Příspěvky uživatele

< návrat zpět

- Napsat post o tom, jak je můj kožich připravený na zimu -

// Kopretinová louka

Nechal sněhového Nickolase na louce za sebou, aby vítal náhodné poutníky, a sám se vydal kupředu těm, kterým se touto loukou projít nepoštěstí. K jeho překvapení se tak dostal zpátky, kde začínal, dá-li se to tak říct. Tenhle neprůstupný, hustý les či co to bylo, že tu bylo věcí, které Nickolas ani na třetí pohled nepoznával, byl místem, kde zanechal rozčíleně Odina a celý ten závod o sklíčka. Zanechal tady toho jediného vlka, který ho dokázal přimět se takhle nehezky cítit. Nickolas zadoufal, že už třeba také odešel, že se tu s ním nesetká. Z neznámého důvodu se tak jal les prohledávat, jen aby měl jistotu.
To mimochodem nebylo moudré, les byl pořád dost nehezký, takový bez barev. A barvy k lesu patří. Nickolas dával pozor, aby se o našedlou vegetaci co nejméně otíral, přesto, že to bylo v její hustotě dost obtížné. Nechtěl však, aby z toho měl kožíšek celý umorousaný. Jistě, šedé stříbrné kožíšky ostatních vlků jsou krásné a pokud jsou udržované, leckdy se na ně vlček nemůže vynadívat, ale on sám byl na tento svět přidělen s kožíškem černobílým a tak to také mělo zůstat. Už to k němu prostě patřilo, Nickolas s ním byl spokojený a měnit ho za barvu sazí a popela rozhodně neplánoval.
Navíc by sebemenší šmouha teď byla opravdu vidět, přeci jen byl v zimních měsících jeho už tak chundelatý kožíšek ještě chundelatější, aby chránil jeho úžasnou maličkost před chladem. A také se nemohl moc umývat, sněhové koupele většinou postačily, aby vzdušnost a lehkost jeho kožíšku neporušily. I teď byl Nickolas pěkně chlupatý a jeden by řekl, že je víc široký, než vysoký, ale to dělá ta srst, opravdu! Nick nebyl žádný cvalík. Jen si na jeho srst sáhnout a spolkne vám celou tlapu, jak je ve skutečnosti hluboká. Ale na jeho srst také nemohl šmatat kde kdo a kde jakými nevymáchanými pazoury, to si vlček pečlivě hlídal. Takže ani rostlinám v tomhle proklatém lese to nedovolil. Jedinou ledovou věcí na jeho kožíšku už zůstával jenom kvítek ze zamrzlé pláně a tak ho jeho kožíšek teď už opravdu zahříval. Zatím nebyla zima, kdy by ho zklamal a on věděl, že ani letos to nebude jiné. Měl svůj kožíšek rád, dobře o něj pečoval s tou nejupřímnější láskou a takhle on se mu zase odvděčoval. Vlček se až zatetelil, když tak hloubavě přemýšlel o tom, jak skvělý vlastně je a nechal se vyvést z lesa ven, aniž by si uvědomoval, že tady už vůbec není zima, před kterou by ho kožíšek měl chránit. Naopak se začínalo až prapodivně oteplovat...

// Konec světa (přes Savanu)

- Vytvořit sněhovou sochu -

// Kierb (přes Tenebrae)

Spokojen sám se sebou šlapal si to vlček dál krajinou. Hlavu se mu dařilo udržet naprosto čistou, takže pochopitelně už zase špatně zahnul a moudřejší tedy už vědí, že nožky ho ani tentokrát do Sarumenu nezanesou. V srsti za krkem měl upevněný přimrznutý ledový květ a na tváři mu zářil spokojený úsměv. To z toho jak zjistil, že mu to fakt sluší, když se tak zdlouhavě prohlížel v řece. Taky myslel na ty rampouchy a nemohl je kdo ví proč ještě dlouho z hlavy dostat. Nakonec mu to došlo - jak vlastně někdo zjistí, že je tam nechal zrovna on? Možná to nebyla úplně nejjasnější zpráva pro kolemjdoucí. Začal tak dumat, co jiného by mohl udělat, vytvořit možná, aby kdokoliv kolem projde hned věděl, s kým tady mohl mít tu čest, kdyby byl jen o trošinku rychlejší. Naposledy se při tom přemýšlení zahleděl do vody, protože přeci víc hlav víc ví. A dva Nickolasové toho vymyslí mnohem víc, než jeden. A také, že ano!
Jak sledoval svůj odraz trklo ho, že nejlepší zprávou bude on sám! Teď nahodil extra zamyšlený výraz, s pokřivenou tlamičkou a tím vším. Rozdělit se neuměl, naklonovat také ne. A odraz ve vodě zmizí taky hned, jak zmizí on. Chtělo to něco trvalejšího. Rozhlížel se po krajině a očkama zavadil o hromádku, ze které trčela nějaká tráva a větve. Napadlo ho, že to vypadá jako ježek. "Moment!" upozornil sám sebe na nápad, který se mu právě zrodil v hlavě. "Nicku, Nicku, ty jsi génius!" plácal sám sebe po zádech a honem se vrhnul do sněhu. Začal ho nahrabovat a dělat z něj pěknou hromádku. Větší! Větší! Nickolas přeci nebyl žádné malé tintítko, aby mu stačila jen maličká. Neúnavně hromadil sníh, hrnul ho předníma nebo hrabal zadníma a jak byl s množstvím sněhu spokojen, začal kolem hromady poskakovat a hýbat se hbitě jako lasička, tady hrábnul, tady plácnul, tady se zastavil se soustředěně vyplazeným jazýčkem a trochu něco poupravil a hup byl zase na druhé straně. Kdo by ho jen na okamžik zahlédl, věděl by, že ho to neskutečně baví. Celou dobu při práci pohupoval vyladěně ocáskem a nechybělo ani veselé pobrukování. Byl nadmíru rád, že může pracovat sám na sobě.
Trvalo to až neuvěřitelně dlouho, že z toho na celou krajinu padla noc, ale vlček konečně poodstoupil, aby si výsledek své práce prohlédl. Hrdě vypnul hruď, jako by přesně v té poloze byla jeho majestátní sněhová socha. A teď tu majestátně stáli Nickolasové dva. Nickolas - ten z masa a kostí - se uculil a naklonil se ke svému sněhovému dvojčeti. "A pamatuj si! Kdyby se někdo ptal, jmenuješ se Nickolas, ale může ti říkat Nickli. Nora nám totiž řekla, že to zní vznešeně," poučil ho, naposledy se zatetelil a pak už nechal sněhového Nickolase, aby mohl vítat a oznamovat jeho nedávnou přítomnost všem, kdo tudy budou mít cestu. Věřil sám sobě, že to dokáže! A sám se pak vydal dál, aby mohl poctít někoho dalšího přítomností toho skutečného z nich.

// Uhelný hvozd (přes Liliový palouk)

- Předstírat, že jsem zimní upír s tesáky z rampouchů -

// Safírové jezero (přes Ledovou pláň)

Spokojenost jeho objevu ho hřála po celém těle, a tak chundelatý vlček na pár chvil opomněl, že by mu měla být strašlivá zima a že má docela zmrzlou srst. Některé ledové střípky za sebou zanechal ještě na té hoře při sjíždění, jiné však měly tužší kořínek a stále se mu pohupovaly konečcích chlupů. Však také jen díky nim se mu v srsti udržela také ledová květina, kterou si schovával jako dar. Úplatek. Říkejte tomu, jak chcete, ale byla hezká. Možná si to cestou Nickolas ještě rozmyslí a kvítek si nechá. Třeba najde ještě něco jiného, čím by mohl někoho ve svém lese rozveselit. Už si postupně tvořil slušný seznam.
Přišel znovu k té řece, která za jeho zmražený kožíšek mohla. Tedy, on si za něj jakože mohl sám, ale proč by se mračil na sebe, když může vinit nic netušící řeku. Ironií bylo, že na řeku se také mračit nemohl. Věřte mi, zkusil to. Nahnul se nad hladinu a ve výsledku se mračil sám na sebe, protože se odrážel ve zvlněné vodě. "Stejně mi mračení nesluší," usmyslel si vlček a zkusil ho vyměnit za lehký úsměv. Teď se v řece prohlížel a musel uznat, že měl pravdu. Až se z toho na nějakou právě proplouvající rybu zazubil, než se narovnal, aby mohl pokračovat. Následoval směr proudu na jih. Nechtělo se mu teď řeku překonávat, sotva se mu celé tělo zimou přestalo třást. Třeba najde lepší místo pro její překonání.
A taky se nudil. Maličko. Maličko víc. Pokukoval kolem sebe, zatímco procházel krajinou. Zatím stihl vidět spousty hezkých míst. Ten vodopád, například. A ty květy. A to jezero! Ale tady to bylo všechno stejné nebo stejně nezajímavé. Zkrátka předešlé destinace nasadily laťku vysoko. Kolem řeky však sem tam rostly rampouchy z vody, která šplouchala do břehů. Nickolas se té myšlence bránil, skutečně dlouho s ní zápasil, ale pak se jí poddal a rampouchy si ulomil. Znovu se zastavil, aby se obdivoval v řece, která ledovému jezeru čistotou nesahal ani po oblázky, ale bylo to jediné zrcadlo, co teď měl. Nejdřív si rampouchy přidržel u krku jako ozdobu. Slušely by mu, jen kdyby se v teple neroztály. Pak si je nasadil jako parohy a zahihňal se. Takhle v přestrojení by mohl lovit! To by ty horský kozy koukaly panečku! A nakonec si rampouchy narval do tlamy a obhlížel se ze všech stran. Nebyl to pro něj zjev úplně lichotivý, usoudil a byl rád, že z něj je jen dočasný zimní upír a že už se tak nenarodil. Jak by to vypadalo, kdyby už od narození chodil po světe s takovými tesáky? A když o tom tak přemýšlel, viděl už někdy někoho takového? Nejspíš ne, to by si jisto jistě pamatoval. Zuby z rampouchů mu začaly v tlamě překážet, ale musel chvíli bojovat, než se mu podařilo se jich zbavit. Zacukal čumáčkem, jako by si ho snažil srovnat a rampouchy zabodnul do sněhového kopečku vedle sebe. "Tak," pronesl, jako by se jednalo o vlk ví jaké veledílo, "byl jsem tu!" Zubil se, jako by tu přesně tuhle zprávu těmi rampouchy zanechával a trádoval si to po proudu vesele dál.

// Kopretinová louka (přes řeku Tenebrae)

- Jít k ledovému jezeru -

// Sněžné velehory

Černobílý svištěl z kopce a nabral při tom dva další pasažéry. Možná něco říkali, možná ne. Možná se vzpírali či namítali, ale kláda se neptala, koho cestou nabere a tak neměli na výběr a prostě nastoupili. Vlček ječel s tlamou dokořán, než si uvědomil, kolik mu do ní nalítalo sněhu a že se tím docela dusí. Musel tak svůj křik zatrhnout, tlamu zaklapnul a vypadal jako nafukovací ryba se svými vypoulenými tvářičkami, jak v nich zadržoval dech. Zapomněl, že dýchat může normálně. A protože všudy přítomný sníh odletoval opravdu, inu, všude, donutilo to vlčka v jednu chvíli zavřít oči, protože i tam mu velice nepříjemně nalítával. Pak ucítil podivné HUP a jízda byla najednou o něco... jiná. Teď se trošinku zdráhal znovu se podívat, ale nakonec musel.
Maličko zamžoural jedním očkem a pak dokořán otevřel obě. Jen zírala mrkal a nedokázal pochopit, co se stalo, protože to neviděl, pochopitelně, ale najednou jel zase sám. Bez Nicose a toho druhého zrzka. Jo a bez té klády také, prosím pěkně. Prostě se klouzal po zadku volným spádem a pomaličku, pomaloučku začínal zpomalovat, až zastavil elegantně a lehce na samém úpatí kopce. Zůstal sedět jako opařený - totiž spíš zmražený - a nerozuměl. Tolika věcem nerozuměl. A pak to s ním hrklo. "Ne, ne, ne, ne, ne!" Zmrzlý kvítek! Vyskočil a snažil se ho zkontrolovat pohledem, avšak na místo, kam si ho dal, řádně sám neviděl. Tlapkou něco nahmatal, ale nedovedl říct, v jakém stavu je. Co bude dělat, jestli je zničený? Nervózně přecházel sem a tam, až ve sněhu vytvořil abstraktní obrazec. A pak se rozběhl pryč od hor, jako by to mělo pomoci.
A co byste řekli, pomohlo! Protože za krátko ho nožky donesly k jezeru. A panečku, ne jen tak ledajakému. Jeho břehy byly lemovány krásným kamením a ta voda, chlupáči, ach ta voda! Čistší snad Nickolasovi oči ještě nespatřily. Vlček opatrně přistoupil blíž a jemně se tlapkou dotknul hladiny. Byla zmrzlá, ano, ale vůbec tak nevypadala. Průzračnost zmrzlé vody byla tak matoucí, až se zdálo, že na ní žádný led není. A přesto se tak náramně třpytila ve světle končícího dne. Vlček byl jako učarován, jak zíral ohromeně na svůj odraz ve zmrzlém zrcadle. Očka mu zabloudila na místo, kde měl být zmrzlý květ. Pořád tam byl. Mráz byl nejspíš silnější, než nějaký vítr a poletující sníh od svištícího kmene. To Nickolase velmi potěšilo. Mohl si oddychnout, i když si s tím už těžkou hlavu nedělal. Všude kolem bylo krásných kamínků, že kdyby o kvítek přišel, nahradil by ho jedním z nich. Jak by se asi v jeskyni Sarumenu vyjímali? Možná by měl jít a zjistit to a pak si vzít někoho na pomoc, protože jeho jemné tlapky se přeci nebudou s tím vším tahat samotné. Spokojen se zatetelil, jak se narovnal a vydal se opět směrem na jih. Třeba tentokrát už do té smečky skutečně dojde...

// řeka Kierb (přes Ledovou pláň)

// děkuji za akci a pordoon za zpoždění, proto prosím odměnu do rychlosti, ať se příště nemám na co vymlouvat, děkuji!

- Najít boby a s alespoň 1 dalším vlkem sjet libovolné hory -

// Křišťálová louka

Černobílý zahlédl před sebou dvě rezavé šmouhy a vydal se za nimi v domnění, že je to přesně ten vlček, kterého hledá! Nebo si alespoň teď vzpomněl, že by ho hledat měl, když se ztratil, takže teď už ho hledal. A byl tu hned dvakrát! Z dálky bylo těžké to poznat, ale Nickolas měl na chvilku podezření, že má z té zimy halucinace a dva stejní vlci tam ve skutečnosti nejsou. Naštěstí mu čumáček prozradil, že jeho hlava je naprosto v pořádku. Tedy, když jste Nickolas, tak v pořádku v rámci mezí vytyčených jeho realitou.
"Nicoo- uf, to je kopec," lapal po dechu, jak se hnal za vlky, kterým to stoupání z nějakého důvodu šlo o něco lépe, než jemu. Ale on byl unaven z lovu, pochopte, ten kapřík ho zmohl, takže si přeci jen dobrý důvod našel. Kapřík mu však nepomůže vlky dohnat a hulákat na celé hory neplánoval, to se přeci pro takového galantního vlka jako byl on vůbec nehodilo. Nezbývalo mu, než zkrátka pokračovat a doufat, že si ho dvojice všimne nebo se alespoň zastaví. Cožpak ti dva nemuseli nikdy odpočívat?!
Jeho vidění na okamžik zastřela sněžná slepota. Nebo něco úplně jiného, jméno tomu nedával, ale vlci, které pronásledoval, najednou nikde nebyli k zahlédnutí. Že by byli až tak rychlí? Nebo se mu schovali? Zmateně se rozhlížel kolem, ale co mu to bylo platné. Postávalo tu jen pár keřů a stromů. Vlček opatrně udělal ještě několik kroků vpřed v podezření, že se mu vlci jen ztratili za obzorem, když se mu překvapivě nohy nezabořily do sněhu jako obvykle. Zpozorněl. Pod sněhem něco bylo. Zvedl tlapou a letmo odhrnoval pokrývku, aby se tomu dostal na kloub. Co našel nebylo vlastně nic zvláštního. Zasněžený kus dřeva. Asi dost velkého, protože vlčkovi se nepodařilo dohrabat na jeho konec. Ne, že by se o to nějak extrémně pokoušel, spíš hrábl ještě tu a tam jen ze zvědavosti. Pak to nechal být a chtěl odejít, když ho opět něco zašimralo v nose. "Ha-pšíík!" ozvalo se hlasité kýchnutí, které se neslo přes celou šíři i délku hor. Vlk jako by zkameněl a jen očkama kmital, co se bude dít. Vyčkal tak vteřinku, dvě, ale když odezva z hor nepřicházela, usoudil, že pohroma se nekoná. Zvedl tlapu v úmyslu vykročit dál, když se pod ním zem pohnula - totiž ten kus dřeva - sesunula se a sníh z ní opadal. "A doaaaAAAA..." Než se černobílý nadál, sjížděl s ním kus dřeva, který byl vlastně pořádný kus kmene, dolů z kopce jako lavina. Nevěděl, co si počít a tak se jen pevně držel a snažil se nespatnou z téhle jízdy na bobech, o kterou se nikdy nepřihlásil.
Nečekaná situace však měla i své výhody! Za krátko se před ním opět začaly rýsovat vlčí siluety. Aha! Takže oni mu neutekli, to on předběhl je. Předzvěstí jeho příjezdu mohl být jen šoupavý zvuk dřeva po sněhu, který se řítil přímo na vlky. A když ten byl slyšet, už bylo příliš pozdě, než aby uskočili z cesty. Kousek před nimi kláda najela na kopeček, vyskočila a zabořila se do sněhu, nabrala oba vyjevené rezouny a všichni tři klouzali dolů bez možnosti manuálního řízení, odkázáni jen na směr spádu. Když se nad tím tak pozastavíme, bylo až s podivem, že se cestou už dřív neroztříštili o náhodně rozeseté statné jehličnany.

// Ledová pláň

- Prohlédnout si ledové květiny -

// řeka Kierb

Zmrzlý vlček se trmácel dál do ledového světa, jako by sám netušil, že na ohřátí by se musel vydat úplně jiným směrem. I když, on to opravdu nejspíš nevěděl. Měl zamrzlý mozek z té zimy, tím se alespoň pro tentokrát mohl bránit. Zuby mu tiše cvakaly o sebe a zahříval ho jenom pohyb. Místy se zastavil a celý se znovu zatřásl. Voda na jeho srsti už stačila zmrznout a ledové krystalky vzniklé na jejích konečcích vydávaly tiché cinkavé zvuky patrné pro pozorné posluchače. Ale kdo by tady poslouchal? Nickolas by byl tímto úkazem sám velmi zaujat a ohromen, kdyby ten mrznoucí nebyl on sám. Ať se snažil sebevíc, nedokázal v tomto stavu tu záležitost obdivovat. Znovu se oklepal. Pár ledových třísek se rozlétalo do stran. Pčík. Jako by toho nebylo málo.
Bloudil krajinou s hlavou svěšenou, takže když se konečně po dlouhé době rozpomněl a zase ji zvednul, zaujalo ho, kde se to nacházel tentokrát. Sníh, samozřejmě, ale bylo tu něco ještě docela jiného. Vypadalo to, že zdejší mráz si nevypůjčil jenom jeho kožíšek jako malovací plátno. Celá krajina byla jeho plátnem a proměnila se na zamrzlé obrazce květin a květů. Jeden by si myslel, že květiny tu jednou rostly, pak se přihnal prudký mráz a od té doby zůstaly na věčnost uvězněné v ledovém vězení. Když se však Nickolas sehnul, aby si houf květů prohlédl svým odborným očkem, zjistil, že nešlo o nic podobného. Byl to mráz, vskutku jen ten. A čaroval. "To je jako magie," vydechl a další obláček mu unikl z tlamy. Sledoval ho šilhavým pohledem, když mu do mysli vkročil geniální plán. Ty květy by se Maple určitě hrozně líbili! A on by odčinil, že nenašel tu spadlou věc z oblohy. A že ztratil toho vlka, co ji šel hledat s ním. Ano, to by byla jistě dostatečná omluva, však podívejte na tu nádheru! Vlček vzal opatrně zmrzlý útvar do tlamy a zadržoval dech, aby jej horkem z tlamy minimálně poškodil. Našteloval si ho do už tak zmrzlého kožichu, takže tam zmrzlý kvítek krásně držel. Dost možná už tam stačil také přimrznout. Tak, perfektní! Teď už jen...
Vlček se ohlédl a pohledem v bělostné krajině zavadil o cosi rezavého, co uhánělo od louky pryč do hor. Přimhouřil znalecký pohled. Možná nebude muset zmrzlým květem odčinit obě věci. "Ni-Nicos?" zakoktal se kvůli zimě, ne že by zapomněl jméno tak podobné svému. "Dva Nicosové?" podivil se a nožky rychle uvedl do pohybu, aby ještě dvojici vlků dohonil.

// Sněžné velehory

- Jít chytit kapříka -

// Gejzírové pole

Je to pták? Je to netopýr? Či snad neidentifikovatelný černobílý objekt řítící se krajinou nadsvětelnou rychlostí? Ne. Je to Nickolas. A řítí se pomaleji, než světlo, ale do světla nemá daleko. Najednou byl mrštný jako had a rychlí jako... jako jiný had, ale dokázal tak dostat to nejcennější, co má, do bezpečí. Sebe.
Konečně se zastavil, když už se zdálo, že za ním přestala vybuchovat zem. Ani se nesnažil skrýt svůj zběsilý dech a od tlamy mu odcházely obláčky páry. S rozšířenýma očima kontroloval krajinu za sebou, jako by ho vroucí voda z podzemí měla pronásledovat. Hluboký nádech a výdech se vší úlevou, co na světě jeden má. "Fííha, tohle bylo ofous," upozorňoval sám sebe, aby si byl jistý, že to byla realita. Rád totiž takové momenty, kdy se až příliš přiblížil k nebezpečí, pokládal za představy. Nedělal to schválně, jenom to vytěsňoval a někdy měl světlejší chvilky, kdy si to uvědomoval. A zrovna teď nutně potřeboval, aby na to nezapomněl. Nic se mu nestalo a vroucí vodě nedá další příležitost, aby ho znovu dostihla.
Všiml si o kousek dál protékající řeky a neochotně se k ní vydal, aby zkontroloval svůj zevnějšek. Mohlo by ho utěšit, že řeka byla v mnohem horším stavu, než on, ale to nestačilo. Vlček si oblízl tlapu a sem tam si uhladil rozčepýřená místa. Jeden chlup za uchem ho dováděl pomalu k šílenství, protože ne a ne lehnout. A jak se tak průběžně v té řece kontroloval, zblýsknul v ní pohyb. Ryba. Hned měl zase tlamu plnou slin a na jeho tváři bylo znát, že svádí nelehký vnitřní boj. Nechtěl se namočit. Ale měl hlad, velký hlad. Oblízl si tlamu a očima prošmejdil břeh. Dá tomu šanci.
Pomalounku scházel dolů, až dosáhl okraje řeky a voda mu jen tak tak olizovala špičky tlapek. Váhal. A váhal tak dlouho, až se z něj stalo jen další těleso nehnutě existující u vody. Nebo nejspíš to si alespoň myslel malý kapřík, který se na ten nový objekt připlaval podívat. Pudy byly silnější. Kapřík připlul až ke břehu a váhání bylo ta tam. Nickolase přemohla přirozená divokost a vrhl se do vody. Celý. Zahučel tam jak balvan a voda se rozprskla všude kolem. A pak cákala a cákala dál, protože vlček se snažil ve vodě najít rovnováhu. Když se konečně postavil, čekalo ho veliké překvapení v podobě úlovku v jeho tlamě. Pravdu dít, byl z toho stejně vykulený jako ta ryba, a tak tam a sebe chvíli přihlouple zírali oba, než se jal vlček z vody vylézt a vzal si zajatce s sebou. Ze zajatce se rychle stal kostlivec. Vlček ho slupnul na pár soust, ale teď mu byla pekelná zima. Nebo spíš nebeská zima? Prostě zima. Fakt velká, až se mu třásl každý koneček osamělé srsti po celém těle. Oklepal se, ale co mu to bylo platné. Vydal se tak dál s nadějí, že najde místo, kde by se mohl usušit.

// Křišťálová louka

// Kaskády (přes Východní hvozd)

Z lesa vyšel úspěšně nezpozorován a tak si mohl lehce vydechnout, přestože ještě zdaleka neměl vyhráno. Teď spočinul na nějaké pusto pusté pustině a jak jí tak přejížděl pohledem, usoudil, že k lovu úplně ideální nebude. Ne, že by byl na lov kdo ví jaký profík, i když on by vám tvrdil opak, ale i černobílý věděl, že na takhle prázdném a čistém prostranství nic neuloví především proto, že tu nic nenajde. Byl tu klid. Až příliš velký klid a vlček cítil ve vzduchu napětí, jako by se každou chvilku něco chystalo. Ale co? To měl teprve zjistit.
Normálně by se do neznáma nevrhal, ale stejně jako tu nebylo nic, co by ulovil on, tu nebylo také nic, co by ulovilo jeho. Přinejmenším to si myslel a tak vykročil ladným pohybem kupředu. Zem tu byla... jiná. Tichá. Jako všechno. A pak se to ozvalo. Zase mu kručelo v břiše. Ale jak tu byl sám, tolik na tom nesešlo, i když se pochopitelně i před sebou rád choval na jedničku. Jenomže pak to kručení pokračovalo. Na tom bylo něco zvláštního. Vlk se podezíravě podíval na své břicho, ale to mu nic neprozradilo. Doslova. Ten zvuk nedělalo břicho.
Blik.
Vlček se ohlédl právě v moment, kdy sotva pár krůčků za ním vylétl do vzduchu sloup vody. Horké vody, to mohl z té blízkosti vlček hned poznat. Horko, vlhko. Srst se mu z toho kroutila. To se mu nelíbilo. Jo a taky ho to mohlo pekelně poranit, to taky nebylo dobrý. Naštěstí v utíkání do bezpečí byl Nickolas mistr mistrů, a než by jeden napočítal... než by jeden vůbec začal počítat, už jeho silueta mizela v dáli, doprovázena ještě pár vodními sloupci.

// řeka Kierb

- Jít se podívat na zamrzlý vodopád -

// Východní hvozd

Nickolas se klidil z cesty kojotům, co možná šli jeho směrem a možná nešli nikam. Sám na sebe byl však pyšný, že uchránil svůj kožich, na něj si nějací kojoti nepřijdou. A teď se vydral z lesa a zjevil se u vody. Už z dálky jí slyšel, ne že ne, moc dobře věděl, co ho tímto směrem čeká, ale nedal se tou vidinou zastrašit. Byla to buď řeka nebo kojoti a řeka po vás alespoň neskočí a v horším případě se vás nesnaží potrhat. I když... vlčkovi se rozlil pobavený úsměv po tváři, jak se sám rozveseloval vlastními představami v hlavě. Taková řeka, co útočí a chňape po vlcích, to byl ale nesmysl. Ale také to mohla být zajímavá historka - totiž, kdyby se to stalo někomu jinému, ne jemu. K čemu ale vlček došel, to nebyla jen obyčejná řeka. Voda tu burácela mnohem hlasitěji, než obyčejný proud v korytě.
Nickolas vystrčil hlavu zpoza stromů a nestačil žasnout. "Wow-wow-wow-wow-wooow!" div nehvízdal. Tak tomuhle, vlci a vlčice, vlčata všeho věku, se říká nádhera! Kdyby si tak tenhle skvost mohl přenést do smečky, to by všichni teprve koukali. Ale nemyslete si, černobílý nebyl žádný hlupák, už přenášení takového jezera musela být pěkná fuška, takže vodopád musel holt zůstat tam, kde ho teď objevil. Přesto se na něj nemohl vynadívat. "Sem bych měl všechny vzít," pokyvoval si pro sebe, "Nora! Nora by teda koukala! Jak se asi řekne vodopád v tom jejím jazyce?" dumal nad dávnou kamarádkou, ale dumání ho nikdy na dlouho nezabavilo. Neodolal a vykročil k vodopádu blíž. Proud sice stále tekl a on tak nebyl úplně zamrzlý, avšak místy díky tuhému nástupu zimy už se tvořily mohutné krápníky z rampouchů a promiňte, ale tenhle vlk si musí sáhnout! Došel k nim tak opatrně, jako by se ho měly snad leknout a utéct, kdyby ho zaslechly. Zvedl tlapu a jemně do jednoho zmrzlého tělesa šťouchl. Ne, nešťouchl, jen přes něj přejel polštářky. Zastudilo to víc, než sníh, ve kterém celý den a noc kráčel, ale vlčkovi se ani chloupek zimou nezatřásl. Možná nemusel hledat tu spadlou věc, kdyby se mu jen podařilo získat kousek tohohle. Maple by určitě byla nadšená, ale třeba to tu zná?
Černobílý se zase o maličko vzdálil a rozhlédl se kolem. Takovou krásu rozhodně muselo přijít obdivovat více vlků, ale teď tu nebyl jediný chlup. Chm, nevědí, o co přicházejí, pomyslel si a naposledy se toužebně na vodopád a jeho zmrzlé ozdoby podíval, než mu tuhle malebnou chvilku překazilo hlasité zakručení v břiše. Muselo být opravdu řádné, protože to vyděsilo i pár ptáků skrytých v nedalekém stromě. Teď byl Nickolas hodně rád, že tu byl sám, protože jinak by se studem propadl. Tohle nebylo zrovna elegantní. Pohledem zabloudil k vodě, která po pádu z vodopádu pokračovala dál. Sem tam v ní zahlédl pohyb a cítil, jak se mu v ústech chtě nechtě sbíhají sliny. Jenomže sotva udělal krok, a to prosím pěkně nechtěl k té vodě, ale od ní, pěkně mu to uklouzlo, až ho to vyděsilo. Ne, nejenže nemůže do vody, ale tady už vůbec ne. Muselo to být hrozně studené. A kluzké. A... a mokré. Vlček s maximální opatrností začal couvat, aby se dostal z nebezpečné zóny. Tady s ukojením svého hlasitého společníka nepochodí a tak se vypravil jinam, ale opatrně, skoro jako agent, aby nebyl zpozorován, protože nevěděl, kdy zase se společník rozhodně buransky ozvat.

// Gejzírové pole (přes Východní hvozd)

- V noci pozorovat zimní oblohu -

// řeka Tenebrae (přes Esíčka)

Nemáte to lehký život, když máte pocit, že na vás záleží tolik věcí. A tolik vlků na vás spoléhá. A tolik jich ještě neví, že by na vás spoléhat mělo, že jste pro ně dobrý, ten správný parťák, rádce a poradce a kdesi cosi. Nickolas ale tohle všechno zvládal a zároveň si život vcelku užíval. Jen se ho zkuste zeptat a sám poví, že si z něho těžkou hlavu nedělá. Vždyť je to hlavně legrace a o tu jde. O legraci a o jeho kožich, samozřejmě. Pokud při tom trpí jeho kožich, legrace to není. A aby se neřeklo, že ostatním nepřeje, tak jejich kožíškům by se samozřejmě také nemělo nic stát.
Ale dost o cizích, když tu máte toho nejlepšího aktéra. Nickolas už věděl, že něco hledá. Měl pěkný seznam toho, co by měl najít, ale kde začít, kde začít. Nebyl to žádný hlupák, a tak mu trvalo pouze půl dne, než ho ke stopování napadlo použít čenich. On ale ve stopování nikdy moc nevynikal, to jste totiž museli ten čenich strkat do všeho možného i nemožného a to nebylo nic pro něj. Nebylo tedy s podivem, že ho nožky jen nesly dál úplně náhodným směrem, až dorazil do lesa. To mu také nepomáhalo, však ten les vypadal dost podobně, jako každý druhý, kterým prošel. Sarumen to nebyl, to věděl. Vzdal stopování, nebo na něj spíše kvůli jeho neužitečnosti rychle zapomněl, jak se poohlížel kolem a využíval k tomu svůj daleko lépe vyvinutý smysl - zrak. Tím prošmejdil co se dalo. Ten les nebyl ošklivý, mohl usoudit. Ale les nebyl tím, co hledal. Pokud mohl s jistotou říct - a to on nemohl, ale stejně se tak rozhodl - žádný vlk tu nebyl. Tedy kromě něj!
Dovolil si na chvíli odpočinout a usadil se do studené nadílky. Normálně by jen tak neposedával, ale sníh mu kožíšek nezamazával, takže se dalo říct, že v zimě toho naseděl víc, než po zbytek roku. Pohledem pak vklouznul na oblohu, ani si neuvědomil, že ji pozoruje. Myšlenkami byl zjevně někde ztracen a oči upíral vzhůru, kde jemně problikávala světélka a jen opravdu bystré oko se takovým nenápadným pohybem mohlo těšit. Teď už se přistihl, že nemyslí na nic a jen kouká, která hvězda zase ustoupí a která se rozzáří. Byla to hra na obloze a vlčkovi přišlo zvláštní, že po takové sněhové nadílce přes den se nebe stihlo takhle uklidnit a vyčistit. Stěžovat si však rozhodně nehodlal, čisté nebe v zasněžené krajině bylo na pohled ještě nádhernější, než takové nebe v létě. Za vlčkem se v dáli ozývalo tlumené vytí, které nepatřilo jeho druhu. Bylo dost daleko na to, aby ho to nevyděsilo, ale dost nepříjemné na to, aby ho to přimělo opět vstát. Společností nepohrdnul, ale o kojotí doprovod dvakrát nestál. Střety s takovými tvory nikdy nekončily pro jeho kožíšek dobře a tak se raději rozešel na opačnou stranu, než slyšel jejich jekot.

- Napsat post o rozjímání nad tím, co bych za tento rok udělal jinak, kdybych mohl -

// Uhelný hvozd

Vlček si to vcelku rozzlobeným krokem štrádoval z lesa a přes louku. Kam měl přesně namířeno netušil, ale nezastavoval se, dokud mu to samotnému nedošlo. Nemá vlastní směr. Kam že to šel? Něco hledal... nebo nehledal? Když šel tímhle směrem, musel to být správný směr. Třeba až dojde kam ho nohy nesou, u cíle zjistí, proč zrovna tudy. A tak nezastavoval a prostě pokračoval dál. Zatím mu to vždycky vyšlo, no ne? Když si rozvzpomněl, kam ho jeho časté údajně bezcílné bloudění zavedlo.
Nebýt bloudění, nepotkal by... je. A po nich zase bloudil. A bloudění ho udržovalo v chodu. Kdyby zůstal na místě, už by tu jisto jistě nebyl. Ale on šel dál a vida! Jeho nožky sice nemluví, ale stejně ho zodpovědně dovedly na další dobré místo. Dovedly ho za Norou. A za Maple. A za celou Sarumenskou smečkou. Kdyby nebloudil tak, jak to profesionálně umí jenom on, nikdy by nikoho z nich nepoznal a to by byla škoda! Jak dlouho už to vlastně bylo? Před zimou? Po zimě? Vlček si musel přiznat, že pamatováka na tohle zrovna neměl. Ale vzpomínal si na mluvící vydru. A na medvěda, co hlídal vybrané jezero pro Sarumenský hvozd, než ho se Zor přijdou přestěhovat. A na drzí mluvící keř, na ten si teda hodně pamatoval! A taky na Malovaného, kterého hodně ten keř neměl rád. A pak šli ke Smrti, ale Smrt nebyla doma a... kde byl asi Malovaný teď? Nickolas zaklepal hlavou. Stále měl pocit, že by měl být rád, že je malovaný vlk pryč, ale už stačil zapomenout proč. A když už si nevzpomíná proč, možná to nebylo tak hrozné. A co když bude mít zase problém s tím keřem?
Vlček ve své paměti vylovil i spadlou věc z oblohy před nedávnou dobou. Hledal ji, nenašel. Kdo byl ten druhý, který ji šel hledat s ním? Třeba ji našel on. Snad z ní něco vzal pro Maple, jak slíbili. A Nickolas... Nickolas byl tady. Závodil a ani nevěděl o co s vlky, kteří nevěděli vůbec nic. Na ducha, co jim dělal nepozvanou společnost, už ani nevzpomněl.
Jak si to tak v hlavě promítal a přepočítával, byl to všeho všudy dobrý rok, plný spousty dobrých věcí a přátel. Nickolas byl za něj rád, ještě nikdy toho tolik nezažil! Tedy od doby, kdy... prostě byl rád. Proč by něco dělal jinak? Takhle to bylo tak akorát skvělé! Jediné, co to mohlo vylepšit, by byla Nora. Slíbila mu přeci, že ho naučí tu řeč! A taky musí najít Zor a přenést to jezero, aby mohl všechny v Sarumenu překvapit. A najít tu spadlou věc a dojít o tom vyprávět Maple. Pomaličku ho začalo děsit, jak se mu to nastřádalo, až samovolně přidal do kroku, aby všechno hezky stíhal, i když už byl ve skluzu snad od doby, co poprvé vykouknul na svět.

// Východní hvozd (přes Esíčka)

- Přilepit se jazykem k ledovému povrchu -

Černobílý přiběhl a vůbec netušil, co se tady děje. Ne, že by se tu něco dělo. Popravdě se tady nedělo zhola nic a právě to bylo celé špatně. Odin ještě neměl nalezený další sklíčko a Coffee nebyla nikde k nalezení přesto, že běžela před ním. Tak ne, už taky doběhla. A taky neměla sklíčko. A pak se na ně ten nerudný vlk obořil, že jsou neschopní či co a odkráčel si. Vykašlal se na ně, prostě jen tak. Nickolas byl vlk mnoha úsměvů a poklon, mračit se byste ho viděli jen velmi vzácně a přesto přesně teď to byl ten případ. Nebylo to přátelské mračení, které vyprovázelo vlkovu zadnici do neznáma lesa. Vlček by se normálně zajímal, co ho žere a čím může jeho den rozjasnit do barevnějších odstínů, ale v tomhle případě na to neměl pomyšlení. Zlobil se. To už se zlobili dva. "Ať si jde, my ho nepotřebujeme!" pronesl rozhodně a aniž by se ohlédl, jestli má ještě stále na koho mluvit a ta vlčice ho také neopustila, vydal se rozhodným krokem na opačnou stranu, než zmizel Neruda. Vlastně by byla škoda, kdyby už tu vlčice nebyla, protože být svědkem takového rozhořčení se u černobílého poštěstí jen málo komu.
A že černobílý rozhořčený byl. Neruda nerudný mu zkazil pěkně náladu. Kdyby si nechtěl ublížit a příliš špinit tlapky, podrážděně by nakopával vše, co by mu pod ně přistálo. Takhle ale jen rázoval lesem a pomalu se uklidňoval. Do teď vlastně jenom šel. Možná vypadal rozhodně, ale poháněla ho zlost a netušil ani v nejmenším, kam jde a za čím. Až teď, když se opět zastavil, měl možnost si rozpomenout. Sklíčko, napověděl mu tichý hlásek v hlavě a vlček okamžitě začal stříbrným pohledem skenovat okolí, jako by zrovna tady mělo být a nikde jinde.
Zastavil se. Pohled mu upoutalo cosi, co se lesklo v hromádce sněhu nedaleko. Vlček se spokojeně zazubil. "Ha! Vida! Však já říkal, že si to najdu," pochleboval si pro sebe a jako panenka skoro po špičkách k lesklému předmětu docupital, sotva ve sněhu stopy zanechával. Popadl sklíčko do tlamy a... zrada. Nebylo to totiž vůbec sklíčko. Byl to kus ledu, Podezřele rovný, pravděpodobně rozbitý a odněkud odpadlý v tom správné světle vypadal úplně jako něco jiného. Teď už bylo pozdě na podobná zjištění. Vlkovi se chladný povrch okamžitě přicucnul na jazyk a ne a ne se pustit. "Me! Puf! Puf!" snažil se mluvit s ledovou překážkou v tlamě, jako by se jí snad dalo rozkazovat. Samo sebou, že nedalo, a tak si tam jen dál tvrdohlavě hověla v jeho ústech, zatím co vlčka se zmocňoval čím dál tím silnější diskomfort. Konečně zatřásl hlavou tak, že se mu povedlo led vyplivnout. A teplý dech z jeho tlamy měl na tom jistě také svůj podíl. Nickolas si srovnal zmražený jazýček v tlamě a zlostně se zadíval na místo, kam zbytek ledu odpadl. Tohle se přeci nedělá, takhle někoho tahat za jazyk! Už se ani nerozhlížel, zda někdo tu podívanou sledoval. Věděl, že je tu sám. A věděl, že už tu být nechce. Tohle sklíčko mu za to nestojí, on má důležitější úkoly. Například... například měl pocit, že určitě s sebou měl mít něco, co neměl ztratit. Ale kam se to teď podělo?

// řeka Tenebrae

// Středozemní pláň (přes Ohnivé jezero)

Vyrazil ve stopách svých společníků, co ho původně nechali v prachu. To od nich nebylo hezké, ale on je dožene. V dáli už před sebou zahlédl hnědý kožíšek a věděl, že běží správně.
Pak kožíšek ztratil z dohledu a najednou se ocitl v lese. A že to byl les s velkým L. Byl naprosto hustý. Doslova. Zarostlý a ne zrovna pohodlně přístupný. Taky vzduch se mu tu zdál o ně vlhčí a vůbec se mu to nelíbilo. Víte, co taková vlhkost udělá se srstí? A pak to uviděl. "Ha!" vyhrkl a popoběhl, aby se přidal k Odinovi. "Mám tě!" doklusal až k němu a rozhlížel se. "Kde je?" ptal se na vlčici, co jisto jistě vyběhla před ním, ale teď tu po ní nebyly ani stopy. To bylo zvláštní. Ale víc než vlčici potřebovali něco úplně jiného. Vlček tedy pokračoval v rozhlížení a pátrání, kde by se mohl skrývat další kousek sklíčka a doufal, že tentokrát nebude v obložení suchozemských ryb nebo vodních divočáků nebo něčeho podobného, protože kdo ví, co si tohle tajemné světlo dovede vymyslet.

Napjaté vyhlížení se černobílému vyplatilo, protože z houští se o pár chvil později skutečně vynořil další kožich, tentokrát toho tmavého. Nebyl úplně nejlepší společností, ale na tom teď nesešlo, protože měl to, co Nickolas potřeboval. Sklíčko! Nick pozvedl vesele hlavu a zavrtěl ocasem. Třeba si to Odin vyloží jako, že je rád, že vidí jeho a ne jen tu věc v jeho tlamě. Když k němu přišel, něco říkal, ale přes sklíčko mu bylo houby rozumět a tak se jen otočil a šel dál po pláni za ním. Pochopil, že teď asi musí najít to světýlko, kterému sklíčko dají.
Nalezeno!
A ta hnědá vlčice taky. Objevila se najednou vedle nich, ale Nick teď nespouštěl oči ze světýlka a tak se na příchozí ani neohlédl. Znepokojeně se mu zkřivil výraz, když zahlédl stav ostatních skupin. To nebylo fér, ne? Odina to zjevně popudilo a rozběhl se pryč s tlamou plnou příkazů. Coffee ho následovala a Nickolas ještě chvíli setrval na místě a pozoroval obláček, ve kterém už se vznášely tři sklíčka. Co když si vezmou prostě tyhle? Přidají je k těm svým a budou čtyři! Úkol zněl posbírat sklíčka, nikdo neřekl pořádně kde. Než se však vlk rozhoupal k činu, jeho spoluzávodníci byli ta tam. Vlček se začal zmateně rozhlížet a pak vyrazil za nimi, aby neremcali, že zdržuje. A co když bude při dalším získávání jeho dokonalá maličkost potřeba?

// Uhelný hvozd (přes Ohnivé jezero)