Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 3

Přemýšlel, co asi dělají ostatní vlci, které znal. Určitě se třesou sami strachem v nějakém úkrytu. Strachem o něj, domýšlel si. Protože on byl přeci pro všechny své přátelé nepostradatelný, a když ho takovou dobu neviděli, co se mu asi mohlo stát? Nickolas je chrabře v duchu podporoval, aby se nebáli a nešli ho v tomhle počasí hledat. Ale popravdě? Ještě hlouběji je moc moc prosil, aby už ho našli. Copak se opravdu nikdo v bouřce netoulá po horách? Vlček by byl i ochotný s ním sdílet svůj úkryt – tedy, aspoň hlavu by mu dovolil schovat, protože tu fakt nebylo moc místa, ale i tak!
Černobílý vytáhl svůj čenich ze schovky svých předních tlapek, zadíval se znovu na otvor a vyštěknul. Aby ho ten nikdo, kdo se tu netoulá, uslyšel. Aby ho mohl najít. Štěknul ještě jednou, a pak se štěknutí přeneslo do táhlého, i když ne příliš hlasitého vytí.

Květen 2

Vykulenýma očima koukal ven z úkrytu na prameny vody snášející se z nebe. Určitě vypadal jak vyplašené zvíře zahnané do kouta. Asi se tak i cítil, tady neměl před kým dělat ze sebe neohroženého hrdinu. Venku se zablesklo a o okamžik později se krajinou rozneslo hromové PRÁSK, které přimělo vlčka stáhnout uši k hlavě a samotného se stočit víc do klubíčka, jako by byl šnek utíkající do své ulity. Možná by teď chtěl takovým šnekem sám být. Kdyby tedy šneci nebyly slizcí a lepkavý.
Nickolas tiše zakňučel, jako prosbu k nebesům, aby už přestala, jenomže ta ho přes další salvu hromů nemohla slyšet, přestože kňučel dál. Déšť se ještě zhoršil. Nemohl si to teď rozmyslet a vydat se pryč. Ostatně, kam by šel? Domů… domů to bylo daleko. A kde vlastně bylo doma?

Květen 1

Vlček se krčil v malé skrýši pod převisem. Musel se krčit, doslova, protože jinak by byl celý zmáčený deštěm, který ustavičně padal z nebe už několik dní. Vlček sice nebyl žádný cimrplich – vlastně byl, naprosto byl, ale sám by nad takovým označením dost ohrnoval čumáček – ale tolik vody v kožíšku by jasně znamenalo, že by jeho kožíšek byl naprosto zruinován. Zničen. Ostatní vlci by se smáli, ale jsou to také vlci, kteří netuší, kolik takového času a péče jde do jeho údržby. Takže tentokrát se Nickolas rozhodl pro menší zlo a válel svůj kožíšek v prachu mezi kamením, než aby ho vystavil promáčení. Problém ale začínal být jinde. Totiž, vytrvalý déšť nepřišel sám, nad krajinou ruku v ruce kraloval s hlasitou bouřkou, která teď vypadala, že řádí přímo nad jeho hlavou. Nickolasovi většinou bouřka nevadila. Ale Nickolas také většinou nebýval v bouřce sám.

Nickolas byl zjevně radostí bez sebe, že tentokrát dokázal rozlišit všudypřítomné buky od smrků v Sarumenském lese. Tenhle les měl do toho jeho hodně daleko. Pro začátek tu nebylo tak vlhko - ano, toho si všimnul hned na poprvé, protože přílišné vlhko nedělalo jeho kožíšku moc dobře a v Sarumenu ho bylo... no jéje! A pak tu také bylo dost světla, které se normálně přes husté jehličnaté větve do Sarumenu nedostávalo. Nickolasovi se tu už teď líbilo, ale snažil se tvářit, že ho nerozhodilo, že už si to tu někdo zabral pro sebe.
"Moc nás těší potkat místní alfu!" prohlásil zvesela. "Waristoon, hmm..." zamyslel se. "To je rytíř! Je to vlastně takové štěstí, že? Ocitnout se na cizím území a hned mít tu čest mluvit se samotným alfou, viď Wizku?" dloubnul do své sestřičky. Než se ale Wizku stačila vymáčknout, Waristood položil otázku první.
"Ne," vypadlo z Nickolase bez rozmyslu. "Teda ano!" opravil se spěšně a ocásek už mu zase kmital o sto šest. "Jasněnka je ze Sarumenské smečky! Byla tady? Je tu pořád? Kam odešla? Počkat, takže... se sem ztrácí vlci často? Je Sarumen někde poblíž?" vyhrnul vlček na hnědého spoustu nových otázek, na které mu nedával dost času odpovídat, než přišly další...

LORNA | duben 1/10

Prázdný pohled ve vlkových očích mohl vlčeti napovědět, že přes všechnu její snahu to vlčkův mozeček nepobírá. Ale rozhlédl se, aby uznal, že ten pták, kterého se prvně lekl, když se na něj řítil, byl skutečně pryč. Zvláštní.
"Jistě, jistě, to byla vlna," odkýval jí trpělivým tónem, takovým, co dospělý používají, když chtějí vlčátka ubezpečit, že jim věří, že mají pod spací kožešinou příšeru, i když jim ve skutečnosti nevěří a jen je chtějí uchlácholit.
Vzal vlče do tlamy a to se od té doby zmítalo jako žížala a ještě u toho vřeštělo, jako by ho chtěl naservírovat hladovým hyenám. Nickolas se tím ale nenechal do svého plánu odradit, přeci jen to bylo malé škvrně, co by mu tak mohlo udělat? Tohle bylo nutné zlo, které přečká a pak jistě pochopí-
"Auuu!" vyjekl a vyškubnul nohu vlčeti ze sevření. "Co to vyvádíš?! Cizí vlci se nekoušou, to tě nikdo nenaučil?" zamrmlal ublíženě a prohlížel si při tom žalostně kousanec, který mu na tlapě ta malá piraňa zanechala. Jak dlouho se to asi bude hojit? Ještě, že má černé tlapky, na těch to není tolik vidět. Jó být to bílá, to by mohl být průšvih.

Hopsal kolem své sestřičky a mluvil a mluvil, dokud nepromluvil někdo jiný. Cizí hlas, který se ozval tak blízko, ho vyděsilo, až mu přejel mráz po zádech a on skočil dalším skokem za Wizku, jako by se za ní chtěl schovat. Což, řekněme si to narovinu, chtěl. Vykoukl zpoza své sestřičky, aby si vlka, který je tak hrozně překvapil, prohlédl. Nevypadal nebezpečně ani jako duch. A tak Nickolas ze svého úkrytu zase vylezl.
"Zdravím! Tak to rozhodně nevíme! Asi jsme to museli přečmuchnout, viď Wizku," zazubil se nevinně na sestru. Diplomat v celé své kráse. "Jsem Nickolas," představil se s dramatickou pauzou, u které lehce pozvedl čumáček, čímž dopřával čas vlkovi před ním, aby jeho úžasnou přítomnost mohl vstřebat. "A tohle je moje skvělá sestřička Wizku," ukázal posunky na vlčici vedle sebe. Pak zvedl pohled a jakože fakt důkladně si prohlédnul okolí, včetně korun stromů nad nimi, než sjel pohledem zpátky k vlkovi. "Nech mě hádat, tohle není Sarumenský les, viď?" prohlásil se zářivým úsměvem a rozkmitaným ocáskem, jako by za tento objev očekával metál. Nebo alespoň potlapkání na zádech, protože po předchozí zkušenosti to pro něj rozhodně byl výkon, ale už se poučil. Tohle není Sarumen, opakoval si a byl alespoň sám na sebe pyšný, že tentokrát to poznal.

LORNA | březen 2/10

Modrá hromádka se krčila u vody a raději nevykukovala, dokud neuslyšela zvuk kousek vedle sebe. Vlk se narovnal a mlčky přitrouble koukal na nějakou zmáčenou myš, co vedle něj divně syšela. Nakonec uhodl, že to bude vlče, ne myš, ale s tím, jak vypadalo, to nejspíš mělo za pár. A co teprve když k tomu přičetl, co říkalo. Místo odpovědi vlček vzhlédl k nebi, jako by tam hledal déšť, ale na obloze nebylo ani mráčku. Bylo tak jasné, kdo z nich je mimo. Shlédl zpátky na vlče a nechápavě nechal svou krásnou suchou hlavičku klesnou ke straně. "Proč bych neměl být? Proč ty si celá zmoklá?" oplatil jí otázku, jako by absolutně neměl tušení, co se stalo, a sklouznul pohledem k jezeru. "Na koupání je ještě dost zima, mohla bys být nemocná. Nehledě na to, že přemrzlá srst- brrr," oklepal se nad tou představou, "to se pak hrozně špatně napravuje. Počkej, pomůžu ti to usušit!" Navrhl angažovaně a bez čekání na souhlas čapnul promočené vlče do tlamy, aby ho odnesl někam, kde se tebe tu vodu mohlo setřít, naprosto nedbajíc toho, jestli se vlče brání.
O kousek dál pustil vlče do trávy. "Tady," řekl a prohrábnul tlapou trs. "Je už dost hustá, takže by ses od ní neměla víc zašpinit," prohlásil spokojeně a zůstal stát s potutelným úsměvem na čumáku, čekajíc, že o zbytek se už vlče postará jako, no, poslušné vlče.

// Velká houština přes Mahtae (manipulace s Wizku povolena)

Vlček se držel za sestřičkou, doslova, za oháňku, a nechal se vést, zatímco ona jim cestu prorážela s hořícím klackem v tlamě. Když přešla noc a pominul největší chlad a Nickolase už nebavilo mít v tlamě její ocas, pustil se a ladným tanečním krokem hopsal vedle ní. Byl rád, že přežili a neuhořeli v tom houští. I když ho pořád trochu děsila ta hořící větev, co Wizku stále držela v tlamě. Ale teď už byli v mnohem otevřenějším lese, takže kdyby se tu rozhodlo něco chytnout... prostě by utekl! Jo, to byl jeho plán. Ale zatím, protože nic nehořelo a sněhu ubývalo, si užíval volnost, kterou mu tenhle prostor dopřával. Protáhl si tlapky a pobíhal hyperaktivně kolem své sestry. "Dokázali jsme to, Wizku! Juhuuu, jsi jednička! Teda jsme, jsme jedničky!" zazubil se na ni a vyhodil do vzduchu trochu sněhu z hromádky, co se tu ještě povalovala. "Za chvilku bude jaro, není to skvělý? Já se tak těším, všechno bude růst a vonět a-" ne a ne zavřít zase jednou tu svoji chlebárnu, naštěstí už na něj sestřička byla zvyklá. Byl však tak moc zabraný do těšení se na teplo, až mu úplně přelétlo přes hlavu, že jsou v lese, který někomu patří a měli by se tu chovat úplně jinak...

LORNA | březen 1/10

Byl krásný den. Ideální na posedávání u vody a obdivování sebe sama na ničím nerušené vodní hladině jezera. A přesně to také černobílý - vlastně teď už modrobílý vlk dělal. Když jste totiž měli kožíšek tak krásný, jako on, byl takový ideální den vždycky. Vlček vždy tak trochu záviděl všem ostatním, že ho můžou vidět a obdivovat, kdežto on se může obdivovat jenom v nějakém odraze.
Prohlížel si zrovna svou promodralou srst, když okolní klid narušil rachot, křik a... proč to znělo jako nějaký pták? Vlček zdvihl hlavu od vody, aby uviděl, jak se k němu doslova řítí rozzuřená labuť, která se zjevně rozhodla pozměnit jídelníček a přidat na něj vlčata. Nickolas se polekal, rozhodně se tomu opeřenci nechtěl připlést do cesty, ještě by mu pocuchal perfektně srovnanou srst! Nebyl sice želva, ale instinktivně se přilepil k zemi a schoulil do pomyslného krunýře, který pochopitelně neměl. Ať to v tu chvíli zapříčinilo cokoliv, voda, u které se krčil, se zvířila a vytvořila obří vlnu, která sebou práskla o břeh a zmáčela jak labuť, tak vlče, které před sebou pták hnal. Jen místo, kde se krčil modrý vlček, zůstalo takovým netknutým suchým ostrůvkem.

Wizku sice tvrdila, že se vlček u Života přemlouvat za ní nemusí, ale ten měl vlastní hlavu. Samozřejmě, že pro svou sestřičku udělá cokoliv, včetně tohohle! A Život byl hodný, takže ho vyslyší. A pak budou přátelé všichni! Byla to krásná představa, co se modrému vlčkovi formovala v hlavě. A protože se soustředil víc na ni, než na to, co se momentálně děje kolem, škubnul sebou, když se u nich najednou objevil oheň, až u toho do své drahocenné sestřičky strčil. Nechtěl přeci, aby mu jeho krásný fešný kožíšek ohořel! Wizku ale z toho ohně nebyla překvapená, a tak si dal říct i on a z uctivé vzdálenosti se hřál. Postupně bylo znát, jak mu teplo z plamenů rozpouští zbytky obezřetnosti a jen si užívá, že už nemrzne.
"To je dobrý, že ano? Že může tohle křoví jen tak vzplát a zahřát nás," brouknul spokojeně jen proto, aby mu za pár dlouhých vteřin došlo, co to znamená. "Tohle křoví... může vzplát! Wizku, Wizku, musíme pryč! Můžeme uhořet!" začal panikařit a vytvářet tak mnohem nebezpečnější situaci, než ve které byli původně, když se zmateně točil a nekontrolovatelně máchal oháňkou nad ohněm. Wizku čapla část ohně do tlamy a rozhodla se vyvést je ven a Nickolas, jako poslušný bratříček nic nenamítal. Zejména pro to, že jako druhou možnost viděl, že tu prostě uhoří. "Držím se!" zahlásil a zakousl se - jemně - Wizku do ocasu, protože si její instrukce pochopitelně přebral až moc doslovně. Na to se nechal vlčicí vyvést z houští do širého, sněhem zužovaného světa...

// Buk přes Mahtae

lot 2/5

"Je to tu trochu zarostlé, no," přiznal vlček a na rozdíl od své sestry větve nepokoušel, ale elegantně se mezi nimi proplétal jako by jeho tělo nemělo kosti. "Ale alespoň tu nefouká, víš. Venku byla strrrašná zima," zaklapal tesáky, aby tomu dal ten správný důraz. Wizku však už měla nápad, co dál. Ha! Nickolas věděl, že se na svou sestřičku může spolehnout! Celý se nad tím nápadem rozzářil. "Říkám, že určitě! Tedy, pokud myslíš lepší les. Lepší houští asi nepotřebuju, cuchá mi to kožíšek," postěžoval si. A když byla řeč o kožíšku, neopomněl ho jak se patří předvést a ani málo místa kolem nich mu v jeho manévrech nezabránilo.
Wizku naštěstí o Životovi věděla, takže si byl jistý, že ví, jak velká věc to je. A taky se podle toho tvářil. Jeho sestřička jej dokázala jak se patří ocenit a za to se jí vděčně otřel o krk, jako by ní chtěl také kousek té své úžasnosti zanechat. I když ona byla skvělá už jen tím, že byla jeho sestra, přeci. S tím se nedalo nic dělat, to už bylo v krvi! "Že ano! Nikdo si nedovolí říct ne kamarádovi od Života!" zubil se. "Mohl by být i tvůj kamarád, přemluvím se. Bude tě mít rád," navrhl neviňoučce a stočil očka k ozdůbce na své noze. "Viď! Ale to je tím, že je tvůj!" prohlásil a obratně ho z nožky sundal. "Staral jsem se o něj moc dobře, fakt! Podívej," a vnutil ho Wizku před čumák, aby mohla péči o její ozdůbku posoudit řádně z blízka.

lot 1/5

Nickolas se zatvářil jako to nejnevinnější stvoření pod sluncem, což dost možná také byl. "Nejsem v Sarumenu, no... to není tak lehké, víš. To není o tom, že já nejsem tam, ale že Sarumen není tady!" snažil se vysvětlit své sestřičce velmi logicky a při tom se tvářil, že to maximálně dává smysl. Protože přeci nemohl na rovinu přiznat, že ho od začátku zimy prakticky nemůže najít. Může se celá smečka i s lesem jen tak vypařit? Začínala to být varianta, nad kterou by měl také zauvažovat.
"Já vím, kdybys mě chtěla vyhodit, přeci mě nehledáš!" zavrtěl rychle ocáskem, protože nečekal, že svým prosebným kukučem Wizku takhle... vyplaší? To nechtěl, ne ne ne! A pak mu to došlo. "Wizku, koukej, vidělas tohle? Podívej!" vyžbleptnul překotně a snažil se jakože parádivě předvést ve svém novém kožíšku na tom mále místa, které tady mezi křovinami a sněhem bylo. Ostatně, jako by ta modrá snad na poprvé přehlédnout šla... "Hezký, viď? To mám od Života. Jsme teď kamarádi! Víš, kdo je Život, že jo?" Potřeboval se ujistit, že to ví. Že ví, že jí právě řekl, že jeho nejnovější kamarád je doslova bůh.

Vlček se stočený do sebe klepal ve své provizorní skrýši, ale bez působení toho úporného ledového větru mu brzy začalo být... ne teplo, ale snesitelně. Už se přestával třást a začal zase vnímat okolí a radost, že prostě je, když ho najednou zaplavila radost asi tisíckrát větší. To když zaslechl své jméno. A to jméno pronesl někdo hlasem jeho sestry. Tedy, pochopitelně, to musela být jeho sestra!
"Wizku?!" vyhrkl a doslova vystřelil hlavu z uzlíku svého vlastního těla, jen teda koukal přímo do závěje. Musel se otočit, aby skutečně viděl, kdo ho našel. "Wizku!" vyhrknul znova, tentokrát už koukajíc na známou tvář černobílé vlčice. Během mrknutí oka se zvednul a vrhnul se na ni jako velká voda. Neměla šanci uniknout jeho mohutnému obětí. "Ty jsi tady! Tady! Já jsem tak rád, že tě vidím!" jásal a odmítal se od ní odtrhnout. Částečně pro to, že jí opravdu rád viděl, a částečně protože když se k ní přitulil, tak pěkně hřála. A jemu už dlouho chybělo nějaké to objetí.
"Co tady děláš? Jak jsi mě našla? Ne, počkat, já tě našel? Bydlíš tady? Ach ne, že já zase vlezl kam jsem neměl," bědoval, ale nejspíš ho to zase tolik netrápilo, když charakteristiky mlel páté přes deváté. "Ale teď mě vyhodit nemůžeš, venku je strááášná chumelenice. Přeci bys za brášku nechtěla sněhuláka?" vyvalil na Wizku svá nově modrá prosebná očka.

// Středozemní pláň

Jako by toho sněhu nebylo už tak dost, přes noc se pořádně rozsněžilo, až z toho byla pořádná chumelenice. Nickolas se brodil sněhem a prodíral větrem a bouří. Alespoň měl tentokrát dobrou výmluvu, proč šel úplně na opačnou stranu, než by měl jít. Tlapky už ho studily a začínal se postupně třást celý, i když ho normálně jeho huňatý kožíšek hřál velmi vydatně. Na tohle počasí to ale zjevně nestačilo.
Vlček byl však dítětem štěstěny a ani tentokrát na svého synáčka ono štěstí nezanevřelo. Když už byl v nejhorším, doslova vrazil do zarostlého porostu, co se mu postavil do cesty. Nebo tu rostl dřív, to nezkoumal. Ale celý zmrzlý se rozhodl do něj najít průchod a tak urputně čumáčkem rozrážel větvičky, až se mu podařilo vyhrabat nějaké místo a tam vklouznout. Hustota porostu a stále se sypající sníh z toho udělaly takovou sněžnou skrýš, kde minimálně nefoukalo. Vlček se v ní stočil ve snaze se alespoň trochu zahřát. Už nebyl venku v té bouři. Už byl v bezpečí. Ale byl opravdu v bezpečí?

AK 5. Postav vlkuláka.

Zasněně se rozvaloval ve sněhu na zemi, až z toho usnul. Přesně v téhle poloze. A přesně v téhle poloze se také probudil, ráno, zapadaný sněhem, že vypadal spíš jako zasněžená strom s tím, jak mu trčely tlapky do stran, než jako vlk. Obrátil se a většinu sněhu ze sebe tak setřásl, a zbytek následoval, když se zvedl a patřičně se oklepal. Sníh v kožíšku mu nevadil, ale teď by nebyla vidět jeho úchvatná modrá barvička, kdyby si ho tam nechal. Nešlo nic, musel pryč.
Vlček se znovu ohlédl k lesu a všichni víme, na co myslel. Ale les byl z té dálky stejně opuštěný a prázdný, jako když usínal. Ale někde v něm, někde v tom lese byl. Král Asgaaru. Co vlastně musí takový vlk udělat pro to, aby byl králem? Nickolase to zajímalo a teď trochu zalitoval, že tak rychle odešel a nezeptal se ho. Vrátil by se tam raz dva, ale pochopil, že Král měl plné tlapky práce a tak mu chtěl ukázat, že mu rozhodně nechce další přidělávat tím, že by ho obíral v tak nelehkém období o drahocenný čas. Ne. Vrátí se sem na jaře, to už na něj určitě čas mít bude!
Myšlenkami byl však stále u Beliela a protože se za ním nemohl vrátit, rozhodl se mu přiblížit jinak a postavit ho ze sněhu. Pracoval tak nějak automaticky - hromádka sněhu a kupil a kupil a kupil, pak vytvarovat čumák, trochu do té hroudy vydlábnout mezeru, ať to alespoň trochu vypadá jako nohy a ocas. Uši bylo udělat nejtěžší, ale i s těmi si poradil. Něco mu na tom ale stále nesedělo, a tak začal hrabat. A hrabal fakt urputně, protože se prohrabal až k pevné zemi a vyškubal z ní trochu trávy, kterou položil sněžnému Belialovi na ocas. Tak, teď vypadal úplně jako on. Nickolas byl na svůj výtvor pyšný, tyhle věci mu fakt šli! Přál by si se tím hned někomu pochlubit, ale jak už se rozhodl, do Asgaaru se hned vrátit nemohl. Ale... vlastně jim toho sněhuláka postavil doslova za dveřmi. Takže si ho ještě naposledy prohlédl, zda mu to fakt tak sluší - slušelo - a zanechal ho tam s vědomím, že jej určitě najdou, až se vypraví z lesa ven.

// Velká houština