Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nickolasovi se vůbec nelíbilo, že zrzka prakticky říkala, co si myslel, a dávala tak jeho děsivým představám pevnou podobu, kterou teď jen obtížně dostával z hlavy. Vlastně nedostával, nešlo to. Měla pravdu, tyhle stavby, tohle místo... nenapadal ho tvor, který by něco takového postavil. "A k-kdo to teda postavil?" zakoktal se vlček neúmyslně a udělal automaticky pár kroků k vlčici, kterou pasoval na svůj osobní štít. Zrzka vypadala, že ví, o čem mluví. A taky vypadala, že se jí tohle místo vůbec nezamlouvá, takový hnusným, nepříjemným způsobem. Nickolas nabyl dojmu, že by mohla vědět trochu víc, oč tu šlo.
Sníh mu křupal pod tlapkami, jak ho postupně přibývalo. Studil až hrůza. Kdyby Nick nebyl teď vystrašený až po špičky uší, určitě by mu to vadilo. Zimu zrovna rád neměl. Kromě toho totiž, že nenarušené zasněžené kopce a pláně vypadaly naprosto ohromně a majestátně a vlk by na nich mohl oči nechat, nebylo na ní pra nic pozitivního. Už za teplých měsíců mu v jednom kuse kručí v břiše, a v zimě to je ještě horší, protože šance, že narazí na něco k snědku, co si dokáže obstarat i on sám, se razantně snižují. Jeden by nechápal, jak přežil tolik zim na vlastní tlapu. On to občas také nechápal, ale byl teď tady, a tak ho to netrápilo. Tedy naopak, to, že byl teď tady, ho trápilo sakra hodně. Jeho kožíšek byl sice na omak příjemný, heboučký a náramně chundelatý, ale ještě si nejspíš nestihl vytvořit tu správnou izolaci, protože chlad se mu pod něj vkrádal, jako by ho někdo zval. Však ono se mu to bude hodit, svojí vyklepanost tak bude mít alespoň na co svést. Strach? Ale prosím vás, to je jen zima!
Vlček se oklepal, protože se začala vrstvička sněhu hromadit i na jeho zádech. Nechtěl na sobě sníh. Když se sníh rozpustil, byla z něj voda. A voda jeho kožíšku vůbec nedělala dobře zvláště, když pak neměl kde pořádně uschnout. Požádat svojí rezavou společnici o trochu tepla rozhodně nepovažoval za dobrý nápad po tom, co díky ní jeho drahocenná srst skončila očouzená a opálená jejím ohněm. Na nos mu přistála jedna z vloček a donutila ho kýchnout. Dobrá, definitivně se rozhodnul. Možná jinde, jindy, za jiných okolností by si takovou krásnou nadílku užíval, ale teď? Teď chtěl pryč.
Zadíval se dolů, kam už se chtěla vydat i černobílá vlčice, co nebyla Nora. To se mu také nezamlouvalo. "Ale co když... co když je to něco zrovna tam dole? A my to ani neuvidíme, protože je tam tma!" nadhodil taktně s nadějí, že někdo jeho obavy vyslyší a tenhle absurdní nápad zavrhne. Začal se ohlížet po jejich únikové cestě, ale velrybu už nikde neviděl. Buď odletěla, nebo stihla zapadat sněhem, a to jí teda vůbec nezáviděl. Nervózně polknul, teď už se cesto do temnoty asi jen tak nevyhne...

Nickolas si hověl ve svém mechovém místečku, odkud mu to situace umožňovala. Velryba jim na žádné otázky neodpovídala - no ještě aby! Každý vlk přeci ví, že velryby jako vlci nemluví. Nickolas se jen potutelně usmál, jestli to třeba ta rezavá a další nezapomněli, když se tak s tvorem vybavovali. Pak se ale začalo něco měnit. Velryba klesala a stála a kolem najednou bylo mnohem víc mlhavo a vzduch byl vlhčí a hustší. Taková změna se vlčkovi nelíbila. A brzy zjistil, že toho nelibého ho ještě čeká trochu víc.
Opustil své měkoučké místečko a opatrně sklouznul za dalšími vlky po ploutvi na zem. Tady už byla mlha mnohem výraznější. Nickolas cítil, jak se mu usazuje v kožíšku zbytečná vlhkost a nespokojeně se zavrtěl. Jeho elán a všudypřekypující energie by jeden stěží pohledal. Tohle nebylo vůbec hezké místo, vlčkovi při pohledu na něj běhal po zádech mráz. Všechno tu bylo z kamene a bylo to takové... neznámé. Veliké. Děsivé. Vůbec ne přívětivé a přátelské, jako velrybí les. Dýchalo se tu špatně všem, nebo to byl jen jeho problém? Tohle přeci nemohlo být to správné místo pro hledání jakéhokoliv kamaráda, kdo by tady čekal, až bude nalezen? Ne, to musela být nějaká chyba. Třeba si velryba jen chtěla odpočinout a my to špatně pochopili! Ano, takhle to muselo být. "Měli bychom se vrátit na velrybu. Tady určitě nikdo nežije," oznámil jsem komukoliv, kdo v tu chvíli poslouchal a rozhlédl jsem se po vlcích kolem, napjatě vyčkávajíc na jejich souhlasné vyjádření.

Takřka s ocasem mezi nohama Nickolas upaloval za rezavou vlčicí, která - jak už zjistil - měla slušnou vyřídilku. Měl by si na ní možná dávat pozor, ale teď to byl ten nejlepší jedinec, na kterého se může přilepit, alespoň to si usmyslel. Co si budeme povídat, rezavá ho prokoukla raz dva, ale vlček se odmítl dát tak snadno. Přiklusal až k ní a vzdorovitě, odhodlaně zdvihnul hlavu a důvěryhodně se napřímil. "Já nemám strach!" prohlásil srdnatě, že by mu snad někdo naivnější i věřil. Vlčice se ale ani nepozastavila, aby Nickolasovu odvahu patřičně ocenila, a tak se nemohl předvádět dlouho, aby mu nezmizela z dohledu. Proč tak spěchala do toho lesa?
Nezůstal dlouho pozadu a kvapně s rezavou srovnal krok - stal se z něj prakticky takový její osobní parazit. "No, je to kamarádka vydry, tak to bude asi taky vydra! Nebo... nebo to taky není vydra. Takže to buď je nebo není vydra!" prohlásil černobílý vítězoslavně, jak na otázku mazaně vyzrál. "Třeba je to vlk! Nebo medvěd! Může to být medvěd. Já bych měl rád za kamaráda medvěda. Bílýho," začínal vlček utíkat myšlenkama kamsi do svého světa.
A asi by se tam zdržel o něco déle, kdyby ho pod tlapkami nezačal hladit extrémně měkoučký mech. Rázem byl zase v přítomnosti a valil oči na krásně jasně zelený koberec, kterým nebyla pokrytá jen zem, ale také kamení, skalky a balvany, pařezy a z velké části kmeny všech okolních stromů. Naopak tu nerostla jediná květina, ale ve vzduchu poletoval jemný třpytivý prášek. Možná to byly nějaké titerné mušky, to ale Nickolase nezajímalo. Bylo to maximálně magické ve své jednolitosti a vlček se svalil na zem, aby se v překvapivě čistém mechu patřičně vyválel. Bylo to žůžo, jako by se otíral o tisíce kožíšků tisíce heboučkých vlků, jako byl on sám.
"Co to děláš!" vyjekl zděšeně, když si všimnul, že rezavá vlčice začala ten nádherný mech rozhrabávat. Vždyť ho takhle úplně zničíš! protestoval, ale víc nic nestihl, protože se s nimi zem doslova zatřásla. "Naštvala si ho! Naštvala si les!" obořil se na ni v panice, co se bude dít dál. Hbitě se rozhlížel kolem, při čemž zahlédl zbytek smečky, která si to původně namířila k vodopádům, za zády a kousek vedle... "To je velryba!" vykřikl užasle, jako by snad velrybu někdy viděl a věděl, co je to zač. Ale tenhle vlček byl opředen mnoha nezodpověditelnými otázkami. Rezavá taky uhodila hřebíček na hlavičku. "Velryba! Velryba je ta kamarádka!" zopakoval, kdyby to jakože někomu ještě nebylo jasné. "S velrybou bych taky rád kamarádil," konstatoval spíš tak pro sebe a dál spokojeně pokračoval v polehávání v mechovém hábitu obřího tvora, který je unášel kdo ví kam. V objetí mechového pelíšku se najednou i ve vzduchu cítil mnohem bezpečněji.

Plamínek na vlčkovo oháňce uhasl stejně rychle, jako se vznítil, a přesto už škoda byla napáchána. Ani ne tak na jeho přenádherném, perfektním kožíšku, jako na jeho křehké dušičce. Jak jen ta vlčice mohla? Vůbec jí netrápilo, co málem mohla způsobit! Nickolas na ni mžoural ublíženým pohledem a se staženýma ušima, neb netušil, co od ní může ještě čekat zvlášť, když se teď přiblížila k němu a poplácala ho po hlavě. "Já nemám magii," zamumlal skoro nesrozumitelně. "Neovládám ji," dodal, ale jeden by musel být fakt profík, aby jeho brumlání pod čumákem vůbec rozluštil, zatímco se Nickolas hroutil a svíjel do sebe, odvracel pohled, protože na tohle vůbec nebyl hrdý a tušil, že by si ho za to mohla vlčice začít dobírat, když byla teď tak v ráži. Naštěstí začalo být kolem dost rušivých elementů, které mohli pozornost vlčice rychle odvrátit.
Nickolas zvedl hlavu, aby akorát zahlédl, jak se párek vlčat prohání na koních, co měly... křídla? A hle, i jejich poletující placky, na které s vlčicí hulákali a úplně na ně už stihl zapomenout, se konečně uráčili dorazit. Nenechal se dlouho pobízet, tohle znělo jako zábava, a tak honem naskočil za vlčicí...
Nebyla to zábava.
Nickolas se přimáčknul ke hřbetu té létající věci. Najednou se mu vůbec nelíbilo, že ho od země - která tam nikde nebyla! - dělí jen tahle věc, o které neměl nejmenší tušení, jak se vůbec řídí. Hloupý nápad, moc hloupý, ale teď nebylo už cesty zpět, a tak se jen křečovitě krčil, oči dokořán, jako by ho to, že uvidí, kdyby náhodou padali, mělo zachránit. A při výstupu už to nebylo lepší. Vlci se začali rozdělovat. Proč se rozdělovali?! Nickolas zamžoural na vodopád, krásný vodopád, úžasný vodopád, který měl jedinou vadu. Nikde nekončil a z toho mu běhal mráz po zádech, co kdyby tam spadnul?! Rychle se ohlédl, zatímco rezavá ohnivá vlčice už si to namířila k lesu. Byla to jednoduchá matika, vskutku. Kdyby se cokoliv přihodilo, takhle vlčice vypadala dost schopně, určitě by ho zachránila! A i les, přes svou mohutnost, nevypadal najednou tak hrůzostrašně. "P-p-počkej!" vyhrknul a vyrazil za ní.

// Nickolas táhne za Jennou do lesa (má smůlu, klid nebude!)

Moc té vlčici nerozuměl. Proč chtěla odsud tak rychle pryč, vždyť to tu ještě nestihli ani pořádně prozkoumat! A pak to zjistil. Ona totiž prý taková dobrodružství zažívala pořád, nebylo divu, že už jí to nepřišlo tak ohromující, jako jemu. "Fakt?!" vyhrknul užasle vlček, nevědom si jakékoliv známky ironie. Byl upřímně jejím odhalením fascinován a nezdráhal se to dát najevo. "A jak to děláš? To je taky jakože magie, nebo to umíš jinak?" vyzvídal, protože když už to vlčice načala...
Zaskočeně zamrkal. Když ji teda Nora nezajímala, proč se na ni ptala? Ptala se na ni, no ne? Určitě ji špatně neslyšel, chtěla to vědět! Pak ale rezavá zase zklidnila hlas a Nickolas spokojeně zamáchal oháňkou, pro jednou decentně a ne jako vrtule helikoptéry. "To je!" odsouhlasil jí nadšeně.
Odstup asi nebyl dostatečný. Vlčice mu sice neodpověděla, za to se ho zeptala na něco moc podivného. Proč by to jeho mělo pálit, když on přeci- "Aaaa!" vykřikl, jakmile zjistil, co se děje. Vyskočil minimálně tři metry vysoko a zděšeně kulil oči a oháněl se, co mu síly stačily sem a tam, aby plápolající místečko na svém jinak bezchybném kožíšku chvatně uhasil. "Ne ne ne ne ne!" opakoval a panika v jeho hlase byla takřka hmatatelná. Všechno nadšení bylo pryč, teď musel zachránit svůj ocásek, ke kterému se konečně dostal a nohou ho na doutnajícím místě utlapkával, zatímco mu srdíčko v hrudi divoce bušilo.

Nickolas se znovu roztomiloučce uculil, když vlčice pronesla něco o tom, jak se sladký. Ihned si ji zaškatulkoval do kategorie perfektní a bystré společnosti, když tak rychle odhalila, jak skvělý je. A nebála se to říct, což vlčkovi viditelně pohladilo ego. Komplimenty se na něj nikdy šetřit nemuselo, to ne.
Vlčice mu navíc trochu poodhalila záhadu tohle místa, to bylo rovněž veliké plus! "Takže tohle jsou vzpomínky?" rozhlédl se užasle kolem, jako by to neudělal už přinejmenším stokrát. "Páni, nikdy jsem ještě v ničích vzpomínkách nebyl," řekl, jako by se jednalo o návštěvu jezera nebo něco podobného a vůbec ne cosi maximálně magického a nezvyklého. "Ty ano?" vyzvídal od zrzavé, jejíž jméno mu prozatím unikalo. Sem tam jeho pohled zabloudil k poletujícím tvorům, ale už jim nevěnoval tolik pozornosti. Dělal takový rámus, že to muselo stačit samo o sobě.
Zvlášť, když zahlédl oheň.
S vlčicí to ani nehnulo.
Nickolas nechápavě zamrkal nejdřív na plamínek, pak na ni a pak zase na plamínek. Nora? Byl trochu mimo z její otázky, ale jen na okamžik, a pak se zase rozzářil jak sluníčko na hnoji. "Nora je moje kamarádka!" informoval vlčici zvesela. "A je fakt chytrá a má moc pěkný kožíšek a občas říká taková divná slova, kterým nikdo jiný nerozumí, ale prý něco znamenají a nikdo jiný je říkat nesmí," poučil ji, aby to také věděla, kdyby se s Norou někdy setkala. To už ale byl myšlenkami zpátky u hořící květiny. "Tebe... to nepálí?" naklonil hlavičku tázavě do strany a dál si udržoval odstup. Pro jistotu.

Vlček se přidal k pokřikování zrzavé, protože to podle něj byl fakt dobrý nápad. A protože byl výjimečně hodně pozorný, neuniklo mu, jak se lítající tvor, který prostě musel mít něco společného s listím, pomalinku na jejich volání otáčel. Nickolas byl netrpělivostí celý bez sebe. A taky měl překvapivě dobrý sluch. "Proč bych padal?" nerozuměl. "Já si dám pozor, neboj," zazubil se, protože si milně mrmlání vlčice vyložil jako starost o jeho maličkost. Však vlci v téhle smečce byli všichni tak hodní, tahle určitě nebyla jiná.
Celý se tetelil, vzrušením a radostí, ale dával si dobrý pozor, aby to nedělal moc blízko okraje. Nechtěl spadnout dolů, to opravdu ne. "Já vím, já vím!" ujišťoval zrzavou, "ale když tohle je všechno takové... takové úplně jako ve snu, nemyslíš? Kde myslíš, že to jsme? V lese už asi ne, nebo jo? Já nevím, jsem tu tak trochu nově, třeba mi tuhle část lesa jen zapomněla Maple ukázat." Mluvil k vlčici, než opět jeho pozornost upoutala nějaká hvízdající věc, co prosvištěla kolem a vypadala trochu jako přerostlý pulec. Chvilku bylo ticho, ale skutečně jen chvilinku a už se mu z tlamy řinula nová salva slov. "Jmenuji se Nickolas, ale můžeš mi říkat Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně," vypnul vlček hrdě krček. "A ty jsi-" chtěl se zeptat zrzavé na jméno, ale jak se na ní konečně pořádně zadíval, vytřeštil zděšeně oči a škubl sebou dozadu. "Ty hoříš!" vyjekl varovně, zírajíc na drobný plamínek olizující květ na tlapě vlčice. Stáhnul se, ale ne proto, že by se snad chystal jí pomoci, nýbrž aby zachránil vlastní kožíšek od vzplanutí. Takový ohořelý kožíšek se napravoval skutečně obtížně! Chudák vlčice...

Vypadalo to, že vydra už se uklidnila. Ještě, že měla kolem sebe tolik ochotných vlků. Ještě, že tu měla i toho jednoho černobílého, jehož oháňka se teď už zase míhala ze strany na stranu jako větrák. Ale ne na dlouho. Mluvící vydra byla hustá a fajn a skvělá, vřeštící vydra už tolik ne. A tahle najednou přepnula a začala výskat, až to uši rvalo. Kdyby Nickolas neriskoval, že se při shrbení na zem celý zašpiní od rozmáčené země, určitě by tak učinil. Místo toho ale stáhnul uši k hlavu a tu se snažil zasunou co nejvíce k tělu, jako by snad měl být želva, co se snaží mermomocí vrátit do svého krunýře. Ach, co by teď jen za takový krunýř dal!
A pak ticho.
Trvalo to, než se mu ta změna rozležela v hlavě, ne že ne. Zmateně zamrkal a konečně se zase rozhlédl, kam se zdroj toho vřískání poděl. Vydra ale byla ta tam a s ní i... "Kam se... co se... kde to..." nebyl schopen dokončit jedinou větu, protože už hbitě přeskakoval očima z jedné věci na druhou. A že jich tu k obdivování bylo! První jakože fakt důležitý a docela výrazný fakt - nebyl na zemi. Tedy jakože byl, ale ne úplně? Ona totiž ta zem tak trochu nebyla na zemi, chápete? Prostě letěli. Na obrovským kusu země. A kolem nich byla spousta zrovna takových plovoucích ostrovů. Menších, větších, které se vznášeli nad nimi i pod. Obloha byla zalitá blankytnou modří, o deštivých mračnech ani památky, jen sem tam přecházela do oranžova, jako by jí panoval nikdy nekončící západ slunce. Mezi nimi poletovalo cosi, co by si kde kdo na první pohled spletl s ptáky. Když byste se však podívali z blízka... to fakt ty ryby měly křídla?!
Nickolas nechal smečku smečkou a vydal se k okraji ostrůvku. Vánek mu příjemně pročesával nádhernou huňatou srst, která už nebyla promočená skrz na skrz a on se s ní tak znovu mohl naparovat. Z okraje pak viděl, že vlastně nejsou až tak vysoko. Teoreticky. Pod nimi se rozkládala louka a les, který působil tajemně a hustě, ale zároveň svou atmosférou vyzýval k jeho návštěvě. Vlček by hned vyrazil, kdyby neměl tak silný pud sebezáchovy a byl ochotný skočit. Což teda nebyl, měl se na to moc rád. Opodál si všiml rezavé vlčice, která něco pokřikovala na další okřídlené poletující tvory, kteří byli pro změnu sakra velcí. Nickolas na ně kulil užaslá očka, než se mu hlas vlčice znovu prodral do hlavy, a tak poskokem doklusal k ní. Protože byl moc chytrý, po krátkém pozorování jejího chování pochopil, oč se snaží, a zhodnotil to jako dobrý nápad. Taky se chtěl projet na velkým rybím listu! "Velkej liste!" přidal se k volání vlčice. "Pojď sem, prosím! My se jen svezeme! Prosím pěkně, tady jsme! Tady!" pokřikoval a netrpělivě sebou na místě mlel, jako by nevydržel chvíli v klidu stát. A jak by taky mohl, všechno tohle bylo najednou tak děsně vzrušující!

Nickolasovi nevadila velká společnost, ale jeho momentální roztěkanost mu nedovolovala sledovat všechny nově příchozí. Další černobílý. Nějaká hnědá. A řvoucí vydra. Proč si před tím té vydry nevšimnul? Vždyť to bylo úplně zajímavý, ještě nikdy neviděl brečící vydru! A tak nakonec i on na ni vykulil svá šedá očka, jako by se náhle měla projevit magie za nimi ukrytá a vyčíst, co má vydra na mysli. Nebo spíš na srdíčku. Z bolavé mysli přeci nikdo nepláče, nebo ano?
Vlček koulil očima ještě víc, když brečící vydra začala mluvit. Od kdy vydry mluví? Od kdy mají lesy patrony? Tohle bylo další naprosto úžasné zjištění. Byl si jistý, že tohle je další věc, kterou je speciální jen tenhle les a žádný jiný to nemá a on si vybral správně, protože speciální les je jen pro speciální vlky a on byl ten nejspeciálnější! Jakože, v dobrém slova smyslu, že ano. V tom nejlepším slova smyslu! Kde že to... ach ano, vydra!
Vlci začali vydru konejšit a slibovat pomoc. Nickolas nelenil, také chtěl být užitečný! A stále musel pracovat na tom, aby se před svými spolusmečkovníky - což předpokládal všichni zde shromáždění byli - předvedl jen v tom nejlepším světle. Tse, jako by to on uměl i jinak.
"Zkoušelas jí vystopovat? Mohla bys jí vystopovat!" navrhl horlivě, pyšný na svůj návrh, který určitě aktivně dopomůže k řešení téhle situace. Stopovat on uměl - dle svého mínění - a určitě by kamarádku té vydry mohl vystopovat!

// Sarumen

Nepřiznal by, že běžel po lese úplně na slepo a prostě doufal, že na úkryt narazí omylem. Zvláště ne, když se mu to skoro povedlo a on přeci někam dorazil. Stanul před mýtinkou, která jistě byla velmi krásná a malebná za jakéhokoliv jiného počasí. Ale teď? Teď to bylo to nejhorší místo pro úkryt, a přesto hned v jejím středu u velikého javoru postávala skupinka vlků, jako by jim jejich kožíšky nebyly drahé. Nickolas si nemohl pomoci, pochyboval o jejich příčetnosti. Možná by je měl varovat, třeba nevědí, že kolem nich se počasí doslova zbláznilo, určitě by mu za to pak byli vděční. Ti musí být odsud, napadlo ho ještě. Jistě, kdyby jim hned při prvním shledání pomohl s nasazením vlastního života, to by byl panečku první dojem! Hned by museli uznat, že je v lese nepostradatelný. Nickolasovi se ta myšlenka začínala zamlouvat čím dál tím víc, a když se zamžoural do kožíšků postávajících kolem stromu, uviděl jeden docela povědomý, černobílý... Nora? "Aa!" vyjekl, když za ním s hlasitým buchnutím žuchla větev a už byl u skupinky, jen se zablýsklo. Bez ohledu, jak blízko zbylé dvojici vlků černobílá vlčíce stála, se vmáčknul mezi ně.
"Pardon já -um j..." přeměřil si rychle černobílou pohledem. "Ty nejsi Nora," konstatoval, jako by to vlčice sama nevěděla a chvilku na ni zamyšleně mžoural, než se ohlédl na další dva vlky. "Prší," vypadlo z něj přesně tak, jak si to nepředstavoval. "Kdyby... kdybyste to nevěděli." Ještě to může zachránit! "Jau," zaúpěl, a sklopil hlavu, protože ho přímo na čelo klepla další kroupa. Byli tu další tři vlci, proč ji schytal zrovna on?! Zaneprázdněn svým vlastním nepohodlím si vlček ještě nestihl všimnout, pro co se sem ti ostatní vůbec shromáždili...

// Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

Možná vlk plánoval do lesa vklouznout jako pán, ale jeho plány nikdy nekončily tak, jak si zamanul. A teď ho namísto bujarého jásotu a pozdravů v lese uvítala vichřice, krupobití a kdo ví co ještě. Vlka plesknul divoký déšť do tváře, jako by překročil nějakou neviditelnou hranici. Kde se to všechno vzalo? Vždyť ještě před chvílí les vypadal naprosto normálně? Nickolas ale neměl na takové filozofické otázky čas, když jeho kožíšek bičoval takový odporný nečas. Musel začít jednat a rychle si vyhledat úkryt. Byl ale najednou naprosto vyděšený a panikařil. Každou vteřinku, co strávil postáváním na místě, se mu jeho kožíšek cuchal a moknul čím dál víc.
Nervózně přešlapoval a pohotově se snažil zjistit, kde přesně je. Nebo kam jít. Jeskyně! Ano, jistě, tam ho přece zavedla hned poprvé Maple. Jo, tu určitě najde. Jeskyni, ne Maple. Maple se o sebe určitě postará sama. Třeba už v té jeskyni je a čeká na něho! Věří mu, že najde cestu sám! Byl by se tou myšlenkou nadouval a naparoval, ale dostal jednou pěknou kroupou herku do zadku a už pelášil, elegán neelegán.

// Mýtina

// Též děkuji za nenáročnou oddechovku, alespoň jsem zkoukla pozorněji web. :D

Prosím o 14 květin.

// Zubří vysočina (přes Eso)

Po mýtině se plížila mlha a Nickolas se se zachvěním otřepal. Tohle podzimní počasí jeho kožíšku vůbec, ale vůbec nedělalo dobře. Byl těžší, vůbec ne tak heboučký a nadýchaný, a hlavně většinu času vlhký od všelijaké mokré trávy, deště a právě té zpropadené mlhy. Alespoň už tu nebyla ta velká zvířata, i když štiplavý zápach přetrvával. Kdyby byl na pachy vlček pozornější, mohl by říct, že tady byl snad i silnější, jako by se pomalu, ale jistě blížil k jeho zdroji. Protože si toho ale nevšiml, zkrátka jen tu a tam kýchal, až mu srst do všech stran lítala.
Byl teď docela smutný. Nenašel Noru, aby se s ní podělil o své skvělé zprávy. Vlastně nenašel nikoho. Nikoho, s kým by se podělil. Ale teď už nemusel bloumat krajinou a doufat v náhodná setkání. Teď se mohl vrátit domů, do svého lesa, a tam zaručeně na někoho natrefí. Však Maple mu také jmenovala, kdo všechno tam je, ale on se zatím skoro s nikým z nich nesetkal. Bylo načase to napravit! Oklepal se ze svých chmur, napřímil se vznešeně do výšky a vysokými, leč ladnými krůčky si to vkráčel do Sarumenu, jako by jeho návrat byl dychtivě všemi očekáván.

// domove sladký domove (přes Tenebrae)

// Spáleniště

Šel docela pomalu, takovým loudavým krokem. Cizí vlk mu stále ležel v hlavě, a tak se pro jednou s elánem nehrnul nikam bezhlavě kupředu, jen prostě kráčel, kam ho nohy nesly. Díky bohu ho nesly zpátky směrem k lesu a ne někam do háje, protože by nejspíš cestu zpět jen těžce sám hledal. Užíval si, že je chvilku duchem nepřítomen, to mu však nebylo dlouze dáno, protože se mu do čenichu vloudil nevábný štiplavý zápach a neskutečně ho rozkýchal. Nejdřív teda jen šimral, ale pak už to jelo.
Nickolas se nepřirozeně mračil, co to bylo za pach, který tu nikdy předtím necítil? Pobouřeně zastříhal ušima, ale jeho hlavinka na to ne a ne přijít. Byl si jen jistý, že žádné zvíře takový puch nezanechává, na to on chytrý byl. Stopovat uměl! Někdy. Občas. Spíš ne. Jak se tak ale s kýchnutím rozhlédl, rychle zjistil, kde se právě nachází a přidal do kroku, jen ať ho tu žádné místní velké zvíře nezahlédne.

// Ježčí mýtina (přes Eso)

Jak tam tak nehnutě stál, zpola dřepěl, zpola se natahoval, a vlastně byl celý nějaká zkroucený, až ho z toho všechny svaly začínaly bolet. Chytil nepěknou křeč a musel se narovnat. Tenhle vlk byl divný, divnější než Nora. A to Nora byla dobře divná, byla hustá a zajímavá a tenhle byl... děsil ho. Nickolas z jeho přítomnosti měl špatný pocit. Z tohohle místa měl špatný pocit. A nakonec, tady přeci vůbec neměl být. Kam že to měl namířeno? Ach ano, hledal Noru... ale ta tady nebyla.
Černobílý začal pomalu vycouvávat z celé téhle situace. Jestli se něco za svůj život naučil, tak to bylo neotáčet se k něčemu podezřelému zády. Ale cizí vlk a nabývající vzdáleností vypadal čím dál tím méně nebezpečně, až si Nickolas dovolil se obrátit a vyrazit pryč. Ještě naposledy se ale otočil, aby si vlka prohlédl. Rychle, zběžně, těžko říct, co se mu v tu chvíli míhalo hlavou, a pak už si to štrádoval zpátky, odkud přišel.

// Zubří vysočina