Gallirea - Příspěvky uživatele

Evelyn, která mi doposud chtěla pomáhat, už ze mě musela být asi hodně vyčerpaná, poněvadž se pustila do agresivního kárání. Instinktivně jsem se celý přikrčil k zemi, snad abych se vyhnul jejím slovům, a s drobným cukáním ve svalech se snažil neslyšet. Její slova bolela. Zlobila se. Ale... to nemělo znamenat, že bude zlá na Amny. "Amny není zdechlina!" kníkl jsem na protest, ale to bylo přibližně to jediné, co jsem dokázal. Jak přicházela další a další slova, většina z nich zlá a téměř bezohledná, vzdal jsem se. Tiše jsem se rozkňučel a novými slzami protkal Lyninu řeč. Já nechci, aby byla pryč. Chtěl bych být s ní. Bez ní... bez ní nejsem nikdo. Jen sám. A smutný. Zabořil jsem hlavu zpět mezi tlapy a odmítal se znovu podívat na svět, ve kterém zrovna řádila Evelyn se svou ošklivou slovní zásobou. Já už nechci být šťastný. Nechci být šťastný bez ní. Nemůžu být šťastný bez ní. Nemůžu se radovat a užívat si života, když je Amny... Trhl jsem sebou a zavrtěl zběsile hlavou. Možná, že jsem nakonec nebyl připravený vůbec na nic, ani na přiznání, že už Amny není mezi námi. Pryč. To slovo znělo příliš definitivně, příliš uzavřeně na to, abych z něj necítil hlubokou úzkost v srdci. Opět jsem musel zalapat po dechu. Plíce se mi svíjely a kroutily, jak byly prázdné od toho, že už se do nich nedostával další vzduch. Pryč. Pryč, pryč, pryč. Se slzami jsem se schoulel do ještě menšího klubíčka a rozhodně se necítil jako "svůj vlastní pán", jak to říkala Evelyn. Cítil jsem se spíš jako někdo, kdo by chtěl být pryč, aby už nemusel být sám.
Nebyl jsem tak úplně sám, vzhledem k tomu, že tu byla Evelyn, ale zároveň jsem se nikdy tak opuštěně necítil. Ve snaze udělat Lyn alespoň nějakou radost jsem se začal věnovat jejím drobným křídlům, ale nemohl jsem u toho vydržet. Ne, když se zeptala na smečku. Zmateně jsem zavrtěl hlavou a propadl dalšímu ufuněnému pláči. Morf je taky pryč. Nejdřív Ney, pak Morf a... a teď i Amny. Moje- moje smečka už je asi pryč. Jsem sám. "Já- já nevím," uzavřel jsem rozpačitě a vrátil se zpět do svého hlavovitého úkrytu. Opravdu jsem se snažil, abych Evelyn už nerozzlobil, jenže to asi nebylo zrovna vidět.

Nehodlal jsem spouštět oči ze svých tlap. Svět kolem byl prázdný, takže jsem se musel drže pohledem něčeho, co znám. A i když tu byla Evelyn, radši... radši jsem zůstával v bezpečí tady. Když řekla, že bychom se mohli podívat za Životem a Smrtí a zeptat se jich, zavrtěl jsem nepatrně hlavou. Já nechci. Poví mi to, co už vím. A bude to špatné. Bude to moc špatné. A musel bych to opustit tady. A tady... byla Amny naposledy. "Já nemůžu. Já- já asi nechci, Lyn. Tady... tady jsem byl naposledy s Amny, takže odsud neodejdu. Já... já tu prostě budu. Navždy. A pak, pak budu zase s ní," oznámil jsem Evelyn a nepatrně se při posledních slovech pousmál. Část, kdy bych umřel a setkal se s Amny znovu, mi připadala jako to nejlepší, co by se mi kdy odteď mohlo stát. Spolu. Zase ji vidět. A vědět, že ji nic nebolí. Že už jí nikdo nemůže ublížit. A že jsme spolu. A že kdyby se někdo pokusil, zastavím ho. Tentokrát... ho zastavím. Tentokrát- trhl jsem sebou. Vzpomínka na příliš pomalu rostoucí trávu, na mou neschopnost, na Amnyinu bezbrannost, strašila mou mysl. V uších jsem znovu zřetelně slyšel suché křupání jejích žeber a zlověstný chichot, jenž onen lámavý zvuk doprovázel. Viděl jsem Amnyiny oči, jak z nich rychle vyhasíná život. A za všechno mohla hloupá tráva, kterou jsem nedokázal nechat vyrůst tak, aby Amny zachránila. Já byl hloupý.
Zaryl jsem drápy hlouběji do chladné země a opět zavrtěl hlavou. "Já- já tu zůstanu, Lyn! Zůstanu tu. Je mi tu... je mi tu dobře. Nemůžu- nemůžu jít pryč. Neopustím ji! A- a nechci na naše místa, kde bych..." zalapal jsem po dechu a hlava mi spadla o něco níže, když jsem dokončoval svá slova, "Kde bych byl nyní sám." Oči se mi zalily novou dávkou slz, teplých a rychle stékajících do důlků od jejich předchůdnic. Evelyn. Evelyn musí být taky smutná, že se o ni nezajímám, napomenul jsem se a konečně se začal soustředit i na svou sestru. Dokud jsem byl tady, kde byla naposledy Amny, mohl jsem se snad bavit i s ní. "Ale- ale moc rád tě vidím! Sluší ti to! Ty- ty máš křidélka?" zeptal jsem se a, zatímco jsem si jednou tlapou utíral slzy, se zadíval mlživým pohledem na její nohy. Nebyl jsem dost silný na upřímný úsměv, ale snažit jsem se nepřestával. "Moc rád tě vidím," zopakoval jsem a dlouze vydechl. Pořád se mi chtělo plakat.

S každým Evelyniným slovem jsem byl čím dál tím šťastnější, až jsem byl naprosto a skálopevně přesvědčený, že se Amny vrátí každou chvílí. V představách jsem jí chystal už i nějaké pěkné přivítání, na kterém by nikdo, koho má ráda, nesměl cyhbět! A taky bych vysadil spoustu květin a rostlinek, jen ne borůvky. "Život a Smrt!" zopakoval jsem natěšeně po Lyn s pár přikývnutími a nadšeně se zazubil. "To je skvěluper! A dává to smysl! Takže budeme zase spolu! Já s Amny! A- A Morf se taky vrátí! Morf taky, Evelyn! A potom-" zasněně se mi skoro až zatočila hlava. Budeme všichni spolu! Teda, hlavně já s Amny! Ale Morf tam bude taky! A bude taky veselý, poněvadž- poněvadž bude mít rodinu! Ale- Během okamžiku se má natěšenost zhroutila a mně nezbývalo nic jiného, než se svalit zpátky na zem, ještě o něco zklamanější. Amny se nevrátí. Neyteri... Neyteri se taky nevrátila. "Neyteri se taky nevrátila," hlesl jsem znovu i pro Evelyn a smutně stáhl uši. Byl jsem hloupý, že jsem si myslel, že bych nemusel být dlouho sám. A ten vlk, co to Evelyn řekl, byl buď velmi zmatený, nebo velmi zlý. Amny se nevrátí. Vyčerpaně jsem si povzdychl a zavrtěl hlavou. "Ale měla ráda hodně míst. Spoustu jsme toho procestovali! Jen jsme moc nebyli u moře. Ale když ano, bylo to skvěluper! Našel jsem jí tam mušličku. Ale jinak jsme tam moc nechodili, poněvadž..." Do očí se mi začaly hrnout další slzy. I když jsem věděl, že Amny nemá ráda vodu, vždycky jsem doufal, že jí pomohuto změnit. A kdyby se to změnilo, měl jsem pro nás velký plán. Vzít ji na ostrovy, co jsem objevil, a tam bychom si spolu udělali vlastní úkryt. A hledali další pěkné mušle a lastury. A lovili ryby. A možná našli i poklad. Už je pozdě, trhl jsem sebou a tiše zakňučel. Amny se nevrátí.

Škoda, že tu Amny nebyla, poněvadž pak by mi mohla odpovědět a říct, že mě neopustí taky. Jenže místo toho vedle mě byla jen prázdnota. A z druhé strany Evelyn, která už se dovtípila, co se stalo. Říkala, že budu muset jednou pryč tak jako tak, ale já jí jen věnoval další zavrtění hlavou a zaryl se drápy do země, jako kdybych se v ní chtěl zachytit. "Nepůjdu pryč," špitl jsem a na protest zavřel oči, snad abych nemusel dále poslouchat přemlouvání Evelyn. Ta to sice myslela dobře, ale... já ani neměl sílu vstát, tak jak bych mohl odejít? A ani jsem nechtěl. Možná, že jsem ani nesměl! Nikdy tě neopustím, Amny. Držel jsem se tlapami na zemi, připraven zarůst na místě podobně jako strom, se všemi kořeny hluboko v půdě, ale... na to byla slova Evelyn příliš znepokojivá.
Totiž, ne že by to měla v plánu. Jistojistě na mě chtěla být hodná, to jsem věděl, ale... Amny, rozklepal jsem se a znovu začal ještě o něco zběsileji vrtět hlavou. Jediné, co bylo jiné, bylo, že už po mně netekly slzy. Neměl jsem, co bych ještě vyplakal. "Amny mě neopustila! Ona- ona by mě nechtěla opustit, Evelyn! Byla moc hodná! A měla mě ráda! Ale- ale poslední dobou byla i smutná! A já to neviděl! A pak- pak byla tak smutná, že utekla! A dříve, než jsem ji dohnal- tak- tak-" cukl jsem sebou a opět schoval hlavu mezi tlapami. Vzpomínka na Amny, jak se naposledy pokouší nadechnout, mi sebrala vzduch z plic. Bolel mne její hrudník. A viděl jsem, jak jí Newlin není schopný pomoci. "Byla to moje nejlepší kamarádka," zašeptal jsem a s bolestí v očích se zadíval na Evelyn. Pořád se mi snažila pomoct a já bych si toho i vážil, kdyby... kdyby mi všechno tak neubližovalo. "Já- já tu na ni počk-" chtěl jsem odvětit do prostředka Lyniných povzbudivých řečí, že na Amny počkám tady, poněvadž už se nevrátí, jenže na to Evelyn řekla něco příliš povzbudivého. Unaveně, ale stále o dost živěji, než před pár chvilkami, jsem nastražil uši a zvědavě se na ni podíval. "Neumírá na furt?" zopakoval jsem a tázavě se ohlédl na místo po Amny. Mohla... mohla by se vrátit? Mohli bychom být zase spolu! My dva! Doopravdy? To by bylo- "To by bylo skvěluper, Lyn! Kdyby- kdyby se vrátila! Myslíš, že by ji to ale pořád bolelo? Nebo by byla v pořádku! Ne! Byla by v pořádku! Já bych- mohl bych se o ni postarat! Měla by mě pořád ráda? Myslíš, že by nezapomněla? Kde je nyní? Myslíš, že už se vrátila? Musíme ji najít!" Tak rychle, jak jsem jen dokázal, což nyní zrovna rychle nebylo, jsem se vyškrábal na nohy a nechal hlavu, ať se klidně motá. Stejně na tom nezáleželo. "Musíme ji najít!" vykníkl jsem ještě a můj ocas, před pár momenty připravený zůstat na Amnyiném místě navždy, se nepatrně rozvrtěl nadějí.

Zdravíčko! ^^
Jestli bych to mohla zkusit, tak... bych moc ráda poprosila o 5. charakter c:
Uvědomuji si, že je poslední, ale... no, pozitivní na tom je, že když to vyjde, už vás nebudu otravovat >:D A už nikdy, ale nikdy se nebudete muset dívat na tenhle gif:

I když teda, je trapné ho sem dávat, když o trošku níž je Sunčí s podobnou taktikou... >.> :D

Tak jako tak, myslím si, že... jsem poměrně aktivní. Určitě ani náhodou nejsem největší fretka v okolí, obzvlášť nyní, když se připravuji na státnice, píšu bakalářku a k tomu se snažím vychovávat psa, co má šanci stát se obřím zabijákem, ale... i tak většinou zvládám být aktivní, nebo se o to alespoň snažím. Za Flynna už mám letos nahraných skoro 50 postů, Ilenie a Therion se drží na 40, a s Newlinem... no. Tam to sice nevydá takhle dobře, ale opravdu se snažím se s ním vrátit do hry (což mi může dosvědčit Falka tím, že je Newlin ještě stále naživu :c). Takže... věřím, že se utáhne i pátý char ^^
Navíc, už jsou na něj připravovány velké plány >:D Jednalo by se (pokud se to stihne :D) o vlče ze Styxfamily, až na to, že... by teda vlastně vyrostlo ve Styxfamily-bijce c:< Ráda bych si u něj vyzkoušela pár nápadů, které mám v hlavě už delší dobu, tak... doufám, že to vyjde ^^

Předem moc děkuji za zvážení!

(A ostatním moc fandím

)

Dusil jsem se pod svými tlapami, horko zalilo mou tvář, ale přesto jsem se neopovažoval zdvihat hlavu zpoza svého úkrytu. Vlastně jsem čerstvý vzduch ani nechtěl. Nechtěl jsem toho moc, jen... Amny. Škubl jsem sebou a začal zběsile vrtět hlavou. Jiné reakce jsem asi nebyl schopný. Jen odmítání. Nikdy se nevrátí, nikdy se nevrátí! Nikdy se nevrátí! Pod dotykem Evelyn jsem se celý rozklepal, jako kdybych byl osika. Nikdy se nevrátí, nikdy se nevrátí! Nikdy! Nikdy se nevrátí! Zajíkavě jsem zalapal po dechu a nechal další salvu slz, aby dopadla do drobného prostoru mezi mou tlamou a skutečnou zemí. "Nedá se to dokupy," zaskučel jsem nakonec a roztřásl se ještě více. Když ta slova strašila pouze v mé hlavě, mohl jsem předstírat, že jen šílím samotou. Ale nyní, když ta slova zněla prázdným místem, i tím prázdným místem, které ještě před pár momenty, ještě včera, a ještě dlouho předtím bylo zaplněné, pohltila mne nová bolest.
Asi jsem už neměl srdce. Musel jsem ho ztratit, poněvadž podle všeho odešlo s Amny. Odešlo s Amny, zopakovala má mysl a já sebou znovu křečovitě cuknul. Ubližoval jsem si a bylo to to jediné, co jsem si zasloužil. Ale nebyl jsem sám. Evelyn stále ležela po mém boku, i když to jsem si, stejně jako všechno ostatní, taky nezasloužil. Rozpačitě jsem zamrkal a konečně zdvihl hlavu ze svého bezpečného místa. Celý můj obličej byl pomuchlaný od pláče, který ani nyní neustával, a já jen zoufale lapal po dechu a hledal jakékoliv uklidnění v očích mé sestry. V jejím úsměvu. Amny se taky usmívala. Zběsile jsem zavrtěl hlavou a začal se dusit. Nemohl jsem dýchat. Nemohl jsem se nadechnout. Zasloužil jsem si se nadechnout? Chrčivě jsem funěl a vrtěl hlavou. "Já- já nemůžu pryč!" vysvětlil jsem ve zkratce Evelyn a zoufale obrátil pohled na ono prázdné místo. Na Amnyino místo. "Nikdy tě neopustím," špitl jsem a se smutkem položil hlavu na své přední.

Nikdy se nevrátí. Upřeně jsem zíral na květinový věnec před sebou a částečně asi jen odpočíval, kdy uplyne čas, než budu zase s Amny. Tichý vánek, který mě míjel, jako kdyby šeptal její slova, ale... jak jsem mu mohl věřit, když Amny byla pryč? Nikdy se nevrátí. Nezachránil jsem ji a nikdy se nevrátí. Sledoval jsem každou květinku zvlášť, soustředil se na všechny barvy na ní a pokoušel se zapomenout na cokoliv ostatního. Na tupé prázdno, co jsem měl v srdci, a ještě prázdnější místo vedle mne, na kterém před pár momenty ležela má partnerka. Neopovažoval jsem se tam podívat. Nechtěl jsem mít jistotu, že je pryč. Chtěl jsem, abych měl šanci, že se najednou všechno změní. Třeba, že jsem tady já ten, kdo spí, a až se vzbudím, najdu Amny, jak na mě čeká, než zase vyrazíme na dobrodružství. A nebo že spíme oba, to by tolik nevadilo, dokud bychom se oba probudili. Přál jsem si ji spatřit koutkem oka, šťastnou a bezchybnou. Jenže má mysl byla příliš vyděšená pohledem na její propadlý hrudník. Na kosti, ze kterých odpadávalo shnilé maso. Ale byla to Amny. A já si ji moc přál zpátky.
Světle červená květina. Modrá květina. Světle červená květina. Nikdy se nevrátí. Pokoušel jsem se neposlouchat vůbec nikoho a vůbec nic. Chtěl jsem, aby všechno to prázdno ve mně zaplnilo okolí, jen abych neslyšel tlukot vlastního srdce. Chtěl jsem se rozplynout! Světle červená květina. "Amny..." špitl jsem směrem k věnci a nechal slzu, aby stekla po mé líci. Jsem sám. Nikdy se nevrátí. Nikdy-
Překvapeně jsem sebou cukl. Nebyl jsem tak sám, jak jsem měl být, a zatímco jsem hledal pohledem po náhlých krocích, zavadil jsem i o prázdné místo po mé partnerce. Tiše jsem se svinul bolestí, připraven se ukrýt před každým, kdo by se mi chtěl za smutek smát, ale... na to byla má společnice příliš překvapivá. Eve...lyn? Zmateně jsem na ni zamrkal a jen pomalu se vzpamatovával. Jindy bych se snad pokusil se přetvářet a být šťastný, ale... nyní právě její smích byl ten, kdo sem vůbec nepatřil. Nikdo nepatřil tam, kde Amny odešla. "Nech-" vykníkl jsem rychle, když popadla můj věnec, ale bylo příliš pozdě a já neměl sílu se o něj hádat. "Si ho," špitl jsem a rezignovaně schoval hlavu mezi své tlapy. Nikdy se nevrátí. Jsi sám. Není tu. Nikdy tu už nebude. Na věnci nikdy nezáleželo, ale... já byl příliš měkký. Příliš smutný, příliš křehký na to, abych přicházel o další věci. Přišel jsem o dva vlky, nemohl jsem... nemohl jsem toho ztratit ještě více. Všechno důležité už jsem ztratil, uvědomil jsem si a otevřeně se rozplakal. Na Evelyninu otázku, co se mnou je, jsem jen zbrkle zavrtěl hlavou ve svém tlapovém úkrytu.

Nevěděl jsem, zda jsem to způsobil já, nebo jestli to bylo zcela přirozené, ale Amny, ke které jsem se tiskl, se doslova vytrácela. Jen ne... pěkně. Ne že by její vytrácení kdy mohlo být pěkné. "Neopouštěj mě, prosím, Amny," zašeptal jsem do její srsti, která pomalu vypadávala. Stále jsem nepřestal plakat. Nedokázal jsem se smířit s tím, že by byla pryč. Že by všechno, co jsem s ní měl zažít, mělo odejít pryč. "Mám tě rád, Amny," špitl jsem a smutně se na ni usmál. Nemohla mi ten úsměv opětovat, ale já si představoval, že tam někde je, že je Amny třeba jen příliš vysílená na to, aby se usmála taky. Její koutky byly v neutrálním výrazu, jako kdyby spala. A její oči... bolestivě jsem zakňučel. Její fialkové oči vzhlížely k obloze, která se od nich v mlžném oparu odrážela. "Amny..." hlesl jsem a něžně, jako kdyby se mohla každou chvílí probudit a vylekat se, jsem jí čenichem posunul její víčka tak, jako kdyby skutečně spala. "Sladké sny, Amny, já- já ti budu něco vyprávět na dobrou noc," prohlásil jsem potichu a přitiskl se k její již dávno holé kůži, která začínala být lepkavá, a snažil se ze všech sil předstírat, jako kdyby se nic nedělo. Jako kdyby opravdu pouze spala. A jako kdybych se o ni opravdu jen hezky staral. Co jsem to udělal. Zhluboka jsem se nadechl a na tváři se mi objevil další bolestivý úsměv. Tentokrát jsem již nekontroloval, zda se Amny usmívá, poněvadž mne její kůže, co se pomalu zbarvovala do její krve, naháněla hrůzu. "Mám tě rád, Amny," zopakoval jsem jí a sám zavřel oči. Amny se taky nekoukala, tak proč bych měl já.
Hlava mi hořela od přílišného používání magií a od pláče. Plíce pálily. A přesto se můj dech pomalu uklidňoval, jako kdybych měl doopravdy vyprávět příběh své doopravdické Amny. "Budu ti... budu ti povídat o tom, jak jsme se poznali! Já... já si to už moc nepamatuji. Ale bylo to určitě legrační! A hlavně moc pěkné! Vzpomínám si, že jsme se viděli... viděli jsme se v močálech! Byla tam vlčice, co se jmenovala podobně jako já! Lywin? A pak tam byl vlk, co říkal, že je králem močálů. A oba se zlobili! Hlavně na tebe! Ale- ale oba jsme jim utekli! A já pak byl u Křoviska. A myslel jsem, že už tě nikdy nepotkám, ale... ale ty jsi přišla! A já to vůbec nečekal!" pousmál jsem se pro sebe a na moment pootevřel oči, jen abych věděl, že tu Amny stále je. Vytrácela se mi. Viděl jsem její lebku, která se rozpadala. Ale já jí chtěl vyprávět na dobrou noc. "Byla jsi na mě moc hodná!" pokračoval jsem dále se zavřenýma očima a jednou pomalu přikývl, "Byla jsi na mě moc hodná. A já ti ukázal Křovisko! A od té doby- od té doby jsme byli spolu, Amny. Našel jsem ti mušličku na pláži! I když pláže nemáš ráda. A toulali jsme se spolu! Hráli jsme spolu na schovávanou a dostali se do smečky. Spali jsme spolu na stromech! Našli jsme hvězdy a sehnali jim nový domov v mechu! A ochutnali jsme spolu tulipány! A- a byli jsme spolu navždy. Já... já s tebou budu navždy, Amny." S dokončením svého příběhu jsem na moment váhal. Přál jsem si otevřít oči a vidět spící Amny, které se zvedá unaveně hrudník, jak si nechává zdát něco pěkného. Ale pravdou bylo, že jsem věděl, že tuhle Amny už neuvidím. Nikdy. "Dobrou noc, Amny," špitl jsem a náhle otevřel oči. Nebyl nikdo, ke komu bych se tiskl. Krev, která se vsákla do mého kožichu, zmizela společně se zbytkem Amny, odvála v prachu. "Miluji tě," špitl jsem a ještě na okamžik prázdně koukal na místo, na kterém jsem ji viděl naposledy. Nevrátila se. Nikdy se nevrátí! Nemohl jsem dýchat. Vítr, vzduch, který nesl její prach, byl všude. Všude byly zbytky Amny, o které jsem přišel. Nikdy se nevrátí! Zalapal jsem po dechu, ale vše se příliš motalo. Zbrkle jsem přitiskl tlapy ke své hlavě a celý se skrčil ve snaze se ukrýt před zmatkem a krutostí světa. Zarýval jsem si drápy do hlavy a nechal květinatý věnec, aby spadl do prázdného, bílého sněhu. Nikdy se nevrátí.

Ucuknul jsem před každým křupnutím, které na Amny způsobila, a jen zoufale jsem se snažil navázat s Amny oční kontakt. Ztrácela se. "Nech ji, prosím! Ubližuješ jí!" vykřikl jsem a zoufale přiskočil ještě blíže, snad abych vlčici vyplašil. Ale bylo příliš pozdě. Vlčice toho nechala, ale... "Amny!" Nechal jsem cizinku s jejím škodolibým smíchem a hořkými slovy utéct. Nezáleželo na ní. "Amny!" vypískl jsem znovu a rychle se přitulil k jejímu tělu. "Amny, Amny! Slyšíš mě? Podívej se na mě! Amny! To jsem já! Amny?" Rozpačitě jsem si prohlížel celé její pokřivené tělo, její hrudník byl příliš propadlý. "Amny..." zakňučel jsem a rychle jí olízl čumák. Nepřetržitě jsem ji pozoroval, poněvadž jsem se bál mrknout, aby mi nezmizela před očima. Nechtěl jsem přijít o její úsměv. O to, až mne její oči najdou. "Amny! Prosím, prosím, vydrž! Já- já tě zachráním! Amny, řekni něco! Amny! Vezmu tě do úkrytu! Do tepla! Bude nám- bude nám dobře, Amny! Bude nám skvěluper, jen prosím- Amny!" Čenichem jsem opatrně nadzvihl její hlavu, snad abych upoutal její pozornost, přinutil ji se pohybovat, žít... ale z její tlamy nevyšel ani výdech. Mrazila na dotek a část mne si už uvědomovala, že jsem přišel pozdě, ale... nemohl jsem se vzdát. Ne, když jsem měl naději, že bude všechno v pořádku. Vezmu ji do úkrytu. Tam se ohřeje. Ne! Zahřeju ji tady! Přitiskl jsem se k ní, předními objal její drobné, zranitelné tělíčko, a zabořil hlavu do její srsti na krku. Bude to v pořádku. Bude to v pořádku! Bude to v pořádku! "Postarám se o tebe! Jen neusínej! Zahřejeme tě! Zahřejeme tě! A- a já jen seberu trochu síly a povolám bublinky! Bublinky ti pomůžou! Budeš v pořádku, Amny! Slibuji ti to! Jen- jen chviličku vydrž! Jenom chviličku!" Přimhouřil jsem oči a ze všech posledních sil se snažil vykouzlit ony léčivé bubliny, ale nestalo se vůbec nic. Hlava mi pulzovala bolestí a prázdnou krajinou zněl jen šelest trávy, kterou jsem Amny nedokázal zachránit. "Budeme v pořádku!" vykřikl jsem přes řeku a doufal, že se zjeví pomoc. Nemohl jsem ji nechat jít. "Amny! Amny, poslouchej! Amny! Amny, vstávej! Vstávej, Amny! Jsem tady! Mám tě rád! Máme- máme se rádi, Amny, přece, nemusíš-" Můj hlas se zlomil. Propukl jsem v pláč. "Nemusíš pryč!" kníkl jsem mezi zajíkavými nádechy a nechal slzy, ať dopadají Amny do jejího chladného kožichu. Nechtěl jsem o ni přijít, nikdy, i když už byla pryč. "Neopustím tě, Amny," špitl jsem k jejímu tělu a, snad na rozloučenou, jí olízl líci. Ale i přes rozloučenou jsem se nemohl hnout. Nemohl jsem se hnout od vzpomínky na teplo, které mezi námi bylo, když mne nechala se k ní přitisknout. Nikdy tě neopustím.

// Kopretinka

Každý krok, co jsem udělal, byl, jako kdybych se znovu zastavil a alespoň třikrát vrátil. Bál jsem se. Zoufale jsem si přál Amny utěšit a dokázat jí, že budeme v pořádku, že se nemá čeho bát, a zároveň... jsem se já bál. Bál jsem se, že mě už nebude mít ráda. Že bude tak smutná, že bude chtít být sama. Že bude tak smutná, že... Stáhl jsem uši a z mého hrdla se ozvalo bolestivé zakňučení. Sněhová bouře, do které jsme vyběhli, byla už dávno pryč, ale sníh, který mi kdysi dělal radost, pořád vypadal příliš chladně na to, abych ho měl znovu rád. Abych měl cokoliv rád, když Amny... "Amny!" vydechl jsem, když jsem ji konečně spatřil výše u řeky. Byla tam s další vlčicí, šedivou, co voněla jako Styx. Třeba... třeba našla kamarádku! Někoho, kdo ji utěší! S kým si popovídá o svých problémech a bude v pořádku! Třeba- třeba potřebuje jen více kamarádů a kamarádek! Část mne si tomu přála věřit. Věřit, že Amny dosáhla během okamžiku řešení všech svých problémů. A ta část mne umřela, jakmile jsem viděl, jak se Amny pod vlčicí řítí na chladnou zem. Překvapeně jsem zůstal stát. Srdce nyní bušilo tak nahlas, že jsem neslyšel proudění řeky. S očima upřenýma na Amny, na černé cosi zavalené šedým, jsem nemohl pohnout zbytkem svého těla. "Amny!" zařval jsem po celé věčnosti a okamžitě, tak rychle, jako nikdy v životě, se rozeběhl za nimi. Nikdy jsem neběžel tak rychle a zároveň tak nepříjemně pomalu. Potřeboval jsem u nich být. Potřeboval jsem ji zdvihnout ze země. Postarat se o ni. Ujistit se, že je v pořádku, ale místo toho...
"Amny!" vydechl jsem, když jsem překonal onu nepřekonatelnou vzdálenost, a rozpačitě se snažil nalézt její fialový pohled. Chtěl jsem použít magii. Dostat vlčici pryč, obmotat ji pomocí kořínků a postarat se o to, aby nám už neublížila, ale namísto toho kolem ní vyrostlo jen pár hloupých trsů trávy. "Nech ji!" zavrčel jsem a ochranářsky se rozkročil, i když už nebylo, koho bych chránil. Co jsem to udělal?

I když jsem řekl "Mám tě moc rád", bylo to úplně špatně. Pokazil jsem úplně všechno. "Amny!" kníkl jsem, ale bylo už příliš pozdě. Amny se rozvzlykala a já nevěděl, jak to zastavit. Nebo jak to popadnout a vzít zpátky. "Amny! Amny, prosím neplakej! Moc prosím!" zaskučel jsem a se staženýma ušima se k ní nepatrně přiblížil, jen natolik, abych se k ní na kratičký, přehlédnutelný okamžik přitiskl, a znovu ustoupil, poněvadž i to muselo být špatně. "Amny! Amny, prosím! Všechno... všechno je v pořádku! Mám tě moc rád! Je to v pořádku! Omlouvám se! Já- já neměl jsem se takhle hloupě ptát! Nechci být sám! Chtěl bych být s tebou, Amny! Navždy! Amny, prosím-" Jakkoliv jsem se zběsile snažil, nepomohlo to. Amny na sebe převzala všechnu vinu, jako kdyby někdy někdo jako ona za něco mohl, a já mohl jen šíleně rychle vrtět hlavou. Co jsem to udělal? "Amny!" vykřikl jsem ještě jednou, zatímco jsem ji zoufale probodával pohledem. Potřeboval jsem se na ni podívat, podívat se do jejích očí a přesvědčit ji, že všechno bude v pořádku. Poněvadž všechno muselo být v pořádku, když jsme byli my dva spolu. Co jsem to udělal. "Amny! Amny, já to vezmu zpátky! Půjdu za Životem a poprosím ho, aby mi pomohl! A on mi pomůže! Nám! Budeme- budeme v pořádku! Jenom- prosím- prosím-" Zhluboka jsem se nadechl. Do mých plic přišlo velké množství chladného vzduchu, které nyní pálilo jako oheň. A slunce, které nás mělo hřát, zase působilo až příliš chladně na to, abych mu mohl věřit. Věděl jsem, co chci říct. Co potřebuji říct. Ale dříve, než jsem mohl ono jednoduché slovo vydat ze své tlamy, jsem se musel rychle natahovat po Amny. Utíkala. Přede mnou. Před bytím se mnou. Při pohledu na prázdné tlapy, které ji nedokázaly zastavit, jsem konečně vydechl. "Zůstaň se mnou," zakňučel jsem a se smutným zrakem zabodnutým do sněhu se jen pomalu, stěží vydával po jejích stopách.

// Řeka Tenebrae

Ahoj, poprosím o:
9 lístků pro Newlina - za posty od 16.1. do 11.2.

19 lístků pro Theriona - za posty od 14.1. do 14.2.

8 lístků pro Ilenii - za posty od 1.2. do 14.2.

25 lístků pro Flynna - za posty od 14.1. do 14.2.

Moc děkuji ^^

Loterie 9

Amny vypadala taky hodně smutně, což vůbec nepomáhalo. A já taky vůbec nepomohl. Nepomohl jsem Morfovi, i když jsem mohl. Mohl jsem... mohl jsem mu pomoct. Mohl jsem se o něj postarat! Zeptat se ho, jak se má, a jestli je všechno v pořádku. Mohl jsem... mohl jsem se o něj zajímat! Být s ním větší kamarád! Musel se... musel se cítit sám, poněvadž jsem špatný kamarád. A nyní... nyní je pozdě. Provinile jsem odvrátil pohled do sněhu a nechával vločky kolem, aby se bolestivě zarývaly do mého kožichu. Zasloužil jsem si to. Zasloužil jsem si, aby mě všechno bolelo, a abych byl smutný. A taky bych si zasloužil, abych dopadl jako Morf. Patří mi to. Stáhl jsem uši a nepatrně zavrtěl hlavou. Amny byla moc hodná, že se mnou vůbec ještě mluvila. A že se snad starala, abych byl zase v pořádku. "Já... já bych rád, ale... já se nemůžu vrátit. Asi. Amny, já..." bezmocně jsem zavrtěl hlavou. Ani jsem nemohl najít slova pro to, co se dělo uvnitř mě. Byl jsem jen nepopsatelnou kombinací zmatku a viny, neschopný udělat cokoliv, co by to mohlo změnit. "Nechtěla... nechtěla bys mě nechat samotného? Nejsem... nejsem na tebe moc špatný? Ubližuji ti! Všem nám ubližuji. Já... už... dlouho asi nebudu. Život říkal, že... nemusím, že můžu-" Nedokázal jsem se příliš soustředit na to, co jsem říkal, ale i přes všechno, co se stalo, jsem si zvládal uvědomit, že před Amny nemohu otevřeně mluvit o své smrti. To jsem nemohl ani před sebou. "To," dokončil jsem tedy větu a schoval si hlavu mezi tlapy. Chtěl jsem ji zahrabat do sněhu a nikdy se znovu neobjevit, abych už nikomu nemusel ubližovat. "Mám tě moc rád," špitl jsem, jako kdyby tato slova mohla cokoliv napravit, a v bolesti čekal na cokoliv, co má partnerka řekne.

Loterie 8
// Sarumen

Nechtěl jsem utíkat, ale zůstávat se mi nechtělo mnohem více. Morf... prudce jsem vrtěl hlavou a nechával ostrý sníh, ať šlehá mou tvář a ať se boří do již nyní mrznoucích slz. I když jsem se stále snažil, nemohl jsem momentálně nalézt cokoliv pozitivního. Mé tělo přestávalo fungovat. Bylo náhle vyčerpané, slabé. Hlava nemohla myslet, poněvadž na to příliš bolela, a oči nemohly vidět, poněvadž jsem je zaplnil slzami. A nechal jsem tam Amny. Teprve s příchodem na louku, jež nyní byla celá pod sněhem, jsem si troufl se zastavit. Morf je pryč. Zalapal jsem po dechu a konečně dovolil svým plicím, aby daly hlasitě najevo smutek. Je pryč. Už... nikdy... nikdy se nevrátí. Se staženýma ušima jsem zíral do prázdného sněhu a nechával ostatní vločky, aby mne bodaly všude po těle. Nebyl jsem tam pro něj. Mohl... mohl jsem mu pomoct. A neudělal jsem to. A nyní... nyní je pryč. Tiše jsem zakňučel a rozmazaným pohledem se ohlédl za zvukem kroků. "Amny," špitl jsem takřka neslyšně a nechal ji, aby viděla slzy, které jsem neměl sílu utřít. Morf je pryč. Svět byl náhle prázdný a bolel. Nic na něm už nebylo hezkého. Jen Amny, které jsem způsoboval další bolest. "Co... budeme dělat?" hlesl jsem a tázavě se na ni přes slzy podíval. Nikdy jsem nebyl takhle ztracený.

Loterie 7

Byl jsem připraven vesele pozdravit i Gangwolfi a Kenaie, ale... nějak na to nedošlo. Darkie s Maple na to byly příliš smutné a mně nakonec nezbývalo nic jiného, než na ně starostlivě zírat, dokud neřekly to, co jim způsobovalo tolik smutku. Překvapeně jsem zamrkal, neschopný přijmout to, co jsem právě slyšel. Třeba jsem se přeslechl! Musel jsem to slyšet úplně špatně. Musel jsem se přeslechnout! Zmateně jsem se zadíval na výrazy ostatních, avšak všechny byly příliš potemnělé na to, abych se případně přeslechl jako jediný. Ne. Třeba... třeba to není tak zlé! Třeba! Se šel jen dlouho projít! Nebo- nebo se někde zapomněl! Mohl... mohl jen usnout v úkrytu! To se už určitě někdy stalo! Mohl... mohl se jen projít, zoufale jsem sklouzl pohledem do sněhu, ve kterém bylo otisknuto mnoho stop, ale žádné nemohly patřit Morfovi. "Není?" hlesl jsem a nepatrně zavrtěl hlavou. Nemohu být smutný. Ne před nimi. Oni... jsou smutní i takhle. Nervózně jsem přešlápl a zadíval se do Amny. Přál jsem si schovat se do jejího kožichu a nechat slzy, ať si tečou, kam se jim chce, ale... Nemůžu způsobit, že budou ještě smutnější. Pootevřel jsem tlamu, abych ze sebe dostal něco povzbudivého, něco, co by všem rozjasnilo den. Morf už není. Jenže na to se slova hledala příliš těžko. Už není. Už nikdy s ním nebudu chytat lilky. Nikdy nás nepovede na lovu. Nikdy ho už nebudu hledat všude možně. Už nikdy... Pokusil jsem se o úsměv. Každý pohyb, který má tlama ale udělala, bolel čím dál tím více. Nejsem na to dost silný. Budu smutný. A oni... oni budou smutnější. S úsměvem, jenž byl zcela v rozpadu, jsem se zadíval na Darkii. Vzhledem k tomu, že Morf byl hlavně její, ji tohle muselo bolet nejvíce. "Mrzí... mne to," prohlásil jsem tak neroztřeseným hlasem, jak jen to bylo možné, a nepatrně pokýval hlavou. Měl bych něco udělat. Něco říct! Něco hezkého. Něco, co to všechno napraví! Nějak. Vše, co jsem ale dokázal, bylo, že jsem naklonil poraženecky hlavu. A pak začal sníh, který jsem sledoval, tát. Vzduch kolem nás všech se oteplil a z mokré země začaly okamžitě růst všemožné jarní květiny, kterým jsem zrovna moc nerozuměl. Poznal jsem sněženky a bledule, ale všechno ostatní bylo záhadou. Alespoň na moment kolem nás bylo jaro. Bude zase dobře. A Morf... Morf se má taky dobře. "Morf... měl jsem ho moc rád," řekl jsem a konečně zdvihl hlavu. Svět kolem nás byl o něco hezčí, když neobsahoval krutou zimu, ale... neobsahoval taky Morfa, což se mi vůbec nelíbilo. Zhluboka jsem se nadechl. "Měl jsem ho moc rád! Byl úplně nejlepší! Skoro jsme spolu chytali lilky. A taky! Hlavně taky! Byl strašně moc chytrý a udatný! Jednou jsme se museli dostat z minulosti! Myslím, že to byla minulost. A! Strašila nás Smrt, která jakoby pálila hvozd, poněvadž byla rozzlobená na Života a... Morf přišel, vzal lijány a... sestrojil nám obří prak! Díky němu jsme mohli létat! A pak- pak taky vždycky se vším pomohl! Třeba i s tím komplikovaným hadem! A ať už jsme dělali cokoliv šíleného, vždycky nás nakonec podpořil!" Vždycky. A já tu pro něj nebyl, když byl raněný. Mohl jsem... mohl jsem mu třeba taky pomoct. Pro všechny kolem jsem udělal ještě jedno kouzlo a vytvořil na svém obličeji vyčerpaný úsměv. "A má se dobře. Vím, jak byl smutný. Ale už ne. Už nemusí! Nyní je šťastnější! A- a- je s Ney! Jsou spolu! A jistojistě oba moc dobře vědí, že jsme je měli rádi! Moc!" Zadíval jsem se na oblohu po vzoru Darkie a jednou rázně přikývl, jako kdybych byl s Morfem a Ney nějak domluvený. "A vy! Vy budete skvěluper alfy! Ani tomu nemusím věřit, poněvadž... poněvadž to vím! S naprostou absolutní superjistotou! Budete hodné, citlivé, pečující, chytré a- a..." motala se mi hlava. Byl jsem příliš unavený na to, abych mohl v čemkoliv pokračovat. Abych mohl dál předstírat, že jsem veselý, jen aby se ostatní netrápili. Musím jít pryč, obrátil jsem se zrakem na Amny a hledal u ní pomoc. "Já... už půjdu! Ale vrátím se. Asi- já- jen- asi půjdu!" vykoktal jsem ze sebe nakonec a tak rychle, jak jen jsem dokázal, jsem se rozeběhl k hranicím. Možná, že jsem zařídil, aby bylo alespoň kolem nás jaro, ale dýchat se tu nedalo.

// Kopretinka