Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Černobílý spokojeně zavrtěl chvostem, když mu víla potvrdila, že by nelhala. Slova mu jako důkaz nejspíš bohatě stačila, byl takový srdečný a důvěřivý. Moc toho jinak nenamluvila, ale to mu tolik nevadilo, protože tím nechávala prostor pro mluvení jemu a on mluvil hodně a rád!
"Viděl!" vyhrkl rychle na Nocův dotaz o vydře, jako by snad chtěl zabránit tomu, aby někdo stačil tvrdit opak. "A páni, já toho viděl! Ta vydra fakt mluví, víš," otočil se na vílu s jednoduchým vysvětlením, aby byla jakože taky v obraze. "Bydlí uprostřed lesa na takové mýtině, kde je jeden veliký strom. Vydra ve stromě a mluví! Tohle určitě žádná jiná smečka nemá!" pyšnil se svým domovem už ani nevěděl komu z těch dvou, ale měl radost, že je takhle výjimečný. "Mohli bychom se tam jít podívat, třeba jí zrovna potkáme," navrhl Nicosovi, ale i víle, kdyby měla zájem. Jak řekl, něco takového ještě určitě neviděla!
Zrzek byl skutečně návštěvou Smrtina příbytku ohromen, což jen zapříčinilo, že se Nickolasovi pyšně načepýřila srst. "Bylo to..." hledat ta správná slova a přešel do dechberoucího vypravování. "Veliký. Ne, ne! Ohromný! A byla tam tma, i když byl den! A byla to taková zvláštní jeskyně. Není to vůbec díra v hoře, ale je to jako... by někdo poskládal hodně moc kamínků na sebe a udělal z nich jeskyni," popsal naprosto bravurně vzhled zříceniny. Než stačil pokračovat, zjevila se u nás Maple.
"Maple!" vyhrkl nadšeně a kdo si myslel, že snad už víc oháňkou smýkat nemůže, mýlil se. Otočil se prudce na vílu a dramaticky se nadechl, že jí důležitě alfu představí, ale alfa ho zatím stihla předběhnout. Nickolas tak chvíli mlčel, protože měl teď plíce plné vzduchu a jeho účel mu byl odebrán a tak musel vymyslet, co s ním, než se nakonec rozhodl zase vydechnout. Pak změnil pozici a objevil se jako kouzlem vedle šedé vlčice a důležitě při tom na Maple koukal, jako by jí nemusel šeptat jako Nicosovi, že je navštívila opravdová víla, protože ona byla alfa a určitě to pozná sama. Nickolas se nemohl dočkat ohromeného výrazu Maple, až to odhalí a vůbec nevnímal fakt, že Islin už nějakou dobu nevypadal nijak výrazněji, než jako naprosto obyčejný běžný vlk. On se ale nikdy detaily moc nezabýval, když nebyly důležité.

Nickolas se spokojeně pousmál, protože i když byl hlas víly velmi tichý a nevýrazný, černobílý měl na chválu sluch velice vytříbený a tak mu neuniklo, že se jí kvítek líbí. Na Nicose, kterému potajmu prozradil veledůležitou informaci, jen "nenápadně" pokýval, když se vlček dožadoval ujištění.
No a pak teatrálně představil vílu jak se sluší a patří a nakonec vyčkával ohromný proslov, který měl z vlčice po jeho uvedení vyjít, ale nevyšel. Její prostá tři slůvka ho moc nepotěšila, ale jemu to nevadilo. Alespoň ví, na čem hned budou muset zapracovat, až si s tou Wolfganii domluví, co potřebuje. Však on už jí naučí všechno všecičko, co ke správnému vílímu životu potřebuje! Velkou radost mu naopak činil jeho rezavý kamarád, který byl z jednorožce stejně nadšený, jako on.
"No fakt! Islin to říkala! Určitě by nám nelhala!" pronesl nadšeně, ale hned na to se zarazil a zpříma na vlčici vykulil svá stříbrná ohromná očka. "Nelhala bys nám, že ne?" špitnul jako raněné vlče, které se právě dozvědělo, že Vlčíšek možná neexistuje.
"Bílý rys?" zopakoval vlček zamyšleně po zrzkovi. "Bílý rys," mumlal si pro sebe ještě párkrát, než si rozpomněl, že také něco viděl. "Jo, bílý rys!" dořekl teď nadšeně, takže se zdálo, že jeho dumání je u konce. "V horách, že jo? Jojo, to jsem taky viděl," musel se hned pochlubit, ale už samozřejmě nedodal, že před ním prchnul zpátky do lesů, protože se na něj tvor ošklivě díval. "A já jsem viděl Smrt!" dodal plný hrdosti, když už se tak předháněli, kdo co kde viděl. "Tedy... neviděl jsem přímo jí. Ale byl jsem tam, kde žije!" opravil se a doufal, že to bude znít stejně fenomenálně a obdivuhodně.

Jak víla již jistě stačila zaznamenat, Nickolas byl vzorný posluchač, alespoň když ho něco velmi zajímalo. A koho by nezajímalo, kde může potkat jednorožce? Černobílý dychtivě až hltal každou indicii a nenápadně se přisouval blíž a blíž k vlčici, jako by toho měl slyšet víc, když bude sedět o pár délek zaječích tlapek blíže. Poslechl si popis celé cesty, než jako by mu kouzlem cinklo něco za uchem. "Tam já jsem byl, tam to znám!" vyhrkl najednou nadšeně, jako by to mělo vílu hrozně zajímat, a otočil na ni hlavu hezky z profilu. "Vidíš? Ta je z té louky!" ukazoval zmrzlý ledový květ, který mu stále jako zázrakem ještě držel v srsti za ouškem. "Ta je krásná, že jo?" Pak se zase narovnal, aby ho nebolelo za jeho vznešeným krčkem, a spokojeně se zatetelil.
Hned na to jejich skupinu rozšířil zrzavý kožíšek a Nickolas zase jednou rozvířil rozkmitanou oháňkou sníh do všech stran. Zejména, protože mu hlavou náhle opět projely všechny flashbacky o tom, jak vlka ztratil v močálech a hned na to v lavině v horách. Zrzek byl však jako chlupatý bumerang a vždycky se vrátil. "Nicos!" hlesnul vesele na pozdrav a párkrát významně prohodil pohled mezi ním a vílou, aby viděl, jestli si víla uvědomuje to štěstí, že tu má hned dva skvělé Nicky místo jednoho. Pak se nenápadně naklonil ke svému mladému přítelíčkovi, aby ho slyšel jen a jen on. "Tohle je opravdová víla, ale je to hrozně moc tajný, takže to musí popřít, když se zeptáš, tak se neptej jo, pšššt," mrknul na něj spiklenecky a pak vyskočil energicky na nožky. "Tohle je Islin," představil vlčici dřív, než to stačila udělat sama, "a zrovna jsme se bavili o té louce na severu, kde rostou zamrzlé květiny. Víš, jaké myslím, že? Jako je tahle," nenechal si ujít příležitost znova ukázat ledový kvítek krásně se vyjímající za jeho uchem. "Viděl jsem tě tam, vím, že jsi tam byl! Dvakrát, dokonce," dodal vlček poněkut zmateně, že viděl zrzavého vlka tehdy dvojitě, ale nenechal se tím zjevením rozhodit na dlouho. "Věděl jsi, že tam prý žije jednorožec? Islin ho viděla!" naprášil ji okamžitě a uvedl ji gestem, jako by byla někde na pódiu a teď byla její chvíle na dlouho očekávaný významný proslov.

"Jednorožec se nikdy neplete!" pronesl smrtelně vážným hlasem a významně se na vílu zadíval, aby už dar bájného tvora raději dál neznepochybňovala. Co kdyby se to jednorožec nějak domáknul a chtěl se jí za taková nehezká slova mstít, to Nickolas nechtěl dopustit. Islin by si měla dávat pozor, to víte, jeden nikdy neví, jestli i stromy nemají uši!
Nicméně teď měl vlček docela jiné starosti, protože právě přemýšlel, jak se vyrovnat s tím, co vlčice říkala dál. Tak takový to je, když máte z někoho smíšené pocity? Nickolas přeci nebyl žádná baktérie! A kdyby to Nora slyšela, to by nebylo hezké. Na druhou stranu ho označila za sira a lorda a to mu naopak velmi lichotilo. Netušil, jestli se zlobit nebo naparovat pýchou. Ale když tu Nora teď není - nenápadně mrknul kolem, aby se přeci jen ubezpečil - může přiznat, že jeho celé jméno je mnohem vznešenější, no ne? Měl ho celý život, kdežto jméno od Nory ne. A on své jméno měl rád. S Islin musel souhlasit, znělo vznešeně a lordsky, takže si přeci jen zvolil pýchu a hrdě vypnul načechranou bělounkou hruď, zatímco co přikyvovala nechal si dál lichotit.
Černobílý byl na svůj nápad velmi hrdý. Seznámit vílu Islin s Maple a ještě, když už bude znát celičký les, takže s ní už Maple nebude mít žádnou práci, to bylo jistě přesně to, co by nepostradatelný a velmi důležitý člen smečky udělal. Víla nesouhlasila a vlček maličko posmutněl, protože se bál, kam se její slova ubírají. Chtěla snad odejít? Nechat ho tady? Přeci by se po lese nepotloukala, byla by provázena tím nejlepším průvodcem! Nickolas už se jí to chystal vysvětlit, aby její odchod zarazil, ale naštěstí to nebylo třeba. Víla prostě jenom chtěla čekat na místě. Tak jo, s tím dokáže Nickolas žít a už zase kolem něj vířila jen dobrá nálada. "Tak jo, počkáme tady!" rozhodl zvesela a posadil se na sníh tak jemně, že ani jediná vločka se ze země kolem něj nezvedla.
Chvilku tak vydržel. Jen spokojeně sedět a čekat. Mlčet. Ale každý, kdo ho zná i nezná jistě brzy pochopí, že čím déle mlčí, tím větší je riziko, že každou chvíli mu zase tlamička pojede. "A-a kde jsi vlastně toho jednorožce potkala?" pustil se do nenápadného vyzvídání. "Já nikdy žádného nepotkal," hlesl sklesle a energicky dodal: "Ale chtěl bych! Určitě by mě měl rád, co myslíš?" Zubil se na celé kole a sice se víly ptal, ale na tuto otázku existovala jen jedna správná odpověď, kterou vlček už dávno znal.

Nickolas poznal, když ho někdo tahal za fusekli. Tedy, kdyby nějaké fusekle měl. Vlčice sice tvrdila, že není víla, ale jak potom vysvětlí ten jemný vílí hlásek a všechny ty čáry kolem sebe? Mohla by to být obyčejná magie, ale pořád to na něj dělalo velký dojem. Nejdřív mu naskočil šokovaný výraz, když padla řeč na jednorožce, a pak zavrtěl nesouhlasně hlavou. "Nemožné! Nevím, jak tam u vás, odkud pocházíš, ale co já vím - a já vím - tak někdo, koho se rozhodne obdarovat samotný jednorožec, přeci nemůže být obyčejný!" trval si tvrdohlavě na svém a taky možná malounko záviděl, že nebyl tím obdarovaným on sám, protože on byl přeci také neobyčejný a výjimečný a určitě by si dárek od jednorožce zasloužil. Naštěstí si u něj Islin vysloužila významné plus, když mu pochválila jméno, takže se na ní za to ani zlobit nemohl. Navíc, jemu by sice tyhle zimní čáry slušely, ale na ní - jak musel dle svého odborného posudku uznat - taky vypadaly celkem pěkně. On by byl lepší, ale ona je také nekazí. Alespoň, že tak. A ať si říká, co chce, stejně byla víla už jen pro to, aby mohl Nickolas dál vyprávět, že nějakou potkal.
"Wolfganii..." začala se vlčkova mysl konečně věnovat tomu, čemu měla. "To já nevím, jestli bude mít čas. Jak jsem říkal, jsem tu teď docela sám. Tedy byl jsem," zazubil se. "Ale ona se určitě vrátí co nevidět, všichni se přeci vrací domů, ne? A Maple taky. Znáš Maple? To je alfa naší smečky, víš. Tu bys určitě taky měla poznat! Víš co, já s tebou na ně počkám," prohlásil, jako by on prokazoval laskavost jí a ne naopak. Přeci jen, kdyby ji poslal pryč, ať si čeká někde na louce nebo jinde, tak by byl zase sám a to on rozhodně nechtěl. Ale také se rád tvářil, že pro ostatní dělá velké laskavosti, aby ho pak měli ještě víc rádi. "Mohl bych ti to tu zatím ukázat, abys věděla, jak skvělý to tu máme," navrhl ochotně a tvářil se při tom velice důležitě. Vůbec ho netrápilo, že sám tenhle les ještě sotva zná, ale co na takovém provázení vlastně může být těžkého?

// mýtina

Nickolas se potácel mezi stromy jako tělo bez duše. Kdyby ho snad nějaký náhodný kolemjdoucí zahlédl, mohl by si ho splést s přízrakem, který dost možná sužuje tento les a proto tu není nic než ticho, prázdno a mlha. To byste však koukali, jak vlček najednou rozkvetl jako louka po dešti, když se k němu doneslo zavytí, třebas bylo tak tichounké, že kdyby v tu chvíli udělal krok a sníh mu pod tlapkami zakřupal, neslyšel by ho. Hlavu hned nesl vztyčenou a ocásek už také málem zaujal svou rozkývanou pozici, ale byl opatrný, nechtěl se radovat předčasně - pozdě, už se vrtěl. Vlček neuměl svou radost dlouho skrývat, jestli vůbec.
Svižným avšak ladnými krůčky došel hopkavou chůzí až k původu toho tichého vytí. "Ahoj!" vybafl na vlčici hned, jak ji zahlédl a viditelně se mu ulevilo. "Panečku, já jsem tak rád, že jsem tu konečně někoho našel. Kde jsou všichni? Chvíli jsem si myslel, že jsem tu úúúplně sám," zasmál se, jako by to byl vtip a ne smutná skutečnost. Ani na okamžik ho nenapadlo, že vykládat takové věci cizinci, když je zjevně sám samotinký na obranu celého smečkové lesa, nebylo zrovna moudré. Místo toho se culil jak sluníčko na hnoji a za ouškem se mu třpytil zmrzlý kvítek z louky daleko na severu. Jak opadla slepota z toho, že vůbec na někoho natrefil, začal si všímat vloček, které neúnavně kolem vlčice tančily a když sjel pohledem k jejím tlapkám, nestačil mrkat ohromením. Takovou věc ještě neviděl! "No páni," vydechl užasle. "Ty jsi víla?" vypadlo z něj bez rozmyslu a chvíli na ni hleděl jak na největší dar z nebes, kterého se nikdo nesmí dotknout, nebo se rozplyne před očima. "Já ještě nikdy žádnou vílu neviděl," přiznal a pak se vesele zazubil. "Jsem Nickolas, ale můžeš mi říkat Nickoli. Nora říká, že to zní vznešeně," představil se zase, jako by mluvil s obyčejným smrtelníkem. "Mají víly také nějaká jména?" vyzvídal.

Vlček byl sám, úplně sám. Copak nikdo v celičkém lese nebyl, kdo by se chtěl hřát v jeho zářivé přítomnosti? Už tomu tak nejspíš bylo. I Nickolas si to začínal připouštět a to nebyl jedním z těch, kteří by takovým náladám snadno podléhali. Jenomže zima byla tuhá a on byl sám bez něčí společnosti už pěkně dlouho a to se, prosím pěkně, na tak sociální dušičce, jakou v sobě on rozhodně neskrýval, zkrátka podepíše. Chtěl si s někým povídat a tentokrát by mu ani nevadilo, kdyby to už pro jednou nebyl strom nebo kytka nebo nějaký nebohý brouk, který dost rychle neutekl. Měl by to být někdo, kdo jeho povídání ocení, i když, kdo by ho neocenil! Stejně by byl teď rád snad za kohokoliv. Možná by i toho nepříjemné Odina zkousl jen proto, aby neslyšel jen vlastní hlas v hlavě.
Ležel zkroucený uprostřed mýtiny a kolem se plížila jen mlha a ticho. Přesto, že ho kožíšek nezebal tolik, jak by z toho polehávání měl, třásl se. Snažil se zavinout sám do sebe, třeba by mu pak nebylo tak smutno a cítil by se, že má společnost, ale takhle to nefungovalo. Pustost mýtiny ho brzy omrzela. Má-li být sám, ať to alespoň vypadá, že nikoho nemůže najít v té spleti lesa, než na vlkuprázném prostranství. Rozlámaně se postavil na nohy a se svěšenou hlavou i ocáskem - takhle byste jistě z dáli nepoznali, že je to vůbec on - se odplížil do lesa zrovna ve chvíli, kdy na mýtinu vpadly dvě siluety vlků. Zahmouřen ve vlastním smutku ani si těch dvou postaviček nevšimnul...

// Sarumen

"A já jsem si tak moc přál jít tam za nimi, ale Ciel mi to nechtěla dovolit. Totiž, ona to zakázala nám oběma, ale Muruk tam stejně jít nechtěl, jen pořád vrtěl hlavou, že já jsem do toho tak hrr! Rozhodně jsem nebyl hrr, ale prostě mě zajímalo, co tam najdu. Uznávám, že když Ciel řekla, že to bude nebezpečný, tak jsem se taky raději stáhnul. Lepší bylo se jí v takovém případě pod tlapky neplést, víš?" Štrádoval si to Nickolas lesem a krajinou nekrajinou se svým imaginárním kamarádem, kterému vykecával díru do hlavy, protože nikdo jiný takto vytrvalý nebyl. Letmo se zastavoval a otáčel, až byste řekli, že snad k němu obrací pohled. "Doopravdy už musíš letět? Tak jo, dopovím ti to příště, šťastnou cestu!" Upíral svůj zrak vzhůru a zakláněl se, až ho z toho bolel celý krk. Kdybyste se podívali pozorněji, těsně před tím, než se vlček rozloučil, zjistili byste, že vlastně nebyl tak docela stoprocentní blázen. Na místní skromné poměry Gallirejské jím byl jen tak do polovic, loučil se totiž právě s pestrobarevným motýlem, který krouživým letem stoupal a mizel na nebi. I kdyby se ještě někdy vrátil, vlček by ho stejně nejspíš nepoznal a jestli, už by dávno zapomněl, jak vlastně ta jeho smyšlená historka končila. Ať už však měla konec jakýkoliv, jedno bylo jisté - vlček v něm musel být za hvězdu. Uznání a obdivu se jeho rádoby skromná maličkost nikdy nebránila.
"Abych teď našel někoho jiného," přemýšlel vlček nahlas pro sebe, když něco zaznamenal jeho jemný sluch. Chvilku pozorně vnímal, jak k němu z útrob lesa doléhá prazvláštní pištění, než se mu vydal vstříc. Co však o pár keřů dál uviděl, na to ani jeho svobodomyslný mozeček nebyl dostatečně vyzbrojen. Na drobném paloučku, zdálo se mu, pobíhal právě ze strany na stranu jeden sysel za druhým. Možná ho šálil zrak, ale v tom jejich pobíhání bylo cosi systematického. Ostatní by ho asi považovali za blázna, kdyby to řekl nahlas, přestože tu nikdo "ostatní" nebyl, ale on to tam jasně viděl. Lehoučkými kroky se přikradl blíž a zatím nezpozorován se snažil odhalit pravidla téhle syslí hry dřív, než syslí hra odhalí jeho.

// Sarumen

Když vlček konečně dorazil na mýtinu, rozhodl se tvářit, že se při jejím hledání hned několikrát neztratil. To víte, dlouho v lese nebyl a les přeci roste a tak se mění a tak je naprosto pochopitelné, že se jeden ztratí, když je najednou všechno jinak, že ano. Ano ano, to bylo dobré vysvětlení pro Nickolasovu dušičku, aby se kvůli tomu necítil špatně. A tak hned, jak se z lesa vynořil, hrdě zdvihnul hlavičku, spokojen, že je konečně tam, kde chtěl být a připraven potkat všechny ty vlky, co se tu určitě sešli, protože kde jinde by byli, když les byl tak vlkuprázdný? Vlček se nejprve nerozhlížel a kráčel vznešeně, dával si na svém antré jak se patří záležet, takový zběhnutý objevitel přeci nemůže vcházet jen tak jak nějaký pobuda, co by si o něm jen pomysleli? Když však vlček neslyšel žádné hlasy, údivné povzdechy a nic jiného, nezdálo se mu to a konečně se rozhlédl. Zamrkal stříbrnýma očkama, zda se mu to nezdá, ale jediného vlka tu nezahlédl. Tohle už bylo trochu zvláštní. Třeba jen hrají na schovku, napadlo ho a protože jim nechtěl hru kazit, usadil se pěkně zpříma do středu mýtiny a vesele máchajíc ocáskem vyčkávala, až hru dohrají a připojí se k němu.
Čekal dlouze, trpělivě vyhlížel. A čekal... a čekal... až se ocásek se pomalu přestal kymácet a vlček si smutně začínal připouštět, že je dost možná v lese přeci jen úplně sám...

// Kopretinová louka

Radostně vťapkla do lesa a šel a šel, pokračoval kamsi do jeho středu a nedočkavě vyhlížel, kdy na někoho narazí. Protože v lese, který obývá smečka, musí určitě být stále živo a plno vlků! Možná by tu mohl potkat i tu mluvící vydru! I když tohle setkání si asi rád ještě nechá na později. Teď ty vlky! Ale ať vyhlížel jak vyhlížel, žádného tu ani koutkem oka nezahlédl. To bylo zvláštní, že by všichni byli na průzkumné misi jako on? "To by ale byla paráda! Pak bychom si všichni řekli, co jsme objevili a mohli se při tom najít a bylo by to skvělý! Jen snad nikdo neobjevil to, co já, to by byla škoda. Ale ne, určitě šli jinam, jaký by to mělo smysl objevovat všichni jedno místo?" začal rozmlouvat sám se sebou, když mu nikdo jiný nepadl do rány.
"Hmm, možná... možná bych se mohl na to setkání trošinku upravit," řekl pro změnu jednomu ze stromů, který mu zastoupil cestu. Plácl tlapou do hromádky sněhu a prohrábl si jí srst na hlavě a následně límec kolem krku. Decentně se oklepal a voila! Vypadal úplně stejně úchvatně, jako předtím, ale teď si tím byl i naprosto jistý. Ještě si upravil zmrzlý květ, který mu stále ještě nějakým záhadným způsobem za uchem držel a pak se jal pokračovat do samého srdce lesa a to by bylo, aby tam na někoho nenatrefil! Nickolas už se nemohl dočkat, až bude moci vyprávět...

// Mýtina

// Ježčí mýtina přes Liliový palouk

Vlček už toho měl dost, byl vyčerpaný a těšil se domů do vlídného tepla smečkového lesa. Tedy myslel si na teplo, ale ono tam asi bude stejně jako kdekoliv jinde, jen o malounko lépe, protože tam byl ten porost pěkně hustý a pro jednou by to vlček i uvítal. Měl rád svou srst pěkně nadýchanou a větrem pročísnutou, ale už toho větru začínalo být nějak moc. Cesta přes mýtiny a otevřené pláně také nebyla snadná, sněhu rozhodně nebylo po málu a vlček div si zuby nevyrazil, jak vysoko musel nohy zvedat, aby se mohl hnout vpřed. Přesto se nenechal nadílkou zastrašit a vytrvale pokračoval. Zdálo se mu, že přesto, že se brodí už takovou dobu po břicho ve sněhu mu je překvapivě teplo a příjemně. A jak pčíkal a třásl se na té hoře s divným tvorem, to všechno jakoby zázrakem zmizelo. Vlček si neztěžoval, bylo hned o to snazší tvářit se zase vznešeně, jak se na vlka jeho elegance sluší a patří.
Zrovna míjel nějakou podezřele povědomou hroudu sněhu a když se přiblížil, poznal v ní své vlastní dílo, totiž svou podobiznu, kterou tu postavil pro potěšení zbloudilých kolemjdoucích. Zděsil se, jak zapadaná už byla a tak se jal ji malounko upravit a oprášit. "Tak," poodstoupil spokojeně, "pokračuj v dobré práci!" Přikázal svému sněhovému dvojníkovi a poskočil si, když vyrazil směr domovský les, jehož hranice už se mu krásně rýsovaly před nosem.

// Sarumen

// změna přechodu - Kopretinová louka přes Liliový palouk

- Nechat si zmrznout mozek -

// Konec světa (přes Eucalyptový les)

Vlček byl už celý radostný, že se vydal směr domov, a ani si v tom návalu emocí nepovšimnul, že jde na docela jinou stranu, než by se jeho kroky měly ubírat. Ale co už, orientace nikdy nebyla jeho silnou stránkou. Vlastně neměl moc silných stránek, za to těch krásný, těch měl opravdu hodně, jen se ho zeptejte. Nebo radši neptejte...
Už tak scházel z hory, kde se sníh opět pomaloučku vytrácel a měnil se v bahno, vodu a normální zem. Bylo to zvláštní, takhle přecházet. Nebyla to sice krátká cesta, to by mu jeho unavené bolavé nožky nikdy neodpustily, kdyby tohle tvrdil, ale beztak si byl jistý, že stále byla zima a tak nějak měl v hlavě nastaveno, že v zimě je sníh a tady nebyl. Jeho hlavička nebyla na takové inovace přichystaná, aby to zvládala pobírat, takže se tím raději nezabýval vůbec.
Přes nezasněženou krajinu se však postupovalo rychleji a pohodlněji, nebylo tak s podivem, jak brzy ji překonal a opět mu na záda začal dýchat chlad. Možná si to mohl uvědomit dříve, ale v tlamičce začal pociťovat sucho a žíznivě při tom mlaskal. Měl by si najít nějakou čistou studánku, říčku, potůček, ze kterého by se napil. Nebude přeci kvůli vodě olizovat rampouchy nebo něco podobného. Jenomže mu štěstí nepřálo, protože vše, co kolem sebe nyní měl, bylo pár stromů a za nimi už opět bohatě zasněžená planina. Vyrazil tedy na ni, třeba tam bude něco, co ještě poteče.
Neměl pravdu. Všechno, co by na téhle planině mohlo téct, bylo zmrzlé jako kvítek na jeho krku. Podařilo se mu najít jen nějakou zamrzlou loužičku, ale že měl velkou žízeň, rozhodl se ji zkusit rozbít. Odběhl zpět do nedalekého lesa a vrátil se s kamenem v tlamě, kterým prudce do zmrzlého zrcadla uhodil, jak ho pustil z tlamy. Občas se v jeho jednoduché hlavičce skrývaly i dobré nápady. Led popraskal a pod ním se skutečně skrývala trocha vody. Vlček už na nic nečekal a pustil se do lemtání.
Špatný nápad, moc špatný. Ale už bylo pozdě. Voda, která pod ledovým povrchem sama měla jen kousíček k tomu, aby se změnila v led, teď projela celým tělem vlčka a zanechala jenom mráz. Hlava ho rozbolela, jak se mu do ní zabodávalo tisíce ledových jehliček a rozsévaly mráz dál a intenzivněji do samotného nitra jeho hlavy. Měl pocit, že z jeho mozku už navždy bude jen kostka ledu, nic víc tam uvnitř nezůstalo. Vlček se kroutil, aby se toho mrazivého pocitu zbavil, ale co to bylo platné. Musel zkrátka počkat, jako každý jiný nebožák, co si své činy předem nepromýšlí, až chlad ustoupí sám. Do té doby ale jeho trápení doprovázelo tiché kňučení unikající z jeho tlamy. To si ještě příště pořádně nějaké pití rozmyslí, možná se ještě radši poddá vyprahnutí.

// Ohnivé jezero

- Do postu zakomponovat slova ladovská zima, bim bam, bílá nostalgie -

Pod převisem dobře chráněným před okolním větrem nebylo moc vidět, jen chlupatá černobílá hromádka, která se v pravidelných intervalech zdvihala a klesala, jak vlk oddechoval v hlubokém spánku. Byl uvězněn ve svém světě, který existoval v jeho hlavě a v něm také znovu potkal toho tvora, který na něj před chvíli kulil oči.
"Počkej!" volal na něj černobílý a snažil se ho zastavit, než znovu odejde. Tvor se skutečně zarazil a otočil na něj svůj moudrý němý pohled. "Co... co jsi zač?" vyzvídal Nickolas. A pak čekal na odpověď, které se nedočkal. Tvor jen mlčky stál a pozoroval, nevydal však ze sebe ani hlásku. "Ty... neumíš mluvit?" napadlo ho. Tvor se ohlédl přes rameno, kde se kam až oko dohlédlo rozkládala bílá krajina, taková ladovská zima jako by tu panovala celoročně. Vlček byl však zmatený, tomuhle gestu vůbec nerozuměl. "Je... je vás tu víc? Schováváte se ve sněhu? Žijete tu? Není vám zima? A co lovíte? Ach! Že nelovíte vlky, že ne? Víte, já bych vám vůbec nechutnal, mám tak jemnou srst, že by se vám lepila na patro a je mnohem větším darem pro svět, když je hezky na mně za živa, víte," plácal si vlk plíce ve snu, jako by ho tvor poslouchal. A pak se kolem toho tvora začalo zhmotňovat více stínů, které jako by kopírovaly jeho vzhled. Pořádně si je však vlček prohlédnout nestihl, protože se začal celý obraz rozmazávat, až zůstal uprostřed prázdnoty jen mlčící sedící bílý tvor.
Bim - bam.
A vidina se rozplynula.
Vlček líně otevřel oči a dlouze zívnul, při čemž unaveně zamlaskal. K jeho překvapení byl na stejném místě, jako ve svém snu. Nebo si to alespoň myslel, přeci jen tam, kde je bílo, to vypadá vždycky stejně. A v tom si vzpomněl na tvora a zpozorněl. Začenichal a ve vzduchu cítil něčí pach, který nepatřil jemu ani jinému vlkovi. A těch pachů bylo víc podobných. Ať ten tvor byl cokoliv zač, nebyl tu sám a Nickolas z toho neměl dobrý pocit. Byl sice odpočatý, ale na nějaké šarvátky ho nikdy neužilo a rád by se jim i pro tentokrát vyhnul. Jak se sbíral na nohy, zastesklo se mu po známé krajině, tady si skutečně připadal už trochu ztracený, přesto že sníh byl tady i tam. Bílá nostalgie, která ho volala do svého zasněženého domova byla hlasitější a hlasitější, až z toho byl vlček celý nesvůj. Opravdu, opravdu už musí jít, dost bylo toulání se po světě.

// Jezevčí plácek (přes Eukalyptový les)

- Najít bílého rysa -

// Uhelný hvozd (přes Savanu)

Netrvalo však dlouho, a vlček si změnu počasí začínal postupně též uvědomovat. Začalo být tepleji, hodně tepleji, vlček se z toho rozkašlal a rozkýchal. Možná měl zůstat tam, kde byla zima, protože taková náhlá změna teplot mu zjevně nedělala dobře. Celý se oklepal, jak mu tělem projela zimnice. A možná, ale jen možná, to nebyla tak docela jen ta teplota. Že by se nám náš černobílý fešák nastydnul? Sám se zatřásl nad tím pomyšlením, ale v chůzi nepřestával, až došel k dalším horám. Unaveně vzhlédl co nejvýše. Tady dole odpočívat nebude, ale když si vyleze výš, třeba se mu na chvíli zadaří nalézt úkryt. Musel si odpočinout, však spánek byl na krásu a o tu on nechtěl přijít.
Začal zvolna stoupat do kopce. Cesta to nebyla jednoduchá, ale s narůstající nadmořskou výškou stoupal opět i chlad, až jeho tlapky opět stanuly na bělostné měkké pokrývce. Právě včas. Ještě chvíli a kvítek za krkem by se mu docela roztál a to nechtěl. Teď však zase přešel z tepla do zimy a znovu se o něj pokoušelo všechno špatné, co s vámi bacily udělají. "HA-ČU!" kýchnul a popotáhnul. "No super." Vůbec mu to nečinilo radost. Už jen ze setrvačnosti kráčel dál a nohy se mu bořily hlouběji a hlouběji do závějí nemluvě o chladném zimním větru, který se v této výšce proháněl. Možná dobře, že se vlček moc nerozhlížel, zjistil by totiž, že kráčí přímo vedle nehezky vypadající propasti. Naštěstí do ní nesklouznul a za okamžik už před sebou objevil příjemně vyhlížející převis.
Zalezl pod něj a byl rád, když zjistil, že se nacházel v šikovném závětří, takže na něj nefoukalo. Spokojeně se schoulil ke stěně a zachumlal se do svého heboučkého načechraného kožíšku. Už se mu klížily zraky, když zahlédl opodál ve sněhu pohyb. Snad další vlk? Sněžná příšera? Lavina? Ať to bylo cokoliv, bylo to stejně bílé, jako všechno kolem. A mělo to oči. A ty oči mířily přímo k převisu. Tvor Nickolase mlčky pozoroval a Nickolas na něj mžoural unaveným pohledem. Chtěl vidět, co tvor udělá, chtěl se pořádně rozkoukat, aby zjistil, co je zač, ale byl už tak vyčerpaný, že jen na maličký okamžik očka zavřel... a když je otevřel, bílý tvor už byl pryč. Jeho kroky byly ve sněhové pustině naprosto neslyšné, skoro jako přízrak. "Zvláštní," špitnul si vlček pro sebe unaveným hláskem, snad se mu ta sněžná kočka jenom zdála, a na to usnul spánkem hlubokým a zaslouženým, neb co jiného by jeden mohl chtít po tak vydatném putování.