Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přibližně uprostřed rozhovoru Astona a M mi došlo, že nejsem moc dobrý posluchač. Opravdu ne. Poslouchání není můj styl. Prudce jsem zavrtěl hlavou a vyskočil na nohy. Musím ze sebe setřást to ticho. problesklo mi hlavou a já začal mávat tlapami, ocasem i hlavou do všech světových stran, jen abych setřes nespolečenské ticho přilepené na mém kožichu. Nejsem si jistý, možná byla u řeči zrovna M, možná Aston... určitě to nic smrtelně důležitého nebylo. Pokud ano, bude to muset potom zopakovat. Pro zkoušku jsem si opět sedl na zem a zkusil, jestli je ticho pryč. Otevřel jsem tlamu a nastražil uši. Část s borůvkovou smečkou jsem očividně přeslechl, poslední věcí, kterou si pamatuji je, že Aston je tu od podzimu. Začněme teda tam! Snad nebude nikomu vadit, když budu teď chvíli vykládat já. "Já jsem tady tak... měsíc, hádám. Za ten měsíc jsem potkal docela dost vlků: Fey, Réto, Naomi, tady Astona a tebe, M." ještě to chce trochu zpestřit, no ne? "Přišel jsem sem skrz nějaké křoví, pak jsem byl na kopci, pak na opravdu rozkvetlé louce, pak na nějaké řece... a olalá? Máte mě tady!" Moc jsem nehodlal čekat na jejich reakce, nejdřív bych jim to rád dopověděl, pak si rád poslechnu dotazy. "A... taky jsme už s Réto ulovili laň!" připadalo mi to vůči Astonovi, kterého jsem pomalu začínal mít radši než Réto nespravedlivé. Takhle plácat o Réto? "No, a nakonec jsem skončil tady, s Astonem." věnoval jsem Astonovi veselý pohled. "Věděla jsi, M, že jeho oblíbená barva je béžová? Já bych to takhle na pohled nikdy neřekl! A jaká je vlastně tvá oblíbená barva?" pořád mi připadal Aston příliš smutný, pokusil jsem se ho teda ještě víc vychválit. "No, a taky... normálně mě tady nenechal, i když Naomi chtěla už jít! Jen tak mimochodem: Naomi je asi taky z tamté smečky jako Aston. No a kde jsem to byl? Jo! A já tu byl tak sám a Aston mě tu nenechal, opravdu jsem za to rád, díky Astone!" můj hlas začal rapidně zrychlovat. "A tak jsme se tu s Astonem bavili o jeho jméně, což bylo opravdu zajímavý, že ano, Asty? A pak jsi přišla ty, M. Za to jsem taky rád!" Dobře, tímhle jsou příběhy o Réto vyrovnány.
Pozoroval jsem s úsměvem jejich tváře. Tohle je o dost lepší, než nějaké "ticho"... Newlin to opět nandal tichu! Sláva Newlinovi, čest poraženým!

Nechápavě jsem pozoroval "Astona", jak mi vysvětluje všechny ty složité vztahy k jeho jménu. Jak to myslí, že tam není žádné "nell"? pozoroval jsem jeho tlamu. To nemůže myslet vážně. Něco v jeho výrazu mi říkalo, že to vážně myslí. Na skutečně malou chvilku jsem propadl zoufalství, ze kterého mě naštěstí zachránil vlastní rozum. Ale tak co? Nic to nemění na tom, že Aston je celkem nehezké jméno pro vlka jako je on. Trochu mi připomínal Donala. Ne, že by tady za celou dobu alespoň jedenkrát prohlásil něco jako "Newline, budeme hrát tohle a tohle, bude to sranda, uvidíš", ale všeobecně přístupem k disciplíně mu byl krapet podobný. Jak to vlastně asi teď u nich ve smečce vypadá? Donal už určitě má partnerku a vede dál svůj nudný "normální" život. "Normální" život, plný "normálních" nudných vlků, kteří dělají "normální" nudné věci. Mít "normální" život znamená být raději nudným vlkem.
Být raději Astonem zase znamená, že se tomuhle vlkovi nelíbí oslovení Astonell. Nejsem si zrovna jistý, jestli tomu rozumím. Nechápu to. Nechápu, nechápu a nechápu. Proč by se někomu líbilo Aston, když může být Astonell? zavrtěl jsem hlavou. Astonell je přece o dost lepší, sympatičtější, jak se to někomu může nelíbit? Vždyť je to takové... úžasné. Astona asi v tomhle nikdy nepochopím. Čekal jsem na další odpovědi. Prý mu na to mám dát pár týdnů. C-cože? tentokrát se mi alespoň údiv povedlo udržet na jazyku a nepouštět ho ven, jak se mi to většinou stává. To chce pochvalu!
Ještě jsem se ani nepochválil a vlčice se představila jako "M". To bych si měl pamatovat dobře. "Těší mě!" zastřihal jsem nadšeně ušima. Byl jsem rád, že už nejsme s Astonem tak sami, když nás opustila Naomi. Ani ne vteřinu potom mě okřikl Aston. Proč mě okřikuje, vždyť jsem před chvílí nic špatného neudělal, ne? Náhle M řekla "lov": jediný rozumný důvod, proč tohle řekla je, že ovládá magii myšlenek. Buď ovládá jenom magii myšlenek a tak má červené oči, to by ale znamenalo, že fialové patří k ohni, což by znamenalo, že Réto umí ovládat oheň a nebo taky M ovládá více magií a to by znamenalo, že je vícemagijní. Teorie, že M je "vícemagijní" mi přišla rozumnější. Pořádně jsem se svými teoriemi ani neskončil a M přidala do mého týmu "Astonell není jméno, za které by se měl někdo stydět" a na to hned samozřejmě Aston reagoval, ať mě vlčice neposlouchá. On se opravdu stydí za jméno Astonell, nebo si myslí, že jsem naprostý trotl. zadíval jsem se zkoumavě na Astona. Jo, pořád se stydí. spokojeně jsem rázně přikývl nejsem trotl. a dál sledoval, co se v mém okolí děje. Ti dva se chtěli pustit do konverzace o smečce, která se doopravdy jmenovala "Borůvková". Ale to by nešlo! Aston mi ještě neodpověděl na pár otázek a týden je příliš dlouhá doba! Uvažoval jsem, jestli mordovat Astona s dalšími otázkami, teda... jak dalšími, nezodpovězenými, nebo jestli to nechat být a poslouchat. K mému vlastnímu překvapení jsem jen dál tiše ležel a hodlal poslouchat nové věci o "Borůvkové" smečce.

Ubohý Astonell, opravdu by se za své jméno neměl stydět. Šťouchl jsem čumákem jemně do Astonellova ramena, abych zdůraznil, že s ním soucítím. "A jsi si jistý, že se od narození nejmenuješ Astonell?" Nepřipadalo mi to jako dostatečně dlouhá a povzbudivá věta, tak jsem k tomu dodal neproniknutelnou lež. "Já se třeba od narození jmenuji Newlionell, taky se za to stydím.... ale ty nemusíš! Astonell je skvělé jméno!" abych to zdůraznil, vyskočil jsem svižně zpátky na nohy. Opravdu je to skvělé jméno. Kdybych se já jmenoval Astonell, tak si klidně vesele povyskočím. Uvažoval jsem, jestli mu jméno pochválit nahlas ještě o trochu víc. "Opravdu se mi jméno Astonell strašně moc líbí, kdybych ho měl, připadal bych si jako pět alf dohromady." máchal jsem přitom zběsile ocasem. "Je to rozhodně lepší než moje původní jméno... však víš... Astonell nebo Newlinolius, je to jasná volba!" Páni, doufám, že jsem se předtím o sobě zmínil jako o Newlinoliusovi... určitě ano. Přikyvoval jsem hlavou jak zběsilý.
Když se má hlava uklidnila, odvrátil jsem ji s klidem na nebe a Astonell řekl něco o jeho smečce. Trochu jsem se zahihňal. Astonell borůvka. Prostě k sežrání. Další chichotání do oblohy. Hluboce jsem se nadechl nemůžu se smát někomu, kdo se stydí za své jméno. "To zní zajímavě. Jaké tam máš postavení? Líbí se ti tam? Jak dlouho tam jsi? Kdo je ti tam nejbližším? Máš tam vůbec přátele? Nesmějí se ti kvůli jménu? Protože jestli ano, osobně si to s nimi vyřídím, Astonelli. A proč je ti ten nejbližší nejbližším? Líbí se ti v tom vašem lese na jihu?" každou otázku jsem řekl o trochu rychleji a s větším elánem, ale vlk, kterého jsem se tázal, mi jistojistě rozuměl. Hlavou jsem se otočil na jednu, poté na druhou stranu. Tím "druhým" směrem se Astonell už několikrát podíval, ale já nechápal proč. Teprve teď jsem spatřil černo-červenou vlčici, která nás musela už delší dobu sledovat.
Rozeběhl jsem se k ní. "Hey, jmenuji se Newlin!" pak jsem udělal menší dramatickou pauzu a prohlížel si vlčici. Černá byla její srst, červená krev na ní. Ještě menší pohled na oči. Červené. Takže oheň. Cítil jsem se hrdě na to, jak dobře už zvládám rozpoznávat magie podle očí. Fialová jsou myšlenky, červená je oheň, modrá je vždycky voda. "Ještě než se představíš, mohla bys mi prosím říct tvůj názor na jméno Astonell? Tady "Astonovi" se prý moc nelíbí." S nevinným úsměvem jsem pohodil hlavou k Astonellovi, kterému jsem tak chtěl dokázat, že Astonell je rozhodně lepší než nějaký Aston. Ta vlčice mi jistě dá za pravdu. Naposledy jsem věnoval pohled nové vlčici a opět si s žuchnutím o zem jakoby nic přilehl k Astonellovi a zvídavě vyčkával, co se bude dít.

Zůstat tady, protože smečka. Vždycky jsem věděl, že smečka jen omezuje. Neblbni, to spíš ty jsi omezoval smečku. zatřepal jsem hlavou. Ne. Pousmál jsem se na Astona. "Rozumím." Chvíli jsem nad tím ale musel popřemýšlet. To, že je ve smečce neznamená, že se musí držet jen na území, ne? Leda, že by byl nový člen, nebo hlídač. A nebo taky mají oslavu, na kterou mě nikdo kupodivu nepozval. Vrhl jsem na něj krátký vražedný pohled, avšak ten se vytratil hned, jak mi začal povídat o jeho očích. Iluze... iluze iluzují. zakýval jsem, že chápu a čekal na další informace. Poté Aston řekl, že se tak ještě "zatím" nestalo. Nejdřív bylo zapotřebí přiřadit tuto informaci k otázce. Barva očí, pochopeno. A teď zpátky k větě. To "zatím" v celé větě naprosto zářilo. Měl jsem strašnou chuť se ho zeptat, jak dlouho to "zatím" už trvá, nakonec jsem se rozhodl jen pro další přikývnutí. Páni, neumím si představit, že bych čekal tak dlouho, jako Aston. Ať už se jedná o jakkoliv dlouhý časový úsek: tomu se říká trpělivost!
Po krátké pauze, do které z velké dáli zahřmělo pár hromů Aston prohlásil, že se mu jeho jméno líbí. Neřekl to ale moc jistě. Možná, že Aston je zkrácenina z Astonell nebo tak a on se prostě stydí. Já bych se teda nestyděl, jmenovat se Newlinoell. Ale on se určitě stydí. Je to jasný! Uchcechtl jsem se. Newlinoell a Astonell, již brzy zmoklá dvojka. Mezitím můj nový společník tvrdil, že nikdy jiné jméno nechtěl. Možná, že opravdu jiné jméno nechce. Možná se mu opravdu líbí. Ale přeci jen: ještě před chvílí se zeptal, jak bych mu chtěl říkat. Takže logicky: stydí se za své jméno a já mám pravdu. "Nepřipadá mi, že se za jméno Astonell musíš stydět... je to lepší než Aston, opravdu." řekl jsem co nejpovzbudivěji. "Budu ti říkat Astonell, je to rozhodně hezčí, než ta tvá zkrácenina. Už se s tím netrap."
Mohl bych počkat, až se vyjádří k mým stopovacím schopnostem, ale jako vhodnější mi připadalo zeptat se na před nedávnou dobou zmíněnou smečku. "A Astonelli? Kam ty vlastně patříš do smečky?" usadil jsem se na zem vedle Astonella a čekal na jeho reakci na všechno, co jsem vypustil z tlamy.

Pomalu jsem se zklidnil, když jsem pochopil, že hodlal odejít, ale odpověděl. Dobré znamení. zaradoval jsem se. Béžová je celkem zvláštní barva... kdybych věděl, jak béžová vlastně vypadá. Nikdo z vlků, které jsem kdy potkal nebyl béžový. Jednou potřebuji potkat někoho, kdo je béžový. Pak nastalo ticho a po něm další odpověď. Co to vlastně "sečtělý" znamená? Rozuměl jsem vůbec dobře? Sečtělý, sežtělý, seštělý... snad to znamená něco jako nepřečtený. A možná to taky bylo sečtený. Nebýt sečtený v krajině... přimhouřil jsem oči. Aha... takže Aston to tu taky moc nezná, což znamená, že... "Bychom mohli jít na sever!" zvolal jsem a rozhlídl se, jestli se náhodou neozvou ovace. Nic se však nestalo, tak jsem radši změnil svůj návrh. "Nebo taky zůstat tady!" To by mohlo být lepší.
Ještě jednou jsem pozorně prohlížel Astona. Žluté oči. Je opravdu divné, když má dospělý vlk žluté oči. Třeba už nějakou magii má, ale má žluté oči. Jsou tak žluté... sjel jsem mu pohledem z očí na srst. Šedá, trochu tmavší než ta má. Žádné viditelné jizvy, mohl vést normální život bez nepřátelských vlků. "Normální život" oklepal jsem se při pomyšlení, že by právě tento vlk patřil k těm... normálním. Odvrátil jsem oči někam pryč. Určitě není normální, je sympatický a strávit s ním nějaký čas bude jen přínosem. zamával jsem ocasem. "Jaká je tvoje magie? Jak je možné, že máš žluté oči? Víš, Aston je zvláštní jméno. Líbí se ti tvé jméno? Mně se moc to mé nelíbí. A tvé je taky takové... divné. Nemůžu ti říkat nějak jinak? Jak ses vždycky chtěl jmenovat? Můžu ti říkat jinak?" Napjatě jsem sledoval Astonovu tlamu. Hned jsem byl se sebou spokojenější. Vzhledem k tomu, že Aston se jevil společenštější než Fey či Réto, mohl bych se dočkat i odpovědí bez tamtoho divného pohledu a všeobecně odpovědí, které by nebyly podivné. Přesto jsem však neočekával odpovědi normální, to teda od Astona rozhodně ne.

Aston a Naomi. zopakoval jsem si radši pro sebe. Takže to už jsou čtyři vlci, které tu znám jménem, hned si připadám společenštěji. Zastříhal jsem vesele ušima. Oči se mi zakotvily u Naomi, která pozorovala se znepokojením oblohu. Podíval jsem se směrem nahoru a pozoroval mraky, které tmavly každou chvílí. Déšť? To by mohlo být super! s radostí si zase s někým skočím do kaluže a vůbec: dlouho jsem se pořádně nenamočil. Naomi mě pozdravila a vzápětí se začala i loučit. Naklonil jsem hlavu do strany. "Ale-" nebylo třeba cokoli namítat, Naomi už se rozcházela směrem k mně neznámému lesu. Ani jsem se nestihl rozloučit. Zadíval jsem se tedy na mou poslední záchranu: Astona. Na rozdíl od Naomi zněl trochu nadšeněji, že mě vidí. Narovnal jsem hlavu do původní pozice a vymýšlel co nejlepší taktiku, aby zůstal se mnou. Nechci být sám, nechci. opakoval jsem si pro sebe. Ne, ne a ne.
"Dříve než odejdeš, mohl bys mi říct, jaká je tvá oblíbená barva?" zvídavě jsem se díval na Astona. Tipoval bych ho na... možná taky zelenou? Nebo žlutou! Chvíli jsem přemýšlel. Otázka na barvu ho asi nepřinutí zůstat s cizím vlkem a nejít za někým z jeho smečky. Další řešení? Začal jsem panikařit. Další řešení, řešení, řešení... mohl bych simulovat, že umírám, nebo tak něco... nenechal by mě tu, ne? Už jsem plánoval, jak upadnu na zem a budu se rádoby svíjet v křečích, ale všechno se změnilo, má tlama zase protestovala a loudila slova bez mého souhlasu. "Nechtěl bys se mnou prosím zůstat? Pěkně prosím..." začal jsem okolo Astona poskakovat. "Prosím, prosím, prosím..." doskočil jsem mu těsně před čumák a rozhodl se mu předhodit co nejvíc argumentů, proč se mnou zůstat. "Mohli bychom skákat do kaluží, jen tak mluvit nebo..." a že těch argumentů je! "...tak" zoufale jsem se na něj zíral. Neopouštěj mě, neopouštěj mě... snažil jsem se mu svým pohledem vtisknout do mozku. Nechci, abych byl sám. "Vůbec to tu neznám, nevím, co si počít... prosím, prosím... neprovedeš mě tu?" Opravdu jsem cítil narůstající tendenci švihnout sebou mrtvolně o zem, jen aby tu zůstal. Noha se mi začala panikou klepat... nechci být sám v dešti... ne znova. Prostě ne...

// Řeka Mahtaë

Doskákal jsem se až k další louce. Tahle byla plná květů. Opět. Pampeliška tady, neznámá kytka tamhle. Skákal jsem čím dál s větší radostí. Poté jsem zpozoroval dva vlky. Teda: spíše dvě skvrny, než vlky. Zkušenosti mi ale říkaly, že se určitě jedná o vlky. Kdyby tamhle nebyli vlci, jsem zase včela. postekl jsem si. Poté jsem se vesele rozeskákal a snažil se je dohnat co nejdříve, jako by mi měli zmizet každou chvílí před čumákem. Už jsem ani neskákal, mé skoky se proměnily v běh.
Dohnal jsem je. "Ahoj, jsem New-" ovšem, jak jinak, krtinec. Po menším zázračně vyrovnaném zakopnutí jsem radši zastavil a dokončil větu "-lin."
Připadalo mi hloupé, že jsem zastavil celkem daleko od nich. Rozešel jsem se tedy (tentokrát přehnaně ladnou) chůzí blíže k nim a přitom je pozorně pozoroval. Jeden vlk byl z většiny bílý, trochu hnědý kožich. Ten druhý vlk byl jen šedý. Když jsem došel až k nim, nedalo mi to a nenápadně jsem se jim naklonil do obličeje. Bílý vlk, červené oči. Šedý vlk, žluté oči. Žluté oči jsou u jaké magie? zíral jsem mu do očí. "Panečku." pochválil jsem mu podle mě jistě neobvyklou barvu očí a poté se od něj prudce odvrátil "Prostě jen New." Oči mi těkaly z jednoho vlka na druhého. "A vy jste?"

// Západní louky

Doklopýtal jsem se až k řece. Byla nádherně průzračná, čistá, lákavá. Nedalo mi to a musel jsem se k ní naklonit a napít se. Od pití mě ale vyrušily cizí pachy. Pozvedl jsem hlavu. Další vlci? Ocas mi mával jako šílený, hlava se ohlížela z jedné strany na druhou. Někde v dáli jsem koutkem oka zahlédl dvě tečky. Zaostřil jsem a ověřil si teorii, že se opravdu jedná o vlky. Nadšeně jsem se rozeběhl k nim. A možná bych je neměl rušit... stejně se zdá, že jsou na odchodu. problesklo mi hlavou a prudce jsem zabrzdil. Otočil jsem se a mazal to ještě rychleji pryč od nich. Pryč dostatečně na to, aby mě neviděli. Nepotřebuji publikum při svém prvním přestupu přes řeku.
Vybral jsem si místo, kde to vypadalo, že je řeka nejužší. Pořádně jsem si ho prohlédl. Pár kamenů, které trochu vyčnívají z řeky tak, abych se přes ně i já mohl dostat na druhou stranu. Počasí je příznivé, i kdybych spadl do vody až po uši, srst bych měl suchou ještě dneska. Zkušebně jsem namočil tlapku do vody. Celkem vlažná. nad tím bylo třeba se pousmát.
Obrátil jsem se k řece a udělal pár kroků vzad. Hodlal jsem ji překročit, přeskočit, přeběhnout, cokoli... co nejrychleji. Přikrčil jsem se k zemi jako když jsme s Réto lovili laň. Klid. Nádech, výdech, zpomalit tlukot srdce. Divil jsem se sám sobě: Já přece nepotřebuji uklidnit. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. "To já teda rozhodně ne."
Ještě chvíli jsem otálel, zda-li mě náhodou nechce někdo zabránit v přestupu řeky. Bylo to nečekané, ale nikdo se mému plánu nebránil. Rozeběhl jsem se a na úplném okraji břehu skočil, jak nejdál to jen šlo. S tvrdým dopadem jsem přistál na dle mého odhadu třetím balvanu, přibližně uprostřed řeky." Hah, příště to vyjde." ušklíbl jsem se na vodu běhající těsně u mých tlapek. "Vyříkám si to s tebou na břehu." prohlásil jsem a s jistou hranou arogancí jsem pohodil hlavou. Elegantním krokem jsem překročil na další balvan, který byl naštěstí blízko tomu, na kterém jsem se zrovna nacházel. Bylo by celkem ponižující, kdyby takto elegantní krok skončil ve vodě. Pak to chtělo jen pár skoků a kroků... a byl jsem tlapkami pevně na zemi. "Vítěz." pochválil jsem se hrdě. Ku mému vlastnímu podivu jsem do řeky nehupl po hlavě, ani mi to neuklouzlo na balvanu... každou chvílí se sem na mě musí přiřítit tsunami. A tak jsem stál v pozoru, oči přivřené, hlava pyšně vzhůru. Tsunami se odkládá na dobu neurčitou. Ještě naposledy jsem si vítězně prohlédl poraženou sokyni. Poté jsem se na ni obrátil prudce zády a začal poskakovat pryč, směrem do neznáma.

// Východní Galvatar

Réto si ukousla kousek laně, rozešla se pryč. Cože? "Počkej, kam to-" Nechápavě jsem ji sledoval, jak odchází směrem do mně neznámých končin. Nikdy bych netušil, že když jí dojdou slova, bude mi chtít její oblíbené místo rovnou ukázat. Když byla skoro na kraji louky, rozeběhl jsem se za ní. A taky bych nikdy netušil, že tu nechá zbytky těžce vybojované večeře. pohlédl jsem za svá záda na zbytky. Škoda to tady jen tak nechat ležet ladem. povzdechl jsem si a rozeběhl se ještě rychleji, abych ji dohnal.
Je to jasný, chce mi ukázat své oblíbené místo a pak tam chvíli pobudem a vrátíme se k lani a všechno bude dobrý a- prudce jsem se zastavil. Udýchaně jsem vyplazoval jazyk a pozoroval Réto, jak mizí za obzorem. "Ty asi nechceš, abych šel s tebou, co?" řekl jsem polohlasem. Nebral jsem si to osobně, nemusela být má chyba, že Réto odkráčela kdovíkam. Doufal jsem, že se vrátí a vysvětlí mi, že je unavená mi něco říkat, že jsem tele a ať radši pohnu zadkem. Jenže to se nestane. "Dobře, tak..." rozhlédl jsem se zmateně okolo "...já tu počkám." lehl jsem si na záda a zadíval se do oblohy. Byla modrá, to je oblíbená barva Fey, připonenul jsem si. Modrá a bez jediného mraku. Dneska tu sotva někoho napálím. "Nepočkám!" zvolal jsem asi tak po půlhodině a svižně vyskočil z trávy. "Tohle mě nebaví. Nebaví, nebaví a nebaví." s těmito slovy jsem oklepával pyl ze srsti. Může to trvat věčnost, než se tu zas někdo objeví, natož Réto. Moje nohy se opět daly do ladného a vyrovnaného pohybu. Jen jsem se snažil nejít tak moc směrem, kterým před chvílí odešla ona. Tlapky za mě rozhodly, že půjdu dál a snad i někoho potkám, a tak to taky bude.

//Řeka Mahtaë

Laň nám mizela před očima, rychle jsem si tedy odkousl další maso. Z mně nepochopitelného důvodu Réto zavřela oči, zatímco jsem se na ni usmíval. Proč je zavírá? naklonil jsem hlavu vpravo a přestal se usmívat. Ona otevřela oči a začala mi odpovídat. První odpověď jsem nepochopil. Jak... příliš rychle? Už už jsem jí do toho chtěl skočit, ale pak mi došlo, že bych si měl vážit, že vůbec mluví. Druhá odpověď byla trochu pochopitelnější. Takže já jsem zloděj? Vždyť nebýt mě, tak ji ta laň rozkope k nepoznání. V mysli už jsem se pomalu začínal rmoutit, když vtom: Pochopil jsem první odpověď.
"Proč si myslíš, že by si někdo měl smrt užívat?" podíval jsem se na ni tázavě. Jedna otázka je na mé poměry málo, ale do povídání si o smrti se mi doopravdy nechce. "Promiň, nechtěl jsem ti ukrást ten pohled. Chtěl jsem ti jen pomoct." odfrkl jsem si. Jak změnit téma rozhovoru? "Ptal jsem se tě, jaké je tvé oblíbené místo? Nechtěla bys mě tu trochu provést? Prosím? Myslím, že to tu znám méně než ty. A už mě nebaví být na tomhle místě. Tak kdybychom dožrali laň, mohli bychom se někam podívat?" zamával jsem nad tím návrhem ocasem a zastříhal ušima. Opravdu už mě nebaví sedět nebo stát tu jak strom v lese, čekající, až udeří hrom. To já jsem hrom a hodlám udeřit.

Jsme dobrý tým! Když to říká Réto, tak už to něco znamená! Jsme SUPER tým! zdůraznil jsem ve své mysli "super" a tím nás oba ještě víc pochválil. Cítil jsem se spokojený... po dlouhé době jsem potkal vlky, ulovil vyšší zvěř, konverzoval s někým jiným, než sám se sebou.
Urval jsem si další kus laně, ačkoli s otevírající se tlamou Réto jsem pochopil, že budu brzy opět nucen promluvit. V duchu jsem se zaradoval... žádné další ticho. Proč jsem se díval lani do očí? tahle otázka mě donutila chvíli přešlapovat na místě a dívat se do země. Nikdo tu není, tak jí prostě řeknu teorii o vyhaslých jiskrách. Nemůže to být tak těžké. Pokud vynechám začátek s matčinými důvody, mohlo by být všechno jako obyčejná konverza- "Začalo to tak, že matka nás chtěla jako vlčata naučit hledět smrti do očí." -ce. Buď mi protestuje tlama, nebo ztrácím kontrolu sám nad sebou. "A mně se to od malička nelíbilo." konečně jsem zdvihl hlavu od země. "S postupem času, zatímco si mí ostatní sourozenci, Herne, Donal a Evelyn zvykli, já jsem jen kladl čím dál větší odpor." Bylo důležité své sourozence vyjmenovat, kdybych to čas od času neudělal, mohl bych také rychle zapomenout. Rozhlédl jsem se, jako by se měli mí sourozenci každou chvílí objevit vedle mě. "A tak jsem si prostě vymyslel teorii, že každý máme v očích jiskru, která se jednou vytratí." Takhle dlouhé odmlky mezi větami jsem dlouho nedělal. Chce to na svůj oblíbený vyprávěcí styl. pomyslel jsem si a zrychlil poslední část příběhu. "A tak jsem místo pozorování, jak to či ono umírá sledoval jen malý plamínek, který pohasíná." Kde je to mé slavné urychlení? "To samé jsem dělal i teď. Ta laň zhasla celkem rychle." To bylo možná až příliš velké zrychlení, ale co? Teď to jen tak nenapravím. Pousmál jsem se na svou partnerku v lovu a mávl ocasem. "Proč se vůbec ptáš?" snažil jsem se, aby to vyznělo co nejveseleji a poté už jen vyčkával na odpovědi.

"Ovšem." Za celou dobu, co ji znám byla rozhodně v pořádku. A to ji znám sotva pár dní! Neříkám, že dávám pozor, že jsem pozorný posluchač... ale i já čas od času poznám, když je něco špatně. Tentokrát něco špatně je, ale já nemám odvahu otravovat ji a tím celou situaci vylepšit. Maminka by byla na svého statečného a odvážného synáčka opravdu hrdá. Zadíval jsem se na chvíli do země, kde se tvořilo jezero z krve naší kořisti. Jestli to takhle bude pokračovat...
Úvahu jsem radši nechal otevřenou. Réto se zakousla do naší kořisti a utrhla si kusanec masa. Byla to asi ta nejlepší věc, kterou mohla vykonat, aniž by se mnou musela prohodit jediného slova. Napodobil jsem její gesto. Jenže to způsobilo jen obrovské ticho. Nesnesitelné ticho. Co ale asi tak dělat, když máte tlamu plnou laně? "To se nám celkem povedlo, jsme dobrý tým." řekl jsem jen tak mimochodem a pokoušel se věřit, že mi odpoví víc než "Ano".
S každou chvílí jsem věřil čím dál méně, až mě to donutilo k dalšímu soustu masa. Že bych ani já neměl už co říct? Soustředěně jsem přežvykoval. "Opravdu dobrý tým." zopakoval jsem. Hlavně ať už není ticho, prosím...

A taky to klaplo. Pousmál jsem se nad Réto, která běžela za vytipovanou večeří. Když jsem odehnal stádo dostatečně daleko a všemi směry, utíkal jsem zpátky za Réto. Jak jsem zjistil, oddělily se dvě laně. Jedna pro mě, jedna pro ni. Už jsem se chtěl vrhnout na svůj podíl, když jsem spatřil, že Réto má se svou laní krapet potíže. Chvíli jsem přemýšlel. Stejně se mi neodvděčí, tak proč jí pomáhat? Pomalu se zdálo, že vyrazím za svou laní a Réto tam nechám napospas jejímu osudu. Jen ať si hezky poradí. Ale je to kamarádka... rozeběhl jsem se co nejrychleji k Réto. Dívat se, jak někdo dostává nakládačku od loveného zvířete nebyla zrovna má oblíbená podívaná. Réto držela kořist při zemi svými pazoury zabořenými do stehna. Nevypadalo to, že by tenhle stav mohl dlouho vydržet. Stačilo jediné drobné povolení z Rétiny strany a večeře byla v tahu.
Přiskočil jsem k nim a vyhýbajíc se kopancům laně jsem se jí zakousl do krku. Díval jsem se jí přitom do očí, jak nás to učila matka. Pozoroval jsem, jak jí krk zaplavuje krev a z jejích očí se vytrácí pomyslná jiskra, dokud nezmizela nadobro. A takhle jednou dopadneme všichni. Bez jiskry a mrtví. filozofická chvilka pominula, jakmile jsem v tlamě měl moře krve kořisti. Konečně jsem pustil krk nyní již mrtvé oběti. Doufal jsem, že Réto nestrpěla moc kopanců. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se jí.

Réto na mou otázku neodpověděla. Čekal jsem, jestli se neozve, jenže ona se jen přikrčila a začala se plížit kamsi. Moc jsme neotálel, napodobil její krok a šel za ní. Plížení nepatřilo k mým oblíbeným aktivitám... na to aby se stalo mým oblíbencem bylo příliš tiché. Asi tak po půl hodině jsme objevili stádo jelenů. Což bylo divné, myslel jsem si, že budeme muset opustit území louky, ale opak byl pravdou a večeře se tu hezky pásla, přímo před mýma očima. Pozorně jsem pozoroval každého z nich. Navenek stáda vystupovali hlavně starší jedinci, zatímco mladí se schovávali uvnitř. Poté se můj zrak stočil k maximálně jednoroční lani, stejně jako ten Rétin. Laň byla na okraji stáda a kdybychom ji odlákali pryč, mohla by to být skvělá večeře. Réto se zřejmě honilo hlavou to samé co mně, řekla svou myšlenku dokonce i nahlas. Sice šeptem, ale stále na úrovni slyšitelnosti a já s ní souhlasil. Potřebujeme ji oddělit od stáda. Kývl jsem na ni, rozumím.
Přikrčil jsem se ještě víc k zemi. Jako za starých časů... pomyslel jsem si, když jsem se potichu a kradmo blížil ke stádu. Dorazil jsem do bodu, který jsem považoval za ideální startovní pozici. Chvíli jsem čekal a poté vyběhl. Hnal jsem co nejrychleji za stádem a snažil se je všechny vyplašit a zmást. Réto pak odežene naši vybranou laň a já jí pomůžu lani zkrátit trápení. Tohle by mělo klapnout.

Mám pocit, že mému příběhu věřily. Fey mě sice napomenula, ale určitě pochopila, o čem byl. O mém bratrovi, lovení a o mně. Nejdůležitější částí příběhu byl závěr, který z něj vycházel. Prostě umím lovit a konec. Teda, alespoň si myslím, že se jednalo o napomenutí. Oslovení "blázne" opravdu neznělo jejím hlasem moc lichotivě. A možná se mi to jen zdálo. Taky tam bylo slovo zobák. Já nemám zobák. zaškaredil jsem se sám pro sebe. Ještě než se Fey vypařila, omluvila se, že musí ke smečce a že se tudíž našeho lovu zúčastnit nemůže. Ani jsem se s ní pořádně nerozloučil (pokud nepočítám další zvláštní pohled) a už si to mířila pryč od nás. Zůstali jsme tedy s Réto sami.
Chvíli bylo ticho a pak se mě Réto optala, zda-li umím lovit vysokou zvěř. Nebyl jsem si tím moc jistý. Ihned jsem zakýval, že rozhodně ano, ale přeci jen... už jsem se dlouho živil jen ze zvěře drobné. To musí být pěkně dlouho... naposledy jsem lovil vysokou ještě se smečkou. Představil jsem si, jak celou slavnou smečku házím za hlavu. "Kam půjdeme lovit? Ještě to tu moc neznám, jsem tu skoro úplně nový a-" . Co jsem vlastně chtěl ještě říct? "a opravdu nemám sebemenší tušení, kde se loví nejlíp."