Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nickolas byl hyperaktivní čipmank, který se musel soustředit, aby splnil svou kvótu položených otázek za minutu a tak se nestačil soustředit ještě na to, jaký vlk před ním pořádně je. Jemu přišel v pohodě. Nebyl na ně zlý, povídal si s nimi a dokonce znal Sarumen a Jasněnku. Někdo takový nemohl být zlý, no ne?
Kráčel teď s Wizku a Waristoodem podél hranit lesa a povídal a povídal, že by klidně mohl nahradit všechny ptáky v tomhle lese, co se švitoření týče - zpívat uměl taky, jen se k tomu zatím nedostal. "Přišli jsme tudy," přehodil své vyprávění na to, na co se Waristood původně ptal, čímž dokázal, že přestože tomu všechno naznačovalo, na hlavní důvod jejich obcházky lesem nezapomněl. "Viděl jsem ten sráz, mimochodem. Fakt hustý. Je odtamtud určitě pěkný výhled. Myslíš, že tamtudy taky někdo chodí? Proč by někdo lezl do lesa přes sráz," přemýšlel nahlas a koukal kolem, div nezakopl o zbloudilé kořeny.
"A ty bys nás vzal?" zastříhal vlček zvídavě ouškama, až se z toho zapomněl ohradit, že přeci není žádný zbloudilý Sarumenský, když teď už ví, kde Sarumen je. Obrátil se živě na sestřičku a vrtěl při tom osáckem. "Wizku, co říkáš? Zůstaneme tady? Jsou tu stromy," ukázal na stromy, "skály," ukázal na skály, "a ten sráz s výhledem!" Pak se k ní naklonil blíž a jakože zašeptal, ale moc se o to nesnažil. "A je tu cítit slaná voda. Víš, co to znamená? Někde tu musí být moře! Jsme u moře, Wizku!" zajásal už zase na plné hlasivky. Líbilo by se mu tady. Bylo to hezké místo a mohlo to být místo, kde by zase žil se svou rodinou. To přeci s Wizku plánovali, ne? Sestřička určitě nebude proti.
Zatímco čekal, jak se sestřička vyjádří, objevil se tu odnikud další vlk. Černý. Postavil se vedle Waristooda a tvářil se drsně. Nickolas si to ale nehodlal nechat líbit. "Počkej, počkej, my tady byli první!" ohradil se na něj, když se snažil nárokovat si místo blíž k Waristoodovi. Taky se odhodlaně narovnal a napnul hruď, ale pro jistotu k němu moc blízko nechodil, aby stihnul utéct, kdyby se na něj černý vrhnul.

Květen 10

V úkrytu se rozhostilo ticho. Vlček si našel při lehu pohodlnou polohu a teď se jen spokojeně válel, hrudník se mu pravidelně zdvihl a na čumáčku se mu usadil prapodivný letmý úsměv, zatímco v hlavě se mu odehrávalo kdo ví co. Bylo to však něco, co už nechtěl dál sdílet nahlas. Co nepatřilo tomu tvorovi bydlícímu v díře mezi kamením, ale jen jemu samotnému. Hlodavce náhlé ticho muselo ošálit, protože za krátko vystrčil znovu čumáček, aby se přesvědčil, zda je čistý vzduch. Nebyl. Nickolas se akorát narovnal a hlodavec znovu zmizel ve svém úkrytu. “Déšť je pryč, čas jít. Nemusíš mi děkovat, vím, že jsem byl skvělá společnost. Můžeš ode mě pozdravovat smečku,“ zazubil se vlček vřele na díru v kamení, než vyklouznul ven a hned před vchodem oklepáním zanechal obláček prachu, ve kterém zmizel. Kdo ví, možná o něm teď hlodavec bude vyprávět jako o ninjovi, který s ním za jedné letní bouřky sdílel své barberské vychytávky.

Květen 9

„A pak se ten chrabrý vlk postavil před své přátelé a zavrčel ‚Nechte je být rvaaarrrr!‘ a pumy stáhly ocasy a pelášily, co jim nohy stačily,“ dostal se právě Nickolas k závěru vyprávění svého velkolepého příběhu, který v rámci omezených možností, jež malý prostor pod převisem nabízel, v maximální míře i dramaticky znázorňoval. “Měls je vidět, jak se za nimi prášilo, dostali co proto! Jo, bylo z toho trochu bordelu v kožichu a Ciel se pak hrozně zlobila, že jsme šli přesně tam, kam nám řekla, abychom nechodili, ale ten výhled pak nešlo zapomenout! Víš, my věděli, proč jsme tam šli. Ty pumy si prostě nárokovaly nejhezčí část lesa, co jsme měli dělat?“ rozesmál se černobílý nostalgicky. Něco na něm teď bylo jiné. Už se nesnažil hlodavce přimět, aby mu odpovídal. Začal mu vyprávět a při tom vyprávění ztratil svou fasádu. A strach. Déšť venku se zmírnil do drobného mrholení, až jediná padající voda byla ta, co stékala po kamení ze skal, ale vlček zůstal dál ležet v prachu svého úkrytu a spokojeně se culil do prázdna.

Květen 8

Skutečně, Nickolas už vyzkoušel snad úplně všechno. Snažil se hlodavce povzbudit, vyprávět mu o tom, jak má teď úžasnou společnost, dokonce mu prozradil pár tipů na pěkná místa v Sarumenském lese a když ani to nezabralo, pustil se do sdílení svých zkušeností s úpravou a péčí o srst, kterou by určitě hlodavec mohl ocenit, protože Nickolas zatím nepotkal moc hlodavců, co by vypadali k světu. Vlastně žádného. Ale ani jedno z témat nepřimělo zvíře ve skulince k reakci. Nickolas byl teď uražený. Jeho společnost byla odměnou, měla být ceněna a ne ignorována! Možná proto mu všichni kladli na srdce, že s hlodavci se nepřátelí, hlodavci se žerou. Vlček to však ještě odmítal vzdát.

Květen 7

„No, a když se pak tím proběhneš a opláchneš v čisté řece – jakože myslím fakt čisté, to si musíš ohlídat, ne každá řeka je fakt čistá – tak máš pak takhle huňatý kožíšek a ještě hezky voní.“ Zdálo se, že vlček se momentálně uchýlil ke sdílení svých tipů v péči o kožíšek. Stále k prázdné díře. Tlapou si při tom prohrábnul srst na krku, protože to bylo momentálně jediné místo, kam si dosáhl. „Vidíš?“ poukázal při tom a snažil se, aby to bylo vidět z díry, kdyby se hlodavec přeci jen díval.
Když byl opět ponechán bez odpovědi, svěsil tlapu a zadíval se k východu. Venku už jenom pršelo a bouřka burácela v dálce. Vlček byl ale rozhozen nyní z něčeho úplně jiného, a totiž… jeho nový společník ho úplně ignoruje!

Květen 6

“Taky jsem myslel, že to bude jen na chvíli, jinak bych si našel jiné místo. Ale tohle počasí, kdo to mohl tušit? Ty asi ne, jinak bys tu nebyl se mnou. Ne-ne že bys mi tu vadil! Je fajn mít společnost, když musíš čekat. A ty máš vlastně štěstí, protože já jsem fakt dobrá společnost! Fakt, všichni ti to potvrdí. Určitě se teď o mě hrozně strachují, víš. Mají mě rádi. Taky je mám rád. Doufám, že jsou někde v bezpečí. Já se o sebe totiž umím postarat. Na tebe určitě taky někdo čeká, že jo? Máš smečku? Mají vůbec hlodavci smečky? Někdy jich cítím na jednom místě víc, ale nevím, jestli tomu taky tak říkáte. Víš, smečka a rodina, to je to samé. Takže jestli máš rodinu, tak máš smečku!“ Vlček si vytrvale povídal s prázdnou dírou mezi kamením a byl rád, že při tom vykoumal něco jiného. Ještě radši by byl, kdyby hlodavec vystrčil znovu hlavu a jeho objev mu potvrdil. Ale nejspíš byl ještě pořád dost vyplašený, takže mu to Nickolas neměl za zlé.

Květen 5

Nickolas netušil, co je jeho nový společník zač. Popravdě, jeho společník koukal, jako by také viděl vlka poprvé v životě. Ještě párkrát zakmital fousky, a než stačil Nickolas znovu mrknout, byl ta tam.
“Po-po-počkej přece!“ vyhrknul Nickolas za ním, moc manévrovat ve svém úkrytu nemohl, ale strčil mezi kamení čenich, jako by to toho hlodavce mělo přesvědčit, že se nemá čeho bát. Pak čenich vystrčil, přiložil k díře oko a prozkoumal ji. Po hlodavci ani stopy, jen tma a zase tma. Vlček si dovolil znovu lehnout na místo, ale ze skulinky nespouštěl oči. “Vím, že tam jsi,“ promluvil k hromadě kamení. “Schováš se před bouřkou, viď? No, teď už se nemusíš bát, protože jsem tu já! Před chvilkou jsem to té bouřce všechno vysvětlil, takže je jen otázka času, než se spakuje a potáhne dál, uvidíš,“ pronesl srdnatě, jako by právě chvíli nekňučel jako ustrašené štěně. Teď už měl, před kým si zachovávat tvář a to mu pomáhalo odvést myšlenky.

Květen 4

Nevěděl, jak dlouho vyl a vydával zvuky, ale nikdo ho najít nepřišel. Vytí tak přešlo jen do čehosi jako šeptání a pomlaskávání, až utichlo docela. Utichlo s bouřkou, která se přesouvala dál, i když záblesky stále ještě osvětlovaly nebezpečně oblohu. Nickolas už se netisknul na studený zadní kámen svého ukrytu, ale ležel víc natažený a koulel očka vzhůru na pochmurné nebe, když jeho ouška zachytila nějaký šramot. Prudce zvedl hlavu a PRÁSK. Zapomněl, že jeho úkryt má velmi nízký strop. Hlavou se mu roznesla ukrutná bolest a vlček zaskřípal tesáky, než znovu otevřel oči a vzpomněl si, proč tak vůbec vystřelil. Ohlédl se směrem, odkud onen záhadný zvuk vyšel. V kamení spadaném na jedné straně uviděl mezírku. A v té mezírce pár blyštivých očí jako korálky a mihotající se fousky.

Květen 3

Přemýšlel, co asi dělají ostatní vlci, které znal. Určitě se třesou sami strachem v nějakém úkrytu. Strachem o něj, domýšlel si. Protože on byl přeci pro všechny své přátelé nepostradatelný, a když ho takovou dobu neviděli, co se mu asi mohlo stát? Nickolas je chrabře v duchu podporoval, aby se nebáli a nešli ho v tomhle počasí hledat. Ale popravdě? Ještě hlouběji je moc moc prosil, aby už ho našli. Copak se opravdu nikdo v bouřce netoulá po horách? Vlček by byl i ochotný s ním sdílet svůj úkryt – tedy, aspoň hlavu by mu dovolil schovat, protože tu fakt nebylo moc místa, ale i tak!
Černobílý vytáhl svůj čenich ze schovky svých předních tlapek, zadíval se znovu na otvor a vyštěknul. Aby ho ten nikdo, kdo se tu netoulá, uslyšel. Aby ho mohl najít. Štěknul ještě jednou, a pak se štěknutí přeneslo do táhlého, i když ne příliš hlasitého vytí.

Květen 2

Vykulenýma očima koukal ven z úkrytu na prameny vody snášející se z nebe. Určitě vypadal jak vyplašené zvíře zahnané do kouta. Asi se tak i cítil, tady neměl před kým dělat ze sebe neohroženého hrdinu. Venku se zablesklo a o okamžik později se krajinou rozneslo hromové PRÁSK, které přimělo vlčka stáhnout uši k hlavě a samotného se stočit víc do klubíčka, jako by byl šnek utíkající do své ulity. Možná by teď chtěl takovým šnekem sám být. Kdyby tedy šneci nebyly slizcí a lepkavý.
Nickolas tiše zakňučel, jako prosbu k nebesům, aby už přestala, jenomže ta ho přes další salvu hromů nemohla slyšet, přestože kňučel dál. Déšť se ještě zhoršil. Nemohl si to teď rozmyslet a vydat se pryč. Ostatně, kam by šel? Domů… domů to bylo daleko. A kde vlastně bylo doma?

Květen 1

Vlček se krčil v malé skrýši pod převisem. Musel se krčit, doslova, protože jinak by byl celý zmáčený deštěm, který ustavičně padal z nebe už několik dní. Vlček sice nebyl žádný cimrplich – vlastně byl, naprosto byl, ale sám by nad takovým označením dost ohrnoval čumáček – ale tolik vody v kožíšku by jasně znamenalo, že by jeho kožíšek byl naprosto zruinován. Zničen. Ostatní vlci by se smáli, ale jsou to také vlci, kteří netuší, kolik takového času a péče jde do jeho údržby. Takže tentokrát se Nickolas rozhodl pro menší zlo a válel svůj kožíšek v prachu mezi kamením, než aby ho vystavil promáčení. Problém ale začínal být jinde. Totiž, vytrvalý déšť nepřišel sám, nad krajinou ruku v ruce kraloval s hlasitou bouřkou, která teď vypadala, že řádí přímo nad jeho hlavou. Nickolasovi většinou bouřka nevadila. Ale Nickolas také většinou nebýval v bouřce sám.

Nickolas byl zjevně radostí bez sebe, že tentokrát dokázal rozlišit všudypřítomné buky od smrků v Sarumenském lese. Tenhle les měl do toho jeho hodně daleko. Pro začátek tu nebylo tak vlhko - ano, toho si všimnul hned na poprvé, protože přílišné vlhko nedělalo jeho kožíšku moc dobře a v Sarumenu ho bylo... no jéje! A pak tu také bylo dost světla, které se normálně přes husté jehličnaté větve do Sarumenu nedostávalo. Nickolasovi se tu už teď líbilo, ale snažil se tvářit, že ho nerozhodilo, že už si to tu někdo zabral pro sebe.
"Moc nás těší potkat místní alfu!" prohlásil zvesela. "Waristoon, hmm..." zamyslel se. "To je rytíř! Je to vlastně takové štěstí, že? Ocitnout se na cizím území a hned mít tu čest mluvit se samotným alfou, viď Wizku?" dloubnul do své sestřičky. Než se ale Wizku stačila vymáčknout, Waristood položil otázku první.
"Ne," vypadlo z Nickolase bez rozmyslu. "Teda ano!" opravil se spěšně a ocásek už mu zase kmital o sto šest. "Jasněnka je ze Sarumenské smečky! Byla tady? Je tu pořád? Kam odešla? Počkat, takže... se sem ztrácí vlci často? Je Sarumen někde poblíž?" vyhrnul vlček na hnědého spoustu nových otázek, na které mu nedával dost času odpovídat, než přišly další...

LORNA | duben 1/10

Prázdný pohled ve vlkových očích mohl vlčeti napovědět, že přes všechnu její snahu to vlčkův mozeček nepobírá. Ale rozhlédl se, aby uznal, že ten pták, kterého se prvně lekl, když se na něj řítil, byl skutečně pryč. Zvláštní.
"Jistě, jistě, to byla vlna," odkýval jí trpělivým tónem, takovým, co dospělý používají, když chtějí vlčátka ubezpečit, že jim věří, že mají pod spací kožešinou příšeru, i když jim ve skutečnosti nevěří a jen je chtějí uchlácholit.
Vzal vlče do tlamy a to se od té doby zmítalo jako žížala a ještě u toho vřeštělo, jako by ho chtěl naservírovat hladovým hyenám. Nickolas se tím ale nenechal do svého plánu odradit, přeci jen to bylo malé škvrně, co by mu tak mohlo udělat? Tohle bylo nutné zlo, které přečká a pak jistě pochopí-
"Auuu!" vyjekl a vyškubnul nohu vlčeti ze sevření. "Co to vyvádíš?! Cizí vlci se nekoušou, to tě nikdo nenaučil?" zamrmlal ublíženě a prohlížel si při tom žalostně kousanec, který mu na tlapě ta malá piraňa zanechala. Jak dlouho se to asi bude hojit? Ještě, že má černé tlapky, na těch to není tolik vidět. Jó být to bílá, to by mohl být průšvih.

Hopsal kolem své sestřičky a mluvil a mluvil, dokud nepromluvil někdo jiný. Cizí hlas, který se ozval tak blízko, ho vyděsilo, až mu přejel mráz po zádech a on skočil dalším skokem za Wizku, jako by se za ní chtěl schovat. Což, řekněme si to narovinu, chtěl. Vykoukl zpoza své sestřičky, aby si vlka, který je tak hrozně překvapil, prohlédl. Nevypadal nebezpečně ani jako duch. A tak Nickolas ze svého úkrytu zase vylezl.
"Zdravím! Tak to rozhodně nevíme! Asi jsme to museli přečmuchnout, viď Wizku," zazubil se nevinně na sestru. Diplomat v celé své kráse. "Jsem Nickolas," představil se s dramatickou pauzou, u které lehce pozvedl čumáček, čímž dopřával čas vlkovi před ním, aby jeho úžasnou přítomnost mohl vstřebat. "A tohle je moje skvělá sestřička Wizku," ukázal posunky na vlčici vedle sebe. Pak zvedl pohled a jakože fakt důkladně si prohlédnul okolí, včetně korun stromů nad nimi, než sjel pohledem zpátky k vlkovi. "Nech mě hádat, tohle není Sarumenský les, viď?" prohlásil se zářivým úsměvem a rozkmitaným ocáskem, jako by za tento objev očekával metál. Nebo alespoň potlapkání na zádech, protože po předchozí zkušenosti to pro něj rozhodně byl výkon, ale už se poučil. Tohle není Sarumen, opakoval si a byl alespoň sám na sebe pyšný, že tentokrát to poznal.

LORNA | březen 2/10

Modrá hromádka se krčila u vody a raději nevykukovala, dokud neuslyšela zvuk kousek vedle sebe. Vlk se narovnal a mlčky přitrouble koukal na nějakou zmáčenou myš, co vedle něj divně syšela. Nakonec uhodl, že to bude vlče, ne myš, ale s tím, jak vypadalo, to nejspíš mělo za pár. A co teprve když k tomu přičetl, co říkalo. Místo odpovědi vlček vzhlédl k nebi, jako by tam hledal déšť, ale na obloze nebylo ani mráčku. Bylo tak jasné, kdo z nich je mimo. Shlédl zpátky na vlče a nechápavě nechal svou krásnou suchou hlavičku klesnou ke straně. "Proč bych neměl být? Proč ty si celá zmoklá?" oplatil jí otázku, jako by absolutně neměl tušení, co se stalo, a sklouznul pohledem k jezeru. "Na koupání je ještě dost zima, mohla bys být nemocná. Nehledě na to, že přemrzlá srst- brrr," oklepal se nad tou představou, "to se pak hrozně špatně napravuje. Počkej, pomůžu ti to usušit!" Navrhl angažovaně a bez čekání na souhlas čapnul promočené vlče do tlamy, aby ho odnesl někam, kde se tebe tu vodu mohlo setřít, naprosto nedbajíc toho, jestli se vlče brání.
O kousek dál pustil vlče do trávy. "Tady," řekl a prohrábnul tlapou trs. "Je už dost hustá, takže by ses od ní neměla víc zašpinit," prohlásil spokojeně a zůstal stát s potutelným úsměvem na čumáku, čekajíc, že o zbytek se už vlče postará jako, no, poslušné vlče.