Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// úkryt (přes les)

Nickolas přicupital spořádanějším krokem krátce za hnědou vlčicí. Jak se ukázalo, vytí se neslo přesně z té mýtiny a jeho podezření, že v tom má drápky vydra, se jen utužovalo. Nepřiznal by to, ale v hlavě už si střádal výmluvy, proč se nemůže do té říše padajících balvanů, bezedných propastí a létajících ještěrů vrátit. Když vylezl z lesa, rychle si změřil přítomné pohledem. Byla tu ne-Nora, ještě jedna černobílá vlčice, kterou už viděl a taky dvě vlčata, která pro změnu ještě neviděl. Když se přikradl ke skupince, proklouznul natěsno kolem Zor a strčil ji při tom jemně do boku, aby upoutal její pozornost. "Ty jsou tvoje?" vyžbleptnul zvídavě a posunky ukázal na dvě vlčata, která k ní byla podobou měla asi nejblíže, protože jinak tu bylo dost černo. Až na Maple.
"Maple!" vyjeknul radostně, když alfu také zaregistroval. "Kde si byla? Neuvěříš, co se stalo!" přesunul se blíž k ní a spustil o výpravě s vydrou, o které musela slyšet už nejmíň stokrát, ale to vlčka vůbec netrápilo. "A najednou jsme se zase probudili tady! Byl to úplně divný sen!" zakončil své vyčerpávající vyprávění. "A pak jsem se šel podívat po lese, že tě najdu, a byl jsem v úkrytu a já jsem si vůbec ani poprvé nevšiml, jak je tam ta-" už chtěl pokračovat o povědomé růži na soše, když Zor přišla s mnohem zajímavější otázkou, která přiměla na chvíli Nickolasovu tlamičku sklapnout a vykulit užasle očka. "Ooo, smečková magie?" zopakoval po ní a kmital pohledem z jedné vlčice na druhou. "Fakt? To máme?" dožadoval se napnutým tónem vysvětlení, až z toho pomalu nebyl schopný stát v klidu na místě. Už zase ho začaly svrbět tlapky, že by raději přešlapovaly.

(62)

Nickolase těšilo, že je vlčice taková veselá kopa - momentálně doslova, když se tu jako jedna řehtající hromádka svíjela na zemi - i když teda moc nerozuměl tomu, co jí přišlo tak legrační. Ale smích byl dobrý, smích nepotřeboval důvod. On pro něj nepotřeboval důvod - dokud tím důvodem nebyl on, což by samozřejmě nešlo, protože kdo by se jemu a hlavně proč by se jemu někdo vůbec smál! Nakonec z vlčice vypadlo, že žádná válečnice není, což vlčka lehce zklamalo, ale protože jeho myšlenkové pochody nikdy neměly dlouhého trvání, rychle nějaké zklamání hodil za hlavu. Už už chtěl taky vyhrknout, co on dobře umí, ale ať se snažil, jak se snažil, nemohlo mu na jazýček nic přijít. Tedy, on byl dobrý v hodně věcech, o tom žádná, byl dobrý v upravování srsti a vybírání větviček ze srsti a obcházení zablácených louží... jo, měl spoustu užitečných dovedností, ale Zor stihla změnit téma, než si o jakékoliv z nich stačila něco poslechnout.
Ukázalo se, že černobílý byl ve smečce služebně déle, ač si původně myslel, že Zor je tady mnohem znalejší. Teď pocítil povinnost ji tu se vším seznámit a všechno ji ukázat, určitě na to ještě neměla čas a on byl přímo ideální kandidát! I když toho tedy sám ještě moc nevěděl. Vyptávala se na Noru a vlček na chvilku znejistěl, protože při vyprávění zásadně opomíjel, že ne všichni znají ty vlky, které zná on a tak nechápal, jak Zor nemůže znát Noru, ale pak se dal do energického přikyvování. "Jo, je to kamarádka! A je taky vznešená a mluví takovým vznešeným jazykem a je moc se zlobí, když jím mluvím taky, protože to prý nemůže jen tak někdo ho používat, ale já se to taky naučím," vyklopil na vlčici další várku nevyžádaných informací, jako by bylo životním zážitkem všech ho do nekonečna poslouchat. A jel by si dál svou, kdyby je nepřerušilo vytí, které se přikradlo mezi stěny jeskyně.
"Jdu taky!" oznámil a už byl vlčici v patách. "Určitě nás je hodně potřeba. Třeba ta vydra zase něco ztratila?" přemítal cestou, co v tom bude tentokrát.

// mýtina (přes les)

(61)

Neměl ani tušení, jaké měl štěstí. Tahle vlčice se ukázala být jako ideální společnost pro jeho nevypočitatelnou povahu. Mohl totiž také natrefit na nějakého dalšího bručouna a netykavku, který by ho rafnul do rypáku hned, jak by se tak blizoučko vůbec přiblížil. Tahle vlčice ale ne a navíc se zdálo, že jeho bezpůvodné nadšení dokonce sdílí.
Spořádaně přežvykoval a poslouchal, když se mu představovala. Vlčice v ten moment ještě nevěděla, že by si této vzácné chvilky, kdy černobílý mlčí, měla vážit, ale nebude trvat dlouho a jistě to pozná. Nickolasovi se na okamžik usadil na tváři tupounký výraz, když si tak v hlavě převaloval její jméno. "Zor, Zor..." Dobrá, možná ne úplně v hlavě. Ještě jednou to jméno zopakoval v nicneříkajícím neutrálním tónu, než se široce usmál. "Zor je hezký, to se mi líbí!" oznámil hnědé výsledek svého rozjímání radostně. Rozhodl se, bude jí tedy říkat Zor. "Ale Zorea je taky dobrý, je to takový... takový..." snažil se v mysli vypátrat to nejsprávnější označení. "Válečný!" vyhrknul nakonec. "Jo, válečný. Jako bys byla válečnice. Nebyla si válečnice? Možná si pořád válečnice!" zarazil se, jako by učinil ohromný objev, ale vlčici ke slovu pořád nepustil. Kradmo se k ní naklonil. "Jsi válečnice?" ztišil hlas a změřil si ji mžouravým pohledem, jako by to bylo nějaké strašlivě tajné tajemství.
Vlček však střídal nálady jako aprílové počasí, takže jakmile mu Zor položila otázku, už zase poslušně seděl pěkně vzpřímeně a jen se spokojeně trochu vrtěl, protože si výjimečně hlídal, aby ocáskem nezametal zaprášenou zem jeskyně. Jeho ocásek přeci nebyl žádný smeták a na takovou práci byl až moc krásný. "Moc dlouho ne!" oznámil. "Teda trochu dlouho už jo!" opravil se neměnným hlasem. "Jsem tuuu... přišel jsem, kdy padalo listí. Jo, přesně tak a teď už je zima, takže takhle dlouho tu jsem," pokyvoval vážně hlavou, když Zor přesně popisoval, jak dlouho vlastně to dlouho myslí, aby to jakože věděla úplně nejpřesněji. "Ty jsi tu dlouho? Protože jsem tě viděl jenom předtím, ale předtím jsem viděl poprvé hodně vlků, protože jsem jich ještě předtím než předtím moc kromě Maple nepotkal a pak jsem šel hledat Noru, ale nenašel jsem ji a tak jsem se vrátil a všechny potkal, takže už jsem snad všechny viděl." Spokojen s množstvím slov, které opustily jeho tlamu, sehnul se vlk ke zbytku ryby a začal přežvykovat poslední sousto, čímž konečně dal vlčici prostor pro odpověď na otázku, kterou už stihl sám zamluvit.

// Sarumen

(60)

Nickolas už byl spokojen, že se té nepěkné myšlenky zbavil, ale vlastně tedy nezbavil, protože pořád věděl, že se jí zbavit chtěl, takže tam ještě někde byla, ale to už bylo na jeho hlavinku moc složité a tak ho to tolik netrápilo.
Samotného ho překvapilo, s jakou lehkostí úkryt našel a to tu byl jen... no, ne tolikrát. Usnesl se, že jeho orientační smysl je ještě lepší, než se sám domníval a pro sebe se v duchu naparoval, jak mu to jde. Tu ho praštil do čenichu velmi výrazný pach. Takový, který si ani opravdu mizerný stopař - a to samozřejmě nebyl jeho případ, ne, ne - snad nemohl splést. Ryby. Nebyla to vábná vůně, co si budem vyprávět, ale znamenala jídlo, takže si vlček nestěžoval, když si to napochodoval přímo k smradlavému úlovku a jednu rybu slupnul co by dup. Vzal si ještě druhou, když si konečně všiml, že tu není tak docela sám. Bez okolků se obrátil a už svou přítomností obohacoval povědomě vyhlížející hnědou vlčici.
"Ty jsi byla v mém snu!" oznámil jí, stále celkem neschopen rozpoznat, co že se to na té mýtině událo. Vyvalil na ní svá šedá očka v zamyšlení. "Ale teď nespím, takže se mi nezdáš. Jsi skutečná?" Naklonil se k ní až nepříjemně blízko, div se jim čumáky nedotkly, a po dramatickou chvilku jí bez mrknutí velmi seriózně koukal do očí. Na to se opět odtáhnul a zvesela metal ocasem. "Jsi skutečná!" zvěstoval radostně, kdyby o tom náhodou někdo další měl ještě potřebu pochybovat. "Měla už si rybu? Na, dej si rybu. Já vím, smrdí fakt hrozně, ale když k ní moc nečucháš, je dobrá!" podsunul jí svůj uzmutý kousek žvance. "Já si vezmu jinou," nedal vlčici šanci protestovat a už si to šinul s další rybou zpátky, kde si kecnul na zadek připraven dál mluvit a mluvit. Ale stejně rychle, jako se posadil, si zase stoupnul, jelikož si něco uvědomil. "Já jsem Nickolas, ale můžeš mi říkat Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně!" představil se již typicky a neopomněl u toho vypnout důstojně hrudníček s načechranou, hebounkou, bělounkou, pečlivě udržovanou čisto čistou srstí. Tak, teď se konečně mohl posadit a dát se do jídla. "A ty seš?"
Jak tak přežvykoval, rozhlížel se ledabyle po úkrytu, až jeho oči zabrousily ke kamenné hroudě, co nápadně připomínala tvar vlka. Co ho ale zaujalo nejvíc, byla růže umístěna tam, kde měl kamenný vlk krk. "Zvláštní," broukl si černobílý a polknul, "ta růže vypadá úplně stejně jako ta, co má Darkie," pronesl jakoby nic v blažené nevědomosti a ukousl si další sousto, aniž by si dal dvě a dvě dohromady.

// mýtina

Černobílý chlupáč si to vesele štrádoval lesem, jako by přesně věděl, kde tady najít něco k snědku. Něco, co se nebude bránit a ještě mu třeba dobrovolně skočí do tlamy, to v ideálním případě, protože jinak by svůj hlad ukojil možná tak pojídáním mravenců. Ale protože to byl chytrý hoch a jen tak někdo si na něj nepřijde, moc dobře věděl, že teď v zimě žádné mravence nenajde, takže musel vyjít plán A. Ale teď byl ve smečce, ve smečce je vždy něco k jídlu, no ne?
Bezstarostně se rozhlížel, jestli už to nebude tady za stromem, nebo za tím dalším. A najednou se ho zmocnil prapodivný pocit. Zarazil se při své obchůzce a nechápavě kmital očima po okolí. Zdálo se mu, jakoby... jakoby se ho něco dotklo. Ne něco, někdo, vlčí dotyk ten on pozná. Ale když se rozhlédl, nikdo kolem tu nebyl. A nebyl to ledajaký dotyk. Nickolase přepadla nepříjemná předzvěst, až se mu na chvíli vytratila zem pod nohama a hlava se mu zatočila, div se nepovalil. Ne ne ne ne ne, opakoval si v duchu. "Ne, ne, ne," opakoval i nahlas. Takové myšlenky, takový pocit se mu vůbec nelíbil a třepáním hlavy se ho snažil z ní zahnat co jen to šlo. Zakázané myšlenky. Úsměv. Úsměv. připomínal si. Zhluboka se nadechl a pokusil se své myšlenky opět nasměrovat neškodným směrem.

// úkryt

// Osudovka byla moc super, fakt mě mrzí, že jsem se sekla, ale jsem ráda, že jsem se účastnila, bylo to moc pěkně vymyšlené a promyšlené!

Nickolas si připadal jako ve snu - když nebereme zřetel na to, že v něm opravdu byl - všechno bylo děsně zmatené a měnilo se to hrozně rychle, události kolem něj plynuly, v jednu chvíli se na něj valí tuna kamení a v druhou stojí někde před obrovskou ještěrkou a nohy se mu svíjí jako dvě užovky v jezírku. A byl tady ten jelen bez parohů s křídly už předtím? Vlček jen mlčky zmateně sledoval, jak události kolem něj plynou a nenápadně postával v pozadí s nadějí, že jeho si všechny tyhle potíže určitě nevšimnou dřív, než to ostatní stačí vyřešit. Jeho plán byl víc než povedený, protože než se nadál...

... zdvihl prudce hlavu a rozhlédl se po mýtině. Bylo tu pár vlků, ale jinak nic, co by zařadil do toho podivného, snového světa. Možná se mu to skutečně jenom zdálo? Vydra, vydra, vydra... opakoval mu hlásek v hlavě, který byl nejspíš jeho. "Vydra!" vydral se ten hlásek tlamou ven, jak ho ze sebe překvapeně vlček vypravil. Vyskočil, ale jakože dost elegantně na to, aby každý chloupek v jeho kožíšku zase dopadnul na své přidělené místo a hnal se ke stromu, kde pamatoval plačící zvíře. Nikde nic, po vydře se slehla zem a černobílý tu jen stál a kroutil hlavou, div si ji neukroutil. Znovu se rozhlédl po vlcích, kteří si tu tak spokojeně dřímali a jeho krásná hlavička vůbec nedávné události nepobírala.
Byl by se tím trápil ještě dlouho, kdyby tok jeho už tak dost roztěkaných myšlenek nepřerušil zvuk jeho prázdného žaludku. Jídlo, přeskočil najednou hlásek a vlk už na vydru neměl ani pomyšlení. Jídlo znělo fajn. Jde se hledat jídlo.

// hvozd

Možná se Nickolas chtěl nenápadně zbavit toho hlasitého vlčete, co by je všechny mohlo stát kožich, ale to mu příliš nevyšlo. Místo toho se do temných neznámých útrop vydala rezavá. Vůbec to nešlo podle plánu, protože rezavá měla zůstat tady nahoře a chránit jejich zadky - ehm, úžasné zadečky - kdyby se něco přeci jen zvrtlo. Protože ať se Nickolas rozhlížel sebevíc, nikoho vhodnějšího pro tuhle práci tu neviděl. Tak kdo ho je bude bránit, když rezavá je pryč?
Stoupl si na okraj a zvažoval, jestli by přeci neměl jít za ní. Teď by si možná tam dole připadal bezpečněji, než tady a přesto se už nepřiměl udělat ani krok. Našpicoval uši a poslouchal, jestli neuslyší... cokoliv. Volání, že je všechno v pořádku a můžou jít za vlčicí, nebo žalostné poslední vzlyky a řev doprošující se pomoci - to jakože rozhodně nic není v pořádku a vůbec by tam za ní lézt neměli. Ze tmy ale nepřicházelo nic, než ticho. Vlka z toho napětí začínaly svrbět tlapky. Sníh... sníh!
Jednou tlapkou si z dlouhé chvíle uválel sněhovou kouli, se kterou si ještě nějakou chvilku pohrával, i když od začátku věděl, co s ní má v plánu. A tak jí nakonec silněji nakopnul a poslal do tmy za rezavou, jako by čekal, že bude vlčice stát hned za temným neprůhledným závojem a koule jí strefí. Vždyť už tam vůbec nemusela být, odejít kdo ví kam, nebo tam naopak mohlo být něco mnohem horšího! Co když strefil něco mnohem horšího?! Teď bylo to ticho ještě nesnesitelnější, až z toho černobílý začala překračovat na místě. Měl tak nahnáno, že ho ani nenapadlo se pro jistotu od tmy vzdálit.
Když reakce stále nepřicházela - a tedy se ani nic ze tmy nevynořilo, aby mu to ukouslo čumák - přemohla vlkův strach zvědavost. Napnul hruď ve statečném gestu, zhluboka se nadechnul a začal scházet dolů...
Teď už se nemohl zastavit. "Špatný nápad, špatný nápad, špatný nápad," špital si pro sebe a se široce otevřenýma očima kmital pohledem po okolí, aby na něj něco neskočilo ze zálohy. Rád by zavolal na rezavou, aby na něj počkala, ale neznal její jméno a teď se mu to pěkně vymstilo. On jí přeci své jméno řekl, tak proč to její nevěděl? A pak najednou strnul. "Tam!" vyhrkl tentokrát nahlas. "Něco tam- ně-někdo-" než ze sebe stačil vykoktat, lavina valících se kamenů tu zprávu doručila ostatním mnohem zřetelněji. Nickolas zakňučel, přitiskl se ke stěně a schoulil se ustrašeně na zem do klubíčka, hlavu si přikryl tlapkama a roztřeseně čekal na nejhorší...

Nickolas zíral do tmy před sebou a tenké nožky se mu rozklepávaly zimou, ale také z vyprávění zrzavé. Nikde nebyly v bezpečí, nikde! "No mohli bychom třeba... třeba..." začal se zamyšleně rozhlížet, jako by doufal, že ho něco napadne. Nemohl přeci přiznat, že absolutně žádný plán neměl a ten jediný, co měl, nejspíš odletěl, když se nikdo nedíval. Vážně ale, kdo přehlédne létající velrybu?! Začínala ho bolet hlava, na vymýšlení plánů on vůbec nebyl stavěný, ne, ne. On byl krásný, úžasný a skvělý, ale na plánování byli jiní.
"Příšera?!" zopakoval ve dvojhlasu s černobílým vlčetem, i když on o poznání vystrašeněji. Řeči ostatních mu vůbec na kuráží nepřidávaly. Na sucho polknul a vytřeštil oči na strakatou, která došla až k možnosti, že je tam něco sežere. To nemohl vlk v žádném případě dopustit! Byl ještě moc mladý a krásný na to, aby byl sežrán! Mysli, mysli... "Někdo by to měl jít prozkoumat! Jo! A pak nám říct, jestli je to bezpečný, jo. Nebo nepřijít. Když nepřijde, tak víme, že to bezpečný není a nepůjdeme tam." Nickolas cítil, jak jde do tuhého, a když byl v sázce jeho krk, vymýšlel najednou ostošest. Důležitě se při tom zadíval na Stara, když zmiňoval, že by někdo měl jít první, protože ta strakatá měla pravdu a vlče dělalo zbytečný rámus. Pokud něco sežere dole jeho, alespoň budou ostatní v bezpečí a jeho křik už je neprozradí. Navíc, Nickolas se rozhodně obětovat neplánoval.

Nickolasovi se vůbec nelíbilo, že zrzka prakticky říkala, co si myslel, a dávala tak jeho děsivým představám pevnou podobu, kterou teď jen obtížně dostával z hlavy. Vlastně nedostával, nešlo to. Měla pravdu, tyhle stavby, tohle místo... nenapadal ho tvor, který by něco takového postavil. "A k-kdo to teda postavil?" zakoktal se vlček neúmyslně a udělal automaticky pár kroků k vlčici, kterou pasoval na svůj osobní štít. Zrzka vypadala, že ví, o čem mluví. A taky vypadala, že se jí tohle místo vůbec nezamlouvá, takový hnusným, nepříjemným způsobem. Nickolas nabyl dojmu, že by mohla vědět trochu víc, oč tu šlo.
Sníh mu křupal pod tlapkami, jak ho postupně přibývalo. Studil až hrůza. Kdyby Nick nebyl teď vystrašený až po špičky uší, určitě by mu to vadilo. Zimu zrovna rád neměl. Kromě toho totiž, že nenarušené zasněžené kopce a pláně vypadaly naprosto ohromně a majestátně a vlk by na nich mohl oči nechat, nebylo na ní pra nic pozitivního. Už za teplých měsíců mu v jednom kuse kručí v břiše, a v zimě to je ještě horší, protože šance, že narazí na něco k snědku, co si dokáže obstarat i on sám, se razantně snižují. Jeden by nechápal, jak přežil tolik zim na vlastní tlapu. On to občas také nechápal, ale byl teď tady, a tak ho to netrápilo. Tedy naopak, to, že byl teď tady, ho trápilo sakra hodně. Jeho kožíšek byl sice na omak příjemný, heboučký a náramně chundelatý, ale ještě si nejspíš nestihl vytvořit tu správnou izolaci, protože chlad se mu pod něj vkrádal, jako by ho někdo zval. Však ono se mu to bude hodit, svojí vyklepanost tak bude mít alespoň na co svést. Strach? Ale prosím vás, to je jen zima!
Vlček se oklepal, protože se začala vrstvička sněhu hromadit i na jeho zádech. Nechtěl na sobě sníh. Když se sníh rozpustil, byla z něj voda. A voda jeho kožíšku vůbec nedělala dobře zvláště, když pak neměl kde pořádně uschnout. Požádat svojí rezavou společnici o trochu tepla rozhodně nepovažoval za dobrý nápad po tom, co díky ní jeho drahocenná srst skončila očouzená a opálená jejím ohněm. Na nos mu přistála jedna z vloček a donutila ho kýchnout. Dobrá, definitivně se rozhodnul. Možná jinde, jindy, za jiných okolností by si takovou krásnou nadílku užíval, ale teď? Teď chtěl pryč.
Zadíval se dolů, kam už se chtěla vydat i černobílá vlčice, co nebyla Nora. To se mu také nezamlouvalo. "Ale co když... co když je to něco zrovna tam dole? A my to ani neuvidíme, protože je tam tma!" nadhodil taktně s nadějí, že někdo jeho obavy vyslyší a tenhle absurdní nápad zavrhne. Začal se ohlížet po jejich únikové cestě, ale velrybu už nikde neviděl. Buď odletěla, nebo stihla zapadat sněhem, a to jí teda vůbec nezáviděl. Nervózně polknul, teď už se cesto do temnoty asi jen tak nevyhne...

Nickolas si hověl ve svém mechovém místečku, odkud mu to situace umožňovala. Velryba jim na žádné otázky neodpovídala - no ještě aby! Každý vlk přeci ví, že velryby jako vlci nemluví. Nickolas se jen potutelně usmál, jestli to třeba ta rezavá a další nezapomněli, když se tak s tvorem vybavovali. Pak se ale začalo něco měnit. Velryba klesala a stála a kolem najednou bylo mnohem víc mlhavo a vzduch byl vlhčí a hustší. Taková změna se vlčkovi nelíbila. A brzy zjistil, že toho nelibého ho ještě čeká trochu víc.
Opustil své měkoučké místečko a opatrně sklouznul za dalšími vlky po ploutvi na zem. Tady už byla mlha mnohem výraznější. Nickolas cítil, jak se mu usazuje v kožíšku zbytečná vlhkost a nespokojeně se zavrtěl. Jeho elán a všudypřekypující energie by jeden stěží pohledal. Tohle nebylo vůbec hezké místo, vlčkovi při pohledu na něj běhal po zádech mráz. Všechno tu bylo z kamene a bylo to takové... neznámé. Veliké. Děsivé. Vůbec ne přívětivé a přátelské, jako velrybí les. Dýchalo se tu špatně všem, nebo to byl jen jeho problém? Tohle přeci nemohlo být to správné místo pro hledání jakéhokoliv kamaráda, kdo by tady čekal, až bude nalezen? Ne, to musela být nějaká chyba. Třeba si velryba jen chtěla odpočinout a my to špatně pochopili! Ano, takhle to muselo být. "Měli bychom se vrátit na velrybu. Tady určitě nikdo nežije," oznámil jsem komukoliv, kdo v tu chvíli poslouchal a rozhlédl jsem se po vlcích kolem, napjatě vyčkávajíc na jejich souhlasné vyjádření.

Takřka s ocasem mezi nohama Nickolas upaloval za rezavou vlčicí, která - jak už zjistil - měla slušnou vyřídilku. Měl by si na ní možná dávat pozor, ale teď to byl ten nejlepší jedinec, na kterého se může přilepit, alespoň to si usmyslel. Co si budeme povídat, rezavá ho prokoukla raz dva, ale vlček se odmítl dát tak snadno. Přiklusal až k ní a vzdorovitě, odhodlaně zdvihnul hlavu a důvěryhodně se napřímil. "Já nemám strach!" prohlásil srdnatě, že by mu snad někdo naivnější i věřil. Vlčice se ale ani nepozastavila, aby Nickolasovu odvahu patřičně ocenila, a tak se nemohl předvádět dlouho, aby mu nezmizela z dohledu. Proč tak spěchala do toho lesa?
Nezůstal dlouho pozadu a kvapně s rezavou srovnal krok - stal se z něj prakticky takový její osobní parazit. "No, je to kamarádka vydry, tak to bude asi taky vydra! Nebo... nebo to taky není vydra. Takže to buď je nebo není vydra!" prohlásil černobílý vítězoslavně, jak na otázku mazaně vyzrál. "Třeba je to vlk! Nebo medvěd! Může to být medvěd. Já bych měl rád za kamaráda medvěda. Bílýho," začínal vlček utíkat myšlenkama kamsi do svého světa.
A asi by se tam zdržel o něco déle, kdyby ho pod tlapkami nezačal hladit extrémně měkoučký mech. Rázem byl zase v přítomnosti a valil oči na krásně jasně zelený koberec, kterým nebyla pokrytá jen zem, ale také kamení, skalky a balvany, pařezy a z velké části kmeny všech okolních stromů. Naopak tu nerostla jediná květina, ale ve vzduchu poletoval jemný třpytivý prášek. Možná to byly nějaké titerné mušky, to ale Nickolase nezajímalo. Bylo to maximálně magické ve své jednolitosti a vlček se svalil na zem, aby se v překvapivě čistém mechu patřičně vyválel. Bylo to žůžo, jako by se otíral o tisíce kožíšků tisíce heboučkých vlků, jako byl on sám.
"Co to děláš!" vyjekl zděšeně, když si všimnul, že rezavá vlčice začala ten nádherný mech rozhrabávat. Vždyť ho takhle úplně zničíš! protestoval, ale víc nic nestihl, protože se s nimi zem doslova zatřásla. "Naštvala si ho! Naštvala si les!" obořil se na ni v panice, co se bude dít dál. Hbitě se rozhlížel kolem, při čemž zahlédl zbytek smečky, která si to původně namířila k vodopádům, za zády a kousek vedle... "To je velryba!" vykřikl užasle, jako by snad velrybu někdy viděl a věděl, co je to zač. Ale tenhle vlček byl opředen mnoha nezodpověditelnými otázkami. Rezavá taky uhodila hřebíček na hlavičku. "Velryba! Velryba je ta kamarádka!" zopakoval, kdyby to jakože někomu ještě nebylo jasné. "S velrybou bych taky rád kamarádil," konstatoval spíš tak pro sebe a dál spokojeně pokračoval v polehávání v mechovém hábitu obřího tvora, který je unášel kdo ví kam. V objetí mechového pelíšku se najednou i ve vzduchu cítil mnohem bezpečněji.

Plamínek na vlčkovo oháňce uhasl stejně rychle, jako se vznítil, a přesto už škoda byla napáchána. Ani ne tak na jeho přenádherném, perfektním kožíšku, jako na jeho křehké dušičce. Jak jen ta vlčice mohla? Vůbec jí netrápilo, co málem mohla způsobit! Nickolas na ni mžoural ublíženým pohledem a se staženýma ušima, neb netušil, co od ní může ještě čekat zvlášť, když se teď přiblížila k němu a poplácala ho po hlavě. "Já nemám magii," zamumlal skoro nesrozumitelně. "Neovládám ji," dodal, ale jeden by musel být fakt profík, aby jeho brumlání pod čumákem vůbec rozluštil, zatímco se Nickolas hroutil a svíjel do sebe, odvracel pohled, protože na tohle vůbec nebyl hrdý a tušil, že by si ho za to mohla vlčice začít dobírat, když byla teď tak v ráži. Naštěstí začalo být kolem dost rušivých elementů, které mohli pozornost vlčice rychle odvrátit.
Nickolas zvedl hlavu, aby akorát zahlédl, jak se párek vlčat prohání na koních, co měly... křídla? A hle, i jejich poletující placky, na které s vlčicí hulákali a úplně na ně už stihl zapomenout, se konečně uráčili dorazit. Nenechal se dlouho pobízet, tohle znělo jako zábava, a tak honem naskočil za vlčicí...
Nebyla to zábava.
Nickolas se přimáčknul ke hřbetu té létající věci. Najednou se mu vůbec nelíbilo, že ho od země - která tam nikde nebyla! - dělí jen tahle věc, o které neměl nejmenší tušení, jak se vůbec řídí. Hloupý nápad, moc hloupý, ale teď nebylo už cesty zpět, a tak se jen křečovitě krčil, oči dokořán, jako by ho to, že uvidí, kdyby náhodou padali, mělo zachránit. A při výstupu už to nebylo lepší. Vlci se začali rozdělovat. Proč se rozdělovali?! Nickolas zamžoural na vodopád, krásný vodopád, úžasný vodopád, který měl jedinou vadu. Nikde nekončil a z toho mu běhal mráz po zádech, co kdyby tam spadnul?! Rychle se ohlédl, zatímco rezavá ohnivá vlčice už si to namířila k lesu. Byla to jednoduchá matika, vskutku. Kdyby se cokoliv přihodilo, takhle vlčice vypadala dost schopně, určitě by ho zachránila! A i les, přes svou mohutnost, nevypadal najednou tak hrůzostrašně. "P-p-počkej!" vyhrknul a vyrazil za ní.

// Nickolas táhne za Jennou do lesa (má smůlu, klid nebude!)

Moc té vlčici nerozuměl. Proč chtěla odsud tak rychle pryč, vždyť to tu ještě nestihli ani pořádně prozkoumat! A pak to zjistil. Ona totiž prý taková dobrodružství zažívala pořád, nebylo divu, že už jí to nepřišlo tak ohromující, jako jemu. "Fakt?!" vyhrknul užasle vlček, nevědom si jakékoliv známky ironie. Byl upřímně jejím odhalením fascinován a nezdráhal se to dát najevo. "A jak to děláš? To je taky jakože magie, nebo to umíš jinak?" vyzvídal, protože když už to vlčice načala...
Zaskočeně zamrkal. Když ji teda Nora nezajímala, proč se na ni ptala? Ptala se na ni, no ne? Určitě ji špatně neslyšel, chtěla to vědět! Pak ale rezavá zase zklidnila hlas a Nickolas spokojeně zamáchal oháňkou, pro jednou decentně a ne jako vrtule helikoptéry. "To je!" odsouhlasil jí nadšeně.
Odstup asi nebyl dostatečný. Vlčice mu sice neodpověděla, za to se ho zeptala na něco moc podivného. Proč by to jeho mělo pálit, když on přeci- "Aaaa!" vykřikl, jakmile zjistil, co se děje. Vyskočil minimálně tři metry vysoko a zděšeně kulil oči a oháněl se, co mu síly stačily sem a tam, aby plápolající místečko na svém jinak bezchybném kožíšku chvatně uhasil. "Ne ne ne ne ne!" opakoval a panika v jeho hlase byla takřka hmatatelná. Všechno nadšení bylo pryč, teď musel zachránit svůj ocásek, ke kterému se konečně dostal a nohou ho na doutnajícím místě utlapkával, zatímco mu srdíčko v hrudi divoce bušilo.

Nickolas se znovu roztomiloučce uculil, když vlčice pronesla něco o tom, jak se sladký. Ihned si ji zaškatulkoval do kategorie perfektní a bystré společnosti, když tak rychle odhalila, jak skvělý je. A nebála se to říct, což vlčkovi viditelně pohladilo ego. Komplimenty se na něj nikdy šetřit nemuselo, to ne.
Vlčice mu navíc trochu poodhalila záhadu tohle místa, to bylo rovněž veliké plus! "Takže tohle jsou vzpomínky?" rozhlédl se užasle kolem, jako by to neudělal už přinejmenším stokrát. "Páni, nikdy jsem ještě v ničích vzpomínkách nebyl," řekl, jako by se jednalo o návštěvu jezera nebo něco podobného a vůbec ne cosi maximálně magického a nezvyklého. "Ty ano?" vyzvídal od zrzavé, jejíž jméno mu prozatím unikalo. Sem tam jeho pohled zabloudil k poletujícím tvorům, ale už jim nevěnoval tolik pozornosti. Dělal takový rámus, že to muselo stačit samo o sobě.
Zvlášť, když zahlédl oheň.
S vlčicí to ani nehnulo.
Nickolas nechápavě zamrkal nejdřív na plamínek, pak na ni a pak zase na plamínek. Nora? Byl trochu mimo z její otázky, ale jen na okamžik, a pak se zase rozzářil jak sluníčko na hnoji. "Nora je moje kamarádka!" informoval vlčici zvesela. "A je fakt chytrá a má moc pěkný kožíšek a občas říká taková divná slova, kterým nikdo jiný nerozumí, ale prý něco znamenají a nikdo jiný je říkat nesmí," poučil ji, aby to také věděla, kdyby se s Norou někdy setkala. To už ale byl myšlenkami zpátky u hořící květiny. "Tebe... to nepálí?" naklonil hlavičku tázavě do strany a dál si udržoval odstup. Pro jistotu.

Vlček se přidal k pokřikování zrzavé, protože to podle něj byl fakt dobrý nápad. A protože byl výjimečně hodně pozorný, neuniklo mu, jak se lítající tvor, který prostě musel mít něco společného s listím, pomalinku na jejich volání otáčel. Nickolas byl netrpělivostí celý bez sebe. A taky měl překvapivě dobrý sluch. "Proč bych padal?" nerozuměl. "Já si dám pozor, neboj," zazubil se, protože si milně mrmlání vlčice vyložil jako starost o jeho maličkost. Však vlci v téhle smečce byli všichni tak hodní, tahle určitě nebyla jiná.
Celý se tetelil, vzrušením a radostí, ale dával si dobrý pozor, aby to nedělal moc blízko okraje. Nechtěl spadnout dolů, to opravdu ne. "Já vím, já vím!" ujišťoval zrzavou, "ale když tohle je všechno takové... takové úplně jako ve snu, nemyslíš? Kde myslíš, že to jsme? V lese už asi ne, nebo jo? Já nevím, jsem tu tak trochu nově, třeba mi tuhle část lesa jen zapomněla Maple ukázat." Mluvil k vlčici, než opět jeho pozornost upoutala nějaká hvízdající věc, co prosvištěla kolem a vypadala trochu jako přerostlý pulec. Chvilku bylo ticho, ale skutečně jen chvilinku a už se mu z tlamy řinula nová salva slov. "Jmenuji se Nickolas, ale můžeš mi říkat Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně," vypnul vlček hrdě krček. "A ty jsi-" chtěl se zeptat zrzavé na jméno, ale jak se na ní konečně pořádně zadíval, vytřeštil zděšeně oči a škubl sebou dozadu. "Ty hoříš!" vyjekl varovně, zírajíc na drobný plamínek olizující květ na tlapě vlčice. Stáhnul se, ale ne proto, že by se snad chystal jí pomoci, nýbrž aby zachránil vlastní kožíšek od vzplanutí. Takový ohořelý kožíšek se napravoval skutečně obtížně! Chudák vlčice...