Gallirea - Příspěvky uživatele

// Zlatavý les (přes potok)

"Rudé jezero, přesně tak! Kolem něj půjdeme taky!" přikyvoval Nicklas, i když vlastně příliš nevěděl na co. Pamatoval si, že nějaké rudé jezero existovalo a dokonce i, že bylo blízko jejich smečky. Co si však nepamatoval byla cesta k němu, takže to bral nějak náhodně, ale šel dost sebejistě, aby neměl nikdo jiný pochyby. Vlastně ani on nepochyboval.
Mlha ustoupila a dvojice si to štrádovala po břehu říčky zbarvené do červena. "Tahle řeka vede přííímo tam!" kvitoval, jako by to bylo celé plánované. "Takže tys už u rudé vody byl, jo? Jak dlouho jsi vlastně tady? A proč? Pořád jsi mi neřekl, proč. Nebo je to tajné? Jestli je to tajné, tak mi to samozřejmě neříkej. Nebo mi to řekni, já to nikomu nepovím!" Jak dokázal černobílý jít naprosto náhodně správnou cestou a u toho tlamu nezavřít bylo největší záhadou.
Vlček se zastavil, aby si vrtěním urovnal na zádech křídlo, které Makadi podpíral. "Jak se ti zatím jde? Mám zpomalit? Mám zrychlit? Řekni si, řekni! Ale teda běhat asi úplně takhle nepůjde, takže o to si neříkej." Jednoho až musela hlodat otázka, jestli si černobílý prostě nepovídá sám se sebou.

// Ohnivé jezero

// Louka vlčích máků

"Jasně, jasně, obyčejný vlk, rozumím," přidal se Nickolas k jeho hře a na výrazně při tom mrknul, aby anděl jakože pochopil, že Nickolas pochopil tu jeho hru. Přeci nemohl chodit a prohlašovat to o sobě jen tak, třeba to měli andělé zakázané!
Ta Lilith, co jí hledal, prý taky nebyla anděl. Tam už tomu vlček věřil trochu víc. Jaká přeci jen byla pravděpodobnost, že potká hned dva za jeden den? Ale popis mu stále nic neříkal. Že by v jeho smečce byl vlk, kterého nezná? Možná to přeci jen byla jiná smečka, ale jinou smečku u řeky neznal, takže si to zamířil k té své... nebo si to alespoň myslel, ale kdo se měl v té mlze orientovat?
"Jasný, pozemský jméno. Jde ti to skvěle! Když to takhle vydržíš, žádný krycí ani potřebovat nebudeš," pochválil vlček Makadi za to, jak srdnatě si chránilo svou identitu. Nickolas tedy taky všem bude říkat, že je pozemské, aby měli stejnou verzi příběhu, kdyby se někdo třeba ptal. Záhy se začal obdivovat modrým vajíčkem, ale Makadi jeho myšlenky usměrnilo zpátky tam, kam se měly ubírat. "Smečka! Jasný! Tudy, jen se nech vést! Nickolas zná cestu!" oznámil hrdě a vykročil opatrně, aby s Makadi sladil krok, když jej měl podpírat.
Do nějakého lesa skutečně došli, ale byl podezřele blízko a podezřele jiný, než který Nickolas hledal. "Tohle ještě není ten les!" vyhrkl rychle, aby se Makadi předčasně neradovalo a taky aby ho třeba neobvinilo z toho, že vůbec neví, kam jde. On to věděl, jasné! Jen se potřeboval... ujistit, že tudy to není.

// Červená řeka přes Ronherský potok

Zkoušel ho snad? Ale na Nickolase si nikdo nepřijde! "Anděl přece!" vyhrkl vlček bez zaváhání, jako by to nebylo snad úplně samozřejmé. "Promiň, jestli si se snažil tady na zemi maskovat za normálního vlka a já to prokouk, ale já mám na tohle prostě čuch," zaculil se černobílý nevině. "Ale neboj, nikomu o tom neřeknu! Bude to tajemství! Já umím udržet tajemství!" hlásal, ale s tím, jak mu tlamička jela, by se jistě mohly pojit určité pochybnosti. Rozhodně tedy nedomyslel, jak před ostatníma nepropálí, proč má jeho nový kamarád taková křídla.
"Smečka podél řeky? Já znám smečku podél řeky! Ale nevím, proč by tam chodili andělé. Teda, ona to je hrozně skvělá smečka a všichni jsou tam skvělý, ale anděla jsem tam ještě neviděl. Ale můžeme se tam jít podívat jako první, znám cestu!" chlubil se dál energicky a už se pasoval andělovi pod křídlo, neohlížejíc se na případné protesty.
"Uuu, Makadi? To i zní andělsky! Tak jasně, že zní, ještě aby neznělo. Měli bychom ti vymyslet nějaké krycí jméno, jestli nechceš, aby tě ostatní taky poznali. Hm... hmm... Já jsem Nickolas!" představil se a široce se na Makadi vedle sebe usmál. Byl ze setkání s andělem tak paf, že i zapomněl na své charakteristické představení s Norou a tím vším.
Vyrazil, ale hned zase zastavil, protože o něco skoro zakopnul. "Jé hele, modré vajíčko!" zvedl ho tlapou a ukázal ho Makadi, jako by ho jinak vidět nemohlo. " Necháme si ho?"

// Zlatavý les

Černobílý jen položil tlapku, kterou se křídla dotknul, na zem a vesele dál vrtěl ocasem, zatímco pozoroval znatelně poplašeného tvora před sebou, jako by vůbec nevnímal, že je poplašený. Jen se tak přátelsky usmíval jako sluníčko.
"Kamarádku? Takže je vás tu víc?" zbystřil zase. Už představa jednoho anděla byla až až, ale že hned dvou? A mířili do smečky. Copak andělé měli také smečky? Tolik věcí, co Nickolas nevěděl a tolik věcí, co teď mohl zjistit a chlubit se jimi před ostatními! "Do smečky? Voda? Oh ne! Už vím! Chceš pomoc ji hledat? Můžu ti pomoc," nabídl se vlček energicky. Mohl vidět dalšího anděla, no kdo by do toho nešel! Navíc se zdálo, že andělé neumí plavat. Vlček ani nečekal, než bude jeho nabídka přijata a už se vrhal do akce. "Můžu ti pomoc jít a budeme hledat spolu! Můžeš se o mě opřít, takhle!" Ještě, než to dořekl, zjevil se mrknutím oka doslova po boku anděla a snažil se svým tělem napasovat pod jeho křídlo, aby ho odlehčil a pomohl mu vstát.

"Protože tam u vás třeba nemusíte!" zopakoval pobaveně nad tou otázkou Nickolas. Anděl byl stále zmatený, ale jemu to přišlo vtipné. Jak může tak vznešený tvor být tak hrozně mimo? "Třeba nechodíte. Lítáte. Vznášíte se. Já nevím, nevím, jak to tam u vás vypadá. Ale hrozně rád bych to věděl! A viděl! Můžete mě tam vzít? Asi ne, smrtelníci tam nejspíš nemůžou. To nevadí, tak mi bude stačit, když mi o tom povíte. Jak to tam u vás vypadá? Máte tam taky lesy? Nebo je to všechno bílé a měkké? Jako v oblacích, víte. No jistě, že víte. A proč jste celý mokrý?" podivil se vlček a tlapkou při tom příhodně krátce přejel andělovi po jednom z promáčených křídel, čistě pro to, aby si mohl sáhnout. Odolával tak dlouho. Vouuu, v úžasu zatajil dech a očka se mu nadšením leskla. Anděl. Anděl. Opravdový anděl. Křídlaaaa...

Vlček byl ohromen a čekal odpovědi na své otázky, ale místo toho přišlo jen víc zmatení. Vlčí anděl jako by sám nevěděl, co se děje. Byl snad překvapený ze své pozemské formy? Vypadají andělé jinak tam, odkud sem přišel? A pořád to nevysvětlovalo, proč sem přišel. Nickolas ale zachytil ten ztracený výraz a chopil se příležitosti, protože kdy jindy se vám naskytne příležitost být průvodcem po zemi tak vznešeného tvora?
V mžiku byl černobílý blíž, aby mohl poskytnout anděli podporu, kdyby se příliš zapotácel a padal. Nickolas nemohl dopustit, aby někdo tak vznešený spadnul! Znova. "To nic, to nic!" konejšil jej. "Na to si určitě za chvíli zvykneš! Změna formy musí být asi opravdu těžká. Vypadáte tam u vás hodně rozdílně? A proč jste vlastně tady? Nojo, na to už jsem se ptal. Ale vy jste neodpověděl! Počkat, možná si sedněte! Tak. Než si navyknete na chůzi, víte. Umíte chodit? My tady úplně nemáme na výběr, ale tam u vás třeba nemusíte." A bylo to tady, jakmile byl vlček jednou připuštěn ke slovu, jen stěží se zastavoval, takže teď anděla zahrnul množstvím otázek a byl připravený pokračovat.

Vlček se nerušeně vesele převaloval v trávě a už byl jisto jistě celý krásný a čisťounký, když se k němu donesl křik snad přes celou louku a s ním to škublo, až zůstal jako socha ležet, jen hlava mu čučela jako zvědavému zajíci z trávy ven. Podobně i našpicoval ušiska. To volání znělo dost naléhavě. Ztraceně? Možná. Ale neznělo nebezpečně, to by vlček hned bral nohy na ramena. Ne, ne, tohle znělo, jako že někdo potřebuje pomoc od toho nejschopnějšího, nejdokonalejšího vlčka v okolí! V okolí? Ze všech!
Nickolas vyskočil na nohy a následoval ten hlas, který už znovu volal. Lilith? Nevěděl, kdo je Lilith. Věděl, že on není Lilith. Nebo možná byl Lilith a nevěděl o tom? Mlha mu zabraňovala vidět nějak daleko, ale brzy se v ní začala rýsovat silueta, která se nápadně podobala vlkovi, ale bylo v ní něco navíc. Vlček na to nedokázal přijít, než se mu konečně naskytnul plný pohled. "No páni!" vydechnul s hlasitým úžasem, naprosto ignorujíc naléhavost, se kterou ho sem ten hlas... vlka?... přivolal. Nikdy ještě vlka s křídly neviděl. Musel to být anděl! Když tady mohou mít víly, proč ne i anděli? Ale proč byl tady? Víly bydlí v lesích, to Nickolasovi divné nepřišlo, ale andělé přece nepatří na louku. Stále s ohromeným výrazem přistoupil blíž, nápadně pozorujíc vlkova záda víc, než cokoliv jiného. "To je... to je... kde ses tu vzal? A- a proč?"

// Ježčí plácek (přes Meandry)

Přebrodil se přes nějaký potůček, ale usoudil, že na koupání to úplně není. Sluníčko teprve stoupalo na oblohu a ne a ne si říct, aby začalo pěkně hřát. Nickolas na něj chvíli prosebně mžoural, aby mohl dokončit svou zkrášlující kůru, ale to si nedalo říct. Místo paprsků se mu tak na srsti usazovala sražená mlha, které tu najednou bylo všude až až. "Tak přece byly moje prosby vyslyšeny!" zajásal vlček, když to jeho mozeček vykoumal a začal se v rostoucí trávě, která byla od mlhy také pěkně mokrá, převalovat, válet a kroutit do všech stran, aby všechny ty sesbírané saze ze svého kožíšku hezky vytřel a zůstal jen on sám, ve své plné černobílé kráse bez jediné šmouhy, jediného nedostatku. A taky ho to povalování začalo bavit, do žil se mu nahrnula nová energie neznámo odkud, takže tam sebou smýkal a házel o poznání déle, než bylo pro pouhou očistu nutné. Musím to vzít přeci pořádně! snažil se vymyslet něco na svou obhajobu, kdyby to náhodou někdo potřeboval slyšet.

// Sarumen (přes Uhlíky)

Protože už opadl sníh, byl Uhelný hvozd zase plný prachu. Tomu by se Nickolas normálně obloukem vyhnul, ale tohle nebyl obyčejný prach! Takové saze měli blahodárný účinek na vlčí srst a kůži, to věděl přeci každý! Takže si tam udělal vlček procházku a nemít už od narození tlapky černé, teď by je rozhodně měl. Byl celá saze a černý flek, který mu ne vždy patřil. A výjimečně mu to nevadilo, i když nebylo tak sucho, jak by rád, aby se to na něj nepříjemně nelepilo. Věděl však, že pro krásu se musí trpět a tak z lesa záhy vyrazil, aby našel nějakou pěknou říčku, ve které by si ty blahodárné čmouhy zase smyl. Už se nemohl dočkat, až se bude cítit zase jako nový, čistý, svěží. A pak tohle všechno půjde doporučit zbytku smečky, protože nebudeme si lhát, někteří z nich by potřebovali odbornou asistenci s péči o sebe sama jako sůl.

// Louka vlčích máků (přes Meandry)

// úkryt

Vlček se konečně vypotácel z úkrytu a do čumáku ho hnedka praštilo ranní sluníčko. Tedy, ne tak úplně, protože se krčilo za mraky, ale bylo světlo, to bylo důležité. A taky o dost tepleji, než když se do toho úkrytu schovával. Foukal vítr, který mu krásně načechrával srst a dodával mu pocit svěžesti po těle. Možná by se měl konečně také umýt v nějaké řece, čistě řece, ale na to ještě takové teplo nebylo.
Vlček teď potřeboval protáhnout nožky. Ještě si živě pamatoval, proč vlastně z úkrytu pláchnul. Normálně mu společnost jakýchkoliv dalších vlků nedělala problém, ale tam najednou... musel pryč. Tady mohl dýchat mnohem víc a i ty prapodivné pocity už ho opustily! Určitě to bylo jen tím dusnem, jak jich tam bylo hodně. Přesto ho pro jednou nelákalo se hned zase k nějaké bandě vlků připojit a raději se usmyslel, že využije teplejšího dne na to, aby se po zimě dal zase do pucu. Taková jarní údržba kožíšku byla velmi důležitá a muselo se jí věnovat patřičné množství péče a času! O tom Nickolas něco věděl.

// Ježčí plácek (přes Uhelný hvozd)

(175)

V malé jeskyni se jich nakonec uvelebilo mnohem víc, než by mělo být fyzicky možné. Ale protože Nickolas fyzice nerozuměl, vůbec ho to netrápilo. Ostatní si ještě něco šuškali, ale on už měl oči a uši jen pro Vílu a tu slibovaný pohádku. Nemohl se dočkat, až začne vyprávět a jeho nadšení mu doslova sršelo z očí. Kdyby snad ještě chvilku vlčice pohádku odkládala, asi by ho kleplo. Naštěstí pro něj ale začala vlček se spokojene zavřel, aby si udělal ještě větší pohodlí. Ležel, ale s hlavou zdviženou, protože si nechtěl nechat ujít jediné slůvko, všechno to hltal plnými doušky. Byla to hrozně zajímává pohádka!
Možná to vlček až moc prožíval a své reakce přeléval, jak příběh postupoval. Svítil jako sluníčko, když byl příběh veselý a naopak se dramaticky krčil a třásl, když Islin zmínila obávanou Smrt v nehezkém světle. Vlček ale neměl kapacitu, aby si vyprávění o nějaké Smrti spojil s tou zdejší, o které slyšel. "Sarumenská smečka! Jako ta naše! To je naše smečka!" tetelil se vlček a radostně to oznamoval, aby Víla věděla, že to pochopil. Byl to přeci jen bystrý chlapec, o tom nebyl pochyb! Se stejnou vervou pokýval i vlčatům, aby to pochopila, a pak už honem zpátky k pohádce. "Né, nechoď pryč z lesa, né!" radil Nickolas vlčici v pohádce a sám se krčil, jako by se kryl před děsivými následky chování vymyšleného vlka. Na konci už ale zase vrtěl spokojeně ocáskem.
"Vlčí princezna měla moc hodnou maminku," konstatoval vesele a byl rád, že příběh dobře dopadnul. Dál si ještě chvíli hověl ve svém vyvrtěném hnízdečku, když ho začínal uvnitř šimrat divní pocit. Ale takový fakt zvláštní, skoro ho nepoznával. Skoro. Měl problém rozluštit, co po něm ten pocit chce. Měl radost z pohádky, to věděl. Ale to to nebylo. Rozhlédl se kolem a viděl kachýnky. Z těch měl radost, ale také to nebylo to, co ho šimralo v břiše. A jak se rozhlížel víc a víc a pak taky na Jasnavu a na Islin a proč Islin odcházela a proč začínal panikařit a proč se nemohl ani na jednu přestat dívat a Vílo, zůstaň a začínala se ho zmocňovat panika a Jasnava a co by měl říct a-a-a- "V-Vílo, počkej, kam-" prudce se vydal za vlčici, ale zakopl a spadnul na čumák, div si zuby nevyrazil. Vyškrábal se zpět na nohy a omluvně se obrátil na Jasnavu. "Nemusí se ničeho už obávat tvá krásná duše, nebezpečí polevilo, to poznám po... puše?" vlček zněl stejně zmateně, jako se musela vlčice asi tvářit. Nic nechápal a začal couvat k východu jako zbytý pes, až konečně unikl.

// Sarumen

nickolas.exe has stopped working

(174)

Dalo by se očekávat, že si vlček oddychne teď, kdy se nikdo fyzicky o útek nepokoušel, jenomže vlček byl stále nervózní. Teď se totiž všichni začali dožadovat odpovědí, které neměl ani on, ani nikdo jiný. Marion byla z ničeho nic rozhozená a vyděšená, Jasnava o to víc. Nickolas nevěděl, co dělat. Strašpytlovství byla jeho doména, proč mu jí tu všichni berou? Nejraději by se stáhnul někam stranou, než tohle všechno skončí, tak jak se vůbec ocitnul v čele tohohle všeho? Navíc vlčata nepochopila vůbec nic a dál se dobývala ven. Nickolas nebyl v pozici něco takového kachýnkám vysvětlovat a zoufale začal pohledem vyhledávat pomoc od ostatních, kteří byli podobně v háji, jako on. Až na jednoho z přítomných.
Islin promluvila, zněla nejvyrovnaněji a nejistěji ze všech tady. I Nickolase to hned naplnilo novou nadějí a její návrh se mu hrozně zalíbil, jen jej pochopil po svém, než jak vlčice nejspíš zamýšlela. "To- to je skvělý nápad!" zajásal. "Pojďte kachýnky, poslechneme si pohádku!" zavelel a jeho hbité nožky ho rázem přenesly od vchodu do vedlejší jeskyně, která byla menší a pravděpodobně v ní neměl vlk jeho postavení co pohledávat, což jeho krásnou hlavinku vůbec netrápilo. Cestou do tlamy popadl první kachýnku, co se mu připlatla do cesty - Nerissu - aby se ujistil, že půjdou s ním.
V jeskyni se hnedle uvelebil do pohodlných kožešin, kachýnku položil vedle sebe a jako poslušný posluchač nedočkavě vyčkával, jakou pohádku si pro ně víla připravila. "Pohádky jsou hrozně skvělý, uvidíte! Uuu, Islin umí určitě vyprávět úžasné pohádky!" vysvětloval kachýnkám, proč se na to mají těšit. Tohle vysvětlit totiž dokázal.

Lednový smečkovníček~

1. Očisti kožich jiného člena smečky.
https://gallirea.cz/index.php?p=mytina#post-214465

3. Poznej člena, kterého ještě neznáš.
prakticky celá hra v úkrytu je poznávání nových tváří, soo... xD
https://gallirea.cz/index.php?m=topic&id=70414#post-215284
https://gallirea.cz/index.php?m=topic&id=70414#post-215517
https://gallirea.cz/index.php?m=topic&id=70414#post-215910

Uznáno a připsáno.

173

Černobílý přisunul maso blíž k vlčeti a stáhnul tlapu rychlostí blesku, aby se tomu mláděti nezachtělo ho kousnou taky. Co on ví, jestli už někdo vlčata naučil, že ostatní vlci se nejedí. Také by se mu hodila lekce o mluvení, kterou teď dostávala od Jasnavy Marion. Ale on ji neposlouchal a jen sledoval, jak jedna z kachýnek válčí s jeho velkým přídělem masa. Chyběli mu brýličky a notýsek, aby měl plnohodnotný vzhled zapáleného vědátora pozorující svůj pokusný objekt. Nickolase ale vlčata hrozně fascinovala, byla jak úplně jiný druh zvířete.
A pak to uslyšel. Vytí, které do úkrytu doléhalo až z lesa. A neznělo dobře. Nickolas nebyl blázen, rozhodně neplánoval se vydat vstříc tomu nebezpečí, které vytí zvěstovalo. Ale Vento byl z jiného těsta a hnal se ven. Jen Nickolase požádal, aby tu na všechny dohlídl. To vlček udělat mohl, a tak chrabře ten úkol přijal pokýváním hlavou, na níž stále seděl dost vyjukaný výraz z toho, že by se v jejich lese mohlo dít něco nebezpečného. Neuvědomoval si, že se dost možná upsal k mnohem nebezpečnějšímu úkolu, než by chtěl, rozhodně to totiž nebyl někdo, kdo by se neohroženě bránil proti hrozbě. Sebe nebo kohokoliv jiného.
"Když zůstaneme tady, budeme v bezpečí, že?" otočil se k dospělým vlčicím. "Že?" ponoukal je k ujištění. Toho zatím využila vlčata, kterým nebezpečí ještě bylo cizí. "Ne, ne! Zůstaňte! Musíme zůstat tady!" panikařil a chtěl je chytit, aby nemohla z jeskyně odejít, ale málem při tom sám do někoho narazil. "Vílo! Vílo, já jsem tak rád, že jsi v pořádku!" vyhrkl na vlčici úlevně, při čemž úplně zapomněl, že jí tak nemá říkat. Když ona se tu skutečně jako víla teď zjevila a zabránila obrovskému průšvihu. Tedy, alespoň on to jako obrovský průšvih viděl. "Venku se něco děje! Víš, co se tam děje? Já nevím, ale musíme zůstat uvnitř. Všichni," zadíval se důrazně na vlčata a pak je jedním ladným skokem přeskočil, aby stál teď mezi všemi přítomnými a východem z jeskyně on. "Nikdo odsud nesmí odejít, dokud nebude nebezpečí pryč," oznámil všem. "Vlastně bychom měli jít co nejdál od východu. Pro jistotu," radil ostatním a doufal, že tak učiní, protože on se teď chtěl schovat úplně ze všech nejvíc, ale nemohl je tu jen tak nechat bez dozoru. Co kdyby opravdu odešli a nalákali to nebezpečí sem? To Nickolas nemohl riskovat.

// abych někoho nezmátla, tak Islin má křídla jen při užívání magie, Nick jí říká Vílo just because

172

Pojďme si promluvit o tom, jak nikdo chudáka Nickolase za jeho čin nepochválil, přesto, že na to tak očividně čekal. Nemít ten plnou hlavu těch roztomilých kuliček, asi by se ho to dotklo. Pro jednou se ale rozhodl to všem přítomným odpustit a spokojil se s pochvalou sám od sebe. Třeba všichni vědí, že jsem skvělý a tak si myslí, že to už ani nemusí říkat, jak je to samozřejmé! Nevadí, jim pak vysvětlím, že mi to můžou říkat pořád, usmyslel si a sledoval vlka Venta, který udělal totéž, akorát se s tím masem ještě porcoval. Nickolasovi to přišlo vtipné. Tím, že jídlo rozkouskuje, jeho nápad totiž nezlepší. Já ho měl první! Jedno sousto pak přistálo i před ním, ale vlček byl moc zaneprázdněn pozorováním, jak si s jídlem poradí kachýnky.
Zase jako předtím se snížil, prakticky lehnul na zem a sledoval, jak se šedá kachýnka přetahuje s Ventem o kus masa. Při tom všem vrtěl ocáskem už tak nějak automaticky. "Musí mít fakt hlad!" poznamenal, když si kachýnka se vší silou sousto vybojovala a slupla, načež si dřepla a koukala, jako by mělo ještě něco přiletět. Nickolas chvíli přemýšlel, než k ní tlapkou přisunul blíž i svůj podíl. Byl pochopitelně větší než ten, co původně Vento přinesl pro ni. Nickolas ho opatrně tlapkou přisunul před kachýnku, jako by se bál, že kdyby nestihl včas tlapku zase stáhnout, kachýnka by ho kousla. A popravdě, bylo to přesně tak, jak to vypadalo. Ale cožpak byste se mu divili, kachýnky jsou mnohem děsivější tvorové, než si myslíte!