Gallirea - Příspěvky uživatele

"Také jsi mi chyběl, Nero. Vy oba," přiznala jsem, přitulila se k Etneymu a přitáhla si Nera blíž k sobě, abychom se mohli mazlit jako jedna velká šťastná rodina. Nebo alespoň její polovina... čtvrtina? Kdepak asi jsou?

Lesem se k nám přikradl někdo cizí. Cítila jsem, jak se má mysl natáhla k magii, připravená kdykoliv zaútočit. Když zmínila jméno mé dcery, cuklo mi ucho. Byla to jediná známka jakékoliv procítěné emoce. Sama jsem nedokázala určit které, ale jako bych si najednou na Namaari měla dávat větší pozor. Byla to však naprosto neopodstatněná emoce podmíněná mou žárlivostí. Vera byla už téměř dospělá slečna a jejímu úsudku jsem věřila. Pokud se s touto vlčicí opravdu znala a byla její kamarádkou, musela být v něčem dobrá. A co se týče They... úplně jsem zapomněla, že ji taky zmínila.
Etney položil dobrou otázku a já pozorně naslouchala odpovědi. Sama jsem se však chtěla na něco zeptat. "Proč?" Položila jsem jednoduchou otázku, kterou si mohla vyložžit jakkoliv - i to byl způsob jak o vlku hodně zjistit. Proč zrovna my? Proč bychom ji měli vzít? Proč jí věřit? A jak se již zeptal Etney, proč odešla?
Z toku myšlenek mě vyrušil Nero, který chtěl jít. Očima jsem přejela naši skupinu a nebyla si jistá, jestli nejsme na úspěšný lov moc malá skupina. Kde všichni jsou? Krev se mi nad tou myšlenkou trochu vařila. To, že jsou obyčejní rolníci bůh ví kde, mě nepřekvapovalo. Nevěrná banda. Ale kde je královská rodina? Osm dětí celkem a je tu jedno. To nejmenší, které nám objektivně moc pomoci ještě nemohlo. Nechtěla jsem před cizinkou řešit naší situaci, ale Nerova otázka mě k tomu nutila. "Kde je zbytek našich lovců?" Položila jsem svému partnerovi opatrnou otázku. Vyloženě lovce jsme neměli, ale bylo to lepší než se ptát, kde máme smečku. Království. Království bez krále nefunguje, ale království bez poddaných neexistuje. "Co nejdřív, Nero," odpověděla jsem svému synovi a něžně ho olízla mezi ušima.

Když jsem viděla s jakým nadšením mě oba vítají, musela jsem několikrát zamrkat, abych zahnala vodopád slz. Tlapkou jsem si Nera přitáhla k tělu a jemně ho k sobě přimáčkla. "Jak se máš, ty můj poklade?" Ani jsem tak nestála o odpověď jako o to prostě jen slyšet jeho hlas. Nad jeho nevinnou otázkou jsem se pak jen pousmála. "Protože takhle vztekat se umí každý pobuda. Ty jsi lepší než oni, no ne?"
Přitulila jsem se k Etneymu a pozorovala, jak debatují nad blátem. Rozhodně to nebyla konverzace hodná urozené krve, ale byla to má rodina a má rodina byla tak neperfektně perfektní, že mi tu v to chvíli bylo jedno. Na nějaké přehnané lekce etikety nebylo v životě dost času.
Přesto mě drásala ještě jedna otázka. "Budeme čekat ještě na někoho?" Přestože jsem v Nera věřila víc než v jakéhokoliv silného, vysplého vlka, nemohla jsem si pomoct. Jeho výška a věk nás tahaly dolů a měla jsem pocit, že nás na lov určitě není dost. Ale koho vzít s sebou, když tu nikdo není? Trochu jsem se zamračila. Pokud král s královnou potřebovali pomoct, měl tu někdo být! Kdo to kdy viděl, aby královská rodina lovila pro svoje poddané?

Začalo jaro. Tedy, začalo... měla jsem pocit, že stačí mrknutí a bude znovu léto, podzim, zima. Dny, měsíce ba i roky se neúprosně hnaly kupředu a já tak nějak nevěděla, kde mi hlava stojí. Ale na tohle mě cvičili, usoudila jsem. A tak jsem si nedělala velkou hlavu s tím co kde a jak se děje. Srdce mi nepříjemně tlouklo ze ztráty kontroly nad vším a všemi, ale nezbývalo mi než předstírat, že je vše v pořádku a doufat, že o mou rodinu je postaráno.
Koneckonců v lese byl Etney a Nero. To muselo znamenat, že jsou všichni v pořádku, ať už jsou kdekoliv. Vera, Thyra a Ezi už nejsou mrňousci... mají veškeré právo objevovat svět. Zatímco já se musela v jejich věku skrývat a modlit o každý nový den, oni měli svobodu. Vydobitou, nefalšovanou svobodu, kterou jsem jim možná trochu záviděla - ale zároveň moc přála.
S mírným úsměvem jsem se vydala směrem k nim. Zaslechla jsem ústrižky o lovu a podle reakce Nera jsem usoudila, že lov nebyl jeho oblíbenou čiností. Zažil vůbec nějaký? Nehodlala jsem ho za odmlouvání peskovat. Byl přeci princ - copak princ musí umět lovit? V království byl vždy někdo, kdo oddaně sloužil.
"Zlatíčka," vydechla jsem místo pozdravu a automaticky se bokem otřela o Etneyho bok. Jeho blízkost mě naplnila známým pocitem tepla a štěstí. A pohled na Nera mě téměř rozbrečel... ale jen téměř. "Takové vztekání vám nesluší, mladý princi," pronesla jsem s nadsázkou. V tu chvíli mi bylo absolutně jedno jak se kdo chová. Hlavně, že jsem je měla znovu po svém boku. "Já našemu králi ráda pomohu," uznala jsem po chvíli a pohlédla na Etneyho s obdivem v očích. Můj králi...

Etneyho jsem se nelekla. Možná trochu - srdce mi vynechalo úder, když tak vyděšeně zavolal mé jméno, ale jakmile z něj začala padat ta nesmyslná smršť slov, jen jsem na něj zůstala zírat a nechápala, co to má být. Stejně jako já, ani nikdo z našich vlčat si z toho nic nedělal. Byla jsem na ně patřičně hrdá a na Etneyho ne málo naštvaná, ale před vlčaty jsem odmítala cokoliv řešit. "Ano, Nero, to je váš tatínek," povzdychla jsem si. Doufala jsem, že Etney udělá jiný první dojem. Že bude neohrožený, hrdý, čestný, prostě královský. A on tu zatím ječel jak malá holka. Vera by se mohla dloubat v nose a stejně by v tu chvíli byla honosnější než on. Zrušila jsem magickou bariéru, aby Etney mohl přistoupit k nám, a posléze jsem ji znovu vytvořila.
Vlčata po sobě začala házet šiškama, což také byla aktivita nad moje chápání. A takhle to bylo už od jejich narození. Musela jsem vypadat hodně unaveně a ačkoliv jsem moc dobře věděla, že Etney o vlčatech nic netušil a tak neměl proč spěchat zpět do Cedrového úkrytu, měla jsem mu to trochu za zlé. Neběžela jsem se k němu přitulit, ale nebyla jsem na něj zlá. Doufala jsem, že mu to dojde. I já občas dokázala být tvrdohlavá, smutná a toužit po něžném doteku a ujištění, že vše bude v pořádku. "Buďte opatrní. Pokud někomu ta šiška skončí v oku nebo někdo začne křičet, sama z vás tu šišku udělám," pohrozila jsem jim, neb jsem usoudila, že se alespoň cvičí v motorice a není nutno jim aktivitu překazit úplně.
Území zaplnil chlad, který nemilosrdně oznamoval brzký příchod zimy. Zamračila jsem se na horizont. Vlčatům už táhlo na jeden měsíc a chtěla jsem je vytáhnout ven, prozkoumat s nimi nové věci. Ale nebylo to moc riskantní? Pohlédla jsem na svého druha a bezděky pocítila touhu, lásku, všechny ty hřejivé emoce. Jemně jsem si odkašlala. "Chtěl by jsi mi pomoct? Vzít vlčata na krátký výlet. Třeba jen ob pár území a zpět, než začne opravdová zima. Potřebují se trochu unavit," požádala jsem. Šišky lítaly všemi směry, i já se v jeden moment musela trochu posunout, abych nedostala headshot za 10 bodů. Obrátila jsem svoji pozornost zpět na mrňouse a láskyplně se pousmála. Postupně jsem na všechny ukazovala tlapkou. "Tohle je Nero, Caedric, Arvéna a Arakiel." Chudák malá Arakiel se choulila při mém boku a nedůvěřivě sledovala, jak po sobě sourozenci házejí šiškami. Alespoň jedna má rozum.

//Úkryt

Vlčata si mezi sebou štěbetala svou dětskou řečí a já jen dávala pozor, aby někam nezapadla, nerozběhla se nebo je snad něco neodneslo. Zkontrolovala jsem oblohu, ačkoliv skrz husté cedrové větve by pravděpodobně žádný dost velký dravec neproletěl. A tak jsem si dovolila trochu vydechnout a vlčata zastavila v pohybu tím, že jsem si stoupla před ně. Samozřejmě jsem je spočítala než jsem začala mluvit.
"Vítejte v Cedrovém království, které sídlí zde, v háji plném cedrových stromů. Ty vidíte všude okolo," poučila jsem je a hrdě u toho pozdvihla hlavu. "Jste princové a princezny z Cedrového království, nejchytřejší, nejurozenější v celičkém okolí. Nikdo ze zdejší země, Gallirei, vám nesahá po paty," zamyslela jsem se nad svými slovy, "snad až na vaše starší sourozence. Vera, Thyra a Ezekiel. A ti nejstarší, ti se musí respektovat. Reonys a Ciri. Brzy je všechny poznáte," ujistila jsem je. Tím byla má krátká přednáška u konce a znovu jsem vlčatům dovolila, aby se rozešla.
V okruhu pěti metrů se vytvořila vzduchová bariéra, která nic nepustila dovnitř ani ven. "Tak. Můžete řádit." A já mohla na chvíli vydechnout s jistotou, že jsou všechna vlčata v bezpečí.

263

Pojmenovala jsem je Nero, Ceadric, Arvéna a Arakiel. Etney nemá právo je pojmenovat, když se tu tak dlouho neukázal, pomyslela jsem si zahořkle. Ale ve skutečnosti jsem mu to tak za zlé neměla. Určitě dělal něco důležitého, tak, jako já. Navíc o vlčatech neměl tušení a tak neměl nutkání vracet se do úkrytu v Cedrovém lese tak brzy. Bez něj jsem však měla se čtyřmi vlčaty práce nad hlavu. Naučila jsem je chodit a z jejich nesrozumitelného žvatlání postupně vznikala první slova, ba dokonce i krátké věty. Rostla jako z vody a já je celým svým srdcem milovala. Bála jsem se bez pomoci jejich otce opustit úkryt, ale bylo čím dál tím těžší udržet je na místě.
"Dobrá tedy. Držte se u mne a půjdeme se podívat ven," oznámila jsem jednoho dne, kdy už jsem neměla dost síly na to bránit jim v útěku. Bylo lepší je vzít ven na procházku a nechat je vyblbnout než riskovat, že jedno z nich ztratím. Postupně - a s vynaložením velkého úsilí - jsem je seřadila do řady a nechala je, ať určují cestu. Já šla za nimi jakožto matka medvědice připravena přetrhnout kohokoliv, kdo by jim zkusil zkřivit vlásek.

//Les

262

//Severní Galtavar přes Cedr

Jen tak tak jsem se stačila doplazit přes les až do úkrytu. Měla jsem pocit, že vlčata snad poztrácím po cestě. Ano, vlčata. Nebylo to jako s Verou, Thyrou a Ezekielem. U nich jsem už od samého počátku cítila, že je čekám. Tady? Tady jsem do poslední chvíle jen tušila, ale jistá jsem si být nemohla. Dokud se vlčata nezačala tlačit na svět. S přerývavým dýcháním jsem sebou plácla mezi kožešiny a se slzami v očích šla do toho. Kde je Etney?

Na svět přišly čtyři nádherné dušičky. Zamilovala jsem se do nich okamžitě, tak jako poprvé. "Nikomu vás nedám," šeptala jsem mezi čištěním, "mám vás ráda." Přivinula jsem si čtyři bezbranná tělíčka k sobě a bedlivě pozorovala, zda všechna najdou cestu k mléku.

Září 6/10 - Ikran

Přikývla jsem. Já a Ikran jsme byli tak trochu opaky, ale v nitru velmi podobní. Líbila se mi dynamika, která mezi námi panovala. Přesto jsem se nedokázala ubránit jistým pochybnostem o jeho loajalitě. Ale komu jsem bezmezně věřila? Snad jen vlastním vlčatům, která jsem sama vychovala. A ani u nich jsem si nikdy nemohla být jistá. Podívejme se na Ivana. To byl taky syn, bratr, rodina. Mírně jsem nad tou myšlenkou zavrtěla hlavou a raději se soustředila na tady a teď.
"Chybí ti jih? Umím si představit, že zimy budou krutější než jsi zvyklý," poznamenala jsem spíše jako výplňovou otázku než něco, co by mne skutečně zajímalo. Ale jeden nikdy neví, jaké informace se dozví z tak jednoduché otázky.
Letmo jsem se pousmála. "To jistě můžeme. Učení je celoživotní proces, Ikrane. Pokud po mém boku budeš kráčet dlouho, jistě se toho spolu mnoho naučíme," poznamenala jsem. "Je však něco, co by jsi rád věděl teď a tady?" Napadlo mne. Možná proto tu otázku položil, možná ne. Tak či onak měl příležitost se zeptat na cokoliv, ačkoliv co se týče Gallirei, nebyla jsem na tom se znalostmi tak dobře.
Ukázalo se, že v Mechové smečce panuje Saturnus po boku své sestry. Přikývla jsem na srozuměnou. To byly velmi užitečné informace. Jednou musím všechny smečky obejít a setkat se s jejich vůdci, napadlo mne. "Děkuji, Ikrane. To jsou důležité informace, které nás - mne a Etneye - velmi zajímají," pronesla jsem tónem, který jasně dával najevo, že ho nemine odměna.

Se vztekem jsem doběhla k Etneymu a Thyře. Etneyho vyplašené koktání jsem ignorovala - já vyplašená nebyla. Tedy, teď už ne, když jsem viděla, že je má dcera živá a v rámci možností v pořádku. Byla jsem pěkně naštvaná. "Co jsem ti řekla?!" Vyjela jsem, ale můj hlas byl ledově klidný. V kožichu mi zapraskala elektřina, která se hrozivě hromadila, jako by čekala na sebemenší pohyb aby zasáhla. Přimhouřila jsem oči. "Tohle je neakceptovatelné chování Thyro, rozumíš?! Neakceptovatelné. Copak jsi nějaký buran?! Chceš snad zemřít jako chudák?" Zavrčela jsem, a pak už jsem ji nechala osudu jménem Etney. Ale doufala jsem, že se dívá - že se dívá, jak klidným krokem jdu za Theou. Minula jsem u toho naštvanou Veru, ale jí jsem nic říkat nemusela. Udělala to, co měla, tak, jak se patří. Doufala jsem, že to s ní Etney vyřeší a pochválí ji.
Já však došla k našemu nejmladšímu článku smečky a krátce na ni kývla. "Výborně, Theo. Na svůj věk a postavení sis vedla velmi dobře," pochválila jsem ji, a tím jsem byla hotová i s ní. Koneckonců byla stále jen rolníkem. Neměla jsem potřebu vymýšlet dlouhé balady o tom, jak nádherný lov to byl. Protože nebyl. Thyra se chovala jako... A chybí Ezekiel. Kde je Ezi? Rozhlédla jsem se kolem.
Už jsem byla daleko od Etneyho a vlčat, a tak jsem přešla k Reonysovi a té neznámé, kteří u nohou měli mrtvého losa. Výborně. Alespoň v tomhle nikdo nezklamal. Zásoby jsme měli. S klidným krokem a výrazem ve tváři, na kterém jsem nedala nic znát, jsem došla až k nim a mírně se pousmála. "Krásná práce. Patří vám dík za účast," pochválila jsem i je a pak se zadívala kamsi za horizont, "chybí tu Ezekiel. Půjdu za Životem, zeptat se. Najít ho jen tak by bylo nemožné." Tím jsem považovala povinnost oznamu, že někam jdu, za hotovou.

Jenže to jsem ještě netušila, že se mé tlapky budou muset ubrat jiným směrem. A to rychle.

//Úkryt přes Cedr

Vlčata se vydala kupředu. Já se tak otočila s lehce ledovým pohledem na zbytek skupinky, protože teď už se nemohlo zdržovat. "Etney," sykla jsem tiše, abych upoutala jeho pozornost aniž bych vyplašila stádo. "Vlčata jsou na stopě. Sledujte je," věnovala jsem pohled i zbytku skupiny, "udají vám směr. Etney a já budeme nadbíhat. Zbytek skupiny bude trhat," rozhodla jsem. Zdálo se mi, že už na tomhle plácku stojíme dlouho a brzy jistě vystojíme důlek. Odmítala jsem lov déle protahovat. Bylo potřeba sehnat zásoby na zimu - o kruté zimě jsem věděla své a nejednou jsem zažila pořádný hlad. Mé království hlad mít nebude.
A tak jsem nečekala na potvrzení. Udělila jsem jednoduché rozkazy a očekávala jsem, že budou splněny. Doběhla jsem vlčata, abych je nenechala tápat až do konce lovu. "Výborně. Jdete správným směrem. Skupinka vás bude sledovat," vysvětlila jsem, "až se zvířata - losi - rozeběhnou, vy se stáhnete dozadu a budete hlídat, aby zvířata neutekla zpět do lesů," udělila jsem jim další rozkaz a pak už pádila vpřed.
Vybrala jsem si tuhle povinnost schválně. Byla menší šance, že mě zvíře kopne. A já si už začínala být jistá, že se ve mně tvoří nové životy. Nic se vám nestane, slíbila jsem v duchu, zatímco jsem běžela v co největším oblouku. Potřebovali jsme silnější kusy odehnat od té maminy s prckem. Bez váhání jsem se ze svého úkrytu v dlouhé trávě vrhla mezi stádo a chňapla jednomu samci po noze. On vykopl - minul - a rozeběhl se pryč. A s ním i zbytek. Vrhla jsem se mezi ně a snažila se odstřihnout slabší kusy od těch silnějších.