Gallirea - Příspěvky uživatele

Loterie 6
// Středozemka (přes Ohnivé jezero)

"Dobře! Podíváme se po lese! Po hvozdu! To je dobrý nápad!" pozvbudil jsem Amny a kdesi uprostřed svého kroku se otočil naprosto jiným směrem, směrem, kde se nacházel náš domov. Nebyl jsem tu dlouho. Ale Morf se nebude zlobit! Nikdy se nezlobil. A kdyby se zlobil, tak... tak si popovídáme. Ale... polkl jsem a nejistě se podíval na Amny. Rozhodně jsem jí chtěl dopřát teplo a opak chladna, jaký si přála, ale... Ona tu může být Derian. A Derian naposledy vypálila les. A když jí řeknu, že... už nechci, tak... "Nebo! Nebo můžeme najít vlastní úkryt! Někde pryč, v lese! Nebo- nebo někde u křoviska! Postavil bych nám tam pomocí magie úkryt, Amny! Mohli bychom se tam schovávat navždy a-" rezignovaně jsem zavrtěl hlavou. Asi jsem ani já neměl šanci se přesvědčit, že je ještě čas na odchod. Utečeme do úkrytu, dřív, než nás najde Derian, a pak se zase vyplížíme ven. Já... nechci, aby se na mě zlobila. Zase. Rozpačitě jsem se na Amny zazubil, jako kdybych byl pořád velmi veselý, a pohledem začal přejíždět po všech možných stromiskách v okolí. Na jednom z nich bylo ale něco neobvyklého. Veverka! zaradoval jsem se a pohledem probodával zrzavé zvířátko, co se rozhodlo, že se vydá po stromě dolů na zem. "Vidíš ji taky?" špitl jsem směrem k Amny a nespouštěl z veverky oči. Čekal jsem, že se každou chvílí pustí do hledání žaludu, nebo co to veverky dělají. Jenže tady žádné žaludy nebyly. A dříve, než jsem se nadál, nebyla přede mnou ani žádná veverka, jen kdesi v pozadí byly dvě tečky, které jsem dokázal spolehlivě rozpoznat. "Darkie a Maple!" oznámil jsem tak nějak do vzduchu a vesele zamával ocasem. "Půjdeme za nimi? Určitě zažily nějaké velké dobrodružství! A my jim můžeme povědět o našich! Třeba... třeba o novém křovisku! Proč myslíš, že jsou takhle spolu? Těžko říct!" zběsile jsem se zahihňal a během těch pár vteřin, kdy jsem ještě hodlal čekat na Amnyinu odpověď, se omylem rozeběhl vstříc vlčicím.
"Ahoj, Darkie! A ahoj, Maple! Moc rád vás vidím! Opravdu moc rád! Neviděli jsme se už dlouho! Já- já třeba za tu dobu začal být partner s Amny!" hrdě jsem se uculil na svou partnerku a jednou přikývl, jakože je to opravdu pravda, "A- a pak jsme nechali vyrůst nové křovisko! A byli jsme za Životem! Taky jsme v lese na severu našli hvězdy! A! Zasadili je v mechu! A pak jsme-" Jsou v pořádku? Mým původním plánem rozhodně bylo vést veselou konverzaci o hezkých věcech, ale... obličeje Darkie a Maple mi napovídaly, že to nepůjde. "Stalo se něco?" zeptal jsem se už o něco tiššeji a starostlivým pohledem si obě prohlížel.

Loterie 5

Těžko říct, pomocí jaké pohledové magie jsem se snažil Amny přesvědčit k tomu, aby přijala můj dárek. Doopravdy jsem se snažil! Zíral jsem na ni a představoval si, jak se mé oči různě točí, a jak mou parnterku ty kruhy hypnotizují natolik, aby si ten náhrdelník vzala, ale... podle všeho to fungovalo jen v mé fantazii. Párkrát jsem ještě poměrně sváděčsky zamrkal, i když už bylo podle Amnyina šťouchání jasné, že to nefunguje, a nakonec poraženecky sklonil hlavu. Takhle si mě ale nebudeš pamatovat. Smutně jsem si prohlížel tlapy a tak trošku se u toho stále pokoušel přijít na nějaký přesvědčivý argument, když už ne teda účinnou magii, ale ani to nakonec nebylo potřeba. "To je geniální!" vypískl jsem a okamžitě znovu vzhlédl k Amny, tentokrát s novým rozjařeným úsměvem. "Najdeme ti tu nejhezčí! Ta moje tak pěkná není! Tobě najdeme- najdeme ti tu úplně nejlepší! Já tu svoji našel na pláži. Prostě jsem hrabal a byla tam! Mohli bychom-" už už jsem se natěšený chystal Amny představit ten nejlepší plán, jak najít její ozdobu. Vyrazili bychom si k moři a já bych to tam celé překopal vzhůru nohama, dokud bychom nenašli tu nejhezčí a nejokouzlovitější ozdobu na světě. Jenže brzy jsem se musel zastavit, poněvadž Amny a moře... to nešlo úplně dohromady. "Mohli bychom zkusit nějaké jiné místo!" dodal jsem nakonec se zběsilým máváním ocasem a začal se rozhlížet po okolí. "K moři totiž chodí určitě úplně všichni! A pak tam najdou něco ne tak hezkého! Ale! Ale my potřebujeme něco nejhezčího! Takže... takže! Takže se musíme vydat... vydat..." zamyšleně jsem přimhouřil oči a snažil se si prohlédnout celé naše okolí téměř ultrazrakem, který by prokoukl každý trs trávy, který by ukrýval Amnyinu ozdobu. Jenže on ten samotný trs trávy byl schovaný, takže to nefungovalo zrovna dobře. "Někam!" uzavřel jsem nakonec se zahihňáním a vyskočil na všechny čtyři. I když byla zima, slunce pořád hřálo, snad ještě tepleji, než kdy dříve, a já se znovu cítil, jako kdyby do mne byl vlit život. Což jinak nemohla být pravda, vzhledem k tomu, na čem jsme se s Životem domluvili, ale to vůbec nevadilo. "Tudy?" navrhl jsem ještě vesele a poukázal na náhodný směr, kterým jsem se po pár chvilkách čekání vydal.

// Sarumen (přes Ohnivé jezero)

Loterie 4

Po svém po dlouhé době dlouhém proslovu jsem byl moc rád, že jsem si za něj zasloužil olíznutí tváře. "Děkuji ti, Amny! Mám tě moc rád!" vykníkl jsem a s upřímnou radostí se o ni opatrně otřel, abych jí vrátil nějaké z toho tepla, co mi vlila do srdce. Její další slova navíc byla taky moc laskavá! A to jsem nemohl nechat bez odpovědi. "Jsi moc laskavá, Amny!" oznámil jsem jí se širokým úsměvem a hned na to se nervózně zadíval na svoje tlapy, poněvadž jsem si nebyl tak úplně jistý, jestli mě trochu nepřechválila. Já nejsem úžasný. A neudělal jsem toho dost speciálního, aby si mě pamatoval kdokoliv. Nikomu jsem nikdy nepomohl! Asi. Asi jsem nikomu nepomohl. Ale rád bych! Jen... jen se to nikdy nepovedlo. A teď... teď už je asi pozdě. "Já budu hlavně moc rád, když si mě budeš pamatovat ty, Amny! Poněvadž ty jsi úžasná! A jestli já jsem pro tebe úžasný, tak..." téměř stydlivě jsem se jí zadíval do očí. Měla je moc pěkné, poněvadž celá byla moc pěkná. "Tak si toho moc vážím," uzavřel jsem nakonec a spokojeně se zahihňal. Ale bude to stačit? Bude stačit, že... že budu jen úžasný? Že jsem byl! Jen úžasný. Pro Amny jsem... nikdy jsem nic moc neudělal. Nemá nic, o čem by věděla, že... že jsem byl. Měla mušličku, ale... ale tu jsme ztratili. Nechal jsem zbytečné starosti na moment stranou a vrátil se k pečování o Křovisko. Vzhledem k tomu, že už vidělo, a že vidělo všude bílou, potřebovalo něco zábavného. Něco tak zábavného, jako bylo třeba další Křovisko. "Ty jsi moc šikovná! Nejvíc!" zvolal jsem a povzbudivě se na ni zazubil, zatímco jsem pokračoval ve zběsilém mávání ocasem. Takhle Křovisko už vůbec nevypadalo opuštěně. A už nikdy opuštěné nebude, až budu pryč. "Pojmenoval bych ho... pojmenoval bych ho Větývek! Jako větývka, ale kluk! Ale je to jen nápad! Jak bys ho pojmenovala ty? Záleží mi na tom, moc!" zvědavě jsem si ji prohlížel a vyčkával, co napadne za jméno Amny. Vzhledem k tomu, že byla o dost chytřejší, nemusel jsem se vůbec strachovat, že by nic nevymyslela. A jak jsem tak na ni koukal... "Amny?" hlesl jsem nakonec a opatrnými kroky se k ní přiblížil, jak jen to šlo, aniž bych se jí dotýkal. "Nechtěla... nechtěla bys... tohle?" zeptal jsem se nakonec a mírně vytasil hruď, aby věděla, o čem mluvím. Rád bych na ten stříbrný přívěsek ukázal i jinak, ale bylo to skoro na zlomení krku. "Rád bych ti to dal, prosím!" vysvětlil jsem ještě a rovnou se pustil do zběsilého pokyvování a vrtění hlavou, které mělo zajistit, že bude má ozdoba opět volná k použití.

Loterie 2

Samozřejmě, že Amny měla obavy, abych si při vykopávání neublížil. To byla celá ona, moc hezky se o mě starala. "Neboj, neublížím si! Jsem mistr opatrnosti! Možná. Myslíš, že na to soutěž je? Kdyby ano! Kdyby ano, tak... tak bych ji třeba i vyhrál! Nebo se umístil. Možná! Asi záleží na konkurenci. Ale já jsem opatrný!" pokusil jsem se svou nejlepší kamarádku a partnerku se širokým úsměvem přesvědčit a opravdu velmi opatrně, přesně tak, jak si přála, jsem hrabal a hrabal, dokud se ke mně nepřidala i samotná Amny. Křovisko bylo rozhodně schované, těžko říct, jestli třeba i nespalo. Tak jako tak, teď už bylo na širém světě a mohlo se kochat vším tím sněhem, který vidělo i předtím. "Skvěluper! Ahoj, Křovisko!" pozdravil jsem ho ještě jednou, s o něco větším nadšením, a nepřestával mávat ocasem. "Není ti zima? Jak tě zahřát! Hm, jak bychom tě jen mohli zahřát..." přimhouřil jsem oči a zamyšleně se zadíval na Amny. Asi nebyl úplně nejlepší nápad, abych ho zkusil zapálit. Nikdy jsem nic zapálit nezkoušel, takže těžko říct, jak by to vyšlo. "Takhle!" zaradoval jsem se nakonec a namísto snahy vše podpálit se jen jemně přitulil k chudým větvičkám. Byl jsem opět dost opatrný, přesně tak, jak si předtím přála Amny, takže se nemohlo stát, že by se jakákoliv z větviček přelomila. "Říkal jsem si, Amny," začal jsem náhle a s drobným úsměvem se vrátil pohledem ke své polovičce, "Říkal jsem si, že až tu nebudu, tak... tak ještě předtím, ještě předtím bych tu měl něco nechat. Víš, nějakého nového kamaráda! Nebo... nebo alespoň vzpomínku na mě! Něco, na co by se Křovisko podívalo, a řeklo si: 'No jo, to je od Newlina! Mého kamaráda Newlina! Ó, jak ten mě rád navštěvoval!' nebo... nebo! Nebo by se ho někdo zeptal, od koho to má! A ono by odpovědělo, že ode mě. A ten někdo by jen pokýval hlavou a vůbec by netušil, kdo jsem já! Ale to by nevadilo, poněvadž- poněvadž by to vědělo Křovisko!" Kdesi uprostřed tohohle sáhodlouhého plánování mi začala po tváři téct slza. Jenže byla okamžitě studená, takže splynula mezi ostatními rozpuštěnými vločkami. S uculením jsem se podíval na zasněžené místo na zemi, ze kterého během okamžiku začal růst drobný stonek. Ten postupně mohutněl, až z něj vznikl drobný klon našeho Křoviska. "Tadá!" špitl jsem a spokojeně si lehl na zem. Nějak už jsem neměl moc sílu spokojeně stát.

Loterie 1
// Ježčí mýtina

Připadalo mi, že na Amny něco není úplně v pořádku, ale... ale taky jsem se mohl mýlit. Třeba je jen rozpačitá z toho, že taky neví, jak se říká sněhovým... sněhovým... to... ale! Ale to je přeci v pořádku! Není to- není to konec! Došel jsem k závěru, že ještě předtím, než se stane to, na čem jsme se domluvili s Životem, musím Amny alespoň jednou rozveselit, čemuž měl napomoci právě rozhovor o ochočených vločkách. "Tak ti nějakou vybereme! Chtěla bys nějakou hodně uběhanou, nebo! Nebo takovou línější, co se snáší pomalu?" zvědavě jsem se na ni zazubil a s mávajícím ocasem si prohlížel, co máme na výběr. Nebyla to žádná sláva, poněvadž sněžit už přestalo, ale pořád se tu našlo pár vloček, co je to nebavilo na zemi, takže je nepatrný vítr občas dokázal znovu vrátit na oblohu. "Moje mi utekla předminulou zimu," přiznal jsem a zavrtěl mírně hlavou, aby Amny věděla, že nad touto záležitostí pořád ještě truchlím, "Ale někdy ji najdu! Schovala se ve větvích! A někdy spadne dolů. Byla taková... taková..." Zadíval jsem se na Amny s upřímným úsměvem a v rámci svých hlasitých možností špitl jediné slůvko: "Speciální!"
Ale to už jsme došli k našemu zasněženému kamarádovi. "Amny! Amny, je tu!" oznámil jsem jí, kdyby si ho náhodou přes tu hromadu sněhu nevšimla, a přiskočil k němu. "Musíme probudit naše sněhohrábky! Jako že- jako že drápky, co hrabou! Hrábky!" nadšeně jsem se zachichotal a pustil se do osvobozování větviček našeho milého přítele. Působil dojmem, že mu ta zima nějak moc nevadí, ale i tak jsem si říkal, že si zaslouží vidět na svět kolem. I když jsem teda taky úplně netušil, jak to dělá. "Přišli jsme se s tebou... rozloučit, Křovisko," hlesl jsem při vykopávání, jako kdyby se nic nedělo, a povzbudivě se podíval na svou partnerku.

Morfí :( Odsloužila sis jako tlapka, jako alfa i jako hráčka Morfa dost a... zasloužíš si odpočinek, pokud ho potřebuješ :3 Děkujeme ti za všechno :3

Amny vypadala moc hezky, i když ji něco asi trápilo. Ale já ji nechtěl obtěžovat, abych jí náhodou její starosti nepřipomněl, kdyby na ně zrovna na chvililililinku přestala myslet. "Mám tě rád!" vykníkl jsem s úsměvem a ještě o něco více se uculil, zatímco se její studený kožich dotkl mého. "Totiž!" dodal jsem a nepatrně zavrtěl hlavou, když jsem si uvědomil, že to možná nevyznělo tak pěkně, "Totiž! Měl bych tě moc rád, i kdybys nechtěla za Křoviskem! Ale mám tě rád, i když za ním chceš! Ale úplně stejně! Takže! Takže... takže příšerně moc hodně! Rád. Ale- ale nemusíme tam! Ale kdybys chtěla, tak by to bylo moc fajn! Mohli bychom ho společně zachránit!" Šťastně jsem zamával ocasem a znovu se nepatrně podíval do jejích očí, jako kdybych v nich mohl vykoukat nějakou radost. "Budeme sněhoborcoví zachránci! Ne. Sněhohrabači! Hrabouni! Sněhoví... sněhoví..." zamyšleně jsem přimhouřil oči a zadíval se na samotnou bílou pokrývku, jako kdyby mi mohla říct, jak by se to líbilo jí. Sněhohrabači zní zatím nejlépe. Ale třeba hrabat nebudeme! A co pak? Pak... pak bychom museli být sněhoví... sněhoví něco jiného! "A jak by se to líbilo tobě?" prohlásil jsem nakonec a konečně se pohledem odtrhl od hromádky vloček, mezi kterými nebyla žádná z nich má. To je taky nápad! zaradoval jsem se a rovnou zamával ocasem, i když jsem ještě vlastně žádný nápad úplně nezformuloval. Prostě tam někde byl a já si ho ještě úplně nevšiml, ale rozhodně jsem ho už schvaloval. "Máš vlastní vločku, Amny?" zeptal jsem se ještě s úsměvem, než jsem se opatrnými hlubokosněžnými kroky vydal zpátky za Křoviskem. Brzy všichni budou mít radost.

// Středozemka

// Vrchol Narrských kopců (přes Narrské kopce)

Bolest každým krokem ustávala, až se vytratila úplně, ale i tak mě nenapadl jediný důvod, proč podezírat Života. Nebo tu jeho seberozlívací flaštičku. Je moc hodný, že mě nechal, uculil jsem se pro sebe s upřímnou spokojeností a posadil se do hlubokého sněhu, který se stále dělal hlubším a hlubším, takže bylo jen otázkou času, než si v něm s Amny budeme moct zahrát na schovávanou. A s mou vločkou taky, uzavřel jsem veškeré myšlenkové pochody a šťouchl čumákem do kopky sněhu, jako kdybych se chtěl ujistit, že zrovna v téhle konkrétní kopce není má speciální zimní vločka z předminulé zimy. "Jen... hledám svou vločku," vysvětlil jsem těm ostatním, co byly tak lehké, že je mé pošťouchnutí přinutilo znovu poletovat vzduchem, a přátelsky se na ně zazubil. I když nebyly moje vločka, pořád byly pěkné. A třeba jen čekaly na někoho, kdo bude taky říkat, že jsou jeho. "To nevadí!" odsouhlasil jsem jim a ani si příliš nevšímal, že se do mého hlasu vlévá energie. Nebo spíš, do celého mě. Ale já si byl tak jistý, že mi Život pomohl splnit mé poslední přání, že nic jiného nemohlo cokoliv znamenat. Až na... "Amny!" vykníkl jsem a stále poněkud nemotorným krokem se dobrodil sněhem až za mou nejlepší kamarádkou, nejlepší spolusmečkovnicí a nejlepší partnerkou v jednom. "Mám tě rád," hlesl jsem a něžně, na rozloučenou, jí olízl líc. A pak ještě jednou, poněvadž jsem si nebyl jistý, kdy přesně ta Životova voda zabere. "Kam by ses chtěla vydat na dobrodružství?" zeptal jsem se a nepatrně se ohlédl směrem ke Křovisku, o kterém Život řekl, že bych se s ním měl rozloučit. "Já bych rád třeba ke Křovisku! Ale jen třeba. Jen tak! Možná pro nějaké popovídání a rozloučení! Nebo jen popovídání, co já vím, co se stane! Co bys chtěla ty? Chtěla bys taky ke Křovisku?" zavalil jsem ji informacemi podobně, jako by ji mohl zavalit sníh, kdybychom stáli příliš dlouho, a nenápadně se otřel o její bok. "Mám tě rád," zopakoval jsem si pro sebe a se šťastným výrazem nepřestával upírat pohled na její tvář.

Za Theriona taky nebudu, protože heheh, ale jinak...

Newlin: b, b, f, f, f, b, c, f, a, a, a, a, e, a, c, a, a, b, b, a, b, a
Ve své kouli vidím, že Mechová smečka by tomut ovlkovi nejvíce prospěla, ale Sarumen je v těsném závěsu. Nejméně vhodné by pro tebe bylo jednoznačne tuláctví.

Ilenie: c, c, a, a, b, d, c, d, b, e, f, b, c, e, a, d, b, b, b, a, b, a
Tato vlčice by se měla stát tulačkou je to jasně vidět v jejím osudu. Pokud by ovšem chtěla žít ve smečce, měla by volit Sarumen. Ostatní smečky nejsou tak vhodné.

Flynn: a, e, f, f, d, c, a, c, e, e, f, d, e, c, c, a, a, b, b, b, a, b
Malé vlče by mělo být členem Borůvkové smečky nebo Sarumenské smečky, nejlépe by do nich zapadlo. Pokud by ovšem zvolilo cestu tuláka, bude stejně spokojeno jako ve zmíněných smečkách.

// Narrské kopce

Mám tě rád. "Mám tě rád," vydechl jsem ze sebe, naprosto nejistý, jestli jsem už zkoušel říct nahlas své myšlenky nebo případně, jestli se to vůbec povedlo, a s drobným uculením, které naznačovalo, že se celá situace přeci jen může zlepšit, udělal dalších pár odvážných kroků vzhůru. Chtěl jsem toho Amny říct mnohem více, chtěl jsem jí povědět o tom, že jsem měl jen špatný nápad a že jinak jsem úplně v pořádku, ale... s novým uvědoměním mi přejel mráz po zádech. Jsem hloupý, špitl hlásek v mé hlavě a já se, stejně jako celý svět, zastavil. Možná, že tohle byla má poslední zima. A možná, že to tak bylo správně. Je to tak nejlépe! pokusil jsem se povzbudit všechno kolem sebe a sledoval, jak v údolí pod námi řádí sněhové vločky. Všichni budou veselí, když... když nebudu. Polkl jsem a se svěšenou hlavou se vydal dále, až k oranžovému oblouku, co ho u nás Život pořád nepostavil. Třeba... třeba jim udělám radost! Určitě a jistojistě! A to... to je moc dobře! Amny nebude smutná! A- a nikdo jiný taky ne! A Derian bude veselá, poněvadž... poněvadž se nedozví, že jsem jí ublížil, cukl jsem sebou bolestí a dříve, než jsem si to stačil uvědomit, jsem hleděl do veselých oček Života. Vypadal jako vždycky, takže jako že je moc hodný, že je rád, že mne vidí, že bude chtít, ať se zdržím, ale... "Ahoj, Živote," hlesl jsem vyčerpaně, když jsem si konečně povšiml jeho blízké přítomnosti a slabě zamával ocasem na pozdrav. I pro Života to bude takhle lepší. Nebude se o mě muset starat. A ani o ty, kterým ubližuji. A bude mít radost. A bude šťastný! A- "Newline," oslovil mne a, kdyby mě zrovna nepíchlo v zádech, asi bych si všiml jeho starostí. "Dlouho ses tu neukázal. A vím, že ne všechno, co jsi od poslední návštěvy udělal, bylo správně. Ale hádám, že tě nemohu poučovat, když vypadáš..." zkoumavě natočil hlavu do strany, "Takhle. Co tě sem přivádí?"
Otázka, co mi Život položil, ve mně zazněla ještě několikrát, než jsem si plně uvědomil, že se mi nezdá. Co mě sem přivádí? zkusil jsem po něm zopakovat, jako jsem to dělával běžně, a se zmateným výrazem se svalil na písčitou zem. Co mě sem přivádí, přivřel jsem oči a zadíval se na bílou krajinu pod námi. Vypadala by moc pěkně, kdyby nebyla smutná. Všichni kolem mne by vypadali pěkně, kdyby nebyli smutní. Kvůli mně. Pomalu jsem se obrátil hlavou k svému dobrému kamarádovi a s přihlouplým úsměvem pootevřel tlamu. Já... "Nechci ostatní smutné," zamumlal jsem a unavenýma očima se snažil dál upírat pohled na Životovi. Nechci ostatní smutné, nechci ostatní smutné, zopakoval jsem si ještě několikrát v hlavě, pro případ, že by se mi ta myšlenka někam ztratila. "Uh, dobře, ale..." začal Život nejistě, zatímco se země kolem mne začala příjemně ohřívat, "Jestli jsem to pochopil, tak je nechceš rozveselit svým běžným způsobem, ale..." Přišel o hlas a mně nezbývalo nic jiného, než jednoduše přikývnout. Prosím, naznačil jsem koutky tlamy a hlavu položil na tlapy, připraven usnout už úplně naposledy, abych všem úplně naposledy dal trochu radosti. "Newline!" napomenul mne náhle a já ucítil jeho tlapu na svém těle, jak se mne jemně dotýka a hřeje. "Newline, to přeci od Života nemůžeš chtít. Myslel jsem, že víš, co to Život znamená! Nemohu vyhovět tvé žádosti! A ani tě nenavedu za někým, kdo by ti pomohl! Co udělám já je, že..."
Neměl jsem sílu ho poslouchat. Povídal mi o tom, jak mě mají všichni rádi, a ukazoval živé obrazy toho, jak jsem všem udělal radost. Jak se vlci, na kterých mi záleží, usmívají. Ale já moc dobře věděl, že na to, aby se usmívali dále, už nemám sílu. Prosím, zopakoval jsem jak nejhlasitěji jsem dokázal a naposledy se Životovi podíval do jeho veselých, nyní nešťastných očí. Nikdo už se mnou nebude šťastný, povzdechl jsem a poprvé za celou dobu se nestyděl před někým ukázat svůj smutek. Bolest. Věděl jsem, že mne má Život rád, ale zároveň... zároveň jsem nedokázal zabránit slze, co čím dál tím chladnější stékala po mé líci. Já už nechci. Život si mne prohlížel, stále s tlapou přiloženou na mém těle, které se sotva nadechovalo. "Dobře," zamumlal po chvíli, která následovala dlouhým tichem.
On... odešel? S námahou jsem pozdvihl hlavu, zvědavý, jestli mi Život splní mé poslední přání tak, že mne nechá o samotě. Ale to už se vracel ze své jeskyně, ve které jsem byl jen jednou jedinkrát, a to s drobnou lahvičkou v tlamě. "Tohle, Newline, je tvé přání. Všem uděláš větší radost. Vypij to a..." Něco na jeho úsměvu nehrálo, jenže já byl příliš slabý na to, abych mu nevěřil. Navíc, byl to Život! A Život přeci lhát nemůže. "Vše bude tak, jak si přeješ," prohlásil nakonec a pomocí magie nechal lahvičku, aby se sama od sebe, jako ta nejsamostatnější lahvička na světě, přiložila k mé tlamě a vylila se dovnitř. Její obsah opravdu chutnal jako splněné přání. A jako poslední nádechy. Jako poslední vzpomínky, co budu kdy mít. "Ale chvilku potrvá, než to zabere," dodal Život a já tiše přikývl, zcela oddaný tomu, že přesně tak, jak ležím, počkám, až se dostaví účinek, jenže to by do mě Život nesměl šťouchat čumákem. "Newline, tady mi neumírej! Jdi se... já nevím, jdi se rozloučit s Křoviskem, ano? Chybíš mu." Život byl rozhodně přesvědčivý. A když on splnil přání mně, nebyl důvod, proč bych mu já to jeho překazil. "Děkuji," špitl jsem a s tupou bolestí se vydal dolů z kopce. Děkuji.

// Ježčí mýtina

// Já nechci kazit party, ale volím pro c :D

// Ježčí mýtina

V rámci všech svých možností jsem se spokojeně uculil, když špitla, že mne má taky ráda, a pomalu zamával ocasem. Tohle je hezké. My se máme hezky. Momentálně zrovna moc ne, ale přejde to a... pak se budeme mít ještě hezčeji. Vyčerpaně jsem přikývl i na její další slova, aby i ona věděla, že mi chyběla, a společně s Amny po boku se vydal do oranžového kopce, který stále zářil jako slunce. Netrvalo to dlouho a začal jsem funět. Byl jsem sice o dost silnější a rychlejší, než když jsem tudy šel poprvé, ale stejně to nebylo dost na to, abych si dostávání na vrcholek užíval. Padal jsem příliš často. I když mi Amny byla opravdovou oporou, poněvadž nahrazovala pár mých nohou, stále se mi povedlo zvrknout si nohu, uklouznout, zakopnout a... spadnout. "Promiň," hlesl jsem do oranžové země, zatímco jsem se již po několikáté pokoušel vyhrabat na nohy, a snažil se příliš nedávat najevo, jak moc celý tenhle výkon bolí. A svědí, což byla novinka. Já asi umřu, uvědomil jsem si, zatímco jsem s očima sevřenýma palčivým bodání po celém těle dělal další krok. Co když umřu? Ta myšlenka vždy zněla děsivě, ale nyní, nyní byla příliš blízko na to, abych se jí bál. Všechno bolelo a mohl jsem se na umírání jen těšit, kdyby... Amny. Stáhl jsem uši a sledoval svou nejlepší partnerku a kamarádku, jak se urputně snaži mne i sebe udržet při chůzi. Jak pláče. Jak je na tom ještě hůře, než jsem kdy byl já. "Nemusíš," hlesl jsem a postavil se plnou silnou na své vlastní nohy. Unaveně se vydaly vpřed, rozklepané a nejisté, ale to nevadilo. Hlavní bylo, že Amny měla život alespoň o něco jednodušší. Mám tě rád.

// Vrchol Narrských kopců

// Ne každý má stejný smysl pro humor, Savi :) Prostě si myslím, že si to každý mohl převzat po svém. Každopádně, nechceme Falce dělat problémy a... snad už je to teda v pořádku ^^