Příspěvky uživatele

< návrat zpět

POVAHA

VZHLED


POVAHA

VZHLED


POVAHA

VZHLED


POVAHA

VZHLED I POVAHA

169, lot 1/5

Vlček se snažil Jasnavě vysvětlit, že vlčátka jí nepokoušou a vlčice se před ním naopak snažila tvářit, že z toho strach nemá. A při tom se pořád tak nějak krčila stranou, jako by se pomalu na ta malá roztomiloučká nejjemňoučká ťuťoučká klubíčka nemohla pořádně podívat. Nickolas se na ni otočil a věnoval jí povzbudivý úsměv. Nechtěl říkat nic o tom, že si před ním na hrdinku hrát nemusí, když se tak moc snažila ten strach překonat!
Jména přítomných vlků tu létala vzduchem od ucha k uchu, od tlamy k tlamě a Nickolas se mezi tím vším tvářil děsně světaznalý, přitom polovinu z nich do teď neznal. Cestou ven z jeskyně se jim představil nějaký Roland, toho třeba neznal vůbec, ale místo toho, aby mu na oplátku prozradil své jméno, se jeho směrem jen široce sluníčkově usmál a vlk byl ta tam. Další společnosti tu však bylo až až.
Stráž u vlčat se vyměnila a k dvojici teď přišel mladý vlček, kterého Marion představila jako Ventíka. Nickolas byl zase jednou rád, že mu bylo věnováno více pozornosti. Co na tom, že za to mohlo jen to, že na rozdíl od Jasnavy tu jeho jméno ještě nezaznělo? Byl důležitý, protože takhle otázka teď byla jen jeho a on se ji samozřejmě zhostil s patřičnou grácií sobě vlastní. Důležitě zvedl čumáček. "Jsem Nickolas! Ale můžeš mi říkat Nicoli, Nora říká, že to zní vznešeně!" pronesl svou typickou frázi a vypnul hrudníček, aby dal své důležitosti prostor zazářit. "A kdo jsi ty? Tedy, já už vím, kdo si, to říkala Marion, ale... kdo si! Patříš taky k Marion? Ještě jsem tě tu neviděl totiž. Jsi nový? Musíš být nový. Líbí se ti tu? Ne, musí se ti tu líbit! Jak jsi na nás přišel? Slyšel jsi o nás? Vyprávění? Legendy?" zastříhal zvědavě oušky. Líbila se mi představa, že by nás pověst našeho lesa předcházela. Jen ať nám ho všichni závidí! "Tady Jasnava přiš-" chtěl jí vlček také zapojit do diskuze, ale když se po ní začal ohlížet, už se nikde za ním nekrčila. Nickolas při pátrání udělal na místě zmatené kolečko, než vlčici uviděl, jak se sklání u Marion a vlčat. Spokojeně zavrtěl ocáskem. "Ha! Tak už se jich nebojí! To je dobře. Já jí říkal, že ji nekousnou," otočil se vesele zase na Ventíka. "Jsou hodný, že jo?"

168, lotka 2/5

// Mýtina (přes Sarumen)

Nickolas byl celý nadšený z vyprávění vlčic a pak celý zničený z toho, že ztratil dárek pro Maple, na který si vzpomněl po kdo ví jak dlouhé době. Jasnava i Wolfganie mu sice nabízely, že se po jeho ztraceném dárku můžou jít podívat, vlček ale zavrtěl nesouhlasně hlavou. "Tu už nenajdeme. Já... nevím, kde se ztratila. Musel bych jít utrhnout novou, ale... nevím, kde přesně rostla? Byla to taková květina, úplně krásná! Celá z ledu! A bylo jich tam víc! Ne zmrzlých v ledu, jako tahle," ukázal vlček posunky na zamrzlou květinu, kterou od něj dostala Jasnava, "ale opravdu ledová!" Tak moc se do svého vyprávění vžil, až se chladem otřásl. "Brrr- byla nádherná. Asi jsem ji někde ztratil. Ale nevadí!" Černobílý střídal nálady rychleji, než se měnílo aprílové počasí. "Ty jsi přeci taky dárek, vzpomínáš?" zazubil se na Jasnavu. "Jeden dárek stačí. Ale zapomněli jsme venku ten strom," hlesl zamyšleně a vypadalo to, že zvažuje, jak ho s nimi dopravit do úkrytu, protože na chvíli zavládlo z vlčkovi strany ticho.

Nakonec vlci do úkrytu došli bez stromu. Uvnitř bylo okamžitě znát, že tam nefouká, ale taky je tam udržované teplo. To Nickolase potěšilo. Také ho potěšilo, jak živo v úkrytu bylo. "Zdravíčko, jsme zpááátky~" rozezněl se jeho pozdrav jeskyní snad nejhlasitěji. Vlčkovi naprosto unikala atmosféra, která se tu vznášela. Ale pak uslyšel pištění. A všiml si, že se za ním Jasnava krčí. Nejdřív nevěděl, o čem mluví, ale když se po jeskyni pozorněji porozhlédl... "No jooo! Jsou úplně maličká!" rozplýval se nad pískajícími bobečky, vůbec si neuvědomujíc, že by jim něco mohlo chybět. Nebyl by zrovna dobrá chůva, o tom nebylo pochyb. Než se však stihl věnovat vlčátkům, předběhla ho Wolfganie, která spěšně promluvila s Maple a pak se vrhla za Marion a nechala tak Nickolase s Jasnavou na pospas jejich vlastnímu osudu.
"Ahoj, Maple!" pozdravil Nickolas hezky energicky a zvesela při tom metal ocáskem. Byl rád, že vlčici zase vidí a ještě o to víc rád, že jí může představit svou novou kamarádku! Čert vem, že to více méně udělala Wolfganie před ním, pěkně to odbyla, takže vlček se to rozhodl vzít do svých tlapek. "Jasnava je moc skvělá, uvidíš, Maple! Naše smečka se jí hrooozně líbí! A nemusíš se bát, už jsme jí všechno ukázali a řekli, takže si nemusíš s ničím dělat starosti, o všechno jsem se postaral!" prohlásil a neopomněl při tom hrdě napnout hruď. Vlčice, kterou při tom tak opěvoval, neřekla ani hlásku. Vlček zastříhal ušima a ohlédl se, protože ho zajímalo proč tak mlčí. Nemohl si nevšimnout, že sem tam stále pokukuje po těch vlčatech.
"Bojíš se?" zeptal se. "To nemusíš, jsou to jen vlčátka. A ještě taaakhle malinká! Já je teda ještě neznám, ale určitě jsou hodní a neublíží ti. Vždyť ani ještě nemají zuby!" zasmál se. Byl hrdý na to, že něco málo o vlčatech přeci jenom věděl. A pak mu to došlo. "Chceš se na ně podívat blíž?" vypadlo z něj nadšeně. "Můžeme se na ně podívat, Maple?" Bylo až s podivem, že vlčka napadlo se zeptat a nehnal se k vlčátkům okamžitě. "Mohl bych je třeba zahřát! Já umím moc dobře hřát, mám úplně krásně teploučkou hřející srst, podívej!" začal se předvádět. A měl pravdu, jeho srst byla dost hustá i v letních měsících, takže v zimě byl pomalu kulatý jak obláček a stejně tak heboučký. Byl přesvědčený, že jeho srst by se vlčátkům moc líbila!

smečkovníček - Očisti kožich jiného člena smečky

Vlčice byly pěkné sedmispáčky, až nad tím musel vlček žasnout. Že by však už na probírání bylo pozdě, na to ani nepomyslel a neústupně do nich drkal, než se začaly hýbat a probouzet. Do Jasnavy musel strkat trochu intenzivněji, než do Wolfganie a chvilku se obával, že bude muset přejít na razantnější řešení - jakože na ni třeba bude muset skočit a probrat ji šokem, ale nakonec to nebylo třeba. Jak se Jasnava vyhrabávala ze sněhového pelechu, byla celá od sněhu, pochopitelně. Vlček byl rád, že se dala do pohybu a ochotně k ní přistoupil, aby jí pomohl od toho všeho bílého kožíšek trochu oprášit, což dost možná vlčice v rozespalosti ani nepostřehla.
Obě vlčice se pěkně třásly, ale také mu pěkně děkovaly, což mu udělalo velkou radost a on spokojeně zamával ocáskem jako malé vlčátko, co právě dostal pochvalu od maminky. Byl důležitý, kdo by neměl radost! Ha! Co by beze mě dělali! myslel si.
Wolfganie potom dostala nápad, který se Nickolasovi také moc líbil. Představa teplého úkrytu a jídla... jeho okamžitý zájem prozradilo hlasité zakručení v břiše. Čím to bylo, že jednomu začne v bříšku škrundat zrovna při zmínce o jídle? A popravdě, jídlo, co nemusel sám lovit, znělo ještě lákavěji. "Do úkrytu!" připojil se k jednohlasnému souhlasu a štrádoval si do hopkavým krokem po boku těch dvou.
Wolfganie vyzvídala nějaké příběhy a Nickolas jich měl hodně! Nebo si jich alespoň byl schopný hodně vymyslet. Už už se nadechoval, že jim musí povědět o tom čase, kdy potkal mluvící vydru... ale zastavil se jen tak tak. Vždyť černobílá tu vydru zná taky! Musel vybrat jinou historku... ale to se ujala už vypravování Jasnava a vlček nestačil žasnout. "Nohama jako stromy?" zaujalo ho to zvíře. Nebo spíš jeho představa toho zvířete. "To... to muselo být hrozně strašidelný!" zalapal po dechu. "Báli jste se? A-a byl ten tvor taky zelený? Jako strom? Měl listí? Šišky? Rostli z něj šišky?" domáhal se odpovědí, aby mohl svou představu onoho zvířete dokreslit do detailů.
"Páni, stromy jako zvířata. Nevěděl jsem, že to jde," vydechl užasle, až mu od tlamičky stoupala pára. Na to po očku nedůvěřivě obrátil na stromy, které míjeli. Co když taky jen dělají, že nežijí?
"Já jsem byl na tom ostrově, tam jak je slaná voda a teplo a měkoučká tráva," rozplýval se ve svém vyprávění. "A před tím jsem... před tím jsem..." ne a ne si rozvzpomenout, co před tím dělal. "A před tím jsem byl jinde. Asi jsem něco hledal. A někoho. Jo, někoho určitě! Nebo jsem něco hledal s někým," pokyvoval hlavou důležitě, když tu se zarazil a kdyby mohl, celý by zbledl. "Maple!" vyhrknul a zastavil se uprostřed chůze. "Já... měl jsem... měl jsem dárek pro Maple!" udělal pár koleček kolem své osy, jako by něco hledal. Marně. "Ne... není" špitnul jako nakopnuté štěně a celý naprosto zpochmurněl. Bylo vidět, jak ho tohle uvědomění hluboce zasáhlo a dál se za vlčicemi vlekl jako hromádka neštěstí až do úkrytu...

// úkryt

Prosincový smečkový úkolníček ~

2. Obdivuj první sníh.
http://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-212778

4. Daruj někomu ze smečky vánoční dárek.
http://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-213381

Koukám, že u stromku jsem nesplnila počet řádků, ups... nevermind, tak příště xD

Uznáno a připsáno. Za snahu u zdobení stromečku alespoň 5 květinek dostaneš :)

"Haaaa-ha-ču!" probudil se černobílý vlček s hlasitým kýchnutím. Vynořil hlavu ze své díry. Zatímco spal, ještě stačilo trochu sněhu napadnout, takže měl teď pěknou sněžnou čepici, co se mu po kýchnutí rozprášila do všech stran. "Brrr, to je zima," zachvěl se a vylezl ven, aby se od sněhu celý očistil. I když nemusel, sníh už čistý byl. Bylo to to jediné, co vlčkovi nevadilo, když v tom byl celý obalený. Ale studil. Tak moc studil, až se vlček celý třásl. Na chvíli se třást přestal, protože hned po vylezení spatřil jejich výtvor v podobě zdobeného stromu, a také několik sněžných hromad, co byly nejspíš vlkuláci. Po zběžném zhlédnutí usoudil, že jeho se rozhodli nepostavit, protože ani jedna z hromádek zdaleka neodpovídala jeho kráse. A ještě aby! Takový Nickolas, jako jsem já, může být jenom jeden! přikývnul si rázně a rozhlédl se. Že by ho tu vlčice nechaly?
Už už se chtěl nadechnout k vytí, když mu do nosu zabloudil pach. Následoval ho a zabořil tak čumák do sněhu. Malounko pohrabala a vida! Ze sněhu na něj vykouknul černý kožíšek. Začal hrabat víc, aby Wolfganie vydoloval celou. Několikrát do ní při tom určitě strčil, ale stejně ji chtěl probudit, takže si ani pozor nedával. Pak vyskočil zas na nožky a pozorně hledal, protože jestli tu byla zahrabaná jedna, určitě tu mohla být i druhá. Našel tak i Jasnavy prohlubeň a začal ji odkrývat od nového sněhu a šťouchat do ní. "Vstávat, vstávat! Notak! Venku je taaaková zima, co vás to napadá tu vyspávat? Však umrznete! Honem! Vstávat!" naléhal vlček nekompromisně. Ustoupil, aby dal vlčici prostor a zároveň se ohlédl vedle po černobílé, jestli taky leze ven. Žádné zmrzlotiny za jeho hlídky se konat nebudou!

VAK 9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi

Nickolas miloval svůj hlas i zpěv a byl přesvědčený o tom, že ho musí milovat i všichni ostatní, protože kdo by neměl rád takovou krásu? A že si vlček dával záležet. Samozřejmě ho tak potěšilo, že to Jasnava přiznala nahlas, jak se mu to vydařilo. Dokonce ji motivoval k tomu zazpívat něco vlastního! To těšilo vlčka ještě víc, takový vliv on měl. Nedočkavě čekal, co z vlčice vyleze, ale neušlo mu, že se zdráhá. No jo, moc vlků tak otevřeně nezpívá. Nickolas nechápal proč, zpěv byla zábava a nepotkal moc vlků, kteří by to neuměli. Vlci měli zpěv zkrátka v krvi!
"To bylo dobrý, tu znám taky!" pochvaloval vlčici. "Už vím! Až najdeme... až najedem Maple, můžeme svolat úplně všechny a zazpívat si u našeho Rampouchovníku! Třeba by se pak ke zpěvu přidala i vydra!" Duch, kterého Nickolas z neznámého důvodu odmítal nazývat jeho jménem. Černobílý si pak všiml, že vlčice jeho barvy na jeho návrh vůbec nereagovala, protože se povalovala a skotačila ve sněhu. Pravdou bylo, že vlček už začínal ze vší té práce být dost unavený a na další dovádění a koulovačku by ho neužilo. Navíc, co kdyby při hře zasáhli ten strom? Mohli by ho poničit a to on moc nechtěl. Naštěstí padla bezpečnější varianta zábavy.
"Sněhový vlk zní fajn! Já už jich nastavěl spoustu! Dokonce jsem postavil sám sebe," chlubil se, zatímco se přidal k Jasnavě v hrabání sněhu. "Takže vám pak klidně můžu stát modelem, protože já se plácám ze sněhu fakt dobře," neodpustil si samochválu. Jak však tak hrabal a hrabal a dostával se ve sněhu hlouběji a hlouběji, hlavu měl schovanou už takovou dobu v díře... až tam zalezl celý a než by se vydra nadála, už se z místa jeho hrabání ozývalo jen tiché podřimování.

VAK 19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

Nickolas se bezostyšně tetelil blahem, když mu byl jeho nápad pochválen. Ne, že by nevěděl, že je geniální a ne, že by tu pochvalu nečekal, ale stejně mu to udělalo radost a pohladilo ego. Cítil se užitečný. Co užitečný, důležitý! Nepostradatelný! Protože bez něj by jisto jistě nepřišli na to, jak strom ozdobit. Ale s ním... s ním vymysleli ještě úplně jiné způsoby, až z toho vlčkovi pomalu spadla brada do sněhu - což nebylo zas tak těžké vzhledem k tomu, jaké hromady už ho bylo.
"To je nááádherný!" skoro až zaúpěl úžasem nad ledovými rampouchy, které teď zdobily holý javor a vyzváněly si na něm svou písní. V očích mu zářily hvězdičky jako vlčátku, co prvně vidělo sníh. On však nežasnul jen nad tou krásou, dostal hroznou chuť jeden z těch rampouchů si utrhnout a ochutnat. "Teď nám tu roste rampouchovník!" vypadlo z něj náhodné oznámení. A pak se po rampouchovníku začaly vinout úponky a z nich vyrůstat lístečky a vlk se nestačil divit, jakou nádheru dokázali dát s vlčicemi dohromady. "Téda, to je tak úplně krásný, fakt! To bude Maple koukat. Ne, to budou všichni koukat! Hezčí strom jsem ještě nikdy neviděl!" pochvaloval jejich společné dílo a ubezpečoval své spolupachatelky svým vytříbeným okem. On totiž krásu pozná, když ji vidí, o tom si nemohl dovolit nikdo pochybovat!
Vlček byl dojatý, tak dojatý, až se neudržel, naprosto ho přepadla sváteční nálada a on spustil: "Zima se blíží a zazvoní smích
a Vlčíšek kouzlem nám nadělí sníh.
Na dárky se těší, ti, které máš rád
a malí i větší si budou chtít hrát.
A tak hodně štěstí jsme přišli všem přát,
vlci všechno zlé přelstí a můžou se smát.~"
Svůj zpěv zakončil jemným, melodickým zavytím. Měl z toho všeho najednou neskutečně sváteční náladu a zachtělo se mu zpívat. Rád zpíval. A zpíval opravdu pěkně! Vlastně bylo až s podivem, že to nedělal častěji.

VAK 23. Ozdob strom

// Sarumen

Černobílému bylo jedno, kolik stromů na mýtině je, už se nedal zastavit. "No vida! Když je tam jenom jeden, usnadní nám to vybírání!" radoval se naopak a štrádoval si to kupředu, že mu od tlapek lítal sníh do všech stran, jak pečlivě každou z nich zvedla výš, než bylo třeba.
Konečně dorazili na to místo. Rozdíl v letní a zimní mýtině byl v tom, že v zimě tu byl sníh a v létě ne. Jenomže jak je to mýtina a zbytek lesa byl docela hustý i přes zimu, bylo tu značně víc sněhu, než jinde. "Támhle!" poukázal vlk na jasný strom uprostřed, kdyby ho náhodou některá z vlčic přehlédla. "Vidíte? To je on! Perfektní!"
V zimě byl javor holý jako každý listnatý strom. Hlavní problém ale byl, že to nebyla žádná sazenička, byl to ohromný kluk jako buk. Až na to, že javor... Ani to se však nezdálo být vlkovi překážkou. Přebrodil se přes hluboký sníh až k jeho kmeni a hrdě si ho prohlížel. "No? No? Co vy na to? Perfektní, nemyslíte?" pobízel vlčice, jako by měly mít stejnou vizi. Jenže ony mu do hlavy neviděli, takže nemohli rozumět... Vlastně, kdo ví, nejspíš by nerozuměl ani ten, kdo by tam viděl. Když si vlček všiml jejich výrazů, pomaloučku mu to docvaklo. Inu, ne každý je tak obdarovaný, jako on.
"Vydržte," zastavil je a začala v tlapkách hromadit sníh. Ten pak začal plácat po kmeni stromu na různá místa. Někdy jen jako bouličky. Někdy jich udělal víc za sebou, jako čáry. Někdy svislé, jindy vodorovné. Když tlapkou sníh pěkně přitlačil, zůstal na kůře stromu držet a nesesypal se. "Tadááá! Vidíte?" zubil se. "Snad jste si nemysleli, že chci zdobit tam nahoře!" dramaticky zaklonil hlavu, aby mu čumáček mířil ke koruně. "Kdo říká, že nemůžeme být hezký i kmen?" usmál se na vlčice spokojeně a doufal, že se k jeho geniálnímu dílu přidají, když jim to teď tak odborně vysvětlil. Někdo totiž musel ten kmen ozdobit kolem dokola a jeho už trošku začínaly bolet tlapky, chuděrku.

VAK 7. Udělej někomu radost dárkem

Černobílý vlk označil Jasnavu za dárek, ta to vzala až moc doslovně. Vlček si ji dlouze prohlédl odborným očkem a pak zavrtěl hlavou. "Dárek pod stromečkem potřebuje ještě nějakou ozdobu, víš. Přeci, aby bylo poznat, že je to skutečně dárek a ne... ne něco, co jen leží pod stromečkem!" Lépe to asi říct nemohl. Už mu v hlavě šrotovalo, co by s tímhle nápadem provedl, když se Jasnava zeptala na úplně zvláštní otázku. Vlček na ní vykulil oči, jako by snad viděl zjevení. "Maple je přeci naše alfa! Velká alfa Sarumenské smečky! Že jo?" ohlédl se za Wolfganie zejména pro to, že doufal, že alespoň ona snad ví, kdo je Maple. Nechápal to. Nechápal, jak to může někdo nevědět.
A pak se zamotal do sněhové bitky. Neměl zrovna nejlepší mušku. Vlastně měl úplně příšernou mušku. A tak se rafinovaně schoval za stromy spokojený s tím, jak na vlčice vyzrál. Občas vykouknul, ale žádná z jejich tref k nim už nedoletěla. Jedna od Wolfganie dokonce letěla někam nad něj. "Takhle vám to nep-"
BUCH.
Vlčka zavalil sníh, který se na něj sesypal z větve nad ním. Mimo jiné asi nejefektivnější způsob, jak ho umlčet. Než se vyhrabal ven, nepronesl ani slůvko. Vlastně se beze slůvka úplně od vlčic vzdálil, takže si dost možná myslely, že je ještě v hromadě. On zatím dostal nápad a odběhl ho realizovat.
Zanedlouho se černobílý zase u vlčici zjevil, přišel k nim tiše jako duch a hle, najednou byl vedle nich. V tlamičce něco nesl. Byla to nějaká květina, jejíž květ byl zamrznutý v ledu. Pravděpodobně se skláněl do vody, když začalo mrznout, a zůstal tak docela hezky zachovaný. Vlček přiskákal k Jasnavě a bez zeptání jí ho vrazil za ucho. Trochu ho na její hlavě poupravil a pak spokojeně ustoupil, aby si svůj počin prohlédnul. "Tak, teď máš ozdobu! Jsi plnohodnotný dárek!" vysvětlil oběma vlčicím, o co mu šlo, zatímco vesele vrtěl ocáskem a vyčkával na pochvaly. "Už stačí najít jenom ten strom! Ten by taky mohl mít ozdoby. Wolfganie, máme tady nějaký strom, hezký na ozdoby? U mýtiny by mohl být nějaký, že jo? Jdeme na mýtinu? Prosííím," zakoulel na černobílou vlčici prosebně očkama, jako by mi jim to snad měla zakázat. "Na mýtinu!" zavelel nakonec a jal se hned hnát do čela, aby ho mohly vlčice následovat. To kdyby nevěděly, kudy k té mýtině jít.

// mýtina