Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlček se krčil za mrtvou srnou a nejraději by fňukal a litoval se, ale to znamenalo na sebe přitáhnout pozornost. Pozornost, o kterou teď nestál. Pozornost, která by znamenala, že jej všichni v okolí uvidí v tomhle zuboženém, strašlivém stavu. Oprava, že jeho kožíšek všichni uvidí v tomhle zuboženém, strašlivé stavu. Vlček tak shlížel na svou zablácenou srst a nechápal, jak se to mohlo stát. Nebo to chápal až moc dobře. Neměl se do žádného lovu pouštět. Ale přeci nemohl zklamat smečku, nemohl zklamat Maple, když ho tak ochotně přijala a spoléhala ne něj, ale teď ji určitě zklamal.
Uzavřen ve své vlastní sebelítosti málem nadskočil, když se kolem něj s otázkou mihla Zor. Naštěstí se nezdržela na dost dlouho, aby jí mohl odpovědět a už pelášila s ostatními směr les. Protože Maple popadla srnu a začala ji táhnout pryč, musel se Nickolas pohnout i se svým úkrytem. Až teď, když se skutečně musel zvednout, pocítil jak ztuhlé má tělo a jak ho všechno bolí. Některá místa, která srna obzvláště poctivě nakopla cítil víc, než jiná. Syknul přes zatnuté zuby. Musel to vydržet. Musel vydržet alespoň do té doby, než bude zase trochu nějak vypadat, aby mu nevadilo, že se na něj někdo další dívá. Ale v tomhle stavu? Ne, v tomhle stavu musel trpět sám.
Měl co dělat sám se sebou a tak mlčky pokulhával za skupinou, tentokráte ani nepředstíral, že s táhnutím úlovku pomáhá. Na tolik hereckého výkonu neměl dostatek energie.

// Sarumen (přes Tenebrae)

Udržet se na hřbetu srny bylo snazší a snazší, jak z ní vyprchávala životní síla a nakonec se už nehýbala vůbec. Vlk ale i po jejím skonání zůstal na své místě a ani se nehnul. Nemusel teď sílu vynakládat na to, aby nespadnul, a tak se jen zachoulil do klubíčka, jako by se snažil být co nejmenší. A právě o to mu nejspíš šlo. Třásl se, ale po pronikavém vypísknutí už ze sebe nevydal ani hlásku, jako by mu někdo tlamu zavázal. Jindy tak upovídaný vlk, že by vám i uši samy slezly, teď jen roztěkanýma vyděšenýma očkama pozoroval Maple zpoza svých zablácených tlapek, za kterými se snažil skrýt. Nepatrně pokýval hlavou, když se zeptala, zda je v pořádku, a stejně tak drobounkým pohybem bylo zavrtění hlavou ze strany na stranu, když se ptala, jestli má zajít pro pomoc. Pomoc ne. Jen to ne. Už teď tu byly dva páry očí navíc, další by jen těžko nesl. Vlčice naštěstí věnovaly dost pozornosti druhé lovecké skupině, i když neustále se na něj obracející Nenora ho značně znervózňovala. Měla by koukat na ostatní, jak loví. Nebo jak neloví, na tom nezáleželo. Jen ať nekouká na něj. Ne když vypadá takhle.
Vlček možná nechtěl víc párů očí, přesto se u nich objevila během pár okamžiků Zor a radostně něco hlásala. Přihasila si to přímo k Maple a tak Nickolas využil příležitosti než ho uvidí a pomalinku se sklouznul po srně na zem, za ní, aby na něj už nikdo nekoukal.

Smečkování -23 3/3

Vlček naprosto netušil, co se stalo, neměl čas to vnímat. Jediné, co věděl bylo, že se přes něj v jeden okamžik převalila lavina horských balvanů nebo se po něm minimálně prošlo stádo bizonů. Dvě - ne tři stáda! Tak by to přirovnal. Byl to takový mžik a najednou ho bolelo úplně všechno, že raněná místa ani nedokázal počítat. Jen bolestivě zaúpěl a snažil se nějak pohnout, zvednou, jako by od bolesti mohl odkráčet. Vůbec si tím však nepomáhal, protože byl stále zamotaný se srnou a jejich naprosto nesourodá snaha se od sebe vzdálit co nejvíc jim to naopak o to víc stěžovala.
A už, konečně se mu to podařila a pocítil cosi jako volnost, i když vstát pořádně nesvedl. Nebo spíš nestihl. Vlčice už stihly dál jít úlovku po krku, zatímco Nickolas se po nějaké době odhodlal otevřít oči. "JÍÍÍAA!" vypísknul jak malé vlče, až takhle ho zděsil pohled na tu spoušť. Na tu strašnou, strašlivou, hrozitánskou spoušť, kterou srážka se srnou a bahnitou půdou způsobila na jeho bělostném drahocenném kožíšků. Už totiž vůbec nebyl bělostný. Když vlčka srážka se srnou nezabila, tohle by mohlo.
Samým leknutím sebou cuknul, znovu mu klouzly tlapky a vrazil do srny za sebou, se kterou teď dvě vlčice zápasily a snažili se ji zdolat. Srně se rozjeli kopyta, kterými se z posledních sil snažila zapřít, a rozplácla se na zem jak široká, tak dlouhá. Nickolas naopak v žalostném pokusu o to neskončit znovu v té břečce panicky čvachtal tlapkami, až se přes srnu převalil a zůstal jí vězet na zádech. Po zjištění, že je to ten nejčistší bod široko daleko, protože do nedávna byl od bahnité země nejvzdálenější, odmítal slézt a držel se na ní co mu síly stačily, zatímco srna pod vahou všech tří vlků a následkem krvácení rychle síly ztrácela...

Smečkování 23 2/3

Protože vlček uměl číst ve výrazech ostatních asi jako v knihách - tedy vůbec, protože vlci číst neumí, pochopitelně - vůbec si nevšimnul, jestli jeho nervozitu vlčice zaznamenaly nebo ne. Věřil, že ne, že byl tak přesvědčivý, že mu to prošlo bez jediného pochybení. Alespoň to mu šlo. Nadále se snažil v sobě zkrotit erupce emocí a paniky, které v něm hýřily, zatímco se vlčice už plížili ke stádu. Jak se Nickolas snažil kontrolovat, měl o dost zpomalenější reakce a tak se vydal za dvojicí s menším zpožděním.
Jeden by řekl, že v takovém napětí vlk ani nepomyslí na to, že je kolem nějaká trocha bláta, ale to by se šeredně zmýlil. Černobílému ušlo mnohé, ale tohle nikdy. Pohoršeně se šklebil a dával víc pozor na to, kam a jak klade tlapky, aby moc nečvachtal a necákal, než na nějaké stádo, které představovalo jeho večeři. Zvedl pořádně hlavu až ve chvíli, kdy vlčice vyrazily, takže stádo začalo dělat rámus samo. Vlček rychle švihal pohledem po dění, aby zjistil, co se děje. Aby si vzpomněl, co má vlastně dělat. A hlavně, jak.
Stál teď na kraji prostranství a čučel šedýma očkama jak vyhrabaný krtek. Měl by se někam přesunout? Schovat? Přiblížit? Ale jak pak budou Maple s Nenorou vědět, kam srnu hnát, když se schová? Tolik otázek, ale ať se rozhlížel jak se rozhlížel, všichni něco dělali a nebyl nikdo, kdo by mu na ně odpověděl. A on se tím někým také necítil být. Tlapky ho začaly nervozitou svrbět. Nejraději by se otočil a někam se schoval, než se lov sám dokončí, ale na to už bylo pozdě, protože než to celé vymyslel, spatřil, že už se k němu vrací známá černobílá a hnědá šmouha.
Zkoprněl na místě. Srna. Běží. Vlci. Skolit. Zakousnout. Krk. Krk! Hlavou mu jako zázrakem na poslední chvíli probleskla nápověda. Vlček se jí okamžitě chopil a chtěl vyrazit kupředu, než si to stihne rozmyslet. V tu chvíli mu však při prvním kroku podjely tlapky na bahnité zemi a místo, aby po srně skočil, svalil se jí pod kopyta a povalil ji i sebe na zem, zatímco mu u toho srna stihla uštědřit pár nehezkých kopanců. Co si budeme vyprávět, vrhat se srnám pod kopyta není radno z nějakého důvodu.

// Tenebrae

Smečkování 23 1/3

Došel za skupinou vlků velice neloveckým způsobem. Jediné, co jejich lov relativně chránilo byl fakt, že černobílý se i za běžné chůze pohyboval velmi ladně a tiše, takže zas taková katastrofa to nebyla. Zatím. Ta pravá zkouška měla teprve přijít. Vlček se nestačil pořádně rozkoukat - popravdě se mu ani v tomhle lese moc nelíbilo, bylo to tu nehezky ponuré - a Maple už rozdávala instrukce. Nickolas ji a Nenoru pak následoval stranou od ostatních, které počastoval povzbudivým zazubením a mávnutím ocasem.
A už se ti tlapkal po lese za dvěma vlčicemi, vůbec si neuvědomujíc, že jim nemá jak v blížící se akci přispět. K čemu se vlastně schylovalo mu začalo docházet až tehdy, když zaznamenal stádo nedalo od nich. Alespoň nějaký instinkt měl a tak se přikrčil a tvářil se nenápadně. Možná si přeci jen něco malinko z Cieliných loveckých výcviků pamatoval.
Maple se zeptala na názor a Nickolas nahodil mžouravý pohled, jako že zarytě vybírá, která srna se stane jejich obětí. Ve skutečnosti neměl tušení, kterou z nich vybrat, všechny vypadaly... veliké. A rychlé. A měly kopyta. Kopytem do čumáku to bolí, to si Nickolas pamatoval. Ale víc nic, takže byl rád, když se s návrhem ozvala Nenora a chvatně se chystal přikývnout, když však doslechl celý její plán. Mozeček mu sepnul. Vlk zaváhal. On a skolit srnu? To už nedělal... hrozně dávno. A nikdy to nedělal sám. Ať se snažil, jak se snažil, nemohl z hlavičky vyhrabat, jaká technika se na to používá, ale to přeci vlčicím přiznat nemohl. Spoléhaly na něj! "J-jo," vykoktal zaraženě, než se vzpamatoval. "Jo! Skolím jí! Určitě!" snažil se, aby to znělo, že přesvědčuje vlčice a ne sám sebe. Po očku pohlédl na Maple, jako by ji chtěl tím pohledem ujistit, že to zvládne, v duchu však začínal panikařit.

// Mýtina (přes Sarumen)

Vlček se nechal skupinou vést, ale po nějaké době se mu přestalo zamlouvat kam. Objevili se u té řeky, té nevábné, zkalené řeky, kterou posledně překonával přes podobně nepěkně vyhlížející kmen. Teď by za něj byl vděčný a vyčkával, až ho k němu ostatní zavedou, ale k jeho zděšení se hledání kmene nekonalo a někteří dokonce začali do řeky jen tak lézt, až z toho vlčkovi vyděšeně překejl mráz po zádech. Dobře, musel si kmen najít sám a rychle. V panice se rozhlížel všude možně a začal pobíhat po břehu vlevo a pak vpravo, aby mu zatím ostatní nepláchli. Do té řeky by ho ale nikdo nedostal, přechod byl tedy nutností.
Nakonec se odvážil poodejít od skupiny a něco dál a poštěstilo se mu. Kláda přes řeku vypadala zrovna tak nedůvěryhodně jako ta, co přes ní s Maple táhli srnu. Ale unesla dva vlky a srnu, tak jednoho Nickolase zvládne určitě taky. Vlček ztrácel čas s rozhodováním jenom chvíli, v duchu se bujaře podporoval k prvnímu kroku, pak se odhodlal, dramaticky se nadechnul a přecupital na druhý břeh, div z té klády nespanul, protože u toho měl skoro zavřené oči. S úlevou spočinul znovu na pevné zemi. Spokojen se svým výkonem rázně pokýval hlavou a honem se vydal za loveckou skupinou, aby je náhodou nepřipravil o své skvělé lovecké (ne)zkušenosti.

// Tmavé smrčiny

// Star: Nick dál od skupiny našel pochybnou kládu, přes kterou překonal řeku a peláší dál.

Zaskočeně zamrkal, přesto že jeho otázka viditelně Zor pobavila. Když nebyla ta vlčata její, tak čí? Kdyby se vydržel déle soustředit na jednu věc, třeba by se zeptal, jenže to nevydržel, když všude kolem bylo tolik hlasů a všechno bylo zajímavé, to se vlček jen tak u jednoho tématu zaseknout nemůže, aby mu nic neuniklo.
Nickolas byl za pochvalu rád a svou radost vůbec neskrýval. Tetelil se a pak hrdě vypnul hrudníček, jako by snad od něj čekal někdo něco jiného, než že bude skvělý, on to přeci ani jinak neuměl. Ale byl rád, že si toho Maple takhle všimla a ještě to řekla nahlas, aby si toho mohli všimnout i ostatní.
Zalapal po dechu. "Ovládat mlhu?" zopakoval užasle. Jistě, mohl to být skvělý prostředek, jak se ubránit při nebezpečí, ale jeho teď napadlo jen, jak bude moci ve vlhkých dnech zařídit, aby mu ta mlha ani tady nemokřila jeho těžce opečovávaný kožíšek. Po chvíli se ozval hluboký výdech, protože vlček při všem tom přemýšlení na dýchání docela zapomněl.
"Lov?" hlesl, jako by význam slov alfy jeho hlavička ještě plně nepobírala, zatímco Zor vedle něj už zbesile poskakovala a radovala se. Bylo to nakažlivé, jak ji pozoroval a kýval při tom nevědomky hlavou. "Jo... lov!" ozval se o něco nadšeněji, naprosto opomínajíc, že to pro něj žádná dobrá zpráva není. "Půjdeme lovit! A ulovíme všechno! Já pomůžu!" rozhlašoval srdnatě a cupital si to ladnými krůčky baletky se skupinou na jejich finální loveckou destinaci.

// řeka Tenebrae (přes Sarumen)

// úkryt (přes les)

Nickolas přicupital spořádanějším krokem krátce za hnědou vlčicí. Jak se ukázalo, vytí se neslo přesně z té mýtiny a jeho podezření, že v tom má drápky vydra, se jen utužovalo. Nepřiznal by to, ale v hlavě už si střádal výmluvy, proč se nemůže do té říše padajících balvanů, bezedných propastí a létajících ještěrů vrátit. Když vylezl z lesa, rychle si změřil přítomné pohledem. Byla tu ne-Nora, ještě jedna černobílá vlčice, kterou už viděl a taky dvě vlčata, která pro změnu ještě neviděl. Když se přikradl ke skupince, proklouznul natěsno kolem Zor a strčil ji při tom jemně do boku, aby upoutal její pozornost. "Ty jsou tvoje?" vyžbleptnul zvídavě a posunky ukázal na dvě vlčata, která k ní byla podobou měla asi nejblíže, protože jinak tu bylo dost černo. Až na Maple.
"Maple!" vyjeknul radostně, když alfu také zaregistroval. "Kde si byla? Neuvěříš, co se stalo!" přesunul se blíž k ní a spustil o výpravě s vydrou, o které musela slyšet už nejmíň stokrát, ale to vlčka vůbec netrápilo. "A najednou jsme se zase probudili tady! Byl to úplně divný sen!" zakončil své vyčerpávající vyprávění. "A pak jsem se šel podívat po lese, že tě najdu, a byl jsem v úkrytu a já jsem si vůbec ani poprvé nevšiml, jak je tam ta-" už chtěl pokračovat o povědomé růži na soše, když Zor přišla s mnohem zajímavější otázkou, která přiměla na chvíli Nickolasovu tlamičku sklapnout a vykulit užasle očka. "Ooo, smečková magie?" zopakoval po ní a kmital pohledem z jedné vlčice na druhou. "Fakt? To máme?" dožadoval se napnutým tónem vysvětlení, až z toho pomalu nebyl schopný stát v klidu na místě. Už zase ho začaly svrbět tlapky, že by raději přešlapovaly.

(62)

Nickolase těšilo, že je vlčice taková veselá kopa - momentálně doslova, když se tu jako jedna řehtající hromádka svíjela na zemi - i když teda moc nerozuměl tomu, co jí přišlo tak legrační. Ale smích byl dobrý, smích nepotřeboval důvod. On pro něj nepotřeboval důvod - dokud tím důvodem nebyl on, což by samozřejmě nešlo, protože kdo by se jemu a hlavně proč by se jemu někdo vůbec smál! Nakonec z vlčice vypadlo, že žádná válečnice není, což vlčka lehce zklamalo, ale protože jeho myšlenkové pochody nikdy neměly dlouhého trvání, rychle nějaké zklamání hodil za hlavu. Už už chtěl taky vyhrknout, co on dobře umí, ale ať se snažil, jak se snažil, nemohlo mu na jazýček nic přijít. Tedy, on byl dobrý v hodně věcech, o tom žádná, byl dobrý v upravování srsti a vybírání větviček ze srsti a obcházení zablácených louží... jo, měl spoustu užitečných dovedností, ale Zor stihla změnit téma, než si o jakékoliv z nich stačila něco poslechnout.
Ukázalo se, že černobílý byl ve smečce služebně déle, ač si původně myslel, že Zor je tady mnohem znalejší. Teď pocítil povinnost ji tu se vším seznámit a všechno ji ukázat, určitě na to ještě neměla čas a on byl přímo ideální kandidát! I když toho tedy sám ještě moc nevěděl. Vyptávala se na Noru a vlček na chvilku znejistěl, protože při vyprávění zásadně opomíjel, že ne všichni znají ty vlky, které zná on a tak nechápal, jak Zor nemůže znát Noru, ale pak se dal do energického přikyvování. "Jo, je to kamarádka! A je taky vznešená a mluví takovým vznešeným jazykem a je moc se zlobí, když jím mluvím taky, protože to prý nemůže jen tak někdo ho používat, ale já se to taky naučím," vyklopil na vlčici další várku nevyžádaných informací, jako by bylo životním zážitkem všech ho do nekonečna poslouchat. A jel by si dál svou, kdyby je nepřerušilo vytí, které se přikradlo mezi stěny jeskyně.
"Jdu taky!" oznámil a už byl vlčici v patách. "Určitě nás je hodně potřeba. Třeba ta vydra zase něco ztratila?" přemítal cestou, co v tom bude tentokrát.

// mýtina (přes les)

(61)

Neměl ani tušení, jaké měl štěstí. Tahle vlčice se ukázala být jako ideální společnost pro jeho nevypočitatelnou povahu. Mohl totiž také natrefit na nějakého dalšího bručouna a netykavku, který by ho rafnul do rypáku hned, jak by se tak blizoučko vůbec přiblížil. Tahle vlčice ale ne a navíc se zdálo, že jeho bezpůvodné nadšení dokonce sdílí.
Spořádaně přežvykoval a poslouchal, když se mu představovala. Vlčice v ten moment ještě nevěděla, že by si této vzácné chvilky, kdy černobílý mlčí, měla vážit, ale nebude trvat dlouho a jistě to pozná. Nickolasovi se na okamžik usadil na tváři tupounký výraz, když si tak v hlavě převaloval její jméno. "Zor, Zor..." Dobrá, možná ne úplně v hlavě. Ještě jednou to jméno zopakoval v nicneříkajícím neutrálním tónu, než se široce usmál. "Zor je hezký, to se mi líbí!" oznámil hnědé výsledek svého rozjímání radostně. Rozhodl se, bude jí tedy říkat Zor. "Ale Zorea je taky dobrý, je to takový... takový..." snažil se v mysli vypátrat to nejsprávnější označení. "Válečný!" vyhrknul nakonec. "Jo, válečný. Jako bys byla válečnice. Nebyla si válečnice? Možná si pořád válečnice!" zarazil se, jako by učinil ohromný objev, ale vlčici ke slovu pořád nepustil. Kradmo se k ní naklonil. "Jsi válečnice?" ztišil hlas a změřil si ji mžouravým pohledem, jako by to bylo nějaké strašlivě tajné tajemství.
Vlček však střídal nálady jako aprílové počasí, takže jakmile mu Zor položila otázku, už zase poslušně seděl pěkně vzpřímeně a jen se spokojeně trochu vrtěl, protože si výjimečně hlídal, aby ocáskem nezametal zaprášenou zem jeskyně. Jeho ocásek přeci nebyl žádný smeták a na takovou práci byl až moc krásný. "Moc dlouho ne!" oznámil. "Teda trochu dlouho už jo!" opravil se neměnným hlasem. "Jsem tuuu... přišel jsem, kdy padalo listí. Jo, přesně tak a teď už je zima, takže takhle dlouho tu jsem," pokyvoval vážně hlavou, když Zor přesně popisoval, jak dlouho vlastně to dlouho myslí, aby to jakože věděla úplně nejpřesněji. "Ty jsi tu dlouho? Protože jsem tě viděl jenom předtím, ale předtím jsem viděl poprvé hodně vlků, protože jsem jich ještě předtím než předtím moc kromě Maple nepotkal a pak jsem šel hledat Noru, ale nenašel jsem ji a tak jsem se vrátil a všechny potkal, takže už jsem snad všechny viděl." Spokojen s množstvím slov, které opustily jeho tlamu, sehnul se vlk ke zbytku ryby a začal přežvykovat poslední sousto, čímž konečně dal vlčici prostor pro odpověď na otázku, kterou už stihl sám zamluvit.

// Sarumen

(60)

Nickolas už byl spokojen, že se té nepěkné myšlenky zbavil, ale vlastně tedy nezbavil, protože pořád věděl, že se jí zbavit chtěl, takže tam ještě někde byla, ale to už bylo na jeho hlavinku moc složité a tak ho to tolik netrápilo.
Samotného ho překvapilo, s jakou lehkostí úkryt našel a to tu byl jen... no, ne tolikrát. Usnesl se, že jeho orientační smysl je ještě lepší, než se sám domníval a pro sebe se v duchu naparoval, jak mu to jde. Tu ho praštil do čenichu velmi výrazný pach. Takový, který si ani opravdu mizerný stopař - a to samozřejmě nebyl jeho případ, ne, ne - snad nemohl splést. Ryby. Nebyla to vábná vůně, co si budem vyprávět, ale znamenala jídlo, takže si vlček nestěžoval, když si to napochodoval přímo k smradlavému úlovku a jednu rybu slupnul co by dup. Vzal si ještě druhou, když si konečně všiml, že tu není tak docela sám. Bez okolků se obrátil a už svou přítomností obohacoval povědomě vyhlížející hnědou vlčici.
"Ty jsi byla v mém snu!" oznámil jí, stále celkem neschopen rozpoznat, co že se to na té mýtině událo. Vyvalil na ní svá šedá očka v zamyšlení. "Ale teď nespím, takže se mi nezdáš. Jsi skutečná?" Naklonil se k ní až nepříjemně blízko, div se jim čumáky nedotkly, a po dramatickou chvilku jí bez mrknutí velmi seriózně koukal do očí. Na to se opět odtáhnul a zvesela metal ocasem. "Jsi skutečná!" zvěstoval radostně, kdyby o tom náhodou někdo další měl ještě potřebu pochybovat. "Měla už si rybu? Na, dej si rybu. Já vím, smrdí fakt hrozně, ale když k ní moc nečucháš, je dobrá!" podsunul jí svůj uzmutý kousek žvance. "Já si vezmu jinou," nedal vlčici šanci protestovat a už si to šinul s další rybou zpátky, kde si kecnul na zadek připraven dál mluvit a mluvit. Ale stejně rychle, jako se posadil, si zase stoupnul, jelikož si něco uvědomil. "Já jsem Nickolas, ale můžeš mi říkat Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně!" představil se již typicky a neopomněl u toho vypnout důstojně hrudníček s načechranou, hebounkou, bělounkou, pečlivě udržovanou čisto čistou srstí. Tak, teď se konečně mohl posadit a dát se do jídla. "A ty seš?"
Jak tak přežvykoval, rozhlížel se ledabyle po úkrytu, až jeho oči zabrousily ke kamenné hroudě, co nápadně připomínala tvar vlka. Co ho ale zaujalo nejvíc, byla růže umístěna tam, kde měl kamenný vlk krk. "Zvláštní," broukl si černobílý a polknul, "ta růže vypadá úplně stejně jako ta, co má Darkie," pronesl jakoby nic v blažené nevědomosti a ukousl si další sousto, aniž by si dal dvě a dvě dohromady.

// mýtina

Černobílý chlupáč si to vesele štrádoval lesem, jako by přesně věděl, kde tady najít něco k snědku. Něco, co se nebude bránit a ještě mu třeba dobrovolně skočí do tlamy, to v ideálním případě, protože jinak by svůj hlad ukojil možná tak pojídáním mravenců. Ale protože to byl chytrý hoch a jen tak někdo si na něj nepřijde, moc dobře věděl, že teď v zimě žádné mravence nenajde, takže musel vyjít plán A. Ale teď byl ve smečce, ve smečce je vždy něco k jídlu, no ne?
Bezstarostně se rozhlížel, jestli už to nebude tady za stromem, nebo za tím dalším. A najednou se ho zmocnil prapodivný pocit. Zarazil se při své obchůzce a nechápavě kmital očima po okolí. Zdálo se mu, jakoby... jakoby se ho něco dotklo. Ne něco, někdo, vlčí dotyk ten on pozná. Ale když se rozhlédl, nikdo kolem tu nebyl. A nebyl to ledajaký dotyk. Nickolase přepadla nepříjemná předzvěst, až se mu na chvíli vytratila zem pod nohama a hlava se mu zatočila, div se nepovalil. Ne ne ne ne ne, opakoval si v duchu. "Ne, ne, ne," opakoval i nahlas. Takové myšlenky, takový pocit se mu vůbec nelíbil a třepáním hlavy se ho snažil z ní zahnat co jen to šlo. Zakázané myšlenky. Úsměv. Úsměv. připomínal si. Zhluboka se nadechl a pokusil se své myšlenky opět nasměrovat neškodným směrem.

// úkryt

// Osudovka byla moc super, fakt mě mrzí, že jsem se sekla, ale jsem ráda, že jsem se účastnila, bylo to moc pěkně vymyšlené a promyšlené!

Nickolas si připadal jako ve snu - když nebereme zřetel na to, že v něm opravdu byl - všechno bylo děsně zmatené a měnilo se to hrozně rychle, události kolem něj plynuly, v jednu chvíli se na něj valí tuna kamení a v druhou stojí někde před obrovskou ještěrkou a nohy se mu svíjí jako dvě užovky v jezírku. A byl tady ten jelen bez parohů s křídly už předtím? Vlček jen mlčky zmateně sledoval, jak události kolem něj plynou a nenápadně postával v pozadí s nadějí, že jeho si všechny tyhle potíže určitě nevšimnou dřív, než to ostatní stačí vyřešit. Jeho plán byl víc než povedený, protože než se nadál...

... zdvihl prudce hlavu a rozhlédl se po mýtině. Bylo tu pár vlků, ale jinak nic, co by zařadil do toho podivného, snového světa. Možná se mu to skutečně jenom zdálo? Vydra, vydra, vydra... opakoval mu hlásek v hlavě, který byl nejspíš jeho. "Vydra!" vydral se ten hlásek tlamou ven, jak ho ze sebe překvapeně vlček vypravil. Vyskočil, ale jakože dost elegantně na to, aby každý chloupek v jeho kožíšku zase dopadnul na své přidělené místo a hnal se ke stromu, kde pamatoval plačící zvíře. Nikde nic, po vydře se slehla zem a černobílý tu jen stál a kroutil hlavou, div si ji neukroutil. Znovu se rozhlédl po vlcích, kteří si tu tak spokojeně dřímali a jeho krásná hlavička vůbec nedávné události nepobírala.
Byl by se tím trápil ještě dlouho, kdyby tok jeho už tak dost roztěkaných myšlenek nepřerušil zvuk jeho prázdného žaludku. Jídlo, přeskočil najednou hlásek a vlk už na vydru neměl ani pomyšlení. Jídlo znělo fajn. Jde se hledat jídlo.

// hvozd

Možná se Nickolas chtěl nenápadně zbavit toho hlasitého vlčete, co by je všechny mohlo stát kožich, ale to mu příliš nevyšlo. Místo toho se do temných neznámých útrop vydala rezavá. Vůbec to nešlo podle plánu, protože rezavá měla zůstat tady nahoře a chránit jejich zadky - ehm, úžasné zadečky - kdyby se něco přeci jen zvrtlo. Protože ať se Nickolas rozhlížel sebevíc, nikoho vhodnějšího pro tuhle práci tu neviděl. Tak kdo ho je bude bránit, když rezavá je pryč?
Stoupl si na okraj a zvažoval, jestli by přeci neměl jít za ní. Teď by si možná tam dole připadal bezpečněji, než tady a přesto se už nepřiměl udělat ani krok. Našpicoval uši a poslouchal, jestli neuslyší... cokoliv. Volání, že je všechno v pořádku a můžou jít za vlčicí, nebo žalostné poslední vzlyky a řev doprošující se pomoci - to jakože rozhodně nic není v pořádku a vůbec by tam za ní lézt neměli. Ze tmy ale nepřicházelo nic, než ticho. Vlka z toho napětí začínaly svrbět tlapky. Sníh... sníh!
Jednou tlapkou si z dlouhé chvíle uválel sněhovou kouli, se kterou si ještě nějakou chvilku pohrával, i když od začátku věděl, co s ní má v plánu. A tak jí nakonec silněji nakopnul a poslal do tmy za rezavou, jako by čekal, že bude vlčice stát hned za temným neprůhledným závojem a koule jí strefí. Vždyť už tam vůbec nemusela být, odejít kdo ví kam, nebo tam naopak mohlo být něco mnohem horšího! Co když strefil něco mnohem horšího?! Teď bylo to ticho ještě nesnesitelnější, až z toho černobílý začala překračovat na místě. Měl tak nahnáno, že ho ani nenapadlo se pro jistotu od tmy vzdálit.
Když reakce stále nepřicházela - a tedy se ani nic ze tmy nevynořilo, aby mu to ukouslo čumák - přemohla vlkův strach zvědavost. Napnul hruď ve statečném gestu, zhluboka se nadechnul a začal scházet dolů...
Teď už se nemohl zastavit. "Špatný nápad, špatný nápad, špatný nápad," špital si pro sebe a se široce otevřenýma očima kmital pohledem po okolí, aby na něj něco neskočilo ze zálohy. Rád by zavolal na rezavou, aby na něj počkala, ale neznal její jméno a teď se mu to pěkně vymstilo. On jí přeci své jméno řekl, tak proč to její nevěděl? A pak najednou strnul. "Tam!" vyhrkl tentokrát nahlas. "Něco tam- ně-někdo-" než ze sebe stačil vykoktat, lavina valících se kamenů tu zprávu doručila ostatním mnohem zřetelněji. Nickolas zakňučel, přitiskl se ke stěně a schoulil se ustrašeně na zem do klubíčka, hlavu si přikryl tlapkama a roztřeseně čekal na nejhorší...

Nickolas zíral do tmy před sebou a tenké nožky se mu rozklepávaly zimou, ale také z vyprávění zrzavé. Nikde nebyly v bezpečí, nikde! "No mohli bychom třeba... třeba..." začal se zamyšleně rozhlížet, jako by doufal, že ho něco napadne. Nemohl přeci přiznat, že absolutně žádný plán neměl a ten jediný, co měl, nejspíš odletěl, když se nikdo nedíval. Vážně ale, kdo přehlédne létající velrybu?! Začínala ho bolet hlava, na vymýšlení plánů on vůbec nebyl stavěný, ne, ne. On byl krásný, úžasný a skvělý, ale na plánování byli jiní.
"Příšera?!" zopakoval ve dvojhlasu s černobílým vlčetem, i když on o poznání vystrašeněji. Řeči ostatních mu vůbec na kuráží nepřidávaly. Na sucho polknul a vytřeštil oči na strakatou, která došla až k možnosti, že je tam něco sežere. To nemohl vlk v žádném případě dopustit! Byl ještě moc mladý a krásný na to, aby byl sežrán! Mysli, mysli... "Někdo by to měl jít prozkoumat! Jo! A pak nám říct, jestli je to bezpečný, jo. Nebo nepřijít. Když nepřijde, tak víme, že to bezpečný není a nepůjdeme tam." Nickolas cítil, jak jde do tuhého, a když byl v sázce jeho krk, vymýšlel najednou ostošest. Důležitě se při tom zadíval na Stara, když zmiňoval, že by někdo měl jít první, protože ta strakatá měla pravdu a vlče dělalo zbytečný rámus. Pokud něco sežere dole jeho, alespoň budou ostatní v bezpečí a jeho křik už je neprozradí. Navíc, Nickolas se rozhodně obětovat neplánoval.