Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červen 5 | Eladan

Vlček rychle vytáhnul něco, co mu přišlo na jazyk, aby nemusel předvádět, co ve skutečnosti neumí. Když se však ukázalo, že ta náhodná obraná měla hlavu a patu, začal se Nickolas tvářit velmi vážně a moudře, že přesně tak to je a on tomu hrozně rozumí. Jo, jo, rozmary a příroda jsou nebezpečné a tak něco, určitě. Kdyby teď mohl, poplácal by se po rameni, jak to hezky vykoumal, aniž by se snažil, ale to by pak musel vysvětlovat, proč zase dělá to a no, celé by to zamotal a pro jednou si to uvědomil dříve, než to udělal.
Vlk před ním chtěl ukázku jeho moci v menším měřítku. Tomu už se Nickolas bránit nehodlal a místo toho na něm bylo znát, dle toho jak se tvářil a přejížděl pohledem po okolí, že se snaží vymyslet, co by to něco malého mohlo být. On totiž nic malého nechtěl. Měl rád, když byl obdivován ostatními a tak potřeboval přijít na něco, za co od vlka sklidí další úžas.
Najednou, jako by mu v hlavě svitlo. Přiskočil k jezeru, až vyplašil žabí orchestr, který kvapně zmizel pod hladinou. Zadíval se na hladinu, jako by váhal, ale než to na něm bylo skutečně znát, rozhodl se. Udělá to. Začal se pekelně soustřeďovávat a netrvalo dlouho, než se hladina začala zvedat a voda z ní formovala větší a větší sloup. A ten sloup dostával tvar. Nejdřív tlama. Pak uši. Tělo. Neustále stékající voda po straně tvaru připomínala srst, ale to spíš proto, že ji Nickolas nedokázal zabránit v odtékání a tak neustále naháněl do sloupu novou a novou vodu. Na chvíli se tak před nimi na vodě objevila vlčí socha z... no, vody. Nickolas se krátce, tak napůl ohlédl na vlka, jestli to vidí. Ještě chvíli... a vlk se rozšplouchnul zpátky do jezera.
Nickolas se spokojeně zazubil na své obecenstvo čítající jediný pár očí. Snažil se při tom zakrýt hluboké oddechování, protože tenhle kousek mu dal pěkně zabrat, ale to přeci jako mocný vládce magie přiznat jen tak nemohl. Naštěstí už i pršet přestávalo, takže nebylo znát, že kolem sebe nyní nezvládne udržet ani to kouzlo na odpuzování dešťové vody. "Tadá~" prohlásil teatrálně. "Bylo to dostatečně-" potřeboval pauzu na nadechnutí - "malé?"

Červen 4 | Eladan

Černobílému bylo jedno, jak se vlk před ním na jeho nataženou packu tváří. Byl to vlk mnoha talentů a jedním z nich byla schopnost bravurně ignorovat všechny náznaky nesouhlasu, když se chystal někomu narušit osobní prostor. Protože kdo by zrovna jemu nechtěl být co nejblíž? Všichni by to měli považovat za velikou poctu, být v přítomnosti někoho tak úžasného, jako byl právě on.
Tenhle vlk před ním vypadal, že to chápe. Tlapku mu neukousnul a dokonce se tvářil adekvátně ohromeně nad kouskem, který právě předvedl. Nickolas se pochopitelně tvářil hrdě a sám se sebou nadmíru spokojen. Nakrůcal se a dovoloval tak ochotně vlkovi kochat se jeho úžasností. Dokud na něj vlk nevybavil, co dalšího ještě umí.
"Jinak?" zaváhal na chvíli, než mu došlo, že nechce přijít před vlkem tak snadno o svůj vážený status. "Teda, jo, dokážu. Dokážu poroučet vodě hodně. Ale déšť nezastavím," upozornil kvapně, aby to po něm vlk náhodou nechtěl. "Ne, že bych nemohl!" ohradil se. "Ale nemá se to. Obloha se pak zlobí. A když se obloha zlobí, zapaluje lesy," vysvětlil velmi seriózním hlasem.

Červen 3 | Eladan

Černobílý na vlka před ním koukal, jako by snad bylo normální, že on uprostřed té největší průtrže mračen zůstane suchý. O čem to ten cizinec mluví? Nickolas se ale dlouho s chápáním nezatěžoval a když se porozumění nedostavilo samo, vydal se mu naproti po svém.
Vmžiku vyskočil na nohy a už vedl vlka pryč. Držel se v čele, ale brzy zjistil, že jej vlk nenásleduje, a tak se nechápavě otočil. Jak se chodí mu snad vysvětlovat nemusel, ne? Byl tak zmatený jeho chováním, že mu tím dopřál chvilku, aby vše vysvětlil. Ještě na okamžik se tvářil nechápavě, než se jeho očka znovu rozzářila. Starost o cizince byla ta tam, protože teď? Teď mohla být řeč o něm!
"Jo taaak!" pronesl táhle, při čemž pohled zvedl nad sebe, ale ani jediná kapka mu při tom nepadla do oka. "Hodně dobré, že? Je to kouzlo, samozřejmě! Ale umí ho jen hooodně dobří, um, kouzelníci!" zazubil se a vůbec se při tom nepokoušel o nějakou skromnost. "A já jsem hodně dobrý kouzelník! Nickolas. A taky zpěvák, ale to už víte. Nickolas, tak se jmenuju. Umím hodně věcí! Počkejte," začal zase mlít páté přes deváté. Přistoupil teď k vlkovi blíž, zvedl tlapku a dotknul se jí jeho kožichu na hrudi. Zatvářil se děsně soustředně, když tu vlkovi také přestaly do kožichu dopadat další kapky, jako by se nad ním zjevil neviditelný deštník. Ne, že by to k něčemu bylo, když už měl vlk v srsti zásobu vody, za kterou by se ani kde jaký velbloud nemusel stydět.
"Ha!" vyhrkl vlček, spokojen se svým dílem a tlapku zase stáhnul, přestože jí nezapomněl důkladně oklepat ve vzduchu, než ji položil na zem, protože si ji během toho představení od cizince zamokřil. "Fakt dobrý," pochválil se.

Nickolas se vydržel povyšovat nad nově příchozím vlkem, i když v duchu už plánoval útěk, když viděl jeho pohled. Kdyby je takhle Waristood ještě o vteřinku déle nechal, stáhnul by se. Jenomže do toho vstoupil právě v čas a tak to vypadalo, že má černobílý víc kuráže, než měl ve skutečnosti. Když mu pak k tomu všemu pochválil energii, Nickolas se načepýřil a pohodil hlavou, že by všechny kolem sebe ohodil třpytkami, kdyby z něj teď nějaké lítaly. Nenápadně při tom zamžoural na Thauma, jestli to taky slyšel. Protože to zjevně potřeboval od někoho vysvětlit, když vlčkovu dokonalost sám od sebe neviděl. Bylo to zvláštní, ale i to se stávalo.
Nevšiml si, jakým způsobem oslovil černý jeho sestru, protože mu do toho skočil. "Můžeme se jít podívat na tu pláž?" vyhrkl energicky k Warisovi, když chtěl další otázky. "Teda jasně, že jo! Teď je to tady i naše, že jo," zazubil se a otočil se tentokrát k Wizku. "Půjdeme na pláž?" obrátil otázku na ní, ale nahodil při tom tak neodolatelný prosebný vlčátkovský kukuč, že jeho drahocená sestřička těžko mohla něco namítat.

Červen 2 | Eladan

Tak přeci se našli i ti, kteří úctu ke svým kožíškům neměli.
Nickolas zrovna melodicky hučel do orchestriálního kvákání žab, když zaslechl hlas - ano, až když vlk promluvil si všimnul, že je tu někdo další - a falešně do toho zakňučel, jak byl náhlou přítomností někoho jiného zaskočený. Díval se teď na vlka vedle sebe jako na zjevení. Ale zjevení to nebylo, protože zjevení by nevypadalo jako vypraná veverka. Všichni přeci ví, že zjevení nemůžou zmoknout. Byli to něco jako duchové, jimi voda prostě projde - ne, počkat, zpátky k tomu vlkovi.
"Prší," oznámil Nickolas vlkovi místo pozdravu, jako by se chtěl ujistit, že o tom ten vlk ví. Třeba potřeboval, aby ho na to někdo upozornil. Někteří vlci nebyli nejostřejší stalaktity v jeskyni. Vlk si protřel oči, takže to muselo zabrat a asi si to konečně uvědomil. "Měl byste se schovat," navrhl mu pro jistotu, kdyby nějaké další rady potřeboval. Pak mu ale došlo, proč vlk není schovaný a naopak přišel sem, za ním. "Vy jste poslouchal? No jistě! Líbila se vám naše písnička!" prohlásil radostně a zazubil se k jezeru na žáby, které v ní nerušeně pokračovaly. "To se nemusíte stydět. Ale stejně byste tu neměl být. Máte srst úplně zmáčenou. Víte co, tak já půjdu s vámi. Můžu vám zpívat cestou, abyste o nic nepřišel!" navrhl záhy černobílý a to už se dral na nohy a že tedy vyrazí.

Červen 1 | Eladan

Bylo příjemné ani teplo, ani zima, jen slejvák z nebe se valil, jako by už nikdy nemělo na zemi být sucho. Kapky roztančily vodní hladinu jezera, ve kterém teď nedováděla tlupa vlčat nebo tak podobně, ale konal se zde jiný kulturní zážitek - žabí orchestr. Divoké kuňkání těchto obojživelníků bylo jediné, co bylo mezi šuměním deště slyšet. A tam, u břehu, na podezřele suchém fleku ležel natažený ještě podezřeleji suchý vlk, který se zavřenýma očima živě hlavou pokyvoval do rytmu, jako by si k té hudbě přírody sám notoval. Dost možná ano, Nickolas byl přeci jen kulturní vlk! A teď, když na jeho srst déšť díky záhadným silám nedosáhl, si přeci takové představení nenechá ujít. Ničím a nikým nerušen tak občas otevřel tlamičku, ze které vyšlo cosi, co asi mělo být podobné žabímu kuňkání, ale vůbec to tak neznělo. On se tím však netrápil. Žáby ho soudit nebudou a byl přesvědčen, že nikdo jiný neměl tak skvělou moc, jako on, aby ho sem přišel v tom dešti hledat. Všichni se určitě krčili v úkrytech kdesi po lesích, pokud měli alespoň nějakou úctu ke svým kožíškům.

Prosím o přidání bodů za betu následovně: +4 do vytrvalosti a +4 do obratnosti (v současnosti má Nick nevím proč 21 bodů, proto rozděluju jen 8)

Vyřízeno

Nickolas byl hyperaktivní čipmank, který se musel soustředit, aby splnil svou kvótu položených otázek za minutu a tak se nestačil soustředit ještě na to, jaký vlk před ním pořádně je. Jemu přišel v pohodě. Nebyl na ně zlý, povídal si s nimi a dokonce znal Sarumen a Jasněnku. Někdo takový nemohl být zlý, no ne?
Kráčel teď s Wizku a Waristoodem podél hranit lesa a povídal a povídal, že by klidně mohl nahradit všechny ptáky v tomhle lese, co se švitoření týče - zpívat uměl taky, jen se k tomu zatím nedostal. "Přišli jsme tudy," přehodil své vyprávění na to, na co se Waristood původně ptal, čímž dokázal, že přestože tomu všechno naznačovalo, na hlavní důvod jejich obcházky lesem nezapomněl. "Viděl jsem ten sráz, mimochodem. Fakt hustý. Je odtamtud určitě pěkný výhled. Myslíš, že tamtudy taky někdo chodí? Proč by někdo lezl do lesa přes sráz," přemýšlel nahlas a koukal kolem, div nezakopl o zbloudilé kořeny.
"A ty bys nás vzal?" zastříhal vlček zvídavě ouškama, až se z toho zapomněl ohradit, že přeci není žádný zbloudilý Sarumenský, když teď už ví, kde Sarumen je. Obrátil se živě na sestřičku a vrtěl při tom osáckem. "Wizku, co říkáš? Zůstaneme tady? Jsou tu stromy," ukázal na stromy, "skály," ukázal na skály, "a ten sráz s výhledem!" Pak se k ní naklonil blíž a jakože zašeptal, ale moc se o to nesnažil. "A je tu cítit slaná voda. Víš, co to znamená? Někde tu musí být moře! Jsme u moře, Wizku!" zajásal už zase na plné hlasivky. Líbilo by se mu tady. Bylo to hezké místo a mohlo to být místo, kde by zase žil se svou rodinou. To přeci s Wizku plánovali, ne? Sestřička určitě nebude proti.
Zatímco čekal, jak se sestřička vyjádří, objevil se tu odnikud další vlk. Černý. Postavil se vedle Waristooda a tvářil se drsně. Nickolas si to ale nehodlal nechat líbit. "Počkej, počkej, my tady byli první!" ohradil se na něj, když se snažil nárokovat si místo blíž k Waristoodovi. Taky se odhodlaně narovnal a napnul hruď, ale pro jistotu k němu moc blízko nechodil, aby stihnul utéct, kdyby se na něj černý vrhnul.

Květen 10

V úkrytu se rozhostilo ticho. Vlček si našel při lehu pohodlnou polohu a teď se jen spokojeně válel, hrudník se mu pravidelně zdvihl a na čumáčku se mu usadil prapodivný letmý úsměv, zatímco v hlavě se mu odehrávalo kdo ví co. Bylo to však něco, co už nechtěl dál sdílet nahlas. Co nepatřilo tomu tvorovi bydlícímu v díře mezi kamením, ale jen jemu samotnému. Hlodavce náhlé ticho muselo ošálit, protože za krátko vystrčil znovu čumáček, aby se přesvědčil, zda je čistý vzduch. Nebyl. Nickolas se akorát narovnal a hlodavec znovu zmizel ve svém úkrytu. “Déšť je pryč, čas jít. Nemusíš mi děkovat, vím, že jsem byl skvělá společnost. Můžeš ode mě pozdravovat smečku,“ zazubil se vlček vřele na díru v kamení, než vyklouznul ven a hned před vchodem oklepáním zanechal obláček prachu, ve kterém zmizel. Kdo ví, možná o něm teď hlodavec bude vyprávět jako o ninjovi, který s ním za jedné letní bouřky sdílel své barberské vychytávky.

Květen 9

„A pak se ten chrabrý vlk postavil před své přátelé a zavrčel ‚Nechte je být rvaaarrrr!‘ a pumy stáhly ocasy a pelášily, co jim nohy stačily,“ dostal se právě Nickolas k závěru vyprávění svého velkolepého příběhu, který v rámci omezených možností, jež malý prostor pod převisem nabízel, v maximální míře i dramaticky znázorňoval. “Měls je vidět, jak se za nimi prášilo, dostali co proto! Jo, bylo z toho trochu bordelu v kožichu a Ciel se pak hrozně zlobila, že jsme šli přesně tam, kam nám řekla, abychom nechodili, ale ten výhled pak nešlo zapomenout! Víš, my věděli, proč jsme tam šli. Ty pumy si prostě nárokovaly nejhezčí část lesa, co jsme měli dělat?“ rozesmál se černobílý nostalgicky. Něco na něm teď bylo jiné. Už se nesnažil hlodavce přimět, aby mu odpovídal. Začal mu vyprávět a při tom vyprávění ztratil svou fasádu. A strach. Déšť venku se zmírnil do drobného mrholení, až jediná padající voda byla ta, co stékala po kamení ze skal, ale vlček zůstal dál ležet v prachu svého úkrytu a spokojeně se culil do prázdna.

Květen 8

Skutečně, Nickolas už vyzkoušel snad úplně všechno. Snažil se hlodavce povzbudit, vyprávět mu o tom, jak má teď úžasnou společnost, dokonce mu prozradil pár tipů na pěkná místa v Sarumenském lese a když ani to nezabralo, pustil se do sdílení svých zkušeností s úpravou a péčí o srst, kterou by určitě hlodavec mohl ocenit, protože Nickolas zatím nepotkal moc hlodavců, co by vypadali k světu. Vlastně žádného. Ale ani jedno z témat nepřimělo zvíře ve skulince k reakci. Nickolas byl teď uražený. Jeho společnost byla odměnou, měla být ceněna a ne ignorována! Možná proto mu všichni kladli na srdce, že s hlodavci se nepřátelí, hlodavci se žerou. Vlček to však ještě odmítal vzdát.

Květen 7

„No, a když se pak tím proběhneš a opláchneš v čisté řece – jakože myslím fakt čisté, to si musíš ohlídat, ne každá řeka je fakt čistá – tak máš pak takhle huňatý kožíšek a ještě hezky voní.“ Zdálo se, že vlček se momentálně uchýlil ke sdílení svých tipů v péči o kožíšek. Stále k prázdné díře. Tlapou si při tom prohrábnul srst na krku, protože to bylo momentálně jediné místo, kam si dosáhl. „Vidíš?“ poukázal při tom a snažil se, aby to bylo vidět z díry, kdyby se hlodavec přeci jen díval.
Když byl opět ponechán bez odpovědi, svěsil tlapu a zadíval se k východu. Venku už jenom pršelo a bouřka burácela v dálce. Vlček byl ale rozhozen nyní z něčeho úplně jiného, a totiž… jeho nový společník ho úplně ignoruje!

Květen 6

“Taky jsem myslel, že to bude jen na chvíli, jinak bych si našel jiné místo. Ale tohle počasí, kdo to mohl tušit? Ty asi ne, jinak bys tu nebyl se mnou. Ne-ne že bys mi tu vadil! Je fajn mít společnost, když musíš čekat. A ty máš vlastně štěstí, protože já jsem fakt dobrá společnost! Fakt, všichni ti to potvrdí. Určitě se teď o mě hrozně strachují, víš. Mají mě rádi. Taky je mám rád. Doufám, že jsou někde v bezpečí. Já se o sebe totiž umím postarat. Na tebe určitě taky někdo čeká, že jo? Máš smečku? Mají vůbec hlodavci smečky? Někdy jich cítím na jednom místě víc, ale nevím, jestli tomu taky tak říkáte. Víš, smečka a rodina, to je to samé. Takže jestli máš rodinu, tak máš smečku!“ Vlček si vytrvale povídal s prázdnou dírou mezi kamením a byl rád, že při tom vykoumal něco jiného. Ještě radši by byl, kdyby hlodavec vystrčil znovu hlavu a jeho objev mu potvrdil. Ale nejspíš byl ještě pořád dost vyplašený, takže mu to Nickolas neměl za zlé.

Květen 5

Nickolas netušil, co je jeho nový společník zač. Popravdě, jeho společník koukal, jako by také viděl vlka poprvé v životě. Ještě párkrát zakmital fousky, a než stačil Nickolas znovu mrknout, byl ta tam.
“Po-po-počkej přece!“ vyhrknul Nickolas za ním, moc manévrovat ve svém úkrytu nemohl, ale strčil mezi kamení čenich, jako by to toho hlodavce mělo přesvědčit, že se nemá čeho bát. Pak čenich vystrčil, přiložil k díře oko a prozkoumal ji. Po hlodavci ani stopy, jen tma a zase tma. Vlček si dovolil znovu lehnout na místo, ale ze skulinky nespouštěl oči. “Vím, že tam jsi,“ promluvil k hromadě kamení. “Schováš se před bouřkou, viď? No, teď už se nemusíš bát, protože jsem tu já! Před chvilkou jsem to té bouřce všechno vysvětlil, takže je jen otázka času, než se spakuje a potáhne dál, uvidíš,“ pronesl srdnatě, jako by právě chvíli nekňučel jako ustrašené štěně. Teď už měl, před kým si zachovávat tvář a to mu pomáhalo odvést myšlenky.

Květen 4

Nevěděl, jak dlouho vyl a vydával zvuky, ale nikdo ho najít nepřišel. Vytí tak přešlo jen do čehosi jako šeptání a pomlaskávání, až utichlo docela. Utichlo s bouřkou, která se přesouvala dál, i když záblesky stále ještě osvětlovaly nebezpečně oblohu. Nickolas už se netisknul na studený zadní kámen svého ukrytu, ale ležel víc natažený a koulel očka vzhůru na pochmurné nebe, když jeho ouška zachytila nějaký šramot. Prudce zvedl hlavu a PRÁSK. Zapomněl, že jeho úkryt má velmi nízký strop. Hlavou se mu roznesla ukrutná bolest a vlček zaskřípal tesáky, než znovu otevřel oči a vzpomněl si, proč tak vůbec vystřelil. Ohlédl se směrem, odkud onen záhadný zvuk vyšel. V kamení spadaném na jedné straně uviděl mezírku. A v té mezírce pár blyštivých očí jako korálky a mihotající se fousky.