Gallirea - Příspěvky uživatele

Prosincový smečkový úkolníček ~

2. Obdivuj první sníh.
http://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-212778

4. Daruj někomu ze smečky vánoční dárek.
http://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-213381

Koukám, že u stromku jsem nesplnila počet řádků, ups... nevermind, tak příště xD

Uznáno a připsáno. Za snahu u zdobení stromečku alespoň 5 květinek dostaneš :)

"Haaaa-ha-ču!" probudil se černobílý vlček s hlasitým kýchnutím. Vynořil hlavu ze své díry. Zatímco spal, ještě stačilo trochu sněhu napadnout, takže měl teď pěknou sněžnou čepici, co se mu po kýchnutí rozprášila do všech stran. "Brrr, to je zima," zachvěl se a vylezl ven, aby se od sněhu celý očistil. I když nemusel, sníh už čistý byl. Bylo to to jediné, co vlčkovi nevadilo, když v tom byl celý obalený. Ale studil. Tak moc studil, až se vlček celý třásl. Na chvíli se třást přestal, protože hned po vylezení spatřil jejich výtvor v podobě zdobeného stromu, a také několik sněžných hromad, co byly nejspíš vlkuláci. Po zběžném zhlédnutí usoudil, že jeho se rozhodli nepostavit, protože ani jedna z hromádek zdaleka neodpovídala jeho kráse. A ještě aby! Takový Nickolas, jako jsem já, může být jenom jeden! přikývnul si rázně a rozhlédl se. Že by ho tu vlčice nechaly?
Už už se chtěl nadechnout k vytí, když mu do nosu zabloudil pach. Následoval ho a zabořil tak čumák do sněhu. Malounko pohrabala a vida! Ze sněhu na něj vykouknul černý kožíšek. Začal hrabat víc, aby Wolfganie vydoloval celou. Několikrát do ní při tom určitě strčil, ale stejně ji chtěl probudit, takže si ani pozor nedával. Pak vyskočil zas na nožky a pozorně hledal, protože jestli tu byla zahrabaná jedna, určitě tu mohla být i druhá. Našel tak i Jasnavy prohlubeň a začal ji odkrývat od nového sněhu a šťouchat do ní. "Vstávat, vstávat! Notak! Venku je taaaková zima, co vás to napadá tu vyspávat? Však umrznete! Honem! Vstávat!" naléhal vlček nekompromisně. Ustoupil, aby dal vlčici prostor a zároveň se ohlédl vedle po černobílé, jestli taky leze ven. Žádné zmrzlotiny za jeho hlídky se konat nebudou!

VAK 9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi

Nickolas miloval svůj hlas i zpěv a byl přesvědčený o tom, že ho musí milovat i všichni ostatní, protože kdo by neměl rád takovou krásu? A že si vlček dával záležet. Samozřejmě ho tak potěšilo, že to Jasnava přiznala nahlas, jak se mu to vydařilo. Dokonce ji motivoval k tomu zazpívat něco vlastního! To těšilo vlčka ještě víc, takový vliv on měl. Nedočkavě čekal, co z vlčice vyleze, ale neušlo mu, že se zdráhá. No jo, moc vlků tak otevřeně nezpívá. Nickolas nechápal proč, zpěv byla zábava a nepotkal moc vlků, kteří by to neuměli. Vlci měli zpěv zkrátka v krvi!
"To bylo dobrý, tu znám taky!" pochvaloval vlčici. "Už vím! Až najdeme... až najedem Maple, můžeme svolat úplně všechny a zazpívat si u našeho Rampouchovníku! Třeba by se pak ke zpěvu přidala i vydra!" Duch, kterého Nickolas z neznámého důvodu odmítal nazývat jeho jménem. Černobílý si pak všiml, že vlčice jeho barvy na jeho návrh vůbec nereagovala, protože se povalovala a skotačila ve sněhu. Pravdou bylo, že vlček už začínal ze vší té práce být dost unavený a na další dovádění a koulovačku by ho neužilo. Navíc, co kdyby při hře zasáhli ten strom? Mohli by ho poničit a to on moc nechtěl. Naštěstí padla bezpečnější varianta zábavy.
"Sněhový vlk zní fajn! Já už jich nastavěl spoustu! Dokonce jsem postavil sám sebe," chlubil se, zatímco se přidal k Jasnavě v hrabání sněhu. "Takže vám pak klidně můžu stát modelem, protože já se plácám ze sněhu fakt dobře," neodpustil si samochválu. Jak však tak hrabal a hrabal a dostával se ve sněhu hlouběji a hlouběji, hlavu měl schovanou už takovou dobu v díře... až tam zalezl celý a než by se vydra nadála, už se z místa jeho hrabání ozývalo jen tiché podřimování.

VAK 19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

Nickolas se bezostyšně tetelil blahem, když mu byl jeho nápad pochválen. Ne, že by nevěděl, že je geniální a ne, že by tu pochvalu nečekal, ale stejně mu to udělalo radost a pohladilo ego. Cítil se užitečný. Co užitečný, důležitý! Nepostradatelný! Protože bez něj by jisto jistě nepřišli na to, jak strom ozdobit. Ale s ním... s ním vymysleli ještě úplně jiné způsoby, až z toho vlčkovi pomalu spadla brada do sněhu - což nebylo zas tak těžké vzhledem k tomu, jaké hromady už ho bylo.
"To je nááádherný!" skoro až zaúpěl úžasem nad ledovými rampouchy, které teď zdobily holý javor a vyzváněly si na něm svou písní. V očích mu zářily hvězdičky jako vlčátku, co prvně vidělo sníh. On však nežasnul jen nad tou krásou, dostal hroznou chuť jeden z těch rampouchů si utrhnout a ochutnat. "Teď nám tu roste rampouchovník!" vypadlo z něj náhodné oznámení. A pak se po rampouchovníku začaly vinout úponky a z nich vyrůstat lístečky a vlk se nestačil divit, jakou nádheru dokázali dát s vlčicemi dohromady. "Téda, to je tak úplně krásný, fakt! To bude Maple koukat. Ne, to budou všichni koukat! Hezčí strom jsem ještě nikdy neviděl!" pochvaloval jejich společné dílo a ubezpečoval své spolupachatelky svým vytříbeným okem. On totiž krásu pozná, když ji vidí, o tom si nemohl dovolit nikdo pochybovat!
Vlček byl dojatý, tak dojatý, až se neudržel, naprosto ho přepadla sváteční nálada a on spustil: "Zima se blíží a zazvoní smích
a Vlčíšek kouzlem nám nadělí sníh.
Na dárky se těší, ti, které máš rád
a malí i větší si budou chtít hrát.
A tak hodně štěstí jsme přišli všem přát,
vlci všechno zlé přelstí a můžou se smát.~"
Svůj zpěv zakončil jemným, melodickým zavytím. Měl z toho všeho najednou neskutečně sváteční náladu a zachtělo se mu zpívat. Rád zpíval. A zpíval opravdu pěkně! Vlastně bylo až s podivem, že to nedělal častěji.

VAK 23. Ozdob strom

// Sarumen

Černobílému bylo jedno, kolik stromů na mýtině je, už se nedal zastavit. "No vida! Když je tam jenom jeden, usnadní nám to vybírání!" radoval se naopak a štrádoval si to kupředu, že mu od tlapek lítal sníh do všech stran, jak pečlivě každou z nich zvedla výš, než bylo třeba.
Konečně dorazili na to místo. Rozdíl v letní a zimní mýtině byl v tom, že v zimě tu byl sníh a v létě ne. Jenomže jak je to mýtina a zbytek lesa byl docela hustý i přes zimu, bylo tu značně víc sněhu, než jinde. "Támhle!" poukázal vlk na jasný strom uprostřed, kdyby ho náhodou některá z vlčic přehlédla. "Vidíte? To je on! Perfektní!"
V zimě byl javor holý jako každý listnatý strom. Hlavní problém ale byl, že to nebyla žádná sazenička, byl to ohromný kluk jako buk. Až na to, že javor... Ani to se však nezdálo být vlkovi překážkou. Přebrodil se přes hluboký sníh až k jeho kmeni a hrdě si ho prohlížel. "No? No? Co vy na to? Perfektní, nemyslíte?" pobízel vlčice, jako by měly mít stejnou vizi. Jenže ony mu do hlavy neviděli, takže nemohli rozumět... Vlastně, kdo ví, nejspíš by nerozuměl ani ten, kdo by tam viděl. Když si vlček všiml jejich výrazů, pomaloučku mu to docvaklo. Inu, ne každý je tak obdarovaný, jako on.
"Vydržte," zastavil je a začala v tlapkách hromadit sníh. Ten pak začal plácat po kmeni stromu na různá místa. Někdy jen jako bouličky. Někdy jich udělal víc za sebou, jako čáry. Někdy svislé, jindy vodorovné. Když tlapkou sníh pěkně přitlačil, zůstal na kůře stromu držet a nesesypal se. "Tadááá! Vidíte?" zubil se. "Snad jste si nemysleli, že chci zdobit tam nahoře!" dramaticky zaklonil hlavu, aby mu čumáček mířil ke koruně. "Kdo říká, že nemůžeme být hezký i kmen?" usmál se na vlčice spokojeně a doufal, že se k jeho geniálnímu dílu přidají, když jim to teď tak odborně vysvětlil. Někdo totiž musel ten kmen ozdobit kolem dokola a jeho už trošku začínaly bolet tlapky, chuděrku.

VAK 7. Udělej někomu radost dárkem

Černobílý vlk označil Jasnavu za dárek, ta to vzala až moc doslovně. Vlček si ji dlouze prohlédl odborným očkem a pak zavrtěl hlavou. "Dárek pod stromečkem potřebuje ještě nějakou ozdobu, víš. Přeci, aby bylo poznat, že je to skutečně dárek a ne... ne něco, co jen leží pod stromečkem!" Lépe to asi říct nemohl. Už mu v hlavě šrotovalo, co by s tímhle nápadem provedl, když se Jasnava zeptala na úplně zvláštní otázku. Vlček na ní vykulil oči, jako by snad viděl zjevení. "Maple je přeci naše alfa! Velká alfa Sarumenské smečky! Že jo?" ohlédl se za Wolfganie zejména pro to, že doufal, že alespoň ona snad ví, kdo je Maple. Nechápal to. Nechápal, jak to může někdo nevědět.
A pak se zamotal do sněhové bitky. Neměl zrovna nejlepší mušku. Vlastně měl úplně příšernou mušku. A tak se rafinovaně schoval za stromy spokojený s tím, jak na vlčice vyzrál. Občas vykouknul, ale žádná z jejich tref k nim už nedoletěla. Jedna od Wolfganie dokonce letěla někam nad něj. "Takhle vám to nep-"
BUCH.
Vlčka zavalil sníh, který se na něj sesypal z větve nad ním. Mimo jiné asi nejefektivnější způsob, jak ho umlčet. Než se vyhrabal ven, nepronesl ani slůvko. Vlastně se beze slůvka úplně od vlčic vzdálil, takže si dost možná myslely, že je ještě v hromadě. On zatím dostal nápad a odběhl ho realizovat.
Zanedlouho se černobílý zase u vlčici zjevil, přišel k nim tiše jako duch a hle, najednou byl vedle nich. V tlamičce něco nesl. Byla to nějaká květina, jejíž květ byl zamrznutý v ledu. Pravděpodobně se skláněl do vody, když začalo mrznout, a zůstal tak docela hezky zachovaný. Vlček přiskákal k Jasnavě a bez zeptání jí ho vrazil za ucho. Trochu ho na její hlavě poupravil a pak spokojeně ustoupil, aby si svůj počin prohlédnul. "Tak, teď máš ozdobu! Jsi plnohodnotný dárek!" vysvětlil oběma vlčicím, o co mu šlo, zatímco vesele vrtěl ocáskem a vyčkával na pochvaly. "Už stačí najít jenom ten strom! Ten by taky mohl mít ozdoby. Wolfganie, máme tady nějaký strom, hezký na ozdoby? U mýtiny by mohl být nějaký, že jo? Jdeme na mýtinu? Prosííím," zakoulel na černobílou vlčici prosebně očkama, jako by mi jim to snad měla zakázat. "Na mýtinu!" zavelel nakonec a jal se hned hnát do čela, aby ho mohly vlčice následovat. To kdyby nevěděly, kudy k té mýtině jít.

// mýtina

VAK 13. Kouluj se s jiným vlkem

"Jo, děkuju, Wolfganie, děkuju!" přidal se Nickolas k děkování spolu s Jasnavou, jako by měl za co. Jeho se přeci tahle přijímací ceremonie skoro netýkala, ale cožpak by si s tím vlček lámal hlavu? Radostně metal oháňkou ještě svižněji, i když do něj nadšená vlčice vedle něj drcla nadšením. "To je skvělý. Budeš teď vlastně pro Maple něco jako překvápko. Takový dárek. Bude mít určitě radost, že se smečka tak hezky rozrůstá!" zubil se obrátil se na černobílou vlčici, aby jeho tvrzení podpořila i ona.
Zmínka o bitvě přelétla Nickolasovi nad hlavou jako sněhová koule. Zaregistroval jen ukázku úkrytu. Na to se těšil! Až tady bude moct někoho provázet a předvést, jak všechno zná. To ho pak určitě někdo ocení a pochválí. "Wolfi, možná bychom jí mohli nejdřív ukázat mýtinu? Tam je to moc hezký, uvi-" otočil se za béžovou vlčicí, a než stihl svou větu dokončit, přistála mu sněhová koule přímo do čumáku. Oklepla se. "Heeej!" zasténal ublíženě, "to není fér!" Vyrazil proti ní, doskočil však do sněhu těsně vedle. Nikdo by to od něj asi nečekal, ale to byl plán. Rychle se otočil a z téhle blízkosti prostě nemohl vlčici minout. Jenže minul a koule zasáhla Wolfganie. "Jé, promiň! To patřilo sem," opravil se a druhou bez váhání poslal již správným směrem přímo na Jasnavu. Jakmile se ujistil, že koule našla svůj cíl, honem odhopkal dál, aby se mohl schovat za strom a nezískal další zásah.
Vykoukl zpoza stromu a zase se schoval, tlapkami si chystajíc další munici. Tohle byl asi jediný druh boje, který měl rád. Vlk se u toho skutečně nezranil a bělostně čistý sníh mu ani nezašpinil kožíšek. Kdyby v zimě nebyla taková... no, zima, a také hlad, bylo by to vlastně ideální období.

VAK 6. Naplánuj si letní dovolenou

Nickolas se znovu ujistil, že v tomhle lese žijí jen ti nejlepší vlci. Wolfganie totiž dovolila jeho sestřičce je tu kdykoliv navštívit, prakticky jí pozvala zpět! Neřekla to přímo, ale vlastní z ní udělala takovou čestnou členku smečky. Alespoň tak to Nickolas pochopil a měl z toho neskutečnou radost. Taky chápal, proč to takhle Wolfganie neoznačila přímo. Wizku by to jistě odmítla, takže to udělala takhle mazaně. Nickolas na svou spolusmečkovnici spiklenecky mrknul, jakože jejímu plánu naprosto rozumí.
O to snazší bylo loučení, když si Wizku přeci jen nedala říct. Nejdřív z ničeho nic zvýšila hlas, až to s černobílým cuklo, ale naštěstí žádný průšvih neměl. "Namlátíš?" zadíval se na ní tázavě a sladce zastříhal ouškama. "Copak ty bys dokázala ublížit takovéhle tvářičce?" zamrkal. "Nemusíš se bát, já a náramek budeme tady, takže až budeš potřebovat zahřát, víš kde nás najít!" Obdařil ji jedním ze svých typický zářivých úsměvů. "A když se neukážeš do konce zimy, půjdu já hledat tebe! A až tě najdu, a já tě najdu, protože jsem dost dobrý hledač! Tak až tě najdu, tak si uděláme nějakou dovolenou spolu! To už bude teplo a sucho a já znám úplně krásný místo na takovou dovolenou. Je tam klid a hrooozně měkká tráva. A taková nechutná voda, ale jakože nechutná na chuť. Nesmíš ji pít. Ale na koupání je nejlepší, srst je po ní úplně jemňoučká! No počkej, já ti to pak všechno ukážu!" Nasliboval, aniž by bral v potaz, že už nejspíš na to místo nikdy znovu netrefí, alespoň ne záměrně. Pak se k Wizku natáhl, aby ji mohl ještě na rozloučení hlavou obejmout. "Nechoď moc daleko, jo? A buď opatrná. A nejez žlutý sníh," uštědřoval jí ještě posledních pár životních rad. Jeho sestřička se pak rozloučila s ostatními a vyrazila pryč. Nickolas se za ní díval, pak ho nožky donutily popoběhnout jejím směrem, vlček zdvihl čumák k vrškům stromů a vyprovodil ji táhlým jemným zavytím.
Protože neplánoval být uplakánek před zbylýma dvěma vlčicemi, popotáhnul si tady v soukromí, než nahodil zpět svůj zářivý úsměv a přihopkla zpátky k duu. Doslova se vetřel mezi ně, nebo spíš se vměstnal hned vedle Jasnavi, div do ní nevrazil. "Může zůstat, Wolfi? Může? Myslíš, že by to Maple nevadilo? Mě by to určitě nevadilo," zavrtěl radostně oháňkou, jako by na jeho názoru záleželo.

VAK 2. Chytej vločky na jazyk
SÚ 2. Obdivuj první sníh

Jsou zvraty, které ani tento černobílý mistr chaosu nedokáže předpokládat. Než se nadál, Wizku už mu skutečně propůjčovala její ozdůbku, kterou tak neúnavně vychvaloval. Vypadal zaskočený jenom chvilinku, než se doslova radostní rozzářil. Opravdu, pravděpodobně na něj teď nebylo možné zpříma pohledět bez toho, aby vás nebolely oči. "Páni, páni, páni!" začal jásat a přešlapovat energicky nožkama. "Já na ni budu hrozně moc opatrný, slibuju!" Zapřísáhnul se a chopil se ozdůbky, aby si ji mohl nasadit. Nutno podotknout, že to nebyl vůbec snadný a elegantní proces, ale Nickolas se u toho snažil být extrémně opatrný, aby ji zuubkami neponičil, jak své sestřičce slíbil. Nakonec se narovnal a zaujal ukázkový postoj, aby ozdůbka i on vynikli v celé své kráse. "Jak to vypadá?" nadhodil, i když ho odpověď tolik nezajímala, protože samozřejmě věděl, že vypadá naprosto famózně. Spokojeně se zatetelil a vděčně se o svou sestřičku opřel hlavou. "Děkuji, děkuji, děkuji!"
Jasnava se zatím doptávala na Maple. "Určitě tu někde bude, můžeme ji zkusit najít!" navrhl vlček zvesela. Jeho neúnavnému vrtění ocáskem však brzy měla být učiněna přítrž. I přes to, jak neodolatelně tenhle tlučhuba les vykreslil, nepodařilo se mu dostatečně nadchnout svou sestru. Ouška mi malinko poklesla a ocásek přestal létat sem a tam. "A-ale proč by nebylo? Tohle je skvělé místo úplně pro každého!" hlásal přesvědčivě, ale do jeho výstupu se tentokrát prodrala viditelná nervozita. Možná Wizku potřebovala všechnu tu krásu nejdřív vidět na vlastní oči, aby byla přesvědčená.
Černobílá vlčice zpoza stromů k nim přišla dřív a začala mluvit. Vlček už už se chystal převzít slovo, ale ujala se ho Jasnava. Ty v půlce řeči ztratila nit a neohrožený Nickolas byl připravený přispěchat na pomoc, ale překvapivě rychle ho předběhla s vysvětlením sestra. Byl tak umlčen na neobvykle dlouhou dobu, než mohl zase všechny těšit svým krásným zvučným hlasem. Hrdě vypnul hruď když byla zmíněna jeho maličkost. "Řekl jsem jim všechno o tom, jak skvělá naše smečka je," potvrdil, jako by to bylo jeho životní poslání.
Na nos mu během toho dopadla sněhová vločka. Zastuděla, vlček se oklepal a zamrkal, šilhajíc na svůj čumák. Na to se po očku rozhlédl a zjistil, že začalo sněžit. Nenápadně, ale vlastně velmi nápadně (jelikož u toho byl výjimečně potichu), vystrčil z tlamičky jazýček jen tak akorát, aby se na něj trefila nějaká jiná vločka, kterou pak rychle zblajznul a olíznul si tlamu.
"Měla bys tu zůstat taky," obrátil se přímo na svou sestřičku. "Začíná zima, vidíš? Padá první sníh! Sníh je moc krásný, nemyslíš? Je bílý a čistý a celá krajina pod ním vypadá úplně nádherně. A co potom, když se třpytí! A hlavně vůbec neušpiní tvůj kožíšek, to je skvělé, že? A každý vločka je úplně jiná," nechal se unést vychvalováním sněhu od své původní myšlenky. Vypláznul jazyk a chytil další vločku. Pak sklopil pohled zpět na Wizku. "A taky studí a je v něm zima, brrr," dramaticky se při tom zatřásl. "Ale nestudí, když v něm nejsi sám, protože se můžete navzájem zahřát s dalšími kamarády. A tady ve smečce bys nikdy nebyla sama, takže by ti nikdy nebyla zima." Zmlknul a jen se dál díval do sestřiných očí. Těžko říct, zda si skutečně uvědomoval, jak hlubokou myšlenku právě z tlamičky vypustil, ale upřímně se obával, že by Wizku mohla skončit na zimu někde sama, kdyby jí teď nechal odejít, a moc dobře věděl, jak těžké období pro samotáře zima je.

Když vlčice přiznaly, že ani jedna neměla to štěstí vidět tak ohromné věci, jako mluvící vydru nebo vílu, Nickolasův úsměv se mu na čumáčku ještě víc rozšířil. "Tak to budete obě koukat!" Teď byl on ten všeznalý, moudrý, a ony se k němu mohli otáčet jako k modle vědění, kterou bez pochyby byl i tak, ale teď mu situace ještě víc hrála do karet a on se v tom jak se patří vyžíval.
Zaradoval se, když Wizku nadhodila, že by se o svou ozdobu třeba také na chvíli podělila. "Vážně?" vyhrkl nadšeně. "Víš, tamta ozdoba mi moc neslušela. Teda, byla hezká, hrozně moc hezká, ale k Maple padne mnohem víc, než ke mě. Ale tahle ta tvoje, ta sluší tobě, takže by slušela určitě i mě, protože jsme oba takhle barevní!" vysvětloval, jak to slušení a neslušení funguje a při tom tlapkou posunky ukazoval ze sebe na sestru a zpět, kdyby si náhodou někdo z přítomných ještě nevšimnul, jak moc podobní si jsou. "Chtěl bych si taky nějakou takovou sehnat. Jenom pro sebe, víš. Nějakou, co by mi taky tak slušela." Bodejť by ne, však by měl další věc, kterou by se pak mohl všem vychloubat. "Musíš mi pak říct, kde si našla tu svojí," zaúkoloval Nick hnedle svou sestru, aniž by ji dal prostor k protestům.
Nickolasův výklad o Sarumenském lese byl tak přesvědčivý, že obě vlčice přiměl na ním vážně přemýšlet. Jaksi jeho mozeček však už nedomyslel, že vstup do smečky nejsou jen hezká slova a vítejte doma, Jasnava uhodila hřebíček na hlavičku. "No, to... to nemůžeš!" odsouhlasil jí černobílý děsně důležitým hlasem. "Musí o tom vědět Maple. Maple tě přijme a pak už to bude dobrý a můžeš tu zůstat, protože Maple všem pak řekne, že už jsi naše. Nebo já to taky můžu říct úplně všem! Umím mluvit," oznámil nonšalantně, jako by o tom snad někdo mohl pochybovat. Vysvětlování toho, kdo je Maple, se nezatěžoval. Považoval to za stejně základní znalost, jako že víte, že je voda mokrá. Přiskočil k Wizku a hravě se jí otřel o bok. "Viď!" přitakal spokojeně, když to tu i sestra pochválila. Že šlo spíš o formalitku a ve skutečnosti se utápí ve vlastních myšlenkách, toho si vlček vůbec nevšimnul.
Nevšiml si ani nervozity, která obě návštěvnice přepadla, než ho upozornili na další pár očí, který je zpovzdálí sledoval. "Jo, to je...!" vyhrknul, ale záhy si uvědomil, že nemůže přijít třetí vlčici na jméno, "známá!" doplnil místo něj a mávnul vlčici na pozdrav i na znamení, ať se k nim připojí. Čím víc, tím veseleji, no ne? Třeba bude moci Wizku a Jasnavě povědět další skvělé věci o Sarumenu a ony pak už vůbec nebudou moc odolat!

"Já jsem Wizku" Nickolasovi popravdě vůbec nepomohlo, stále se tvářil strašně zadumaně, až by se jeden divil, že mu z uší při tom všem přemýšlení nezačala stoupat pára.
"Těší mě! Jasnava... to zní hodně rozzářeně, to se mi líbí!" zazubil se vlček na druhou vlčici, když ji Wizku představovala. Představoval si, že většina jmen u vlků prozrazuje to, jací jsou. Jeho jméno bylo velmi hrdé, vznešené, jako on. Jasnava tedy podle téhle jeho teorie musela být veselá a kamarádská, vysílajíc tu "jasnost" do širého okolí. "Jo, Wizku, to je dobrá náhoda," vrátil se pak znovu k černobílé. "Já měl taky sestru, co se tak jmenovala. A vypadat by mohla taky úplně stejně. Černá a bílá a... WIZKU?" zdálo se, že mu to v hlavičce konečně sepnulo. "Wizku!" zopakoval to s o něco větším nadšením v hlase, jako by tomu nemohl uvěřit a ocásek už mu kmital radostně do stran. "Ty jsi mě našla! Tedy já jsem tě našel! To je úplně skvělý! Není to skvělý? Je to skvělý!" začal zase drmolit a ohlížel se i po Jasnavě, jako by očekával, že i ona by měla uznat, jak skvělý tohle setkání je.
"Jo, jo, jo," přikyvoval energicky na jejich vysvětlení. "Tenhle les je skvělý na úkryt před deštěm! A je skvělý i na spoustu dalších věcí, kdybyste tu chtěli zůstat." Nickolas se zjevně rozhodl rozjet náborovou kampaň. "Uprostřed lesa je krásná mýtinka s velkým stromem, ve kterém bydlí mluvící vydra! A taky tu je spousta skvělý vlků! A máme skvělou alfu! Je silná a chytrá a má takový barevný flíčky na kožíšku," přiskočil k Jasnavě a tlapkou se snažil na jejím kožíšku naznačit místa, kde má Maple své odznaky. "A taky takovou věcičku na krku, co vypadá úplně moc hezky a já si jí mohl půjčit a - Wizku! Ty máš taky nějakou věcičku!" přiskočil teď zase ke své sestře a obdivoval, co to měla na noze, ať už to bylo cokoliv. "Wouw," vydechl úžasem a oči se mu zaplnili užaslými hvězdičkami. Po pár chvilkách úžasu se zase narovnal. "Jo a taky tu máme vílu! Už jste viděli opravdovou vílu? Já ano!" nemohl se nepochlubit.

Když už jednou začne Nickolas s vytím, zjistí, že má vlastně neodolatelný ladný hlásek, o který by nerad své okolí ošidil, a tak zůstal výt o znatelněji delší dobu, než by bylo pro kohokoliv normální. Nick se do toho opřel tak, že to pomalu začínalo znít jako zpěv. Zbožňoval svůj hlas a tohle mu jen připomnělo, jak moc. Když přestal, elegantně pohodil hlavou jak na nějakém velkém představení a celý se radostně zatetelil. "Proč já tohle vlastně nedělám častěji?" ptal se sám sebe. "Mohl bych zazpívat Maple! Teda... až ji najdu." Začal se ztraceně rozhlížet, neb na jeho volání nikdo nepřiběhnul. "Jestli ji najdu. I když třeba není v lese," přemýšlel nahlas a pak se dramaticky zhluboka nadechnul. "Třeba teď nikdo není v lese a jsem tu jen já! A musím ho ohlídat, než se ostatní vrátí!" Černobílý to rychle vykoumal a už si představoval, jak za své špičkové ochranářské služby sklidí velkou chválu. "Fajn, udělám to!" odkýval, jako by ho o to někdo prosil a vydal se na rádoby obchůzku lesa, i když se jen tak potuloval a okolí si zrovna moc nevšímal.
Kdyby se mu cizinci sami nehlásily, asi by si na území Sarumenu mohli dělat cokoliv, než by je objevil někdo jiný. Ale oni se hlásily. Vychovaní cizinci. Nickolas našpicoval uši a vydal se směrem, kterým se cizí vytí ozývalo. Nutno podotknout, že zrovna nepospíchal, a tak k dvojici vlčic docapkal svými hopkavými tanečními krůčky jako by se nechumelilo.
"Zdravím! Jsem Nickolas, ale můžete mi říkat Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně," začal svým charakteristickým úvodem i s patřičnou odmlkou, aby oběma posluchačkám dopřál čas na obdivování jeho jména, při čemž se samozřejmě nezapomněl tvářit velmi hrdě a urozeně. Jakmile však odbylo těch pár vteřin důležitosti, Nickolas jako by ze sebe sklepal tu masku vznešenosti a začal mluvit docela normálně. "Docela", protože co je u takového vlka normální...
"Jste na území skvělé Sarumenské smečky, patříte k nám? Asi nepatříte... co tu hledáte? Ztratili jste se? Už vím, chcete se přidat do smečky!" začal se sebe sypat jednu otázku za druhou, zvídavě při tom koulel velkýma štěněčíma očima a vůbec ho nezajímalo, že jim vlastně nedával prostor na odpověď. Pak však zůstal pohledem viset na černobílé vlčici, jako by jí z hlavy snad trčelo rákosí nebo něco podobně skandálního. Než se vlčice nadála, přikráčel k ní blíž, naprosto nerespektující její osobní prostor, div se jim čumáky nedotýkaly. "Známe se?" vypadlo z něj. Přišla mu neskutečně povědomá, ale také jí přes všechny své snahy nemohl přijít na jméno.

// Plamínek (přes Kopretinovou louku)

Vklouznul do lesa a konečně byl tam, kde měl být. Odešel trochu dál od hranic, než se jeho nožky ozvali a on se prostě zastavil, dřepnul si a s hlavou zakloněnou, očima zavřenýma tam jen tak posedával mezi stromy a odpočíval. Tady ho nic nesežere. Tady už nečekají žádné další nemilé nástrahy neznámého světa, ne. Mohl si konečně vydechnout.
A pak hlasitě pšíknul, až se celý rozklepal a mráz se mu rozlezl po těle. Byl celý promoklý a vyhublý, což naštěstí díky jeho huňaťoučké srsti nebylo tolik znát. To ovšem neznamenalo, že by s tím neměl něco provést. Když šlo o jeho kožíšek, byl to klučík vychytralý. "Oheň. Chce to oheň," usmyslel si a začal se rozhlížet, jako by snad oheň rostl na stromech. "Nebo někoho... někoho s ohněm!" vymyslel to ještě lépe, ale už nemohl přijít na to, jestli některý z vlků Sarumenských ten oheň ovládá.
Postavil se a prozíravě se oklepal, aby si ze zadnice sklepal nasbírané jehličí. Shrábnul so rozčepýřené chlupy tady a chocholku tam, a když uznal, že už je zase jak se patří k světu, zavyl tím nejladnějším, nejzvučnějším tónem, který se dokáže z hrdla takové vlčka vyloudit.

// Středozemka (přes školku)

Podařilo se mu tu nekonečnou vzdálenost překonat až sem. K té úzké říčce, která se pyšnila výrazným rudým zbarvením snad po celý rok. Jeden by si myslel, že ta rudá pochází úplně od jinud, ale naštěstí voda postrádala onen charakteristický železitý pach krve, takže k tomu muselo být jiné vysvětlení. Vysvětlení, které teď Nickolas neměl v plánu zjišťovat. Na rozdíl od předešlé řeky byla tohle hračka na překonání i pro něj. Přesto, že to nebyl kdo ví jaký atlet, jedním mohutným skokem zdolal vzdálenost mezi dvěma břehy rudé říčky. Kdyby mohl, poplácal by se pochvalně na ramenou, jak to pěkně zvládl, protože takový výkon už dlouho nepředvedl, ale jelikož nemohl, protože by si tam špatně dosáhnul a navíc by si tak tlapkami pouze kožíšek zašpinil, raději se toužebně vydal vstříc lesu, který už byl jen pár metrů daleko. Aniž by si to uvědomil, běžel.
Domove, sladký domove.

// Sarumen (přes Kopretinovou louku)