Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk dotčeně vytřeštil oči, ze kterých by mu dost možná stejně tak dobře už mohli vyskakovat nepřátelské jiskry a šlehat blesky, kdyby něco takového dovedl. "Niko- nik- nikomu se nelíbí?!" zajíkal se, jak nevěřícně její slova opakoval. "Kecáš! Černobílý vlci se líbí všem! Bílá je čistá a vznešená a černá elegantní a uhlazená a černobílá je nejlepší kombinací obojího!" odsekl rázně, uraženě a dupnul si při tom pro důraz tlapou. Ale jakože jen málo, aby ho to nebolelo a aby se nedej vlku takhle nepostříkal bahnem nebo něčím.
"To ale ty nemůžeš pochopit, že," pokračoval, když se trošinku uklidnil z toho šoku. "Protože hnědí vlci si vždycky myslí, jak jsou nejlepší, jak se všechno v jejich srsti ztratí. No, myslí špatně! Hnědá srst je neoriginálním výtvorem přírody darována nevýrazným jedincům s nevýrazným charakterem, co si pak svou nevýraznost kompenzují navážením se do všech a všeho, kdo o sebe umí pečovat lépe, než oni." Důrazně kývnul hlavou, spokojen, jak to teď pěkně vymyslel a řekl. Ne, že by byl tak vysazený proti hnědým vlkům, ale většina z nich skutečně nebyly jeho favoriti a tahle... špína si o to přímo říkala. Můj kožíšek je krásný! Já jsem krásný! opakoval si Nickolas stále v duchu, jako by se o tom musel dokolečka přesvědčovat, Jsem! Ona o tom nic neví! zatímco navenek uraženě odvracel pohled stranou. Pravdou bylo, že kdyby mu tohle řekla vlčicie do očí, asi by se na místě sesypal. Ale to on nechtěl, musel si zachovat tvář. A sice se mohl zvednout a odejít, než k tomu skutečně dojde, ale to také nemohl. Chtěl jí domluvit. Chtěl, aby to odvolala. Ale jak jí k tomu přimět...

Nickolas zoufale, ale vytrvale pátral po své kamarádce. Tedy, mohl pro to asi udělat víc, než jen pořvávat na celé kolo a stát na místě jako skála. Ale on byl najednou hrozně překvapený, kolik vlků se během té chvilky na mýtince mihlo. Kde byly, když potřebovali s Norou pomoc se zastrašením toho obrovitého tvora, kterého chtěli původně ulovit, hm? HM?!
Teď ho zaujala další silueta a on k ní na krátko odvrátil zrak, jenomže tohle zjevení si s uhlazenou, upravenou Norou nemohl splést ani z dálky. Skoro se mu zastavilo srdce, když uviděl vlčici s tak zaneřáděným kožichem, že by si ji kde kdo mohl splést s příšerou z močálů. Jak se takhle mohli vlci toulat po světe, to nepochopil. Napadlo ho však, že by třeba vlčice uvítala pár rad, jak o sebe trochu víc dbát. A jelikož byl Nickolas prostě dobrák, vyrazil k ní rozhodnutý se o svá moudra podělit.
Odhodlání nemělo dlouhého trvání. Sotva vlček otevřel tlamu, aby promluvil, vlčice ho předběhla a jemu slova uvízla v krku, div se nezadávil. Jí se nelíbí jeho srst? Jeho srst? Zalapal dramaticky po dechu. Kdy naposledy viděla sebe? "A mě se nelíbí tvůj přístup, tak je to alespoň vzájemný," utrousil jako namyšlená slečinka hezky s uraženým čumáčkem ve vzduchu, zatímco v nitru své duše byl teď nemilosrdně raněn. Přejel ji povýšeným, hodnotícím pohledem a dal si záležet, aby jí neunikl. "Moje srst je lesklá, krásná, heboučká a čistá. Ta tvoje pod vším tím blátem a hnusem není ani vidět," upozornil ji taktně, a z výrazu mu ani na okamžik nemizelo pohrdání.
Jeho srst... JEHO srst... na hodnocení jeho srsti někdo jako ona neměl právo.

// Jezevčí les (přes Říční eso)

A protože to byl Nickolas, tak mu vůbec nepřišlo divné překračovat při svém pátrání po jeho kámošce řeku, i když ji nikdy předtím s ní nepřekračoval. Ani mu nepřišlo zvláštní, že se tu nikde nepotulují stáda těch velkých tvorů, jako předtím. Ne, to ho vůbec netrápilo. Co se mu však nepozdávalo, byla velmi nízká výskytnost Nory. Přesněji řečeno, absolutně nulová. A že vlček hledala co mu smysly stačili.
"Třeba ho zahnala někam hodně daleko?" snažil se si její nepřítomnost vysvětlit. "Možná ho začarovala tou svou tajnou řečí a přemístili se někam úplně pryč! Ne, počkat, to by znamenalo, že mě tu nechala. Ale ona je kamarádka. A já jsem Nickoli! Mě by tu nenechala!" Alespoň něčím si byl černobílý jist. Sebejistě se teď hezky našponoval do výšky, aby si připomněl, kdo vlastně je. Ne, takového, jako byl on, jen tak někde opustit nemůžete! Ale kde potom Nora byla...?
"Noroooo!" zkusil volat ještě jednou a vyplašil tak páreček ušáků opodál, kteří se úprkem rozutekli pryč. Kdyby byl o trošičku soudnější, jednoho by ulovil. Ale na jídlo teď neměl pomyšlení, třebaže jeho žaludek řval podobně, jako jeho tlama. "Tak kde si?" zakabonil se maličko zoufale.

// Zubří vysočina

Přesto, že byl ještě před pár okamžiky víc než odhodlaný vrhnout se na mohutné zvíře, pelášil teď vlk pryč od nebezpečí, co mu nohy stačili. Někde za sebou nechal i Noru, která snad byla natolik inteligentní, aby se k úprku také nenechala dvakrát přemlouvat. Na ni teď ale ani nevzpomněl, jen běžel a běžel a doufal, že to zvíře neběží za ním. Měl ale až moc nahnáno na to, aby se třeba jen na chvilinku otočil a sám se přesvědčil. Nechtěl mu dát ani těch pár vteřinek náskok, protože co by kdyby, že?
Protože ale Nickolas byl sám spíš na okrasu, než na nějaké sportovní výkony, začal mu brzy docházet dech. Naštěstí zapadl do nedalekého lesa a smykem se přimáčknul k jednomu z širších stromů snad ve snaze splynou s okolím. Což, v případě jeho černého a hlavně jasné bílého kožíšku, šlo v hnědé lese docela obtížně, ale zatím ho nic nesežralo, takže to asi nebyla úplně marná taktika. A do keře se schovat nemohl, však by se celý rozcuchal a ještě by mu určitě v srsti zůstal kdejaký bordel.
Těžce oddechoval a špicoval uši, aby rozpoznal, jestli svého pronásledovatele zmátl. Protože ale nic neslyšel, za krátko úlevou vydechl a vyšel ze svého úkrytu. "Fuuu, to bylo o fous," oklepal se a celou se rychle prohlédl, jestli nenajde nějakou vadu na kráse. Až pak se začal zajímat o zbytek. "Kde to jsem?" kroutil zmateně hlavou. "Noro? NOOOOROOOO!" vyřvával do jinak tichého lesa. Když se neozvala odpověď, ztuhl. "Třeba jí dostal!" napadlo ho zděšeně. "Nebo ona dostala jeho!" připomněl si, aby více věřil ve své přátelé, a to taky udělal. Tohle byla rozhodně přijatelnější myšlenka, než ta první. "Páni, jo, určitě ho dostala! Zahnala ho! Možná ho ulovila! Ha! Musím ji najít!" rozhodl se a vykročil zpět. Ale jelikož to byl Nickolas, a jelikož jeho orientační smysl prakticky neexistoval, šel nějak úplně jinam.

// Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Hlavička mu spadla zase trochu ke straně, jelikož Nora se opět začala ohánět vznešenými italskými slůvky. Nestihl vyzvědět jejich význam, neboť vlčice už odpovídala na další z jeho otázek. Asi ne zrovna ochotně, ale to Nickovi vůbec nevadilo. Povídali si a to bylo super. Byl jednoduchý. Tohle mu stačilo. Ale Nořin příběh se mu rychle přestával líbit. Mohl si domyslet, že vyprávění o zemi v plamenech nebude zrovna sluníčkové, ale teď už bylo pozdě. Tohle slyšet nepotřeboval. Nechtěl si povídat o těch zlých vlcích toužících po moci a pustošících všechno na dosah tlap. Jeho nevinný, rozpustilý hravý úsměv se mu na okamžik z výrazu docela vytratil. "Mně záleží na mém kožíšku," pronesl skoro zamyšleně do země a jeho bezeskvrnný vzhled to jen potvrzoval. "Ale na tvém mi záleží taky. A ne jen proto, že víš, jak důležité je se o něj starat," což zase potvrzoval vzhled její. Pohlédl vlčici do očí. "Ale protože jsme přátelé, ne? Na přátelích by ti mělo záležet," hlesl nevinně a ocásek se mu povzbudivě rozhoupal do stran. Byl přesvědčený, že jí na něm také záleželo, jen to neuměla tak hezky říct, jako on. Neměl jí to za zlé, však on to dovedl poznat i beze slov!
Důkazem jejich přátelství byl beze sporu i tenhle lov, Nickolas o tom neměl pochyby. Za chvilku si narvou pupky a budou si vyprávět... něco veselejšího, než předtím. Uslyšel své jméno a najednou byla Nora u něj. Kouzelně se zazubil a čekal, co má na srdci. Určitě ho teď uznala za právoplatného vůdce lovu, což mu jen šimralo jeho už tak veliké ego, zároveň se ale bál, že se ho bude doptávat na nějaké další strategické vychytávky protože, popravdě, nic jiného neměl. Její slova ho však zaskočila. "He?" vyhrkl nechápavě a podíval se směrem k zubrovy. Ten... se netvářil moc přátelsky. "Oh." Proč se díval jejich směrem? Nickolas si byl jistý, že kořist se nemá dívat jejich směrem, řekl to někdo tomu zvířeti? Asi ne. Vlka přepadl nepříjemný pocit. Tohle nebylo dobré. Zastavil se, chvíli si s mohutným tvorem poměřovali pohledy a pak černobílý vlček začal krůčky pozpátku couvat. "Možná... možná máš pravdu. Tenhle... asi nechce být ulovený." Chvěl se mu hlas a oči nespouštěl z nově objevené hrozby. Zubr nevypadal, že by mu nějaký ústup šelem stačil. Chystal se na útok. A Nickolas na útěk. Všechna jeho kuráž a odhodlání už vzaly nohy na ramena a měly sakra náskok. Nickolas neplánoval dlouho zaostávat a než by řekl veš, upaloval co mu nožky stačili k blízkému lesu a hlavně daleko pryč, pryč od nebezpečně se čertícího tvora.

// Jezevčí les

Protože se jeho kámoška dala do vysvětlování té její šifrované řeči, černobílý bedlivě nastražil ouška. Nejdříve naslouchal se zájmem, ale pak se trochu dotčeně zachmuřil. "Nejsem kříženec!" protestoval, a opět by nebylo divné, kdyby tu místo plně vzrostlého dospělého jedince posedávalo emocionálně dotčené vlčátko. "Jsem taky původní!" pronesl a důležitě při tom našponoval čumáček k výšinám, aby svou vznešenost jakože předvedl. Ne, že by věděl, o čem se teď přesně dohaduje.
"Ještě dnes hoří v plamenech?" zopakoval zaskočeně a už zase uražený nebyl. Jeho mozeček nedokázal zjevně udržet dvě emoce současně, alespoň momentálně ne. "A to je jak dlouho? Nemyslím si, že může oheň takhle dlouho hořet na jednom místě," hlesl a byl na sebe v duchu opravdu pyšný, že tohle věděl, "takže je asi dost možné, že jestli ještě hoří, tak se může dostat až sem." Nořina výhružka mu přeletěla nad hlavou a absolutně ho minula. "Kdo ho zapálil? Ten oheň?" naklonil zvídavě hlavu na stranu.
Nora si objednala z menu pasoucím se na louce a Nickolas pokýval hlavou na souhlas. Už se začal rozhlížet po stádu a poměřovat jedince mezi sebou. Největšího... největšího... alespoň se mohlo zdát, že to přesně dělá. Vybírá kořist. Místo toho v hlavě zběsile přemítal, jak se na takový lov obrovského dobytka vlastně jde. Jak to jen lovili tenkrát s Ciel... a lovili někdy vůbec něco tak velkého? Ne. Ale také nikdy neměli tak velký hlad. Jo, to znělo jako rozumný důvodu. Ach, kéž by jejím loveckým lekcím tenkrát vlček lépe naslouchal.
"Támhle!" vyhrkl z čista jasna a posunky ukázal k nedaleké docela osamocené, mohutné siluetě. "To je on! Ten je náš!" zazubil se povzbudivě na svou tmavou kamarádku. Tak přeci si něco pamatoval! Lepší jedinec, než stádo. Ne, že by to v tomto případě nějak drasticky měnilo jejich šance na úspěch. "Musíme k němu blíž!" zavelel energicky a poskočil si do kroku, jak vyrazil ke zvířeti. Ne, neplížil se. Nekrčil se u země, nijak se nemaskoval. Prostě si to špacíroval přímo k zubrovi jako by se nechumelilo. "A musíme vymyslet... taktiku..." brouknul zadumaně. To totiž na společných lovech s Ciel vždycky dělali. "Takže! Ty ho nadeženeš a já se schovám támhle v díře a on poběží ke mně a já vyskočím a on se lekne a ty ho zakousneš! Ha! Snadný!" sdělil vlčici svůj brilantní plán. Ano, takhle to určitě dřív dělávali. Takhle si to pamatoval.

Rozhodně se nesnažil přetvařovat, jako že ví, o čem to jeho kamarádka vykládá. Ale očividně se o to zajímal. Jako o všechno. Vlci byli totiž normálně hrozně zajímaví tvorové, a tady Nora už to několikrát sama o sobě potvrdila. "Italským? To je asi tvoje smečka? Italská smečka! A vy jste tam měli takhle svojí vlastní řeč? To je mazaný," pokýval uznale hlavou. Hned ho napadlo, kolik výhod mělo mít tajnou řeč, kterou jen tak někdo neovládá. Ale byl taky rád, že vlčice ovládala i tu jeho a tak tu teď mohli klábosit. Bylo by hodně hloupé, kdyby se vůbec nedorozuměli, ale naštěstí si nakonec rozuměli moc dobře! Alespoň Nickolas takový pocit měl.
"Já jsem chytrý," opáčil zvesela, vůbec ne dotčeně. Ne všichni totiž byli tak všímavý, jako on, to chápal. A tak tuhle drobnost o sobě rád Noře dobrovolně prozradil, aby ji ušetřil zdlouhavého procesu objevování.
Černobílá kamarádka začala výčtem zvířat, které by přirovnala ke svému hlasu a vlk jako vzorný posluchač to vzal naprosto vážně. Sedl si na zem a výraz měl takový nepřítomný, jednou tlapou záhadně máchal ve vzduchu zatímco si něco mrmlal pod nosem. Vážně to přepočítával na hlad. Pak rozevřel oči dokořán. "To je... to je fakt velký hlad!" potvrdil Noře užasle. Už si nebyl tak jistý, že takový hlad dovede pomoci zahnat. Váhavě se obrátil na svou společnici, která teď poukazovala na svoji kostnatou zadnici. Byl to skutečně hrozný pohled. A to pomyšlení, že nebýt jeho úžasné huňaté srsti, vypadal by nejspíš teď zrovna tak...
Ne, už se rozhodl! Pomůže ji! Pomůže sobě! A možná to nevystačí na deset medvědů, dvacet veverek a kolik ježků, ale něco určitě svede! Odhodlání se mu vlilo zpět do žil a vrátilo jiskru do očí. "Velký hlad volá po velkých činech!" prohlásil srdnatě a obrátil se k siluetám pasoucích se zvířat. "Tak kterýho?" nechal Noře šlechetně na výběr a tady už bylo jasné, že byl rozhodnutý do toho jít. Půjde po tom zvířeti třikrát větším a silnějším, než on. Snad byla vlčice chytřejší než on, protože jinak je Nickolasovi lovecké taktiky zabijí dřív, než se nějaký hlad vůbec stihne přihlásit o slovo.

Tak teda ještě jeden se hlásí!

// Zarostlý les

Nickolas kolem sebe za chůze rozhazoval cizí slovíčka, která pochytil od své nové kámošky a ůbec ho to netrápilo. Totéž se nedalo říct o Noře. Ale co se mu nelíbilo, na tom, že to říká? Ona to říká pořád, tak to nemůže být nic zlého, ne? Vlka to z nálady rozhodně nevyvedlo. Po dlouhém čase měl někoho na klábosení, kdo s ním už teď vydržel krafat dost dlouho a teď šli na lov! Byl štěstím bez sebe, takže si vlčice mohla kolem sebe šlehat hromy blesky, dokud by mu jeden z nich nezohavil kožich, asi by si jejího rozpoložení nevšimnul.
Zatímco se vlčice rozčilovala ve velmi vysokých tónech, Nickolas se široce usmál. "Tak mi je vysvětli," pobídl ji. "Když mi je vysvětlíš, už jim taky budu rozumět," broukl zlehounka a bezstarostně, jako by šlo naučit se nový jazyk ze dne na den. Další poznámka ho taky pobavila. Nahlas se zahihňal. Byla to legrace, ne? No jen pro jistotu se vmžiku ocitl po boku vlčice, kdyby fakt chtěla padat. Jen o fous do ní opět málem nevrazil. "Tak nepadej!" zaculil se s dobrou radou. "To by byla škoda kožíšku," dodal stále zvesela, ale už o něco vážněji, jelikož o srsti se nežertuje. Dokázal hned poznat, že vlčice určitě o svou srst pečovala, možná skoro tak dobře, jako on sám, a nepřál by ji, o nic víc než sobě, aby si ho někde vyválela. Musel na sebe dávat pozor, a teď i na ni, když byla jeho kamarádka.
Za krátko vystrčili oba čumáky na louce osvícené posledním denním světlem. Nickolas nelenil a hned svým odborným loveckým okem prozkoumal situaci. Zjisti, že - podle jeho vlastní slov - byla ta louka faaaakt velká a taky tu byly zvířata. Zubři. Ty poznal. Neptejte se jak. A tamhle v dálce možná viděl utíkat lišku. Nebo zajíce? Možná to byl list. No možností rozhodně měli dostatek, a tak se vlček spokojeně uculil. "Jak velký máš hlad?" zeptal se bezstarostně Nory, jako by klidně plánoval vrhnout se i na toho bizona, kdyby k tomu odpověď směřovala. Na té louce vypadali tak mírumilovně... Nickolasovi jistě nedocházelo, že přesto, že šlo o bíložravce, byla větší pravděpodobnost, že by ten zubr sežral jeho, než naopak.

"Heeej!" ohradil se dotčeně černobílý, protože možná byl trošinku opožděnější a jednodušší, ale rozhodně dokázal rozpoznat, když ho někdo urážel. Většinou. Někdy. Občas měl světlé chvilky, jasné? Bylo ale těžké dál oponovat, když měla vlčice pravdu. A tak si vlček jen vzdorovitě nafoukl tvářičky a vrhl na ni nepěkný pohled, jako by tím najednou měl získat všechny schopnosti superlovce. Ale hádejte co? To se nestalo. "Však... však já vím," zabručel ne moc spokojeně. "Ale ty seš teď taky tak trochu šlus ende," dodal, ať už to znamenalo cokoliv, a zamrkal na ni nevinnýma šedýma očkama, jako by se telepaticky ptal "tak co s tím uděláme, když jsme na tom oba stejně bídně?".
"S houbami to nemá nic společného," zastával se dál tvrdošíjně svého jména, "je vznešené!" To mu ke štěstí stačilo. Nebyl to vůbec nároční chlapec, vidíte? Ale jeho nová kamarádka si na náročnosti zjevně potrpěla a pokud něco Nickolas o přátelství věděl, tak to, že se o něj musí pečovat. V tomhle případě to znamenalo přistoupit na její hru. Však ten její Nicoli taky nezněl vůbec zle. Vítězství? Kdo by nebral takové jméno. "Vítězství, hm? Tak to by šlo," hlesl Nickolas uznale, a pokyvoval odborně hlavou, i když se mu jeho nejistota nejspíš úplně zakrýt nepodařila. Měl z nového jména... přezdívky, radost. To přátelé mezi sebou dělávají, ne? Dávají si přezdívky. Ale pořád se mu moc nelíbilo, jak vlčice mluvila o jeho opravdovém jménu. O tom si ještě budou muset promluvit. Ale ne teď, jindy. Až jim do toho nebudou skákat hrůzostrašné zvuky deroucí se z útrop jejich prázdných žaludků.
Vlk se hned rozzářil jak světýlka na stromečku, když Nora souhlasila s loveckou spoluprací. "Určitě budeš skvělá, rifiuto!" zazubil se povzbudivě, opakujíc po ní stále ty prapodivná slova, aniž by měl ponětí o jejich významu. "Takže, ehm-" důležitě si odkašlal a postavil se vzpřímeně, jakože ví, co dělá, "první věc! Musíme jinam. Tady je to děsný. Jakože tu není ani noha, kromě těch našich, že jo, ale taky je tu plno těhlech blbostí." Příhodně stál vedle jedné elegantně se k zemi svíjející liány a tlapou do ní názorně šťouchnul, až se rozvlnila. "Překážej," shrnul velmi stručně jejich nepraktičnost, než znovu přiskočil k Noře a strčil ji do ramene, aby ji snad pomohl nabrat počáteční rychlost potřebnou k pohybu kupředu. "Tak jdeme, jdeme, já vím kam!" naléhal energicky. A taky pěkně kecal, ale to nebylo přeci vůbec podstatné.

// Zubří vysočina

Inu, vlčice sice tvrdila, že je všemocná, ale pak se musela svést k zemi s pomocí stromu. Kde komu by to možná přišlo podezřelé, zhroutila se snad? Popravdě nevypadala, že by byla v nejlepší kondici, ale to ani jeden z nich. Nickolas však poznával tyhle mocenské manýry. Ano, takhle se velcí velevlci prostě projevovali, aby se odlišili. Aby všichni hned věděli, co jsou zač. A tak byl spíše zhrozen, než zklamán, když z vlčice narovinu vypadlo, že na tom není prostě dobře. Vlk stáhnul smutně uši k hlavě a poraženecky se shrbil do sedu. "Ne," brouknul, ale najednou mluvil o dost tišeji, než normálně. Proč asi. "Teda, ne moc dobře," aby jakože nevypadal jako úplně neschopný. "Ale udrží tě to naživu," oponoval, když se zmínila o krádeži mršin. Zněl smutně, jako by se ji snažil přemlouvat, ať tuhle část ještě přehodnotí. Nějak už viděl, jak umírá jen proto, že odmítá žrát mršiny a to by bylo moc špatný, však se z nich sotva stali přátelé, tak nemůže umřít.
Něco na způsobu řeči Nory způsobilo, že Nickolas visel na každém jejím slově. Nejen, že měla výrazný cizí přízvuk, ale mluvila půvabně poeticky, i když šlo zrovna o masivní vymýcení snad celé krajiny, a vlček se zájmem poslouchal. Byl tak unešený znělostí těch slov, že se zapomněl úplně ohradit, že není žádný capart, ale vážený Nickolas, jak už jí jednou říkal.
"Jméno cti?" zopakoval zaujatě. To byla další novinka. Teď už mu ale neuniklo, když se mu vlčice znovu uráčila jeho jméno pohanit. Dotčeně se načepýřil. "Není divný," zaprotestoval, ale vyznělo to jako vzdorovité kníkání trucovitého vlčete. Nora mu ale vzala vítr z plachet, když mu představila jméno nové. Povolil rychle ve své trucovitosti a zase se zazubil. "Větších věcí, jo? Tak jo. A znamená to taky u vás něco? To moje jméno?" vyzvídal. Nicoli. To zní taky vznešeně, určitě to znamená něco vznešeného! A pak, jako by ho něco raflo do zádele, vyskočil energicky na nohy, a hupsnul k Noře, div ji nárazem neshodil na zem. Nebo shodil. Dostal totiž geniální nápad. "Můžeme něco ulovit spolu! Ve společném lovu jsem dobrý!" Už zapomněl na ten drobný detail, že ve společném lovu byl dobrý jen tehdy, pokud byl dobrý a schopný jeho parťák.

Jedna z dalších věcí, které tomuto velmi, velmi bystrému vlčkovi neuniklo, bylo jak neskutečně zvláštně ta vlčice mluvila. Někdy normálně, někdy najednou úplně dramaticky vykřikla. To se mu líbilo. A navíc se teď ukázalo, že se ho ptala na úplnou blbost, protože sama už odpověď stejně znala. Ale on byl za to o něco moudřejší! "Culo?" zopakoval neobratně, "to je taky divný. Kdo ty jména vymýšlel?" Zhodnotil zcela nemilosrdně název zdejší krajiny, ale ten už naneštěstí napravit nemohl. Neměl čas se o to ani pokusit, protože do něj začala vlčice znovu něco hustit.
Nickolas na ni koukal se širokýma očima a rytmicky přikyvoval, jakože rozumí, dokud se za krátko jeho přikyvování nezměnilo v kroucení, jakože nerozumí. "Jak jako zakázaný? Ty jsi je taky říkala," upozornil vlčici taktně, "ale ty těch zakázaných slov používáš nějak moc." Poukazoval tím na zvláštní slůvka, které se často vloudila do její řeči.
Pak ta vlčice přiznala, že se jí Nickolas zamlouvá. Jako by o tom byly kdy nějaké pochybnosti, ale stejně mu to udělalo radost, jelikož to provedla v tom nejgeniálnějším stylu. Pasovala ho. Nickolase. Pasovala! Sice ho to její pasování málem zabilo, protože i když si to nejspíš neuvědomovala, skoro tím malým šťouchnutím vyrazila vlkovi dech, ale to Nicka teď vůbec netrápilo, jak se musel bolestí trochu stáhnout, ale ocáskem neúnavně kmital ze strany na stranu.
"Ha, tak jo!" zavýsknul si souhlasně, když se znovu narovnal. "Já budu kámoš všemocné Nory!" prohlásil s hrdostí. "A ty můžeš být taky moje kámoška, samozřejmě," ujistil ji, kdyby náhodou měla pochybnosti. "Takže ty seš Nora, hm? To je dobře. Nozdra by bylo fakticky příšerný. Nora je hezké jméno!" zazubil se na ni spokojen, že ve finále nemusí předstírat, že její jméno schvaluje. Také se mu zamlouvalo, že se označila jako všemocná a velevážená, protože proč by o sobě tak mluvila, kdyby to nebyla pravda? Tedy, někdy to vlci dělají, ale... Nora určitě ne. Vypadala velmi veleváženě, na to měl Nickolas moc dobrý odhad. A mít takovou všemocnou a veleváženou kámošku se vždycky hodí. Třeba by mu teď mohla ta její všemocnost něco ulovit.

Měl pravdu. Měl pravdu... jasně, že měl pravdu! A ta vlčice to narovinu přiznala, což Nickolas vzal jako jasné znamení, že je v pohodě a teď můžou být nejlepší kámoši. Protože nejlepší kámoši ti vždycky dají za pravdu! A když ne, prostě do nich hučte tak dlouho, dokud to nevzdají...
"Útvar? Jako zemi... jako kraj! Jak se to tu jmenuje? To tady má nějaké jméno? Já nevím, to mi nikdo neřekl, jak bych to měl vědět? Stromy nemluví, aby mi to řekli," pronesl černobílý pobaveně a skoro až hrdě, že ví, že stromy a kytky a jiné věci s vlky normálně komunikovat nemohou. To byla náhodou dost důležitá vědomost a určitě se podle toho dala odvodit jedincova inteligence. Představte si, jak hloupě by vypadal, kdyby tohle nevěděl. A Smrt to vem, koho zajímalo jméno téhle krajiny. Nickolase zaujalo něco docela jiného.
"Cosa No-co? Nostra? Co to je?" zajímal se zmateně. "To je tvoje jméno? To je docela divný, ne? Jak ti říkají? Cosa? Nostra? To zní skoro jako nozdra. Kdo by se chtěl jmenovat nozdra?" Zase už mu tlama jela a myšlenky se skrze ní řítily ven, místo aby zůstaly bezpečně v hlavě. "Já jsem Nickolas!" představil se energicky dodatečně a vesele zavrtěl oháňkou, zatímco čumáček mu hrdě vystřelil vzhůru. Byl na své jméno velice pyšný. A o to pyšnější, když ho mohl představit nějaké Nozdře. Ale třeba by jí mohl vymyslet přezdívku, aby mohla mít také pěkné jméno, jako on. Co on by pro své přátelé neudělal...

Vlk se zrovna plížil... nebo se snažil vymotat z jedné z lián, které tak příhodně visely a válely se snad všude. Opatrně přešlapoval, aby se do nich nezamotal ještě víc. V sázce byl čistota a uhlazenost jeho kožichu a pro tu by byl ochotný udělat mnohé.
Ha! Konečně se mu zadařilo a z tlapy sklepal poslední kořen. Vítězně pohodil hlavou, na něj si nějaký les nepřijde! I když, kdyby na něj nějaká vlčice z dálky nezahulákala, otočil by se právě na druhou stranu a napral to čumákem do mohutného kmene, takže... těžko říct, kdo koho přelstil. Teď ale zaměřil svůj pohled do tmy, ze které se vynořil černý přízrak.
Jelikož na něj vlčice hned necenila tesáky, vyhodnotil situaci jako adekvátní k tomu, aby tu zkrátka stál a zvídavě si ji prohlížel. Měla velmi výrazný hlas, ale její slova jako by nedávala smysl. Aniž by to černobílý vlk nijak vědomě ovlivnil, na tváři se mu usadil hloupoučký výraz, který jen podtrhl, když se mu hlava svezla ke straně a jedno ouško přepadlo též. V tom šeru se snažil rozpoznat, jestli se mu kvalita srsti té cizí vlčice snad jenom nezdá.
Pak, jako by nic, se narovnal pěkně do celé své výšky a kouknul vlčici do zlatých oček. "Jaké zemi?" nechápal. "Tohle je les."

// Nad kopci (přes Ještěrky)

Přesně, jak vlk očekával, žádná mrtvá srnka ani ubohý zajíc mu sami k nohám nepadli, a tak se musel zařídit jinak. Byla noc, to poznal podle toho, že byla tma. Ha! To byl dobrý začátek, ne? Pokud se dobře pamatoval, v noci vylézalo víc zvířat. Lišky a tak. "Když chceš ulovit lišku, musíš se chovat jako liška," špitnul si pro sebe radu, kterou mu nikdo nikdy v životě nedal, ale on se tvářil, že ano. Potichounku našlapoval - to on uměl, krůčky tiché, neslyšné, jako baletka - a u toho se krčil při zemi. Tedy, pokud se tomu, že sehnete hlavu a trochu se nahrbíte, dá říkat krčení. Přeci se tu nebude plazit po zemi, že. To už by se rovnou mohl válet v kdejaké špíně.
Asi není pro nikoho překvapení - kromě samotného Nickolase - že jeho lovecká taktika mu maximálně přivedla bolest do zad a ještě větší prázdnotu, kde teď mělo tkvít ulovené maso. Narovnal se, za ty záda mu to nestálo, a spočinul před hustým lesem, přes jehož porost se ani měsíční světlo neproplížilo. Byla tu jakože faktický tma. Beze sporu, to na Nicka udělalo dojem. A protože měl šeredně špatný odhad na vhodné prostředí pro ideální lov, vrhl se do jeho hlubin jako kachna do vody. "Ne, kachna ne, labuť," opravil vlk sám sebe a spokojen, že našel vhodné zvíře, které by se skoro mohlo svou bělostí rovnat jeho čistému kožíšku, se vrhl kupředu netušíc, kolik nástrah pro něj má tento les nachystaných...