Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když se Maple zmínila o jeho očích, hbitě s nimi několikrát zamrkal. Věděl, jakou mají barvu - a světe div se! - věděl, co to znamená. Jen se o to nikdy tolik nezajímal, jako teď. "Moc dobře ji neovládám. Možná jenom malinko. Hodně malinko. Jakoby vůbec," vyžbleptnul a sklapnul tlamu, zatímco očima těkal sem a tam, jakože řekl něco, co neměl. Skutečně, kdo by se přiznával k něčemu takovému? Ještě ho kvůli tomu tady nakonec nebudou chtít - ale ne! On má mnoho a mnoho jiných kvalit, určitě ho neodmítnou!
A pak si dál vyslechl, kde ty dva nejvíc magické tvory nalezne. Vypadal zklamaně, když se dozvěděl, že nežijí ve smečkách, ale co víc, každý docela sám. "Aha," vydechl, "ale proč žijí sami? To je docela smutné, ne? Není jim smutno, když jsou úplně daleko od ostatních?" svezl hlavičku starostlivě ke straně, ale pak ho něco napadlo. "To bychom je měli jít navštívit brzo, abychom je rozveselili, že jo?" navrhl a už zase vypadal spokojeně. O to šťastnější byl, že mu Maple nabídla, že půjde s ním. Maple bude fakt dobrá kamarádka, to Nickolas poznal hned!
Seděl teď opodál vlčice, která doslova vyzařovala magii, a užasle ji sledoval, zatímco nevědomky za sebou kmital ocáskem jako větrák. "Náhrdelníku.... ha! Já říkal - říkal jsem, že je magický!" zazubil se vítězně. Tady však kouzla nekončila. Najednou před nimi vyrostla fakt mega rychle rudá růže. To Nickolase zastihlo nepřipraveného. "Vzkaz?" zopakoval nechápavě, když si růžičku prohlížel, a pak vzhlédl na vlčici. "Ty umíš mluvit s květinami?" zamrkal, jako by ho Maple nepřestávala překvapovat.
Najednou, z ničeho nic, Maple nadnesla to téma. Vlk vystřelil a narovnal se jako blesk, zaujal pěkně elegantní, rovný postoj a dal si záležet, aby vypnul hruď jen přiměřeně, jakože trošinku hrdě, ale hlavně aby byla vidět jeho krásná srst, kterou se pyšnila. "To- to by bylo úplně nejlepší! Bylo by to moc fajn, určitě bych tu rád zůstal! Můžu být moc užitečný!" pokýval hlavou, jako by tím svatosvatě potvrzoval svá slova, přestože svou užitečnost už dokázal, když Maple "pomáhal" s přepravou úlovku.

Kdyby Nickolas věděl, že ho někdo tipnul na řidiče náklaďáku, brečel by (ale jakože jen trochu a hezky, žádný ugly cry). Kdyby mu někdo nabídl být modelem, už by nechtěl dělat nic jiného...

Anyway, zajímavá akcička, to se musí nechat. Věřím, že vyhodnocování muselo být tak trochu tvým osobním peklem. xD

Pro Nicka prosím o 3 křišťály + 6 kytiček. Děkuji!

Nickolasovi se zjevně jméno toho vlčete líbilo. "Ejouv...jowyn?" pokoušel se ho vyslovit po vzoru Maple. Znělo děsně zvláštně, a tedy děsně úžasně! "To teda je! To je dost dobré jméno! Mít takové jméno, tak bych taky nechtěl žádné jiné. Dobře, že jsi na něj přišla!" souhlasně přikyvoval a chválil alfu za její perfektně odvedenou práci.
Černobílý vlček má čich na to, když se blíží nějaké dlouhé zajímavé vypravování, a tak ho začala Maple seznamovat se zdejším božstvem, uvelebil se do sedu, ale vlastně jen divně posedával na patách a trošinku se k vlčici nahnul, aby mu ani slovíčko neuniklo. "Páni," vydechl užasle, jako by mu právě převyprávěla nějakou pohádku. "Takže Život umí magie a Smrt tě teleportuje? To je neuvěřitelný! A všechno tady teda je magický? Můžu být taky magický, když za nimi půjdu? Ale musím mít ty kytky že... a kameny, to jsi říkala. No jo, no jo, vlk by neměl chodit na návštěvu s prázdnou, to je pravda! A kde mají smečku?" Zdálo se, že si z celého toho vypravování odnesl jen úlomky informací, ale co se z nich utvoří, na to si budou muset ještě počkat.
Dychtivě zavrtěl hlavou. "Ne, ne, nevadí! Je krásný, moc. Ale tobě sluší víc, víš. Mě tahle barva moc nesedí," zazubil se a pomohl vlčici s přívěskem. A pak už jen zíral s tlamou dokořán, jak srst Maple prostupovaly barevné odznaky. "Woooow," vydechl překvapením, naprosto zbaven slov - což byla v jeho případě fakt vzácnost. Dokonce ho ta podívaná přiměla si trochu couvnout, aby mu nic neuniklo. "Co... co je to?" Jeho krásná hlavinka to zrovna nepobírala. Nevěděl, co se právě stalo, ale věděl, že je to nádhera, a to mu ke štěstí stačilo.

Nickolas poslušně poslouchal tu velkou novinu. Vlastně všechno, co mu Maple říkala, bylo nové. Protože vlčice mluvila docela dlouho, černobílý nezapomínal průběžně přikyvovat, jako by jeho upnutá očka nestačila na důkaz toho, že dává bedlivý pozor.
"Teď už je vlčátku ale líp, když je tady, ne? Možná jste mu mohli dát nové jméno, když si to staré nepamatoval, třeba by se mu taky líbilo!" nadhodil, jako by to ještě bylo třeba. "A jak se teda jmenuje?" vyzvídal alespoň, když už to Maple tak pěkně načala. Nejdřív nevěděl to jméno nikdo, tak teď by ho měli znát raději úplně všichni, kdyby vlče zase zapomnělo! Pak ho ale něco trklo do čumáčku a zamyšleně svrásčil čelo. "A jak to to mohl říct život? S životem se nedá mluvit, ne? To je totiž to... jakože to není, no, není to vlk, totiž... totiž my jsme jako život, ten my máme, ale život nemůže mluvit a-a..." začínal se do toho viditelně zamotávat a zoufale pohlédl na béžovou, aby mu pomohla se z toho zapeklitého labyrintu vymotat.
Řeč se ale stočila k přívěsku a k něčemu, co souviselo s jeho maličkostí, a to si přeci nemohl nechat ujít. Úplně se rozzářil, ale zároveň se tvářil, jako by to bylo něco děsně tajného a on byl odhodlaný o tom nikomu neříct. "Tak- tak jo," hlesl se zatajeným dechem a chvíli mu trvalo, než mu došlo, že k tomu bude muset nejspíš vlčici přívěsek vrátit. "Ou, ou, už vím! Chceš ho zpátky? Potřebuješ ho mít, aby to fungovalo, že jo? Počkej!" Tlamička už mu zase jela, zatímco se hlavou ošíval, aby mu přívěsek z krku sklouznul a pak se s ním natáhl k vlčici, oči zalité nedočkavostí.

Poblikává. Poblikává! To Nickolasovi ke štěstí zjevně naprosto stačilo, i když nechápal, proč to bylo špatné. On by rozhodně byl rád, že mu jeho blikající věcička bliká každou chvíli, kdyby tedy nějakou měl! A už už to vypadalo, že se tedy vydají za tou Maple, ale co tomu vlk nechtěl, Maple přišla za nimi. Černobílý vlček se na ni hned zvesela zazubil na pozdrav. "Jo, jo, jo, já krásu nepřehlížím!" přitakal na její slova a obrátil se stejným směrem, jakým béžová koukala - na Darkie. "Dar-" A pak se zarazil.
Vlčice s růží vzala prostě do zaječích, Nickolas stačil sotva párkrát zamrkat a na tváři se mu na krátko usadil nechápavý výraz. "-kie?" dokončil a pak vykročil, jako by se za ní chtěl hnát, ale ten první nášlap byl také poslední. "Počkej přeci!" zavolal za ní, jako by ho snad někdy ta vlčice poslouchala. "Proč utíká," broukl si pro sebe, i když tušil odpověď. On nebyl tak úplně hloupý, jak se mohlo zdát. Věděl to. Věděl, že vlčici s růží něco trápí. A o to víc se mu nelíbilo, že prostě utekla. Nevěděl, o co přesně šlo, ale to neznamenalo, že nemohl pomoci! Ale nemohl pomoci, když od něj všichni utíkali! Fajn, tak Darkie pomůže jindy. Dost bylo mračení, nahodit úsměv teď! Aby náhodou Maple nezjistitla, že se umí tvářit i jinak.
"Jaké novinky?" obrátil se se svým sladkým nevinným úsměvem zpátky k Maple a s trochu menší dávkou energie, než pro něj bylo typické.

Výprask nedostal. A tak se dál choval, jako by neexistovali žádné hranice mezi tulákem - i když velmi krásným, úhledně čistým tulákem - a samotnou alfou smečky, na jejímž území se právě nachází. Co však vlčice před ním řekla ho zaujalo na tolik, že ho to na pár chvil od jeho tendencí narušovat osobní prostor zdrželo. "Citlivá?" zopakoval, jako by to slovo slyšel poprvé. Zase sklopil zrak k růži a hlavička mu sklouzla nechápavě na stranu. "Jak citlivá? Jakože dělá něco, když se k ní někdo přiblíží? Oh, já vim, já vim! Ona... odhaluje lži! Nebo... čte myšlenky! Ne, ne... vystřeluje trny! Ne... svítí! Jo! Určitě svítí! Svítí?" Po vyčerpávajícím brainstormingu se stříbrnýma očkama usadil znovu na Darkie, vykulil je snad ještě víc než předtím a s neodolatelným vlčátkovským výrazem se dožadoval okamžité odpovědi. Rozhodl se totiž, že svítící růže je rozhodně o dost víc úžasnější, než nějaká magická květinka, co odhaluje lži nebo cokoliv jiného... užitečného.
Nakonec z Darkie vypadla i ona důležitá informace, že Maple je jen kousek od nich. Nickolas vypadal, že ho ta zpráva potěšila, i když on tím ocáskem mrskal non-stop, a tak v tom jen spokojeně pokračoval. "Já vím!" pronesl hrdě, nikoli dotčeně. Chtěl jen Darkie ukázat, že je dobrý v hledání, i když nejdřív našel ji, místo Maple. Bude moc dobrým členem smečky! "Můžeme za ní jít spolu!" nadhodil zvesela, jako by to snad byla úplná samozřejmost. Přešlapoval netrpělivě na místě a zdálo se, že už jen čeká, až se k němu Darkie přidá, aby mohli za jmenovanou vyrazit.

// úkryt

Vylezl ven a nedalo se říct, že by mu sluníčko zrovna ozářilo úsměv. Ono totiž zrovna zapadlo někde za vrcholky stromů. Ničím se nezdržoval a čumákem nasál vlhký vzduch. Protože on přeci věděl, jak se to dělá, když někoho hledáte! To, to stopování přeci! A dovtípil se, že v tom musí být fakt dobrý, když hnedka hnědou rozpoznal. Celý se radostí zatetelil, jak ho jeho úspěch potěšil. Určitě budou jeho skvělé vyčmuchávací schopnosti smečce k užitku a Maple to věděla! Věděla, že se jim bude hodit. Věděla, jak se dobrý a proto mu to nabídla! Nickolasovi bylo už při jejich prvním shledání jasné, že je fakt dost dobrá, ale tohle ho jenom utvrdilo.
Kdyby mohl, k chůzi by si spokojeně hvízdal, ale protože vlci hvízdat neumí, tak si místo toho pobrukoval nějakou veselou melodii a hopsal si to lesem. Nutno podotknout, že tady bylo spousta hustých porostů, takže to hopsání zase tak snadné nebylo. Možná proto mu tak dlouho trvalo, než se dostal vůbec někam. Všechny překážky totiž místo překonávání nějak složitě obcházel. A tak se stalo, že někoho zahlédl. Nebyla to Maple, tu by přeci hned poznal! Tohle byla jiná vlčice, měla černobílý kožíšek a hlavně její vzhled výrazně dokreslovala rudá růže. Maple Nickovi o té růži vyprávěla. I o té vlčici.
Nickolas se rozzářil jako sluníčko a okamžitě si to namířil za ní. "Zdravíčko!" zatrylkoval a vynořil se přímo vedle ní, široce se uculil a sklonil se, div oči do té ozdoby přímo nezabořil, jak byl blízko. "Páááni, ta je ještě hezčí, než jsem si představoval!" vydechl úžasem nad růží jak vlče, které poprvé vidí sníh. "A to nikdy neuvadne?" zajímal se. Narovnal se při tom zpátky, aby mohl mluvit s vlčicí z očí do očí. Na jeho vlastní hrudi se mu při tom nepatrně pohupoval vypůjčený přívěsek od Maple. "Ty seš Darkie, že jo? Já jsem Nickolas, ale mužeš mi říkat Nicoli. Nora říká, že to zní vznešeně," představil se a vypnul při tom hrdě hruď. "Maple mi o tobě říkala. Teď jí hledám, ale místo toho jsem našel tebe. To je super, ne?" zazubil se a ocásek už mu zase kmital radostně ze strany na stranu. Stále při tom stál u vlčice neskutečně blízko a vůbec ho netížilo, že vlastně ještě není oficiálně členem, že o něm dost možná Darkie ještě neslyšela a že by si tedy měl nejspíš dát trošičku zpátečku, aby nepřišel k úrazu.

(31)

Černobílá chundelatá hromádka se pohnula a vlk se probudil. Dramaticky zívnul - nemlaskal! - a protáhl se jako správná primadona, než rozlepil očka, zamrkal a unaveně se rozhlédl. Kde že to... ano, jistě, jídlo! kousek opodál se válel ten úlovek, co sem dovlekli s Maple snad až z druhého konce světa. Tedy, jeho celé bolavé tělo mu tak napovídalo, že to byla tak nějak odpovídající vzdálenost.
Takže kořist tu byla, dobré. A kde byla Maple? Nickolas zpozorněl. "Maps?" zvolal, kdyby se schovávala třeba jen někdo za rohem. Ale žádné odpovědi se mu nedostalo. Tak to vypadá, že bude muset vyrazit na průzkum a najít ji! O čem že se to vlastně bavili, než usnul? Jen letmo si vybavoval pár útržků, ale přísahal by, že mu nabídla, aby tu zůstal a to se mu líbilo moc moc moc! Co jí na to odpověděl? Odpověděl vůbec něco? Musí ji rychle najít a zjistit to! Ne, že by si to snad měla vlčice rozmyslet, však kdo by nechtěl mít vznešeného Nicoliho ve smečce!
Vstal a strávil ještě hodnou chvíli úpravou svého přeleženého kožichu, aby nedej Smrti nevylezl z úkrytu jako nějaké strašák. Hezky si srst srovnal, načechral a zároveň zkontroloval, že se při tom včerejším hodování nezašpinil, to by se přeci neslušelo k jeho postavení! Extra pozornost věnoval i přívěsku od Maple, který měl stále na krku. Na ten byl extra opatrný. Skoro jako sám na sebe. A pak se honem vyloupnul z úkrytu, aby řečenou vyhledal.

// Sarumen

(30)

// Sarumen

Maple řekla něco hrozně zvláštního, protože kdo by nemiloval něco perfektního? Kdo by neměl rád dokonalost? Dokonalost je přeci hrozně prima! Vlček si ale pro jednou udržoval alespoň ten drobet etikety, který v něm utkvěl a neskákal vlčici do řeči, zatímco se tu nad tím rozplývala. Asi to tu má fakt ráda. Za krátko byl za svou trpělivost odměněn, protože se dozvěděl o úžasné podívané, která se prý skrývá v samotném nitru tohohle lesa. Až mu do očí naskakovaly rozjásané jiskřičky. "Páni, to musí být úplně krásný! To bych chtěl hrozně vidět!" zaúpěl nadšeně, jako by se pro něj hned teď měl javor přebarvit a pak dál poslušně přikyvoval jako malé vlčátko, když Maple pokračovala a vyjmenovávala místní osazenstvo, které jednoho po druhém vlk zase rychle zapomínal.
"13 je hodně!" vydechl, jakože taky pozorně počítal, i když to nebyla pravda. "To jste hodně velká rodina! Ale jestli jsou všichni taky tak milí a hodní a hezcí jako ty, tak se tu musíte mít úplně nejlíp!" prohlásil Nick a zazubil se. Les byl sice trošičku zaneřáděný na jeho standard, ale jinak to tu znělo jako nějaké místo z pohádky, co slýchával v dětství. A pak, že neexistují!
Byl celý veselý a spokojený a vydržel by klábosit od rána do noci, ale když se ho Maple zeptala na jeho situaci, sotva se nadechl k odpovědi, ale nahlas nevyšlo jediného slova. Nejdřív jí to chtěl říct. Že patřil do smečky, takové malé, potulné. Byla to vůbec smečka? Chtěl se vrhnout do vyprávění o svých společnících, těch nejlepších z nejlepších, ale slova se mu zadrhla v hrdle. Kam by tohle vyprávění vedlo, mu bylo až příliš jasné. Ne, nebude o nich mluvit. Tiše zamlaskal, aby si získal víc času na rozmyšlenou a zamaskoval ztrápený výraz. "Teď zrovna ne," vypravil ze sebe nakonec zvesela a opět už se zubil od ucha k uchu, až bylo nerozpoznatelné, jak moc nucený výlev to tentokrát byl. "Chtěl bych někam patřit, být sám není vůbec zábava a je hrozně těžký se o sebe starat," přiznal a vytáhnul se, aby se předvedl v celé své kráse a poukázal, kolik práce a úsilí musel už vynaložit do údržby tak úžasného, půvabně lesklého kožíšku. Byl přesvědčen, že jednou někdo pochopí jeho strasti.
Kořist konečně dotáhli do úkrytu a Nickolas byl nesmírně zmožen, přestože poslední část cesty kořist prakticky netáhnul. Maple na tom nebyla o moc lépe, ale zjevně byla také ráda, že už je to za nimi. Nick radostně zavrtěl ocáskem. "Ale zvládla si to! Jsi hrozně dobrá a silná!" jásal. Nahlas svou neúčast na tažení nepřiznal, ale ani si za to nemínil nárokovat chválu, která mu nenáležela. Za to nabídkou masa nepohrdnul, protože se mu z břicha už ozývaly až děsivé zvuky. "Vážně můžu?" zpozorněl nadšeně. "Děkuju! Mám hlad jako vlk!" zazubil se, protože se mu podařil vtip a plácl sebou kousek od Maple, aby neplýtval energii na stání, když se po tolika dlouhých dnech hladovění mohl zase zakousnout do pořádného kusu masa. To byla bašta! A přesto jedl vlk velmi spořádaně a opatrně, aby se co nejméně zašpinil a nepoškodil ani vypůjčenou ozdůbku, kterou měl stále na krku. "Tenhle plán se mi líbí!" odsouhlasil mezi sousty spokojeně.

// řeka Tenebrae

Konečně se zastavili. To bylo dobře, Nickolas měl totiž silné podezření, že ještě chvíli bude ten úlovek táhnout a sám vypustí duši. Dovolil si využít Mapleiny chvilky nepozornosti, kdy se věnovala vytí a snažil se neelegantně rychle vydýchat, aby pak zase mohl vyhlížet jen a jen důstojně. Rychle se sesbíral a narovnal ze svého shrbeného vyřízeného postoje, když na něj vlčice promluvila a možná (určitě) až moc zbrkle přikyvoval. Pak si dovolil se rozhlédnout, aby si les taky trochu prohlédl.
Hustý lesní porost tu tvořili převážně jehličnaté stromy, jejichž koruny velmi efektivně zastiňovali jakákoliv výhled na oblohu a na rozkvetlé kvítí a jinou faunu to tu také moc bohaté nebylo. Místo malebného smečkového lesa, jehož obraz si Nickolas vymaloval ve své hlavě, to tu spíš připomínalo perfektní atmosféru pro vyprávění strašidelných historek. A většina těch historek se tu i udála a nikdo by o nich nepochyboval. Nickovo citlivému čumáčku neunikla ani velmi specifická místní.... vůně. "Máte to tu zarostlý," uchýlil se vlček ke konstatování faktů. "A to je teda všechno vaše? Celý les? Jak velký vlastně je? A kolik vás tu je?" Sotva otevřel ten svůj upovídaný zobáček, už se z něj linula další vlna otázek.
"Tak jo!" odsouhlasil Maple její další plány, aniž by si uvědomil, že se znovu přihlásil k tažení úlovku, i když byl ve stavu, kdy měl problém i v tažení sebe sama. Aby se však neprozradil, přispěchal k vlčici, která už akčně zakročila a také se zakousnul a tahal. Tedy, tahal jen jako, aby se neřeklo, protože víc fakt nedával, ale to přece vlčice určitě nepozná.

// úkryt

Ať se snažil, jak se snažil, sám sebe si pořádně prohlédnout nedokázal. Tedy, mohl shlédnout do řeky pár kroků od něj, ale ta byla tak odporná, že si ani zahlédnout jeho odraz nezasloužila. Stejně by jistě nepodtrhla celou jeho dokonalost. Naštěstí pro něj však měla snová vlčice další řešení a než se stihl vzpamatovat z lapače na své krku, už lapal po dechu z dalšího úžasu. "Páni!" vydechl, zatímco koukal na... no sám na sebe! Naklonil hlavu na stranu, a druhý Nickolas udělal totéž. Narovnal se. Druhý vlk taky. To ho rozesmálo. "Tak to je dokonalé!" pronesl nadšeně a pozorně si sám sebe prohlédl. Vlčice měla pravdu, nevypadal s lapačem vůbec špatně. I když, on přeci nevypadal špatně nikdy.
Zaradoval se, když mu vlčice pochválila jméno - obliboval si ji každým slovem snad víc a víc - a zakousl se do jejího úlovku, aby jí pomohl táhnout. Protože si ale pomalu všechno tento černobílý hoch představuje jako Hurvínek válku, zarazilo ho, jak ztuha to šlo. Zvíře bylo rozhodně těžší, než si myslel, ale zabíral ze všech sil, aby se před svou novou kamarádkou úplně neznemožnil. A zároveň si bedlivě hlídal, aby její lapač netahal při tom všem snažení po zemi, o to těžší to vlastně všechno bylo. Jako dar z hůry uvítal, když to dotáhly až k můstku, kde následovala pauzička, leč krátká.
"Toho jsi ulovila úplně sama?" Zapomněl se předtím zeptat, tak to udělal teď, aby zamaskoval své těžké zmožené dýchání. Maple mu pak předložila svůj velkolepý plán, který vlčka trošinku znepokojoval, jak věnoval krátký nedůvěřivý pohled rozbouřené řece. "Mělo by?" zopakoval ta slova, která mu nedopřávala klidu. Vlčice ale zjevně byla dcerou činu, a tak vlk neměl čas na námitky, jen nervózně polknul a dal se do postrkávání úlovku před řeku.
Zvládli jsme to! Přežili jsme! Přežili! S tlamou plnou daňka se nemohl radovat nahlas, ale nejraději by teď jásal a vyskakoval sto metrů do vzduchu. Místo toho jen funěl a tahal, protože kdyby teď přestal, už by tolik síly nikde neposbíral. Ještě kousek, ještě kousek... povzbuzoval se z posledních sil a doufal, že má pravdu.

// Sarumen

Vlčice ho nepotěšila. Tahle řeka tedy byla jediná cesta, jak se dostat do té její smečky. A kdo vůbec zakládá smečky na takovém nedostupném místě? I když... zase tam určitě nemají tolik nezvaných hostů, kdo by se jim tam tudyhle brodil. Už už chtěl vlčici obeznámit s tím, že svůj kožíšek téhle vodě na pospas vydat nemůže, když ho jen tak tak předběhla s naprosto geniálním nápadem a vlčkův výraz se ihned rozzářil. To měla říct hned! "Most, jasně! To je skvělý nápad!" zaradoval se a dal tak jasně najevo, že žádná jiná cesta by stejnak nepřipadal v úvahu. Teď tedy může skutečně pomoci! A třeba, ale jen možná, mu také konečně jednou někdo za tu pomoc poděkuje. Chudák se tu pro všechny může přetrhnout a oni na něj pak ještě bez důvodně křičí...
Tahle vlčice ne. Trpělivě mu všechny otázky zodpověděla, ani se u toho neškaredila. Dokonce se usmívala! Musela to být dobrá vlčice. Nickolas se rozhodl, že to bude jeho kámoška - ostatně, jako každý jiný, koho potkal. "Aha, aha," vehementně pokýval hlavou, jakože rozumí. A pak se hezky spořádaně narovnal, a na okamžik alespoň vzhledově nevyhlížel jako takový ťulpas. "To by určitě bylo hezké!" souhlasil. "Ale jsou i sny a přání, co se dají plnit i bez magie. To je taky dobré, ne?" zazubil se nevině.
Nickolasova nová kamarádka neměla nejmenší tušení, že vlkovi málem svou nabídkou způsobila zástavu. Byl z toho úplně rozhozený a jeden by se divil, jestli skutečně nějaké zvíře dokáže zadržovat dech na tak dlouho, jako teď on. Opatrně shýbnul hlavu, aby vlčici ulehčil nasazení toho lapače a pak užasle vydechl: "Wow!" jakmile ucítil jeho váhu na krku. Nebyl vlastně vůbec těžký. Odvážil se s ním znovu narovnat a trochu se načepýřil, aby s tou věcičkou pěkně vynikla celá jeho maličkost. "Je to hrozně lehoučký!" konstatoval, "nebojíš se, že to ztratíš?" Snažil se natočit hlavu tak, aby se trochu viděl, ale moc mu to nešlo. "Jak vypadám?" zeptal se proto vlčice a pak znovu zalapal po dechu. "Vážně můžu? Já na něj budu úplně nejvíc opatrný, slibuju!" prohlásil a důstojně vypjal hruď s lapačem, aby jakože ukázal, že je takového výsostného práva hoden.
"Já jsem Nickolas! Nebo Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně," přihopsal svým baleťáckými krůčky k Maple a její kořisti, aby jí teda pomohl, když už to slíbil. A teď jí to navíc opravdu dlužil za zapůjčení té ozdůbky! "Takže kudy k mostu?" vyzvídal.

"Ha! Já pomůžu! V pomáhání jsem dost dobrý!" pronesl hrdě a bez rozmyslu. Nickolasovi nevadilo přiložit tlapku k dílu, ale nebyl zrovna hr do práce, která zaváněla špínou. A když se vlčice zmínila, že její smečka leží zrovna za touhle nehezkou řekou...
"Za touhle řekou?" zopakoval nejistě, jako by ji ještě dával čas výpověď změnit, a na špinavou vodu se nespokojeně zakřenil. "A nemáte tu třeba ještě jinou řeku k té smečce? Třeba nějakou, no jakože čistší?" zkusil se zeptat, protože neptá se jen hlupák. Co když tu skutečně byla jiná cesta a vlčice na ni jen zapomněla a on ji jí teď připomenul, hm?!
V další vteřině už jeho myšlenky patřili jen a jen tomu pozlátku na krku vlčice. "Lapač snů," opakoval její slova jako v transu. "Jakože chytá to, co se nám zdá? A chytá jen tvoje sny nebo i cizí? A jak ty sny potom dostaneš z toho lapače snů ven? To se nějak otevírá? K čemu je vůbec takové lapání snů dobré?" Nickolas měl mnoho otázek a nezdráhal se je na vlčici sypat jednu za druhou. Říkala taky něco o partnerce, o růži a všem možném, a určitě by to bylo vlka zajímalo, kdyby mu vzápětí svou nabídkou doslova nevyrazila dech.
Vlk se šokovaně zhluboka nadechl, jako by se chystal na nějaký záchvat dušnosti a pak zatajil dech, tvářičky se mu skoro nadouvaly a on teď upřel svá stříbrná očka dramaticky přímo do očí snové vlčice. "Můžu?" špitnul nevěřícně, stále ještě bez dechu a moc, moc si přál, aby si to vlčice ještě nerozmyslela.

I kdyby na krásno stála Nora přímo před ním, Nickolasovi by bylo stejně to rozhlížení k ničemu, vůbec se totiž nesoustředil. Otáčel sice hlavou do stran, ale duchem byl kdesi v oblacích. Možná proto si nevšiml hnědobéžové vlčice dřív, než na něj promluvila. Škubl sebou a vyjukaně se ohlédl jejím směrem, jako by právě odněkud spadl a sám nevěděl, co tu dělá. Zmateně si ji prohlédl a pak se konečně trochu probral a přátelsky se zazubil. Tahle nová společnost se do něj alespoň hned nezačala navážet.
Vyskočil na nohy, aby se k vlčici otočil a ocásek už mu vesele kmital ze strany na stranu. "Zdravíčko!" zopakoval po jejím vzoru radostně. "Vlastně jo, hledám! Hledám kamarádku Noru, ztratila se. NevidělasÍÍÍÍÍÍ!!!" vypískl najednou jak malé vlče, které prvně vidělo sníh a chvatně k vlčici bez varování přiskočil. Oči měl teď do široka rozevřené a obdivně si prohlížel věcičku, která se jí pohupovala na krku. "Páni!" vydechl fascinovaně, "co to je?" Nedokázal od toho odvrátit zrak. Hrozně se toho zatoužil dotknout, ale zároveň se bál, aby tu krásu svým dotekem nějak nepoškodil.

// Říční eso (přes ježky)

Kdyby jste se dívali z dálky, zahlédli byste více tmavou, než-li světlou vlčí siluetu, jak se líným, pomaloučkým krokem šourá kamsi bez cíle. Zarraya to totiž řekla správně, tuláci nemají pořádně kam jít. Nickolas teď kráčel s hlavou polosvěšenou jen tak, aby viděl stále dobře na cestu a nezapadl třeba do nějakého ohavného příkopu. Díky své hustotě mu srst schla poměrně dlouho a on si na ni nepřál nachytat jakýkoliv nepořádek z téhle špinavé země, která ho vlastně obklopovala úplně všude. Jinak ale svůj osobitý elán naprosto postrádal. Jako by ho přehodil na vlčici spolu se svou alergií a ta si s ním odkráčela neznámo kam, zatímco černobílého tu nechala, ať se sám dál pere se životem na vlastní tlapu.
Nickolas si povzdechl. Pořád nechápal, co to do ní vjelo. A to si už začínali tak dobře rozumět, když opomněl ten jejich vachrlatý start! Dokonce... dokonce byl i ochotný přiznat, že ten její kožíšek nebyl zas až tak hrozný! Jen se na něj musel vlk koukat jen z určitého úhlu a mít při tom hodně přimhouřené oči, ale dalo se to! A ocenila to snad ona? Ne!
Zrovna mu hlasitě zakručelo v břiše, když se došoural až k další řece, jejíž barva na něj vůbec nepůsobila vábně. Normálně by se zastavil a obdivoval svůj vzhled na každé vodní hladině, na kterou narazí, ale tohle snad ani nebyla voda. Ne, rozhodně ne dle jeho standardů. Černá voda? O tom mluvila... takže o téhle vodě mluvila? Rozhlédl se vlk na obě strany po proudu i proti němu. Ne, viděl na vlastní oči, co tahle špinavá voda s vlčí srstí dokáže provést, do té ho nikdo nedostane. Přesto se posadil na jejím břehu a zhluboka si opět povzdechl. Být sám byla otrava, najít si novou společnost mělo být o dost snazší! S Murukem a Ciel to bylo vždycky snadné! Proč všichni prostě nemohli být jako oni? "Nora... měl bych ji jít najít," usmyslel si po tom všem a začal se pomalu rozhlížet, jako by to bylo veškeré úsilí, které je k takovému pátrání třeba vynaložit.