Gallirea - Příspěvky uživatele

Etneyho jsem se nelekla. Možná trochu - srdce mi vynechalo úder, když tak vyděšeně zavolal mé jméno, ale jakmile z něj začala padat ta nesmyslná smršť slov, jen jsem na něj zůstala zírat a nechápala, co to má být. Stejně jako já, ani nikdo z našich vlčat si z toho nic nedělal. Byla jsem na ně patřičně hrdá a na Etneyho ne málo naštvaná, ale před vlčaty jsem odmítala cokoliv řešit. "Ano, Nero, to je váš tatínek," povzdychla jsem si. Doufala jsem, že Etney udělá jiný první dojem. Že bude neohrožený, hrdý, čestný, prostě královský. A on tu zatím ječel jak malá holka. Vera by se mohla dloubat v nose a stejně by v tu chvíli byla honosnější než on. Zrušila jsem magickou bariéru, aby Etney mohl přistoupit k nám, a posléze jsem ji znovu vytvořila.
Vlčata po sobě začala házet šiškama, což také byla aktivita nad moje chápání. A takhle to bylo už od jejich narození. Musela jsem vypadat hodně unaveně a ačkoliv jsem moc dobře věděla, že Etney o vlčatech nic netušil a tak neměl proč spěchat zpět do Cedrového úkrytu, měla jsem mu to trochu za zlé. Neběžela jsem se k němu přitulit, ale nebyla jsem na něj zlá. Doufala jsem, že mu to dojde. I já občas dokázala být tvrdohlavá, smutná a toužit po něžném doteku a ujištění, že vše bude v pořádku. "Buďte opatrní. Pokud někomu ta šiška skončí v oku nebo někdo začne křičet, sama z vás tu šišku udělám," pohrozila jsem jim, neb jsem usoudila, že se alespoň cvičí v motorice a není nutno jim aktivitu překazit úplně.
Území zaplnil chlad, který nemilosrdně oznamoval brzký příchod zimy. Zamračila jsem se na horizont. Vlčatům už táhlo na jeden měsíc a chtěla jsem je vytáhnout ven, prozkoumat s nimi nové věci. Ale nebylo to moc riskantní? Pohlédla jsem na svého druha a bezděky pocítila touhu, lásku, všechny ty hřejivé emoce. Jemně jsem si odkašlala. "Chtěl by jsi mi pomoct? Vzít vlčata na krátký výlet. Třeba jen ob pár území a zpět, než začne opravdová zima. Potřebují se trochu unavit," požádala jsem. Šišky lítaly všemi směry, i já se v jeden moment musela trochu posunout, abych nedostala headshot za 10 bodů. Obrátila jsem svoji pozornost zpět na mrňouse a láskyplně se pousmála. Postupně jsem na všechny ukazovala tlapkou. "Tohle je Nero, Caedric, Arvéna a Arakiel." Chudák malá Arakiel se choulila při mém boku a nedůvěřivě sledovala, jak po sobě sourozenci házejí šiškami. Alespoň jedna má rozum.

//Úkryt

Vlčata si mezi sebou štěbetala svou dětskou řečí a já jen dávala pozor, aby někam nezapadla, nerozběhla se nebo je snad něco neodneslo. Zkontrolovala jsem oblohu, ačkoliv skrz husté cedrové větve by pravděpodobně žádný dost velký dravec neproletěl. A tak jsem si dovolila trochu vydechnout a vlčata zastavila v pohybu tím, že jsem si stoupla před ně. Samozřejmě jsem je spočítala než jsem začala mluvit.
"Vítejte v Cedrovém království, které sídlí zde, v háji plném cedrových stromů. Ty vidíte všude okolo," poučila jsem je a hrdě u toho pozdvihla hlavu. "Jste princové a princezny z Cedrového království, nejchytřejší, nejurozenější v celičkém okolí. Nikdo ze zdejší země, Gallirei, vám nesahá po paty," zamyslela jsem se nad svými slovy, "snad až na vaše starší sourozence. Vera, Thyra a Ezekiel. A ti nejstarší, ti se musí respektovat. Reonys a Ciri. Brzy je všechny poznáte," ujistila jsem je. Tím byla má krátká přednáška u konce a znovu jsem vlčatům dovolila, aby se rozešla.
V okruhu pěti metrů se vytvořila vzduchová bariéra, která nic nepustila dovnitř ani ven. "Tak. Můžete řádit." A já mohla na chvíli vydechnout s jistotou, že jsou všechna vlčata v bezpečí.

263

Pojmenovala jsem je Nero, Ceadric, Arvéna a Arakiel. Etney nemá právo je pojmenovat, když se tu tak dlouho neukázal, pomyslela jsem si zahořkle. Ale ve skutečnosti jsem mu to tak za zlé neměla. Určitě dělal něco důležitého, tak, jako já. Navíc o vlčatech neměl tušení a tak neměl nutkání vracet se do úkrytu v Cedrovém lese tak brzy. Bez něj jsem však měla se čtyřmi vlčaty práce nad hlavu. Naučila jsem je chodit a z jejich nesrozumitelného žvatlání postupně vznikala první slova, ba dokonce i krátké věty. Rostla jako z vody a já je celým svým srdcem milovala. Bála jsem se bez pomoci jejich otce opustit úkryt, ale bylo čím dál tím těžší udržet je na místě.
"Dobrá tedy. Držte se u mne a půjdeme se podívat ven," oznámila jsem jednoho dne, kdy už jsem neměla dost síly na to bránit jim v útěku. Bylo lepší je vzít ven na procházku a nechat je vyblbnout než riskovat, že jedno z nich ztratím. Postupně - a s vynaložením velkého úsilí - jsem je seřadila do řady a nechala je, ať určují cestu. Já šla za nimi jakožto matka medvědice připravena přetrhnout kohokoliv, kdo by jim zkusil zkřivit vlásek.

//Les

262

//Severní Galtavar přes Cedr

Jen tak tak jsem se stačila doplazit přes les až do úkrytu. Měla jsem pocit, že vlčata snad poztrácím po cestě. Ano, vlčata. Nebylo to jako s Verou, Thyrou a Ezekielem. U nich jsem už od samého počátku cítila, že je čekám. Tady? Tady jsem do poslední chvíle jen tušila, ale jistá jsem si být nemohla. Dokud se vlčata nezačala tlačit na svět. S přerývavým dýcháním jsem sebou plácla mezi kožešiny a se slzami v očích šla do toho. Kde je Etney?

Na svět přišly čtyři nádherné dušičky. Zamilovala jsem se do nich okamžitě, tak jako poprvé. "Nikomu vás nedám," šeptala jsem mezi čištěním, "mám vás ráda." Přivinula jsem si čtyři bezbranná tělíčka k sobě a bedlivě pozorovala, zda všechna najdou cestu k mléku.

Září 6/10 - Ikran

Přikývla jsem. Já a Ikran jsme byli tak trochu opaky, ale v nitru velmi podobní. Líbila se mi dynamika, která mezi námi panovala. Přesto jsem se nedokázala ubránit jistým pochybnostem o jeho loajalitě. Ale komu jsem bezmezně věřila? Snad jen vlastním vlčatům, která jsem sama vychovala. A ani u nich jsem si nikdy nemohla být jistá. Podívejme se na Ivana. To byl taky syn, bratr, rodina. Mírně jsem nad tou myšlenkou zavrtěla hlavou a raději se soustředila na tady a teď.
"Chybí ti jih? Umím si představit, že zimy budou krutější než jsi zvyklý," poznamenala jsem spíše jako výplňovou otázku než něco, co by mne skutečně zajímalo. Ale jeden nikdy neví, jaké informace se dozví z tak jednoduché otázky.
Letmo jsem se pousmála. "To jistě můžeme. Učení je celoživotní proces, Ikrane. Pokud po mém boku budeš kráčet dlouho, jistě se toho spolu mnoho naučíme," poznamenala jsem. "Je však něco, co by jsi rád věděl teď a tady?" Napadlo mne. Možná proto tu otázku položil, možná ne. Tak či onak měl příležitost se zeptat na cokoliv, ačkoliv co se týče Gallirei, nebyla jsem na tom se znalostmi tak dobře.
Ukázalo se, že v Mechové smečce panuje Saturnus po boku své sestry. Přikývla jsem na srozuměnou. To byly velmi užitečné informace. Jednou musím všechny smečky obejít a setkat se s jejich vůdci, napadlo mne. "Děkuji, Ikrane. To jsou důležité informace, které nás - mne a Etneye - velmi zajímají," pronesla jsem tónem, který jasně dával najevo, že ho nemine odměna.

Se vztekem jsem doběhla k Etneymu a Thyře. Etneyho vyplašené koktání jsem ignorovala - já vyplašená nebyla. Tedy, teď už ne, když jsem viděla, že je má dcera živá a v rámci možností v pořádku. Byla jsem pěkně naštvaná. "Co jsem ti řekla?!" Vyjela jsem, ale můj hlas byl ledově klidný. V kožichu mi zapraskala elektřina, která se hrozivě hromadila, jako by čekala na sebemenší pohyb aby zasáhla. Přimhouřila jsem oči. "Tohle je neakceptovatelné chování Thyro, rozumíš?! Neakceptovatelné. Copak jsi nějaký buran?! Chceš snad zemřít jako chudák?" Zavrčela jsem, a pak už jsem ji nechala osudu jménem Etney. Ale doufala jsem, že se dívá - že se dívá, jak klidným krokem jdu za Theou. Minula jsem u toho naštvanou Veru, ale jí jsem nic říkat nemusela. Udělala to, co měla, tak, jak se patří. Doufala jsem, že to s ní Etney vyřeší a pochválí ji.
Já však došla k našemu nejmladšímu článku smečky a krátce na ni kývla. "Výborně, Theo. Na svůj věk a postavení sis vedla velmi dobře," pochválila jsem ji, a tím jsem byla hotová i s ní. Koneckonců byla stále jen rolníkem. Neměla jsem potřebu vymýšlet dlouhé balady o tom, jak nádherný lov to byl. Protože nebyl. Thyra se chovala jako... A chybí Ezekiel. Kde je Ezi? Rozhlédla jsem se kolem.
Už jsem byla daleko od Etneyho a vlčat, a tak jsem přešla k Reonysovi a té neznámé, kteří u nohou měli mrtvého losa. Výborně. Alespoň v tomhle nikdo nezklamal. Zásoby jsme měli. S klidným krokem a výrazem ve tváři, na kterém jsem nedala nic znát, jsem došla až k nim a mírně se pousmála. "Krásná práce. Patří vám dík za účast," pochválila jsem i je a pak se zadívala kamsi za horizont, "chybí tu Ezekiel. Půjdu za Životem, zeptat se. Najít ho jen tak by bylo nemožné." Tím jsem považovala povinnost oznamu, že někam jdu, za hotovou.

Jenže to jsem ještě netušila, že se mé tlapky budou muset ubrat jiným směrem. A to rychle.

//Úkryt přes Cedr

Vlčata se vydala kupředu. Já se tak otočila s lehce ledovým pohledem na zbytek skupinky, protože teď už se nemohlo zdržovat. "Etney," sykla jsem tiše, abych upoutala jeho pozornost aniž bych vyplašila stádo. "Vlčata jsou na stopě. Sledujte je," věnovala jsem pohled i zbytku skupiny, "udají vám směr. Etney a já budeme nadbíhat. Zbytek skupiny bude trhat," rozhodla jsem. Zdálo se mi, že už na tomhle plácku stojíme dlouho a brzy jistě vystojíme důlek. Odmítala jsem lov déle protahovat. Bylo potřeba sehnat zásoby na zimu - o kruté zimě jsem věděla své a nejednou jsem zažila pořádný hlad. Mé království hlad mít nebude.
A tak jsem nečekala na potvrzení. Udělila jsem jednoduché rozkazy a očekávala jsem, že budou splněny. Doběhla jsem vlčata, abych je nenechala tápat až do konce lovu. "Výborně. Jdete správným směrem. Skupinka vás bude sledovat," vysvětlila jsem, "až se zvířata - losi - rozeběhnou, vy se stáhnete dozadu a budete hlídat, aby zvířata neutekla zpět do lesů," udělila jsem jim další rozkaz a pak už pádila vpřed.
Vybrala jsem si tuhle povinnost schválně. Byla menší šance, že mě zvíře kopne. A já si už začínala být jistá, že se ve mně tvoří nové životy. Nic se vám nestane, slíbila jsem v duchu, zatímco jsem běžela v co největším oblouku. Potřebovali jsme silnější kusy odehnat od té maminy s prckem. Bez váhání jsem se ze svého úkrytu v dlouhé trávě vrhla mezi stádo a chňapla jednomu samci po noze. On vykopl - minul - a rozeběhl se pryč. A s ním i zbytek. Vrhla jsem se mezi ně a snažila se odstřihnout slabší kusy od těch silnějších.

Září 5/10 - Ikran

Zapsala jsem si tu informaci do svého pomyslného deníčku. V něm už bylo o Galliree spoustu informací. Její jméno, například. Zdejší údajní bohové, Život a Smrt. A vím, kde se nachází Život. Měla bych ho co nejdříve navštívit. Pár smeček, ke kterým se nyní přidala ta Mechová. Magie, jež jí nesčetněkrát pomohla. Bylo toho hodně a přesto ne dost. Jak dlouho asi budu muset v této zemi žít, abych se o ní naučila všechno? Napořád. Vždyť tu mám rodinu, pomyslela jsem si s úsměvem.
Mírně jsem se uchechtla nad jeho troufalostí pochybovat o mých znalostech. To chtělo jistou dávku odvahy, ačkoliv zatím jsem nedala Ikranovi jediný důvod proč se mě bát. Chtěla jsem, aby to tak zůstalo. Strach nejlépe fungoval když přišel nečekaně. "Ne, Ikrane. Já se narodila daleko odsud, na místě, které by se mohlo zdát samým severem světa," prozradila jsem mu. Byla minimální šance, že by znal mou rodnou zemi, a tak bylo bezpečné tuto informaci sdílet. "Jakmile padne sníh a nastane zima, budu se v Galliree pohybovat dva roky. Ještě je toho mnoho, co o ní nevím," připustila jsem a změřila si mladého vlka pohledem. "Pověz mi o Mechové smečce něco víc. Zmínil jsi, že jsi mluvil s jejich vůdcem?"

//Cedrový háj

Z vlčat jsem měla hlavu v jednom kole. A to jsem měla pocit, že v břichu cítím jakési pohyby. Činil ses, Etney, proklela jsem ho v mysli, ale usmívala se u toho. Ještě nebylo nic jasné, přesto jsem nebránila naději, která se mi rozlila tělem a zaplavila mě příjemným hřejívým pocitem. Možná díky tomu jsem se rozhodla ignorovat Thyry chování, které bylo nepřehlédnutelné. Ale... když ona byla ve finále tak roztomilá. Byla to koneckonců má dcera. Ve všech směrech nádherná. "Thyro? Jsi moc šikovná," ozvala jsem se a Veru pošimrala nosem za ušima, aby jí to nebylo líto. Pro Theu jsem bohužel žádná slova neměla - nebyla má a neznala jsem ji tak dobře.
Nenápadně jsem zavětřila. Přibliřně uprostřed galtavru se páslo malé stádo losů, přibližně čtyři dospělé kusy a jedno mládě. Silnější se drželi poblíž bezmocného mláděte a oslabené matky. Bingo, pomyslela jsem si. Z naší pozice na kraji galtavaru bylo těžké hnědé fleky zahlédnout, ale ne nemožné, a tak jsem usoudila, že to je nejen ideální úlovek, ale také ideální zkouška čichu mladých. Pohlédla jsem na své svěřence a ztišila hlas. "Nyní musíme být velmi tiché," poradila jsem jim, "neb stejně jako my, i jiná zvířata mají velmi dobře vyvinutý sluch. Ale my navrch máme náš čenich." Názorně a trochu zdramatizovaně, aby bylo jasné, co dělám, jsem jim předvedla jak správně nasát vzduch. "Nejlepší scénář je ten, kdy vám vítr donese pach kořisti až pod nos - doslova. Avšak ne vždy je příroda na naší straně, a proto se na ni ne vždy můžeme spoléhat," vysvětlila jsem a věnovala jim významný pohled, "zkuste vyčenichat a pojmenovat zvíře, které se stane naším pokrmem. Neříkejte svou odpověď nahlas - začněte se plížit, tělo přitisknuté k zemi, a ukažte zbytku skupiny směr. Až poté se vás zeptám. Chci, abyste každá měla stejnou šanci. Ne, aby jedna z vás odpověď vykřikla. Lov je spolupráce, ne snaha o to být nejlepší." Avšak mé dcery byly ty nejlepší. Tím byly všechny kostky vrženy a já pozorně sledovala, co slečny dělají.