Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Prstové hory přes Konec světa

Konečně. Na pláž už jsem pomalu přiklopítala. Nejhorší na tom bylo, že se tahle voda nedala pít. A to jí bylo tolik! Byla jsem z toho všeho frustrovaná, ale roky královského učení mě naučily své emoce dobře schovávat, a tak jsem se jen zhluboka nadechla a nechala frustraci aby si ze mě užírala zevnitř. Já se mezitím vydala kupředu, napříč černým pískem, který mě lechtal na polštářcích. Bylo to zvláštní místo, neskutečně horké, ale krásné. Zvedl se jemný studený vítr, který stačil k tomu, abych se tak moc v letním horku nepekla. To spojené s vůní soli z oceánu mi stačilo k tomu, abych se konečně naplno uklidnila. Ano, myšlenky na vlčata mě i nadále sžíraly, ale dokázala jsem je dostat pod kontrolu. Tak, to bychom měli. Procházka byla u konce, tak jsem se mohla vrátit zpět, ne?

//Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Cestala začala být desetkrát tak únavnější, ale ze severu jsem dobře věděla, že zastavovat v horách se nevyplatilo. Tradovaly se o nich různé pověsti, které zahrnovaly snad úplně všechno, co by vám mohlo urvat hlavu a pověsit si jí na domeček. Zavrtěla jsem nad tou myšlenkou hlavou - hlavou, sakra - a trochu přidala do kroku, ačkoliv už jsem trochu lapala po dechu. To bylo tím horkem. Byla jsem neskutečně šťastná, když jsem na obzoru zahlédla pláž a oceán. Ten byl na severu také. Znamenalo to, že jsem oficiálně odešla z kraje světa jenom proto abych našla druhý kraj? Nebo bylo něco i za tou nekonečnou vodou?

//Popelavá pláž

//Travnatý oceán přes Tenebrae

Dostala jsem se na místo, které bylo velmi zvláštní. Pocházela jsem ze severu, takže jsem o pouštních oblastech neměla ani tušení - ale bylo tu neskutečné vedro. Projít lesem ještě bylo bez problémů, ale jakmile jsem stala pod podivně zbarvenými horami, srst mi tím horkem zplihla. Měla jsem sto chutí se otočit a jít jinam, ale mezi stromy jsem matně cítila smečku - a přestože by bylo fajn tvořit aliance, momentálně jsem na to neměla náladu. Střihla jsem ušima a s krátkým povzdechem se vydala kupředu, tedy nahoru. Co tě nezabije, to tě posílí, Nino.

//Zpěvné věže přes Prstové hory

//Východní hvozd přes Hadí ocas

Vybrala jsem si na procházku dlouhou cestu. Už jsem musela urazit dobrých pár kilometrů. Jezero se změnilo v les, les ve skály a skály v další zelenou pláň. Proplétala jsem se mezi vysokou trávou jako had a mé naštvání postupně nahrazovala zvědavost. V těchto končinách jsem se ještě pořádně nepohybovala. Cedrová smečka byla důležitá, má rodina byla to nejdůležitější na světě, ale ta důležitost mě zaslepovala. I na ty méně důležité věci bylo potřeba dávat pozor, a já toho o Galliree ještě mnoho nevěděla. Je čas zjistit nějaké informace navíc, rozhodla jsem se. Plánování, fakta a detaily. To mě uklidňovalo.

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

//Severní Galtavar přes VVJ

Byla jsem ráda za přístřeší, které mi za jezerem poskytl les. Slunce se už od rána rozhodlo pořádně přitopit a začínala mě pálit záda - a to se má šedivá srst dala ještě považovat za světlou. Doufala jsem, že se Etney a Thyra schovají někam do stínu. Ti takové štěstí na světlou barvu neměli a měla jsem tušení, že jim bude dvakrát takové vedro. Možná bychom mohli vzít vlčata k jezeru... Naučit je plavat. Pak by je nemohl utopit nějaký blbec odnikud. Zavrčela jsem a poslouchala, jak zvuk protíná ticho a ozývá se mezi stromy. Tajně, škodolibě jsem doufala, že to ten parchant uslyší a bude se bát.

//Travnatý oceán přes Hadí ocas

Ať už se vlčice rozhodly jakkoliv, já se přinutila se na ně usmát a s trochou snahy se rozhodla vypadat bezstarostně. Nic nemohlo být dál od pravdy. Málem mi zemřela dcera, mohl za to nějaký vlk a já měla v hlavě jen a pouze vraždu. Raději jsem se otočila na patě a rovnou se vydala na cestu, nečekajíc na to zda mě vlčice budou následovat. Rychlá procházka na pročištění hlavy mi jistě vrátí rozum. Bylo těžké přes všechny ty mateřské instinkty přemýšlet. Vlastně... to bylo téměř nemožné. Frustrovaně jsem zavrtěla hlavou a přidala do kroku. Možná, že samota byla ta lepší volba. A já věřila, že Sesi se dokáže o mou dcerku postarat. Navíc nebyla sama - Etney stál hned vedle. Trochu jsem při myšlence na něj pookřála, ale vracet jsem se ještě nechtěla. Dojdu na ten jih. Tam jsem ještě nebyla.

//Východní hvozd přes VVJ

Koutky úst se mi rozlily do skromného úsměvu. Byl skromný, ale úsměv to byl, a náležel Sesi. Pozdvihla jsem hrdě hlavu, protože být si ceněn bylo důležité a já na to byla pyšná. Na její slova jsem odpověděla pouze přikývnutím, neb nebylo potřeba to nadále rozebírat. Byly jsme si dlužnicemi navzájem, a tak mi to vyhovovalo. Dluh za dluh, který se nikdy ani nemusel splácet. Harmonie, která mě hřála na duši.
Se Sesi jsem tedy vše potřebné vyřešila a Thyra vypadala, že už se také uklidňuje. Spokojeně jsem jí čenichem podrbala za uchem a poslouchala, co má na srdci. Už od musím se ti k něčemu přiznat jsem očekávala problém, ale to jsem si ani neuvědomila jak velký problém to je. Srst na zádech se mi zježila, napůl zlostí, napůl strachem - protože co by kdyby? Nemohla jsem být racionální. Ne, pokud šlo o mé dítě. V srsti se mi zajiskřilo a v dálce se z nebes snesl blesk z čistého nebe. Doslova. Ani jedno z toho jsem nezaznamenala, natož abych si uvědomila, že za to mohu já. "Cože?!" Zavrčela jsem. Moje zlost však ani trochu nepatřila Thyře. "Jak se jmenuje? Víš, kdo to byl?" Malá vlčice z toho pravděpodobně ještě nemohla mít rozum, ale Sesi jistě dokázala poznat z tónu mého hlasu, že vlkovi dny byly sečteny. Ani jsem nedokázala cítit vděčnost vůči Deltě - veškeré mé myšlenky se točily směrem k tomu, co se mohlo stát a kde přesně bude v Cedrovém lese nejlíp vynikat vlkova hlava. Možná přímo v úkrytu, nad mým pelechem.
Nechala jsem Sesi, aby si s Thyrou povídala. Já se musela párkrát nadechnout abych zklidnila bušící srdce a hučení v uších. Má dcera, tak blízko k smrti? A kde jsem byla já? Kde byl Etney, nebo kdokoliv další? Chtěla jsem jí zatrhnout jakékoliv toulání. Chtěla jsem ji dotáhnout do lesa, do úkrytu, něčím ho zabarikádovat a nikdy ji nepustit ven. Nebuď jako matka. Nebuď jako tvoje matka, připomínala jsem si to jako mantru, a nakonec to celkem pomohlo. Střihla jsem ušima, když jsem zaslechla střípek konverzace o tom, jak se Ikran přidal do naší smečky. To bylo dobře.
Z myšlenek na vraždu mě kompletně vytrhlo až další vlče, které k nám rozhodně nepatřilo. Začínala se mi z celé téhle situace točit hlava, a tak jsem stočila pozornost zpět k Sesi a Thyře. "Půjdu se projít, na jih. Jdete se mnou?" Obdařila jsem je pohledem, který naznačoval, že to není nabídka, ale čest. Bylo však na nich, zda tu čest přijmou.

Hlásím do služby Ninu na Hrozbu.
Wizku na Záhadu.
Chudáka Siriuse na Piráty.
A Machiavelliho do Vlčat. c:

Spokojeně jsem Thyře olízla tvář, když se přitulila. Tím byla tragédie zažehnána, dcerka věděla, jak moc mi na ní záleží a mohla si dál žít svůj život tak, jak chtěla. "Tak se ukáže, jak dobrý máš odhad," usoudila jsem a věnovala jí tajuplný úsměv. Svět, ve kterém jsme žili, sčítal mnoho nebezpečí. To největší z nich bylo ve formě vlků, cizích, neznámých. Chtěla jsem si být jistá, že Thyra bude vědět, jak v tom chodit. Ne každý cizinec by mohl být tak vstřícný jako Ikran. "Ale! Ať už tě miluju jakkoliv, jedno mi slib. Buď opatrnější, ano? Svět je nebezpečné místo pro dámy jako jsme ty a já. I pro tvou sestru. To největší nebezpečí chodí tiše a s úsměvem," poučila jsem ji, ale nechtěla jsem chuděru vystrašit navěky, a tak jsem na ni posléze šibalsky mrkla, "ale Ikran není tak špatný."
Slyšela jsem všechno, co se šustlo mezi Ikranem a Etneyem. Vnímala jsem je natolik, abych dokázala usoudit, že nemám potřebu se k nim vyjadřovat. Etney byl víc než schopný to zvládnout sám, a tak jsem se rozhodla věnovat svou plnou pozornost těm dalším, stejně důležitým věcem. Mé dceři a Sesi, ačkoliv k vlčici jsem stále chovala jistou nedůvěru. Za to však nemohla. Neměly jsme mnoho šancí si promluvit a já byla nedůvěřivá vůči všem cizincům. I ten nejlepší přítel vám mohl bodnout kudlu do zad, tak proč ne uťáplá cizinka odnikud? Možná se chtěla zčuchnout s mými vlčaty aby získala moji důvěru a v nestřežený moment mě mohla zabít. To je trochu dramatické, nemyslíš? Sesi neměla jediný důvod zabíjet. O mém původu nevěděla, mého otce neznala, její jediná averze vůči mne mohla pramenit z odporu k mému chování, a to byl jen málokdy důvod k vraždě, no ne?
Z jejího koktání jsem měla tiky v oku, které se mi jen těžko dařilo držet na uzdě. Kousla jsem se do jazyka, abych to nijak neokomentovala. Sesi byla spodina, jak už jsem říkala, a tak jsem od ní nemohla očekávat urozené vyjadřování. "Pak jsme vyrovnané. Ale přesto. Dobrá smečka bude fungovat jen tehdy budou-li všechny její články na stejné vlně. Jakýkoliv problém i chvála, jakákoliv žádost či návrh - ozvi se. V hlase je ta největší síla. I v tom tvém," usoudila jsem.

Šaškování s Etneym muselo jít stranou když se mezi naše řady přidal cizinec. Thyra dostala tak za vyučenou, že hodnou chvíli nic neříkala, ale nakonec se její jazýček ukázal. Na můj vkus byl možná až moc prořízlý, ale byla jsem hrdá na to, že si dokázala stát za svým. "Nezvyšuj hlas. Urozená krev ví jak obhájit své i klidným tónem," upozornila jsem ji. Už to neznělo ostře, nýbrž poučně. Už jsem ji nenapomenula, když se ohradila na jejího otce - tak trochu jsem s ní souhlasila. Měla vlastní hlas a já bych zapálila svět jen proto, aby ho ostatní poslouchali.
Byla jsem ke všem cizincům nedůvěřivá. Dvakrát tolik k těm, kteří nic neznamenali a přesto se pachtovali s mou dcerou. Karty se však v mžiku obrátily, když vlk - Ikran - prozradil velmi zajímavý fakt o jeho rodokmenu. Můj přístup k vlkovi se v okamžiku změnil. Kývla jsem hlavou, tak, jak se to slušelo. Možná byl tulákem, avšak neměla jsem to tak stejně? "Tuláctví je přechodný stav, Ikrane. Těší mne," pronesla jsem mnohem přívětivěji než předtím, "a má dcera ještě neví, co je správné. Avšak i z omylu se dá vykouzlit mnohé."
Vykouzlit z toho mnohé se očividně snažil Etney. Chtěl by vlka přijmout mezi členy Cedrové smečky? Hierarchie byla křehká a každé drobné narušení mohlo vést k velkým otřesům. Avšak Ikranovy odpovědi se mi líbily. Choval se rozumně, rozvážně. S lehce přimhouřenými očky jsem se ho snažila přečíst. Čekala jsem, jestli jeho slova, postoj, chování nějak prozradí, kým doopravdy je. To však bylo nemožné, a tak jsem musela spoléhat na první dojem. A nebylo to vlastně jedno? Byli jsme silná smečka. Jeden ňouma nic neznamenal. Zapomínala jsem, že už nejsem sama proti celému světu.
Nechala jsem to na Etneym, i když jedním uchem jsem ty dva pořád poslouchala. Většinu své pozornosti jsem však obrátila k Sesi a Thyře. Když jsem viděla, jak ta malá trucuje, trochu mě zapíchlo u srdce. Nu co, měla jsem pro svá vlčata slabost. Koneckonců to byla jen princezna... nějaký ten přešlap ještě nikoho nezabil. "Tak se nezlob, zlatíčko. Víš, že jsi ta moje nejchytřejší a nejkrásnější," špitla jsem láskyplně. Jestli mi rodičovství nešlo, tak rozmazlování rozhodně. "Mám o tebe jen starost. Moc tě miluju, víš?" Broukla jsem jejím směrem a následně svůj pohled přenesla na Sesi. Mnoho slov jsem s ní neprohodila, ačkoliv v její přítomnosti už jsem byla několikrát. To nebylo správné. V dobrém království byl rozdíl mezi spodinou a vrchností jen nepatrný. V dobrém království spodina milovala vrchnost. Měla mě Sesi ráda? Zíráš, uvědomila jsem si, a rychle to zamaskovala úsměvem. "Patří ti mé díky za to, že na má vlčata dáváš takový pozor. Chráníš jejich život, a tím jsem tvým dlužníkem. Až budeš potřebovat pomoc ty, neboj se za mnou přijít."

Etney a Thyra

S širokým úsměvem jsem olízla Etneyho tvář, kterou mi tak okatě nabízel. Celý život mi do hlavy matka vštěpovala, že láska je slabost která zabíjí, ale já z ní chtěla udělat něco pevného jako skála - chtěla jsem, aby vlčata věděla, že láska je ta nejsilnější magie a není za co se stydět. "Ale ne! Co budu bez tebe dělat, až tě sníme?" Zašeptala jsem a šibalsky se uchechtla. Narážela jsem na jeho komentář o výživném masu, jak jinak. Na pokyn k jídlu jsem jemně zavrtěla hlavou - na jídlo bylo času dost, a já byla radši když jsem mohla všechny pozorovat a ujistit se, že jsou v bezpečí. Kolem jistě řádilo dost šelm, které by měly zájem o náš úlovek.
Etneyho slova o Thyře a cizinci mě vrátily zpátky do reality. Z těla mi zmizel přebytečný adrenalin a já se opět mohla soustředit na to nejdůležitější - vlčata, rodina. Rychle jsem zjistila, že Vera a Ezekiel jsou v bezpečí. Reonysovi jsem věřila, a to především proto, že to byl Etneyho syn. Pokud mu věřil Etney, pak mu náležela i má důvěra. Koneckonců bylo jedno, zda jsou vlčata s ním nebo se mnou. Nervy v kýblu kvůli jejich bezpečí jsem měla tak či tak. Avšak Thyra nejspíš zapomněla na svůj urozený původ. Nebylo potřeba za nimi jít - ona si cizince dotáhla až k nám a beze slov se zakousla do losa. Tedy, téměř beze slov. "Jak to mluvíš?" Přimhouřila jsem na ni bledě modrá očka. Kůkáš říkal každý křovák. "Tvůj otec se dívá, a má k tomů pádný důvod." Důvod, který si to brzy nakráčel blíž.

Ikran

Upřela jsem na vlka chladný pohled, který sloužil jako jisté varování. Koneckonců se nacházel v bezprostřední blízkosti mé dcery. Nemohla jsem ho však odsoudit bez pádnějšího důvodu, a tak když jsem promluvila, měla jsem hlas pevný jako skála a jakákoliv nevole se v něm vyčíst nedala. Mírně jsem pozdvihla hlavu. "Jsme Cedrová smečka," upozornila jsem ho, protože nechat si říkat cizinec od nějakého vandráka bylo naprosto nepřípustné. V mém rodném kraji by mu za takovou neúctu otec utrhl hlavu a pověsil ji na větev jako varování pro všechny nově příchozí. Já naštěstí otcův režim nepodporovala, a tak vlk zůstal stát i s hlavou a já stále nedávala najevo své pocity. Nespouštěla jsem z něj oči, ale má další slova patřila někomu jinému.

Sesi a Thyra

Sesi měla pádnou otázku na mou dceru, avšak na můj vkus byla moc přívětivá. "Ano, Thyro, nebuď neslušná. Takhle tě nikdo nevychoval," napomenula jsem ji, "představ nám cizince." Koneckonců ho přivedla ona, a pokud byla dost vyspělá na to, aby vodila domů cizí, byla dost dospělá i na to aby za ně nesla odpovědnost.

Lov byl rychlý a čistý, což se mi líbilo. Každý jsme pracovali skvěle i jako jednotlivci, i v týmu - tam patřila speciální pochvala mně, protože jsem si byla vědomá mého občasného nutkání být ta nejlepší, což víc než často vedlo k problémům. Naštěstí jsem se snažila zapůsobit jak na Reonyse, tak na Ciri, a rozhodně jsem před nimi nechtěla vypadat jako pyšná princezna. A tak se nám lov vydařil a los to měl rychle za sebou.
Doběhla jsem naši loveckou skupinku a chvíli ztěžka oddechovala, ale to se nedalo srovnávat s Ciri. Se zaujetím jsem poslouchala něco o žebrech a plicích - zranění? Nechtěla jsem pátrat. S časem si ke mně informace jistě najdou cestu. Přesto jsem k vlčici s úsměvem přistoupila. "Táta má pravdu. Jsi vážně dobrá," přitakala jsem, a myslela jsem to vážně. Měli jsme silnou smečku a každý jí byl neoddělitelnou součástí. "Zvládla by jsi to i beze mě."
Věnovala jsem Etneymu otrávený pohled - ale bylo vidět, že to nemyslím vážně. Pro jistotu jsem se ještě uchechtla a zavrtěla hlavou. "Kdybychom tě poslechli, tak k večeři místo losů jíme brouky," zavtipkovala jsem a láskyplně mu olízla tvář. "Ale ne, těžké to nebylo. Jsme dobrý tým. Jsem na nás hrdá." Hrdě jsem vypjala hruď a uznale pokývala hlavou.

Ciri naštěstí měla rozumu víc než její táta. Uchechtla jsem se a přikývla - lovit dva kusy bylo náročné a nebezpečné a já odmítala cokoliv riskovat když jen pár metrů od nás stála vlčata. "Pokud se naskytne příležitost, můžeme to zkusit. Ale zatím jen jeden," odsouhlasila jsem to i nahlas. Vlčice se poté ujala pomyslného vedení, což mi nevadilo. Nepotřebovala jsem dokazovat své schopnosti a zároveň tím má šance na neúspěch značně klesla, neb na mě zbyla ta v uvozovkách jednodušší práce. S úsměvem jsem na Ciri kývla a začala se plížit dál, "ujistím se, že se stádo nevydá stejným směrem, a pak se k tobě přidám z druhé strany," vysvětlila jsem - protože stádo vyděšených losů běžících přímo proti lovecké skupině nebyl ideální scénář.
Přes vysokou trávu jsem brzy ztratila všechny z dohledu, a pak už nezbývalo nic než doufat že všichni vědí, co mají dělat. Přiblížila jsem se jak nejblíž to šlo a pak už jen vyčkávala na zběsilý úprk losů. Stačilo párkrát chňapnout po kopytech, aby většina stáda změnila svůj směr, a pak se vydat z levé strany k tomu kulhavému kusu. Neměl šanci na přežití.

Role byly rozděleny. Sesi se starala o vlčata (ačkoliv jsem z toho měla nervy v kýblu) a zbytek skupinky se vydal na lov. Etney a Reonys se ujali té těžké práce, zatímco já a Ciri jsme měly na starost tu složitější. Zaručit, že se stádo rozdělí tak, aby byl náš lov úspěšný. Všechny nevyřklé věci mezi námi musely jít stranou a já s ledovým klidem pozorovala stádo, ke kterému jsme se plížili, zatímco Etney vedl monolog o tom jak je nejlepší. To se uvidí, pomyslela jsem si s úsměvem. Naposledy jsem omrkla situaci ve stádě a pak obrátila pozornost k Ciri. "Nalevo. Jeden z nich kulhá - možná už s někým o život bojoval. Zaručený úspěch," usoudila jsem. Jen jsem netušila, jak chce Etney získat toho druhého losa a jestli spíš nepřeháněl.
Nechala jsem druhého losa osudu. Prvního jsme měli zaručeného, takže o hladu smečka nebude, čímž se priorita druhého úlovku přesouvala na spodní příčku. Teď bylo důležité vůbec nějakého losa ulovit. Přikrčila jsem se k zemi tak, že mě stébla trávy lechtala a pomalými ale dlouhými kroky začala překonávat vzdálenost mezi námi a stádem. Část své pozornosti jsem věnovala naší budoucí večeři, část tomu, co provádí zbytek stáda a část Ciri, která byla nedílnou součástí mého týmu. Jakmile jsme se přiblížili tak blízko jak jen to šlo, aniž by si nás zvířata všimla, pohlédla jsem na ni. "Připravena?" Zašeptala jsem a dala jí prostor k námitkám, připomínkám, návrhům.

//Cedrový háj

Nejspíš jsem si pořád nezvykla, že mě někdo miluje, protože Etneyho projev lásky mě zahřál u srdce jako by to bylo poprvé. "Přeci bych o něco tak důležitého nepřišla," pousmála jsem se. Překvapilo mě, když mě Ciri i Reonys pozdravili - Reonys dokonce nahlas. Věnovala jsem oběma pokývnutí na pozdrav. "Zdravím, Reonysi, Ciri." Použila jsem jejich jména, aby věděli, že si je pamatuju a že mi záleží na tom, aby věděli, že se zajímám.
Etney se ujal vedení, což mi překvapivě vyhovovalo. Jindy bych mu do toho chtěla mluvit, ale část moji pozornosti měla vlčata, vždycky a všude. Neuniklo mi tak Very protestování. Na jednu stranu jsem ji chápala, na druhou stranu bych raději umřela než vlčata v tomhle věku pustit mezi nebezpečná kopyta. Zpražila jsem malou princeznu ledovým pohledem a doufala, že to bude stačit na to, aby poslouchala své strarší. Mít úctu je základ. Ačkoliv ze Sesi mluveného projevu mi trochu tikalo v oku. Občas bylo těžké připomenout si, že bych úctu k jiným měla mít i já.
Z myšlenek mě vytrhla Ciri, která ve vzduchu něco zavětřila. Ač nerada, rychle jsem se přestala soustředit na svůj potěr a zavětřila také. "Máš pravdu," uznala jsem. Už jsme na jednom místě postávali dost dlouho a já chtěla být co nejdřív zpátky. Pozornost jsem tak obrátila na Etneyho. "Co myslíš?"