Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(30)

// Sarumen

Maple řekla něco hrozně zvláštního, protože kdo by nemiloval něco perfektního? Kdo by neměl rád dokonalost? Dokonalost je přeci hrozně prima! Vlček si ale pro jednou udržoval alespoň ten drobet etikety, který v něm utkvěl a neskákal vlčici do řeči, zatímco se tu nad tím rozplývala. Asi to tu má fakt ráda. Za krátko byl za svou trpělivost odměněn, protože se dozvěděl o úžasné podívané, která se prý skrývá v samotném nitru tohohle lesa. Až mu do očí naskakovaly rozjásané jiskřičky. "Páni, to musí být úplně krásný! To bych chtěl hrozně vidět!" zaúpěl nadšeně, jako by se pro něj hned teď měl javor přebarvit a pak dál poslušně přikyvoval jako malé vlčátko, když Maple pokračovala a vyjmenovávala místní osazenstvo, které jednoho po druhém vlk zase rychle zapomínal.
"13 je hodně!" vydechl, jakože taky pozorně počítal, i když to nebyla pravda. "To jste hodně velká rodina! Ale jestli jsou všichni taky tak milí a hodní a hezcí jako ty, tak se tu musíte mít úplně nejlíp!" prohlásil Nick a zazubil se. Les byl sice trošičku zaneřáděný na jeho standard, ale jinak to tu znělo jako nějaké místo z pohádky, co slýchával v dětství. A pak, že neexistují!
Byl celý veselý a spokojený a vydržel by klábosit od rána do noci, ale když se ho Maple zeptala na jeho situaci, sotva se nadechl k odpovědi, ale nahlas nevyšlo jediného slova. Nejdřív jí to chtěl říct. Že patřil do smečky, takové malé, potulné. Byla to vůbec smečka? Chtěl se vrhnout do vyprávění o svých společnících, těch nejlepších z nejlepších, ale slova se mu zadrhla v hrdle. Kam by tohle vyprávění vedlo, mu bylo až příliš jasné. Ne, nebude o nich mluvit. Tiše zamlaskal, aby si získal víc času na rozmyšlenou a zamaskoval ztrápený výraz. "Teď zrovna ne," vypravil ze sebe nakonec zvesela a opět už se zubil od ucha k uchu, až bylo nerozpoznatelné, jak moc nucený výlev to tentokrát byl. "Chtěl bych někam patřit, být sám není vůbec zábava a je hrozně těžký se o sebe starat," přiznal a vytáhnul se, aby se předvedl v celé své kráse a poukázal, kolik práce a úsilí musel už vynaložit do údržby tak úžasného, půvabně lesklého kožíšku. Byl přesvědčen, že jednou někdo pochopí jeho strasti.
Kořist konečně dotáhli do úkrytu a Nickolas byl nesmírně zmožen, přestože poslední část cesty kořist prakticky netáhnul. Maple na tom nebyla o moc lépe, ale zjevně byla také ráda, že už je to za nimi. Nick radostně zavrtěl ocáskem. "Ale zvládla si to! Jsi hrozně dobrá a silná!" jásal. Nahlas svou neúčast na tažení nepřiznal, ale ani si za to nemínil nárokovat chválu, která mu nenáležela. Za to nabídkou masa nepohrdnul, protože se mu z břicha už ozývaly až děsivé zvuky. "Vážně můžu?" zpozorněl nadšeně. "Děkuju! Mám hlad jako vlk!" zazubil se, protože se mu podařil vtip a plácl sebou kousek od Maple, aby neplýtval energii na stání, když se po tolika dlouhých dnech hladovění mohl zase zakousnout do pořádného kusu masa. To byla bašta! A přesto jedl vlk velmi spořádaně a opatrně, aby se co nejméně zašpinil a nepoškodil ani vypůjčenou ozdůbku, kterou měl stále na krku. "Tenhle plán se mi líbí!" odsouhlasil mezi sousty spokojeně.

// řeka Tenebrae

Konečně se zastavili. To bylo dobře, Nickolas měl totiž silné podezření, že ještě chvíli bude ten úlovek táhnout a sám vypustí duši. Dovolil si využít Mapleiny chvilky nepozornosti, kdy se věnovala vytí a snažil se neelegantně rychle vydýchat, aby pak zase mohl vyhlížet jen a jen důstojně. Rychle se sesbíral a narovnal ze svého shrbeného vyřízeného postoje, když na něj vlčice promluvila a možná (určitě) až moc zbrkle přikyvoval. Pak si dovolil se rozhlédnout, aby si les taky trochu prohlédl.
Hustý lesní porost tu tvořili převážně jehličnaté stromy, jejichž koruny velmi efektivně zastiňovali jakákoliv výhled na oblohu a na rozkvetlé kvítí a jinou faunu to tu také moc bohaté nebylo. Místo malebného smečkového lesa, jehož obraz si Nickolas vymaloval ve své hlavě, to tu spíš připomínalo perfektní atmosféru pro vyprávění strašidelných historek. A většina těch historek se tu i udála a nikdo by o nich nepochyboval. Nickovo citlivému čumáčku neunikla ani velmi specifická místní.... vůně. "Máte to tu zarostlý," uchýlil se vlček ke konstatování faktů. "A to je teda všechno vaše? Celý les? Jak velký vlastně je? A kolik vás tu je?" Sotva otevřel ten svůj upovídaný zobáček, už se z něj linula další vlna otázek.
"Tak jo!" odsouhlasil Maple její další plány, aniž by si uvědomil, že se znovu přihlásil k tažení úlovku, i když byl ve stavu, kdy měl problém i v tažení sebe sama. Aby se však neprozradil, přispěchal k vlčici, která už akčně zakročila a také se zakousnul a tahal. Tedy, tahal jen jako, aby se neřeklo, protože víc fakt nedával, ale to přece vlčice určitě nepozná.

// úkryt

Ať se snažil, jak se snažil, sám sebe si pořádně prohlédnout nedokázal. Tedy, mohl shlédnout do řeky pár kroků od něj, ale ta byla tak odporná, že si ani zahlédnout jeho odraz nezasloužila. Stejně by jistě nepodtrhla celou jeho dokonalost. Naštěstí pro něj však měla snová vlčice další řešení a než se stihl vzpamatovat z lapače na své krku, už lapal po dechu z dalšího úžasu. "Páni!" vydechl, zatímco koukal na... no sám na sebe! Naklonil hlavu na stranu, a druhý Nickolas udělal totéž. Narovnal se. Druhý vlk taky. To ho rozesmálo. "Tak to je dokonalé!" pronesl nadšeně a pozorně si sám sebe prohlédl. Vlčice měla pravdu, nevypadal s lapačem vůbec špatně. I když, on přeci nevypadal špatně nikdy.
Zaradoval se, když mu vlčice pochválila jméno - obliboval si ji každým slovem snad víc a víc - a zakousl se do jejího úlovku, aby jí pomohl táhnout. Protože si ale pomalu všechno tento černobílý hoch představuje jako Hurvínek válku, zarazilo ho, jak ztuha to šlo. Zvíře bylo rozhodně těžší, než si myslel, ale zabíral ze všech sil, aby se před svou novou kamarádkou úplně neznemožnil. A zároveň si bedlivě hlídal, aby její lapač netahal při tom všem snažení po zemi, o to těžší to vlastně všechno bylo. Jako dar z hůry uvítal, když to dotáhly až k můstku, kde následovala pauzička, leč krátká.
"Toho jsi ulovila úplně sama?" Zapomněl se předtím zeptat, tak to udělal teď, aby zamaskoval své těžké zmožené dýchání. Maple mu pak předložila svůj velkolepý plán, který vlčka trošinku znepokojoval, jak věnoval krátký nedůvěřivý pohled rozbouřené řece. "Mělo by?" zopakoval ta slova, která mu nedopřávala klidu. Vlčice ale zjevně byla dcerou činu, a tak vlk neměl čas na námitky, jen nervózně polknul a dal se do postrkávání úlovku před řeku.
Zvládli jsme to! Přežili jsme! Přežili! S tlamou plnou daňka se nemohl radovat nahlas, ale nejraději by teď jásal a vyskakoval sto metrů do vzduchu. Místo toho jen funěl a tahal, protože kdyby teď přestal, už by tolik síly nikde neposbíral. Ještě kousek, ještě kousek... povzbuzoval se z posledních sil a doufal, že má pravdu.

// Sarumen

Vlčice ho nepotěšila. Tahle řeka tedy byla jediná cesta, jak se dostat do té její smečky. A kdo vůbec zakládá smečky na takovém nedostupném místě? I když... zase tam určitě nemají tolik nezvaných hostů, kdo by se jim tam tudyhle brodil. Už už chtěl vlčici obeznámit s tím, že svůj kožíšek téhle vodě na pospas vydat nemůže, když ho jen tak tak předběhla s naprosto geniálním nápadem a vlčkův výraz se ihned rozzářil. To měla říct hned! "Most, jasně! To je skvělý nápad!" zaradoval se a dal tak jasně najevo, že žádná jiná cesta by stejnak nepřipadal v úvahu. Teď tedy může skutečně pomoci! A třeba, ale jen možná, mu také konečně jednou někdo za tu pomoc poděkuje. Chudák se tu pro všechny může přetrhnout a oni na něj pak ještě bez důvodně křičí...
Tahle vlčice ne. Trpělivě mu všechny otázky zodpověděla, ani se u toho neškaredila. Dokonce se usmívala! Musela to být dobrá vlčice. Nickolas se rozhodl, že to bude jeho kámoška - ostatně, jako každý jiný, koho potkal. "Aha, aha," vehementně pokýval hlavou, jakože rozumí. A pak se hezky spořádaně narovnal, a na okamžik alespoň vzhledově nevyhlížel jako takový ťulpas. "To by určitě bylo hezké!" souhlasil. "Ale jsou i sny a přání, co se dají plnit i bez magie. To je taky dobré, ne?" zazubil se nevině.
Nickolasova nová kamarádka neměla nejmenší tušení, že vlkovi málem svou nabídkou způsobila zástavu. Byl z toho úplně rozhozený a jeden by se divil, jestli skutečně nějaké zvíře dokáže zadržovat dech na tak dlouho, jako teď on. Opatrně shýbnul hlavu, aby vlčici ulehčil nasazení toho lapače a pak užasle vydechl: "Wow!" jakmile ucítil jeho váhu na krku. Nebyl vlastně vůbec těžký. Odvážil se s ním znovu narovnat a trochu se načepýřil, aby s tou věcičkou pěkně vynikla celá jeho maličkost. "Je to hrozně lehoučký!" konstatoval, "nebojíš se, že to ztratíš?" Snažil se natočit hlavu tak, aby se trochu viděl, ale moc mu to nešlo. "Jak vypadám?" zeptal se proto vlčice a pak znovu zalapal po dechu. "Vážně můžu? Já na něj budu úplně nejvíc opatrný, slibuju!" prohlásil a důstojně vypjal hruď s lapačem, aby jakože ukázal, že je takového výsostného práva hoden.
"Já jsem Nickolas! Nebo Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně," přihopsal svým baleťáckými krůčky k Maple a její kořisti, aby jí teda pomohl, když už to slíbil. A teď jí to navíc opravdu dlužil za zapůjčení té ozdůbky! "Takže kudy k mostu?" vyzvídal.

"Ha! Já pomůžu! V pomáhání jsem dost dobrý!" pronesl hrdě a bez rozmyslu. Nickolasovi nevadilo přiložit tlapku k dílu, ale nebyl zrovna hr do práce, která zaváněla špínou. A když se vlčice zmínila, že její smečka leží zrovna za touhle nehezkou řekou...
"Za touhle řekou?" zopakoval nejistě, jako by ji ještě dával čas výpověď změnit, a na špinavou vodu se nespokojeně zakřenil. "A nemáte tu třeba ještě jinou řeku k té smečce? Třeba nějakou, no jakože čistší?" zkusil se zeptat, protože neptá se jen hlupák. Co když tu skutečně byla jiná cesta a vlčice na ni jen zapomněla a on ji jí teď připomenul, hm?!
V další vteřině už jeho myšlenky patřili jen a jen tomu pozlátku na krku vlčice. "Lapač snů," opakoval její slova jako v transu. "Jakože chytá to, co se nám zdá? A chytá jen tvoje sny nebo i cizí? A jak ty sny potom dostaneš z toho lapače snů ven? To se nějak otevírá? K čemu je vůbec takové lapání snů dobré?" Nickolas měl mnoho otázek a nezdráhal se je na vlčici sypat jednu za druhou. Říkala taky něco o partnerce, o růži a všem možném, a určitě by to bylo vlka zajímalo, kdyby mu vzápětí svou nabídkou doslova nevyrazila dech.
Vlk se šokovaně zhluboka nadechl, jako by se chystal na nějaký záchvat dušnosti a pak zatajil dech, tvářičky se mu skoro nadouvaly a on teď upřel svá stříbrná očka dramaticky přímo do očí snové vlčice. "Můžu?" špitnul nevěřícně, stále ještě bez dechu a moc, moc si přál, aby si to vlčice ještě nerozmyslela.

I kdyby na krásno stála Nora přímo před ním, Nickolasovi by bylo stejně to rozhlížení k ničemu, vůbec se totiž nesoustředil. Otáčel sice hlavou do stran, ale duchem byl kdesi v oblacích. Možná proto si nevšiml hnědobéžové vlčice dřív, než na něj promluvila. Škubl sebou a vyjukaně se ohlédl jejím směrem, jako by právě odněkud spadl a sám nevěděl, co tu dělá. Zmateně si ji prohlédl a pak se konečně trochu probral a přátelsky se zazubil. Tahle nová společnost se do něj alespoň hned nezačala navážet.
Vyskočil na nohy, aby se k vlčici otočil a ocásek už mu vesele kmital ze strany na stranu. "Zdravíčko!" zopakoval po jejím vzoru radostně. "Vlastně jo, hledám! Hledám kamarádku Noru, ztratila se. NevidělasÍÍÍÍÍÍ!!!" vypískl najednou jak malé vlče, které prvně vidělo sníh a chvatně k vlčici bez varování přiskočil. Oči měl teď do široka rozevřené a obdivně si prohlížel věcičku, která se jí pohupovala na krku. "Páni!" vydechl fascinovaně, "co to je?" Nedokázal od toho odvrátit zrak. Hrozně se toho zatoužil dotknout, ale zároveň se bál, aby tu krásu svým dotekem nějak nepoškodil.

// Říční eso (přes ježky)

Kdyby jste se dívali z dálky, zahlédli byste více tmavou, než-li světlou vlčí siluetu, jak se líným, pomaloučkým krokem šourá kamsi bez cíle. Zarraya to totiž řekla správně, tuláci nemají pořádně kam jít. Nickolas teď kráčel s hlavou polosvěšenou jen tak, aby viděl stále dobře na cestu a nezapadl třeba do nějakého ohavného příkopu. Díky své hustotě mu srst schla poměrně dlouho a on si na ni nepřál nachytat jakýkoliv nepořádek z téhle špinavé země, která ho vlastně obklopovala úplně všude. Jinak ale svůj osobitý elán naprosto postrádal. Jako by ho přehodil na vlčici spolu se svou alergií a ta si s ním odkráčela neznámo kam, zatímco černobílého tu nechala, ať se sám dál pere se životem na vlastní tlapu.
Nickolas si povzdechl. Pořád nechápal, co to do ní vjelo. A to si už začínali tak dobře rozumět, když opomněl ten jejich vachrlatý start! Dokonce... dokonce byl i ochotný přiznat, že ten její kožíšek nebyl zas až tak hrozný! Jen se na něj musel vlk koukat jen z určitého úhlu a mít při tom hodně přimhouřené oči, ale dalo se to! A ocenila to snad ona? Ne!
Zrovna mu hlasitě zakručelo v břiše, když se došoural až k další řece, jejíž barva na něj vůbec nepůsobila vábně. Normálně by se zastavil a obdivoval svůj vzhled na každé vodní hladině, na kterou narazí, ale tohle snad ani nebyla voda. Ne, rozhodně ne dle jeho standardů. Černá voda? O tom mluvila... takže o téhle vodě mluvila? Rozhlédl se vlk na obě strany po proudu i proti němu. Ne, viděl na vlastní oči, co tahle špinavá voda s vlčí srstí dokáže provést, do té ho nikdo nedostane. Přesto se posadil na jejím břehu a zhluboka si opět povzdechl. Být sám byla otrava, najít si novou společnost mělo být o dost snazší! S Murukem a Ciel to bylo vždycky snadné! Proč všichni prostě nemohli být jako oni? "Nora... měl bych ji jít najít," usmyslel si po tom všem a začal se pomalu rozhlížet, jako by to bylo veškeré úsilí, které je k takovému pátrání třeba vynaložit.

Nickolas se rozhodl vytrvale Zarrayu následovat, náznaky nenáznaky. Tomuhle tvorečkovi to prostě musíte vpálit přímo do obličeje, že o něj nestojíte, a ani tak není zaručeno, že vás nechá být. Tohle byl ten případ. Ale něco mu hatilo plátny, dráždilo čumáček, očka i krk. A ať se snažil mohutnému kýchnutí zabránit sebeurputněji - protože hrozně nutně potřeboval domluvit se svou novou kamarádkou, co podniknou - nakonec ho to pokořilo a černobílý to napral přímo do vlčice před sebou.
Neměla radost. Tohle už Nickolas pochopil. Vůbec se jí to nelíbilo. Hněvala se. Proč? Vlček popotáhl a vykulil na hnědou vlčici černá, zmatená očka. Zarrayina slova ho tentokrát proťala skrz na skrz. Vždyť on chtěl jenom pomoc! Proč se zlobí? Neměla by se zlobit, však on jí nic špatného nechtěl udělat. Ale nezmohl se na slovo, jen tam seděl a nechal na sebe vlčici řvát jak nějaké malé vlče, co přitáhlo domů po večerce a teď ho máma spílala. Zarraya strhla darovanou květinu s takovou vervou, že to vlka div nerozplakalo. Nechápal. Pořád nerozuměl, co udělal tak špatného. A vlčice se zatím nabručeně odebrala pryč.
"Po... počkej! To nebylo-" vykoktal konečně ze sebe a chtěl se za vlčicí rozběhnout, ale cestu mu zastoupil kvítek, který ještě před okamžikem zdobil vlčici ucho. Zničeně na něj shlédl a pak se zadíval směrem, kterým Zarraya rychle zmizela. "To já nechtěl," špitnul, protože už by ho stejně neslyšela. Nezkoušel ji dohonit, tentokrát ne. Místo toho smutně svěsil ouška i ocas, otočil se a odebral se opačným směrem. Ztrazil Noru a Zarraya od něj utekla, a tak byl zase tam, kde na začátku. Sám, hladový, a teď i hluboce raněný.

// Tenebrae (přes Ježčí mýtinu)

Zarraya si možná myslela, jak naprosto jasné musí její signály být, že se Nickolas má držet zpátky a její osobní prostor jí takhle neurvale nenarušovat. Vlkovi to ale bylo jedno. Nebo přesněji řečeno byl tak zabrán do svého díla, že dokázal všechny ty ošklivé pohledy a cvakání zubů brilantně ignorovat. Ještě pár finálních úprav, a voila! Vlk byl spokojen. Vlčice se zjevně snažila květ ze sebe setřást, ale Nickolas to bral jako zkoušku, jestli vydrží. Vydržel. To jeho úsměv rozšířilo ještě víc. Ten pohled ho tak dojal, až mu začaly slzet oči. A štípat. A v čumáčku ho něco začínalo šimrat. Zarraya se chystala k odchodu.
"Počkej!" vyhrkl, přesto, že přes zaslzené oči skoro neviděl a vyrazil za ní, aby mu neutekla, i když tedy vůbec neběžela. "A kam- kam půjdeš? Máš někam namířeno? Jakože, má- máš kam jít?" Snažil se mluvit a při tom zadržet kýchnutí. "Já ne. Jakože, nem- nemířím nikam. Mož- možná mů- může -žeAPŠÍÍÍ!" Akorát Zarrayu dohnal, skoro do ní vrazil, jak neviděl, ale s kýchnutím do ní vrazil určitě, protože to s ním úplně škublo, než se stihnul zastavit. Možná za to mohla za žlutá kytka? Asi příště utrhne jinou.... ale když tahle měla naprosto perfektní odstín!

// Ježčí mýtina

"Nemáš? Tak paráda, alespoň nebude mít nikdo problém s tím, jak budeš otáčet pohledy všech vlků na sebe!" prohlásil pozitivně Nickolas, jako by být single nebyl nikdy problém. Jakože, on nebyl. Nebyl totiž nikdo, kdo by tropil žárlivé scény, když stahujete svou úchvatností všechnu pozornost na sebe. Rozhodně to mělo své výhody.
"Huuu~" podpořil vlk Zarrayinu tajemnost při představování. "Zarraya, jo?" spustil pak už svým normálním hlasem, kdy hrozilo, že zase na nějaký ten čas tlamu nezavře. A taky, že ne. "To zní hrdě. Jakože, válečnicky, chápeš? Nejsi náhodou válečník? Chrabrý bojovník za všechno a všechny, kteří spoléhají na jeho udatnost a sílu!" pronesl teatrálně, úryvek jako vystřižený z nějaké bájné epické legendy. "To by na tebe sedělo, víš?" obrátil se na ni s nenuceným úsměvem. "Totiž, neber si to jako nějak špatně nebo tak, ale jako nějaká slečinka v nesnázích zrovna nevypadáš," zazubil se.
To už se Zarraya vrhala do vody. Nickolas za ní chvilku zaostával a rozmýšlel, jestli se chce také zmáčet. Voda vypadala čistě, ale podél břehů se držel nějaký sajrajt, o který vlk nestál. Nakonec si všimnul příhodně vyčnívajících balvanů a jal se je použít pro přechod. Hopsal přes ne elegantně jako laňka. Ale upřímně, jen zázrakem z nich do té řeky neslítnul. Jakmile jeho tlapky měly opět kontakt s pevnou zemí, začal se znovu poohlížet po své společnici. Když ji spatřil, na tváři mu vytanul zamyšlený, ne příliš spokojený výraz. S tou vlčicí musí něco udělat, však byla úplně marná! Přicválal k ní, tentokrát dost blízko, protože už se nemusel stranit její bahnité srsti. Zkoumavě si ji obhlížel, kroužil kolem ní v nepříjemné blízkosti. A pak, než stihla Zarraya jakkoliv protestovat, kolem ní udělal bleskurychle hop a skok, sem tam jí poplácal po srsti a sem tam se jí snažil uhladit. Za okamžik toho nechal, shýbnul se pro něco do trávy a mrsknul Zarraye za ucho zlatavý kvítek nějaké luční rostliny. Na to poodstoupil, aby si své dílo prohlédl z dálky. "Ha! Tak je to lepší!" uculil se spokojeně, nedbajíc, že jeho úpravy potrvají přesně tak dlouho, dokud vlčice neudělá první krok.

"Hm-hm," pokýval vlček hlavou už se jen vědoucně pousmál, když hnědá svůj názor označila za "neutrální". Jistě, byla tak odtažitá, že to prostě nemohla takhle naplno hned přiznat. Nickolas jí to neměl za zlé, však on věděl nejlépe své. A teď taky, po tom dloooouhém dohadování o srsti jeho nová společnice souhlasila, že je čas na koupel. Jestli tohle nebyla výhra na plné čáře, tak už nevěděl co bylo. I když on věděl, že to takhle dopadne. Jsem prostě dobrej, pochleboval si a v duchu se poplácával na zádech za dobře odvedenou práci.
Mimochodem, hnědá souhlasila, ano. To samo sebou vedlo k další spokojené reakci vlka, který nadšeně rozhýbal oháňku. Tak jakože decentně, aby z něj nebyl vrtulník, jen velmi elegantně, aby u toho u jeho heboučká lehoučká srst hezky vypadala. "Tak fajn!" potvrdil za sebe. Vlčice mu věnovala nic neříkající výraz, který si vyložil jako pozvánku a tak vkročil hravým krokem za ní, aby ji dohnal.
"Když bude takhle hezky celý den, tak i rychle uschneš! Uvidíš, že s čistou srstí ti bude mnooohem líp! A když máš ještě mě, cha! Všichni se za tebou budou obracet, až budou úžasem bradu tahat po zemi!" oznámil ji sebejistě a spokojeně se u toho šklebil. "Třeba pak ulovíš i nějakýho vlka. Víš jak to myslím," mrknul šibalsky. "Oh! Pokud- pokud teda už nějakýho nemáš! Pak by to asi bylo blbý. Máš nějakýho?" vyzvídal nestydatě jak nějaká puberťačka. Ani za mák se netrápil tím, že mu do toho vůbec nic nebylo. "Jsem Nickolas, mimochodem. Můžeš mi říkat Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně. A ty se jmenuješ?" valil na vlčici další a další otázky, jako by mezi nimi nepotřeboval nabírat do plic kyslík, zatímco cupitali k řece.

// Říční eso

Nickolas si byl dobře vědom toho, jak se hnědá vyvlíkla z odpovídání na vlastní otázku. Protože se ale dál doptávala na něho, a on se chtěl samozřejmě předvést a shodit vlčici hřebínek, neřešil to a jal se vlastní odpovědi. "Moje sestra, například. A ta měla vždycky ve všem pravdu, proč by se v tomhle mýlila?" opáčil neoblomně. "A taky..." nadechl se, že bude ve výčtu pokračovat, ale zarazil se. Vlastně o Murukovi s Ciel nechtěl vůbec mluvit. Neměl by o nich mluvit. Nikdy. "Taky Nora!" vyhrkl proto namísto dalších jmen. Nora mu sice nikdy nic takového neřekla, ale on byl přesvědčen, že se jí jeho kožíšek líbí. Přeci jen sama vypadala jako někdo, kdo úhledné vizáži rozumí, takže jestli se jí Nickolasova srst líbila nebo ne bylo vlastně bez debat. "A spousta dalších. Ale to, že mi někdo pochválí kožíšek ještě neznamená, že si budu pamatovat jeho jméno, víš. Protože takových vlků je," dodal teatrálně s rozhlídnutím do krajiny. Čekal, až si ho bude hnědá dál dobírat, ale další výsměšné otázky už nepřicházeli.
Nickolas se na vlčici nejistě zahleděl. Chtěl ji přesvědčit o své pravdě, to ano, ale takový zvrat rozhodně nečekal. Takže to přeci dokázal! Rošťácky se zazubil a rozkmital vítězně oháňku. "Takže přiznáváš, že se ti má srst nakonec líbí?" uculil se, jako by jinou, než pozitivní odpověď neznal. "Tos mohla říct rovnou, víš? Fajn, fajn, tak konec dohadování, když jsme teď oba za jedno, musíme najít nějakou čistou vodu a tebe dát taky trochu do pucu!" Nadhodil se sluníčkovým úsměvem, odhodlán pomoci vlčici vypadat alespoň z poloviny tak úchvatně, jako on sám.

Hnědá se do černobílého docela opřela i přes jeho nevinou otázku ohledně údajně černé vody. A to byl snad první moment v jejich konverzaci, kdy s ní Nickolas docela soucítil. Nebo jí alespoň... rozuměl? On by také nevlezl do špinavé vody, ta přeci nic neumyje! Přesto na ni zíral trochu nevěřícně, jako by ho takovým odhalením překvapila. "To... to ne," špitnul polohlasně, protože si nebyl jistý, co na to vlastně povědět. Teď mu jí bylo upřímně líto. Třeba se do ní celou dobu navážel a ona dělala ramena, ale při tom jí hluboce zraňoval. Třeba se do něj ona tolik navážela právě proto, aby nemusela připustit, jak oproti němu vypadala bídně. "To je strašné," pronesl, jako by se mu právě svěřila s nějakou rodinnou tragédii, při které vyhaslo na sto životů. "Nevěděl jsem... to mě mrzí," dodal a pohledem přejížděl přes její stále nevábně vyhlížející srst, zatímco zpytoval svědomí, jestli cestou nepotkal nějaký tok, kde by se toho vlčice mohla zbavit. Určitě by jeho pomoc uvítala, i když by to nahlas nepřiznala. Spousty vlků to nahlas nepřizná.
Teď se už zase dohadovali o namyšlenosti a Nickolas si stál za svým. "A tobě?" vrátil vlčici její vlastní otázku, než na ni sám odpověděl. "Mně to říká hodně vlků," doplnil ledabyle, jako by to bylo snad samozřejmé a při tom to nestálo za zmínku. Sestra mu to občas říkala, to byla pravda, protože věděla, jak moc si na vzhledu zakládá. Muruk jeho kožíšek také často oceňoval všemožnými lichotkami a Ciel to spíš využívala k popichování, ale nakonec si byl jistý, že i na ní dělal jeho vzhled patřičný dojem. A tak byl teď rád, že mohl vlčici odpovědět pěkně po pravdě, a už jen čekal, jak jí jeho odpověď vytře zrak. Nejsem namyšlený, víš. Ostatní to taky vidí!

Čumáček hezky dotčeně vzhůru - to už známe, ne? "Chm! Jasně, že se každý zašpiní. Ale ne každý má očividně tolik pochopení pro to, aby ze sebe tu špínu také odstranil!" pronesl poučně, jakože neurčitě, ale přeci bylo samo o sobě dost jasné, že stále mluví o ní. Zděšeně se zajíknul, když se hnědá oklepala a všechen ten hnus se z ní rozlítal na všechny strany. Nickolas urychleně udělal několik kroků vzad v zájmu zachování čistého kožíšku. A přeci na něm něco málo z těch špinavých kapek utkvělo. Ne ne ne ne ne!
"Vidíš, tak proč ses v ní rovnou neum- počkat, černá?" Chtěl si dál do cizinky šťouchat, zatímco se opatrně snažil tlapou setřít si její šmír z jinak bělounké srsti na hrudi, když ho svým novým prohlášením absolutně zaskočila. Zdvihl k ní podezíravě obočí. "Černá voda? Jak jako černá?" Chtěl vědět, něco mu na tom neštymovalo.
Podrážděně sklopil uši k hlavě a dál ji probodával pohledem. Klid? Klid? To tak! Její poznámka o namyšlenosti s ním ale kupodivu pro jednou ani nehnula. "Vůbec ne. Když je někdo krásný, měl by to o sobě vědět. A měl by si to umět přiznat! Moc vlků to totiž neumí. Přiznat si, že jsou krásní nebo třeba v něčem dobří. Proč by nám to měli říkat jen ostatní? My se přeci také musíme umět ocenit. Pak to jde totiž dobře poznat, když si vlk sám sebe váží," hlesl s podobným, vychytralým úšklebkem a trochu se narovnal, aby se před hnědou tolik nehrbil. Čumáček už nevytáčel do nebeských výšin, z jeho postoje teď čišelo čisté sebevědomí. Pořád se na ni ale na hnědou zlobil, to jo. Jde to poznat, když si někdo sám sebe váží, víš? Tak proč ty si sebe nevážíš? Mlčky na ní setrvával pohledem.

"Jo, splývá s přírodou, protože je to barva bahna a hlíny," utrousil doráživě a také se jí jednou zpříma zadíval do očí. Očividně se jí přeci jen dostal nějak pod kůži a hodlal si to vítězství, leč krátkodobé, naplno vychutnat. "Vypadat jako ty, taky bych radši splýval a maskoval se. Tohle," poukázal na celou její maličkost, "není nic, v čem bych se chtěl někde vystavovat na obdiv všem." Pohrdavě při tom nakrčil čumáček. Vážně, že jí nevadilo se tu takhle promenádovat všem na očích. "A ty tvoje zajímavý odstíny jsou stejně jen fleky od špíny a bordelu. Vážně, kdy naposledy si alespoň viděla vodu?" rýpnul si ještě trochu a vážně zadoufal, že tahle vlčice koupel alespoň zváží. Možná by ze sebe smyla všechnu tu hnědou a zjistila by, že je pod tím třeba bílá nebo tak něco. I když ne, žádná bílá vlčice by se přece tolik nezaneřádila, takové pomyšlení Nickolas kategoricky odmítal.
A zatím, co Nick zadumaně přemýšlel, o původním zbarvení toho špinavého tvora před sebou, vlčice opět promluvila a pro vlk to byl jako kousanec do zadku. "Cos to řekla?!" vyhrkl o dost podrážděněji, než kdy předtím a jak se jejich oči setkaly, dal si překvapivě rychle dvě a dvě dohromady. "Můj kožich je krásný!" vyštěkl podrážděně. "A přestaň mi lízt do hlavy!" sklapnul tlamu a poodhalil tesáky, ale nevyšlo z nich jediné zavrčení. Jen upíral výhružný pohled na tu špindíru a snažil se u toho nerozklepat. Nevrčel. Nemohl. Nechtěl ani útočit. Nepral se, on ne. Ale měl zlost. Cloumala s ním a on už si nezvládal udržet svůj klid. Chtěl něco provést, něco... cokoliv. Chtěl jí to vrátit. Ublížit jí? Možná. Ale jak, když by se jí zdráhal třeba jen klackem dotknout, aby se od ní nezamazal.