Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo tak nějak ticho, dokud se Réto nezeptala, jestli by s ní Fey nechtěla jít v noci na lov. Zpozorněl jsem. Je jasný, že se mě nezeptala jen poněvadž si myslela, že nedávám pozor. "Taky bych se rád připojil!" zavrtěl jsem ocasem. "Už jsem vám povídal, jak jsem byl na lovu se sourozenci a matkou?" porozhlédl jsem se po svém obecenstvu, ale jejich reakce mi byly ukradené. Vyskočil jsem na všechny čtyři a pustil se do vyprávění. "Tenkrát jsem šel já, matka a sourozenci lovit. Byl jsem neskonale hrdý na svého bratra, Hernea. Sám od sebe se pustil do jelena, takže jsme potom všichni museli běžet za ním a už nebyl čas na zajíce. A pak prostě ten jelen utekl, ale Herne běžel dál. Pak už jsme ho ani neviděli. Jestli víte, jak to myslím. Neviděli jsme ani jelena, ani Hernea. A potom..." naklonil jsem hlavu. Jak to vlastně bylo dál? "A potom..." snažil jsem se své publikum co nejvíce napnout a odvést pozornost od nepořádku v mých vzpomínkách. "A potom jednoduše prostě..." stalo se to vůbec? "...se Herne vrátil s pěti zajíci v hubě."zakončil jsem své vyprávění jednoduše. Herne byl opravdu výtečný lovec. Nejsem si jistý, jestli je jím teď, nebo jestli se snad můj právě odvyprávěný příběh doopravdy stal: Ale jsem si na sto procent jistý, že když Réto slyšela o mém bratrovi, bude si určitě myslet, že jsem stejně skvělý v lovu jako on a vezme mě s sebou. "A já mu pomáhal." dodal jsem pro jistotu, vypoulil oči a čekal, co na to vlčice řeknou.

Opravdu nic z toho, co se děje mezi těma dvěma nechápu. Fey projevila soucitný úsměv Réto. A mě nelituje, když takhle zakopnu? Nespravedlnost! Chvíli jsem hrál uraženého, ale hádám, že si mých dramatických schopností nikdo nepovšiml.
Pochopil jsem Feyin důvod, proč je její nejoblíbenější barva modrá. Je to logické. Oči magie vody. Voda je modrá. Modrá je Feyina barva. Usmál jsem se nad tím. A já mám stejně radši zelenou. Jenže pak Fey zamrkala a tím mě naprosto popletla. Proč mrká? Má něco v oku? Dělá si ze mě srandu? Jistě, že si dělá srandu. Každý ví, že voda je průhledná. Kdyby byla modrá, vlk má po napití modrý jazyk. Nakonec jsem se jen cítil příšerně zmatený. Musel jsem si celou větu ještě jednou zopakovat. "Přijde mi, že mě tak nějak vyjadřuje. V podstatě je se mnou odjakživa, pokaždé co se vidím v odraze na vodní hladině, divám se do modra. A nemyslím tím vodu, nýbrž moje oči." A k tomu zamrkala. Začal jsem uvažovat. Jestli modrá není barva očí, teda vody, pak barva očí nemůže být modrá, pokud však barva očí modrá vo-
Mou úvahu nad modrou barvou přerušila jakási slova. Réto prohlásila, že nemá ráda barvy. Prudce jsem nadzdvihl hlavu. "Cože?" vyprskl jsem udiveně. Zřejmě mě však nikdo neslyšel. Dobře, že tak.
Nejsem si jistý, jestli chci trávit společnost s někým, kdo nemá rád barvy. Aniž bych si to uvědomil, moje oči už utíkaly dál, tam, odkud vyšla ještě nedávno vyšel ten pruhovaný flek. Pak jsem pohlédl na Fey, která zas pozorovala Réto. Smutně jsem obrátil hlavu k Réto. Těkala očima sem a tam, až se nás zeptala na bouřku. Já vnímám barvy, ona bouřky. Čekal jsem, až řekne něco víc. O bouřkách, o barvách, o čemkoli. Jenže ona jen mlčela. Došlo mi, že na ni zírám už příliš dlouho. "Nemám ponětí." řekl jsem trochu zklamaným hlasem a pak už se radši díval do země u svých tlapek.

Jak to myslí, že se měnit nemusím? zaostřil jsem očima do dále před sebou. Snad si budou myslet, že mě zajímají květiny. Potřebuju získat trošku času na přemýšlení. Tenhle pohled už jsem s jistotou někde viděl. Kde? Na kom? Dost květin, nejsem včela. Včela, vlk, to je jedno. Už hodně vlků mělo tenhle pohled. Otočil jsem se k Fey. Rychle jsem uhnul pohledem zpátky ke květinám v dáli. Nerozumím tomu. Réto snad jo?
Obrátil jsem pohled na Réto, která začala zodpovídat mou otázku. Pěkně temný. Po chvíli dořekla ještě něco, co doufám bylo věnováno Fey. Byl jsem si jistý, že jsem tomu rozuměl dobře, ale nedávalo mi to smysl. Tím její řeč skončila. Sice se mě nezeptala, ale rád jí povím, jaká je MÁ oblíbená barva a proč. "Já mám nejradši zelenou." s těmito slovy jsem vstal. "A proč?" s řečnickou otázkou jsem udělal krok vpřed. "Protože je taková... podobná zemi, však víš." Podíval jsem se zpátky k Fey a zase se s klidem položil na měkkou trávu. "A proč máš ty nejradši modrou?"
Ten pohled mi bude ještě dlouho vězet v hlavě. A nebo to můžu vyřešit tak, že budu myslet na něco hezkého. Třeba... na ten kopec, který jsem potkal v... tamtěch horách. Uchechtl jsem se. Sice byl prudký, ale i tak bych se tam někdy rád podíval znova... Úspěšně jsem odvrátil myšlenky na pohled, který na mě vrhla Fey a snil o starém známém, kopci.

Jak Réto přišla na otázku s počtem vlků ve smečce dřív, než vůbec byla smečka zmíněna jsem nejdříve vůbec nechápal. Pak jsem si ale vzpomněl, co má za magii, a všechno bylo jasné. Poté se Fey začala věnovat mým otázkám. Věděl jsem, že ji potěší. Ze země jsem pozoroval její drobný úsměv při většině odpovědí. Takže to dopadlo tak, že jsem jen nevědomky ležel, zíral na Fey a přikyvoval a přikyvoval.
"Jak to myslíš, hledám?" obořil jsem se na Fey, až mě to samotného rozesmálo. "Tohle byla naprosto plánovaná akce, žádné hledání, jen... lehnout a poslouchat, samozřejmě." opět jsem několikrát přikývl. "Je to pravda pravdoucí! A ať se proměním ve vlče, které neumí ulovit ani mouchu, jestli lžu!" Má slova začala prudce nabírat vážnosti. Takhle vážný jsem snad v životě nebyl.
Vážnost ze mě však rychle opadla, protože Réto mi krátce a jasně vysvětlila, jak to je s jejím bratrem. Místo vážnosti nenastoupil strach, ani znechucení... jen zaujetí. "Páni." řekl jsem jen udiveně a čekal na další odpovědi. Počkat... ona mi neodpoví na další otázky? Proč by mi neodpovídala? Naklonil jsem hlavu tentokrát nalevo. Bude lepší, když jí položím podobné otázky jako Fey. V jejím případě ale asi bude lepší jen jediná a to ta nejdůležitější. "A jaká je tvoje oblíbená barva?" Při této otázce jsem se na ni pozorně podíval. To nestačí. Je to nefér vůči Fey. "A proč?" plácl jsem spokojeně ocasem o zem.

Fey se zadívala do místa, kde před chvílí zmizel pruhovaný vlk. Po několika chvílích promluvila. Ha! Přece jen to byla otázka na to, jak dlouho už tu jsme! Měl jsem takové tušení, že Fey z části chce, abychom se jí vyptávali na věci, které tu už zažila. Ale ještě nebyla ta správná příležitost. Nechal jsem ji poradit Réto s hledáním jejího bratra. Celkem moudrá rada, asi se tu Fey vyzná. Poté ještě něco zamumlala, ale slyšel jsem něco jako "senožmluvivráti", což určitě neříkala.
Chvíli nastal klid. Réto poté poděkovala Fey a mě osvětlila, kdo je Razzaki. Razzaki je její bratr, pochopeno. Ale tím Réto nekončila. Z mně neznámého důvodu se zeptala Fey, kolik jich tam je. Jak kolik? A kde? Co to?Naklonil jsem hlavu do strany. Ale zpátky k jejímu bratrovi. Mám se zeptat na víc, nebo se spokojit s tímhle množstvím informací? Rozhodl jsem se, že se přeci jen budu ptát. "Proč ho nazýváš bláznem? Proč je vychrtlý? Jakou ovládá magii? Máš ještě jiné sourozence?"
Dříve než mi stihla odpovědět Réto, potřeboval jsem ještě udělat onu laskavost Fey a ptát se jí. "Zpátky k tobě, Fey!" otočil jsem svou hlavu prudce k Fey. "Chci říct: Teda páni, to jsi tady už celkem dlouho." začal jsem tak, aby pochopila můj zájem o věc. "Jaká byla ta nejzvláštnější příhoda, která se ti kdy stala?" Jedna otázka přece nestačí! Začal jsem tedy chrlit další. "Jaké byly tvé první dojmy, když ses sem dostala? Jaká byla ta nejdivnější věc, kterou jsi postřehla? Jsi ve smečce? A- a- a- jaká je tvá oblíbená barva?" Něco mi napovídalo, že tohle by mohlo stačit, avšak otázek není nikdy dost. "Jaké je tvé oblíbené místo? A jak se tam jde?" poskakoval jsem okolo Fey jako smyslů zbavený. "A co takhle ješ-" než jsem stihl doříct svou další otázku, zakopl jsem. Zakopl jsem na zeleňounké rovince poseté kytičkami. S vytřeštěnýma očima jsem padl na zem. Rychle, nějaké řešení! Tak prostě budu předstírat, že jsem si chtěl lehnout, stejně jako Fey! Začal jsem se tvářit, že tenhle pád byl rozhodně v plánu a klidně jsem ležel a vyčkával na odpovědi od Fey a Réto. Spokojeně jsem se pousmál. Réto i Fey mají teď o zábavu postaráno a já si také rád něco poslechnu.

To se podívejme! I Fey už není tak nabroušená, jako předtím. Pousmál jsem se na ni. Mohli by z nás být i přátelé.
Jak jsem zjistil ze mnou nečekané odpovědi Réto, asi nebylo tak ticho, jak jsem si myslel. Fey se s vysokou pravděpodobností ptala, jak dlouho tu jsme. A možná se taky ptala na něco úplně jiného. Třeba na to, jak dlouho už je Réto smutná, nebo... tak něco. Nerozumím tomu. Co mám odpovědět? Začínal jsem panikařit. Tak...prostě dám za pravdu Réto a nějak se to vyřeší. "Já jsem na tom asi tak stejně jako Réto." pořád to není perfektní odpověď, něco tam chybí... mysli, Newline! rychle jsem k tomu ještě přikyvoval. Perfektní.
Zvyknout si na ohnivé věci před ksichtem? To jde? Další pokrčení ramenou a zamávání ocasem. Líbí se mi tady čím dál víc: Jídlo až do pusy a neobvyklé věci jsou tu běžné. To bych si měl pamatovat. A co se jídla až do pusy týče? přikousl jsem si dalšího kusu zajíce.
Po nějaké té době zaplněné žvýkáním zajíce mi došlo, že se Réto nějak dlouho neozvala. Opravdu si asi není moc výřečná. Mám to nějak napravit? Možná kdybych se na něco zeptal. Tak třeba... něco o její magii! Jsem přesvědčený, že musí být zajímavé mít magii myšlenek. Zamyšleně jsem ji pozoroval, když vtom se její tlama otevřela a potichu se na něco zeptala. Razzaki? To jméno neznám. Vlastně neznám žádného vlka odsud. Ale stejně by mě zajímalo, kdo je Razzaki zač. Pojďme se tedy zeptat! S chutí do toho! "Kdo je Razzaki?" zeptal jsem se Réto s tou největší zvědavostí, jakou jsem zatím kdy projevil.

Fey se s námi na oblohu nepodívala, za to se se mnou hezky podělila o kus svého zajíce. Teda, spíš o zbytek, ale i tak bych jí mohl být vděčný. "Díky, je to od tebe milé." To je vše, co jsem mohl říct. Proč se bránit? Nemám problém s jedením zbytků. Takhle můžu být v jejich společnosti a ještě se najíst, není to super? Hladově jsem se začal ládovat zajícem. Nevidím na svém chování nic špatného, jednoduchá rovnice: Já+vlci+jídlo=já+vlci. Zatímco jsem ohlodával zbytky ze zajíce a byl šťastný jako blecha v kožichu, Fey a Réto se otočily na jakousi pruhovanou skvrnu v dáli.
Zdvihl jsem hlavu do normální pozice a pozoroval, který vlk se k nám chce připojit. Blížila se k nám pruhovaná ťupka, před kterou se náhle objevila ohnivá věc, pruhovaná už se k nám nepřiblížila ani na krok a rozeběhla se směrem k... jak se to místo jmenuje? Ostružinové louce. Všechno se událo tak rychle, že jak jsem se zakousl tesáky do zajíce pro další sousto a opět se podíval na tu pruhovanou věc, byla už ta tam. Chvíli jsem se ještě pozastavil nad tím ohnivým objektem. Vlčice ale nevypadaly, že by je to nějak fascinovalo či snad překvapilo. To je tady tak běžný? Běžně se před vlkem objeví ohnivá věc a pak zase zmizí? Jediné, co mi nad tím zbývalo, bylo čekat, až se někdo rozhodne promluvit. Vzhledem k tomu, že je tu ticho, asi čekají, až promluvím já! Pokrčil jsem rameny. Nikdo se k ničemu nechystal, tak jsem se ještě s plnou pusou zajíce optal "Páni, viděly jste to taky?" Pomalu jsem začínal přemýšlet nad tím, že jsem to viděl jen já. Kdyby to ty vlčice viděly, určitě by se tvářily jinak.

Jak se tak zdá, ani jedna z vlčic nepochopila mé vyprávění správně. Jak by taky mohly? Fey se mnou navázala nepříliš příjemný oční kontakt, ať si prý taky něco ulovím. Možná má pravdu, ale... "Vlci, pak jídlo." prohlásil jsem omylem nahlas. Teď už to zpátky asi nevezmu...Jak z toho jen ven? Nechat být, ono se to nějak vyřeší. Zasmál jsem se. Minimálně z mého pohledu to ode mě znělo velmi sebejistě a odhodlaně. Alespoň tak, když už nic jiného. Byl jsem odhodlaný poznat ty dvě, ať se jim to líbí, nebo ne.
Když domluvila Fey, po kratší odmlce se ozvala i druhá vlčice. Zvláštní... představit se ve třetí osobě? Naklonil jsem hlavu doprava. Taky radši nechat být. Přiskočil jsem blíž k oběma dvěma, aby mě lépe slyšely. "Ahoj, Réto." odpověděl jsem s dalším zamáváním ocasu. A pak nastalo nezlomné ticho, zatímco se Réto dívala na oblohu a Fey ožírala zajíce.
Počkat... pokud Réto kouká na oblohu, možná nás chce také pobavit tím vtipem s oblohou. Znám ho, ale nevypadá to, že by Fey koukla na oblohu. Podívám se tedy já, snad to vylepší atmosféru a všem bude lépe. Natáhl jsem krk co nejvýše to šlo a vzhlédl k obloze. Koukal jsem do oblohy a hledal celý ten vtip. Nic? Co to má být, Réto? I tak jsem se nevzdával a dál hleděl nahoru. Zamručel jsem. Třeba chce Réto napálit i Fey, třeba Fey nechá být toho zatraceně dobrého zajíce a podívá se na oblohu s námi.

Neříkám, že se mi mé představení povedlo. Možná jsem si to měl připravit místo přemýšlení nad mnou, velkou šedou včelou. Ale co? To se občas stane. Nenechal jsem se příliš dlouho v rozpacích z té černohnědé vlčice , jak se to jmenuje, Fey. Nedivím se jí. Jo, to oko jsem si taky mohl odpustit. Možná měla špatný den, nebo tak... "Těší mě, Fey." Máchnul jsem několikrát ocasem do strany a snažil se být co nejvíc přívětivý. Ale to už byla vlčice ta tam. Černá mlčela a já měl alespoň minimální čas na rozmyšlenou. Ponaučení pro příště, nikdy nezkoumat vlčí tváře příliš dlouho. Co teď? Budeme tu jen tak postávat s tou černou, dokud se Fey nevrátí? Proč nemluví? "Ja-" chtěl jsem se jí zeptat, jak se jmenuje ona, ale naše pozornost padla na zajíce, kterého svírala v tlamě vracející se Fey. Takže jsem teď jediný o hladu, co? Trochu smutně jsem těkal očima mezi zajícem a čímsi. Nejdřív vlci, potom jídlo!
"Jsi dobrá lovkyně, Fey!" řekl jsem s rázem, abych ji přesvědčil, že mluvit umím. Ale bylo to dost? Měl bych mluvit dál. "Jednou jsem byl na lovu se svými sourozenci a matkou a chytili jsme takových každý den minimálně deset. Byli skvělí, chci říct, jak zajíci, tak mí sourozenci s matkou. Cítil jsem se opravdu hrdě, když jsem nějakého ulovil a-" možná, že vlčicím tohle jako ukázka mé mluvy stačila. "tak." Pousmál jsem se povzbudivě na všechny okolo. Fey už jsem toho snad dokázal dost, ale proč ta druhá nemluví? "Uhm... a jak se jmenuješ ty?" Zeptal jsem se černobílé vlčice, která byla evidentně tišší a neměla potřebu mi cokoli říct.

// Ostružinová louka

V průběhu cesty jsem si všiml, že se okolní krajina mění. Svým skákavým krokem jsem se dostal až na barevnou louku plnou květů. Nic proti křoví, ale měkounký zelený koberec pod tlapkami je jistojistě lepší. Tolik zelené jsem snad ještě v životě neviděl. Lehl jsem si do trávy a květin a začal se válet ze strany na stranu. Když jsem si po chvíli zase stoupl, zjistil jsem, že mé tělo opět připomíná kouli, tentokrát pylu. Klidně bych mohl být velká šedá včela. Setřepal jsem ze sebe pyl a začal se rozhlížet po okolí. Do oka mi padly dvě tmavé tečky nezapadající do krajiny. Vlci?! Ihned jsem se k nim rozeběhl.
Když jsem byl blíž, ukázalo se, že to nejsou vlci, nýbrž vlčice. Mělo mi to dojít hned, ale ty vůně z květin všude okolo...pořád nevím, jestli mi z nich za chvíli neexploduje hlava. Nevypadaly, že by se znaly příliš dlouho. Jedna skoro celá černá postávala vedle okousaného čehosi, co kdysi mohlo být zvíře. Druhá vlčice byla černohnědá. Pohled mi sklouzl zpátky k čemusi. Žaludek nepříjemně zakručel. Možná bych od toho měl utéct. Už jsem chtěl zatočit jiným směrem a vyhnout se jim, nakonec jsem se ale přeci jen rozhodl pro vlčice a sotva jsem před nimi zastavil. Kdybych pokračoval v běhu, pravděpodobně bych té černé vlčici skočil na hlavu. "Ahoj, jme-jmenuju se-e..." Co to má být? Celou dobu tu sním o dni, kdy zase potkám vlky a teď se tu představuju takhle? Ne! "Newlin!" Své jméno jsem na ně skoro vyplivl. Stačí tohle na představení? Možná mě neslyšely? Napřímil jsem se co nejvíc to šlo a pro jistotu zopakoval "Ahoj, jmenuji se Newlin." To už je snad lepší, ne? Nebyl jsem nervózní, jen jsem se cítil nesvůj z toho čehosi vedle černé vlčice. Zapomněl jsem, jak dlouho jsem nejedl. "Nevadí, jestli se k vám připojím?" dodal jsem. Třeba se spřátelíme a já budu mít i nějaké jídlo. Zakroutil jsem hlavou. Hledáš vlky a když je máš před sebou, myslíš na jídlo? Odvrátil jsem pohled od té ožužlané věci. A opět se začal věnovat vlčicím.
Ta první opravdu byla jen skoro celá černá... její ocas a zadní tlapky byly bílé. Oči má fialové... to znamená, že má magii... snažil jsem se si rozpomenout. Magii myšlenek! Doufám, že v tom není ještě moc dobrá. Ovládl mě strach z představy, že celou tu dobu ví, co si myslím. Radši jsem se začal věnovat druhé vlčici. Na té mě upoutaly její oči. Zdravé oko má stejné barvy jako já, což znamená, že ovládá vodu. Na druhé je nejspíš slepá, což taky může znamen- Odvrátil jsem pohled jinam. To, že je slepá neznamená, že bych jí do toho oka měl zírat.
Zakoukal jsem se tedy do prázdného prostoru mezi obě vlčice a čekal, až jedna z nich něco řekne.

//Armanské hory

Skvělé. Rozhlížel jsem se všemi směry. Kdybych před nedávnou dobou svou hlavu zkontroloval pořádně, neztratil bych se. Byl jsem zpátky na louce porostlé ostružinami. Ale co? Alespoň tu nejsou kopce.
Obrátil jsem se směrem, odkud jsem přišel. Kopec. Tvářil jsem se, že se na něj zlobím a přitom skřípal zuby. "Jestli se někdy ještě uvidíme..." nasadil jsem rádoby seriózní výraz "...pak ty budeš ten, kdo je kopec." Dobrá práce, Newline, ještě z tebe vyroste drsňák. Spokojeně jsem mávl ocasem a obrátil se zpět směrem k ostružinám. Byla to opravdu dobrá hláška, měl bych si ji pamatovat.
Už jsem chtěl udělat další krůček, abych se opět vydal na cestu, když vtom: Musel jsem se otočit. "Nekoukej tak smutně..." řekl jsem soucitně ke kopci skrytému někde v lesích "...někdy se vrátím, ano?" Chvíli jsem tam tak stál a čekal na odpověď od kopce. Když se nikdo neozýval, jen jsem nad tím švihl hlavou a tentokrát se už doopravdy věnoval svému novému směru cesty.
Pravá, levá, skok. Levá, pravá, skok. Už jsem si ani moc nevšímal, že jsem sám. Ale přeci jen: Vlčí společnost už jsem neměl celkem dost dlouho. Skok, skok, levá, skok.

//Západní louky

//Minulost

Už je to delší dobu, co jsem potkal nějakého vlka. Chvíli jsem se zastavil a rozhlížel se kolem, jako by se v mém okolí někdo mohl objevit. Nikde nikdo. Mohl bych zavýt a vlky přilákat... A nebo taky můžu jít dál, dokud na někoho nenarazím. Druhá varianta se mi líbila víc. Přeci jen, čí pozornost bych mohl přilákat v takových neznámých končinách?
Neznámé končiny. Šel jsem až příliš dlouho na to, abych vnímal, kde to vlastně jsem. Všude okolo mne byla křoviska, která se v jiném období jistě jen hemžila ostružinami. Jenže to období teď není. Zavrtěl jsem hlavou a rozhlížel se dál.
Poprvé za dlouhou dobu jsem pohlédl vzhůru na oblohu. Byla bez jediného mraku, modrá a prosluněná. Převládla mě chuť lehnout si na záda a pozorovat ji. Učinil jsem tak. Když sem někdo přijde a zeptá se mě, co tu vyvádím, odpověď "Čekám na mraky." bude asi ta nejhloupější. Ale to nevadí. Kdysi jsme si takhle s Herneem dělali srandu z ostatních v naší smečce. Lehli jsme si na záda a dělali, jakože pozorujeme mraky. Občas se někdo ze smečky nachytal a vzhlédl k bezmračné obloze, aby nalezl námi popisovaná mračna. Při téhle vzpomínce jsem se musel pousmát. Staré dobré časy... já, Herne a napálení kolemjdoucí.
Dost vzpomínání. Chvíli jsem ještě zíral na dokonale modrou oblohu. Nevypadá to, že bych se tu dožil společnosti. Obzvlášť takové, která by se nechala napálit na tak laciný (ale přesto skvělý) žert. Pomalu jsem se převrátil na bok a vstal na všechny čtyři. Naposledy jsem zkontroloval, jestli mám opravdu všechny čtyři, naposledy se rozhlédl a poté rychle vběhl do křovin.

//Armanské hory