Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nickolas se rozhodl vytrvale Zarrayu následovat, náznaky nenáznaky. Tomuhle tvorečkovi to prostě musíte vpálit přímo do obličeje, že o něj nestojíte, a ani tak není zaručeno, že vás nechá být. Tohle byl ten případ. Ale něco mu hatilo plátny, dráždilo čumáček, očka i krk. A ať se snažil mohutnému kýchnutí zabránit sebeurputněji - protože hrozně nutně potřeboval domluvit se svou novou kamarádkou, co podniknou - nakonec ho to pokořilo a černobílý to napral přímo do vlčice před sebou.
Neměla radost. Tohle už Nickolas pochopil. Vůbec se jí to nelíbilo. Hněvala se. Proč? Vlček popotáhl a vykulil na hnědou vlčici černá, zmatená očka. Zarrayina slova ho tentokrát proťala skrz na skrz. Vždyť on chtěl jenom pomoc! Proč se zlobí? Neměla by se zlobit, však on jí nic špatného nechtěl udělat. Ale nezmohl se na slovo, jen tam seděl a nechal na sebe vlčici řvát jak nějaké malé vlče, co přitáhlo domů po večerce a teď ho máma spílala. Zarraya strhla darovanou květinu s takovou vervou, že to vlka div nerozplakalo. Nechápal. Pořád nerozuměl, co udělal tak špatného. A vlčice se zatím nabručeně odebrala pryč.
"Po... počkej! To nebylo-" vykoktal konečně ze sebe a chtěl se za vlčicí rozběhnout, ale cestu mu zastoupil kvítek, který ještě před okamžikem zdobil vlčici ucho. Zničeně na něj shlédl a pak se zadíval směrem, kterým Zarraya rychle zmizela. "To já nechtěl," špitnul, protože už by ho stejně neslyšela. Nezkoušel ji dohonit, tentokrát ne. Místo toho smutně svěsil ouška i ocas, otočil se a odebral se opačným směrem. Ztrazil Noru a Zarraya od něj utekla, a tak byl zase tam, kde na začátku. Sám, hladový, a teď i hluboce raněný.

// Tenebrae (přes Ježčí mýtinu)

Zarraya si možná myslela, jak naprosto jasné musí její signály být, že se Nickolas má držet zpátky a její osobní prostor jí takhle neurvale nenarušovat. Vlkovi to ale bylo jedno. Nebo přesněji řečeno byl tak zabrán do svého díla, že dokázal všechny ty ošklivé pohledy a cvakání zubů brilantně ignorovat. Ještě pár finálních úprav, a voila! Vlk byl spokojen. Vlčice se zjevně snažila květ ze sebe setřást, ale Nickolas to bral jako zkoušku, jestli vydrží. Vydržel. To jeho úsměv rozšířilo ještě víc. Ten pohled ho tak dojal, až mu začaly slzet oči. A štípat. A v čumáčku ho něco začínalo šimrat. Zarraya se chystala k odchodu.
"Počkej!" vyhrkl, přesto, že přes zaslzené oči skoro neviděl a vyrazil za ní, aby mu neutekla, i když tedy vůbec neběžela. "A kam- kam půjdeš? Máš někam namířeno? Jakože, má- máš kam jít?" Snažil se mluvit a při tom zadržet kýchnutí. "Já ne. Jakože, nem- nemířím nikam. Mož- možná mů- může -žeAPŠÍÍÍ!" Akorát Zarrayu dohnal, skoro do ní vrazil, jak neviděl, ale s kýchnutím do ní vrazil určitě, protože to s ním úplně škublo, než se stihnul zastavit. Možná za to mohla za žlutá kytka? Asi příště utrhne jinou.... ale když tahle měla naprosto perfektní odstín!

// Ježčí mýtina

"Nemáš? Tak paráda, alespoň nebude mít nikdo problém s tím, jak budeš otáčet pohledy všech vlků na sebe!" prohlásil pozitivně Nickolas, jako by být single nebyl nikdy problém. Jakože, on nebyl. Nebyl totiž nikdo, kdo by tropil žárlivé scény, když stahujete svou úchvatností všechnu pozornost na sebe. Rozhodně to mělo své výhody.
"Huuu~" podpořil vlk Zarrayinu tajemnost při představování. "Zarraya, jo?" spustil pak už svým normálním hlasem, kdy hrozilo, že zase na nějaký ten čas tlamu nezavře. A taky, že ne. "To zní hrdě. Jakože, válečnicky, chápeš? Nejsi náhodou válečník? Chrabrý bojovník za všechno a všechny, kteří spoléhají na jeho udatnost a sílu!" pronesl teatrálně, úryvek jako vystřižený z nějaké bájné epické legendy. "To by na tebe sedělo, víš?" obrátil se na ni s nenuceným úsměvem. "Totiž, neber si to jako nějak špatně nebo tak, ale jako nějaká slečinka v nesnázích zrovna nevypadáš," zazubil se.
To už se Zarraya vrhala do vody. Nickolas za ní chvilku zaostával a rozmýšlel, jestli se chce také zmáčet. Voda vypadala čistě, ale podél břehů se držel nějaký sajrajt, o který vlk nestál. Nakonec si všimnul příhodně vyčnívajících balvanů a jal se je použít pro přechod. Hopsal přes ne elegantně jako laňka. Ale upřímně, jen zázrakem z nich do té řeky neslítnul. Jakmile jeho tlapky měly opět kontakt s pevnou zemí, začal se znovu poohlížet po své společnici. Když ji spatřil, na tváři mu vytanul zamyšlený, ne příliš spokojený výraz. S tou vlčicí musí něco udělat, však byla úplně marná! Přicválal k ní, tentokrát dost blízko, protože už se nemusel stranit její bahnité srsti. Zkoumavě si ji obhlížel, kroužil kolem ní v nepříjemné blízkosti. A pak, než stihla Zarraya jakkoliv protestovat, kolem ní udělal bleskurychle hop a skok, sem tam jí poplácal po srsti a sem tam se jí snažil uhladit. Za okamžik toho nechal, shýbnul se pro něco do trávy a mrsknul Zarraye za ucho zlatavý kvítek nějaké luční rostliny. Na to poodstoupil, aby si své dílo prohlédl z dálky. "Ha! Tak je to lepší!" uculil se spokojeně, nedbajíc, že jeho úpravy potrvají přesně tak dlouho, dokud vlčice neudělá první krok.

"Hm-hm," pokýval vlček hlavou už se jen vědoucně pousmál, když hnědá svůj názor označila za "neutrální". Jistě, byla tak odtažitá, že to prostě nemohla takhle naplno hned přiznat. Nickolas jí to neměl za zlé, však on věděl nejlépe své. A teď taky, po tom dloooouhém dohadování o srsti jeho nová společnice souhlasila, že je čas na koupel. Jestli tohle nebyla výhra na plné čáře, tak už nevěděl co bylo. I když on věděl, že to takhle dopadne. Jsem prostě dobrej, pochleboval si a v duchu se poplácával na zádech za dobře odvedenou práci.
Mimochodem, hnědá souhlasila, ano. To samo sebou vedlo k další spokojené reakci vlka, který nadšeně rozhýbal oháňku. Tak jakože decentně, aby z něj nebyl vrtulník, jen velmi elegantně, aby u toho u jeho heboučká lehoučká srst hezky vypadala. "Tak fajn!" potvrdil za sebe. Vlčice mu věnovala nic neříkající výraz, který si vyložil jako pozvánku a tak vkročil hravým krokem za ní, aby ji dohnal.
"Když bude takhle hezky celý den, tak i rychle uschneš! Uvidíš, že s čistou srstí ti bude mnooohem líp! A když máš ještě mě, cha! Všichni se za tebou budou obracet, až budou úžasem bradu tahat po zemi!" oznámil ji sebejistě a spokojeně se u toho šklebil. "Třeba pak ulovíš i nějakýho vlka. Víš jak to myslím," mrknul šibalsky. "Oh! Pokud- pokud teda už nějakýho nemáš! Pak by to asi bylo blbý. Máš nějakýho?" vyzvídal nestydatě jak nějaká puberťačka. Ani za mák se netrápil tím, že mu do toho vůbec nic nebylo. "Jsem Nickolas, mimochodem. Můžeš mi říkat Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně. A ty se jmenuješ?" valil na vlčici další a další otázky, jako by mezi nimi nepotřeboval nabírat do plic kyslík, zatímco cupitali k řece.

// Říční eso

Nickolas si byl dobře vědom toho, jak se hnědá vyvlíkla z odpovídání na vlastní otázku. Protože se ale dál doptávala na něho, a on se chtěl samozřejmě předvést a shodit vlčici hřebínek, neřešil to a jal se vlastní odpovědi. "Moje sestra, například. A ta měla vždycky ve všem pravdu, proč by se v tomhle mýlila?" opáčil neoblomně. "A taky..." nadechl se, že bude ve výčtu pokračovat, ale zarazil se. Vlastně o Murukovi s Ciel nechtěl vůbec mluvit. Neměl by o nich mluvit. Nikdy. "Taky Nora!" vyhrkl proto namísto dalších jmen. Nora mu sice nikdy nic takového neřekla, ale on byl přesvědčen, že se jí jeho kožíšek líbí. Přeci jen sama vypadala jako někdo, kdo úhledné vizáži rozumí, takže jestli se jí Nickolasova srst líbila nebo ne bylo vlastně bez debat. "A spousta dalších. Ale to, že mi někdo pochválí kožíšek ještě neznamená, že si budu pamatovat jeho jméno, víš. Protože takových vlků je," dodal teatrálně s rozhlídnutím do krajiny. Čekal, až si ho bude hnědá dál dobírat, ale další výsměšné otázky už nepřicházeli.
Nickolas se na vlčici nejistě zahleděl. Chtěl ji přesvědčit o své pravdě, to ano, ale takový zvrat rozhodně nečekal. Takže to přeci dokázal! Rošťácky se zazubil a rozkmital vítězně oháňku. "Takže přiznáváš, že se ti má srst nakonec líbí?" uculil se, jako by jinou, než pozitivní odpověď neznal. "Tos mohla říct rovnou, víš? Fajn, fajn, tak konec dohadování, když jsme teď oba za jedno, musíme najít nějakou čistou vodu a tebe dát taky trochu do pucu!" Nadhodil se sluníčkovým úsměvem, odhodlán pomoci vlčici vypadat alespoň z poloviny tak úchvatně, jako on sám.

Hnědá se do černobílého docela opřela i přes jeho nevinou otázku ohledně údajně černé vody. A to byl snad první moment v jejich konverzaci, kdy s ní Nickolas docela soucítil. Nebo jí alespoň... rozuměl? On by také nevlezl do špinavé vody, ta přeci nic neumyje! Přesto na ni zíral trochu nevěřícně, jako by ho takovým odhalením překvapila. "To... to ne," špitnul polohlasně, protože si nebyl jistý, co na to vlastně povědět. Teď mu jí bylo upřímně líto. Třeba se do ní celou dobu navážel a ona dělala ramena, ale při tom jí hluboce zraňoval. Třeba se do něj ona tolik navážela právě proto, aby nemusela připustit, jak oproti němu vypadala bídně. "To je strašné," pronesl, jako by se mu právě svěřila s nějakou rodinnou tragédii, při které vyhaslo na sto životů. "Nevěděl jsem... to mě mrzí," dodal a pohledem přejížděl přes její stále nevábně vyhlížející srst, zatímco zpytoval svědomí, jestli cestou nepotkal nějaký tok, kde by se toho vlčice mohla zbavit. Určitě by jeho pomoc uvítala, i když by to nahlas nepřiznala. Spousty vlků to nahlas nepřizná.
Teď se už zase dohadovali o namyšlenosti a Nickolas si stál za svým. "A tobě?" vrátil vlčici její vlastní otázku, než na ni sám odpověděl. "Mně to říká hodně vlků," doplnil ledabyle, jako by to bylo snad samozřejmé a při tom to nestálo za zmínku. Sestra mu to občas říkala, to byla pravda, protože věděla, jak moc si na vzhledu zakládá. Muruk jeho kožíšek také často oceňoval všemožnými lichotkami a Ciel to spíš využívala k popichování, ale nakonec si byl jistý, že i na ní dělal jeho vzhled patřičný dojem. A tak byl teď rád, že mohl vlčici odpovědět pěkně po pravdě, a už jen čekal, jak jí jeho odpověď vytře zrak. Nejsem namyšlený, víš. Ostatní to taky vidí!

Čumáček hezky dotčeně vzhůru - to už známe, ne? "Chm! Jasně, že se každý zašpiní. Ale ne každý má očividně tolik pochopení pro to, aby ze sebe tu špínu také odstranil!" pronesl poučně, jakože neurčitě, ale přeci bylo samo o sobě dost jasné, že stále mluví o ní. Zděšeně se zajíknul, když se hnědá oklepala a všechen ten hnus se z ní rozlítal na všechny strany. Nickolas urychleně udělal několik kroků vzad v zájmu zachování čistého kožíšku. A přeci na něm něco málo z těch špinavých kapek utkvělo. Ne ne ne ne ne!
"Vidíš, tak proč ses v ní rovnou neum- počkat, černá?" Chtěl si dál do cizinky šťouchat, zatímco se opatrně snažil tlapou setřít si její šmír z jinak bělounké srsti na hrudi, když ho svým novým prohlášením absolutně zaskočila. Zdvihl k ní podezíravě obočí. "Černá voda? Jak jako černá?" Chtěl vědět, něco mu na tom neštymovalo.
Podrážděně sklopil uši k hlavě a dál ji probodával pohledem. Klid? Klid? To tak! Její poznámka o namyšlenosti s ním ale kupodivu pro jednou ani nehnula. "Vůbec ne. Když je někdo krásný, měl by to o sobě vědět. A měl by si to umět přiznat! Moc vlků to totiž neumí. Přiznat si, že jsou krásní nebo třeba v něčem dobří. Proč by nám to měli říkat jen ostatní? My se přeci také musíme umět ocenit. Pak to jde totiž dobře poznat, když si vlk sám sebe váží," hlesl s podobným, vychytralým úšklebkem a trochu se narovnal, aby se před hnědou tolik nehrbil. Čumáček už nevytáčel do nebeských výšin, z jeho postoje teď čišelo čisté sebevědomí. Pořád se na ni ale na hnědou zlobil, to jo. Jde to poznat, když si někdo sám sebe váží, víš? Tak proč ty si sebe nevážíš? Mlčky na ní setrvával pohledem.

"Jo, splývá s přírodou, protože je to barva bahna a hlíny," utrousil doráživě a také se jí jednou zpříma zadíval do očí. Očividně se jí přeci jen dostal nějak pod kůži a hodlal si to vítězství, leč krátkodobé, naplno vychutnat. "Vypadat jako ty, taky bych radši splýval a maskoval se. Tohle," poukázal na celou její maličkost, "není nic, v čem bych se chtěl někde vystavovat na obdiv všem." Pohrdavě při tom nakrčil čumáček. Vážně, že jí nevadilo se tu takhle promenádovat všem na očích. "A ty tvoje zajímavý odstíny jsou stejně jen fleky od špíny a bordelu. Vážně, kdy naposledy si alespoň viděla vodu?" rýpnul si ještě trochu a vážně zadoufal, že tahle vlčice koupel alespoň zváží. Možná by ze sebe smyla všechnu tu hnědou a zjistila by, že je pod tím třeba bílá nebo tak něco. I když ne, žádná bílá vlčice by se přece tolik nezaneřádila, takové pomyšlení Nickolas kategoricky odmítal.
A zatím, co Nick zadumaně přemýšlel, o původním zbarvení toho špinavého tvora před sebou, vlčice opět promluvila a pro vlk to byl jako kousanec do zadku. "Cos to řekla?!" vyhrkl o dost podrážděněji, než kdy předtím a jak se jejich oči setkaly, dal si překvapivě rychle dvě a dvě dohromady. "Můj kožich je krásný!" vyštěkl podrážděně. "A přestaň mi lízt do hlavy!" sklapnul tlamu a poodhalil tesáky, ale nevyšlo z nich jediné zavrčení. Jen upíral výhružný pohled na tu špindíru a snažil se u toho nerozklepat. Nevrčel. Nemohl. Nechtěl ani útočit. Nepral se, on ne. Ale měl zlost. Cloumala s ním a on už si nezvládal udržet svůj klid. Chtěl něco provést, něco... cokoliv. Chtěl jí to vrátit. Ublížit jí? Možná. Ale jak, když by se jí zdráhal třeba jen klackem dotknout, aby se od ní nezamazal.

Vlk dotčeně vytřeštil oči, ze kterých by mu dost možná stejně tak dobře už mohli vyskakovat nepřátelské jiskry a šlehat blesky, kdyby něco takového dovedl. "Niko- nik- nikomu se nelíbí?!" zajíkal se, jak nevěřícně její slova opakoval. "Kecáš! Černobílý vlci se líbí všem! Bílá je čistá a vznešená a černá elegantní a uhlazená a černobílá je nejlepší kombinací obojího!" odsekl rázně, uraženě a dupnul si při tom pro důraz tlapou. Ale jakože jen málo, aby ho to nebolelo a aby se nedej vlku takhle nepostříkal bahnem nebo něčím.
"To ale ty nemůžeš pochopit, že," pokračoval, když se trošinku uklidnil z toho šoku. "Protože hnědí vlci si vždycky myslí, jak jsou nejlepší, jak se všechno v jejich srsti ztratí. No, myslí špatně! Hnědá srst je neoriginálním výtvorem přírody darována nevýrazným jedincům s nevýrazným charakterem, co si pak svou nevýraznost kompenzují navážením se do všech a všeho, kdo o sebe umí pečovat lépe, než oni." Důrazně kývnul hlavou, spokojen, jak to teď pěkně vymyslel a řekl. Ne, že by byl tak vysazený proti hnědým vlkům, ale většina z nich skutečně nebyly jeho favoriti a tahle... špína si o to přímo říkala. Můj kožíšek je krásný! Já jsem krásný! opakoval si Nickolas stále v duchu, jako by se o tom musel dokolečka přesvědčovat, Jsem! Ona o tom nic neví! zatímco navenek uraženě odvracel pohled stranou. Pravdou bylo, že kdyby mu tohle řekla vlčicie do očí, asi by se na místě sesypal. Ale to on nechtěl, musel si zachovat tvář. A sice se mohl zvednout a odejít, než k tomu skutečně dojde, ale to také nemohl. Chtěl jí domluvit. Chtěl, aby to odvolala. Ale jak jí k tomu přimět...

Nickolas zoufale, ale vytrvale pátral po své kamarádce. Tedy, mohl pro to asi udělat víc, než jen pořvávat na celé kolo a stát na místě jako skála. Ale on byl najednou hrozně překvapený, kolik vlků se během té chvilky na mýtince mihlo. Kde byly, když potřebovali s Norou pomoc se zastrašením toho obrovitého tvora, kterého chtěli původně ulovit, hm? HM?!
Teď ho zaujala další silueta a on k ní na krátko odvrátil zrak, jenomže tohle zjevení si s uhlazenou, upravenou Norou nemohl splést ani z dálky. Skoro se mu zastavilo srdce, když uviděl vlčici s tak zaneřáděným kožichem, že by si ji kde kdo mohl splést s příšerou z močálů. Jak se takhle mohli vlci toulat po světe, to nepochopil. Napadlo ho však, že by třeba vlčice uvítala pár rad, jak o sebe trochu víc dbát. A jelikož byl Nickolas prostě dobrák, vyrazil k ní rozhodnutý se o svá moudra podělit.
Odhodlání nemělo dlouhého trvání. Sotva vlček otevřel tlamu, aby promluvil, vlčice ho předběhla a jemu slova uvízla v krku, div se nezadávil. Jí se nelíbí jeho srst? Jeho srst? Zalapal dramaticky po dechu. Kdy naposledy viděla sebe? "A mě se nelíbí tvůj přístup, tak je to alespoň vzájemný," utrousil jako namyšlená slečinka hezky s uraženým čumáčkem ve vzduchu, zatímco v nitru své duše byl teď nemilosrdně raněn. Přejel ji povýšeným, hodnotícím pohledem a dal si záležet, aby jí neunikl. "Moje srst je lesklá, krásná, heboučká a čistá. Ta tvoje pod vším tím blátem a hnusem není ani vidět," upozornil ji taktně, a z výrazu mu ani na okamžik nemizelo pohrdání.
Jeho srst... JEHO srst... na hodnocení jeho srsti někdo jako ona neměl právo.

// Jezevčí les (přes Říční eso)

A protože to byl Nickolas, tak mu vůbec nepřišlo divné překračovat při svém pátrání po jeho kámošce řeku, i když ji nikdy předtím s ní nepřekračoval. Ani mu nepřišlo zvláštní, že se tu nikde nepotulují stáda těch velkých tvorů, jako předtím. Ne, to ho vůbec netrápilo. Co se mu však nepozdávalo, byla velmi nízká výskytnost Nory. Přesněji řečeno, absolutně nulová. A že vlček hledala co mu smysly stačili.
"Třeba ho zahnala někam hodně daleko?" snažil se si její nepřítomnost vysvětlit. "Možná ho začarovala tou svou tajnou řečí a přemístili se někam úplně pryč! Ne, počkat, to by znamenalo, že mě tu nechala. Ale ona je kamarádka. A já jsem Nickoli! Mě by tu nenechala!" Alespoň něčím si byl černobílý jist. Sebejistě se teď hezky našponoval do výšky, aby si připomněl, kdo vlastně je. Ne, takového, jako byl on, jen tak někde opustit nemůžete! Ale kde potom Nora byla...?
"Noroooo!" zkusil volat ještě jednou a vyplašil tak páreček ušáků opodál, kteří se úprkem rozutekli pryč. Kdyby byl o trošičku soudnější, jednoho by ulovil. Ale na jídlo teď neměl pomyšlení, třebaže jeho žaludek řval podobně, jako jeho tlama. "Tak kde si?" zakabonil se maličko zoufale.

// Zubří vysočina

Přesto, že byl ještě před pár okamžiky víc než odhodlaný vrhnout se na mohutné zvíře, pelášil teď vlk pryč od nebezpečí, co mu nohy stačili. Někde za sebou nechal i Noru, která snad byla natolik inteligentní, aby se k úprku také nenechala dvakrát přemlouvat. Na ni teď ale ani nevzpomněl, jen běžel a běžel a doufal, že to zvíře neběží za ním. Měl ale až moc nahnáno na to, aby se třeba jen na chvilinku otočil a sám se přesvědčil. Nechtěl mu dát ani těch pár vteřinek náskok, protože co by kdyby, že?
Protože ale Nickolas byl sám spíš na okrasu, než na nějaké sportovní výkony, začal mu brzy docházet dech. Naštěstí zapadl do nedalekého lesa a smykem se přimáčknul k jednomu z širších stromů snad ve snaze splynou s okolím. Což, v případě jeho černého a hlavně jasné bílého kožíšku, šlo v hnědé lese docela obtížně, ale zatím ho nic nesežralo, takže to asi nebyla úplně marná taktika. A do keře se schovat nemohl, však by se celý rozcuchal a ještě by mu určitě v srsti zůstal kdejaký bordel.
Těžce oddechoval a špicoval uši, aby rozpoznal, jestli svého pronásledovatele zmátl. Protože ale nic neslyšel, za krátko úlevou vydechl a vyšel ze svého úkrytu. "Fuuu, to bylo o fous," oklepal se a celou se rychle prohlédl, jestli nenajde nějakou vadu na kráse. Až pak se začal zajímat o zbytek. "Kde to jsem?" kroutil zmateně hlavou. "Noro? NOOOOROOOO!" vyřvával do jinak tichého lesa. Když se neozvala odpověď, ztuhl. "Třeba jí dostal!" napadlo ho zděšeně. "Nebo ona dostala jeho!" připomněl si, aby více věřil ve své přátelé, a to taky udělal. Tohle byla rozhodně přijatelnější myšlenka, než ta první. "Páni, jo, určitě ho dostala! Zahnala ho! Možná ho ulovila! Ha! Musím ji najít!" rozhodl se a vykročil zpět. Ale jelikož to byl Nickolas, a jelikož jeho orientační smysl prakticky neexistoval, šel nějak úplně jinam.

// Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Hlavička mu spadla zase trochu ke straně, jelikož Nora se opět začala ohánět vznešenými italskými slůvky. Nestihl vyzvědět jejich význam, neboť vlčice už odpovídala na další z jeho otázek. Asi ne zrovna ochotně, ale to Nickovi vůbec nevadilo. Povídali si a to bylo super. Byl jednoduchý. Tohle mu stačilo. Ale Nořin příběh se mu rychle přestával líbit. Mohl si domyslet, že vyprávění o zemi v plamenech nebude zrovna sluníčkové, ale teď už bylo pozdě. Tohle slyšet nepotřeboval. Nechtěl si povídat o těch zlých vlcích toužících po moci a pustošících všechno na dosah tlap. Jeho nevinný, rozpustilý hravý úsměv se mu na okamžik z výrazu docela vytratil. "Mně záleží na mém kožíšku," pronesl skoro zamyšleně do země a jeho bezeskvrnný vzhled to jen potvrzoval. "Ale na tvém mi záleží taky. A ne jen proto, že víš, jak důležité je se o něj starat," což zase potvrzoval vzhled její. Pohlédl vlčici do očí. "Ale protože jsme přátelé, ne? Na přátelích by ti mělo záležet," hlesl nevinně a ocásek se mu povzbudivě rozhoupal do stran. Byl přesvědčený, že jí na něm také záleželo, jen to neuměla tak hezky říct, jako on. Neměl jí to za zlé, však on to dovedl poznat i beze slov!
Důkazem jejich přátelství byl beze sporu i tenhle lov, Nickolas o tom neměl pochyby. Za chvilku si narvou pupky a budou si vyprávět... něco veselejšího, než předtím. Uslyšel své jméno a najednou byla Nora u něj. Kouzelně se zazubil a čekal, co má na srdci. Určitě ho teď uznala za právoplatného vůdce lovu, což mu jen šimralo jeho už tak veliké ego, zároveň se ale bál, že se ho bude doptávat na nějaké další strategické vychytávky protože, popravdě, nic jiného neměl. Její slova ho však zaskočila. "He?" vyhrkl nechápavě a podíval se směrem k zubrovy. Ten... se netvářil moc přátelsky. "Oh." Proč se díval jejich směrem? Nickolas si byl jistý, že kořist se nemá dívat jejich směrem, řekl to někdo tomu zvířeti? Asi ne. Vlka přepadl nepříjemný pocit. Tohle nebylo dobré. Zastavil se, chvíli si s mohutným tvorem poměřovali pohledy a pak černobílý vlček začal krůčky pozpátku couvat. "Možná... možná máš pravdu. Tenhle... asi nechce být ulovený." Chvěl se mu hlas a oči nespouštěl z nově objevené hrozby. Zubr nevypadal, že by mu nějaký ústup šelem stačil. Chystal se na útok. A Nickolas na útěk. Všechna jeho kuráž a odhodlání už vzaly nohy na ramena a měly sakra náskok. Nickolas neplánoval dlouho zaostávat a než by řekl veš, upaloval co mu nožky stačili k blízkému lesu a hlavně daleko pryč, pryč od nebezpečně se čertícího tvora.

// Jezevčí les

Protože se jeho kámoška dala do vysvětlování té její šifrované řeči, černobílý bedlivě nastražil ouška. Nejdříve naslouchal se zájmem, ale pak se trochu dotčeně zachmuřil. "Nejsem kříženec!" protestoval, a opět by nebylo divné, kdyby tu místo plně vzrostlého dospělého jedince posedávalo emocionálně dotčené vlčátko. "Jsem taky původní!" pronesl a důležitě při tom našponoval čumáček k výšinám, aby svou vznešenost jakože předvedl. Ne, že by věděl, o čem se teď přesně dohaduje.
"Ještě dnes hoří v plamenech?" zopakoval zaskočeně a už zase uražený nebyl. Jeho mozeček nedokázal zjevně udržet dvě emoce současně, alespoň momentálně ne. "A to je jak dlouho? Nemyslím si, že může oheň takhle dlouho hořet na jednom místě," hlesl a byl na sebe v duchu opravdu pyšný, že tohle věděl, "takže je asi dost možné, že jestli ještě hoří, tak se může dostat až sem." Nořina výhružka mu přeletěla nad hlavou a absolutně ho minula. "Kdo ho zapálil? Ten oheň?" naklonil zvídavě hlavu na stranu.
Nora si objednala z menu pasoucím se na louce a Nickolas pokýval hlavou na souhlas. Už se začal rozhlížet po stádu a poměřovat jedince mezi sebou. Největšího... největšího... alespoň se mohlo zdát, že to přesně dělá. Vybírá kořist. Místo toho v hlavě zběsile přemítal, jak se na takový lov obrovského dobytka vlastně jde. Jak to jen lovili tenkrát s Ciel... a lovili někdy vůbec něco tak velkého? Ne. Ale také nikdy neměli tak velký hlad. Jo, to znělo jako rozumný důvodu. Ach, kéž by jejím loveckým lekcím tenkrát vlček lépe naslouchal.
"Támhle!" vyhrkl z čista jasna a posunky ukázal k nedaleké docela osamocené, mohutné siluetě. "To je on! Ten je náš!" zazubil se povzbudivě na svou tmavou kamarádku. Tak přeci si něco pamatoval! Lepší jedinec, než stádo. Ne, že by to v tomto případě nějak drasticky měnilo jejich šance na úspěch. "Musíme k němu blíž!" zavelel energicky a poskočil si do kroku, jak vyrazil ke zvířeti. Ne, neplížil se. Nekrčil se u země, nijak se nemaskoval. Prostě si to špacíroval přímo k zubrovi jako by se nechumelilo. "A musíme vymyslet... taktiku..." brouknul zadumaně. To totiž na společných lovech s Ciel vždycky dělali. "Takže! Ty ho nadeženeš a já se schovám támhle v díře a on poběží ke mně a já vyskočím a on se lekne a ty ho zakousneš! Ha! Snadný!" sdělil vlčici svůj brilantní plán. Ano, takhle to určitě dřív dělávali. Takhle si to pamatoval.

Rozhodně se nesnažil přetvařovat, jako že ví, o čem to jeho kamarádka vykládá. Ale očividně se o to zajímal. Jako o všechno. Vlci byli totiž normálně hrozně zajímaví tvorové, a tady Nora už to několikrát sama o sobě potvrdila. "Italským? To je asi tvoje smečka? Italská smečka! A vy jste tam měli takhle svojí vlastní řeč? To je mazaný," pokýval uznale hlavou. Hned ho napadlo, kolik výhod mělo mít tajnou řeč, kterou jen tak někdo neovládá. Ale byl taky rád, že vlčice ovládala i tu jeho a tak tu teď mohli klábosit. Bylo by hodně hloupé, kdyby se vůbec nedorozuměli, ale naštěstí si nakonec rozuměli moc dobře! Alespoň Nickolas takový pocit měl.
"Já jsem chytrý," opáčil zvesela, vůbec ne dotčeně. Ne všichni totiž byli tak všímavý, jako on, to chápal. A tak tuhle drobnost o sobě rád Noře dobrovolně prozradil, aby ji ušetřil zdlouhavého procesu objevování.
Černobílá kamarádka začala výčtem zvířat, které by přirovnala ke svému hlasu a vlk jako vzorný posluchač to vzal naprosto vážně. Sedl si na zem a výraz měl takový nepřítomný, jednou tlapou záhadně máchal ve vzduchu zatímco si něco mrmlal pod nosem. Vážně to přepočítával na hlad. Pak rozevřel oči dokořán. "To je... to je fakt velký hlad!" potvrdil Noře užasle. Už si nebyl tak jistý, že takový hlad dovede pomoci zahnat. Váhavě se obrátil na svou společnici, která teď poukazovala na svoji kostnatou zadnici. Byl to skutečně hrozný pohled. A to pomyšlení, že nebýt jeho úžasné huňaté srsti, vypadal by nejspíš teď zrovna tak...
Ne, už se rozhodl! Pomůže ji! Pomůže sobě! A možná to nevystačí na deset medvědů, dvacet veverek a kolik ježků, ale něco určitě svede! Odhodlání se mu vlilo zpět do žil a vrátilo jiskru do očí. "Velký hlad volá po velkých činech!" prohlásil srdnatě a obrátil se k siluetám pasoucích se zvířat. "Tak kterýho?" nechal Noře šlechetně na výběr a tady už bylo jasné, že byl rozhodnutý do toho jít. Půjde po tom zvířeti třikrát větším a silnějším, než on. Snad byla vlčice chytřejší než on, protože jinak je Nickolasovi lovecké taktiky zabijí dřív, než se nějaký hlad vůbec stihne přihlásit o slovo.