Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mahtae jih

Všechno kolem mě bylo mokré, jen na mně by se kapičky vody nedohledal. Někdo by to považoval za kouzla. A měl by pravdu. Jen já si nad tím hlavu nelámal. Moje magie v takovém případě fungovala samovolně. Jako by voda z nebe věděla, že se bez dovolení mého kožíšku nesmí ani dotknout. Voda ze země už takový respekt neměla, takže tlapky jsem měl trochu zablácené a chodil jsem extrémně opatrně, abych si to bláto necákal i výš. Možná jsem tak začal za vlčicí trochu zaostávat, ale měl jsem své priority.
Když jsem k ní doťapkal vysokým krokem jako laňka, dala mi ještě na výběr, jako by nějaký výběr byl. Natočil jsem hlavičku do strany. "Proč bych si to rozmýšlel? Váš les zní úžasně! Lépe, než tohle tady," zdvihnul jsem jednu tlapku a zaklepal s ní, až z ní voda létala do stran. "Tak honem, jdeme, nebo nám ty prameny zaberou! Určitě už teď tam bude sotva místo!" strachoval jsem se o ty nejreálnější trable, které mohou brzy nastat a rozhopkal se do lesa za vlčicí.

// Mech

// Márylouka

Čím víc počasí dávalo najevo, že už je tu podzim, tím víc jsem se těšil, až dorazíme, kam mě ta vlčice vedla. Do teplých jezírek. Podzim bylo krásné období, když ho vlk mohl sledovat ze suché vyhřáté jeskyně nebo právě z takového místa, jako jsou horké prameny. Znovu jsem se zatetelil při té myšlence na ně. Pod tlapkami mi zatím čvachtala rozmočená zem a vůbec to nebylo příjemné. Na cestování v tomhle období jsem si nepotrpěl a doufal jsem, že v lese budou mít lepší zeminu, než tady. Nějakou, co se tak snadno nepromočí. Sarumen byl totiž sice tmavé místo, ale všudypřítomné jehličí zaručovalo, že nebudu při každém kroku od bláta, ať už pršelo sebevíc.
"Huuu," zahučel jsem proti větru, když jsem zaznamenal, že mi vlčice přede mnou něco říkala, ale už jsem neslyšel, co to bylo. A tak jsem jen zahučel jako vítr. Jaké sdělení tato zprávě měla nést? To už si musela vlčice přebrat sama.

// VVJ

ZÁŘÍ AAAAAMOJEOČIII | Wylan 4/10

Nejelen k vlčkovi ochotně sklopil hlavu, aby přišel záhadě těch parůžků na kloub, ale vlček už to vykoumat nestačil, protože přišla řeč na jeho kožíšek a jestli se o něčem fakt fakt FAKT moc rád bavil, bylo to právě tohle. Takže musel pochopitelně okamžitě všeho nechat a začít se předvádět, aby své publikum nenechal dlouho čekat. To bylo přeci jen neslušné! A Nickolas byl nejen krásný a skvělý a úžasný, ale také vychovaný.
Nickolas se spokojeně tetelil, když na jeho kožíšek Jelínek pěl ódy. A tím pěním ód bylo myšleno i pouhé uznání, že jemu by tak neslušel. Protože tak Jelínek uznal, že je výjimečný, i když nejspíš neměl ani tušení, kolik si tenhle modrý vlček domýšlí mezi řádky.
"Neslušela," odsouhlasil Jelínkovi napřímo. "Ale to nevadí. Každý nemůže být modrý," zazubil se vlček povzbudivě. "Mně se zase líbí ty tvoje flíčky. Ty tvému kožíšku sluší. Každému kožíšku sluší něco jiného," poučil Jelínka Nickolas jako nějaký odborník, kterým se on ale rozhodně cítil být. Všiml si také, že má vlk před ním krátký ocas, ale ten nekomentoval. Krátké nebo chybějící části těla zaváněly zraněním a o těch se tenhle modrý vlček nebavil.
"Rád tě poznávám, Wylane vlku, vlku z Asgaaru," zopakoval s naprostou vážností po něm. "Heh, tvoje jméno zní taky jako pro jelena," zasmál se, protože měl tendenci k jménům vlků něco přirovnávat. Někdo měl jméno válečníka, někdo jméno víly, někdo boha a někdo byl zkrátka jelen. "Ale na jelena máš malé růžku. Takže jelínek," rozhodl a pak se natáhl zpátky k němu, aby pokračoval ve zkoumání toho, jak mu ty růžky na hlavě drží. Když se pak Jelínek opět sehnul, Nickolas zvedl tlapku a zkoušel do těch růžků šťouchnout, jestli spadnou nebo co vůbec udělají.

ZÁŘÍ | Wylan 3/10

Nickolas si pozorně prohlížel jelenovu tvář, zatímco možná alespoň na půl vnímal, co mu říká. Domníval se, i podle těch ozdůbek, co měl jelen na tváři, že mluví minimálně s jelením králem. Když však zaslechl něco o tom, že nemá kopyta, slej pohledem k jeho nohám. Skutečně, na konci byly tlapky. "Takže... takže jsi vlk," snažil si ujasnit myšlenky v hlavě. "Ale odkud máš potom tohle? A jak to tam drží," dožadoval se odpovědí, zatímco se natáhl k cizímu nejelenovi hodně blízko, aby si růžky prohlédl a na ten fígl přišel. A narušoval by jeho osobní prostor spokojeně dál, kdyby mu býval nepochválil kožíšek. To ho přimělo se odtáhnout.
"Že?! Jsem rád, že to někdo ocení! To musíš mít taky dobré oko!" pochválil nejelenovi hned jeho vkus, zatímco se na místě ukázkově otočil jako nějaký model, aby si ho mohl nejelen prohlédnout ze všech stran, a pak zaujal postoj, ve kterém nejlépe vynikala modrá na jeho hřbetě. Chtěl ukázat, že je taky speciální. "Jsem Nickolas," představil se s hrdostí, protože usoudil, že někdo, kdo dokáže ocenit, kolik péče své srsti věnuje, si zaslouží jeho jméno znát.

ZÁŘÍ | Wylan 2/10

Srst na tváři si ne a ne lehnout, takže vlček stále nebyl s výsledkem svého snažení spokojen. Už to zkoušel uplácat i vodou, ale víc si jí nanášet nechtěl. Přeci jen byl na srst tak trochu hodně odborník a věděl, že pak už by vypadala spíš jako vykoupaný, než upravený. Nepotřeboval, aby mu z jedné strany odkapávala voda, jako by slintal. Co by si o něm pak ostatní vlci pomysleli?
Zrovinka znovu kroutil hlavičkou, jestli ho třeba jen nešálí zrak, když se za ním ozval hlas. Vlček se však nenechal od svého předůležitého úkolu vyrušit, a tak jen odpověděl bez ohlédnutí: "Upravuji se. Já vím, že nevypadám na to, že bych to potřeboval, ale pravidelnost a důslednost je důležitá pro to, aby jeden mohl mít tak úžasný kožíšek, jako j-" v tu chvíli se zdvihnul a otočil pohled na návštěvníka, až mu v tlamě slova uvízla. Očekával vlka, ale místo toho za ním stál... "Ty... jsi... jelen?" řekl napůl zaskočeně, napůl ohromeně. "Já... asi ještě nikdy s jelenem nemluvil," hlesl, zatímco se snažil dostat z prvotního překvapení. A možná se trochu bál, aby ho nevyplašil. Jeleni jsou plachá stvoření, tolik toho o nich znal.

Září | Wylan 1/10

Byl krásný slunný den jak už to na sklonku léta bývá. Jen nebylo úplně teplo na letní koupání, kvůli místy chladnému větru, který se zrovna v tento den rozhodl proběhnout po planinách. Modrému vlčkovi to ale nevadilo, nemusel se koupat. Jeho srst byla dostatečně udržovaná, aby si mohl vybírat, v jakém počasí ji bude máchat. Takže dnes mokrý nebyl. Přesto nerušeně ležel na břehu, jen tlapky mu visely nad vodou a vlček nakláněl hlavu sem a zase tam, jak se v ní shlížel. Řešil totiž velikánské dilema. Z jaké strany je hezčí? Srst na jeho levé tváři mu přišla trochu načechranější, než na pravé. A také rozčepýřenější. Tlapou si ji tedy snažil upravit a využíval při tom klidnou jezerní hladinu jako své osobní zrcadlo.

"To nevadí! Tak já mu pomůžu s tou zimou a on pak bude mít čas mi najít ozdůbku," navrhnul jsem, jako by to bylo to nejjasnější řešení na světe. Prostě hračka, kde byl problém? Zimu jsem nijak neřešil. Popravdě jsem ještě nezažil takovou, která by mě přiměla se jejího příchodu bát. Ale musel jsem uznat, že přestože mi stoupající vítr krásně čechral heboučkou huňaťoučkou srst, pěkně studil. O to víc jsem se upnul k té blažené představě horkých pramenů. Ani mě nenapadlo se zeptat, jestli jsem do nich zván, považoval jsem to za samozřejmost.
"Tak jo, tak nejdřív se naložíme do pramenů a až si hooodně odpočineme a přestane foukat tak studený vítr, tak půjdeme za tátou pomáhat a hledat!" shrnul jsem vlčici, jejíž jméno jsem doposud neznal a ani mne to nijak netrápilo. Zkrátka jsem s tímhle naprostým cizincem byl odhodlaný jít přesně tam, kam mě zavede. Hopkavou chůzí jsem se držel po jejím boku a celou tu dobu se při tom připitoměle uculoval.

// Mahtae jih

"Drahého kamení?" zopakoval jsem a očka se mi rozzářily nad tou představou. Nebyla nijak konkrétní, jen jsem se v ní blýskal a lesknul, jak mi to seklo. Ať už to tedy mluvila o čemkoliv, musel jsem to mít. "Myslí, že by mi slušely třeba... třeba křišťály? Může tvůj táta najít něco s křišťály?" vyptával jsem se zaujatě, i když nebylo jasné, jak moc jsem vnímal odpovědi. Občas se zdálo, že mluvím čistě proto, že mě nikdo nenaučil mlčet.
"Vy bydlítu U SOPKY?!" vyjekl jsem ohromeně a kulil na vlčici své modroučké očiska. "To jde? Není tam... moc horko? Oh, máte tam horké prameny? Znám jedny takové. Je to moooc fajn na kožíšek se v nich občas koupat. Takové odpočinkové," hlesl jsem lehce zasněně, což mělo za následek, že jsem skutečně na okamžik zmlknul. Ale jen na okamžik, než jsem zase - doslova - vyskočil na nožky. "No jasný, jdeme!" skočil jsem po její nabídce ještě dřív, než to stačila doříct, vrtěl jsem při tom nadšeně ocáskem a zdálo se, že jsem byl připraven vystřelit jako raketa v momentě, kdy ona udělá první krok.

(pod mým vyplňovacím spamem se hlásí Delta, nerada bych, aby její post zapadl xD)

Kiss: Karoe
Kámo, ta vlčice má třetí oko. Nickolasovi by stačilo, kdyby mohl vyprávět a všude rozhlašovat, že má za kamaráda vlčici se třetím okem a byl by spoko. Pusinkovací úplně není. Ale nehody se stávají, takže by k tomu klidně mohlo dojít v jednom z těch momentů, kdy opět nerespektuje existenci něčeho, jako je osobní prostor, nahrne se ke Karoe extrna mega super blízko, aby si to třetí oko prohlédnul, jakože jestli je fakticky opravďácký, a při tom se mu nějak zamotají nožky aaaa on by jí na to očko políbil, což je furt lepší, než kdyby jí ho vyšťouchnul, což by se v takové scenérii mohlo klidně také stát.

Marry: Jerry
Nickolas je vlk, který má vkus. Má styl. Má oko pro krásu. Takže pozná, když se setká s někým, kdo to má zrovna tak. A Jerry má modrou srst. Nevím, zda se to k vám doneslo, ale modrá srst je tenhle rok v kurzu. Ne. Modrá srst je vždycky v kurzu! (protože nemáme money na to to každý rok měnit) Takže jo, styl a vzhled asi není to jediné, na čem Nickolasovi záleží, ale je. to. hrozně. moc. důležité. A pokud máte modrý kožich, jste instantně na vrcholu žebříčku. Chci říct, víte, jak dobře by k sobě ladili na svatebních fotografiích?!

Kill: Ryba
Takže poslouchejte. Ryba je kachýnka. A nevím, jestli to víte, ale kachýnky jsou jakože mega křehký? A nevím, čí to byl nápad svěřit tuhle kachýnku do péče úžasného Nickolase, ale nejspíš za to nedostane velkou pochvalu, až se modrý vlček vrátí z výletu bez šupináče. Proč? Protože nehody se stávají. Nehody se stávají a Nickolas je sám ještě tak trochu vlče, na tož, aby hlídal nějaké další! A jestli chcete podrobnější popis, šli se nejspíš projít někam na skály, Nickolas štrádoval kupředu a při tom tlamou jel o sto šest, zatímco někde cestou byla mezi kameny díra a Ryba kachýnka do ní spadnul, aniž by si toho Nickolas všimnul. Volal o pomoc? Nejspíš. Slyšel ho Nickolas? Vůbec. A pokud někdo kachýnku nevysvobodil, kachní tam dodnes.

Pyšnil a vystavoval jsem se se svým kožíškem. Vyhříval jsem se v opatrné chvále, kterou jsem od vlčice získával, dokud z ní nakonec nevypadlo, že blankytná by vypadala líp. Vykulil jsem na ni překvapivě oči a pak otočil hlavu, jak jen to bylo fyzicky možné, abych si prohlédl záda a všechno, co na mě mělo nepřirozenou barvu. Jako bych její názor zvažovala a hodnotil. Opravdu by mi víc slušela jiná? Hmm...
"Já sice čmuch na šperky nemám, ale oko na styl mám taky! A moje oko říká... eh, může vůbec oko mluvit? No moje říká, že mi tahle barva sluší a moc! Kdyby byla světlejší, tak... bych vypadal jako pomněnka. Víš, ty světlé kytičky, jak se na ně zapomíná. Ne, že na mě by se dalo zapomenout! Ale proč to riskovat?" prohlásil jsem rozhodně a ještě jednou zapózoval, abych podtrhnul své sebevědomí v tomhle kožíšku. Já přeci věděl, co dělám! "Ale protože se v tom vyznám, a že vyznám! Taky by se mi nějaký šperk k tomu hodil. No viď že jo!" apeloval jsem na její prohlášení, že tomu rozumí, takže teď nemohla jinak, než souhlasit. "Možná bys mě mohla seznámit s tátou? Třeba by mi taky nějaký hezký vyčmuchal!" prohlásil jsem natěšeně, jako by mi to už odkývala.

Couvnul jsem od ní jen díky tomu, že jsem si cupnul na zadek a poslušně přikyvoval, když mi vykládala o Životovi a drápcích. Vypadal jsem jako vlčátko, které se dychtivě chce naučit všechno o světě. Já ale už o světě skoro všechno věděl, jen jsem si potřeboval... osvěžit paměť, ano, to bylo ono! Proč mě hned nenapadl Život!
"No jo, Život! Ty znáš taky Života? My jsme se Životem veeeelký kamarádi!" vyskočil jsem radostně zase na nožky a ladnými krůčky se pomalu prošel na místě dokola, abych dal vyniknout svému modrému kožíšku, který od něj mám. Schválně jsem při tom o něm nemluvil. Věděl jsem, že je tak dokonalý, že ho prostě bude muset pochválit, hned jak si ho všimne! Pak jsem se zastavil a zůstal dál v rovném postoji. Chápejte, to kdyby potřebovala víc času na obdivování. Zároveň to byl asi nejklidnější okamžik, co jsem od jejího přepadnutí předvedl. Možná by do té doby nevěřila, že umím vydržet na místě déle než tři mrknutí oka.
"Čuch?" zastříhal jsem zvídavě oušky, ale svůj postoj neopouštěl. "Jakože... je umí vystopovat?" sklouzla mi hlavička tázavě ke straně. Přeci jen jsem zase tak dlouho nehybně stát nevydržel.

Vlčice netušila, co udělala, když mi ukázala drápky. Otevřel jsem užasle tlamu a asi zapomněl v ten okamžik dýchat. "U skákavých veverek!" vypadlo ze mě a přiblížil čenich blíž k tlapce, absolutně nevnímajíc nějaké náznaky o osobním prostoru nebo případném nebezpečí přímo z těch drápů "No tak to je hodně parádní! Jak to k sobě všechno sedí. Úplně ti to padne! Jak jsi to udělala? S takovými drápky se vlci nerodí, nebo ano?" začala jsem vlčici na překot vyzpovídat a při tom jsem zvedl tlapu a začal si ze všech stran prohlížet vlastní drápky, jako bych přemýšlel, jak tohle kouzlo udělat u sebe. "Šlápla jsi do něčeho? Do borůvek! Ne, počkej, to bys byla fialová. Co dělá růžovou barvu? Hm..." snažil jsem se to rozlousknout i bez její pomoci.
"Oh, no, ona se tu někde toulá určitě. Chtěli jsme jít na pláž, ale stálo nám v cestě křoví a pak tu byl ten bouřkový mrak a ona mi utekla a na pláži nebyla a tohle taky není pláž, ale šel jsem jí sem hledat a našel tebe a -hele, tahle květina má taky tvojí barvu! Máš ty drápky z ní?" skákal jsem z tématu do tématu a vůbec se tím netrápil.

Byl jsem jak uvězněný v nějakým transu, dokud sebou nezačala vlčice mlít a to mě neupozornilo na to, že na ní stále ještě ležím. No jo, asi jí cuchám moc srst! Jistě, to mně by se také nelíbilo, to jsem naprosto chápal. A tak jsem se vyškrábal předníma nožkama do sedu a dopřál jí tak prostor, aby si svou zmuchlanou srst zase urovnala. I když po očku se mi nezdálo, že bych nadělal moc paseky, její srst byla v pořádku. A když já jsem něco takového řekl, tak to byla jo pravda! V těchto věcech jsem se vyznal.
"Nevidělas Wizku-uuu hezký cingrlátko!" upoutalo mou pozornost to cosi třpytivého, co měla na uchu. Hned jsem se k ní tak kvapně zase nahnul do těsné blízkosti, abych si tu věcičku mohl řádně prohlídnout. Vypadalo to jako větvička, ale nebyla to větvička. Nemohl jsem od toho odtrhnout oči. "To je moc pěkný. Úú, a má to stejnou barvu jako tvoje oči, to je dobrá náhoda!" poznamenal jsem obdivně. "Moje sestřička má také něco podobného, lesklého, ale nemá to na uchu. Asi by to na uchu ani dobře nevypadalo. Dalo by se to tam vůbec nosit?" začal jsem přemýšlet nahlas, jako by k tomu měla mít vlčice také svůj názor, a bloudil při tom zamyšleným pohledem po okolí.
"Neviděla jsi jí? Sestřičku, myslím. Taky s cingrlátkem," přeskočil jsem z ničeho nic zpátky k tématu.

// Lachtaní pláž

Řítil jsem se krajinou jako střela. Krásná, hebká střela. A krajina začala pomalu upadat do tmy. Stmívalo se. Musel jsem přidat. Bratr nebratr, i já jsem musel uznat, že ve tmě se černý kožíšek hledá mnohem hůř. Ani jsem si neuvědomil, že jsem už neběžel po pláži, na tož podél vody. Ne, byl jsem na louce. A nebyl jsem tu sám. Před sebou opodál jsem viděl, jak se někdo válí v trávě. Ušiska jsem nadšeně vystřelil vzhůru a vykřiknul: "Wizkuuu!" Vzal jsem nohy na ramena a utíkal jako o život nadšený, že jsem ji našel.
"Wizku! Wizku našel jsem tě! Mám tě! Mááám!"Skočil jsem po vlčím těle rozvalujícím se na louce a radostně, jak to dělávají vlčata, jsem se zachumlal do teplého kožichu. Hnědého kožichu. Nejdřív jsem divně koukal na jeho barvu. A pak se otočil pomalu na hlavu majitele toho neznámého kožichu. Tvářil jsem se, jako bych odněkud spadl. "Ty nejsi Wizku," mrknul jsem překvapeně, aniž bych se obtěžoval z vlčice vstát a dopřát jí nějaký osobní prostor.

// Buk přes Kamínkovou pláž

Podařilo se mi zrádný keř pokořit! Už už jsem se chtěl vrátit, abych o svém úspěchu vyprávěl Warisovi, ale pak jsem si uvědomil, že nejdřív musím najít Wizku. Někde tu byla na druhé straně těch křovisek. Ale ať jsem se rozhlížel, jak jsem se rozhlížel, po mé sestře se slehla zem. Neváhal jsem dlouho a rozutekl se napříč kamenitou pláží kupředu. Věřil jsem, že má sestra bude někde... přímo přede mnou. Stačí, když poběžím dost rychle, abych jí dohnal. A stejně, tady na pláži bylo vidět dobře do všech stran, stačilo se rozhlížet! Jenom teda, právě rozhlížet jsem se tak trochu zapomínal. Ale to nevadí! Kdybych kolem ní proběhl, určitě bych si toho hned všimnul, protože tak bráškové fungují, hned vědí, když je sestřička poblíž.

// Márylouka