Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Středozemní pláň (přes Velké houští)

"Nora nic nevěší," oponoval vlček, "je to moje kamarádka. Ta by mi nelhala!" Srdnatě se zastával vlčice, kterou už celou věčnost neviděl. "Odin zní..." zamýšlel se, zatímco lehounce cupital kam ho nohy nesly, "mohutně! Jo, to je ono. Mohutně." Nickolas byl se svým zjištěním spokojen. "Ale neboj, nejsi tlustý," zasmál se na béžového, aby se necítil třeba sklesle, že si to o něm myslí, protože si to nemyslel, vůbec nebyl tlustý, ale takový akorát, že jo! Jen to jméno tak znělo, to musel pochopit.
Jeho skupina ho ochotně následovala, což mu pohladilo ego. Tohle vůdcování mu vlastně docela šlo, musel uznat a taky se nad tím pousmát. Teď by ho měla vidět Maple! Nebo Zor. Nebo kdokoliv ze smečky. Culil se jak sluníčko na hnoji. A protože Odin naprosto neodrážel jeho energii, přichomýtl se znovu raději k vlčici. Momentálně se mu dařilo být snad úplně všude. Kde se ten náhlý příval energie vzal bylo jen těžko pochopitelné, ale takhle už vlčkovo existence fungovala. "A ty jsi? Jak se jmenuješ? Měli bychom znát svoje jména, když jsme v jednom týmu. Určitě nám pak to hledání půjde líp!" Jeho slova postrádala logickou spojitost, ale on je podpořil povzbudivým přednesem, takže o nich nebylo možné pochybovat.

// Márylouka (přes Ranský les)

Moc jsem přes ty svítící světýlka v očích neviděl, ale podle hluku jsem chápal, že se nás tu schází čím dál tím víc. Snad nikdo tu svítící věc nevyfoukne, než se zase rozkoukám. Musel jsem zjistit, co to je! A musel jsem si kousek nechat, samozřejmě.
Ohlédl jsem se nevinnýma tupoučkýma očima na vlka, který si tu hrdě postával a jal se mi radit, co mám dělat. Tak jo. Pokýval jsem hlavou, jako že to udělám a pomaloučku jsem se k světélku přikradl, už už jsem zvedal tlapu, že ji pohladím. Ale musel jsem pomalu, pochopte, pořád jsem nevěděl, co je to zač a nerad bych o tu tlapku přišel, kdyby to třeba kousalo.
Nedotkl jsem se. Věc začala vydávat zvuk. Děsně jsem se lekl, že se to na mě třeba naštvalo a než bys mrknul, schovával jsem se za zády toho béžovo černého vlka, co na mě prvně promluvil. Na něj si to třeba netroufne. Pak jsem nastražil ouška, protože ta věc začala mluvit. Odměna, to mě zaujalo. A taky nějaký barevná sklíčka. Musel jsem je vidět. Třeba si je za odměnu budeme moct nechat? Než jsem se stačil radovat, zíral jsem, jak se všem přítomným vlků zbarvují konce ocásků. I ocas toho přede mnou se zbarvil. Zvědavě jsem se ohlédl na ten svůj a byl trochu zklamaný. Červená mi ke zbytku kožíšku vůbec nešla. Svítící věc asi neměla moc smyslu pro estetiku, ale zadoufal jsem, že to třeba půjde smýt, když se budu hodně snažit.
Červená, červená... nedalo mi to, než mi v hlavičce konečně sepnulo. "Jsme spolu v týmu!" vyskočil jsem tentokrát před béžovo černého s jásotem, přestože o nějakých týmech nepadlo jediné slůvko. Ale já bych chytrý, to se ví, přeci by nás ta zářící věc na takový úkol nevysílala samotinky samotné! Museli jsme jít s někým, aby nám na cestě nebylo smutno. Už teď se mi to líbilo. "Jsem Nickolas, ale můžeš mi říkat Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně." Na chvíli jsem přestal jančit a skutečně se vznešeně zatvářil, když jsem se představoval. "A ty jseš?" vyzvídal jsem, ale nožky už mě svrběly nedočkavostí. "Měli bychom jít, aby nám nikdo ty skla nevzal," upozornil jsem a podezíravě mrknul do davu.
Rozešel jsem se, když má očka zavadila ještě o jeden červený ocásek. V mžiku jsem byl u hnědé vlčice. "A ty jsi taky naše, podívej!" Ukázal jsem jí ten svůj nevkusně začervenalý, abych svá slova potvrdil. Asi jsme měli být tři, protože ať jsem koukal, jak jsem koukal, víc červených ocásků jsem neviděl. "Tak jdeme, jdeme, honem!" popohnal jsem oba, aby neztráceli čas a sám jsem se ujal vedení.

// řeka Mahtae - jih (přes Velkou houštinu)

// Hadí ocas (přes Esíčka)

Konečně. Ano, tady mi nevadilo hledat, tohle místo už alespoň nějak vypadalo. I když na podzim většina míst kromě krásně zbarvených listnatých lesů nevypadala nijak vábně tak nějak všeobecně. Ale tohle ušlo. Byla tu tráva. Relativně sucho. Nebyl tu žádný bažinatý zápach, ani Nicosův zápach, za to tu těch pachů bylo plno, jen úplně jiných. Smečka na lovu? doptával jsem se sám sebe s nakloněnou hlavou, než jsem se rozhodl tu spoustu pachů následoval. Chtěl jsem vědět, co se děje! A třeba tam byla ta věc. A kdyby tam byla ta věc, bylo by to špatný, protože bych nebyl ten první, kdo ji objevil. A třeba už by tam nezbylo ani nic, co bych mohl přinést zpátky do lesa Maple! Přidal jsem do kroku a za chvilku už se přede mnou začal zhmotňovat hlouček vlčích zadků. Ten mě ale rychle zajímat zase přestal, protože přes všechny přítomné jsem zahlédl něco mnohem pozornosti hodnějšího a bez pardonu jsem si k tomu razil cestu.
"Pááni!" zavýskal jsem nadšeně, "co to tu máte?" Pohodově jsem vrtěl ocasem a mluvil na kohokoliv, kdo mi byl ochotný odpovědět. "To úplně svítí! Takový malý slunce! Kde se to tu vzalo? Spadlo to z nebe?" sypal jsem ze sebe otázku za otázkou, zatímco jsem se k zářící věci přibližoval víc a víc, možná jsem při tom do někoho strčil, a bedlivě ji očima prohlížel. To možná nebyl nejlepší nápad, protože pak jsem zjistil, že nic nevidím a začal jsem zběsile mrkat, abych se zase rozkoukal. Před očima se mi míhalo miliony světlušek a ne a ne je vymrkat.

// Levander (přes Midiam)

Tohle nebylo dobrý. Tohle nebylo vůbec dobrý. Zbavil jsem se všudypřítomného pachu levandulí, jakmile jsem se od jezírka vzdálil, ale nepomáhalo to. "Nicoo?" Ztratil jsem já jeho nebo on mě? Bude se Maple zlobit? Ale Nicos už byl velký, dokázal se... určitě se o sebe dokázal postarat sám. Je to strategie! ubezpečoval jsem se. Rozdělit se, to je ono. Pokryjeme víc území a až jeden z nás tu věc najde tak... tak zavyje! Jo! A toho druhého zavolá! Takže nikdo není ztracený a pátrání pokračuje! Perfektní! Spokojen sám se sebou jsem se v chůzi zase hezky narovnal a pokračoval, jako by se nic nedělo a já tu určitě měl být úplně sám a bez společnosti zrzavého dorostence.
Ale tady nebylo nic, jakože vůbec. Sem ta věc určitě nespadla. Jo, a Nicos tu taky nebyl, protože kdyby tu byl, určitě by mi odpověděl, jak jsem ho volal. Tak to abych se šel podívat jinam, minimálně na nějaké... hezčí místo. Nejdřív bažiny a teď tohle, vážně už jsem potřeboval něco lepšího, tohle nebylo nic pro vlka mých standardů.

// Středozemní pláň (přes Esíčka)

Prohlížel jsem se teď v jezírku a byl se sebou náramně spokojen. Tak to má být, fešný vlček jak se sluší a patří! Protože zjev o vás prozradí mnohé a jak by k tomu někdo jako já přišel, kdyby se po světě potuloval jako bahenní příšera, ne ne. Docela jsem si oddychl, že šel ten hnus tak dobře dolů a párkrát jsem si prohrábl načechranou srst na krku, abych svůj blažený pocit ještě více utužil. Perfektní. Otočil jsem se směrem k lesu, že něco povím a pak... komu jsem to vlastně chtěl říkat? Někomu určitě. Nejspíš jsem tu neměl být tak docela sám, ale kam se má společnost poděla.
Zbystřil jsem své úžasné, čisté smysly. "Nicosi?" zavolal jsem zvýšeným hlasem do prázdnoty kolem sebe. Vlček mohl být kdo ví kde. Jak dlouho jsem ho nehledal? "Nicooosi!" zvýšil jsem hlas ještě víc a popošel od jezírka dál. Teď už jsem mohl čenichat a necítil jsem jen ohavný bažinný zápach, ale stále mi stopování dost komplikovala všudypřítomná vůně levandulí. "NicooOOO," volal jsem dál neunávně a vydal se vlčka hledat. Jak moc by Maple vadilo, kdybych se vrátil do lesa bez něj?

// Hadí ocas (přes Midiam)

// Mahar

Plížil jsem se, hrbil a motal naprosto nedůstojným způsobem, až jsem se dostal na zvláštní místo. Mlha tu maličko ustoupila, ale velký rozdíl oproti tomu předtím to nebyl. Přesto bylo teď dostatečně vidět, abych si povšimnul drobného jezírka, ale hlavně světélek kolem. Na chvíli jsem pozapomněl na svůj hrůzný zjev a žasnul nad podívanou, která se mi naskytla. A pak, když jsem přišel blíž, jsem si všimnul, že to jezírko je čisté. Tedy, oproti mně teď bylo čisté snad úplně všechno, ale tahle voda byla až přečistá, průzračná. Bál jsem se jít blíž, abych v ní nezahlédl vlastní odraz a sám sebe se nezalekl. Ale musíš, Nickolasi, musíš, přemlouval jsem se se zavřenýma očima, jako by mi domlouval někdo jiný. Dobře, hluboký nádech. Raz. Dva. Tři.
Otevřel jsem oči a shlédnul do jezírka. Výraz na čumáku se mi bolestivě zkřivil, jako bych hleděl na smrtelné zranění. Popravdě, v mém případě jsem stejně tak mohl skoro umřít. "Dobře, dobře, hlavně klid," promlouval jsem sám k sobě. "Tohle bude hodně práce, ale zvládneš to. Jak jsme to trénovali." Dělat kouče sám sobě mi šlo, musel jsem se pochválit. Pár cyklů dechového cvičení a začal jsem pracovat na odstraňování všeho, co mi utkvělo v kožíšku a nikdo to tam nezval.
Nemohlo mi uniknout, že tohle místo má také úplně jiný odér. Levandule. Jak příhodné. Střídal jsem čistění kožíšku a válení v trsech odkvetlých levandulí. Kvítí už bylo dávno pryč, ale jeho vůně přetrvávala. Ach, jak já za ní byl vděčný.
U jezírka bylo celkem rušno. Naštěstí ne tak, jak bych se obával. Nebyli tu vlci, jen všechno ostatní. V jednom kuse něco šustělo ve křoví nebo ve větvích. Měl jsem pocit, že někde poblíž se koná soví sněm, protože jsem jich nad sebou zahlédl hned několik přelétávat. A pak jsem se válel v té trávě a levanduli, když jsem ledabyle vzhlédl a jedna seděla na stromě kousek ode mě a pozorovala mě. Přestal jsem se válet a pozoroval ji zpátky. Pozorovali jsme se navzájem. Ani jeden z nás nemrkal. V nemrkání jsem byl fakt dobrý. Ta sova mimochodem taky. Ach, tak ne, už mrkla. Mrknul jsem zpátky a zavrtěl se, protože mě něco šimralo na zádech. Sova zahoukala, ale měla to marný. Chápal jsem, že zdání může někdy klamat. Vypadal jsem chytře a urozeně, ale po sovím jsem naneštěstí neuměl. Musel jsem si to přidat na seznam hned po tom, co mě naučí Nora tu její řeč. Nejdřív Nory řeč, potom soví řeč. "Musíš počkat," vysvětlil jsem sově. Ta na mě chvíli ještě kulila rozevřená kukadla, pak roztáhla křídla a byla pryč. Přetočil jsem se na břicho a pozoroval, jak zmizela. "Hmm... divná sova," zhodnotil jsem nahlas a dál pokračoval ve zvelebování své srsti. Už to začínalo vypadat celkem slibně. Až mlha opadne, svět se zase bude moci kochat mou krásou.

// řeka Kierb (přes Vřesoviště)

Byl jsem se sebou spokojený. Ostatně, kdy jsem nebyl? Vlček mě nechal vést a tak jsem vedl. Jezero, to byl náš cíl. A já určitě znal cestu. Totiž, oni jeden z naší dvoučlenné skupiny to zatím nezpochybnil.
"Jako něco, co jsme ještě nikdy necítili!" zopakoval jsem nadšeně. "Hm, to by moc sedělo! Já totiž nikdy ještě hvězdu neviděl. Spadlou hvězdu, z blízka. Ty nahoře samozřejmě vidím," ubezpečil jsem vlka, kdyby ho to náhodu zajímalo. "Tak to budeme muset zjisti, až jí najdeme. Maple to určitě bude taky zajímat. Nemůžeme jí říct, že nevím, jak voní hvězda, když jsme ji našli." Dělal jsem si v hlavě nevýznamný seznam úkolů, co s hvězdou po jejím nalezení. Ne, že bych všechno do té doby úspěšně nezapomněl.
Štrádovali jsme si to krajinou a na tu docela rychle padla tma. Byl jsem rád, že přestalo mrholit, kožíšek jsem od toho už měl dočista zvlhlý. Tohle počasí na cestování nebylo. Ani po dešti, protože se nad zemí pořád držela dost hustá mlha a špatně se přes ní koukalo. Začínal jsem se bát, abychom v takových podmínkách tu hvězdu nepřehlédli. Možná jsem se měl bát o něco docela jiného.
Nejdříve jsem nevnímal, jak mi zem pod nohama měkne čím dál víc a čvachtá a čvachtá a čvachtá... protože jsem mžoural a snažil se prohlédnout tu mléčnou stěnu. Jenomže takovým dobře opečovávaným, jemným tlapkám, jako jsem měl já, to brzy začne být nepříjemné. A taky jsem jednu z tlap najednou zabořil do něčeho pěkně hluboko. Zem to rozhodně nebyla a já vykvíknul leknutím. Přenesl jsem celou svou váhu zrovna na tuhle nohu a tak jsem se celý skácel za ní k zemi a zmizel v mlze.
Průšvih.
Ne ne ne ne ne.
Věděl jsem ihned, co je špatně. Do čenichu se mi nahrnula hnusná voda, co nebyla jen tak z nějaké kaluže a pěkně zapáchala. Šmarja to byl puch. Nejradši bych hned nos strčil do pořádného trsu levandulí nebo čehokoliv, hlavně se toho zbavit. Ale kromě puchu to znamenalo něco ještě horšího.
Byl to hnus. Humus. Sajrajt. A můj krásný, dokonalý, jemňoučký kožíšek byl teď v tom všem celý vyválený. Skučel jsem jak zraněné zvíře, zatímco jsem zápasil s bažinou, aby mě propustila ze svých spárů. Snažil jsem se vysvobodit zabořené tlapy, ale mou mysl mnohem víc trápilo, že z nich tu špínu hned tak nedostanu než to, že se odsud možná nedostanu ani já sám. A co už, možná by si mě ten močál měl vzít, když už jsem vypadal takhle. Však, kde bych se jinak mohl ukázat takhle zřízený?
Uvolnil jsem tlapu. Vylezl jsem na něco, co připomínalo pevnou zem. Pevnější. Ha, ani močál mě takhle nechtěl! Neměl jsem sílu se teď rozhlížet. Beztak bych nic neviděl. A naštěstí snad nikdo neviděl mě. Tak dobře, možná jsem trochu polekaně právě z tohohle důvodu očima kmital po okolí. Nikdo tu není, nikdo tu není... Udělal jsem pár kroků a nohou zase zajel někam do hloubky. Už jsem ji však stačil vytáhnout. Začínal jsem tomuhle místu přicházet na kloub. Pevná zem. Hnus. Hnus byla i ta pevná zem, ale to mohlo být někomu tak ošklivému teď jedno. Jen ze zoufalství jsem se opatrně motal močálem, až jsem došel... někam. Byla mlha, jak jsem měl vědět, kam jdu? Potřeboval jsem pomoc, ale pomoc jsem si také mohl jen já sám. Takhle mě nikdo nesměl vidět. Nikdo. Polknul jsem, strachy z tohohle místa i strachem, že mám někoho v zádech, někoho, kdo mé pravidlo poruší, a motal se roztřeseně dál.

// Jezírko Levander

// Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Bylo to vlastně docela zvláštní. Pátrali jsme po nějaké spadlé hvězdě celý den. Celý den. Moje nadšené já v sobě ukrývalo ještě mnoho energie, ale nožky začínaly pomalu protestovat. Zatím jsem to však nedával znát, protože vlče pod mým vedením spokojeně neúnavně klusalo a já přece nemohl být ten, kdo odpadne. Ne, ne, nejdřív hvězda, potom odpočinek! A nožky poslechly a poslušně šlapkaly dál.
Vrhl jsem na vlčka obdivný pohled, protože právě řekl něco neskutečně hlubokého. Zakýval jsem uváženě hlavou a zopakoval si pro sebe: "Jezera vypadají jako nebe." Řekl jsem to neutrálním hlasem asi ještě dvakrát, než jsem se rozzářil jak sluníčko. "Jo, jo, to teda vypadají!" Tenhle Nicos se mi zamlouval čím dál víc. Zdálo se, že světu rozumí.
Šli jsme podél řeky už nějakou dobu, když jsem zalapal po dechu. "Velké jezero!" oznámil jsem, "o jednom vím! Třeba bude tam!" Podíval jsem se na Nicose, jako by si měl zbytek myšlenek prostě přečíst z mé hlavy. Čekal jsem takové to intuitivní pochopení beze slov, ale ať už se dostavilo nebo ne, radostně jsem se pokračoval v houpavé chůzi zase s o něco větším elánem. "Jo, a myslím, že to bude první zimní sníh a trochu javoru," dodal jsem odpověď na svou prvně řečnickou otázku ohledně vůně hvězd, jako by ji původně položil Nicos, a já ho nechtěl o své myšlenky ochudit. Což jsem samozřejmě nechtěl. Nebyl jsem lakomý a tak jsem své myšlenky sdílel vždy a všude, aby to všichni dobře věděli.

// Mahar (přes Vřesoviště)

Byl jsem lehce skleslý, protože se mi pátrání nedařilo, ale mně smutek nikdy moc nešel a tak ani teď dlouho nevydržel. Hlavně protože Maple a malá Maple, co nebyla malá Maple, ale Nicos - to jméno mi znělo zvláštně povědomě a něco mi říkalo, že to je fakt dobré jméno - se ukázali být také do pátrání nadšení. Malá Maple Nicos o něco víc, než ta velká. Ocásek už mi zase radostně kmital.
"Jo, přesně tak, tu věc z nebe! Spadla a spadla uuurčitě někam sem!" přikyvoval jsem vlčici, až se mi do proslovu samým nadšením i menší zavytí vloudilo. Pak mou tvář obsadil zkřivený, totiž intenzivně zamyšlený výraz. "Nevím, jestli padající hvězdy umí chodit," posoudil jsem návrh skoro vlčete. "Tak to zjistíme, až to najdeme!" Nevědomost pro mě rozhodně nebyla překážkou. Maple se do naší pátrací skupin přidat neplánovala, ale nenechal jsem se tím znovu rozesmutnit. "Tak jo, přineseme ti něco úžasného!" obdařil jsem ji extra širokým úsměvem a pohodil hlavou směrem k vlčeti, abychom vyrazili. "Bude to určitě hned někde vedle, musíme mít oči na stopkách! Hmm, jak asi voní taková hvězda?" zamýšlel jsem se cestou nahlas, protože v hlavě můj vnitřní hlas zůstat neuměl.

// řeka Kierb (přes řeku Tenebrae)

// Esíčka (řeka Tenebrae)

Když už se mi zdálo, že řeka vede dál, než bych potřeboval, odpojil jsem se. Tady, tady někde to totiž určitě bylo! Hnán kupředu svou zvědavostí jsem pro jednou přehlédl nevábnost tohoto místa, i když kdybych se pořádně rozhlédl, hned bych věděl, kam jsem to vlezl.
Šmejdil jsem a prolézal lesem, jenomže po té věci tu nebylo ani stopy. Za to jsem zachytil stopy někoho jiného. Vydal jsem se za známým pachem a za chvilku se zjevil před alfou, a nějakou menší ne-alfou, s oháňkou metající do všech stran, jak jsem byl rád, že ji po takové době zase vidím. "Maple, Maple, Maple! Ahoj!" hulákal jsem opakovaně, než jsem se dostal až k nim. Pak jsem si na krátko prohlédl druhého vlka. "A malá Maple," oslovil jsem i jeho, aby si nemyslel, že jsem ho snad přehlédl. Pak už jsem ale zase byl k nezastavení. "Viděli jste to?" vyzvídal jsem naléhavě. "Je to někde tady? Taky to hledáte? Já jsem to viděl, letělo to někam sem a pak to asi spadlo! Určitě to musíme najít!" Byl jsem celý neklidný, jak už jsem chtěl před sebou tu spadlou věc mít. Čím déle jsem ji neměl, tím větší riziko bylo, že ji zatím našel někdo jiný. A co když ji pak vezme a já už ji neuvidím? Ale Maple ani malá Maple nevypadali, že by ji měli. Než se zmohli na odpověď, prokroužil jsem les kolem nich a intenzivě čenichal, jako bych snad věděl, jak taková padající věc voní. Nahlédl jsem za každý strom a nevynechal jediný pařez ani houbu, ale bez výsledku. K dvojici jsem se vrátil už o něco skleslejší. "Nevypadá to, že by to tu bylo," oznámil jsem spíš sobě, než jim.

// Východní hvozd (Zrcadlové hory)

Běžel jsem, co mi dech a síly stačili. Ale přeci jen jsem překonával hory a tak, že se nikdo nedíval, jsem si dovolil zpomalit a přejít je rozumným tempem. Musel jsem si šetřit energii na radostné poskakování a jásání, až objevím tu věc. "Je to hvězda. Spadla z nebe," rekapituloval jsem si a na okamžik zděšením zatajil dech. "Co když bude zraněná!" Další zaražení. "Může být hvězda zraněná?" pokračoval jsem v monologu, jako bych tu nebyl dočista sám. Pak jsem si bezstarostně odfrknul, pohodil hlavou a ladnou chůzí pokračoval. "Chm, třeba jo! Kdo by nebyl při pádu z takové výšky. Bude potřebovat pomoc. Možná se bude chtít vrátit i tam nahoru mezi ostatní, ale kdo by ji tam tak mohl vysadit..."
Ani jsem si neuvědomil, že jsem přišel k říčce a automaticky se nechal vést jejím klikatým korytem kupředu. Až po několikátém zákrutu už mi to motání přišlo podezřelé. Ještě aby si ze mě ta říčka dělala legraci, že mě takhle motá. Pro jistotu jsem se pozorně rozhlédl a nastražil uši, jestli neuslyším, jak se mi třeba škodolibě chichotá nějaký proradný keř. Nic, jen zvuk proudící vody. Ulevilo se mi, možná ne všechny keře tady byly tak hrubé jako ten, co si zasednul na Malovaného. Alastor, kam ten vlastně odešel? Nemělo by mě to trápit, měl bych být rád, že si mě v zubech neodnesl s sebou. Tak proč ta zvědavost?
Zůstal jsem chvíli koukat do dálky, jako bych přesně věděl, kde se teď malovaný vlk nachází, ale pravděpodobně jsem zíral stejně úplně někam jinam. A pak, jako by nic, jsem se dal dál na jih. Ta řeka totiž vypadala, že ví, kam teče.

// Tmavé smrčiny (řeka Tenebrae)

// Severní Galtavar (přes VVJ)

Prosvištěl jsem kolem obřího jezera jako střela. Nebo jako ta hvězda, co si to svištěla v noci po obloze. Kdyby mě někdo viděl, jistě by ode mě taky nemohl odtrhnout zrak, jak se mi v mém ladném běhu vlnila a zmítala jemná, pečlivě opečovávaná srst. Jen jsem na to pomyslel a hned se mi běželo lépe. To jen tak někdo totiž neumí, běžet a vypadat u toho takhle dobře!
Když jsme u té hvězdy, ta zmizela. Stejně jako všechny ostatní na nebi, jak se k ránu rozjasňovalo. Já jsem si byl však jistý, že se mi dařilo držet směr. A kam vlastně běžím? Sarumen. Ne, ne chtěl jsem prozkoumat tu spadlou věc, to bylo ono! A ta padala tudy. Nějaké nutkání mě přemlouvalo, abych se ohlédl, rozhlédl kolem sebe, jako bych tu neměl být sám. Měl tu někdo být se mnou? Že jsem Stara ztratil někde daleko za sebou jsem si už vůbec neuvědomoval. Ta jasná padající věc z noci se v mé hlavě roztahovala a zabírala místo tak, že na ostatní myšlenky už žádné nezbývalo. Musel jsem zjistit, kam to dopadlo.

// Esíčka (Zrcadlové hory)

// jezero Nahi (stará mapa přes Ageron)

"No jasně, že ji znám!" odkýval jsem s hrdostí, jako by Nora byla nějaká monarcha a známost s ní byla nanejvýš obdivuhodná záležitost. "Je to totiž moje kamarádka! A slíbila mi, že mě naučí mluvit takovým úplně vznešeným jazykem!" vychloubal jsem se něčím, co vznešená Nora z tlamy jaktěživ nevypustila, ale to nebylo důležité. "Je to řeč jen pro vyvolené," objasnil jsem mladému černobílému, který byl zjevně ještě dost nezkušený, aby tomu nerozumněl.
Vydali jsme se směrem, který jsem určil, protože jsem se očividně stal důvěryhodným vůdcem téhle naší dvoučlenné party bez ohledu na to, že i kámen měl pomalu lepší orientační schopnosti. Dál jsem důležitě přikyvoval Starovým slovům. Ano, náš úkol s vodou byl velmi důležitý! A ano, mluvící keř! Přeci bych si nic takové nevymyslil, takový ošklivý keř by si snad nevymyslil nikdo, kdyby mohl. Než jsem se stihl zeptat na tu tetu, oblohu rozzářilo nespočet světel. Zastavil jsem se a vzhlédl s hlasitým "Wooouu!" jak nad námi přelétala jedna padající hvězda za druhou. Bylo to krásné, až i vlk s nekonečným množstvím slov o ně na chvilku přišel. "Koukej, koukej!" upozornil jsem Stara na jednu letící extra nízko a při tom do něj žďuchnul. Kožich si na tom místě budu muset později pečlivě vyčistit. Hvězda zmizela za hory, kde to zajiskřilo a ozvala se rána. Zalapal jsem po dechu, to bylo blízko! "Musíme - musíme se tam podívat!" zajíkal jsem se, jak se ve mě vzbouzel entusiasmus. Začal jsem cupitat na místě, nožky mě samou zvědavostí svrběly. "Honem!" zavelel jsem a uháněl k lesu.

// Východní hvozd (přes VVJ)

Nadšení z Nicka lehce opadlo, když se ho vlk zeptal na jméno. Ale budiž, musel omluvit ty s menší kapacitou paměti, ne všichni mohli být ve všem tak dobří jako on a tak hrdě vypjal hruď. "Nickolas! Ale můžeš mi říkat Nickoli, Nora říká, že to zní vznešeně," pronesl svou již pečlivě natrénovanou frázi, i když se nepředstavoval už tak dlouho, že by jeden hádal, že na ni zapomene. Ale kdepak, na kámošku Noru se přece zapomenout nedá! Kde vlastně byla? Měl by se po ní také poohlédnout... ale hezky popořadě, teď je tu tenhle černobílý. Star, zopakoval si pro jistotu vlk, aby si to zapamatoval.
Při Starově vyprávění mu hlava samovolně klesala ke straně, protože nic z toho vlastně pořádně nedávalo smysl. Růžová tma? Puf? Pak se ale vlček zvedl a oklepal, což Nicka probralo, udělal další krok dál a taky se oklepal, přesto že na něj nejspíš ani kapka ze Stara nedolétla. Ale tak, pro jistotu. "Měl by ses umýt," oznámil promáčenému vlkovi, ale být promoklý ze sněhové bouře nebylo totéž, jako pořádná koupel. Nevadí, Nickolas se postará o to, že v takovémto nevzhledném stavu vlček rozhodně zpátky do lesa nedorazí. Už se mu v hlavě začínal rodit ženiální plán...
"Co takhle vyrazit domů, co?" zeptal se naprosto neviňouce a nečekajíc na odpověď se obrátil a vyrazil směr jih.
Scházel z kopce dolů - aniž by si vzpomínal, proč na něj v první řadě vůbec vylezl, když les je úplně na druhou stranu - a v tlamě si převaloval odpověď na Starovu otázku. "Byl jsem na veledůležité výpravě za vodou pro smečku!" V Nickolasově podání to zněla jako ta nejšlechetnější mise, které se kdy kdo může účastnit. "Měli jsme to se Zor všechno vymyšlený a promyšlený a pak se Zor ztratila a já se ztratil a našel jsem takového zmalovaného vlka. Byl moc hezky zmalovaný. A taky tam byly želvičky. A jeden hrozně hrubý keř. Potkal jsi už někdy hrubý keř? Ani jsem nevěděl, že keř může mluvit, ale tady asi jo, ale vůbec neříkal nic hezkého. Radši se tu s keři moc nevybavuj, třeba jsou všechny stejné," poučil důležitě svého společníka a nenápadně zamžoural na keřík, který právě míjeli. "No a pak jsme šli na návštěvu za Smrtí, ale Smrt ve svém doupěti nebyla a... a..." Nickolasův bujarý hlas najednou zeslábnul a vytrácel se s každou další hláskou. Zatřepal hlavou, aby obrazy ze Zříceniny vyhnal pryč, pak hlavu zase rychle zvednul do výšky a zazubil se. "A teď jdeme do lesa, protože musím najít Zor, abychom dokončili ten úkol, víš," zakončil své vypravování a perfektně ve svém rozzářeném výrazu skrýval křeč, která se za ním ukrývala.

// Západní Galtavar (přes Ageron)

Obdivoval se dál v průzračné vodě, když zaslechl pravidelně se blížící kroky. Nepřítomně se ohlédl a pozoroval, jak se podobně černobílý vlk potácí jeho směrem, bez zaváhání, až si nakonec kecnul těsně vedle něj a začal ze sebe sypat slova jak lavina z vršku sněžných hor. Nick dvěma krůčky poodešel, vlk vůbec nevypadal nebezpečně, ale za to vyhlížel zatraceně zuboženě, kožich měl promáčený a rozcuchaný a vůbec byl celý neupravený. Nickolas by nerad, aby jeho kožíšek dopadl podobně, jestli je tenhle vlk nějaký hromotluk, co si nehlídá, jak se o sebe má správně starat. V bezpečné vzdálenosti pro svůj uhlazený kožíšek mu však už nic nebránilo nahodit veselý pozdrav.
"No jo, no jo, to jsem já a to jsi ty!" přitakal při té vzpomínce a hrdě vypjal hruď potěšen, že si ho mladý vlk pamatuje. Za to určitě mohlo to, že byl prostě skvělý a tak se na něj zapomínalo jen velmi obtížně. "Co se ti stalo?" žbleptnul vzápětí naprosto netaktně, jak to snad uměl jen on a posunky při tom poukázal na celou vlkovo maličkost. Jeho jméno si teď také nevybavoval, ale to pro Nickolase nebylo tak důležité. Chtěl znát příběh za tím jeho zjevem, aby se ujistil, že mu to snad také nehrozí.