Gallirea - Příspěvky uživatele

Těžko říct, zda byl vlček duchem nepřítomný z důvodu paniky, nebo mu na chvíli zkrátka zhasly všechny kontrolky, protože mohly. A černobílý stál s nečitelným, prázdným výrazem ve tváři, zatímco jeho společnice už se jala konat a vystrnadit je z jezera, než se k tomu odhodlá medvěd sám. Na Nickolase ale pošťuchování zabralo a ohlédl se na Zor.
"Co... co to..." chtěl se jí opatrně optat, protože neměl všechny smysly ještě plně nastartované. Místo toho už se zase díval před sebe na mohutného chlupáče a tentokrát mu oči málem vypadly z důlků. Konečně mu začalo docházet nebezpečí, ve kterém se octli. Medvěd zatím nevypadal, že by se chystal k útoku, ale černobílý neměl v plánu čekat, až si to rozmyslí. Možná by bylo moudřejší opatrně a pomalu ustupovat, na to však Nickolas také neměl trpělivost. Rázem se dal do pohybu a zápasil s vodou, ve které se pochopitelně běhá vskutku obtížně, až se mu podařilo doplácat se na mělčinu a šup z vody ven. Nadělal při tom rámusu, jak voda divoce cákala a šplouchala. Medvědovu pozornost to samozřejmě pouze přitahovalo. Nickolas po něm ještě zběžně hodil očkem, ale pak už pelášil pryč co mu nožky stačily.

// Středozemní pláň

Bylo mu velmi rychle vysvětleno, kam vlčice tak pospíchala. Nickolas radostně pokyvoval hlavou, tohle zdůvodnění se mu líbilo! Ano, ano, ke kamarádům se musí běhat rychle a oni přece byli kamarádi! Teď už o tom nebyl pochyb. Nickovi rozhodně nevadilo, když se za ním někdo hnal. Znovu plácnul do vody a tentokrát ji vystříknul Zor do tváře. Jen malinko. Ale nevadilo mu to a usmyslel si, že jí to taky vadit nebude, protože už stejně byli oba pěkně zmáčení. Celý se v té čišťounké vodičce tetelil.
Světe drž se, protože černobílý dostával nápady a v okolí nebyl nikdo, kdo by ho zarazil. Naopak. Zor byla pro jeho návrh úplně nadšená. Sarumen netušil, co se na něj chystá. A Nickolas zatím zběsile přitakával, hrdý na svůj geniální plán a potěšen nadšením své společnice. "Jo, jo, přesně tak to uděláme! A, a všichni pak z toho taky budou mít radost! Protože tam teče jen ta- eww řeka," zkřivil vlček znechuceně čumáček, "ale uprostřed lesa budeme mít krásné koupálko!" Ve vodě si poskočil a pak najednou ztichnout a opatrně se porozhlédl po okolí. "Ale, ale musíme potichu!" varoval Zor přesto, že on byl mnohem hlasitější. "Aby nás někdo neslyšel a ten nápad nám nevzal. A tu vodu taky ne. Měli bychom ji nějak zabezpečit, než to v lese připravíme," přemýšlel nahlas a kroužil ve vodě prohlížejíc si její břeh, jako by už plánoval, že tam začne stavět klacíkové opevnění. Náhle se zastavil a ani nedutal. Jeho oči si přeměřovaly cosi ohromného, hnědého a chlupatého, co se mohutnou kolébavou chůzí objevilo u jezera. Medvěd. A černobílý stál nehybně ve vodě jako socha s prázdným výrazem, jako by jeho mozeček právě vypnul a rozhodl se si dát šlofíka. Popravdě, právě to se nejspíš skutečně stalo, jinak by ho minimálně nějaký zbyteček instinktu, co v něm zbyl, vystřelil z vody jak kulový blesk.

Pravdou bylo, že černobílý neměl vodu rád. Když byl jeho kožíšek mokrý, nebyl tak hebounký a načechraný. Pořád byl ale lepší mokrý, než špinavý a zaplácený. Navíc, teď pršelo, takže se vlček nijak z jezera ven nehrnul, sic by byl promočený tak jako tak. Hlavně byl čistý. Čistý. ČISTÝ. Jeho radost by mohla hravě konkurovat té vlčecí, když jim vyprávíte o Vlčíškovi. Vlastně, spíš ta jejich by se měla snažit rovnat s tou jeho. Nickolas byl v nadšení jednička, to jo, to on uměl.
Kroutil se a čeřil vodu kolem sebe, kapky nechával létat do všech stran a užíval si její průzračnost. Proč neměli takhle čistou vodu poblíž lesa? Až se vrátí, měl by si o tom s někým promluvit, protože byl přesvědčený, že není jediný, kdo by to ocenil. Křišťálově čisté jezero uprostřed lesa? Ano, prosím!
Nickovi zacukala ouška, když uslyšel hlas. A ten hlas volal jeho jméno. Vzhlédl vykuleně, ale už se neděsil, že ho někdo uvidí, už to bylo v pořádku. Ocásek měl ztěžklý vodou a tak jím nemohl divoce kmitat, ale výraz v jeho tváři jasně prozrazoval nadšení ze zjevení hnědé vlčice. Ta k němu přiřítila jako kulový blesk, Nickolase ani nenapadlo, že by byla schopná zastavit. Inu, byla. A pak stejně vletěla do vody za ním.
"Válečnice!" zvolal pozdravem. "Někdo tě honil? Běžela si úplně rychle. Jak to, že běháš tak rychle?" Zazubil se a všiml si, jak pozorovala vlnky na vodní hladině. Znovu do vody párkrát tlapou poplácal, aby se začala opět vlnit. "Je to pěkný, že jo? Úplně čistý!" zvolal nadšeně, jako by objevil poklad. "Takový taky v lese potřebujeme! Myslíš, že bychom ho tam mohli vykopat? Vykopeme takovou ooobrovskou jámu a pak do ní tu vodu přeneseme!" zasvětil ihned Zor do svého plánu, aniž by tušil, jak bude vodu přenášet nebo kdo tu díru bude kopat, protože on si hlínou rozhodně tlapky mazat nebude. To všechno však byly problému budoucího Nickolase, pokud se mu tento nápad udrží v hlavě dost dlouho, aby ho vůbec donesl domů.

// Ohnivé jezero (přes Středozemku)

Nickolas prosvištěl přes louku jako vítr, stejně tak nezpozorovaný se dostal ke svému cíli dřív, než sám předpokládal. Dával si takový pozor na případné vlky v okolí, že do jezera, které se před ním zjevilo, málem vběhnul, aniž by si ho všimnul. Zpozoroval ho na poslední chvíli a nějakou tu vteřinku mu trvalo, než dokázal tuto novou informaci zpracovat.
Voda.
Čistá voda.
Hodně čistá voda.
Jak se tomu říká? Fatata... fata... fatamorgána! Musela to být ona, protože o tak čistém jezeře se vlkovi mohlo maximálně tak zdát. Připlížil se k ní opatrně, jako by ji nechtěl vyplašit. Voněla... jako voda. Čistě. Žádné splašky. Vlček váhal. Pak do ní smočil špičku tlapky a postupně ji omočil celou. Druhou. Třetí. Stál po břicho ve vodě a pořád si připadal jako ve snu. Hlína, špína a bahno se z něj zatím pomaloučku odmáčelo. Jak začala realita osvěžovat vlčkův mozeček, začal si ve vodě spokojeně potlapkávat a pak se kroutil jako had, kráčel sem a tam, po tlamičce se mu už zase rozléval spokojený úsměv a on se čachtal a užíval si, jak jeho bělostně bílá srst opět prokukuje na světlo světa.
Prost paráda. Vlček si radostně hvízdnul.

// Sarumen

Vlček se propletl lesem a vylezl na drobnou loučku. Nezdálo se mu to. Prší. Ale ne dost, aby to jeho kožíšek zachránilo. Musel najít vodu. Řeku. Potok. Cokoliv. A jaké to měl štěstí, když po chvíli vzdalování se od lesa natrefil na celé jezero vody! Po dlouhé době se vlček skoro rozzářil radostí a popoběhl k němu, aby už už byl zase krásný.
Radoval se předčasně. Jezero i voda v něm vypadaly... podezřele. Nebyl si jistý, jestli takhle vyhlížející vodě chce svůj kožíšek svěřit. Přistoupil k ní s nejvyšší opatrností, jako by snad měla sama hladina najednou povstat a stáhnout ho do svých hlubin. Opatrně si přičichnul, ale řeka u Sarumenu měla mnohem horší odér, než tohle. Pro Nickolase to však byla jen slabá útěcha. Smočil si ve vodě tlapku. Překvapilo ho, jak je teplá a samým zaskočením jí postavil na dno a vlezl do vody i druhou tlapou. Když však tlapy zase vytáhnul, táhla se na nich i nějaká červená tráva. Vlček couvnul a snažil se ji a tlapek zbavit, ale bylo to obtížné. Tiše úpěl, v tomhle se přeci celý umýt nemůže, to už by byl navždycky červený!
Rozhlédl se, jestli ho nikdo nevidí. Dokud nehrozilo, že ho někdo v jeho žalostném stavu zahlédne, mohl se zkusit poohlédnout po čistším zdroji, ale kudy se vydat? Za ním se tyčil Sarumen. Ne, tam rozhodně ne. Třeba výš na sever, tam by mohly být vody průzračnější. Nebo v nějakých horách... vlček toho obecně o světě moc nevěděl, ale kde najít čistou tůňku, na to měl své vychytávky. A tak se nenápadně, shrbeným krokem namísto své obvyklé sebejisté chůze, vydal napříč otevřenou plání co mu nohy stačily, aby unikl nežádoucím pohledům případným přihlížejícím.

// Medvědí jezero (přes Středozemku)

Shromáždění začalo, bylo tu mnoho vlků a ten nejspolečenštější z nich se zrovna držel nejvíc vzadu, že byste tomuto tvrzení jen stěží věřili, kdyby jste ho právě viděli. Nickolas těkal vykulenýma očkama ze zadku jednoho vlka na druhého, protože nic jiného pořádně nebylo vidět. Netrápilo ho to. A pro jednou ho ani netrápilo, jak zamazané a neupravené zadnice většina ostatních vlků má. Ne, trápila ho teď jenom ta vlastní. Špinavá. Slepená. Umorousaná. Cítil se strašně, chtěl vypadnout. Chtěl se umýt. Ale poslušně vyčkával, co se bude dít.
Maple si vzala slovo a během jejího proslovu z ní vyšla spousta jmen, které vlček přebíral jedním uchem dovnitř a druhým ven. Opravdu se nedovedl soustředit zvlášť, když mu ty jméno nic neříkala. Až na jedno. Když zaslechl jméno pandovité vlčice, zbystřil a vzhlédl k alfě, protože to jeho hlavičku pro jednou zajímalo. Kde je Darkie? Proč s nimi nebyla na lovu? Proč není tady? Pozorně se rozhlédl, ale ne, ani jedna zadnice, kterou viděl, nepatřila dámě s růži. Nickolase přepadl nepěkný pocit vteřinu před tím, než je Maple seznámila s nevyhnutelnou realitou. "Nevrátí?" špitnul neslyšeně pro ostatní. Jeho mozeček zpomalil. Jako by všechno, co Maple teď říkala, k němu docházelo pomalinku, aby mu nic z toho neuniklo. Darkie... je pryč. Ale je se svou matkou. To bylo asi dobře. Se svou matkou... třeba, třeba jí teď bylo líp. Byla hodně smutná, když ji Nickolas potkal, třeba už není smutná. Třeba už přišla na to, jak se zase radovat. Darkie je šťastná, Maple. Je šťasná, chtěl vlčici říct, ale nemohl to vyslovit nahlas. Chtěl jít za ní a pomoci, ale copak mohl někomu pomáhat, když vypadal takhle? Vlček bleskově vyhodnotil situaci. Vlci tu byli hodní a milí, zatím jí někdo pomůže a on... musí se očistit. Až bude zase krásný, vrátí se a pomůže a bude ta nejlepší pomoc, kterou v tomhle lese někdo může chtít. Jo, musí si pospíšit.
A tak černobílá silueta zmizela z lesa, aniž by si toho třeba jen jediný pár očí všimnul.

// Ohnivé jezero

Děkuji za akci, nápad naprosto skvělý :-)

Prosím o:
Nickolas
1* do obratnosti
5 bodů -> 23 květin
1 bod -> 3 mušle

Kaya
4 body -> 12 mušlí

Děkuji!

// Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Černobílý se dobelhal k nevábně vyhlížející řece. S tím, jak vypadal on sám ji ale tentokrát neměl moc co vyčítat. Když ji přebrodí, jaká bude šance, že vyleze ještě špinavější, než už je? Moc velká nejspíš ne, tak proč se namáhat s přelézáním nějakých klád.
Proud byl moc silný, proto. Nickolas vlezl tlapkami do vody, ale brzy poznal, že dál by to nezvládl. Sotva se vlekl na souši, tady by se svým bolavým tělíčkem sotva vzdoroval rozbouřené vůli řeky. Vylezl proto znovu na břeh a jal se s vypětím všech sil překonat padlé kmeny, ani to však nebyla hračka.
Zaostával daleko za lovci a vůbec mu to nevadilo. Přišel do lesa sám a v okolí nebyl nikdo na dohled. To ho maličko uklidnilo, měl čas dát se do kupy, udělat ze sebe zase toho pohledného fešáka, na kterého byl tak pyšný a na kterého je radost pohledět. Jenomže než se rozešel jakýmkoliv směrem, rozeznělo se lesem vytí. Nickolas zaúpěl a chvíli zvažoval, že ho neuposlechne. Nechtěl mezi tu hordu vlků, které se jistě kolem původce volání za okamžik shromáždí. Nechtěl, ale nožky už ho pajdavými kroky nesly přesně tam. Snažil se našlapovat opatrně, každý krok ho bolel.
Měl pravdu, bylo tu hodně vlků. Až moc vlků. Nick je viděl už z dálky mezi stromy a tak se zastavil nedaleko shromáždění, místo aby se vrhnul přímo do jeho středu, jak by to udělal, kdyby se teď tak úzkostlivě nesnažil vyhnout jakémukoliv pohledu od ostatních. Nemusí ani vědět, že tu je. Zůstal stát jen tak tak na doslech a maličko se schoval za kmen stromu, pro jistotu.

Vlček se krčil za mrtvou srnou a nejraději by fňukal a litoval se, ale to znamenalo na sebe přitáhnout pozornost. Pozornost, o kterou teď nestál. Pozornost, která by znamenala, že jej všichni v okolí uvidí v tomhle zuboženém, strašlivém stavu. Oprava, že jeho kožíšek všichni uvidí v tomhle zuboženém, strašlivé stavu. Vlček tak shlížel na svou zablácenou srst a nechápal, jak se to mohlo stát. Nebo to chápal až moc dobře. Neměl se do žádného lovu pouštět. Ale přeci nemohl zklamat smečku, nemohl zklamat Maple, když ho tak ochotně přijala a spoléhala ne něj, ale teď ji určitě zklamal.
Uzavřen ve své vlastní sebelítosti málem nadskočil, když se kolem něj s otázkou mihla Zor. Naštěstí se nezdržela na dost dlouho, aby jí mohl odpovědět a už pelášila s ostatními směr les. Protože Maple popadla srnu a začala ji táhnout pryč, musel se Nickolas pohnout i se svým úkrytem. Až teď, když se skutečně musel zvednout, pocítil jak ztuhlé má tělo a jak ho všechno bolí. Některá místa, která srna obzvláště poctivě nakopla cítil víc, než jiná. Syknul přes zatnuté zuby. Musel to vydržet. Musel vydržet alespoň do té doby, než bude zase trochu nějak vypadat, aby mu nevadilo, že se na něj někdo další dívá. Ale v tomhle stavu? Ne, v tomhle stavu musel trpět sám.
Měl co dělat sám se sebou a tak mlčky pokulhával za skupinou, tentokráte ani nepředstíral, že s táhnutím úlovku pomáhá. Na tolik hereckého výkonu neměl dostatek energie.

// Sarumen (přes Tenebrae)

Udržet se na hřbetu srny bylo snazší a snazší, jak z ní vyprchávala životní síla a nakonec se už nehýbala vůbec. Vlk ale i po jejím skonání zůstal na své místě a ani se nehnul. Nemusel teď sílu vynakládat na to, aby nespadnul, a tak se jen zachoulil do klubíčka, jako by se snažil být co nejmenší. A právě o to mu nejspíš šlo. Třásl se, ale po pronikavém vypísknutí už ze sebe nevydal ani hlásku, jako by mu někdo tlamu zavázal. Jindy tak upovídaný vlk, že by vám i uši samy slezly, teď jen roztěkanýma vyděšenýma očkama pozoroval Maple zpoza svých zablácených tlapek, za kterými se snažil skrýt. Nepatrně pokýval hlavou, když se zeptala, zda je v pořádku, a stejně tak drobounkým pohybem bylo zavrtění hlavou ze strany na stranu, když se ptala, jestli má zajít pro pomoc. Pomoc ne. Jen to ne. Už teď tu byly dva páry očí navíc, další by jen těžko nesl. Vlčice naštěstí věnovaly dost pozornosti druhé lovecké skupině, i když neustále se na něj obracející Nenora ho značně znervózňovala. Měla by koukat na ostatní, jak loví. Nebo jak neloví, na tom nezáleželo. Jen ať nekouká na něj. Ne když vypadá takhle.
Vlček možná nechtěl víc párů očí, přesto se u nich objevila během pár okamžiků Zor a radostně něco hlásala. Přihasila si to přímo k Maple a tak Nickolas využil příležitosti než ho uvidí a pomalinku se sklouznul po srně na zem, za ní, aby na něj už nikdo nekoukal.

Smečkování -23 3/3

Vlček naprosto netušil, co se stalo, neměl čas to vnímat. Jediné, co věděl bylo, že se přes něj v jeden okamžik převalila lavina horských balvanů nebo se po něm minimálně prošlo stádo bizonů. Dvě - ne tři stáda! Tak by to přirovnal. Byl to takový mžik a najednou ho bolelo úplně všechno, že raněná místa ani nedokázal počítat. Jen bolestivě zaúpěl a snažil se nějak pohnout, zvednou, jako by od bolesti mohl odkráčet. Vůbec si tím však nepomáhal, protože byl stále zamotaný se srnou a jejich naprosto nesourodá snaha se od sebe vzdálit co nejvíc jim to naopak o to víc stěžovala.
A už, konečně se mu to podařila a pocítil cosi jako volnost, i když vstát pořádně nesvedl. Nebo spíš nestihl. Vlčice už stihly dál jít úlovku po krku, zatímco Nickolas se po nějaké době odhodlal otevřít oči. "JÍÍÍAA!" vypísknul jak malé vlče, až takhle ho zděsil pohled na tu spoušť. Na tu strašnou, strašlivou, hrozitánskou spoušť, kterou srážka se srnou a bahnitou půdou způsobila na jeho bělostném drahocenném kožíšků. Už totiž vůbec nebyl bělostný. Když vlčka srážka se srnou nezabila, tohle by mohlo.
Samým leknutím sebou cuknul, znovu mu klouzly tlapky a vrazil do srny za sebou, se kterou teď dvě vlčice zápasily a snažili se ji zdolat. Srně se rozjeli kopyta, kterými se z posledních sil snažila zapřít, a rozplácla se na zem jak široká, tak dlouhá. Nickolas naopak v žalostném pokusu o to neskončit znovu v té břečce panicky čvachtal tlapkami, až se přes srnu převalil a zůstal jí vězet na zádech. Po zjištění, že je to ten nejčistší bod široko daleko, protože do nedávna byl od bahnité země nejvzdálenější, odmítal slézt a držel se na ní co mu síly stačily, zatímco srna pod vahou všech tří vlků a následkem krvácení rychle síly ztrácela...

Smečkování 23 2/3

Protože vlček uměl číst ve výrazech ostatních asi jako v knihách - tedy vůbec, protože vlci číst neumí, pochopitelně - vůbec si nevšimnul, jestli jeho nervozitu vlčice zaznamenaly nebo ne. Věřil, že ne, že byl tak přesvědčivý, že mu to prošlo bez jediného pochybení. Alespoň to mu šlo. Nadále se snažil v sobě zkrotit erupce emocí a paniky, které v něm hýřily, zatímco se vlčice už plížili ke stádu. Jak se Nickolas snažil kontrolovat, měl o dost zpomalenější reakce a tak se vydal za dvojicí s menším zpožděním.
Jeden by řekl, že v takovém napětí vlk ani nepomyslí na to, že je kolem nějaká trocha bláta, ale to by se šeredně zmýlil. Černobílému ušlo mnohé, ale tohle nikdy. Pohoršeně se šklebil a dával víc pozor na to, kam a jak klade tlapky, aby moc nečvachtal a necákal, než na nějaké stádo, které představovalo jeho večeři. Zvedl pořádně hlavu až ve chvíli, kdy vlčice vyrazily, takže stádo začalo dělat rámus samo. Vlček rychle švihal pohledem po dění, aby zjistil, co se děje. Aby si vzpomněl, co má vlastně dělat. A hlavně, jak.
Stál teď na kraji prostranství a čučel šedýma očkama jak vyhrabaný krtek. Měl by se někam přesunout? Schovat? Přiblížit? Ale jak pak budou Maple s Nenorou vědět, kam srnu hnát, když se schová? Tolik otázek, ale ať se rozhlížel jak se rozhlížel, všichni něco dělali a nebyl nikdo, kdo by mu na ně odpověděl. A on se tím někým také necítil být. Tlapky ho začaly nervozitou svrbět. Nejraději by se otočil a někam se schoval, než se lov sám dokončí, ale na to už bylo pozdě, protože než to celé vymyslel, spatřil, že už se k němu vrací známá černobílá a hnědá šmouha.
Zkoprněl na místě. Srna. Běží. Vlci. Skolit. Zakousnout. Krk. Krk! Hlavou mu jako zázrakem na poslední chvíli probleskla nápověda. Vlček se jí okamžitě chopil a chtěl vyrazit kupředu, než si to stihne rozmyslet. V tu chvíli mu však při prvním kroku podjely tlapky na bahnité zemi a místo, aby po srně skočil, svalil se jí pod kopyta a povalil ji i sebe na zem, zatímco mu u toho srna stihla uštědřit pár nehezkých kopanců. Co si budeme vyprávět, vrhat se srnám pod kopyta není radno z nějakého důvodu.

// Tenebrae

Smečkování 23 1/3

Došel za skupinou vlků velice neloveckým způsobem. Jediné, co jejich lov relativně chránilo byl fakt, že černobílý se i za běžné chůze pohyboval velmi ladně a tiše, takže zas taková katastrofa to nebyla. Zatím. Ta pravá zkouška měla teprve přijít. Vlček se nestačil pořádně rozkoukat - popravdě se mu ani v tomhle lese moc nelíbilo, bylo to tu nehezky ponuré - a Maple už rozdávala instrukce. Nickolas ji a Nenoru pak následoval stranou od ostatních, které počastoval povzbudivým zazubením a mávnutím ocasem.
A už se ti tlapkal po lese za dvěma vlčicemi, vůbec si neuvědomujíc, že jim nemá jak v blížící se akci přispět. K čemu se vlastně schylovalo mu začalo docházet až tehdy, když zaznamenal stádo nedalo od nich. Alespoň nějaký instinkt měl a tak se přikrčil a tvářil se nenápadně. Možná si přeci jen něco malinko z Cieliných loveckých výcviků pamatoval.
Maple se zeptala na názor a Nickolas nahodil mžouravý pohled, jako že zarytě vybírá, která srna se stane jejich obětí. Ve skutečnosti neměl tušení, kterou z nich vybrat, všechny vypadaly... veliké. A rychlé. A měly kopyta. Kopytem do čumáku to bolí, to si Nickolas pamatoval. Ale víc nic, takže byl rád, když se s návrhem ozvala Nenora a chvatně se chystal přikývnout, když však doslechl celý její plán. Mozeček mu sepnul. Vlk zaváhal. On a skolit srnu? To už nedělal... hrozně dávno. A nikdy to nedělal sám. Ať se snažil, jak se snažil, nemohl z hlavičky vyhrabat, jaká technika se na to používá, ale to přeci vlčicím přiznat nemohl. Spoléhaly na něj! "J-jo," vykoktal zaraženě, než se vzpamatoval. "Jo! Skolím jí! Určitě!" snažil se, aby to znělo, že přesvědčuje vlčice a ne sám sebe. Po očku pohlédl na Maple, jako by ji chtěl tím pohledem ujistit, že to zvládne, v duchu však začínal panikařit.

// Mýtina (přes Sarumen)

Vlček se nechal skupinou vést, ale po nějaké době se mu přestalo zamlouvat kam. Objevili se u té řeky, té nevábné, zkalené řeky, kterou posledně překonával přes podobně nepěkně vyhlížející kmen. Teď by za něj byl vděčný a vyčkával, až ho k němu ostatní zavedou, ale k jeho zděšení se hledání kmene nekonalo a někteří dokonce začali do řeky jen tak lézt, až z toho vlčkovi vyděšeně překejl mráz po zádech. Dobře, musel si kmen najít sám a rychle. V panice se rozhlížel všude možně a začal pobíhat po břehu vlevo a pak vpravo, aby mu zatím ostatní nepláchli. Do té řeky by ho ale nikdo nedostal, přechod byl tedy nutností.
Nakonec se odvážil poodejít od skupiny a něco dál a poštěstilo se mu. Kláda přes řeku vypadala zrovna tak nedůvěryhodně jako ta, co přes ní s Maple táhli srnu. Ale unesla dva vlky a srnu, tak jednoho Nickolase zvládne určitě taky. Vlček ztrácel čas s rozhodováním jenom chvíli, v duchu se bujaře podporoval k prvnímu kroku, pak se odhodlal, dramaticky se nadechnul a přecupital na druhý břeh, div z té klády nespanul, protože u toho měl skoro zavřené oči. S úlevou spočinul znovu na pevné zemi. Spokojen se svým výkonem rázně pokýval hlavou a honem se vydal za loveckou skupinou, aby je náhodou nepřipravil o své skvělé lovecké (ne)zkušenosti.

// Tmavé smrčiny

// Star: Nick dál od skupiny našel pochybnou kládu, přes kterou překonal řeku a peláší dál.

Zaskočeně zamrkal, přesto že jeho otázka viditelně Zor pobavila. Když nebyla ta vlčata její, tak čí? Kdyby se vydržel déle soustředit na jednu věc, třeba by se zeptal, jenže to nevydržel, když všude kolem bylo tolik hlasů a všechno bylo zajímavé, to se vlček jen tak u jednoho tématu zaseknout nemůže, aby mu nic neuniklo.
Nickolas byl za pochvalu rád a svou radost vůbec neskrýval. Tetelil se a pak hrdě vypnul hrudníček, jako by snad od něj čekal někdo něco jiného, než že bude skvělý, on to přeci ani jinak neuměl. Ale byl rád, že si toho Maple takhle všimla a ještě to řekla nahlas, aby si toho mohli všimnout i ostatní.
Zalapal po dechu. "Ovládat mlhu?" zopakoval užasle. Jistě, mohl to být skvělý prostředek, jak se ubránit při nebezpečí, ale jeho teď napadlo jen, jak bude moci ve vlhkých dnech zařídit, aby mu ta mlha ani tady nemokřila jeho těžce opečovávaný kožíšek. Po chvíli se ozval hluboký výdech, protože vlček při všem tom přemýšlení na dýchání docela zapomněl.
"Lov?" hlesl, jako by význam slov alfy jeho hlavička ještě plně nepobírala, zatímco Zor vedle něj už zbesile poskakovala a radovala se. Bylo to nakažlivé, jak ji pozoroval a kýval při tom nevědomky hlavou. "Jo... lov!" ozval se o něco nadšeněji, naprosto opomínajíc, že to pro něj žádná dobrá zpráva není. "Půjdeme lovit! A ulovíme všechno! Já pomůžu!" rozhlašoval srdnatě a cupital si to ladnými krůčky baletky se skupinou na jejich finální loveckou destinaci.

// řeka Tenebrae (přes Sarumen)