Gallirea - Příspěvky uživatele

// poušť Ararat (osud teleport)

Protože to však nebyla fata morgana, doběhl černobílý pomalu až k místu, kde se voda v nepravidelných intervalech snažila vylézt na břeh a zase byla stažena zpět do obří louže. Vlček se kochal tou nádherou a zároveň si nechával příjemný přímořský větřík prostupovat pěkně nahřátou srstí. Netušil, jak moc mu chybělo léto, dokud mu ho vydra zase nepřinesla. Proč není v Sarumenu pořád takhle? Když tam může být pořád mlha, mohlo by tam být pro změnu pořád sluníčko, no ne?
Když se vlček dokochal třpytící se zvlněnou hladinou, jal se po oblázkové pláži vstoupit po špičky tlapek do vody, až mu teď také omývala drápky. A pak popošel ještě víc, že měl tlapky potopené celé. Zbytek těla si však nenamočil, jen tlapy si hezky omýval, když měl tu příležitost.
Zároveň se neopomněl obdivovat v odraze a pochvalovat si, jaký je fešák. Protože on byl fešák, ale v tomhle světle mu to panečku slušelo ještě víc. Musel se na sebe spokojeně zazubit. A pak... pak udělal něco velice hloupého.
Napil se z moře.
Rychle zvednul hlavu a s vyplazeným jazykem se oháněl, jako by chtěl tu pachuť tak z něho dostat, ale nevycházelo to. Párkrát si pomlaskal a vylezl z vody ven. Pěkně ho nachytala! Byla tak krásná, průzračná, třpytivá... a on se nechal nachytat, že je i pitná! To vlčka trochu zklamalo. Už žádné vodě věřit nebude! Při svém rázování zpět na pevninu mu však do oka padlo něco skrytého mezi kamínky. Nickolas mezi nimi zapátral a objevil mušli, krásnou, lesklou, co se podle slunečních paprsků barvila do různých odstínů modré a tyrkysové. Hned věděl, co s ní provede a vzal ji s sebou.
Došel až na jeden z travnatých ostrůvků, mušli opatrně položil stranou a pak se začal ve vyhřáté suché trávě rozvalovat jako v peřinkách. Své dovolené užíval skutečně naplno, ať už se tu vzala odkudkoliv.

Černobílý oznámil svou představu a dal ji tak doslova všem na obdiv, jak se začala formovat kolem nich. Možná ho to na rozdíl od ostatních tolik nezaskočilo, ten svět měnící se kolem nich, protože tohle on ve své hlavince popravdě zažíval pořád. Furt se tam něco vlnilo a měnilo a on byl jednou myšlenkou tady a druhou zase támhle. V téhle spleti iluzí a magie byl tak prakticky jako doma. A když tak začal konečně dávat pozor, nemohl přestat žasnou, jak už to nebyla jen pustá písečná pláň, ale i ty stromy a ptáci a voda. I všechny zvyku v okolí se začaly postupně zesilovat. Šum obřích listů a moře omílající kamenný břeh. "Týbrďo," vydechl vlček nad tou krásou, i když se mu ještě sem tam před očima kroutila, než dostala díky magii stabilní tvar. "Tady je teplo!" hlesnul, jako by ho teď nějakou dobu nepálil doslova rozžhavený písek do polštářků na tlapkách, a vyběhl vstříc iluzi moře, než ho kdokoliv stačil zastavit. Pokud to byla jen fata morgana, nejspíš zapadnul do první písečné duny, ale pokud ne...

// Papouščí ostrov (osud teleport)

Vydra vysvětlila Nickolasovi, proč jeho přání nemůže být splněno, načež se vlček zatvářil smutně, ale jenom na chvíli. Protože se k nim sice nepřidala ani víla, ani Maple, ale někdo přeci jenom. Černobílou vlčici poznával z dřívějšího... nu, dobrodružství s vydrou, u druhé mladší si nebyl jistý, jestli tam byla s nimi nebo ne. Ale teď měl důležitější věci na práci, než svůj vznešený mozeček zaměstnávat vzpomínáním. Museli totiž vydře pomoci vymyslet, jak by mělo vypadat jejich ideální místo na pořádný odpočinek. Jak se tak Nickolas koukal kolem sebe, tohle skutečně několik detailů opomíjelo. Tedy, hodně detailů. Tady by skutečně odpočinkovat nechtěl.
Nicos nadhodil nápad s loukou a Star zmínil i nějaký dobrodružství, což se Nickolasovi nepozdávalo. Jak může někdo odpočívat a zároveň dobrodružit? Navíc, taková dobrodružství mohla být nebezpečná, to je houby odpočinek! Nickolas musel vymyslet místo, které by bylo perfektní pro zasloužený nerušený relax jich všech. Byl tak zamyšlený, že si nevšiml, že všechno, co z vlků vypadlo, se začínalo kolem nich zhmotňovat jako fata morgána.
"Mělo být o být suché místo, ale ne moc suché. Jakože, ne vyprahlé, ale tak akorát. Takže by tam mělo být teplo, ale ne vedro, takové ideální podmínky pro udržování kožíšku v tom nejlepším stavu. A pak by tam ale mohla být ta velká voda a písek, ve kterém je spooousta lesklých kamínků a mušliček. A ty mušličky můžete lovit i z vody, jo! A pak tam ale nebude jen písek, ale i tráva. Tráva na odpočívání a polehávání, protože z polehávání v písku pak máte ten písek všude. Jo a budou tam stromy, klidně ty- ty palmy, aby tam byl taky příjemný stín. A trochu vítr, ale teplný vítr. A a na obloze jsou mraky, obláčky bílé a načechrané jako vlnky a vypadají třeba... třeba jako vydra!" radoval se vlček, jak to brilantně vymyslel, a celý uculený se obrátil na vydru. "A budou tam motýli," dodal nakonec.

// Sarumenská mýtina (osud teleport)

Namítání bylo zbytečné, nebo cokoliv, k čemu se černobílý vlček chystal, protože než se vůbec stačil nadechnout, vcucla je mlha jako nic a byli ta tam. Totiž, Nickolas neměl tušení, kde že to byli. Nejdřív bylo všude ještě větší bílo, než které by způsobil sníh, či to přemlžení v lese, a pak najednou puf! Už nebyl les a ne jen pro to, že by ho neviděl.
Mlha kolem nich opadla stejně náhle, jako je pohltila a vlček se rozkoukával do všech stran, aby zjistil, co se stalo. Pamatovala si, jak dopadl vydří transport posledně. Ale tohle bylo jiné, nevypadalo to až tak... inu, vymyšleně. Pod tlapkami ucítil teplý písek, nikoli sníh, a všude kolem tomu bylo podobně. Vlček přešlápnul párkrát v sypkém povrchu, jako by si zvykal na nové prostředí a uveleboval v něm tlapky. Vydra měla pravdu, tohle bylo lepší než ta vlhkost. Spokojeně se oklepal a nechal svůj kožíšek nasát teplo okolí, načež se ohlédl po Nicovi. Ten už tam nestál sám. "Stare!" vyhrkl bez varování. "Tys tam byl taky? Páni, jsi vůbec přes tu mlhu nebyl vidět!" oznámil mu, jako by to nutně potřeboval nový černobílý vlček vědět, a pak se zamyšleně zatvářil na zrzka. "Nojoo," pokýval uvědoměle, "když my jsme teď tady, kdo se bude starat o les? Kdo ho bude hlídat? Aaaa kde jsou ostatní vlci? Měli bychom vzít i ostatní, určitě by si volno zasloužili všichni. Mlhule, ty víš, kde jsou, že jo? Mohla by jsi je sem vzít taky. Maple je v lese, třeba. Měla by tam být i víl-teda Islin. Ty by koukali, kdybys je sem taky dostala," vlček už zase klapal tou svojí tlamičkou a během toho se ohlížel, kde že tu vydru uvidí, protože pokud jste si mysleli, že na ni mluví, protože na ni kouká, tak to byste se šeredně mýlili.

Normálně byl Nickolas ten nejkontaktnější vlk pod sluncem, ale tentokrát, když se o něj Nicos opřel, aby mu znovu v mlze nezmizel, mu to jen připomnělo, že i jeho srst byla postihnuta vlhkostí všudypřítomné mlhy. Byla těžká a lepila se mu na kůži a to začalo být vážné. Jak situace ohrožuje dokonalost jeho úhledně udržovaného kožíšku, je to vážné! A v ten moment si zadal, že s tou mlhou skutečně musí něco udělat!
Naštěstí i přes mlžnou překážku brzy našli místní hlavní vydru. Byla hlavní, ne? Alespoň se Nickolas domníval, že byla. A naštěstí byla dost hlasitá, aby nebylo tak těžké ji odhalit. Než stačil opáčit na zrzkovo otázku, ozvala se vydra sama. "Vidíš, samozřejmě, že rozumí!" přitakával vydře a tvářil se, jakože vůbec nezapomněl, že to umí. Totiž, mluvit po vlčím. A byl zatraceně rád, že ke šplhání si vydra vybrala Nicose a ne jeho, to by jeho srsti teď rozhodně neprospělo.
Vlček najednou zíral na vydru, jako by spadla z višně. Nebo z ní spadl on. Možná z ní spadli oba. Vydra ale vysvětlovala, takže se nemusel Nickolas výjimečně tupounce doptávat. Nejdřív ho napadalo, že netuší, jak na všechny ve smečce vlastně může vydra dohlížet. Pak mu blesklo hlavou, že tu práci nedej vlku předá jim, zatímco bude někde lenošit. A nakonec z ní vypadlo, že je vezme s sebou! To se začínalo konečně vlčkovi zamlouvat a jak vydra dál vyprávěla, už se viděl někde na sluníčku, v teploučku, v novém suchém kožíšku. Zapomněl, že jejich úlohou bylo zbavit se mlhy a rozhodl se to udělat obráceně - zbaví mlhu jeho. Tedy, vydra to udělá. Ta její poslední poznámka se mu ale moc nezamlouvala, jen co však otevřel tlamičku, vydra už luskla a je pohltila mlha, zatímco Nickolas vyděšeně vytřeštil oči, protože víc mlhy už neee....

// Poušť

Připadám si lehce nemístně, že po pár výtvorech zachycujících skutečnou ponurost a závažnost problému lýkožrouta sem přidávám svou naprosto out-of-line interpretaci tématu, ale někdo sem trochu toho sluníčka vnést musí. Představuji vám vlk, co žere strom. Protože lýkožrout, duh! (It's okay, vyprovodím se sama.)

// Sarumen

Nicos byl hned v závěsu, o tom Nickolas nepochyboval a tak si to rozhodně štrádoval vstříc houstnoucí mlze, nabytý novým elánem ze vší té vložené důvěry a projeveného uznání. Nickolas věděl, že se mu tady bude líbit, ale že až takhle, to i jeho očekávání lehce předčilo. Ne, že by si stěžoval.
Za krátko přestal vnímat jen vlastní ego a zaměřil se na okolí, které tu jaksi nebylo. I ty nejbližší stromy pozvolna pohlcovala bílá stěna. Vlček se ohlédl na zrzavého, kterého nyní zahlédl jen díky tomu, jak blízko se držel. Mrknul na něj překvapeně, jestli také vidí, že nic nevidí, ale pak se rozešel dál, místo aby se zeptal na cestu. Snad doprostřed lesa strefí i poslepu!
Měl štěstí, protože trefil. Jenom to nebylo k poznání, protože jestli byly v mlze schované stromy nebo nic, to skutečně přestávalo být znát. Nickolas čím dál postupoval, tím více zpomaloval a opatrně kladl nohy před sebe, aby do něčeho nevrazil, což by se při jeho normální rozjařené chůzi mohlo velice lehko přihodit. Teď ho však na to, že konečně mýtinu objevili, upozornilo docela něco jiného a vlček našpicoval ouška. "Slyšíš to?" broukl k Nicosovi a dál čumákem mlhu prorážel, protože se do ní odmítal bezmyšlenkovitě vrhat, aby si neublížil.
Těžko říct, zda svého zrzavého společníka v mlze za tu chvíli neztratil, ale před ním se zatím objevilo malé stvoření, které rázovalo ze strany na stranu a neskutečně při tom hudruje. Nickolas byl rád, že po vydřím nerozumí, protože to určitě nebyla žádná hezká slovíčka. "Nicoo, mám ji!" houkl za sebe do mlhy ignorujíc, že ho vydra také mohla slyšet a jak to asi pro ni zní.

Vlček spokojeně poslouchal, jak se obě vlčice pustily do vychvalování lesa. Jeho lesa, na jehož vzhledu a stavu neměl sebemenší zásluhu, což mu však nebránilo v tom, aby z toho měl radost. Ano, tohle bylo opravdu skvělé místo a vlci tu byli také skvělí! Nickolas horlivě slovům Maple přitakával, aby jí i víla uvěřila, i když kdo by mohl nevěřit naší alfě? V aktivním poslouchání cizího rozhovoru ho však vyrušil Nicos, který ho pobízel, aby se zdejchli a šli prošmejdit les. No jasně, ta vydra! Chtěli jít hledat vydru, no ne?
Už už se otáčel k odchodu, když k nim Maple ještě promluvila. Vlčkovi se hrdě vypnul hrudníček pod tíhou té chvály, kterou na něj hrnula. Takže on byl povýšen! Byl teď ještě výjimečnější, než dříve a to si myslel, že už to víc není možné. Radostně se rozzářil a žďuchnul do Nicose. "Jsme ochranáři!" zopakoval mu a s nadšením se zazubil. Nejspíš si neuvědomoval, co přesně taková funkce obnáší, ale třeba mu štěstěna ani nedovolí tu skutečnou nepříjemnou a nehezkou část svých povinností odhalit. Zatím se totiž s nikým rvát nemusel a nikoho vyhánět také nebylo třeba. Ne, teď měli jiný úkol a Nickolas se zatvářil velice pyšně, že mu něco tak důležitého bylo svěřeno do tlapek. Byl nadšený, že Maple uznávala jeho užitečnost a nemusel ji o tom složitě a zdlouhavě přesvědčovat jako jiné.
"My to prošetříme!" ubezpečil alfu a obrátil se na svého parťáka ochránce. "Vydra určitě bude vědět, co se děje. Třeba ji opravdu teď u toho stromu najdeme, tak jdeme, představím vás!" vyzval jsem ho a sám jsem si to veselou houpavou chůzí štrádoval ke středu lesa.

// mýtina

Černobílý spokojeně zavrtěl chvostem, když mu víla potvrdila, že by nelhala. Slova mu jako důkaz nejspíš bohatě stačila, byl takový srdečný a důvěřivý. Moc toho jinak nenamluvila, ale to mu tolik nevadilo, protože tím nechávala prostor pro mluvení jemu a on mluvil hodně a rád!
"Viděl!" vyhrkl rychle na Nocův dotaz o vydře, jako by snad chtěl zabránit tomu, aby někdo stačil tvrdit opak. "A páni, já toho viděl! Ta vydra fakt mluví, víš," otočil se na vílu s jednoduchým vysvětlením, aby byla jakože taky v obraze. "Bydlí uprostřed lesa na takové mýtině, kde je jeden veliký strom. Vydra ve stromě a mluví! Tohle určitě žádná jiná smečka nemá!" pyšnil se svým domovem už ani nevěděl komu z těch dvou, ale měl radost, že je takhle výjimečný. "Mohli bychom se tam jít podívat, třeba jí zrovna potkáme," navrhl Nicosovi, ale i víle, kdyby měla zájem. Jak řekl, něco takového ještě určitě neviděla!
Zrzek byl skutečně návštěvou Smrtina příbytku ohromen, což jen zapříčinilo, že se Nickolasovi pyšně načepýřila srst. "Bylo to..." hledat ta správná slova a přešel do dechberoucího vypravování. "Veliký. Ne, ne! Ohromný! A byla tam tma, i když byl den! A byla to taková zvláštní jeskyně. Není to vůbec díra v hoře, ale je to jako... by někdo poskládal hodně moc kamínků na sebe a udělal z nich jeskyni," popsal naprosto bravurně vzhled zříceniny. Než stačil pokračovat, zjevila se u nás Maple.
"Maple!" vyhrkl nadšeně a kdo si myslel, že snad už víc oháňkou smýkat nemůže, mýlil se. Otočil se prudce na vílu a dramaticky se nadechl, že jí důležitě alfu představí, ale alfa ho zatím stihla předběhnout. Nickolas tak chvíli mlčel, protože měl teď plíce plné vzduchu a jeho účel mu byl odebrán a tak musel vymyslet, co s ním, než se nakonec rozhodl zase vydechnout. Pak změnil pozici a objevil se jako kouzlem vedle šedé vlčice a důležitě při tom na Maple koukal, jako by jí nemusel šeptat jako Nicosovi, že je navštívila opravdová víla, protože ona byla alfa a určitě to pozná sama. Nickolas se nemohl dočkat ohromeného výrazu Maple, až to odhalí a vůbec nevnímal fakt, že Islin už nějakou dobu nevypadal nijak výrazněji, než jako naprosto obyčejný běžný vlk. On se ale nikdy detaily moc nezabýval, když nebyly důležité.

Nickolas se spokojeně pousmál, protože i když byl hlas víly velmi tichý a nevýrazný, černobílý měl na chválu sluch velice vytříbený a tak mu neuniklo, že se jí kvítek líbí. Na Nicose, kterému potajmu prozradil veledůležitou informaci, jen "nenápadně" pokýval, když se vlček dožadoval ujištění.
No a pak teatrálně představil vílu jak se sluší a patří a nakonec vyčkával ohromný proslov, který měl z vlčice po jeho uvedení vyjít, ale nevyšel. Její prostá tři slůvka ho moc nepotěšila, ale jemu to nevadilo. Alespoň ví, na čem hned budou muset zapracovat, až si s tou Wolfganii domluví, co potřebuje. Však on už jí naučí všechno všecičko, co ke správnému vílímu životu potřebuje! Velkou radost mu naopak činil jeho rezavý kamarád, který byl z jednorožce stejně nadšený, jako on.
"No fakt! Islin to říkala! Určitě by nám nelhala!" pronesl nadšeně, ale hned na to se zarazil a zpříma na vlčici vykulil svá stříbrná ohromná očka. "Nelhala bys nám, že ne?" špitnul jako raněné vlče, které se právě dozvědělo, že Vlčíšek možná neexistuje.
"Bílý rys?" zopakoval vlček zamyšleně po zrzkovi. "Bílý rys," mumlal si pro sebe ještě párkrát, než si rozpomněl, že také něco viděl. "Jo, bílý rys!" dořekl teď nadšeně, takže se zdálo, že jeho dumání je u konce. "V horách, že jo? Jojo, to jsem taky viděl," musel se hned pochlubit, ale už samozřejmě nedodal, že před ním prchnul zpátky do lesů, protože se na něj tvor ošklivě díval. "A já jsem viděl Smrt!" dodal plný hrdosti, když už se tak předháněli, kdo co kde viděl. "Tedy... neviděl jsem přímo jí. Ale byl jsem tam, kde žije!" opravil se a doufal, že to bude znít stejně fenomenálně a obdivuhodně.

Jak víla již jistě stačila zaznamenat, Nickolas byl vzorný posluchač, alespoň když ho něco velmi zajímalo. A koho by nezajímalo, kde může potkat jednorožce? Černobílý dychtivě až hltal každou indicii a nenápadně se přisouval blíž a blíž k vlčici, jako by toho měl slyšet víc, když bude sedět o pár délek zaječích tlapek blíže. Poslechl si popis celé cesty, než jako by mu kouzlem cinklo něco za uchem. "Tam já jsem byl, tam to znám!" vyhrkl najednou nadšeně, jako by to mělo vílu hrozně zajímat, a otočil na ni hlavu hezky z profilu. "Vidíš? Ta je z té louky!" ukazoval zmrzlý ledový květ, který mu stále jako zázrakem ještě držel v srsti za ouškem. "Ta je krásná, že jo?" Pak se zase narovnal, aby ho nebolelo za jeho vznešeným krčkem, a spokojeně se zatetelil.
Hned na to jejich skupinu rozšířil zrzavý kožíšek a Nickolas zase jednou rozvířil rozkmitanou oháňkou sníh do všech stran. Zejména, protože mu hlavou náhle opět projely všechny flashbacky o tom, jak vlka ztratil v močálech a hned na to v lavině v horách. Zrzek byl však jako chlupatý bumerang a vždycky se vrátil. "Nicos!" hlesnul vesele na pozdrav a párkrát významně prohodil pohled mezi ním a vílou, aby viděl, jestli si víla uvědomuje to štěstí, že tu má hned dva skvělé Nicky místo jednoho. Pak se nenápadně naklonil ke svému mladému přítelíčkovi, aby ho slyšel jen a jen on. "Tohle je opravdová víla, ale je to hrozně moc tajný, takže to musí popřít, když se zeptáš, tak se neptej jo, pšššt," mrknul na něj spiklenecky a pak vyskočil energicky na nožky. "Tohle je Islin," představil vlčici dřív, než to stačila udělat sama, "a zrovna jsme se bavili o té louce na severu, kde rostou zamrzlé květiny. Víš, jaké myslím, že? Jako je tahle," nenechal si ujít příležitost znova ukázat ledový kvítek krásně se vyjímající za jeho uchem. "Viděl jsem tě tam, vím, že jsi tam byl! Dvakrát, dokonce," dodal vlček poněkut zmateně, že viděl zrzavého vlka tehdy dvojitě, ale nenechal se tím zjevením rozhodit na dlouho. "Věděl jsi, že tam prý žije jednorožec? Islin ho viděla!" naprášil ji okamžitě a uvedl ji gestem, jako by byla někde na pódiu a teď byla její chvíle na dlouho očekávaný významný proslov.

"Jednorožec se nikdy neplete!" pronesl smrtelně vážným hlasem a významně se na vílu zadíval, aby už dar bájného tvora raději dál neznepochybňovala. Co kdyby se to jednorožec nějak domáknul a chtěl se jí za taková nehezká slova mstít, to Nickolas nechtěl dopustit. Islin by si měla dávat pozor, to víte, jeden nikdy neví, jestli i stromy nemají uši!
Nicméně teď měl vlček docela jiné starosti, protože právě přemýšlel, jak se vyrovnat s tím, co vlčice říkala dál. Tak takový to je, když máte z někoho smíšené pocity? Nickolas přeci nebyl žádná baktérie! A kdyby to Nora slyšela, to by nebylo hezké. Na druhou stranu ho označila za sira a lorda a to mu naopak velmi lichotilo. Netušil, jestli se zlobit nebo naparovat pýchou. Ale když tu Nora teď není - nenápadně mrknul kolem, aby se přeci jen ubezpečil - může přiznat, že jeho celé jméno je mnohem vznešenější, no ne? Měl ho celý život, kdežto jméno od Nory ne. A on své jméno měl rád. S Islin musel souhlasit, znělo vznešeně a lordsky, takže si přeci jen zvolil pýchu a hrdě vypnul načechranou bělounkou hruď, zatímco co přikyvovala nechal si dál lichotit.
Černobílý byl na svůj nápad velmi hrdý. Seznámit vílu Islin s Maple a ještě, když už bude znát celičký les, takže s ní už Maple nebude mít žádnou práci, to bylo jistě přesně to, co by nepostradatelný a velmi důležitý člen smečky udělal. Víla nesouhlasila a vlček maličko posmutněl, protože se bál, kam se její slova ubírají. Chtěla snad odejít? Nechat ho tady? Přeci by se po lese nepotloukala, byla by provázena tím nejlepším průvodcem! Nickolas už se jí to chystal vysvětlit, aby její odchod zarazil, ale naštěstí to nebylo třeba. Víla prostě jenom chtěla čekat na místě. Tak jo, s tím dokáže Nickolas žít a už zase kolem něj vířila jen dobrá nálada. "Tak jo, počkáme tady!" rozhodl zvesela a posadil se na sníh tak jemně, že ani jediná vločka se ze země kolem něj nezvedla.
Chvilku tak vydržel. Jen spokojeně sedět a čekat. Mlčet. Ale každý, kdo ho zná i nezná jistě brzy pochopí, že čím déle mlčí, tím větší je riziko, že každou chvíli mu zase tlamička pojede. "A-a kde jsi vlastně toho jednorožce potkala?" pustil se do nenápadného vyzvídání. "Já nikdy žádného nepotkal," hlesl sklesle a energicky dodal: "Ale chtěl bych! Určitě by mě měl rád, co myslíš?" Zubil se na celé kole a sice se víly ptal, ale na tuto otázku existovala jen jedna správná odpověď, kterou vlček už dávno znal.

Nickolas poznal, když ho někdo tahal za fusekli. Tedy, kdyby nějaké fusekle měl. Vlčice sice tvrdila, že není víla, ale jak potom vysvětlí ten jemný vílí hlásek a všechny ty čáry kolem sebe? Mohla by to být obyčejná magie, ale pořád to na něj dělalo velký dojem. Nejdřív mu naskočil šokovaný výraz, když padla řeč na jednorožce, a pak zavrtěl nesouhlasně hlavou. "Nemožné! Nevím, jak tam u vás, odkud pocházíš, ale co já vím - a já vím - tak někdo, koho se rozhodne obdarovat samotný jednorožec, přeci nemůže být obyčejný!" trval si tvrdohlavě na svém a taky možná malounko záviděl, že nebyl tím obdarovaným on sám, protože on byl přeci také neobyčejný a výjimečný a určitě by si dárek od jednorožce zasloužil. Naštěstí si u něj Islin vysloužila významné plus, když mu pochválila jméno, takže se na ní za to ani zlobit nemohl. Navíc, jemu by sice tyhle zimní čáry slušely, ale na ní - jak musel dle svého odborného posudku uznat - taky vypadaly celkem pěkně. On by byl lepší, ale ona je také nekazí. Alespoň, že tak. A ať si říká, co chce, stejně byla víla už jen pro to, aby mohl Nickolas dál vyprávět, že nějakou potkal.
"Wolfganii..." začala se vlčkova mysl konečně věnovat tomu, čemu měla. "To já nevím, jestli bude mít čas. Jak jsem říkal, jsem tu teď docela sám. Tedy byl jsem," zazubil se. "Ale ona se určitě vrátí co nevidět, všichni se přeci vrací domů, ne? A Maple taky. Znáš Maple? To je alfa naší smečky, víš. Tu bys určitě taky měla poznat! Víš co, já s tebou na ně počkám," prohlásil, jako by on prokazoval laskavost jí a ne naopak. Přeci jen, kdyby ji poslal pryč, ať si čeká někde na louce nebo jinde, tak by byl zase sám a to on rozhodně nechtěl. Ale také se rád tvářil, že pro ostatní dělá velké laskavosti, aby ho pak měli ještě víc rádi. "Mohl bych ti to tu zatím ukázat, abys věděla, jak skvělý to tu máme," navrhl ochotně a tvářil se při tom velice důležitě. Vůbec ho netrápilo, že sám tenhle les ještě sotva zná, ale co na takovém provázení vlastně může být těžkého?

// mýtina

Nickolas se potácel mezi stromy jako tělo bez duše. Kdyby ho snad nějaký náhodný kolemjdoucí zahlédl, mohl by si ho splést s přízrakem, který dost možná sužuje tento les a proto tu není nic než ticho, prázdno a mlha. To byste však koukali, jak vlček najednou rozkvetl jako louka po dešti, když se k němu doneslo zavytí, třebas bylo tak tichounké, že kdyby v tu chvíli udělal krok a sníh mu pod tlapkami zakřupal, neslyšel by ho. Hlavu hned nesl vztyčenou a ocásek už také málem zaujal svou rozkývanou pozici, ale byl opatrný, nechtěl se radovat předčasně - pozdě, už se vrtěl. Vlček neuměl svou radost dlouho skrývat, jestli vůbec.
Svižným avšak ladnými krůčky došel hopkavou chůzí až k původu toho tichého vytí. "Ahoj!" vybafl na vlčici hned, jak ji zahlédl a viditelně se mu ulevilo. "Panečku, já jsem tak rád, že jsem tu konečně někoho našel. Kde jsou všichni? Chvíli jsem si myslel, že jsem tu úúúplně sám," zasmál se, jako by to byl vtip a ne smutná skutečnost. Ani na okamžik ho nenapadlo, že vykládat takové věci cizinci, když je zjevně sám samotinký na obranu celého smečkové lesa, nebylo zrovna moudré. Místo toho se culil jak sluníčko na hnoji a za ouškem se mu třpytil zmrzlý kvítek z louky daleko na severu. Jak opadla slepota z toho, že vůbec na někoho natrefil, začal si všímat vloček, které neúnavně kolem vlčice tančily a když sjel pohledem k jejím tlapkám, nestačil mrkat ohromením. Takovou věc ještě neviděl! "No páni," vydechl užasle. "Ty jsi víla?" vypadlo z něj bez rozmyslu a chvíli na ni hleděl jak na největší dar z nebes, kterého se nikdo nesmí dotknout, nebo se rozplyne před očima. "Já ještě nikdy žádnou vílu neviděl," přiznal a pak se vesele zazubil. "Jsem Nickolas, ale můžeš mi říkat Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně," představil se zase, jako by mluvil s obyčejným smrtelníkem. "Mají víly také nějaká jména?" vyzvídal.

Vlček byl sám, úplně sám. Copak nikdo v celičkém lese nebyl, kdo by se chtěl hřát v jeho zářivé přítomnosti? Už tomu tak nejspíš bylo. I Nickolas si to začínal připouštět a to nebyl jedním z těch, kteří by takovým náladám snadno podléhali. Jenomže zima byla tuhá a on byl sám bez něčí společnosti už pěkně dlouho a to se, prosím pěkně, na tak sociální dušičce, jakou v sobě on rozhodně neskrýval, zkrátka podepíše. Chtěl si s někým povídat a tentokrát by mu ani nevadilo, kdyby to už pro jednou nebyl strom nebo kytka nebo nějaký nebohý brouk, který dost rychle neutekl. Měl by to být někdo, kdo jeho povídání ocení, i když, kdo by ho neocenil! Stejně by byl teď rád snad za kohokoliv. Možná by i toho nepříjemné Odina zkousl jen proto, aby neslyšel jen vlastní hlas v hlavě.
Ležel zkroucený uprostřed mýtiny a kolem se plížila jen mlha a ticho. Přesto, že ho kožíšek nezebal tolik, jak by z toho polehávání měl, třásl se. Snažil se zavinout sám do sebe, třeba by mu pak nebylo tak smutno a cítil by se, že má společnost, ale takhle to nefungovalo. Pustost mýtiny ho brzy omrzela. Má-li být sám, ať to alespoň vypadá, že nikoho nemůže najít v té spleti lesa, než na vlkuprázném prostranství. Rozlámaně se postavil na nohy a se svěšenou hlavou i ocáskem - takhle byste jistě z dáli nepoznali, že je to vůbec on - se odplížil do lesa zrovna ve chvíli, kdy na mýtinu vpadly dvě siluety vlků. Zahmouřen ve vlastním smutku ani si těch dvou postaviček nevšimnul...

// Sarumen