Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Narrské vršky

Jenomže ať už vlček stoupal jak stoupal, jeho vysněný most, který ho měl dopravit až do Sarumenu, nebyl nikde v dohledu. Možná jít zkrátka přímo za nosem nebyl ten nejlepší nápad, začal tak o tom pochybovat. Ale pak ho do čumáčku praštila vůně, kterou tu vůbec nečekal. Totiž, byla to vůně květin. V zimě. Nenechal se pobízet dvakrát a jako čerstvě odpočatý vyběhl ještě o trochu výš.
Než se nadál, stál na místě, kde bylo rozhodně tepleji, než předtím na louce, ale zároveň tu nebylo takové vedro, jako na poušti. Bylo tu příjemně a nejspíš si to myslela i ta hromada květin, co tu všude rostla. Tady, na tom kusu skály, co vypadal, že tu nehostí živáčka, ale nakonec tu skrýval celou louku. Je to vůbec louka, když je to uprostřed skal? No, to nebyla zrovna otázka, kterou by se černobílý zabýval. Ten se teď právě obdivoval sasankám a vlčím mákům, jako by je viděl poprvé v životě.
“Vidím, že tě zaujala moje zahrádka,“ ozval se odněkud vlídný hlas a vlček okamžitě vystřelil hlavou vzhůru, aby se podíval, kdo to na něj mluví. V tu ránu se mu naskytnul pohled na mohutného, ale přiměřené velké vlka. Očka mu zářila. Nickolasovi, ne tomu druhému. Ten druhý byl totiž nádherný. Jemná srst, jakoby narůžovělá, čistá a už od pohledu určitě bude jemná i na dotek. Místy z ní čouhaly lístečky, ale na vlkovi to vůbec nevypadalo jako nepořádek, naopak! Jako by k němu neodmyslitelně patřily už od věků věkoucích. A ten dlouhý místy zaplétaný ocas byl něčím, od čeho nedokázal černobílý odtrhnout zrak. “Jsem zvyklý na různé reakce při prvních setkání, ale jestli na mě budeš ještě chvíli takhle koukat, budu se červenat. I když já už tedy trochu zčervenalý jsem,“ zasmál se tajemný vlk a jeho smích zněl jako kapky ranní rosy dopadající na drobné luční lupení.
“Já-to- tohle celé je vaše?“ vykoktal ze sebe zaskočený Nickolas, který byl tak vyvedený z míry, že byl k tajemnému až nezvykle zdvořilý.
“Vskutku,“ přikývl vlk, “celé tohle místo, jak ho nyní vidíš, jsem vytvořil já. Dalo by se říct, že jsem mu vdechl život.“ Vlk se znovu zasmál vlastnímu vtipu, kterému však Nickolas nerozuměl.
“Jsem Nickolas,“ představil se vlček horečně. Z neznámého důvodu moc toužil, aby tajemný vlk znal jeho jméno. Ten se celou dobu jen přívětivě usmíval a působil jako slunce tohohle místa, všechno se k němu upínalo. “Nickoli, těší mě,“ hlesl tajemný, čímž si vysloužil jen užaslé voou, protože Nickolas ještě nestačil svou přezdívku zmínit. “Jak to víš? To s tím jménem, neřekl jsem to!“ nechápal. “Dalo by se říct, že vím všechno a ještě něco navíc k tomu,“ pronesl vlk a tajemně při tom mrknul. “Páni! To jsi jak nějaký bůh!“ vyhrknul vlček a tajemného to upřímně rozesmálo. “To máš pravdu, pro někoho jsem bůh, ale většina mi prostě říká Život,“ představil se konečně tajemný a kdyby Nickolasovi mohla brada klesnout ještě níž, udělala by to.
“Ty jsi Život?!“ vyhrknul tentokrát černobílý nevěřícně. “No páni páni páni! Takhle jsem si tě vůbec nepředstavoval. I když, já vlastně nevím, jak jsem si tě představoval. Takže tady bydlíš? Je tu celý rok takové příjemné teplo? Víš, já toho o tobě dost slyšel. Říkals, že víš všechno, takže jsi toho o mně taky slyšel hodně? Moje legenda mě určitě předchází. Počkej! Věnečky! Musíme si uplést věnečky, to jsem hrozně chtěl!“ Z Nickolase se najednou vyhrnula salva slov, kterou začal Života nemilostně bombardovat. Život nestačil odpovědět ani na jedinou otázku a vlček už se prodíral kvítím a začala škubat jeho zahrádku a splétat z květů věnec. Život byl vlk velice trpělivý, ale pozornější by si všimnul, že není zrovna nadšený z toho, že mu někdo škube jeho drahocenné květiny.
“Nickolasi,“ zazněl Životův klidný hlas a černobílý hned zvedl hlavu v pozoru. “Jsem velice rád, že jsi mne sem přišel navštívit, ale mám takový pocit, že cíl tvé cesty byl trochu jiný, nemám pravdu?“ Nickolas vyskočil z trsu květin a přiběhl Životovi přitakat na souhlas. “Máš pravdu! Vou, ty opravdu víš všechno,“ žasnul Nick, protože žasnutí u něj nebylo nikdy dost. Život byl jen rád, že ho dostal ze svých záhonků. “Ale mám upletený jenom jeden věneček.“ “Nevadí, na věnečky bude ještě času spousta. Jindy. Tvoje smečka čeká. Támhle,“ řekl Život a tlapou naznačil směr, kterým se měl černobílý domů vydat. Ten už se skoro, skoro rozešel k odchodu, ale pak se zastavil.
“Živote, víš, já jsem slyšel, že umíš čarovat. Hodně dobře čarovat,“ začal vlček a Život trpělivě čekal, co za perlu z něj vyleze tentokrát. “A já bych chtěl, jestli bys mě mohl taky očarovat, abych vypadal, no, taky trochu božsky, víš. Já vím, že už teď vypadám opravdu dobře, ale to neznamená, že není, co zlepšovat. Přál bych si nebýt tak obyčejný, chápeš?“ zadíval se na Života prosebně a ten s pochopením přikývnul. “Uvidím, co se s tím dá udělat. Myslím, že bych nějaký nápad přímo pro tebe měl,“ mrknul opět Život šibalsky a Nickolasovi se rozzářila očka jako vlčeti, co vidí první sníh. “Děkuju, děkuju hrozně moc! Jsi opravdu kámoš, nejlepší kámoš! Víš co, znám jednu takovou speciální kytku, tu tady nemáš, já ti jí přinesu, jo? Zase přijdu, neboj! A na, tohle si nech, když je jenom jeden, je pro tebe,“ šoupnul vlček Životovi k nohám věnec z jeho vlastních květin a pak se v zápalu euforie rozeběhl pryč, protože kdyby to neudělal, kdo ví, jestli by se našla další příležitost, kdy by odešel. Život se ho nesnažil zastavit, jen shlédl na spletený dar od černobílého a pobaveně zavrtěl hlavou. Smrtelníci byli někdy tak zábavní.

// Narrské vršky

// Poušť

Vlčka tak dráždil všudypřítomný písek, že ho ani nenapadlo se otočit a jít prostě jinudy. A teď? Teď už byl moc daleko, než aby to otočil. Za to před ním se tyčily kopce, které vypadaly, že mu pomohou před jeho nepřítelem uniknout. Začal se tedy škrábat nahoru a písčité duny, které mu podjížděly pod tlapkami a nechávaly ho se do nich propadávat, nechal daleko za sebou. Hezky dole, kde už na něj nedostáhly.
Když už byl dostatečně vysoko, rozhlédl se kolem a trochu se vyděsil, protože zem s pískem byla ohromná. Jak se odsud jen dostane? Přímo za nosem, připomněl si svou jednoduchou taktiku a tak to otočil a pokračoval dál ve stoupání, jakoby ten kopec neměl nikde končit a naopak se z něj třeba stal most a on se najednou zjevil ve svém lese. Čistý a bez písku v kožichu, nejlépe.

// Vrchol

// Savana

Popravdě cestou ani nikoho nepotkal, aby mu tu zprávu o zimě mohl zatajit, což dělalo celou jeho misi o dost snazší, protože dokázal by snad tenhle vlček zdržet jazyk za zuby, když na to přijde? Naštěstí nebyla příležitost to zjišťovat.
Ocitl se na obří pláži. Tedy, je to pláž, když tu není voda? Všude byl jen písek a vedro. A ten otravný písek mu zalézal za prsty a vrtal se mu do kožichu, aniž by ho někdo zval a jestli Nickolas skutečně neměl něco rád, byl to písek. Kdo měl rád písek ještě nezažil, jak těžké je ho pak dostat z kožíšku ven. Nickolas tím vždy tráví pak hrozně moc času, než se mu podaří vyklepat každé zrnko. Pro udržovaný kožíšek je tak písek nepřítel číslo jedna. A tady? Tady ho bylo tak moc, že by to vystačilo na noční můry do další zimy!

// Narrské vršky

// Uhelný hvozd

Vymotal se s černými tlapkami a podvozkem ze sazí posázeného lesa, ale jeho teorie nebyla správná. Tohle také nebyl Sarumenský hvozd, i když ho jako první nepřepadlo zděšení, že by shořel. Teď byl prostě jen úplně jinde. Chvíli stál na hranici lesa a přemýšlel, co dál. Vrátit se? Čekat? Ale protože přemýšlení nebylo něco, čím by si často vlček zatěžoval hlavičku, brzy ho to přestalo bavit a vyrazil rovnou za nosem. Tak to přeci bylo, když jdeš stále rovně...
Bylo tu teplo. Vlček by přísahal, že se blížila zima, ale tady jim to asi ještě nikdo neřekl a on jim to nechtěl kazit, takže se rozhodl, že jim to taky nepoví a jen si to vesele štrádoval kupředu. Využíval vzrostlé trávy, aby v ní nenápadně sem a tam otřel ten čmoud a saze z lesa, ze kterého se právě vynořil, ale jinak pokračoval, kam ho nožky nesly.

// Poušť

// Liliový palouk

Hned jak překonal prvních pár keřů, došlo mu, že je něco špatně. Takže buď Sarumenský hvozd shořel, zatímco byl pryč, nebo není v Sarumenském hvozdu. Usoudil, že za B je správně, protože kdyby hořel jeho les, tak by to přeci věděl! Nedokázal by sice odpověď na to, jak, ale věděl by to, tím si byl jistý! Navíc si matně vzpomínal na les plný prachu a sazí. Byl blízko jeho smečce. A proto, přesto jak moc mu byla všudypřítomný špína tady nepříjemná, se jal vzít to přímo skrz něj a tu oběť postoupit. Až dojdu domů, budu se muset umýt. Pořádně umýt, celý umýt! Před zimou, než bude fakt kosa, brrr, oklepal se, protože už jen pomyšlení na chlad mu ježilo srst. Ale na koupel se těšil, až bude pak zase celý zářit čistotou. Jen rozkvetlých luk už nebylo, ve kterých by se vyválel, aby mohl i hezky vonět. Ale což, jak šlo o jeho vizáž, to by nebyl Nickolas, kdyby to nějak nevymyslel.

// Savana

Dalo by se říct, že vlček ztratil pojem o čase. No, dalo, ono to tak skutečně bylo. Bloudil v tom liliovém porostu tak dlouho, že ho nejspíš pyl naprosto omámil a zmátl. Víc, než byl normálně. Vlček se teď prodíral už uvadlými a uschlými rostlinami a měl pocit, že na něco zapomněl. Proč tu vlastně byl? V bříšku mu hladově kručelo, ale nebyl zrovna zdatný lovec, aby si dokázal pomoci, takže se mu snažil domluvit, aby ztichlo a počkalo si, než dojde zpátky do lesa. V úkrytu jistě něco k snědku bude.
Jenomže, jak už bylo Nickolasovi vlastní, naprosto netušil, kterým směrem les je. A tak bloudil, až dobloudil na kraj louky a vpadnul do prvního vysokého porostu, co mu přišel do cesty. Když přeci půjde stále rovně, nemůže se stát, že by domů netrefil, že!
Že?

// Uhelný hvozd

ŘÍJEN 1/10 | Jerry

"No jasný, v lese máme pořád spoustu zábavy!" potvrdil srdnatě vlček, který zjevně svou smečku bezmezně miloval a dokázal by o ní básnit hodiny a hodiny. "Máme tam i vlčata, víš. S vlčaty je pak taky zábava. Jsou to takové malé kachýnky teda zatím, pořád se jen kolébají, ale až povyrostou, zahrajem si na schovku!" chlubil se, ačkoli by mu nikdo nedovedl zaručit, že mu někdo vlčata na hraní půjčí. "A Lady Mlhule je milá, hrozně milá! Jako všichni tam. Maple a Jasnava a Islin a Marion a Vento a..." začal vlček neúnavně vyjmenovávat všechny, na které si dokázal vzpomenout, než ho Jerry - naštěstí - zase přerušil jinou otázkou.
Zatvářil se zamyšleně. Proč že je Lady Mlhule přemístila na ostrov? "No... už vím!" div nevyskočil, když si konečně rozvzpomenul. "Chtěla, abychom si užili tu... to... um... dovolenou! Jakože abychom si odpočinuli na hezkém místě, protože jsme předtím hrooozně moc pracovali," vysvětloval, přestože by vůbec už nedovedl říct, co tu práci předtím mělo představovat. "A na tom ostrově to bylo opravdu pěkné. Byla tam voda a pláž se spoustou hezkých kamínků a moooc měkká tráva," zatetelil se vlček, jen o tom vyprávěl. Jak rád by se teď v té měkoučké trávě rozvalil...

Září 6/10 | Jerry

"Ne," odpověděl zlehka, když se ho Jerry zeptal, jestli už prošel celou zem. "Nebo možná jo," opravil se zamyšleně a dělal u toho přehnaně komické grimasy. "Nachodil jsem toho hodně, takže možná už jsem ji celou prošel, ale možná ne a to by znamenalo, že je ještě ohromnější," vysvětlil, takže vlastně nevysvětlil nic.
Nechal svou krásnou hlavinkou sklouznout trochu na stranu. Asi se s Jerrym nepochopili. "Proč?" nechápal to s těmi vzpomínkami. "Když by tě přemístila na nějaké místo, které neznáš, nemusela by ti přeci mazat paměť," podotknul pobaveně, aby ho ujistil, že se o své vzpomínky bát určitě nemusí. "Hmm, myslíš? Jako aby to byla pořádná výzva!" napadlo ho k tomu ztížení, protože Nickolas neměl moc v povaze si o ostatních myslet něco nehezkého, takže ani o Smrti a jejích praktikách tak nedovedl uvažovat.
Zvedl čumáček a zadíval se na oblohu, kde se hromadila mračna. "Máš pravdu, vypadá to na déšť. Ale i za deště existují hezká místa," poznamenal, jako by neexistovala vteřina, ve které nemohl tenhle vlček být negativní. Pak se ale Jerry zeptal na Lady Mlhuli a Nickolas... nevěděl, takže zavrtěl hlavou. "Nevím o nich, zatím s námi mluví jen Lady Mlhule. Ale ona taky není tak obyčejná vydra, umí čarovat! Trochu jako my, ale vlastně víc, než my," zazubil se. "Pamatuju si třeba, že nás jednou odčarovala na ostrov, to bylo žůžo!" rozplýval jsem se nad tou vzpomínkou.

Září 5/10 | Jerry

"No jasný! I Bohové se přeci musí bavit, ne? Bylo by to hroooozně smutné, kdyby museli jen pracovat, ty bys taky nechtěl pořád jenom pracovat, ne?" zastříhal Nickolas zvídavě oušky, protože si byl jistý, že uhodl hřebíček na hlavičku. On by tedy pořád jen pracovat nechtěl.
"Vím!" hlásil hned srdnatě. "Ohromná!" oznámil, jako by to byl ten nejpřesnější údaj a hrdě k tomu zdvihnul čumáček. "Ale, no, mohla by to být schovka sama se sebou. Smrt tě někam přemístí a ty se musíš najít!" vysvětlil Jerrymu, jak to šikovně vymyslel a neskrývaně se z toho radoval. Začal se pohybovat kolem. Nebylo to ani poskakování, ani běh, ani chůze, spíš to připomínalo, jako se opravdu transportoval z místa na místo. Tu se plížil tam a tu zas poskakoval tady. "A musel by ses dostat zpátky ke Smrti! Nebo do smečky! Nebo... nebo někam, abys tu hru vyhrál!" rozhlédl se po kraji, jako by někoho skutečně hledal, a pak se otočil na Jerryho, jestli už chápe, jak skvělé by to bylo.
"Hmm," zabručel Nickolas zklamaně, když o sobě znovu Jerry prohlásil, že není bůh. Nu což, musel poznávat i normální vlky, nemohli ho mít bohové jenom pro sebe! "Aha, aha," přikyvoval energicky na Jerryho vyprávění. "A už jsi nějaké hezká místa objevil?" vyzvídal, protože nikdy nevydržel držet jazyk za zuby příliš dlouho. Pak se ho ale zeptal na smečku a vlček znovu energicky vyskočil na nohy, protože on o své smečce mluvil hrozně rád a rozhodně by při tom nevydržel v klidu sedět. Jako při ničem, zjevně. "Já ano! Patřím do Sarumenské smečky!" oznámil hrdě. "Máme tam alfu Maple a taky mluvící vydru!" vyžvanil hned, protože co je nějaké smečkové tajemství?

Září 4/10 | Jerry

Nickolas vyžbleptnul něco o teleportaci a druhý vlk se toho překvapivě chytil. S tím Nick nepočítal, protože jeho myšlenky už si vesele utíkaly dál, ale vlk je vrátil tam, kde byly. Nechápavě se na něj zadíval. "Možná to dělá pro zábavu," napadlo vlčka mnohem přijatelnější vysvětlení, v němž Smrt vykreslolva v mnohem, MNOHEM lepším světle, než by ji nejspíš popsali ti, co s ní už měli tu čest. "Víš, přemisťování určitě je zábava! Taková hra na schovku, jen sám nevíš, kam ses vlastně schoval," rozzářil se Nickolasův výraz do široka, protože představa takové hry se mu vlastně dost líbila a doufal, že jeho nový modrý přítel bude souhlasit. Kdo by hrát nerad hry, že?
Tohle však byla chvilka pro víc zmatení, protože se ještě neoprostili od tématu barevných kožíšků a modrý kožíšek říkal něco o tom, že Život má spoustu způsobů, jak někoho změnit. "Proč by se chtěl někdo měnit," nechápal vlček, "tedy, jedině pro to, aby byl krásnější, že ano, to chápu, ale jinak, já bych se teda měnit nechtěl!" oznámil, protože uměl být oprávněně hrdý sám na sebe, a někdy i za věci, za nichž mu zásluhy úplně nepatřily, ale kdo by to těm stříbrným nevinným kukadlům čas od času neodpustil. Zapsal si za uši jejich dohodu o bozích, i když neexistovala záruka, že to nezapomene, než slunce zapadne. Nebo dřív.
"Jerry," zopakoval vlček jméno jeho společníka, jako by zkoušel, jakou má příchuť. "Hm, to nezní moc božsky," zhodnotil zamyšleně. Někdo by si to z úcty nechal pro sebe, ale Nickolas byl proslulý tím, že prostě říkal, co mu na jazyk přišlo. "Moc mě těší, Jerry! Co tady děláš?" zářil už zase jako sluníčko a ocáskem přátelsky mrskal sem a tam, jako by neznal stálou pozici.

září 3/10 | Jerry

Barevný vlk se sice rychle začal Nickolasově božské nálepce bránit, ale celou dobu, co mluvil, ho vlček nespouštěl ze svýh rozzářených oček, až by jeden pochyboval, jestli ho vůbec slyšel. Slyšel, ale chvilku trvalo, než takovou informaci jeho hlavička zpracovala obzvlášť, když jeho verze byla mnohem zajímavější. "Smrt tě prý umí přemístit z místa na místo. Jakože úúúúplně jinam," přihodil do řeči, když se jeho barevný společník o těch bozích tak rozpovídal. Bylo to úplně z cesty? Ano. Vadilo Nickolasovi, že někomu skáče do řeči a mele pátý přes devátý? Vůbec. "Takže říkáš, že když půjdu za Životem nebo Smrtí, tak taky zmodrám?" zopakoval, aby se ujistil, že rozuměl, ale zněl u toho celkem nedůvěřivě. Proč mu ze všech věcí přišlo podezřelé zrovna tohle, kdo ví...
Podezíravost mu ale nevydržel ani o vteřinku dýl, než bylo třeba a už zase přikyvoval jako poslušné vlčátko tomu, co vlk povídal. "Dobře, tak já se jich zeptám, až je potkám," rozhodl se vlček. "A pak ti to řeknu. A ty se jich taky zeptáš a řekneš to mě, domluveno?" navrhl rafinované řešení, jak rozluštit tu záhadu s pitím. A pak radostně div nevyskočil, když se ho Jerry zeptal na jméno. Jako by na tuhle příležitost měl připravenou show a čekal, až se ho někdo zeptá. Taky, že ano. Hrdě se narovnal a vypnul hruď. "Já jsem Nickolas, ale můžeš mi říkat Nicoli. Nora říká, to že zní vznešeně," představil se a ještě chvíli se mlčky šponoval, aby dopřál Jerrymu dost času na to si jej prohlédnout a obdivovat třeba jeho krásnou hebkou čistou lesklou srst.

září 2/10 | Jerry

Vlček si tlapkou ozkoušel, jestli se třeba neobarví, když na modrého vlka šáhne. Zaujatě si prohlížel svou tlapku ze všech stran, ale neměla na sobě jediný modrý flíček. Nickolas si nebyl jistý, jestli je z toho zklamaný, nebo ne, přeci jen by měl taky rád takový fešný kožíšek! Ale pokud by to špinilo, byla by to špína a tu by on na sobě nerad... měl z toho dost rozporuplné pocity, které se rychle rozplynuly, když začal vlk vykládat o tom, jak svou barvu získal.
"Aha, aha, takže od boha?" našpicoval černobílý ouška. "Počkat, takže to znamená, že jsi také bůh? Páni!" zavýskal a v očích mu zářily nadšené hvězdičky z toho objevu. Rozhodně nečekal, že se tu takhle po ránu potká u jezírka s bohem, ale... ale bohové asi také museli občas pít, ne? "Musí bohové pít?" vypadlo z něj naprosto náhodně, při čemž na barevného zamrkal, jako by pro něj teď představoval nějakou studnici moudrosti.

září 1/10 | Jerry

Sluníčko svítilo, ale to nebylo tak podstatné. Podstatnější bylo, že večer padal déšť a ten teď po sobě zanechal kouzelné kapky na stéblech trávy, které teď jeden zvídavý vlček pozoroval přikrčen až u nich. Opatrně, opatrně se přibližoval, šilhal u toho na kapičku držící se z posledních sil na stéblu, než do něj vlček zlehka strčil a kapka mu spadla na čumák, div to necinklo. "Vuch!" vyjuknul, jak se radostně vymrštil na všechny čtyři a celý se radostí zatetelil. Tedy otřásl, aby ze sebe všechnu tu vodu z trávy sklepal. Dělat něco krásného, ale neproduktivního byla jeho oblíbená činnost. Takže se teď bavil s kapičkami už od svítání.
"To je krásný, nemyslíš?" promluvil na vlka, co se zjevil opodál, jako by tu byl celou dobu a byli to snad nějací staří známí. Nickolas si se seznamováním nebral moc servítky. Těžko říct, jestli vlk věděl, o čem vůbec černobílý mluví. "Hi, hi," zachichotal se ještě, postrkujíc další kapičky tlapkami, aby se skutáleli po stéblech. Pak se jen tak mimoděk otočil, aby viděl toho, na koho vůbec mluví a v tu ránu mu byly nějaké kapičky vody jedno. "Páni!" vyhrknul a už byl u vlka. "Ty máš barevný kožich, víš to? To je hustý! Jak jsi k tomu přišel?" začal bez okolků vyzvídat a vlka si pozorně prohlížet ze všech stran. "Není to špína?" prohodil a bez zeptání svou tlapou vlkovi šáhnul na barevnou srst. Pak tlapu zase odtáhnul a prohlížel si jí, jestli se třeba při doteku neobarvila.

Vlček se energicky prodíral liliovým porostem, rozprašujíc pyl všude kolem. Tvářil se, že ví, kam jít, i když v tomhle všem necítil nic jiného, než vůni všudypřítomných květů. Popravdě se ani dost nesoustředil na to, aby vyčmuchal něco jiného. Soustředění nebyla jeho nejsilnější stránka, nebo vůbec nějaká stránka.
"Hmm..." zastavil se jen na okamžik, aby se zamyslel nad otázkou Makadi. "Myslím, že jo! Řekla přece něco ulovit, neřekla co!" ubezpečil Nickolas zvesela a už se zase jal vést jejich cestu, když poblíž něco zašustilo a od nich už uháněl zajít pryč, co mu síly stačili. Nickolas na něj jen překvapeně zíral, jak mizí v dálce mezi dalšími liliemi. "Jejda!" vyhrknul, "promiň!" ohlédnul se omluvně na Makadi. "Budu opatrnější!" oznámil a dál pokračoval se zbytečně přehnanou plíživostí, i se k tomu přikrčil, ale alespoň už našlapoval tak tiše, že by další potencionální úlovek vyplašit nemusel.

Vlček netrpělivě zamrkal, než se Makadi probralo ze svého zaskočení, ať už bylo tak vyvedené z míry čímkoliv. Nickolas trpělivě čekal, než se vykoktalo, načež se odtáhl zase do trochu pro většinu přijatelnější vzdálenosti od Makadi a už se vůbec vážně netvářil. "Tak to je dobře!" oznámil až skoro vítězně, jako by už něco uloveného měli a s tím i splněno. Ale neměli. "Tak to už jsi prakticky ve smečce," pochvaloval Nickolas, naprosto se nezajímajíc o to, že je právě něco v lese sežralo a vyplivlo tady. Měl prostě jen radost, že když Makadi umělo lovit, vůbec nevadilo, že jemu to tak úplně nešlo. "Už stačí jenom něco k tomu ulovení najít!" uculil se a konečně si všimnul, že není Makadi tak v pohodě. Vypadalo tak nějak... vyplašeně? Nickolas si jej zvídavě prohlédl, než se energickým poskokem objevil po jeho druhém boku. "Nemusíš se bát. Hele, já ti kdyžtak pomůžu, jo? Budu ti radit. Umím dobře radit! Tak pojď, tady určitě něco bude," šťouchl Makadi do křídla, aby jej povzbudil a sám vyrazil kupředu hledat jejich nebohou oběť, která dost možná nebude tak nebohá, protože utéct hlasitému Nickolasovi nebylo zas tak těžké.