Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když se mě jala vlčice, jejíž jméno mi stále zůstávalo záhadou, představovat, otočil jsem se k hnědému vlku na břehu a srdnatě vypnul hruď. Vlčice mé jméno vůbec neříkala tak teatrálně, jak by si zasloužilo, ale budiž jí to odpuštěno za tu lázeň. Dál jsem se tvářil jako ten největší hrdina a nechal si poděkovat i za to, co jsem neudělal. Rozhodně jsem sem totiž já tu vlčici nepřivedl, nýbrž naopak, ale kdo jsem byl, abych to rozporoval? Navíc jsem měl chválení rád, ať už bylo za cokoliv.
Občas mi chvíli trvá, než mi do hlavinky natečou všechny informace. "Oou, takže to je tvůj táta?" obrátil jsem se krátce na vlčici a pak zpátky na vlka. Saturnus se jmenoval. "Já už o vás slyšel. Že prý umíte hledat přívěsky a věci a tak," spustil jsem a při tom ukázal tlapou na své ucho na místo, kde v uchu vlčice jedno "věci a tak" přebývalo. "Nevěděl jsem, že tu hledáte i rodiny vlčat," shlédl jsem pohledem na němé vlče krčící se za jeho tlapou. "Ale dává to smysl. Předurčilo vám to jméno? Saturnus. To zní úplně nebesky. Snově. Vy i vypadáte jako hvězda. Nebo spíš jako celá noční obloha. Věštec. Počkat! Jste věštec? Určitě jste věštec!" Snad si přítomní užili chvilku ticha, protože teď jsem opět začal mlít jedno přes druhé a kdo ví, kdy opět tu tlamu zavřu.

// Mechový les

Však já věděl, že to nejlepší mě ještě čeká. Prameny! Byl jsem z nich tak nadšený, že už jsem to nezvládl vlčici ani artikulovat. Prostě jsem se nechal vést a můj super extra citlivý kožíšek brzy začal vnímat teplou vlhkost, kterou byl postupně vzduch prostoupený, jak jsme se k onomu místu blížili.
Div jsem se na břehu toho jezírka neroztekl blahem. Někdo by asi od někoho tak... všudypřítomného čekal, že tam hupsnu po hlavě, ale ne! Já měl přeci své způsoby a takovou horkou lázeň, tu si musel jeden patřičně vychutnat. Podobně jako vlčice jsem tak opatrně, krůček po krůčku vlezl do teplé vody a nechal celé své tělo, aby jej pohltila. Lehnul jsem si, kde jsem ve vodě dosáhnul, ale hlavně proto, že jsem si v tom tak liboval, že moje nožky momentálně nebyly sto mě udržet. Slastně jsem přivřel oči a spokojeně sem tam zafuněl a vydechnul.
Měli jsme společnost. Věděl jsem, že se někdo přiblížil, ale nevěnoval jsem mu pozornost. Byli jsme na území smečky, ne? Takže to určitě nebyl nikdo nebezpečný. A určitě nemluvil na mě, ten hlas jsem neznal. Takže jsem se nenechal z lázně rušit. Alespoň do doby, než to znělo, jakože na mě mluví. Ucítil jsem na sobě něčí pohled, protože ano, to jde!
"Zdravím~" vypravil jsem ze sebe jako omámený, což jsem také byl. Pořádně jsem si vlka, na které jsem mluvil, ani neprohlédnul. Když se mě však optal, co mě sem přivádí, se šploucháním vody jsem se obrátil na vlčici. Otevřel jsem tlamu, ale nevyšlo z ní nic. Chtěl jsem říct její jméno, že ona mě sem přivedla, ale v tu chvíli mi došlo, že ho neznám. A tak jsem tam na ni jen zůstal zírat s tlamou připravenou k odpovědi, která nepřicházela.

Říjen 3/10

"To bude dobrý, byl to jen sen," snažil se mě větší vlk ukonejšit, ale já vytáhl čumák z jeho srsti a obdařil ho nafouknutými tvářičkami, protože mě zjevně nebral dost vážně.
"Ale hrozný to bylo! Byli tam cizí vlci a spousta.. spousta krve. A tys tam nebyl. Oni... zabili tě. A Ciel-"
"Šššš, jenom sen. Teď jsem tady, vidíš? A vůbec mi to zní jako pěkný nesmysl. Něco takového by se přeci doopravdy stát nemohlo, máme tu nejlepší ochranku široko daleko," přerušil mě Muruk a oba jsme pohledem sklouzli k vlčici spící opodál. "Vidíš? Žádné nebezpečí nám nehrozí. Teda, dokud ji uprostřed noci nevzbudíme," prohodil žertovně a oba jsme se tiše zasmáli. Měl ale pravdu a Ciel jste nechtěli vzbudit z jejího spánku. Rozruchu už jsme nadělali až až.
Lehl jsem si zpátky k němu a nechal se uklidnit tím, že to skutečně byl jenom sen. Muruk tu byl se mnou. Opíral jsem se o něj a cítil jeho blízkost. Ciel tu byla také. Všechno bylo v pořádku a jak stříbrný vlk říkal, neexistoval svět, ve kterém by to mělo být jinak. Sny opravdu umí být někdy šílené, nemyslíte?

Říjen 2/10

Se škubnutím jsem se vytrhnul ze snu a přistihl se, jak dýchám jako o život, přestože najednou neběžím. Kolem mě byla tma a já si začínal postupně uvědomovat, kde doopravdy jsem. Byl to dočasný úkryt, který jsme si s Ciel a Murukem našli na pár dní, než se zase přesuneme o území dál.
"Jsi v pořádku? Chvíli jsem myslel, že ve spaní vyběhneš ven," špitnul starostlivě hlas vedle mě a když jsem se ohlédl, koukal jsem do očí stříbrného vlka, jako bych ho viděl poprvé v životě. Nebo spíš, jako by bych viděl místo něj ducha.
"Nick-"
Nenechal jsem ho to doříct a rázem se mu zavrtal do kožichu tak prudce, div jsem ho nepovalil. "Bylo to strašný," ozval se můj hlas tlumený srstí, přes kterou se musel prodrat k Murukovým uším.

Říjen 1/10

Krajina kolem mě ubíhala. Utíkal jsem lesem. Přeskočil jsem padlý kmen, prohnal se houštím a divoce dýchal. Vzduch byl chladný. Nějaké větvičky mě praštily do čumáku, když jsem jimi probíhal. Nedbal jsem na to a letěl lesem dál. Někdo mě pronásledoval. Věděl jsem to. Slyšel jsem za sebou jejich kroky. Chrastot listí. Vrčení.
Všechno, na co jsem dokázal myslet, byly vyceněné bílé tesáky. A krev. Rudá, karmínová. Její vůně, která vmžiku zahltila vzduch. Nebylo před ní úniku. Krev. Tesáky. Krev. Čí byla ta krev?
Jsou stále za mnou.
Pálil mě plíce a nožky bolely. Čenich jsem měl celý poškrábaný od porostu. Několikrát jsem zaškobrtnul, ale rychle jsem se zase sebral na nohy. Teď by na mě nebyl hezky pohled. Jestli ale zpomalím jenom o píď, zabijí mě.
"Nicku."
Zabijí mě.
"Nicku."
Zabijí mě stejně, jako-
"Nickolasi!"

// VVJ

Chůzí jsem svou společnost popoháněl, ale zároveň jí ani neutíkal, ani nezůstával pozadu. Popravdě by se někdo, kdo by tomu šmodrchání mých nožiček jenom přihlížel, mohl divit, jak to, že jsem si ještě nevymáchal čumák v blátě. Ale já se nikdy nemáchám v blátě! Pokud to tedy nevyžaduje má kůže. Protože někdy si musíte na sebe trochu toho bláta pro údržbu namatlat, i to je součástí zkrášlující rutiny. Teď jsem však plánoval se máchat maximálně v horkých plamenech, které cíl naší výpravy sliboval.
Očima jsem sjel les, ale vlastně jsem mu nevěnovala moc pozornosti. "Hezký to tu máte," řekl jsem prostě, protože se to říká a protože já to často říkal. Ve skutečnosti jsem neměl dost mozkové kapacity na to zdejší krásu posoudit, protože veškeré mé mozkové buňky momentálně skandovali: "PRA-ME-NY PRA-ME-NY PRA-ME-NY!" a na žádné méně důležité myšlenky v mé krásné hlavince nezbylo místo.

// prameny

FURT ZÁŘÍME | Wylan 5/10

Vlk jelen na něco kápnul. Nickolas zamyšleně naklonil hlavičku na stranu a pak se ohlédl na svá záda, při čemž se na místě otočil kolem své osy, jako by jeho návrh hodnotil. Skutečně, jak by jemu takové flíčky slušely? Heh, mě přeci sluší všechno, i flíčky by šli! musel se v duchu zasmát, že nad tím vůbec pochyboval. To už se ho ale Jelínek ptal na něco jiného a vlček znovu nahodil mrkající zmatená očka, než mu to v hlavince sepnulo. "Jooo, no, vidíš tady ty chlupy? Jsou načechrané, samozřejmě, ale jsou až moc. Tady na druhé straně víc leží a takhle jak je každá strana jiná to nevypadá nejlíp," začal modrý vysvětlovat a nastavoval při tom na Jelínka jednu tvář a potom druhou, aby mu ukázal, co ho trápí.
Pak začal zkoumat Wylanovi parůžky. Hrozně odborně nad nimi kroutil čumáčkem a když se po letmém pošťouchnutí ani nehnuly, trochu neurvale s nimi zakymácel, ale nijak bolestivě, než zase poodstoupil. "Drží tam pevně. Jako opravdové," hlásil spěšně, co zjistil. "Takže ty jsi neměl vždycky? Hm... třeba byla tvoje máma jelen, nevíš? Nebo táta. Táta může být taky jelen," ujasnil, aby vlk před ním pochopil, že to pohlaví neurčuje. "Nebo!" vyhrknul naléhavě. "Nebo jsi prokletý," doplnil tajemným šepotem, jako by mu nebylo dovoleno to říct nahlas.

// Mahtae jih

Všechno kolem mě bylo mokré, jen na mně by se kapičky vody nedohledal. Někdo by to považoval za kouzla. A měl by pravdu. Jen já si nad tím hlavu nelámal. Moje magie v takovém případě fungovala samovolně. Jako by voda z nebe věděla, že se bez dovolení mého kožíšku nesmí ani dotknout. Voda ze země už takový respekt neměla, takže tlapky jsem měl trochu zablácené a chodil jsem extrémně opatrně, abych si to bláto necákal i výš. Možná jsem tak začal za vlčicí trochu zaostávat, ale měl jsem své priority.
Když jsem k ní doťapkal vysokým krokem jako laňka, dala mi ještě na výběr, jako by nějaký výběr byl. Natočil jsem hlavičku do strany. "Proč bych si to rozmýšlel? Váš les zní úžasně! Lépe, než tohle tady," zdvihnul jsem jednu tlapku a zaklepal s ní, až z ní voda létala do stran. "Tak honem, jdeme, nebo nám ty prameny zaberou! Určitě už teď tam bude sotva místo!" strachoval jsem se o ty nejreálnější trable, které mohou brzy nastat a rozhopkal se do lesa za vlčicí.

// Mech

// Márylouka

Čím víc počasí dávalo najevo, že už je tu podzim, tím víc jsem se těšil, až dorazíme, kam mě ta vlčice vedla. Do teplých jezírek. Podzim bylo krásné období, když ho vlk mohl sledovat ze suché vyhřáté jeskyně nebo právě z takového místa, jako jsou horké prameny. Znovu jsem se zatetelil při té myšlence na ně. Pod tlapkami mi zatím čvachtala rozmočená zem a vůbec to nebylo příjemné. Na cestování v tomhle období jsem si nepotrpěl a doufal jsem, že v lese budou mít lepší zeminu, než tady. Nějakou, co se tak snadno nepromočí. Sarumen byl totiž sice tmavé místo, ale všudypřítomné jehličí zaručovalo, že nebudu při každém kroku od bláta, ať už pršelo sebevíc.
"Huuu," zahučel jsem proti větru, když jsem zaznamenal, že mi vlčice přede mnou něco říkala, ale už jsem neslyšel, co to bylo. A tak jsem jen zahučel jako vítr. Jaké sdělení tato zprávě měla nést? To už si musela vlčice přebrat sama.

// VVJ

ZÁŘÍ AAAAAMOJEOČIII | Wylan 4/10

Nejelen k vlčkovi ochotně sklopil hlavu, aby přišel záhadě těch parůžků na kloub, ale vlček už to vykoumat nestačil, protože přišla řeč na jeho kožíšek a jestli se o něčem fakt fakt FAKT moc rád bavil, bylo to právě tohle. Takže musel pochopitelně okamžitě všeho nechat a začít se předvádět, aby své publikum nenechal dlouho čekat. To bylo přeci jen neslušné! A Nickolas byl nejen krásný a skvělý a úžasný, ale také vychovaný.
Nickolas se spokojeně tetelil, když na jeho kožíšek Jelínek pěl ódy. A tím pěním ód bylo myšleno i pouhé uznání, že jemu by tak neslušel. Protože tak Jelínek uznal, že je výjimečný, i když nejspíš neměl ani tušení, kolik si tenhle modrý vlček domýšlí mezi řádky.
"Neslušela," odsouhlasil Jelínkovi napřímo. "Ale to nevadí. Každý nemůže být modrý," zazubil se vlček povzbudivě. "Mně se zase líbí ty tvoje flíčky. Ty tvému kožíšku sluší. Každému kožíšku sluší něco jiného," poučil Jelínka Nickolas jako nějaký odborník, kterým se on ale rozhodně cítil být. Všiml si také, že má vlk před ním krátký ocas, ale ten nekomentoval. Krátké nebo chybějící části těla zaváněly zraněním a o těch se tenhle modrý vlček nebavil.
"Rád tě poznávám, Wylane vlku, vlku z Asgaaru," zopakoval s naprostou vážností po něm. "Heh, tvoje jméno zní taky jako pro jelena," zasmál se, protože měl tendenci k jménům vlků něco přirovnávat. Někdo měl jméno válečníka, někdo jméno víly, někdo boha a někdo byl zkrátka jelen. "Ale na jelena máš malé růžku. Takže jelínek," rozhodl a pak se natáhl zpátky k němu, aby pokračoval ve zkoumání toho, jak mu ty růžky na hlavě drží. Když se pak Jelínek opět sehnul, Nickolas zvedl tlapku a zkoušel do těch růžků šťouchnout, jestli spadnou nebo co vůbec udělají.

ZÁŘÍ | Wylan 3/10

Nickolas si pozorně prohlížel jelenovu tvář, zatímco možná alespoň na půl vnímal, co mu říká. Domníval se, i podle těch ozdůbek, co měl jelen na tváři, že mluví minimálně s jelením králem. Když však zaslechl něco o tom, že nemá kopyta, slej pohledem k jeho nohám. Skutečně, na konci byly tlapky. "Takže... takže jsi vlk," snažil si ujasnit myšlenky v hlavě. "Ale odkud máš potom tohle? A jak to tam drží," dožadoval se odpovědí, zatímco se natáhl k cizímu nejelenovi hodně blízko, aby si růžky prohlédl a na ten fígl přišel. A narušoval by jeho osobní prostor spokojeně dál, kdyby mu býval nepochválil kožíšek. To ho přimělo se odtáhnout.
"Že?! Jsem rád, že to někdo ocení! To musíš mít taky dobré oko!" pochválil nejelenovi hned jeho vkus, zatímco se na místě ukázkově otočil jako nějaký model, aby si ho mohl nejelen prohlédnout ze všech stran, a pak zaujal postoj, ve kterém nejlépe vynikala modrá na jeho hřbetě. Chtěl ukázat, že je taky speciální. "Jsem Nickolas," představil se s hrdostí, protože usoudil, že někdo, kdo dokáže ocenit, kolik péče své srsti věnuje, si zaslouží jeho jméno znát.

ZÁŘÍ | Wylan 2/10

Srst na tváři si ne a ne lehnout, takže vlček stále nebyl s výsledkem svého snažení spokojen. Už to zkoušel uplácat i vodou, ale víc si jí nanášet nechtěl. Přeci jen byl na srst tak trochu hodně odborník a věděl, že pak už by vypadala spíš jako vykoupaný, než upravený. Nepotřeboval, aby mu z jedné strany odkapávala voda, jako by slintal. Co by si o něm pak ostatní vlci pomysleli?
Zrovinka znovu kroutil hlavičkou, jestli ho třeba jen nešálí zrak, když se za ním ozval hlas. Vlček se však nenechal od svého předůležitého úkolu vyrušit, a tak jen odpověděl bez ohlédnutí: "Upravuji se. Já vím, že nevypadám na to, že bych to potřeboval, ale pravidelnost a důslednost je důležitá pro to, aby jeden mohl mít tak úžasný kožíšek, jako j-" v tu chvíli se zdvihnul a otočil pohled na návštěvníka, až mu v tlamě slova uvízla. Očekával vlka, ale místo toho za ním stál... "Ty... jsi... jelen?" řekl napůl zaskočeně, napůl ohromeně. "Já... asi ještě nikdy s jelenem nemluvil," hlesl, zatímco se snažil dostat z prvotního překvapení. A možná se trochu bál, aby ho nevyplašil. Jeleni jsou plachá stvoření, tolik toho o nich znal.

Září | Wylan 1/10

Byl krásný slunný den jak už to na sklonku léta bývá. Jen nebylo úplně teplo na letní koupání, kvůli místy chladnému větru, který se zrovna v tento den rozhodl proběhnout po planinách. Modrému vlčkovi to ale nevadilo, nemusel se koupat. Jeho srst byla dostatečně udržovaná, aby si mohl vybírat, v jakém počasí ji bude máchat. Takže dnes mokrý nebyl. Přesto nerušeně ležel na břehu, jen tlapky mu visely nad vodou a vlček nakláněl hlavu sem a zase tam, jak se v ní shlížel. Řešil totiž velikánské dilema. Z jaké strany je hezčí? Srst na jeho levé tváři mu přišla trochu načechranější, než na pravé. A také rozčepýřenější. Tlapou si ji tedy snažil upravit a využíval při tom klidnou jezerní hladinu jako své osobní zrcadlo.

"To nevadí! Tak já mu pomůžu s tou zimou a on pak bude mít čas mi najít ozdůbku," navrhnul jsem, jako by to bylo to nejjasnější řešení na světe. Prostě hračka, kde byl problém? Zimu jsem nijak neřešil. Popravdě jsem ještě nezažil takovou, která by mě přiměla se jejího příchodu bát. Ale musel jsem uznat, že přestože mi stoupající vítr krásně čechral heboučkou huňaťoučkou srst, pěkně studil. O to víc jsem se upnul k té blažené představě horkých pramenů. Ani mě nenapadlo se zeptat, jestli jsem do nich zván, považoval jsem to za samozřejmost.
"Tak jo, tak nejdřív se naložíme do pramenů a až si hooodně odpočineme a přestane foukat tak studený vítr, tak půjdeme za tátou pomáhat a hledat!" shrnul jsem vlčici, jejíž jméno jsem doposud neznal a ani mne to nijak netrápilo. Zkrátka jsem s tímhle naprostým cizincem byl odhodlaný jít přesně tam, kam mě zavede. Hopkavou chůzí jsem se držel po jejím boku a celou tu dobu se při tom připitoměle uculoval.

// Mahtae jih

"Drahého kamení?" zopakoval jsem a očka se mi rozzářily nad tou představou. Nebyla nijak konkrétní, jen jsem se v ní blýskal a lesknul, jak mi to seklo. Ať už to tedy mluvila o čemkoliv, musel jsem to mít. "Myslí, že by mi slušely třeba... třeba křišťály? Může tvůj táta najít něco s křišťály?" vyptával jsem se zaujatě, i když nebylo jasné, jak moc jsem vnímal odpovědi. Občas se zdálo, že mluvím čistě proto, že mě nikdo nenaučil mlčet.
"Vy bydlítu U SOPKY?!" vyjekl jsem ohromeně a kulil na vlčici své modroučké očiska. "To jde? Není tam... moc horko? Oh, máte tam horké prameny? Znám jedny takové. Je to moooc fajn na kožíšek se v nich občas koupat. Takové odpočinkové," hlesl jsem lehce zasněně, což mělo za následek, že jsem skutečně na okamžik zmlknul. Ale jen na okamžik, než jsem zase - doslova - vyskočil na nožky. "No jasný, jdeme!" skočil jsem po její nabídce ještě dřív, než to stačila doříct, vrtěl jsem při tom nadšeně ocáskem a zdálo se, že jsem byl připraven vystřelit jako raketa v momentě, kdy ona udělá první krok.