Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Plamínek

Vlček se přiřítil k prvnímu stromu, který se mu postavil do cesty a začal si o něj záda drhnout, aby se toho svrbění zbavil. I na bocích a jiných dostupných místech. A skutečně, svrbění ustávalo a vlček si konečně mohl vydechnout. A oklepat se. A jakmile se oklepal, zjistil, o jaký strom si to drhnul svůj drahocenný kožíšek. Vzhlédl na do nekonečna se tyčící vrcholky stromů, které poznával hlavně pro to, jakou bordel ze své kůry všude trousily. A on ho měl teď v kožichu. Oklepal se proto ještě párkrát a kam mohl, tam se prohlédl, zda mu někde v kožíšku ještě kousek neuváznul. Při tom zjistil, že se mu zdá, že jeho kožíšek se nějak zvláštně leskne. Pohladil ho tlapou, ale byl jemný jako vždy. Usmyslel si tedy vlček, že bude nejlepší nahlédnout do zrcadla, aby se ujisti, že vidí správně. A nejlepší přírodní zrcadlo byla vodní hladina!

// Ohnivé jezero

// Kopretinová louka

Vyřítil se k lesu, ale cestu mu zkřížil potůček, který si tu jen tak šuměl, jako by se nechumelilo, i když se opravdu nechumelilo. Ale bílo bylo tak jako tak, protože mlha si nejspíš tenhle kraj prohlásila za svůj. Vlček div do toho potůčku nespadnul, jak se před ním tak zjevil. Ale nemohl zastavit, měl na spěch a ta záda svrběla víc a víc. Jedním mohutným skokem říčku překonal, až by se sám divil, jak to dokázal, kdyby měl na to čas. Divit se. Ale kdyby měl čas také na chvílí shlédnout do říčky, kterou přeskakoval, možná by zjistil, že něco není tak úplně stejné, jako bývalo...

// Borovicová školka

V trávě, která sama o sobě takhle o pozdním podzimu už nevypadala nijak svěže, byl vychozený kruh, jak vlček pochodoval a snažil se přijít na co, co jeho chaotický mozeček zapomněl. Křidla.... husy... křídla... kvaaach... husy... peří... letí... jídlo... jídlo.... jídlo... Trochu se v těch myšlenkách chudáček zacyklil a teď mu dělalo problém si vůbec vzpomenout, co mělo co jídlo společného s husami a jak na to začal myslet. A jak tak chodil a chodil, na jednou se zastavil a hlasitě kýchnul, až to s ním škublo, div sebou do trávy neplácnul. "Brrr," oklepal se a narovnal sebe i svůj čumáček. Bylo to divné, to kýchnut, takhle z ničeho nic. A navíc ho začaly svrbět záda na místě, kam si nedosáhl. Nejdříve se zkoušel podrbat překonáním vlčí ohebnosti, když tu vystřelil na nohy jako střelený. "No to tak, ještě abych v tom lese něco chytil!" vyděsil se a rozběhl se v panice pryč, k nejbližšímu lesu, který zahlédl. Akorát ten les vůbec nebyl Sarumen, ke kterému původně mířil.

// Plamínek

// Tmavé smrčiny přes Tenebrae

Protože se víc soustředil na to, jak se co nejopatrněji a nejčistší cestou dostat z toho jehličnatého lesa, už se tolik nezaobíral tím, kam vlastně jde. Kdekoliv venku to bylo dost dobré. A taky se ven dostal. Hned k řece, která v něm vyvolávala dost podobné pocity, jako ten les. Pochopitelně do ní nevlezl, za co ho máte?! Ale šel podél jejího toku, protože si pamatoval, že Sarumen také leží u něj. A opravdu, brzy ho uviděl a kráčel na hranici řeky a lesa, až došel na louku s kamenem.
Konečně našel svůj les a mohl do něj zalézt kdykoliv, kdy chtěl. Ale on nechtěl. Rozhlížel se po louce, protože měl pocit, jako by něco zapomněl. Ztratil snad něco? Nebo někoho? Sednul si do trávy a podrbal se za uchem, jako by mu to mělo pomoci v přemýšlení. Nad hlavou mu zatím přeletělo hejno migrujících hus. Nickolas je po obloze vyprovázel pohledem, ale ani ony mu neprozradili, co jeho hlavinku tak tížilo. Máváním křídly klouzaly po obleze a pomalu mizely za obzor.
Křídly... křídly...

// Narrské kopce přes Prstové hory

Vlček se zmýlil. Život ho neposlal zpátky do pouště. Poslal ho do ještě horších kopců, než byly ty, na kterých bydlel. Nickolas funěl vzhůru a pak nemotorně brzdil cestou dolů. Bylo mu jasné, že tyhle hory nebyly určeny k tomu, aby je někdo přecházel. Rozhodně ne někdo, jako on. Ale teď už se přes ně konečně dostal a spočinul v lese, který lehce poznával. Nebyl to ten les, ale byl blízko, cítil to v kostech. A taky v čumáku, že ano.
Jen pro pořádek, tenhle les také neměl moc rád. Byla tu tma, temno, smrad a špína a jehlicí všude, kam až oko dohlédne. Také mělo tendenci se mu lepit na kožich, obzvlášť v těchto měsících, takže mu trvalo asi třikrát tak dlouho se lesem prodrat, protože se snažil ničeho nedotýkat, což v takto hustém porostu nejde zrovna lehce.

// Kopretinová louka přes Tenebrae

// vrchol

Vlček si spokojeně trajdal dolů z kopce snad směrem, který mu Život ukázal. Radoval se ze setkání a nemohl se dočkat, na to ten Život přijde, co od něj dostane. Věřil mu ale naprosto maximálně a tak už věděl, že to bude něco bombastického a bude to stát za to! Jediná věc, co mu dělala trochu potíž, byla ta cesta. Život mu totiž vůbec neukázal kouzelný most, který by ho dovedl do jeho lesa, ne ne. Prostě ho poslal po staré nudné cestě, kterou šel mimo jiné přesně nahoru.
"Když je Život všemocný, možná jsem ho měl taky poprosit, ať mě prostě do Sarumenu přenese. Ty jo, to by všichni koukali, že mám za kamaráda Života a ještě mě takhle šoupne přímo doprostřed lesa!" vymýšlel už, o co požádá boha příště. Nesměl ale také zapomenout, že mu slíbil tu květinu. Teď už si jenom vzpomenout, kde že ji to tenkrát našel..

// Tmavé smrčiny přes Prstové hory

OBJEDNÁVKA:

Směnárna
9 perel -> 30 květin
3 drahokamy -> 1 květina

Magie
M03/Myšlenky/3* = 150 květin

Barvírna
B02/oči podle magie vody = 50 mušlí
B05/bílé trojuhelníky viz obrázek = 40 květin + 100 mušlí
B08/modrý přeliv viz obrázek = 90 květin + 250 mušlí
obrázek - modrý přeliv černé části srsti s tím, že uši, vršek čenichu a oblast přechodů u nohou zůstává černá (na některých monitorech není vidět, že má jinak hlavu také do modra, ale má) - naceňovala Styx

Vlastnosti
V01/rychlost/4* = 200 květin
V01/vytrvalost/3* = 150 květin
V03/Jasnava/obratnost/3* = 30 květin

CELKEM
počítám směnárnu zvlášť, protože musí proběhnout první, jinak v tom dělá bordel xD
směnárna: 9 perel + 3 drahokamy (bez slevy)
nákup: 660 květin + 400 mušlí -> uplatňuji slevu 50% -> 330 květin + 200 mušlí
v úkrytu zůstane: 17 drahokamů, 0 květin, 66 mušliček, 0 perel (oblázky a křišťály full)

// Narrské vršky

Jenomže ať už vlček stoupal jak stoupal, jeho vysněný most, který ho měl dopravit až do Sarumenu, nebyl nikde v dohledu. Možná jít zkrátka přímo za nosem nebyl ten nejlepší nápad, začal tak o tom pochybovat. Ale pak ho do čumáčku praštila vůně, kterou tu vůbec nečekal. Totiž, byla to vůně květin. V zimě. Nenechal se pobízet dvakrát a jako čerstvě odpočatý vyběhl ještě o trochu výš.
Než se nadál, stál na místě, kde bylo rozhodně tepleji, než předtím na louce, ale zároveň tu nebylo takové vedro, jako na poušti. Bylo tu příjemně a nejspíš si to myslela i ta hromada květin, co tu všude rostla. Tady, na tom kusu skály, co vypadal, že tu nehostí živáčka, ale nakonec tu skrýval celou louku. Je to vůbec louka, když je to uprostřed skal? No, to nebyla zrovna otázka, kterou by se černobílý zabýval. Ten se teď právě obdivoval sasankám a vlčím mákům, jako by je viděl poprvé v životě.
“Vidím, že tě zaujala moje zahrádka,“ ozval se odněkud vlídný hlas a vlček okamžitě vystřelil hlavou vzhůru, aby se podíval, kdo to na něj mluví. V tu ránu se mu naskytnul pohled na mohutného, ale přiměřené velké vlka. Očka mu zářila. Nickolasovi, ne tomu druhému. Ten druhý byl totiž nádherný. Jemná srst, jakoby narůžovělá, čistá a už od pohledu určitě bude jemná i na dotek. Místy z ní čouhaly lístečky, ale na vlkovi to vůbec nevypadalo jako nepořádek, naopak! Jako by k němu neodmyslitelně patřily už od věků věkoucích. A ten dlouhý místy zaplétaný ocas byl něčím, od čeho nedokázal černobílý odtrhnout zrak. “Jsem zvyklý na různé reakce při prvních setkání, ale jestli na mě budeš ještě chvíli takhle koukat, budu se červenat. I když já už tedy trochu zčervenalý jsem,“ zasmál se tajemný vlk a jeho smích zněl jako kapky ranní rosy dopadající na drobné luční lupení.
“Já-to- tohle celé je vaše?“ vykoktal ze sebe zaskočený Nickolas, který byl tak vyvedený z míry, že byl k tajemnému až nezvykle zdvořilý.
“Vskutku,“ přikývl vlk, “celé tohle místo, jak ho nyní vidíš, jsem vytvořil já. Dalo by se říct, že jsem mu vdechl život.“ Vlk se znovu zasmál vlastnímu vtipu, kterému však Nickolas nerozuměl.
“Jsem Nickolas,“ představil se vlček horečně. Z neznámého důvodu moc toužil, aby tajemný vlk znal jeho jméno. Ten se celou dobu jen přívětivě usmíval a působil jako slunce tohohle místa, všechno se k němu upínalo. “Nickoli, těší mě,“ hlesl tajemný, čímž si vysloužil jen užaslé voou, protože Nickolas ještě nestačil svou přezdívku zmínit. “Jak to víš? To s tím jménem, neřekl jsem to!“ nechápal. “Dalo by se říct, že vím všechno a ještě něco navíc k tomu,“ pronesl vlk a tajemně při tom mrknul. “Páni! To jsi jak nějaký bůh!“ vyhrknul vlček a tajemného to upřímně rozesmálo. “To máš pravdu, pro někoho jsem bůh, ale většina mi prostě říká Život,“ představil se konečně tajemný a kdyby Nickolasovi mohla brada klesnout ještě níž, udělala by to.
“Ty jsi Život?!“ vyhrknul tentokrát černobílý nevěřícně. “No páni páni páni! Takhle jsem si tě vůbec nepředstavoval. I když, já vlastně nevím, jak jsem si tě představoval. Takže tady bydlíš? Je tu celý rok takové příjemné teplo? Víš, já toho o tobě dost slyšel. Říkals, že víš všechno, takže jsi toho o mně taky slyšel hodně? Moje legenda mě určitě předchází. Počkej! Věnečky! Musíme si uplést věnečky, to jsem hrozně chtěl!“ Z Nickolase se najednou vyhrnula salva slov, kterou začal Života nemilostně bombardovat. Život nestačil odpovědět ani na jedinou otázku a vlček už se prodíral kvítím a začala škubat jeho zahrádku a splétat z květů věnec. Život byl vlk velice trpělivý, ale pozornější by si všimnul, že není zrovna nadšený z toho, že mu někdo škube jeho drahocenné květiny.
“Nickolasi,“ zazněl Životův klidný hlas a černobílý hned zvedl hlavu v pozoru. “Jsem velice rád, že jsi mne sem přišel navštívit, ale mám takový pocit, že cíl tvé cesty byl trochu jiný, nemám pravdu?“ Nickolas vyskočil z trsu květin a přiběhl Životovi přitakat na souhlas. “Máš pravdu! Vou, ty opravdu víš všechno,“ žasnul Nick, protože žasnutí u něj nebylo nikdy dost. Život byl jen rád, že ho dostal ze svých záhonků. “Ale mám upletený jenom jeden věneček.“ “Nevadí, na věnečky bude ještě času spousta. Jindy. Tvoje smečka čeká. Támhle,“ řekl Život a tlapou naznačil směr, kterým se měl černobílý domů vydat. Ten už se skoro, skoro rozešel k odchodu, ale pak se zastavil.
“Živote, víš, já jsem slyšel, že umíš čarovat. Hodně dobře čarovat,“ začal vlček a Život trpělivě čekal, co za perlu z něj vyleze tentokrát. “A já bych chtěl, jestli bys mě mohl taky očarovat, abych vypadal, no, taky trochu božsky, víš. Já vím, že už teď vypadám opravdu dobře, ale to neznamená, že není, co zlepšovat. Přál bych si nebýt tak obyčejný, chápeš?“ zadíval se na Života prosebně a ten s pochopením přikývnul. “Uvidím, co se s tím dá udělat. Myslím, že bych nějaký nápad přímo pro tebe měl,“ mrknul opět Život šibalsky a Nickolasovi se rozzářila očka jako vlčeti, co vidí první sníh. “Děkuju, děkuju hrozně moc! Jsi opravdu kámoš, nejlepší kámoš! Víš co, znám jednu takovou speciální kytku, tu tady nemáš, já ti jí přinesu, jo? Zase přijdu, neboj! A na, tohle si nech, když je jenom jeden, je pro tebe,“ šoupnul vlček Životovi k nohám věnec z jeho vlastních květin a pak se v zápalu euforie rozeběhl pryč, protože kdyby to neudělal, kdo ví, jestli by se našla další příležitost, kdy by odešel. Život se ho nesnažil zastavit, jen shlédl na spletený dar od černobílého a pobaveně zavrtěl hlavou. Smrtelníci byli někdy tak zábavní.

// Narrské vršky

// Poušť

Vlčka tak dráždil všudypřítomný písek, že ho ani nenapadlo se otočit a jít prostě jinudy. A teď? Teď už byl moc daleko, než aby to otočil. Za to před ním se tyčily kopce, které vypadaly, že mu pomohou před jeho nepřítelem uniknout. Začal se tedy škrábat nahoru a písčité duny, které mu podjížděly pod tlapkami a nechávaly ho se do nich propadávat, nechal daleko za sebou. Hezky dole, kde už na něj nedostáhly.
Když už byl dostatečně vysoko, rozhlédl se kolem a trochu se vyděsil, protože zem s pískem byla ohromná. Jak se odsud jen dostane? Přímo za nosem, připomněl si svou jednoduchou taktiku a tak to otočil a pokračoval dál ve stoupání, jakoby ten kopec neměl nikde končit a naopak se z něj třeba stal most a on se najednou zjevil ve svém lese. Čistý a bez písku v kožichu, nejlépe.

// Vrchol

// Savana

Popravdě cestou ani nikoho nepotkal, aby mu tu zprávu o zimě mohl zatajit, což dělalo celou jeho misi o dost snazší, protože dokázal by snad tenhle vlček zdržet jazyk za zuby, když na to přijde? Naštěstí nebyla příležitost to zjišťovat.
Ocitl se na obří pláži. Tedy, je to pláž, když tu není voda? Všude byl jen písek a vedro. A ten otravný písek mu zalézal za prsty a vrtal se mu do kožichu, aniž by ho někdo zval a jestli Nickolas skutečně neměl něco rád, byl to písek. Kdo měl rád písek ještě nezažil, jak těžké je ho pak dostat z kožíšku ven. Nickolas tím vždy tráví pak hrozně moc času, než se mu podaří vyklepat každé zrnko. Pro udržovaný kožíšek je tak písek nepřítel číslo jedna. A tady? Tady ho bylo tak moc, že by to vystačilo na noční můry do další zimy!

// Narrské vršky

// Uhelný hvozd

Vymotal se s černými tlapkami a podvozkem ze sazí posázeného lesa, ale jeho teorie nebyla správná. Tohle také nebyl Sarumenský hvozd, i když ho jako první nepřepadlo zděšení, že by shořel. Teď byl prostě jen úplně jinde. Chvíli stál na hranici lesa a přemýšlel, co dál. Vrátit se? Čekat? Ale protože přemýšlení nebylo něco, čím by si často vlček zatěžoval hlavičku, brzy ho to přestalo bavit a vyrazil rovnou za nosem. Tak to přeci bylo, když jdeš stále rovně...
Bylo tu teplo. Vlček by přísahal, že se blížila zima, ale tady jim to asi ještě nikdo neřekl a on jim to nechtěl kazit, takže se rozhodl, že jim to taky nepoví a jen si to vesele štrádoval kupředu. Využíval vzrostlé trávy, aby v ní nenápadně sem a tam otřel ten čmoud a saze z lesa, ze kterého se právě vynořil, ale jinak pokračoval, kam ho nožky nesly.

// Poušť

// Liliový palouk

Hned jak překonal prvních pár keřů, došlo mu, že je něco špatně. Takže buď Sarumenský hvozd shořel, zatímco byl pryč, nebo není v Sarumenském hvozdu. Usoudil, že za B je správně, protože kdyby hořel jeho les, tak by to přeci věděl! Nedokázal by sice odpověď na to, jak, ale věděl by to, tím si byl jistý! Navíc si matně vzpomínal na les plný prachu a sazí. Byl blízko jeho smečce. A proto, přesto jak moc mu byla všudypřítomný špína tady nepříjemná, se jal vzít to přímo skrz něj a tu oběť postoupit. Až dojdu domů, budu se muset umýt. Pořádně umýt, celý umýt! Před zimou, než bude fakt kosa, brrr, oklepal se, protože už jen pomyšlení na chlad mu ježilo srst. Ale na koupel se těšil, až bude pak zase celý zářit čistotou. Jen rozkvetlých luk už nebylo, ve kterých by se vyválel, aby mohl i hezky vonět. Ale což, jak šlo o jeho vizáž, to by nebyl Nickolas, kdyby to nějak nevymyslel.

// Savana

Dalo by se říct, že vlček ztratil pojem o čase. No, dalo, ono to tak skutečně bylo. Bloudil v tom liliovém porostu tak dlouho, že ho nejspíš pyl naprosto omámil a zmátl. Víc, než byl normálně. Vlček se teď prodíral už uvadlými a uschlými rostlinami a měl pocit, že na něco zapomněl. Proč tu vlastně byl? V bříšku mu hladově kručelo, ale nebyl zrovna zdatný lovec, aby si dokázal pomoci, takže se mu snažil domluvit, aby ztichlo a počkalo si, než dojde zpátky do lesa. V úkrytu jistě něco k snědku bude.
Jenomže, jak už bylo Nickolasovi vlastní, naprosto netušil, kterým směrem les je. A tak bloudil, až dobloudil na kraj louky a vpadnul do prvního vysokého porostu, co mu přišel do cesty. Když přeci půjde stále rovně, nemůže se stát, že by domů netrefil, že!
Že?

// Uhelný hvozd

ŘÍJEN 1/10 | Jerry

"No jasný, v lese máme pořád spoustu zábavy!" potvrdil srdnatě vlček, který zjevně svou smečku bezmezně miloval a dokázal by o ní básnit hodiny a hodiny. "Máme tam i vlčata, víš. S vlčaty je pak taky zábava. Jsou to takové malé kachýnky teda zatím, pořád se jen kolébají, ale až povyrostou, zahrajem si na schovku!" chlubil se, ačkoli by mu nikdo nedovedl zaručit, že mu někdo vlčata na hraní půjčí. "A Lady Mlhule je milá, hrozně milá! Jako všichni tam. Maple a Jasnava a Islin a Marion a Vento a..." začal vlček neúnavně vyjmenovávat všechny, na které si dokázal vzpomenout, než ho Jerry - naštěstí - zase přerušil jinou otázkou.
Zatvářil se zamyšleně. Proč že je Lady Mlhule přemístila na ostrov? "No... už vím!" div nevyskočil, když si konečně rozvzpomenul. "Chtěla, abychom si užili tu... to... um... dovolenou! Jakože abychom si odpočinuli na hezkém místě, protože jsme předtím hrooozně moc pracovali," vysvětloval, přestože by vůbec už nedovedl říct, co tu práci předtím mělo představovat. "A na tom ostrově to bylo opravdu pěkné. Byla tam voda a pláž se spoustou hezkých kamínků a moooc měkká tráva," zatetelil se vlček, jen o tom vyprávěl. Jak rád by se teď v té měkoučké trávě rozvalil...

Září 6/10 | Jerry

"Ne," odpověděl zlehka, když se ho Jerry zeptal, jestli už prošel celou zem. "Nebo možná jo," opravil se zamyšleně a dělal u toho přehnaně komické grimasy. "Nachodil jsem toho hodně, takže možná už jsem ji celou prošel, ale možná ne a to by znamenalo, že je ještě ohromnější," vysvětlil, takže vlastně nevysvětlil nic.
Nechal svou krásnou hlavinkou sklouznout trochu na stranu. Asi se s Jerrym nepochopili. "Proč?" nechápal to s těmi vzpomínkami. "Když by tě přemístila na nějaké místo, které neznáš, nemusela by ti přeci mazat paměť," podotknul pobaveně, aby ho ujistil, že se o své vzpomínky bát určitě nemusí. "Hmm, myslíš? Jako aby to byla pořádná výzva!" napadlo ho k tomu ztížení, protože Nickolas neměl moc v povaze si o ostatních myslet něco nehezkého, takže ani o Smrti a jejích praktikách tak nedovedl uvažovat.
Zvedl čumáček a zadíval se na oblohu, kde se hromadila mračna. "Máš pravdu, vypadá to na déšť. Ale i za deště existují hezká místa," poznamenal, jako by neexistovala vteřina, ve které nemohl tenhle vlček být negativní. Pak se ale Jerry zeptal na Lady Mlhuli a Nickolas... nevěděl, takže zavrtěl hlavou. "Nevím o nich, zatím s námi mluví jen Lady Mlhule. Ale ona taky není tak obyčejná vydra, umí čarovat! Trochu jako my, ale vlastně víc, než my," zazubil se. "Pamatuju si třeba, že nás jednou odčarovala na ostrov, to bylo žůžo!" rozplýval jsem se nad tou vzpomínkou.