Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Netušil jsem, kolik času uběhlo. Nevnímal jsem, jak mi dřevění nohy z vysedávání u té kaluže vody, které se ani nepohnula. Nic z ní nevylezlo, nikdo mi neodpověděl. Jen já se nad ní skláněl a vypadal jsem, jako bych duchem cestoval v jiném světě. Dokud se za mnou neozval hlas. Pomalu jsem se ohlédnul na vlka, kterému náležel. Přestože vlk prakticky ta slova vyprsknul a jeho řeč těla by jasně komukoliv jinému dala najevo, že je v maléru, se mnou to skoro nehnulo. Usoudil jsem, že vlk je místí. Došel jsem k tomu jednoduchou úvahou, že tu prostě byl. A já tu také byl. Fakt dlouho už jsem se nacházel v téhle smečce, že jsem sám zapomněl, že do ní tak úplně nepatřím. Přišel jsem jen s ní. Přišel jsem...
"Chtěl jsem se jen ujistit... ujistit, že se o ní postará. Nebude sama," odpověděl jsem vlkovi znaveným hlasem postrádajícím mou charakteristickou jiskru. Jako by snad měl vědět, o čem mluvím. Ale já byl ještě příliš přepaden Proximy odchodem, abych se můj mozeček zaobíral tím, co ostatní vědí a nevědí. Proxima kolem sebe měla energii. Byla někdo. Byl jsem přesvědčen, že když odešla, okamžitě to museli vědět všichni. Proč by tenhle vlk ježící se přede mnou měl být výjimka. Určitě mu také chybí.

// úkryt

Nechal jsem se vystrkat z úkrytu a tak nějak i můj mozeček pochopil, že se tam teď vracet nemám. To a taky fakt, že se černobílý netvářil, že by mě tam zpátky pustil. To bylo v pořádku, ona už tam stejně nebyla. Mohl jsem zůstat. Kdo tam totiž byl, byl Saturnus a ten by nejspíš nějakou pomoc ještě potřeboval. Na to jsem však neměl ani pomyšlení. Měl jsem pocit, že mám důležitější úkol a tak jsem se po krátkém postávání u úkrytu rozeběhl lesem.
Hledal jsem, až jsem našel. Netušil jsem, jestli drobné jezírko byla ve skutečnosti louže, kterých bylo na jaře jako máku, nebo skutečná studánka, která se tu drží celý rok. Nahnul jsem se nad nehybnou hladinu a pozoroval v ní svůj deformovaný obraz, ale snažil se prohlédnout někam hlouběji. Za hladinu.
Sednul jsem si a nepřetržitě shlížel do vody, byl jsem tak fakt dlouho. Jako bych čekal, že se něco z té vody vynoří, ale bezúspěšně. "Muruku," špitnul jsem opatrně, jako bych se bál to jméno vyslovit. "Postaráš se o ni, že? Prosím."

(287)

Bylo mi to líto. Skutečně líto. Ale mohl se vlky taky cítit v takové situaci jinak? Neměl jsem, co bych udělal. Proximy bezvládné tělo ležící na zemi už bylo jenom schránka. Měl jsem pocit, jako by existovala dvakrát. Tady před námi a její duch někde... pryč. Netušil jsem, s kterým z nich se loučit a neměl jsem čas to rozhodnout, protože mě černobílý začal vytlačovat ven. Teda šel ven a já byl asi v cestě, ale nepomáhalo, že jsem se snažil uhnout, protože on se roztahoval po celé šíři vchodu, jako by byl zavalitější, než když sem vešel. Neměl jsem tak na výběr a přes to, že jsem se stále obracel do úkrytu, jako bych si chtěl dopřát ještě pár vteřin na rozmyšlenou na víc, jsem byl surově vyprovozen z doupěte ven.

// Mech

(286)

A pak nastalo ticho. Ticho, které přerušovalo vzlykání a popotahování. A já věděl, co to znamená. Jako by se kolem mě roztrhnula mlha a všechno bylo jasnější. Ale to, co to odhalilo, nebylo nic pěkného. Ve vzduchu byl ještě cítit pach napětí, jakože elektřiny, a Proxima stále ležela na zemi. Nehnutě. Saturnus byl u ní. To on byl původce těch nářeků, které se mi provrtávaly hlavou jako šrouby.
Byl konec. Už se nikdo nesnažil.
Odlepil jsem se od stěny a přišel trochu blíž, ale stále si udržoval úctyhodný odstup. Proxima byla... kamarádka. Ale tohle rozloučení mi nepatřilo. Sklopil jsem zkroušeně uši a krátce pohlédl na dvojbarevného vlka vedle sebe. Už jsem u něj však nehledal naději, jen potvrzení, že je to tak. Shlédl jsem pak zpátky, svezl se na zem a předními tlapami si překryl čumák.

(285)

I přes moje velice nemechovaté zbarvení se mi nejspíš zdárně vedlo splynout s temnějšími stěnami úkrytu. Nikdo po mně nic nechtěl a tak, když jsem nebyl vtažený silnou do středu toho... čehokoliv, co se tu dělo, se mi mysl stranou začínala zklidňovat. Ne snad, že by to situaci zlehčovalo, ale být jen moucha na stěně - ne, já byl třeba ještěrka, taková ta lesklá, moucha ne - mi pomáhalo se uklidnit. Tvářit se, že se mě to, co se odehrává doslova mně před čumákem, netýká. Oči jsem však z té scénu nespouštěl. Připadal jsem si ale hrozně vzdálený. I zvuky, náboje, snaha, prosby... všechno ke mně doléhalo jakoby z dálky. Jako bych byl stejně vzdálený od ostatních, jako byla teď Proxima. A stále se vzdaloval...

(284)

Situace se měla zlepšit po přivedení pomoci, ale nic se nedělo. Ne, ne, bylo to horší. Všechno začalo být horší, přestože jsem už nedokázal pobírat, jak horší by to ještě mohlo být. Ale mohlo. Ouu, to ještě mohlo být zlé.
Byl to nejdřív klidný rozhovor, ticho před bouří, než Saturnus vystřelil na všechny čtyři a panicky začal kolem Proximy poskakovat a vzývat toho černobílého naléhavě o pomoc. Možná bych také měl pomoc, ale jak? Neměl jsem, jak. Část mě tu ani nechtěla být. Chtěl jsem pryč. Mělce jsem dýchal, že můj dech nebyl slyšet, jako by přestal existovat podobně jako... ale na rozdíl od ní já ho pořád měl. Hlásek uvnitř mi našeptával, abych tu nebyl. Neříkal uteč. Neříkal ztrať se. Prostě tu nebuď. A kdybych mohl, skutečně bych se nejspíš samovolně rozplynul nebo vsáknul do mechu ve zdi. Cokoliv jenom pro to, abych unikl té narůstající panice, která pohlcovala všechno v úkrytu, včetně mě samotného.
A tak jsem neudělal nic a stávala se ze mě jen nehybná vykulená dekorace úkrytu.

(283)

// Mech

Dvojbarevný vlk neměl tušení, jak moc jsem byl vděčný, že mě následuje. Ne, že bych si v tuhle chvíli připouštěl možnost, že by za mnou nešel. To bych ještě musel ztrácet čas hledáním někoho dalšího a... to teď nebylo důležité. Důležité bylo, že jsme byli k úkrytu fakt blízko, takže netrvalo dlouho, než jsme zapluli zase zpátky.
Můj hlas se stále nevrátil. Jakmile jsem se ocitl uvnitř, jen jsem pohledem vyhledal to, co jsem potřeboval. Proximu. A Saturnuse, který ležel u ní. Nic se nezměnilo. Neprobrala se. Zázračně se neuzdravila. Letmo jsem se setkal s tyrkysovým pohledem zničené alfy, než jsem se klidil stranou, aby kolem mě mohl dvojbarevný lépe projít, měl lepší výhled a... a něco udělal. Cokoliv. Šel přeci se mnou, pomoc.
Sám jsem se přitisknul ke stěně úkrytu, jako bych chtěl být co nejmenší, a nadějný pohled upíral právě na dvojbarevného. Jako by to byl čaroděj všech divů, někdo mocnější než samotný Život a Smrt. Musel být, moc jsem to od něj potřeboval.
Saturnus to potřeboval.
Proxima to potřebovala.

Hlas, který se kousek ode mě ozval, byl hrubý, ale nezastrašil mě. Naopak. Svitla s ním jiskřička naděje. Se zaslzenýma očima jsem se ohlédl na vlka a chvíli na něj zíral jako na zjevení. Jako by nebyl skutečný. Jako bych se vlastně vůbec nedíval na něj. A pak jsem se otočil a mlčky proběhl kolem něj zpátky směrem, odkud jsem přišel. Zpátky k úkrytu. Neutekl jsem ale pryč. Kousek od vlka jsem se zastavil a znovu se na něj ohlédl, jako bych ho prosebným pohledem vyzíval, aby mě následoval. Tlamička se mi krátce pohnula. Prosím, ale hlas z ní nevyšel. Přesto se to jediné slůvko nějak k vlkovi dostalo. A pak jsem se zase otočil a běžel lesem tam, kam jsem vlka potřeboval dovést. Kde byla potřeba jeho pomoc. Věřil jsem, že pomůže. Někdo jiný to určitě vyřeší.
A všechno bude zase dobré.

// úkryt

// úkryt

Vyběhl jsem jako střela do lesa, až se za mnou jen bíle prášilo. Ale les byl veliký a jak bych mohl někoho najít jen tak, pobíháním?
AAUUUU! Zastavil jsem se na chvíli, abych zavyl a v tom jediném vytí byla slyšet naléhavost a tíživost celé situace. Pomoc - znělo v něm - prosím.
Pak jsem popoběhl dál a znovu zavyl. UAAAUUU! A zase běžel. Střídal běh s vytím, aby se moje volání rozneslo co nejdál, k co nejvíce páru uší. Snad někdo uslyší. Snad pomůže.
UUUUU! neslo se táhlé žalostné volání krajinou. I kdyby vytí samotné naléhavě neznělo, panický vzorec, ve kterém neustávalo a znovu a znovu se rozeznívalo, mluvil za vše. Srdce v hrudi mi bilo jako o život, jako by šlo o ten můj. Pomoc, šeptal jsem v duchu bezradně a vyhlížel prosebně do nebe.

(280)

Z důstojného lehu se stal spánek, ze kterého mě vskutku nepříjemně vytrhnul hlas dalšího vlka, který se s námi v úkrytu nacházel. Nepříjemné na tom bylo hlavně to, jaká panika se v tom hlase zrcadlila. Vyskočil jsem na nohy a v tu ránu byl u dvojice, ale neděla nic. Jen poplašeně přeskakoval očima z jednoho na druhého. Netušil jsem, co se pořádně děje, ale chápal jsem, že Proxima na tom není dobře.
Panika a tíživost situace byla tak intenzivní, že mě naprosto semlela a můj pověstný humor nebyl nikde k nalezení. Naopak jsem měl pocit, jako by se stěny úkrytu přibližovaly a chtěly nás pohltit. Všechny. Nevěděl jsem, co mám dělat. Tohle.. tohle bylo něco, u čeho jsem neměl být. Neuměl. Nechtěl. Saturnus mi ale dal instrukce a to pro mě bylo jako hození záchranného lana. Úkol. Něco, na co se může moje hlava soustředit. Neodpověděl jsem, ale jeden letmý pohled stačil, aby bylo jasné, že už vím, co mám dělat. A pak jsem vystřelil z úkrytu jako z děla.

// Mech

(279)

// prameny

Jak jsem cestou vlčici pomáhal, těžkla. Jako by jí nohy přestávaly fungovat nebo zmrzly nebo něco dalšího, co by mohlo mít za následek jejich nepoužitelnost. O to víc jsem byl rád, když jsme dorazili k úkrytu. Bylo to jako odškrtnout si položku na seznamu s mým plánem, na kterém jsem tak byl zase o stupínek blíž k cíli.
Proxima vypadala příšerně. "Vypadáš příšerně," řekl jsem jí to, pro jistotu, kdyby to sama nevěděla. "Ale bez obav! Spánek je dobrý na krásu. A nemoc, asi. Jo, tu taky. Takže ty si tu teď odpočineš a já... nemůžu odejít!" zaprotestoval jsem dotčeně, když se mě z posledních sil snažila poslat pryč. "Věšt-totiž Saturnus mi řekl, abych se o tebe postaral. A já to slíbil!" snažil jsem se vysvětlit. "Takže se postarám. Ty budeš spát a já budu... hlídat! Aby sem nikdo nevpadnul a nerušil tě," pokýval jsem rozhodně a vůbec při tom nezvažoval možnost, že nejvíc ji teď ruší moje reptání.
A potom, jako odhodlaný strážce, jsem se na patě otočil a jak mi to prostor dovoloval, jsem odpochodoval rázně k východu, u něhož jsem vydržel asi tři mrknutí oka důstojně stát jako na stráži, než mě to omrzelo a sesunul jsem se do lehu. Hlídat můžu i v leže, no ne? A pořád to byl důstojný leh, aby si někdo nemyslel!

Protože Proxima nic nenamítala, šlo to samo. Jo a vlče se přidalo k nám, což jsem ale považoval tak nějak za samozřejmost. Druhá možnost byla zůstat tu sám a to by se přeci nikomu nechtělo, když mohl mít společnost. A jakou!
Proxima ochotně vedla a hned jak prošla kolem mě, zařadil jsem se a zvesela si to štrádoval po jejím boku. Jakkoli nemožné se mohlo zdát v bohaté nadílce takhle pochodovat, zvládal jsem to. Zároveň jsem šel k vlčici tak blízko, že jsem ji sem tam příležitostně podpíral. Někdo s bystrým očkem by si všimnul, že by se vlčici nějaká podpora hodila, ale já? Já takhle blízko chodil dost normálně a občas něco ve mně ostatní podporovalo tak nějak automaticky.
Došli jsme až k úkrytu a já horlivě pobízel Proximu, aby už vlezla dovnitř. Tam se zachumlá do kožešin, bude jí zase fajn a budeme moct spřádat můj velkolepý plán na jejího otce. Uuu, až mě svrběly nožky nedočkavostí!

// úkryt

Kytiti, mušle a křišťály prosím~

Připsáno

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Snažil jsem se přijít na kloub Saturnusovým schopnostem, ale ten udatně vzdoroval. Tedy, já mu věřil, že si myslí, že je nemá, ale taky jsem si moc dobře všimnul, jak zdráhavě to popíral. Nebyl si úplně jistý! Takže tam byla ještě spousta prostoru pro mě, abych mu ukázal, že mám pravdu. Nejdřív jsem mu ale musel dokázat, že těmhle věcem rozumím, a tak jsem mu povyprávěl o všem magickém, co jsem znal.
A pak Proxima strašně kýchla a já málem zaplul celý pod vodu, protože jsem se leknul, že po nás snad střílejí. Zadíval jsem se na ni, jako by to snad bylo nezdvořilé nám takhle skákat do rozhovoru, ale vlastně jsem byl stále pouze v šoku.
Pak se ozvalo vytí a Saturn si odešel za povinnostmi. Byl bych radši, kdyby zůstal, ale semínko zamyšlení už bylo zaseto, teď jen přijít na to, jak ho přesvědčit dost, aby vyklíčilo. "Samozřejmě! Já jsem hodně dobrý dávač pozoru!" přitakal jsem na jeho prosbu a vylezl při tom také kvapně z vody. Neoklepal jsem se. Najednou na mém kožichu nebyla ani kapička, jako bych se nikdy v pramenech nemáčel. Přesto jsem se otočil a zadíval se zpět na vodní hladinu, jako bych se z ní snažil něco dozvědět. Voda se vlnila od mého prudkého vyskočení, ale pozvolna ustávala. Tvářil jsem se, jako bych sám byl na chvíli věštcem a tohle bylo mé kouzelné zrcadlo nebo co to používají. Voda se bouřila, ale pak, když se všechno usadí... je ideální čas na to tam hupsnout znovu, aby si připomněla, že to umí. Spokojeně jsem se zaculil. Takhle bude vypadat má budoucnost. Budu tím, co vlní vodu, aby nezapomněla.
Se stejným elánem jsem se otočil a vyrazil kupředu. "Tak jdeme! Budu tě potřebovat. Já pomůžu tobě a ty pomůžeš mě!" pronesl jsem zpěvně a poodešel pár kroků, než jsem se zastavil a zahleděl za sebe na vlčici, protože... jsem vůbec netušil, kudy se jde k úkrytu.

Mluvil jsem a i když ze mě sem tam vypadla nějaká otázka, nedalo se říct, že bych věnoval příliš pozornosti - nebo prostoru - odpovědím. "Já to věděl!" plácnul jsem nadšeně tlapou do vody, když Saturnus nejistě mumlal o nebesích, jako by to nebylo snad úplně jasné. Začal se ale ochomýtat, že věštec není. Jako bych tomu uvěřil. "Možná jste jenom tak dobrý, že o tom ani sám nevíte! To se stává moc často, až byste se divil! Že má někdo výjimečné schopnosti, ale myslí si, že je má každý a tak to výjimečné není," pustil jsem se do výkladu, jako bych tomu nějak rozuměl. Minimálně jsem zněl fakt přesvědčivě, i když sám jsem skromností nikdy moc neoplýval. "Nebo to jenom nemůžete přiznat přede mnou, jsem přeci jen cizí, ale nemusíte se bát!" prohlásil jsem, vymrštil tlapu z vody a přiložil si ji symbolicky k hrudi. "U mě je vaše tajemství v bezpečí!" ujistil jsem vlka odhodlaně a chvíli v té póze vydržel, než se mě začal dál vyptávat.
Zatvářil jsem se zamyšleně. "Noo... věštce úplně ne. Ale znám vílu! Nebo..." zarazil jsem se a začal se rozhlížet, jako by náš rozhovor snad měl někdo odposlouchávat. Pak jsem se naklonil k vlkovi a posunky mu naznačil, aby se taky naklonil blíž, abych pak k němu mohl zašepat: "Anděla." Znělo to děsně záhadně. Pak jsem se zase odtáhl, což byl rekordně krátký čas, kdy jsem někomu okupoval osobní prostor. Při tom jsem si dal tlapku před tlamu, abych naznačil, že je to přísně tajné a nesmí to nikomu říkat, jako by to snad všechny v kraji hrozně zajímalo.
Zaplul jsem zadkem zpátky do teplé vody a ohlédl se na Proximu, která také k Saturnovi promluvila. Říkala něco i předtím? Vůbec jsem nevěděl. I to tmavé vlče se pomalu plížilo k vodě a já jen pozoroval, jak ho láká. Jasně, že nemůže odolat. Vlastně jsem nechápal, že se tu vlků nerozvaluje víc.