Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"A já jsem si tak moc přál jít tam za nimi, ale Ciel mi to nechtěla dovolit. Totiž, ona to zakázala nám oběma, ale Muruk tam stejně jít nechtěl, jen pořád vrtěl hlavou, že já jsem do toho tak hrr! Rozhodně jsem nebyl hrr, ale prostě mě zajímalo, co tam najdu. Uznávám, že když Ciel řekla, že to bude nebezpečný, tak jsem se taky raději stáhnul. Lepší bylo se jí v takovém případě pod tlapky neplést, víš?" Štrádoval si to Nickolas lesem a krajinou nekrajinou se svým imaginárním kamarádem, kterému vykecával díru do hlavy, protože nikdo jiný takto vytrvalý nebyl. Letmo se zastavoval a otáčel, až byste řekli, že snad k němu obrací pohled. "Doopravdy už musíš letět? Tak jo, dopovím ti to příště, šťastnou cestu!" Upíral svůj zrak vzhůru a zakláněl se, až ho z toho bolel celý krk. Kdybyste se podívali pozorněji, těsně před tím, než se vlček rozloučil, zjistili byste, že vlastně nebyl tak docela stoprocentní blázen. Na místní skromné poměry Gallirejské jím byl jen tak do polovic, loučil se totiž právě s pestrobarevným motýlem, který krouživým letem stoupal a mizel na nebi. I kdyby se ještě někdy vrátil, vlček by ho stejně nejspíš nepoznal a jestli, už by dávno zapomněl, jak vlastně ta jeho smyšlená historka končila. Ať už však měla konec jakýkoliv, jedno bylo jisté - vlček v něm musel být za hvězdu. Uznání a obdivu se jeho rádoby skromná maličkost nikdy nebránila.
"Abych teď našel někoho jiného," přemýšlel vlček nahlas pro sebe, když něco zaznamenal jeho jemný sluch. Chvilku pozorně vnímal, jak k němu z útrob lesa doléhá prazvláštní pištění, než se mu vydal vstříc. Co však o pár keřů dál uviděl, na to ani jeho svobodomyslný mozeček nebyl dostatečně vyzbrojen. Na drobném paloučku, zdálo se mu, pobíhal právě ze strany na stranu jeden sysel za druhým. Možná ho šálil zrak, ale v tom jejich pobíhání bylo cosi systematického. Ostatní by ho asi považovali za blázna, kdyby to řekl nahlas, přestože tu nikdo "ostatní" nebyl, ale on to tam jasně viděl. Lehoučkými kroky se přikradl blíž a zatím nezpozorován se snažil odhalit pravidla téhle syslí hry dřív, než syslí hra odhalí jeho.

// Sarumen

Když vlček konečně dorazil na mýtinu, rozhodl se tvářit, že se při jejím hledání hned několikrát neztratil. To víte, dlouho v lese nebyl a les přeci roste a tak se mění a tak je naprosto pochopitelné, že se jeden ztratí, když je najednou všechno jinak, že ano. Ano ano, to bylo dobré vysvětlení pro Nickolasovu dušičku, aby se kvůli tomu necítil špatně. A tak hned, jak se z lesa vynořil, hrdě zdvihnul hlavičku, spokojen, že je konečně tam, kde chtěl být a připraven potkat všechny ty vlky, co se tu určitě sešli, protože kde jinde by byli, když les byl tak vlkuprázdný? Vlček se nejprve nerozhlížel a kráčel vznešeně, dával si na svém antré jak se patří záležet, takový zběhnutý objevitel přeci nemůže vcházet jen tak jak nějaký pobuda, co by si o něm jen pomysleli? Když však vlček neslyšel žádné hlasy, údivné povzdechy a nic jiného, nezdálo se mu to a konečně se rozhlédl. Zamrkal stříbrnýma očkama, zda se mu to nezdá, ale jediného vlka tu nezahlédl. Tohle už bylo trochu zvláštní. Třeba jen hrají na schovku, napadlo ho a protože jim nechtěl hru kazit, usadil se pěkně zpříma do středu mýtiny a vesele máchajíc ocáskem vyčkávala, až hru dohrají a připojí se k němu.
Čekal dlouze, trpělivě vyhlížel. A čekal... a čekal... až se ocásek se pomalu přestal kymácet a vlček si smutně začínal připouštět, že je dost možná v lese přeci jen úplně sám...

// Kopretinová louka

Radostně vťapkla do lesa a šel a šel, pokračoval kamsi do jeho středu a nedočkavě vyhlížel, kdy na někoho narazí. Protože v lese, který obývá smečka, musí určitě být stále živo a plno vlků! Možná by tu mohl potkat i tu mluvící vydru! I když tohle setkání si asi rád ještě nechá na později. Teď ty vlky! Ale ať vyhlížel jak vyhlížel, žádného tu ani koutkem oka nezahlédl. To bylo zvláštní, že by všichni byli na průzkumné misi jako on? "To by ale byla paráda! Pak bychom si všichni řekli, co jsme objevili a mohli se při tom najít a bylo by to skvělý! Jen snad nikdo neobjevil to, co já, to by byla škoda. Ale ne, určitě šli jinam, jaký by to mělo smysl objevovat všichni jedno místo?" začal rozmlouvat sám se sebou, když mu nikdo jiný nepadl do rány.
"Hmm, možná... možná bych se mohl na to setkání trošinku upravit," řekl pro změnu jednomu ze stromů, který mu zastoupil cestu. Plácl tlapou do hromádky sněhu a prohrábl si jí srst na hlavě a následně límec kolem krku. Decentně se oklepal a voila! Vypadal úplně stejně úchvatně, jako předtím, ale teď si tím byl i naprosto jistý. Ještě si upravil zmrzlý květ, který mu stále ještě nějakým záhadným způsobem za uchem držel a pak se jal pokračovat do samého srdce lesa a to by bylo, aby tam na někoho nenatrefil! Nickolas už se nemohl dočkat, až bude moci vyprávět...

// Mýtina

// Ježčí mýtina přes Liliový palouk

Vlček už toho měl dost, byl vyčerpaný a těšil se domů do vlídného tepla smečkového lesa. Tedy myslel si na teplo, ale ono tam asi bude stejně jako kdekoliv jinde, jen o malounko lépe, protože tam byl ten porost pěkně hustý a pro jednou by to vlček i uvítal. Měl rád svou srst pěkně nadýchanou a větrem pročísnutou, ale už toho větru začínalo být nějak moc. Cesta přes mýtiny a otevřené pláně také nebyla snadná, sněhu rozhodně nebylo po málu a vlček div si zuby nevyrazil, jak vysoko musel nohy zvedat, aby se mohl hnout vpřed. Přesto se nenechal nadílkou zastrašit a vytrvale pokračoval. Zdálo se mu, že přesto, že se brodí už takovou dobu po břicho ve sněhu mu je překvapivě teplo a příjemně. A jak pčíkal a třásl se na té hoře s divným tvorem, to všechno jakoby zázrakem zmizelo. Vlček si neztěžoval, bylo hned o to snazší tvářit se zase vznešeně, jak se na vlka jeho elegance sluší a patří.
Zrovna míjel nějakou podezřele povědomou hroudu sněhu a když se přiblížil, poznal v ní své vlastní dílo, totiž svou podobiznu, kterou tu postavil pro potěšení zbloudilých kolemjdoucích. Zděsil se, jak zapadaná už byla a tak se jal ji malounko upravit a oprášit. "Tak," poodstoupil spokojeně, "pokračuj v dobré práci!" Přikázal svému sněhovému dvojníkovi a poskočil si, když vyrazil směr domovský les, jehož hranice už se mu krásně rýsovaly před nosem.

// Sarumen

// změna přechodu - Kopretinová louka přes Liliový palouk

- Nechat si zmrznout mozek -

// Konec světa (přes Eucalyptový les)

Vlček byl už celý radostný, že se vydal směr domov, a ani si v tom návalu emocí nepovšimnul, že jde na docela jinou stranu, než by se jeho kroky měly ubírat. Ale co už, orientace nikdy nebyla jeho silnou stránkou. Vlastně neměl moc silných stránek, za to těch krásný, těch měl opravdu hodně, jen se ho zeptejte. Nebo radši neptejte...
Už tak scházel z hory, kde se sníh opět pomaloučku vytrácel a měnil se v bahno, vodu a normální zem. Bylo to zvláštní, takhle přecházet. Nebyla to sice krátká cesta, to by mu jeho unavené bolavé nožky nikdy neodpustily, kdyby tohle tvrdil, ale beztak si byl jistý, že stále byla zima a tak nějak měl v hlavě nastaveno, že v zimě je sníh a tady nebyl. Jeho hlavička nebyla na takové inovace přichystaná, aby to zvládala pobírat, takže se tím raději nezabýval vůbec.
Přes nezasněženou krajinu se však postupovalo rychleji a pohodlněji, nebylo tak s podivem, jak brzy ji překonal a opět mu na záda začal dýchat chlad. Možná si to mohl uvědomit dříve, ale v tlamičce začal pociťovat sucho a žíznivě při tom mlaskal. Měl by si najít nějakou čistou studánku, říčku, potůček, ze kterého by se napil. Nebude přeci kvůli vodě olizovat rampouchy nebo něco podobného. Jenomže mu štěstí nepřálo, protože vše, co kolem sebe nyní měl, bylo pár stromů a za nimi už opět bohatě zasněžená planina. Vyrazil tedy na ni, třeba tam bude něco, co ještě poteče.
Neměl pravdu. Všechno, co by na téhle planině mohlo téct, bylo zmrzlé jako kvítek na jeho krku. Podařilo se mu najít jen nějakou zamrzlou loužičku, ale že měl velkou žízeň, rozhodl se ji zkusit rozbít. Odběhl zpět do nedalekého lesa a vrátil se s kamenem v tlamě, kterým prudce do zmrzlého zrcadla uhodil, jak ho pustil z tlamy. Občas se v jeho jednoduché hlavičce skrývaly i dobré nápady. Led popraskal a pod ním se skutečně skrývala trocha vody. Vlček už na nic nečekal a pustil se do lemtání.
Špatný nápad, moc špatný. Ale už bylo pozdě. Voda, která pod ledovým povrchem sama měla jen kousíček k tomu, aby se změnila v led, teď projela celým tělem vlčka a zanechala jenom mráz. Hlava ho rozbolela, jak se mu do ní zabodávalo tisíce ledových jehliček a rozsévaly mráz dál a intenzivněji do samotného nitra jeho hlavy. Měl pocit, že z jeho mozku už navždy bude jen kostka ledu, nic víc tam uvnitř nezůstalo. Vlček se kroutil, aby se toho mrazivého pocitu zbavil, ale co to bylo platné. Musel zkrátka počkat, jako každý jiný nebožák, co si své činy předem nepromýšlí, až chlad ustoupí sám. Do té doby ale jeho trápení doprovázelo tiché kňučení unikající z jeho tlamy. To si ještě příště pořádně nějaké pití rozmyslí, možná se ještě radši poddá vyprahnutí.

// Ohnivé jezero

- Do postu zakomponovat slova ladovská zima, bim bam, bílá nostalgie -

Pod převisem dobře chráněným před okolním větrem nebylo moc vidět, jen chlupatá černobílá hromádka, která se v pravidelných intervalech zdvihala a klesala, jak vlk oddechoval v hlubokém spánku. Byl uvězněn ve svém světě, který existoval v jeho hlavě a v něm také znovu potkal toho tvora, který na něj před chvíli kulil oči.
"Počkej!" volal na něj černobílý a snažil se ho zastavit, než znovu odejde. Tvor se skutečně zarazil a otočil na něj svůj moudrý němý pohled. "Co... co jsi zač?" vyzvídal Nickolas. A pak čekal na odpověď, které se nedočkal. Tvor jen mlčky stál a pozoroval, nevydal však ze sebe ani hlásku. "Ty... neumíš mluvit?" napadlo ho. Tvor se ohlédl přes rameno, kde se kam až oko dohlédlo rozkládala bílá krajina, taková ladovská zima jako by tu panovala celoročně. Vlček byl však zmatený, tomuhle gestu vůbec nerozuměl. "Je... je vás tu víc? Schováváte se ve sněhu? Žijete tu? Není vám zima? A co lovíte? Ach! Že nelovíte vlky, že ne? Víte, já bych vám vůbec nechutnal, mám tak jemnou srst, že by se vám lepila na patro a je mnohem větším darem pro svět, když je hezky na mně za živa, víte," plácal si vlk plíce ve snu, jako by ho tvor poslouchal. A pak se kolem toho tvora začalo zhmotňovat více stínů, které jako by kopírovaly jeho vzhled. Pořádně si je však vlček prohlédnout nestihl, protože se začal celý obraz rozmazávat, až zůstal uprostřed prázdnoty jen mlčící sedící bílý tvor.
Bim - bam.
A vidina se rozplynula.
Vlček líně otevřel oči a dlouze zívnul, při čemž unaveně zamlaskal. K jeho překvapení byl na stejném místě, jako ve svém snu. Nebo si to alespoň myslel, přeci jen tam, kde je bílo, to vypadá vždycky stejně. A v tom si vzpomněl na tvora a zpozorněl. Začenichal a ve vzduchu cítil něčí pach, který nepatřil jemu ani jinému vlkovi. A těch pachů bylo víc podobných. Ať ten tvor byl cokoliv zač, nebyl tu sám a Nickolas z toho neměl dobrý pocit. Byl sice odpočatý, ale na nějaké šarvátky ho nikdy neužilo a rád by se jim i pro tentokrát vyhnul. Jak se sbíral na nohy, zastesklo se mu po známé krajině, tady si skutečně připadal už trochu ztracený, přesto že sníh byl tady i tam. Bílá nostalgie, která ho volala do svého zasněženého domova byla hlasitější a hlasitější, až z toho byl vlček celý nesvůj. Opravdu, opravdu už musí jít, dost bylo toulání se po světě.

// Jezevčí plácek (přes Eukalyptový les)

- Najít bílého rysa -

// Uhelný hvozd (přes Savanu)

Netrvalo však dlouho, a vlček si změnu počasí začínal postupně též uvědomovat. Začalo být tepleji, hodně tepleji, vlček se z toho rozkašlal a rozkýchal. Možná měl zůstat tam, kde byla zima, protože taková náhlá změna teplot mu zjevně nedělala dobře. Celý se oklepal, jak mu tělem projela zimnice. A možná, ale jen možná, to nebyla tak docela jen ta teplota. Že by se nám náš černobílý fešák nastydnul? Sám se zatřásl nad tím pomyšlením, ale v chůzi nepřestával, až došel k dalším horám. Unaveně vzhlédl co nejvýše. Tady dole odpočívat nebude, ale když si vyleze výš, třeba se mu na chvíli zadaří nalézt úkryt. Musel si odpočinout, však spánek byl na krásu a o tu on nechtěl přijít.
Začal zvolna stoupat do kopce. Cesta to nebyla jednoduchá, ale s narůstající nadmořskou výškou stoupal opět i chlad, až jeho tlapky opět stanuly na bělostné měkké pokrývce. Právě včas. Ještě chvíli a kvítek za krkem by se mu docela roztál a to nechtěl. Teď však zase přešel z tepla do zimy a znovu se o něj pokoušelo všechno špatné, co s vámi bacily udělají. "HA-ČU!" kýchnul a popotáhnul. "No super." Vůbec mu to nečinilo radost. Už jen ze setrvačnosti kráčel dál a nohy se mu bořily hlouběji a hlouběji do závějí nemluvě o chladném zimním větru, který se v této výšce proháněl. Možná dobře, že se vlček moc nerozhlížel, zjistil by totiž, že kráčí přímo vedle nehezky vypadající propasti. Naštěstí do ní nesklouznul a za okamžik už před sebou objevil příjemně vyhlížející převis.
Zalezl pod něj a byl rád, když zjistil, že se nacházel v šikovném závětří, takže na něj nefoukalo. Spokojeně se schoulil ke stěně a zachumlal se do svého heboučkého načechraného kožíšku. Už se mu klížily zraky, když zahlédl opodál ve sněhu pohyb. Snad další vlk? Sněžná příšera? Lavina? Ať to bylo cokoliv, bylo to stejně bílé, jako všechno kolem. A mělo to oči. A ty oči mířily přímo k převisu. Tvor Nickolase mlčky pozoroval a Nickolas na něj mžoural unaveným pohledem. Chtěl vidět, co tvor udělá, chtěl se pořádně rozkoukat, aby zjistil, co je zač, ale byl už tak vyčerpaný, že jen na maličký okamžik očka zavřel... a když je otevřel, bílý tvor už byl pryč. Jeho kroky byly ve sněhové pustině naprosto neslyšné, skoro jako přízrak. "Zvláštní," špitnul si vlček pro sebe unaveným hláskem, snad se mu ta sněžná kočka jenom zdála, a na to usnul spánkem hlubokým a zaslouženým, neb co jiného by jeden mohl chtít po tak vydatném putování.

- Napsat post o tom, jak je můj kožich připravený na zimu -

// Kopretinová louka

Nechal sněhového Nickolase na louce za sebou, aby vítal náhodné poutníky, a sám se vydal kupředu těm, kterým se touto loukou projít nepoštěstí. K jeho překvapení se tak dostal zpátky, kde začínal, dá-li se to tak říct. Tenhle neprůstupný, hustý les či co to bylo, že tu bylo věcí, které Nickolas ani na třetí pohled nepoznával, byl místem, kde zanechal rozčíleně Odina a celý ten závod o sklíčka. Zanechal tady toho jediného vlka, který ho dokázal přimět se takhle nehezky cítit. Nickolas zadoufal, že už třeba také odešel, že se tu s ním nesetká. Z neznámého důvodu se tak jal les prohledávat, jen aby měl jistotu.
To mimochodem nebylo moudré, les byl pořád dost nehezký, takový bez barev. A barvy k lesu patří. Nickolas dával pozor, aby se o našedlou vegetaci co nejméně otíral, přesto, že to bylo v její hustotě dost obtížné. Nechtěl však, aby z toho měl kožíšek celý umorousaný. Jistě, šedé stříbrné kožíšky ostatních vlků jsou krásné a pokud jsou udržované, leckdy se na ně vlček nemůže vynadívat, ale on sám byl na tento svět přidělen s kožíškem černobílým a tak to také mělo zůstat. Už to k němu prostě patřilo, Nickolas s ním byl spokojený a měnit ho za barvu sazí a popela rozhodně neplánoval.
Navíc by sebemenší šmouha teď byla opravdu vidět, přeci jen byl v zimních měsících jeho už tak chundelatý kožíšek ještě chundelatější, aby chránil jeho úžasnou maličkost před chladem. A také se nemohl moc umývat, sněhové koupele většinou postačily, aby vzdušnost a lehkost jeho kožíšku neporušily. I teď byl Nickolas pěkně chlupatý a jeden by řekl, že je víc široký, než vysoký, ale to dělá ta srst, opravdu! Nick nebyl žádný cvalík. Jen si na jeho srst sáhnout a spolkne vám celou tlapu, jak je ve skutečnosti hluboká. Ale na jeho srst také nemohl šmatat kde kdo a kde jakými nevymáchanými pazoury, to si vlček pečlivě hlídal. Takže ani rostlinám v tomhle proklatém lese to nedovolil. Jedinou ledovou věcí na jeho kožíšku už zůstával jenom kvítek ze zamrzlé pláně a tak ho jeho kožíšek teď už opravdu zahříval. Zatím nebyla zima, kdy by ho zklamal a on věděl, že ani letos to nebude jiné. Měl svůj kožíšek rád, dobře o něj pečoval s tou nejupřímnější láskou a takhle on se mu zase odvděčoval. Vlček se až zatetelil, když tak hloubavě přemýšlel o tom, jak skvělý vlastně je a nechal se vyvést z lesa ven, aniž by si uvědomoval, že tady už vůbec není zima, před kterou by ho kožíšek měl chránit. Naopak se začínalo až prapodivně oteplovat...

// Konec světa (přes Savanu)

- Vytvořit sněhovou sochu -

// Kierb (přes Tenebrae)

Spokojen sám se sebou šlapal si to vlček dál krajinou. Hlavu se mu dařilo udržet naprosto čistou, takže pochopitelně už zase špatně zahnul a moudřejší tedy už vědí, že nožky ho ani tentokrát do Sarumenu nezanesou. V srsti za krkem měl upevněný přimrznutý ledový květ a na tváři mu zářil spokojený úsměv. To z toho jak zjistil, že mu to fakt sluší, když se tak zdlouhavě prohlížel v řece. Taky myslel na ty rampouchy a nemohl je kdo ví proč ještě dlouho z hlavy dostat. Nakonec mu to došlo - jak vlastně někdo zjistí, že je tam nechal zrovna on? Možná to nebyla úplně nejjasnější zpráva pro kolemjdoucí. Začal tak dumat, co jiného by mohl udělat, vytvořit možná, aby kdokoliv kolem projde hned věděl, s kým tady mohl mít tu čest, kdyby byl jen o trošinku rychlejší. Naposledy se při tom přemýšlení zahleděl do vody, protože přeci víc hlav víc ví. A dva Nickolasové toho vymyslí mnohem víc, než jeden. A také, že ano!
Jak sledoval svůj odraz trklo ho, že nejlepší zprávou bude on sám! Teď nahodil extra zamyšlený výraz, s pokřivenou tlamičkou a tím vším. Rozdělit se neuměl, naklonovat také ne. A odraz ve vodě zmizí taky hned, jak zmizí on. Chtělo to něco trvalejšího. Rozhlížel se po krajině a očkama zavadil o hromádku, ze které trčela nějaká tráva a větve. Napadlo ho, že to vypadá jako ježek. "Moment!" upozornil sám sebe na nápad, který se mu právě zrodil v hlavě. "Nicku, Nicku, ty jsi génius!" plácal sám sebe po zádech a honem se vrhnul do sněhu. Začal ho nahrabovat a dělat z něj pěknou hromádku. Větší! Větší! Nickolas přeci nebyl žádné malé tintítko, aby mu stačila jen maličká. Neúnavně hromadil sníh, hrnul ho předníma nebo hrabal zadníma a jak byl s množstvím sněhu spokojen, začal kolem hromady poskakovat a hýbat se hbitě jako lasička, tady hrábnul, tady plácnul, tady se zastavil se soustředěně vyplazeným jazýčkem a trochu něco poupravil a hup byl zase na druhé straně. Kdo by ho jen na okamžik zahlédl, věděl by, že ho to neskutečně baví. Celou dobu při práci pohupoval vyladěně ocáskem a nechybělo ani veselé pobrukování. Byl nadmíru rád, že může pracovat sám na sobě.
Trvalo to až neuvěřitelně dlouho, že z toho na celou krajinu padla noc, ale vlček konečně poodstoupil, aby si výsledek své práce prohlédl. Hrdě vypnul hruď, jako by přesně v té poloze byla jeho majestátní sněhová socha. A teď tu majestátně stáli Nickolasové dva. Nickolas - ten z masa a kostí - se uculil a naklonil se ke svému sněhovému dvojčeti. "A pamatuj si! Kdyby se někdo ptal, jmenuješ se Nickolas, ale může ti říkat Nickli. Nora nám totiž řekla, že to zní vznešeně," poučil ho, naposledy se zatetelil a pak už nechal sněhového Nickolase, aby mohl vítat a oznamovat jeho nedávnou přítomnost všem, kdo tudy budou mít cestu. Věřil sám sobě, že to dokáže! A sám se pak vydal dál, aby mohl poctít někoho dalšího přítomností toho skutečného z nich.

// Uhelný hvozd (přes Liliový palouk)

- Předstírat, že jsem zimní upír s tesáky z rampouchů -

// Safírové jezero (přes Ledovou pláň)

Spokojenost jeho objevu ho hřála po celém těle, a tak chundelatý vlček na pár chvil opomněl, že by mu měla být strašlivá zima a že má docela zmrzlou srst. Některé ledové střípky za sebou zanechal ještě na té hoře při sjíždění, jiné však měly tužší kořínek a stále se mu pohupovaly konečcích chlupů. Však také jen díky nim se mu v srsti udržela také ledová květina, kterou si schovával jako dar. Úplatek. Říkejte tomu, jak chcete, ale byla hezká. Možná si to cestou Nickolas ještě rozmyslí a kvítek si nechá. Třeba najde ještě něco jiného, čím by mohl někoho ve svém lese rozveselit. Už si postupně tvořil slušný seznam.
Přišel znovu k té řece, která za jeho zmražený kožíšek mohla. Tedy, on si za něj jakože mohl sám, ale proč by se mračil na sebe, když může vinit nic netušící řeku. Ironií bylo, že na řeku se také mračit nemohl. Věřte mi, zkusil to. Nahnul se nad hladinu a ve výsledku se mračil sám na sebe, protože se odrážel ve zvlněné vodě. "Stejně mi mračení nesluší," usmyslel si vlček a zkusil ho vyměnit za lehký úsměv. Teď se v řece prohlížel a musel uznat, že měl pravdu. Až se z toho na nějakou právě proplouvající rybu zazubil, než se narovnal, aby mohl pokračovat. Následoval směr proudu na jih. Nechtělo se mu teď řeku překonávat, sotva se mu celé tělo zimou přestalo třást. Třeba najde lepší místo pro její překonání.
A taky se nudil. Maličko. Maličko víc. Pokukoval kolem sebe, zatímco procházel krajinou. Zatím stihl vidět spousty hezkých míst. Ten vodopád, například. A ty květy. A to jezero! Ale tady to bylo všechno stejné nebo stejně nezajímavé. Zkrátka předešlé destinace nasadily laťku vysoko. Kolem řeky však sem tam rostly rampouchy z vody, která šplouchala do břehů. Nickolas se té myšlence bránil, skutečně dlouho s ní zápasil, ale pak se jí poddal a rampouchy si ulomil. Znovu se zastavil, aby se obdivoval v řece, která ledovému jezeru čistotou nesahal ani po oblázky, ale bylo to jediné zrcadlo, co teď měl. Nejdřív si rampouchy přidržel u krku jako ozdobu. Slušely by mu, jen kdyby se v teple neroztály. Pak si je nasadil jako parohy a zahihňal se. Takhle v přestrojení by mohl lovit! To by ty horský kozy koukaly panečku! A nakonec si rampouchy narval do tlamy a obhlížel se ze všech stran. Nebyl to pro něj zjev úplně lichotivý, usoudil a byl rád, že z něj je jen dočasný zimní upír a že už se tak nenarodil. Jak by to vypadalo, kdyby už od narození chodil po světe s takovými tesáky? A když o tom tak přemýšlel, viděl už někdy někoho takového? Nejspíš ne, to by si jisto jistě pamatoval. Zuby z rampouchů mu začaly v tlamě překážet, ale musel chvíli bojovat, než se mu podařilo se jich zbavit. Zacukal čumáčkem, jako by si ho snažil srovnat a rampouchy zabodnul do sněhového kopečku vedle sebe. "Tak," pronesl, jako by se jednalo o vlk ví jaké veledílo, "byl jsem tu!" Zubil se, jako by tu přesně tuhle zprávu těmi rampouchy zanechával a trádoval si to po proudu vesele dál.

// Kopretinová louka (přes řeku Tenebrae)

- Jít k ledovému jezeru -

// Sněžné velehory

Černobílý svištěl z kopce a nabral při tom dva další pasažéry. Možná něco říkali, možná ne. Možná se vzpírali či namítali, ale kláda se neptala, koho cestou nabere a tak neměli na výběr a prostě nastoupili. Vlček ječel s tlamou dokořán, než si uvědomil, kolik mu do ní nalítalo sněhu a že se tím docela dusí. Musel tak svůj křik zatrhnout, tlamu zaklapnul a vypadal jako nafukovací ryba se svými vypoulenými tvářičkami, jak v nich zadržoval dech. Zapomněl, že dýchat může normálně. A protože všudy přítomný sníh odletoval opravdu, inu, všude, donutilo to vlčka v jednu chvíli zavřít oči, protože i tam mu velice nepříjemně nalítával. Pak ucítil podivné HUP a jízda byla najednou o něco... jiná. Teď se trošinku zdráhal znovu se podívat, ale nakonec musel.
Maličko zamžoural jedním očkem a pak dokořán otevřel obě. Jen zírala mrkal a nedokázal pochopit, co se stalo, protože to neviděl, pochopitelně, ale najednou jel zase sám. Bez Nicose a toho druhého zrzka. Jo a bez té klády také, prosím pěkně. Prostě se klouzal po zadku volným spádem a pomaličku, pomaloučku začínal zpomalovat, až zastavil elegantně a lehce na samém úpatí kopce. Zůstal sedět jako opařený - totiž spíš zmražený - a nerozuměl. Tolika věcem nerozuměl. A pak to s ním hrklo. "Ne, ne, ne, ne, ne!" Zmrzlý kvítek! Vyskočil a snažil se ho zkontrolovat pohledem, avšak na místo, kam si ho dal, řádně sám neviděl. Tlapkou něco nahmatal, ale nedovedl říct, v jakém stavu je. Co bude dělat, jestli je zničený? Nervózně přecházel sem a tam, až ve sněhu vytvořil abstraktní obrazec. A pak se rozběhl pryč od hor, jako by to mělo pomoci.
A co byste řekli, pomohlo! Protože za krátko ho nožky donesly k jezeru. A panečku, ne jen tak ledajakému. Jeho břehy byly lemovány krásným kamením a ta voda, chlupáči, ach ta voda! Čistší snad Nickolasovi oči ještě nespatřily. Vlček opatrně přistoupil blíž a jemně se tlapkou dotknul hladiny. Byla zmrzlá, ano, ale vůbec tak nevypadala. Průzračnost zmrzlé vody byla tak matoucí, až se zdálo, že na ní žádný led není. A přesto se tak náramně třpytila ve světle končícího dne. Vlček byl jako učarován, jak zíral ohromeně na svůj odraz ve zmrzlém zrcadle. Očka mu zabloudila na místo, kde měl být zmrzlý květ. Pořád tam byl. Mráz byl nejspíš silnější, než nějaký vítr a poletující sníh od svištícího kmene. To Nickolase velmi potěšilo. Mohl si oddychnout, i když si s tím už těžkou hlavu nedělal. Všude kolem bylo krásných kamínků, že kdyby o kvítek přišel, nahradil by ho jedním z nich. Jak by se asi v jeskyni Sarumenu vyjímali? Možná by měl jít a zjistit to a pak si vzít někoho na pomoc, protože jeho jemné tlapky se přeci nebudou s tím vším tahat samotné. Spokojen se zatetelil, jak se narovnal a vydal se opět směrem na jih. Třeba tentokrát už do té smečky skutečně dojde...

// řeka Kierb (přes Ledovou pláň)

// děkuji za akci a pordoon za zpoždění, proto prosím odměnu do rychlosti, ať se příště nemám na co vymlouvat, děkuji!

- Najít boby a s alespoň 1 dalším vlkem sjet libovolné hory -

// Křišťálová louka

Černobílý zahlédl před sebou dvě rezavé šmouhy a vydal se za nimi v domnění, že je to přesně ten vlček, kterého hledá! Nebo si alespoň teď vzpomněl, že by ho hledat měl, když se ztratil, takže teď už ho hledal. A byl tu hned dvakrát! Z dálky bylo těžké to poznat, ale Nickolas měl na chvilku podezření, že má z té zimy halucinace a dva stejní vlci tam ve skutečnosti nejsou. Naštěstí mu čumáček prozradil, že jeho hlava je naprosto v pořádku. Tedy, když jste Nickolas, tak v pořádku v rámci mezí vytyčených jeho realitou.
"Nicoo- uf, to je kopec," lapal po dechu, jak se hnal za vlky, kterým to stoupání z nějakého důvodu šlo o něco lépe, než jemu. Ale on byl unaven z lovu, pochopte, ten kapřík ho zmohl, takže si přeci jen dobrý důvod našel. Kapřík mu však nepomůže vlky dohnat a hulákat na celé hory neplánoval, to se přeci pro takového galantního vlka jako byl on vůbec nehodilo. Nezbývalo mu, než zkrátka pokračovat a doufat, že si ho dvojice všimne nebo se alespoň zastaví. Cožpak ti dva nemuseli nikdy odpočívat?!
Jeho vidění na okamžik zastřela sněžná slepota. Nebo něco úplně jiného, jméno tomu nedával, ale vlci, které pronásledoval, najednou nikde nebyli k zahlédnutí. Že by byli až tak rychlí? Nebo se mu schovali? Zmateně se rozhlížel kolem, ale co mu to bylo platné. Postávalo tu jen pár keřů a stromů. Vlček opatrně udělal ještě několik kroků vpřed v podezření, že se mu vlci jen ztratili za obzorem, když se mu překvapivě nohy nezabořily do sněhu jako obvykle. Zpozorněl. Pod sněhem něco bylo. Zvedl tlapou a letmo odhrnoval pokrývku, aby se tomu dostal na kloub. Co našel nebylo vlastně nic zvláštního. Zasněžený kus dřeva. Asi dost velkého, protože vlčkovi se nepodařilo dohrabat na jeho konec. Ne, že by se o to nějak extrémně pokoušel, spíš hrábl ještě tu a tam jen ze zvědavosti. Pak to nechal být a chtěl odejít, když ho opět něco zašimralo v nose. "Ha-pšíík!" ozvalo se hlasité kýchnutí, které se neslo přes celou šíři i délku hor. Vlk jako by zkameněl a jen očkama kmital, co se bude dít. Vyčkal tak vteřinku, dvě, ale když odezva z hor nepřicházela, usoudil, že pohroma se nekoná. Zvedl tlapu v úmyslu vykročit dál, když se pod ním zem pohnula - totiž ten kus dřeva - sesunula se a sníh z ní opadal. "A doaaaAAAA..." Než se černobílý nadál, sjížděl s ním kus dřeva, který byl vlastně pořádný kus kmene, dolů z kopce jako lavina. Nevěděl, co si počít a tak se jen pevně držel a snažil se nespatnou z téhle jízdy na bobech, o kterou se nikdy nepřihlásil.
Nečekaná situace však měla i své výhody! Za krátko se před ním opět začaly rýsovat vlčí siluety. Aha! Takže oni mu neutekli, to on předběhl je. Předzvěstí jeho příjezdu mohl být jen šoupavý zvuk dřeva po sněhu, který se řítil přímo na vlky. A když ten byl slyšet, už bylo příliš pozdě, než aby uskočili z cesty. Kousek před nimi kláda najela na kopeček, vyskočila a zabořila se do sněhu, nabrala oba vyjevené rezouny a všichni tři klouzali dolů bez možnosti manuálního řízení, odkázáni jen na směr spádu. Když se nad tím tak pozastavíme, bylo až s podivem, že se cestou už dřív neroztříštili o náhodně rozeseté statné jehličnany.

// Ledová pláň

- Prohlédnout si ledové květiny -

// řeka Kierb

Zmrzlý vlček se trmácel dál do ledového světa, jako by sám netušil, že na ohřátí by se musel vydat úplně jiným směrem. I když, on to opravdu nejspíš nevěděl. Měl zamrzlý mozek z té zimy, tím se alespoň pro tentokrát mohl bránit. Zuby mu tiše cvakaly o sebe a zahříval ho jenom pohyb. Místy se zastavil a celý se znovu zatřásl. Voda na jeho srsti už stačila zmrznout a ledové krystalky vzniklé na jejích konečcích vydávaly tiché cinkavé zvuky patrné pro pozorné posluchače. Ale kdo by tady poslouchal? Nickolas by byl tímto úkazem sám velmi zaujat a ohromen, kdyby ten mrznoucí nebyl on sám. Ať se snažil sebevíc, nedokázal v tomto stavu tu záležitost obdivovat. Znovu se oklepal. Pár ledových třísek se rozlétalo do stran. Pčík. Jako by toho nebylo málo.
Bloudil krajinou s hlavou svěšenou, takže když se konečně po dlouhé době rozpomněl a zase ji zvednul, zaujalo ho, kde se to nacházel tentokrát. Sníh, samozřejmě, ale bylo tu něco ještě docela jiného. Vypadalo to, že zdejší mráz si nevypůjčil jenom jeho kožíšek jako malovací plátno. Celá krajina byla jeho plátnem a proměnila se na zamrzlé obrazce květin a květů. Jeden by si myslel, že květiny tu jednou rostly, pak se přihnal prudký mráz a od té doby zůstaly na věčnost uvězněné v ledovém vězení. Když se však Nickolas sehnul, aby si houf květů prohlédl svým odborným očkem, zjistil, že nešlo o nic podobného. Byl to mráz, vskutku jen ten. A čaroval. "To je jako magie," vydechl a další obláček mu unikl z tlamy. Sledoval ho šilhavým pohledem, když mu do mysli vkročil geniální plán. Ty květy by se Maple určitě hrozně líbili! A on by odčinil, že nenašel tu spadlou věc z oblohy. A že ztratil toho vlka, co ji šel hledat s ním. Ano, to by byla jistě dostatečná omluva, však podívejte na tu nádheru! Vlček vzal opatrně zmrzlý útvar do tlamy a zadržoval dech, aby jej horkem z tlamy minimálně poškodil. Našteloval si ho do už tak zmrzlého kožichu, takže tam zmrzlý kvítek krásně držel. Dost možná už tam stačil také přimrznout. Tak, perfektní! Teď už jen...
Vlček se ohlédl a pohledem v bělostné krajině zavadil o cosi rezavého, co uhánělo od louky pryč do hor. Přimhouřil znalecký pohled. Možná nebude muset zmrzlým květem odčinit obě věci. "Ni-Nicos?" zakoktal se kvůli zimě, ne že by zapomněl jméno tak podobné svému. "Dva Nicosové?" podivil se a nožky rychle uvedl do pohybu, aby ještě dvojici vlků dohonil.

// Sněžné velehory