Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(pod mým vyplňovacím spamem se hlásí Delta, nerada bych, aby její post zapadl xD)

Kiss: Karoe
Kámo, ta vlčice má třetí oko. Nickolasovi by stačilo, kdyby mohl vyprávět a všude rozhlašovat, že má za kamaráda vlčici se třetím okem a byl by spoko. Pusinkovací úplně není. Ale nehody se stávají, takže by k tomu klidně mohlo dojít v jednom z těch momentů, kdy opět nerespektuje existenci něčeho, jako je osobní prostor, nahrne se ke Karoe extrna mega super blízko, aby si to třetí oko prohlédnul, jakože jestli je fakticky opravďácký, a při tom se mu nějak zamotají nožky aaaa on by jí na to očko políbil, což je furt lepší, než kdyby jí ho vyšťouchnul, což by se v takové scenérii mohlo klidně také stát.

Marry: Jerry
Nickolas je vlk, který má vkus. Má styl. Má oko pro krásu. Takže pozná, když se setká s někým, kdo to má zrovna tak. A Jerry má modrou srst. Nevím, zda se to k vám doneslo, ale modrá srst je tenhle rok v kurzu. Ne. Modrá srst je vždycky v kurzu! (protože nemáme money na to to každý rok měnit) Takže jo, styl a vzhled asi není to jediné, na čem Nickolasovi záleží, ale je. to. hrozně. moc. důležité. A pokud máte modrý kožich, jste instantně na vrcholu žebříčku. Chci říct, víte, jak dobře by k sobě ladili na svatebních fotografiích?!

Kill: Ryba
Takže poslouchejte. Ryba je kachýnka. A nevím, jestli to víte, ale kachýnky jsou jakože mega křehký? A nevím, čí to byl nápad svěřit tuhle kachýnku do péče úžasného Nickolase, ale nejspíš za to nedostane velkou pochvalu, až se modrý vlček vrátí z výletu bez šupináče. Proč? Protože nehody se stávají. Nehody se stávají a Nickolas je sám ještě tak trochu vlče, na tož, aby hlídal nějaké další! A jestli chcete podrobnější popis, šli se nejspíš projít někam na skály, Nickolas štrádoval kupředu a při tom tlamou jel o sto šest, zatímco někde cestou byla mezi kameny díra a Ryba kachýnka do ní spadnul, aniž by si toho Nickolas všimnul. Volal o pomoc? Nejspíš. Slyšel ho Nickolas? Vůbec. A pokud někdo kachýnku nevysvobodil, kachní tam dodnes.

Pyšnil a vystavoval jsem se se svým kožíškem. Vyhříval jsem se v opatrné chvále, kterou jsem od vlčice získával, dokud z ní nakonec nevypadlo, že blankytná by vypadala líp. Vykulil jsem na ni překvapivě oči a pak otočil hlavu, jak jen to bylo fyzicky možné, abych si prohlédl záda a všechno, co na mě mělo nepřirozenou barvu. Jako bych její názor zvažovala a hodnotil. Opravdu by mi víc slušela jiná? Hmm...
"Já sice čmuch na šperky nemám, ale oko na styl mám taky! A moje oko říká... eh, může vůbec oko mluvit? No moje říká, že mi tahle barva sluší a moc! Kdyby byla světlejší, tak... bych vypadal jako pomněnka. Víš, ty světlé kytičky, jak se na ně zapomíná. Ne, že na mě by se dalo zapomenout! Ale proč to riskovat?" prohlásil jsem rozhodně a ještě jednou zapózoval, abych podtrhnul své sebevědomí v tomhle kožíšku. Já přeci věděl, co dělám! "Ale protože se v tom vyznám, a že vyznám! Taky by se mi nějaký šperk k tomu hodil. No viď že jo!" apeloval jsem na její prohlášení, že tomu rozumí, takže teď nemohla jinak, než souhlasit. "Možná bys mě mohla seznámit s tátou? Třeba by mi taky nějaký hezký vyčmuchal!" prohlásil jsem natěšeně, jako by mi to už odkývala.

Couvnul jsem od ní jen díky tomu, že jsem si cupnul na zadek a poslušně přikyvoval, když mi vykládala o Životovi a drápcích. Vypadal jsem jako vlčátko, které se dychtivě chce naučit všechno o světě. Já ale už o světě skoro všechno věděl, jen jsem si potřeboval... osvěžit paměť, ano, to bylo ono! Proč mě hned nenapadl Život!
"No jo, Život! Ty znáš taky Života? My jsme se Životem veeeelký kamarádi!" vyskočil jsem radostně zase na nožky a ladnými krůčky se pomalu prošel na místě dokola, abych dal vyniknout svému modrému kožíšku, který od něj mám. Schválně jsem při tom o něm nemluvil. Věděl jsem, že je tak dokonalý, že ho prostě bude muset pochválit, hned jak si ho všimne! Pak jsem se zastavil a zůstal dál v rovném postoji. Chápejte, to kdyby potřebovala víc času na obdivování. Zároveň to byl asi nejklidnější okamžik, co jsem od jejího přepadnutí předvedl. Možná by do té doby nevěřila, že umím vydržet na místě déle než tři mrknutí oka.
"Čuch?" zastříhal jsem zvídavě oušky, ale svůj postoj neopouštěl. "Jakože... je umí vystopovat?" sklouzla mi hlavička tázavě ke straně. Přeci jen jsem zase tak dlouho nehybně stát nevydržel.

Vlčice netušila, co udělala, když mi ukázala drápky. Otevřel jsem užasle tlamu a asi zapomněl v ten okamžik dýchat. "U skákavých veverek!" vypadlo ze mě a přiblížil čenich blíž k tlapce, absolutně nevnímajíc nějaké náznaky o osobním prostoru nebo případném nebezpečí přímo z těch drápů "No tak to je hodně parádní! Jak to k sobě všechno sedí. Úplně ti to padne! Jak jsi to udělala? S takovými drápky se vlci nerodí, nebo ano?" začala jsem vlčici na překot vyzpovídat a při tom jsem zvedl tlapu a začal si ze všech stran prohlížet vlastní drápky, jako bych přemýšlel, jak tohle kouzlo udělat u sebe. "Šlápla jsi do něčeho? Do borůvek! Ne, počkej, to bys byla fialová. Co dělá růžovou barvu? Hm..." snažil jsem se to rozlousknout i bez její pomoci.
"Oh, no, ona se tu někde toulá určitě. Chtěli jsme jít na pláž, ale stálo nám v cestě křoví a pak tu byl ten bouřkový mrak a ona mi utekla a na pláži nebyla a tohle taky není pláž, ale šel jsem jí sem hledat a našel tebe a -hele, tahle květina má taky tvojí barvu! Máš ty drápky z ní?" skákal jsem z tématu do tématu a vůbec se tím netrápil.

Byl jsem jak uvězněný v nějakým transu, dokud sebou nezačala vlčice mlít a to mě neupozornilo na to, že na ní stále ještě ležím. No jo, asi jí cuchám moc srst! Jistě, to mně by se také nelíbilo, to jsem naprosto chápal. A tak jsem se vyškrábal předníma nožkama do sedu a dopřál jí tak prostor, aby si svou zmuchlanou srst zase urovnala. I když po očku se mi nezdálo, že bych nadělal moc paseky, její srst byla v pořádku. A když já jsem něco takového řekl, tak to byla jo pravda! V těchto věcech jsem se vyznal.
"Nevidělas Wizku-uuu hezký cingrlátko!" upoutalo mou pozornost to cosi třpytivého, co měla na uchu. Hned jsem se k ní tak kvapně zase nahnul do těsné blízkosti, abych si tu věcičku mohl řádně prohlídnout. Vypadalo to jako větvička, ale nebyla to větvička. Nemohl jsem od toho odtrhnout oči. "To je moc pěkný. Úú, a má to stejnou barvu jako tvoje oči, to je dobrá náhoda!" poznamenal jsem obdivně. "Moje sestřička má také něco podobného, lesklého, ale nemá to na uchu. Asi by to na uchu ani dobře nevypadalo. Dalo by se to tam vůbec nosit?" začal jsem přemýšlet nahlas, jako by k tomu měla mít vlčice také svůj názor, a bloudil při tom zamyšleným pohledem po okolí.
"Neviděla jsi jí? Sestřičku, myslím. Taky s cingrlátkem," přeskočil jsem z ničeho nic zpátky k tématu.

// Lachtaní pláž

Řítil jsem se krajinou jako střela. Krásná, hebká střela. A krajina začala pomalu upadat do tmy. Stmívalo se. Musel jsem přidat. Bratr nebratr, i já jsem musel uznat, že ve tmě se černý kožíšek hledá mnohem hůř. Ani jsem si neuvědomil, že jsem už neběžel po pláži, na tož podél vody. Ne, byl jsem na louce. A nebyl jsem tu sám. Před sebou opodál jsem viděl, jak se někdo válí v trávě. Ušiska jsem nadšeně vystřelil vzhůru a vykřiknul: "Wizkuuu!" Vzal jsem nohy na ramena a utíkal jako o život nadšený, že jsem ji našel.
"Wizku! Wizku našel jsem tě! Mám tě! Mááám!"Skočil jsem po vlčím těle rozvalujícím se na louce a radostně, jak to dělávají vlčata, jsem se zachumlal do teplého kožichu. Hnědého kožichu. Nejdřív jsem divně koukal na jeho barvu. A pak se otočil pomalu na hlavu majitele toho neznámého kožichu. Tvářil jsem se, jako bych odněkud spadl. "Ty nejsi Wizku," mrknul jsem překvapeně, aniž bych se obtěžoval z vlčice vstát a dopřát jí nějaký osobní prostor.

// Buk přes Kamínkovou pláž

Podařilo se mi zrádný keř pokořit! Už už jsem se chtěl vrátit, abych o svém úspěchu vyprávěl Warisovi, ale pak jsem si uvědomil, že nejdřív musím najít Wizku. Někde tu byla na druhé straně těch křovisek. Ale ať jsem se rozhlížel, jak jsem se rozhlížel, po mé sestře se slehla zem. Neváhal jsem dlouho a rozutekl se napříč kamenitou pláží kupředu. Věřil jsem, že má sestra bude někde... přímo přede mnou. Stačí, když poběžím dost rychle, abych jí dohnal. A stejně, tady na pláži bylo vidět dobře do všech stran, stačilo se rozhlížet! Jenom teda, právě rozhlížet jsem se tak trochu zapomínal. Ale to nevadí! Kdybych kolem ní proběhl, určitě bych si toho hned všimnul, protože tak bráškové fungují, hned vědí, když je sestřička poblíž.

// Márylouka

Prolézal jsem křoví, protože jsem se chtěl dostat na tu pláž, o které Waris mluvil. A také o tom křoví mluvil. Nemyslel jsem si, že bude problém, ale bylo. Musel jsem tiše žasnout nad tím, jak dobrý je to vůdce, že nás takhle dopředu varoval. Jenomže teď jsem v tom křoví ztratil i sestru. Nad lesem se začal zhušťovat ohromný bouřkový mrak a Wizku to z nějakého důvodu hrozně poplašilo. Než jsem se stačil rozběhnout za ní, byla už v trapu. A tak jsem jí stopoval!
Ztratil jsem její stopu. A křoví tu bylo neprůstupné, takže tudy určitě jít nemohla, ha! Přeci jen jsem byl chytrý! Tedy, já věděl, že jsem chytrý, ale nebylo na škodu si to občas připomenout, ne? Takže jsem teď to křoví obcházel a hledal, kudy bych se protáhnul. Muselo to být dobré místo, které mi tolik nepocuchá srst, ale když už, tak hlavně aby mi v ní nezůstalo příliš bordelu. Co se děje v lese za mnou jsem profesionálně nevnímal, teď zkrátka existovalo jen to křoví a já.

// Lachtaní pláž přes Kamínkovou pláž

Nickolas se přidá na lov, snad to nebude jeho rychlá jízdenka ven ze smečky xD Co se týče velké smečky, souhlasím s tím, co říká Ćhavo. Nebráním se jí, ale víc členů by se šiklo.

Červen 5 | Eladan

Vlček rychle vytáhnul něco, co mu přišlo na jazyk, aby nemusel předvádět, co ve skutečnosti neumí. Když se však ukázalo, že ta náhodná obraná měla hlavu a patu, začal se Nickolas tvářit velmi vážně a moudře, že přesně tak to je a on tomu hrozně rozumí. Jo, jo, rozmary a příroda jsou nebezpečné a tak něco, určitě. Kdyby teď mohl, poplácal by se po rameni, jak to hezky vykoumal, aniž by se snažil, ale to by pak musel vysvětlovat, proč zase dělá to a no, celé by to zamotal a pro jednou si to uvědomil dříve, než to udělal.
Vlk před ním chtěl ukázku jeho moci v menším měřítku. Tomu už se Nickolas bránit nehodlal a místo toho na něm bylo znát, dle toho jak se tvářil a přejížděl pohledem po okolí, že se snaží vymyslet, co by to něco malého mohlo být. On totiž nic malého nechtěl. Měl rád, když byl obdivován ostatními a tak potřeboval přijít na něco, za co od vlka sklidí další úžas.
Najednou, jako by mu v hlavě svitlo. Přiskočil k jezeru, až vyplašil žabí orchestr, který kvapně zmizel pod hladinou. Zadíval se na hladinu, jako by váhal, ale než to na něm bylo skutečně znát, rozhodl se. Udělá to. Začal se pekelně soustřeďovávat a netrvalo dlouho, než se hladina začala zvedat a voda z ní formovala větší a větší sloup. A ten sloup dostával tvar. Nejdřív tlama. Pak uši. Tělo. Neustále stékající voda po straně tvaru připomínala srst, ale to spíš proto, že ji Nickolas nedokázal zabránit v odtékání a tak neustále naháněl do sloupu novou a novou vodu. Na chvíli se tak před nimi na vodě objevila vlčí socha z... no, vody. Nickolas se krátce, tak napůl ohlédl na vlka, jestli to vidí. Ještě chvíli... a vlk se rozšplouchnul zpátky do jezera.
Nickolas se spokojeně zazubil na své obecenstvo čítající jediný pár očí. Snažil se při tom zakrýt hluboké oddechování, protože tenhle kousek mu dal pěkně zabrat, ale to přeci jako mocný vládce magie přiznat jen tak nemohl. Naštěstí už i pršet přestávalo, takže nebylo znát, že kolem sebe nyní nezvládne udržet ani to kouzlo na odpuzování dešťové vody. "Tadá~" prohlásil teatrálně. "Bylo to dostatečně-" potřeboval pauzu na nadechnutí - "malé?"

Červen 4 | Eladan

Černobílému bylo jedno, jak se vlk před ním na jeho nataženou packu tváří. Byl to vlk mnoha talentů a jedním z nich byla schopnost bravurně ignorovat všechny náznaky nesouhlasu, když se chystal někomu narušit osobní prostor. Protože kdo by zrovna jemu nechtěl být co nejblíž? Všichni by to měli považovat za velikou poctu, být v přítomnosti někoho tak úžasného, jako byl právě on.
Tenhle vlk před ním vypadal, že to chápe. Tlapku mu neukousnul a dokonce se tvářil adekvátně ohromeně nad kouskem, který právě předvedl. Nickolas se pochopitelně tvářil hrdě a sám se sebou nadmíru spokojen. Nakrůcal se a dovoloval tak ochotně vlkovi kochat se jeho úžasností. Dokud na něj vlk nevybavil, co dalšího ještě umí.
"Jinak?" zaváhal na chvíli, než mu došlo, že nechce přijít před vlkem tak snadno o svůj vážený status. "Teda, jo, dokážu. Dokážu poroučet vodě hodně. Ale déšť nezastavím," upozornil kvapně, aby to po něm vlk náhodou nechtěl. "Ne, že bych nemohl!" ohradil se. "Ale nemá se to. Obloha se pak zlobí. A když se obloha zlobí, zapaluje lesy," vysvětlil velmi seriózním hlasem.

Červen 3 | Eladan

Černobílý na vlka před ním koukal, jako by snad bylo normální, že on uprostřed té největší průtrže mračen zůstane suchý. O čem to ten cizinec mluví? Nickolas se ale dlouho s chápáním nezatěžoval a když se porozumění nedostavilo samo, vydal se mu naproti po svém.
Vmžiku vyskočil na nohy a už vedl vlka pryč. Držel se v čele, ale brzy zjistil, že jej vlk nenásleduje, a tak se nechápavě otočil. Jak se chodí mu snad vysvětlovat nemusel, ne? Byl tak zmatený jeho chováním, že mu tím dopřál chvilku, aby vše vysvětlil. Ještě na okamžik se tvářil nechápavě, než se jeho očka znovu rozzářila. Starost o cizince byla ta tam, protože teď? Teď mohla být řeč o něm!
"Jo taaak!" pronesl táhle, při čemž pohled zvedl nad sebe, ale ani jediná kapka mu při tom nepadla do oka. "Hodně dobré, že? Je to kouzlo, samozřejmě! Ale umí ho jen hooodně dobří, um, kouzelníci!" zazubil se a vůbec se při tom nepokoušel o nějakou skromnost. "A já jsem hodně dobrý kouzelník! Nickolas. A taky zpěvák, ale to už víte. Nickolas, tak se jmenuju. Umím hodně věcí! Počkejte," začal zase mlít páté přes deváté. Přistoupil teď k vlkovi blíž, zvedl tlapku a dotknul se jí jeho kožichu na hrudi. Zatvářil se děsně soustředně, když tu vlkovi také přestaly do kožichu dopadat další kapky, jako by se nad ním zjevil neviditelný deštník. Ne, že by to k něčemu bylo, když už měl vlk v srsti zásobu vody, za kterou by se ani kde jaký velbloud nemusel stydět.
"Ha!" vyhrkl vlček, spokojen se svým dílem a tlapku zase stáhnul, přestože jí nezapomněl důkladně oklepat ve vzduchu, než ji položil na zem, protože si ji během toho představení od cizince zamokřil. "Fakt dobrý," pochválil se.

Nickolas se vydržel povyšovat nad nově příchozím vlkem, i když v duchu už plánoval útěk, když viděl jeho pohled. Kdyby je takhle Waristood ještě o vteřinku déle nechal, stáhnul by se. Jenomže do toho vstoupil právě v čas a tak to vypadalo, že má černobílý víc kuráže, než měl ve skutečnosti. Když mu pak k tomu všemu pochválil energii, Nickolas se načepýřil a pohodil hlavou, že by všechny kolem sebe ohodil třpytkami, kdyby z něj teď nějaké lítaly. Nenápadně při tom zamžoural na Thauma, jestli to taky slyšel. Protože to zjevně potřeboval od někoho vysvětlit, když vlčkovu dokonalost sám od sebe neviděl. Bylo to zvláštní, ale i to se stávalo.
Nevšiml si, jakým způsobem oslovil černý jeho sestru, protože mu do toho skočil. "Můžeme se jít podívat na tu pláž?" vyhrkl energicky k Warisovi, když chtěl další otázky. "Teda jasně, že jo! Teď je to tady i naše, že jo," zazubil se a otočil se tentokrát k Wizku. "Půjdeme na pláž?" obrátil otázku na ní, ale nahodil při tom tak neodolatelný prosebný vlčátkovský kukuč, že jeho drahocená sestřička těžko mohla něco namítat.

Červen 2 | Eladan

Tak přeci se našli i ti, kteří úctu ke svým kožíškům neměli.
Nickolas zrovna melodicky hučel do orchestriálního kvákání žab, když zaslechl hlas - ano, až když vlk promluvil si všimnul, že je tu někdo další - a falešně do toho zakňučel, jak byl náhlou přítomností někoho jiného zaskočený. Díval se teď na vlka vedle sebe jako na zjevení. Ale zjevení to nebylo, protože zjevení by nevypadalo jako vypraná veverka. Všichni přeci ví, že zjevení nemůžou zmoknout. Byli to něco jako duchové, jimi voda prostě projde - ne, počkat, zpátky k tomu vlkovi.
"Prší," oznámil Nickolas vlkovi místo pozdravu, jako by se chtěl ujistit, že o tom ten vlk ví. Třeba potřeboval, aby ho na to někdo upozornil. Někteří vlci nebyli nejostřejší stalaktity v jeskyni. Vlk si protřel oči, takže to muselo zabrat a asi si to konečně uvědomil. "Měl byste se schovat," navrhl mu pro jistotu, kdyby nějaké další rady potřeboval. Pak mu ale došlo, proč vlk není schovaný a naopak přišel sem, za ním. "Vy jste poslouchal? No jistě! Líbila se vám naše písnička!" prohlásil radostně a zazubil se k jezeru na žáby, které v ní nerušeně pokračovaly. "To se nemusíte stydět. Ale stejně byste tu neměl být. Máte srst úplně zmáčenou. Víte co, tak já půjdu s vámi. Můžu vám zpívat cestou, abyste o nic nepřišel!" navrhl záhy černobílý a to už se dral na nohy a že tedy vyrazí.

Červen 1 | Eladan

Bylo příjemné ani teplo, ani zima, jen slejvák z nebe se valil, jako by už nikdy nemělo na zemi být sucho. Kapky roztančily vodní hladinu jezera, ve kterém teď nedováděla tlupa vlčat nebo tak podobně, ale konal se zde jiný kulturní zážitek - žabí orchestr. Divoké kuňkání těchto obojživelníků bylo jediné, co bylo mezi šuměním deště slyšet. A tam, u břehu, na podezřele suchém fleku ležel natažený ještě podezřeleji suchý vlk, který se zavřenýma očima živě hlavou pokyvoval do rytmu, jako by si k té hudbě přírody sám notoval. Dost možná ano, Nickolas byl přeci jen kulturní vlk! A teď, když na jeho srst déšť díky záhadným silám nedosáhl, si přeci takové představení nenechá ujít. Ničím a nikým nerušen tak občas otevřel tlamičku, ze které vyšlo cosi, co asi mělo být podobné žabímu kuňkání, ale vůbec to tak neznělo. On se tím však netrápil. Žáby ho soudit nebudou a byl přesvědčen, že nikdo jiný neměl tak skvělou moc, jako on, aby ho sem přišel v tom dešti hledat. Všichni se určitě krčili v úkrytech kdesi po lesích, pokud měli alespoň nějakou úctu ke svým kožíškům.