Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, že vydra už se uklidnila. Ještě, že měla kolem sebe tolik ochotných vlků. Ještě, že tu měla i toho jednoho černobílého, jehož oháňka se teď už zase míhala ze strany na stranu jako větrák. Ale ne na dlouho. Mluvící vydra byla hustá a fajn a skvělá, vřeštící vydra už tolik ne. A tahle najednou přepnula a začala výskat, až to uši rvalo. Kdyby Nickolas neriskoval, že se při shrbení na zem celý zašpiní od rozmáčené země, určitě by tak učinil. Místo toho ale stáhnul uši k hlavu a tu se snažil zasunou co nejvíce k tělu, jako by snad měl být želva, co se snaží mermomocí vrátit do svého krunýře. Ach, co by teď jen za takový krunýř dal!
A pak ticho.
Trvalo to, než se mu ta změna rozležela v hlavě, ne že ne. Zmateně zamrkal a konečně se zase rozhlédl, kam se zdroj toho vřískání poděl. Vydra ale byla ta tam a s ní i... "Kam se... co se... kde to..." nebyl schopen dokončit jedinou větu, protože už hbitě přeskakoval očima z jedné věci na druhou. A že jich tu k obdivování bylo! První jakože fakt důležitý a docela výrazný fakt - nebyl na zemi. Tedy jakože byl, ale ne úplně? Ona totiž ta zem tak trochu nebyla na zemi, chápete? Prostě letěli. Na obrovským kusu země. A kolem nich byla spousta zrovna takových plovoucích ostrovů. Menších, větších, které se vznášeli nad nimi i pod. Obloha byla zalitá blankytnou modří, o deštivých mračnech ani památky, jen sem tam přecházela do oranžova, jako by jí panoval nikdy nekončící západ slunce. Mezi nimi poletovalo cosi, co by si kde kdo na první pohled spletl s ptáky. Když byste se však podívali z blízka... to fakt ty ryby měly křídla?!
Nickolas nechal smečku smečkou a vydal se k okraji ostrůvku. Vánek mu příjemně pročesával nádhernou huňatou srst, která už nebyla promočená skrz na skrz a on se s ní tak znovu mohl naparovat. Z okraje pak viděl, že vlastně nejsou až tak vysoko. Teoreticky. Pod nimi se rozkládala louka a les, který působil tajemně a hustě, ale zároveň svou atmosférou vyzýval k jeho návštěvě. Vlček by hned vyrazil, kdyby neměl tak silný pud sebezáchovy a byl ochotný skočit. Což teda nebyl, měl se na to moc rád. Opodál si všiml rezavé vlčice, která něco pokřikovala na další okřídlené poletující tvory, kteří byli pro změnu sakra velcí. Nickolas na ně kulil užaslá očka, než se mu hlas vlčice znovu prodral do hlavy, a tak poskokem doklusal k ní. Protože byl moc chytrý, po krátkém pozorování jejího chování pochopil, oč se snaží, a zhodnotil to jako dobrý nápad. Taky se chtěl projet na velkým rybím listu! "Velkej liste!" přidal se k volání vlčice. "Pojď sem, prosím! My se jen svezeme! Prosím pěkně, tady jsme! Tady!" pokřikoval a netrpělivě sebou na místě mlel, jako by nevydržel chvíli v klidu stát. A jak by taky mohl, všechno tohle bylo najednou tak děsně vzrušující!

Nickolasovi nevadila velká společnost, ale jeho momentální roztěkanost mu nedovolovala sledovat všechny nově příchozí. Další černobílý. Nějaká hnědá. A řvoucí vydra. Proč si před tím té vydry nevšimnul? Vždyť to bylo úplně zajímavý, ještě nikdy neviděl brečící vydru! A tak nakonec i on na ni vykulil svá šedá očka, jako by se náhle měla projevit magie za nimi ukrytá a vyčíst, co má vydra na mysli. Nebo spíš na srdíčku. Z bolavé mysli přeci nikdo nepláče, nebo ano?
Vlček koulil očima ještě víc, když brečící vydra začala mluvit. Od kdy vydry mluví? Od kdy mají lesy patrony? Tohle bylo další naprosto úžasné zjištění. Byl si jistý, že tohle je další věc, kterou je speciální jen tenhle les a žádný jiný to nemá a on si vybral správně, protože speciální les je jen pro speciální vlky a on byl ten nejspeciálnější! Jakože, v dobrém slova smyslu, že ano. V tom nejlepším slova smyslu! Kde že to... ach ano, vydra!
Vlci začali vydru konejšit a slibovat pomoc. Nickolas nelenil, také chtěl být užitečný! A stále musel pracovat na tom, aby se před svými spolusmečkovníky - což předpokládal všichni zde shromáždění byli - předvedl jen v tom nejlepším světle. Tse, jako by to on uměl i jinak.
"Zkoušelas jí vystopovat? Mohla bys jí vystopovat!" navrhl horlivě, pyšný na svůj návrh, který určitě aktivně dopomůže k řešení téhle situace. Stopovat on uměl - dle svého mínění - a určitě by kamarádku té vydry mohl vystopovat!

// Sarumen

Nepřiznal by, že běžel po lese úplně na slepo a prostě doufal, že na úkryt narazí omylem. Zvláště ne, když se mu to skoro povedlo a on přeci někam dorazil. Stanul před mýtinkou, která jistě byla velmi krásná a malebná za jakéhokoliv jiného počasí. Ale teď? Teď to bylo to nejhorší místo pro úkryt, a přesto hned v jejím středu u velikého javoru postávala skupinka vlků, jako by jim jejich kožíšky nebyly drahé. Nickolas si nemohl pomoci, pochyboval o jejich příčetnosti. Možná by je měl varovat, třeba nevědí, že kolem nich se počasí doslova zbláznilo, určitě by mu za to pak byli vděční. Ti musí být odsud, napadlo ho ještě. Jistě, kdyby jim hned při prvním shledání pomohl s nasazením vlastního života, to by byl panečku první dojem! Hned by museli uznat, že je v lese nepostradatelný. Nickolasovi se ta myšlenka začínala zamlouvat čím dál tím víc, a když se zamžoural do kožíšků postávajících kolem stromu, uviděl jeden docela povědomý, černobílý... Nora? "Aa!" vyjekl, když za ním s hlasitým buchnutím žuchla větev a už byl u skupinky, jen se zablýsklo. Bez ohledu, jak blízko zbylé dvojici vlků černobílá vlčíce stála, se vmáčknul mezi ně.
"Pardon já -um j..." přeměřil si rychle černobílou pohledem. "Ty nejsi Nora," konstatoval, jako by to vlčice sama nevěděla a chvilku na ni zamyšleně mžoural, než se ohlédl na další dva vlky. "Prší," vypadlo z něj přesně tak, jak si to nepředstavoval. "Kdyby... kdybyste to nevěděli." Ještě to může zachránit! "Jau," zaúpěl, a sklopil hlavu, protože ho přímo na čelo klepla další kroupa. Byli tu další tři vlci, proč ji schytal zrovna on?! Zaneprázdněn svým vlastním nepohodlím si vlček ještě nestihl všimnout, pro co se sem ti ostatní vůbec shromáždili...

// Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

Možná vlk plánoval do lesa vklouznout jako pán, ale jeho plány nikdy nekončily tak, jak si zamanul. A teď ho namísto bujarého jásotu a pozdravů v lese uvítala vichřice, krupobití a kdo ví co ještě. Vlka plesknul divoký déšť do tváře, jako by překročil nějakou neviditelnou hranici. Kde se to všechno vzalo? Vždyť ještě před chvílí les vypadal naprosto normálně? Nickolas ale neměl na takové filozofické otázky čas, když jeho kožíšek bičoval takový odporný nečas. Musel začít jednat a rychle si vyhledat úkryt. Byl ale najednou naprosto vyděšený a panikařil. Každou vteřinku, co strávil postáváním na místě, se mu jeho kožíšek cuchal a moknul čím dál víc.
Nervózně přešlapoval a pohotově se snažil zjistit, kde přesně je. Nebo kam jít. Jeskyně! Ano, jistě, tam ho přece zavedla hned poprvé Maple. Jo, tu určitě najde. Jeskyni, ne Maple. Maple se o sebe určitě postará sama. Třeba už v té jeskyni je a čeká na něho! Věří mu, že najde cestu sám! Byl by se tou myšlenkou nadouval a naparoval, ale dostal jednou pěknou kroupou herku do zadku a už pelášil, elegán neelegán.

// Mýtina

// Též děkuji za nenáročnou oddechovku, alespoň jsem zkoukla pozorněji web. :D

Prosím o 14 květin.

// Zubří vysočina (přes Eso)

Po mýtině se plížila mlha a Nickolas se se zachvěním otřepal. Tohle podzimní počasí jeho kožíšku vůbec, ale vůbec nedělalo dobře. Byl těžší, vůbec ne tak heboučký a nadýchaný, a hlavně většinu času vlhký od všelijaké mokré trávy, deště a právě té zpropadené mlhy. Alespoň už tu nebyla ta velká zvířata, i když štiplavý zápach přetrvával. Kdyby byl na pachy vlček pozornější, mohl by říct, že tady byl snad i silnější, jako by se pomalu, ale jistě blížil k jeho zdroji. Protože si toho ale nevšiml, zkrátka jen tu a tam kýchal, až mu srst do všech stran lítala.
Byl teď docela smutný. Nenašel Noru, aby se s ní podělil o své skvělé zprávy. Vlastně nenašel nikoho. Nikoho, s kým by se podělil. Ale teď už nemusel bloumat krajinou a doufat v náhodná setkání. Teď se mohl vrátit domů, do svého lesa, a tam zaručeně na někoho natrefí. Však Maple mu také jmenovala, kdo všechno tam je, ale on se zatím skoro s nikým z nich nesetkal. Bylo načase to napravit! Oklepal se ze svých chmur, napřímil se vznešeně do výšky a vysokými, leč ladnými krůčky si to vkráčel do Sarumenu, jako by jeho návrat byl dychtivě všemi očekáván.

// domove sladký domove (přes Tenebrae)

// Spáleniště

Šel docela pomalu, takovým loudavým krokem. Cizí vlk mu stále ležel v hlavě, a tak se pro jednou s elánem nehrnul nikam bezhlavě kupředu, jen prostě kráčel, kam ho nohy nesly. Díky bohu ho nesly zpátky směrem k lesu a ne někam do háje, protože by nejspíš cestu zpět jen těžce sám hledal. Užíval si, že je chvilku duchem nepřítomen, to mu však nebylo dlouze dáno, protože se mu do čenichu vloudil nevábný štiplavý zápach a neskutečně ho rozkýchal. Nejdřív teda jen šimral, ale pak už to jelo.
Nickolas se nepřirozeně mračil, co to bylo za pach, který tu nikdy předtím necítil? Pobouřeně zastříhal ušima, ale jeho hlavinka na to ne a ne přijít. Byl si jen jistý, že žádné zvíře takový puch nezanechává, na to on chytrý byl. Stopovat uměl! Někdy. Občas. Spíš ne. Jak se tak ale s kýchnutím rozhlédl, rychle zjistil, kde se právě nachází a přidal do kroku, jen ať ho tu žádné místní velké zvíře nezahlédne.

// Ježčí mýtina (přes Eso)

Jak tam tak nehnutě stál, zpola dřepěl, zpola se natahoval, a vlastně byl celý nějaká zkroucený, až ho z toho všechny svaly začínaly bolet. Chytil nepěknou křeč a musel se narovnat. Tenhle vlk byl divný, divnější než Nora. A to Nora byla dobře divná, byla hustá a zajímavá a tenhle byl... děsil ho. Nickolas z jeho přítomnosti měl špatný pocit. Z tohohle místa měl špatný pocit. A nakonec, tady přeci vůbec neměl být. Kam že to měl namířeno? Ach ano, hledal Noru... ale ta tady nebyla.
Černobílý začal pomalu vycouvávat z celé téhle situace. Jestli se něco za svůj život naučil, tak to bylo neotáčet se k něčemu podezřelému zády. Ale cizí vlk a nabývající vzdáleností vypadal čím dál tím méně nebezpečně, až si Nickolas dovolil se obrátit a vyrazit pryč. Ještě naposledy se ale otočil, aby si vlka prohlédl. Rychle, zběžně, těžko říct, co se mu v tu chvíli míhalo hlavou, a pak už si to štrádoval zpátky, odkud přišel.

// Zubří vysočina

// úžasný a skvělý Nickolas samozřejmě na akci nesmí chybět!

Vlk povalující se na zemi Nickolasovi odpověděl doslovně, ale protože byl černobílý vlk bystrá hlavička, domyslel si, o co tady kráčí. Podle neznámého jazyka, kterým vlk promlouval, musel být určitě nějaký kamarád Nory! Ta taky pořád říkala něco, čemu nikdo jiný nerozuměl. Nevypadal nebezpečně, spíš divně... utrápeně? Nickolasovi přesto jeho instinkty napovídaly, aby se k němu tak úplně nelísal. V hlavě se mu ozývaly hlasy jeho otce, jeho sestry i Ciel, aby se měl před takovými případy na pozoru, ale on neměl to srdce ho tu zase jen tak nechat. Nezdálo se, že by si ho vlk zatím všimnul, to však hodlal Nick brzy napravit. Rozhlédl se spěšně a na okamžik odběhl opodál, než našel, co hledal.
Vrátil se k hnědému s klackem v tlamě - neptejte se, kde ho sebral, prostě ho měl. Přistoupil k neznámému a jemně - a hned na to trochu hruběji - do něj tím klackem šťouchnul ve snaze ho probrat, přimět k nějaké reakci. "Chvyfíf mue?" nešlo mu pořádně artikulovat se dřevem v tlamě, ale to ho netrápilo. Chvilku se nic nedělo, a pak ho asi konečně začal neznámý vnímat. Snažil se k němu natáhnout.
Nickolas uskočil, klacek pustil z tlamy a vypísknul jak malý vlče. Strašně se ho leknul. Srdíčko mu divoce bušilo a on poplašeně pozoroval vlka, který se nejspíš probouzel k životu. Netušil, co očekával, a netušil, proč ho vlk vůbec tolik polekal, ale stále se ještě dostatečně nevzpamatoval, aby se k němu opět přiblížil. Vlastně byl momentálně připravený v přiměřené vzdálenosti, aby mohl kdykoliv vzít nohy na ramena. Jen zvědavost ho držela na místě.

// Zubří vysočina

Nickolas dál volal náhodná slova, co mu přišla na jazyk, ale protože se mu s každým dalším otevřením tlamy dostával dovnitř i ten štiplavý hnus, brzy se pokřikování rozmyslel a opět byl odkázán jen a jen na zrak. A ten mu prozradil, že už zašel asi příliš daleko. Tráva tu byla divná, pevná a špičatá, rozhodně by se tu nerozvaloval a neodpočíval, kdyby mu někdo dal na výběr. Tedy, nejspíš ani kdyby ho nutili. Už už se chtěl otočit, že zkusí štěstí jinde - protože proč by někdo takový, jako velevážená Nora, trávil čas zrovna tady - když se mu zdálo, že něco zaslechl. Jeho mozeček rychle analyzoval, jestli to není zvuk toho obřího zvířete a neměl by radši vzít nohy na ramena, ale ukázalo se to jako planý poplach. A tak ho přemohla zvědavost.
"Noro?" zkusil to, protože jeden nikdy neví. Jeho houpavý krok ho však nezavedl za flekatou černobílou vlčící, nýbrž za podivně se svíjejícím hnědým vlkem. Nickolas na něj chvilku civěl jako na zjevení, ale víc zklamaně, než překvapeně. "Ty nejsi Nora," konstatoval. Chvilku trvalo, než se vypořádal se zklamáním, ale pak si konečně mohl uvědomit, že vlk před ním se chová nějak úplně divně. Sklonil se k němu s hlavou mírně tázavě natočenou do strany. "Tobě něco je?"

// Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Procházel se po mýtině, a i když se to tak na první pohled nemuselo zdát, tak nějak automaticky se snažil vyhnout jakékoliv větší siluetě, co se zjevila opodál. Popřel by to, kdyby jste se zeptali. Po tom, co strávil nějakou dobu pátráním pouze očima byl tak vychytralý, že použil i čenich. Marně. Jenom se k tomu šíleně rozkašlal a celý se znechuceně zakřenil. Hořce toho litoval a kdyby nebyl slušně vychován, linula by se mu těch z tlamy samá nelibá slůvka. Místo toho jen zhnuseně vypláznul jazyk, jako by to mělo pomoci se toho štiplavého zápachu, co mu zalezl do čumáčku, zbavit. Po jeho flekaté společnici ale nikde ani vidu, ani čichu. Tedy alespoň doufal, že takhle nebyla cítit ona.
"Noro?" zavolal nejdřív skoro neslyšně. "Noooorooooo!" opakoval už trochu hlasitěji, ale odpovědí se mu nedostávalo. Alespoň ne takových, jaké by chtěl. V jednu chvíli mu jen něco zafunělo nepříjemně blízko za zády, Nickolas vyjekl jako malý vlče a pelášil o půl louky dál.
Dobrý, nic ho nesežralo. Tentokrát. A pak ho napadlo něco geniálního. "Culo! Rifuuto! Šlusenda! Rizotto! Nostra!" začal pokřikovat všemožná slůvka, kterýma se Nora velmi často ošívala a bylo jí vždy proti srsti, když je opakoval. Nejspíš je při tom také patřičně zkomolil a vlastně mohl říkat něco úplně jiného a smyšleného. Ale jestli tohle jeho všemocnou a veleváženou kámošku nevyvolá i z druhé strany světa, tak už byl s nápady v koncích.

// Spáleniště

// Sarumen (přes Tenebrae)

Černobílý přízrak se proplížil lesem a zpomalil jen, když musel překonat tu nedůvěryhodně vyhlížející lávku - tedy kmen - který cestou sem překonávali s Maple. Jestli od něj někdo čekal, že si ušetří pád do vody ze ztrouchnivělého kmene a vhrne se do té odporné vody hned a dobrovolně, šeredně by se pletl. I když nakonec úspěšně seskočil na druhé straně, štítivě si oklepal tlapky, jak mu na nich zůstalo trochu vlhkého mechu, a dál si to s poskokem šinul krajinou. Už si ani nepamatoval, kdy se takhle procházel s plným žaludkem, ale věděl, že to bylo moc fajn a že už nikdy nechce hladovět. A ani nebude muset! Má smečku! Má domov! Bude jídlo!
Spokojenost z něj vyzařovala do všech stran, culil se jako sluníčko, než mu došlo, že sem šel hledat někoho, komu vyzvoní ty super zprávy. Jako první ho napadla Nora. Jasně, ta by si to určitě ráda poslechla! Začal konečně věnovat pozornost svému okolí, ale kupodivu jmenovanou vlčici nikde nezahlédl. "A jo vlastně," vzpomněl si, kde že se jejich cesty rozdělily. Velkou roli v tom hrál hlad, nějaké velké giga zvíře a útěk o život. Tam, na druhé straně řeky, ke které ho jeho kroky právě zanesly. Jako by si neuvědomoval, že to, co se tam událo, nebylo nic dobrého, odhodlaně a snad skoro s popěvkem vyrazil vpřed. "To bude Nora koukat!" byla jediná věc, na kterou měl pomyšlení.

//Zubří vysočina (přes Říční eso)

Nickolas div nenadskočil radostí a neproletěl skrz jehličnatý strop, když bylo jeho přijetí zpečetěno. Nebylo známo, kde najednou tenhle vlček vzal tolik vůle na to se ovládat. Moc dlouho mu to ale nevydrželo a pozvolna začal klepat nohama, až se radostně rozťapkal a přešlapoval na místě. "Děkuju! Hrozně hrozně moc! Já budu fakt dobrý! A budu to tu hlídat! Aby to tu bylo krásný!" dušoval se, jako by krása bylo to nejpřednější, o co ve smečce šlo. A nebylo snad?
Ještě chvíli se na Maple široce zubil, ale o moc déle nával radostné energie uvnitř dusit nemohl. Musel... musel to někomu říct! Mohl to říct Maple, ta ho ráda poslouchala. Ale Maple byla tady a už to věděla. Musel jít. Musel běžet. Musel najít někoho jiného, s kým se o tu skvělou zprávu podělí. Nickolas je oficiálním členem smečky a všichni v okolí by to měli vědět! A i ti někde dál. Všichni!
"Já- já," zajíkal se a neklidně těkal pohledem po okolí, "musím... něco vyřídit!" vypadlo z něj. Jasné, to bylo to, co všichni říkali, když chtěli být jakože děsně nenápadní, ne? Taky si to půjčí. Naposledy zavrtěl černobílým ocáskem ve hvozdě a pak se vypařil jak pára nad horkým pramenem. Kdo by to byl řekl, že se dovede pohybovat takhle rychle?

// Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

Přijato!
Herní:
1. hody hody
2. špína, práce, fuj
3. Zajít s někým do Březiny, opěvovat krásu podzimního vzhledu tohoto lesa a snažit se svého společníka přimluvit, aby se tam zabydleli. (3 posty)
4. Žuchnout do močálů a příšerně se ušpinit. (min 30 řádků).

Neherní:
1. strašidýlko
2. zrcadlo zrcadlo
3. Každý den po dobu pěti dní se s někým (pokaždé s někým jiným) podělit o sladkost! (Splnění: sepsání průběhu)
4. Nakreslit krátký podzimní/halloweenský komiks s nějakým Gallirejským osazenstvem (musí obsahovat jeden tvůj vlastní charakter). (Splnění: obrázek)

Bonusy:
3. nakreslit vyjící smečku