Příspěvky uživatele

< návrat zpět

AK 25. Ochutnej padající sněhové vločky

// Asgaar

Vlček div z Asgaaru pozpátku nevycouval. Tentokrát ne snad pro to, že by byl zmatený, ale protože se nechtěl připravit o jedinou vteřinu, kdy měl ještě stříbrného vlka na dohled. Něco na něm jej nutilo se dívat. Zírat. Viset na něm pohledem. Na jeho lesklém stříbřitém kožíšku, na té odvážné zářivě zelené, která varovala, ale zároveň budila respekt. A tak na autopilota kráčel do zimy, do sněhu, do volného prostranství a ven z lesa, zatímco oči stále ještě upíral mezi stromy a díky jeho velmi živé představivosti mu přišlo, že tam vlk stále stojí. Kouká na něj, jako by se ujišťoval, že fakt odešel, přestože už to nebylo nic víc, než vidina v Nickolasově hlavě.
Couval tak dlouho, dokud se mu ve sněhu nezapletly tlapy a on si z toho nedřepnul na zadek, stále s tím polovičatým výrazem na čumáku nemohl Beliela dostat z hlavy. "Heh," vyšlo mu jedině z tlamy, než se celý zpomaleně povalil do sněhu a párkrát se obrátil sem a tam v měkké zimní přikrývce. Nakonec se ustálil v poloze na zádech a blaženě koukal na šedou zamračenou oblohu, odkud se k němu snášelo miliony drobných vloček. Vlček ale jako by je nevnímal, byl vězněm svého vlastního snění. Pootevřenou tlamičkou mu pár vloček vklouzlo na jazyk a on si jen automaticky pomlaskal, než ji znovu otevřel a čekal na další, aby pohyb zopakoval, ale rozhodně nevnímal, jak by se mu rozpouštěly v tlamě nebo na horkém čumáčku, který místy vypouštěl teplé obláčky jeho dechu do vzduchu.

Vlček se třásl a krčil u boku černobílého, a moc nevnímal, co mu říká, protože se pekelně soustřeďovával na to, aby ho ty kroutící se větve nečaply a neodtáhly kdo ví kam. A pak? Pak se kroutit přestaly, křupání umlklo a z lesa se vynořil další vlk. Ladná chůze. Stříbrná srst jemně se vlnící ve větru, místy protkávaná magickou skoro až zářící zelenou. Nickolas na něj zůstal zírat, naprosto přehlížejíc fakt, že použil jeho jméno, aniž by se ho na ně nejdřív zeptal.
"Ty... jsi král Asgaaru?" vydechl vlček zpola opatrně, zpola s obdivem. Musel být. Skoro to totiž vypadalo, že stromy na jeho pokyn po vlčkovi přestaly šmatat. Až takový tu měl respekt. Sionn byl alfa, ale Belial? Belial byl král.
"Já... jistě, umím... umí se o sebe postarat," snažil se Nickolas přisvědčit ke slovům stříbrného vlka, ale nemohl skrýt, že byl částečně myšlenkami někde trochu jinde. Stále nemohl odtrhnout oči od toho lesklého perfektního kožíšku. Chtěl by si sáhnout, ale zároveň ho něco drželo zpátky. Jako by měl dostat ránu elektrickým proudem, kdyby se dotknul zdroje toho napětí. A tak jen chvíli mlčky užasle zíral, než ho ledový závan větru donutil se zachvět a probrat.
"Je mi líto, že jsem vás vyrušil v přípravách. Opravdu jsem myslel, že je tohle můj les. Asi jsem musel někde špatně odbočit," zazubil se omluvně a trochu křečovitě na Sionna, než skočil pohledem zpátky ke stříbrnému, jakoby z něj nemohl ani na okamžik spustit oči. A tím pohledem ho vyprovázel až do chvíle, než zmizel z lesa úplně. Div při té cestě ven v takových podmínkách do nějakého stromu nevrazil, ale štěstí bylo zjevně na vlčkově straně a další takové potupy ho uchránilo.

// Středozemní pláň

Nic netušící vlček si vykračoval lesem, když tu jeho pozornost upoutal jakýsi zvuk. Klidně by odpřísáhnul, že to nebyl žádný jiný vlk, ale ani obyčejné zvuky lesa, které tu slýchával. Listí přeci šumí a nepíská. A tohle bylo rozhodně pištění, a ne jedno. Opatrně se tedy sehnul k zemi, jakoby se snažil zmenšit, ale zase ne moc, aby se jí nedotýkal břichem a nedej vlku si od ní třeba neušpinil bílou srst, jak se tak nenápadně k tomu zvuku blíž a blíž přikrádal. Letmo pak nahlédl za větší keř, u kterého si byl jistý, že původce toho zvuku skrývá. A co tam uviděl, tomu se ani jemu samotnému nechtělo věřit. Tvorové tak maličtí, že by si je jeden spletl klidně s myší - a Nickolas určitě, protože lesní hlodavci rozhodně nebyli jeho hlavní expertíza - tam na drobném plácku mezi stromy pobíhali, mezi sebou si posílali šišku a celé to vlastně vypadalo jako nějaká hra. Asi do ní byli hluboce zabraní, když si nevšimli vlka pozorujícího je z vrchu, protože se samým údivem zapomněl schovávat. Tak je tam pozoroval a přišlo mu, že je ta hra vážně docela zábavná. Aby to Smrt vzala, že by si snad nechal takovou psinu ujít, zatím co se mu odehrává přímo pod nosem. Možná nad tím ale mohl trochu víc přemýšlet, protože hned jak ho to napadlo, vrhl se doprostřed toho, co nejspíš bylo hracím polem hlodavců, a ti se s vyplašeným jekotem rozutekli do všech stran. Nickolas tam zůstal docela osamocen, s líně se povalující šiškou u svých tlap. "Připomínám vám snad nějakou příšeru?" uraženě zamumlal vlček a s šiškou chvíli balancoval pod tlapou, než ji zvedl do tlamy a bez dalších okolků už se jeho kožíšek míhal lesem. Musel si přeci najít nějakého nového spoluhráče, kterému ukáže tuhle skvělou novou hru, kterou právě vymyslel!

Přidáno.

Autumn had all the colors one could ask for and many would claim it their favorite season of all, but not this boy. It wasn't that Nickolas didn't appreciate all the beauty this season had to offer, but with all its beauty came the real struggles with keeping your fur clean and fluffy, while the weather was... not that great for all that. So when winter took over, the little boy was not complaining. Frozen grass didn't hurt his appearance and better yet, it was allowed to truly shine once the land was fully covered in whine snow. No matter how much one tries, you just can't get dirty with snow, so easily sad, winter was made for him.
And it was one of these white winter days, when Nickolas was roaming the lands looking for something. Or more like someone. Of course he didn't forget about his encounter with the angel times ago and now he wondered where did the angel dissapeared to. Nickolas hoped for the snow to help him uncover this mystery since it was really easy to trace someone by the pawprints left behind, but the area he searched was empty. The only trail he could found was his own and it was only a matter of chance he didn't start to follow that one. It was one of these brighter days it seemed. Still, no sights of anyone, much less an angelic entity. Nickolas was slowly turning to leave, when an idea crossed his mind and he decided to leave a message for anyone else passing by. Hopefully, one potentional angel, too.
Not to demage the final outcome, he startet to run out of nowhere through the untouched piece of snow covered land, then leaped into the air and with a silent *thud* burried himself backfirst into the snow. He wiggled a little, creating some sort of an angel-like image in the snow. Now, if the angel crosses this path, he'll know someone is looking for him for sure! Now if only Nickolas could get back up without destroying the image... which he really could not without anybody's help. And so, if no one happened to came by, the wolf has most likely been just chilling in the snow ever since.

Nickolas si znatelně vydechnul úlevou, když mu vlk před ním oznámil, že žádnou bouli nemá. Jako by na tom snad závisel jeho život, a ne na dobrosrdečnosti a trpělivosti vlka před ním... "Do tvojí smečky?" zopakoval vlček, který zdálo se snad poprvé za celou dobu skutečně slyšel a vnímal, co se mu místní snaží říct. Zmateně se při té otázce rozhlédl kolem, jako by se probudil z divného snu a nevěděl, kde je. Ta druhá část tak docela nebyla jen jako. "Možná..." natahoval vlček svou odpověď, zatímco mu to v hlavince šrotovalo. Ale nedošrotovalo, protože se mu v ní místo toho rozezněl mohutný cizí hlas.
Nickolas zíral na zlověstně se kroutící stromy a naslouchal hřmícímu hlasu, který nevyhodnotil jako dvakrát přátelský. Zlobil se snad na něj? Když pak uviděl, jak se k němu sápají i větve, nezarazil se nad tím, jen se polekal a místo úprku se během mrknutí oka objevil po boku černobílého vlka, div do něj nestrčil. Třásl se a krčil se u něj, jako by se přes něj zlověstné stromy dostat nemohly. "Ztratil jsem se, o-omlouvám se! Půjdu-půjdu pryč, slibuju! Můžeš... můžeš uklidnit ty stromy... prosím..." koktal ze sebe Nickolas vystrašeně. Nejspíš předpokládal, že tím králem Asgaaru je tenhle vlk, když les označil za svůj, takže tohle všechno určitě mohl odvolat. Mohl, že jo?

Listopad 1/10 | Wizku

Pořád pršelo a pršelo a vlček na jednu stranu neměl vlhkost ve svém kožíšku rád, ale na tu druhou se nemohl prát s přírodními živly do nekonečně. Takže to vzdal a teď se řítil k jezeru a těsně před ním sebou plácnul do trávy a začal se v ní převalovat. Když už nemohl ten déšť zastavit, alespoň se v něm řádně omyje a nebude při tom muset lézt celý do vody.
A jak se tak překuloval, do čumáčku se mu vloudil známý pach. To ho přimělo v jeho žížalovitém kroucení přestat a zpozornět. "Wizku?" žbleptnul si překvapeně pro sebe a už se rozhlížel kolem, jestli svou sestřičku nezahlédne. Neviděl ji. Vyskočil na nožky a jal se jako profesionální stopař, kterým nebyl, po pachu, který za krátko odhalil to, co hledal. "Wizkuuu!" zvolal, když svou sestru uviděl vysedávat pod nějakým stromem, a rozeběhl se nadšeně k ní.

S prosebným kukučem nakopnutého štěněte upíral svůj zrak na černobílého vlka před sebou, jako by doufal, že mu řekne, že stromy ve skutečnosti rostou jako houby po dešti a vzhledem k tomu, jak za poslední dobu pršelo, mýtina skutečně zarostla. Jako by stačilo, že to vlk řekne a bude to pravda. Ale vlk to neřekl. Mýtina tu nebyla. Tečka.
Nickolas zůstal jako uvězněný v transu. "Žádná... mýtina..." pronesl polohlasně, zatímco zbitým pohledem sklouznul k zemi a rezignovaně se posadil. "To... to ale nedává smysl..." Jako by s neexistující mýtinou přestal existovat celý jeho svět. Už mu chyběl jen osobní depresivní mráček, jak tak ztraceně dumal, kde se stala chyba. Ale pak na něj černobílý zase promluvil. Nickolas k němu polekaně zdvihl oči. "Cože? Ne. Proč? Mám někde bouli?!" vyhrknul v nově nabyté panice a tak divně začal hlavou otáček, jako by si na ni snad sám mohl vidět, když se bude dostatečně snažit. Nutno podotknout, takhle to nefungovalo, takže si pak hlavu alespoň projel tlapkou, ale nic neobvyklého tam necítil. "Není tam nic, že jo? Nemám bouli, že ne?" Sklonil před vlkem hlavu, aby mu to pomohl zkontrolovat.

I give up

15 drahokamů za Night Hunter
(od Nicka)

Nickolas byl mistr v přehlížení náznaků a cizích emocí, takže pro něj byla hračka si nevšimnout prvotní vlkovo nehostinnosti a možná až podrážděnosti. Jak jednou totiž tenhle vlček spustil, jen málo co ho dokázalo z jeho rytmu vykolejit. Celý jeho svět teď tvořil jeho nový kožíšek a představa pochval a nadšení na čumáčcích jeho přátel, až ho uvidí. A když si k tomu teď bude moci udělat i nového přítele, který ho bude obdivovat? To byl jen bonus k tomu všemu. Vlček dál vydatně mlel to své a žádné zmatené otázky od místního vlka jako by k jeho ouškům nedoléhaly. Žádné, až na to poslední.
Svět se na chvíli zastavil. Tedy, vypadalo to tak, protože se Nickolas na okamžik přestal hýbat. I ocásek mu spadnul podél nohou. "Žádná mýtina tu není?" zopakoval nechápavě. "To... to přeci není možné. Posledně tu určitě byla, zdobili jsme tam s Jasnavou strom, moc dobře si to pamatuju! Tak rychle přeci zarůst mýtina nemůže... Nebo může?" zadíval se vlček bezradně do tmavých očí vlka před sebou, hledajíc v nich zoufale odpověď na tuhle palčivou otázku.

Vlček trpělivě seděl a čekal. Nejdřív nedočkavě zíral do lesa, ale potom ho to omrzelo a tak brouzdal pohledem po vrškách stromů, jako by tam vyhlížel hrající si ptáčky, kteří tam ale nebyli. Byl tak trochu duchem nepřítomný a zpátky ho vrátil až něčí hlas. Rychle hlavu zase sklopil a ve stejný moment se mu oháňka rozkmitala do stran rychlostí rotující vrtule vrtulníku, zatímco energicky vyskočil na nožky. "Ahoj!" zvolal nadšeně a úsměv mu na čumáčku doslova zářil. "No, já-" spustil modrý vlček na vysvětlenou, ale trochu se odmlčel a naklonil se, jako by za vlkem ještě někoho vyhlížel, ale nikdo tam nebyl. Tak se podíval zpět na něj. "Myslel jsem, že přijdou všichni najednou, no nevadí, snad mi to odpustí," dokončil vlček vysvětlení, které vůbec nic nevysvětlovalo. Chtěl se svým novým kožíškem pochlubit všem, ale když se někde loudali, za to už nemohl. Nick se pak na místě zatočil, aby svůj nový modrý kožíšek dobře předvedl, zastavil se znovu čelem k vlkovi a chtěl něco doříct, když tu se zarazil, jako by mu konečně něco došlo. "Tebe neznám," vypadlo z něj. "Jsi tu nový?" naklonil zvídavě hlavu na stranu a následně opět rozkmital ocásek. "To je paráda, nováčci jsou super! Už jsi mluvil s Maple? Viděl jsi mýtinu? Mluvil jsi s vydrou?! Počkej, počkej, všechno ti tu ukážu, uvidíš!" radoval se vlček, že má ve smečce další dušičku, kterou může do jejích tajů zasvětit právě on.

Vlček přetlapkával na jednom místě mezi stromy a stále ne a ne najít tu vhodnou pozici. Naštěstí se za ním nikdo nehrnul. Počkat, proč se za ním nikdo nehrnul? Vlček se zmateně zadíval hlouběji do lesa mezi stromy, jestli už někoho neuvidí. Přeci nemohli mít všichni něco na práci. Jestli něco o smečkách věděl - a on věděl! - tak na vytí se přeci seběhnou všichni, ať dělají, co dělají. Možná vyl moc potichu? Už už si chystal hlásek na další zpěvný tón, který by vyslal do lesa, když se mu v hlavě rozezněl hlas. Cizí hlas. Do lesa už ani krok! Přijdu hned. Trochu to s ním cuklo, něco takového neznal. Ale hlas v jeho hlavě by mu určitě nelhal a byl na cestě. Naštěstí pro něj neměl Nickolas v plánu nikam odcházet a teď v tom byl ještě utvrzenější. Dřepnul si jako poslušné štěňátko na chladnou listím vyskládanou zem a s vrtící oháňkou nepřetržitě zíral před sebe do lesa, kdy se hlas zjeví, jako by vyhlížel Vlčíška. To, že ten hlas nepatřil nikomu, koho zná, ho vůbec netrápilo. Řekl mu čekej! tak čekal.

// Medvědí jezírka

Nickolas vpadl do lesa, nikým nečekán, nezván, a rozhodl se neztrácet čas hledáním jednotlivců. Zdvihl čumák k obloze a zavyl svých zpěvným hlasem, aby k sobě tou nejjednodušší cestou všechny přivolal. Takhle se na něj nikdo nebude zlobit, že třeba ten kožíšek ukázal první někomu jinému, když ho uvidí všichni naráz. Těšil se, co na to řeknou a zatímco čekal, až někdo z jeho smečky dorazí, přešlapoval a snažil se najít tu nejlepší pózu, ve které by svůj kožíšek mohl nejlépe hned na první pohled předvést. Škoda té mlhy, protože by mu určitě prospělo nějaké slabé světlo pronikající mezi větvemi stromů, aby to bylo jo kouzelné, ale Nickolas si s tím nelámal hlavu. Byl dost okouzlující i bez toho. Jen si hlupáček ve všem tom nadšení nevšiml, že vlastně vůbec nebyl v lese Sarumenské smečky...

// Středozemní pláň

Vlček se plížil už docela břichem u země, když před sebou v mlze uviděl něco se zalesknout. A lesklo se to tak, jak on potřeboval. Voda, blesklo mu ihned hlavou. Tak přeci našel, co potřeboval, přestože absolutně neměl tušení, kde. Pomaloučku se k ní přiblížil a při tom stále kmital očima do stran, zatímco se naklonil a... pak už se mohl věnovat jen svému odrazu. "No páni," vydechl a nechal při tom překvapeně pootevřenou tlamičku. Z vodní hladiny se na něj nedívaly jeho stříbrné lesklé oči. Ne, tohle byly oči jeho sestry. Modré a hluboké jako ten nejhlubší oceán. "Wizku..." zašeptal, když tu si všimnul ještě něčeho. Malinko se natočil a uviděl v odrazu další modrou, tentokrát ne v očích. "Páni. Páni páni páni!" byl hlasitější a hlasitější a nadšením udělal několik otoček, jak se snažil sám svá záda prohlédnout. "Já jsem modrý! To je boží! Život to fakt udělal! Udělal to! Páni!" nedokázal se vlček bránit emocím, které v něm nyní bouřily. "Vypadám fakt dobře! Jasně, že jo, Život přeci ví, co dělá, je to bůh! Páni páni pá-ni!" Celý se rozklepal v euforii. Musel se tím hned pochlubit. Maple. Jasnavě. Víle. Všem! Než se nadál, zamířil si to tak k prvnímu lesu v okolí, který přes mlhu našel, aby se mohl doma všem pochlubit.

// Asgaarský hvozd

// Ohnivé jezero

Vkročil do mlhy a kráčel snad nekonečně dlouho. Prvotní sebevědomí už ho také opustilo a vlček se jen nedůvěřivě obracel za každým šramotem, co k němu zpoza mlžné opony doléhal. Nepomáhal ani fakt, že mu díky vší té vlhkosti pěkně splihnul kožíšek a on se tak cítil pěkně mizerně a nesvůj. Možná udělal chybu, možná měl zalézt do Sarumenu, schovat se do teplé suché jeskyně a tam vymyslet, co vlastně vymyslet chtěl. Zastavil se, že přesně to udělá, ale uvědomil se, že už neví, kudy přišel a kudy je cesta zpět. Tentokrát na tom alespoň nebyla na vině jeho naprostá neschopnost orientace, ale fakt, že tady skutečně vlk nepoznal, co je vepředu a co vzadu. Ale tady zůstat nechtěl, chtěl dojít alespoň někam. Protože tohle nepřeberné bílo muselo někde končit, no ne? Vlček polknul a stáhnul uši k hlavě, zatímco se opatrnou chůzí dál plížil krajinou.

// Medvědí jezírka

// Borovicová školka

Pro mlhu vlček neviděl, kudy jít, ale nějakou zvláštní intuicí stejně dorazil tam, kam potřeboval. K jezeru. Dotlapkal k němu svou houpavou taneční chůzí a shlédl na jeho hladinu, kde okamžitě viděl sebe a nic víc, protože voda nebyla průzračná, jak očekával, nebo spíš zapomněl. Místo toho se pyšnila rudou barvou, která mu nyní zabraňovala vidět to, co potřeboval. Červená voda mu byla asi tak k užitku, jako žádná. I když... naklonil se, div čumáčkem nerozčeřil vodu. Zdálo se mu, že jeho oči jsou tmavší, než bývaly. Ale což, stejně tak dobře na něj může hrát ta rudá voda nějaké divadlo! Potřeboval najít něco čistšího a tak se vydal střemhlav do mlhy, aniž by měl tušení, co leží na její druhé straně.

// Středozemní pláň