Gallirea - Příspěvky uživatele

172

Pojďme si promluvit o tom, jak nikdo chudáka Nickolase za jeho čin nepochválil, přesto, že na to tak očividně čekal. Nemít ten plnou hlavu těch roztomilých kuliček, asi by se ho to dotklo. Pro jednou se ale rozhodl to všem přítomným odpustit a spokojil se s pochvalou sám od sebe. Třeba všichni vědí, že jsem skvělý a tak si myslí, že to už ani nemusí říkat, jak je to samozřejmé! Nevadí, jim pak vysvětlím, že mi to můžou říkat pořád, usmyslel si a sledoval vlka Venta, který udělal totéž, akorát se s tím masem ještě porcoval. Nickolasovi to přišlo vtipné. Tím, že jídlo rozkouskuje, jeho nápad totiž nezlepší. Já ho měl první! Jedno sousto pak přistálo i před ním, ale vlček byl moc zaneprázdněn pozorováním, jak si s jídlem poradí kachýnky.
Zase jako předtím se snížil, prakticky lehnul na zem a sledoval, jak se šedá kachýnka přetahuje s Ventem o kus masa. Při tom všem vrtěl ocáskem už tak nějak automaticky. "Musí mít fakt hlad!" poznamenal, když si kachýnka se vší silou sousto vybojovala a slupla, načež si dřepla a koukala, jako by mělo ještě něco přiletět. Nickolas chvíli přemýšlel, než k ní tlapkou přisunul blíž i svůj podíl. Byl pochopitelně větší než ten, co původně Vento přinesl pro ni. Nickolas ho opatrně tlapkou přisunul před kachýnku, jako by se bál, že kdyby nestihl včas tlapku zase stáhnout, kachýnka by ho kousla. A popravdě, bylo to přesně tak, jak to vypadalo. Ale cožpak byste se mu divili, kachýnky jsou mnohem děsivější tvorové, než si myslíte!

171

Nickolas právě procházel ukázkovým tunelovým viděním. Nic kolem něj neexistovalo. Zvuky, pohyby, pachy. Nic, jen ty malé dvě chlupaté kuličky přímo před ním. Jak se kolíbali ze strany na stranu a kroutili jako válečky, protože ještě nemohli stabilně vstát. "Jsou jako kachýnky," uculil se. A ty ušňafané knučivé zvuky, co z nich lezly místo slov. Byly obě naprosto k sežrání. Tedy, on by je nesežral, to ne! Byly tak zlaťoučké, vlček by si je nejraději shrábnul pro sebe a vůbec se o ně nedělil. S Jasnavou možná, protože někdo se musel o ty vlčata starat. A o něj. On byl taky takový vlče v dospěláckém kostýmu. Možná proto z nich byl tak unešený, našel přeci jen konečně svůj druh!
Když jedna z těch dvou kachýnek vydala zvuk, který byl naprosto jasně určený jen a jen pro něj, div se nerozpustil blahem do podlahy. Ale kdo by na vlčkovi zrovna měl oči, všiml by si, že se přeci jen k té zemi přimáčkl o to víc. "Awww," vydával nějaké rozněžněné zvuky. "Viděli jste to? Slyšeli jste to? Slyšela jsi to?" naléhal nejdřív na široké okolí, pak se upnul na odpověď Jasnavy, kterou měl hned vedle sebe a hlavně mu zatím vždy na všechno odpověděla. K té se ale už přikolíbala ta druhá kachýnka. "Awww, vybrala si tě, Jas! Jste kamarádi!" radoval se vlk, pozorujíc kachýnku, jak žužlá vlčici nohu. Pak z ničeho nic vystřelil na nohy. "Možná mají hlad!" prohlásil a během mžiku, ve kterém si možná někteří ani nevšimli, že se pohnul z místa, se zjevil zpět s kusem masa támhle z rohu, který sebou teď tupě fláknul o zem. "Tak! Můžou se najíst!" oznámil vlk a hrdě se posadil, jako by čekal, až ho někdo za jeho postřehy a dobře odvedenou práci pochválí. Donesl přeci kachýnkám jídlo, za to si pochvalu zaslouží, no ne? Nikdo jiný se za celou dobu s taháním masa pro kachýnky neobtěžoval.

170, 4/5

"Takže ty máš taky vznešený jméno!" neovládl se vlk a uznale Ventovo představení komentoval. Byl rád, když mohl potkat někoho dalšího na úrovni už podle toho, jak se jmenoval! Protože tady černobílý moc dobře věděl, že povaha vlk se hned pozná podle jména, minimálně jemu to vždycky sedělo. Vento chválil les a vlky v něm, což Nickolasovu teorii - alespoň v jeho hlavě - jen utvrzovalo. Takový vlček byl pro jejich smečku jako stvořený! Když Vento vyjmenovával, kteří vlci jsou podle něj skvělý, Nickolas si hned udělal mentální poznámku, že se musí na ten seznam taky dostat. Tedy nepochyboval, že to pro něj bude nějak těžké, ale přeci jen musel s vlčkem trochu času strávit, aby mu ukázal, že k těm skvělým vlkům také patří. Ve své roztržité hlavičce už si střídal plány, když ho Vento vybídl, aby se šel také podívat na vlčata. Málem na ně zapomněl! "Jo, to bych měl!" vyhrkl a nenechal se dlouho pobízet.
Přičupital s Ventem k Marion a vlčátkům a vměstnal se hned vedle Jasnavy, aby měl dobrý výhled. "Ahoj Marion!" houknul, i když už zdravil asi stokrát, ale nemohl si pomoci, byl na ta vlčátka hrozně natěšený. "Ůůůů, ty jsou malinký," rozplýval se. "Že jsou malinký, Jas?" šťouchnul při tom do Jasnavy a pak se ještě ohlédl po Ventovy, jako by potřeboval potvrzení od všech přítomných. Svezl se na zem a položil si hlavu na tlapky, aby byl co nejníž hezky v jejich výšce, a mohl je pozorovat opravdu z blízka. "Úúúúpvně zvatý, takový kuličky stšapatý," šišlal a při tom šeptal, jako by ty kuličky mohly někam utéct, kdyby je vyplašil. Pak už nic neříkal, jen je zářícíma očkama pozoroval a oháňkou kmital ze strany na stranu tak, až za sebou vířil pomalu všechen prach v jeskyni. Dokonce přeslechl otázku Maple ohledně jídla. Ať už ta vlčata ovládala jakoukoliv magii, totálně a naprosto ho uhranula.

VZHLED

POVAHA

VZHLED

POVAHA

VZHLED

POVAHA

VZHLED

POVAHA

VZHLED

POVAHA
here (nejde to vložit jako obrázek)

POVAHA

VZHLED

POVAHA

VZHLED

POVAHA

VZHLED

POVAHA

VZHLED I POVAHA

169, lot 1/5

Vlček se snažil Jasnavě vysvětlit, že vlčátka jí nepokoušou a vlčice se před ním naopak snažila tvářit, že z toho strach nemá. A při tom se pořád tak nějak krčila stranou, jako by se pomalu na ta malá roztomiloučká nejjemňoučká ťuťoučká klubíčka nemohla pořádně podívat. Nickolas se na ni otočil a věnoval jí povzbudivý úsměv. Nechtěl říkat nic o tom, že si před ním na hrdinku hrát nemusí, když se tak moc snažila ten strach překonat!
Jména přítomných vlků tu létala vzduchem od ucha k uchu, od tlamy k tlamě a Nickolas se mezi tím vším tvářil děsně světaznalý, přitom polovinu z nich do teď neznal. Cestou ven z jeskyně se jim představil nějaký Roland, toho třeba neznal vůbec, ale místo toho, aby mu na oplátku prozradil své jméno, se jeho směrem jen široce sluníčkově usmál a vlk byl ta tam. Další společnosti tu však bylo až až.
Stráž u vlčat se vyměnila a k dvojici teď přišel mladý vlček, kterého Marion představila jako Ventíka. Nickolas byl zase jednou rád, že mu bylo věnováno více pozornosti. Co na tom, že za to mohlo jen to, že na rozdíl od Jasnavy tu jeho jméno ještě nezaznělo? Byl důležitý, protože takhle otázka teď byla jen jeho a on se ji samozřejmě zhostil s patřičnou grácií sobě vlastní. Důležitě zvedl čumáček. "Jsem Nickolas! Ale můžeš mi říkat Nicoli, Nora říká, že to zní vznešeně!" pronesl svou typickou frázi a vypnul hrudníček, aby dal své důležitosti prostor zazářit. "A kdo jsi ty? Tedy, já už vím, kdo si, to říkala Marion, ale... kdo si! Patříš taky k Marion? Ještě jsem tě tu neviděl totiž. Jsi nový? Musíš být nový. Líbí se ti tu? Ne, musí se ti tu líbit! Jak jsi na nás přišel? Slyšel jsi o nás? Vyprávění? Legendy?" zastříhal zvědavě oušky. Líbila se mi představa, že by nás pověst našeho lesa předcházela. Jen ať nám ho všichni závidí! "Tady Jasnava přiš-" chtěl jí vlček také zapojit do diskuze, ale když se po ní začal ohlížet, už se nikde za ním nekrčila. Nickolas při pátrání udělal na místě zmatené kolečko, než vlčici uviděl, jak se sklání u Marion a vlčat. Spokojeně zavrtěl ocáskem. "Ha! Tak už se jich nebojí! To je dobře. Já jí říkal, že ji nekousnou," otočil se vesele zase na Ventíka. "Jsou hodný, že jo?"

168, lotka 2/5

// Mýtina (přes Sarumen)

Nickolas byl celý nadšený z vyprávění vlčic a pak celý zničený z toho, že ztratil dárek pro Maple, na který si vzpomněl po kdo ví jak dlouhé době. Jasnava i Wolfganie mu sice nabízely, že se po jeho ztraceném dárku můžou jít podívat, vlček ale zavrtěl nesouhlasně hlavou. "Tu už nenajdeme. Já... nevím, kde se ztratila. Musel bych jít utrhnout novou, ale... nevím, kde přesně rostla? Byla to taková květina, úplně krásná! Celá z ledu! A bylo jich tam víc! Ne zmrzlých v ledu, jako tahle," ukázal vlček posunky na zamrzlou květinu, kterou od něj dostala Jasnava, "ale opravdu ledová!" Tak moc se do svého vyprávění vžil, až se chladem otřásl. "Brrr- byla nádherná. Asi jsem ji někde ztratil. Ale nevadí!" Černobílý střídal nálady rychleji, než se měnílo aprílové počasí. "Ty jsi přeci taky dárek, vzpomínáš?" zazubil se na Jasnavu. "Jeden dárek stačí. Ale zapomněli jsme venku ten strom," hlesl zamyšleně a vypadalo to, že zvažuje, jak ho s nimi dopravit do úkrytu, protože na chvíli zavládlo z vlčkovi strany ticho.

Nakonec vlci do úkrytu došli bez stromu. Uvnitř bylo okamžitě znát, že tam nefouká, ale taky je tam udržované teplo. To Nickolase potěšilo. Také ho potěšilo, jak živo v úkrytu bylo. "Zdravíčko, jsme zpááátky~" rozezněl se jeho pozdrav jeskyní snad nejhlasitěji. Vlčkovi naprosto unikala atmosféra, která se tu vznášela. Ale pak uslyšel pištění. A všiml si, že se za ním Jasnava krčí. Nejdřív nevěděl, o čem mluví, ale když se po jeskyni pozorněji porozhlédl... "No jooo! Jsou úplně maličká!" rozplýval se nad pískajícími bobečky, vůbec si neuvědomujíc, že by jim něco mohlo chybět. Nebyl by zrovna dobrá chůva, o tom nebylo pochyb. Než se však stihl věnovat vlčátkům, předběhla ho Wolfganie, která spěšně promluvila s Maple a pak se vrhla za Marion a nechala tak Nickolase s Jasnavou na pospas jejich vlastnímu osudu.
"Ahoj, Maple!" pozdravil Nickolas hezky energicky a zvesela při tom metal ocáskem. Byl rád, že vlčici zase vidí a ještě o to víc rád, že jí může představit svou novou kamarádku! Čert vem, že to více méně udělala Wolfganie před ním, pěkně to odbyla, takže vlček se to rozhodl vzít do svých tlapek. "Jasnava je moc skvělá, uvidíš, Maple! Naše smečka se jí hrooozně líbí! A nemusíš se bát, už jsme jí všechno ukázali a řekli, takže si nemusíš s ničím dělat starosti, o všechno jsem se postaral!" prohlásil a neopomněl při tom hrdě napnout hruď. Vlčice, kterou při tom tak opěvoval, neřekla ani hlásku. Vlček zastříhal ušima a ohlédl se, protože ho zajímalo proč tak mlčí. Nemohl si nevšimnout, že sem tam stále pokukuje po těch vlčatech.
"Bojíš se?" zeptal se. "To nemusíš, jsou to jen vlčátka. A ještě taaakhle malinká! Já je teda ještě neznám, ale určitě jsou hodní a neublíží ti. Vždyť ani ještě nemají zuby!" zasmál se. Byl hrdý na to, že něco málo o vlčatech přeci jenom věděl. A pak mu to došlo. "Chceš se na ně podívat blíž?" vypadlo z něj nadšeně. "Můžeme se na ně podívat, Maple?" Bylo až s podivem, že vlčka napadlo se zeptat a nehnal se k vlčátkům okamžitě. "Mohl bych je třeba zahřát! Já umím moc dobře hřát, mám úplně krásně teploučkou hřející srst, podívej!" začal se předvádět. A měl pravdu, jeho srst byla dost hustá i v letních měsících, takže v zimě byl pomalu kulatý jak obláček a stejně tak heboučký. Byl přesvědčený, že jeho srst by se vlčátkům moc líbila!