Gallirea - Příspěvky uživatele

// úžasný a skvělý Nickolas samozřejmě na akci nesmí chybět!

Vlk povalující se na zemi Nickolasovi odpověděl doslovně, ale protože byl černobílý vlk bystrá hlavička, domyslel si, o co tady kráčí. Podle neznámého jazyka, kterým vlk promlouval, musel být určitě nějaký kamarád Nory! Ta taky pořád říkala něco, čemu nikdo jiný nerozuměl. Nevypadal nebezpečně, spíš divně... utrápeně? Nickolasovi přesto jeho instinkty napovídaly, aby se k němu tak úplně nelísal. V hlavě se mu ozývaly hlasy jeho otce, jeho sestry i Ciel, aby se měl před takovými případy na pozoru, ale on neměl to srdce ho tu zase jen tak nechat. Nezdálo se, že by si ho vlk zatím všimnul, to však hodlal Nick brzy napravit. Rozhlédl se spěšně a na okamžik odběhl opodál, než našel, co hledal.
Vrátil se k hnědému s klackem v tlamě - neptejte se, kde ho sebral, prostě ho měl. Přistoupil k neznámému a jemně - a hned na to trochu hruběji - do něj tím klackem šťouchnul ve snaze ho probrat, přimět k nějaké reakci. "Chvyfíf mue?" nešlo mu pořádně artikulovat se dřevem v tlamě, ale to ho netrápilo. Chvilku se nic nedělo, a pak ho asi konečně začal neznámý vnímat. Snažil se k němu natáhnout.
Nickolas uskočil, klacek pustil z tlamy a vypísknul jak malý vlče. Strašně se ho leknul. Srdíčko mu divoce bušilo a on poplašeně pozoroval vlka, který se nejspíš probouzel k životu. Netušil, co očekával, a netušil, proč ho vlk vůbec tolik polekal, ale stále se ještě dostatečně nevzpamatoval, aby se k němu opět přiblížil. Vlastně byl momentálně připravený v přiměřené vzdálenosti, aby mohl kdykoliv vzít nohy na ramena. Jen zvědavost ho držela na místě.

// Zubří vysočina

Nickolas dál volal náhodná slova, co mu přišla na jazyk, ale protože se mu s každým dalším otevřením tlamy dostával dovnitř i ten štiplavý hnus, brzy se pokřikování rozmyslel a opět byl odkázán jen a jen na zrak. A ten mu prozradil, že už zašel asi příliš daleko. Tráva tu byla divná, pevná a špičatá, rozhodně by se tu nerozvaloval a neodpočíval, kdyby mu někdo dal na výběr. Tedy, nejspíš ani kdyby ho nutili. Už už se chtěl otočit, že zkusí štěstí jinde - protože proč by někdo takový, jako velevážená Nora, trávil čas zrovna tady - když se mu zdálo, že něco zaslechl. Jeho mozeček rychle analyzoval, jestli to není zvuk toho obřího zvířete a neměl by radši vzít nohy na ramena, ale ukázalo se to jako planý poplach. A tak ho přemohla zvědavost.
"Noro?" zkusil to, protože jeden nikdy neví. Jeho houpavý krok ho však nezavedl za flekatou černobílou vlčící, nýbrž za podivně se svíjejícím hnědým vlkem. Nickolas na něj chvilku civěl jako na zjevení, ale víc zklamaně, než překvapeně. "Ty nejsi Nora," konstatoval. Chvilku trvalo, než se vypořádal se zklamáním, ale pak si konečně mohl uvědomit, že vlk před ním se chová nějak úplně divně. Sklonil se k němu s hlavou mírně tázavě natočenou do strany. "Tobě něco je?"

// Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Procházel se po mýtině, a i když se to tak na první pohled nemuselo zdát, tak nějak automaticky se snažil vyhnout jakékoliv větší siluetě, co se zjevila opodál. Popřel by to, kdyby jste se zeptali. Po tom, co strávil nějakou dobu pátráním pouze očima byl tak vychytralý, že použil i čenich. Marně. Jenom se k tomu šíleně rozkašlal a celý se znechuceně zakřenil. Hořce toho litoval a kdyby nebyl slušně vychován, linula by se mu těch z tlamy samá nelibá slůvka. Místo toho jen zhnuseně vypláznul jazyk, jako by to mělo pomoci se toho štiplavého zápachu, co mu zalezl do čumáčku, zbavit. Po jeho flekaté společnici ale nikde ani vidu, ani čichu. Tedy alespoň doufal, že takhle nebyla cítit ona.
"Noro?" zavolal nejdřív skoro neslyšně. "Noooorooooo!" opakoval už trochu hlasitěji, ale odpovědí se mu nedostávalo. Alespoň ne takových, jaké by chtěl. V jednu chvíli mu jen něco zafunělo nepříjemně blízko za zády, Nickolas vyjekl jako malý vlče a pelášil o půl louky dál.
Dobrý, nic ho nesežralo. Tentokrát. A pak ho napadlo něco geniálního. "Culo! Rifuuto! Šlusenda! Rizotto! Nostra!" začal pokřikovat všemožná slůvka, kterýma se Nora velmi často ošívala a bylo jí vždy proti srsti, když je opakoval. Nejspíš je při tom také patřičně zkomolil a vlastně mohl říkat něco úplně jiného a smyšleného. Ale jestli tohle jeho všemocnou a veleváženou kámošku nevyvolá i z druhé strany světa, tak už byl s nápady v koncích.

// Spáleniště

// Sarumen (přes Tenebrae)

Černobílý přízrak se proplížil lesem a zpomalil jen, když musel překonat tu nedůvěryhodně vyhlížející lávku - tedy kmen - který cestou sem překonávali s Maple. Jestli od něj někdo čekal, že si ušetří pád do vody ze ztrouchnivělého kmene a vhrne se do té odporné vody hned a dobrovolně, šeredně by se pletl. I když nakonec úspěšně seskočil na druhé straně, štítivě si oklepal tlapky, jak mu na nich zůstalo trochu vlhkého mechu, a dál si to s poskokem šinul krajinou. Už si ani nepamatoval, kdy se takhle procházel s plným žaludkem, ale věděl, že to bylo moc fajn a že už nikdy nechce hladovět. A ani nebude muset! Má smečku! Má domov! Bude jídlo!
Spokojenost z něj vyzařovala do všech stran, culil se jako sluníčko, než mu došlo, že sem šel hledat někoho, komu vyzvoní ty super zprávy. Jako první ho napadla Nora. Jasně, ta by si to určitě ráda poslechla! Začal konečně věnovat pozornost svému okolí, ale kupodivu jmenovanou vlčici nikde nezahlédl. "A jo vlastně," vzpomněl si, kde že se jejich cesty rozdělily. Velkou roli v tom hrál hlad, nějaké velké giga zvíře a útěk o život. Tam, na druhé straně řeky, ke které ho jeho kroky právě zanesly. Jako by si neuvědomoval, že to, co se tam událo, nebylo nic dobrého, odhodlaně a snad skoro s popěvkem vyrazil vpřed. "To bude Nora koukat!" byla jediná věc, na kterou měl pomyšlení.

//Zubří vysočina (přes Říční eso)

Nickolas div nenadskočil radostí a neproletěl skrz jehličnatý strop, když bylo jeho přijetí zpečetěno. Nebylo známo, kde najednou tenhle vlček vzal tolik vůle na to se ovládat. Moc dlouho mu to ale nevydrželo a pozvolna začal klepat nohama, až se radostně rozťapkal a přešlapoval na místě. "Děkuju! Hrozně hrozně moc! Já budu fakt dobrý! A budu to tu hlídat! Aby to tu bylo krásný!" dušoval se, jako by krása bylo to nejpřednější, o co ve smečce šlo. A nebylo snad?
Ještě chvíli se na Maple široce zubil, ale o moc déle nával radostné energie uvnitř dusit nemohl. Musel... musel to někomu říct! Mohl to říct Maple, ta ho ráda poslouchala. Ale Maple byla tady a už to věděla. Musel jít. Musel běžet. Musel najít někoho jiného, s kým se o tu skvělou zprávu podělí. Nickolas je oficiálním členem smečky a všichni v okolí by to měli vědět! A i ti někde dál. Všichni!
"Já- já," zajíkal se a neklidně těkal pohledem po okolí, "musím... něco vyřídit!" vypadlo z něj. Jasné, to bylo to, co všichni říkali, když chtěli být jakože děsně nenápadní, ne? Taky si to půjčí. Naposledy zavrtěl černobílým ocáskem ve hvozdě a pak se vypařil jak pára nad horkým pramenem. Kdo by to byl řekl, že se dovede pohybovat takhle rychle?

// Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

Přijato!
Herní:
1. hody hody
2. špína, práce, fuj
3. Zajít s někým do Březiny, opěvovat krásu podzimního vzhledu tohoto lesa a snažit se svého společníka přimluvit, aby se tam zabydleli. (3 posty)
4. Žuchnout do močálů a příšerně se ušpinit. (min 30 řádků).

Neherní:
1. strašidýlko
2. zrcadlo zrcadlo
3. Každý den po dobu pěti dní se s někým (pokaždé s někým jiným) podělit o sladkost! (Splnění: sepsání průběhu)
4. Nakreslit krátký podzimní/halloweenský komiks s nějakým Gallirejským osazenstvem (musí obsahovat jeden tvůj vlastní charakter). (Splnění: obrázek)

Bonusy:
3. nakreslit vyjící smečku

Když se Maple zmínila o jeho očích, hbitě s nimi několikrát zamrkal. Věděl, jakou mají barvu - a světe div se! - věděl, co to znamená. Jen se o to nikdy tolik nezajímal, jako teď. "Moc dobře ji neovládám. Možná jenom malinko. Hodně malinko. Jakoby vůbec," vyžbleptnul a sklapnul tlamu, zatímco očima těkal sem a tam, jakože řekl něco, co neměl. Skutečně, kdo by se přiznával k něčemu takovému? Ještě ho kvůli tomu tady nakonec nebudou chtít - ale ne! On má mnoho a mnoho jiných kvalit, určitě ho neodmítnou!
A pak si dál vyslechl, kde ty dva nejvíc magické tvory nalezne. Vypadal zklamaně, když se dozvěděl, že nežijí ve smečkách, ale co víc, každý docela sám. "Aha," vydechl, "ale proč žijí sami? To je docela smutné, ne? Není jim smutno, když jsou úplně daleko od ostatních?" svezl hlavičku starostlivě ke straně, ale pak ho něco napadlo. "To bychom je měli jít navštívit brzo, abychom je rozveselili, že jo?" navrhl a už zase vypadal spokojeně. O to šťastnější byl, že mu Maple nabídla, že půjde s ním. Maple bude fakt dobrá kamarádka, to Nickolas poznal hned!
Seděl teď opodál vlčice, která doslova vyzařovala magii, a užasle ji sledoval, zatímco nevědomky za sebou kmital ocáskem jako větrák. "Náhrdelníku.... ha! Já říkal - říkal jsem, že je magický!" zazubil se vítězně. Tady však kouzla nekončila. Najednou před nimi vyrostla fakt mega rychle rudá růže. To Nickolase zastihlo nepřipraveného. "Vzkaz?" zopakoval nechápavě, když si růžičku prohlížel, a pak vzhlédl na vlčici. "Ty umíš mluvit s květinami?" zamrkal, jako by ho Maple nepřestávala překvapovat.
Najednou, z ničeho nic, Maple nadnesla to téma. Vlk vystřelil a narovnal se jako blesk, zaujal pěkně elegantní, rovný postoj a dal si záležet, aby vypnul hruď jen přiměřeně, jakože trošinku hrdě, ale hlavně aby byla vidět jeho krásná srst, kterou se pyšnila. "To- to by bylo úplně nejlepší! Bylo by to moc fajn, určitě bych tu rád zůstal! Můžu být moc užitečný!" pokýval hlavou, jako by tím svatosvatě potvrzoval svá slova, přestože svou užitečnost už dokázal, když Maple "pomáhal" s přepravou úlovku.

Kdyby Nickolas věděl, že ho někdo tipnul na řidiče náklaďáku, brečel by (ale jakože jen trochu a hezky, žádný ugly cry). Kdyby mu někdo nabídl být modelem, už by nechtěl dělat nic jiného...

Anyway, zajímavá akcička, to se musí nechat. Věřím, že vyhodnocování muselo být tak trochu tvým osobním peklem. xD

Pro Nicka prosím o 3 křišťály + 6 kytiček. Děkuji!

Nickolasovi se zjevně jméno toho vlčete líbilo. "Ejouv...jowyn?" pokoušel se ho vyslovit po vzoru Maple. Znělo děsně zvláštně, a tedy děsně úžasně! "To teda je! To je dost dobré jméno! Mít takové jméno, tak bych taky nechtěl žádné jiné. Dobře, že jsi na něj přišla!" souhlasně přikyvoval a chválil alfu za její perfektně odvedenou práci.
Černobílý vlček má čich na to, když se blíží nějaké dlouhé zajímavé vypravování, a tak ho začala Maple seznamovat se zdejším božstvem, uvelebil se do sedu, ale vlastně jen divně posedával na patách a trošinku se k vlčici nahnul, aby mu ani slovíčko neuniklo. "Páni," vydechl užasle, jako by mu právě převyprávěla nějakou pohádku. "Takže Život umí magie a Smrt tě teleportuje? To je neuvěřitelný! A všechno tady teda je magický? Můžu být taky magický, když za nimi půjdu? Ale musím mít ty kytky že... a kameny, to jsi říkala. No jo, no jo, vlk by neměl chodit na návštěvu s prázdnou, to je pravda! A kde mají smečku?" Zdálo se, že si z celého toho vypravování odnesl jen úlomky informací, ale co se z nich utvoří, na to si budou muset ještě počkat.
Dychtivě zavrtěl hlavou. "Ne, ne, nevadí! Je krásný, moc. Ale tobě sluší víc, víš. Mě tahle barva moc nesedí," zazubil se a pomohl vlčici s přívěskem. A pak už jen zíral s tlamou dokořán, jak srst Maple prostupovaly barevné odznaky. "Woooow," vydechl překvapením, naprosto zbaven slov - což byla v jeho případě fakt vzácnost. Dokonce ho ta podívaná přiměla si trochu couvnout, aby mu nic neuniklo. "Co... co je to?" Jeho krásná hlavinka to zrovna nepobírala. Nevěděl, co se právě stalo, ale věděl, že je to nádhera, a to mu ke štěstí stačilo.

Nickolas poslušně poslouchal tu velkou novinu. Vlastně všechno, co mu Maple říkala, bylo nové. Protože vlčice mluvila docela dlouho, černobílý nezapomínal průběžně přikyvovat, jako by jeho upnutá očka nestačila na důkaz toho, že dává bedlivý pozor.
"Teď už je vlčátku ale líp, když je tady, ne? Možná jste mu mohli dát nové jméno, když si to staré nepamatoval, třeba by se mu taky líbilo!" nadhodil, jako by to ještě bylo třeba. "A jak se teda jmenuje?" vyzvídal alespoň, když už to Maple tak pěkně načala. Nejdřív nevěděl to jméno nikdo, tak teď by ho měli znát raději úplně všichni, kdyby vlče zase zapomnělo! Pak ho ale něco trklo do čumáčku a zamyšleně svrásčil čelo. "A jak to to mohl říct život? S životem se nedá mluvit, ne? To je totiž to... jakože to není, no, není to vlk, totiž... totiž my jsme jako život, ten my máme, ale život nemůže mluvit a-a..." začínal se do toho viditelně zamotávat a zoufale pohlédl na béžovou, aby mu pomohla se z toho zapeklitého labyrintu vymotat.
Řeč se ale stočila k přívěsku a k něčemu, co souviselo s jeho maličkostí, a to si přeci nemohl nechat ujít. Úplně se rozzářil, ale zároveň se tvářil, jako by to bylo něco děsně tajného a on byl odhodlaný o tom nikomu neříct. "Tak- tak jo," hlesl se zatajeným dechem a chvíli mu trvalo, než mu došlo, že k tomu bude muset nejspíš vlčici přívěsek vrátit. "Ou, ou, už vím! Chceš ho zpátky? Potřebuješ ho mít, aby to fungovalo, že jo? Počkej!" Tlamička už mu zase jela, zatímco se hlavou ošíval, aby mu přívěsek z krku sklouznul a pak se s ním natáhl k vlčici, oči zalité nedočkavostí.

Poblikává. Poblikává! To Nickolasovi ke štěstí zjevně naprosto stačilo, i když nechápal, proč to bylo špatné. On by rozhodně byl rád, že mu jeho blikající věcička bliká každou chvíli, kdyby tedy nějakou měl! A už už to vypadalo, že se tedy vydají za tou Maple, ale co tomu vlk nechtěl, Maple přišla za nimi. Černobílý vlček se na ni hned zvesela zazubil na pozdrav. "Jo, jo, jo, já krásu nepřehlížím!" přitakal na její slova a obrátil se stejným směrem, jakým béžová koukala - na Darkie. "Dar-" A pak se zarazil.
Vlčice s růží vzala prostě do zaječích, Nickolas stačil sotva párkrát zamrkat a na tváři se mu na krátko usadil nechápavý výraz. "-kie?" dokončil a pak vykročil, jako by se za ní chtěl hnát, ale ten první nášlap byl také poslední. "Počkej přeci!" zavolal za ní, jako by ho snad někdy ta vlčice poslouchala. "Proč utíká," broukl si pro sebe, i když tušil odpověď. On nebyl tak úplně hloupý, jak se mohlo zdát. Věděl to. Věděl, že vlčici s růží něco trápí. A o to víc se mu nelíbilo, že prostě utekla. Nevěděl, o co přesně šlo, ale to neznamenalo, že nemohl pomoci! Ale nemohl pomoci, když od něj všichni utíkali! Fajn, tak Darkie pomůže jindy. Dost bylo mračení, nahodit úsměv teď! Aby náhodou Maple nezjistitla, že se umí tvářit i jinak.
"Jaké novinky?" obrátil se se svým sladkým nevinným úsměvem zpátky k Maple a s trochu menší dávkou energie, než pro něj bylo typické.

Výprask nedostal. A tak se dál choval, jako by neexistovali žádné hranice mezi tulákem - i když velmi krásným, úhledně čistým tulákem - a samotnou alfou smečky, na jejímž území se právě nachází. Co však vlčice před ním řekla ho zaujalo na tolik, že ho to na pár chvil od jeho tendencí narušovat osobní prostor zdrželo. "Citlivá?" zopakoval, jako by to slovo slyšel poprvé. Zase sklopil zrak k růži a hlavička mu sklouzla nechápavě na stranu. "Jak citlivá? Jakože dělá něco, když se k ní někdo přiblíží? Oh, já vim, já vim! Ona... odhaluje lži! Nebo... čte myšlenky! Ne, ne... vystřeluje trny! Ne... svítí! Jo! Určitě svítí! Svítí?" Po vyčerpávajícím brainstormingu se stříbrnýma očkama usadil znovu na Darkie, vykulil je snad ještě víc než předtím a s neodolatelným vlčátkovským výrazem se dožadoval okamžité odpovědi. Rozhodl se totiž, že svítící růže je rozhodně o dost víc úžasnější, než nějaká magická květinka, co odhaluje lži nebo cokoliv jiného... užitečného.
Nakonec z Darkie vypadla i ona důležitá informace, že Maple je jen kousek od nich. Nickolas vypadal, že ho ta zpráva potěšila, i když on tím ocáskem mrskal non-stop, a tak v tom jen spokojeně pokračoval. "Já vím!" pronesl hrdě, nikoli dotčeně. Chtěl jen Darkie ukázat, že je dobrý v hledání, i když nejdřív našel ji, místo Maple. Bude moc dobrým členem smečky! "Můžeme za ní jít spolu!" nadhodil zvesela, jako by to snad byla úplná samozřejmost. Přešlapoval netrpělivě na místě a zdálo se, že už jen čeká, až se k němu Darkie přidá, aby mohli za jmenovanou vyrazit.

// úkryt

Vylezl ven a nedalo se říct, že by mu sluníčko zrovna ozářilo úsměv. Ono totiž zrovna zapadlo někde za vrcholky stromů. Ničím se nezdržoval a čumákem nasál vlhký vzduch. Protože on přeci věděl, jak se to dělá, když někoho hledáte! To, to stopování přeci! A dovtípil se, že v tom musí být fakt dobrý, když hnedka hnědou rozpoznal. Celý se radostí zatetelil, jak ho jeho úspěch potěšil. Určitě budou jeho skvělé vyčmuchávací schopnosti smečce k užitku a Maple to věděla! Věděla, že se jim bude hodit. Věděla, jak se dobrý a proto mu to nabídla! Nickolasovi bylo už při jejich prvním shledání jasné, že je fakt dost dobrá, ale tohle ho jenom utvrdilo.
Kdyby mohl, k chůzi by si spokojeně hvízdal, ale protože vlci hvízdat neumí, tak si místo toho pobrukoval nějakou veselou melodii a hopsal si to lesem. Nutno podotknout, že tady bylo spousta hustých porostů, takže to hopsání zase tak snadné nebylo. Možná proto mu tak dlouho trvalo, než se dostal vůbec někam. Všechny překážky totiž místo překonávání nějak složitě obcházel. A tak se stalo, že někoho zahlédl. Nebyla to Maple, tu by přeci hned poznal! Tohle byla jiná vlčice, měla černobílý kožíšek a hlavně její vzhled výrazně dokreslovala rudá růže. Maple Nickovi o té růži vyprávěla. I o té vlčici.
Nickolas se rozzářil jako sluníčko a okamžitě si to namířil za ní. "Zdravíčko!" zatrylkoval a vynořil se přímo vedle ní, široce se uculil a sklonil se, div oči do té ozdoby přímo nezabořil, jak byl blízko. "Páááni, ta je ještě hezčí, než jsem si představoval!" vydechl úžasem nad růží jak vlče, které poprvé vidí sníh. "A to nikdy neuvadne?" zajímal se. Narovnal se při tom zpátky, aby mohl mluvit s vlčicí z očí do očí. Na jeho vlastní hrudi se mu při tom nepatrně pohupoval vypůjčený přívěsek od Maple. "Ty seš Darkie, že jo? Já jsem Nickolas, ale mužeš mi říkat Nicoli. Nora říká, že to zní vznešeně," představil se a vypnul při tom hrdě hruď. "Maple mi o tobě říkala. Teď jí hledám, ale místo toho jsem našel tebe. To je super, ne?" zazubil se a ocásek už mu zase kmital radostně ze strany na stranu. Stále při tom stál u vlčice neskutečně blízko a vůbec ho netížilo, že vlastně ještě není oficiálně členem, že o něm dost možná Darkie ještě neslyšela a že by si tedy měl nejspíš dát trošičku zpátečku, aby nepřišel k úrazu.

(31)

Černobílá chundelatá hromádka se pohnula a vlk se probudil. Dramaticky zívnul - nemlaskal! - a protáhl se jako správná primadona, než rozlepil očka, zamrkal a unaveně se rozhlédl. Kde že to... ano, jistě, jídlo! kousek opodál se válel ten úlovek, co sem dovlekli s Maple snad až z druhého konce světa. Tedy, jeho celé bolavé tělo mu tak napovídalo, že to byla tak nějak odpovídající vzdálenost.
Takže kořist tu byla, dobré. A kde byla Maple? Nickolas zpozorněl. "Maps?" zvolal, kdyby se schovávala třeba jen někdo za rohem. Ale žádné odpovědi se mu nedostalo. Tak to vypadá, že bude muset vyrazit na průzkum a najít ji! O čem že se to vlastně bavili, než usnul? Jen letmo si vybavoval pár útržků, ale přísahal by, že mu nabídla, aby tu zůstal a to se mu líbilo moc moc moc! Co jí na to odpověděl? Odpověděl vůbec něco? Musí ji rychle najít a zjistit to! Ne, že by si to snad měla vlčice rozmyslet, však kdo by nechtěl mít vznešeného Nicoliho ve smečce!
Vstal a strávil ještě hodnou chvíli úpravou svého přeleženého kožichu, aby nedej Smrti nevylezl z úkrytu jako nějaké strašák. Hezky si srst srovnal, načechral a zároveň zkontroloval, že se při tom včerejším hodování nezašpinil, to by se přeci neslušelo k jeho postavení! Extra pozornost věnoval i přívěsku od Maple, který měl stále na krku. Na ten byl extra opatrný. Skoro jako sám na sebe. A pak se honem vyloupnul z úkrytu, aby řečenou vyhledal.

// Sarumen