Příspěvky uživatele

< návrat zpět

I give up

15 drahokamů za Night Hunter
(od Nicka)

Nickolas byl mistr v přehlížení náznaků a cizích emocí, takže pro něj byla hračka si nevšimnout prvotní vlkovo nehostinnosti a možná až podrážděnosti. Jak jednou totiž tenhle vlček spustil, jen málo co ho dokázalo z jeho rytmu vykolejit. Celý jeho svět teď tvořil jeho nový kožíšek a představa pochval a nadšení na čumáčcích jeho přátel, až ho uvidí. A když si k tomu teď bude moci udělat i nového přítele, který ho bude obdivovat? To byl jen bonus k tomu všemu. Vlček dál vydatně mlel to své a žádné zmatené otázky od místního vlka jako by k jeho ouškům nedoléhaly. Žádné, až na to poslední.
Svět se na chvíli zastavil. Tedy, vypadalo to tak, protože se Nickolas na okamžik přestal hýbat. I ocásek mu spadnul podél nohou. "Žádná mýtina tu není?" zopakoval nechápavě. "To... to přeci není možné. Posledně tu určitě byla, zdobili jsme tam s Jasnavou strom, moc dobře si to pamatuju! Tak rychle přeci zarůst mýtina nemůže... Nebo může?" zadíval se vlček bezradně do tmavých očí vlka před sebou, hledajíc v nich zoufale odpověď na tuhle palčivou otázku.

Vlček trpělivě seděl a čekal. Nejdřív nedočkavě zíral do lesa, ale potom ho to omrzelo a tak brouzdal pohledem po vrškách stromů, jako by tam vyhlížel hrající si ptáčky, kteří tam ale nebyli. Byl tak trochu duchem nepřítomný a zpátky ho vrátil až něčí hlas. Rychle hlavu zase sklopil a ve stejný moment se mu oháňka rozkmitala do stran rychlostí rotující vrtule vrtulníku, zatímco energicky vyskočil na nožky. "Ahoj!" zvolal nadšeně a úsměv mu na čumáčku doslova zářil. "No, já-" spustil modrý vlček na vysvětlenou, ale trochu se odmlčel a naklonil se, jako by za vlkem ještě někoho vyhlížel, ale nikdo tam nebyl. Tak se podíval zpět na něj. "Myslel jsem, že přijdou všichni najednou, no nevadí, snad mi to odpustí," dokončil vlček vysvětlení, které vůbec nic nevysvětlovalo. Chtěl se svým novým kožíškem pochlubit všem, ale když se někde loudali, za to už nemohl. Nick se pak na místě zatočil, aby svůj nový modrý kožíšek dobře předvedl, zastavil se znovu čelem k vlkovi a chtěl něco doříct, když tu se zarazil, jako by mu konečně něco došlo. "Tebe neznám," vypadlo z něj. "Jsi tu nový?" naklonil zvídavě hlavu na stranu a následně opět rozkmital ocásek. "To je paráda, nováčci jsou super! Už jsi mluvil s Maple? Viděl jsi mýtinu? Mluvil jsi s vydrou?! Počkej, počkej, všechno ti tu ukážu, uvidíš!" radoval se vlček, že má ve smečce další dušičku, kterou může do jejích tajů zasvětit právě on.

Vlček přetlapkával na jednom místě mezi stromy a stále ne a ne najít tu vhodnou pozici. Naštěstí se za ním nikdo nehrnul. Počkat, proč se za ním nikdo nehrnul? Vlček se zmateně zadíval hlouběji do lesa mezi stromy, jestli už někoho neuvidí. Přeci nemohli mít všichni něco na práci. Jestli něco o smečkách věděl - a on věděl! - tak na vytí se přeci seběhnou všichni, ať dělají, co dělají. Možná vyl moc potichu? Už už si chystal hlásek na další zpěvný tón, který by vyslal do lesa, když se mu v hlavě rozezněl hlas. Cizí hlas. Do lesa už ani krok! Přijdu hned. Trochu to s ním cuklo, něco takového neznal. Ale hlas v jeho hlavě by mu určitě nelhal a byl na cestě. Naštěstí pro něj neměl Nickolas v plánu nikam odcházet a teď v tom byl ještě utvrzenější. Dřepnul si jako poslušné štěňátko na chladnou listím vyskládanou zem a s vrtící oháňkou nepřetržitě zíral před sebe do lesa, kdy se hlas zjeví, jako by vyhlížel Vlčíška. To, že ten hlas nepatřil nikomu, koho zná, ho vůbec netrápilo. Řekl mu čekej! tak čekal.

// Medvědí jezírka

Nickolas vpadl do lesa, nikým nečekán, nezván, a rozhodl se neztrácet čas hledáním jednotlivců. Zdvihl čumák k obloze a zavyl svých zpěvným hlasem, aby k sobě tou nejjednodušší cestou všechny přivolal. Takhle se na něj nikdo nebude zlobit, že třeba ten kožíšek ukázal první někomu jinému, když ho uvidí všichni naráz. Těšil se, co na to řeknou a zatímco čekal, až někdo z jeho smečky dorazí, přešlapoval a snažil se najít tu nejlepší pózu, ve které by svůj kožíšek mohl nejlépe hned na první pohled předvést. Škoda té mlhy, protože by mu určitě prospělo nějaké slabé světlo pronikající mezi větvemi stromů, aby to bylo jo kouzelné, ale Nickolas si s tím nelámal hlavu. Byl dost okouzlující i bez toho. Jen si hlupáček ve všem tom nadšení nevšiml, že vlastně vůbec nebyl v lese Sarumenské smečky...

// Středozemní pláň

Vlček se plížil už docela břichem u země, když před sebou v mlze uviděl něco se zalesknout. A lesklo se to tak, jak on potřeboval. Voda, blesklo mu ihned hlavou. Tak přeci našel, co potřeboval, přestože absolutně neměl tušení, kde. Pomaloučku se k ní přiblížil a při tom stále kmital očima do stran, zatímco se naklonil a... pak už se mohl věnovat jen svému odrazu. "No páni," vydechl a nechal při tom překvapeně pootevřenou tlamičku. Z vodní hladiny se na něj nedívaly jeho stříbrné lesklé oči. Ne, tohle byly oči jeho sestry. Modré a hluboké jako ten nejhlubší oceán. "Wizku..." zašeptal, když tu si všimnul ještě něčeho. Malinko se natočil a uviděl v odrazu další modrou, tentokrát ne v očích. "Páni. Páni páni páni!" byl hlasitější a hlasitější a nadšením udělal několik otoček, jak se snažil sám svá záda prohlédnout. "Já jsem modrý! To je boží! Život to fakt udělal! Udělal to! Páni!" nedokázal se vlček bránit emocím, které v něm nyní bouřily. "Vypadám fakt dobře! Jasně, že jo, Život přeci ví, co dělá, je to bůh! Páni páni pá-ni!" Celý se rozklepal v euforii. Musel se tím hned pochlubit. Maple. Jasnavě. Víle. Všem! Než se nadál, zamířil si to tak k prvnímu lesu v okolí, který přes mlhu našel, aby se mohl doma všem pochlubit.

// Asgaarský hvozd

// Ohnivé jezero

Vkročil do mlhy a kráčel snad nekonečně dlouho. Prvotní sebevědomí už ho také opustilo a vlček se jen nedůvěřivě obracel za každým šramotem, co k němu zpoza mlžné opony doléhal. Nepomáhal ani fakt, že mu díky vší té vlhkosti pěkně splihnul kožíšek a on se tak cítil pěkně mizerně a nesvůj. Možná udělal chybu, možná měl zalézt do Sarumenu, schovat se do teplé suché jeskyně a tam vymyslet, co vlastně vymyslet chtěl. Zastavil se, že přesně to udělá, ale uvědomil se, že už neví, kudy přišel a kudy je cesta zpět. Tentokrát na tom alespoň nebyla na vině jeho naprostá neschopnost orientace, ale fakt, že tady skutečně vlk nepoznal, co je vepředu a co vzadu. Ale tady zůstat nechtěl, chtěl dojít alespoň někam. Protože tohle nepřeberné bílo muselo někde končit, no ne? Vlček polknul a stáhnul uši k hlavě, zatímco se opatrnou chůzí dál plížil krajinou.

// Medvědí jezírka

// Borovicová školka

Pro mlhu vlček neviděl, kudy jít, ale nějakou zvláštní intuicí stejně dorazil tam, kam potřeboval. K jezeru. Dotlapkal k němu svou houpavou taneční chůzí a shlédl na jeho hladinu, kde okamžitě viděl sebe a nic víc, protože voda nebyla průzračná, jak očekával, nebo spíš zapomněl. Místo toho se pyšnila rudou barvou, která mu nyní zabraňovala vidět to, co potřeboval. Červená voda mu byla asi tak k užitku, jako žádná. I když... naklonil se, div čumáčkem nerozčeřil vodu. Zdálo se mu, že jeho oči jsou tmavší, než bývaly. Ale což, stejně tak dobře na něj může hrát ta rudá voda nějaké divadlo! Potřeboval najít něco čistšího a tak se vydal střemhlav do mlhy, aniž by měl tušení, co leží na její druhé straně.

// Středozemní pláň

// Plamínek

Vlček se přiřítil k prvnímu stromu, který se mu postavil do cesty a začal si o něj záda drhnout, aby se toho svrbění zbavil. I na bocích a jiných dostupných místech. A skutečně, svrbění ustávalo a vlček si konečně mohl vydechnout. A oklepat se. A jakmile se oklepal, zjistil, o jaký strom si to drhnul svůj drahocenný kožíšek. Vzhlédl na do nekonečna se tyčící vrcholky stromů, které poznával hlavně pro to, jakou bordel ze své kůry všude trousily. A on ho měl teď v kožichu. Oklepal se proto ještě párkrát a kam mohl, tam se prohlédl, zda mu někde v kožíšku ještě kousek neuváznul. Při tom zjistil, že se mu zdá, že jeho kožíšek se nějak zvláštně leskne. Pohladil ho tlapou, ale byl jemný jako vždy. Usmyslel si tedy vlček, že bude nejlepší nahlédnout do zrcadla, aby se ujisti, že vidí správně. A nejlepší přírodní zrcadlo byla vodní hladina!

// Ohnivé jezero

// Kopretinová louka

Vyřítil se k lesu, ale cestu mu zkřížil potůček, který si tu jen tak šuměl, jako by se nechumelilo, i když se opravdu nechumelilo. Ale bílo bylo tak jako tak, protože mlha si nejspíš tenhle kraj prohlásila za svůj. Vlček div do toho potůčku nespadnul, jak se před ním tak zjevil. Ale nemohl zastavit, měl na spěch a ta záda svrběla víc a víc. Jedním mohutným skokem říčku překonal, až by se sám divil, jak to dokázal, kdyby měl na to čas. Divit se. Ale kdyby měl čas také na chvílí shlédnout do říčky, kterou přeskakoval, možná by zjistil, že něco není tak úplně stejné, jako bývalo...

// Borovicová školka

V trávě, která sama o sobě takhle o pozdním podzimu už nevypadala nijak svěže, byl vychozený kruh, jak vlček pochodoval a snažil se přijít na co, co jeho chaotický mozeček zapomněl. Křidla.... husy... křídla... kvaaach... husy... peří... letí... jídlo... jídlo.... jídlo... Trochu se v těch myšlenkách chudáček zacyklil a teď mu dělalo problém si vůbec vzpomenout, co mělo co jídlo společného s husami a jak na to začal myslet. A jak tak chodil a chodil, na jednou se zastavil a hlasitě kýchnul, až to s ním škublo, div sebou do trávy neplácnul. "Brrr," oklepal se a narovnal sebe i svůj čumáček. Bylo to divné, to kýchnut, takhle z ničeho nic. A navíc ho začaly svrbět záda na místě, kam si nedosáhl. Nejdříve se zkoušel podrbat překonáním vlčí ohebnosti, když tu vystřelil na nohy jako střelený. "No to tak, ještě abych v tom lese něco chytil!" vyděsil se a rozběhl se v panice pryč, k nejbližšímu lesu, který zahlédl. Akorát ten les vůbec nebyl Sarumen, ke kterému původně mířil.

// Plamínek

// Tmavé smrčiny přes Tenebrae

Protože se víc soustředil na to, jak se co nejopatrněji a nejčistší cestou dostat z toho jehličnatého lesa, už se tolik nezaobíral tím, kam vlastně jde. Kdekoliv venku to bylo dost dobré. A taky se ven dostal. Hned k řece, která v něm vyvolávala dost podobné pocity, jako ten les. Pochopitelně do ní nevlezl, za co ho máte?! Ale šel podél jejího toku, protože si pamatoval, že Sarumen také leží u něj. A opravdu, brzy ho uviděl a kráčel na hranici řeky a lesa, až došel na louku s kamenem.
Konečně našel svůj les a mohl do něj zalézt kdykoliv, kdy chtěl. Ale on nechtěl. Rozhlížel se po louce, protože měl pocit, jako by něco zapomněl. Ztratil snad něco? Nebo někoho? Sednul si do trávy a podrbal se za uchem, jako by mu to mělo pomoci v přemýšlení. Nad hlavou mu zatím přeletělo hejno migrujících hus. Nickolas je po obloze vyprovázel pohledem, ale ani ony mu neprozradili, co jeho hlavinku tak tížilo. Máváním křídly klouzaly po obleze a pomalu mizely za obzor.
Křídly... křídly...

// Narrské kopce přes Prstové hory

Vlček se zmýlil. Život ho neposlal zpátky do pouště. Poslal ho do ještě horších kopců, než byly ty, na kterých bydlel. Nickolas funěl vzhůru a pak nemotorně brzdil cestou dolů. Bylo mu jasné, že tyhle hory nebyly určeny k tomu, aby je někdo přecházel. Rozhodně ne někdo, jako on. Ale teď už se přes ně konečně dostal a spočinul v lese, který lehce poznával. Nebyl to ten les, ale byl blízko, cítil to v kostech. A taky v čumáku, že ano.
Jen pro pořádek, tenhle les také neměl moc rád. Byla tu tma, temno, smrad a špína a jehlicí všude, kam až oko dohlédne. Také mělo tendenci se mu lepit na kožich, obzvlášť v těchto měsících, takže mu trvalo asi třikrát tak dlouho se lesem prodrat, protože se snažil ničeho nedotýkat, což v takto hustém porostu nejde zrovna lehce.

// Kopretinová louka přes Tenebrae

// vrchol

Vlček si spokojeně trajdal dolů z kopce snad směrem, který mu Život ukázal. Radoval se ze setkání a nemohl se dočkat, na to ten Život přijde, co od něj dostane. Věřil mu ale naprosto maximálně a tak už věděl, že to bude něco bombastického a bude to stát za to! Jediná věc, co mu dělala trochu potíž, byla ta cesta. Život mu totiž vůbec neukázal kouzelný most, který by ho dovedl do jeho lesa, ne ne. Prostě ho poslal po staré nudné cestě, kterou šel mimo jiné přesně nahoru.
"Když je Život všemocný, možná jsem ho měl taky poprosit, ať mě prostě do Sarumenu přenese. Ty jo, to by všichni koukali, že mám za kamaráda Života a ještě mě takhle šoupne přímo doprostřed lesa!" vymýšlel už, o co požádá boha příště. Nesměl ale také zapomenout, že mu slíbil tu květinu. Teď už si jenom vzpomenout, kde že ji to tenkrát našel..

// Tmavé smrčiny přes Prstové hory

OBJEDNÁVKA:

Směnárna
9 perel -> 30 květin
3 drahokamy -> 1 květina

Magie
M03/Myšlenky/3* = 150 květin

Barvírna
B02/oči podle magie vody = 50 mušlí
B05/bílé trojuhelníky viz obrázek = 40 květin + 100 mušlí
B08/modrý přeliv viz obrázek = 90 květin + 250 mušlí
obrázek - modrý přeliv černé části srsti s tím, že uši, vršek čenichu a oblast přechodů u nohou zůstává černá (na některých monitorech není vidět, že má jinak hlavu také do modra, ale má) - naceňovala Styx

Vlastnosti
V01/rychlost/4* = 200 květin
V01/vytrvalost/3* = 150 květin
V03/Jasnava/obratnost/3* = 30 květin

CELKEM
počítám směnárnu zvlášť, protože musí proběhnout první, jinak v tom dělá bordel xD
směnárna: 9 perel + 3 drahokamy (bez slevy)
nákup: 660 květin + 400 mušlí -> uplatňuji slevu 50% -> 330 květin + 200 mušlí
v úkrytu zůstane: 17 drahokamů, 0 květin, 66 mušliček, 0 perel (oblázky a křišťály full)