Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem lehce skleslý, protože se mi pátrání nedařilo, ale mně smutek nikdy moc nešel a tak ani teď dlouho nevydržel. Hlavně protože Maple a malá Maple, co nebyla malá Maple, ale Nicos - to jméno mi znělo zvláštně povědomě a něco mi říkalo, že to je fakt dobré jméno - se ukázali být také do pátrání nadšení. Malá Maple Nicos o něco víc, než ta velká. Ocásek už mi zase radostně kmital.
"Jo, přesně tak, tu věc z nebe! Spadla a spadla uuurčitě někam sem!" přikyvoval jsem vlčici, až se mi do proslovu samým nadšením i menší zavytí vloudilo. Pak mou tvář obsadil zkřivený, totiž intenzivně zamyšlený výraz. "Nevím, jestli padající hvězdy umí chodit," posoudil jsem návrh skoro vlčete. "Tak to zjistíme, až to najdeme!" Nevědomost pro mě rozhodně nebyla překážkou. Maple se do naší pátrací skupin přidat neplánovala, ale nenechal jsem se tím znovu rozesmutnit. "Tak jo, přineseme ti něco úžasného!" obdařil jsem ji extra širokým úsměvem a pohodil hlavou směrem k vlčeti, abychom vyrazili. "Bude to určitě hned někde vedle, musíme mít oči na stopkách! Hmm, jak asi voní taková hvězda?" zamýšlel jsem se cestou nahlas, protože v hlavě můj vnitřní hlas zůstat neuměl.

// řeka Kierb (přes řeku Tenebrae)

// Esíčka (řeka Tenebrae)

Když už se mi zdálo, že řeka vede dál, než bych potřeboval, odpojil jsem se. Tady, tady někde to totiž určitě bylo! Hnán kupředu svou zvědavostí jsem pro jednou přehlédl nevábnost tohoto místa, i když kdybych se pořádně rozhlédl, hned bych věděl, kam jsem to vlezl.
Šmejdil jsem a prolézal lesem, jenomže po té věci tu nebylo ani stopy. Za to jsem zachytil stopy někoho jiného. Vydal jsem se za známým pachem a za chvilku se zjevil před alfou, a nějakou menší ne-alfou, s oháňkou metající do všech stran, jak jsem byl rád, že ji po takové době zase vidím. "Maple, Maple, Maple! Ahoj!" hulákal jsem opakovaně, než jsem se dostal až k nim. Pak jsem si na krátko prohlédl druhého vlka. "A malá Maple," oslovil jsem i jeho, aby si nemyslel, že jsem ho snad přehlédl. Pak už jsem ale zase byl k nezastavení. "Viděli jste to?" vyzvídal jsem naléhavě. "Je to někde tady? Taky to hledáte? Já jsem to viděl, letělo to někam sem a pak to asi spadlo! Určitě to musíme najít!" Byl jsem celý neklidný, jak už jsem chtěl před sebou tu spadlou věc mít. Čím déle jsem ji neměl, tím větší riziko bylo, že ji zatím našel někdo jiný. A co když ji pak vezme a já už ji neuvidím? Ale Maple ani malá Maple nevypadali, že by ji měli. Než se zmohli na odpověď, prokroužil jsem les kolem nich a intenzivě čenichal, jako bych snad věděl, jak taková padající věc voní. Nahlédl jsem za každý strom a nevynechal jediný pařez ani houbu, ale bez výsledku. K dvojici jsem se vrátil už o něco skleslejší. "Nevypadá to, že by to tu bylo," oznámil jsem spíš sobě, než jim.

// Východní hvozd (Zrcadlové hory)

Běžel jsem, co mi dech a síly stačili. Ale přeci jen jsem překonával hory a tak, že se nikdo nedíval, jsem si dovolil zpomalit a přejít je rozumným tempem. Musel jsem si šetřit energii na radostné poskakování a jásání, až objevím tu věc. "Je to hvězda. Spadla z nebe," rekapituloval jsem si a na okamžik zděšením zatajil dech. "Co když bude zraněná!" Další zaražení. "Může být hvězda zraněná?" pokračoval jsem v monologu, jako bych tu nebyl dočista sám. Pak jsem si bezstarostně odfrknul, pohodil hlavou a ladnou chůzí pokračoval. "Chm, třeba jo! Kdo by nebyl při pádu z takové výšky. Bude potřebovat pomoc. Možná se bude chtít vrátit i tam nahoru mezi ostatní, ale kdo by ji tam tak mohl vysadit..."
Ani jsem si neuvědomil, že jsem přišel k říčce a automaticky se nechal vést jejím klikatým korytem kupředu. Až po několikátém zákrutu už mi to motání přišlo podezřelé. Ještě aby si ze mě ta říčka dělala legraci, že mě takhle motá. Pro jistotu jsem se pozorně rozhlédl a nastražil uši, jestli neuslyším, jak se mi třeba škodolibě chichotá nějaký proradný keř. Nic, jen zvuk proudící vody. Ulevilo se mi, možná ne všechny keře tady byly tak hrubé jako ten, co si zasednul na Malovaného. Alastor, kam ten vlastně odešel? Nemělo by mě to trápit, měl bych být rád, že si mě v zubech neodnesl s sebou. Tak proč ta zvědavost?
Zůstal jsem chvíli koukat do dálky, jako bych přesně věděl, kde se teď malovaný vlk nachází, ale pravděpodobně jsem zíral stejně úplně někam jinam. A pak, jako by nic, jsem se dal dál na jih. Ta řeka totiž vypadala, že ví, kam teče.

// Tmavé smrčiny (řeka Tenebrae)

// Severní Galtavar (přes VVJ)

Prosvištěl jsem kolem obřího jezera jako střela. Nebo jako ta hvězda, co si to svištěla v noci po obloze. Kdyby mě někdo viděl, jistě by ode mě taky nemohl odtrhnout zrak, jak se mi v mém ladném běhu vlnila a zmítala jemná, pečlivě opečovávaná srst. Jen jsem na to pomyslel a hned se mi běželo lépe. To jen tak někdo totiž neumí, běžet a vypadat u toho takhle dobře!
Když jsme u té hvězdy, ta zmizela. Stejně jako všechny ostatní na nebi, jak se k ránu rozjasňovalo. Já jsem si byl však jistý, že se mi dařilo držet směr. A kam vlastně běžím? Sarumen. Ne, ne chtěl jsem prozkoumat tu spadlou věc, to bylo ono! A ta padala tudy. Nějaké nutkání mě přemlouvalo, abych se ohlédl, rozhlédl kolem sebe, jako bych tu neměl být sám. Měl tu někdo být se mnou? Že jsem Stara ztratil někde daleko za sebou jsem si už vůbec neuvědomoval. Ta jasná padající věc z noci se v mé hlavě roztahovala a zabírala místo tak, že na ostatní myšlenky už žádné nezbývalo. Musel jsem zjistit, kam to dopadlo.

// Esíčka (Zrcadlové hory)

// jezero Nahi (stará mapa přes Ageron)

"No jasně, že ji znám!" odkýval jsem s hrdostí, jako by Nora byla nějaká monarcha a známost s ní byla nanejvýš obdivuhodná záležitost. "Je to totiž moje kamarádka! A slíbila mi, že mě naučí mluvit takovým úplně vznešeným jazykem!" vychloubal jsem se něčím, co vznešená Nora z tlamy jaktěživ nevypustila, ale to nebylo důležité. "Je to řeč jen pro vyvolené," objasnil jsem mladému černobílému, který byl zjevně ještě dost nezkušený, aby tomu nerozumněl.
Vydali jsme se směrem, který jsem určil, protože jsem se očividně stal důvěryhodným vůdcem téhle naší dvoučlenné party bez ohledu na to, že i kámen měl pomalu lepší orientační schopnosti. Dál jsem důležitě přikyvoval Starovým slovům. Ano, náš úkol s vodou byl velmi důležitý! A ano, mluvící keř! Přeci bych si nic takové nevymyslil, takový ošklivý keř by si snad nevymyslil nikdo, kdyby mohl. Než jsem se stihl zeptat na tu tetu, oblohu rozzářilo nespočet světel. Zastavil jsem se a vzhlédl s hlasitým "Wooouu!" jak nad námi přelétala jedna padající hvězda za druhou. Bylo to krásné, až i vlk s nekonečným množstvím slov o ně na chvilku přišel. "Koukej, koukej!" upozornil jsem Stara na jednu letící extra nízko a při tom do něj žďuchnul. Kožich si na tom místě budu muset později pečlivě vyčistit. Hvězda zmizela za hory, kde to zajiskřilo a ozvala se rána. Zalapal jsem po dechu, to bylo blízko! "Musíme - musíme se tam podívat!" zajíkal jsem se, jak se ve mě vzbouzel entusiasmus. Začal jsem cupitat na místě, nožky mě samou zvědavostí svrběly. "Honem!" zavelel jsem a uháněl k lesu.

// Východní hvozd (přes VVJ)

Nadšení z Nicka lehce opadlo, když se ho vlk zeptal na jméno. Ale budiž, musel omluvit ty s menší kapacitou paměti, ne všichni mohli být ve všem tak dobří jako on a tak hrdě vypjal hruď. "Nickolas! Ale můžeš mi říkat Nickoli, Nora říká, že to zní vznešeně," pronesl svou již pečlivě natrénovanou frázi, i když se nepředstavoval už tak dlouho, že by jeden hádal, že na ni zapomene. Ale kdepak, na kámošku Noru se přece zapomenout nedá! Kde vlastně byla? Měl by se po ní také poohlédnout... ale hezky popořadě, teď je tu tenhle černobílý. Star, zopakoval si pro jistotu vlk, aby si to zapamatoval.
Při Starově vyprávění mu hlava samovolně klesala ke straně, protože nic z toho vlastně pořádně nedávalo smysl. Růžová tma? Puf? Pak se ale vlček zvedl a oklepal, což Nicka probralo, udělal další krok dál a taky se oklepal, přesto že na něj nejspíš ani kapka ze Stara nedolétla. Ale tak, pro jistotu. "Měl by ses umýt," oznámil promáčenému vlkovi, ale být promoklý ze sněhové bouře nebylo totéž, jako pořádná koupel. Nevadí, Nickolas se postará o to, že v takovémto nevzhledném stavu vlček rozhodně zpátky do lesa nedorazí. Už se mu v hlavě začínal rodit ženiální plán...
"Co takhle vyrazit domů, co?" zeptal se naprosto neviňouce a nečekajíc na odpověď se obrátil a vyrazil směr jih.
Scházel z kopce dolů - aniž by si vzpomínal, proč na něj v první řadě vůbec vylezl, když les je úplně na druhou stranu - a v tlamě si převaloval odpověď na Starovu otázku. "Byl jsem na veledůležité výpravě za vodou pro smečku!" V Nickolasově podání to zněla jako ta nejšlechetnější mise, které se kdy kdo může účastnit. "Měli jsme to se Zor všechno vymyšlený a promyšlený a pak se Zor ztratila a já se ztratil a našel jsem takového zmalovaného vlka. Byl moc hezky zmalovaný. A taky tam byly želvičky. A jeden hrozně hrubý keř. Potkal jsi už někdy hrubý keř? Ani jsem nevěděl, že keř může mluvit, ale tady asi jo, ale vůbec neříkal nic hezkého. Radši se tu s keři moc nevybavuj, třeba jsou všechny stejné," poučil důležitě svého společníka a nenápadně zamžoural na keřík, který právě míjeli. "No a pak jsme šli na návštěvu za Smrtí, ale Smrt ve svém doupěti nebyla a... a..." Nickolasův bujarý hlas najednou zeslábnul a vytrácel se s každou další hláskou. Zatřepal hlavou, aby obrazy ze Zříceniny vyhnal pryč, pak hlavu zase rychle zvednul do výšky a zazubil se. "A teď jdeme do lesa, protože musím najít Zor, abychom dokončili ten úkol, víš," zakončil své vypravování a perfektně ve svém rozzářeném výrazu skrýval křeč, která se za ním ukrývala.

// Západní Galtavar (přes Ageron)

Obdivoval se dál v průzračné vodě, když zaslechl pravidelně se blížící kroky. Nepřítomně se ohlédl a pozoroval, jak se podobně černobílý vlk potácí jeho směrem, bez zaváhání, až si nakonec kecnul těsně vedle něj a začal ze sebe sypat slova jak lavina z vršku sněžných hor. Nick dvěma krůčky poodešel, vlk vůbec nevypadal nebezpečně, ale za to vyhlížel zatraceně zuboženě, kožich měl promáčený a rozcuchaný a vůbec byl celý neupravený. Nickolas by nerad, aby jeho kožíšek dopadl podobně, jestli je tenhle vlk nějaký hromotluk, co si nehlídá, jak se o sebe má správně starat. V bezpečné vzdálenosti pro svůj uhlazený kožíšek mu však už nic nebránilo nahodit veselý pozdrav.
"No jo, no jo, to jsem já a to jsi ty!" přitakal při té vzpomínce a hrdě vypjal hruď potěšen, že si ho mladý vlk pamatuje. Za to určitě mohlo to, že byl prostě skvělý a tak se na něj zapomínalo jen velmi obtížně. "Co se ti stalo?" žbleptnul vzápětí naprosto netaktně, jak to snad uměl jen on a posunky při tom poukázal na celou vlkovo maličkost. Jeho jméno si teď také nevybavoval, ale to pro Nickolase nebylo tak důležité. Chtěl znát příběh za tím jeho zjevem, aby se ujistil, že mu to snad také nehrozí.

// Jedlový pás (přes Ageron)

Jedinci jako Nickolas měli jednu neskonalou (ne)výhodu. Čím více se vzdalovali od zdroje svých myšlenek a obav, tím rychleji je i ony myšlenky opouštěly. Než se vlček ocitl v polovině stoupání, už se mu nějaká Smrt vypařila z hlavy. Alastor tam ještě chvilku strašil, ale už jen v pozadí připomínal, že Nickolas před něčím ustupuje, proto ještě nezastavil. Ještě krůček a další krůček, ale než se černobílý rozpomenul, co že ho to zahání do toho kopce, dovedly ho jeho bělostné nožky až k té nejhezčí tůňce, kterou jeho stříbřitý pohled kdy spatřil. Zíral do křišťálově čisté vody a nemohl svým očím uvěřit. Hladina navíc naprosto perfektně odrážela jeho nádherný zevnějšek. Tuhle, tuhle kdyby tak měli v Sarumenu- Sarumen! Zorrea! Jezero! Všechno se mu to vrátilo jako by mu na hlavu spadla šiška a rozsvítila v ní miliony světlušek. Tohle jezero jí musel ukázat, třeba by mohli přenést vodu z něj místo toho s medvědy. Stejně tamto trochu tím medvědím kožichem zapáchalo, ale tohle, tohle bylo... jen při tom pomyšlení se mu rozběhl příjemný mráz po zádech. To budou všichni valit oči, až se budou moc také v tak nádherném jezírku obdivovat. Teď už jen najít tu Zor, sdělit jí změnu plánu a hurá na to. Kam se ale ta vlčice poděla, vždyť už ho určitě měla dávno najít...

Nickolas stál před zříceninou už hodnou chvíli. Kolik uplynulo času, hodina? Dvě? Měsíc? Vlček by vám to neřekl. Nohy měl k zemi jako přirostlé a nebyl sto se ještě chvíli pohnout. Jeho drobná krásná hlavička ještě nezpracovala všechno, čeho byla jeho skvělá maličkost svědkem. To křoví ožilo a bylo ve zřícenině. Takže to celou dobu byla Smrt? A co že to to křoví říkalo? Alastor byl... byl...Nick to ani v duchu nedovedl zopakovat. Kam se vůbec ten vlk pak poděl? Odešel. Možná to bylo dobře, co by asi černobílému provedl teď, když tohle všechno slyšel? Mohl být rád, že ho neshodil do té ohromné propasti, když kolem ní procházeli cestou sem. Že se ho nezbavil už dávno předtím, než vůbec dorazili. Ale, ale to nemohlo být možné, však ten vlk vypadal... jak by mohl být...
Nick zavrtěl hlavou a skroutil se k zemi. Už ho z toho všeho přemýšlený pěkně bolela. A jak se pohnul, nožky se ozvaly taky. Neměl by tu být, co když si to malovaný rozmyslí a půjde se s ním vypořádat? Vzpomene si, že ho tu nechal jenom tak netknutého... Vlček raději zamířil pryč, ale kam? To si sám nebyl jistý. Hlavně pryč, pryč a co nejdříve.

// jezero Nä'hi (přes Ageron)

// Západní Galtavar

Zbrklé divoké kývání teď nahradilo pomalé, rozvážné pokyvování. Zřícenina. Zpráva přijata. Nickolas rozumí. "Zřícenina," zopakoval si se zatajeným dechem. Už si povšimnul, že Alastor je nějaký... no, nějaký. A přebral z něj trochu té tajuplnosti. Pro Nickolase to totiž nebyl strach. Byl až příliš unesen objevením tohoto nového místa na to, aby si uvědomoval nebezpečí, které to s sebou přináší. Jak by také mohl? Smrt nikdy předtím nepotkal a co si vzpomínal, někdo v Sarumenu mu o ní pověděl pár dost hustých věcí. Kdyby nebyl teď lapen v záhadnosti tohoto místa s klidným srdcem by prohlásil, že se na její návštěvu těší a honem si vzpomínal, co se to chtěl podniknout, až ji konečně potká. Plést květinové věnečky? Možná...
Věž nebyla to jediné, co tady bylo. K ní patřila i celá... zřícenina, tak to malovaný nazval. Nickolas se nedivil, že už tu někdo bydlí. Taky by tu chtěl bydlet, kdyby tu nebylo obsazeno. Taková honosná jeskyně! Už už chtěl vyrazit kupředu, ale hlas vedle něj ho zarazil. Počkat? Jak počkat? Vlček nechápavě zamrkal na svého společníka, který zdejším místem nebyl tak nadšený, jak se neochotně šourá do zříceniny. Nevypadal, že by se mu tam chtělo. A Nick že by měl zůstat pozadu? To ani náhodou! Když je Alastor takhle skleslý, určitě ocení, že ho skvělý Nickolas doprovodí! A jak si usmyslel, tak taky učinil a rozešel se za malovaným do zříceniny, aby nezůstal moc pozadu.

// Zřícenina

// Východní Galtavar přes VVJ

Prý, že neviděl. Co neviděl? Černobílý se tak zabral do svého vypravování, že než to všechno dopovídal, už opomněl svou úplně první nejhlavnější otázku a tak teď obdařil malovaného tupounkým výrazem, než mu to v hlavičce zase sepnulo. "Aha!" vyhrkl, když konečně pochopil, co nebylo k vidění. Nebo kdo. Nevadí, pomyslel si, určitě už někde shání tu vodu. Nebo už dělá to jezero... ne, ne beze mě by přece nezačala! Zděsil se vlček na okamžik, on chtěl také sklízet své zásluhy a být užitečný. Měl by se brzy vrátit do lesa a ujistit se, že to Zor už neoddřela sama. Hlavně, co když nevěděla jak správně na to a potřebuje jeho skvělé rady? Určitě ho hledá. Nickolas si tak v duchu vedl svůj monolog a pokyvoval při tom hlavou, jako by všechno říkal nahlas. V duchu také Zor ujistil, že brzy bude doma, ať se nemusí bát.
Teď už vlček užasle zíral na kamennou věž mezi stromy, co by mohla být taky strom, kdyby to nebyla ta věž, že ano. "Wouu," ujelo mu. "To je ono?" zeptal se, jako by to nebylo jasné. "Je to úplně vysoký," komentoval, "to je nějaká divná jeskyně. Nebo kopec. Nebo, nebo..." snažil se najít to správné označení nejdřív na zemi, jako by si ho tam měl přečíst, ale protože na zemi neleželo a i kdyby leželo, Nickolas číst neuměl, tázavě se ohlédl na Alastora, aby ho doplnil.

// Jedlový pás

// Kaskády přes Propadlinu

Dotáhl by to černobílý daleko, kdyby se rozhodl dát na hereckou dráhu a bravurně zahrál, jak vůbec nešel špatně, i když ho lehce dostalo, že Alastor se nakonec rozešel úplně na jinou stranu. Zachoval však chladnou hlavu a pár ladnými poskoky už zase svého společníka doprovázel.
Sešli od vodopádů a procházeli kolem takové ohromné díry v zemi, do které si Nickolas usmyslel, že by nikdy nechtěl spadnout. Asi by to bolelo. A kdo ví, co tam dole muselo být za nepořádek! Přemýšlel o té díře, že málem přeslechl Alastorovu otázku. Ale hop a skok a už byl zase duchem plně přítomen. Tedy natolik, nakolik to jen jeho mysl dokázala. "Já ve smečce? Jasně!" prohlásil radostně, jako by tom neměl být pochyb. Proč by někdo tak úžasný jako on nebyl ve smečce, přece smečku o svou skvělou maličkost nepřipraví. "V té úplně nejlepší smečce! Je tam hodně stromů a vlků a mluvící vydry... ale není tam dobrá voda. Není moc čistá. Ale to nevadí, protože ZOR!" vyhrkl najednou v záchvatu uvědomění a začal se zmateně ohlížet. "Neviděl jsi ji náhodou? Zor? Teda Zorea se jmenuje, to je její jméno. Zní dost válečnicky, nemyslíš? No a my jsme se Zor rozhodli, že tam tu čistou vodu dostaneme a uděláme tam pro všechny nové hezké jezero," tetelil se vlček nad svých geniálním nápadem, jako by to malovaného zajímalo. Ale jistě zajímalo! Byl tak zabraný do sebe, že ani nevšiml divného chování druhého vlčka.
Najednou ho přepadl takový zvláštní pocit. Kdyby jen věděl, jak to popsat, něco... něco bylo jiné. Kdyby měl hádat, řekl by, že les kolem nich má nový sestřih jen, aby zkusil to něco najít. Zatím mu to ale nedocházelo. "Je to tu nějaký divný, nemyslíš? Hmm..." zabručel zamyšleně. Nevědomky nakrčil čumáček, který už věděl, že nic neví, ale Nickolasovi tuto informaci zdárně zatajoval. "To už budem asi blízko! Jsme blízko?" vyzvídal.

// Západní Galtavar přes VVJ

Nickolas se maličko durdil nad tím, jak neurvalý takový mluvící keř uměl být. Vlček měl rád všechny tyhle magické podivnosti, ale ne, když byly tak nepříjemné. Alastor mu záhy projevil vděk a Nick se na něj na oplátku široce zazubil a čumáček hrdě zdvihnul do výšky. Samozřejmě, že se ho zastal! Protože on byl dobrý kamarád! A teď to dokonce malovanému mohl pěkně dokázat. I když celá ta situace byla lehce prapodivná, Nickolas z ní nakonec přeci vycházel velmi spokojen, což prozrazovalo neúnavné kmitání jeho černobílé oháňky.
Želvička, se kterou se pokoušel rozmlouvat, sice zajisté měla mnohem vybranější chování, než místní podrost, avšak na rozdíl od něj nepromluvila ani slůvka. Ale za pokus to stálo! ubezpečil se vlček v duchu a švihem se vyhoupl zpět na nožky. Vypadlo to, že byl čas k odchodu. "Půjdem!" odsouhlasil a rázoval si to pryč. A stejně plynule se po pár krocích elegantně otočil, jako by to k tomu celému vystoupení patřilo, přikráčel zpět a upřel na svého přítele svá šedá očka. "Kudy?" pousmál se nevinně, aby profesionálně zakryl fakt, že se rozešel kupředu, aniž by tušil, kterou cestou se vlastně vydat.

"To je skvělý nápad! Já půjdu hrozně rád! Myslíš, že mě taky něco naučí? Bylo pro tebe těžké se tohle všechno naučit? Možná bys mě něco mohl naučit ty, když máš taky tolik magie! Já jsem dobrý naučitel, opravdu!" dušoval se černobílý, jako by se kdy vykresloval v jiném než v tom nejlepším světle. Uměl znít velice přesvědčivě a doprovázel svůj proslov důležitým pokyvováním hlavou, aby o tom Alastor nemohl mít pochybnosti. Protože když u něčeho důležitě pokyvujete, tak to musí být pravda!
A pravda teď byla, že narazili na jeden pěkně nepříjemný keř. Alastor se rozhodl ne nedráždit tím, že by se k němu moc přibližoval, což Nickolase maličko uklidnilo. Ale opravdu jen maličko. Takhle agresivní keř ještě nepotkal. Vlastně by se mohl přít i nemálo vlky o místo té nejnepříjemnější bytosti, se kterou měl vlček tu čest. Nick nebyl vlk činů, v úzkých by byl ten první, kdo by zdrhal se staženým ocasem, ale tlamička mu jela od přírody. "He-hej!" ohradil se se zaváháním, než dostal jeho hlas pevnější tón. "Tohle od tebe ale vůbec není hezký!" zamračil se nesouhlasně na kupu listí, aby se za svého nového malovaného kamaráda postavil. Takhle se přeci s kamarády nemluví! Nick by dal tlapu do... no, třeba do vody za to, že tenhle keř jich určitě moc neměl. Křoví se zlověstně zatřáslo a vlček čekal, co ho čeká za trest za jeho nečekaný projev kuráže, ale pak ztichlo a už nevydalo ani hlásku. Nickolas si to vyložil po svém.
Zvítězil!
Malinko se nadmul pýchou sám nad sebou. Ať už to bylo křoví nebo duch, umlčel ho on! "Pěkně nepříjemný duch," odpověděl Alastorovi, aniž by jeho otázku rozlousknul. "Jestli jsou všichni duchové takový, tak mi nebude vadit, když už nikdy žádného nepotkám," prohlásil srdnatě a tlapou jemně přejel po krunýři želvičky, co se mu připletla pod nohy a lehce ji popostrčil stranou, aby do něj nenarazila. "Kdyby uměly mluvit želvičky, určitě by byly mnohem slušnější, než ten keřoduch, že jo?" hlesl, ale poslední otázka nepatřila tak docela Alastorovi, jako té malé želvičce, ke které se teď Nickolas sehnul až úplně na zem ve snaze koukat jí z očí do očí.

Nickolas byl lehce zmatený. Vlček před ním se tak skromně vykrucoval a pak tu vyvolával teplé proudy a vločky čaroval jen tak z čistého nebe a to bylo jaro! Černobílý koulil oči jako šedé studánky na pár drobných vloček snášejících se z oblohy. Na čumáku je ani necítil, jak rychle se objevily a zase byly pryč. "Woouw," vydechl úžasem, jako by mu ta podívaná všechna ostatní slova sebrala. "Ale to je hodně! Takže toho umíš hodně!" opravil ho celý vysmátý. "Tady je úplně hrozně moc kouzelných vlků, taky bych se od nich chtěl něco naučit!" zaradoval se a skoro se nezarazil, že byl tak blízko k tomu přiznat, že na rozdíl od místního obyvatelstva on neumí vlastně nic. Ne, tak to nebylo prosím pěkně, on jen uměl zase úplně jiné věci, ano ano! A ty byly také důležité! Protože on byl důležitý!
Alastor mu ochotně vysvětlil, že keře tu sice normálně nemluví, ale to vlastně vůbec nic neznamená. Vlček tiše přikývl a pozorně koukal, jak se jeho malovaný společník neohroženě natahuje k upovídané zeleni. "O-opatrně," varoval Alastora, zatímco sám stál na místě bez hnutí, "mu-může to být nebezpečný." I když zákeřné nebezpečné keře ještě nepotkal, ale proč to riskovat teď.