Gallirea - Příspěvky uživatele

// Jedlový pás (přes Ageron)

Jedinci jako Nickolas měli jednu neskonalou (ne)výhodu. Čím více se vzdalovali od zdroje svých myšlenek a obav, tím rychleji je i ony myšlenky opouštěly. Než se vlček ocitl v polovině stoupání, už se mu nějaká Smrt vypařila z hlavy. Alastor tam ještě chvilku strašil, ale už jen v pozadí připomínal, že Nickolas před něčím ustupuje, proto ještě nezastavil. Ještě krůček a další krůček, ale než se černobílý rozpomenul, co že ho to zahání do toho kopce, dovedly ho jeho bělostné nožky až k té nejhezčí tůňce, kterou jeho stříbřitý pohled kdy spatřil. Zíral do křišťálově čisté vody a nemohl svým očím uvěřit. Hladina navíc naprosto perfektně odrážela jeho nádherný zevnějšek. Tuhle, tuhle kdyby tak měli v Sarumenu- Sarumen! Zorrea! Jezero! Všechno se mu to vrátilo jako by mu na hlavu spadla šiška a rozsvítila v ní miliony světlušek. Tohle jezero jí musel ukázat, třeba by mohli přenést vodu z něj místo toho s medvědy. Stejně tamto trochu tím medvědím kožichem zapáchalo, ale tohle, tohle bylo... jen při tom pomyšlení se mu rozběhl příjemný mráz po zádech. To budou všichni valit oči, až se budou moc také v tak nádherném jezírku obdivovat. Teď už jen najít tu Zor, sdělit jí změnu plánu a hurá na to. Kam se ale ta vlčice poděla, vždyť už ho určitě měla dávno najít...

Nickolas stál před zříceninou už hodnou chvíli. Kolik uplynulo času, hodina? Dvě? Měsíc? Vlček by vám to neřekl. Nohy měl k zemi jako přirostlé a nebyl sto se ještě chvíli pohnout. Jeho drobná krásná hlavička ještě nezpracovala všechno, čeho byla jeho skvělá maličkost svědkem. To křoví ožilo a bylo ve zřícenině. Takže to celou dobu byla Smrt? A co že to to křoví říkalo? Alastor byl... byl...Nick to ani v duchu nedovedl zopakovat. Kam se vůbec ten vlk pak poděl? Odešel. Možná to bylo dobře, co by asi černobílému provedl teď, když tohle všechno slyšel? Mohl být rád, že ho neshodil do té ohromné propasti, když kolem ní procházeli cestou sem. Že se ho nezbavil už dávno předtím, než vůbec dorazili. Ale, ale to nemohlo být možné, však ten vlk vypadal... jak by mohl být...
Nick zavrtěl hlavou a skroutil se k zemi. Už ho z toho všeho přemýšlený pěkně bolela. A jak se pohnul, nožky se ozvaly taky. Neměl by tu být, co když si to malovaný rozmyslí a půjde se s ním vypořádat? Vzpomene si, že ho tu nechal jenom tak netknutého... Vlček raději zamířil pryč, ale kam? To si sám nebyl jistý. Hlavně pryč, pryč a co nejdříve.

// jezero Nä'hi (přes Ageron)

// Západní Galtavar

Zbrklé divoké kývání teď nahradilo pomalé, rozvážné pokyvování. Zřícenina. Zpráva přijata. Nickolas rozumí. "Zřícenina," zopakoval si se zatajeným dechem. Už si povšimnul, že Alastor je nějaký... no, nějaký. A přebral z něj trochu té tajuplnosti. Pro Nickolase to totiž nebyl strach. Byl až příliš unesen objevením tohoto nového místa na to, aby si uvědomoval nebezpečí, které to s sebou přináší. Jak by také mohl? Smrt nikdy předtím nepotkal a co si vzpomínal, někdo v Sarumenu mu o ní pověděl pár dost hustých věcí. Kdyby nebyl teď lapen v záhadnosti tohoto místa s klidným srdcem by prohlásil, že se na její návštěvu těší a honem si vzpomínal, co se to chtěl podniknout, až ji konečně potká. Plést květinové věnečky? Možná...
Věž nebyla to jediné, co tady bylo. K ní patřila i celá... zřícenina, tak to malovaný nazval. Nickolas se nedivil, že už tu někdo bydlí. Taky by tu chtěl bydlet, kdyby tu nebylo obsazeno. Taková honosná jeskyně! Už už chtěl vyrazit kupředu, ale hlas vedle něj ho zarazil. Počkat? Jak počkat? Vlček nechápavě zamrkal na svého společníka, který zdejším místem nebyl tak nadšený, jak se neochotně šourá do zříceniny. Nevypadal, že by se mu tam chtělo. A Nick že by měl zůstat pozadu? To ani náhodou! Když je Alastor takhle skleslý, určitě ocení, že ho skvělý Nickolas doprovodí! A jak si usmyslel, tak taky učinil a rozešel se za malovaným do zříceniny, aby nezůstal moc pozadu.

// Zřícenina

// Východní Galtavar přes VVJ

Prý, že neviděl. Co neviděl? Černobílý se tak zabral do svého vypravování, že než to všechno dopovídal, už opomněl svou úplně první nejhlavnější otázku a tak teď obdařil malovaného tupounkým výrazem, než mu to v hlavičce zase sepnulo. "Aha!" vyhrkl, když konečně pochopil, co nebylo k vidění. Nebo kdo. Nevadí, pomyslel si, určitě už někde shání tu vodu. Nebo už dělá to jezero... ne, ne beze mě by přece nezačala! Zděsil se vlček na okamžik, on chtěl také sklízet své zásluhy a být užitečný. Měl by se brzy vrátit do lesa a ujistit se, že to Zor už neoddřela sama. Hlavně, co když nevěděla jak správně na to a potřebuje jeho skvělé rady? Určitě ho hledá. Nickolas si tak v duchu vedl svůj monolog a pokyvoval při tom hlavou, jako by všechno říkal nahlas. V duchu také Zor ujistil, že brzy bude doma, ať se nemusí bát.
Teď už vlček užasle zíral na kamennou věž mezi stromy, co by mohla být taky strom, kdyby to nebyla ta věž, že ano. "Wouu," ujelo mu. "To je ono?" zeptal se, jako by to nebylo jasné. "Je to úplně vysoký," komentoval, "to je nějaká divná jeskyně. Nebo kopec. Nebo, nebo..." snažil se najít to správné označení nejdřív na zemi, jako by si ho tam měl přečíst, ale protože na zemi neleželo a i kdyby leželo, Nickolas číst neuměl, tázavě se ohlédl na Alastora, aby ho doplnil.

// Jedlový pás

// Kaskády přes Propadlinu

Dotáhl by to černobílý daleko, kdyby se rozhodl dát na hereckou dráhu a bravurně zahrál, jak vůbec nešel špatně, i když ho lehce dostalo, že Alastor se nakonec rozešel úplně na jinou stranu. Zachoval však chladnou hlavu a pár ladnými poskoky už zase svého společníka doprovázel.
Sešli od vodopádů a procházeli kolem takové ohromné díry v zemi, do které si Nickolas usmyslel, že by nikdy nechtěl spadnout. Asi by to bolelo. A kdo ví, co tam dole muselo být za nepořádek! Přemýšlel o té díře, že málem přeslechl Alastorovu otázku. Ale hop a skok a už byl zase duchem plně přítomen. Tedy natolik, nakolik to jen jeho mysl dokázala. "Já ve smečce? Jasně!" prohlásil radostně, jako by tom neměl být pochyb. Proč by někdo tak úžasný jako on nebyl ve smečce, přece smečku o svou skvělou maličkost nepřipraví. "V té úplně nejlepší smečce! Je tam hodně stromů a vlků a mluvící vydry... ale není tam dobrá voda. Není moc čistá. Ale to nevadí, protože ZOR!" vyhrkl najednou v záchvatu uvědomění a začal se zmateně ohlížet. "Neviděl jsi ji náhodou? Zor? Teda Zorea se jmenuje, to je její jméno. Zní dost válečnicky, nemyslíš? No a my jsme se Zor rozhodli, že tam tu čistou vodu dostaneme a uděláme tam pro všechny nové hezké jezero," tetelil se vlček nad svých geniálním nápadem, jako by to malovaného zajímalo. Ale jistě zajímalo! Byl tak zabraný do sebe, že ani nevšiml divného chování druhého vlčka.
Najednou ho přepadl takový zvláštní pocit. Kdyby jen věděl, jak to popsat, něco... něco bylo jiné. Kdyby měl hádat, řekl by, že les kolem nich má nový sestřih jen, aby zkusil to něco najít. Zatím mu to ale nedocházelo. "Je to tu nějaký divný, nemyslíš? Hmm..." zabručel zamyšleně. Nevědomky nakrčil čumáček, který už věděl, že nic neví, ale Nickolasovi tuto informaci zdárně zatajoval. "To už budem asi blízko! Jsme blízko?" vyzvídal.

// Západní Galtavar přes VVJ

Nickolas se maličko durdil nad tím, jak neurvalý takový mluvící keř uměl být. Vlček měl rád všechny tyhle magické podivnosti, ale ne, když byly tak nepříjemné. Alastor mu záhy projevil vděk a Nick se na něj na oplátku široce zazubil a čumáček hrdě zdvihnul do výšky. Samozřejmě, že se ho zastal! Protože on byl dobrý kamarád! A teď to dokonce malovanému mohl pěkně dokázat. I když celá ta situace byla lehce prapodivná, Nickolas z ní nakonec přeci vycházel velmi spokojen, což prozrazovalo neúnavné kmitání jeho černobílé oháňky.
Želvička, se kterou se pokoušel rozmlouvat, sice zajisté měla mnohem vybranější chování, než místní podrost, avšak na rozdíl od něj nepromluvila ani slůvka. Ale za pokus to stálo! ubezpečil se vlček v duchu a švihem se vyhoupl zpět na nožky. Vypadlo to, že byl čas k odchodu. "Půjdem!" odsouhlasil a rázoval si to pryč. A stejně plynule se po pár krocích elegantně otočil, jako by to k tomu celému vystoupení patřilo, přikráčel zpět a upřel na svého přítele svá šedá očka. "Kudy?" pousmál se nevinně, aby profesionálně zakryl fakt, že se rozešel kupředu, aniž by tušil, kterou cestou se vlastně vydat.

"To je skvělý nápad! Já půjdu hrozně rád! Myslíš, že mě taky něco naučí? Bylo pro tebe těžké se tohle všechno naučit? Možná bys mě něco mohl naučit ty, když máš taky tolik magie! Já jsem dobrý naučitel, opravdu!" dušoval se černobílý, jako by se kdy vykresloval v jiném než v tom nejlepším světle. Uměl znít velice přesvědčivě a doprovázel svůj proslov důležitým pokyvováním hlavou, aby o tom Alastor nemohl mít pochybnosti. Protože když u něčeho důležitě pokyvujete, tak to musí být pravda!
A pravda teď byla, že narazili na jeden pěkně nepříjemný keř. Alastor se rozhodl ne nedráždit tím, že by se k němu moc přibližoval, což Nickolase maličko uklidnilo. Ale opravdu jen maličko. Takhle agresivní keř ještě nepotkal. Vlastně by se mohl přít i nemálo vlky o místo té nejnepříjemnější bytosti, se kterou měl vlček tu čest. Nick nebyl vlk činů, v úzkých by byl ten první, kdo by zdrhal se staženým ocasem, ale tlamička mu jela od přírody. "He-hej!" ohradil se se zaváháním, než dostal jeho hlas pevnější tón. "Tohle od tebe ale vůbec není hezký!" zamračil se nesouhlasně na kupu listí, aby se za svého nového malovaného kamaráda postavil. Takhle se přeci s kamarády nemluví! Nick by dal tlapu do... no, třeba do vody za to, že tenhle keř jich určitě moc neměl. Křoví se zlověstně zatřáslo a vlček čekal, co ho čeká za trest za jeho nečekaný projev kuráže, ale pak ztichlo a už nevydalo ani hlásku. Nickolas si to vyložil po svém.
Zvítězil!
Malinko se nadmul pýchou sám nad sebou. Ať už to bylo křoví nebo duch, umlčel ho on! "Pěkně nepříjemný duch," odpověděl Alastorovi, aniž by jeho otázku rozlousknul. "Jestli jsou všichni duchové takový, tak mi nebude vadit, když už nikdy žádného nepotkám," prohlásil srdnatě a tlapou jemně přejel po krunýři želvičky, co se mu připletla pod nohy a lehce ji popostrčil stranou, aby do něj nenarazila. "Kdyby uměly mluvit želvičky, určitě by byly mnohem slušnější, než ten keřoduch, že jo?" hlesl, ale poslední otázka nepatřila tak docela Alastorovi, jako té malé želvičce, ke které se teď Nickolas sehnul až úplně na zem ve snaze koukat jí z očí do očí.

Nickolas byl lehce zmatený. Vlček před ním se tak skromně vykrucoval a pak tu vyvolával teplé proudy a vločky čaroval jen tak z čistého nebe a to bylo jaro! Černobílý koulil oči jako šedé studánky na pár drobných vloček snášejících se z oblohy. Na čumáku je ani necítil, jak rychle se objevily a zase byly pryč. "Woouw," vydechl úžasem, jako by mu ta podívaná všechna ostatní slova sebrala. "Ale to je hodně! Takže toho umíš hodně!" opravil ho celý vysmátý. "Tady je úplně hrozně moc kouzelných vlků, taky bych se od nich chtěl něco naučit!" zaradoval se a skoro se nezarazil, že byl tak blízko k tomu přiznat, že na rozdíl od místního obyvatelstva on neumí vlastně nic. Ne, tak to nebylo prosím pěkně, on jen uměl zase úplně jiné věci, ano ano! A ty byly také důležité! Protože on byl důležitý!
Alastor mu ochotně vysvětlil, že keře tu sice normálně nemluví, ale to vlastně vůbec nic neznamená. Vlček tiše přikývl a pozorně koukal, jak se jeho malovaný společník neohroženě natahuje k upovídané zeleni. "O-opatrně," varoval Alastora, zatímco sám stál na místě bez hnutí, "mu-může to být nebezpečný." I když zákeřné nebezpečné keře ještě nepotkal, ale proč to riskovat teď.

1) východ
2) řeka
3) měsíc
4) bílá
5) panna
6) levá
7) B
8) B
9) C
10) A
11) C
12) D
13) A
14) E
15) E

Výsledek: HAVRASPÁR
Věta: Škrkny...

Nenechal se rozhodit z dobré nálady, i když jeho informace nebyly nijak tajné. Byl hrdý na to, že je má a není za hlupáka! Tedy, on samozřejmě ani za hlupáka být neumí, že, ale s informacemi je to o maličko snazší! A teď se mu jich dostávalo víc a víc a vlček nestíhal krotit svůj úžas - kdyby ho vůbec měl v plánu nějak krotit. "Wuaau! Takže ty jsi taky nějak hodně... no, hodně... hodně toho umíš?" snažil se přijít na ta správná slova, protože přesně sám netušil, co je ten Život za krom toho, že bude určitě dost boží. A ještě bratr kmotry malovaného... Nickolas měl trošinku problém v tom rozpoznat, co to pro ně znamená, ale pochopil, že jsou si jisto jistě nějak super moc blízcí. Všichni vlci tady byli hrozně moc skvělý, tohle místo pro jeho maličkost bylo jako dělané, proč ho nenašel dřív!
Nickolas najednou nevěděl, jak reagovat a tak nastala vzácná vteřinka ticha. Do teď se k tomu nikdo nevyjadřoval, ale jeho nový malovaný přítel Alastor mu nasadil brouka do hlavy - naštěstí ne doslova. Protože Nickoli, to byla vznešená přezdívka, co mu dala Nora, ale Nickolas... Nickolas, to bylo jeho jméno. Skutečně jeho. A vždy na něj byl moc pyšný. A tak, když se konečně vlček dobral k uvědomění, že mu jeho barevný společník pochválil jeho skutečné jméno, rozhýbal nadšeně oháňku a úsměv mu vrátil ještě o něco zubatější a veselejší.
Chtěl Alastora ubezpečit, že jemu vůbec nevadí, že neumí mluvit s želvami, aby z toho nebyl třeba smutný, ale ke slovu se nedostal, protože místo něj začal mluvit keř. Nick leknutím nadskočil a prudce se otočil tím směrem, při čemž drcnul do malovaného a zůstal stát těsně u něj, kde jeho hlavička vyhodnotila nejbezpečnější pozici. Když má na sobě takové malůvky, určitě ví jak se bránit před mluvící vegetací. "To... to ten keř! Mluví," oznámil Alastorovi, který byl podobně zmatený ale spíš znepokojený, než že by se bál, a tak i Nickolas odsouval strach dál do své mysli a rozhodl se nevzít nohy na ramena. "Je... je to normální? Že tu keře mluví?" rozhodl se tentokrát svou nevědomost přiznat a jen doufal, že tenhle keř bude třeba alespoň trochu přátelský.

"Obrázky od Života? Joo, o tom už jsem něco slyšel!" zopakoval zaujatě po vlkovi a světaznale pokyvoval hlavou, aby vlček naproti němu pochopil, že už taky něco ví a zná a není to přeci žádný hlupák. Protože pozornost tohoto černobílého stvoření byla velmi roztěkaná a selektivní, bylo pochopitelné - tedy hlavně pro něj samotného - že se spíš nechal uchvátit fascinujícím vzhledem kožíšku než zjizveným výjevem ve vlkově tváři. Vlastně se mu v té záplavě chlupů docela ztrácel, ale na okamžik si toho přeci všimnul. Zaražení, které ho v tu chvíli přepadlo, však trvalo jen vteřinku. Jizvy ne, na ty se tenhle vlček neptá. Ne, ne, ne, opakoval si v duchu a honem rychle utíkal myšlenkami zpět na veselejší místa. "Takže neumíš mluvit se želvami?" nadhodil Nickolas v mžiku zpět svůj široký zvídavý úsměv, jako by si ničeho skutečně nevšiml. Navíc ho tato otázka velmi tížila, protože na ni malovaný neodpověděl a on nutně potřeboval vědět, jestli dneska zjistí, o čem si povídají želvy. To, že vlkovi želvičky ve skutečnosti nepatří, samo sebou se vší elegancí přeslechnul.
Zbystřil. Představit se zapomněl! Ještě, že mu to Alastor připomněl. "Alastor..." zopakoval zamyšleně, "to zní tak jakože záhadně a magicky... To se k tobě úplně hodí!" zazubil se vesele. "Já jsem Nickolas, ale můžeš mi říkat Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně," představil se i on sám svou tradiční formulí a neopomněl u toho hrdě vypnout hrudníček s načechranou opečovávanou bělounkou srstí, na kterou byl vlček velmi pyšný.

// Náhorní plošina (Amorek transport)

Rozplýval se nad vidinou krásného jezera uprostřed jejich lesa. Už v něm viděl tu křišťálově čistou vodu a vysnil si tam i vážky, které vzali kdo ví kde, což ho vůbec netrápilo. Byly tam. Nickolas si spokojeně pokyvoval hlavou, jak to dobře zařídili, nehledíc na to, že je to zatím jenom představa a jak měl brzy zjistit, tak také dlouho ještě bude. Jejich cestu za hledáním vody totiž překazilo... no, on to vlastně neviděl, takže to nemohl popsat. Kráčel chvíli spokojeně se zavřenýma očima, pak ucítil podivné šimrání a když oči otevřel, už kolem sebe viděl jen růžovou clonu a najednou byl ta tam.
A pak tu byl zase les a zeleň a voda! A... "Zor...?" špitnul si nechápavě pro sebe a po očku se rozhlížel po vlčici, která ještě před malým okamžikem jisto jistě kráčela vedle něj. Kam se teď jenom vypařila? Zabloudil pohledem k řece a vodopádu. Vodu jsme ale našli! Tak třeba šla hledat ty vážky a mloky, jak je chtěl, ano, s takovým vysvětlením se vlček bez potíží spokojil. Však ona se vrátí! Musí, protože on neměl tušení, jak se dostali sem natož, jak odsud trefit zpátky do lesa.
Při pročesávání okolí však našel ještě něco jiného. "Želvičky!" vyhrknul nadšeně. Jasně, mloci jsou super, ale želvy budou ještě lepší! Když se však přikradl blíž k nim, všiml si mezi nimi postávajícího vlka. Smůla, želvičky už byly zabrány. "Ahoj!" zvolal na vlka a houpavým tanečním krokem doťapkal k němu. "Jsem tě vůbec neviděl tady, promiň, nevěděl jsem, že jsou tvoje," zazubil se a jeho pozornost sklouzla k neobvyklé barvě vlkova kožíšku. "Pááni!" netajil se úžasem, "to vypadá úžasně! To je magický, že jo? Máš to kvůli těm želvám? Můžeš s nimi nějak mluvit, když máš takové flíčky? Co ti říkají?" vychrlil na vlka před sebou salvu otázek, při každé ještě nadšenější než u té předešlé.

// Středozemní pláň

Vlček měl velmi krátký rozptyl pozornosti a co ho v jednu chvíli trápilo bylo v té druhé už problémem dávných dob. Než tak srovnal se svou společnicí krok, už zapomněl, že jí chtěl původně zastavit, aby jí vysvětlil, proč je medvěd u jejich jezera vlastně skvělé znamení. Zor byla tak nadšená do hledání nového, že se tím nadšením nechal Nickolas až příliš lehce nakazit. Nikoho jiného by asi odpověď "Nevím" při otázce, kam se vydávají, tak nepovzbudila, jako jeho. Tohle zavánělo zábavou a objevování a to on rád, dokud z toho nebylo nebezpečí a průšvih, ale to samo sebou jeho hlavička nepředpovídala.
"Jo, jo, dobře, tak tedy někam!" zubil se a při houpavé svižné chůzi mrskal oháňkou do všech stran. "Myslíš, že nějaké bude v lese?" zajímal se, když zbystřil, kam je jejich nožky nesou. "Já už jedno jezero našel," pokračoval o něčem jiném, protože se chtěl svým objevem pochlubit. "Ale to hezké nebylo, to by v lese určitě nechtěli. Navíc je hned kousek od něj a je celý takový... takový červený. A je plný takový červený lepivý trávy, takže to vůbec není dobré jezero do Sarumenu." Poučil študovaně Zor, spokojen sám se sebou. "A možná bychom tam mohly sehnat i nějaké mloky. A vážky! Budeme mít vážky?" vykulil prosebně na vlčici šedivá kukadla, kterým se rozhodně nedalo říct ne.

// Les ztracených duší

Poskakoval, radoval se a nejspíš předpokládal, že Zor umí číst myšlenky a ví naprosto přesně, z čeho je on sám tak nadšený. Na chvilku to tak i vypadalo, protože se vlčice radovala s ním a pak vyhrkla něco o tom, že si musí najít nové jezero. V závalu emocí Nickolas horlivě přikyvoval, jako by na to jeho drahá nadšená kamarádka kápla, pak mu však došlo, co vlastně řekla a přikyvování začal zpomalovat, až se plynule změnilo ve zmatené vrtění hlavou, kterého vlčice nedbala a už se vydala na svou misi za novým jezerem, zatímco vlček zůstal chvilku nechápavě postávat na místě, dávajíc si dohromady dvě a dvě.
Zase to v něm hrklo a on se probral. Divoce zamrkal a ohlédl se za hnědým kožíškem Zor, který už si to namířil někam... no, někam, vlček popravdě neměl tušení, co se tím směrem nachází, tak daleko ho jeho nožky ještě nezanesly. "Po-po-počkej!" vzpamatoval se, až se mu nohy na místě trochu zamotaly, než vyrazil za vlčicí. "A kam jdeme!" hulákal možná víc, než bylo nutné, ale potřeboval, aby ho slyšela, i když mu ještě chyběla docela štreka, aby ji dohnal.

// Náhodní plošina

// Medvědí jezero

Černobílá šmouha se mihla loukou, jen tráva zašustila. A to Nickolas nebyl kdo ví jaký běžec, ale když pelášil, aby si zachránil vlastní kožich, to se za ním jenom prášilo. Teď se za ním neprášilo, teď za ním odletovala voda do všech světových stran. Než ho tak napadlo poprvé zpomalit, aby zkontroloval, jestli má stále před čím utíkat, měl už kožíšek pěkně provětraný a téměř suchý.
Prudce zastavil a zběsile oddechoval. Takové cvičení mu dalo zabrat. Nelenil však a ohlédl se, aby se přesvědčil, že ho medvěd nesleduje. Vytřeštil oči hrůzou a vyjekl, hnědá koule se valila za ním! A než se stihl dát znovu na úprk, už ho měla, div do něj nevrazila. Nebo možná vrazila.
"Zor, Zor!" křičel, nejspíš ve snaze sám sebe přesvědčit, že to nebyl žádný medvěd, ale vlčice, které se podařilo taktéž bezpečně pláchnout z jezera. "Zor, to- to jsem rád, že jsi v pořádku!" Vykoktal ze sebe, ale panika konečně začala ustupovat. "Takže..." opatrně nakouknul za vlčici, jestli se přeci jen nevalí za ní. "... medvěd tam zůstal," konstatoval. "Zůstal tam!" zopakoval o něco vítězoslavněji a začal sebou smýkat až s nepochopitelným nadšením, při čemž zíral do zelených očí vlčice z nekomfortní blízkosti, jako by čekal, že přeci musí vědět, co se mu teď motá v hlavě a taky se tak začne radovat.