Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Velká houština

Vlček se vymotal z houští na povědomou pláň. Než se ale jal rozhlížet, udělal přesně to, co by každý slušný vlk po takovém zápase udělat měl! Zkontroloval se, jak vypadá. Jen pár větviček si ještě ze srsti vytahal a pak spokojen se svým zjištěním pokýval hlavou. Byl se sebou nad míru spokojen. Suchozemským rybám utekl. Kroupám utekl. A jak se tak rozhlížel, i svým spolusoutěžícím utekl. Zatvářil se znepokojeně. Uznával, že to by mohl být trochu problém. Mrsknul pohledem odkud tušil zářící věc. Třeba mu přidělí nový tým, když ten jeho sežraly ryby. Nebo ho nechá jít samotného! Nickolas ani na chvilku nezapochyboval, že sám by to zvládl úplně stejně excelentně a nezapomněl u této chrabré myšlenky absolutně opomenout fakt, že při získání prvního sklíčka byl maximálně postradatelný. Co ovšem jeho roztěkaný mozeček ignorovat nemohl byl fakt, že to sklíčko teď u sebe nemá. Bude stačit, když světélku řekne, že ho viděl? Třeba když ho popíše, najde si ho už sám.
A tak, jak se černobílý snažil vymyslet, jak se z této šlamastiky dostat, s nadějí vyhlížel k houští, ze kterého se vynořil a doufal, že možná, ale jen možná se těm dalším dvěma také zadařilo uniknout. Nebo alespoň jednomu z nich a ten jeden bude mít, co potřebuje. To zatracené sklíčko.

// Ranský les (přes Mahtae jih)

Přebrodil řeku, že by mu kde která ryba mohla závidět. A stále se držel své zásady se neotáčet. Věděl, že není zrovna z nejrychlejších a klidně mohl mít pronásledovatele v patách. Kdyby jen na chvilinku zastavil, aby se ohlédl, mohlo to pro něj být osudným. Nickolas nebyl hloupý, věděl, jak přežít po svém. A tak zaplul do houští na druhé straně řeky hned, jak do bylo možné.
A taky si hned nadával, kam to vlezl. Větývky a kde co se mu zabodávalo do srsti a div si svá krásná stříbrná očka nevypíchnul! Kdepak otáčení, prodírání se touhle houštinou ho zpomalovalo mnohem víc, ale to nebral v potaz, protože zrovna zápasil s nějakým klestím o kousek svého kožíšku. Naštvaně jej čapnul do tlamy a zlomil, aby ho pohodil stranou. Na jeho kožíšek si nikdo dovolovat nebude, ať už to bylo sebevětší dřevo! Najednou zjistil, že stojí. Stojí a nikdo ho nehoní. Jeho plán s řekou nejspíš vyšel! Vlček se spokojeně zatetelil, jako by ho chválil někdo jiný a ne on sám. Ale jak se rozhlédl, také se maličko pokáral. Mohl si pamatovat z cesty tam, že tohle místo nebylo dobré na průchod. Inu, teď už si to bude pamatovat určitě! A co že to... ano, musel se nějak dostat ven. A tak už značně pomaleji, opatrně, aby si nemusel nárokovat kožíšek před dalším křovím, pokračoval libovolným směrem a doufal, že ho vyplivne na malebnějším míste.

// Středozemní pláň

// Lachtaní pláž (přes Máry louku)

Nezastavujeme, máme zpoždění. Přesně to by si někdo pomyslel, vidět černobílý kožíšek pelášit přes louku i les, skrýš neskrýš. V lese krupobití sice ustalo, kroupám v dopadu na jeho urozenou hlavinku zabraňovaly při nejmenším holé větve, co z nich už odešlo všechno listí, ale to mu nestačilo. Neutíkal totiž jenom před počasím. I když tedy netoužil zrovna dvakrát dostat ránu a mít z toho bouli. Víte, jak nehezky vypadá taková boule? A ještě třeba uprostřed čela, no jéje! To by nešlo. Takže vlk běžel jednak před počasím a za druhé před rybami. Jak rychle vlastně asi běhají takové suchozemské ryby? Vlček byl dost moudrý na to, aby se nezastavoval, aby to zjistil. Ne, ještě ne. V dálce už slyšel šum řeky a věděl přesně, kde je. Když řeku překoná, třeba... třeba to ty ryby nezvládnou. Nebo je voda uklidní! Bylo nanejvýš pošetilé si myslet, že zrovna ryby by voda zpomalila, takže to byl ideální plán pro jeho mozkové závity. Kde se zatoulali jeho dva zbylí týmovníci neměl ani zdání. Nejdřív musel zachránit kožich sobě, pak se mohl starat o to, aby se ujistil, že ten kožich je pořád hezký a vystavovatelný a pak až se mohl starat o ostatní. Svět přeci musel mít svůj řád, no ne?

// Velké houští (přes Mahtae jih)

Duch byl docela držkatý, ale Nickolas se nezmohl na víc, než nedůvěřivé zkřivení obočí. Fajn, takže byl k ničemu. O živém by si tohle vlček nikdy ani nepomyslel, ale o duchovi? Vážně, proč tu byl? Neměl tu být. Tenhle svět... to nebylo místo pro mrtvé. Byl pořád tak nějak na půl mimo, což se špatně rozpoznávalo i těm, kteří ho znali, protože on často vypadal mimo. Alespoň s druhou částí jeho plánu souhlasili, to se zase zděsil, protože to pochopili úplně špatně. On nebude dělat návnadu předem a schválně! Neměl ji v plánu dělat ani kdyby se něco zvrtlo, ale ti dva to úplně překroutili. Než však stihl namítat, spustil se z nebe hněv všech mrtvých. Rozhodl se tomu tak říkat, protože se určitě přírodě nelíbilo, že se tu s nimi potuluje ten duch a chtěl ho ubombardovat zpátky do záhrobí.
Nickolas panikařil. Odin se plížil pro sklíčko. Z nebe padaly kroupy velké jako vlčí tlapy. A jejich plán to naprosto zbortilo, protože takové rány pochopitelně začaly suchozemské ryby budit, aniž by vlci museli něco udělat. Vlk mrsknul pohledem po Odinovi, který už se pohyboval v hemžící mase těl a rovnou ho odepsal. Tomu už nebylo pomoci. "Utíkej!" houknul na Coffee a sám se dal na úprk. Byl super zmatený, takže vběhnul do náruče hned několika vzbuzeným rybám, než našel průchod z té tlačenice a uháněl pryč, seč mu síly stačily, ani se neohlédl...

// Ranský les (přes Máry louku)

Pláž? Nevnímal. Písek? Nevnímal. Suchozemský ryby? Nevnímal. Svoje společníky? Nevnímal.
Nickolasův mozeček stále zpracovával informaci o mrtvých a zíral při tom do prázdna kamsi před sebe. Nějaký úkol, sklíčko, závod teď z hlavy dočista vypustil. Mrtví se nemůžou vrátit. Jsou pryč. Napořád. Pryč. Už nikdy... pryč! ta myšlenka ho pronásledovala a rozpínala se do všech zákoutí jeho mysli. Na nic dalšího tam nebylo místo. Dokud na něj nehouknul Odin, ať se probere. Nickolas se na něj otočil, ve tváři zmatený výraz nakopnutého štěněte. Ale trochu to pomohlo. Než se jeho dva společníci vypovídali, co dělat či nedělat, černobílému se začalo v hlavě dělat místo i na další věci. Po očku ale stále sem tam nejistě pokukoval po mrtvém vlčeti, jako by nevěděl, co si o něm myslet.
"Odpoutám pozornost," ozval se nepřirozeně klidným hlasem a zabral si tu z jeho pohledu méně nebezpečnou funkci. Nevěděl, co jsou ty suchozemské ryby zač, ale vypadalo to, že mrtvé nejsou, jenom spí. A kdo ví, jaké byly, když se probudí. Nickolas se k nim moc přibližovat neplánoval. Navíc, na odlákávání pozornosti byl mistr, kdo by si jeho jenom mohl nepovšimnout! Ne, že by plánoval na sebe strhnout pozornost téhle armády ryb, kdyby bylo třeba. Ale zatím se tvářil, že ano. "Měl bys tam jít ty," obrátil se na Odina. Jeho protivná energie v případě potřeby jistě i ty ryby zapudí, o to se Nickolas nebál. Pak sklouzl obezřetným pohledem k sestře Coffee. "Nebo ona?" navrhl jsem. "Jestli je to, no, duch, tak je přeci nevzbudí," vysvětlil, přesto že mu slovo duch nešlo řádně přes jazyk. Ale když už je tedy mrtvá tak... tak jí se přeci už vůbec nemůže nic stát, ne?

// Márylouka

Vlček vzal své přesvědčení zpět. Ten Odin se mu ani trochu nelíbil. Navážet se do Nory byla jedna věc, ale urážet jeho samotného, to bylo úplně za čárou. A Nickolas nebyl hloupý, jak si vlk myslel, on urážku moc dobře poznal. A tak se taky zamračil a uraženě si odfouknul. Zvedl čumáček dotčeně do výšky a odešel se bavit dál.
Hnědá vlčice zkoušela jeho jméno zkrátit. Nickolas vypadal, že nad tím usilovně přemýšlí, ale nakonec pokývnutím svolil. "Jo, to by taky stačilo," zazubil se. Důležité bylo, že si ho bude teď pamatovat. A taky na něj nebude volat jen "Hej, počkej". Zubení nevydrželo dlouho, protože z Coffee vypadlo, že vedle ní běží duch. Nickolas znatelně zpomalil, jak ho to zaskočilo. "C-cože?" vykoktal ze sebe. Ne, tohle si jeho hlavička dohromady dát nezvládne. Mrtví. Mrtví jsou mrtví. Jací duchové? Duchové neexistují a co jednou zemřelo se nevrátí, tak ať ho tu teď nikdo nemotá.
Tohle, to vůbec nebylo dobré. Vlček za svou nesourodou skupinkou začal znatelně zaostávat, což zase tolik nevadilo, protože neměli už moc kam dál běžet. Před nimi se pomalu začala rozkládat pláž, která byla plně obsazena zavalitými těly suchozemských ryb. Nickolas si jich nevšímal. Ani svých společníků si teď nevšímal a jen se dál s prázdným výrazem pokoušel pochopit existenci toho vlčete.

// Mahtae jih (přes Ranský les)

Vlček se na Odina zatvářil naprosto šokovaně, pobouřeně. "Nelže!" trval si na svém. "To já bych poznal, kdyby lhala," kývl důrazně hlavou, aby svá slova ještě zdůraznil. Vůbec se mu nelíbilo, že si tady ten nějaký Odin dovoloval zpochybňovat jeho jméno a jeho přátelství. Ale možná jen nebyl spokojen s tím svým? Třeba on žádné kamarády neměl. Vlček by se tomu moc nedivil, jestli byl na všechny takový. Ještě, že černobílý měl tuhý kořínek, to dávalo béžovému stále naději vniknout alespoň do jeho přátelského kruhu. Vlastně, pokud žádné kamarády neměl, mohl by Nickolas být jeho první kamarád! To vůbec neznělo jako zlá výzva, jen se černobílý už věnoval zase někomu jinému, zatímco Odinovi z dobré vůle přenechal vedení.
Vyptával se hnědé na jméno, ale dostalo se mu pěkné rány. Jak to, že neví, jak se jmenuje? Však už se představoval! Ale možná, možná chce představení sama pro sebe. Vlk se to rozhodl brát jako lichotku a po překonání řeky nezpomalil, přesto se ve svižném pohybu dovedl záhadně napřímit a vítr mu urozeně čechral chundelaté hebké tváře, zatímco spustil: "Jsem Nickolas! Ale můžeš mi říkat Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně." Na moment se odmlčel a jen se tvářil super důstojně, aby jeho pronesená slova správně vynikla. Tak to urození dělali. A pak povolil a zase se soustředil na běh a usmíval se. "Tak jo, Coffee, a kdo je tohle?" posunky poukázal na dalšího tvora běžícího s nimi, jako by to byl prostě jen další vlk, co se připletl do téhle hry.

// Lachtaní pláž

// Středozemní pláň (přes Velké houští)

"Nora nic nevěší," oponoval vlček, "je to moje kamarádka. Ta by mi nelhala!" Srdnatě se zastával vlčice, kterou už celou věčnost neviděl. "Odin zní..." zamýšlel se, zatímco lehounce cupital kam ho nohy nesly, "mohutně! Jo, to je ono. Mohutně." Nickolas byl se svým zjištěním spokojen. "Ale neboj, nejsi tlustý," zasmál se na béžového, aby se necítil třeba sklesle, že si to o něm myslí, protože si to nemyslel, vůbec nebyl tlustý, ale takový akorát, že jo! Jen to jméno tak znělo, to musel pochopit.
Jeho skupina ho ochotně následovala, což mu pohladilo ego. Tohle vůdcování mu vlastně docela šlo, musel uznat a taky se nad tím pousmát. Teď by ho měla vidět Maple! Nebo Zor. Nebo kdokoliv ze smečky. Culil se jak sluníčko na hnoji. A protože Odin naprosto neodrážel jeho energii, přichomýtl se znovu raději k vlčici. Momentálně se mu dařilo být snad úplně všude. Kde se ten náhlý příval energie vzal bylo jen těžko pochopitelné, ale takhle už vlčkovo existence fungovala. "A ty jsi? Jak se jmenuješ? Měli bychom znát svoje jména, když jsme v jednom týmu. Určitě nám pak to hledání půjde líp!" Jeho slova postrádala logickou spojitost, ale on je podpořil povzbudivým přednesem, takže o nich nebylo možné pochybovat.

// Márylouka (přes Ranský les)

Moc jsem přes ty svítící světýlka v očích neviděl, ale podle hluku jsem chápal, že se nás tu schází čím dál tím víc. Snad nikdo tu svítící věc nevyfoukne, než se zase rozkoukám. Musel jsem zjistit, co to je! A musel jsem si kousek nechat, samozřejmě.
Ohlédl jsem se nevinnýma tupoučkýma očima na vlka, který si tu hrdě postával a jal se mi radit, co mám dělat. Tak jo. Pokýval jsem hlavou, jako že to udělám a pomaloučku jsem se k světélku přikradl, už už jsem zvedal tlapu, že ji pohladím. Ale musel jsem pomalu, pochopte, pořád jsem nevěděl, co je to zač a nerad bych o tu tlapku přišel, kdyby to třeba kousalo.
Nedotkl jsem se. Věc začala vydávat zvuk. Děsně jsem se lekl, že se to na mě třeba naštvalo a než bys mrknul, schovával jsem se za zády toho béžovo černého vlka, co na mě prvně promluvil. Na něj si to třeba netroufne. Pak jsem nastražil ouška, protože ta věc začala mluvit. Odměna, to mě zaujalo. A taky nějaký barevná sklíčka. Musel jsem je vidět. Třeba si je za odměnu budeme moct nechat? Než jsem se stačil radovat, zíral jsem, jak se všem přítomným vlků zbarvují konce ocásků. I ocas toho přede mnou se zbarvil. Zvědavě jsem se ohlédl na ten svůj a byl trochu zklamaný. Červená mi ke zbytku kožíšku vůbec nešla. Svítící věc asi neměla moc smyslu pro estetiku, ale zadoufal jsem, že to třeba půjde smýt, když se budu hodně snažit.
Červená, červená... nedalo mi to, než mi v hlavičce konečně sepnulo. "Jsme spolu v týmu!" vyskočil jsem tentokrát před béžovo černého s jásotem, přestože o nějakých týmech nepadlo jediné slůvko. Ale já bych chytrý, to se ví, přeci by nás ta zářící věc na takový úkol nevysílala samotinky samotné! Museli jsme jít s někým, aby nám na cestě nebylo smutno. Už teď se mi to líbilo. "Jsem Nickolas, ale můžeš mi říkat Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně." Na chvíli jsem přestal jančit a skutečně se vznešeně zatvářil, když jsem se představoval. "A ty jseš?" vyzvídal jsem, ale nožky už mě svrběly nedočkavostí. "Měli bychom jít, aby nám nikdo ty skla nevzal," upozornil jsem a podezíravě mrknul do davu.
Rozešel jsem se, když má očka zavadila ještě o jeden červený ocásek. V mžiku jsem byl u hnědé vlčice. "A ty jsi taky naše, podívej!" Ukázal jsem jí ten svůj nevkusně začervenalý, abych svá slova potvrdil. Asi jsme měli být tři, protože ať jsem koukal, jak jsem koukal, víc červených ocásků jsem neviděl. "Tak jdeme, jdeme, honem!" popohnal jsem oba, aby neztráceli čas a sám jsem se ujal vedení.

// řeka Mahtae - jih (přes Velkou houštinu)

// Hadí ocas (přes Esíčka)

Konečně. Ano, tady mi nevadilo hledat, tohle místo už alespoň nějak vypadalo. I když na podzim většina míst kromě krásně zbarvených listnatých lesů nevypadala nijak vábně tak nějak všeobecně. Ale tohle ušlo. Byla tu tráva. Relativně sucho. Nebyl tu žádný bažinatý zápach, ani Nicosův zápach, za to tu těch pachů bylo plno, jen úplně jiných. Smečka na lovu? doptával jsem se sám sebe s nakloněnou hlavou, než jsem se rozhodl tu spoustu pachů následoval. Chtěl jsem vědět, co se děje! A třeba tam byla ta věc. A kdyby tam byla ta věc, bylo by to špatný, protože bych nebyl ten první, kdo ji objevil. A třeba už by tam nezbylo ani nic, co bych mohl přinést zpátky do lesa Maple! Přidal jsem do kroku a za chvilku už se přede mnou začal zhmotňovat hlouček vlčích zadků. Ten mě ale rychle zajímat zase přestal, protože přes všechny přítomné jsem zahlédl něco mnohem pozornosti hodnějšího a bez pardonu jsem si k tomu razil cestu.
"Pááni!" zavýskal jsem nadšeně, "co to tu máte?" Pohodově jsem vrtěl ocasem a mluvil na kohokoliv, kdo mi byl ochotný odpovědět. "To úplně svítí! Takový malý slunce! Kde se to tu vzalo? Spadlo to z nebe?" sypal jsem ze sebe otázku za otázkou, zatímco jsem se k zářící věci přibližoval víc a víc, možná jsem při tom do někoho strčil, a bedlivě ji očima prohlížel. To možná nebyl nejlepší nápad, protože pak jsem zjistil, že nic nevidím a začal jsem zběsile mrkat, abych se zase rozkoukal. Před očima se mi míhalo miliony světlušek a ne a ne je vymrkat.

// Levander (přes Midiam)

Tohle nebylo dobrý. Tohle nebylo vůbec dobrý. Zbavil jsem se všudypřítomného pachu levandulí, jakmile jsem se od jezírka vzdálil, ale nepomáhalo to. "Nicoo?" Ztratil jsem já jeho nebo on mě? Bude se Maple zlobit? Ale Nicos už byl velký, dokázal se... určitě se o sebe dokázal postarat sám. Je to strategie! ubezpečoval jsem se. Rozdělit se, to je ono. Pokryjeme víc území a až jeden z nás tu věc najde tak... tak zavyje! Jo! A toho druhého zavolá! Takže nikdo není ztracený a pátrání pokračuje! Perfektní! Spokojen sám se sebou jsem se v chůzi zase hezky narovnal a pokračoval, jako by se nic nedělo a já tu určitě měl být úplně sám a bez společnosti zrzavého dorostence.
Ale tady nebylo nic, jakože vůbec. Sem ta věc určitě nespadla. Jo, a Nicos tu taky nebyl, protože kdyby tu byl, určitě by mi odpověděl, jak jsem ho volal. Tak to abych se šel podívat jinam, minimálně na nějaké... hezčí místo. Nejdřív bažiny a teď tohle, vážně už jsem potřeboval něco lepšího, tohle nebylo nic pro vlka mých standardů.

// Středozemní pláň (přes Esíčka)

Prohlížel jsem se teď v jezírku a byl se sebou náramně spokojen. Tak to má být, fešný vlček jak se sluší a patří! Protože zjev o vás prozradí mnohé a jak by k tomu někdo jako já přišel, kdyby se po světě potuloval jako bahenní příšera, ne ne. Docela jsem si oddychl, že šel ten hnus tak dobře dolů a párkrát jsem si prohrábl načechranou srst na krku, abych svůj blažený pocit ještě více utužil. Perfektní. Otočil jsem se směrem k lesu, že něco povím a pak... komu jsem to vlastně chtěl říkat? Někomu určitě. Nejspíš jsem tu neměl být tak docela sám, ale kam se má společnost poděla.
Zbystřil jsem své úžasné, čisté smysly. "Nicosi?" zavolal jsem zvýšeným hlasem do prázdnoty kolem sebe. Vlček mohl být kdo ví kde. Jak dlouho jsem ho nehledal? "Nicooosi!" zvýšil jsem hlas ještě víc a popošel od jezírka dál. Teď už jsem mohl čenichat a necítil jsem jen ohavný bažinný zápach, ale stále mi stopování dost komplikovala všudypřítomná vůně levandulí. "NicooOOO," volal jsem dál neunávně a vydal se vlčka hledat. Jak moc by Maple vadilo, kdybych se vrátil do lesa bez něj?

// Hadí ocas (přes Midiam)

// Mahar

Plížil jsem se, hrbil a motal naprosto nedůstojným způsobem, až jsem se dostal na zvláštní místo. Mlha tu maličko ustoupila, ale velký rozdíl oproti tomu předtím to nebyl. Přesto bylo teď dostatečně vidět, abych si povšimnul drobného jezírka, ale hlavně světélek kolem. Na chvíli jsem pozapomněl na svůj hrůzný zjev a žasnul nad podívanou, která se mi naskytla. A pak, když jsem přišel blíž, jsem si všimnul, že to jezírko je čisté. Tedy, oproti mně teď bylo čisté snad úplně všechno, ale tahle voda byla až přečistá, průzračná. Bál jsem se jít blíž, abych v ní nezahlédl vlastní odraz a sám sebe se nezalekl. Ale musíš, Nickolasi, musíš, přemlouval jsem se se zavřenýma očima, jako by mi domlouval někdo jiný. Dobře, hluboký nádech. Raz. Dva. Tři.
Otevřel jsem oči a shlédnul do jezírka. Výraz na čumáku se mi bolestivě zkřivil, jako bych hleděl na smrtelné zranění. Popravdě, v mém případě jsem stejně tak mohl skoro umřít. "Dobře, dobře, hlavně klid," promlouval jsem sám k sobě. "Tohle bude hodně práce, ale zvládneš to. Jak jsme to trénovali." Dělat kouče sám sobě mi šlo, musel jsem se pochválit. Pár cyklů dechového cvičení a začal jsem pracovat na odstraňování všeho, co mi utkvělo v kožíšku a nikdo to tam nezval.
Nemohlo mi uniknout, že tohle místo má také úplně jiný odér. Levandule. Jak příhodné. Střídal jsem čistění kožíšku a válení v trsech odkvetlých levandulí. Kvítí už bylo dávno pryč, ale jeho vůně přetrvávala. Ach, jak já za ní byl vděčný.
U jezírka bylo celkem rušno. Naštěstí ne tak, jak bych se obával. Nebyli tu vlci, jen všechno ostatní. V jednom kuse něco šustělo ve křoví nebo ve větvích. Měl jsem pocit, že někde poblíž se koná soví sněm, protože jsem jich nad sebou zahlédl hned několik přelétávat. A pak jsem se válel v té trávě a levanduli, když jsem ledabyle vzhlédl a jedna seděla na stromě kousek ode mě a pozorovala mě. Přestal jsem se válet a pozoroval ji zpátky. Pozorovali jsme se navzájem. Ani jeden z nás nemrkal. V nemrkání jsem byl fakt dobrý. Ta sova mimochodem taky. Ach, tak ne, už mrkla. Mrknul jsem zpátky a zavrtěl se, protože mě něco šimralo na zádech. Sova zahoukala, ale měla to marný. Chápal jsem, že zdání může někdy klamat. Vypadal jsem chytře a urozeně, ale po sovím jsem naneštěstí neuměl. Musel jsem si to přidat na seznam hned po tom, co mě naučí Nora tu její řeč. Nejdřív Nory řeč, potom soví řeč. "Musíš počkat," vysvětlil jsem sově. Ta na mě chvíli ještě kulila rozevřená kukadla, pak roztáhla křídla a byla pryč. Přetočil jsem se na břicho a pozoroval, jak zmizela. "Hmm... divná sova," zhodnotil jsem nahlas a dál pokračoval ve zvelebování své srsti. Už to začínalo vypadat celkem slibně. Až mlha opadne, svět se zase bude moci kochat mou krásou.

// řeka Kierb (přes Vřesoviště)

Byl jsem se sebou spokojený. Ostatně, kdy jsem nebyl? Vlček mě nechal vést a tak jsem vedl. Jezero, to byl náš cíl. A já určitě znal cestu. Totiž, oni jeden z naší dvoučlenné skupiny to zatím nezpochybnil.
"Jako něco, co jsme ještě nikdy necítili!" zopakoval jsem nadšeně. "Hm, to by moc sedělo! Já totiž nikdy ještě hvězdu neviděl. Spadlou hvězdu, z blízka. Ty nahoře samozřejmě vidím," ubezpečil jsem vlka, kdyby ho to náhodu zajímalo. "Tak to budeme muset zjisti, až jí najdeme. Maple to určitě bude taky zajímat. Nemůžeme jí říct, že nevím, jak voní hvězda, když jsme ji našli." Dělal jsem si v hlavě nevýznamný seznam úkolů, co s hvězdou po jejím nalezení. Ne, že bych všechno do té doby úspěšně nezapomněl.
Štrádovali jsme si to krajinou a na tu docela rychle padla tma. Byl jsem rád, že přestalo mrholit, kožíšek jsem od toho už měl dočista zvlhlý. Tohle počasí na cestování nebylo. Ani po dešti, protože se nad zemí pořád držela dost hustá mlha a špatně se přes ní koukalo. Začínal jsem se bát, abychom v takových podmínkách tu hvězdu nepřehlédli. Možná jsem se měl bát o něco docela jiného.
Nejdříve jsem nevnímal, jak mi zem pod nohama měkne čím dál víc a čvachtá a čvachtá a čvachtá... protože jsem mžoural a snažil se prohlédnout tu mléčnou stěnu. Jenomže takovým dobře opečovávaným, jemným tlapkám, jako jsem měl já, to brzy začne být nepříjemné. A taky jsem jednu z tlap najednou zabořil do něčeho pěkně hluboko. Zem to rozhodně nebyla a já vykvíknul leknutím. Přenesl jsem celou svou váhu zrovna na tuhle nohu a tak jsem se celý skácel za ní k zemi a zmizel v mlze.
Průšvih.
Ne ne ne ne ne.
Věděl jsem ihned, co je špatně. Do čenichu se mi nahrnula hnusná voda, co nebyla jen tak z nějaké kaluže a pěkně zapáchala. Šmarja to byl puch. Nejradši bych hned nos strčil do pořádného trsu levandulí nebo čehokoliv, hlavně se toho zbavit. Ale kromě puchu to znamenalo něco ještě horšího.
Byl to hnus. Humus. Sajrajt. A můj krásný, dokonalý, jemňoučký kožíšek byl teď v tom všem celý vyválený. Skučel jsem jak zraněné zvíře, zatímco jsem zápasil s bažinou, aby mě propustila ze svých spárů. Snažil jsem se vysvobodit zabořené tlapy, ale mou mysl mnohem víc trápilo, že z nich tu špínu hned tak nedostanu než to, že se odsud možná nedostanu ani já sám. A co už, možná by si mě ten močál měl vzít, když už jsem vypadal takhle. Však, kde bych se jinak mohl ukázat takhle zřízený?
Uvolnil jsem tlapu. Vylezl jsem na něco, co připomínalo pevnou zem. Pevnější. Ha, ani močál mě takhle nechtěl! Neměl jsem sílu se teď rozhlížet. Beztak bych nic neviděl. A naštěstí snad nikdo neviděl mě. Tak dobře, možná jsem trochu polekaně právě z tohohle důvodu očima kmital po okolí. Nikdo tu není, nikdo tu není... Udělal jsem pár kroků a nohou zase zajel někam do hloubky. Už jsem ji však stačil vytáhnout. Začínal jsem tomuhle místu přicházet na kloub. Pevná zem. Hnus. Hnus byla i ta pevná zem, ale to mohlo být někomu tak ošklivému teď jedno. Jen ze zoufalství jsem se opatrně motal močálem, až jsem došel... někam. Byla mlha, jak jsem měl vědět, kam jdu? Potřeboval jsem pomoc, ale pomoc jsem si také mohl jen já sám. Takhle mě nikdo nesměl vidět. Nikdo. Polknul jsem, strachy z tohohle místa i strachem, že mám někoho v zádech, někoho, kdo mé pravidlo poruší, a motal se roztřeseně dál.

// Jezírko Levander

// Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Bylo to vlastně docela zvláštní. Pátrali jsme po nějaké spadlé hvězdě celý den. Celý den. Moje nadšené já v sobě ukrývalo ještě mnoho energie, ale nožky začínaly pomalu protestovat. Zatím jsem to však nedával znát, protože vlče pod mým vedením spokojeně neúnavně klusalo a já přece nemohl být ten, kdo odpadne. Ne, ne, nejdřív hvězda, potom odpočinek! A nožky poslechly a poslušně šlapkaly dál.
Vrhl jsem na vlčka obdivný pohled, protože právě řekl něco neskutečně hlubokého. Zakýval jsem uváženě hlavou a zopakoval si pro sebe: "Jezera vypadají jako nebe." Řekl jsem to neutrálním hlasem asi ještě dvakrát, než jsem se rozzářil jak sluníčko. "Jo, jo, to teda vypadají!" Tenhle Nicos se mi zamlouval čím dál víc. Zdálo se, že světu rozumí.
Šli jsme podél řeky už nějakou dobu, když jsem zalapal po dechu. "Velké jezero!" oznámil jsem, "o jednom vím! Třeba bude tam!" Podíval jsem se na Nicose, jako by si měl zbytek myšlenek prostě přečíst z mé hlavy. Čekal jsem takové to intuitivní pochopení beze slov, ale ať už se dostavilo nebo ne, radostně jsem se pokračoval v houpavé chůzi zase s o něco větším elánem. "Jo, a myslím, že to bude první zimní sníh a trochu javoru," dodal jsem odpověď na svou prvně řečnickou otázku ohledně vůně hvězd, jako by ji původně položil Nicos, a já ho nechtěl o své myšlenky ochudit. Což jsem samozřejmě nechtěl. Nebyl jsem lakomý a tak jsem své myšlenky sdílel vždy a všude, aby to všichni dobře věděli.

// Mahar (přes Vřesoviště)