Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VAK 13. Kouluj se s jiným vlkem

"Jo, děkuju, Wolfganie, děkuju!" přidal se Nickolas k děkování spolu s Jasnavou, jako by měl za co. Jeho se přeci tahle přijímací ceremonie skoro netýkala, ale cožpak by si s tím vlček lámal hlavu? Radostně metal oháňkou ještě svižněji, i když do něj nadšená vlčice vedle něj drcla nadšením. "To je skvělý. Budeš teď vlastně pro Maple něco jako překvápko. Takový dárek. Bude mít určitě radost, že se smečka tak hezky rozrůstá!" zubil se obrátil se na černobílou vlčici, aby jeho tvrzení podpořila i ona.
Zmínka o bitvě přelétla Nickolasovi nad hlavou jako sněhová koule. Zaregistroval jen ukázku úkrytu. Na to se těšil! Až tady bude moct někoho provázet a předvést, jak všechno zná. To ho pak určitě někdo ocení a pochválí. "Wolfi, možná bychom jí mohli nejdřív ukázat mýtinu? Tam je to moc hezký, uvi-" otočil se za béžovou vlčicí, a než stihl svou větu dokončit, přistála mu sněhová koule přímo do čumáku. Oklepla se. "Heeej!" zasténal ublíženě, "to není fér!" Vyrazil proti ní, doskočil však do sněhu těsně vedle. Nikdo by to od něj asi nečekal, ale to byl plán. Rychle se otočil a z téhle blízkosti prostě nemohl vlčici minout. Jenže minul a koule zasáhla Wolfganie. "Jé, promiň! To patřilo sem," opravil se a druhou bez váhání poslal již správným směrem přímo na Jasnavu. Jakmile se ujistil, že koule našla svůj cíl, honem odhopkal dál, aby se mohl schovat za strom a nezískal další zásah.
Vykoukl zpoza stromu a zase se schoval, tlapkami si chystajíc další munici. Tohle byl asi jediný druh boje, který měl rád. Vlk se u toho skutečně nezranil a bělostně čistý sníh mu ani nezašpinil kožíšek. Kdyby v zimě nebyla taková... no, zima, a také hlad, bylo by to vlastně ideální období.

VAK 6. Naplánuj si letní dovolenou

Nickolas se znovu ujistil, že v tomhle lese žijí jen ti nejlepší vlci. Wolfganie totiž dovolila jeho sestřičce je tu kdykoliv navštívit, prakticky jí pozvala zpět! Neřekla to přímo, ale vlastní z ní udělala takovou čestnou členku smečky. Alespoň tak to Nickolas pochopil a měl z toho neskutečnou radost. Taky chápal, proč to takhle Wolfganie neoznačila přímo. Wizku by to jistě odmítla, takže to udělala takhle mazaně. Nickolas na svou spolusmečkovnici spiklenecky mrknul, jakože jejímu plánu naprosto rozumí.
O to snazší bylo loučení, když si Wizku přeci jen nedala říct. Nejdřív z ničeho nic zvýšila hlas, až to s černobílým cuklo, ale naštěstí žádný průšvih neměl. "Namlátíš?" zadíval se na ní tázavě a sladce zastříhal ouškama. "Copak ty bys dokázala ublížit takovéhle tvářičce?" zamrkal. "Nemusíš se bát, já a náramek budeme tady, takže až budeš potřebovat zahřát, víš kde nás najít!" Obdařil ji jedním ze svých typický zářivých úsměvů. "A když se neukážeš do konce zimy, půjdu já hledat tebe! A až tě najdu, a já tě najdu, protože jsem dost dobrý hledač! Tak až tě najdu, tak si uděláme nějakou dovolenou spolu! To už bude teplo a sucho a já znám úplně krásný místo na takovou dovolenou. Je tam klid a hrooozně měkká tráva. A taková nechutná voda, ale jakože nechutná na chuť. Nesmíš ji pít. Ale na koupání je nejlepší, srst je po ní úplně jemňoučká! No počkej, já ti to pak všechno ukážu!" Nasliboval, aniž by bral v potaz, že už nejspíš na to místo nikdy znovu netrefí, alespoň ne záměrně. Pak se k Wizku natáhl, aby ji mohl ještě na rozloučení hlavou obejmout. "Nechoď moc daleko, jo? A buď opatrná. A nejez žlutý sníh," uštědřoval jí ještě posledních pár životních rad. Jeho sestřička se pak rozloučila s ostatními a vyrazila pryč. Nickolas se za ní díval, pak ho nožky donutily popoběhnout jejím směrem, vlček zdvihl čumák k vrškům stromů a vyprovodil ji táhlým jemným zavytím.
Protože neplánoval být uplakánek před zbylýma dvěma vlčicemi, popotáhnul si tady v soukromí, než nahodil zpět svůj zářivý úsměv a přihopkla zpátky k duu. Doslova se vetřel mezi ně, nebo spíš se vměstnal hned vedle Jasnavi, div do ní nevrazil. "Může zůstat, Wolfi? Může? Myslíš, že by to Maple nevadilo? Mě by to určitě nevadilo," zavrtěl radostně oháňkou, jako by na jeho názoru záleželo.

VAK 2. Chytej vločky na jazyk
SÚ 2. Obdivuj první sníh

Jsou zvraty, které ani tento černobílý mistr chaosu nedokáže předpokládat. Než se nadál, Wizku už mu skutečně propůjčovala její ozdůbku, kterou tak neúnavně vychvaloval. Vypadal zaskočený jenom chvilinku, než se doslova radostní rozzářil. Opravdu, pravděpodobně na něj teď nebylo možné zpříma pohledět bez toho, aby vás nebolely oči. "Páni, páni, páni!" začal jásat a přešlapovat energicky nožkama. "Já na ni budu hrozně moc opatrný, slibuju!" Zapřísáhnul se a chopil se ozdůbky, aby si ji mohl nasadit. Nutno podotknout, že to nebyl vůbec snadný a elegantní proces, ale Nickolas se u toho snažil být extrémně opatrný, aby ji zuubkami neponičil, jak své sestřičce slíbil. Nakonec se narovnal a zaujal ukázkový postoj, aby ozdůbka i on vynikli v celé své kráse. "Jak to vypadá?" nadhodil, i když ho odpověď tolik nezajímala, protože samozřejmě věděl, že vypadá naprosto famózně. Spokojeně se zatetelil a vděčně se o svou sestřičku opřel hlavou. "Děkuji, děkuji, děkuji!"
Jasnava se zatím doptávala na Maple. "Určitě tu někde bude, můžeme ji zkusit najít!" navrhl vlček zvesela. Jeho neúnavnému vrtění ocáskem však brzy měla být učiněna přítrž. I přes to, jak neodolatelně tenhle tlučhuba les vykreslil, nepodařilo se mu dostatečně nadchnout svou sestru. Ouška mi malinko poklesla a ocásek přestal létat sem a tam. "A-ale proč by nebylo? Tohle je skvělé místo úplně pro každého!" hlásal přesvědčivě, ale do jeho výstupu se tentokrát prodrala viditelná nervozita. Možná Wizku potřebovala všechnu tu krásu nejdřív vidět na vlastní oči, aby byla přesvědčená.
Černobílá vlčice zpoza stromů k nim přišla dřív a začala mluvit. Vlček už už se chystal převzít slovo, ale ujala se ho Jasnava. Ty v půlce řeči ztratila nit a neohrožený Nickolas byl připravený přispěchat na pomoc, ale překvapivě rychle ho předběhla s vysvětlením sestra. Byl tak umlčen na neobvykle dlouhou dobu, než mohl zase všechny těšit svým krásným zvučným hlasem. Hrdě vypnul hruď když byla zmíněna jeho maličkost. "Řekl jsem jim všechno o tom, jak skvělá naše smečka je," potvrdil, jako by to bylo jeho životní poslání.
Na nos mu během toho dopadla sněhová vločka. Zastuděla, vlček se oklepal a zamrkal, šilhajíc na svůj čumák. Na to se po očku rozhlédl a zjistil, že začalo sněžit. Nenápadně, ale vlastně velmi nápadně (jelikož u toho byl výjimečně potichu), vystrčil z tlamičky jazýček jen tak akorát, aby se na něj trefila nějaká jiná vločka, kterou pak rychle zblajznul a olíznul si tlamu.
"Měla bys tu zůstat taky," obrátil se přímo na svou sestřičku. "Začíná zima, vidíš? Padá první sníh! Sníh je moc krásný, nemyslíš? Je bílý a čistý a celá krajina pod ním vypadá úplně nádherně. A co potom, když se třpytí! A hlavně vůbec neušpiní tvůj kožíšek, to je skvělé, že? A každý vločka je úplně jiná," nechal se unést vychvalováním sněhu od své původní myšlenky. Vypláznul jazyk a chytil další vločku. Pak sklopil pohled zpět na Wizku. "A taky studí a je v něm zima, brrr," dramaticky se při tom zatřásl. "Ale nestudí, když v něm nejsi sám, protože se můžete navzájem zahřát s dalšími kamarády. A tady ve smečce bys nikdy nebyla sama, takže by ti nikdy nebyla zima." Zmlknul a jen se dál díval do sestřiných očí. Těžko říct, zda si skutečně uvědomoval, jak hlubokou myšlenku právě z tlamičky vypustil, ale upřímně se obával, že by Wizku mohla skončit na zimu někde sama, kdyby jí teď nechal odejít, a moc dobře věděl, jak těžké období pro samotáře zima je.

Když vlčice přiznaly, že ani jedna neměla to štěstí vidět tak ohromné věci, jako mluvící vydru nebo vílu, Nickolasův úsměv se mu na čumáčku ještě víc rozšířil. "Tak to budete obě koukat!" Teď byl on ten všeznalý, moudrý, a ony se k němu mohli otáčet jako k modle vědění, kterou bez pochyby byl i tak, ale teď mu situace ještě víc hrála do karet a on se v tom jak se patří vyžíval.
Zaradoval se, když Wizku nadhodila, že by se o svou ozdobu třeba také na chvíli podělila. "Vážně?" vyhrkl nadšeně. "Víš, tamta ozdoba mi moc neslušela. Teda, byla hezká, hrozně moc hezká, ale k Maple padne mnohem víc, než ke mě. Ale tahle ta tvoje, ta sluší tobě, takže by slušela určitě i mě, protože jsme oba takhle barevní!" vysvětloval, jak to slušení a neslušení funguje a při tom tlapkou posunky ukazoval ze sebe na sestru a zpět, kdyby si náhodou někdo z přítomných ještě nevšimnul, jak moc podobní si jsou. "Chtěl bych si taky nějakou takovou sehnat. Jenom pro sebe, víš. Nějakou, co by mi taky tak slušela." Bodejť by ne, však by měl další věc, kterou by se pak mohl všem vychloubat. "Musíš mi pak říct, kde si našla tu svojí," zaúkoloval Nick hnedle svou sestru, aniž by ji dal prostor k protestům.
Nickolasův výklad o Sarumenském lese byl tak přesvědčivý, že obě vlčice přiměl na ním vážně přemýšlet. Jaksi jeho mozeček však už nedomyslel, že vstup do smečky nejsou jen hezká slova a vítejte doma, Jasnava uhodila hřebíček na hlavičku. "No, to... to nemůžeš!" odsouhlasil jí černobílý děsně důležitým hlasem. "Musí o tom vědět Maple. Maple tě přijme a pak už to bude dobrý a můžeš tu zůstat, protože Maple všem pak řekne, že už jsi naše. Nebo já to taky můžu říct úplně všem! Umím mluvit," oznámil nonšalantně, jako by o tom snad někdo mohl pochybovat. Vysvětlování toho, kdo je Maple, se nezatěžoval. Považoval to za stejně základní znalost, jako že víte, že je voda mokrá. Přiskočil k Wizku a hravě se jí otřel o bok. "Viď!" přitakal spokojeně, když to tu i sestra pochválila. Že šlo spíš o formalitku a ve skutečnosti se utápí ve vlastních myšlenkách, toho si vlček vůbec nevšimnul.
Nevšiml si ani nervozity, která obě návštěvnice přepadla, než ho upozornili na další pár očí, který je zpovzdálí sledoval. "Jo, to je...!" vyhrknul, ale záhy si uvědomil, že nemůže přijít třetí vlčici na jméno, "známá!" doplnil místo něj a mávnul vlčici na pozdrav i na znamení, ať se k nim připojí. Čím víc, tím veseleji, no ne? Třeba bude moci Wizku a Jasnavě povědět další skvělé věci o Sarumenu a ony pak už vůbec nebudou moc odolat!

"Já jsem Wizku" Nickolasovi popravdě vůbec nepomohlo, stále se tvářil strašně zadumaně, až by se jeden divil, že mu z uší při tom všem přemýšlení nezačala stoupat pára.
"Těší mě! Jasnava... to zní hodně rozzářeně, to se mi líbí!" zazubil se vlček na druhou vlčici, když ji Wizku představovala. Představoval si, že většina jmen u vlků prozrazuje to, jací jsou. Jeho jméno bylo velmi hrdé, vznešené, jako on. Jasnava tedy podle téhle jeho teorie musela být veselá a kamarádská, vysílajíc tu "jasnost" do širého okolí. "Jo, Wizku, to je dobrá náhoda," vrátil se pak znovu k černobílé. "Já měl taky sestru, co se tak jmenovala. A vypadat by mohla taky úplně stejně. Černá a bílá a... WIZKU?" zdálo se, že mu to v hlavičce konečně sepnulo. "Wizku!" zopakoval to s o něco větším nadšením v hlase, jako by tomu nemohl uvěřit a ocásek už mu kmital radostně do stran. "Ty jsi mě našla! Tedy já jsem tě našel! To je úplně skvělý! Není to skvělý? Je to skvělý!" začal zase drmolit a ohlížel se i po Jasnavě, jako by očekával, že i ona by měla uznat, jak skvělý tohle setkání je.
"Jo, jo, jo," přikyvoval energicky na jejich vysvětlení. "Tenhle les je skvělý na úkryt před deštěm! A je skvělý i na spoustu dalších věcí, kdybyste tu chtěli zůstat." Nickolas se zjevně rozhodl rozjet náborovou kampaň. "Uprostřed lesa je krásná mýtinka s velkým stromem, ve kterém bydlí mluvící vydra! A taky tu je spousta skvělý vlků! A máme skvělou alfu! Je silná a chytrá a má takový barevný flíčky na kožíšku," přiskočil k Jasnavě a tlapkou se snažil na jejím kožíšku naznačit místa, kde má Maple své odznaky. "A taky takovou věcičku na krku, co vypadá úplně moc hezky a já si jí mohl půjčit a - Wizku! Ty máš taky nějakou věcičku!" přiskočil teď zase ke své sestře a obdivoval, co to měla na noze, ať už to bylo cokoliv. "Wouw," vydechl úžasem a oči se mu zaplnili užaslými hvězdičkami. Po pár chvilkách úžasu se zase narovnal. "Jo a taky tu máme vílu! Už jste viděli opravdovou vílu? Já ano!" nemohl se nepochlubit.

Když už jednou začne Nickolas s vytím, zjistí, že má vlastně neodolatelný ladný hlásek, o který by nerad své okolí ošidil, a tak zůstal výt o znatelněji delší dobu, než by bylo pro kohokoliv normální. Nick se do toho opřel tak, že to pomalu začínalo znít jako zpěv. Zbožňoval svůj hlas a tohle mu jen připomnělo, jak moc. Když přestal, elegantně pohodil hlavou jak na nějakém velkém představení a celý se radostně zatetelil. "Proč já tohle vlastně nedělám častěji?" ptal se sám sebe. "Mohl bych zazpívat Maple! Teda... až ji najdu." Začal se ztraceně rozhlížet, neb na jeho volání nikdo nepřiběhnul. "Jestli ji najdu. I když třeba není v lese," přemýšlel nahlas a pak se dramaticky zhluboka nadechnul. "Třeba teď nikdo není v lese a jsem tu jen já! A musím ho ohlídat, než se ostatní vrátí!" Černobílý to rychle vykoumal a už si představoval, jak za své špičkové ochranářské služby sklidí velkou chválu. "Fajn, udělám to!" odkýval, jako by ho o to někdo prosil a vydal se na rádoby obchůzku lesa, i když se jen tak potuloval a okolí si zrovna moc nevšímal.
Kdyby se mu cizinci sami nehlásily, asi by si na území Sarumenu mohli dělat cokoliv, než by je objevil někdo jiný. Ale oni se hlásily. Vychovaní cizinci. Nickolas našpicoval uši a vydal se směrem, kterým se cizí vytí ozývalo. Nutno podotknout, že zrovna nepospíchal, a tak k dvojici vlčic docapkal svými hopkavými tanečními krůčky jako by se nechumelilo.
"Zdravím! Jsem Nickolas, ale můžete mi říkat Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně," začal svým charakteristickým úvodem i s patřičnou odmlkou, aby oběma posluchačkám dopřál čas na obdivování jeho jména, při čemž se samozřejmě nezapomněl tvářit velmi hrdě a urozeně. Jakmile však odbylo těch pár vteřin důležitosti, Nickolas jako by ze sebe sklepal tu masku vznešenosti a začal mluvit docela normálně. "Docela", protože co je u takového vlka normální...
"Jste na území skvělé Sarumenské smečky, patříte k nám? Asi nepatříte... co tu hledáte? Ztratili jste se? Už vím, chcete se přidat do smečky!" začal se sebe sypat jednu otázku za druhou, zvídavě při tom koulel velkýma štěněčíma očima a vůbec ho nezajímalo, že jim vlastně nedával prostor na odpověď. Pak však zůstal pohledem viset na černobílé vlčici, jako by jí z hlavy snad trčelo rákosí nebo něco podobně skandálního. Než se vlčice nadála, přikráčel k ní blíž, naprosto nerespektující její osobní prostor, div se jim čumáky nedotýkaly. "Známe se?" vypadlo z něj. Přišla mu neskutečně povědomá, ale také jí přes všechny své snahy nemohl přijít na jméno.

// Plamínek (přes Kopretinovou louku)

Vklouznul do lesa a konečně byl tam, kde měl být. Odešel trochu dál od hranic, než se jeho nožky ozvali a on se prostě zastavil, dřepnul si a s hlavou zakloněnou, očima zavřenýma tam jen tak posedával mezi stromy a odpočíval. Tady ho nic nesežere. Tady už nečekají žádné další nemilé nástrahy neznámého světa, ne. Mohl si konečně vydechnout.
A pak hlasitě pšíknul, až se celý rozklepal a mráz se mu rozlezl po těle. Byl celý promoklý a vyhublý, což naštěstí díky jeho huňaťoučké srsti nebylo tolik znát. To ovšem neznamenalo, že by s tím neměl něco provést. Když šlo o jeho kožíšek, byl to klučík vychytralý. "Oheň. Chce to oheň," usmyslel si a začal se rozhlížet, jako by snad oheň rostl na stromech. "Nebo někoho... někoho s ohněm!" vymyslel to ještě lépe, ale už nemohl přijít na to, jestli některý z vlků Sarumenských ten oheň ovládá.
Postavil se a prozíravě se oklepal, aby si ze zadnice sklepal nasbírané jehličí. Shrábnul so rozčepýřené chlupy tady a chocholku tam, a když uznal, že už je zase jak se patří k světu, zavyl tím nejladnějším, nejzvučnějším tónem, který se dokáže z hrdla takové vlčka vyloudit.

// Středozemka (přes školku)

Podařilo se mu tu nekonečnou vzdálenost překonat až sem. K té úzké říčce, která se pyšnila výrazným rudým zbarvením snad po celý rok. Jeden by si myslel, že ta rudá pochází úplně od jinud, ale naštěstí voda postrádala onen charakteristický železitý pach krve, takže k tomu muselo být jiné vysvětlení. Vysvětlení, které teď Nickolas neměl v plánu zjišťovat. Na rozdíl od předešlé řeky byla tohle hračka na překonání i pro něj. Přesto, že to nebyl kdo ví jaký atlet, jedním mohutným skokem zdolal vzdálenost mezi dvěma břehy rudé říčky. Kdyby mohl, poplácal by se pochvalně na ramenou, jak to pěkně zvládl, protože takový výkon už dlouho nepředvedl, ale jelikož nemohl, protože by si tam špatně dosáhnul a navíc by si tak tlapkami pouze kožíšek zašpinil, raději se toužebně vydal vstříc lesu, který už byl jen pár metrů daleko. Aniž by si to uvědomil, běžel.
Domove, sladký domove.

// Sarumen (přes Kopretinovou louku)

// řeka Mahtae jih (přes Velkou houštinu)

Ještě nebylo všem dnům konec. Ne, bohužel to byl teprve začátek. Nickolas sice překonal řeku, ale co to bylo platné, když se teď brodil ve vysoké mokré trávě a k tomu pršelo, takže měl vody dost z vrchu i zespoda. Jeho srst. Jeho krásná načechraná chundelatá srst tohle nesnášela dobře a on s ní. Štrádoval si co mohl, aby tuhle louku rychle překonal, zároveň se však zdála naprosto nekonečná. To už rovnou mohl do té řeky předtím celý hupsnout a vymáchat se v ní, dopadlo by to úplně stejně. Tentokrát mu však bylo jedno, jestli ho někdo uvidí, nebo spíš počítal s tím, že se každý před tímhle počasím bude chytře schovávat a on jediný tu jako blázen pobíhá daleko od domova. Takže riziko, že by někoho v tomhle stavu potkal, bylo minimální. Ale jakmile se mu na mysl dostala představa teplého úkrytu v Sarumenském lese, jako by to samotné teplo už sálalo z něj a rozplývalo se mu na hrudi. Kdyby měl čas se tetelit blahem, tak to udělá, ale čas nebyl. Čas jsou peníze, ale protože vlci pochopitelně peníze neznají, tak čas byl... čas byl otázka suchého kožichu!

// Plamínek (přes Borovicovkou školku)

// Javorový les (přes Ranský les)

Doufat mohl, ale takovou dobu kličkoval v lesích, než se mu jeho doufání vyplatilo a on konečně stanul na břehu řeky. Jako by v sobě našel skrytou dávku energie a sprintem dopelášil k ubíhající řece. Snad proto, aby se dal do pořádku co nejdříve. Když nevěděl, jak na tom sám je, byl celý nesvůj, nervózní a vůbec to bylo nepříjemné. Hned, jak se celý upraví k obrazu svému, bude to zase ten sebevědomí budižkničemu, kterého všichni milují.
Namočil si tlapku to proudící řeky a párkrát si s ní prohrábl šešulku na hlavě. Očistil si nějaké špinavé fleky na své srsti tak, že by mu opět tu bělobu mohl i sám sníh závidět. "Perfektní!" zazubil se černobílý na svůj rozvlněný odraz ve vodě. Jedna krize zažehnána, ale teď... zvedl oči a prohlížel si celou délku řeky. Teď musel překonat tohle. Vydal se tedy po břehu a hledal místo, kde by bylo možné řeku zdolat.

// Středozemní pláň (přes Velkou houštinu)

Jeden by hádal, že vlček očistou svého kožíšku strávil snad celou věčnost. A jeden by byl asi hádal správně. Podle Nickolasova názoru neexistuje nic jako "příliš mnoho času" při úpravě zevnějšku. Ještě by pak někoho potkal celý rozcuchaný a neupravená, co by si o něm jenom dotyčný pomyslel? To vlček nemínil nikdy dopustit. Nikdy.
Konečně byl se svou prací jakž takž spokojen, aby se odvážel z houští, které ho skrývalo, odejít. On hlavně neměl příliš na výběr, neb si usmyslel, že musí najít místo, kde se uvidí, aby mohl dopracovat detaily. Zároveň se toho momentu bál, protože kdo ví, co mu ty všudypřítomné větvičky a bodláky vytvořili na hlavě a místech, kam si normálně nevidí? Problém byl, že netušil stále, kam přesně jít. Snažil se stopovat a větřit, ale to mu nikdy moc nešlo a tady ani nic užitečného k větření nebylo. A tak musel doufat, že mu nožky vydrží jít cestou necestou, než najde, co hledá.

// řeka Mahtae jih (přes Ranský les)

// Sráz přes Ostružinovou louku

"Tudy ne," jak se brzy ukázalo, byl dobrý směr a Nickolas brzy došel na hranice nějakého lesa, kde rostlo nejspíš dost javorů, protože celá zem byla v tomhle období poseta zlatým javorovým listím. To Nick poznal bez problémů, protože se mu vždycky hrozně líbilo a rád v něm dováděl a rozhazoval všude kolem. Když byl jasný suchý podzimní den, vypadal tanec v javorovém listí zkrátka nádherně a kdo by si mohl pak takové potěšení odepřít? Černobílého teď zabolelo u srdíčka, tak rád by znovu s tím zlatým listím dělal svá kouzla, ale v tomhle počasí? Brrr, to nepůjde. A tak jen smutně listí tlapkou prohrábnul, aby si připomněl, že je taky vlhké a vůbec by se mu v něčem takovém nelíbilo, aby mu to nebylo tolik líto. Příliš to nezabíralo.
Vlček se prodral do lesa, kde ho brzy uvítaly křoviny s otevřenou náručí. Doslova. Do nějakého křoví se úspěšně zamotal a nemohl se z něj dostat ven. Tedy, on by mohl, a každý normálně zručný vlček by to hravě dokázal, ale musel dávat pozor, aby nevypadal jak oškubaná koroptev, až se mu to povede.
Vlčkovi uniklo z tlamičky tiché táhlé zakňučení. Vypadal jak ta koroptev. Zrovna seděl shrbený kdesi uprostřed toho lesa a už už se mu hnaly slzičky do očí, když je na jen tak tak stihl zadržet. Nesmím! Napravit, napravit to musím! Dokud se tu někdo neukáže, mám čas, jo! pofňukával, ale jen v duchu, zatímco se snažil si pocuchanou srst nějak zkulturnit. Konečně musel uznat, že i za tu neprůhlednou mlhu je teď docela rád. Ale stejně je to i její chyba!

// Papouščí ostrov přes Západní úkryt

V jeden moment černobílý kožíšek zmizel v jeskyni. Jen tak, prostě najednou, nepředcházelo tomu žádné objevení vchodu ani přemýšlení, zda se do něj vydat přes jeho temně vyhlížející vnitřek, ne ne. Než se Nickolas nadál, zkrátka zjistil, že nic nevidí a v černé tmě chodby blikala jeho šedá očka jako hvězdičky. Protože nevěděl, kudy se vrátit, ani kde je vepředu a kde vzadu, jal se dál praktikovat svou metodu naprosté náhody a prostě šel. O dost pomaluji, nutno podotknout, protože by si nerad obouchal tlapky o případné překážky a nedej vlku, kdyby někam najednou zahučel a byl pak celý zašpinění od kdo ví čeho! Ne, ne, na to je třeba jedné chytré hlavičky, přesně takové, jakou on měl, aby tomu předešel.
Po nějaké době - Nickolas neměl tušení, jak dlouhé, ale cítil, že vhodné by bylo použít označení "věčnost" - se před ním začalo rozjasňovat a hle, vykročil do velké jeskyně, kde už bylo toho světla o mnoho víc. Nelenil a hned zkontroloval stav svého kožíšku. Sem tam si oprášil nějakou pavučinu a prach, ale mohl si s úlevou vydechnout. O nic hnusného a neodstranitelného se v té tmě neotřel. Kdyby mohl, poplácal by se za ten výkon tlapkou na zádech.
Když vykouknul z jeskyně ven, zjistil, že si moc nepolepšil. Světla tu sice bylo víc, to ano, ale na viditelnosti to moc nepřidalo. Krajinou se plížila hustá mlha a on se ji rozhodl obvinit z toho, že nepoznává, kde je.
Vylezl a šel, ale radost z toho neměl. Cítil, jak se mu vlhkost z mlhy vkrádá do kožíšku a ten těžkne a ztrácí na své jemnosti. Neměl rád tohle počasí. Snažil se srst co pár metrů vyklepávat, ale o účinku se moc mluvit nedalo. V jednu chvíli se tak soustředil na svůj kožíšek, až málem sletěl ze srázu. To byl asi jediný okamžik, kdy se přestal v duchu mračit na mlhu a jen zíral do propadliny před sebou. Nasucho polknul a tentokrát učinil zcela vědomé rozhodnutí: tudy ne.

// Javorový les přes Ostružinovou louku

Nickolas už pěkně boleli jeho ladné nožky, a to se nebylo čemu divit, když již po několikáté obcházel snad celičký ostrov, aby našel... co vlastně hledal? Na to si musel ještě vzpomenout, ale kdybyste se ho zeptali, on by vám vysvětlil, že to není něco, co by ztratil, spíš se to jakože ztratilo samo. Nebo se ztratil on. Jedno z toho to muselo být, tím si byl jistý! Teď si ale kecnul na zem a vyčerpaně vydechnul.
Zmoženě zvedl ke svým očím jednu přední tlapku po druhé a zbědovaně zavrtěl hlavou. Měl své nohy rád, byl na ně pyšný! Ale měly jednu velikou nevýhodu. Byly přeci jen zrozeny pro krásu, nikoli pro takové fyzické výkony, jakým je nyní vystavoval. Musel rychle vymyslet, co podnikne dál. Chtělo to změnu, jinak se uchodí, nožky mu bolestí opuchnou a možná mu z toho začne vypadávat srst, no a kdo by se pak chtěl dívat na něco takového! Nad samotnou představou mu přeběhl mráz po zádech, to by se pak nemohl nikde ukázat. Prudce zatřepal hlavou, aby z ní ty ošklivé obrazy vymazal.
A pak mu přejel mráz po zádech ještě jednou. Tentokrát to však bylo chladem. Nickolas si zatím nepřipouštěl, jak přituhlo, ale vzhledem k tomu, že mu jeho lovecký netalent dovolil držet se na prvních příčkách nejlepších dietářů v kraji, ubývalo na něm to, co by ho mělo hřát.
Zvednul se a přistoupil blíž k vodě omývající pláž, aby se pozorně prohlédnul. "Dobrý, pořád na to máš!" ubezpečil se, i když se snažil nemyslet na to, jak moc se musel snažit nevidět svou kondici i ve své tváři. Zanedlouho už to nepůjde zakrýt jen jeho překypujícím sebevědomím. Možná by byl dobrý začátek dostat se zkrátka pryč z té otevřené krajiny a zalézt hezky někam do závětří stromů, kam chlad tak snadno neprostoupí. To by jistě každý duchapřítomný vlk promyslel předem, jenomže tohle byla Nickolasova cesta a ta byla tvořena čistě náhodami. A tak se černobílý vlček rozešel a děj se vůle Života...

// Sráz přes Západní úkryt

Preference: mušle, květiny, křišťály
Děkuji~

25 mušlí, 30 květin, 2 křišťály
Styx