycenit zuby, a ideálně si i jednu vrazit. Vyšla jsem z toho spíše jako strašidelná čarodějnice než jako pečující vlčice. Ladně jsem pokrčila ramenem a hrdě se napřímila, aby mi zůstala alespoň kapka soudnosti, když už jsem se tak ztrapnila před takovým malým stvořením. "Nikdy jsem s žádným vlčetem nemluvila," přiznala jsem v klidu, "tak jsem si nebyla jistá, jestli k tobě přistupovat jinak."
Prohlížel si mne, a já si zase prohlížela jeho. Prohlíželi jsme se jako dva blázni v nějakém ústavu. On kvůli mým očím, jak jsem později zjistila, a já protože byl prostě tak maličký, až mi to přišlo nereálné. Kdykoliv jsem nějaké vlče viděla, ještě jsem byla sama vlčetem, a tak mi ten výškový rozdíl nepřišel tak obrovský. "Ano," uznala jsem a raději se od toho tématu zase posunula, protože jsem se nechtěla ztrapnit ještě víc tím, že nic neumím. "Blízko? A proč nejsi s nimi?" Věnovala jsem mu káravý pohled.

//Řeka Kiërb

Nemohla jsem si pomoct a musela jsem se smát tolik, že se naše chůze zpomalila ve šnečí tempo a mě bolelo břicho. Nikdy jsem se nesmála tak, že by mě bolelo břicho. Na chvíli jsem se obávala, že je se mnou něco špatně. "Ale skála je větší, pane!" Poučila jsem ho vysokým hláskem, ačkoliv měl samozřejmě pravdu on, a ušklíbla se. Všechno to samozřejmě byl jen vtip. Milovala jsem barvy jen kožíšku, i ty své, a tak jsem přikývla. "Mám pocit, že máme tu nejkrásnější srst široko daleko," broukla jsem.
Téma rozmnožování mě trochu znejistilo. Urputně jsem hleděla dopředu, abych se nemusela dívat na něj. Myslela jsem to jen jako další vtípek, ale Etney se o tom rozpovídal tak, že jsem měla na jednu stranu chuť utéct, na jednu stranu po něm skočit a mít to za sebou. Začervenala jsem se a jemně pokrčila rameny. "O tom nepochybuji," špitla jsem nejistě. Opravdu jsem si naše vlčata představila. Představila jsem si, jak bych naše syny šoupla Etneymu, ať je pořádně vyškolí a jsou z nich stejně ušlechtilí samci jako on. Dcery bych zas vychovala k tomu, aby byly řádné, čestné a urozené aniž by si musely projít tím, čím jsem si prošla já. Rozmazlila bych je tolik, že by jim celý svět stál u nohou. To by byla krása. Pousmála jsem se. "Zní to báječně," přiznala jsem a zmateně zavrtěla hlavou, "vlastně mi tahle možnost vůbec nedocházela. Tedy, celý život jsem utíkala. Přivést vlčata do takového světa mělo být nemožné, ale teď... jsem tady."
Rozhlédla jsem se kolem a střihla ušima nad novým nápadem. "Víš ty co? Už mě nebaví se dál takhle plahočit. Můžeme si tu odpočinout," navrhla jsem a otočila se směrem na jih. "Tedy, za Životem skočím, ale do setmění jsem zpátky. Slibuji," pousmála jsem se a ještě k němu přiběhla, abych se mohla přitulit. Jinak jsem to nebrala jako pořádné loučení. Olízla jsem mu čenich a spokojeně zavrtěla ocasem, ale jinak jsem neváhala a rozkousala se k jihu, abych to co nejrychleji měla za sebou.

//Řeka Kiërb

6. Najít vlka s barevně obdobným kožichem, jako je ten tvůj, a posmívat se mu, že má škaredej kožich (alespoň 2 posty) (2/2)

//Vřesoviště

Vyříkali jsme si to, a všechno se zdálo fajn. Věděla jsem, že Lucy byla stále potencionálním problémem, ale... po tom všem, co jsme si řekli, jsem se jí bála o dost méně než předtím.
Zazubila jsem se, když se Etney přidal k mým fórům. Horlivě jsem zavrtěla hlavou a snažila se moc nesmát, když jsem mluvila. "Nenene. Vidíš tenhle kožíšek?" Dramaticky jsem se naparovala, aby bylo jasné, o jakém kožíšku to mluvím. "To je odstín... skalní šedé. Ty máš kamenní šedou, a to je teda pěkně ošklivá barva," vyplázla jsem na něj jazyk a zavrtěla ocasem. "Pche, mě chtěli všichni! Mně je tě vlastně jen líto. S takovým kožichem to musí být vážně těžký život, co?" Zamrkala jsem, ale nakonec jsem to nevydržela a vyprskla jsem smíchy. Smích byl podivnou novou složkou mého nového života. Předtím jsem měla jen málo důvodů, proč se od srdce smát. Byla jsem ráda, že u toho alespoň moc nechrochtám. "Já mám hezký kožich, to ten tvůj je módní zločin!" Ale přitom jsem se k němu přitulila. "Já si tě vybrala, aby ses nemohl dál množit," uchechtla jsem se a pobaveně ho švihla ocasem do pozadí.
Líbily se mi jeho letmé dotyky, jeho slova a vůbec všechno, co dělal. Celá jeho existence mi zastavovala dech, ale ironicky mi přišlo, že bych bez něj nemohla dýchat vůbec. Natočila jsem hlavu do strany a s lehkým ruměncem na tváři zvědavě zamručela. "A jak podle tebe vypadá?" Pousmála jsem se. Chtěla jsem vědět všechno. Co si o mě myslel, myslí, myslet bude. Jaká jsem v jeho očích, nad čím uvažuje, co má rád a co ne a jaký má na můj život názor. Celý můj svět se najednou točil kolem něj. Zbožňovala jsem to, ať už mě to jakkoliv děsilo.

//Skvělé místo pro život

6. Najít vlka s barevně obdobným kožichem, jako je ten tvůj, a posmívat se mu, že má škaredej kožich (alespoň 2 posty) (1/2)

//Hadí ocas

Chápavě jsem přikývla. Jen málu vlků bych přála nějaké trápení - a ačkoliv jsem k Lucy nechovala žádné velké sympatie, musela jsem uznat, že ji vlastně vůbec neznám a pravděpodobně si žádné trápení nezaslouží. Povzbudivě jsem dloubla čenichem do Etneyho tváře a pousmála se. "Neztrácej hlavu, Etney. To je to nejhorší, co můžeš udělat, nechat se unést negativními emocemi," špitla jsem, "Lucy to zvládne. Nevěřím, že by sis jako partnerku vybral nějakou křehkou dušičku. Bude to dobré," trochu jsem se ušklíbla a šibalsky na něj mrkla. Chtěla jsem ho přivést na jiné myšlenky. "Leda, že by tvůj kožich byl tak škaredý, že tě žádná nechtěla, tak jsi neměl na výběr," rozesmála jsem se. "Že je to tak? Nemoh sis s touhle srstí žádnou najít, tak jsi bral tu první, co chtěla," zazubila jsem se, aby věděl, že to myslím s humorem. Vždy jsem měla stejné barvy kožíšku, jako on.
Byla jsem ráda, že si mých slov váží. Stálo mě to hodně, nebýt sobecká a uvažovat nad věcmi s nadhledem. Byla jsem na sebe vlastně docela pyšná. "Kdykoliv a kdekoliv," slíbila jsem mu. Byl můj - a já jeho - a byla jsem rozhodnutá ho podpořit ve všem, co ho jen mohlo napadnout. Trochu jsem se nad jeho slovy začervenala a vesele střihla ušima. "Inu, když to tak nabízíš... Tak já tedy s tím tvým šeredným kožichem budu," zazubila jsem se. "Mám tě ráda."
Naprosto jsem chápala, co tím Etney myslí. Měla jsem to stejně. Hrdostí jsem úplně překypovala, ale zároveň jsem se cítila tak... klidněji, odlehčená. Jako bych celý svůj život viděla jen na 50%, a nyní se mi ukázal celý svět. Nadechla jsem se, a i vzduch byl jiný. Něco se změnilo. V břichu mi poletovali motýlci a v hlavě jsem měla vymeteno aniž by mi to vadilo. "Život... je fajn, když každý den není jen o přežití," vydechla jsem.

//Kierb

Říjen 2/10 | Yggdrasil

Listí se s patetickým šuměním sneslo k zemi a přistálo mi u tlapek zrovna ve chvíli, kdy mě vyrušil pisklavý hlas. Byl to takový ten vysoký vlčecí hlásek, který už nebyl úplně kňouravý ale byl daleko od dospělého. Trhla jsem hlavou tam, odkud pocházel, a překvapeně povytáhla kůži nad očima, když jsem spatřila flekatého prcka. Znejistěla jsem. Věděla jsem, jak se chovat před dospělými, dokonce i před adolescenty, ale... vlčata pro mě byla úplnou záhadou. Mohla bych si vyzkoušet, jaké to je, napadlo mě, ačkoliv jsem měla chuť mu jednu vrazit za tu poznámku. Nuže.
Odkašlala jsem si a otočila celé své tělo jeho směrem. Zvesela jsem se usmála a sklonila hlavu, abych se očima dostala na jeho úroveň. "Ahoooj, maličký. Copak tu děláš?" Pronesla jsem ťuťu ňuňu hláskem a okamžitě se zašklebila a zavrtěla hlavou. "Panebože, to už nikdy neudělám," vyhrkla jsem a opět se narovnala. Prostě se chovej tak, jako vždycky. Je to jen vlče, ne bubák. "Kde jsou tví rodiče, že se tu tak sám potuluješ?"

Říjen 1/10 | Yggi

Opustila jsem stromy Cedrového lesa abych si mohla schladit hrdlo ve velkém jezeře opodál. Opíral se do mě studený podzimní vítr, ale má srst byla stavěná na severské počasí, a tak to se mnou ani nehlo. Ledová voda byla sice o něco nepříjemnější, ale uhasila žízeň, a to pro mě bylo to podstatnější. Vítr mi každopádně připomněl, jakou barvu očí mám. Stále jsem svou magii nedokázala zcela dobře ovládat a objevovala se stejně rychle jako mizela, většinou bez mého vědomí. Když jsem se hodně zasoustředila - tak, že mi málem něco ruplo v hlavě - dokázala jsem vyčarovat vítr, který sebral listy ze země a hodil je proti mému obličeji. Nespokojeně jsem zabručela a rychle se oklepala, abych ze sebe ty špinavé lepkavé věci dostala. No, nevadí, povzdychla jsem si.

//Východní hvozd

Přitiskla jsem uši k hlavě, aby věděl, že se mi to pořád nelíbí, ale už jsem ho za to nepeskovala. Asi to dávalo smysl. Jen jsem se nedokázala ubránit tomu dávat na své myšlenky větší pozor. Má hlava bylo to nejbezpečnější místo pro všechna tajemství, a s vlkem jako je Etney po mém boku to najednou nebyla pravda. Znejistilo mě to, a to se mi nelíbilo. Ale líbilo se mi, co říkal. Stydlivě jsem pokrčila rameny. "Určitě jsi ji přečetl špatně," odtušila jsem a na tváři mi hrál pobavený úsměv. Samozřejmě jsem to nemyslela vážně. Přečetl ji moc dobře, a možná jsem za to byla vlastně vděčná.
Dotkl se mě, a mé tělo zaplavilo horko, ještě větší než dřív. Netušila jsem, že to ještě jde, a tlapky se mi podivně třásly. Copak dvě slůvka měla takovou moc? Řekl mi to znovu. Že mě miluje. Nechápala jsem to, ale chtěla jsem, aby mi to opakoval pořád dokola. Měla jsem slzy na krajíčku, ale cítila jsem se tak neuvěřitelně šťastná. Hrozně mě ty smíšené emoce mátly. Na jednu stranu jsem měla přímo před sebou svůj tajně vysněný život. Silného, sebevědomého vlka který mi byl rovný ve všem, rodinu, bezpečný domov. Na druhou stranu jsem měla úkol, poslání, byla jsem nadějí lidu a musela jsem se vrátit. Měla jsem zachránit životy. To mi bylo předurčeno, k tomu jsem byla vychovávána a to se muselo stát.
Vytrhl mě z přemýšlení dalšími slůvky, po kterých byly slzy v mých očích viditelné. "Já chci taky zůstat," špitla jsem téměř neslyšně, protože jsem se bála, že pokud to bude vyřčeno nahlas, celý svět najednou začne hořet. Ale nic se nestalo, a tak jsem si odkašlala a hrdě se napřímila. "Já tu chci zůstat. Co mi je do toho, koho můj otec tyranizuje? Já si svůj osud chci vybrat sama," pronesla jsem odhodlaně. Princezna Cedrového lesa, to znělo lépe než princezna navždy zakrváceného království. Čišela z toho radost. Opravdová, dobrá budoucnost. A pokud by se cokoliv pokazilo, pokud by snad existovala šance, že mě Etney opustí... mohla jsem se ke svému cíli navrátit. Zažila jsem už horší věci. Byla jsem silná. "Děkuji," hlesla jsem. Představa Lucy s někým jiným mě uklidnila ještě víc, a dokonce jsem se na Etneyho usmála. Dokonce jsem si dovolila mluvit o tom, v co jsem se neodvážila věřit. Osud. "Možná to tak mělo být. Ty a já, Lucy a Waristood. Všichni jsme byli ve správném čase na správném místě," uvažovala jsem a pohlédla na šedivého po mém boku. "Nebo ti tohle nepřijde správné?" Popíchla jsem ho a zazubila se.
Jeho smutek jako by se najednou přelil do mě. Překvapeně jsem zamrkala a přispěchala k jeho boku, abych mu mohla čenichem přejet po tváři a olíznout mu ouško. "Nebuď hloupý. Takové pocity nemizí. Jen... slábnou," povzbudila jsem ho. "Copak ty Lucy už nemáš rád? Vůbec? Ani jako kamarádku? Pokud to oba máte stejně, nevidím důvod, proč byste jeden od druhého měli nadobro odcházet." Moc by mě to těšilo, kdyby to tak bylo. Ale věděla jsem, že Etneyho srdce bolí, a to bolelo i mě. "Já ti nebudu zakazovat, aby byla tvou kamarádkou. To by ode mne nebylo moc ušlechtilé. A... je to fakt podivné. Snad poprvé v životě se nedokáži přimět být sobecká. Nechci, abys byl smutný," zakňučela jsem a přitulila se k jeho krku.
Jeho otázka mne překvapila. Trápím se? Ani nevěděl, jak moc. Otevřela jsem pusu, ale pak ji znovu zavřela. Chtěla jsem mu zalhat, tvářit se nad věcí, ale... nepřišlo mi to správné. Najednou jako bych byla úplně vyměněná. Princezna Nina zmizela a najednou jsem byla jen Ninou z Cedrové smečky a princeznou pouze v duši a skrze krev. "Vlastně... ano i ne? Trápím se, protože můj život je komplikovanější než jsem ti namluvila. Ale kdykoliv u toho pomyslím na tebe, necítím nic než jen radost. A naději. Je to vážně hloupé, já vím, ale já v naději moc nevěřím. A teď je najednou všude kolem mě."

//Vřesoviště

//VVJ

Trpělivě jsem vyčkávala, co z něj vypadne. Překvapilo mě to - neměla jsem ráda, když měli vlci na všechno čas, protože můj čas byl pouze vypůjčený. Ale na Etneyho jsem čekala, ochotně, sama od sebe, na tváři jsem měla menší úsměv a když začal mluvit, nešpicovala jsem uši, aby mi neunikla ani hláska. Nutkání mu pomoci mě téměř dusilo.
Nečekala jsem, že přijde zrovna tohle. Hrabal se mi v myšlenkách? Zalapala jsem po dechu a zpražila ho pohledem. To nebylo poprvé, co to někdo udělal, možná to byl dokonce sám Etney. Takže jsem moc dobře věděla, o co jde, a místo paniky jsem spíš měla vztek. "Nehrab se mi v hlavě, Etney," varovala jsem ho. Můj hlas ztrácel jed, který jsem chtěla, aby s sebou ta slova nesla. Zavrtěla jsem nad tím hlavou zatímco se mi žaludek různě otáčel a hrdlo svíralo. Miluje mě? Myslí tím mě? Samozřejmě, že ano, když mi ta slova vyčetl z hlavy. Vlna vzteku ze mě opadla stejně náhle jako přišla a nahradila jí... radost. Na tváři se mi rozlil nezastavitelný úsměv, který jsem nedokázala skrýt. Jen jsem odvrátila hlavu a doufala, že se díky tomu nebude moc naparovat. Srdce mi mezitím tlouklo jako nikdy předtím, a cítila jsem se tak... lehce. Jako bych nic nevážila.
"Miluji tě," zašeptala jsem, aby to bylo více reálné, než jen zlomek myšlenky. Hlas se mi trochu třásl. "A... ať už jakkoliv nenávidím tu tvoji situaci, já také nevím, co se sebou," přiznala jsem a naštvaně zatnula čelist, ale tentokrát byl ten vztek mířený na mě. "Mám vlast, do které se musím vrátit. Povinnosti. Ale, ale... ta představa, že tě opustím, mi obrací všemi orgány v těle. Není to správné, ale druhá část mě si říká znudí se, půjde za tou druhou a ty budeš bez rodiny, bez budoucnosti, bez země, kam se vrátit," bezradně jsem pokrčila rameny, "nevím, co mám dělat," vydechla jsem.

//Hadí ocas

//Severní galtavar

Stroze jsem přikývla, abychom to téma už nechali za námi. Nechápala jsem, jak jsem mohla být tak pitomá a takhle hodně se někomu ukázat. Vypadala jsem slabě, zranitelně, vůbec ne jako dědička trůnu která měla svrhnout svého otce. Zatnula jsem zuby a naposledy se zhluboka nadechla, abych nepropadla dalšímu kolu panice. Musela jsem uznat, že mi v tom Etney hodně pomohl. "Ano... Děkuji," špitla jsem a nechápavě zavrtěla hlavou. Naprázdno jsem klapala pusou, jako bych chtěla něco říct, ale nevěděla jsem, jak. Byl tu pro mě - stál tu jako velká stěna z kamení, která skrz sebe nepropustí ani kapičku ledové divoké vody. Viděl mě vyděšenou, s nechutnými soply na obličeji a přesto zůstal a snažil se mě utěšit. Nějak mi unikalo, kam do toho všeho zapadá Lucy. Odkašlala jsem si. "To... je skvělý nápad," pousmála jsem se, tentokrát o něco víc.
Netušila jsem, jestli se moje rozhořčení přesunulo na Etneyho, ale najednou tak ztichnul a co bylo divnější - následoval mě a neprobíhala žádná veselá hra o vůdcovství. Zmateně jsem se zarazila a srovnala s ním krok. Žuchla jsem ho čenichem do tváře a jemně mu olízla pysky. "Děje se něco?" Broukla jsem.

//Východní hvozd

//Severní galtavar

Utíkala jsem tak rychle a tak dlouho, až mi postupně docházel dech a zpomalovala jsem. Nevěděla jsem, co mám dělat, a to na tom všem bylo to nejhorší. Byla jsem Nina, vždycky jsem měla plán a nikdy jsem nezklamala. Všechny jsem ochránila, byla jsem symbolem, nadějí, ale nyní se všechno hroutilo - byla jsem zklamáním, úplným záporákem vlastního příběhu, za všechno jsem mohla já, za... Ššššš? Zarazila jsem se, a zarazilo mě i mohutné tělo, které se ke mně najednou tisklo. Sotva jsem v tu chvíli dýchala, marně jsem lapala po dechu a z očí se mi řinuly slzy, které jsem žádným svým osvědčeným trikem nedokázala zastavit. Svět se mi zmenšil do jedné úzké štěrbiny a nyní už jsem v ní neviděla široký svět před sebou a neutíkala jsem, byl v ní Etney. Etney. Bože, Etney, zajíkla jsem se. Co si o mně asi tak pomyslí? Jsem fakt kráva. Nanicovatá, naivní kráva. A ještě ke všemu zamilovaná. Bláhová, pitomá holka. Popotáhla jsem. Jeho přítomnost a vůně mě uklidnila, a tak jsem se po pár minutách odtáhla a tlapkou si utřela slzy. "Děkuji," vysoukala jsem ze sebe.
Raději jsem nás začala vést kupředu. Nechtěla jsem na jednom místě setrvat moc dlouho a... uvažovat nad tím vším. Vlastně jsem byla odhodlaná se přes to přesunout jako by nic. To bylo nejlepší řešení. "Inu, když nám nepomohla Smrt, jistě nám pomůže Život. Není čas ztrácet čas," pousmála jsem se, slabě, ale úsměv to byl.

//VVJ