Gallirea - Příspěvky uživatele

// řeka Mahtae jih (přes Velkou houštinu)

Ještě nebylo všem dnům konec. Ne, bohužel to byl teprve začátek. Nickolas sice překonal řeku, ale co to bylo platné, když se teď brodil ve vysoké mokré trávě a k tomu pršelo, takže měl vody dost z vrchu i zespoda. Jeho srst. Jeho krásná načechraná chundelatá srst tohle nesnášela dobře a on s ní. Štrádoval si co mohl, aby tuhle louku rychle překonal, zároveň se však zdála naprosto nekonečná. To už rovnou mohl do té řeky předtím celý hupsnout a vymáchat se v ní, dopadlo by to úplně stejně. Tentokrát mu však bylo jedno, jestli ho někdo uvidí, nebo spíš počítal s tím, že se každý před tímhle počasím bude chytře schovávat a on jediný tu jako blázen pobíhá daleko od domova. Takže riziko, že by někoho v tomhle stavu potkal, bylo minimální. Ale jakmile se mu na mysl dostala představa teplého úkrytu v Sarumenském lese, jako by to samotné teplo už sálalo z něj a rozplývalo se mu na hrudi. Kdyby měl čas se tetelit blahem, tak to udělá, ale čas nebyl. Čas jsou peníze, ale protože vlci pochopitelně peníze neznají, tak čas byl... čas byl otázka suchého kožichu!

// Plamínek (přes Borovicovkou školku)

// Javorový les (přes Ranský les)

Doufat mohl, ale takovou dobu kličkoval v lesích, než se mu jeho doufání vyplatilo a on konečně stanul na břehu řeky. Jako by v sobě našel skrytou dávku energie a sprintem dopelášil k ubíhající řece. Snad proto, aby se dal do pořádku co nejdříve. Když nevěděl, jak na tom sám je, byl celý nesvůj, nervózní a vůbec to bylo nepříjemné. Hned, jak se celý upraví k obrazu svému, bude to zase ten sebevědomí budižkničemu, kterého všichni milují.
Namočil si tlapku to proudící řeky a párkrát si s ní prohrábl šešulku na hlavě. Očistil si nějaké špinavé fleky na své srsti tak, že by mu opět tu bělobu mohl i sám sníh závidět. "Perfektní!" zazubil se černobílý na svůj rozvlněný odraz ve vodě. Jedna krize zažehnána, ale teď... zvedl oči a prohlížel si celou délku řeky. Teď musel překonat tohle. Vydal se tedy po břehu a hledal místo, kde by bylo možné řeku zdolat.

// Středozemní pláň (přes Velkou houštinu)

Jeden by hádal, že vlček očistou svého kožíšku strávil snad celou věčnost. A jeden by byl asi hádal správně. Podle Nickolasova názoru neexistuje nic jako "příliš mnoho času" při úpravě zevnějšku. Ještě by pak někoho potkal celý rozcuchaný a neupravená, co by si o něm jenom dotyčný pomyslel? To vlček nemínil nikdy dopustit. Nikdy.
Konečně byl se svou prací jakž takž spokojen, aby se odvážel z houští, které ho skrývalo, odejít. On hlavně neměl příliš na výběr, neb si usmyslel, že musí najít místo, kde se uvidí, aby mohl dopracovat detaily. Zároveň se toho momentu bál, protože kdo ví, co mu ty všudypřítomné větvičky a bodláky vytvořili na hlavě a místech, kam si normálně nevidí? Problém byl, že netušil stále, kam přesně jít. Snažil se stopovat a větřit, ale to mu nikdy moc nešlo a tady ani nic užitečného k větření nebylo. A tak musel doufat, že mu nožky vydrží jít cestou necestou, než najde, co hledá.

// řeka Mahtae jih (přes Ranský les)

// Sráz přes Ostružinovou louku

"Tudy ne," jak se brzy ukázalo, byl dobrý směr a Nickolas brzy došel na hranice nějakého lesa, kde rostlo nejspíš dost javorů, protože celá zem byla v tomhle období poseta zlatým javorovým listím. To Nick poznal bez problémů, protože se mu vždycky hrozně líbilo a rád v něm dováděl a rozhazoval všude kolem. Když byl jasný suchý podzimní den, vypadal tanec v javorovém listí zkrátka nádherně a kdo by si mohl pak takové potěšení odepřít? Černobílého teď zabolelo u srdíčka, tak rád by znovu s tím zlatým listím dělal svá kouzla, ale v tomhle počasí? Brrr, to nepůjde. A tak jen smutně listí tlapkou prohrábnul, aby si připomněl, že je taky vlhké a vůbec by se mu v něčem takovém nelíbilo, aby mu to nebylo tolik líto. Příliš to nezabíralo.
Vlček se prodral do lesa, kde ho brzy uvítaly křoviny s otevřenou náručí. Doslova. Do nějakého křoví se úspěšně zamotal a nemohl se z něj dostat ven. Tedy, on by mohl, a každý normálně zručný vlček by to hravě dokázal, ale musel dávat pozor, aby nevypadal jak oškubaná koroptev, až se mu to povede.
Vlčkovi uniklo z tlamičky tiché táhlé zakňučení. Vypadal jak ta koroptev. Zrovna seděl shrbený kdesi uprostřed toho lesa a už už se mu hnaly slzičky do očí, když je na jen tak tak stihl zadržet. Nesmím! Napravit, napravit to musím! Dokud se tu někdo neukáže, mám čas, jo! pofňukával, ale jen v duchu, zatímco se snažil si pocuchanou srst nějak zkulturnit. Konečně musel uznat, že i za tu neprůhlednou mlhu je teď docela rád. Ale stejně je to i její chyba!

// Papouščí ostrov přes Západní úkryt

V jeden moment černobílý kožíšek zmizel v jeskyni. Jen tak, prostě najednou, nepředcházelo tomu žádné objevení vchodu ani přemýšlení, zda se do něj vydat přes jeho temně vyhlížející vnitřek, ne ne. Než se Nickolas nadál, zkrátka zjistil, že nic nevidí a v černé tmě chodby blikala jeho šedá očka jako hvězdičky. Protože nevěděl, kudy se vrátit, ani kde je vepředu a kde vzadu, jal se dál praktikovat svou metodu naprosté náhody a prostě šel. O dost pomaluji, nutno podotknout, protože by si nerad obouchal tlapky o případné překážky a nedej vlku, kdyby někam najednou zahučel a byl pak celý zašpinění od kdo ví čeho! Ne, ne, na to je třeba jedné chytré hlavičky, přesně takové, jakou on měl, aby tomu předešel.
Po nějaké době - Nickolas neměl tušení, jak dlouhé, ale cítil, že vhodné by bylo použít označení "věčnost" - se před ním začalo rozjasňovat a hle, vykročil do velké jeskyně, kde už bylo toho světla o mnoho víc. Nelenil a hned zkontroloval stav svého kožíšku. Sem tam si oprášil nějakou pavučinu a prach, ale mohl si s úlevou vydechnout. O nic hnusného a neodstranitelného se v té tmě neotřel. Kdyby mohl, poplácal by se za ten výkon tlapkou na zádech.
Když vykouknul z jeskyně ven, zjistil, že si moc nepolepšil. Světla tu sice bylo víc, to ano, ale na viditelnosti to moc nepřidalo. Krajinou se plížila hustá mlha a on se ji rozhodl obvinit z toho, že nepoznává, kde je.
Vylezl a šel, ale radost z toho neměl. Cítil, jak se mu vlhkost z mlhy vkrádá do kožíšku a ten těžkne a ztrácí na své jemnosti. Neměl rád tohle počasí. Snažil se srst co pár metrů vyklepávat, ale o účinku se moc mluvit nedalo. V jednu chvíli se tak soustředil na svůj kožíšek, až málem sletěl ze srázu. To byl asi jediný okamžik, kdy se přestal v duchu mračit na mlhu a jen zíral do propadliny před sebou. Nasucho polknul a tentokrát učinil zcela vědomé rozhodnutí: tudy ne.

// Javorový les přes Ostružinovou louku

Nickolas už pěkně boleli jeho ladné nožky, a to se nebylo čemu divit, když již po několikáté obcházel snad celičký ostrov, aby našel... co vlastně hledal? Na to si musel ještě vzpomenout, ale kdybyste se ho zeptali, on by vám vysvětlil, že to není něco, co by ztratil, spíš se to jakože ztratilo samo. Nebo se ztratil on. Jedno z toho to muselo být, tím si byl jistý! Teď si ale kecnul na zem a vyčerpaně vydechnul.
Zmoženě zvedl ke svým očím jednu přední tlapku po druhé a zbědovaně zavrtěl hlavou. Měl své nohy rád, byl na ně pyšný! Ale měly jednu velikou nevýhodu. Byly přeci jen zrozeny pro krásu, nikoli pro takové fyzické výkony, jakým je nyní vystavoval. Musel rychle vymyslet, co podnikne dál. Chtělo to změnu, jinak se uchodí, nožky mu bolestí opuchnou a možná mu z toho začne vypadávat srst, no a kdo by se pak chtěl dívat na něco takového! Nad samotnou představou mu přeběhl mráz po zádech, to by se pak nemohl nikde ukázat. Prudce zatřepal hlavou, aby z ní ty ošklivé obrazy vymazal.
A pak mu přejel mráz po zádech ještě jednou. Tentokrát to však bylo chladem. Nickolas si zatím nepřipouštěl, jak přituhlo, ale vzhledem k tomu, že mu jeho lovecký netalent dovolil držet se na prvních příčkách nejlepších dietářů v kraji, ubývalo na něm to, co by ho mělo hřát.
Zvednul se a přistoupil blíž k vodě omývající pláž, aby se pozorně prohlédnul. "Dobrý, pořád na to máš!" ubezpečil se, i když se snažil nemyslet na to, jak moc se musel snažit nevidět svou kondici i ve své tváři. Zanedlouho už to nepůjde zakrýt jen jeho překypujícím sebevědomím. Možná by byl dobrý začátek dostat se zkrátka pryč z té otevřené krajiny a zalézt hezky někam do závětří stromů, kam chlad tak snadno neprostoupí. To by jistě každý duchapřítomný vlk promyslel předem, jenomže tohle byla Nickolasova cesta a ta byla tvořena čistě náhodami. A tak se černobílý vlček rozešel a děj se vůle Života...

// Sráz přes Západní úkryt

Preference: mušle, květiny, křišťály
Děkuji~

25 mušlí, 30 květin, 2 křišťály
Styx

// poušť Ararat (osud teleport)

Protože to však nebyla fata morgana, doběhl černobílý pomalu až k místu, kde se voda v nepravidelných intervalech snažila vylézt na břeh a zase byla stažena zpět do obří louže. Vlček se kochal tou nádherou a zároveň si nechával příjemný přímořský větřík prostupovat pěkně nahřátou srstí. Netušil, jak moc mu chybělo léto, dokud mu ho vydra zase nepřinesla. Proč není v Sarumenu pořád takhle? Když tam může být pořád mlha, mohlo by tam být pro změnu pořád sluníčko, no ne?
Když se vlček dokochal třpytící se zvlněnou hladinou, jal se po oblázkové pláži vstoupit po špičky tlapek do vody, až mu teď také omývala drápky. A pak popošel ještě víc, že měl tlapky potopené celé. Zbytek těla si však nenamočil, jen tlapy si hezky omýval, když měl tu příležitost.
Zároveň se neopomněl obdivovat v odraze a pochvalovat si, jaký je fešák. Protože on byl fešák, ale v tomhle světle mu to panečku slušelo ještě víc. Musel se na sebe spokojeně zazubit. A pak... pak udělal něco velice hloupého.
Napil se z moře.
Rychle zvednul hlavu a s vyplazeným jazykem se oháněl, jako by chtěl tu pachuť tak z něho dostat, ale nevycházelo to. Párkrát si pomlaskal a vylezl z vody ven. Pěkně ho nachytala! Byla tak krásná, průzračná, třpytivá... a on se nechal nachytat, že je i pitná! To vlčka trochu zklamalo. Už žádné vodě věřit nebude! Při svém rázování zpět na pevninu mu však do oka padlo něco skrytého mezi kamínky. Nickolas mezi nimi zapátral a objevil mušli, krásnou, lesklou, co se podle slunečních paprsků barvila do různých odstínů modré a tyrkysové. Hned věděl, co s ní provede a vzal ji s sebou.
Došel až na jeden z travnatých ostrůvků, mušli opatrně položil stranou a pak se začal ve vyhřáté suché trávě rozvalovat jako v peřinkách. Své dovolené užíval skutečně naplno, ať už se tu vzala odkudkoliv.

Černobílý oznámil svou představu a dal ji tak doslova všem na obdiv, jak se začala formovat kolem nich. Možná ho to na rozdíl od ostatních tolik nezaskočilo, ten svět měnící se kolem nich, protože tohle on ve své hlavince popravdě zažíval pořád. Furt se tam něco vlnilo a měnilo a on byl jednou myšlenkou tady a druhou zase támhle. V téhle spleti iluzí a magie byl tak prakticky jako doma. A když tak začal konečně dávat pozor, nemohl přestat žasnou, jak už to nebyla jen pustá písečná pláň, ale i ty stromy a ptáci a voda. I všechny zvyku v okolí se začaly postupně zesilovat. Šum obřích listů a moře omílající kamenný břeh. "Týbrďo," vydechl vlček nad tou krásou, i když se mu ještě sem tam před očima kroutila, než dostala díky magii stabilní tvar. "Tady je teplo!" hlesnul, jako by ho teď nějakou dobu nepálil doslova rozžhavený písek do polštářků na tlapkách, a vyběhl vstříc iluzi moře, než ho kdokoliv stačil zastavit. Pokud to byla jen fata morgana, nejspíš zapadnul do první písečné duny, ale pokud ne...

// Papouščí ostrov (osud teleport)

Vydra vysvětlila Nickolasovi, proč jeho přání nemůže být splněno, načež se vlček zatvářil smutně, ale jenom na chvíli. Protože se k nim sice nepřidala ani víla, ani Maple, ale někdo přeci jenom. Černobílou vlčici poznával z dřívějšího... nu, dobrodružství s vydrou, u druhé mladší si nebyl jistý, jestli tam byla s nimi nebo ne. Ale teď měl důležitější věci na práci, než svůj vznešený mozeček zaměstnávat vzpomínáním. Museli totiž vydře pomoci vymyslet, jak by mělo vypadat jejich ideální místo na pořádný odpočinek. Jak se tak Nickolas koukal kolem sebe, tohle skutečně několik detailů opomíjelo. Tedy, hodně detailů. Tady by skutečně odpočinkovat nechtěl.
Nicos nadhodil nápad s loukou a Star zmínil i nějaký dobrodružství, což se Nickolasovi nepozdávalo. Jak může někdo odpočívat a zároveň dobrodružit? Navíc, taková dobrodružství mohla být nebezpečná, to je houby odpočinek! Nickolas musel vymyslet místo, které by bylo perfektní pro zasloužený nerušený relax jich všech. Byl tak zamyšlený, že si nevšiml, že všechno, co z vlků vypadlo, se začínalo kolem nich zhmotňovat jako fata morgána.
"Mělo být o být suché místo, ale ne moc suché. Jakože, ne vyprahlé, ale tak akorát. Takže by tam mělo být teplo, ale ne vedro, takové ideální podmínky pro udržování kožíšku v tom nejlepším stavu. A pak by tam ale mohla být ta velká voda a písek, ve kterém je spooousta lesklých kamínků a mušliček. A ty mušličky můžete lovit i z vody, jo! A pak tam ale nebude jen písek, ale i tráva. Tráva na odpočívání a polehávání, protože z polehávání v písku pak máte ten písek všude. Jo a budou tam stromy, klidně ty- ty palmy, aby tam byl taky příjemný stín. A trochu vítr, ale teplný vítr. A a na obloze jsou mraky, obláčky bílé a načechrané jako vlnky a vypadají třeba... třeba jako vydra!" radoval se vlček, jak to brilantně vymyslel, a celý uculený se obrátil na vydru. "A budou tam motýli," dodal nakonec.

// Sarumenská mýtina (osud teleport)

Namítání bylo zbytečné, nebo cokoliv, k čemu se černobílý vlček chystal, protože než se vůbec stačil nadechnout, vcucla je mlha jako nic a byli ta tam. Totiž, Nickolas neměl tušení, kde že to byli. Nejdřív bylo všude ještě větší bílo, než které by způsobil sníh, či to přemlžení v lese, a pak najednou puf! Už nebyl les a ne jen pro to, že by ho neviděl.
Mlha kolem nich opadla stejně náhle, jako je pohltila a vlček se rozkoukával do všech stran, aby zjistil, co se stalo. Pamatovala si, jak dopadl vydří transport posledně. Ale tohle bylo jiné, nevypadalo to až tak... inu, vymyšleně. Pod tlapkami ucítil teplý písek, nikoli sníh, a všude kolem tomu bylo podobně. Vlček přešlápnul párkrát v sypkém povrchu, jako by si zvykal na nové prostředí a uveleboval v něm tlapky. Vydra měla pravdu, tohle bylo lepší než ta vlhkost. Spokojeně se oklepal a nechal svůj kožíšek nasát teplo okolí, načež se ohlédl po Nicovi. Ten už tam nestál sám. "Stare!" vyhrkl bez varování. "Tys tam byl taky? Páni, jsi vůbec přes tu mlhu nebyl vidět!" oznámil mu, jako by to nutně potřeboval nový černobílý vlček vědět, a pak se zamyšleně zatvářil na zrzka. "Nojoo," pokýval uvědoměle, "když my jsme teď tady, kdo se bude starat o les? Kdo ho bude hlídat? Aaaa kde jsou ostatní vlci? Měli bychom vzít i ostatní, určitě by si volno zasloužili všichni. Mlhule, ty víš, kde jsou, že jo? Mohla by jsi je sem vzít taky. Maple je v lese, třeba. Měla by tam být i víl-teda Islin. Ty by koukali, kdybys je sem taky dostala," vlček už zase klapal tou svojí tlamičkou a během toho se ohlížel, kde že tu vydru uvidí, protože pokud jste si mysleli, že na ni mluví, protože na ni kouká, tak to byste se šeredně mýlili.

Normálně byl Nickolas ten nejkontaktnější vlk pod sluncem, ale tentokrát, když se o něj Nicos opřel, aby mu znovu v mlze nezmizel, mu to jen připomnělo, že i jeho srst byla postihnuta vlhkostí všudypřítomné mlhy. Byla těžká a lepila se mu na kůži a to začalo být vážné. Jak situace ohrožuje dokonalost jeho úhledně udržovaného kožíšku, je to vážné! A v ten moment si zadal, že s tou mlhou skutečně musí něco udělat!
Naštěstí i přes mlžnou překážku brzy našli místní hlavní vydru. Byla hlavní, ne? Alespoň se Nickolas domníval, že byla. A naštěstí byla dost hlasitá, aby nebylo tak těžké ji odhalit. Než stačil opáčit na zrzkovo otázku, ozvala se vydra sama. "Vidíš, samozřejmě, že rozumí!" přitakával vydře a tvářil se, jakože vůbec nezapomněl, že to umí. Totiž, mluvit po vlčím. A byl zatraceně rád, že ke šplhání si vydra vybrala Nicose a ne jeho, to by jeho srsti teď rozhodně neprospělo.
Vlček najednou zíral na vydru, jako by spadla z višně. Nebo z ní spadl on. Možná z ní spadli oba. Vydra ale vysvětlovala, takže se nemusel Nickolas výjimečně tupounce doptávat. Nejdřív ho napadalo, že netuší, jak na všechny ve smečce vlastně může vydra dohlížet. Pak mu blesklo hlavou, že tu práci nedej vlku předá jim, zatímco bude někde lenošit. A nakonec z ní vypadlo, že je vezme s sebou! To se začínalo konečně vlčkovi zamlouvat a jak vydra dál vyprávěla, už se viděl někde na sluníčku, v teploučku, v novém suchém kožíšku. Zapomněl, že jejich úlohou bylo zbavit se mlhy a rozhodl se to udělat obráceně - zbaví mlhu jeho. Tedy, vydra to udělá. Ta její poslední poznámka se mu ale moc nezamlouvala, jen co však otevřel tlamičku, vydra už luskla a je pohltila mlha, zatímco Nickolas vyděšeně vytřeštil oči, protože víc mlhy už neee....

// Poušť

Připadám si lehce nemístně, že po pár výtvorech zachycujících skutečnou ponurost a závažnost problému lýkožrouta sem přidávám svou naprosto out-of-line interpretaci tématu, ale někdo sem trochu toho sluníčka vnést musí. Představuji vám vlk, co žere strom. Protože lýkožrout, duh! (It's okay, vyprovodím se sama.)

// Sarumen

Nicos byl hned v závěsu, o tom Nickolas nepochyboval a tak si to rozhodně štrádoval vstříc houstnoucí mlze, nabytý novým elánem ze vší té vložené důvěry a projeveného uznání. Nickolas věděl, že se mu tady bude líbit, ale že až takhle, to i jeho očekávání lehce předčilo. Ne, že by si stěžoval.
Za krátko přestal vnímat jen vlastní ego a zaměřil se na okolí, které tu jaksi nebylo. I ty nejbližší stromy pozvolna pohlcovala bílá stěna. Vlček se ohlédl na zrzavého, kterého nyní zahlédl jen díky tomu, jak blízko se držel. Mrknul na něj překvapeně, jestli také vidí, že nic nevidí, ale pak se rozešel dál, místo aby se zeptal na cestu. Snad doprostřed lesa strefí i poslepu!
Měl štěstí, protože trefil. Jenom to nebylo k poznání, protože jestli byly v mlze schované stromy nebo nic, to skutečně přestávalo být znát. Nickolas čím dál postupoval, tím více zpomaloval a opatrně kladl nohy před sebe, aby do něčeho nevrazil, což by se při jeho normální rozjařené chůzi mohlo velice lehko přihodit. Teď ho však na to, že konečně mýtinu objevili, upozornilo docela něco jiného a vlček našpicoval ouška. "Slyšíš to?" broukl k Nicosovi a dál čumákem mlhu prorážel, protože se do ní odmítal bezmyšlenkovitě vrhat, aby si neublížil.
Těžko říct, zda svého zrzavého společníka v mlze za tu chvíli neztratil, ale před ním se zatím objevilo malé stvoření, které rázovalo ze strany na stranu a neskutečně při tom hudruje. Nickolas byl rád, že po vydřím nerozumí, protože to určitě nebyla žádná hezká slovíčka. "Nicoo, mám ji!" houkl za sebe do mlhy ignorujíc, že ho vydra také mohla slyšet a jak to asi pro ni zní.

Vlček spokojeně poslouchal, jak se obě vlčice pustily do vychvalování lesa. Jeho lesa, na jehož vzhledu a stavu neměl sebemenší zásluhu, což mu však nebránilo v tom, aby z toho měl radost. Ano, tohle bylo opravdu skvělé místo a vlci tu byli také skvělí! Nickolas horlivě slovům Maple přitakával, aby jí i víla uvěřila, i když kdo by mohl nevěřit naší alfě? V aktivním poslouchání cizího rozhovoru ho však vyrušil Nicos, který ho pobízel, aby se zdejchli a šli prošmejdit les. No jasně, ta vydra! Chtěli jít hledat vydru, no ne?
Už už se otáčel k odchodu, když k nim Maple ještě promluvila. Vlčkovi se hrdě vypnul hrudníček pod tíhou té chvály, kterou na něj hrnula. Takže on byl povýšen! Byl teď ještě výjimečnější, než dříve a to si myslel, že už to víc není možné. Radostně se rozzářil a žďuchnul do Nicose. "Jsme ochranáři!" zopakoval mu a s nadšením se zazubil. Nejspíš si neuvědomoval, co přesně taková funkce obnáší, ale třeba mu štěstěna ani nedovolí tu skutečnou nepříjemnou a nehezkou část svých povinností odhalit. Zatím se totiž s nikým rvát nemusel a nikoho vyhánět také nebylo třeba. Ne, teď měli jiný úkol a Nickolas se zatvářil velice pyšně, že mu něco tak důležitého bylo svěřeno do tlapek. Byl nadšený, že Maple uznávala jeho užitečnost a nemusel ji o tom složitě a zdlouhavě přesvědčovat jako jiné.
"My to prošetříme!" ubezpečil alfu a obrátil se na svého parťáka ochránce. "Vydra určitě bude vědět, co se děje. Třeba ji opravdu teď u toho stromu najdeme, tak jdeme, představím vás!" vyzval jsem ho a sám jsem si to veselou houpavou chůzí štrádoval ke středu lesa.

// mýtina