Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlas, který se kousek ode mě ozval, byl hrubý, ale nezastrašil mě. Naopak. Svitla s ním jiskřička naděje. Se zaslzenýma očima jsem se ohlédl na vlka a chvíli na něj zíral jako na zjevení. Jako by nebyl skutečný. Jako bych se vlastně vůbec nedíval na něj. A pak jsem se otočil a mlčky proběhl kolem něj zpátky směrem, odkud jsem přišel. Zpátky k úkrytu. Neutekl jsem ale pryč. Kousek od vlka jsem se zastavil a znovu se na něj ohlédl, jako bych ho prosebným pohledem vyzíval, aby mě následoval. Tlamička se mi krátce pohnula. Prosím, ale hlas z ní nevyšel. Přesto se to jediné slůvko nějak k vlkovi dostalo. A pak jsem se zase otočil a běžel lesem tam, kam jsem vlka potřeboval dovést. Kde byla potřeba jeho pomoc. Věřil jsem, že pomůže. Někdo jiný to určitě vyřeší.
A všechno bude zase dobré.

// úkryt

// úkryt

Vyběhl jsem jako střela do lesa, až se za mnou jen bíle prášilo. Ale les byl veliký a jak bych mohl někoho najít jen tak, pobíháním?
AAUUUU! Zastavil jsem se na chvíli, abych zavyl a v tom jediném vytí byla slyšet naléhavost a tíživost celé situace. Pomoc - znělo v něm - prosím.
Pak jsem popoběhl dál a znovu zavyl. UAAAUUU! A zase běžel. Střídal běh s vytím, aby se moje volání rozneslo co nejdál, k co nejvíce páru uší. Snad někdo uslyší. Snad pomůže.
UUUUU! neslo se táhlé žalostné volání krajinou. I kdyby vytí samotné naléhavě neznělo, panický vzorec, ve kterém neustávalo a znovu a znovu se rozeznívalo, mluvil za vše. Srdce v hrudi mi bilo jako o život, jako by šlo o ten můj. Pomoc, šeptal jsem v duchu bezradně a vyhlížel prosebně do nebe.

(280)

Z důstojného lehu se stal spánek, ze kterého mě vskutku nepříjemně vytrhnul hlas dalšího vlka, který se s námi v úkrytu nacházel. Nepříjemné na tom bylo hlavně to, jaká panika se v tom hlase zrcadlila. Vyskočil jsem na nohy a v tu ránu byl u dvojice, ale neděla nic. Jen poplašeně přeskakoval očima z jednoho na druhého. Netušil jsem, co se pořádně děje, ale chápal jsem, že Proxima na tom není dobře.
Panika a tíživost situace byla tak intenzivní, že mě naprosto semlela a můj pověstný humor nebyl nikde k nalezení. Naopak jsem měl pocit, jako by se stěny úkrytu přibližovaly a chtěly nás pohltit. Všechny. Nevěděl jsem, co mám dělat. Tohle.. tohle bylo něco, u čeho jsem neměl být. Neuměl. Nechtěl. Saturnus mi ale dal instrukce a to pro mě bylo jako hození záchranného lana. Úkol. Něco, na co se může moje hlava soustředit. Neodpověděl jsem, ale jeden letmý pohled stačil, aby bylo jasné, že už vím, co mám dělat. A pak jsem vystřelil z úkrytu jako z děla.

// Mech

(279)

// prameny

Jak jsem cestou vlčici pomáhal, těžkla. Jako by jí nohy přestávaly fungovat nebo zmrzly nebo něco dalšího, co by mohlo mít za následek jejich nepoužitelnost. O to víc jsem byl rád, když jsme dorazili k úkrytu. Bylo to jako odškrtnout si položku na seznamu s mým plánem, na kterém jsem tak byl zase o stupínek blíž k cíli.
Proxima vypadala příšerně. "Vypadáš příšerně," řekl jsem jí to, pro jistotu, kdyby to sama nevěděla. "Ale bez obav! Spánek je dobrý na krásu. A nemoc, asi. Jo, tu taky. Takže ty si tu teď odpočineš a já... nemůžu odejít!" zaprotestoval jsem dotčeně, když se mě z posledních sil snažila poslat pryč. "Věšt-totiž Saturnus mi řekl, abych se o tebe postaral. A já to slíbil!" snažil jsem se vysvětlit. "Takže se postarám. Ty budeš spát a já budu... hlídat! Aby sem nikdo nevpadnul a nerušil tě," pokýval jsem rozhodně a vůbec při tom nezvažoval možnost, že nejvíc ji teď ruší moje reptání.
A potom, jako odhodlaný strážce, jsem se na patě otočil a jak mi to prostor dovoloval, jsem odpochodoval rázně k východu, u něhož jsem vydržel asi tři mrknutí oka důstojně stát jako na stráži, než mě to omrzelo a sesunul jsem se do lehu. Hlídat můžu i v leže, no ne? A pořád to byl důstojný leh, aby si někdo nemyslel!

Protože Proxima nic nenamítala, šlo to samo. Jo a vlče se přidalo k nám, což jsem ale považoval tak nějak za samozřejmost. Druhá možnost byla zůstat tu sám a to by se přeci nikomu nechtělo, když mohl mít společnost. A jakou!
Proxima ochotně vedla a hned jak prošla kolem mě, zařadil jsem se a zvesela si to štrádoval po jejím boku. Jakkoli nemožné se mohlo zdát v bohaté nadílce takhle pochodovat, zvládal jsem to. Zároveň jsem šel k vlčici tak blízko, že jsem ji sem tam příležitostně podpíral. Někdo s bystrým očkem by si všimnul, že by se vlčici nějaká podpora hodila, ale já? Já takhle blízko chodil dost normálně a občas něco ve mně ostatní podporovalo tak nějak automaticky.
Došli jsme až k úkrytu a já horlivě pobízel Proximu, aby už vlezla dovnitř. Tam se zachumlá do kožešin, bude jí zase fajn a budeme moct spřádat můj velkolepý plán na jejího otce. Uuu, až mě svrběly nožky nedočkavostí!

// úkryt

Kytiti, mušle a křišťály prosím~

Připsáno

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Snažil jsem se přijít na kloub Saturnusovým schopnostem, ale ten udatně vzdoroval. Tedy, já mu věřil, že si myslí, že je nemá, ale taky jsem si moc dobře všimnul, jak zdráhavě to popíral. Nebyl si úplně jistý! Takže tam byla ještě spousta prostoru pro mě, abych mu ukázal, že mám pravdu. Nejdřív jsem mu ale musel dokázat, že těmhle věcem rozumím, a tak jsem mu povyprávěl o všem magickém, co jsem znal.
A pak Proxima strašně kýchla a já málem zaplul celý pod vodu, protože jsem se leknul, že po nás snad střílejí. Zadíval jsem se na ni, jako by to snad bylo nezdvořilé nám takhle skákat do rozhovoru, ale vlastně jsem byl stále pouze v šoku.
Pak se ozvalo vytí a Saturn si odešel za povinnostmi. Byl bych radši, kdyby zůstal, ale semínko zamyšlení už bylo zaseto, teď jen přijít na to, jak ho přesvědčit dost, aby vyklíčilo. "Samozřejmě! Já jsem hodně dobrý dávač pozoru!" přitakal jsem na jeho prosbu a vylezl při tom také kvapně z vody. Neoklepal jsem se. Najednou na mém kožichu nebyla ani kapička, jako bych se nikdy v pramenech nemáčel. Přesto jsem se otočil a zadíval se zpět na vodní hladinu, jako bych se z ní snažil něco dozvědět. Voda se vlnila od mého prudkého vyskočení, ale pozvolna ustávala. Tvářil jsem se, jako bych sám byl na chvíli věštcem a tohle bylo mé kouzelné zrcadlo nebo co to používají. Voda se bouřila, ale pak, když se všechno usadí... je ideální čas na to tam hupsnout znovu, aby si připomněla, že to umí. Spokojeně jsem se zaculil. Takhle bude vypadat má budoucnost. Budu tím, co vlní vodu, aby nezapomněla.
Se stejným elánem jsem se otočil a vyrazil kupředu. "Tak jdeme! Budu tě potřebovat. Já pomůžu tobě a ty pomůžeš mě!" pronesl jsem zpěvně a poodešel pár kroků, než jsem se zastavil a zahleděl za sebe na vlčici, protože... jsem vůbec netušil, kudy se jde k úkrytu.

Mluvil jsem a i když ze mě sem tam vypadla nějaká otázka, nedalo se říct, že bych věnoval příliš pozornosti - nebo prostoru - odpovědím. "Já to věděl!" plácnul jsem nadšeně tlapou do vody, když Saturnus nejistě mumlal o nebesích, jako by to nebylo snad úplně jasné. Začal se ale ochomýtat, že věštec není. Jako bych tomu uvěřil. "Možná jste jenom tak dobrý, že o tom ani sám nevíte! To se stává moc často, až byste se divil! Že má někdo výjimečné schopnosti, ale myslí si, že je má každý a tak to výjimečné není," pustil jsem se do výkladu, jako bych tomu nějak rozuměl. Minimálně jsem zněl fakt přesvědčivě, i když sám jsem skromností nikdy moc neoplýval. "Nebo to jenom nemůžete přiznat přede mnou, jsem přeci jen cizí, ale nemusíte se bát!" prohlásil jsem, vymrštil tlapu z vody a přiložil si ji symbolicky k hrudi. "U mě je vaše tajemství v bezpečí!" ujistil jsem vlka odhodlaně a chvíli v té póze vydržel, než se mě začal dál vyptávat.
Zatvářil jsem se zamyšleně. "Noo... věštce úplně ne. Ale znám vílu! Nebo..." zarazil jsem se a začal se rozhlížet, jako by náš rozhovor snad měl někdo odposlouchávat. Pak jsem se naklonil k vlkovi a posunky mu naznačil, aby se taky naklonil blíž, abych pak k němu mohl zašepat: "Anděla." Znělo to děsně záhadně. Pak jsem se zase odtáhl, což byl rekordně krátký čas, kdy jsem někomu okupoval osobní prostor. Při tom jsem si dal tlapku před tlamu, abych naznačil, že je to přísně tajné a nesmí to nikomu říkat, jako by to snad všechny v kraji hrozně zajímalo.
Zaplul jsem zadkem zpátky do teplé vody a ohlédl se na Proximu, která také k Saturnovi promluvila. Říkala něco i předtím? Vůbec jsem nevěděl. I to tmavé vlče se pomalu plížilo k vodě a já jen pozoroval, jak ho láká. Jasně, že nemůže odolat. Vlastně jsem nechápal, že se tu vlků nerozvaluje víc.

Když se mě jala vlčice, jejíž jméno mi stále zůstávalo záhadou, představovat, otočil jsem se k hnědému vlku na břehu a srdnatě vypnul hruď. Vlčice mé jméno vůbec neříkala tak teatrálně, jak by si zasloužilo, ale budiž jí to odpuštěno za tu lázeň. Dál jsem se tvářil jako ten největší hrdina a nechal si poděkovat i za to, co jsem neudělal. Rozhodně jsem sem totiž já tu vlčici nepřivedl, nýbrž naopak, ale kdo jsem byl, abych to rozporoval? Navíc jsem měl chválení rád, ať už bylo za cokoliv.
Občas mi chvíli trvá, než mi do hlavinky natečou všechny informace. "Oou, takže to je tvůj táta?" obrátil jsem se krátce na vlčici a pak zpátky na vlka. Saturnus se jmenoval. "Já už o vás slyšel. Že prý umíte hledat přívěsky a věci a tak," spustil jsem a při tom ukázal tlapou na své ucho na místo, kde v uchu vlčice jedno "věci a tak" přebývalo. "Nevěděl jsem, že tu hledáte i rodiny vlčat," shlédl jsem pohledem na němé vlče krčící se za jeho tlapou. "Ale dává to smysl. Předurčilo vám to jméno? Saturnus. To zní úplně nebesky. Snově. Vy i vypadáte jako hvězda. Nebo spíš jako celá noční obloha. Věštec. Počkat! Jste věštec? Určitě jste věštec!" Snad si přítomní užili chvilku ticha, protože teď jsem opět začal mlít jedno přes druhé a kdo ví, kdy opět tu tlamu zavřu.

// Mechový les

Však já věděl, že to nejlepší mě ještě čeká. Prameny! Byl jsem z nich tak nadšený, že už jsem to nezvládl vlčici ani artikulovat. Prostě jsem se nechal vést a můj super extra citlivý kožíšek brzy začal vnímat teplou vlhkost, kterou byl postupně vzduch prostoupený, jak jsme se k onomu místu blížili.
Div jsem se na břehu toho jezírka neroztekl blahem. Někdo by asi od někoho tak... všudypřítomného čekal, že tam hupsnu po hlavě, ale ne! Já měl přeci své způsoby a takovou horkou lázeň, tu si musel jeden patřičně vychutnat. Podobně jako vlčice jsem tak opatrně, krůček po krůčku vlezl do teplé vody a nechal celé své tělo, aby jej pohltila. Lehnul jsem si, kde jsem ve vodě dosáhnul, ale hlavně proto, že jsem si v tom tak liboval, že moje nožky momentálně nebyly sto mě udržet. Slastně jsem přivřel oči a spokojeně sem tam zafuněl a vydechnul.
Měli jsme společnost. Věděl jsem, že se někdo přiblížil, ale nevěnoval jsem mu pozornost. Byli jsme na území smečky, ne? Takže to určitě nebyl nikdo nebezpečný. A určitě nemluvil na mě, ten hlas jsem neznal. Takže jsem se nenechal z lázně rušit. Alespoň do doby, než to znělo, jakože na mě mluví. Ucítil jsem na sobě něčí pohled, protože ano, to jde!
"Zdravím~" vypravil jsem ze sebe jako omámený, což jsem také byl. Pořádně jsem si vlka, na které jsem mluvil, ani neprohlédnul. Když se mě však optal, co mě sem přivádí, se šploucháním vody jsem se obrátil na vlčici. Otevřel jsem tlamu, ale nevyšlo z ní nic. Chtěl jsem říct její jméno, že ona mě sem přivedla, ale v tu chvíli mi došlo, že ho neznám. A tak jsem tam na ni jen zůstal zírat s tlamou připravenou k odpovědi, která nepřicházela.

Říjen 3/10

"To bude dobrý, byl to jen sen," snažil se mě větší vlk ukonejšit, ale já vytáhl čumák z jeho srsti a obdařil ho nafouknutými tvářičkami, protože mě zjevně nebral dost vážně.
"Ale hrozný to bylo! Byli tam cizí vlci a spousta.. spousta krve. A tys tam nebyl. Oni... zabili tě. A Ciel-"
"Šššš, jenom sen. Teď jsem tady, vidíš? A vůbec mi to zní jako pěkný nesmysl. Něco takového by se přeci doopravdy stát nemohlo, máme tu nejlepší ochranku široko daleko," přerušil mě Muruk a oba jsme pohledem sklouzli k vlčici spící opodál. "Vidíš? Žádné nebezpečí nám nehrozí. Teda, dokud ji uprostřed noci nevzbudíme," prohodil žertovně a oba jsme se tiše zasmáli. Měl ale pravdu a Ciel jste nechtěli vzbudit z jejího spánku. Rozruchu už jsme nadělali až až.
Lehl jsem si zpátky k němu a nechal se uklidnit tím, že to skutečně byl jenom sen. Muruk tu byl se mnou. Opíral jsem se o něj a cítil jeho blízkost. Ciel tu byla také. Všechno bylo v pořádku a jak stříbrný vlk říkal, neexistoval svět, ve kterém by to mělo být jinak. Sny opravdu umí být někdy šílené, nemyslíte?

Říjen 2/10

Se škubnutím jsem se vytrhnul ze snu a přistihl se, jak dýchám jako o život, přestože najednou neběžím. Kolem mě byla tma a já si začínal postupně uvědomovat, kde doopravdy jsem. Byl to dočasný úkryt, který jsme si s Ciel a Murukem našli na pár dní, než se zase přesuneme o území dál.
"Jsi v pořádku? Chvíli jsem myslel, že ve spaní vyběhneš ven," špitnul starostlivě hlas vedle mě a když jsem se ohlédl, koukal jsem do očí stříbrného vlka, jako bych ho viděl poprvé v životě. Nebo spíš, jako by bych viděl místo něj ducha.
"Nick-"
Nenechal jsem ho to doříct a rázem se mu zavrtal do kožichu tak prudce, div jsem ho nepovalil. "Bylo to strašný," ozval se můj hlas tlumený srstí, přes kterou se musel prodrat k Murukovým uším.

Říjen 1/10

Krajina kolem mě ubíhala. Utíkal jsem lesem. Přeskočil jsem padlý kmen, prohnal se houštím a divoce dýchal. Vzduch byl chladný. Nějaké větvičky mě praštily do čumáku, když jsem jimi probíhal. Nedbal jsem na to a letěl lesem dál. Někdo mě pronásledoval. Věděl jsem to. Slyšel jsem za sebou jejich kroky. Chrastot listí. Vrčení.
Všechno, na co jsem dokázal myslet, byly vyceněné bílé tesáky. A krev. Rudá, karmínová. Její vůně, která vmžiku zahltila vzduch. Nebylo před ní úniku. Krev. Tesáky. Krev. Čí byla ta krev?
Jsou stále za mnou.
Pálil mě plíce a nožky bolely. Čenich jsem měl celý poškrábaný od porostu. Několikrát jsem zaškobrtnul, ale rychle jsem se zase sebral na nohy. Teď by na mě nebyl hezky pohled. Jestli ale zpomalím jenom o píď, zabijí mě.
"Nicku."
Zabijí mě.
"Nicku."
Zabijí mě stejně, jako-
"Nickolasi!"

// VVJ

Chůzí jsem svou společnost popoháněl, ale zároveň jí ani neutíkal, ani nezůstával pozadu. Popravdě by se někdo, kdo by tomu šmodrchání mých nožiček jenom přihlížel, mohl divit, jak to, že jsem si ještě nevymáchal čumák v blátě. Ale já se nikdy nemáchám v blátě! Pokud to tedy nevyžaduje má kůže. Protože někdy si musíte na sebe trochu toho bláta pro údržbu namatlat, i to je součástí zkrášlující rutiny. Teď jsem však plánoval se máchat maximálně v horkých plamenech, které cíl naší výpravy sliboval.
Očima jsem sjel les, ale vlastně jsem mu nevěnovala moc pozornosti. "Hezký to tu máte," řekl jsem prostě, protože se to říká a protože já to často říkal. Ve skutečnosti jsem neměl dost mozkové kapacity na to zdejší krásu posoudit, protože veškeré mé mozkové buňky momentálně skandovali: "PRA-ME-NY PRA-ME-NY PRA-ME-NY!" a na žádné méně důležité myšlenky v mé krásné hlavince nezbylo místo.

// prameny

FURT ZÁŘÍME | Wylan 5/10

Vlk jelen na něco kápnul. Nickolas zamyšleně naklonil hlavičku na stranu a pak se ohlédl na svá záda, při čemž se na místě otočil kolem své osy, jako by jeho návrh hodnotil. Skutečně, jak by jemu takové flíčky slušely? Heh, mě přeci sluší všechno, i flíčky by šli! musel se v duchu zasmát, že nad tím vůbec pochyboval. To už se ho ale Jelínek ptal na něco jiného a vlček znovu nahodil mrkající zmatená očka, než mu to v hlavince sepnulo. "Jooo, no, vidíš tady ty chlupy? Jsou načechrané, samozřejmě, ale jsou až moc. Tady na druhé straně víc leží a takhle jak je každá strana jiná to nevypadá nejlíp," začal modrý vysvětlovat a nastavoval při tom na Jelínka jednu tvář a potom druhou, aby mu ukázal, co ho trápí.
Pak začal zkoumat Wylanovi parůžky. Hrozně odborně nad nimi kroutil čumáčkem a když se po letmém pošťouchnutí ani nehnuly, trochu neurvale s nimi zakymácel, ale nijak bolestivě, než zase poodstoupil. "Drží tam pevně. Jako opravdové," hlásil spěšně, co zjistil. "Takže ty jsi neměl vždycky? Hm... třeba byla tvoje máma jelen, nevíš? Nebo táta. Táta může být taky jelen," ujasnil, aby vlk před ním pochopil, že to pohlaví neurčuje. "Nebo!" vyhrknul naléhavě. "Nebo jsi prokletý," doplnil tajemným šepotem, jako by mu nebylo dovoleno to říct nahlas.